1
masthead
12. ledna 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 11.
3
masthead
Polisk vyhrozen
5
article
Oživený krov.
Oživený krov.
Značný tjiž je tomu počet roků. Tehda
několikátý lýden po pohřbu mladého ještě
muže, šťastného chotě i tatínka dvou milých
dětí, došel mne drobný lístek s černou obru
bou od osiřelé vdovy:
„Zbude-li Vám v nejbližších dnech ho-
dinka času, navštivte mne, prosím Vás. Zůstaly
po drahém Vašiku mém všeliké papíry, po
známky atd. Nevím, co z toho stojí za zacho
vání, nevím vůbec, co s tím. Ale vím, že jste
kdysi byli dobrými druhy. Poradíte mi snad
co se vším. Vaše atd.
Není veselo vcházeti do domácnosti, je
jimiž prostorami vane ještě čerstvý smutek
Zatím však paní Emilie ku podivu se ovládala
Sebrala se znamenitě a usnadnila mi tak úkol
k němuž mne vyzvala. Uvítaly mne sice zraky
tesklivé, ale nezalily se. Zůstala klidna i kdyi
otevřela psací stůl nebožtíkův i když mi uká-
zala jeho knihovnu.
„Poraďte mi, co z nich stojí za to, abych
nechala dílem pro sebe, dílem pro děti, až
dorostou. Snad mnohá jim bude milou památ-
kou po otci. Co by mně bylo pouhou přítěží
ráda rozdám, kam poradíte. Nerada bych stě-
hovala, co za stěhování nestojí.
Poněkud udiven vzhlédl jsem k paní.
„Postěhujete se?“
„Postěhujemíe se.
„Ale jestliže se nemýlím — myslil jsem
aspoň, že dům je váš — —
„Ano, nemýlite se. Dům je náš. To právě
mne bolí ze všeho nejvíc, že drahý Vašík ode-
šel, když si vše tak domácně zařídil, upravil
zpříjemnil. Byl zde tak šťasten, spokojen. I
zahrádce dole sám pracoval, stromky a křo-
viny zasázel, ošetřoval — —
Paní složila ruce v klin.
„Jsou naléhavé příčiny, milostivá, abyste
odešla? Finanční snad?
Emilie
6
article
„Ne, nic takového. Ale viděla bych
jej tu všady. Každý kout mi jej připomíná
Je ho tu všude plno, je jím naplněn celý byt
celý dům. Kamkoli pohlédnu, všade přede
mnou vystupuje. Vidím ho před knihovnou, vi-
dím ho sedět u psacího stolu. Nemohu sednouti
ke klavíru, abych nevzpomněla, jak se usadil
tam u kamen, v houpacím křesle, naklonil
hlavu a tak rád poslouchal.
„Jste pověrčivá, milostpaní? Bojítes
duchů?
„Jak bych se mohla báti!“
„A přece všemu tomu chcete utéci?
„Utéci snad není pravé slovo. Ale abych
snáze svému vdovství přivykla, chci odejíti. a
nejspíše pak i dům prodám.
Hleděl jsem na vdovu chvíli, ale nic nena-
svědčovalo, že by duše její byla nějak chorob-
na. Smutek, tesklivost — ano, ale jinak duševní
její stav zdál se býti neporušen.
„Milostpaní, kdybyste mne v této věc
chtěla vzit na potaz, řekl bych vámi setrvejte
Již v tom, že máte vlastní krov nad hlavou,j
zvláštní kouzlo, vědomí bezpečnosti. Máte děti.
jim ostavíte, v čem jste sama žila, do čeho s
narodily, v čem vyrůstaly. Ale právě proto.
že duch vašeho muže vane celou touto domác-
nosti, posvěcuje ji jaksi a oživuje. Není tu
prázdno. Jest neviditelný, ale jakoby nad vámi
šuměl. A tato jeho domnělá, tušená přítomnost
nemůže vám překážeti, nemyslíte-li na nový
sňatek — vím. že nemyslíte dnes, že na nei
nepomyslite třeba léta. Čemu tedy unikati?“
„Vyhání mne cosi, sama nevím, co. Dět
jsou ještě příliš malé, nerozumné, aby mne
byly společníky — musí do školy, večer mus
brzy ulehnouti. Jsem veliký díl dne osamělá.
„Máte sestru, vezměte ji k sobě aspoň na
dobu, než bolest poněkud obolí, než vzpomín-
ky poněkud vyblednou. — Vždyť i vaše ma-
minka žila kdysi v těchto zdech a taky odešla.
7
article
„Ach, tomu je dávno.
„Vidíte, a tak dávno bude tomu jednou
po vašem nebožtiku muži. Neprchejte před tím
čemu byste vlastně měla býti povděčna. Co má
činiti venkovan, rolník, žijící na statku, kde
umírali pradědové, dědové, rodiče, manželky
mužové? Nemůže, nesmí utéci z tohoto zdědě-
ného přístřeší, jež má zachovati zase dětem
Nemá, kam by utekl. Namítnete mi, že v každé
chalupě nebývá vždy tolik cítu, že jsou mnohde
rádi, když otec, matka učiní místo mladým, ba
že ani manželé navzájem se dlouho neoplaká-
vají. Snad máte pravdu. Ale tedy pomyslete
na šlechtu, žijící na zámcích, které se dědí
pokolení na pokolení; vzpomeňte na staré.
tak zvané „patricijské“ rody, kteréž ne-li po
staletí, aspoň mnohá desítiletí žili stále a pod
jednou střechou. Rodili se tam, umírali, nová
pokolení vyrůstala, žila, odcházela. A duc
všech těch pokolení vanul starými klenbami.
oživoval je, posvěcoval. Dosti na tom, když
nebohá vdova po smrti mužově, po smrti ži-
vitelově musí opustiti přibytek, kterýž byl p
mnohá léta kusem jejich společného života.
Rve jí srdce, že musí odejíti, ale musí, nebot
je pouhou nájemnici — a zmizel na vždy, kd
tolik vyzískával, aby společné to bydlo mohl
udržovati. Vy nemusíte prchati, ale máte dost
prostředků, že můžete, a to jest příčinou o-
hodlání vašeho, jehož snad někdy budete li-
tovati.“
Dlouho jsem hovořil, ale když jsem od-
cházel, bylo mi zjevno, že jsem paní v záměru
jejím ani o vlas nezviklal
Netrvalo dlouho, osiřelá paní vystěhovala
se, a ježto pak již nic k domu jí nepoutalo, pro-
dala jej.
8
article
Léta míjela. A jednoho dne vynořila se
přede mnou choť někdejšího druha Vašíka.
Byla všechna uteskněná, sklíčená, sestaralá
Tak náhle se objevila, že mne vzezřením svým
zarazila — a postřehla to. Když jsem se za-
tvářil, jako bych nic nepozoroval, bylo pozdě
Tiskla mi dlouho ruku a pronesla:
„Již to snáším oddaně, ale mnoho večerů
i nocí jsem proplakala, že jsem tehda rady ne-
uposlechla. O. co bych za to dala, kdybych se
mohla vrátiti tam, odkud jsem nevyháněn
odešla. Myslila jsem, že uniknu truchlivým
vzpomínkám, odejdu-li ze světnic, v nichž ve
všech žil pro mne ještě, ač již dřímal v zemi
Jestliže jsem unikla na chvíli, po čase — a p
krátkém čase ozvala se ve mně bolestná a ne-
ukojitelná touha, abych byla tam, kde býva
on a kde mne celá jeho bytost obletovala, kde
vše dýchalo onou drahou minulostí, již jsme
prožili společně. Snažila jsem se, abych ně-
kdejší majetek svůj zase koupila — nadarmo
nový domácí byl a zůstal nepřístupný. Chápu
to. Vždyť co nám někdy bylo drahým, útulným
hnízdem, stalo se nyní jemu půvabným a ti-
chým útulkem. — Někdy mne žádají děti, aby-
chom se šli podívat na dům, kde se narodily
Popadá mne to za srdce, a hrozně pykám. Ted
teprv cítím, jak jsem vyhnankou. A trpím, že
jsem si to způsobila sama. Teď teprv cítím, jak
je pusto, naho a zimavo všady, kde není kus
vzpomínky na prožité někdy štěstí. Tam bylc
pro mne štěstí, i když mi odumřelo. On tam
byl, stále jsem ho tušila. A to mne hrozně bolí
když jsem odešla, i jeho jsem tam odtud v-
pudila, ale ssebou nevzala.“ —
Již to smím vyprávěti. Neboť paní zatín
odešla taky tam, odkud není žádného putován
dále.
9
article
Hofeři.
Hofeři.
Od Jaroslava Braveného.
V menším venkovském městě moravském
při živé silnici choulí se chaloupka s prohý-
banou šindelovou střechou, podepřena s obou
stran dvoupatrovými činžáky. Uprostřed jsou
dřevěná vrata, kterými vejdeš na nerovný
dvůr, trochu znečištěný kusy slámy ze stáj
a roztékající se hnojůvkou. Na levo je bývalá
pekárna s jedním okénkem, dále jsou chlév
a stáje, po pravé ruce zříš nízká stavení s by
ťy pro pacholka a podruhy.
Pacholek má byt zdarma, ostatní ma
platit asi po 4 K měsíčně. Ale těžko“ z nicl
dostaa hospodář krejcaru.
Tito „hofeři“ jsou podivní tvorově, jim
život znamená buď práci nebo opilství a pal
spaní. Občas se také vzájemně porvou, ale
s tím chudý člověk musí počítat; neboť jinal
život neměl by pro něj zajímavosti.
Vedle pacholka bydli v úzkém prostoru
dvě tetky nahluchlé, ale zbožné. Nevedou
zbytečné řeči. Sedí na bobku u dveří a há-
čkují, jen občas vycházejí do města a to buc
do kostela nebo do lotynky.
Výše sídli s rodinou švec Chutilek. šev
cuje málokdy a to ještě jen správky, jinal
chodí na panské a také svému hospodáři vy
pomáhá se ženou. Většinou bývá však opilý
Za to naproti v bývalé pekárně je hofere
četně.
Bravený
10
article
Hned u dveří spí na slamníku vousat
bába, malá a široká, se svým souchotinář
ským ženichem. Je to už druhý, co já pama
tuji. Žádný to jaksi s ní dlouho nevydrží. Ter
první onemocněl též tuberkulosou. Ale je
nom, co je pravda, starala se o něj pečlivě a
do posledka. I pohřeb mu pěkný vypravile
S tím nynějším zachází stejně opatrně. Pra
cuje do úmoru, aby mu mohla přilepšit n
jídle, ale nebude to asi nic platno. — Je ne-
mluvná, jenom tak pobručuje pod vousy, kte
rých má dostatek.
Na peci spí Samuel se svojí slepou tetou
a s kotětem. Samuel je nádeník u zedníků
taky nevidí na jedno oko. To mu dodává
zvlášť divokého vzhledu; neboť tvář má samo
strnisko, vlasy rozcuchané sem tam, jakob
mu je někdo vyškubával, a šaty — díra vedlo
díry. Je mu okolo třiceti roků. Rád se té
napije, což by tak nevadilo, jako jeho hulá-
kání. Sotva přijde domů, už křičí a nadává
až se tak všecko otřásá. Nejvíce to ovšem od
náší jeho teta. Nu — v neděli ji za to učeše
vlasy srovná, šátek uváže a vede si ji poc
paží do kostela a pak do hospody na pivo.
Samuel
11
article
Kotě, miláček Samuelův, je chytré zvíře
s červenými skvrnami mezi ušima a na zá-
dech. Jmenuje se Móricek. To ho tak pokřti
jeho pán, protože mu živě připomíná žida
z palirny. Přijde-li Samuel večer domů z prá-
ce, vydrápe se mu Móricek po rozirhaných
kalhotech vzhůru až na rameno a zde se roz-
hlíží čtveračivým okem, jak nezvedený klul
na hrušce.
Blíž okénka je postel Valentinova a jeh
ženy. Valentin je starý nádeník, málokdy
střízlivý, který trpí na fixní ideu, že slouži
u husarů, jakkoliv ani vojákem nebyl. Nacho-
dil se proto na četníky, na obec, k hejtmanov
a žebral, aby mu dali flašinet, či, jak se u ná-
říká, „vergl“. Po několika letech ho přece do-
stal. Kterýsi četník mu daroval starou čapký
a tak Valentin je na vrcholu slávy. Ale ostat-
ní hofeři prorokují, že to bude jeho záhuba
Před lím prý se beztoho často zapominal, te
to nové povolání mu stoupá do hlavy a jistě
prý se upije. A také prý i po ženských se ted
otáčí, vypravují jeho žárlivé choti. Valenti
má tvář zarostlou prošedivělými štětinami
jako čokl, bezzubá ústa se stále pitomě šblebí
Malá očka jsou těkavá a bezvýrazná.
„Valentinka“, jak jí přezdívají, je čilo
pracovitá ženská, která přese všechno drží n
svého muže a celou duší je oddána svatém
náboženství. —
A tak tu žijí vedle sebe hlučně, nehlučn
den ze dne, jak bůh dá ...
Samuelův
Móricek
Samuel
Valentinův
Valentin
Valentinka
12
article
Noc. V pekárně bliká olejové světélk
za duše v očistcí. To Valentinka tak „duši-
čkám“ přeje. Vzduch je prosycen výpary těl
Občas to zapraskne na posteli. Divná postel
Stará, rozvrzaná a bez jedné nohy. Misto jej
zaujímá stolička.
Valentin je nepokojný, převaluje se
házi nohama. Zdá se mu, že jede s husary
zrovna před císařem pánem. Císař pán se
usmívá a kroutí si vousy. Valentin křičí z
sna „mašíren marš“ a v tom praskí — a milá
mánželská dvojice leží na zemi a na ní roz-
bouraný rodinný přibytek. Valentinka kvičí
hlavu má zahrabánu v peřinách a nohy, v ko-
lenách šátkem svázané, ji trči vzhůru. Valen-
tina v troskách není vidět, ale je slyšet od-
měřené chrupání.
Valentinka
Valentin
13
article
„Vousatá“ usedla na slamníku a vrčela
„To se má člověk vyspat! Taková pakáž dělá
panstvo na posteli, roztahuje se a zbouří celý
důml“
Samuel je na noční klid velmi rigorosní
zvedl se na peci a basovým hlasem se roz-
křikuje: „Bando jedna opilá! Já vám ten roz-
bitý kočár vyhodím. Venku si spěte a ne mez
lidmi! . ..
Valentinka vytahovala jednotlivé části po-
stele a pištěla: „Mlčte, vy běhno jedna. Já
vám dám pakáž! Všecky chlupy na bradě vám
vytrhám! A to bych ráda věděla, kdo je vic
opilý, ty lotře jeden, ty Samuelu! Ale dojde
na tebe, dojde!...“ varovně vykřikuje a budí
mezitím Valentina, aby vstával. Valentin ne-
může pochopit situaci a bručí ze sna: „Maší-
ren marš! Nechej mne, já jedu před císařem
pánem ...
„Ale, Valentine, vstávej, probuď se, lůž
ko se rozsypalo!“
Konečně s pomocí ženy se zdvihá a hne
zase padne. Při matném světle je vidět n
jeho čele červenou bouli — — —
Ráno se radila Valentinka s hluchou tet
kou protější, nemá-li sadit do lotryje.
„Vidět císařa, to je velice dobré,“ pra-
vila lutrystka, „to je jednoška! Potom bycl
dala roky Valentinovy, a na koňa je, počkej
te, já se podívám!“ a běžela pro snář ...
Y psilon
Samuel
Valentinka
Valentinos
Valentin
Valentinův
Maša
14
article
Sobota po západu slunce.
Valentin má nový kousek ve flašinetu
proťo je dnes generální zkouška před nedělí
Stojí — ovšem už opilý! — na zápraží
hraje. Občas to ve flašinetu kvikne, kapela
ustane a dirigent spadne na schodek celý ne-
šťasten. Nohy mu neslouží a ruka taky ne.
Zvedne se zase a posílá malé děvče, aby mu
došlo k „panímámě Bačce“ na kořalku. J
třeba se posilnit.
Dlouho však nejde. Vrávorá tedy k
vratům, mžiká směrem k palírně a oběma ru-
kama se drží kliky, aby nespadl. Koktá cos
nespokojeně, poněvadž má žízeň.
Valentinka není ještě doma a to je do-
bře. Zatáhla by ho na postel a on by usnul
Ale jemu se nechce spát! Předně se musí ješte
napít a potom musí zkoušet flašinet před zi-
třejší nedělí.
V tom přichází Samuel a s ním děvče
s půlčíkem. Samuel má už též trochu v hla-
vě, jde od výplaty, ale rád se dá pohosti
„No, Valentine, nezavdáte súsedovi
„Na, na, napí sa, abys věděl: vo-vo-vojá-
kovi všecko jednol
Samuel vezme druha pod paží a postav
ho zase k flašinetu. Pak vejde do chalupy
první mu padne do očí Móricek. Krči se na
okně celý zježený. Je zmáchaný v hnojůve
a chlupy má slepeny.
Valentin
Noha
Valentinka
Samuel
Valentinos
Krč
J třeba
15
article
Samuela to strašně dojme. Jeho Móricel
v takové hanbě! To je jistě práce těch děcek
Chytílkových, nebo Chytilky samotné, která
pase po příležitosti, aby Samuelovi nějal
ukřivdila. Vezme Móricka do náručí a vyjde
na zápraží.
Chytilka mezi dveřmi oplachuje v hrne
brambory. „Vousatá“ sbírá s plotu opranot
červenou sukni a punčochy.
Samuel se rozkročí a začne svolávat vše
cky kletby na ženské příslušníky hoferů. JJá
to tak nenechám, já to dám četníkom, abysto
věděla, vy elektriko jedna! ...
Chytilka je velmi citlivou. Jak jí řekn
někdo „elektriko“, krev v ní začne vřit. Chyt-
ne hrnec a běží na Samuela. „Co ty, zloděju
ty mě chceš udávat? A kdo kradl pantáto
slámu před týdnem? Já tě udám, ty...“
udeří ho hrncem do boku, až se voda roz-
šplíchla a brambory vyletěly.
Samuel křičí a drží Chytilku za vlas
V tom ze zadu „vousatá“ na něj skočí. „Pu-
stíš ju, pustíš ju...“ a buší do něho se všech
stran.
Samuel sebou smýkne, ožene se a při
tom uhodí do flašinetu. Kolovrátek zakvikne
bolestně a už leží rozsypaný na zemi a s ním
nešťastný Valentin.
Rozvaděné strany se pustí a shýbají s
nad hudebním nástrojem. Ženské nadávají ví-
tězoslavně. Móricek se zdviženým ocasem
skáče po Valentinovi.
Je to osudl .
Samuel
Chytílkův
Kolovrátek
Valentin
Valentinos
Pu
16
title
Mítěnka.
Mítěnka
17
article
Napsala Teffi. Z ruštiny přel. Jos. Č. H avlír
Napsala Teffi. Z ruštiny přel. Jos. Č. H avlír
Mítěnka se probudil a velmi se podivil
místo veselé, modroučké stěny svého dětskéh
pokoje uviděl šedivé sukno záclonky s hře-
bíčky. Záclonka jedva že se pohybovala, dutě
poťukávala a Mítěnka se tím ťukáním sám
trošku otřásal
„Mám se rozplakat, anebo nerozplakat?
zamyslil se na minutku, ale v tom náhle po
chopil, že se s ním děje jeho zamilované a nej
radostnější; jede po železníci.
Pochopil, vyšvihl nohy a svěsil hlavu dol
Ach, jaká výška! A dole jsou lidé, s košíky
s kufry.
„Maminko! Vstávej! Přijeli jsme do Verž
bolova! Jaký jsi ty lenoch, všechno prospí
Tak to nejde, milá brachu!“
Matka přistoupila k němu, docela maličká
jenom hlavu je jí vidět.
„Proč jsi už vyskočil? Spi ještě raději. J
časně.
Mítěnka zakroutil kulatým, pihovatým
nosíkem.
„Ba ne. milá brachu. Mám čas do dila
Podci mi sem moje vojáky.
Matka podala mu krabičku. Vojáci byl
pěkní, silní, všichni jakoby zvláště vybraní
Jeden z nich měl kus šavle ulomený, alet
značilo pouze, že je chrabřejší, než všichn
ostatní.
Začalo cvičení v šiku.
Mítěnka znal pouze jediný povel: „K ra
meni zbraň!“ — Ale i s těmito nevelkými zna-
lostmi, uživáš-li jich pořádně a znalecky, moz
no docíliti velikolepých výsledků.
„K ramení zbraň!“ — řva! Mitěnka basem
a chmuře ta místa, kde dospělí lidé mívaj
brvy, sázel si vojáky na vlastní ramen.
Teffi
Mítěnka
Matek
Mitěnka bas
18
article
„Nu, pojď, vojáčku, je čas oblékati se ... .
Sundali Mítěnku s hořejší lavičky, a za-
čali ho oblékat. Ukázalo se, že dole kromě
matky sedí ještě dvě dámy, které se tvářily
tak, jakoby jim to bylo úplně lhostejno, že
jedou po železnici. Jedna četla knihu, druhá
zívala.
Kolem okénka projel dlouhý nákladn
vlak, a ony dokonce ani hlavou nepohnuly
Vida, mazané, jak se dovedou přetvařovati!
„Maminko! A jak pak to přijde, že žele
nice jezdí také v noci? Co?“
Matka neodpovídala, sbírajíc Mítěnkovy
„Maminko! Jak jezdí v noci?“
„Jezdí, jezdí, dej mi pokoi!
„Ale copak vlci? Což? Maminko, a jak
věci.
Matek
Mítěnkův
19
article
vlci?
Matka opět mlčí.
„Vždyť ji vlci. mohou sníst. Což? Jak to
že se nebojí?
Ale matka, jak zřejmo, sama se v těchle
věcech příliš nevyznala, neboť na místě přímé
a věcné odpovědi navrhla Mítěnkovi, aby
alespoň na chvíli zavřel ústa.
„Nepřekážej mi. Musím tatínkovy dout
níky schovat trochu hlouběji, sice je na celnic
najdou — a bude zle.
„Budou hledat?
„Nu, toť se rozumil
„Kdežpak by našli. Ale já bych naše
hnedle. Začal bych tě lehtat — ty bys se roze-
smála, a přiznala bys se.
Jedna z dam se usmála a zeptala se matky
„Kolik pak je let vašemu junákovi?
„Čtrnáct!“ — pospíšil si Mítěnka uspoko
jiti její zvědavost.
„Jde mu na pátý“ — odpověděla matka
pranic se na to neohlížejíc, že Mítěnka jak
zdvořilý hošík už odpověděl.
Bylo ji třeba usaditi
„Vždyť už jsem odpověděl, proč pak t
odpovídáš? Mám, milá brachu, taky jazyk.
„Jaký veliký hošík“ — řekla dáma.—
„Vzrostlý. Člověk by hádal, že je mu už šest.
„Ano. Mnozí myslí, že mu jde již n
sedmý!“
Mítěnka je spokojen, polichocen, a ná
sledkem toho se začíná styděti. Aby skry
své city před cizími zraky, začíná kopati nohou
do divanu.
„Ho — ho — ho!
Padá na kolena druhé dámy, a ta zlostně
cosi poznamenává, ne rusky.
Přijíždějí ke stanici. Vycházejí ven. Poto
jdou do velkého sálu s dlouhými, dlouha tán-
skými stoly. Na pulty kladou uzly a tlumoky
a sami se staví za ně do řady.
„To jsou vaše věci? To jsou vaše věci
Mítěnkovi se nová hra zalíbila. Vyzdvih
pokud možno ještě výše svůj bachratý, piho-
vatý nosík a křičí z plna hrdla:
„To jsou vaše věci? To jsou va-še vě-cil
V tom přistoupili k nim nějací vousáči
Matka se znepokojila.
Mítěnka
Matek
20
article
„Nic tam neni! Nic tam neníl
Muži rozevřeli vaky a počali v niel
hledat.
„Cha-cha-cha!“ — chechtá se Mítěnk
„Kdepak byste našli! Tak jsme tatínkovy dout
níky schovali, že jich ani vlk nenajde!“
Matka se začervenala, ale oni v tom vy
táhli krabičku.
Mítěnka začal skákati na jedné noze
kolem matky.
„Našli! Našli! No, tys to schovala! Anit
lehtat nemusili!
Ale matka se docela nic nesmála, a šl
za vousáči do druhého pokoje, a vousáči zatín
ještě jakýsi živůtek vytáhli z kufru.
Matka se vrátila zrudlá a nafouklá-
Proč se zlobíš? To jinak nejde, milá bra
chu! Když neumíš schovávat, tak se pak ne
zlob!“
„Hospodine! Mič aspoň minutku!“
Opět jeli dále.
Železniční vůz byl nyní dřevěný.
„Proč je dřevěný?“ ptal se Mítěnk .
„Protože tys hloupý kluk!“ — odpověděla
mrzutě matka. — „Musilo se v celnici plati
clo a teď musíme jet v třetí třídě.“
Z matčina hlasu začalo být Mítěnková
nudno, i zachtělo se mu potěšiti se něčím pří-
jemným.
„Maminko, viď, že mi jde už na sedm
rok? Ano? Všichni říkají, že na sedmý?
Příšel konduktér, požádal o lístky.
Mítěnka hleděl se strachem i úctoun
jeho širokou tvář i na strojek, jímž procvakáva
lístky.
„Kolik je hošíkovi let?
Mítěnka se zaradoval, že se může pochlu
biti před takovou vysoko postavenou osob
nosti.
„Na sedmý!“
„Jde mu na pátý rok! Na pátý!“ — p
lekaně zabrebentila matka.
Takhle jí ihned uvěřil
„Tohle ty, maminko, milá brachu, povíde
jiným. Všichni říkají, že mi jde na sedmý —
tak tedy na sedmý. Jak pak ty to může
vědět?“
„Je třeba doplatiti“ — řekl konduktét
vážně.
Matka cosi zapištěla — ale konduktér
rozumí se, byl na straně Mitěnkově.
„Maminko, proč jsí se zase nafoukla? J
ty ale směšná, milá brachu!“
Matek
Mítěnka
Anita lehtat
Mítěnk
Mitěnkův
chacha
21
article
Denník paní Redegondy.
Denník paní Redegondy.
Novela. Napsal Arthur Schnitzler. Přeloži
K. Sokol
Když jsem včera v noci cestou k domovu
usedl v městském parku na lavici, abychs
chvíli odpočinul, zpozoroval jsem náhle, že n
druhém konci lavice sedí nějaký muž, kterého
jsem dříve neviděl. Poněvadž pak v parku
této pozdní hodině bylo dosti prázdných lavic
byl mi zjev tohoto nočního souseda poněku
podezřelým. Chtěl jsem právě odejíti, když
v tom onen cizí pán v šedém svrchníku a žlu-
tých rukavicích sejmul klobouk, oslovil mě
jménem a pozdravil. Nyní teprve jsem jej po-
znal, příjemně jsa překvapen. Byl to dokto
Wehwald, mladý muž dobrých mravů a jisté
vznešenosti ve vystupování, která při nejmen-
ším jemu samému poskytovala tiché uspoko-
jení. Asi před čtyřmi roky byl jako konceptn
praktikant přeložen z vídeňského místodržitel-
ství do malého, venkovského města v Dolních
Rakousích; ukazoval se však vždy čas od čast
mezi svými přáteli v kavárně, kde byl stále
vítán s tlumenou srdečností, již vyžadovala
jeho elegantní zdrželivost.
Považoval jsem proto za vhodné, nevyja-
dřovati podivení o hodině a místu našeho se-
tkání; příjemně, ale na pohled lhostejně opěto-
val jsem pozdrav a chtěl jsem se s ním dáti do
řeči, jak se sluší mužům znalým světa, které
by ani nenadálé setkání v Australii nemělo za-
raziti — když v tom můj soused s odmítavým
posunkem řekl: „Odpusťte, vážený příteli, mui
čas je vyměřen a jsem zde jen proto, abych
vám pověděl o poněkud zvláštní události, před-
pokládaje ovšem, že jste ochoten ji vy-
slechnouti.
Redegonda
Schnitzler
K Sokol
Dolní Rakousy
Austrálie
22
article
Přes to, že jsem se poněkud divil této
řeči, prohlásil jsem, že jsem ochoten jej poslou-
chati. Nemohl jsem však nevyjádřiti své podi-
vení, že mě doktor Wehwald nevyhledal v ka-
várně, dále, jak se mu podařilo vypátrati mě
v noci zde v parku, a konečně, proč právě já
mám vyslechnouti jeho vypravování
„Odpověď na první dvě otázky podá vy-
pravování samo,“ pravil s nezvyklou trpkostí
— moje volba pak padla na vás, vážený při-
teli (nejmenoval mne od této chvíle jinak).
protože můžete mých údajů použíti spisovatel-
sky, a poněvadž doufám, že uveřejníte má
podivuhodná, ale dosti nenucená sdělení v
snesitelné formě.
Začal jsem skromně odporovatí, doktor
Wehwald však bez dalšího pobízení jal se vy-
právěti: „Hrdinkou mé historie jest Rede-
gonda. Byla manželkou barona T., rytmistr
u X. dragounského regimentu, jenž byl posád-
kou v našem městečku Z.“ Jmenoval sku-
tečně jen začáteční písmena, ač nejenom jméno
města, nýbrž i jméno rytmistrovo a číslo regi-
mentu nezůstala mi tajemstvím z důvodů, jež
brzy se objeví. „Redegonda,“ pokračoval
doktor Wehwald, „byla dáma výjimečné krásy
a zamiloval jsem se do ní, jak se říká, n
první pohled. Bohužel, byla mi překažena
každá příležitost s ní osobně se seznámiti
ježto důstojníci se s obyvatelstvem téměř vů-
bec nestýkali a také nás, politických úřadníků.
Wehwald
Rede
doktor Wehwald
23
article
skoro úplně se stranili. Proto viděl jsem Rede-
gondu vždy jen z dálky; buď samu, buď s cho-
těm, často i s jinými důstojníky a jejich dá-
mami na procházce, spatřil jsem ji mnohdy
okna v jejich bytě na náměstí: viděl jsem ji
večer jeti do malého divadla a tam měl jsem
štěstí pozorovati ji v loží, kterou rádi navště-
vovali v meziaktí mladí důstojníci. Časem mi
bylo, jakoby mne byla blahosklonně pozoro-
vala. Ale její pohled se mne vždy jen přelétav
dotkl, takže jsem si nemohl utvořiti žádný -
sudek. Vzdal jsem se již veškeré naděje, žes
jí kdy budu kořiti, když jednou za krásného
podzimního dopoledne jsem ji naprosto neoče-
kávaně potkal v lesíku, upraveném jako sad.
jenž se prostíral od východní brány městské
daleko do kraje. šla kolem s neznatelným
úsměvem, snad mne ani nepozorovavši, a zmi-
zela zase brzo za žloutnoucím loubím. Nechal
jsem ji jíti kolem, aniž bych uvážil, že jsemi
měl pozdraviti, nebo dokonce osloviti; a také
nyní, když zmizela, nelitoval jsem, že jsem
tak jednal, neboť takový pokus by jistě skončil
nezdarem.
Pojednou se však má nálada změnila: cítil
jsem totiž nutnost, jí se představiti, a přemý-
šlel jsem, co by se bylo stalo, kdybych byl měl
odvahu, zastoupiti jí cestu a osloviti
A fantasie mi předstírala, že Redegonda
mně neodmítla, nýbrž projevila uspokojení nad
mou smělostí, že v živém rozhovoru si stěžo-
vala na prázdnotu zdejšího prostředí a nedo-
statek společenských styků. Konečně pak byla
zjevně potěšena, že našla duší, jež jí rozumí
a s ní cítí. — A její pohled při loučení byl tak
slibný, že, když jsem ji téhož večera spatři
v její loži, bylo mi, jako by mezí námi vzná-
šelo se líbezné tajemství.
Redegonda
Rede
24
article
Nebudete se proto, vážený příteli, diviti
že, přestáv tuto výjimečnou zkoušku síly své
obraznosti, vyhledal jsem po prvém setkání
brzo i druhé, a že naše zábavy od shledání
ke shledání byly přátelštější, sdílnější a hlubší.
až jednou za krásného podzimního dne pod
bezlistými větvemi klesla mně zbožňovaná
žena v toužebnou náruč. Od té doby pak po-
kračovalo moje bludné štěstí; netrvalo dlouho
a Redegonda mne navštívila v mém malém
obydlí, ležícím na konci města. A tam byla
mi dopřána blaženost tak opojivá, jakou ne-
mohla nikdy poskytnouti drsná skutečnost. Ne-
scházelo ani nebezpečí, jež kořenilo naše dobro
družství. Tak jednou v zimě, když zabalení
kožešinách, jeli jsme na sáních temnou noci.
klusal kolem nás rytmistr; a již tehda měl jsem
předtuchu, jež za nedlouho v plné tíži osudu s
vyplnila.
V prvních jarních dnech rozhlásilo sev
městě, že dragounský regiment, u něhož slou-
žil Redegondin manžel, bude přeložen do Ha-
liče. Moje, ne, naše zoufalost byla hrozná.
O všem jsme hovořili, o čem v takových pří-
padech uvažují milenci: o společném útěku.
o společné smrti, o bolestném poddání se osu-
du. — Ale přišel poslední večer a dosud jsme
se na ničem pevně neustanovili. Očekával jsem
Redegondu v květinami ozdobeném pokojí. že
jsem počítal se všemi možnostmi, složil jsem
zavazadla, připravil revolver, napsal dopisy na
rozloučenou. — To vše je pravda, vážený pří-
feli. Neboť tak dokonale mne opanovalo šílen-
ství, že jsem příchod milenky tohoto večera
pokládal nejen za možný, nýbrž že jsem ji pří-
mo očekával. Nepodařilo se mi, jako jindy, při-
lákati její stín a sníti v náručí s tímto nebe-
ským zjevem; zdálo se mi, jako by ji doma
zdržovalo něco nevypočítatelného, snad stral-