ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 c593efe0-8f08-11dd-8167-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 24 celkem · entity: person 45, place 7, work 3
1 masthead
12. ledna 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 11.
3 masthead
Polisk vyhrozen
4 masthead
Strana 19.
5 article Oživený krov.
Oživený krov. Značný tjiž je tomu počet roků. Tehda několikátý lýden po pohřbu mladého ještě muže, šťastného chotě i tatínka dvou milých dětí, došel mne drobný lístek s černou obru bou od osiřelé vdovy: „Zbude-li Vám v nejbližších dnech ho- dinka času, navštivte mne, prosím Vás. Zůstaly po drahém Vašiku mém všeliké papíry, po známky atd. Nevím, co z toho stojí za zacho vání, nevím vůbec, co s tím. Ale vím, že jste kdysi byli dobrými druhy. Poradíte mi snad co se vším. Vaše atd. Není veselo vcházeti do domácnosti, je jimiž prostorami vane ještě čerstvý smutek Zatím však paní Emilie ku podivu se ovládala Sebrala se znamenitě a usnadnila mi tak úkol k němuž mne vyzvala. Uvítaly mne sice zraky tesklivé, ale nezalily se. Zůstala klidna i kdyi otevřela psací stůl nebožtíkův i když mi uká- zala jeho knihovnu. „Poraďte mi, co z nich stojí za to, abych nechala dílem pro sebe, dílem pro děti, až dorostou. Snad mnohá jim bude milou památ- kou po otci. Co by mně bylo pouhou přítěží ráda rozdám, kam poradíte. Nerada bych stě- hovala, co za stěhování nestojí. Poněkud udiven vzhlédl jsem k paní. „Postěhujete se?“ „Postěhujemíe se. „Ale jestliže se nemýlím — myslil jsem aspoň, že dům je váš — — „Ano, nemýlite se. Dům je náš. To právě mne bolí ze všeho nejvíc, že drahý Vašík ode- šel, když si vše tak domácně zařídil, upravil zpříjemnil. Byl zde tak šťasten, spokojen. I zahrádce dole sám pracoval, stromky a křo- viny zasázel, ošetřoval — — Paní složila ruce v klin. „Jsou naléhavé příčiny, milostivá, abyste odešla? Finanční snad?
Emilie
6 article
„Ne, nic takového. Ale viděla bych jej tu všady. Každý kout mi jej připomíná Je ho tu všude plno, je jím naplněn celý byt celý dům. Kamkoli pohlédnu, všade přede mnou vystupuje. Vidím ho před knihovnou, vi- dím ho sedět u psacího stolu. Nemohu sednouti ke klavíru, abych nevzpomněla, jak se usadil tam u kamen, v houpacím křesle, naklonil hlavu a tak rád poslouchal. „Jste pověrčivá, milostpaní? Bojítes duchů? „Jak bych se mohla báti!“ „A přece všemu tomu chcete utéci? „Utéci snad není pravé slovo. Ale abych snáze svému vdovství přivykla, chci odejíti. a nejspíše pak i dům prodám. Hleděl jsem na vdovu chvíli, ale nic nena- svědčovalo, že by duše její byla nějak chorob- na. Smutek, tesklivost — ano, ale jinak duševní její stav zdál se býti neporušen. „Milostpaní, kdybyste mne v této věc chtěla vzit na potaz, řekl bych vámi setrvejte Již v tom, že máte vlastní krov nad hlavou,j zvláštní kouzlo, vědomí bezpečnosti. Máte děti. jim ostavíte, v čem jste sama žila, do čeho s narodily, v čem vyrůstaly. Ale právě proto. že duch vašeho muže vane celou touto domác- nosti, posvěcuje ji jaksi a oživuje. Není tu prázdno. Jest neviditelný, ale jakoby nad vámi šuměl. A tato jeho domnělá, tušená přítomnost nemůže vám překážeti, nemyslíte-li na nový sňatek — vím. že nemyslíte dnes, že na nei nepomyslite třeba léta. Čemu tedy unikati?“ „Vyhání mne cosi, sama nevím, co. Dět jsou ještě příliš malé, nerozumné, aby mne byly společníky — musí do školy, večer mus brzy ulehnouti. Jsem veliký díl dne osamělá. „Máte sestru, vezměte ji k sobě aspoň na dobu, než bolest poněkud obolí, než vzpomín- ky poněkud vyblednou. — Vždyť i vaše ma- minka žila kdysi v těchto zdech a taky odešla.
7 article
„Ach, tomu je dávno. „Vidíte, a tak dávno bude tomu jednou po vašem nebožtiku muži. Neprchejte před tím čemu byste vlastně měla býti povděčna. Co má činiti venkovan, rolník, žijící na statku, kde umírali pradědové, dědové, rodiče, manželky mužové? Nemůže, nesmí utéci z tohoto zdědě- ného přístřeší, jež má zachovati zase dětem Nemá, kam by utekl. Namítnete mi, že v každé chalupě nebývá vždy tolik cítu, že jsou mnohde rádi, když otec, matka učiní místo mladým, ba že ani manželé navzájem se dlouho neoplaká- vají. Snad máte pravdu. Ale tedy pomyslete na šlechtu, žijící na zámcích, které se dědí pokolení na pokolení; vzpomeňte na staré. tak zvané „patricijské“ rody, kteréž ne-li po staletí, aspoň mnohá desítiletí žili stále a pod jednou střechou. Rodili se tam, umírali, nová pokolení vyrůstala, žila, odcházela. A duc všech těch pokolení vanul starými klenbami. oživoval je, posvěcoval. Dosti na tom, když nebohá vdova po smrti mužově, po smrti ži- vitelově musí opustiti přibytek, kterýž byl p mnohá léta kusem jejich společného života. Rve jí srdce, že musí odejíti, ale musí, nebot je pouhou nájemnici — a zmizel na vždy, kd tolik vyzískával, aby společné to bydlo mohl udržovati. Vy nemusíte prchati, ale máte dost prostředků, že můžete, a to jest příčinou o- hodlání vašeho, jehož snad někdy budete li- tovati.“ Dlouho jsem hovořil, ale když jsem od- cházel, bylo mi zjevno, že jsem paní v záměru jejím ani o vlas nezviklal Netrvalo dlouho, osiřelá paní vystěhovala se, a ježto pak již nic k domu jí nepoutalo, pro- dala jej.
8 article
Léta míjela. A jednoho dne vynořila se přede mnou choť někdejšího druha Vašíka. Byla všechna uteskněná, sklíčená, sestaralá Tak náhle se objevila, že mne vzezřením svým zarazila — a postřehla to. Když jsem se za- tvářil, jako bych nic nepozoroval, bylo pozdě Tiskla mi dlouho ruku a pronesla: „Již to snáším oddaně, ale mnoho večerů i nocí jsem proplakala, že jsem tehda rady ne- uposlechla. O. co bych za to dala, kdybych se mohla vrátiti tam, odkud jsem nevyháněn odešla. Myslila jsem, že uniknu truchlivým vzpomínkám, odejdu-li ze světnic, v nichž ve všech žil pro mne ještě, ač již dřímal v zemi Jestliže jsem unikla na chvíli, po čase — a p krátkém čase ozvala se ve mně bolestná a ne- ukojitelná touha, abych byla tam, kde býva on a kde mne celá jeho bytost obletovala, kde vše dýchalo onou drahou minulostí, již jsme prožili společně. Snažila jsem se, abych ně- kdejší majetek svůj zase koupila — nadarmo nový domácí byl a zůstal nepřístupný. Chápu to. Vždyť co nám někdy bylo drahým, útulným hnízdem, stalo se nyní jemu půvabným a ti- chým útulkem. — Někdy mne žádají děti, aby- chom se šli podívat na dům, kde se narodily Popadá mne to za srdce, a hrozně pykám. Ted teprv cítím, jak jsem vyhnankou. A trpím, že jsem si to způsobila sama. Teď teprv cítím, jak je pusto, naho a zimavo všady, kde není kus vzpomínky na prožité někdy štěstí. Tam bylc pro mne štěstí, i když mi odumřelo. On tam byl, stále jsem ho tušila. A to mne hrozně bolí když jsem odešla, i jeho jsem tam odtud v- pudila, ale ssebou nevzala.“ — Již to smím vyprávěti. Neboť paní zatín odešla taky tam, odkud není žádného putován dále.
9 article Hofeři.
Hofeři. Od Jaroslava Braveného. V menším venkovském městě moravském při živé silnici choulí se chaloupka s prohý- banou šindelovou střechou, podepřena s obou stran dvoupatrovými činžáky. Uprostřed jsou dřevěná vrata, kterými vejdeš na nerovný dvůr, trochu znečištěný kusy slámy ze stáj a roztékající se hnojůvkou. Na levo je bývalá pekárna s jedním okénkem, dále jsou chlév a stáje, po pravé ruce zříš nízká stavení s by ťy pro pacholka a podruhy. Pacholek má byt zdarma, ostatní ma platit asi po 4 K měsíčně. Ale těžko“ z nicl dostaa hospodář krejcaru. Tito „hofeři“ jsou podivní tvorově, jim život znamená buď práci nebo opilství a pal spaní. Občas se také vzájemně porvou, ale s tím chudý člověk musí počítat; neboť jinal život neměl by pro něj zajímavosti. Vedle pacholka bydli v úzkém prostoru dvě tetky nahluchlé, ale zbožné. Nevedou zbytečné řeči. Sedí na bobku u dveří a há- čkují, jen občas vycházejí do města a to buc do kostela nebo do lotynky. Výše sídli s rodinou švec Chutilek. šev cuje málokdy a to ještě jen správky, jinal chodí na panské a také svému hospodáři vy pomáhá se ženou. Většinou bývá však opilý Za to naproti v bývalé pekárně je hofere četně.
Bravený
10 article
Hned u dveří spí na slamníku vousat bába, malá a široká, se svým souchotinář ským ženichem. Je to už druhý, co já pama tuji. Žádný to jaksi s ní dlouho nevydrží. Ter první onemocněl též tuberkulosou. Ale je nom, co je pravda, starala se o něj pečlivě a do posledka. I pohřeb mu pěkný vypravile S tím nynějším zachází stejně opatrně. Pra cuje do úmoru, aby mu mohla přilepšit n jídle, ale nebude to asi nic platno. — Je ne- mluvná, jenom tak pobručuje pod vousy, kte rých má dostatek. Na peci spí Samuel se svojí slepou tetou a s kotětem. Samuel je nádeník u zedníků taky nevidí na jedno oko. To mu dodává zvlášť divokého vzhledu; neboť tvář má samo strnisko, vlasy rozcuchané sem tam, jakob mu je někdo vyškubával, a šaty — díra vedlo díry. Je mu okolo třiceti roků. Rád se té napije, což by tak nevadilo, jako jeho hulá- kání. Sotva přijde domů, už křičí a nadává až se tak všecko otřásá. Nejvíce to ovšem od náší jeho teta. Nu — v neděli ji za to učeše vlasy srovná, šátek uváže a vede si ji poc paží do kostela a pak do hospody na pivo.
Samuel
11 article
Kotě, miláček Samuelův, je chytré zvíře s červenými skvrnami mezi ušima a na zá- dech. Jmenuje se Móricek. To ho tak pokřti jeho pán, protože mu živě připomíná žida z palirny. Přijde-li Samuel večer domů z prá- ce, vydrápe se mu Móricek po rozirhaných kalhotech vzhůru až na rameno a zde se roz- hlíží čtveračivým okem, jak nezvedený klul na hrušce. Blíž okénka je postel Valentinova a jeh ženy. Valentin je starý nádeník, málokdy střízlivý, který trpí na fixní ideu, že slouži u husarů, jakkoliv ani vojákem nebyl. Nacho- dil se proto na četníky, na obec, k hejtmanov a žebral, aby mu dali flašinet, či, jak se u ná- říká, „vergl“. Po několika letech ho přece do- stal. Kterýsi četník mu daroval starou čapký a tak Valentin je na vrcholu slávy. Ale ostat- ní hofeři prorokují, že to bude jeho záhuba Před lím prý se beztoho často zapominal, te to nové povolání mu stoupá do hlavy a jistě prý se upije. A také prý i po ženských se ted otáčí, vypravují jeho žárlivé choti. Valenti má tvář zarostlou prošedivělými štětinami jako čokl, bezzubá ústa se stále pitomě šblebí Malá očka jsou těkavá a bezvýrazná. „Valentinka“, jak jí přezdívají, je čilo pracovitá ženská, která přese všechno drží n svého muže a celou duší je oddána svatém náboženství. — A tak tu žijí vedle sebe hlučně, nehlučn den ze dne, jak bůh dá ...
Samuelův Móricek Samuel Valentinův Valentin Valentinka
12 article
Noc. V pekárně bliká olejové světélk za duše v očistcí. To Valentinka tak „duši- čkám“ přeje. Vzduch je prosycen výpary těl Občas to zapraskne na posteli. Divná postel Stará, rozvrzaná a bez jedné nohy. Misto jej zaujímá stolička. Valentin je nepokojný, převaluje se házi nohama. Zdá se mu, že jede s husary zrovna před císařem pánem. Císař pán se usmívá a kroutí si vousy. Valentin křičí z sna „mašíren marš“ a v tom praskí — a milá mánželská dvojice leží na zemi a na ní roz- bouraný rodinný přibytek. Valentinka kvičí hlavu má zahrabánu v peřinách a nohy, v ko- lenách šátkem svázané, ji trči vzhůru. Valen- tina v troskách není vidět, ale je slyšet od- měřené chrupání.
Valentinka Valentin
13 article
„Vousatá“ usedla na slamníku a vrčela „To se má člověk vyspat! Taková pakáž dělá panstvo na posteli, roztahuje se a zbouří celý důml“ Samuel je na noční klid velmi rigorosní zvedl se na peci a basovým hlasem se roz- křikuje: „Bando jedna opilá! Já vám ten roz- bitý kočár vyhodím. Venku si spěte a ne mez lidmi! . .. Valentinka vytahovala jednotlivé části po- stele a pištěla: „Mlčte, vy běhno jedna. Já vám dám pakáž! Všecky chlupy na bradě vám vytrhám! A to bych ráda věděla, kdo je vic opilý, ty lotře jeden, ty Samuelu! Ale dojde na tebe, dojde!...“ varovně vykřikuje a budí mezitím Valentina, aby vstával. Valentin ne- může pochopit situaci a bručí ze sna: „Maší- ren marš! Nechej mne, já jedu před císařem pánem ... „Ale, Valentine, vstávej, probuď se, lůž ko se rozsypalo!“ Konečně s pomocí ženy se zdvihá a hne zase padne. Při matném světle je vidět n jeho čele červenou bouli — — — Ráno se radila Valentinka s hluchou tet kou protější, nemá-li sadit do lotryje. „Vidět císařa, to je velice dobré,“ pra- vila lutrystka, „to je jednoška! Potom bycl dala roky Valentinovy, a na koňa je, počkej te, já se podívám!“ a běžela pro snář ... Y psilon
Samuel Valentinka Valentinos Valentin Valentinův Maša
14 article
Sobota po západu slunce. Valentin má nový kousek ve flašinetu proťo je dnes generální zkouška před nedělí Stojí — ovšem už opilý! — na zápraží hraje. Občas to ve flašinetu kvikne, kapela ustane a dirigent spadne na schodek celý ne- šťasten. Nohy mu neslouží a ruka taky ne. Zvedne se zase a posílá malé děvče, aby mu došlo k „panímámě Bačce“ na kořalku. J třeba se posilnit. Dlouho však nejde. Vrávorá tedy k vratům, mžiká směrem k palírně a oběma ru- kama se drží kliky, aby nespadl. Koktá cos nespokojeně, poněvadž má žízeň. Valentinka není ještě doma a to je do- bře. Zatáhla by ho na postel a on by usnul Ale jemu se nechce spát! Předně se musí ješte napít a potom musí zkoušet flašinet před zi- třejší nedělí. V tom přichází Samuel a s ním děvče s půlčíkem. Samuel má už též trochu v hla- vě, jde od výplaty, ale rád se dá pohosti „No, Valentine, nezavdáte súsedovi „Na, na, napí sa, abys věděl: vo-vo-vojá- kovi všecko jednol Samuel vezme druha pod paží a postav ho zase k flašinetu. Pak vejde do chalupy první mu padne do očí Móricek. Krči se na okně celý zježený. Je zmáchaný v hnojůve a chlupy má slepeny.
Valentin Noha Valentinka Samuel Valentinos Krč J třeba
15 article
Samuela to strašně dojme. Jeho Móricel v takové hanbě! To je jistě práce těch děcek Chytílkových, nebo Chytilky samotné, která pase po příležitosti, aby Samuelovi nějal ukřivdila. Vezme Móricka do náručí a vyjde na zápraží. Chytilka mezi dveřmi oplachuje v hrne brambory. „Vousatá“ sbírá s plotu opranot červenou sukni a punčochy. Samuel se rozkročí a začne svolávat vše cky kletby na ženské příslušníky hoferů. JJá to tak nenechám, já to dám četníkom, abysto věděla, vy elektriko jedna! ... Chytilka je velmi citlivou. Jak jí řekn někdo „elektriko“, krev v ní začne vřit. Chyt- ne hrnec a běží na Samuela. „Co ty, zloděju ty mě chceš udávat? A kdo kradl pantáto slámu před týdnem? Já tě udám, ty...“ udeří ho hrncem do boku, až se voda roz- šplíchla a brambory vyletěly. Samuel křičí a drží Chytilku za vlas V tom ze zadu „vousatá“ na něj skočí. „Pu- stíš ju, pustíš ju...“ a buší do něho se všech stran. Samuel sebou smýkne, ožene se a při tom uhodí do flašinetu. Kolovrátek zakvikne bolestně a už leží rozsypaný na zemi a s ním nešťastný Valentin. Rozvaděné strany se pustí a shýbají s nad hudebním nástrojem. Ženské nadávají ví- tězoslavně. Móricek se zdviženým ocasem skáče po Valentinovi. Je to osudl .
Samuel Chytílkův Kolovrátek Valentin Valentinos Pu
16 title
Mítěnka.
Mítěnka
17 article Napsala Teffi. Z ruštiny přel. Jos. Č. H avlír
Napsala Teffi. Z ruštiny přel. Jos. Č. H avlír Mítěnka se probudil a velmi se podivil místo veselé, modroučké stěny svého dětskéh pokoje uviděl šedivé sukno záclonky s hře- bíčky. Záclonka jedva že se pohybovala, dutě poťukávala a Mítěnka se tím ťukáním sám trošku otřásal „Mám se rozplakat, anebo nerozplakat? zamyslil se na minutku, ale v tom náhle po chopil, že se s ním děje jeho zamilované a nej radostnější; jede po železníci. Pochopil, vyšvihl nohy a svěsil hlavu dol Ach, jaká výška! A dole jsou lidé, s košíky s kufry. „Maminko! Vstávej! Přijeli jsme do Verž bolova! Jaký jsi ty lenoch, všechno prospí Tak to nejde, milá brachu!“ Matka přistoupila k němu, docela maličká jenom hlavu je jí vidět. „Proč jsi už vyskočil? Spi ještě raději. J časně. Mítěnka zakroutil kulatým, pihovatým nosíkem. „Ba ne. milá brachu. Mám čas do dila Podci mi sem moje vojáky. Matka podala mu krabičku. Vojáci byl pěkní, silní, všichni jakoby zvláště vybraní Jeden z nich měl kus šavle ulomený, alet značilo pouze, že je chrabřejší, než všichn ostatní. Začalo cvičení v šiku. Mítěnka znal pouze jediný povel: „K ra meni zbraň!“ — Ale i s těmito nevelkými zna- lostmi, uživáš-li jich pořádně a znalecky, moz no docíliti velikolepých výsledků. „K ramení zbraň!“ — řva! Mitěnka basem a chmuře ta místa, kde dospělí lidé mívaj brvy, sázel si vojáky na vlastní ramen.
Teffi Mítěnka Matek Mitěnka bas
18 article
„Nu, pojď, vojáčku, je čas oblékati se ... . Sundali Mítěnku s hořejší lavičky, a za- čali ho oblékat. Ukázalo se, že dole kromě matky sedí ještě dvě dámy, které se tvářily tak, jakoby jim to bylo úplně lhostejno, že jedou po železnici. Jedna četla knihu, druhá zívala. Kolem okénka projel dlouhý nákladn vlak, a ony dokonce ani hlavou nepohnuly Vida, mazané, jak se dovedou přetvařovati! „Maminko! A jak pak to přijde, že žele nice jezdí také v noci? Co?“ Matka neodpovídala, sbírajíc Mítěnkovy „Maminko! Jak jezdí v noci?“ „Jezdí, jezdí, dej mi pokoi! „Ale copak vlci? Což? Maminko, a jak věci.
Matek Mítěnkův
19 article
vlci? Matka opět mlčí. „Vždyť ji vlci. mohou sníst. Což? Jak to že se nebojí? Ale matka, jak zřejmo, sama se v těchle věcech příliš nevyznala, neboť na místě přímé a věcné odpovědi navrhla Mítěnkovi, aby alespoň na chvíli zavřel ústa. „Nepřekážej mi. Musím tatínkovy dout níky schovat trochu hlouběji, sice je na celnic najdou — a bude zle. „Budou hledat? „Nu, toť se rozumil „Kdežpak by našli. Ale já bych naše hnedle. Začal bych tě lehtat — ty bys se roze- smála, a přiznala bys se. Jedna z dam se usmála a zeptala se matky „Kolik pak je let vašemu junákovi? „Čtrnáct!“ — pospíšil si Mítěnka uspoko jiti její zvědavost. „Jde mu na pátý“ — odpověděla matka pranic se na to neohlížejíc, že Mítěnka jak zdvořilý hošík už odpověděl. Bylo ji třeba usaditi „Vždyť už jsem odpověděl, proč pak t odpovídáš? Mám, milá brachu, taky jazyk. „Jaký veliký hošík“ — řekla dáma.— „Vzrostlý. Člověk by hádal, že je mu už šest. „Ano. Mnozí myslí, že mu jde již n sedmý!“ Mítěnka je spokojen, polichocen, a ná sledkem toho se začíná styděti. Aby skry své city před cizími zraky, začíná kopati nohou do divanu. „Ho — ho — ho! Padá na kolena druhé dámy, a ta zlostně cosi poznamenává, ne rusky. Přijíždějí ke stanici. Vycházejí ven. Poto jdou do velkého sálu s dlouhými, dlouha tán- skými stoly. Na pulty kladou uzly a tlumoky a sami se staví za ně do řady. „To jsou vaše věci? To jsou vaše věci Mítěnkovi se nová hra zalíbila. Vyzdvih pokud možno ještě výše svůj bachratý, piho- vatý nosík a křičí z plna hrdla: „To jsou vaše věci? To jsou va-še vě-cil V tom přistoupili k nim nějací vousáči Matka se znepokojila.
Mítěnka Matek
20 article
„Nic tam neni! Nic tam neníl Muži rozevřeli vaky a počali v niel hledat. „Cha-cha-cha!“ — chechtá se Mítěnk „Kdepak byste našli! Tak jsme tatínkovy dout níky schovali, že jich ani vlk nenajde!“ Matka se začervenala, ale oni v tom vy táhli krabičku. Mítěnka začal skákati na jedné noze kolem matky. „Našli! Našli! No, tys to schovala! Anit lehtat nemusili! Ale matka se docela nic nesmála, a šl za vousáči do druhého pokoje, a vousáči zatín ještě jakýsi živůtek vytáhli z kufru. Matka se vrátila zrudlá a nafouklá- Proč se zlobíš? To jinak nejde, milá bra chu! Když neumíš schovávat, tak se pak ne zlob!“ „Hospodine! Mič aspoň minutku!“ Opět jeli dále. Železniční vůz byl nyní dřevěný. „Proč je dřevěný?“ ptal se Mítěnk . „Protože tys hloupý kluk!“ — odpověděla mrzutě matka. — „Musilo se v celnici plati clo a teď musíme jet v třetí třídě.“ Z matčina hlasu začalo být Mítěnková nudno, i zachtělo se mu potěšiti se něčím pří- jemným. „Maminko, viď, že mi jde už na sedm rok? Ano? Všichni říkají, že na sedmý? Příšel konduktér, požádal o lístky. Mítěnka hleděl se strachem i úctoun jeho širokou tvář i na strojek, jímž procvakáva lístky. „Kolik je hošíkovi let? Mítěnka se zaradoval, že se může pochlu biti před takovou vysoko postavenou osob nosti. „Na sedmý!“ „Jde mu na pátý rok! Na pátý!“ — p lekaně zabrebentila matka. Takhle jí ihned uvěřil „Tohle ty, maminko, milá brachu, povíde jiným. Všichni říkají, že mi jde na sedmý — tak tedy na sedmý. Jak pak ty to může vědět?“ „Je třeba doplatiti“ — řekl konduktét vážně. Matka cosi zapištěla — ale konduktér rozumí se, byl na straně Mitěnkově. „Maminko, proč jsí se zase nafoukla? J ty ale směšná, milá brachu!“
Matek Mítěnka Anita lehtat Mítěnk Mitěnkův chacha
21 article Denník paní Redegondy.
Denník paní Redegondy. Novela. Napsal Arthur Schnitzler. Přeloži K. Sokol Když jsem včera v noci cestou k domovu usedl v městském parku na lavici, abychs chvíli odpočinul, zpozoroval jsem náhle, že n druhém konci lavice sedí nějaký muž, kterého jsem dříve neviděl. Poněvadž pak v parku této pozdní hodině bylo dosti prázdných lavic byl mi zjev tohoto nočního souseda poněku podezřelým. Chtěl jsem právě odejíti, když v tom onen cizí pán v šedém svrchníku a žlu- tých rukavicích sejmul klobouk, oslovil mě jménem a pozdravil. Nyní teprve jsem jej po- znal, příjemně jsa překvapen. Byl to dokto Wehwald, mladý muž dobrých mravů a jisté vznešenosti ve vystupování, která při nejmen- ším jemu samému poskytovala tiché uspoko- jení. Asi před čtyřmi roky byl jako konceptn praktikant přeložen z vídeňského místodržitel- ství do malého, venkovského města v Dolních Rakousích; ukazoval se však vždy čas od čast mezi svými přáteli v kavárně, kde byl stále vítán s tlumenou srdečností, již vyžadovala jeho elegantní zdrželivost. Považoval jsem proto za vhodné, nevyja- dřovati podivení o hodině a místu našeho se- tkání; příjemně, ale na pohled lhostejně opěto- val jsem pozdrav a chtěl jsem se s ním dáti do řeči, jak se sluší mužům znalým světa, které by ani nenadálé setkání v Australii nemělo za- raziti — když v tom můj soused s odmítavým posunkem řekl: „Odpusťte, vážený příteli, mui čas je vyměřen a jsem zde jen proto, abych vám pověděl o poněkud zvláštní události, před- pokládaje ovšem, že jste ochoten ji vy- slechnouti.
Redegonda Schnitzler K Sokol Dolní Rakousy Austrálie
22 article
Přes to, že jsem se poněkud divil této řeči, prohlásil jsem, že jsem ochoten jej poslou- chati. Nemohl jsem však nevyjádřiti své podi- vení, že mě doktor Wehwald nevyhledal v ka- várně, dále, jak se mu podařilo vypátrati mě v noci zde v parku, a konečně, proč právě já mám vyslechnouti jeho vypravování „Odpověď na první dvě otázky podá vy- pravování samo,“ pravil s nezvyklou trpkostí — moje volba pak padla na vás, vážený při- teli (nejmenoval mne od této chvíle jinak). protože můžete mých údajů použíti spisovatel- sky, a poněvadž doufám, že uveřejníte má podivuhodná, ale dosti nenucená sdělení v snesitelné formě. Začal jsem skromně odporovatí, doktor Wehwald však bez dalšího pobízení jal se vy- právěti: „Hrdinkou mé historie jest Rede- gonda. Byla manželkou barona T., rytmistr u X. dragounského regimentu, jenž byl posád- kou v našem městečku Z.“ Jmenoval sku- tečně jen začáteční písmena, ač nejenom jméno města, nýbrž i jméno rytmistrovo a číslo regi- mentu nezůstala mi tajemstvím z důvodů, jež brzy se objeví. „Redegonda,“ pokračoval doktor Wehwald, „byla dáma výjimečné krásy a zamiloval jsem se do ní, jak se říká, n první pohled. Bohužel, byla mi překažena každá příležitost s ní osobně se seznámiti ježto důstojníci se s obyvatelstvem téměř vů- bec nestýkali a také nás, politických úřadníků.
Wehwald Rede doktor Wehwald
23 article
skoro úplně se stranili. Proto viděl jsem Rede- gondu vždy jen z dálky; buď samu, buď s cho- těm, často i s jinými důstojníky a jejich dá- mami na procházce, spatřil jsem ji mnohdy okna v jejich bytě na náměstí: viděl jsem ji večer jeti do malého divadla a tam měl jsem štěstí pozorovati ji v loží, kterou rádi navště- vovali v meziaktí mladí důstojníci. Časem mi bylo, jakoby mne byla blahosklonně pozoro- vala. Ale její pohled se mne vždy jen přelétav dotkl, takže jsem si nemohl utvořiti žádný - sudek. Vzdal jsem se již veškeré naděje, žes jí kdy budu kořiti, když jednou za krásného podzimního dopoledne jsem ji naprosto neoče- kávaně potkal v lesíku, upraveném jako sad. jenž se prostíral od východní brány městské daleko do kraje. šla kolem s neznatelným úsměvem, snad mne ani nepozorovavši, a zmi- zela zase brzo za žloutnoucím loubím. Nechal jsem ji jíti kolem, aniž bych uvážil, že jsemi měl pozdraviti, nebo dokonce osloviti; a také nyní, když zmizela, nelitoval jsem, že jsem tak jednal, neboť takový pokus by jistě skončil nezdarem. Pojednou se však má nálada změnila: cítil jsem totiž nutnost, jí se představiti, a přemý- šlel jsem, co by se bylo stalo, kdybych byl měl odvahu, zastoupiti jí cestu a osloviti A fantasie mi předstírala, že Redegonda mně neodmítla, nýbrž projevila uspokojení nad mou smělostí, že v živém rozhovoru si stěžo- vala na prázdnotu zdejšího prostředí a nedo- statek společenských styků. Konečně pak byla zjevně potěšena, že našla duší, jež jí rozumí a s ní cítí. — A její pohled při loučení byl tak slibný, že, když jsem ji téhož večera spatři v její loži, bylo mi, jako by mezí námi vzná- šelo se líbezné tajemství.
Redegonda Rede
24 article
Nebudete se proto, vážený příteli, diviti že, přestáv tuto výjimečnou zkoušku síly své obraznosti, vyhledal jsem po prvém setkání brzo i druhé, a že naše zábavy od shledání ke shledání byly přátelštější, sdílnější a hlubší. až jednou za krásného podzimního dne pod bezlistými větvemi klesla mně zbožňovaná žena v toužebnou náruč. Od té doby pak po- kračovalo moje bludné štěstí; netrvalo dlouho a Redegonda mne navštívila v mém malém obydlí, ležícím na konci města. A tam byla mi dopřána blaženost tak opojivá, jakou ne- mohla nikdy poskytnouti drsná skutečnost. Ne- scházelo ani nebezpečí, jež kořenilo naše dobro družství. Tak jednou v zimě, když zabalení kožešinách, jeli jsme na sáních temnou noci. klusal kolem nás rytmistr; a již tehda měl jsem předtuchu, jež za nedlouho v plné tíži osudu s vyplnila. V prvních jarních dnech rozhlásilo sev městě, že dragounský regiment, u něhož slou- žil Redegondin manžel, bude přeložen do Ha- liče. Moje, ne, naše zoufalost byla hrozná. O všem jsme hovořili, o čem v takových pří- padech uvažují milenci: o společném útěku. o společné smrti, o bolestném poddání se osu- du. — Ale přišel poslední večer a dosud jsme se na ničem pevně neustanovili. Očekával jsem Redegondu v květinami ozdobeném pokojí. že jsem počítal se všemi možnostmi, složil jsem zavazadla, připravil revolver, napsal dopisy na rozloučenou. — To vše je pravda, vážený pří- feli. Neboť tak dokonale mne opanovalo šílen- ství, že jsem příchod milenky tohoto večera pokládal nejen za možný, nýbrž že jsem ji pří- mo očekával. Nepodařilo se mi, jako jindy, při- lákati její stín a sníti v náručí s tímto nebe- ským zjevem; zdálo se mi, jako by ji doma zdržovalo něco nevypočítatelného, snad stral-