ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 10 b92955c0-790a-11dc-b48c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 10
Chunky — 27 celkem · entity: person 67, place 9, work 4, org 3
1 masthead
Strana 10.
2 masthead
NARODNÍ LISTY.
3 masthead
31. prosince 1905.
4 masthead
Císlo 359.
5 article
„Hm, abšíd! Ten byl! Remontérky jšem do něho přizastavil. „Slyšte! Remontérky přizastavili Chichi chichi! „Nechte komedií,“ hněvá se komická matk „Hostinská vás pozoruje a stojí — „Chachacha, baví se — „Ale kávu nevaří. Musíme si přece pospiši Paní hostinská, prosím vás, brzo tu kávu! Mu síme hledat byt —. Naivka tluče se do boků: „Chichi, Byt! Na jeden den byll“ „A co je to, prosím jit „Štace přece ne. „Jak pak ne. Jednodenní štace. To si pa- matovala, blázínku. Když jí ředitelstvo nedá 20 krejearů na slámu, totiž na lůžko, a když se druhý den nevrátí do stálé štace a zase na- opak dále se vleče, není to výlet, nýbrž štace musí si najít byt, a kdyby za noc platila třeba zlatinu, to je fuk. Ředitel za to nemůže, že na dvanáctihodinné štaci jsou byty drahé. Nezbývá tedy, než hledat kvartýr. Pospíšíla si s kávou,at jdeme. Po kávě rozběhly se dámy po malém Ch A drazi pánové usadili se svorně k zábavné šlstce. Zbylečně by jen překáželi. Cupají tedy něžné polovice do sněhu a mrazu za bytem . .. Pan ředitel zatím počítá s drahou chotí před prodej. Všechno vyprodáno, všechno do posled- ního místečka! Paní ředitelka žalostně nad po- kladnou vzdýchá: „Proč není jenom sál větší, aspoň o poloviei větší? Tolik místa se ještě nedostává, tolik — Inu, byt již paní ředitelová má, teplý, po fiodlný v hotelu. Slzí tedy nad plnou pokladnou. A herečky zatím chutě shánějí byt, ne přílie drahý, ne tuze strašlivý, aspoň trochu, trochu obývání shopný, kde by se mohly po jedenácté hodině až do druhého dne úsadit.
Remontérka
6 article
To zajisté není těžko, řeknete si vy, kleřl u teplých kachlíčků sedite — ale zkuste to. zkuste to jednou! Dejte se zavězt do cizího hnízda za sněhu a mrazu, hledejte byt s teplou píekou a uhlídáte. Uhlídáte! Je to téžko, je .. I zde bodří občánkové s ustrnutím na pro- sebnice hledí. Usmívají se, hlavami třesou, ruce spinaji —. Ne, ne, nemají bytu, ne, ne. Snad Petr anebo Pavel —. Mle ani ten nemá. Je to k smíchu hledat na jeden den byt. . . Ba. Ony to také uznávají, ale co platno? „Ostatně, když si vás slavná městská rada pozvala, ať vás uhostí!“ v jednom místě jim po- věděli. — Ano, tak tomu Bylo. Slavná městská radn ch... ská chtěla slyšet „Prodanou“. Tak si po- zvala operní společnost. Ale kde se uvelebí dva- atřicet členů, na to nevzdechla.
Petr Pavel
7 article
Ředitelovic měli pokoj v hotelu. Ale herci herci! Kde nic, tu nic. V druhém hostinci byli cestující a jinde pokojů nebylo. Několik šťaslliveů obdrželo od lidí dobrých srdeí přece lůžka k pře- spání, ale houfek zoufalců nenalezl, kde by hlavy složil. Kdyby byl sál jen trochu teplý. uvelebili by se v něm, v kamnech by zatopili. nota bene ředitelským uhlím — to by praskalol — dámy utihly by se ke kamnům, a páni třeba na galerii by své stánky rozbili — však je ve výších tepleji — ale zde není to možné. V rozbité haluzně jako ve větrníku vítr se točil, okny třásl — přišli by o své drahocenné zdraví, na které málokterý pan direktor vzdechne — totiž na herecké zdravi, o svě zdravičko — o jél... Co délat? Roztrpčeny vrátily se do učazené hospody a bolesti své koliegům a manželům sdě lovaly. Co počit? Milovník Pittler vyskočil. Prudce odhodi Karty — však právě v ošemetné šístce prohrával — a interpelloval ředitele — svčte, slyš! — právě když rokoval se ctihodnou hlavou města. interpelloval jej zamračeně, proč že je k čertu vozi do prokletých hnizd, kde noclehu není?
direktor
8 article
Přece herec musí také spát. ..l Pan ředitel se rozčileně ohražuje. Jeho věcí přece není, hledat hercům byty. A jaké hnízdo? Městečko je přece útulné, roztomilé .. „Ano, roztomilé! Bydlite v hotela,“ vzteká se Pitiler, „ale kam my půjdeme? Na rynku přece nocovat nemůžeme!“ Pan ředitel snad by to neuznal, snad byse mu i „rynk“ pro herce dosti zamlouval, ale cti- hodná hlava města se ozvala. Má noclehy pro pány umělce, a dost no- elehů, skvostných — to by bylo krásné, aby v Ch... nebylo noclehů! 0, Ch.. . jest vždy k každému pohostinný! Postelí dost, pěkných čistých . .. „Ah — skutečně? Tváře hereů se zjasnily. Byli by hne tlusťoučkého pana primátora zlíbali. Ano, on sám, kdyby i noclehu nebylo, na- bídl by alespoň spanilým damám přístřeší ve svém domě — ale tam budou všichni dobře opatřeni a nežinýrováni, hezky v pohodli, dámy v jednom pokoji a pánově v druhiém. — „A kde, prosím, Vašnosti, kde?“ Pan měšťanosta se jemně zardívá, tone v rozpacích — — Ah, nechť jsou jen bez sta- rosti, po divadle je strážník zavede ... Starostlivá komická máť tak ráda by zvě- děla, kam je ten policajt zavede... Ale otázku spolkla. Kamkolivi upokojuje se, zajisté do do- brého místa, když sama hlava města se o ně stará. Uklidněni usazují se kolem stolu. P'ánové pokračují v blahodárné hře, dámy kybicují, ně- které přísazují anebo hrají také a jiné zase vylahují z kabelek háčkování a pracují ozdůbky k divadelním sukním. Všechno je šťastno a ra- dostho z kýžených noclehů. Inu, zlatý pan purkmistr Občas laskavý damský pohled letí přes stůl k panu starostovi. Tragická delšími pohledy na něm utkvívá ..
Pitiler
9 article „Jaký by to byl krásný Derblay!““ šept
„Jaký by to byl krásný Derblay!““ šept Radimské. „Ceekl“ piští naivka. „Vzdyť jest při zrzlý! „Noní pravda,“ odpovídá Vladinová, jie krásně blond. „Jé, jé — blond! Tomuhle říká slečn Vladinova blond!“ A už se naivní rozpusta svljí na zemi. Vladinová se hněvá. Vážně táhne sem ko mickou máteř. „Milostpaní — podívejte se, jaký je pan purkmistr? Že je blond? „Že je zrzavý? „Že nen „Že je Paní Šetková nasazuje si skřipec. Chvíi prohliží si napjatě zlatou hlavu města, potom resolutně skřipec pouští. „No, víte dámy, je tak i tak. „To ne, vyjádřete se!“ „Počkejte — až jaký nám dá noclehl“ „Chacha, chacha, pravda!“ Haluzna byla nabita. Sextet operní kapely se rozehrál. Basista Vrak narovnal svou krásneu pestavu, mohutně udeřil do strun své trpělivé basy, vybledlá opona s fantastickou krajinou vzletěla vzhůru — a „Prodaná“ zazněla sálem. Na jevišti zpívalo se s nadšením, ale v or- kestru zuřivě spěchali. Kapelník s milým or- kestrem byl v stálém rozbroji. Nemohl ho udržet. Páni hudebníci spěchali, byli zvyklí po divadle ještě vydělávat — obecenstvu hrát. A každé chvile škoda ! Byl tedy jakýsi zápas mezi orkestrem, zpě- váky a kapelníkem. Ale po desáté hodině za jásotu obecenstva byla opera skončena. A zpě- váci, herci, hudebníci opět svorně hrnuli se do Hostince, páni z jeviště na večeři a páni z or- kestru na koncert. Ale naděje splaskly. Uměnímilovné obe- censtvo odebralo se spořádaně domů. Pání hu- debníci mrzutě ukládali své nástroje. Basista své trpělivé base nařezal — inu, byl už ta- kový! Zpěváci novrle zasedali k špatné večeři slabému pivu. Všichni zívali a brzo rozcházel se do svých děr. Hlouček ospalých Hostěnců jenom zbyl. Čekali toužebně na strážníka, až dopije. Pa roubek z radosti, že má nocleh zdarma, již druhou sklenicí ramono spravedlnosti hostil.
Radimský Vladinová Vladinův Šetková Hostinka Nonit pravda Pání hu
10 article
Dopito. „Za mnou tedy, pánové a paničky, za mnou a hezky se mne držte, ať nepadnete do škarp, ono to zde k té chajdě je neurovnané. samý hrbol —“ Noeloháři jdou. Statečně drží se průvod- čího. Jest to nutné. Tu zmrzlá louž, zase ko- peček, zase schůdky, i kousek polem — „Kam to jdeme, kam —? „K čertu!“ bručí Paroubek. „To je cest jako ve Svatební košili.“ „Brrr,“ ječí Radimská, „nestrašte, P- roubku! Milostpaní, ať dá pokojl“ „No, je to pravda, můžete mít rozum, Pa- roubku! A kam nás to, človičku, vlastně ve- dete? „Už jsme tam. Tadyhle za hřbitov — „Jé — jé —“ ječí dámy. „Dejte pokoj,“ bručí Vrak, „zabasuju vám a všechen strach vás přejde. „Já nepůjdu při zdil „Já také nel“ „Já také nel „Paroubku, prosím vás, pojďte ke mně, je nejdu, bojím se, já se vrátím do hospody —“ „Tak si sedla, Radimko, na moji basu a já ji okolo hřbilovu přenesu. To je strachu!“ Konečně se zavřenýma očima míjejí smut- nou zeď a v několika vteřinách stojí před ho stinným domem, malou, k zemi nachýlenou chalupou. „Sem tedy, sem! Zdo je ten barec.“ „Ježiš Marjá! Není to umrlčí komora?“ „Ale kdel Ta je tamhle za zdí. „Človičku — co to je?“ vzdychá pan Šetková. „Inu, chudobinec. „Ježíši — chudobinec!“ A strážník do vrat buší: „Plžko, Klokočko! — Zatrneené báby Už je to v kutěti! — Bum, bum! — „Co pak mám chajdu rozbit? Plžko! Mi- kousko! Jářku, vstávejte, ještě se vychrupete dost. Jářku —l“ Bum, bum, bum, buml „No — konečně! Tak se škrabtel“ Malá, rozespalá babka olevřela dvéře. „— Š Marjá, co chceto ?““ zapískla. „Ptejte se! Tady vedu ty pány a pa- ničky — „Ježíš, jaké paničky?
Dopita Paroubek Radimská Marjá Šetková Ježíš Klokočka Zatrneený Plžko Š Marjá
11 article
„No, tento — ještě se ptejte!. Přee milostpán vám hned na večer vzkázal. Páni, co tento po městech zpívají — „A bože, ty od komedie — jo, je! V překvapení nikdo ani babce strašlivý omyl nevymlouvá. Jindy by charakter Paroubek jisté zuřivě a důležitě vykládal jí výsost svého povolání, ale zde jeho pýcha zmlká. „Do chudobince tedy! Do chudo — Tragická jen něco o zrzavcích mezi zuby drtí, Radimská natahuje moldánky, a pištivá babka klátivě je dál uvádí, do poloprázdné světnice, bez tepla, s ledovými kamny. — To tedy ta útulná jizba, kde budlou nežinýrováni. se šesti pohodinými lůžky — jako kámen tvrdými! Bez podušky, s chlupatou, trestnickou dekou — „Ježíš Marjá!“ naříká Radimská. Kdyb ji její tatínek vidél, její tatínek, zlatý tatinek co za ni tak rád platí dluhy, kdyby věděl — A tragická v zoufale póse stojí, slova ne- schopna. A paní Šetková všechny ryšavce do pekla a do moc nehezkých míst posílá. Vrak, opřen o basu, usadil se na lůžko. Zimnik až po bradu zapjal. „Darák! Syrovina syrová!“ bručí. V sále zůstat, bylo by stejno. Prokloté vandry! Na duši, jak ještě ňákou „plachtu“ vydělá — tak nazývá Vrak desitky — hned kumstem flokne a ožení se, ožení — — Ale nevezme si žádné divadelní mrně, ne, to se jen fintí a ošklíbá a ani oukrop to nedokáže. Ženu si vezme statnou. žádné křehké divadelní zboží, statnou a trpě- livou jako jeho basa. Starý pan Šelek zas na píchání v ramenou naříká a Paroubek jenom plivá... A Pittler? Darmo povídat. Co délat v této morně, co? Paní Šelková nejdříve se vzchopuje. „Poslouchejte, babko, on vám ten zrz vec —? „Kdo, poníženě prosím? „Ten váš purkmistr nevzkázal, abyste zde zatopily? „I nic, i nic, Pánbůh chraň, jen, že při jdou od komedie anebo ňák tak, říkal, sen spat — tak abych jim otevřela. —To je nesvědomitost!
bůh Paroubek Radimská Marjá Šetková Šelek
12 article
„Hanebnost!“ „Pohodlný byt! Fujl „No, tohle —l Babička, výkřiky polekána, ke dveřím se ztrácí. „Prosím, poníženě, já za to — „Nemůžete za to, matko. Nechte křiku blázni. Tím se nic nespraví,“ uklidňuje ma dame Šetková společnost. „Babičko — zatople nám! Rádi vám zaplatíme. Babiččin obličej se zjasňuje. HIned špalky a smolná drva snáší, a paní Šetková sama roz- tápí. V půl hodině teplo sálá z hliněné plotny ale drží se jen u kamen, dále se nerozšiřuje. Právě, když nejvíce se naloží, bude moci bjt teplo až takhle k ránu — Tedy bez žinýrování lůžka všechna při táhnou se k peci. Jinak u oken by zmrzli, pryi se studom! A železné postele haraší ke kam nům. A rychle ležet, rychle! Vrak, aby se dámy nestyděly, stavl před své lůžko basu. Ale zbytečné obavy! Ty v zá- rmutku na ostych ani nemyslí, se vzdechy ule- beďují se do tvrdých lůžek... Babka, která s nimi jizbu sdílí, udiven na ně pohlíží, ale nedojedená večeře Radimské ji nalaďuje. Nabízí se, že toho starého pána s tím „sichtem“ namaže... A hned tře svým šiškovým a brabencovým balsámem na jevišt komického otce, ale nyní tuze smutnou a ztrá- penou figuru. Tře a svými kostnatými prsty otekliny roz mačkává. Sotek povzdychuje a zas si libuje. A tak pomalu herci zvykají a spokejují se i za hřbitovem v chudobinci, dětsky blaženi, že v peci vlhké dříví syčí, prská... Ani Radim ská už nereptá, ani tatínka nevzývá. Jako ci káně na pelechu sedí, červenou vlněnou spod ničku přovázala si přes hlavu a raduje se, že je skoro teplo. Prsttčky jí bručavý Paroubek ve svých pěstích zahřívá a je šťasten, že může tomu rozmazlenému roběti jako v Betlém v chlévě dělati vola. Tatík Šetkův už pod přikrývkou natažen blaženě oddychuje a doktorské babce připi dává. Šesták jí dal na to mazadlo, šesták! Za plať Pánbůh, tak se mu ulovilo . ..
Šetková Ted Radimský ská Paroubek Šetkův Betlém
13 article
Jen tragická vzdychá po Felixovi, jakém švarném důstojníkovi. Vzpomíná na svůj útulný teplý pokojik v Hradci, na malou lenošku, ve které bylo místo jen pro dva, pro ni a Felixa — a teď zde v chorobinci, pod sprostou, chlupaticí Propuká v slzy . .. O, drahý Felixi! Kdybys věděl, č, 6 ! Včera této doby — ó, Féli, Féli! — Naivní vkolébává se do snivých nálad. Aťsi basista na posteli vrčí, ať basuje, ať! Bu- dou si povídat pohádky! Chlapci, charaktern i milovník budou jí vyprávět . .. — O čem tedy? — O bílé paní! — Co si to vzpomněla! Tu oni neumějí. — Jinou nechce. Tak bude ji povídat sama, hloupým chlapcům, hloupým... Pak chtějí hrát milovníky a neumějí ani složít po- hádku! — Do ohno maličká cikánička hledí, po smol- ných a syčících kořenech vidí tančit malé pídi- mužíky a vypráví chlapcům, jak ti pidimužic pomáhali stavět zámek Krumlov... To, pro- sím, jí ještě doma chůvy povidaly. A chlapei naslouchají — Vrak pod chlupatinou jako medvěd bručí. Začíná se mu právě zdát o šťastné ženě, trpě livé jako jeho basa, i Vladinové slzy mění se v sladký sen. Cítí polibky svého Féliho, švar ného důstojníka .. I manželé Šetkovi znaveni, už spí, zdá s jim o veliké, veliké benefici — —
Felix Šetek Hradec Fét Krumlov
14 article
Jen chlapci bdí. Mají oba malou koketku rádi. Jeden ji kradmo v pasu objímá, a druhý tiskne ručky. Oba přemitají — Babka na stoličce u kamen podřimuje. Nemá kde spát. Její lůžko zaujala Radimská. Náhle prsk, prsk! „Ježíši, lampa zhasíná! Jé—jé já se budu bát —— „My u ní zůstaneme, Radimko nebála se —. „Vy, vy — pidimužíci, jděte, jděte ! Ba- bičko, babičko — honem, honem pojďte ke mně budete se mnou spát.“ Celý chudobinec spí. Radimská sevrklou ruku babičinu ve svých prstech svírajíc v dět- ském smíchu usíná zdravým, silným spánkem Vidí tatínka, jak zas a zase platí dluhy .. Jen „chlapci“ převalují se na společném lůžku. Ubohé bubce tolik, ale tolik závidi.. „Inu, kam nemůže čert,“ nevrle bručí Pi tler, „inu, nastrčí — — A zlostně odstrkuje charaktera.
Radimská Ježíš
15 article
Nebylo ještě zúplna sedm hodin a Vrak již na base koncertoval. Díkem bylo všeobecné lání. Alo Vrak neustal. Ještě silněji zabušil do strun své trpělivé panny. Ve dveřích se objevovaly cizí, staré, sevrklé tváře. Babička Plžka na lůžku se vzehopilaa křičela: „Teď hybejte odtud! Co sem nosy strkáte Včera jste sem pány pustit nechtěly a teď si jdou poslouchat muziku. Bály se“ — vykládala pro- bouzejícím se hercům — „abyste jim něco ne- odnesli — „Chachacha! My, členové operní, operettn a činoherní společnosti —1 Chachachal „I to nestojí ani za zlost!“ „Babičko — vodu! Dejte sem umyvadlo!“ „Pan bůh s námi! To jsem jaktěživa neměla Hrnec anebo škopíček to mám, ale labor —“ je „Jé jé —! „Tak třeba škopíček, babičko, a ručník. „To, prosím, nemám. Nejsem taková velk paní, ale mám čistou rozsivku — „Tak tu rozsívku, babičko. „A fialkové mýdlo a „mundwasser!“ „Dejle pokoj, Paroubku. Neposlouchejte ho. babičko. Jen ten škopíček a rozsivku! „To s pánem bohem, to s radosti —“ Vrak odstrčil basu. Pohrdlivě pohlédl na kollegy. „Roz- mazlenci!“ zavrčel. „Ani to nepotřebuji. Umyju se sněhem, uschnu a ušetřím aspoň babce diškreci.“
Ala vrak Chachach Dejl Paroubek bůh Roza 1 Chachachal
16 article
Bílé mrazivě jitro naplnilo světničku šeda- vým světlem. Nyní v ni bylo teplo. Skutečně. kachle se k ránu rezehřály a teplo, příjemné tepl bylo v světničce chudých. 1 z druhé jizby se sem babky stahovaly. bylo zde tak příjemno. A pohled na herce babky zajímal — inu, chtěly se také bavit. Starý žebrák Roškopil nejvíce obdivoval se Vrakově base. „Krásný nástroj, krásný!“ A sněhem osvěžený Vrak vykládal mu ochotně, kolik „plachet“ a „rukavic“ (desítek pětek) jeho přetrpělivá společnice stála. Roškopil zbožně naslouchal. Inu, byl za dob mladostí na vojně bubeníkem a od těch časů hudbu tuze miloval. Ale — to bylo už dávno. dávno! Teď je jen ubohým špitálníkem, ale v- jenská krev mu v těle zůstala. E, nakomandýruje se dost, drží zde v baráku pořádek. Nebýt jeho. babky, kůže křiklavé, praly a hádaly by se celý den. Ale jak on stoupne na práh, už je pokoj- I metlu si na ně pořídil, když tuze dovádějí. Však ho sem slavná obec jen proto dala. Vědí, že db na pořádek. Není zde dlouho, ne. On pořád van- droval. A nevrátil by se domů ne — co také v malém hníždě? Až teprve když ho sami po- slali! — I v Turecku byl, č, je zcestovalý! Ale to sám posledně purkmistr přišel, domlouvali „Roškopile, co pak vy nechcele doma, ve vlasti být? Co pak se zde neuživíte? Dáme vám byt v chudobinci a při obci výdělek — zůstaňte doma! Hleďte, vy tuze obec trestáto.““ Cheche. holečku, museli vždy dost za mne platit ! No — a když celá městská rada prosila, tak jsem zů- stal. Inu, inu, já jsem znal obec trestat! A co zle se nemám, jsem zde mezi babami jako je nerál!“ „Radimská — vstávat, vstávat!“ Ale Radimská zamanula si, že nevstan dříve, dokud nedostane kávu. Do lůžka chce kávu a jinak nevstane, a ne!
Radimská Turecko
17 article
To je snadné! uvažovala paní Šetková. V ka- bele má kávu — uvaří se. Bude to lacinější než v hospodě. Pro mléko babky doběhnou — Dvě, tři hned se nabízejí. „Ty jsou poskočně,“ ušklebovala se Plžka. „Inu — viděly, co je to za pány, tak skáčou!“ „Dělají si zuby na kafičko,“ smál se Ro- škopil. „Kde pak tady v barci kafe! Takhle pra- ženka jako na vojně. Kafíčko, báby, kafíčko! T je na vaše léta! Podívejte se, pane basist, jak se babám mlsným brada třese. — Co? Také rohličky? No, pro ty všecky poběhnou. Vida — Loutchanka sama běží! A bez berlí — Jindy bez berličky ani s pece nesleze! Babičky jedna přes druhou snášely. Plžka přihodila do pece, přihatašila se s velikým lo- grákem a káva se vařila, kloktala . . V sykot a praskání dřev mísil se tluko ohromného hmoždíře. Charakter Paroubek na kavalci horlivě roztloukal kávu. Neměly babičky mlejnečku. Z boží milosti. když na kafíčko sehnaly, umlel jim je kupec aneh je ntloukly. Všichni se činili, veselo bylo v chudobinci. „Docela příjemno,“ liboval si starý Šetek, „ba příjemněji než v hospodě!“ Rheuma pole- vilo, tedy s toužebností očekával snídaní. Konečně uvařeno a paní Šetková jako sta- rostlivá máť všechny podílela. Ani Roškopil ne- pohrdl. Rozjařil se, jaké že mají páni dobr srdce. Inu, zcestovaní lidé! „Komedianti,““ vrčel Paroubek. Ale starý Šetek se smál: „To si tatíku, pa- matujte! Herec kdyby měl jednou do úst, roz- dělí se s vámi.
Šetková Plžek Loutchanka Paroubek Šetek Jindo Rheuma polo
18 article
Za živého hlaholu a díkůčinění herci zehá tralý dům opouštějí „Pěkně zde bylo,“ pochvaloval Šetek, „čer vezmi příští štaci!“ Babičky kávou rozjařeny za hřbitov hosty vyprovázejí. Každá něco od pánů dostala — tolik co by museli dáti v menším hostinci za noelehy Není toho mnoho, ale svrasčilé tváře babičel září .. „Tak s Pánem Bohem páni, paničky a zlnt slečinky! A zase brzo přijdou! „Bůh uchovej,“ vzkřikla Vladinová. „Proč, zlatá slečinko? Vždyť jsme je zde měli rádi, budeme na ně vzpomínat. Již dlouho jsme tak radostný den neměli —. Vladinové oči zvlhly. „O Felixi!“ zašeptala. „Jak jsme my lidé nevděčni! Jediný nepohodlný den jak nás roz- ladí! A zde, zde ti — tu máte, babičko, tu máte! Rychle vyprázdňuje svoji malou tobolku hebké aristokratické její prsty hladí sevrklou babku po suché tváři .. „Přijdeme zas, babičko — přijdeme!“ „Pán Bůh dej!“ „Jistě přijdeme!“ A hlouček herců mizí v sněhovém prachu.
Šetek bůh Felix bůh pán
19 article Co způsobil zapomenutý klíč.
Co způsobil zapomenutý klíč. Humoreska od Jana Požára. V ponděli v noci.
Požár
20 article
Z venkovské hospody, nad jejímž nízkým vchodem, zakrytým odřenými vraty, zarezavělý štít hlásal poutníkům mimojdoucím, že to je hotel „U zlatého lva“, vyhrnulo se pozdě v noei několik zakuklených osob. Na náměstí se roze- šly do různých ulic a špinavých uliček; kroky jich mísely se ve vzdálený štěkot psů a v kašlání ponocného, jenž u radnice na lávce podřimoval. Jedna z postav kráčela, vlastně vrávorala zdlouhavě a bylo za měsíčního svitu znáti, že tápala po stěnách a domovních vratech. Za ho- ličem na rohu se zastavila, popadala dech a odfoukla si z hluboka. Bylo patrno, že v kapsách lovila klíče, jichž chřest vzbudil ponocného. Tento zbystřil zrak a jda kolem záhadné po- stavy, poznal v ni pana berního, starého mlá- dence a pořádného člověka.
Na náměstí U zlatý lev
21 article
Ponocný zavrtěl hlavou. Byloť mu to divně. že také mezi pozdními ptáky, z nichž leckoho často pod paží odvedl až do toužebné náruče opuštěné manželky, zastihl puna berního. Byly dvě hodiny. Berní sotva stál na nohou a z úst vrčelo mu cosi jako slova „jsem zviře“. Inu, zapomněl se. Nejvíce ho mrzelo, že naběhl do nástrah soudního rady a pustil se do dardy, v niž prohrál tolik, že vysoukal všechny papírové pe- nize z notesu, při kterémž konání nemohl již snésti vtipkování soudního adjunkta, který řikal- „A, pan berní jde zas do kněh!“ Po dlouhém hledání našel klič od domov- ních dveří, ale hrůza hrůzoucí, krev se mu za- razila v žilách, leknutím pustil hůl: Klíč o bytu si nevzal. Dolezl do prvního poschodí po vrzavých schodech až ke dveřím svého bylu Teď ale bylo zle, čeho se nejvíce bál, jak se dostati dovnitř bez klíče, když jeho stará hospo- dyně je nahluchlá a spí v nejzadnějším poko- jíčku s výhledem do zahrady. Z počátku ťukal asi čtvrt hodiny, až pes professora Nováčka, dří- mající v kuchyni, zavrčel a při stupňujícím se ťukání, pak bušení a kopání do dveří spusti pekelný ryk.
Ponocná Nováček
22 article
Berní Zub se zarazil; horko mu jezdilo po zádech a s čela mu teklo, jako by byl v parní lázni. Než se nadál, zaslechl za sebou hlas No- váčkův. Tento seznal od berního celou jeho nesnáz, ustrnul se nad ním a za chviličku, co by zvolna napočítal dvacet, praštil s sebou Zub do postele v hostinském pokojíku „u Nováčků“, byl do něho vchod přímo ze síně, takže paní professorová nebyla ani dost málo vyrušena z milého spánku. Berní se několikráte převalil na peřinách, nadávaje na osud starých mládenců s hluchými hospodyněmi, zlostí se zapomněl tak, že několikráte si odplivl, což dělal jenom ve stupni největšího rozčilení, když berní in- spektor anebo jiný vyšší pán, kterých nad ním stálo jako psů, mu něco služebně vytýkali. Rád poslouchal, vždyť ze služebních ohledů šel dnes proti vé vůli do hospody a ze služebních ohledů si zahrál dardu, v níž nechal tolik peněz, ze služebních ohledů se i podnapil a teď se ani domů nedostal. Byl šetrným, ani si nekoupil v deset hodin v kanceláři párek, jenom si nosil slanou houstičku, divě se, jak může kontrolor si toho dovoliti a ještě si poslati sluhu Roubíčka pro pívo, někdy i dvakráte, ač měl už tři děti a jeho paní přes tu chvíli až z Prahy kupovala si klobouky a šaty, jenom aby přetrumíla modou paní ředitelku městského úřadu, se kterou se od prvního setkání nesnesla. Tak se těšil, že si koupí harcké kanáry, pro něž si opatřil již pěkné klece a již na druhý měsíc evičil se u starého listovního v pískání, aby ptáky mohl ihned cvi- čiti v melodiích. Ted bude do Vánoc poko s chutí, až ušetří, co prohrál. Začal přemýšleti, jak bude si na tom a na onom uškubávati, ale v nejlepším usnul. ,
Zub Nováček Roubíček Vánoce Praha městský úřad
23 article
V úlerý ráno.
24 article
Hospodyně pana berního vstala s veselou a zpívala „Když jsem já ty koně pásal...“ To byla její ranní, při ní rozdělala oheň a než se pan berní nadál, měl kávu na stole. Podívala se opatrně klíční dirkou na postel domácího pána a leknutím by byla upadla: peřiny byly tak na- drchané, jak byly večer. Rozčilení projelo jí jako elektrický proud, dala se do hlasité mluvy: „Kryle pána, co se to milostpánovi stalo, chuděrka, tohle jsem za ta léta, co jsem u něho, ještě neprožila! Aby ho tak byli zloději okradli a do vody hodili, jeje, má tam v ouřadě moc peněz, každý to o něm ví. Pánbůh budiž s námi! Co to mluvím, Ježíši, nač si takové hlouposti představuji!' Teskno na ni tak dolehlo, že se bála v bytě, vzpomněla si na různé hrdiny z krvavých ro- mánů, které jí pekařka z vedlejšího domu potaji půjčovala a dlouho se nerozmýšlejíc, odběhla do přizemku si pro útěchu. Berní Zub při stažených záclonáchi spal, jako by ani neměl od 8 hodin kancelář, což bylo na denním programu života jeho prvním bodem.
Kryl Ježíš Zub
25 article
Chrupal tak divoce, že děti Nováčkovy strašily se: „Je tam bubák!“ Při jednom silnějším za- chrupnutí vykřikl klučík mladší tak, že berní se probudil, udiveně se po tmavém pokoji roz- hlédl a chytil se za hlavu: „Jsem zvíře.““ — Upamatoval se, co se s ním dělo a nejdříve hledal hodinky. Bylo osm pryč. Vyskočil jako jinoch, ač jindy hekal doma každé ráno, naří- kaje na bolesti v kříži. Chtěl si natáhnouti kal- hoty, jež ležely na podlaze jako rozběhlí koně u vozu, uhodil se do čela: „Nač se mám ted do kalhot oblékati, když se musím ustrojit do uniformy, nezřízeným životem bych byl za- pomněl na dnešní parádu.“ Tak rozumoval prak- tický v každém ohledu úřadník, s ciframi srostlý a dlouho se nerozmýšleje, vrazil si do týla kl- bouk, navlékl se do dlouhého pláště a botami s punčochami podělil obě ruce. Vyběhl na siň rovnou miřil ke svému bytu. Teď si vzpomněl na zapomenuté kalhoty v bytě sousedově.
Nováčkův
26 article
„I skočí mi pro ně Barbora, bez toho jí toho zahraji, až se jí uši otevrou dokořán a bude slyšeti,“ ulehčil si a tím omluvil svou roztrži- tost. Dvěře u bytu byly však zavřené. Tukal, mlátil vztekem do nich. Namanulo se mu, zdali také Barbora někde po roční toulce nevyspává. Zrudl v tváři jako krocan před bojem s krocanem a jenom radestný hlásek z přízemku: „Ach, milostpane, to jsou oni nahoře?“ ho poněkud schladil. Ale jenom na krátko. Jak přiběhla Barbora ke dveřím s úsměvem radostným, že milostpána vrahové nezabili a neoloupili, roz- vzteklil se měrou velikou, myslil, že se mu vy- smívá, poněvadž je pouze v podvlékačkách. Vy- trhl ji klíč z ruky, otevřel s velkým spěchem a šramotem dvéře a spustil: „Barboro, Barko, já tě vysypu na hodinu, na minutu. Kde jsi chodila dnes v noci, ráno, teď, já celý dům pobouřil, přijdu trochu později domů, ale sločinka ani zdání, aby otevřela. Ruce jsem si od tlučení odřel, na kolenách mám mo- dřiny a — „Ježíši dobrý!“ spínala ruce hospodyn věrná, „já za nic nemohu, milostpane.
Barbora Barka Ježíš dobrá
27 article
„Nemluv, osobo, proč jsi nahluchlá jen na otvírání dvéří, když se sejdeš na rynku s pe- kařkou, tak ji slyšíš, však jsem tě již několikráto pozoroval z ouřadu. Tohle nerada hospodyně slyšela, byla vždy po té řeči jako pes po výprasku. Věděla, že milostpán pekařku viděti nemůže a proto uchý- lila se ihned k taktice všem ženám společné, která vždy berního odzbrojila, dala se do srdce- rvoucího pláče. „Nebuě mně!“ mírnějším tónem prohodi a nevěda, jak zaraziti proud slz, jež jako děšt děravou střechou crkotem hrnul se po tvářích Baruščiných, dodal: „Skoč honem k Nováčko- vům pro kalhioty, co jsem tam nechal od večera. Vskočil do pokoje, ani neposlouchaje, že ho- spodyně, otírajíc si cípem uplakané oči, opako- vala si tázavě: „K Horáčkovům?“ — a zmizela. Berní se zatím vyšňořil jak se patří. Meč cvrnčel o podlahu při každém pohybu. Ještě si nabarvil opatrně prošedivělé vousy, ač měl velký spěch a zatočil klíčem, který strčil na almárku pod rozkřáplý hrneček. Tam jej Barbora jistě najde. Hospodyně došla až do druhého posehodí. Oddychovala si po každém schodu, chrčeloto v ní jako v samovaru a kroky její byly kachní, kolébavé. Byla to vskutku divná náhoda, že v jednom domě bydlili dvě partaje, Horáčkovi a N
Baruščin Barbora Horáček