2
masthead
NARODNÍ LISTY.
3
masthead
31. prosince 1905.
5
article
„Hm, abšíd! Ten byl! Remontérky jšem do
něho přizastavil.
„Slyšte! Remontérky přizastavili Chichi
chichi!
„Nechte komedií,“ hněvá se komická matk
„Hostinská vás pozoruje a stojí —
„Chachacha, baví se —
„Ale kávu nevaří. Musíme si přece pospiši
Paní hostinská, prosím vás, brzo tu kávu! Mu
síme hledat byt —.
Naivka tluče se do boků: „Chichi, Byt! Na
jeden den byll“
„A co je to, prosím jit
„Štace přece ne.
„Jak pak ne. Jednodenní štace. To si pa-
matovala, blázínku. Když jí ředitelstvo nedá
20 krejearů na slámu, totiž na lůžko, a když
se druhý den nevrátí do stálé štace a zase na-
opak dále se vleče, není to výlet, nýbrž štace
musí si najít byt, a kdyby za noc platila třeba
zlatinu, to je fuk. Ředitel za to nemůže, že na
dvanáctihodinné štaci jsou byty drahé. Nezbývá
tedy, než hledat kvartýr. Pospíšíla si s kávou,at
jdeme.
Po kávě rozběhly se dámy po malém Ch
A drazi pánové usadili se svorně k zábavné šlstce.
Zbylečně by jen překáželi. Cupají tedy něžné
polovice do sněhu a mrazu za bytem . ..
Pan ředitel zatím počítá s drahou chotí před
prodej. Všechno vyprodáno, všechno do posled-
ního místečka! Paní ředitelka žalostně nad po-
kladnou vzdýchá:
„Proč není jenom sál větší, aspoň o poloviei
větší? Tolik místa se ještě nedostává, tolik —
Inu, byt již paní ředitelová má, teplý, po
fiodlný v hotelu. Slzí tedy nad plnou pokladnou.
A herečky zatím chutě shánějí byt, ne přílie
drahý, ne tuze strašlivý, aspoň trochu, trochu
obývání shopný, kde by se mohly po jedenácté
hodině až do druhého dne úsadit.
Remontérka
6
article
To zajisté není těžko, řeknete si vy, kleřl
u teplých kachlíčků sedite — ale zkuste to.
zkuste to jednou! Dejte se zavězt do cizího
hnízda za sněhu a mrazu, hledejte byt s teplou
píekou a uhlídáte. Uhlídáte! Je to téžko, je ..
I zde bodří občánkové s ustrnutím na pro-
sebnice hledí. Usmívají se, hlavami třesou, ruce
spinaji —. Ne, ne, nemají bytu, ne, ne. Snad
Petr anebo Pavel —. Mle ani ten nemá. Je to
k smíchu hledat na jeden den byt. . . Ba. Ony
to také uznávají, ale co platno?
„Ostatně, když si vás slavná městská rada
pozvala, ať vás uhostí!“ v jednom místě jim po-
věděli. —
Ano, tak tomu Bylo. Slavná městská radn
ch... ská chtěla slyšet „Prodanou“. Tak si po-
zvala operní společnost. Ale kde se uvelebí dva-
atřicet členů, na to nevzdechla.
Petr
Pavel
7
article
Ředitelovic měli pokoj v hotelu. Ale herci
herci! Kde nic, tu nic. V druhém hostinci byli
cestující a jinde pokojů nebylo. Několik šťaslliveů
obdrželo od lidí dobrých srdeí přece lůžka k pře-
spání, ale houfek zoufalců nenalezl, kde by
hlavy složil. Kdyby byl sál jen trochu teplý.
uvelebili by se v něm, v kamnech by zatopili.
nota bene ředitelským uhlím — to by praskalol
— dámy utihly by se ke kamnům, a páni třeba
na galerii by své stánky rozbili — však je ve
výších tepleji — ale zde není to možné.
V rozbité haluzně jako ve větrníku vítr se
točil, okny třásl — přišli by o své drahocenné
zdraví, na které málokterý pan direktor vzdechne
— totiž na herecké zdravi, o svě zdravičko —
o jél...
Co délat? Roztrpčeny vrátily se do učazené
hospody a bolesti své koliegům a manželům sdě
lovaly. Co počit?
Milovník Pittler vyskočil. Prudce odhodi
Karty — však právě v ošemetné šístce prohrával
— a interpelloval ředitele — svčte, slyš! —
právě když rokoval se ctihodnou hlavou města.
interpelloval jej zamračeně, proč že je k čertu
vozi do prokletých hnizd, kde noclehu není?
direktor
8
article
Přece herec musí také spát. ..l
Pan ředitel se rozčileně ohražuje. Jeho
věcí přece není, hledat hercům byty. A jaké
hnízdo? Městečko je přece útulné, roztomilé ..
„Ano, roztomilé! Bydlite v hotela,“ vzteká
se Pitiler, „ale kam my půjdeme? Na rynku
přece nocovat nemůžeme!“
Pan ředitel snad by to neuznal, snad byse
mu i „rynk“ pro herce dosti zamlouval, ale cti-
hodná hlava města se ozvala.
Má noclehy pro pány umělce, a dost no-
elehů, skvostných — to by bylo krásné, aby
v Ch... nebylo noclehů! 0, Ch.. . jest vždy k
každému pohostinný! Postelí dost, pěkných
čistých . ..
„Ah — skutečně?
Tváře hereů se zjasnily. Byli by hne
tlusťoučkého pana primátora zlíbali.
Ano, on sám, kdyby i noclehu nebylo, na-
bídl by alespoň spanilým damám přístřeší ve
svém domě — ale tam budou všichni dobře
opatřeni a nežinýrováni, hezky v pohodli, dámy
v jednom pokoji a pánově v druhiém. —
„A kde, prosím, Vašnosti, kde?“
Pan měšťanosta se jemně zardívá, tone
v rozpacích — — Ah, nechť jsou jen bez sta-
rosti, po divadle je strážník zavede ...
Starostlivá komická máť tak ráda by zvě-
děla, kam je ten policajt zavede... Ale otázku
spolkla. Kamkolivi upokojuje se, zajisté do do-
brého místa, když sama hlava města se o ně
stará.
Uklidněni usazují se kolem stolu. P'ánové
pokračují v blahodárné hře, dámy kybicují, ně-
které přísazují anebo hrají také a jiné zase
vylahují z kabelek háčkování a pracují ozdůbky
k divadelním sukním. Všechno je šťastno a ra-
dostho z kýžených noclehů. Inu, zlatý pan
purkmistr
Občas laskavý damský pohled letí přes
stůl k panu starostovi. Tragická delšími pohledy
na něm utkvívá ..
Pitiler
9
article
„Jaký by to byl krásný Derblay!““ šept
„Jaký by to byl krásný Derblay!““ šept
Radimské.
„Ceekl“ piští naivka. „Vzdyť jest při
zrzlý!
„Noní pravda,“ odpovídá Vladinová, jie
krásně blond.
„Jé, jé — blond! Tomuhle říká slečn
Vladinova blond!“ A už se naivní rozpusta svljí
na zemi.
Vladinová se hněvá. Vážně táhne sem ko
mickou máteř.
„Milostpaní — podívejte se, jaký je pan
purkmistr? Že je blond?
„Že je zrzavý?
„Že nen
„Že je
Paní Šetková nasazuje si skřipec. Chvíi
prohliží si napjatě zlatou hlavu města, potom
resolutně skřipec pouští.
„No, víte dámy, je tak i tak.
„To ne, vyjádřete se!“
„Počkejte — až jaký nám dá noclehl“
„Chacha, chacha, pravda!“
Haluzna byla nabita. Sextet operní kapely
se rozehrál. Basista Vrak narovnal svou krásneu
pestavu, mohutně udeřil do strun své trpělivé
basy, vybledlá opona s fantastickou krajinou
vzletěla vzhůru — a „Prodaná“ zazněla sálem.
Na jevišti zpívalo se s nadšením, ale v or-
kestru zuřivě spěchali. Kapelník s milým or-
kestrem byl v stálém rozbroji. Nemohl ho
udržet. Páni hudebníci spěchali, byli zvyklí po
divadle ještě vydělávat — obecenstvu hrát.
A každé chvile škoda !
Byl tedy jakýsi zápas mezi orkestrem, zpě-
váky a kapelníkem. Ale po desáté hodině za
jásotu obecenstva byla opera skončena. A zpě-
váci, herci, hudebníci opět svorně hrnuli se do
Hostince, páni z jeviště na večeři a páni z or-
kestru na koncert.
Ale naděje splaskly. Uměnímilovné obe-
censtvo odebralo se spořádaně domů. Pání hu-
debníci mrzutě ukládali své nástroje. Basista
své trpělivé base nařezal — inu, byl už ta-
kový!
Zpěváci novrle zasedali k špatné večeři
slabému pivu. Všichni zívali a brzo rozcházel
se do svých děr.
Hlouček ospalých Hostěnců jenom zbyl.
Čekali toužebně na strážníka, až dopije. Pa
roubek z radosti, že má nocleh zdarma, již
druhou sklenicí ramono spravedlnosti hostil.
Radimský
Vladinová
Vladinův
Šetková
Hostinka
Nonit pravda
Pání hu
10
article
Dopito.
„Za mnou tedy, pánové a paničky, za
mnou a hezky se mne držte, ať nepadnete do
škarp, ono to zde k té chajdě je neurovnané.
samý hrbol —“
Noeloháři jdou. Statečně drží se průvod-
čího. Jest to nutné. Tu zmrzlá louž, zase ko-
peček, zase schůdky, i kousek polem —
„Kam to jdeme, kam —?
„K čertu!“ bručí Paroubek. „To je cest
jako ve Svatební košili.“
„Brrr,“ ječí Radimská, „nestrašte, P-
roubku! Milostpaní, ať dá pokojl“
„No, je to pravda, můžete mít rozum, Pa-
roubku! A kam nás to, človičku, vlastně ve-
dete?
„Už jsme tam. Tadyhle za hřbitov —
„Jé — jé —“ ječí dámy.
„Dejte pokoj,“ bručí Vrak, „zabasuju vám
a všechen strach vás přejde.
„Já nepůjdu při zdil
„Já také nel“
„Já také nel
„Paroubku, prosím vás, pojďte ke mně, je
nejdu, bojím se, já se vrátím do hospody —“
„Tak si sedla, Radimko, na moji basu
a já ji okolo hřbilovu přenesu. To je strachu!“
Konečně se zavřenýma očima míjejí smut-
nou zeď a v několika vteřinách stojí před ho
stinným domem, malou, k zemi nachýlenou
chalupou.
„Sem tedy, sem! Zdo je ten barec.“
„Ježiš Marjá! Není to umrlčí komora?“
„Ale kdel Ta je tamhle za zdí.
„Človičku — co to je?“ vzdychá pan
Šetková.
„Inu, chudobinec.
„Ježíši — chudobinec!“
A strážník do vrat buší:
„Plžko, Klokočko! — Zatrneené báby
Už je to v kutěti!
— Bum, bum! —
„Co pak mám chajdu rozbit? Plžko! Mi-
kousko! Jářku, vstávejte, ještě se vychrupete
dost. Jářku —l“
Bum, bum, bum, buml
„No — konečně! Tak se škrabtel“
Malá, rozespalá babka olevřela dvéře.
„— Š Marjá, co chceto ?““ zapískla.
„Ptejte se! Tady vedu ty pány a pa-
ničky —
„Ježíš, jaké paničky?
Dopita
Paroubek
Radimská
Marjá
Šetková
Ježíš
Klokočka
Zatrneený
Plžko
Š Marjá
11
article
„No, tento — ještě se ptejte!. Přee
milostpán vám hned na večer vzkázal. Páni, co
tento po městech zpívají —
„A bože, ty od komedie — jo, je!
V překvapení nikdo ani babce strašlivý
omyl nevymlouvá. Jindy by charakter Paroubek
jisté zuřivě a důležitě vykládal jí výsost svého
povolání, ale zde jeho pýcha zmlká.
„Do chudobince tedy! Do chudo —
Tragická jen něco o zrzavcích mezi zuby
drtí, Radimská natahuje moldánky, a pištivá
babka klátivě je dál uvádí, do poloprázdné
světnice, bez tepla, s ledovými kamny. — To
tedy ta útulná jizba, kde budlou nežinýrováni.
se šesti pohodinými lůžky — jako kámen
tvrdými! Bez podušky, s chlupatou, trestnickou
dekou —
„Ježíš Marjá!“ naříká Radimská. Kdyb
ji její tatínek vidél, její tatínek, zlatý tatinek
co za ni tak rád platí dluhy, kdyby věděl —
A tragická v zoufale póse stojí, slova ne-
schopna. A paní Šetková všechny ryšavce do
pekla a do moc nehezkých míst posílá.
Vrak, opřen o basu, usadil se na lůžko.
Zimnik až po bradu zapjal.
„Darák! Syrovina syrová!“ bručí. V sále
zůstat, bylo by stejno. Prokloté vandry! Na
duši, jak ještě ňákou „plachtu“ vydělá — tak
nazývá Vrak desitky — hned kumstem flokne
a ožení se, ožení — — Ale nevezme si žádné
divadelní mrně, ne, to se jen fintí a ošklíbá a
ani oukrop to nedokáže. Ženu si vezme statnou.
žádné křehké divadelní zboží, statnou a trpě-
livou jako jeho basa.
Starý pan Šelek zas na píchání v ramenou
naříká a Paroubek jenom plivá... A Pittler?
Darmo povídat. Co délat v této morně, co?
Paní Šelková nejdříve se vzchopuje.
„Poslouchejte, babko, on vám ten zrz
vec —?
„Kdo, poníženě prosím?
„Ten váš purkmistr nevzkázal, abyste zde
zatopily?
„I nic, i nic, Pánbůh chraň, jen, že při
jdou od komedie anebo ňák tak, říkal, sen
spat — tak abych jim otevřela.
—To je nesvědomitost!
bůh
Paroubek
Radimská
Marjá
Šetková
Šelek
12
article
„Hanebnost!“
„Pohodlný byt! Fujl
„No, tohle —l
Babička, výkřiky polekána, ke dveřím se
ztrácí.
„Prosím, poníženě, já za to —
„Nemůžete za to, matko. Nechte křiku
blázni. Tím se nic nespraví,“ uklidňuje ma
dame Šetková společnost. „Babičko — zatople
nám! Rádi vám zaplatíme.
Babiččin obličej se zjasňuje. HIned špalky
a smolná drva snáší, a paní Šetková sama roz-
tápí. V půl hodině teplo sálá z hliněné plotny
ale drží se jen u kamen, dále se nerozšiřuje.
Právě, když nejvíce se naloží, bude moci bjt
teplo až takhle k ránu —
Tedy bez žinýrování lůžka všechna při
táhnou se k peci. Jinak u oken by zmrzli, pryi
se studom! A železné postele haraší ke kam
nům. A rychle ležet, rychle!
Vrak, aby se dámy nestyděly, stavl před
své lůžko basu. Ale zbytečné obavy! Ty v zá-
rmutku na ostych ani nemyslí, se vzdechy ule-
beďují se do tvrdých lůžek...
Babka, která s nimi jizbu sdílí, udiven
na ně pohlíží, ale nedojedená večeře Radimské
ji nalaďuje. Nabízí se, že toho starého pána
s tím „sichtem“ namaže... A hned tře svým
šiškovým a brabencovým balsámem na jevišt
komického otce, ale nyní tuze smutnou a ztrá-
penou figuru.
Tře a svými kostnatými prsty otekliny roz
mačkává.
Sotek povzdychuje a zas si libuje.
A tak pomalu herci zvykají a spokejují se
i za hřbitovem v chudobinci, dětsky blaženi, že
v peci vlhké dříví syčí, prská... Ani Radim
ská už nereptá, ani tatínka nevzývá. Jako ci
káně na pelechu sedí, červenou vlněnou spod
ničku přovázala si přes hlavu a raduje se, že
je skoro teplo. Prsttčky jí bručavý Paroubek ve
svých pěstích zahřívá a je šťasten, že může
tomu rozmazlenému roběti jako v Betlém
v chlévě dělati vola.
Tatík Šetkův už pod přikrývkou natažen
blaženě oddychuje a doktorské babce připi
dává. Šesták jí dal na to mazadlo, šesták! Za
plať Pánbůh, tak se mu ulovilo . ..
Šetková
Ted
Radimský
ská
Paroubek
Šetkův
Betlém
13
article
Jen tragická vzdychá po Felixovi, jakém
švarném důstojníkovi. Vzpomíná na svůj útulný
teplý pokojik v Hradci, na malou lenošku, ve
které bylo místo jen pro dva, pro ni a Felixa —
a teď zde v chorobinci, pod sprostou, chlupaticí
Propuká v slzy . ..
O, drahý Felixi! Kdybys věděl, č, 6 ! Včera
této doby — ó, Féli, Féli! —
Naivní vkolébává se do snivých nálad.
Aťsi basista na posteli vrčí, ať basuje, ať! Bu-
dou si povídat pohádky! Chlapci, charaktern
i milovník budou jí vyprávět . ..
— O čem tedy?
— O bílé paní!
— Co si to vzpomněla! Tu oni neumějí.
— Jinou nechce. Tak bude ji povídat
sama, hloupým chlapcům, hloupým... Pak
chtějí hrát milovníky a neumějí ani složít po-
hádku! —
Do ohno maličká cikánička hledí, po smol-
ných a syčících kořenech vidí tančit malé pídi-
mužíky a vypráví chlapcům, jak ti pidimužic
pomáhali stavět zámek Krumlov... To, pro-
sím, jí ještě doma chůvy povidaly. A chlapei
naslouchají —
Vrak pod chlupatinou jako medvěd bručí.
Začíná se mu právě zdát o šťastné ženě, trpě
livé jako jeho basa, i Vladinové slzy mění se
v sladký sen. Cítí polibky svého Féliho, švar
ného důstojníka ..
I manželé Šetkovi znaveni, už spí, zdá s
jim o veliké, veliké benefici — —
Felix
Šetek
Hradec
Fét
Krumlov
14
article
Jen chlapci bdí. Mají oba malou koketku
rádi. Jeden ji kradmo v pasu objímá, a druhý
tiskne ručky. Oba přemitají —
Babka na stoličce u kamen podřimuje. Nemá
kde spát. Její lůžko zaujala Radimská.
Náhle prsk, prsk!
„Ježíši, lampa zhasíná! Jé—jé já se budu
bát ——
„My u ní zůstaneme, Radimko nebála se —.
„Vy, vy — pidimužíci, jděte, jděte ! Ba-
bičko, babičko — honem, honem pojďte ke mně
budete se mnou spát.“
Celý chudobinec spí. Radimská sevrklou
ruku babičinu ve svých prstech svírajíc v dět-
ském smíchu usíná zdravým, silným spánkem
Vidí tatínka, jak zas a zase platí dluhy ..
Jen „chlapci“ převalují se na společném
lůžku. Ubohé bubce tolik, ale tolik závidi..
„Inu, kam nemůže čert,“ nevrle bručí Pi
tler, „inu, nastrčí — —
A zlostně odstrkuje charaktera.
Radimská
Ježíš
15
article
Nebylo ještě zúplna sedm hodin a Vrak již
na base koncertoval. Díkem bylo všeobecné lání.
Alo Vrak neustal. Ještě silněji zabušil do strun
své trpělivé panny.
Ve dveřích se objevovaly cizí, staré, sevrklé
tváře. Babička Plžka na lůžku se vzehopilaa
křičela:
„Teď hybejte odtud! Co sem nosy strkáte
Včera jste sem pány pustit nechtěly a teď si jdou
poslouchat muziku. Bály se“ — vykládala pro-
bouzejícím se hercům — „abyste jim něco ne-
odnesli —
„Chachacha! My, členové operní, operettn
a činoherní společnosti —1 Chachachal
„I to nestojí ani za zlost!“
„Babičko — vodu! Dejte sem umyvadlo!“
„Pan bůh s námi! To jsem jaktěživa neměla
Hrnec anebo škopíček to mám, ale labor —“
je
„Jé jé —!
„Tak třeba škopíček, babičko, a ručník.
„To, prosím, nemám. Nejsem taková velk
paní, ale mám čistou rozsivku —
„Tak tu rozsívku, babičko.
„A fialkové mýdlo a „mundwasser!“
„Dejle pokoj, Paroubku. Neposlouchejte ho.
babičko. Jen ten škopíček a rozsivku!
„To s pánem bohem, to s radosti —“ Vrak
odstrčil basu. Pohrdlivě pohlédl na kollegy. „Roz-
mazlenci!“ zavrčel. „Ani to nepotřebuji. Umyju
se sněhem, uschnu a ušetřím aspoň babce
diškreci.“
Ala vrak
Chachach
Dejl
Paroubek
bůh
Roza
1 Chachachal
16
article
Bílé mrazivě jitro naplnilo světničku šeda-
vým světlem. Nyní v ni bylo teplo. Skutečně.
kachle se k ránu rezehřály a teplo, příjemné tepl
bylo v světničce chudých.
1 z druhé jizby se sem babky stahovaly.
bylo zde tak příjemno. A pohled na herce babky
zajímal — inu, chtěly se také bavit.
Starý žebrák Roškopil nejvíce obdivoval se
Vrakově base.
„Krásný nástroj, krásný!“
A sněhem osvěžený Vrak vykládal mu
ochotně, kolik „plachet“ a „rukavic“ (desítek
pětek) jeho přetrpělivá společnice stála.
Roškopil zbožně naslouchal. Inu, byl za dob
mladostí na vojně bubeníkem a od těch časů
hudbu tuze miloval. Ale — to bylo už dávno.
dávno! Teď je jen ubohým špitálníkem, ale v-
jenská krev mu v těle zůstala. E, nakomandýruje
se dost, drží zde v baráku pořádek. Nebýt jeho.
babky, kůže křiklavé, praly a hádaly by se celý
den. Ale jak on stoupne na práh, už je pokoj-
I metlu si na ně pořídil, když tuze dovádějí. Však
ho sem slavná obec jen proto dala. Vědí, že db
na pořádek. Není zde dlouho, ne. On pořád van-
droval. A nevrátil by se domů ne — co také
v malém hníždě? Až teprve když ho sami po-
slali! — I v Turecku byl, č, je zcestovalý! Ale
to sám posledně purkmistr přišel, domlouvali
„Roškopile, co pak vy nechcele doma, ve vlasti
být? Co pak se zde neuživíte? Dáme vám byt
v chudobinci a při obci výdělek — zůstaňte
doma! Hleďte, vy tuze obec trestáto.““ Cheche.
holečku, museli vždy dost za mne platit ! No —
a když celá městská rada prosila, tak jsem zů-
stal. Inu, inu, já jsem znal obec trestat! A co
zle se nemám, jsem zde mezi babami jako je
nerál!“
„Radimská — vstávat, vstávat!“
Ale Radimská zamanula si, že nevstan
dříve, dokud nedostane kávu. Do lůžka chce kávu
a jinak nevstane, a ne!
Radimská
Turecko
17
article
To je snadné! uvažovala paní Šetková. V ka-
bele má kávu — uvaří se. Bude to lacinější než
v hospodě. Pro mléko babky doběhnou —
Dvě, tři hned se nabízejí.
„Ty jsou poskočně,“ ušklebovala se Plžka.
„Inu — viděly, co je to za pány, tak skáčou!“
„Dělají si zuby na kafičko,“ smál se Ro-
škopil. „Kde pak tady v barci kafe! Takhle pra-
ženka jako na vojně. Kafíčko, báby, kafíčko! T
je na vaše léta! Podívejte se, pane basist, jak
se babám mlsným brada třese. — Co? Také
rohličky? No, pro ty všecky poběhnou. Vida —
Loutchanka sama běží! A bez berlí — Jindy bez
berličky ani s pece nesleze!
Babičky jedna přes druhou snášely. Plžka
přihodila do pece, přihatašila se s velikým lo-
grákem a káva se vařila, kloktala . .
V sykot a praskání dřev mísil se tluko
ohromného hmoždíře. Charakter Paroubek na
kavalci horlivě roztloukal kávu.
Neměly babičky mlejnečku. Z boží milosti.
když na kafíčko sehnaly, umlel jim je kupec aneh
je ntloukly.
Všichni se činili, veselo bylo v chudobinci.
„Docela příjemno,“ liboval si starý Šetek,
„ba příjemněji než v hospodě!“ Rheuma pole-
vilo, tedy s toužebností očekával snídaní.
Konečně uvařeno a paní Šetková jako sta-
rostlivá máť všechny podílela. Ani Roškopil ne-
pohrdl. Rozjařil se, jaké že mají páni dobr
srdce. Inu, zcestovaní lidé!
„Komedianti,““ vrčel Paroubek.
Ale starý Šetek se smál: „To si tatíku, pa-
matujte! Herec kdyby měl jednou do úst, roz-
dělí se s vámi.
Šetková
Plžek
Loutchanka
Paroubek
Šetek
Jindo
Rheuma polo
18
article
Za živého hlaholu a díkůčinění herci zehá
tralý dům opouštějí
„Pěkně zde bylo,“ pochvaloval Šetek, „čer
vezmi příští štaci!“
Babičky kávou rozjařeny za hřbitov hosty
vyprovázejí. Každá něco od pánů dostala — tolik
co by museli dáti v menším hostinci za noelehy
Není toho mnoho, ale svrasčilé tváře babičel
září ..
„Tak s Pánem Bohem páni, paničky a zlnt
slečinky! A zase brzo přijdou!
„Bůh uchovej,“ vzkřikla Vladinová.
„Proč, zlatá slečinko? Vždyť jsme je zde
měli rádi, budeme na ně vzpomínat. Již dlouho
jsme tak radostný den neměli —.
Vladinové oči zvlhly.
„O Felixi!“ zašeptala. „Jak jsme my lidé
nevděčni! Jediný nepohodlný den jak nás roz-
ladí! A zde, zde ti — tu máte, babičko, tu
máte!
Rychle vyprázdňuje svoji malou tobolku
hebké aristokratické její prsty hladí sevrklou
babku po suché tváři ..
„Přijdeme zas, babičko — přijdeme!“
„Pán Bůh dej!“
„Jistě přijdeme!“
A hlouček herců mizí v sněhovém prachu.
Šetek
bůh
Felix
bůh pán
19
article
Co způsobil zapomenutý klíč.
Co způsobil zapomenutý klíč.
Humoreska od Jana Požára.
V ponděli v noci.
Požár
20
article
Z venkovské hospody, nad jejímž nízkým
vchodem, zakrytým odřenými vraty, zarezavělý
štít hlásal poutníkům mimojdoucím, že to je
hotel „U zlatého lva“, vyhrnulo se pozdě v noei
několik zakuklených osob. Na náměstí se roze-
šly do různých ulic a špinavých uliček; kroky
jich mísely se ve vzdálený štěkot psů a v kašlání
ponocného, jenž u radnice na lávce podřimoval.
Jedna z postav kráčela, vlastně vrávorala
zdlouhavě a bylo za měsíčního svitu znáti, že
tápala po stěnách a domovních vratech. Za ho-
ličem na rohu se zastavila, popadala dech a
odfoukla si z hluboka. Bylo patrno, že v kapsách
lovila klíče, jichž chřest vzbudil ponocného.
Tento zbystřil zrak a jda kolem záhadné po-
stavy, poznal v ni pana berního, starého mlá-
dence a pořádného člověka.
Na náměstí
U zlatý lev
21
article
Ponocný zavrtěl hlavou. Byloť mu to divně.
že také mezi pozdními ptáky, z nichž leckoho
často pod paží odvedl až do toužebné náruče
opuštěné manželky, zastihl puna berního. Byly
dvě hodiny. Berní sotva stál na nohou a z úst
vrčelo mu cosi jako slova „jsem zviře“. Inu,
zapomněl se. Nejvíce ho mrzelo, že naběhl do
nástrah soudního rady a pustil se do dardy, v niž
prohrál tolik, že vysoukal všechny papírové pe-
nize z notesu, při kterémž konání nemohl již
snésti vtipkování soudního adjunkta, který řikal-
„A, pan berní jde zas do kněh!“
Po dlouhém hledání našel klič od domov-
ních dveří, ale hrůza hrůzoucí, krev se mu za-
razila v žilách, leknutím pustil hůl: Klíč o
bytu si nevzal. Dolezl do prvního poschodí po
vrzavých schodech až ke dveřím svého bylu
Teď ale bylo zle, čeho se nejvíce bál, jak se
dostati dovnitř bez klíče, když jeho stará hospo-
dyně je nahluchlá a spí v nejzadnějším poko-
jíčku s výhledem do zahrady. Z počátku ťukal
asi čtvrt hodiny, až pes professora Nováčka, dří-
mající v kuchyni, zavrčel a při stupňujícím se
ťukání, pak bušení a kopání do dveří spusti
pekelný ryk.
Ponocná
Nováček
22
article
Berní Zub se zarazil; horko mu jezdilo po
zádech a s čela mu teklo, jako by byl v parní
lázni. Než se nadál, zaslechl za sebou hlas No-
váčkův. Tento seznal od berního celou jeho
nesnáz, ustrnul se nad ním a za chviličku, co
by zvolna napočítal dvacet, praštil s sebou Zub
do postele v hostinském pokojíku „u Nováčků“,
byl do něho vchod přímo ze síně, takže paní
professorová nebyla ani dost málo vyrušena
z milého spánku. Berní se několikráte převalil
na peřinách, nadávaje na osud starých mládenců
s hluchými hospodyněmi, zlostí se zapomněl
tak, že několikráte si odplivl, což dělal jenom
ve stupni největšího rozčilení, když berní in-
spektor anebo jiný vyšší pán, kterých nad ním
stálo jako psů, mu něco služebně vytýkali. Rád
poslouchal, vždyť ze služebních ohledů šel dnes
proti vé vůli do hospody a ze služebních ohledů
si zahrál dardu, v níž nechal tolik peněz, ze
služebních ohledů se i podnapil a teď se ani
domů nedostal. Byl šetrným, ani si nekoupil
v deset hodin v kanceláři párek, jenom si nosil
slanou houstičku, divě se, jak může kontrolor
si toho dovoliti a ještě si poslati sluhu Roubíčka
pro pívo, někdy i dvakráte, ač měl už tři děti
a jeho paní přes tu chvíli až z Prahy kupovala
si klobouky a šaty, jenom aby přetrumíla modou
paní ředitelku městského úřadu, se kterou se
od prvního setkání nesnesla. Tak se těšil, že si
koupí harcké kanáry, pro něž si opatřil již pěkné
klece a již na druhý měsíc evičil se u starého
listovního v pískání, aby ptáky mohl ihned cvi-
čiti v melodiích. Ted bude do Vánoc poko
s chutí, až ušetří, co prohrál. Začal přemýšleti,
jak bude si na tom a na onom uškubávati, ale
v nejlepším usnul. ,
Zub
Nováček
Roubíček
Vánoce
Praha
městský úřad
24
article
Hospodyně pana berního vstala s veselou
a zpívala „Když jsem já ty koně pásal...“ To
byla její ranní, při ní rozdělala oheň a než se
pan berní nadál, měl kávu na stole. Podívala
se opatrně klíční dirkou na postel domácího pána
a leknutím by byla upadla: peřiny byly tak na-
drchané, jak byly večer.
Rozčilení projelo jí jako elektrický proud,
dala se do hlasité mluvy: „Kryle pána, co se to
milostpánovi stalo, chuděrka, tohle jsem za ta
léta, co jsem u něho, ještě neprožila! Aby ho
tak byli zloději okradli a do vody hodili, jeje,
má tam v ouřadě moc peněz, každý to o něm
ví. Pánbůh budiž s námi! Co to mluvím, Ježíši,
nač si takové hlouposti představuji!'
Teskno na ni tak dolehlo, že se bála v bytě,
vzpomněla si na různé hrdiny z krvavých ro-
mánů, které jí pekařka z vedlejšího domu potaji
půjčovala a dlouho se nerozmýšlejíc, odběhla
do přizemku si pro útěchu.
Berní Zub při stažených záclonáchi spal,
jako by ani neměl od 8 hodin kancelář, což bylo
na denním programu života jeho prvním bodem.
Kryl
Ježíš
Zub
25
article
Chrupal tak divoce, že děti Nováčkovy strašily
se: „Je tam bubák!“ Při jednom silnějším za-
chrupnutí vykřikl klučík mladší tak, že berní se
probudil, udiveně se po tmavém pokoji roz-
hlédl a chytil se za hlavu: „Jsem zvíře.““ —
Upamatoval se, co se s ním dělo a nejdříve
hledal hodinky. Bylo osm pryč. Vyskočil jako
jinoch, ač jindy hekal doma každé ráno, naří-
kaje na bolesti v kříži. Chtěl si natáhnouti kal-
hoty, jež ležely na podlaze jako rozběhlí koně
u vozu, uhodil se do čela: „Nač se mám ted
do kalhot oblékati, když se musím ustrojit do
uniformy, nezřízeným životem bych byl za-
pomněl na dnešní parádu.“ Tak rozumoval prak-
tický v každém ohledu úřadník, s ciframi srostlý
a dlouho se nerozmýšleje, vrazil si do týla kl-
bouk, navlékl se do dlouhého pláště a botami
s punčochami podělil obě ruce. Vyběhl na siň
rovnou miřil ke svému bytu. Teď si vzpomněl
na zapomenuté kalhoty v bytě sousedově.
Nováčkův
26
article
„I skočí mi pro ně Barbora, bez toho jí toho
zahraji, až se jí uši otevrou dokořán a bude
slyšeti,“ ulehčil si a tím omluvil svou roztrži-
tost. Dvěře u bytu byly však zavřené. Tukal,
mlátil vztekem do nich. Namanulo se mu, zdali
také Barbora někde po roční toulce nevyspává.
Zrudl v tváři jako krocan před bojem s krocanem
a jenom radestný hlásek z přízemku: „Ach,
milostpane, to jsou oni nahoře?“ ho poněkud
schladil. Ale jenom na krátko. Jak přiběhla
Barbora ke dveřím s úsměvem radostným, že
milostpána vrahové nezabili a neoloupili, roz-
vzteklil se měrou velikou, myslil, že se mu vy-
smívá, poněvadž je pouze v podvlékačkách. Vy-
trhl ji klíč z ruky, otevřel s velkým spěchem
a šramotem dvéře a spustil:
„Barboro, Barko, já tě vysypu na hodinu,
na minutu. Kde jsi chodila dnes v noci, ráno,
teď, já celý dům pobouřil, přijdu trochu později
domů, ale sločinka ani zdání, aby otevřela. Ruce
jsem si od tlučení odřel, na kolenách mám mo-
dřiny a —
„Ježíši dobrý!“ spínala ruce hospodyn
věrná, „já za nic nemohu, milostpane.
Barbora
Barka
Ježíš dobrá
27
article
„Nemluv, osobo, proč jsi nahluchlá jen na
otvírání dvéří, když se sejdeš na rynku s pe-
kařkou, tak ji slyšíš, však jsem tě již několikráto
pozoroval z ouřadu.
Tohle nerada hospodyně slyšela, byla vždy
po té řeči jako pes po výprasku. Věděla, že
milostpán pekařku viděti nemůže a proto uchý-
lila se ihned k taktice všem ženám společné,
která vždy berního odzbrojila, dala se do srdce-
rvoucího pláče.
„Nebuě mně!“ mírnějším tónem prohodi
a nevěda, jak zaraziti proud slz, jež jako děšt
děravou střechou crkotem hrnul se po tvářích
Baruščiných, dodal: „Skoč honem k Nováčko-
vům pro kalhioty, co jsem tam nechal od večera.
Vskočil do pokoje, ani neposlouchaje, že ho-
spodyně, otírajíc si cípem uplakané oči, opako-
vala si tázavě: „K Horáčkovům?“ — a zmizela.
Berní se zatím vyšňořil jak se patří. Meč
cvrnčel o podlahu při každém pohybu. Ještě si
nabarvil opatrně prošedivělé vousy, ač měl velký
spěch a zatočil klíčem, který strčil na almárku
pod rozkřáplý hrneček. Tam jej Barbora jistě
najde. Hospodyně došla až do druhého posehodí.
Oddychovala si po každém schodu, chrčeloto
v ní jako v samovaru a kroky její byly kachní,
kolébavé.
Byla to vskutku divná náhoda, že v jednom
domě bydlili dvě partaje, Horáčkovi a N
Baruščin
Barbora
Horáček