1
masthead
31. prosince 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 359.
5
article
Povídka sice štědrovečerní, ale může býti čtena taky
o Sylvestru.
Bylo znáti, že se blíží vánoce. Kupci líčil
před krámy pytle s pravými francouzskými vlaš
skými ořechy, do nichž svědomitě byli přimíchal
zbylky sevrklých a dutých od loňska, a paškrt
níky vyššího slohu lákali bedničkami švábských
hlemýždů a mořských škebli. Zvláštní shodou
okolností stalo se, že touž dobou, kdy výkladní
skříně obchodů s domácím a přepychovým za-
řízením byly plny orientálských koberců, nabí-
zených za ceny tovární, továrnější a nejlovár-
nější, vozil jakýs impressář z Variété po hlav-
ních třídách pražských v několika fiakrech tlupu
Arabů nebo Turků, lákaje fak na produkce
těchto osmahlých umělců z oboru vyšší gymna-
stiky a ekvilibristiky, a každý druhý krám
s módním, střížným, galanterním, krátkým neb
dlouhým a manufakturním zbožím byl v týchž
dnech polepen množstvím polotureckých a polo-
českých nápisů: Okase — ocease — okasní
výprodej — occasní příležitost — okasní okase
— atd. A zatím co si v živnostenském úřadě
na magistrátě a v příslušném oddělení místo-
držitelském radové, sekretáři a praktikanti lámuli
hlavy, pod jaké paragrafy všechny tyto nápisy
přísluší a zdali by je neměli asi za tři roky
šmahem zakázat, aby ostatní obchodníci a živ-
nostníci netrpěli nekalou soutěží, starostlivé ho-
spodyně kvapem kupovaly všechen ten »okasní«
brak z konkursních podstat, jehož metr ani bez
okase nestojí za sedmadvacet nebo za sedmnáct
krejearů.
Sylvestr
Vánoce
Turek
6
article
Všady ruch, všady život. Na náměstích
pražských vyrůstaly přes noc celé lesy vánoč-
ních stromků, optikové vystrkovali chladnokre
vnější teploměry, kožešníci měli plné ruce práee
s vracením kožichů, přes léto opatrovaných, v za-
stavárnách kvetly lieitace na propadlé zimníky
Prorok Fiala roznášel cedulky, slibující neurčitě
že bude »místama mráz«, a lehkověrní jeho
klienti kupovali brusle. Oni, kdož si zakoupili
pár pravých ruských galoší z haarburské gu-
movny, lépe svou hřivnu uložili. Neboť toho
roku byly vánoce zas jednou »na blátě«, jako
již asi po deset roků posavadních.
Fiala
Vánoce
7
article
Ale bylo znáti, že se blíží vánoce. I lepš
domácnosti již zakupovaly až po třech krejea-
rech pepře, nového koření, bobkového listí, hře-
bičku, skořice a badiánu, sladkých i hořkýeh
mandli, majoránu, dymiánu, šalvěje, balšámu,
vraních ok, muchomůrek a modré skalice. Do
omáčky totiž na černou rybu může se dáti
všechno, jak známo, kromě karbolové kyseliny
a chlórového vápna, kteréžto ingredience prý
zvláštní chuti nedodávají. Snad je to pouhý
předsudek. Aspoň před lety vyprávěli jisté no-
viny, že kterési kuchařce připletla se nedopatře-
ním do řečené omáčky a dokonale se v ní roz-
vařila krabička Binningrova leštidla na boty, a
toho roku prý se všichni členové dotyčné do-
mäenosti a pozvaní hosté mohli černou rýbou
k smrti ujíst. Jen krabička sama zůstala prí
poněkud houževnatá, po anglicku.
Ale na všechen způsob vánoce se blížily
neboť bylo patnáctého prosince. A v těch dnec
panoval taky neunavný, čilý ruch v domě páno
Bohatově. V nádvoří práskány koberce menší.
veliké odvezeny do Sudova ústavu k vyprášení
a ve vyprázdněném saloně a v jídelně utábořil
se leštiči podlah s mazlavým svým uměním.
A toho večera, kdy se leštiči po vykonané
práci vzdálili, dala paní Bohatová přípravit
zvláště chutnou večeři a netrpělivě očekávala
chotě svého z pisárny v přízemí.
Vánoce
Binningrův
Bohatův
Bohatová
Sudův ústav
8
article
Čokala tentokráte trochu déle, neboť taky
velkoobchod páně Bohatův byl oněch dnů jako
na ruby. Ale kdo by se divil? Byl to velko-
závod s kávou, cukrem, s jižním ovocem, čajem.
rumem a punčovinou. A to vše jest hlavně
před vánoci zbožím sezonním. V nádvorním
skladišti páčeny bedny s hrozinkami, sudy se
svatojanským chlebem, párány žoky kávy, rýže,
váženo a baleno do menších nádob a pyilů, ve
sklepě stáčen do lahví rum, arak, ruský a bor-
dóský punč, podomci kleli, pomocníci chvatem
se mohli přelrhnout, v expeditu proti skladišt
bušeno celý den jako v kovárně, bednya
bedničky zatloukány, obruče na sudech utaho-
vány a přitužovány, pytle a pytliky velikýmí
jehlami zašivány, tři dvoukolé voziky závodní
hrčely stále po hrbolaté dlažbě nádvoři a duněly
po dřevěných špaličkách průjezdu z domu,
každá špice kol a každý přičel voziku sténal
pod těžkým nákladem, madla se prohýbala pod
sudy a bednami, podomci supali, oplrajíce se
kovanými podpatky o zem, sklouzali na slizké
půdě, zlořečili — a když se vraceli s prázdnými
voziky domů pro nové náklady, ještě byli rudi
jako zoun a stírali sobě řinoucí pot s čela
tváří a osoušeli vlasy vlhkem slepené.
A přece bylo veselo v celém tom domě,
jehož průčelí bylo zdobeno velikým štítem Frana
Xaver Bohatta — po starém zvyku ještě ně-
mecky a starým pravopisem, což pocházelo
z časů nebožtika pana Bohaty otce — nebo
vším tím turnajem vanula i celému personálu
předtucha vánoc, kynula zvláštní štědrovečerní
odměna za mimořádné to namáhání, jak bylo
u firmy Franz Xaver Bohatta ode dávna za-
vedeno.
Bohatův
Fran
Xaver
Bohatt
Bohata
Vánoce
Franz Xaver Bohatta
9
article
Vždyť i sami podomci kleli jen tak ze
zvyku, jako by se tím pobáněli a vzpružovali
k větší energii, jako se ještě bodá ostruhami
kůň, když je téměř u cíle. Však vracejíce se
ze svých vyjížděk do města, tvářili se již ve-
seleji, neboť tu i tam padlo nějaké zpropitné —
a na svátky bude třeba hodně peněz.
A budiž tu pověděno: pro pana Františka
Bohatu byli by všichni do ohně skočili, nebot
to byl principál z oněch starých dobrých
principálů, k personálu uznalý, šlědrý. Žádaje
své, dobře platil a vydatně živil. Však taky ne
radi od něho odeházeli. Sloužili u něho někteři
již patnáct, dvacet let. A loučili se s nim je-
nom, když sami se »dělali pro sebe«.
Stejný ruch panoval v pisárně, do níž se
veházelo z průjezdu a jejíž okna vedla do
úzké ulice. Šedivé a tmavé domy protější čněly
do hrozivé výše, olupujíce pisárnu Bohatovu
o světlo, jehož v kalných těch prosincových
dnech beztoho nebylo nazbyt, i hořely plameny
plynové v pisárně od samého rána až do ve-
čera, a starý kasír Břečka nadával zuřivě, co
Bohata
Bohatův
Břečka
10
article
se jen do toho »kompitoru« vešlo, jak posměšně
říkal pisárně. Byl krátkozraký, chudák starý.
nechal v tom tmavém sklepení již tři čtvrtiny
očí svých a nosil na ochranu zraku zelený štítek
na čele i potmě a snad i v noci v posteli.
Ostatních pět kontoaristů přemitalo se
s chvatem v kudrnalých listech úzkého a vyso-
kého »šmírbuchu«, strazzy, žurnálu, saldokonta,
šelestilo nákladními listy obyčejnými i »ajl
gutovými«, avisy, dodavacími listy, třískalo ma-
lými knížkami příručnými, z ruky fakturistovy
jak z cylindru eskamotérova lítalo množství účtů,
kteréž metal na postranní stolek ještě vlhké
skoro ještě v letu drapal je praktikant Vincene,
vkládal do snimací knihy a nepřetržitě vrzal
starým kopírním lisem v koutě. Korespondent
jen kmital rukou, namáčeje péro a črtaje po
kvartových listech papíru, a spěchal tolik, že
mu nezbylo času, aby odstřikoval na podlahu.
Vincen
11
article
Kanil si na psací stůl, kde bylo málem již víe
inkoustu než v kalamáři. A nad hlavní knihou
skláněl se oučetní Slavíček, asi šestadvacetiletý.
úhledný mladík s kučeravými vlasy, jemuž kasín
Břečka posměšně říkal dráteník. No ano, Břečka
měl hlavu jako koleno, v tom vězela jeho jízli
vost. Ale jinak by byl koupil polovici vlasů
Slavičkových za hotové, jak říkal, a beze škonta.
a ještě by jich zbylo dosti tomu mladiku ne-
moudrému. Mohl by je prodat, říkal, však mu
taky někdy slezou, a nebude mít vlasy ani
peníze.
A v malém »kompitorku« vedle velkého.
v takové jakési kukani, která byla urvána velké
mistnosti pouhým přepažením a zasklením, seděl
principál Bohata jako starý mudřec, s okuláry
na nose a s nosem skoro až na lejstrech. Čet
poštu, virguloval modrou a červenou tužkou,
podpisoval oučty a dopisý, které mu tam sluha
Polivka donášel a zas od něho odnášel, a chvl-
lemi se díval na hodinky.
Konečně podepsal poslední list, posledně
se podíval na hodinky, drel rukou do dvek
své svatyně, které byly na dosah a nezavřeny.
a zvolal do pisárny:
»Závěrek, pánové ! Kasu! Dost ! Zavírat!-
Šum, klapot, bouchání, zavírání knih,
nandavání do ohnivzdorné skríně, kopírní lia
přestal skřípat, péra evakala do žlábků vedl
kalamářů, Břečka se šoural k principálovi s ka-
sovní knihou a s krabicí, v níž byla tržba.
Břečka
Bohata
Kasa
Šum
Dosta
12
article
Personál myl si ruce, praktikant ulovil v te
tlačenici tu herdu, tu záhlavek, tu mu někdo
šlápl na nohu, a korespondent se ho táza
urážlivě:
»Copak vy taky potřebujete na pazoury
čistou vodu, štíre? Počkejte, až se umejou
páni!«
Jen sluha Polivka stál posud neochvějně
u malého stolku s jazykem na dva decimetry
vyplazeným, kladl na něj hned několik poštov-
ních známek najednou a lípal je na obálky
bouchaje pěstí na známky, jakoby je na kuvěr
nejtoval. Činil vše to tak stejnoměrně jak auto
mat, a teprve když všech asi sto známek olizal,
odplivl s náramným odporem.
»Já jsem po večeři, « vrčel při tom. »Mám
plnou hubu toho zatraceného aspiku !«
A tak bylo dávno po osmé, když se pan
Bohatová dočkala chotě svého. Přišel, sňal
okuláry a vzdechl:
»Bože, Katy, už aby bylo po těch vánocích
To zas máme cirkus!«
Panička, která sama dnes podávala chot
večeři, chlácholila jej:
»Mlč, starý, taky bude. Taky mne z toho
všeho již hlava brní, ale jaká pomoc. Podivej
se, jak mám salon a jídelnu vyleštěnou.«
»Hezky, hezky,« posvědčil pan Bohata, ale
ani ke dveřím jídelny se nepodival. Seděli spolu
v malém pokoji vedle ložnice.
„A já už mám na svátky skoro všechno
doma. Ryby až před štědrým dnem, toť se vi
Ale zvěřina a bažanti jsou ve špižírně — to s
pochutnáš, Franc. A když tak hovoříme, Frane,
koho pak letos pozveme? Jsme jen tři...
Manželé Bohatovi měli jen jedinou dceru-
šku, Katynku. Synáček František dávno jim ode-
šel, sotva byl dospěl desíti let. Ta rána pana
Bohatu stále bolela. Jediný mužský potomek,
dědie domu, závodu, firmy byl jim nelftostně
vyrván.
Bohatová
Katy
Bohata
Franc
Fran
Katynka
František
13
article
„Já už pozval, Katy,“ opovídal pan Bo-
hata polykaje.
„Koho pak?“ tázala se dychtivě panička
„Slavíčka, oučetního; budeme čtyři.
Panička svraštila čelo.
„Slavlěka,“ protáhla.
„Slavička,“ opakoval Bohata skoro drsně
„Kam pak má jít?
„No, kdybys chtěl pozvat každého, kdo ne-
má kam jít, moh by sis na štědrý den vypůjči
Černínská kasárna,“ řekla panička skoro tvrdě.
„A koho pak tys chtěla ?““ zeptal se Bohat
„Franc, moudré slovo: A zas na mne ne
vyhrkní. Všimla jsem si, že kolem Katynky již
několikrát se otáčel mladý Vejlupek. Na bále,
v divadle — —
„Co pak ten,“ pohodil hlavou pan Bohata.
„Ten se točí kolem ledakoho!
Paní nechtěla rozuměti a pokračovala:
„Vejlupek taky zdědí po otci dům a t
parfumerii — —
„Ten se taky do jiného nehodí než do pa-
fumerie. Leda ještě za panáka do výkladní skříně
holičské.“
Teď polkla paní Bohatová, ale hořkou slinu.
„Jsou tam peníze, Franc, a je to rodina.
Mně se Vejlupek libí, myslím, že Katynce taky
Ale neptala jsem se jí.?
„Tos dobře udělala, Katy. Není radno ma-
lovat čerta na zed.
„Starý je vdovec,“ pokračovala paničk
„jsou sami dva, tak jsem si myslila, že bychom
je mohli na štědrý den pozvat, a na boží hod
arci taky.
Pan Bohata mlčel.
„Což pak ty se starým Vejlupkem nevařiš?
dotírala paní.
„Vařím nevařím — nemám s ním co vařit
Ale nic mi neudělal, to je pravda. Starého mám
„Tak vidíš, a mladého jen když bude mi
ráda Katynka, to je hlavní. A počítej, Frane
je jí devatenáct pryč, a ráda bych, abychom ji
zaopatřili, dokud jsem trochu při síle, a to je
partie, mladý Vejlupek. Považ si, když naše ro-
ostře.
rád.“
Katy
Bo
Bohata
Franc
Vejlupek
Bohatová
Katynka
Fran
14
article
dina a jeho, když jednou náš majetek a starého
Vejlupka majetek se spojí, jaký to bude dům.“
„Tak tedy ten čert má pořáde kálet n
jednu hromadu?“ skoro se rozkřikl pan Bohata.
„Franc, nekřič,“ napomínala choť, a hla
její zachvíval se již rozčilením. „Ponechme to
Pánubohu, jak se to vyvine. Ale ráda bych dala
příležitost. Štědrý den, vánoce, to jsou dny.
kdy se ledacos vyjádří, projedná, srdce každého
se otevře. Je-li v tom vůle boží, tedy ať to je.
Snad mladý Vejlupek použije chvíle. Tobě je
nějak proti srsti, ale křivdíš mu, věř mně. No.
mladý člověk! Tak usedlý ještě není jako ty-
ale větroplach taky žádný. A až se ožení, až při-
jde rodina, bude z něho muž komilfó. Heleď, Ka-
tynka by byla paní Vejlupkovou — — —
„Bylo by mně milejší, kdyby byla paní
Slavičkovou.
„Slavíčkovou!“ užasla paní. „A to myslí
opravdu?“
„Opravdu,“ řekl rozhodně manžel. „Sla-
víček je řádný člověk. Do práce jako kat. Roz-
umí obchodu. A byl by to nástupce, jakého bych
si přál. Firma by zůstala, rozumiš, a já byc
si to své jižní ovoce nepomíchal s žádnou par-
fumerii!“
Paní chvíli mlčela, hledíc na manžela
jakoby jej chtěla očima provrtati. Ale parř Bo-
hata nepozoroval toho. Hleděl si talíře a večeře.
Konečně dojedl, odložil příbor, otřel ústa, na-
pil se.
„Slavíčka!“ vydechla paní, „Slavíčka,
oučetního, kterému platiš osmdesátých zla-
tých . ..“
„Sto, Katy, už půl roku sto. A zaslouží si
je. Kdyby chtěl půldruhé stovky, taky mu ji
dám. Stojí mi za to. Ale tomu ty nerozumíš.
„A tak tedy Vejlupky nepozveš?“
„I pro mne za mne, pozvu, Katy. Proč pak
ne? Ať přijdou. Bude dobře, když se na mla-
dého podíváme z blizka.“
Paní Bohatové zazářila tvář vítězným úsmě
vem. Budou-li pozváni, je svojí věcí jista.
Bohata
Franc
Vánoce
Vejlupek
Vejlupkův
Slavičková
Slavíčkův
Roza
Katy
Ka
15
article
Dva nebo tři dny před štědrým večerem
uviděl pan Bohata podivnou věc doma, když se
z pisárny k obědu dostavil.
Salon i jídelna byly zas již postřeny vy-
prášenými koberci, vše se tam jen lesklo
všady se topilo, aby se prostory na svátky pěkně
vyhřály. A na lustru v jídolně, na lustru v sa-
loně visela podivná věc. Bylo to cosi jako roští
všelijak poločené větvičky s řídkými lupeny
mdlé barvy, a mezí listím prohlížely malé bo-
bulky. Teď vzpomněl pan Bohata, že podobnou
věc zahlédl taky v předsíni.
Podíval se na ten divný chumáč, ještě jed
nou se podíval a obrátil se k choti:
„Co pak to je, Katy?“
Panička se usmívala a odpovídala
„To je jmélí, Franc, jmělí.
„A proč to visí tady v jídelně a v saloně
a v předsíni — proč to není v kuchyni u plotny,
vždyť je to roští do pece.
„ ne, Franc,“ hovořila panička. „To se
nodává do pece, leda až to uschne. To je jmél
a má to zvlášlní význam.“
„Jaký pak, pro boha tě prosim?
Panička neodpovídajíc vyňala ze skříně
číslo jakéhosi zábavného časopisu, podala je
choti a řekla:
„Přečti si.
Bohata
Franc
16
article
Nehledal dlouho, bylo to modrou tužkou
zaškrinuto
„V Anglii panuje zvláštní, zajímavý zvyk.
Ne vánoční svátky vyzdobují tam domácnosti
jmělim. Zavěšuje se na lustry nebo jenom n
háky v komnatách, v chodbách i ve schodišti, ba
i nade dveřmi. A stane-li se náhodou, že mladý
muž, pozvaný nebo přicházející s přáním, selká
se o štédrý den právě pod takovouto větví jmél
s mladou dívkou, má právo políbiti ji. A byť byl
mladý muž třeba jen podřízeným úřadníkema
byť i mladá dívka byla dcerou jeho představe-
ného, jeho šefa, třeba dcerou milionářovou,
může host práva svého užiti a dívka nesmí se
vzpírati, žalovati. V ten den takověto políbení
není proviněním, není urážkou. Samo sebou se
rozumi, že nejen mladí mužové, ale taky dívky
nikterak se nevyhýbají podobnému „náhod-
nému“ selkání, ano že dívky náhodu takovou
samy uchystávají. A toto políbení pode jmélím
přivodilo již mnohý šťastný sňatek, k němuž by
jinak nebylo došlo.
Anglie
17
article
Pan Bohata přečetl a vrátil časopis choti
„Rozumíš, Frane?“
„Abych řekl pravdu, nerozumím.
„Ano, vy muži nikdy nerozumíte, kde máte
rozuměti. Nuže, Franc, to jest moje myšlenka.
Přijde Vejlupek — a jestliže si myslí na Ka-
tynku, jestliže se nemýlím, pak nezamešká tuto
lákavou příležitost a vyčíhá okamžik, kdy bude
moci Katynku pode jmélím políbit. A to bude
vyjádření, Franc. A jestliže se nám podaří.
Franc, abychom párek v té chvíli překvapili, pak
nám zbude jen, abychom jim požehnali. Roz
umíš teď, Franc?“
„Teď rozumím, Katy. Jen jestli porozum
taky Vejlupek. Tatík má francouzskou
parfumerii a není jisto, ví-li mladý Vejlupel
o tomto anglickém zvyku.“
„Už o něm ví — o to jsem se postarala já
Jak? — je mým tajemstvím. Ale taky ti to pak
povím.“
„A Katynka?“
„Bože, Franc, ta to četla dřív než já. Trha
vždy listy a časopisy listonošům z rukou.
„Půjč mi ty noviny,“ řekl suše pan B
hata.
„K čemu?
„Ještě si to dole v pisárně přečtu.
Poobědval, vypil černou kávu, spěchal zat
do pisárny. Když pak odpůldne vyběhl kams
do města za neodkladnou komisí, zůstalo číslo
časopisu v jeho „kompitorku“ na stole, za-
škrinutou zprávičkou navrch.
Když po nějaké chvíli vstoupil do „kompi
torku“ Slavíček s náručí papírů k podpisu
kladl je na principálův stůl, vzbudily zaškrtnute
řádky jeho pozornost. Naklonil se, četl a jeh
čelo vraštilo se.
„Hleďme, hleďme,“ šeptal si skoro mrzutě
„Katynčin tatínek si toho taky všiml. Kdopal
jeho na to upozornil?“
Bohata
Fran
Franc
Vejlupek
Roza
Katy
Katynka
Bož
Katynčin
18
article
Byl šlědrý večer a paní Bohatová již jen
procházela komnatami v prvém patře, udílejíc
poslední rozkazy. Byla plna očekávání, jak ten
letošní Ježíšek dopadne. A hlavně, jestli jí na-
dělí zetě! Vejlupka, mladého Vejlupka, — který
v jejích očích byl skutečně vejlupkem všech že-
nichů. Takový dům — a jejich dům — nebylo
skvělejšího spojení. Ať si mluví Franc o čertua
jeho hromadě, ale je to krášná věc. A v tomto
názoru ovšem nebyla paní Bohatová osamocena.
To jest ideálem všech pečlivých matek jej
vrstvy.
Ve tři hodiny zavřely se sklady v přízemí.
světla v pisárně pohasla, personál popřál panu
Bohatovi šťastných a veselých svátků, pan Bo-
hata řekl již asi po dvacáté: Nápodobně, ná-
podobně! — a pak rozběhl se personál do všech
koutů Prahy. Každý jeho člen tiskl ruku na
kapsu a v každé té kapse byla obálka od princi-
pála s vánočním dárkem. Kasír Břečka přede-
vším si umiňoval, že si koupí nový zelený štítek
na oči, poněvadž jeho posavadní byl již po čer
tech ošumělý.
Slavíček spěchal do svého mládeneckéh
bytu, aby se svátečně oblékl. O šesté má být
u večeře. A když byl doma hotov, zartíři
k Dittrichovi, koupil za tři zlatky kytici a kráčel
zas do ulice, v níž zdaleka svítil štit „Franz
Xaver Bohatta“, k domu, v němž po několik již
let pracoval a v němž kromě slušné existence
nalezl i mocnější ještě pouto, vížící jej k této
staré, proslulé firmě. Zastrašoval jej sice trochu
zjev upjaté a nepřístupné paní Bohatové, která
— dobře tak tušil — není mu zvlášť nakloněna,
ale Katynka, Katynka! Stráví, několik hodin
vedle ní. To mu bude náhradou za všechno.
Bohatová
Vejlupek
Franc
Bohata
Bo
Břečka
Slavíček
Dittrich
Bohatt
Katynka
Praha
19
article
Ale když vstoupil k Bohatovům, zamrazilo
jej. Co spatřil, vyvrátilo ho z rovnováhy. Nalezl
tu oba pány Vejlupky. Políbil ruku milostpaní
popřál šťastných svátků, vyjektal nesměle po-
dobné přání slečně Katynce a podal jí kytici.
O, že ji přinášel! Tu na malém stolku u zrcadla
stál veliký, ozdobný koš a v něm byl složen celý
květinářský krám. Nejvzácnější květy, co jich
jen sklenníky v prosinci vypěstovaly, kupily se
tu a naplňovaly vůní svojí celou komnatu. Jako
kupec odhadl Slavíček všechnu tu nádheru
aspoň na třicet zlatých — a to byl dar Katynce
od mladého Vejlupka. O, ty vejlupku všeho in-
trikánství! Chudák Slavíček styděl se teď za
svou třízlatovou kytici, ač byla velmi pěkná, ba,
nádherná, ač ji slečna Katynka přijala s úsmě-
vem velmi líbezným a zardívajíc se přiváněla
k ní, až se ji bradička i nosíček ve květinách
utápěly. Ale kde se ztrácí tato kytička proti daru
Vejlupkovu, proti tomu koši na prádlo, který by
napěchován květinami jako špediterský vůz!
Vejlupek
Katynka
Slavíček
Vejlupkův
20
article
Starý pan Vejlupek pohližel na Slavíčka
dobrácky shovívavě, dokonce mu ruku podal.
Věděl, že je to Bohatův oučetní, a nic ho neurá-
želo, že s ním bude seděti za jedním stolem
Dokud měl rodinu pohromadě, dokud žila jeho
nebožka paní, zvával taky některého svého zří
zence k večeři.
Ale trochu Slavíčka mátly pohledy mladéh
Vejlupka, vyčouhlého štilipáka, černovlasého
polahujícího se za černé knírky. Díval se na Sla-
víčka nějak ironicky. Jistě nic nevěděl o zá-
měrech Bohatových, o jeho sympatii k mladému
oučetnímu, jistě netušil, že by mu pan Bohata
dokonce svoji dceru svěřil — ale jen tak docela
instinktivně, neuvědoměle, aniž se zmohl na ně
jaké myšlenkové vyjádření, větřil v něm cosi —
cosi — —
Konkurenta? Soupeře? Kdyby to někdo vy
slovil, mladý Vejlupek by se skoro rozřehtal
Což pak s ním taky někdo může závodit? Ale
Slavíčkova přilomnost byla mu nějak proti srstí.
Vejlupek
Slavíček
Bohatův
Bohata
Slavíčkův
21
article
Když pan Bohata pozval tatínka a jeho, Roberta
Vejlupka, k čemu pak zval Slavíčka? Jen tk
jako „nohu ke stolu“? Snad by byl přece ještě
v celé Praze našel někoho jiného?
Jestliže se mladý Robert Vejlupek potáce
v mlhách, Slavíček uhodl ihned, co znamená
přítomnost pánů Vejlupků, a zvlášť mladého-
Rázem uhodl, a dosvědčilo to neklamně i cho-
vání paní Bohatové, která se přívětivostí k mla
dému Vejlupkovi jen rozplývala. S bohem tedy
krásný sne, s bohem na vždy! A Slavíček byse
byl rozplakal, kdyby to nebyl býval hrdý, sta
tečný hoch. Cítě jedné chvíle zas na sobě takový
pichlavý, opovržlivý pohled Vejlupkův, upře
náhle na mladého toho elegána zraky své plnou
silou, s plným odporem, útočně, dotíravě, nejen
jakoby se bránil, ale jako by na soka zaměřoval
smrtící ranou — a ten pohled mladý Vejlupek
nevydržel. Sklopil zraky a otočil se k otci,
všecek popleten smělostí toho škrabáka, a zatím
docela poražen.
V koutě komnaty, u kamen vysokých jak
oltář, stála slečna Katynka se svojí kyticí a byla
sledovala tento němý zápas obou mladíků.
A když Vejlupek se pod pohledem Slavičkovým
až prohnul a vzal do zaječích, zraky její ra-
dostně zajiskřily. A v jejím srdci zajásalo to:
„Výborně, Slavíčku, nedej se! Stojíť kořis
za ten zápas! — — —
Bylo po večeři, panská Tonička kmitala se
jídelnou a sklízela talíře, příbory, vynášela, vra-
cela se zas jak na obrilíku, stírala ozdobným
smetáčkem kde jaký drobek s ubrusu na malou
lopatku, rovnala číše, dolévala, a při tom šustily
její sváteční šaty a tváře se rděly, jakoby tušila.
že stále ji lačnýma očíma sleduje pan Robert
který měl smysl pro půvabné dívčí zjevy, ať se
s nimi setkal kdekoli. A Tonička byla hezká
holka.
Bohata
Vejlupek
Slavíček
Vejlupkův
Katynka
Slavičkův
Tonička
Robert
Praha
22
article
Otevřely se dvéře salonu, zaplál vánočn
stromek drobnými žárovkami jako hvězdičkami
rozdány dárky, páni dostali své krabice dout
níků, i Slavíček, hned si zažehli, pokuřovali, po
píjeli, a za nedlouho objevily se na stole láhve
obložené až po stříbrné krčky rozdrceným le-
dem, zátky vybuchovaly, šampaňské se perlilo
zazněly přípitky na šťastné vánoce, svezl se př
tom taky nový rok, a v kamnech vesele praskalo.
Tu pojednou paní Bohatová ťukla do man-
žela a když se obrátil, upřela naň výmluvně oči
načež se rozhlédla jídelnou.
Pan Bohata sledoval ten pohled a rozuměl.
V jídelně byly tou chvílí jen čtyři osoby: slečny
Katynky a mladého Vejlupka nebylo tu. Oči ro-
dičů zaletěly do salonu, byl prázdný. Pan Vej-
lupek starší labužně srkal víno, Slavíček pro-
hlízel slečníno album pohlednic. A tou chvílí
zaznělo v předsíni dívčí zavýsknutí. Bystře je
postihla toliko paní Bohatová — a jen tak tak
že se doneslo i k sluchu jejího manžela.
„Frane!“ zašeptala paní blaženě a táhla
chotě ke dveřím. Cestou chopila se i starého
pana Vejlupka
„Tatínku Vejlupku — honeml“
Bohatová
Bohata
Katynka
Vejlupek
Vej
Fran
23
article
Šel, nevěda, kam je tažen, a vida, že paní
domácí se krade po špičkách, učinil po ní.
Všichni tři — Slavíčka k tomu nebylo třeba! —
doplížili se ke dveřím, paní Bohatová otevřela
tiše, byli v předsíni. A tu pode jmélím uprostřed
naskytla se jim utěšená podívaná: pan Robert
Vejlupek objímal dívčí postavu a líbal, líbal, jen
to luskalo. Dívčí oděv šustil a z úst přepadené,
novými polibky stále umlčovaných, linulo se
jen tlumeně a přerývaně:
„Ale pane — tak už dejte pokoj — co pak
si myslíte ...
Přece kdosi zašramotil a Robert zaslechl.
Pustil dívku, otočil se — a do kuchyně, studem
z překvapení všecka zardélá, prchala — panská
Tonička!
„Roberte!“ zvolal káravě pan Vejlupek.
Robert usmíval se rozpačitě a nic jiného ne-
napadlo ho, nežli že po labužném požítku čet-
ných polibků si utíral ústa.
Pani Bohatová stála tu jako socha, bledá
a chvějící se, a zírala na Roberta jak u vidění.
„P—p—pane Roberte“
Jenom pan Bohata nepozbyl rovnováhy.
„No co, Katy? Jmélí — jméli — to je
právo! Výborně, pane Roberte!“
Paní Bohatová vpotácela se do jídelny. Ani
si nepovšimla, že je prázdná, že zatím zmízel
i pan Slavíček. Tím bystřeji viděl pan Bohata.
Jen mrskl okem do salonu — a jako dříve paní
do něho, drel on teď do své choti:
„Nic si z toho nedělej, Katy, koukej —
tohle je nině milejší!“
Uprostřed salonu, právě pod větví jmélí.
upevněnou na lustru, stála jiná skupina. To byl
oučetní Slavíček, který v něžném objetí svíral
slečnu Katynku. Ale neluskalo to, dívka se ne-
bránila, nevzpírala. Byl to jediný, dlouhý,
vroucí polibek, vyjadřující vše, co si dvět
mladá srdce měla říci.
Podruhé vytřeštila paní Bohatová očia
chtěla vzkřiknouti, avšak hlas jí selhal, výkřik
úvázl v hrdle.
Bohatová
Vejlupek
Robert
Tonička
Pan Bohatová
Bohata
Katy
Slavíček
Katynka
Šela
24
article
Pan Bohata provlékl teď pravici pod paží
choti své, ku podivu šetrně, a s něžným násilím
vedl ji dále, na práb salonu. A šeptal při tom:
„No, Katrlinko, není tohle lepší podívánír
A není to vůbec lepší?
Políhení na rtech mladých lidiček dohořelo,
slečna Katynke vyvinula se stoudně z objetí Sla-
víčkova a s očima zaslzenýma dívala se na
matku, na otce. Ruce Slavíčkovy klesly k bo-
kům, ale pravice jeho stále svírala ruku Ka-
tynčinu. A nepustil ji ani, když shlédl rodiče,a
pevně hleděl na matku zbožňované dcery. V je-
jich zracích nepostřehl sice velikého nadšení.
ale pohled páně Bohatův hovořil k němu mno-
hem vlídněji.
Pan Bohata přiklonil se k choti a zašeptal:
„Jsi srozuměna, Katynko? Abych se ne-
blamoval. Jasně prohlédni a poznej, že tu odpor
marný.
Paní Bohatová neodpověděla, ale stiskla
choti ruku, a byla to taky odpověď. A jen jakoby
hovořila k sobě, zašeptala:
„Buď vůle tvá ,.
Pan Bohata pokročil k páru v saloně, políbi
dceru na čelo, stiskl Slavíčkovi pravici, dovedl
oba k choti, a když i ta podala Slavíčkovi ruku,
na níž ulpěl dlouhý, vděčný jeho polibek, zvolal
Bohata skoro v rozjaření k oběma hostům v jí-
delně:
„Dovolte, pánové, abych vám představi
ženicha své dcery: pan Slavíček, bývalý můj
oučetní, od nového roku společník firmy Franz
Xaver Bohatta.
Pan Vejlupek otec podával panu Bohatovi
ruku a přál upřímně i bodře
„Gratulor, gratulor! Mnoho štěstí, příteli
milostivá paní, a šťastným snoubencům taky!
Bože, kéž bych i já měl už tuhle starost za
sebou!
A pohlédl nějak lítostivě, vyčítavě na syna.
„No, taky to bude, příteli,“ těšil ho pan
Bohata. „Vždyť je děvčat po Praze, jako — jako
— no jako jmélil
Bohata
Katynke
Slavíčkův
Bohatův
Bohatová
Slavíček
Vejlupek
Praha
Franz Xaver Bohatta
27
article
Několik pohledů v zákulisí. Píše Abigail
Několik pohledů v zákulisí. Píše Abigail
Nocleh.
Abigail
28
article
O vy všichni, kteří u teplých kamen sedíte,
pozorujte a vizte hlouček skřehlých herců ! Právě
s nimi omnibus přirachotil k městskému hostinci
Všichni hbitě vyskakují, na umrzlé zemi zuřivě
skáčou a dupají. Pořádně promrzli za půldruhé
hodiny v děravém voze.
Hrnou se do hostince, kdež nalézá se stánek
matky Thalie. A hned zakouřená hospoda hlaholí
jejich voláním a smíchem.
„Pivo, pane hostinský, pivo!
„Mně kávu, paní hostinská, kávu! — Ale do
hrněčku, ne do sklenice, tam se nic nevejde. A
dobrou!
„Se škraloupeml
„A mastné rohlíčky!“
„Zpropadené aktérky! Neporoučejte si tolik
Hostinskou zblázníte, a naposled vám bába ne-
přinese nic. Je to kraval s kafištětem!“
„Chichi — Paroubek se zlobí! Prosím, vele
ctěné dámy, náš první a jediný charakterse
zlobí! Chi! A počkejte, až bude kafiště zde,
na všech bude loudit.
„Oho — oho — mlčela ona naivní, já takhle
šálek piva. Však mi je za jednu kávu dlužna.“
„Co se vám nezdálol“
„Zdálo, nezdálo — tamhle v Jindřichově
Hradci jsem jí půjčil.
„Chacha! V Hradci! To je už dávno pro-
mlčeno.
„Jak pak? Jsou to sotva tři měsíce.
„Kdo pak u divadla počítá na měsíce! Dv
cet štací je to.
„To snad přece ne.
„Jak pak ne? Mám vám to vypočítat?
„Byla tak dobrá.
„Hlinsko, Chotěboř, Polná, Jimramov, Zďár,
Nové Město, Telč, Dačice, Jemnice, Budějovice,
Třešť —.
„Dost, dost! Už ji věřím. — Za tři měsíce
dvacet hnízd! Inu, jsme to létací komise
„Vídíte! — Tak co, Paroubku, přídáte s
pětník? Dám vám napít —.
„Jdešl“
„Chichichi — hahaha! Náš charakter uza-
vřel svou pokladnu. Lakomec! A dělal abšídl
Paroubek
Chichi
Jindřichov Hradec
Hradec
Hlinsko
Chotěboř
Polná
Jimramov
Zďár
Nová město
Telč
Dačice
Jemnice
Budějovice
Třešť
Vídit
Dosta