ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 b9244cb0-790a-11dc-a0b2-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 110, org 6, place 20
1 masthead
31. prosince 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 359.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Jmélí.
5 article
Povídka sice štědrovečerní, ale může býti čtena taky o Sylvestru. Bylo znáti, že se blíží vánoce. Kupci líčil před krámy pytle s pravými francouzskými vlaš skými ořechy, do nichž svědomitě byli přimíchal zbylky sevrklých a dutých od loňska, a paškrt níky vyššího slohu lákali bedničkami švábských hlemýždů a mořských škebli. Zvláštní shodou okolností stalo se, že touž dobou, kdy výkladní skříně obchodů s domácím a přepychovým za- řízením byly plny orientálských koberců, nabí- zených za ceny tovární, továrnější a nejlovár- nější, vozil jakýs impressář z Variété po hlav- ních třídách pražských v několika fiakrech tlupu Arabů nebo Turků, lákaje fak na produkce těchto osmahlých umělců z oboru vyšší gymna- stiky a ekvilibristiky, a každý druhý krám s módním, střížným, galanterním, krátkým neb dlouhým a manufakturním zbožím byl v týchž dnech polepen množstvím polotureckých a polo- českých nápisů: Okase — ocease — okasní výprodej — occasní příležitost — okasní okase — atd. A zatím co si v živnostenském úřadě na magistrátě a v příslušném oddělení místo- držitelském radové, sekretáři a praktikanti lámuli hlavy, pod jaké paragrafy všechny tyto nápisy přísluší a zdali by je neměli asi za tři roky šmahem zakázat, aby ostatní obchodníci a živ- nostníci netrpěli nekalou soutěží, starostlivé ho- spodyně kvapem kupovaly všechen ten »okasní« brak z konkursních podstat, jehož metr ani bez okase nestojí za sedmadvacet nebo za sedmnáct krejearů.
Sylvestr Vánoce Turek
6 article
Všady ruch, všady život. Na náměstích pražských vyrůstaly přes noc celé lesy vánoč- ních stromků, optikové vystrkovali chladnokre vnější teploměry, kožešníci měli plné ruce práee s vracením kožichů, přes léto opatrovaných, v za- stavárnách kvetly lieitace na propadlé zimníky Prorok Fiala roznášel cedulky, slibující neurčitě že bude »místama mráz«, a lehkověrní jeho klienti kupovali brusle. Oni, kdož si zakoupili pár pravých ruských galoší z haarburské gu- movny, lépe svou hřivnu uložili. Neboť toho roku byly vánoce zas jednou »na blátě«, jako již asi po deset roků posavadních.
Fiala Vánoce
7 article
Ale bylo znáti, že se blíží vánoce. I lepš domácnosti již zakupovaly až po třech krejea- rech pepře, nového koření, bobkového listí, hře- bičku, skořice a badiánu, sladkých i hořkýeh mandli, majoránu, dymiánu, šalvěje, balšámu, vraních ok, muchomůrek a modré skalice. Do omáčky totiž na černou rybu může se dáti všechno, jak známo, kromě karbolové kyseliny a chlórového vápna, kteréžto ingredience prý zvláštní chuti nedodávají. Snad je to pouhý předsudek. Aspoň před lety vyprávěli jisté no- viny, že kterési kuchařce připletla se nedopatře- ním do řečené omáčky a dokonale se v ní roz- vařila krabička Binningrova leštidla na boty, a toho roku prý se všichni členové dotyčné do- mäenosti a pozvaní hosté mohli černou rýbou k smrti ujíst. Jen krabička sama zůstala prí poněkud houževnatá, po anglicku. Ale na všechen způsob vánoce se blížily neboť bylo patnáctého prosince. A v těch dnec panoval taky neunavný, čilý ruch v domě páno Bohatově. V nádvoří práskány koberce menší. veliké odvezeny do Sudova ústavu k vyprášení a ve vyprázdněném saloně a v jídelně utábořil se leštiči podlah s mazlavým svým uměním. A toho večera, kdy se leštiči po vykonané práci vzdálili, dala paní Bohatová přípravit zvláště chutnou večeři a netrpělivě očekávala chotě svého z pisárny v přízemí.
Vánoce Binningrův Bohatův Bohatová Sudův ústav
8 article
Čokala tentokráte trochu déle, neboť taky velkoobchod páně Bohatův byl oněch dnů jako na ruby. Ale kdo by se divil? Byl to velko- závod s kávou, cukrem, s jižním ovocem, čajem. rumem a punčovinou. A to vše jest hlavně před vánoci zbožím sezonním. V nádvorním skladišti páčeny bedny s hrozinkami, sudy se svatojanským chlebem, párány žoky kávy, rýže, váženo a baleno do menších nádob a pyilů, ve sklepě stáčen do lahví rum, arak, ruský a bor- dóský punč, podomci kleli, pomocníci chvatem se mohli přelrhnout, v expeditu proti skladišt bušeno celý den jako v kovárně, bednya bedničky zatloukány, obruče na sudech utaho- vány a přitužovány, pytle a pytliky velikýmí jehlami zašivány, tři dvoukolé voziky závodní hrčely stále po hrbolaté dlažbě nádvoři a duněly po dřevěných špaličkách průjezdu z domu, každá špice kol a každý přičel voziku sténal pod těžkým nákladem, madla se prohýbala pod sudy a bednami, podomci supali, oplrajíce se kovanými podpatky o zem, sklouzali na slizké půdě, zlořečili — a když se vraceli s prázdnými voziky domů pro nové náklady, ještě byli rudi jako zoun a stírali sobě řinoucí pot s čela tváří a osoušeli vlasy vlhkem slepené. A přece bylo veselo v celém tom domě, jehož průčelí bylo zdobeno velikým štítem Frana Xaver Bohatta — po starém zvyku ještě ně- mecky a starým pravopisem, což pocházelo z časů nebožtika pana Bohaty otce — nebo vším tím turnajem vanula i celému personálu předtucha vánoc, kynula zvláštní štědrovečerní odměna za mimořádné to namáhání, jak bylo u firmy Franz Xaver Bohatta ode dávna za- vedeno.
Bohatův Fran Xaver Bohatt Bohata Vánoce Franz Xaver Bohatta
9 article
Vždyť i sami podomci kleli jen tak ze zvyku, jako by se tím pobáněli a vzpružovali k větší energii, jako se ještě bodá ostruhami kůň, když je téměř u cíle. Však vracejíce se ze svých vyjížděk do města, tvářili se již ve- seleji, neboť tu i tam padlo nějaké zpropitné — a na svátky bude třeba hodně peněz. A budiž tu pověděno: pro pana Františka Bohatu byli by všichni do ohně skočili, nebot to byl principál z oněch starých dobrých principálů, k personálu uznalý, šlědrý. Žádaje své, dobře platil a vydatně živil. Však taky ne radi od něho odeházeli. Sloužili u něho někteři již patnáct, dvacet let. A loučili se s nim je- nom, když sami se »dělali pro sebe«. Stejný ruch panoval v pisárně, do níž se veházelo z průjezdu a jejíž okna vedla do úzké ulice. Šedivé a tmavé domy protější čněly do hrozivé výše, olupujíce pisárnu Bohatovu o světlo, jehož v kalných těch prosincových dnech beztoho nebylo nazbyt, i hořely plameny plynové v pisárně od samého rána až do ve- čera, a starý kasír Břečka nadával zuřivě, co
Bohata Bohatův Břečka
10 article
se jen do toho »kompitoru« vešlo, jak posměšně říkal pisárně. Byl krátkozraký, chudák starý. nechal v tom tmavém sklepení již tři čtvrtiny očí svých a nosil na ochranu zraku zelený štítek na čele i potmě a snad i v noci v posteli. Ostatních pět kontoaristů přemitalo se s chvatem v kudrnalých listech úzkého a vyso- kého »šmírbuchu«, strazzy, žurnálu, saldokonta, šelestilo nákladními listy obyčejnými i »ajl gutovými«, avisy, dodavacími listy, třískalo ma- lými knížkami příručnými, z ruky fakturistovy jak z cylindru eskamotérova lítalo množství účtů, kteréž metal na postranní stolek ještě vlhké skoro ještě v letu drapal je praktikant Vincene, vkládal do snimací knihy a nepřetržitě vrzal starým kopírním lisem v koutě. Korespondent jen kmital rukou, namáčeje péro a črtaje po kvartových listech papíru, a spěchal tolik, že mu nezbylo času, aby odstřikoval na podlahu.
Vincen
11 article
Kanil si na psací stůl, kde bylo málem již víe inkoustu než v kalamáři. A nad hlavní knihou skláněl se oučetní Slavíček, asi šestadvacetiletý. úhledný mladík s kučeravými vlasy, jemuž kasín Břečka posměšně říkal dráteník. No ano, Břečka měl hlavu jako koleno, v tom vězela jeho jízli vost. Ale jinak by byl koupil polovici vlasů Slavičkových za hotové, jak říkal, a beze škonta. a ještě by jich zbylo dosti tomu mladiku ne- moudrému. Mohl by je prodat, říkal, však mu taky někdy slezou, a nebude mít vlasy ani peníze. A v malém »kompitorku« vedle velkého. v takové jakési kukani, která byla urvána velké mistnosti pouhým přepažením a zasklením, seděl principál Bohata jako starý mudřec, s okuláry na nose a s nosem skoro až na lejstrech. Čet poštu, virguloval modrou a červenou tužkou, podpisoval oučty a dopisý, které mu tam sluha Polivka donášel a zas od něho odnášel, a chvl- lemi se díval na hodinky. Konečně podepsal poslední list, posledně se podíval na hodinky, drel rukou do dvek své svatyně, které byly na dosah a nezavřeny. a zvolal do pisárny: »Závěrek, pánové ! Kasu! Dost ! Zavírat!- Šum, klapot, bouchání, zavírání knih, nandavání do ohnivzdorné skríně, kopírní lia přestal skřípat, péra evakala do žlábků vedl kalamářů, Břečka se šoural k principálovi s ka- sovní knihou a s krabicí, v níž byla tržba.
Břečka Bohata Kasa Šum Dosta
12 article
Personál myl si ruce, praktikant ulovil v te tlačenici tu herdu, tu záhlavek, tu mu někdo šlápl na nohu, a korespondent se ho táza urážlivě: »Copak vy taky potřebujete na pazoury čistou vodu, štíre? Počkejte, až se umejou páni!« Jen sluha Polivka stál posud neochvějně u malého stolku s jazykem na dva decimetry vyplazeným, kladl na něj hned několik poštov- ních známek najednou a lípal je na obálky bouchaje pěstí na známky, jakoby je na kuvěr nejtoval. Činil vše to tak stejnoměrně jak auto mat, a teprve když všech asi sto známek olizal, odplivl s náramným odporem. »Já jsem po večeři, « vrčel při tom. »Mám plnou hubu toho zatraceného aspiku !« A tak bylo dávno po osmé, když se pan Bohatová dočkala chotě svého. Přišel, sňal okuláry a vzdechl: »Bože, Katy, už aby bylo po těch vánocích To zas máme cirkus!« Panička, která sama dnes podávala chot večeři, chlácholila jej: »Mlč, starý, taky bude. Taky mne z toho všeho již hlava brní, ale jaká pomoc. Podivej se, jak mám salon a jídelnu vyleštěnou.« »Hezky, hezky,« posvědčil pan Bohata, ale ani ke dveřím jídelny se nepodival. Seděli spolu v malém pokoji vedle ložnice. „A já už mám na svátky skoro všechno doma. Ryby až před štědrým dnem, toť se vi Ale zvěřina a bažanti jsou ve špižírně — to s pochutnáš, Franc. A když tak hovoříme, Frane, koho pak letos pozveme? Jsme jen tři... Manželé Bohatovi měli jen jedinou dceru- šku, Katynku. Synáček František dávno jim ode- šel, sotva byl dospěl desíti let. Ta rána pana Bohatu stále bolela. Jediný mužský potomek, dědie domu, závodu, firmy byl jim nelftostně vyrván.
Bohatová Katy Bohata Franc Fran Katynka František
13 article
„Já už pozval, Katy,“ opovídal pan Bo- hata polykaje. „Koho pak?“ tázala se dychtivě panička „Slavíčka, oučetního; budeme čtyři. Panička svraštila čelo. „Slavlěka,“ protáhla. „Slavička,“ opakoval Bohata skoro drsně „Kam pak má jít? „No, kdybys chtěl pozvat každého, kdo ne- má kam jít, moh by sis na štědrý den vypůjči Černínská kasárna,“ řekla panička skoro tvrdě. „A koho pak tys chtěla ?““ zeptal se Bohat „Franc, moudré slovo: A zas na mne ne vyhrkní. Všimla jsem si, že kolem Katynky již několikrát se otáčel mladý Vejlupek. Na bále, v divadle — — „Co pak ten,“ pohodil hlavou pan Bohata. „Ten se točí kolem ledakoho! Paní nechtěla rozuměti a pokračovala: „Vejlupek taky zdědí po otci dům a t parfumerii — — „Ten se taky do jiného nehodí než do pa- fumerie. Leda ještě za panáka do výkladní skříně holičské.“ Teď polkla paní Bohatová, ale hořkou slinu. „Jsou tam peníze, Franc, a je to rodina. Mně se Vejlupek libí, myslím, že Katynce taky Ale neptala jsem se jí.? „Tos dobře udělala, Katy. Není radno ma- lovat čerta na zed. „Starý je vdovec,“ pokračovala paničk „jsou sami dva, tak jsem si myslila, že bychom je mohli na štědrý den pozvat, a na boží hod arci taky. Pan Bohata mlčel. „Což pak ty se starým Vejlupkem nevařiš? dotírala paní. „Vařím nevařím — nemám s ním co vařit Ale nic mi neudělal, to je pravda. Starého mám „Tak vidíš, a mladého jen když bude mi ráda Katynka, to je hlavní. A počítej, Frane je jí devatenáct pryč, a ráda bych, abychom ji zaopatřili, dokud jsem trochu při síle, a to je partie, mladý Vejlupek. Považ si, když naše ro- ostře. rád.“
Katy Bo Bohata Franc Vejlupek Bohatová Katynka Fran
14 article
dina a jeho, když jednou náš majetek a starého Vejlupka majetek se spojí, jaký to bude dům.“ „Tak tedy ten čert má pořáde kálet n jednu hromadu?“ skoro se rozkřikl pan Bohata. „Franc, nekřič,“ napomínala choť, a hla její zachvíval se již rozčilením. „Ponechme to Pánubohu, jak se to vyvine. Ale ráda bych dala příležitost. Štědrý den, vánoce, to jsou dny. kdy se ledacos vyjádří, projedná, srdce každého se otevře. Je-li v tom vůle boží, tedy ať to je. Snad mladý Vejlupek použije chvíle. Tobě je nějak proti srsti, ale křivdíš mu, věř mně. No. mladý člověk! Tak usedlý ještě není jako ty- ale větroplach taky žádný. A až se ožení, až při- jde rodina, bude z něho muž komilfó. Heleď, Ka- tynka by byla paní Vejlupkovou — — — „Bylo by mně milejší, kdyby byla paní Slavičkovou. „Slavíčkovou!“ užasla paní. „A to myslí opravdu?“ „Opravdu,“ řekl rozhodně manžel. „Sla- víček je řádný člověk. Do práce jako kat. Roz- umí obchodu. A byl by to nástupce, jakého bych si přál. Firma by zůstala, rozumiš, a já byc si to své jižní ovoce nepomíchal s žádnou par- fumerii!“ Paní chvíli mlčela, hledíc na manžela jakoby jej chtěla očima provrtati. Ale parř Bo- hata nepozoroval toho. Hleděl si talíře a večeře. Konečně dojedl, odložil příbor, otřel ústa, na- pil se. „Slavíčka!“ vydechla paní, „Slavíčka, oučetního, kterému platiš osmdesátých zla- tých . ..“ „Sto, Katy, už půl roku sto. A zaslouží si je. Kdyby chtěl půldruhé stovky, taky mu ji dám. Stojí mi za to. Ale tomu ty nerozumíš. „A tak tedy Vejlupky nepozveš?“ „I pro mne za mne, pozvu, Katy. Proč pak ne? Ať přijdou. Bude dobře, když se na mla- dého podíváme z blizka.“ Paní Bohatové zazářila tvář vítězným úsmě vem. Budou-li pozváni, je svojí věcí jista.
Bohata Franc Vánoce Vejlupek Vejlupkův Slavičková Slavíčkův Roza Katy Ka
15 article
Dva nebo tři dny před štědrým večerem uviděl pan Bohata podivnou věc doma, když se z pisárny k obědu dostavil. Salon i jídelna byly zas již postřeny vy- prášenými koberci, vše se tam jen lesklo všady se topilo, aby se prostory na svátky pěkně vyhřály. A na lustru v jídolně, na lustru v sa- loně visela podivná věc. Bylo to cosi jako roští všelijak poločené větvičky s řídkými lupeny mdlé barvy, a mezí listím prohlížely malé bo- bulky. Teď vzpomněl pan Bohata, že podobnou věc zahlédl taky v předsíni. Podíval se na ten divný chumáč, ještě jed nou se podíval a obrátil se k choti: „Co pak to je, Katy?“ Panička se usmívala a odpovídala „To je jmélí, Franc, jmělí. „A proč to visí tady v jídelně a v saloně a v předsíni — proč to není v kuchyni u plotny, vždyť je to roští do pece. „ ne, Franc,“ hovořila panička. „To se nodává do pece, leda až to uschne. To je jmél a má to zvlášlní význam.“ „Jaký pak, pro boha tě prosim? Panička neodpovídajíc vyňala ze skříně číslo jakéhosi zábavného časopisu, podala je choti a řekla: „Přečti si.
Bohata Franc
16 article
Nehledal dlouho, bylo to modrou tužkou zaškrinuto „V Anglii panuje zvláštní, zajímavý zvyk. Ne vánoční svátky vyzdobují tam domácnosti jmělim. Zavěšuje se na lustry nebo jenom n háky v komnatách, v chodbách i ve schodišti, ba i nade dveřmi. A stane-li se náhodou, že mladý muž, pozvaný nebo přicházející s přáním, selká se o štédrý den právě pod takovouto větví jmél s mladou dívkou, má právo políbiti ji. A byť byl mladý muž třeba jen podřízeným úřadníkema byť i mladá dívka byla dcerou jeho představe- ného, jeho šefa, třeba dcerou milionářovou, může host práva svého užiti a dívka nesmí se vzpírati, žalovati. V ten den takověto políbení není proviněním, není urážkou. Samo sebou se rozumi, že nejen mladí mužové, ale taky dívky nikterak se nevyhýbají podobnému „náhod- nému“ selkání, ano že dívky náhodu takovou samy uchystávají. A toto políbení pode jmélím přivodilo již mnohý šťastný sňatek, k němuž by jinak nebylo došlo.
Anglie
17 article
Pan Bohata přečetl a vrátil časopis choti „Rozumíš, Frane?“ „Abych řekl pravdu, nerozumím. „Ano, vy muži nikdy nerozumíte, kde máte rozuměti. Nuže, Franc, to jest moje myšlenka. Přijde Vejlupek — a jestliže si myslí na Ka- tynku, jestliže se nemýlím, pak nezamešká tuto lákavou příležitost a vyčíhá okamžik, kdy bude moci Katynku pode jmélím políbit. A to bude vyjádření, Franc. A jestliže se nám podaří. Franc, abychom párek v té chvíli překvapili, pak nám zbude jen, abychom jim požehnali. Roz umíš teď, Franc?“ „Teď rozumím, Katy. Jen jestli porozum taky Vejlupek. Tatík má francouzskou parfumerii a není jisto, ví-li mladý Vejlupel o tomto anglickém zvyku.“ „Už o něm ví — o to jsem se postarala já Jak? — je mým tajemstvím. Ale taky ti to pak povím.“ „A Katynka?“ „Bože, Franc, ta to četla dřív než já. Trha vždy listy a časopisy listonošům z rukou. „Půjč mi ty noviny,“ řekl suše pan B hata. „K čemu? „Ještě si to dole v pisárně přečtu. Poobědval, vypil černou kávu, spěchal zat do pisárny. Když pak odpůldne vyběhl kams do města za neodkladnou komisí, zůstalo číslo časopisu v jeho „kompitorku“ na stole, za- škrinutou zprávičkou navrch. Když po nějaké chvíli vstoupil do „kompi torku“ Slavíček s náručí papírů k podpisu kladl je na principálův stůl, vzbudily zaškrtnute řádky jeho pozornost. Naklonil se, četl a jeh čelo vraštilo se. „Hleďme, hleďme,“ šeptal si skoro mrzutě „Katynčin tatínek si toho taky všiml. Kdopal jeho na to upozornil?“
Bohata Fran Franc Vejlupek Roza Katy Katynka Bož Katynčin
18 article
Byl šlědrý večer a paní Bohatová již jen procházela komnatami v prvém patře, udílejíc poslední rozkazy. Byla plna očekávání, jak ten letošní Ježíšek dopadne. A hlavně, jestli jí na- dělí zetě! Vejlupka, mladého Vejlupka, — který v jejích očích byl skutečně vejlupkem všech že- nichů. Takový dům — a jejich dům — nebylo skvělejšího spojení. Ať si mluví Franc o čertua jeho hromadě, ale je to krášná věc. A v tomto názoru ovšem nebyla paní Bohatová osamocena. To jest ideálem všech pečlivých matek jej vrstvy. Ve tři hodiny zavřely se sklady v přízemí. světla v pisárně pohasla, personál popřál panu Bohatovi šťastných a veselých svátků, pan Bo- hata řekl již asi po dvacáté: Nápodobně, ná- podobně! — a pak rozběhl se personál do všech koutů Prahy. Každý jeho člen tiskl ruku na kapsu a v každé té kapse byla obálka od princi- pála s vánočním dárkem. Kasír Břečka přede- vším si umiňoval, že si koupí nový zelený štítek na oči, poněvadž jeho posavadní byl již po čer tech ošumělý. Slavíček spěchal do svého mládeneckéh bytu, aby se svátečně oblékl. O šesté má být u večeře. A když byl doma hotov, zartíři k Dittrichovi, koupil za tři zlatky kytici a kráčel zas do ulice, v níž zdaleka svítil štit „Franz Xaver Bohatta“, k domu, v němž po několik již let pracoval a v němž kromě slušné existence nalezl i mocnější ještě pouto, vížící jej k této staré, proslulé firmě. Zastrašoval jej sice trochu zjev upjaté a nepřístupné paní Bohatové, která — dobře tak tušil — není mu zvlášť nakloněna, ale Katynka, Katynka! Stráví, několik hodin vedle ní. To mu bude náhradou za všechno.
Bohatová Vejlupek Franc Bohata Bo Břečka Slavíček Dittrich Bohatt Katynka Praha
19 article
Ale když vstoupil k Bohatovům, zamrazilo jej. Co spatřil, vyvrátilo ho z rovnováhy. Nalezl tu oba pány Vejlupky. Políbil ruku milostpaní popřál šťastných svátků, vyjektal nesměle po- dobné přání slečně Katynce a podal jí kytici. O, že ji přinášel! Tu na malém stolku u zrcadla stál veliký, ozdobný koš a v něm byl složen celý květinářský krám. Nejvzácnější květy, co jich jen sklenníky v prosinci vypěstovaly, kupily se tu a naplňovaly vůní svojí celou komnatu. Jako kupec odhadl Slavíček všechnu tu nádheru aspoň na třicet zlatých — a to byl dar Katynce od mladého Vejlupka. O, ty vejlupku všeho in- trikánství! Chudák Slavíček styděl se teď za svou třízlatovou kytici, ač byla velmi pěkná, ba, nádherná, ač ji slečna Katynka přijala s úsmě- vem velmi líbezným a zardívajíc se přiváněla k ní, až se ji bradička i nosíček ve květinách utápěly. Ale kde se ztrácí tato kytička proti daru Vejlupkovu, proti tomu koši na prádlo, který by napěchován květinami jako špediterský vůz!
Vejlupek Katynka Slavíček Vejlupkův
20 article
Starý pan Vejlupek pohližel na Slavíčka dobrácky shovívavě, dokonce mu ruku podal. Věděl, že je to Bohatův oučetní, a nic ho neurá- želo, že s ním bude seděti za jedním stolem Dokud měl rodinu pohromadě, dokud žila jeho nebožka paní, zvával taky některého svého zří zence k večeři. Ale trochu Slavíčka mátly pohledy mladéh Vejlupka, vyčouhlého štilipáka, černovlasého polahujícího se za černé knírky. Díval se na Sla- víčka nějak ironicky. Jistě nic nevěděl o zá- měrech Bohatových, o jeho sympatii k mladému oučetnímu, jistě netušil, že by mu pan Bohata dokonce svoji dceru svěřil — ale jen tak docela instinktivně, neuvědoměle, aniž se zmohl na ně jaké myšlenkové vyjádření, větřil v něm cosi — cosi — — Konkurenta? Soupeře? Kdyby to někdo vy slovil, mladý Vejlupek by se skoro rozřehtal Což pak s ním taky někdo může závodit? Ale Slavíčkova přilomnost byla mu nějak proti srstí.
Vejlupek Slavíček Bohatův Bohata Slavíčkův
21 article
Když pan Bohata pozval tatínka a jeho, Roberta Vejlupka, k čemu pak zval Slavíčka? Jen tk jako „nohu ke stolu“? Snad by byl přece ještě v celé Praze našel někoho jiného? Jestliže se mladý Robert Vejlupek potáce v mlhách, Slavíček uhodl ihned, co znamená přítomnost pánů Vejlupků, a zvlášť mladého- Rázem uhodl, a dosvědčilo to neklamně i cho- vání paní Bohatové, která se přívětivostí k mla dému Vejlupkovi jen rozplývala. S bohem tedy krásný sne, s bohem na vždy! A Slavíček byse byl rozplakal, kdyby to nebyl býval hrdý, sta tečný hoch. Cítě jedné chvíle zas na sobě takový pichlavý, opovržlivý pohled Vejlupkův, upře náhle na mladého toho elegána zraky své plnou silou, s plným odporem, útočně, dotíravě, nejen jakoby se bránil, ale jako by na soka zaměřoval smrtící ranou — a ten pohled mladý Vejlupek nevydržel. Sklopil zraky a otočil se k otci, všecek popleten smělostí toho škrabáka, a zatím docela poražen. V koutě komnaty, u kamen vysokých jak oltář, stála slečna Katynka se svojí kyticí a byla sledovala tento němý zápas obou mladíků. A když Vejlupek se pod pohledem Slavičkovým až prohnul a vzal do zaječích, zraky její ra- dostně zajiskřily. A v jejím srdci zajásalo to: „Výborně, Slavíčku, nedej se! Stojíť kořis za ten zápas! — — — Bylo po večeři, panská Tonička kmitala se jídelnou a sklízela talíře, příbory, vynášela, vra- cela se zas jak na obrilíku, stírala ozdobným smetáčkem kde jaký drobek s ubrusu na malou lopatku, rovnala číše, dolévala, a při tom šustily její sváteční šaty a tváře se rděly, jakoby tušila. že stále ji lačnýma očíma sleduje pan Robert který měl smysl pro půvabné dívčí zjevy, ať se s nimi setkal kdekoli. A Tonička byla hezká holka.
Bohata Vejlupek Slavíček Vejlupkův Katynka Slavičkův Tonička Robert Praha
22 article
Otevřely se dvéře salonu, zaplál vánočn stromek drobnými žárovkami jako hvězdičkami rozdány dárky, páni dostali své krabice dout níků, i Slavíček, hned si zažehli, pokuřovali, po píjeli, a za nedlouho objevily se na stole láhve obložené až po stříbrné krčky rozdrceným le- dem, zátky vybuchovaly, šampaňské se perlilo zazněly přípitky na šťastné vánoce, svezl se př tom taky nový rok, a v kamnech vesele praskalo. Tu pojednou paní Bohatová ťukla do man- žela a když se obrátil, upřela naň výmluvně oči načež se rozhlédla jídelnou. Pan Bohata sledoval ten pohled a rozuměl. V jídelně byly tou chvílí jen čtyři osoby: slečny Katynky a mladého Vejlupka nebylo tu. Oči ro- dičů zaletěly do salonu, byl prázdný. Pan Vej- lupek starší labužně srkal víno, Slavíček pro- hlízel slečníno album pohlednic. A tou chvílí zaznělo v předsíni dívčí zavýsknutí. Bystře je postihla toliko paní Bohatová — a jen tak tak že se doneslo i k sluchu jejího manžela. „Frane!“ zašeptala paní blaženě a táhla chotě ke dveřím. Cestou chopila se i starého pana Vejlupka „Tatínku Vejlupku — honeml“
Bohatová Bohata Katynka Vejlupek Vej Fran
23 article
Šel, nevěda, kam je tažen, a vida, že paní domácí se krade po špičkách, učinil po ní. Všichni tři — Slavíčka k tomu nebylo třeba! — doplížili se ke dveřím, paní Bohatová otevřela tiše, byli v předsíni. A tu pode jmélím uprostřed naskytla se jim utěšená podívaná: pan Robert Vejlupek objímal dívčí postavu a líbal, líbal, jen to luskalo. Dívčí oděv šustil a z úst přepadené, novými polibky stále umlčovaných, linulo se jen tlumeně a přerývaně: „Ale pane — tak už dejte pokoj — co pak si myslíte ... Přece kdosi zašramotil a Robert zaslechl. Pustil dívku, otočil se — a do kuchyně, studem z překvapení všecka zardélá, prchala — panská Tonička! „Roberte!“ zvolal káravě pan Vejlupek. Robert usmíval se rozpačitě a nic jiného ne- napadlo ho, nežli že po labužném požítku čet- ných polibků si utíral ústa. Pani Bohatová stála tu jako socha, bledá a chvějící se, a zírala na Roberta jak u vidění. „P—p—pane Roberte“ Jenom pan Bohata nepozbyl rovnováhy. „No co, Katy? Jmélí — jméli — to je právo! Výborně, pane Roberte!“ Paní Bohatová vpotácela se do jídelny. Ani si nepovšimla, že je prázdná, že zatím zmízel i pan Slavíček. Tím bystřeji viděl pan Bohata. Jen mrskl okem do salonu — a jako dříve paní do něho, drel on teď do své choti: „Nic si z toho nedělej, Katy, koukej — tohle je nině milejší!“ Uprostřed salonu, právě pod větví jmélí. upevněnou na lustru, stála jiná skupina. To byl oučetní Slavíček, který v něžném objetí svíral slečnu Katynku. Ale neluskalo to, dívka se ne- bránila, nevzpírala. Byl to jediný, dlouhý, vroucí polibek, vyjadřující vše, co si dvět mladá srdce měla říci. Podruhé vytřeštila paní Bohatová očia chtěla vzkřiknouti, avšak hlas jí selhal, výkřik úvázl v hrdle.
Bohatová Vejlupek Robert Tonička Pan Bohatová Bohata Katy Slavíček Katynka Šela
24 article
Pan Bohata provlékl teď pravici pod paží choti své, ku podivu šetrně, a s něžným násilím vedl ji dále, na práb salonu. A šeptal při tom: „No, Katrlinko, není tohle lepší podívánír A není to vůbec lepší? Políhení na rtech mladých lidiček dohořelo, slečna Katynke vyvinula se stoudně z objetí Sla- víčkova a s očima zaslzenýma dívala se na matku, na otce. Ruce Slavíčkovy klesly k bo- kům, ale pravice jeho stále svírala ruku Ka- tynčinu. A nepustil ji ani, když shlédl rodiče,a pevně hleděl na matku zbožňované dcery. V je- jich zracích nepostřehl sice velikého nadšení. ale pohled páně Bohatův hovořil k němu mno- hem vlídněji. Pan Bohata přiklonil se k choti a zašeptal: „Jsi srozuměna, Katynko? Abych se ne- blamoval. Jasně prohlédni a poznej, že tu odpor marný. Paní Bohatová neodpověděla, ale stiskla choti ruku, a byla to taky odpověď. A jen jakoby hovořila k sobě, zašeptala: „Buď vůle tvá ,. Pan Bohata pokročil k páru v saloně, políbi dceru na čelo, stiskl Slavíčkovi pravici, dovedl oba k choti, a když i ta podala Slavíčkovi ruku, na níž ulpěl dlouhý, vděčný jeho polibek, zvolal Bohata skoro v rozjaření k oběma hostům v jí- delně: „Dovolte, pánové, abych vám představi ženicha své dcery: pan Slavíček, bývalý můj oučetní, od nového roku společník firmy Franz Xaver Bohatta. Pan Vejlupek otec podával panu Bohatovi ruku a přál upřímně i bodře „Gratulor, gratulor! Mnoho štěstí, příteli milostivá paní, a šťastným snoubencům taky! Bože, kéž bych i já měl už tuhle starost za sebou! A pohlédl nějak lítostivě, vyčítavě na syna. „No, taky to bude, příteli,“ těšil ho pan Bohata. „Vždyť je děvčat po Praze, jako — jako — no jako jmélil
Bohata Katynke Slavíčkův Bohatův Bohatová Slavíček Vejlupek Praha Franz Xaver Bohatta
27 article Několik pohledů v zákulisí. Píše Abigail
Několik pohledů v zákulisí. Píše Abigail Nocleh.
Abigail
28 article
O vy všichni, kteří u teplých kamen sedíte, pozorujte a vizte hlouček skřehlých herců ! Právě s nimi omnibus přirachotil k městskému hostinci Všichni hbitě vyskakují, na umrzlé zemi zuřivě skáčou a dupají. Pořádně promrzli za půldruhé hodiny v děravém voze. Hrnou se do hostince, kdež nalézá se stánek matky Thalie. A hned zakouřená hospoda hlaholí jejich voláním a smíchem. „Pivo, pane hostinský, pivo! „Mně kávu, paní hostinská, kávu! — Ale do hrněčku, ne do sklenice, tam se nic nevejde. A dobrou! „Se škraloupeml „A mastné rohlíčky!“ „Zpropadené aktérky! Neporoučejte si tolik Hostinskou zblázníte, a naposled vám bába ne- přinese nic. Je to kraval s kafištětem!“ „Chichi — Paroubek se zlobí! Prosím, vele ctěné dámy, náš první a jediný charakterse zlobí! Chi! A počkejte, až bude kafiště zde, na všech bude loudit. „Oho — oho — mlčela ona naivní, já takhle šálek piva. Však mi je za jednu kávu dlužna.“ „Co se vám nezdálol“ „Zdálo, nezdálo — tamhle v Jindřichově Hradci jsem jí půjčil. „Chacha! V Hradci! To je už dávno pro- mlčeno. „Jak pak? Jsou to sotva tři měsíce. „Kdo pak u divadla počítá na měsíce! Dv cet štací je to. „To snad přece ne. „Jak pak ne? Mám vám to vypočítat? „Byla tak dobrá. „Hlinsko, Chotěboř, Polná, Jimramov, Zďár, Nové Město, Telč, Dačice, Jemnice, Budějovice, Třešť —. „Dost, dost! Už ji věřím. — Za tři měsíce dvacet hnízd! Inu, jsme to létací komise „Vídíte! — Tak co, Paroubku, přídáte s pětník? Dám vám napít —. „Jdešl“ „Chichichi — hahaha! Náš charakter uza- vřel svou pokladnu. Lakomec! A dělal abšídl
Paroubek Chichi Jindřichov Hradec Hradec Hlinsko Chotěboř Polná Jimramov Zďár Nová město Telč Dačice Jemnice Budějovice Třešť Vídit Dosta