1
masthead
11. května 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 128.
3
masthead
rařisk vyhrazen.
5
article
OBSAH.
Případ Bonaventury Homolky
Ypsilon : . . . .
Thon J.: . . . . . Nokturno.
Blok A.: . . . . . . Zpívala dívka .
Havlin J. č... . . . Přitelkyně.
Fogazzaro A.: . . . Kapka rumu.
Dvě maloruské pohádky: Lištička-sestřička a vlk-
vydřiduch. — Rukavička.
Bonaventura
Thon
Havlin
Fogazzaro
Homolka ypsilon
6
article
Případ Bonaventury Homolky.
Případ Bonaventury Homolky.
Konečně, konečně se zdálo, že náš příte
Bonaventura Homolka nalezl, co hledal. Totiž
byt. Slušný byt pro svobodného pána se zvlášt-
ním vchodem. Byli jste někdy důvěrníky svo-
bodného pána, jemuž je pětačtyrycet let, který
si může platiti slušný pokoj, který takový po-
koj asi patnáct let hledá, ale najíti nemůže?
Tím arci není řečeno, že přítel Bonaven-
tura celých patnáct let nikde nebydlil. Arciže
bydlil, nepřetržitě bydlil, ani jediné noci ne-
musil spáti snad někde pod viaduktem. Ale
nám, kteří jsme byli jeho přáteli a nucenými
důvěrníky, říkával s tváří vždy mrzutější:
„Což pak já bydlím? Vám ovšem arci
je hejl Přijdete domů, žena vám dávno pokoi
vyvětrala, v zimě zatopila, Na pohovce již leží
připravený župan, u pohovky stojí trepky.
Večer hoří na stole lampa. V kamnech praská.
Dosednete, a máte před sebou večeři. A tak
dále! Jste-li v deset hodin ospalí, žena vám
dávno odestlala. Tomu se říká bydlit
tomu se říká domácnost, tomu se říká ži-
vot. Ale já? žiju jako pes!“
Patnáct let nám tohle říkal Bonaventura.
Od svých třiceti let. Neboť do třiceti let mu
bylo docela lhostejno, jak bydlí. Byl pořád
jako študent. Bydlil na příklad v přízemním
bytě v Nekazance, na jehož okno si bouchl
každý uličník, jda mimo. Bonaventurovi bylo
to jedno. V noci vůbec mohli bouchati až do
rána, neboť nilody v noci nebyl doma. A ve
dne spal přes poledne jako jezevec a žádný
zvuk nedolehl k jeho sluchu, Mohli bouchati
zase. Potom bydlil v ulici Divadelní, v Jilské.
Vejvodově, v Seminářské, konečně v uličce
Zlaté. A vždycky v přízemí. Jsou to samé
vzdušné plice, ode tří do pěti metrů šířky,
nichž se dní po deváté ranní a v nichž nastává
soumrak o čtvrté, někdy už po obědé. Bona-
ventura byl pořád spokojen.
Bonaventura Homolka
Bonaven
Bonaventura
Vejvodův
Bono
7
article
Ale když oslavil třicáté narozeniny a do-
stal ouřad, vjely do něho roupy. Juž mu ne-
voněly památné ty ulice, v nichž jindy tak lí-
bezně prospával den, jeho požadavky vzrostly
Ale nic mu nevyhovovalo.
A všechno to jsme odnášeli my, jeho přá-
telé, jako bychom to byli zavinili. Ponenáhl
jsme se mu vyhýbali. Nebylo nic utěšeného
naslouchati jeho steskům, při nichž tvář jeh
víc a více se podobala houbě, napojené octem
a žlučí. Věděli jsme nejmenší podrobnosti, tý-
kající se všech jeho bytů, jež za dvanáct nebo
patnáct let prolezl. Tu mu byla nečistá kvar-
týrská, tu byla nedbalá služka, tu mu páchl
do pokoje klih z truhlářovy dílny ve dvoře, tu
musil vychytávati myši, jež se na něj zpo
podlahy dobývaly, tu řvaly děti, tu konečně
ho čert zavedl k mladým manželům, na je-
jichž miliskování se nemohl dívati.
„Vždyť je to pro ostudu!“ horlíl. „Jsou už
půl roku spolu a ještě by se snědli vzájemným
mazlením — a na to si vezmou pána na pokoj
Kdo se na to má dívatl“
„Nedívejte se.
„Ale já to taky slyšíml“
„Nenaslouchejte.
„Ale v nocil“ skoro již zařval Bonaven
fura. „Vždyť chci spát!
Tu arci nebylo porady a přítel Homolk
se stěhoval.
„To jsou kvartýrské!“ hřešíl na ně. „Kdy
mrzne, nechá mně baba okna od rána do ve-
čera dokořán. A když je v létě vedro k za-
lknutí, jsou zas okna celý den ubedněna.
Ale konečně tedy nalezl, co hledal. Kdesi
na Vinohradech, v ulici Puchmajerově nebo
Erbenově. Tvář jeho vyjasňovala se víc
více, ocet a žluč vypařily se z ní ponenáhlu.
Homolk
Erbenův
Puchmajerův
8
article
„Čistá ženská,“ liboval si. „Jakživ jsem
neměl takový pořádek. Pokoj na slunečnou
stranu. Vdova je to. Ale má nějaký majetek
dostává prvního poštovní poukázky, nějaký
důchod. Snad někde venku něco má. To j
výborná okolnost. Nechce mne vykořistit
vyssát. Platím patnáct zlatých měsíčně. A to
se snídaní.
Bohužel, za půl roku se tvář jeho poněku
zachmuřila.
Jedinou vlastnost má nemilou,“ povídal.
„Ráda by se bavila. Přijdu domů, sednu si.
chci mít pokoj. Najednou fuk fuk na dvéře.
No račte! — Vstupuje ke mně, nese si skle-
nici piva a rozdělanou punčochu. Není-li pro
mně smutno. Jí prý je. Můžeme prý si posedět
společně, popovídat. Povídala prý si s jinými
pány taky. To jsem arci nevěděl. S tou pod-
mínkou jsem pokoj nenajímal. Taky s tím při-
šla až po několika nedělich. No budiž, jednou
za týden. Ale ona přichází fřeba třikrát.“
„Což není k světu?“ tážeme se.
„Docela pasábl,“ odpovídal Homolka
„Ale co je mi do jejích záležitostí! Já se na-
melu hubou dost v ouřadě.
„Je stará?“
„Co vás napadá. Něco ke čtyryceti. Nej
krásnější léta.
„A což pak, Homolko, nemohlo by to ně-
jak uspokojivě zakončiti?“
Homolka se na nás podíval dlouhým, zpy-
tavým pohledem, jak to asi myslíme. A do-
mysliv se konečně řekl
„Ach, milí přátelé, to jste mí měli pora-
dití před desíti lety. Ale tenkrát jsem se ženit
nemohl, nebylo nač. A teď je na mne pozdě
Starého koně tahati nenaučíte.
„Homolkol Vaše léta — nejkrásnější věk
Nestanete se obětí mladické zaslepenosti. T
aspoň víte, co poskytujete sám a čeho můžet
požadovati.“
Mávl rukou
„Ba ne, přátelé. A pal taky ona, paní Za
drobilková. Pravda, teď je jak med. Ale poton
Homolka
Homolka
9
article
— kdož v ní vězi? Necitím v sobě dost rázno-
sti, abych si ženu vychovával. K tomu jest ona
již příliš hotová, vytvářená. Člověk si nevy-
chová mladou. No, jsem i takto spokojen.
tom bytě hodlám zůstati do smrti.
Jednoho dne však — a to již bydlil asi
dvě léta — potkal jsem Homolku, a nevypadal
pranic spokojeně. Spiš jako vrah, jenž právě
prchá s místa činu. To nebyl ocet a žluč, t
byla síra a vroucí smůla!
„Ach, proklatý osud!“ popadl mne dříve
než jsem mohl uniknouti. „Vidíte, co vězí
ženské? Mám skoro výpověď. Nastává mi tak-
řka nové stěhování. Teď, když u ní bydlím
dva roky.
„Co se stalo?“
„Přišla po snídaní baba —
„Vzdyt jste říkal, že je v nejkrásnějšíc
letech.“
„Je, ale baba! Přišla, a toto ono — a
nevěděla, jak začít. Až konečně: prý vrchn
pan revident — nevím, který — náramně pro
stojí o ten pokoj. A prý nabízí dvacet zlatých
Prý tedy mohu-li také tolik — —
„Co jste řekl?
„Předně jsem vztekem a překvapením ne-
mohl mluvit. Za druhé jsem jí řekl, že si to do
prvního rozmvslím. Ale za třetí se nedám vy-
píjet a tedy nejepiš potáhnu. — A komediant-
ka zatracená! Až jí slzv stály v očích — a prý
by mne nerada ztratila, Ale prý všeobecná
drahota a vůbec poměry — — — To jsou za-
tracené poměry, co?“
„Smím vám poradit, přiteli Homolko?
povídám.
Spiš
10
article
„Jakpak?“
„Když je to ženská čistá, pořádná, n
slunečnou stranu, s úklidem a se snídaní, do-
mluvte se s ní. Něco přídejte, ona něco slevl
dohodněte se na osmnácti — a zůstaňte tam
Kdo ví, kam zas byste vlezl.“
Bylo v této mé radě mnoho sobeckého
Nemčl jsem na mysli ani tak prospěch Bo
naventury Homolky jako spíš vlastní. Co bych
od něho zase zkusil, kdyby náhodou uhodi
na byt nevhodný! Všichni, kdo jsme s ním ob-
covali, byli jsme jeho stesky dávno utýráni
Ať tedy přidá.
Jakoby snad uhádal pozadí rady mé, řek
velmi hořce:
„To se to z cizí kapsy přidává! Pravd
nezabilo by mne to, ale ta ženská mi bude
ode dneška protivná.“
Potom sáhl po knofliku mého kabátu
řekl malomyslně:
„Nešel byste se mnou na sklenici piva?
Chraň mne Pánbůh! Vymluvil jsem se ne-
odkladnou prací, kterou ještě musím doma vy-
konati. To bych užil pěkného večera. S ním
vůbec nebylo radno poseděti. Kterak pak
dnes, v téhle jeho vražedné náladě.
Rozloučili jeme se.
Uběhlo zas několik měsíců, po Bonaven-
turovi Homolkovi nebylo vidu slechu. Až ko-
nečně jednou podvečer. Uchvátil mne, než
jsem ho zočil. Na záchranu ani pomyšlení.
„Nu, jak se daří, příteli Bonaventuro?“
„Inu daří, daří. Jak se má dařit. Jsem
zdráv.“
Ani jsem si netroufal zeptati se, bydlí-
a kde a jak. Polehounku a jen oklikami jsem
se k tomu prodíral.
„No poslechl jsem vás, nestěhoval jsem
se“. povídá mi.
„To máte rozum, příteli,“ schvaluji mu
„Ne rozum, ale starej vosel jsem!“ řek
Homolka s důrazem.
„Pročz“
„Protože jsem vosel“, dodával Homolk
Věc počínala být zajímavá.
„Kterak to, že takto —v“
Bo
Homolka
Bonaventura
Homolka
slunečný strana
11
article
„Je to s každým voslem stejné, jen vo-
slovina je vždycky jiná“, hovořil Homolka.
trvaje s nepochopitelnou tvrdošijností na svém
voslu.
„Když jsem vás posledně potkal, šel jsem
z dešperace na pivo. Vždyť víte, vybízel jsem
vás, opustil jste mne. Snad je kus viny taky
na vás.
„Co se událoru
„Událo se, že jsem překročil svou míru
Do toho by arci nikomu nic nebylo. Ostatně
teprve v následeích se posuzuje příčina, By
jsem zkrátka zničen. Tehda mně bylo vše
jedno: domů nebo do Vltavy. Ale šel jsem
domů, tam bylo blíž, a chtělo se mi spát.
Dobrá. Vlezu do předsíně, ani jsem neroz-
svítil. A jdu ke dveřím do pokoje. Dvéře
zamčeny! Stakramente, povídám si, to bys
tomu byl dal! To je pokoj paní Zadrobilové.
Štěstí, že se zamkla. Jdu tedy ke druhým, už
jsem ani nevěděl, kde je na pravo a kde na
levo, a ty byly odemčeny. Zaplať Pánbůh, že
jsem na místě! Dohmatal jsem se k posteli.
Svléknu se, lehnu, a zas nerozsvítím. Hlavně
jsem na schodech ztratil sirky. Postel mně
byla krátká a pořád se mi zdálo, že ani ne-
jsem v posteli. Dobrá. Spím jako dub. Ráno
— ale hezky ráno — klepá někdo na dvéře
Povídám: dále! — „Ale vždyť je zamčeno
kňourá kdosi za dveřmi. A já si povídám:
Bonaventuro, tos byl pod obraz! Nesvítils.
ale zamkl jsi. A proč zamykáš dvéře do
předsíně?“ — Vstanu. Všady kolem náramně
mlhavo. Klopýtám ke dveřím, odemknu.
Zadrobilová
Bonaventura
Vltava
12
article
Rukulíbám, milostpaní, kňourá to za dveřmi
a najednou to zaječí: JJežíš Marjá, to ne
milostpaní — kde je milostpaní?“ — Bylat
bába mlékařka, nesla mléko. Povídám jí: Pro-
tivo, co mně s tím lezou do pokoje? To patř
do kuchyně!“ — Dyť Ježíš marjá — —!' pišt
bába, postaví baňku na podlahu a letí se scho-
dů. — Teď teprv se mlhy vůkol mne poně-
kud rozptylují, rozhlížím se, mnu oči — Krist
pane! to není můj pokoj, to není moje postel
to je skutečně pohovka, na níž jsem celou no
přespal — hledím dále, tamto u okna stoji
postel — a na té posteli, přiteli, na té postel
— až po bradu cudně ukryta — leží paní Za-
drobilková. V temnotách nočních i v temno-
tách kotrby své vlezl jsem do jejího pokoi
místo do svého, na pravo místo na levo, a d-
škrábal jsem se právě k pohovce, potmě jsem
nic nepoznal, ani netušil, a tak jsem přeno-
coval. Ale taky paní Zadrobilková spala jak
ztracené torpédo na dně mořském, a teď se
na mne dívala jak sůva z nudlí. Mráz mne obe-
šel, když jsem tohle všechno zjistil. Nenapadlo
mne nic jiného, než abych sepial ruce a po-
vídám: „Milostpaní, račte odpustit, stalo se
nedopatření — a to jste zavinila vy svým vče-
rejším sdělením, nevěděl jsem v desperaci, co
dělám... — A ona zalomí náhle rukama na
hlavou, z očí jí vyhrknou slzy, a panička po-
vídá: Pane pokladníku, jak jsem si jen toho
zasloužila, že jste mne takhle zkompromi-
toval! Mlékařka to nesmlčí — již teď je toho
plný dům, dozajista! Nezbývá mně než smrtl
— „Milostpaníl jektám všecek uděšen.
Ježíš
Zadrobilková
Mráz
JJežíš Marjá
13
article
Smrt, smrt, nic než smrt! křičí panička v zou-
falství. — Milostpaní, má-li někdo umřít, tedy
jsem to já! povídám. — A ona povídá: De
zmařené životy — a oba jsme nevinni! Jaký
to strašný osudi V smrti svoji ...“ — „Ježí
Marjá, milostpaní, povídám, když v smrti
svoji, tedy na to nemusíme umřít, můžeme oba
žíti, šťastně a spokojeně — —. Zkrátka, pří-
teli, já si paní Zadrobilkovou vzal. Máme u
pět neděl po svatbě.
Pln radosti napřáhl jsem pravici, prásk
jsem mu do dlaně.
„Příteli Homolko, jaké to šťastné rozře-
šení! Lépe jste nemohl učinit. Teď vás žádný
revident nevypíchne, setrváte do smrti u paní
Zadrobilkové — totiž u své choti. Gratuluji
vám. A pravda-li, jste ouplně spokojen?“
„No jsem“, odpovídá Bonaventura Homol-
ka. „Ale starej vosel jsem taky! Nebo řekněte
mi: proč pak já si ji vzal až za půl třetího roku
a ne hned, co? Proč pak jsem půl třetiho roku
platil patnácí zlatých měsíčně? Mohlo to b t
lacinější.“
Díval jsem se na něj beze slova. Na tuhl
kalkulaci skutečně mohl přijít jen přítel Ho-
molka.
„A krom toho“, přiklonil se ke mně příte
Homolka, „není vám v té historii také ná-
padné, proč byly dvéře mého pokoje zamče-
ny a ne jejího, co?
„Na to jsem věru nepřipadl“, vyznávám
„A dále: mohla ona paní Zadrobilková
tušiti, v jakém stavu se vrátim domů, a ž
ztratím na schodech sirky, co? — A věc nei-
nápadnější: na pohovce bylo ustláno, příteli
A teď mi povězte: kdo ví. kolikrát už tam
bylo před tím ustláno, a vždycky marně.“
„Snad vás tedy očekávala již dříve“, vy-
bleptl jsem.
„A já platil nájem celého půltřetího roku
Tak vidíte, příteli, že jsem byl starej vosel.
Y psilon.
Zadrobilková
Homolka
Bonaventura
Homolka
15
article
Na večer. když obloha se vý
Na večer. když obloha se vý
ku hvězdám a ku věčnosti blis.
lehounký dech tvoji duše citim.
jak se ke mně nakláníš.
Vsměvy a hříčky, jemná slova,
jež se sotoa dotýkaji ri,
ze rmutu a ze zakleti til
probouzeji duší k řivolu.
Tichým šerem navečera žumi
jako slap tvůj přitlumený hla
touhou nehmotni když duše k duši
plynem přes moře a srár.
Přes moře a přes krvavé cesty.
kde nám vykoětala úzkost dnt.
ve hvězd jiskření a v proudu štěsti
plynem ku pramenůmí snů
Zpivala divka...
Napsal Alexandr Blok.“) Přeložil Josel Pelisek
Zpivala divka v chrámovém choře
o všechněch zmdlelých v cizině kdes,
korábech o všech vypluvšich v moře,
o ořech, jimi o smutek změnil se pl
Hlae její pěl lak, v kupoli zníc,
v ramení bilém poprak se stkvěl.
Naslouchal, patřil dav v temnu dliei
bělostný zjev jak v paprsku pěl.
A všem se zdálo, radosí že přijde
v přistavu lichěm lodi že jso
v cizině kdesi znaveni lide
šťastně že žiji dobou již to
Paprsk byl jemný, a hlas tah láha.
a jen ve výši, u Carských Vr
tajemstoi znalý — chlapeček plahal
nod lim, že nikdo se neoráti vra
Blok
Josel Pelisek
17
article
Příběh stálé dány.
Napsal Jos. Č. Havlrn.
Příběh stálé dány.
Napsal Jos. Č. Havlrn.
Mluvilo se o thematě starém jako svět.
O přátelství mezi muží a ženami — existuje-li
vůbec a čím končívá. Látka shledána vyčer-
panou a otřepanou, až běda. Zajímavější byly
již úvahy o tom, jak je s přátelstvím mezi
muží a mezi ženami samotnými
Ale i zde byla mínění velmi roztříštěná
a namnoze si příkře odporovala. Starší, štíhlá
dáma, požívatící velké autority pro svůj di-
stingovaný vkus a pro svoje životní zkušeno-
sti, dala se posléze, když byla dlouho pouze
mlčky naslouchala nejrůznějším náhledům.
pohnouti k tomu, aby pronesla svůj názor
věci. Prohlásila však předem, že poví jen je-
dinou zkušenost o jedné přítelkyni z mládí
) Alexandr Blok, ač velmi mlád (narodil s
v Petrohradě roku 1880), zaujal již jedno z nejpřed-
nějších míst v současné ruské poesil. Po prvém
„romantickém“ období svého tvoření překvapi
prostými, přísnými a vznešenými verši „Volných
Myšlenek“, pro něž byl Modestem Hoimanem při-
rovnán k Puškinovi. Jest nepochybně lyríkem
obdařeným bohatě hudební duší, jak zřejmo jest
z měkkých a magických „Veršů o překrásně dá-
mě z veršů „Nečekané radosti“ a „Sněžné ma-
sky, dalších to jeho knih.
ale zkušenost, která j stačíla pro celý zi-
vot další.
„Když isem jí byla představena,“ tak za-
počala, „měla mladý úsměv, mladé oči, a dí-
vala se na mne zvědavě i usmívavě. A já,
snad proto, že jsem byla ještě mladší nežli
ona, nebo proto, že jsem příliš cítila její vy-
zvídavé oči — domnívala jsem se, že se jí
líbím. A dlouho jsem všem známým o ní vy-
právěla a nadšeně jsem ji ujišťovala, jaká je
mladá, milá a hezká!
Blok
Modeste Hoiman
Puškin
Č . Havlrn
Petrohrad
18
article
Byla jsem velmi mladá tenkrát a nezku-
šená a proto ještě jsem nevěděla, že se jedna
žena na druhou dívá zvědavě a usmívá se n
ni jen proto, aby mohla sebe samu ujistiti, že
jest hezčí a žádoucnější — té druhé.
Svou vlastní ošklivost žádná ze žen ni-
kdy necítí. Díky bohu! Neboť oč ještě ve světš
nemožnější, nešťastnější a mrzutější byly by
ty ubohé, nemocné, stárnoucí či dokonce sta-
ré, žárlivé manželky!.
Byla jsem tehdy nevěstou zámožného.
mladého muže velké kariéry a již proto mu-
sila se ona se mnou seznámiti a mně, dosu
zcela neznámé, záviděti
Rozpovídale se tenkrát, hned na poprvé.
také o svém muži. Mluvila o něm s chladným
nepřátelským úšklebkem, ze kterého jasně
čišela známá nenávist omezené ženy, mlade
a domýšlivé, která, sotvaže se provdá, jižs
cítí nešťastnou a trápí sebe i své okolí naráž-
kami na to, jak ona mohla udělati mnohem
lepší partiil
Když se tenkrát o svém muži zmínila.
všechny dámy, stojící kolem nás, sebou zne-
pokojivě zavrtěly a potom mne šetrně — jako
na bůh ví jaký skandál — upozornily, že muž
té roztomilé, hezké ženy je pouze — obchod-
níkem. A poněvadž jsem hrůzou ani soucitem
neomdlela — začala má nová známá vyprá-
věti podrážděným hlasem o své přítelkyn
z mládí, která — nu, která nebyla ani dost
málo tak hezká jako ona, ba spíše docel
ošklivá (říkalo se jí ve škole: černé káčel
udělala takovou partii! Moje nová známá bo-
lestně vzdychla: „Ano. považte jen. provdal
se za zubního lékařel“
A všechny ty dámy, stojící kolem ná
se znovu s ni — kdož ví, po kolikáté již —
srdcervoucně zarmoutily nad tou nespravedl-
ností osudu. Ano, tak dovedla vzbuzovat
sympatiel
Když jsem se s ní loučila, navrhla mi
abychom si říkaly „ona“ a polibila mne čtyři-
krát. Dvakrát na každou tvář, velmi pozorně
19
article
Zajisté jen proto, aby zjistila, jakého pudru
crému užívám a mám-li skutečně tak jemnou
pleť, jak se zdá
Brzy potom, když jsem ji potkala kdes
na ulici, vrhla se ke mně s druhé strany, aby
se přede nnou pochlubila svými novými šaty
Políbila mne zase pozorně čtyřikrát, na ob
tváře, a když jsme se rozcházely, nabídla mi
abychom si tykaly a slíbíla, aniž bych ji byl
pozvala — že mne najisto, co nejdříve n-
Ale mezitím, než k tomu mohlo dojíti
jsem se provdala a odjela jsem na svatební
cestu... Sotvaže jsem se vrátila z cíziny
vpadla moje nová přítelkně do mé domác-
nosti, právě zařízené, se svými výčitkami:
„Nepozvalas mne ani, abych se podíval.
na tvou výbavu a na svatební šaty, ošklivál“
Ale potom hned se usmála tím svým pře-
sládlým úsměvem, který se mně přejedl tal
brzo, jako kdysi v dětství o mém svátku sed-
mý banán: políbila mne opět čtyřikrát a v-
křikla: „Znamenitě vyhlížíš, Rito, jenom že
jsi trošičku ztloustla. Strařně ztloustla! N
tloušťku pozor, Ritičko!“ varovala mne tónem
takřka mateřským.
Příjala jsem její výkřik docela klidně
způsobně — jako dobře vychované děvčátko.
a pomyslela jsem si soucitně, pozorujíc jel
toušťkou zdefotmovanou postavu, vtěsnanou
jistě s největším úsilím do dlouhého, až po
kolena sahajícího korsetu, jaké byly tenkrát
právě v modě: „Mluvíš ze zkušenostil“
Odběhla jsem pro nějaký zákusek a když
jsem se za několik minut z kuchyně vracela.
stála již moje přítelkyně v ložnici, hraničící
s přijímacím pokojem, a důkladně kriticky
prohlížela lůžkový výstroj matrace, prostě-
radla, polštáře, povlaky i přikryvky. V roz-
pacích, nevědouc co říci, jsem zakašlala, abych
ji upozornila. Trhla sebou a vjela si oběma
rukama do vlasů, jakoby si upravovala před
zrcadlem účes, a vešla ku mně zcela klidně
se svým nepopsatelným úsměvem.
Rita
20
article
A potom, mezitím co chroupala cukroví
udílela mi rady. Proč by neudílela — byla
přece o několik roků starší mne a několik
roků již nešťastně provdána! Mluvila o tom,
že se nesmí mužům všechno říci, že se jim
nesmí věřiti, neboť oni to jsou, kteří teprve
den před svatbou ruší svoje dřívější milostné
poměry — aby je za týden opět navazovali
Ženám jsou prý nevěrní jaksi ze zásady —
třeba i s vlastní ošklivou služkoul
A žena, nechce-li brzy zvadnouti a své-
mu muži sevšedněti, nesmí mu býti příliš od-
daná — nesmí mu dávati na jevo otrockou
lásku, nechce-li ztratit v jeho očích všechen
půvab! Zhrozila jsem se tcho cynismu, s ja-
kým protřepávala nejdelikétnější vztahy mezi
mužem a ženou týmž hlasem a týmž tónem.
kterým naříkala na drzé, líré služky. A kdyby
snad byla měla děti — hodné, něžné capar-
tíky — byla by si jistě zoufale stěžovala, jaké
jsou s nimi obtíže, co toho snědí a roztrhají
Pak přešla — bohudík! — na šaty, klobouky
a otázky toilettní vůbec a tu pojednou stala
se seriosní. V jejím hlase, ve výrazu očí bylo
tolik starostlivosti a těžké zodpovědnosti
když uvažovala o tom, nebylo-li by přece
snad lépe konec krajky zakončiti barevnou
stužkou. Vypadala sotva méně starostlivě v tu
chvíli, než Napoleon se svým generálním štá-
bem před rozhodnou bitvou u Waterloo .
Vzpomněla i na svoji přítelkyní Zinu.
choť zubního lékaře, která za svobodna ještě
ušla, ale po svatbě začala hrozně tloustnout
— a její hodný mužíček si již dnes (považte.
půldruhého roku po svatbě!) může hlav
ukroutit za každou hubencu ženskou! „Ano-
tak už je to na tom bídném světě, milá Ri-
vštivi.
Napoleon
Zina
Waterloo
22
article
tičko — že každá štíhlá žena vypadá mlads
a žádoucnější.
Podobných hloupých i hnusných historek
napovídala mi celou haldu, s protivnou kři-
klavostí a úporností v hlase,
Když odešla, zdálo se mi, že i vzduch
mně otrávila . stála jsem ve svém pokoji
dlouho nečinně, s divnou, až dosud nepozna-
nou úzkostí v srdci. A sotva že jsem se po její
návštěvě trochu vzpamatovala, přišla už zase.
A potom přicházela častěji a častěji, vždycky
již za dveřmi se slaďounce usmívals, líbala
mne — a kdyby mne byla jenom tři dny za
sebou neviděla, nezapomněla vysloviti nejsta-
rostlivějším hlavem obavu, že jsem za ten čas
zase už — skutečně nepoměrně a nebezpečně
ztloustla! Byla jsem zmučená a snad proto
slabá učiniti rázný konec tomu přátelství.
Když prohlédla můj prádelník, začala
prohlížeti moje šaty. Jistě že se o dvě hodiny
déle v takové dny šněrovala, neboť přicházela
celá udýchaná, zrudlá a přerývaným dechem
ve hlase mne prosila, abych jí dovolila zku-
siti moje šatv.
Ochotně, pasivně jsem ji do nich zapí-
nala, až švy praskaly, sponky se zběsile roz-
pínaly, přes to, že její korset byl už do ne-
možnosti utažen. Ale ona zářila... A ješta
téhož dne vyprávěla nejméně dvaceti lidem
o mých krásných toilettách, kterých by ona
však nemohla nosit — protože jsou jií — —
příliš, ba až příliš — volnél..
23
article
Sama jsem jí nikdy nenavštěvovala —
ale nikdy se proto neurazila a zdálo se mi
dokonce, že tomu byla ráda.
Její věčné poznámky o tom, jak sílím,
vzaly mi pozvolna všechnu chuť k jídlu, při-
nutily mne utíkati se ke všemožným drváčni-
ckým prostředkům proti ošklivé tloušťce.
štvaly mne horečně k lékařům a od lékaře
do různých lázní.
Nerozumným přepínáním toho všeho stala
se ze mne během času tak zvaná interesantní
žena. Interesantní svojí nervosou a v mojí pří-
tomnosti musil se každý chrániti živějšího
slova a během hodinové procházky musila
jsem několikrát usednouti, abych si odpoči-
nula.
24
article
Tenkrát také příšla moje přítelkyně s no-
vým nápadem: „Svěřme sve muže, Rito, něja-
kému detektivnímu ústavu“ radila.
Marně jsem se tomu zuřivě bránila —
omdlévajíc míchem. Přemlouvala a sváděla
mne zuřivě: „Skutečně, Rito; jde mi při tom
v první řadě o tebe, tvěj muž, ten svatoušek.
by mne neoklamal! Řokni mi upřímně, může
žena chytrá a zkušená věřit jenom okamžik,
že některému muži stačí věda a vlastní
žena?“ — —
Povolila jsem konečně po marném zdrá-
hání, abych ji aspoň částečně utišila, a dala
nějaký nový směr jejímu odporně zbytečnému
životu. Neboť ta ubohá žena kromě věčných
starostí o klobouky a šaty — svoje i svých
přítelkyň — kromě návštěv a klepů neměla
nic, zhola nic na prácii
Ale, bohužel, zprávy o našich mnužich ne-
přinesly nám nic nového. Jí potvrdil se pouze
poměr jejího muže ke slečně pokladní —
kterém dávno věděla a který lhostejně přehli
žela očima nemilující ženy, nezkracované ti
nikterak ve svých potřebácl a choutkách na
vyklé nečinnosti. A můj muž vyšel i z rukou
těchto placených detektivů — k nejvřelejší-
mu zármutku mojí jediné přítelkyně — čist
jako liliel
Totéž potvrdil nám ústav druhý, i třetí —
kam mne mocí, skoro násilím zavlékla. Zu-
řila tenkrát strašně a prohlásila: Lituji. Rito,
že nežijeme v Anglii! Anglické detektivy by
ten tvůj povedený svatoušek neoklamal!“ —
V oné kritické době často doma sedíc
proti nic netušícímu muži a dívajíc se do
jeho rozumných, oddaných očí, propukávala
jsem v smích, který jsem nemohla zadržeti,
ani vysvětliti svému zlatému, udivenému, zne-
pokojenému muži.
Přes deset let trvalo to naše přátelství
a trvá vlastně dosud, jakousi setrvačností.
pro kterou již nehledáte příčin a důvodů —
vzdychla štíhlá dáma. Dnes jsme už obě se-
stárlé, nepůvabné ženy — s kterými svět ne-
počítá!
Rita
Anglie
25
article
Mnoho se změnilo za ta léta. Roku 19..
zastřelil se pro dluhy muž — mojí přitelkyně
— a za dvě léta na to i já jsem ovdověla. Ty
všechny sympatie, všechna úcta, láska, nadše-
ní, které jako plamen vyštehly z tolika srdcí
po smrti toho dokonalého člověka, div o roz-
um nepřipravily moji přítelkyni. I tohle mi
dovedla závidětii Ale právě ta její závista
nenávistná radost nad lím, že i já jsem osiřela
— právě ty daly mně — věřte, ať to vypadá
sebe nepochopitelněji — sílu přežíti ty strašné
hodiny utrpení.
Po čase, jak bývá, mnozí na měho muže
zapomněli — zapomněli i na mne. A tak mi
ze všech lidí zbyla pouze důsledná a nená-
vistná, nesnesitelná moje přítelkyně. Té se
již nezbavím do smrti! Ještě dnes často bez
ohlášení na celé hodiny ke mně zapadá —
jindy se jen zastaví, když jde kolem navštívit
svoji druhou přítelkyni z mládí — paní Zinu.
choť zubního lékaře. Víte, tu „ošklivou“
které říkávaly ve škole „černé káče“, a která
udělala takovou partiil
Ale vždycky, při každé nové návštěvě.
vypráví mi vymyšlené historky o tom, jak s
vážila a milovala svého drahého nebožtička,
jak k vůli němu zamítla pana dvorního radu
— zapomínajíc na to, že tenkrát, před lety.
když se nynější pan dvorní rada o ní ucházel,
byl teprve... bezplatným praktikantem ..
A ještě o desetí jiných, kteří se zastřelili,
utopili, otrávili — jenom proto, že ona z po-
čestnosti je nelítostně zapudila.
A když jí nesměle připomenu, že jsou
ještě živi, a kde — tu se rozzlobí: „Ale to je
přece toho mrtvéhů bratrl
Někdy se na ni pro její lživé historky
zlobívám — někdy se jim od srdce směji.
A kdyby mne dnes s uzarděním ujistíla, že
ji nějaký krasavce unesl anebo ze žárlivosti
zastřelil — enad bych i tomu již uvěřílal
Zina