ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 21 [19] b325e730-8f0f-11dd-a5f1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 21 [19]
Chunky — 25 celkem · entity: person 33, org 5, place 8, work 1
1 masthead
11. května 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 128.
3 masthead
rařisk vyhrazen.
4 masthead
Strana 21.
5 article
OBSAH. Případ Bonaventury Homolky Ypsilon : . . . . Thon J.: . . . . . Nokturno. Blok A.: . . . . . . Zpívala dívka . Havlin J. č... . . . Přitelkyně. Fogazzaro A.: . . . Kapka rumu. Dvě maloruské pohádky: Lištička-sestřička a vlk- vydřiduch. — Rukavička.
Bonaventura Thon Havlin Fogazzaro Homolka ypsilon
6 article Případ Bonaventury Homolky.
Případ Bonaventury Homolky. Konečně, konečně se zdálo, že náš příte Bonaventura Homolka nalezl, co hledal. Totiž byt. Slušný byt pro svobodného pána se zvlášt- ním vchodem. Byli jste někdy důvěrníky svo- bodného pána, jemuž je pětačtyrycet let, který si může platiti slušný pokoj, který takový po- koj asi patnáct let hledá, ale najíti nemůže? Tím arci není řečeno, že přítel Bonaven- tura celých patnáct let nikde nebydlil. Arciže bydlil, nepřetržitě bydlil, ani jediné noci ne- musil spáti snad někde pod viaduktem. Ale nám, kteří jsme byli jeho přáteli a nucenými důvěrníky, říkával s tváří vždy mrzutější: „Což pak já bydlím? Vám ovšem arci je hejl Přijdete domů, žena vám dávno pokoi vyvětrala, v zimě zatopila, Na pohovce již leží připravený župan, u pohovky stojí trepky. Večer hoří na stole lampa. V kamnech praská. Dosednete, a máte před sebou večeři. A tak dále! Jste-li v deset hodin ospalí, žena vám dávno odestlala. Tomu se říká bydlit tomu se říká domácnost, tomu se říká ži- vot. Ale já? žiju jako pes!“ Patnáct let nám tohle říkal Bonaventura. Od svých třiceti let. Neboť do třiceti let mu bylo docela lhostejno, jak bydlí. Byl pořád jako študent. Bydlil na příklad v přízemním bytě v Nekazance, na jehož okno si bouchl každý uličník, jda mimo. Bonaventurovi bylo to jedno. V noci vůbec mohli bouchati až do rána, neboť nilody v noci nebyl doma. A ve dne spal přes poledne jako jezevec a žádný zvuk nedolehl k jeho sluchu, Mohli bouchati zase. Potom bydlil v ulici Divadelní, v Jilské. Vejvodově, v Seminářské, konečně v uličce Zlaté. A vždycky v přízemí. Jsou to samé vzdušné plice, ode tří do pěti metrů šířky, nichž se dní po deváté ranní a v nichž nastává soumrak o čtvrté, někdy už po obědé. Bona- ventura byl pořád spokojen.
Bonaventura Homolka Bonaven Bonaventura Vejvodův Bono
7 article
Ale když oslavil třicáté narozeniny a do- stal ouřad, vjely do něho roupy. Juž mu ne- voněly památné ty ulice, v nichž jindy tak lí- bezně prospával den, jeho požadavky vzrostly Ale nic mu nevyhovovalo. A všechno to jsme odnášeli my, jeho přá- telé, jako bychom to byli zavinili. Ponenáhl jsme se mu vyhýbali. Nebylo nic utěšeného naslouchati jeho steskům, při nichž tvář jeh víc a více se podobala houbě, napojené octem a žlučí. Věděli jsme nejmenší podrobnosti, tý- kající se všech jeho bytů, jež za dvanáct nebo patnáct let prolezl. Tu mu byla nečistá kvar- týrská, tu byla nedbalá služka, tu mu páchl do pokoje klih z truhlářovy dílny ve dvoře, tu musil vychytávati myši, jež se na něj zpo podlahy dobývaly, tu řvaly děti, tu konečně ho čert zavedl k mladým manželům, na je- jichž miliskování se nemohl dívati. „Vždyť je to pro ostudu!“ horlíl. „Jsou už půl roku spolu a ještě by se snědli vzájemným mazlením — a na to si vezmou pána na pokoj Kdo se na to má dívatl“ „Nedívejte se. „Ale já to taky slyšíml“ „Nenaslouchejte. „Ale v nocil“ skoro již zařval Bonaven fura. „Vždyť chci spát! Tu arci nebylo porady a přítel Homolk se stěhoval. „To jsou kvartýrské!“ hřešíl na ně. „Kdy mrzne, nechá mně baba okna od rána do ve- čera dokořán. A když je v létě vedro k za- lknutí, jsou zas okna celý den ubedněna. Ale konečně tedy nalezl, co hledal. Kdesi na Vinohradech, v ulici Puchmajerově nebo Erbenově. Tvář jeho vyjasňovala se víc více, ocet a žluč vypařily se z ní ponenáhlu.
Homolk Erbenův Puchmajerův
8 article
„Čistá ženská,“ liboval si. „Jakživ jsem neměl takový pořádek. Pokoj na slunečnou stranu. Vdova je to. Ale má nějaký majetek dostává prvního poštovní poukázky, nějaký důchod. Snad někde venku něco má. To j výborná okolnost. Nechce mne vykořistit vyssát. Platím patnáct zlatých měsíčně. A to se snídaní. Bohužel, za půl roku se tvář jeho poněku zachmuřila. Jedinou vlastnost má nemilou,“ povídal. „Ráda by se bavila. Přijdu domů, sednu si. chci mít pokoj. Najednou fuk fuk na dvéře. No račte! — Vstupuje ke mně, nese si skle- nici piva a rozdělanou punčochu. Není-li pro mně smutno. Jí prý je. Můžeme prý si posedět společně, popovídat. Povídala prý si s jinými pány taky. To jsem arci nevěděl. S tou pod- mínkou jsem pokoj nenajímal. Taky s tím při- šla až po několika nedělich. No budiž, jednou za týden. Ale ona přichází fřeba třikrát.“ „Což není k světu?“ tážeme se. „Docela pasábl,“ odpovídal Homolka „Ale co je mi do jejích záležitostí! Já se na- melu hubou dost v ouřadě. „Je stará?“ „Co vás napadá. Něco ke čtyryceti. Nej krásnější léta. „A což pak, Homolko, nemohlo by to ně- jak uspokojivě zakončiti?“ Homolka se na nás podíval dlouhým, zpy- tavým pohledem, jak to asi myslíme. A do- mysliv se konečně řekl „Ach, milí přátelé, to jste mí měli pora- dití před desíti lety. Ale tenkrát jsem se ženit nemohl, nebylo nač. A teď je na mne pozdě Starého koně tahati nenaučíte. „Homolkol Vaše léta — nejkrásnější věk Nestanete se obětí mladické zaslepenosti. T aspoň víte, co poskytujete sám a čeho můžet požadovati.“ Mávl rukou „Ba ne, přátelé. A pal taky ona, paní Za drobilková. Pravda, teď je jak med. Ale poton
Homolka Homolka
9 article
— kdož v ní vězi? Necitím v sobě dost rázno- sti, abych si ženu vychovával. K tomu jest ona již příliš hotová, vytvářená. Člověk si nevy- chová mladou. No, jsem i takto spokojen. tom bytě hodlám zůstati do smrti. Jednoho dne však — a to již bydlil asi dvě léta — potkal jsem Homolku, a nevypadal pranic spokojeně. Spiš jako vrah, jenž právě prchá s místa činu. To nebyl ocet a žluč, t byla síra a vroucí smůla! „Ach, proklatý osud!“ popadl mne dříve než jsem mohl uniknouti. „Vidíte, co vězí ženské? Mám skoro výpověď. Nastává mi tak- řka nové stěhování. Teď, když u ní bydlím dva roky. „Co se stalo?“ „Přišla po snídaní baba — „Vzdyt jste říkal, že je v nejkrásnějšíc letech.“ „Je, ale baba! Přišla, a toto ono — a nevěděla, jak začít. Až konečně: prý vrchn pan revident — nevím, který — náramně pro stojí o ten pokoj. A prý nabízí dvacet zlatých Prý tedy mohu-li také tolik — — „Co jste řekl? „Předně jsem vztekem a překvapením ne- mohl mluvit. Za druhé jsem jí řekl, že si to do prvního rozmvslím. Ale za třetí se nedám vy- píjet a tedy nejepiš potáhnu. — A komediant- ka zatracená! Až jí slzv stály v očích — a prý by mne nerada ztratila, Ale prý všeobecná drahota a vůbec poměry — — — To jsou za- tracené poměry, co?“ „Smím vám poradit, přiteli Homolko? povídám.
Spiš
10 article
„Jakpak?“ „Když je to ženská čistá, pořádná, n slunečnou stranu, s úklidem a se snídaní, do- mluvte se s ní. Něco přídejte, ona něco slevl dohodněte se na osmnácti — a zůstaňte tam Kdo ví, kam zas byste vlezl.“ Bylo v této mé radě mnoho sobeckého Nemčl jsem na mysli ani tak prospěch Bo naventury Homolky jako spíš vlastní. Co bych od něho zase zkusil, kdyby náhodou uhodi na byt nevhodný! Všichni, kdo jsme s ním ob- covali, byli jsme jeho stesky dávno utýráni Ať tedy přidá. Jakoby snad uhádal pozadí rady mé, řek velmi hořce: „To se to z cizí kapsy přidává! Pravd nezabilo by mne to, ale ta ženská mi bude ode dneška protivná.“ Potom sáhl po knofliku mého kabátu řekl malomyslně: „Nešel byste se mnou na sklenici piva? Chraň mne Pánbůh! Vymluvil jsem se ne- odkladnou prací, kterou ještě musím doma vy- konati. To bych užil pěkného večera. S ním vůbec nebylo radno poseděti. Kterak pak dnes, v téhle jeho vražedné náladě. Rozloučili jeme se. Uběhlo zas několik měsíců, po Bonaven- turovi Homolkovi nebylo vidu slechu. Až ko- nečně jednou podvečer. Uchvátil mne, než jsem ho zočil. Na záchranu ani pomyšlení. „Nu, jak se daří, příteli Bonaventuro?“ „Inu daří, daří. Jak se má dařit. Jsem zdráv.“ Ani jsem si netroufal zeptati se, bydlí- a kde a jak. Polehounku a jen oklikami jsem se k tomu prodíral. „No poslechl jsem vás, nestěhoval jsem se“. povídá mi. „To máte rozum, příteli,“ schvaluji mu „Ne rozum, ale starej vosel jsem!“ řek Homolka s důrazem. „Pročz“ „Protože jsem vosel“, dodával Homolk Věc počínala být zajímavá. „Kterak to, že takto —v“
Bo Homolka Bonaventura Homolka slunečný strana
11 article
„Je to s každým voslem stejné, jen vo- slovina je vždycky jiná“, hovořil Homolka. trvaje s nepochopitelnou tvrdošijností na svém voslu. „Když jsem vás posledně potkal, šel jsem z dešperace na pivo. Vždyť víte, vybízel jsem vás, opustil jste mne. Snad je kus viny taky na vás. „Co se událoru „Událo se, že jsem překročil svou míru Do toho by arci nikomu nic nebylo. Ostatně teprve v následeích se posuzuje příčina, By jsem zkrátka zničen. Tehda mně bylo vše jedno: domů nebo do Vltavy. Ale šel jsem domů, tam bylo blíž, a chtělo se mi spát. Dobrá. Vlezu do předsíně, ani jsem neroz- svítil. A jdu ke dveřím do pokoje. Dvéře zamčeny! Stakramente, povídám si, to bys tomu byl dal! To je pokoj paní Zadrobilové. Štěstí, že se zamkla. Jdu tedy ke druhým, už jsem ani nevěděl, kde je na pravo a kde na levo, a ty byly odemčeny. Zaplať Pánbůh, že jsem na místě! Dohmatal jsem se k posteli. Svléknu se, lehnu, a zas nerozsvítím. Hlavně jsem na schodech ztratil sirky. Postel mně byla krátká a pořád se mi zdálo, že ani ne- jsem v posteli. Dobrá. Spím jako dub. Ráno — ale hezky ráno — klepá někdo na dvéře Povídám: dále! — „Ale vždyť je zamčeno kňourá kdosi za dveřmi. A já si povídám: Bonaventuro, tos byl pod obraz! Nesvítils. ale zamkl jsi. A proč zamykáš dvéře do předsíně?“ — Vstanu. Všady kolem náramně mlhavo. Klopýtám ke dveřím, odemknu.
Zadrobilová Bonaventura Vltava
12 article
Rukulíbám, milostpaní, kňourá to za dveřmi a najednou to zaječí: JJežíš Marjá, to ne milostpaní — kde je milostpaní?“ — Bylat bába mlékařka, nesla mléko. Povídám jí: Pro- tivo, co mně s tím lezou do pokoje? To patř do kuchyně!“ — Dyť Ježíš marjá — —!' pišt bába, postaví baňku na podlahu a letí se scho- dů. — Teď teprv se mlhy vůkol mne poně- kud rozptylují, rozhlížím se, mnu oči — Krist pane! to není můj pokoj, to není moje postel to je skutečně pohovka, na níž jsem celou no přespal — hledím dále, tamto u okna stoji postel — a na té posteli, přiteli, na té postel — až po bradu cudně ukryta — leží paní Za- drobilková. V temnotách nočních i v temno- tách kotrby své vlezl jsem do jejího pokoi místo do svého, na pravo místo na levo, a d- škrábal jsem se právě k pohovce, potmě jsem nic nepoznal, ani netušil, a tak jsem přeno- coval. Ale taky paní Zadrobilková spala jak ztracené torpédo na dně mořském, a teď se na mne dívala jak sůva z nudlí. Mráz mne obe- šel, když jsem tohle všechno zjistil. Nenapadlo mne nic jiného, než abych sepial ruce a po- vídám: „Milostpaní, račte odpustit, stalo se nedopatření — a to jste zavinila vy svým vče- rejším sdělením, nevěděl jsem v desperaci, co dělám... — A ona zalomí náhle rukama na hlavou, z očí jí vyhrknou slzy, a panička po- vídá: Pane pokladníku, jak jsem si jen toho zasloužila, že jste mne takhle zkompromi- toval! Mlékařka to nesmlčí — již teď je toho plný dům, dozajista! Nezbývá mně než smrtl — „Milostpaníl jektám všecek uděšen.
Ježíš Zadrobilková Mráz JJežíš Marjá
13 article
Smrt, smrt, nic než smrt! křičí panička v zou- falství. — Milostpaní, má-li někdo umřít, tedy jsem to já! povídám. — A ona povídá: De zmařené životy — a oba jsme nevinni! Jaký to strašný osudi V smrti svoji ...“ — „Ježí Marjá, milostpaní, povídám, když v smrti svoji, tedy na to nemusíme umřít, můžeme oba žíti, šťastně a spokojeně — —. Zkrátka, pří- teli, já si paní Zadrobilkovou vzal. Máme u pět neděl po svatbě. Pln radosti napřáhl jsem pravici, prásk jsem mu do dlaně. „Příteli Homolko, jaké to šťastné rozře- šení! Lépe jste nemohl učinit. Teď vás žádný revident nevypíchne, setrváte do smrti u paní Zadrobilkové — totiž u své choti. Gratuluji vám. A pravda-li, jste ouplně spokojen?“ „No jsem“, odpovídá Bonaventura Homol- ka. „Ale starej vosel jsem taky! Nebo řekněte mi: proč pak já si ji vzal až za půl třetího roku a ne hned, co? Proč pak jsem půl třetiho roku platil patnácí zlatých měsíčně? Mohlo to b t lacinější.“ Díval jsem se na něj beze slova. Na tuhl kalkulaci skutečně mohl přijít jen přítel Ho- molka. „A krom toho“, přiklonil se ke mně příte Homolka, „není vám v té historii také ná- padné, proč byly dvéře mého pokoje zamče- ny a ne jejího, co? „Na to jsem věru nepřipadl“, vyznávám „A dále: mohla ona paní Zadrobilková tušiti, v jakém stavu se vrátim domů, a ž ztratím na schodech sirky, co? — A věc nei- nápadnější: na pohovce bylo ustláno, příteli A teď mi povězte: kdo ví. kolikrát už tam bylo před tím ustláno, a vždycky marně.“ „Snad vás tedy očekávala již dříve“, vy- bleptl jsem. „A já platil nájem celého půltřetího roku Tak vidíte, příteli, že jsem byl starej vosel. Y psilon.
Zadrobilková Homolka Bonaventura Homolka
14 title
Nokturno.
15 article Na večer. když obloha se vý
Na večer. když obloha se vý ku hvězdám a ku věčnosti blis. lehounký dech tvoji duše citim. jak se ke mně nakláníš. Vsměvy a hříčky, jemná slova, jež se sotoa dotýkaji ri, ze rmutu a ze zakleti til probouzeji duší k řivolu. Tichým šerem navečera žumi jako slap tvůj přitlumený hla touhou nehmotni když duše k duši plynem přes moře a srár. Přes moře a přes krvavé cesty. kde nám vykoětala úzkost dnt. ve hvězd jiskření a v proudu štěsti plynem ku pramenůmí snů Zpivala divka... Napsal Alexandr Blok.“) Přeložil Josel Pelisek Zpivala divka v chrámovém choře o všechněch zmdlelých v cizině kdes, korábech o všech vypluvšich v moře, o ořech, jimi o smutek změnil se pl Hlae její pěl lak, v kupoli zníc, v ramení bilém poprak se stkvěl. Naslouchal, patřil dav v temnu dliei bělostný zjev jak v paprsku pěl. A všem se zdálo, radosí že přijde v přistavu lichěm lodi že jso v cizině kdesi znaveni lide šťastně že žiji dobou již to Paprsk byl jemný, a hlas tah láha. a jen ve výši, u Carských Vr tajemstoi znalý — chlapeček plahal nod lim, že nikdo se neoráti vra
Blok Josel Pelisek
16 title
Přítelkyně.
17 article Příběh stálé dány. Napsal Jos. Č. Havlrn.
Příběh stálé dány. Napsal Jos. Č. Havlrn. Mluvilo se o thematě starém jako svět. O přátelství mezi muží a ženami — existuje-li vůbec a čím končívá. Látka shledána vyčer- panou a otřepanou, až běda. Zajímavější byly již úvahy o tom, jak je s přátelstvím mezi muží a mezi ženami samotnými Ale i zde byla mínění velmi roztříštěná a namnoze si příkře odporovala. Starší, štíhlá dáma, požívatící velké autority pro svůj di- stingovaný vkus a pro svoje životní zkušeno- sti, dala se posléze, když byla dlouho pouze mlčky naslouchala nejrůznějším náhledům. pohnouti k tomu, aby pronesla svůj názor věci. Prohlásila však předem, že poví jen je- dinou zkušenost o jedné přítelkyni z mládí ) Alexandr Blok, ač velmi mlád (narodil s v Petrohradě roku 1880), zaujal již jedno z nejpřed- nějších míst v současné ruské poesil. Po prvém „romantickém“ období svého tvoření překvapi prostými, přísnými a vznešenými verši „Volných Myšlenek“, pro něž byl Modestem Hoimanem při- rovnán k Puškinovi. Jest nepochybně lyríkem obdařeným bohatě hudební duší, jak zřejmo jest z měkkých a magických „Veršů o překrásně dá- mě z veršů „Nečekané radosti“ a „Sněžné ma- sky, dalších to jeho knih. ale zkušenost, která j stačíla pro celý zi- vot další. „Když isem jí byla představena,“ tak za- počala, „měla mladý úsměv, mladé oči, a dí- vala se na mne zvědavě i usmívavě. A já, snad proto, že jsem byla ještě mladší nežli ona, nebo proto, že jsem příliš cítila její vy- zvídavé oči — domnívala jsem se, že se jí líbím. A dlouho jsem všem známým o ní vy- právěla a nadšeně jsem ji ujišťovala, jaká je mladá, milá a hezká!
Blok Modeste Hoiman Puškin Č . Havlrn Petrohrad
18 article
Byla jsem velmi mladá tenkrát a nezku- šená a proto ještě jsem nevěděla, že se jedna žena na druhou dívá zvědavě a usmívá se n ni jen proto, aby mohla sebe samu ujistiti, že jest hezčí a žádoucnější — té druhé. Svou vlastní ošklivost žádná ze žen ni- kdy necítí. Díky bohu! Neboť oč ještě ve světš nemožnější, nešťastnější a mrzutější byly by ty ubohé, nemocné, stárnoucí či dokonce sta- ré, žárlivé manželky!. Byla jsem tehdy nevěstou zámožného. mladého muže velké kariéry a již proto mu- sila se ona se mnou seznámiti a mně, dosu zcela neznámé, záviděti Rozpovídale se tenkrát, hned na poprvé. také o svém muži. Mluvila o něm s chladným nepřátelským úšklebkem, ze kterého jasně čišela známá nenávist omezené ženy, mlade a domýšlivé, která, sotvaže se provdá, jižs cítí nešťastnou a trápí sebe i své okolí naráž- kami na to, jak ona mohla udělati mnohem lepší partiil Když se tenkrát o svém muži zmínila. všechny dámy, stojící kolem nás, sebou zne- pokojivě zavrtěly a potom mne šetrně — jako na bůh ví jaký skandál — upozornily, že muž té roztomilé, hezké ženy je pouze — obchod- níkem. A poněvadž jsem hrůzou ani soucitem neomdlela — začala má nová známá vyprá- věti podrážděným hlasem o své přítelkyn z mládí, která — nu, která nebyla ani dost málo tak hezká jako ona, ba spíše docel ošklivá (říkalo se jí ve škole: černé káčel udělala takovou partii! Moje nová známá bo- lestně vzdychla: „Ano. považte jen. provdal se za zubního lékařel“ A všechny ty dámy, stojící kolem ná se znovu s ni — kdož ví, po kolikáté již — srdcervoucně zarmoutily nad tou nespravedl- ností osudu. Ano, tak dovedla vzbuzovat sympatiel Když jsem se s ní loučila, navrhla mi abychom si říkaly „ona“ a polibila mne čtyři- krát. Dvakrát na každou tvář, velmi pozorně
19 article
Zajisté jen proto, aby zjistila, jakého pudru crému užívám a mám-li skutečně tak jemnou pleť, jak se zdá Brzy potom, když jsem ji potkala kdes na ulici, vrhla se ke mně s druhé strany, aby se přede nnou pochlubila svými novými šaty Políbila mne zase pozorně čtyřikrát, na ob tváře, a když jsme se rozcházely, nabídla mi abychom si tykaly a slíbíla, aniž bych ji byl pozvala — že mne najisto, co nejdříve n- Ale mezitím, než k tomu mohlo dojíti jsem se provdala a odjela jsem na svatební cestu... Sotvaže jsem se vrátila z cíziny vpadla moje nová přítelkně do mé domác- nosti, právě zařízené, se svými výčitkami: „Nepozvalas mne ani, abych se podíval. na tvou výbavu a na svatební šaty, ošklivál“ Ale potom hned se usmála tím svým pře- sládlým úsměvem, který se mně přejedl tal brzo, jako kdysi v dětství o mém svátku sed- mý banán: políbila mne opět čtyřikrát a v- křikla: „Znamenitě vyhlížíš, Rito, jenom že jsi trošičku ztloustla. Strařně ztloustla! N tloušťku pozor, Ritičko!“ varovala mne tónem takřka mateřským. Příjala jsem její výkřik docela klidně způsobně — jako dobře vychované děvčátko. a pomyslela jsem si soucitně, pozorujíc jel toušťkou zdefotmovanou postavu, vtěsnanou jistě s největším úsilím do dlouhého, až po kolena sahajícího korsetu, jaké byly tenkrát právě v modě: „Mluvíš ze zkušenostil“ Odběhla jsem pro nějaký zákusek a když jsem se za několik minut z kuchyně vracela. stála již moje přítelkyně v ložnici, hraničící s přijímacím pokojem, a důkladně kriticky prohlížela lůžkový výstroj matrace, prostě- radla, polštáře, povlaky i přikryvky. V roz- pacích, nevědouc co říci, jsem zakašlala, abych ji upozornila. Trhla sebou a vjela si oběma rukama do vlasů, jakoby si upravovala před zrcadlem účes, a vešla ku mně zcela klidně se svým nepopsatelným úsměvem.
Rita
20 article
A potom, mezitím co chroupala cukroví udílela mi rady. Proč by neudílela — byla přece o několik roků starší mne a několik roků již nešťastně provdána! Mluvila o tom, že se nesmí mužům všechno říci, že se jim nesmí věřiti, neboť oni to jsou, kteří teprve den před svatbou ruší svoje dřívější milostné poměry — aby je za týden opět navazovali Ženám jsou prý nevěrní jaksi ze zásady — třeba i s vlastní ošklivou služkoul A žena, nechce-li brzy zvadnouti a své- mu muži sevšedněti, nesmí mu býti příliš od- daná — nesmí mu dávati na jevo otrockou lásku, nechce-li ztratit v jeho očích všechen půvab! Zhrozila jsem se tcho cynismu, s ja- kým protřepávala nejdelikétnější vztahy mezi mužem a ženou týmž hlasem a týmž tónem. kterým naříkala na drzé, líré služky. A kdyby snad byla měla děti — hodné, něžné capar- tíky — byla by si jistě zoufale stěžovala, jaké jsou s nimi obtíže, co toho snědí a roztrhají Pak přešla — bohudík! — na šaty, klobouky a otázky toilettní vůbec a tu pojednou stala se seriosní. V jejím hlase, ve výrazu očí bylo tolik starostlivosti a těžké zodpovědnosti když uvažovala o tom, nebylo-li by přece snad lépe konec krajky zakončiti barevnou stužkou. Vypadala sotva méně starostlivě v tu chvíli, než Napoleon se svým generálním štá- bem před rozhodnou bitvou u Waterloo . Vzpomněla i na svoji přítelkyní Zinu. choť zubního lékaře, která za svobodna ještě ušla, ale po svatbě začala hrozně tloustnout — a její hodný mužíček si již dnes (považte. půldruhého roku po svatbě!) může hlav ukroutit za každou hubencu ženskou! „Ano- tak už je to na tom bídném světě, milá Ri- vštivi.
Napoleon Zina Waterloo
21 title
Jan Thon.
Thon
22 article
tičko — že každá štíhlá žena vypadá mlads a žádoucnější. Podobných hloupých i hnusných historek napovídala mi celou haldu, s protivnou kři- klavostí a úporností v hlase, Když odešla, zdálo se mi, že i vzduch mně otrávila . stála jsem ve svém pokoji dlouho nečinně, s divnou, až dosud nepozna- nou úzkostí v srdci. A sotva že jsem se po její návštěvě trochu vzpamatovala, přišla už zase. A potom přicházela častěji a častěji, vždycky již za dveřmi se slaďounce usmívals, líbala mne — a kdyby mne byla jenom tři dny za sebou neviděla, nezapomněla vysloviti nejsta- rostlivějším hlavem obavu, že jsem za ten čas zase už — skutečně nepoměrně a nebezpečně ztloustla! Byla jsem zmučená a snad proto slabá učiniti rázný konec tomu přátelství. Když prohlédla můj prádelník, začala prohlížeti moje šaty. Jistě že se o dvě hodiny déle v takové dny šněrovala, neboť přicházela celá udýchaná, zrudlá a přerývaným dechem ve hlase mne prosila, abych jí dovolila zku- siti moje šatv. Ochotně, pasivně jsem ji do nich zapí- nala, až švy praskaly, sponky se zběsile roz- pínaly, přes to, že její korset byl už do ne- možnosti utažen. Ale ona zářila... A ješta téhož dne vyprávěla nejméně dvaceti lidem o mých krásných toilettách, kterých by ona však nemohla nosit — protože jsou jií — — příliš, ba až příliš — volnél..
23 article
Sama jsem jí nikdy nenavštěvovala — ale nikdy se proto neurazila a zdálo se mi dokonce, že tomu byla ráda. Její věčné poznámky o tom, jak sílím, vzaly mi pozvolna všechnu chuť k jídlu, při- nutily mne utíkati se ke všemožným drváčni- ckým prostředkům proti ošklivé tloušťce. štvaly mne horečně k lékařům a od lékaře do různých lázní. Nerozumným přepínáním toho všeho stala se ze mne během času tak zvaná interesantní žena. Interesantní svojí nervosou a v mojí pří- tomnosti musil se každý chrániti živějšího slova a během hodinové procházky musila jsem několikrát usednouti, abych si odpoči- nula.
24 article
Tenkrát také příšla moje přítelkyně s no- vým nápadem: „Svěřme sve muže, Rito, něja- kému detektivnímu ústavu“ radila. Marně jsem se tomu zuřivě bránila — omdlévajíc míchem. Přemlouvala a sváděla mne zuřivě: „Skutečně, Rito; jde mi při tom v první řadě o tebe, tvěj muž, ten svatoušek. by mne neoklamal! Řokni mi upřímně, může žena chytrá a zkušená věřit jenom okamžik, že některému muži stačí věda a vlastní žena?“ — — Povolila jsem konečně po marném zdrá- hání, abych ji aspoň částečně utišila, a dala nějaký nový směr jejímu odporně zbytečnému životu. Neboť ta ubohá žena kromě věčných starostí o klobouky a šaty — svoje i svých přítelkyň — kromě návštěv a klepů neměla nic, zhola nic na prácii Ale, bohužel, zprávy o našich mnužich ne- přinesly nám nic nového. Jí potvrdil se pouze poměr jejího muže ke slečně pokladní — kterém dávno věděla a který lhostejně přehli žela očima nemilující ženy, nezkracované ti nikterak ve svých potřebácl a choutkách na vyklé nečinnosti. A můj muž vyšel i z rukou těchto placených detektivů — k nejvřelejší- mu zármutku mojí jediné přítelkyně — čist jako liliel Totéž potvrdil nám ústav druhý, i třetí — kam mne mocí, skoro násilím zavlékla. Zu- řila tenkrát strašně a prohlásila: Lituji. Rito, že nežijeme v Anglii! Anglické detektivy by ten tvůj povedený svatoušek neoklamal!“ — V oné kritické době často doma sedíc proti nic netušícímu muži a dívajíc se do jeho rozumných, oddaných očí, propukávala jsem v smích, který jsem nemohla zadržeti, ani vysvětliti svému zlatému, udivenému, zne- pokojenému muži. Přes deset let trvalo to naše přátelství a trvá vlastně dosud, jakousi setrvačností. pro kterou již nehledáte příčin a důvodů — vzdychla štíhlá dáma. Dnes jsme už obě se- stárlé, nepůvabné ženy — s kterými svět ne- počítá!
Rita Anglie
25 article
Mnoho se změnilo za ta léta. Roku 19.. zastřelil se pro dluhy muž — mojí přitelkyně — a za dvě léta na to i já jsem ovdověla. Ty všechny sympatie, všechna úcta, láska, nadše- ní, které jako plamen vyštehly z tolika srdcí po smrti toho dokonalého člověka, div o roz- um nepřipravily moji přítelkyni. I tohle mi dovedla závidětii Ale právě ta její závista nenávistná radost nad lím, že i já jsem osiřela — právě ty daly mně — věřte, ať to vypadá sebe nepochopitelněji — sílu přežíti ty strašné hodiny utrpení. Po čase, jak bývá, mnozí na měho muže zapomněli — zapomněli i na mne. A tak mi ze všech lidí zbyla pouze důsledná a nená- vistná, nesnesitelná moje přítelkyně. Té se již nezbavím do smrti! Ještě dnes často bez ohlášení na celé hodiny ke mně zapadá — jindy se jen zastaví, když jde kolem navštívit svoji druhou přítelkyni z mládí — paní Zinu. choť zubního lékaře. Víte, tu „ošklivou“ které říkávaly ve škole „černé káče“, a která udělala takovou partiil Ale vždycky, při každé nové návštěvě. vypráví mi vymyšlené historky o tom, jak s vážila a milovala svého drahého nebožtička, jak k vůli němu zamítla pana dvorního radu — zapomínajíc na to, že tenkrát, před lety. když se nynější pan dvorní rada o ní ucházel, byl teprve... bezplatným praktikantem .. A ještě o desetí jiných, kteří se zastřelili, utopili, otrávili — jenom proto, že ona z po- čestnosti je nelítostně zapudila. A když jí nesměle připomenu, že jsou ještě živi, a kde — tu se rozzlobí: „Ale to je přece toho mrtvéhů bratrl Někdy se na ni pro její lživé historky zlobívám — někdy se jim od srdce směji. A kdyby mne dnes s uzarděním ujistíla, že ji nějaký krasavce unesl anebo ze žárlivosti zastřelil — enad bych i tomu již uvěřílal
Zina