Periodikum ALTO Viewer

1

1. ledna 1909

2

Přiloha „Národních Listd“ k číslu f.

národní Listd

3

Strana 17

4 article Slavjanofilstvo v dnešním Rusku.

Slavjanofilstvo v dnešním Rusku. Dnes, kdy šumí to z Ruska po dlouhé době zase slovanským nápěvem, kdy mluví se ve společnosti o znovuzrození slovanské my šlenky, kdy debatuje se leckde o Srbech s nad šením, od boje za osvobození odloženým, kdy každý rychle prolétl rušivé psaní Tolstéh a naopsk bedlivě pročítá nešťastnou řeč Izvol ského i její ohlasy — kdy možno říci př každém ruském samovaru v hovoru zavadí o bosenskou a balkánskou olázku: není-li dnea zamavo ohlédnouti se trochu po starém slavjanofilství a srovnati jeho projevy s novým slovanstvím dnešního veřej ného Ruska . . .? Neboť slav janofilstvo aspoň na Rusi možn p jím-ti des v užšim neb širším smyslu slova Vedle širokého, ale nevyhráněného slovano- milství, jsoucího v oběhu, je totiž v Rusku dosud známo a ve zbytcích dochováno cel zvláštní ono učení slavjanofilské, jehož pojem ve veřejnosti sevrkl se ovšem dnes na tř různě chápaná a vykládaná hesla »Pra vo slaví, samoděržaví, národnostl- Slavjanoliiství toto jeví se věišinou činným ob skuranlismem — Nechci však psátí timio nijake obrany slavjanofilské, nýbrž pouze — referovat o tom, co nutno předem znáti a vážili, než pro nášené leckde soudy- bude možno prohlásiti tak- za deflaitivnl.

Srba Rus Rusko

5 article

Dokud v Rusku a i leckde jinde nad slo- vanstvím, končivším berlínskou konferencí a je- jimi následky, většina vůbec omrzele pokrčovala rameny jako nad sentimentálnosti, romantickým zpátečnictvím, protivícím se modernímu životu a pokrokovým snabám, dotud bylo těžko hledat proselytů slovans é myšlence a přijíti s revist slavjanofilství. Tehdy házelo se do kouta často leceos, co sice bylo také v kodexu slavjanofil- stva, ala co odhazováno bylo jen právě pro toto strašící jméno, se kterým bylo spojováno. Vedle pravoslaví a samoděržaví takto sesměšňován bl stejně i princip národnosti. Tuto periodu prožili jsme i u nás a ještě dřive a ostřeji se bojovalo o nacionalismus mezi západnickým a slavjanofilským Ruskem. Nad slavjanofitstvím zvítězilo v minulé periodé západnictví (v širokém smyslu slova) a nacionalismus byl zatlačen do pozadí jako vládní, panrusistický šovinismus.

Rusko

6 article

Dnes nadešla však chvile, kdy i západním lberalům v Rusku je nutno uvažovati otázku a ne — karikovati ji. A hle: slovanská otázka zaujala veřejné mlnění, prineip národnosti se uznává obecně a dnes v této části podep i suj slavjanofilské myšlenky všechny strany ruské. Rosko má konati ruskou, národní poliniku! Do nedávna se lomu smáli a odpovidal na to vtipem o vládních opatřeních proti Polákům a maloruské propagandě. Ale slavjanofilové něec jiného mysleli při slovech: národní politika Ruska Což není možno konati tuto politiku než ve smyslu, jak si to představují protivnici? Ještě před rokem na brožurku magistr mezinár. práva a předsedy zvláštní rady po slo- vanských otázkách při »Ruském Sobrání« v Petrohradě, A. N. Štiglice, který v jiné brožuře téže rady »Pamjati J. S. Aksa- kova« přihlásil se k učennikům slavjanofilstva, velmi krátce připomenul »Slovanský přehled« »Tu chce, aby při všech otázkách ruského stál- ního a společenského i vůbec kulturního života šetřilo se principu ruského, národního, principu nacionálnosti, t. j. nacionálnosti v lád- noucl, jež vydržela na svých plecích celou těžkou dobu budování Ruska !« (Rossija i Slav- janstvo, Petr. 1907. Str. 34) Stačilo tedy chytiti se jednoho slova a věc byla odbyta jako zpátečnický šovinismus. A dnes Není-li dnes de fakto tento požadavek obecný. protuže v Rusku nikdy ani jiná politika neměl se dělati než politika ruská! A nie jiného nechtěli ani slavjanofilové, než aby ruský stál a jeho politika odpovídala ruskému národu aby ruská diplomacie byla si toho také vědoma.

Polák A N Štiglice Aksa Petr fakto Rusko Petrohrad

7 article

Byli sice slavjanofilové na př. i proti malo ruskému spisovnému jazyku, ale to nezname- nalo nikdy, že pokládali za ruskou a šťastnou ruskou politiku čeliti mu — vládními prostředky. Proli tomu psal již r. 1861 J. S. Aksakov nikde o takové ruské politice »národal« nedočte se nikdo ani v slavjanofilských čišneích ani — v brožuře p A. N. Šuglice. Nuže ? V Petrohradě konána byla nedávno celá řada večerův o slovanské otázce a tam za ruské principy a proti porušování jich zejména zahra- niční polilikeu ruskou vystupovali již ne slaři slavjanoflové, nýbrž Novoslované a na př. i Miljukov, vůdce kadetů. Z jejich řečl. zvláště z řečí kadetů Brjsnčaninova a Rodi- čeva vanul duch čistě nacionalistický. Zají- mavé tyto feči v Čechách nedošly dosud po- zornosti. P. Brjančaninov dostal za to i dvě upo zornění od přítomného úřadníka . . . A přece, poznamenav, že Rusku nehrozí vojna, i když diplomacie vystoupl rozhodně, jak to vyžaduje nacionšlní důstojnost země, řečník pravil, ze však v krajním případě i ruská armáda jest hotova a že uráží armádu, kdo mysli, že ons není hotova postaviti se na ochranu dotknuté cti otčiny ! — Rodičev pak podle » Moskev- ských Vědomostí« předvedl parallelu mezi slo- vanským hnutím 70. let a nynějším. Vital toto hnuti, ježto opravdové slavjanofilství vždy jde ruku v ruce s demokratismem.

Aksakov Miljukov Brjsnčaninův Rodi Rodičev Petrohrad Čechy Rusko Moskva p A . N

8 article

Dokud počítalo se jen s poměščíky a ari slokracif, jihozápadní kraj a zvláště Cholm sko (guberoie cholmská v král. polském, o jejiz oddělení k Rusku se jedná a proti čemu vy- stupují Poláci a u nás na př. právě i »Slov. Přehled«) zdálo se polským. Když obrá tili pozornost k lidu, Cholmsko i Halič ukázaly se ruskými. Dále Rodičev vystoupil i prot západnictví, překáževšimu slav- janofilům a pokládavšímu — podle jeho slov — každého rakouského zandarma za kultur- trégra na slovanské nivě ... Jak viděti, vymřeli ovšem slavjanofilové až na hlouček učedníků, kteří při tom vlivem doby. zmatením pojmů a lidí, ohánějteích se také po- dobnými hesly, pozbyli někdejší sily — ale objevila se stará otázka, hledají se nové od- povědi a vidí se, že ty odpovědi, budou-li příme a poctivě myšlené, dají na mnoze za pravdu tém, kteří stejně poctivě již před dávnými lety za podobných otázek je položili! Není tak jen s otázkou balkánskou a slovanskou nebo — e národností. Slavjanofilově řešili kdysi i jiné otázky, na něž dnes »není doba«, jako nebyl v minulém období čas příznivý slovanské myslence: ale na náboženskou otázku dojde nepozo rovaně. To, co hlásali slavjanofllové, je nepopu lární, protože náboženství vůbec hází se také do kouta. Nejen šověnství bylo v opovržení — — nejen kterikalismus je předmětem útoků Věc je ještě složitější. Ale přečtěme zatím tatc slova J. S. Aksskova citovaná z téže brožur A. N. Šuglice, třeba že dnes nent na to čas (a proto se tak často soudí o slavjanofilství v směru náboženském podobně jako v národním)

Polák Aksskův A N Šuglice Rusko Halič

9 article

»O církvi, jako o vnějším zřízení, není třeba an hovořiti. Narod, rozumí se, zůstal pravoslavným- Pravoslaví vešlo v jeho duchovní přiroze nost.. . Ale sama Církev obrácena byla v jedno z vládních nebo státních zřízení, a živý poměr arcipastýřů k paseným zkažen byl kancelárst nou, zakován byl v byrokratické formy. Da leko byla církev dokonalost i v dřívější časy ve svých nedostateích a pochybeních přece všal byla by mohla najíti vyléčení v samé sobě. v silách vnitrního života i v samém svém vněj- ším ústrojí, třeba dosud nespořádaném. Usporá dáním, přivoděným reformou Petrovou, zároven podsečen byl na neštěstí nejživotnější ner Ruské Církve, čímž i sama činnost nejvyšs eírkevní správy jakoby byla odsouzena k ne plodnosti a smrti. »Veliká je síla boží Cirkv v ruském národě!« ... A Nejsvětějšího Sy nodu — podivte se! — téměř vůbec ani ne znají: jména jeho od nárudu neuslyšite, on jes mu doslova úplně cizí!« (J. S. Aksakov, Rus r. 1884.) To by všecko ještě bylo aspoň pochopi- telno, po delšt úvaze (řekne čtenár), ale coto bylo s tím samoděržavím? A Aksakov i brožura praví o tom hned dále: »Co se 1ýče samoděržaví jako našeho základního polit ckého prineipu, odkázaného nám historif, ob- jasnili jsma již nejednou v »Rusi«, že byl pochopeno nebo aspoň vystaveno přetvořovalelem (t. j již Petrem Velikým !) docela jednostranně pouze jako moc, odloupnutá od živlu národníh a živlu zemského, tedy nepoměrně také již těs- něji, než se chápalo a dále chápe, nebledě n cokoli, lidem: idea země a zemštin úplně pohlcována je při Petru ideou s tátu to státu t. ř. policejního, podle západně-evrop- ského typu« — Cože si pod tím myslí slav- janofilstvo? Absolutismus zakrytý — ne-li?

Petrův Aksakov Rus Petr idea svatý sa nodus

10 article

Před časem S. O. Šarapov, člen jiného nového kruhu slavjanofiiského ve spolku Aksa kovském v Moskvě (zal. r. 1907) a redakton »Rusského Děla« (dila), objasnil znovu význam a pojem slavjanofilského principu samoděržavi Vystupujie proui konstituci, jaká je v západn Evropě a nyní i v Rtusku, proti té soustavě »zákonodárněho« parlamentu a zodpovědnýeh ministrů, za nimrž často stají silnější vhvy nezodpovědně, slavjanofilstvo ponechávalo vůli panovníkovi, ale nechávalo mu také celou zodpovědnost před národem. Car vydávati mel zákony ve shodě s národní vůli, zemstinou K tómu účelu měl býu svolán zemský so bor jako poradní sbor, mající tradicí v ruské liistorií, podle jehož rad měl by se panovnik říditi ... Ale ruský absolutistický režim popstrovský změnil se již v konstitu č ní Rusko nastoupilo dráhu jiných, nám lépe zná- mých a pochopitelných západních státův Přijde-li uvažovati ještě historii i o tomto prin cipu slavjanofilském, nelze dnes tedy sou- Nedávný slovanský ruch zastal ovšem také slavjanofi stvo celkem málo připraveně. To, e dosud, jak jsme viděli, na Rusí slavjanofilsky smýšli, nemá zatm přec jen tolik sily a pro- středkův, aby si vynutilo pozornost jako kdysi staří vůdci slavjsnofiští; třebaže poměry pro slavjanofilstvo, jak viděti, utvářily se v poslední době opět přiznivěji. Jednak vadí tu patrné staré tradice, nepochopení, podezírání z černo sotěnství — a pak celý slovanský ruch je t- prve v kvasu. Jle o to, aby zase nevyvětral.

S O Šarapov Moskva Evropa Rtusko Rusko Rus Aksa

11 article

Nestane-li se tak, dojdou touto cestou jist mnozí opět sami k slovanským ideálům ruského dřivějšího slavjanofi stva a naopak i slavjano- filově dnešní dojdou konečné zase pozornosti Je to zajímavý porevoluční proces ruské společ- nosti, ke kterému v dnešní zlé době nemohou zůstati lhostejnými diváky ahi Češ. Sila Samsonyč. diti. — — —

Sila Samsonyč

12 title

Výtvarné uměnl.

13 article Námitky.

Námitky. = K čemu jsou v Praze staré paláce a klá- štery? Pojednou se shledá, že nelze jich více použivati k původním účelům: dosavadním ma- jitelém nestačí, nebo také až k nim dospěla re- gulační manie a regolující inženýři vráží do nie svým tvrdým pravitke n se všech stran a úím každému, jak jsou přesvědčeni, dokazují, že stojí v cestě a musí býti zbořeny. V tom však ob- jeví se na sceně jejich obnájci a neměně hor livě přesvěděuji, že jsou to budovy vskutk velmi staré a někdy i historické a jindy, že také pro svoji uměleckou hodnotu musí býu zachovány. Vyhrají-li, co se tu onde opravdu stává, koupí je město. Pak ovšem vynoří se olázka: co s nimi? Co na příklad s klášterem Milosrdných? Co s bývalým palácem Nost co- vým na Příkopě? Co se starou zbrojnicí ? M žete sázet sto proti jedné, že se v zasedae sini radnice objeví návrh: uložme v nich mu- seum nebo galerii? I do kostela sv. Martina chtěli dát nějaké museum a nejnovějí do paláce Nosticova nějakou galerii. Nejprve — s dovolením — je to čirý ne- smysl, nebo čistě diletantský nápad. Kostel je přece útvar stavební, vyrostlý a vypracovaný sta- letími k účelu bohoslužby určitého ritu a tomu slouží výhradně a ze všech sil. Čtení mše svate nebo kázání slova božího ale není přece totožné s upravením a vystavením sbírek jakýchkoli Pokoje a chodby v paláci, dvory, kuchyně stáje byly sestrojeny za účelem bydlení, pan- ského a rodinného života a jejich příslušenství. Klášter nebo nemocnice je přece jen poněku jiné ústrojenství nežli galerie. Ale to vše neva navrhovatelům, aby do nich vestaveny a vyvě- seny byly na podívání a studium sbírky museální nebo obrazové. Nevadí jim ani, že i v nevelkém nušem životě máme už dosti zkušeností vt příčině a ovšem že velmi špatných. Či můž

Martino Praha Nosticův nějaký

14 article

kdo dokázati, že Národopisné museum seděl dobře a výhodně v paláci nostickěm? Neví nikdo více, jak vypadala galerie vlasteneckých přáte umění v paláci šternberském nebo »u třech lipe Nebo české museum ve starém paláci Paběni ckých na Přikopě ? Patrně nikoliv. Neví také nic o tom, proč vlastně se stav zvláštní budovy pro galerie a musca. Nepře mýšlel nikdy o tom, proč asi mají sály trochu jinak rozložené, položené a osvětlené, nežli jsou tři lodi gotického kostela, klášterní chodby cely nebo salony a budoary. Patrně stojí na- vrhovatel, ač-li o věci před Uím uvažoval, n stanovisku smstéra a soukromého sběratele. Nanejvýš. Je patrně třeba nějaké lekce o účel- nosti určitého prostoru a tím také jejich sou- boru v jednolité stavbě. Pak teprve vysvitne, ž ne každá budova, ni klášter, ni kostel, ni palá je dávno volná pro insttuce tsk zvlástní a oso- bité organisace a účelnosti, jako jsou dnes budou na dále nová musea starého a nového umění. = Moderní galerie království českého žije tak klidný život, že byste se ničeho o ní ne- dověděli, kdyby její správa občas sama nevy- dala slušnou zvěst o své činnosti. Projde pak veřejností jako každá zpráva úřadní: suchým málo slyšným a skoro nevšímaným krokem Větší zájem a hlučnější ozvěnu budívají jenom pověsti o vnitřních neshodách a krisích. Na kupy a rozhojňování sbírek provádají se ve vs tichosti, po většině z občasných výstav a někdy přece taková koupě, ohlášená jako hotový fakt vzbuzuje lecjaké myšlenky a zvědavé i pochybo vačné olázky mimo kuratorium. Ale jen v sou kromi. O výslavách a jejich ofameridách roze pisuje se kde kdo; o uměleckých dilech, jez pro vždy jako estatický a výchovný kurs vysta vena jsou a budou v galorii, se mlčí. Přichá zejí z denního zájmu do trvalého a z těch jenom první mívá zvučný ohlas v tisku. Správa

15 article

Moderní galerie však od několika let provádí také koupě na obohacování sbírek směrem jaks retrospektivným, pošmuje časové hranice galerij- ního obsahu na zad a jakkoli tyto zákupy jsou často mnohem zajímavější ano i závažnější, neži to, co se z uzavřených právě výstav do Galerie přestéhovalo, nezvite o tom víc, nežli co úřadní bulletin po vykonaném činu prozradí. Návštěv- níci Gilerie, jejichž číslo je nad pomyšlení větší, zvědi o tom, ostatní nikoli. Je-li v tom, co jsem právě naznačil, jaká výtka nedostatku, spadá n všechny hlavy, tedy i na tuto rubriku zde vyvstala znovu v mysli, když jsem čell po- slední úřadní oznam z Moderní galerie, t-ntokráte zvlášte obsažný. Ohlašoval nejen učiněné koupě. nýbrž také zámysly do nejbližší budouenosti První kategorie zdá se mi zvláště šťastná ve všech koupích, smím li předpokládati, že »S e- žení na kluzišli« od Ot Nejedlého jest obra v »llagenbundu« a ne v »Manesu« vystavený

Nejedlý Galerius přestéhovat

16 article

Druhá část zprávy má ale zvláštní důlež tost Bude-li provedeno, co ohlašuje jako zá mysl, dostane se Galern velmi vydatného obola ceni v oddělení plaštik, v části tedy, jež dosu nevalně vyniká a kuratorium očividně eítí po vinnost zaceliti zde zející velké mezery v rých lostí a s něležitým zřetelem i k nedávné minu tosti. Chce umistiti v Galerii Myslbeků, »Kruei fix« v bronzu, tedy dílo, které patří k nejmoe- nějším, co jich tento mistr vytvořil. Nelze skoupou zprávu o tom doplniti jinak, nežli že se týká velkého krucifixu, jehož jedenl exemplát je v Kamenici na hrobce Ringhoffurů a druhý v Sseré coeur v Pařiži, a ne skicy, anebo menši redakce z náhrobku na Olšanech. Toto druhě by snad ani nepřipadlo na mysl, kdyby nenásledovaly v bulletinu zprávy další. Galerie se chce poslarati o modely a odluky ještě ji- ných praci Myslbekových, potom Schnirchových, Šimkových, Msuderových, Levého, Wagnerových a Suchardových, tedy naskrze umělců plstná stopy ve vývoji novodobého našeho sochařstvl.

Myslbekův Schnirchův Šimkův Msuderový Wagnerův Suchardův Olšany Galerius Myslbek

17 article

Výběr jich je právě tak rozšafný a dobrý jako význam jejich vyhlédnutých děl a přece se na- mane otázka, zdali je tento výběr také pro Galerii případný? Není-li pr neip výběru trochu pochybený, ne se slanoviska absolutního hodno cení kteréhokoli z vyhlédnutých děl až na Š m kova »Brunevika«, ale se stanoviska umělecké sbírky veřejně, v Praze umisténé a stávající Není-liž nápadno, že všechen výběr týká se jer a jen plastik, jež jsou v Praze a to na veřej ných místech, oku a mysli každého a kdykol přistupných? Mají býti opatřeny modely, ná. črtky nebo odlitky soch na Palackého mostě. z Národního divadla, rampy Českého musea, z chudobince, z Karlova mostu, karlinského ko- stela, z budoucího Palackého náměsti. Je t nutné a správné? Ano, kdyby Galerie chtěl poříditi historii české plastiky v odlitcích, ne- úplnou, aspoň velmi obšírnou, pak by to byl znamenitý začátek a v souboru prací jednotli- vých mistrů by v takovém museu nemohly dobře scházeti vybrané tvorby, jako v Troca- déru na př. mají odlitky mnohých slavných plastik pařížských. Na to však sotva kdo po- mýšlí, aniž to leží přesně v programu Galerie Namítne se: Myslbskovy skupiny »Lumíra a »Libuše« a na atice chudobince Schnirchovy »Trygy«, Levého roliefy tympanonu, i třeb »Zaboj« a »Slavoj« Wagnerův jsou umístěny příliš vysoko a jejich krásné detadly unikaj oku pozorovatele; z blízka a v tichosti Gale rie přijdou účinněji ku platnosti, než to by ne bylo omluvou pro Maudrovy sochy u Musau.

Lumír Libuše Schnirchův Tryga Wagnerův Galus Maudrův Musau Praha Palacký most Karlov most národní divadlo Český muzeum Myslbskův skupina Slavoj

18 article

Myslbekova, J. J. Kolára a Suchardův po- mnik Palackého. A mimo to: všechny skoro tvoří integrující část koncepce monumentálních staveb pro tyto a svá určitá místa jsou zajisté komponovány, jako součást a pro určité výšky a pohledy, odkud mají býti takořka sneseny isolovány do rovnosti s divákem postaveny. Pr- gram tedy vybíhá na sbírku duplik a replik ně- kolika pražských plastik. Město jich má také pěknou kolekci, klerá jeho hospodářskému úřadu přivodila a způsobuje mnohé nesnáze, když je nucen sádrové modely Maxových, Myslbekových Schnirchových, Selingových a jiných soch pro městské stavby a pomníky provedených stého- vati z Belvederu do Ameriky, odtud do mo- stecké věže nebo Prašné brány tak dlouho, až se kus po kusu rozbije.

Myslbekův Kolár Suchardův Palacký Maxův Myslbekův Schnirchův Selingový Belveder Amerika

19 article

Snad by správa galerie mohla obrátiti zřel svůj jinam, chce-li vytušený program prováděti a splniti. Měla by nepochybně probrati díl oněch umělců, jež jsou buď v málo nebo do- cela nepřístupném majetku soukromém v Praze a zvláště ta, jež se ocitla mimo Prahu, jako t učinila s Myslbekovým Krucifixem. Z těch uči- niti kritický výběr, který by byl doplňkemk jich plastikám ve zdejší veřejnosti. Ku příkladu u Václava Levého. Nebožtík Stupecký nosil dlouho pěknou myšlenku, pořídit skupinu Adama a Evy v mramoru pro galerii. Nevím, pročj nemohl uskutečniti. Levého »Krucifix s andělye na oltáři kaple důstojnického hospitalu v Karlo- vých Varech, u Alžbita ve dvorafch museích v Vidni, nebo Stromajerova »Madonna«, stály by za úvahu. Neměně Wagnerova »Pasačka« n schodech Rahlových, nebo Räubarova fonlán na Wieden, nebo Myslbekova »Oddanost« na atice videňského parlamentu, snad také sochy Šimkovy v arsenále a jiné a jinde. A při Mysl bekoví? Zdaliž by už nyní nemohla správa ga lerie tajně pomýšleti na to, zabrati jednou celo jeho dilnu, ve vší úplnosti, ve svůj a náš trvaly a nedílný majetek?

Myslbekův Stupecký Adam Eva Madonna Wagnerův Rahlový Räubarův Wieden Šimkův Praha Karlavýchod Vary Videň

20 article Česká helletrle původní za r. 190

Česká helletrle původní za r. 190 Trochu mrivým tempem kráčela v minulém roce česká původní belletrie. Teprve v posled ním měsíci rozmnožila se znatelné řada lelošních publikací — kdežto na začátku roku, tedy také ještě v plné snisoně — poznávali jste jasné jak nepatrný je pučet původních novinek prot létům jiným. Tento kulturní schodek v pozděj ších měsících nijak nevyrovnaný, odráží se silné ve výroční bilanci české literatury. Neváhám vy jádřiti se s určitou reservou o dojmu, jakým tato produkce kvalitativně i kvantitativně působl Jsem přesvědčen, že ve chvilích súčtování s m nulým rokem je trochu pessimismu — zvlášti stoji-li za nim rozumné střizlivé důvody — živlem, který snad přináší ozdravéní a nápravu Máme přece dnes dosti příznivé, ba velm příznivé podmínky pro rozkvět hiteratury, poku jde na př. o ruch nakladatelský. Několik vel- kých, cizím závodům z plna se rovnajících firem nakladatelských s čilou agendou, značnou řadu rychle a dobře pracujicích tiskáren, množství knihkupectví v Praze i na venku, řadu žurnálů a časopisů, sloužicích k informaci obecenstv (kdyby jen všechny konaly svou povinnost !) — to vše jsou velmi příznivé okolnosti, jakých dříve nebylo, a přece česká kniha měla velký odbyt, přes to, že byla politicky pronásledována a přístup do elstních kruhů českých, tehdy jeste něměících, byl jí uzavřen.

Praha

21 article

A dnes máme tu nad to zkušené nakla- datele, knihy poměrně zlacinělé, které budou musi býti ještě více zlaciněny; veliká erudiee autorů dovoluje jim sledovati cesty, jimiž lze nejsnáze proniknouti k srdei nejširších vrstev zůstati při tom umělcem; konečně zvýšená du- ševní úroveň publika, jež dnys nedá se nijak popirati, ba publika dokonce takového, s nimž před deseli roky se ještě vůbec nepočítalo — nuže, tyto všechny okolnosti jistě usnadňuj vniknuti literatury do nejširších vrstev náro dníeh v míře nejvýšší. Napoplratelné je dobrý odby knih podminkou pro četné další vydávání. Ovšem. od nakladatelů vyslovují se jisté stížnosti n špatný odbyt, na svévolné snižování původnlc cen, autoři opět nařikaji, že kothy jajich jsou nakladateli odmitány letos více než v letech minulých. A při všem tom dostává se našemu čtenář stvu i z nejlepších nakladalelství knih nezralých začátečnických, neuměleckých, špatných nebo škodlivého cizího braku, literatury dobrodružné a detektivní, venku dokonce i krvavých románů Rozšlření, jakému těší se všechna ta mizerná, po vělšině cizí produkce, všechny ty škváry, čast i za hranicemi vydané zkomolenou češtinou, zna mená úbytek na odběratelstvu dobré knihy do mácí, znamožňuje ji, znemužňuje vývoj a exi- stenci domácího spisovatele.

Rozšlření

22 article

Proto bylo by záhodno, aby povolané kruh — především tedy nakladatelé a autoři — po kusili se dohodou o jistém způsobu discipliny dobrovolné diseipliny, čeliti nebezpečí, ktere povážlivé ohrožuje českou původní belletrii. Sotva by kdo tím byl poškozen a zmizelo-li by s na- šeho obzoru několik literárních drvoštěpů — jaká škoda? Současně s tím zdolali bychom povážlivou a nebezpečnou stagnaci. Podívejte se jen na úpadek časopisů, jichž počet klesá a co rodí se nového, je poměrné nízké úrovně; vším něte si, jak úžasně málo se teď u nás tiskne básní; jak špatně je vedena literatura překla dová; jak hluboko klesla některá nakladatelstvi jež vydávají spisy podobného druhu, jako jsou pověslné černé sešitky detektivních novell, tato zp tomující lektura, dodávaná národu českým nakla datelem. Uvážlte li to všechno, pak přirozené zatoužite po nápravě. Přinutiti širší vrstvy i skutečnou inleligenci aby četly to dobré, co se jim podává, to vse je v moci autorů a hlavně: nakladatelů- Jejich doboda, z níž by vyrostl program, sesta vený za součinnosti nejpovolamnějších znaleů z obou stran má vysoký význam a důležitost vždy, zvláště však nymí, kdy z kruhů spisovatel ských vyšel protest proti bezcenným cizí škvárům, importovaným odkudsi z Německa Tento moment je v dnešní době jeden z nej důležitějších, jde-li o českou knihu a její bu- doucnost, o českou uměleckou kulturu vůbee Život národu jako celku vykoná pak už svůj úkol, ať v dobách veselých či smutných: vždy bude půsebiti na domácí kulturu uměleckou v ní se odrážeti.

Německo

23 article

Je to patrno i na skrovné tvorbě letošní, n několika málo románech, jež měly by represen- tovati naši belletrii, naši prósu, kdyby nebyly v tak nepatrném počtu. Začínám hnod s nejvěl ším z těchto románů, obrazem současné historie národní: Antala Staška „Na rozbraní“. O jeho umělecké stránce, zvláště o psychologii a archi- tektuře dalo by se velmi dlouho diskutovati, alo jeho politický živel má vysoký význam pro naš- politickou historii. Podává nám dobu přítomnou nejaktuálnější moment z našeho národního zá pasu, totiž boj českých menšin v uzavřenem území. „Na rozhraní“ dvou krajů, českého a ně meckého, vykreslil spisovatel řadu charaktert z obou táborů, vylíčil nepoctivé prostředky ne přítelovy a podpory, jaké se mu dostává o vládních orgánů i z říše německé — slovem zobrazil nám celý ten zápas ve vší jeho krutosti úpornosti a temné skutečnosti. Tonto román je svým námětem a jeho po

Stašek

24 article

drobným zpracováním jediný svého druhu v če- ské literatuře. Jím vyčerpán román s politickým pozadím vůbec. V roménu společenském a velko- měsiském rovněž ojedinělý je velký román „Vlnobití“ od Václava Iladíka, ličící ovzdu- ší pražského high-life, Román jde rozhodně dále než sáhá skutečnost: autor jeho, okouzlen světem Paříže a Londýna, sní i zde (jako v ji- ných svých knihách) o tom, jak by si přenesl kosmopoliticky rušnou, kulturou, činy a pře- pychem hučící atmosféru velikých mezinárod- ních středisk do Prahy. Chce míti Prahu velko- městem, takovým, jako jsou světová střediska Zápudu, idealisuje si ji. A jeho postavy jsou lidé silného života, lidé práce, energie, ktoří in- tensivně žijí, kteři mají své vášně, své tragedie.

Iladík Paříž Londýn Praha

25 article

I v portiích popisných a stylistických odráží se Hladíkův smysl pro kultury západu, jeho umění a rozsáhlá jejich znalost, znalost života vůbee Prati tomu daleko za životem zůstává rov- něž rozsáhlý román Josefa Laichtra, „Na pře- chodu“, který z fakt, osobně autora zajímajt- cích, vytvořil historii mladé dívky. Jen dvě os- by v něm vystupují a román z větší části vyplněn jejich dopisy a rozhovory. Je méně románem a více studií z oboru morálky a filosofie. Autcr dosti suše hájí v něm názor, že človék jako jed- notlivec má pracovati k tomu, aby se postavi svým životním názorem na výlučně morální zá- klad: otázka víry, olázka ženská v manželstvl, jsou body, jimiž se zabývá, stoje stranou o uměleckých eílů, ba od všeho citového života Ne bez překvapení přečte čtenář román Jiřího Sumína, tentokrát první ze široka kompe- novanou práci tohoto autora. „Spása“ je za- jímavá kniha už svým námětem, vzatým v ozduší domnělých zázraků v době moderní na venkově: centrem jejím učinil autor právě mladou dívku, která náboženskou fantasii davu je skoro přinucena býti „zázračnou“. Mezi Uin.t glorifikujícím vnějškem a vnitřním vědomím lži- vosti vyrůstá tragika jejího bytí, vsazená v rea- lislický, někdy až temně profmnující rámec pout- nických míst.

Hladíkův Laichtra Sumín

26 article

Autorem té knihy je žena: tu dlužno se zmíniti o druhé větši práci románové z tohste roku, o knize Heleny Malířové „Právo na štěstí“, kde kresleno několik ženských i muž- ských postav pomoci skrovných psychologických detailů, kde s lehkou duchaplností a skeptickým názorem o životě — oba ty živly jsou více lite- rární, než skutečné — zaujala spisovatelka sta- novisko povýšenější a prozíravější, než dovoluje to její tvořivost. Jako u Sumína tak i u H. Malí- řové cilite neucelenost a vratkost v konstrukai Ze života venkovského přinesl minulý ro jednu opravdu cennou knihu: šestou knihu Ho- lečkových »Našich«, nazvanou »Země«. Zmí- nili jsme se již před rokem na tomto místé o čelných vlastnostech a ceně tohoto cyklu. Šestý jaho svazek zdá se kvalitou převyšovati předešlé »Země« je knihou čistého a neporu- šeného venkova, v němž je jádro národa jeho síla, knihou mobutného, úporného zápasu o půdu, napřed proti židům, pak proti šlechté doplňuje nám charaktaristiku postav, které známe z předchozíeh dílů cyklu, zvláště demaskuje poměr šlechty k národu a vyslovuje v dlouhé a jasné studii rozumově odůvodněnou víru v silu Slovanstva a jeho šťastnou budoucnost.

Malíř Sumín

27 article

Proli všestrannému rázu beletrie Holečkovy. která je románem, studií filosofiekou, socišlní, ethnografickou, kulturaé-historickou, stojí ve znač- ném odporu jiný rhapsod venkova, J. K. Šlejhar. Jeho »Lipa« má obvykle prostý u Šlejhar děj, skoro sentimentální, ale je v ní plno de- tallů ze života venkovského, láska k němu láska ke staré tradici Také ostrým a drsným barvám, onomu fanstismu zla dovedl se tu Štajhar dosti vyhnouti: za to nalezáme je v jině knize letos vydané, »Povídka z vý- čepu«, kde poprvé zpracoval námět ze života městského, při čemž povolil svým černým visím, dal rozpoutati se chmurným, nízkým vášním vytvořil obraz kalu, bídy, zla, zviřeckostí a zlo- činu, jenž v jeho halucinovaném, předtuch plném a zděšeně lyrickém slohu vyniká ještě silněji Vedle románu Sumínova je tu ještě jeden román moravské beletrie: E Sokola »Slunee«, psaný s podivnou snahou o osobitost slohu. V jeho první části je mnoho půvabných, lyri- ckých a mládím dýšících míst, je převážně de- skriptivní i tam, kde vchází do vážných stínů života, kde kresli tužby ženské duše, smutek jejího neukojení, její mdlé a bolestné stárnutí, plné beznadějna a prázdnem čišících pespektiv.

Holečkův Šlejhar Sumínův Lipo E Sokol

28 article

Přičteme-li k témto knibám ješté Vrchli- ckého romány »Loutky«, který loni zde již byl ohlášen a letos vyšel knižně, vyčerpali jsme tim skoro všechny větší komposice románové jichž, jak patrno, je dosti skrovný počet Více svazků vykazuje novellistická litera- tura. Z moderních českých belletristů je tu Viktor Dyk, jehož kniba pró »Plseň o vrbě« ob- sahuje řadu novell, jež citové dojmy vykládají si nikoli jako nahodilé a výjimečné případy, nýbrž jako důsledky, plynoucí ze všeobecné po- vahy života. Autor zaujal k životu stanovísko flosofa, které mu dovoluje i vnímati nálady smutky, chápati a prociťovati tragedie i pronik- nouti jejich vnitřní podstatu, jejich existenci v světě Filosofie těchto novel je skoro deter- minislní, jejich citovou tóhmnou je smutek, který nese slopy lyrického umění autorova: i na jejich stylu poznáváte některé prvky z lyrické tvorby Dykovy. Také kniha Růženy Svobodové, »Cern myslivei«, jž obsahuje řadu »horských románů«, je lyrická, ale je daleka onoho inten- sivního vnímání citové skutečnosti, jež vidíme u Dyka. Varuje se oněch esthétských mosaik sběratelství starožitnostl, jaké jsme viděli v tvorb autorčině předešlého roku (v kníze »Marné lásky«) a tvoří si svět docela nový, trochu po- hádkový, legendární, tajemný, trochu skutečný svým vnějškem. Právě tato směs skutečného neskutečného tvoří ovzduší umělecké, půvabné svou poestl, muené prostotou svých vášní tragik, které je provázejí. Krásná forma slovní, v rámci skutečnosti dosti fantastická invence, vnitřní kouzlo duší a srdcí skládají se na půdě, vylvořené s jistým estheliekým pathosem v půso- bivý, lyrický obraz. F. Téver vydal knihu: Duše neza- kotveně, obsahující tři novelly, z nichž první charsklerisuje autora, jímž jest dáma, nejlépe Kniha je diktována kulturou a znalostí litere

Dyk Dykův Svoboda F Téver

29 article

K arel B. M á dl.