o nnvro

v3el43s) cz

Ročník XXXXIX.

V Praze, v pátek 1. ledna 1909.

Ha ranní avečerní listy předplkcl ne V Prnzo v admááinistraci na měsie. . . . . . 2 K na čtvrt leta . . . . 6 K —h s dvoji donáškou na mi ěsic. . . . . - na čtvrt leta . . . . 7 K 50h vo fliálkách na měsíc. . . . . . 2 K 30h Poštone na měsie na čtvrt ieta : . . . 9 K er s dvají zásilkou na měei na tvriota : . . . k o

Dnsšní čislo pre Prahu ie o 24 stranácl. Příští číslo „Národnich Listů“ vyjde v sobotu dne 2. ledna v obvyklou hodinu ranní.

Na úsvitě Nového roku 1909. Dnes tomu 48 let co vyšlo první číslo »Národních Listů«. Vzrušeni city radost nými i strastnými pohlížíme zpět na dlouhou tu dráhu plnou stop těžkých zápasůva bojův někdy šťastných, někdy nešťastných, ale vždy čestných, za ideu našeho svébytí a svépráví jakožto historického, od pravěku v této trojjediné vlasti usídleného národa slovanského, na tu dráhu brzy se zvedající brzy opět klesající, plnou ztečených avšak také ještě vzdorně strmících překážek, stří- dajících se úspěchův a nadějí, se zklamá- ním a nezdarem přebolestným. Nesčetne oběti položeny během těch 48 let za naše dobré právo a poctivou českou pravdu veliká práce vykonána o probuzení a utvr- zení ducha národnostního, o povznešení obecného vzdělání za ušlechtilým, dějinám našim přiměřeným heslem: o světou k svobodě a můžeme s útěchou blahou doložiti: Práce náše byla požehnána. Přítel nepřítel žasne nad rychlým jako intensivním naším pokrokem za dobu posledního půl století ve všech oborech práce duševní. průmyslové a zemědělské, v písemnictví umění výtvarném a to za okolností strohých. úporných beze vší cizí pomoci, takže nej- povolanější posuzovatel osudů našeho ná- roda, velký historiograf František Palacký již r. 1868 radostně užasl nad obdivuhod- ným a všestranným pokrokem lidu českého pronášeje se v fato slova: »Národ český nemůže býti více zasypán a pohřben i kdyby se zřítila celá obloha nebeská. Dospěli jsme tak daleko, že pokrok náš ve vzdělanost uznávají již i odpovědní nepřátelé naši. «.

»A za všechen tento pokrok národ děkuje jen sám sobě« — doložil opět r. 1871— »svému vlastnímu podnětu i odvaze; vláda jej odedávna více zdržovala nežli podporo vala a také vyšší třídy společenské, lidu vychováním nejvíce odeizené, alespoň o smrti hrabat Šternberků málo k tomu při spěly. Od těch dob urazili jsme opět statečně značný kus dráhy v před i výš, odkázán stále jen na vlastní síly, takže s oprávněnou pýchou a radostí shlížeti můžeme na pože- hnaný zdar své vytrvalé kulturní snahya práce sebezáchranné v soutěži se soky sil nými a protežovanými přízní mocných to hoto světa. Za to méně utěšenější jest pohled na půlstoletou tu dráhu, pokud jde o poli- tický a národní zápas náš s obklopujícím nás živlem německým a řadou vídeňských vlád, které od Schmerlinga byly téměř bez přítěže kostmi z jeho kosti a masem z jeho masa, tudíž přirozeně jeho protektory účinnými pomocníky proti nám. Jasný, rozumný a spravedlivý byl náš cíl a program všenárodní, za nímž po ce- lých těch 48 let bral se a zápolil uvědo mělý, soběvěrný národ náš. Chtěli jsme vždy dáti říši rakouské, což její jest, ale žádali jsme na ní, aby ona navzájem dala opět královstvím a zemím, což jejich jest Tedy království českému, jež tvoří s Mora vou a Slezskem od věkův jeden nedílný státoprávní celek jakožto staroslavné zeme

koruny české, aby přiznala jeho dobré, ne promlčené právo na samostatnost ústavní. na samosprávu a svézákonnost, o jejíž roz- sahu a míře chtěli jsme se pak dobrovolně a obětovně smluvit i s korunou i s ostat ními zeměmi říše habsburské; v tomto své- právném a svézákonném českém státě, jenž by pevným a nezlomným svazkem fe deračním zůstal dle pragmatické sankce nerozlučnou součástí říše, netoužili jsme však po nijaké nadvládě nad zdejší národní menšinou německou, nýbrž od samého po- čátku nabízeli a zajišťovali jsme jí úplnou a nejpoctivější rovnoprávnost, nevyhražujíce své dvoutřetinové většině ani o atom více práva veřejného.

Než pohříchu od samého počátku tatc naše poctivá snaha vrážela na urputný od por našich sousedův německých, kteří čím déle do času a čím více my kulturně sílili. tím větší proti nám oddychovali záští ple mennou, osočujíce všechno naše snažen všemi prostředky křivdící nenávisti jako ne přátelské Rakousku a živlu německému očerňujíce nás před světem brzy jako zpá tečníky, tmáře a feudály, brzy opět jako revolucionáře, panslavisty a t. d., proti jichž rejdům stát i Němectvo musí státi co nej ostražitěji na stráži a jimž nelze jaktěživu dovoliti, aby dosáhli svého ideálu, poněvadz prý by ten český stát stal se hrobkou Němců v zemích českých a klínem, rozštěpujícím samy kořeny říše habsburgské. — Ano tak daleko šla zavilost německých hegemonův, že pro ošálení světa sami do ústavy své z r. 1867 vložili zá- kladní ustanovení, prohlašující rovno právnost všech národů a jazyků zem ských v úřadě, ve škole, a všem životě ve- řejném, aby pak proti nám, když jsme proti centralistické té ústavě jménem svého státního práva zvedli odpor, mohli světu na- mluviti, že jsme protivníky svobody ústavn i rovnoprávnosti a chceme obnoviti česky stát jen proto, abychom v něm Němce při pravili o rovnoprávnost. Stůjž zde historicky dokument nejošemetnější té ústavácké šalby jakou kdy křivděno národu, chtějícímu se poctivě, rovně dělit o právo a svobodu s ná rodní menšinou.

V Herbstově adrese, přijaté německou většinou na sněmu českém 30. října 1869 neváhali zemští ti škůdci tvrditi, že prý státoprávní zvlášnost Čech způsobila by rozpoltění a oslabení říše (kterou dvé leta před tím rozpoltili sami schválením dualismu) a tím zplodila stav, jenž by tot království tím více ohrozil, »čím více jest se obávati, že by se zničil a v ze m rovnoprávnost obou národů, vje již svědomitém zachovávání spa- třujeme (oni, Herbstovci !) životní otázku říše.« Jediné na právní půdě ústavy (prosin- cové), »která všem kmenům poskytuje stejně volnou půdu k rozvoji národnímu, lze prý v duchu jejím a v mezích jejích vy rovnat spravedlivě a trvale nynější spory.e A o rok pozdějí, po pádu ministerstva Hasne- rova Giskrova neostýchali se po veškeréte Kollerovské hrozné persekuci našeho lidu titíž gentlemani německo centralističtí v nové sněmovní adrese Herbstově ze dne 7. dubna 1870 této farizejské lži: »Čílem ůstavo- věrné strany jest bratrské spolu- působení rovnoprávných rakou- ských národův a nikoliv hegemonie jednoho kmene národního.« — Nuže a když jsme my v brzce na to jim nabídli poctivou pravici ke smírnému dorozumění se — co učinili?

Odmítli ruku Riegrovu, rozbivše vyjsd- návání dřív než vlastně bylo zahájeno. Když pak po roce týž Rieger vypracoval a nabíd jim návrh fundamentálního zákona na ochranu obou národností v království českém, garan- tující jím pod zárukou královy přísahy úplnou a naprostou ve všem rovno právnost s národem naším, ba když šel ve své smířlivosti tak daleko, že přistoupil i na rozdělení sněmu českého v národní kurie. abychom jich nemohli a neměli v jejich po třebách a zájmech osvětových a národních nikdy přehlasovat — jak se tu opět zacho vali němečtí vůdcové. Zavrhli zpupně a na prosto onen přespravedlivý zákon o rovno právnosti, že prý ho nepotřebují, odešli ze sněmu českého a zjítřili svým křikem kohoutským všechno Němectvo v Rakousku i v sousední vítězoslavící a jednotící se říší německé, jako bychom ukládali svými fun damentálními články (jež byli vypracoval pod dozorem samého císaře Němci Schäffl a Hohenwart s hr. Jindřichem Clamem Mar tinicem) o věčnou porobu, ba záhubu Němeů rakouských a zvláště českých. Odvetou pak tehda prvně v německém spolku pražském pronesli paličské heslo své — rozpoltění Čech. Situace zahraničná světovládné postavení Bismarkova Německ jim byla stejně nápomocna jako zlovolní úsluha Maďara July Andrásse a perfidnost dobrodruha saského Beusta: tak padlo prvn a poslední vážné vyjednávání s národem če ským o restituci jeho dobrého práva na svo bodnou vlasť — a odtud zůstala situace za hraničná, ovládaná praepotencí Německa ho henzollerského, trvalou nepřekonatelnou pře kážkou národu našemu na dráze jeho poli tické — odtud nikdy již, jakkoliv Staročeš

se šlechtou r. 1879 vstoupili na půdu ústavní obeslavše vídeňský parlament, nikdy již ne nadešla éra upřímného vyrovnávání se Vídně s námi, nýbrž naopak ohlíženo se jen na rostoucí, zemi českou poltící požadavky choutky německých protivníků našich a cou váno od punktací vídeňských z r. 1890 před jejich terrorem krok za krokem, kdežto náš odpor proti nebezpečnému tomu rozmachu hnutí všeněmeckého krocen a trestán stavy výminečnými a stanným právem. Tak jsme za těch 48 let přes všechno své úsilí snažné nedomohli se korunovace české, ba ani rovno právnosti plné jazyka svého v úřadech stát ních našich vlastí: naonsk, ale dožili jsme se maření a hacení sněmu českého nezkáranou německou obstrukcí, prozpěvující v něm svou »Wacht am Rhein« — neslýchaným sužová ním a pronásledováním našich menšin v t. zv německém území a trpěným vypuzováním našeho jazyka od prahů »německých« sou dův: slovem po 48letém zápasu jsme poli ticky skoro tam, odkud jsme byli vyšli, ba s ohledem na ohroženou jednot vlasti naší jsme v tom ještě hůře nez tehda. — Než právě tento krutý stav politický bude míti bohda na veškeren národ náš jen ten účinek, ze znovu vzpruží a zocelí naše síly, utuží naši pevnost národní a vlaste neckou, k dalšímu neomrzelému zápasuv nezvratné víře: že nás již žádná zloba ne dovede udolat, že vše záleži jen na nás sa mých, abychom šťastně přestáli zkoušku roz hodnou a poslední. A tak s osvěženou vírou v sebe, s mysl nadšeňou pro svatou velkou věc národa na šeho, vzhůru česká srdce k dalším bohda vítězným již zápasům za život, vlast a svo bodu českou ! —

Panu posl. dru. Kramářovi dostalo se za jeho ironicko-sarkastický a místy i cynický článek, uveřejněný proti »Národním Listům« v osobním jeho orgánu »Den« pod po- směšným záhlavim »Vlasť v nebezpečí« naší odpovědi včera na úvodním místě úvahou o poměru našeho listu k národní straně svo bodomyslné. Včerejším článkem naším podán odveta na sotisu vůdce nár strany svobodo- myslné v příčině naši archivální ortho doxie, jeho posměšku »Nár. Listům« jako »starému hofkiegsrathu« a jich byrokratické poli- tiky podle archivu a podle »Voraktů«. Aby však nezbylo pahu dru. Kramářovi záminky k žád- ným »archiválním« námitkám, můžeme mu jeste posloužiti argumenty k positivní politice a situa i jí způsobené takovými, že kdyby měly býti dány do archivu, znamenalo by to tolik, jako dáti do archivu — samotného dra. Kramáře proti čemuž by se jistě aspoň on velmi živě rozhodně opřel. Pan dr Kramář promluvil totiž sám k věci — a sice na posledním sjezdu ná- rodní strany svobodomyslné v březnu 1908 — který ještě snad nepatří do archivu — řeč ne- sporně tak výbornou, že se pod ni subsum - vati dá téměř každá věta humorného jeho článku. Hned nejtéžší obvinění dra. Kramářez dne 30. prosince 1908, že »Nár. Listy« při- vedly stranu mladočeskou k úpadku, vyvrací dr Kramář ze dne 2. března 1907 tak drasticky že stačí uvésti jeho vlastní slova. Vůči impo- santnímu účastenství sjezdovému zvolal tenkrát p dr. Kramář: »Ta stará strana svobodomyslná opravdu ještě není pochována, ba ne- byla nikdy tak živá jako nyní!« Že to nebyl »Den«, který stranu postavil do žofin ského sálu před řečnické rostrum p. dra. Kra- máře v tak imponující sllo, tak živou, nýbrž »Národní Listy«, vysvítá už z toho, že » Dene rozdával u sjezdového vehodu účastníkům exem- pláře teprve z první čtvriky svého prvnih ročníku.

Dnešní konce, ve které strana uvedena v krátké lhůtě 22 měsíců, jsou výhradně zá sluhou dra. Kramáře a jeho »Dne«, my na nich nemáme žádného jiného účastenství, leč to, ze jsme před těmito konci varova li dokud byl ještě čas. Doslo to tak da leko, že strana, kterou dne 2. března 1907 z bourlivého souhlasu dr Kramář označoval prá- vem jako všenárodní, prohlášena nedávno od jejího čelného příslušnika dra. Tobolky z takovou, jaká jíž nikdy všenárod n nebude. Pan dr. Kramář byl ve »Dnu« tak malicherným, že náš vánoční článek klade n vrub návrhu p. dra. Tobolky za »jeho osobu prý učiněného«, aby se nár. strana svobodomy- slná sjednotila s realisty a na vrub článk »Dne«, kterým doporučuje Mladočechům a po krokárům v Čechách moravský příklad tétc aliance — patrně za »jiné osoby«. Pan dr Kramář se mýli, tyto zjevy jsou pro nás jenom symplomem poměrů ve straně panujících, nichž pro určité členy její není jiného výcho diště než přireorganisování ke straně prof. Ma- saryka. Že litujeme takového osudu strany kdysi drů. Grégrů a dra. Sladkovského a jak ho litujeme, tím se ovšem netajíme. Pan dr Kramář pro svou osobu ve své »Vlasti v ne- bezpečí« neví sice »ničeho o takovém splynut v Čechách, ale upřímně se přiznává, že by ko operaci svobodomyslných a pokrokových po slanců zejména ve Vídni uvítal s velikou ra dostí«, což prozatím neznamená splynutí s stranou pokrokovou a docela ne přijetí veške- rého jejího programu.« Prozatím jsou to vyslo- vené námluvy a jednalo by se jenom o pro gramový přinos Kdyby však došlo ke sňatku také k němu dojde — vrátil by se dr. Kramát jenom do lůna společnosti, kterou v lepším pro-

Číslo t V drobném prodejli ranní číslo o sobě . . za s večerní . . . . . . . za l h Va fliňlkách na venkově ranní eislo . . . . . . . 10 večerní lnseráty platí se hotově nspřed. Předplacení a inserty přijíme admtnistrace v Marianské ul., a Tam nachánejí se tát redakce, tiskárna a oxpedine „Národních Llstů“ Rukoplsy se novracei.

spěchu národní strany svobodomyslné nikdy opouštěti neměl. Pan dr. Kramář jest bezpečen, že se s po- krokovými poslanci sejde na základě programu národní autonomie. Pan dr. Kramář se k tomuto programu docela zjevně při- znává a kdyby skupina bližších i širších pří- vrženců jeho byla ještě politickou stranou s čivy a temperamentem pro svůj program, musilo by jeho příslušné prohlášení způsobiti mezi nimi skutečný poplach a bouři nevole. Ovšem že jest národně-autonomní vyznání dra. Kramáře po praktické stránce nesmyslným pokusem a poli- tickou kvadraturu kruhu, Jemu jest jednot a celistvost našeho království »docela dobfe možnou, ba i pro všechny časy pevnější a za- bezpočenější« kdyby se našlo(l!) řešení problému národnostní autonomie, které by 1. z- chovalo jednotu království formálně i věeně ve všech oborech správy, 2. které b omezilo národnostní autonomii na úkoly kulturné s plným rozvojem národních menšin; 3. které by nezadal rozhranicení okresů 4. které by neporušilo náš stěžejní nárok, aby oba národy došly práva ve svém jazyku v ce- lém království. »A na tyto podmínky by dojista přistoupila strana pokroková se svým progra- mem národnostní autonomie«, dokládá pan dr.

Kramář, aniž by tušil, že lato jeho národnostní autonomie vylučuje vůbec pomysl národní auto- nomie, jež především dělí, neboť chce dv autonomie. Jak ostatně p. dr. Kramář je pevný a důsledný ve svém národně autonomistickém názoru, který zachovává jednotu správy ve všech jejlch oborech, o tom svědč passus jeho vlastnlho vánočního článku, kde se zmiňuje o tom, že se trvale neubrá- níme požadavku Němců, aby byli spra vo- váni úřadníky své vlastní národ- nosti. Jak výtečně řeší tato »autonomie« pro- blém národností, ukazuje poštovní ředitelstvi v Praze, jehož oba presidenti jsou již čtvrtý den na soudu ministerstva obchodu o tom, smějí-li úřadníci kvitovati své gáže ve svém jazycel Ze pan dr. Kramář nám vytýká »archi- vální orthodoxii« a na doklad svého maxim (až tam dospěl dnešní v ůdce národní strany svobodomyslné !), že zásada dvojjazyčné rovnoprávnosti jest již dávno prolo- mena, uvádi »archivalie« fundamentálek a na- bídky knižete Lobkovice Němeům v letech osmdesátých (tak starý archiv má dr. Kramář!) to jen tak mimochodem.

Kdo vyslovi zásadu jednojazyčnosti — če ské v českých, německé v německých krajích — vyslovil zásadu teritorlálního národnostníb dělení země — na to dr. Kramář ovšem ne- připadne Leč vraťme se po tomto výletu do říše nacionálně autonomistických snů, ve které na- stane splynutí duši svobodomyslných a pokroko- vých, zase do slzavého údolí positi v n politiky sjezdové řeči posl. dra. Kramáře. Definovalť v ní tvůrce českého positivismu svou taktiku jako »dobývání jedné posice za druhou dobývání politické moci, abychom za těžk oběti, kteréž přinášíme státu, dostali v kultur- ních a hospodářských věcech to, čeho potřebu jeme k svému rozvoji a prospěchu národa.« *) »Čas«, polemikou dra. Kramáře proti nám nadšený, předstirá, že rozumí národnostní autono- mii dra. Kramáře, která dne 25. prosince připoušt rozdělení správy německými a českými úřad níky, dne 30. prosince však zamítá jaké koli rozdělení správy v kterémkoli oboru. Nám s posmivá »Čas« mezi jiným, že jsme pro dvojjazyč- nost v celé zemi, ale že jsme potírali učení něm- čině. My jsme byli proti závaznému učení, proti nucenému učení němčině. Že rozdíly mezi germani- saci závazným učením se němčině a mezi znalostl němčiny jako kvalilikací c. k. úřadníka, na nít on sám přistupuje volbou svého povolání, jsou

FEUILLETON V Praze, 31. prosince 1908.

H. (K vyšším eílům.) Vstupujeme de nového roku v náladě velmi vážné. Po smut ných zkušenostech a lonských zklamáních po slední doby necitíme snad nějaké zkrušení stisnění, ale zdá se, že zavládlo více opravdo vosti. Trudný život, neustálý zápas, čini lid otužilými, tvrdými a mužnými. Život českého člověka není obklopen přízni vými okolnostmi, není favorisován osudem. Must slevovati mnoho ze svých hrdých ideálů, ktere mu jako magické obrazy země zaslibené ukazo- vali velcí vlastenci, probudivší ho k novým nadějím a tužbám národním a politickým. Kro za krokem s krajním napjetím všech sil zápol aspoň o možnost existence. Lze očekávati, že způsobí zvážnění českého života, v němž bude méně frazí a více práce. Kritická situace, před jejíž hrozivosti nemožno zavírati oči, je tuhou školou pro českého člo- věka, trochu lehkomyslného a důvěřivého. Již teď je patrno pozorovateli veřejného života českého, že se vybavuje ze své bývalé naivnosti, malichernosti a sousedské pohodlnosti. Nový, vyšší a modernější duch vniká do všech vrstev. Některé titěrnosti sentimentálního a blouzni vého vlastenčení, projevovaného bombastickým deklamacemi a křiklavým fangličkářstvím dnee již se zdají směšnými a jsou nemožné. Nynéjší vlastenectví znamená pevnou od- hodlanost a nadšenou obětavost, vzmachy ener- gie a síly a povznášení mysli k vyšším cílům národním a lidským. Výsledky tohoto vývoje, tohoto tihnut k vyšší úrovni, jsou již patrné a potěšitelné A můžeme se s jistou úlovou v mysli a s vl rou v lepší budoucnost ubírati vstřie roku ptí štímu.

Ačkoliv politická bilance naše je passivní není to důvodem ke krajně pessimistickému na zlrání na situsci. Na druhé straně vidíme, že se vždy vle vžívá do řad českého lidu národní ukázněnos a vědomí jistých povinnosti a závazků. Dale můžeme konstatovati moený pokrok české prác kulturní a hospodářské. Odborníci okazují slibný obraz české zdat nosti hospodářské, jež se jeví v rychlém roz voji průmyslu a obchodu, v mohutně založe ném a zdokonalovaném zemědělství, v novýci zdrojích vývozu a styků s ostatními zeměm slovanskými i s cizinou. Každou chvilí rozlet se po Čechách prospekty nových akciovýci podniků a nových bank. V osvětové činnosti je zřejmý rozlet vzhůru k vyšším metám. Literatura i umění nabývaj vždy více ideové zralosti, obracejí se k životu svého lidu, vášnivě a opravdově se zaměstná vají otázkami jeho byti a jeho budoucností bez váhání přistupují ku problémům sociálním- Umění neslouží vlce choutkám a přepychu moc- ných a privilegovaných, stalo se podstatným živlem a duševní potřebou demokracie. Básní sestupují a hvězdných vyšin a z mystických zášeřin svých pyšných samot do shonu život a s láskou a soucitem se sklánějí k lidstvu tlumoči jeho touhy a hněvy. Románopisci n- jsou jen zábavnými společníky nudících se čt- nářů, nevypravují jen dobrodružství a dramat srdcí, ale pozorují a studují svou společnost. odhaluji bolesti a krise svého národa, jsou roz- sévači nových myšlenek. Umělec, který nespokojil se jen technickým výrazem virtuosnosti svého talentu, ale počal přemýšlet a pohlížet do tváře své době, přiblíži se k životu, sestoupil se svého aristokratismu mezi lid a jeho dílo stalo se pravdivějším. T

je velké vítězství moderních umělců, kteří po vznesíi se nad tradice škol, vymanili se z vlády aka demických konvencionálností, setřásli jho machy a jako Rodin a Constantin Meunier, jako Roll. Steinlein, Carriěre vytvořili díla upřímně hovo- řici k srdeím lidu, okazující davu radosti a slávu krásy. Umělec, jenž je volným a proslým děl níkem, jenž přestal býti dvořanem, přisluhova- čem oltářů, lichotníkem velmožů a nabobů. sblížil se s dělníkem toho průmyslu, který má učiniti život všech vkusným a příjemným a tal nově, obrozujíci vlivy estetické vnikly i do dílen knihařů, zlatníků, ciseleurů, truhlářů, keramiků hrnčiřů, emaileurů. Jasný odlesk nového uměn osvítil též naše mladé umění a stále úspěšnějš výsledky činnosti umělců, sdružených v »Ma nesu« a bohatý vzruch v uměleckém průmyslo nasvědčují, že v tomto směru jde naše kulturn práce skutečně k vážným úkolům a povzneše ným cílům. V literatuře začíná se stále důrazněji uplae ňovati směr ideový, básnici i romanopisci zabý vají se problémy filosofickými, otázkami politi ckými i sociálními. Nastává doba jakéhosi n vého idealismu, jež činí poslání spisovatelo důležitějším a vyšším. Vykazuje mu zcela jin místo, nežli jaké měl, dokud byl pouze krato chvilným společníkem. Básníci nechodí již kolem života s neteč nosti parnassistů, holdujících zásadě »umění pr umění«. Neštili se pohlédnouti na bídu a utrpen lidstva a soucit s poníženými, vzpoura proti ne spravedlnosti a tyranii mocných dává jejiel poesii úchvatné a vznešené tony. Hle, k jakým veršům inspirovala moder ního básníka novinářská zpráva o hornické kalastrofe: »Zřel dolů ... Hle, koupená těla .. . Tam ztracen tedy i duše. Jich krvavý pot již nestmelí trhliny ... Mičte Ženy . ..

Už pro peníz nikdy hlad lstivý je do hlubin ne vyženo, ty vyhnance Slunce a smutného kabance muče níky ...« ) Moderní poesie se přiblížila k lidu, vroucne a láskyplně přiklonila se k jeho touhám a ža lobám, ale to neznamená, že se ponížila, že s stala snad všední a vulgární. Právě tato litera tura, která je prožehnuta hlubokým citem demo kratismu, je daleka toho plochého, nízkého šo sáctví a té tendenční posy, kterými vyznačovaly se jisté banálnosti naivního realismu a brutál ního naturalismu. Nové sily a hodnoty kulturní podává uměn a literatura dnešní společnosti, spějící k iddeáli spravedlnosti, svobody a míru. Kultura“ půjde vždy s dalším vývojem společnosti a nejsou správné obavy těch, kteří myslí, že jisté pře- vraty a emancipace, jež vytvoří nové zákony novou morálku, budou osudny umění. Proto naši spisovatelé stále horlivěji opravdovějí pozorují svou dobu, analysují její stavy a krise, ponořují se do hlubin života svého národa. Vydáváme romány, které nejsou jen obrazy z pěirody, dramatickými výjevy z salonů aneb sentimentálními idyllami z chatrčl které nespokojují se jen ličením napínavých příhod a zábavným vypravováním všednieh i fantastických historií. Naší touhou je odhaliti celý obraz své doby, svého národa, ukázati bez ohledně a z příma jeho slabosti a choroby tlumočiti jeho žaly a vzpoury. Politické a s ciální živly jsou stále hojnější v českém ro mánu, jenž již touto ideovou obsažností stává se bohatším a zajímavějším, byť by jeho lek tura byla snad namáhavější. Mladá literatura stavi si seriosní úkoly. »Měli jsme nepochybně podivný nápad: po- staviti se tváří v tvář době, jejím bolestem, je- jím krisím. Neuhnuli jsme tam, kde jiní ubýbsli *) Ant. Sova: »Zjevení.« »Novina«, 1. seši II. ročník.

chápání Časovu« přiliš složitými, není naše vina.

Viděli jsme nemoc a řekli jsme: »Vidíme ne- moc!« Viděli jsme ubohost a řakli jame: »Vidíme ubohost!« A přece, vidouce slabost, snili jame o síle. Chtěli jsme bouřiti ospalou energii ná- rodní, chtěli jsme zneklidniti dřímající svědomi «?) Tak vyznává své kredo mladý autor v před- mluvě, kterou v sebavědomé formě manifestu po způsobu Viktora Huga předeslal své knize po- vídek Tento vztah k národnímu životu naní již ničím novým a má velký význam u autorů ne- odvislých a otevřeně hovořicích, v jejichž kni- hách netají se tendence strannická, ani politick spekulace, chtějící se zavděčiti jistému směru a těžiti ze snadno získané populárnosti. Tez Disraeli psal politické romány, které mu klestily cestu k politické karieře. Naší spisovatelé nemlčí již nevšímavě k ve- řejným záležitostem. Někteří, jako na př. tem- peramentní Vilém Mrštík, dovedou pronésti své důrazné a ohnivé slovo ze své volné tribuny do zmatku a hlaholu otázek a starostí dne.

Literáti všímají si politiky. Ale naši politi- kové nevšímají si literatury. Je to stará stížnost. Naší politikové ostávají stále stejnými a ani po- rážky je nepolepšily. Neřikají nám nic nového a z Vídně se vracejí vždy zkroušení s prázdnou. Těch několik ulovených ministerských fraků ne- učinilo naši politiku moudřejší ani statečnějš. A přece není zaměstnanějších lidí nad ně. Ne- mají ani tolik času, jako jejich kolegové v cizině, jako takový. Gambetta, Challemel-Lacour, Glad- stone, Clemenceau věnovali pečlivější pozornost osvětové činnosti svého národa. Ještě jsem ne- slyšel českého řečníka, který by jako jmenovaní politikové nebo Bismark dovedl vzlet a ducha- plnost své výmluvnosti povznésti výroky velkýeh myslitelů a básníků. Pouze jistý poslanec začal onehdy — v zaslánu v »Národní Politice« — citovati pana prof. Hantycha A to je zatím trochu málol *) V. Dyk: »Píseň o vrbě«. Předmluvs.