ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 5d7b5b70-8f1a-11dd-b5cc-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 26 celkem · entity: person 42, place 3, work 3
1 masthead
26. října 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 294.
3 masthead
Patisk vyhražen
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH Bohdan Kaminský: Figurky. Ypsilon: Zkušenost. Aug. Eug. Mužík: Závist. Dr. Basanovis: Ne první. Ivan Vazov: Polibek Makedonii. BOHDAN KAMINSKr.
Kaminskij Aug Mužík doktor Basanovis Vazov KAMINSKr Makedonie
6 title
Figurky.
7 article Ctitel.
Ctitel. Dnes vyjevil mi ctitel nenadálý, jak ode dávna prý mne v úctě chová — patnácíkrát, myslim, ujístil mne znova, že krásné je, dar zpěvu člověk má-li. A vychrst na mne celou konev chvály. a mluvil jako kniha Mojžišova, prý kdesi cosi, krásná, vzletná slova vlast, národ, láska, dobro, ideály .,. A muž se nadšeně mé ruky chápol, a v očích jeho chvěl se svatý zápal — — Prý již tak dávno přával si mne ználi. O božské je, mit poetickou vlohu ... A doš korunky laskavě-li mohu dnes půjčit mu, že s dikem prý je vráti ... Čtrnáctiletá Pod mými okny chodí — řeknu hned, ne k vůli mně. To ve protějším domě On bydli, kadet, k němuž neoblomně Ine plným žárem čtrnácti svých lel. Půl hodiny upírá žhouci hled k těm Jeho oknům.. dnes tam ale kromě dvou párů rukavic, jež On vždy skromně si pere sám, jiného nevidět. Ctrnáctiletá chodi, čeká dlouho — nic, nikde niel Stin pad ji do duše . .. O mladé lásky nedočkavá louhol Divenka stěži hněv již v sobě tlumi, dnes marně hvizdá motiv z „Libuše a jak ten anděl pěkně hvizdat umil
Mojžišův Libuše
8 article Zkušenost.
Zkušenost. (Vyprávěl mi starý přítel) Taky už na něm roste tráva, na starém šebestovi, a hezkých několik let. Byl to mou- drý, rozvážný muž, starší všech nás asi o dva- set let, ale nejlépe mu bývalo mezi námi A měl vzácných zkušeností snad ze všech oborů života, ze všech sítuací. Však na n měl času, pane! Byl nedaleko sedmdesátky když se rozžehnával se světem, a tenkrát po- vídal k nám dvěma přátelům: „Zdá se mi, hoši, že tohle je moje posled- ní zkušenost. Abych pravdu řekl, o tu jsem nejméně stál, a ještě bych nějakou chvíli byl počkal. Ubezpečuji vás, přátelé . .. O čem nás chtěl ubezpečiti, nikdy jsme nezvěděli. Neboť v tom okamžiku vydral se z jeho hrdla zvuk, jaký jsme ještě nikdy ne- slyšeli, až v nás krev tuhla; oční jeho bulvy změnily se jako v skleněné preparáty, rty marně se pokoušely, aby přikryly zuby jeho limiž se na nás ulekané cenila smrt. Duše sta- rého Šebesty vyletěla otevřeným oknem s všemi zkušenostmi, co se jich za celý dlouhý život byl dobral. S rancem zkušeností, jak sám říkával.
Šebesta
9 article
„Víš, hochu,“ říkával mi, „zkušeností mů- řeš mít ranec — a mohou tě stát celý život 1 několikeré jmění, můžeš si nad nimi vybre- řet oči a vylámat zuby, vytrhat vlasy — vy- isají ti morek z kostí a vyženou mozek z hla- vy: ale jen to zkus a prodávej je někomu z zlatku. Nedostaneš ji! Ale co říkám, za zlatku: zadarmo je od tebe nikdo nevezmel“ „Zkušenost, kamaráde,“ říkával, „jje starý kabát s táty — a jenom zkus, abys do něho oblékl syna! Hodí ti ho pod nohy. Zkušenost le jako vřelá lázeň, ve které ses opařil. Ale varuj někoho, aby do ní nelezl! Na truc ti tam vleze — a teprv začne řvát, až se v ní sám opaří.“ Co jsme šebestu znali, byl vdovcem,a dávno před tím. Za rok po svatbě mu zemřela žena, a zanechala mu synáčka. Tak se mu nevydařilo manželství. A že synek vyrůstal bez matky, nevydařil se taky ten.
10 article
„Sedlák ví, co zaseje a co mu vyroste,“ říkával starý šebesta, „ale my ne. Vidíš, ma- cechu jsem k chlapci nechtěl, a kluk se zvrhl. Sotva je mu dvacet let, utekl mi. Chce by samostatný! I tak si buď — ale co mne s nim asi ještě čekál“ Něco čekalo, a pro šebestu velmi nemi- lého. Svěřil se s jinou zkušeností, až věc vy- zrála. Za několik let potom, když se od něho syn utrhl. Tehda utrpěl otřes, až byla obava o jeho rozum. „Kamaráde, čekala na mne strašlivá zku- fenost, a nevím, zda ji překonám, přečkám. Za bezesných nocí pokouší se o mne téměř Hílenství. Nebo sebevražda. Pojal jsem ho za ruku. Chvěla se a pálila jako v horečce. „Co se přihodilo? „Kluk se mi chce ženit!“ „Jak je stár? „Pětadvacet let.“ „Je svéprávný, již mu nemůžeš zabrániti.“ Šebesta sňal klobouk, otřel čelo, stiskl mi rameno jako svěrákem a hovořil hlasem, s těží přemáhaje pláč. A to bylo u starého toho kozáka nejbolestnější, neboť byl drsné povahy a nepoddával se snadno. „Strašná zkušenost na mne dolehlal Stra- livá! Jak se mi vydařilo manželství, dobře víš. Odešla mi tak brzy. Ale měla odejít ještě dříve, než mi zanechala kluka. Byl bych mě jen jedinou bolest života. — Teprv teď se dovíš, že již dříve, před ní, bylo cosí v mém životě. Nic hrozného — tolíko děvče. Ach. ráda mne měla, a já ji. Tak tuze ráda, že m neodepřela nic. A pak jednoho dne mi na- psala: Budu matkou, Filípku. Řekni mi, co se mnou učiníš?“ Šebesta se odmlčel. „Hochu,“ řekl, když se sebral, „mysli jsem, že nedožijí zítřka. Byl jsem zletilý pravda, ale ještě žil můj tatík — a to byí
Šebesta Filípek
11 article
přísný, neúprosný muž. Snad by mne byl za- bil. — Měl jsem čtyry stovky po matce, jinak nic. Šel jsem k známému advokátu, všecko jsem pověděl. Pomohl advokát. Zavolal její matku, vyjednal, čtyry stovky vyplatil. Byl jsem vysvobozen. — A tatík můj, jakoby ho cosi pudilo, měl pro mne nevěstu. A trval n svém, abych se oženil. Oženil jsem se. Z čtvrt roku potom ranila otce mrtvice. Zatím Lojzička zmízela. Neodvážil jsem se píditi se po ní. Jen jsem slyšel asi po dvou letech, že se taky vdala. A tak se to rozluštilo. Poznovu se odmlčel. „Viděl jsi ji později? „Nikdy,“ řekl šebesta temně. „A bál jsem se toho. Kdyby bývala zůstala svobodna, byl bych po ní pátral, byl bych si ji vzal. Ale byla vdána, a já se bál chvile, kdy bych se s ní se- tkal. Nestalo se to. „A dále „Její dcera — moje dcera, můj krásný. sladký, mladý hřích — to jest ona, kterou chce syn pojmouti za ženu. Mohlo mne potkati něco strašlivějšího? „Mohlo,“ odpovídám šebestoví. „Kdyby už byla jeho ženou. Ale posud není, a nezbýváti než říci vše synu svému a vyhledat i matk jeho milé. Ale především: víš vše tak nepo- chybně?“ „Zdali vím? Není pochyby. Děvče se jme- nuje Lojzička, patrně po matce. Jmenuje se žďárová, a její matka provdala se za jistého Žďára. Syn mi ukázal podobiznu — a je to ro- dinná podeba, tvář matčina . ..
Lojzička
12 article
„Nemeškej tedy a jednej. A mohu-li ti bý nějak nápomocen — Šebesta popadl mne za obě ruce. „Můžeš-li? Nečekal jsem na nic jiného než na to slovo. Obával jsem se té výpravy, pr mne tak hrozné. Dřív než se synem, rád bych pojednal s ní, s matkou. A tedy to učiň ty. Žd její byt, zde podobizna její dcery. Navštiv ji promluv s ní, ať sňatek stůj co stůj překazí Nevíť patrně, že Vratislav je mým synem. Vyhledal jsem paní, vdovu po malém úřed- níku, Několika slovy uvedl jsem, že přicházín pojednat o věci choulostivé a pro ni snad bo- lestné. Ale konám jen přátelskou povinnost. „Slovem, vážená paní, dceruška vaše m známost s mladým Šebestou ... „Má, a budou svoji. „Přicházím právě jménem otcovým, aby ste tomu zabránila. „Jakým právem to žádá pan Šebesta?“ „Rozpomeňte se, vážená paní: pan Filip Šebesta, jemuž jste kdysí dávno, v mládí svém říkávala Filípku — — „Nikdy jsem tak nikomu neříkala.- Zarazilo mne to. „Vážená paní, jste přece rodem Sklín- kova? „Jsem. „Byla jste provdána za pana Žďára „Byla.“ „A máte dceru Lojzičku?“ „Mám. „A tato dceruška — ó, promiňte, vážená paní, ale v takovém případě nejlépe mluvit přímo — tato dceruška narodila se vám pře sňatkem s panem žďárem ..
Šebesta Vratislav Filípek Žďára Lojzička Sklín
13 article
„Mýlíte se, pane. Za tři roky po sňatku. „Ale vy jste měla známost s Filipem še- bestou, než jste se provdala ... „Neměla. „Což nehovořím s někdejší slečnou Aloisi Sklinkovou? „Nehovoříte. Jmenuji se Žofie. Aloizie byl sestra má. „Ale vy jste Žďárovál“ „Ano, a nebožka sestra byla taky ždá rová. Provdaly jsme se za dva bratry. Je dese let mrtva, její muž oženil se pak zas a žije ve Vídni. Dcera její Žofinka taky zemřela — vi- díte, že je to v naší rodině jak na hřbitově. Jsme tu jen my dvě. A moje Lojzička zdědila po své sestřence čtyry sta zlatých — ano pane, jsou to peníze, které pro ni složil ne- šťastný ten Filípek, když mě sestry zanechal z bázně před tvrdým otcem. Vidíte, že se vra- cejí takřka do rukou, z nichž vyšly. Zůstávaji v rodině. Viďte, je to smutné. Lojzička ho tolik tolik milovala. Co se naplakala, když Filip ovdověl — ale bylo pozdě ... Pln radosti spěchal jsem se svými zprá- vami ke starému šebestovi — a nikdy jsem ne- viděl člověka šťastnějšího. „To je neslýchaná, vzácná zkušenost. opakoval desetkráte, tiskna mi ruce. „Má dra- há nebožka matka, jak jsou ty její peníze pože- hnané! — Ale, příteli, mému synu nemusíšo tom vypravovat... AUG. EUG. MUZIK
Filip Sklinková Žofie Žofinka Lojzička Filípek Al Aug Vídeň
14 article Závist.
Závist. (V přijímací kanceláři velikého ústavu, v němž za- městnáno mnoho různých pánů i dam. Sluha pan Rarášek chodí mrzut z kouta do kouta. Jeho známý vejde a pozdraví; sluha neodpoví.) Známý. Ale, co pak vám je, pane Ra rášku? Jste nějak mrzutl Pan Rarášek (mávne jen rukou a cho dále. Známý. No, je to nějaká tajnost . . . Ná ředitel — viďte! To je patron — měl jste s ním zas mrzutost?! Pan Rarášek. Ale kdež — nic tako- vého. Známý. Tedy co — ven s tím! Víte, žeje dovedu mlčet. PanRarášek. Eh nic, nic — to jen zas ty myšlenky do mne vlezly. Když to tak vše- cko pozoruju a rozjímám, jak hodný a pořádný člověk nemá štěstí, a všelijaká chamrať — — eh, darmo mluvit! Známý. I tak, tak — to já taky dávn řikám — to je taky má řečí Pan Rarášek. A to máte u mužskýc jako u ženských. Nevím, kde je větší holota Jako, považte, ta Šourková — znáte ji přece. Známý. No, jak pak bych neznal — byla tady přece tak dlouho — hezká, pikantní to je kůstka! .. Pan Raráše k. Eh, vy taky — — starý taškáři! Známý (polekaně.] Ale copak já, copal já bych mohll PanRarášek. Ale líbí se vám! Známý. No, vám jistě taky! Pan Rarášek. Eh, kde pak našinecl. To je pro jinší pányl Známý. Taková kůstka! .. PanRarášek. Taková kůstka!... Oba. Hehehel (Smějí se.) Pan Rarášek. Ale, přece to člověka mrzi. Považte jenom — neměl bych to říkat — ale je to pravda a našinci to nedá, aby si as- poň řečí neulevil. Nejdříve měla toho advo- káta Přecechtěla, a když ho docela, abych tak řekl, stáhla s kůže, pustila ho potom k voděa chytila se jiného. A hádejte — koho!
Rarášek Ra Hehehel
15 article
Známý. No — — snad ne našeho ředi- tele! . . Pan Rarášek. Ne, ještě výše — — p- na hraběte, hraběte Sauerkrauta, co sem taky chodí. Známý. No, takového starého papriku ta to s ním chytne! Pan Rarášek (vážně). No, chytne cpravdu chytne. Stáří, holečku, tady neroz- hoduje, ba naopak, čím se starší zblázní a za- miluje, tím je to horší. A o něm přece víme, ž to byl starý lakota a že šetřil celý život — pro koho —— pro ni!... ten jich má — nol. A dal jí, považte, kočáry, automobil, a zařídila se — no — — byl jsem u ní, víme — no a — zámek mají někde a budou tam bydlet spolu Dědicí oškrábou kolečka. Ba ano, ano, pořád říkám — má taková ženská štěstí. T aková. Čím větší slota, tím větší štěstí. Ale chudá pořádná, počestná holka, té si nikdo ani ne- všímne. (Vybuchne.) Já mám dvě. Známý. Ale, vždyť jsem slyšel, že jedna má taky známost. Pan Rarášek (směje se kysele). Zná- most, známost — — ch, co do toho — — chudý řemeslníček — — Známý. No, pravda, pravda, copak ten za nynějších poměrů může dělat! Pan Rarášek. Ba, ba — — ale aspoř je to pořádná poctivá holka, nikdo na ni nic neví, a zůstane takovou! Známý. Ale co ta — co ta Šourková?. Pan Rarášek. Počkejte — tiše — — je tam u ředitele a loučí se s ním. Trvá t nějak dlouho, nemohou se doloučit — hahaha Známý. Hahaha! ..
Rarášek Sauerkraut
16 article
(Náhle se otevrou postranní dvéře a vejde elegantní mladá dáma, již ředitel doprovází; ukloně se jí beze slova, vrací se do svého pokoje. On se zastaví, jakoby si něco před zrcadlem pocpra- vovala.) Dáma. Pane Raráškul Pan Rarášek (s hlubokou, učenou po- klonou). Poroučíte, milostivá slečno!.. Dáma. Víte, já už u nás nebudu, odchá- zím, zařídila jsem se pro sebe. Pan Rarášek. Dej Pánbůh štěstí, mi- lostivá slečno, je vám to přáno! Dáma. No, a na památku — tady něce — (vyjímá tobolku a podává mu peníze). Pan Rarášek (nadšen). Ach, děkuju na stotisíckrát, poníženě ruku libám, milostivá slečno! Zaplať Pánbůh! Přeji to nejlepšíl Dáma (podává mu ruku, již on uctivě po- líb9. Tak s bohemi A pozdravujte doma! (O- chází — pan Rarášek jí otevirá dvěře a provázíj nejhlubší poklonou. ) Pan Rarášek. Nejuctivější, nejsrdeč- nější diky! Ruku líbám! Nejponíženější služeb- ník. Mnoho štěstí! — To je ženská — co?. „Pozdravujte doma“ — — nestydí se za na- šince. Známý. Dala, dala, moc — kolik?.. Pan Rarášek (náhle ochladne, schová- vaje peníze, mrzutě). Eh, darmo mluvit! Pořádná. poctivá holka nemá to štěstí! Známý (tajemně a důrazně). Pane Rarášku. poslouchejte — nemohl byste — tak pětičku — na krátký čas — na pár dní — — Pan Rarášek. I co vás napadá — ne Známý. Ale vždyť vám dala tolik — — Pan Rarášek. Za to koupím něco dceří. Nějaký šperk. Snad potom taky — — Známý. Tedy nel .. Pan Rarášek. Ne. Znánrý. Tak s bohem. (Odejde. ) Pan Rarášek. S bohem. (Bručí sl. pře- cházeje.) Pořádná, poctivá holka nemát štěstí ...
Raráškul Rarášek pozdravovat dom
17 title
Ne první.
18 article
Y psilon.
19 article Litevsky napsal dr. Basanovis. Přeložil K Handzel.
Litevsky napsal dr. Basanovis. Přeložil K Handzel. Světnice byla plna lidí. Malá lampa za věšena u stropu osvětlovala žlutým světlem pouze blízko sedící; okraje stolu a kouty to nuly v šeru. Všichní byli veseli. A nikdo z nich ne cítil a neviděl, že světlo bylo takové slabě vzduch těžký, plný kouře ze špatného tabáku. zápachu z potu a špatně vydělaných kožichů Čím více kalíšků vodky vyprázdňovali, čím více džbánů píva vysušovali, tím veselejším se stávali, oči jim více planuly a tváře červe naly. Ve světnici vřelo jako v úlu; staří i mladí muži i ženy mluvili hlasitě, smáli se, jenom občas ozýval se v této vřavě pronikavě křik dítěte, právě dnes pokřtěného. Hodně podnapilý hospodář, statný mu s vlasy, trčícími jako srst a studenýma očima volal, bije pěstí o stůl: „Kdyby to tak udělalo moje dítě, zastře lil bych je na místě!... Jak mne tu vidíte ži vého, zastřelil bych! . .. Vyřknuv tato slova, vrhl Budrys pohle na hocha v středoškolském úboru, stojícíh stranou. Jejich pohledy se setkaly. Tvrdá ne- ústupnost zračila se výrazně na jejich tvářích Syn, když uslyšel hrozná slova otcova, ne- sklonil hlavy a vydržel bez mžiknutí jehe ostrý pohled. Bylo však těžko uhodnouti, sou- hlasí-li s otcovým výrokem anebo naopak za- mítá jej. Nejedním však pohnula tato slova. Kmo třička již dosti podnapilá počala trochu dří mati, když však uslyšela takový nerozvážný výrok, pozvedla oči a tázala se: „Co se tam stalo? Proč Budrys tolik křičí? Několik besedníků, nevědoucích dobře oč jde, chtělo zvědavou ženu upokojiti: „Eh... jen tak . ..
Basanovis Handzel Litevsko
20 article
„Ne, docela ne jen tak!“ zvolal Budry ještě více rozdrážděn. A obraceje se k opodál sedícímu šedivému stařečkovi s pěknou tváří vedl dále svou: „Neočekával jsem, švakře, že budeš dě- tem dávati takovou zvůli!... Kolik on zmar- nil peněz! A nyní co z něho? Půjde psy cho- vati i tolik! . .. Stařeček v rozpacích míčel, Budrys pal rozohňoval se stále více. „Je nyní u tebe doma?“ „Ne,“ odvětil stařec nějakým tichým smutným hlasem. „Navrátil se, žádal peněz na další učení, já mu však přímo řekl: jeď do semináře a dám ti poslední peníz, jinak nechci o tobě vědět... I odejel ... „A ty mu nic a nic!“ křičel Budrys. „Ne- daroval bych takovému lajdakovi... Buď m jeď do semináře, anebo... vyvedl bych ho někam do pole a zabil jako psa: když jsi ubi mou krvavou prácí, hyň také sám! . . „Lehce se řekne...“ odvětil stařec, těžce vzdychaje: „dítě však zůstane člověku vždy- cky dítětem... „Toť se víl Beze sporu,“ potvrdily četné hlasy. „Ač srdce bolí, než co dělat?“ dodal jeden. „Tful“ odplivl téměř Budrys: „Takov ženské žvasty!... Pustili byste zloděje, kdy- byste ho chytili, když vám krade koně? .. Oč pak je lepší takový syn, který utratil váš težce vydělaný peníz a stal se psářem? . ..“ A nyní se opět skřížil zlý pohled otcův se zrakem synovým. Oči pobledlého jinocha však svítily jasně a směle i otevřeně hleděly na zčervenalou tvář otcovu, ačkoliv chvějící rty mluvily zřejmě o současném vnitřním zá- pase i o neklidu srdce.
Buder Navrátil
21 article
Minuly tři roky. V tétéž světnici seděl Budrysův syn ještě ve školním úboru. Velice še změnil za těchto několik let. Tehdy stál stranou u zdi, divat se nesměle a poslouchal, co mluvili starší. Ne- poddajnost zůstala a nyní tryskala mu z po- hledu, dnes však zpod sraštělých bry blyštěly oči, plné vnitřního ohně. Jinoch, podepřev oběma rukama horkou hlavu, zadíval se do zahrádky. Slunce již klesalo a kladlo rezavý stin na pole a louky. Poslední jeho paprsky rozlou- čení uléhaly třpytně na hlavu jinochovu, od- rážely se ve smutných, široce otevřených očích a zlatily na stěně visící obrazy rozma- nitých svatých, nebyly však schopny rozptý- liti myšlenky těžké jako mračna krupobití. Teprve žena jej odtrhla od mučivých my- šlenek, když, vcházejíc do světnice a vidou jej sedícího u okna, tázala se: „Co ty zde sedíš samoten, uzavřev se před lidmi?... Jdi, slož si oděv... Hned roz- dělám oheň, uchystám večeři a také vám na chystám masa na cestu. Chlapec se zachvěl, probuzen náhle ze svých myšlenek, a dívaje se na matku, pomalu odvětil: „Není mi, matko, potřebí masa na cestu nechci jeti do semináře... Matce klesly ruce, syraštělá tvář se pro- táhla, ústa se otevřela... Slova synova ji tak rozrušíla, že nemohla ani promluviti. A svn se přiblížil k ní, uchopil její černou, upraco- vanou ruku, a líbaje ji, mluvil s bolestí: „Prosím tě, mamínko, jen se tím tolik ne- trap... Věř mi, já budu vždycky poctivým užitečným člověkem... Víš, že tě mám rád Mně bylo velmi těžko vám to říci, já však .. jinak nemohu ..
Budrysův
22 article
Tato slova ještě více matku rozrušila. Se zlostí vytrhla mu svou ruku, nedovolila ji li- bat, odstoupila od syna a zvolala: „Co blábolíš, zbláznil jsi se?... Což te Pán bůh opustil? . . A v jejích očích zračil se hněv a zděšení Toho se syn od matky nenadál. Chtěl se skloniti před matkou jako pokorný, dobrý syn, a ona ho odstrčila s hněvem. Pozvedl te- dy smutně skloněnou hlavu a počal matce se žalem vysvětlovati. „Vždyť je nejedna cesta, matko, aby s mohlo lidem sloužit... Všichni nemůžeme býti kněžími... Je potřebí též lékařů, kupcí a řemeslníků.“ Matka však neslyšela jeho slov; dívalase naň široce rozevřenýma očima plna zlostia zděšení. „Mlč! Ty mi nemudruj... A mne uvidí dříve v hrobě než já tebe... ne knězem! ... Bylo jí příliš těžko říci to, co kdysí vi- děla pouze ve snu a po procitnutí neměla an odvahy na to mysliti. Dnes, když uslyšela z ús svého syna to strašné vyznání, nevěděla, c se s ní děje. Hněv a strach poněkud minuly srdce však sevřel veliký žal, od něhož hlav hořela, slzy stály v očích a zlá, nelítostná slo va padala z úst. „Nebudeš-li mne poslouchati, moje slz nedopřejí ti ani trochu štěstí pro celý život! Hoch zbledl ještě více a všecek se třesa prosil polohlasně: „Matko! Matko!... Proč tak... Otevřenými dveřmi vešel těžkým krokem sám Budrys. „Co se tu stalo?... Vrátil jsem se ji s pole a večeře ještě není hotova?“ .. Nedostav odpovědi, nemohl pochopiti, co se zde stalo; hleděl tedy netrpělivě hned na ženu, hned na syna, hned na tři mladší děti. které za ním vešly do světníce. Všichni stáli nehybně, pouze matka utírala si zástěrou tvái slzami zalitou. Otcovy oči počaly metati ble- sky a ve hlase zněl již veliký hněv. „Očaroval vás někdo?... Co stojíte jake koly?... Proč pláčeš, matko ? . ..
bůh Matek
23 article
Všichni mlčeli, bylo slyšeti jenom oddech vycházející hvízdavě z prsou. V tom okamžiku tak krátkém syn, po- hlédnuv na rozzlobeného otce, pochopil, že na se vzal vedení boje ne s otcem, nýbrž věč- ného, nikdy se nekončícího zápasu světla s temnotou. Jinoch toužil vroucně přemoi tuto silu temnoty, avšak tvrdé, sevřené pěsti otcovy braly mu veškeru naději. Pocítil svou slabost a jeho ubohé srdce ponořilo se do ne- smírného žalu, po chvíli si však vzpomněl n své rozhodnutí, a stanuv mezi otcem a mat- kou, oznámil slabým, temným hlasem: „Řekl jsem matce, že nepojedu do semi- náře... Kdyby byl blesk udeřil hned vedle B- drysa, byl by méně ustrnul než v této chvíli. V očích se mu zatmělo, sotva stál na nohou, přitisknut břemenem bolesti a myšlenek.A líto mu bylo zbaviti se pýchy a závisti svých sousedů; věděl, že všichni sousedé se budou vysmívati a těšiti z jeho ponížení. Syna však přece miloval také . . I vířily mu myšlenky v hlavě. Avšak za- temnělý sedlák, plný předsudků, nemohl po- chopiti syna, nebyl schopen porozuměti, že jeho syn, jako ti všichni, kteří si zamilovali světlo a pravdu, cítil ve svém srdcí nepřemo- žitelné povolání sloužiti tomu, co považoval za svou nejsvětější povinnost v životě. Udeřil hocha ve tvář, chytil ho za hrdlo, odtrhuje ho od mladších, plačících dětí, které chtěly brániti staršího, týraného bratříčka, odvlekl ho do komory a tam hodil, nelituje ran pěsti a kopanců. „Vystřízlivil... Vrátí se k rozumu, ažsi posedí,“ mručel, těžce dýchaje a zamykaje dveře komory. Matka stála vedle něho. Zdálo se jim, že splnili pouze svou povinnost. III.
Jinoch B drysa
24 article
Sotva počalo svítati, když se dveře jizb otevřely a Budrysovi vyšli na dvůr. Hvězdy bledly a hasly, slunce vstávalo. „Nemohla jsem ani na chvíli zamhouřiti očí,“ promluvila Budrysová. Její hlas se chvěl, oči měla od slz opuchlé, zdála se utrápenou a smutnou. Kdo může věděti, co se dělo v jejím srdci? Snad to věděla ta studená rosa, co ležela jako slzy na trávě, a snad větřík, který táhl od vý- chodu a rozvíval mlhy, jež zůstaly viset nad řekou. A snad vědělo pouze srdéčko malinké dcerky, jež ukryta v zahrádce za plotem, sle- dovala uplakanýma očima kroky rodičů. Budrys šel, jakoby se nikdy nic nebylo stalo, buď že nezaslechl anebo nechtěl sly- šetí manželčiných slov. Konečně otevřel dveře komory, vešel rozhlédl se kolem; byla tu tma a ticho. Vytáhl z kapsy zápalky a při jejich mihavém světle hledal po všech koutech syna. Za ním rozhlí- žela se žena. Dlouhou chvili bedlivě hledali, konečně si pohledli do očí: matka, skříživši ruce, stála, nemohouc již ani plakati... tak neočekávaně to nastalo; v očích otcových pak opět zasvítily blesky hněvu. „Přece se nepropadl do země!“ řekl ko- nečně otec, plivl zlostí na podlahu a vrátil se do světnice: za ním přiloudala se manželka, tisknouc ruce k prsům anebo k horké hlavě. Na prahu potkali dcerušku, která bázlivě pohlédla na otce, neodvažujíc se k němu při- stoupiti, hned se však srdečně přitulila k mat- ce, šeptajíc jí do ucha:
25 article
„Neplač, mamičko!... Janek se vrátí. dočkáš se! Uvidíš, mamičko! ... Matčin rozum byl neštěstím tak vyčer- pán, že se ani nepozastavovala nad tím, od- kud může její dceruška vědět, že Janek zmi- zel. Hned se ji však na duši hodně ulehčílo při pohledu na dcerku, snažící se ji potěšiti srdečným mazlením. Opět jí počaly téci slzy a s nimi zároveň odplynula část břímě se srdce. Počala něco kutit ve světnici, všechno jí však padalo z rukou. Každá sebe menší věc jí připomínalá ihned její zamilované dítě. Na sýpce, kde spával po svém návratu ze škol, kde také nyní stálo jeho lůžko nedotknuté. visely jeho šaty a na stole byly rozloženy knihy, jedna dokonce otevřena, řekl bys, za chvíli přijde a bude čísti; i v zahradě, kde se lak rád učival ve stínu jabloní a kvetoucích lip, i na zápraží, kde večerem anebo ve dny sváteční hovoříval se svými, smál se nebo zpí- vol, všude jej viděla jako živého, ani na oka- mžik nebyla s to, aby ho zatlačila ze své pa- měti. Často, zvláště v poslední době, když se na ni valily nesnáze, břemena a různá neště- stí, pouhá vzpomínka na syna byla pro ni jas- ným paprskem s nebe, pobídkou k zápasu se životem. „Vždyť on,“ myslila, „skrze ni na svět zrozený, s námahou vychovaný, stane se vzdě- laným člověkem, získá úctu, všichni budou naň hleděti jako na slunce... Bude přinášeti útechu lidem v kostele shromážděným av každé modlitbě vzpomene na rodiče. Stojí v jasném zlatistém šatě před oltářem Bohaa v ruce chová Nejsvětější Svátost a kolem něho stoupá vzhůru dým kadidel; září zlato, řekl bys, sám anděl Bohem seslaný. ..“ Již při pouhé myšlence na to opouštělo ji největší neštěstí a bolest a na srdci bylo lehko, jasně. O, jak jinak je dnes... pouze slzy, celé moře slz ...
Janek
26 article
Brzy i těch pochybělo, jenom v hlavě kroužily stále jedny a tytéž myšlenky, stále o jednom. Dceruška, hledíc na matčino trá- pení, chodila stále za ní, a když byly samy, prosebně ji těšila: „Mamičko, neplač, vrátí se .... I plynuly dny za dny v těžkém smutku. Budrys prohledal pozůstalé věci synovy a zpozoroval, že není jeho listin; hned se do- vtípil, že někdo z domácích asi vzal klíč vypustil vězně z komory. Že to nebylo matčí- ným dílem, naprosto nepochyboval, připouštěl však, že to asi udělala některá dceruška, co však měl s nimi dělat, byly ještě příliš malé a hloupé. Otec zpočátku, ač chodil zasmušen, přece nepozbýval neděje; věře upřímně v synův ná- vrat, nejednou okřikl ženu: