1
masthead
26. října 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 294.
3
masthead
Patisk vyhražen
5
article
OBSAH
Bohdan Kaminský: Figurky.
Ypsilon: Zkušenost.
Aug. Eug. Mužík: Závist.
Dr. Basanovis: Ne první.
Ivan Vazov: Polibek Makedonii.
BOHDAN KAMINSKr.
Kaminskij
Aug
Mužík
doktor
Basanovis
Vazov
KAMINSKr
Makedonie
7
article
Ctitel.
Ctitel.
Dnes vyjevil mi ctitel nenadálý,
jak ode dávna prý mne v úctě chová —
patnácíkrát, myslim, ujístil mne znova,
že krásné je, dar zpěvu člověk má-li.
A vychrst na mne celou konev chvály.
a mluvil jako kniha Mojžišova,
prý kdesi cosi, krásná, vzletná slova
vlast, národ, láska, dobro, ideály .,.
A muž se nadšeně mé ruky chápol,
a v očích jeho chvěl se svatý zápal — —
Prý již tak dávno přával si mne ználi.
O božské je, mit poetickou vlohu ...
A doš korunky laskavě-li mohu
dnes půjčit mu, že s dikem prý je vráti ...
Čtrnáctiletá
Pod mými okny chodí — řeknu hned,
ne k vůli mně. To ve protějším domě
On bydli, kadet, k němuž neoblomně
Ine plným žárem čtrnácti svých lel.
Půl hodiny upírá žhouci hled
k těm Jeho oknům.. dnes tam ale kromě
dvou párů rukavic, jež On vždy skromně
si pere sám, jiného nevidět.
Ctrnáctiletá chodi, čeká dlouho —
nic, nikde niel Stin pad ji do duše . ..
O mladé lásky nedočkavá louhol
Divenka stěži hněv již v sobě tlumi,
dnes marně hvizdá motiv z „Libuše
a jak ten anděl pěkně hvizdat umil
Mojžišův
Libuše
8
article
Zkušenost.
Zkušenost.
(Vyprávěl mi starý přítel)
Taky už na něm roste tráva, na starém
šebestovi, a hezkých několik let. Byl to mou-
drý, rozvážný muž, starší všech nás asi o dva-
set let, ale nejlépe mu bývalo mezi námi
A měl vzácných zkušeností snad ze všech
oborů života, ze všech sítuací. Však na n
měl času, pane! Byl nedaleko sedmdesátky
když se rozžehnával se světem, a tenkrát po-
vídal k nám dvěma přátelům:
„Zdá se mi, hoši, že tohle je moje posled-
ní zkušenost. Abych pravdu řekl, o tu jsem
nejméně stál, a ještě bych nějakou chvíli byl
počkal. Ubezpečuji vás, přátelé . ..
O čem nás chtěl ubezpečiti, nikdy jsme
nezvěděli. Neboť v tom okamžiku vydral se
z jeho hrdla zvuk, jaký jsme ještě nikdy ne-
slyšeli, až v nás krev tuhla; oční jeho bulvy
změnily se jako v skleněné preparáty, rty
marně se pokoušely, aby přikryly zuby jeho
limiž se na nás ulekané cenila smrt. Duše sta-
rého Šebesty vyletěla otevřeným oknem s
všemi zkušenostmi, co se jich za celý dlouhý
život byl dobral.
S rancem zkušeností, jak sám říkával.
Šebesta
9
article
„Víš, hochu,“ říkával mi, „zkušeností mů-
řeš mít ranec — a mohou tě stát celý život
1 několikeré jmění, můžeš si nad nimi vybre-
řet oči a vylámat zuby, vytrhat vlasy — vy-
isají ti morek z kostí a vyženou mozek z hla-
vy: ale jen to zkus a prodávej je někomu z
zlatku. Nedostaneš ji! Ale co říkám, za zlatku:
zadarmo je od tebe nikdo nevezmel“
„Zkušenost, kamaráde,“ říkával, „jje starý
kabát s táty — a jenom zkus, abys do něho
oblékl syna! Hodí ti ho pod nohy. Zkušenost
le jako vřelá lázeň, ve které ses opařil. Ale
varuj někoho, aby do ní nelezl! Na truc ti tam
vleze — a teprv začne řvát, až se v ní sám
opaří.“
Co jsme šebestu znali, byl vdovcem,a
dávno před tím. Za rok po svatbě mu zemřela
žena, a zanechala mu synáčka. Tak se mu
nevydařilo manželství. A že synek vyrůstal
bez matky, nevydařil se taky ten.
10
article
„Sedlák ví, co zaseje a co mu vyroste,“
říkával starý šebesta, „ale my ne. Vidíš, ma-
cechu jsem k chlapci nechtěl, a kluk se zvrhl.
Sotva je mu dvacet let, utekl mi. Chce by
samostatný! I tak si buď — ale co mne s nim
asi ještě čekál“
Něco čekalo, a pro šebestu velmi nemi-
lého. Svěřil se s jinou zkušeností, až věc vy-
zrála. Za několik let potom, když se od něho
syn utrhl. Tehda utrpěl otřes, až byla obava
o jeho rozum.
„Kamaráde, čekala na mne strašlivá zku-
fenost, a nevím, zda ji překonám, přečkám.
Za bezesných nocí pokouší se o mne téměř
Hílenství. Nebo sebevražda.
Pojal jsem ho za ruku. Chvěla se a pálila
jako v horečce.
„Co se přihodilo?
„Kluk se mi chce ženit!“
„Jak je stár?
„Pětadvacet let.“
„Je svéprávný, již mu nemůžeš zabrániti.“
Šebesta sňal klobouk, otřel čelo, stiskl
mi rameno jako svěrákem a hovořil hlasem,
s těží přemáhaje pláč. A to bylo u starého
toho kozáka nejbolestnější, neboť byl drsné
povahy a nepoddával se snadno.
„Strašná zkušenost na mne dolehlal Stra-
livá! Jak se mi vydařilo manželství, dobře
víš. Odešla mi tak brzy. Ale měla odejít ještě
dříve, než mi zanechala kluka. Byl bych mě
jen jedinou bolest života. — Teprv teď se
dovíš, že již dříve, před ní, bylo cosí v mém
životě. Nic hrozného — tolíko děvče. Ach.
ráda mne měla, a já ji. Tak tuze ráda, že m
neodepřela nic. A pak jednoho dne mi na-
psala: Budu matkou, Filípku. Řekni mi, co se
mnou učiníš?“
Šebesta se odmlčel.
„Hochu,“ řekl, když se sebral, „mysli
jsem, že nedožijí zítřka. Byl jsem zletilý
pravda, ale ještě žil můj tatík — a to byí
Šebesta
Filípek
11
article
přísný, neúprosný muž. Snad by mne byl za-
bil. — Měl jsem čtyry stovky po matce, jinak
nic. Šel jsem k známému advokátu, všecko
jsem pověděl. Pomohl advokát. Zavolal její
matku, vyjednal, čtyry stovky vyplatil. Byl
jsem vysvobozen. — A tatík můj, jakoby ho
cosi pudilo, měl pro mne nevěstu. A trval n
svém, abych se oženil. Oženil jsem se. Z
čtvrt roku potom ranila otce mrtvice. Zatím
Lojzička zmízela. Neodvážil jsem se píditi se
po ní. Jen jsem slyšel asi po dvou letech, že
se taky vdala. A tak se to rozluštilo.
Poznovu se odmlčel.
„Viděl jsi ji později?
„Nikdy,“ řekl šebesta temně. „A bál jsem
se toho. Kdyby bývala zůstala svobodna, byl
bych po ní pátral, byl bych si ji vzal. Ale byla
vdána, a já se bál chvile, kdy bych se s ní se-
tkal. Nestalo se to.
„A dále
„Její dcera — moje dcera, můj krásný.
sladký, mladý hřích — to jest ona, kterou chce
syn pojmouti za ženu. Mohlo mne potkati něco
strašlivějšího?
„Mohlo,“ odpovídám šebestoví. „Kdyby už
byla jeho ženou. Ale posud není, a nezbýváti
než říci vše synu svému a vyhledat i matk
jeho milé. Ale především: víš vše tak nepo-
chybně?“
„Zdali vím? Není pochyby. Děvče se jme-
nuje Lojzička, patrně po matce. Jmenuje se
žďárová, a její matka provdala se za jistého
Žďára. Syn mi ukázal podobiznu — a je to ro-
dinná podeba, tvář matčina . ..
Lojzička
12
article
„Nemeškej tedy a jednej. A mohu-li ti bý
nějak nápomocen —
Šebesta popadl mne za obě ruce.
„Můžeš-li? Nečekal jsem na nic jiného než
na to slovo. Obával jsem se té výpravy, pr
mne tak hrozné. Dřív než se synem, rád bych
pojednal s ní, s matkou. A tedy to učiň ty. Žd
její byt, zde podobizna její dcery. Navštiv ji
promluv s ní, ať sňatek stůj co stůj překazí
Nevíť patrně, že Vratislav je mým synem.
Vyhledal jsem paní, vdovu po malém úřed-
níku,
Několika slovy uvedl jsem, že přicházín
pojednat o věci choulostivé a pro ni snad bo-
lestné. Ale konám jen přátelskou povinnost.
„Slovem, vážená paní, dceruška vaše m
známost s mladým Šebestou ...
„Má, a budou svoji.
„Přicházím právě jménem otcovým, aby
ste tomu zabránila.
„Jakým právem to žádá pan Šebesta?“
„Rozpomeňte se, vážená paní: pan Filip
Šebesta, jemuž jste kdysí dávno, v mládí svém
říkávala Filípku — —
„Nikdy jsem tak nikomu neříkala.-
Zarazilo mne to.
„Vážená paní, jste přece rodem Sklín-
kova?
„Jsem.
„Byla jste provdána za pana Žďára
„Byla.“
„A máte dceru Lojzičku?“
„Mám.
„A tato dceruška — ó, promiňte, vážená
paní, ale v takovém případě nejlépe mluvit
přímo — tato dceruška narodila se vám pře
sňatkem s panem žďárem ..
Šebesta
Vratislav
Filípek
Žďára
Lojzička
Sklín
13
article
„Mýlíte se, pane. Za tři roky po sňatku.
„Ale vy jste měla známost s Filipem še-
bestou, než jste se provdala ...
„Neměla.
„Což nehovořím s někdejší slečnou Aloisi
Sklinkovou?
„Nehovoříte. Jmenuji se Žofie. Aloizie byl
sestra má.
„Ale vy jste Žďárovál“
„Ano, a nebožka sestra byla taky ždá
rová. Provdaly jsme se za dva bratry. Je dese
let mrtva, její muž oženil se pak zas a žije ve
Vídni. Dcera její Žofinka taky zemřela — vi-
díte, že je to v naší rodině jak na hřbitově.
Jsme tu jen my dvě. A moje Lojzička zdědila
po své sestřence čtyry sta zlatých — ano
pane, jsou to peníze, které pro ni složil ne-
šťastný ten Filípek, když mě sestry zanechal
z bázně před tvrdým otcem. Vidíte, že se vra-
cejí takřka do rukou, z nichž vyšly. Zůstávaji
v rodině. Viďte, je to smutné. Lojzička ho tolik
tolik milovala. Co se naplakala, když Filip
ovdověl — ale bylo pozdě ...
Pln radosti spěchal jsem se svými zprá-
vami ke starému šebestovi — a nikdy jsem ne-
viděl člověka šťastnějšího.
„To je neslýchaná, vzácná zkušenost.
opakoval desetkráte, tiskna mi ruce. „Má dra-
há nebožka matka, jak jsou ty její peníze pože-
hnané! — Ale, příteli, mému synu nemusíšo
tom vypravovat...
AUG. EUG. MUZIK
Filip
Sklinková
Žofie
Žofinka
Lojzička
Filípek
Al
Aug
Vídeň
14
article
Závist.
Závist.
(V přijímací kanceláři velikého ústavu, v němž za-
městnáno mnoho různých pánů i dam. Sluha pan
Rarášek chodí mrzut z kouta do kouta. Jeho známý
vejde a pozdraví; sluha neodpoví.)
Známý. Ale, co pak vám je, pane Ra
rášku? Jste nějak mrzutl
Pan Rarášek (mávne jen rukou a cho
dále.
Známý. No, je to nějaká tajnost . . . Ná
ředitel — viďte! To je patron — měl jste s ním
zas mrzutost?!
Pan Rarášek. Ale kdež — nic tako-
vého.
Známý. Tedy co — ven s tím! Víte, žeje
dovedu mlčet.
PanRarášek. Eh nic, nic — to jen zas
ty myšlenky do mne vlezly. Když to tak vše-
cko pozoruju a rozjímám, jak hodný a pořádný
člověk nemá štěstí, a všelijaká chamrať — —
eh, darmo mluvit!
Známý. I tak, tak — to já taky dávn
řikám — to je taky má řečí
Pan Rarášek. A to máte u mužskýc
jako u ženských. Nevím, kde je větší holota
Jako, považte, ta Šourková — znáte ji přece.
Známý. No, jak pak bych neznal — byla
tady přece tak dlouho — hezká, pikantní to
je kůstka! ..
Pan Raráše k. Eh, vy taky — — starý
taškáři!
Známý (polekaně.] Ale copak já, copal
já bych mohll
PanRarášek. Ale líbí se vám!
Známý. No, vám jistě taky!
Pan Rarášek. Eh, kde pak našinecl.
To je pro jinší pányl
Známý. Taková kůstka! ..
PanRarášek. Taková kůstka!...
Oba. Hehehel (Smějí se.)
Pan Rarášek. Ale, přece to člověka
mrzi. Považte jenom — neměl bych to říkat —
ale je to pravda a našinci to nedá, aby si as-
poň řečí neulevil. Nejdříve měla toho advo-
káta Přecechtěla, a když ho docela, abych tak
řekl, stáhla s kůže, pustila ho potom k voděa
chytila se jiného. A hádejte — koho!
Rarášek
Ra
Hehehel
15
article
Známý. No — — snad ne našeho ředi-
tele! . .
Pan Rarášek. Ne, ještě výše — — p-
na hraběte, hraběte Sauerkrauta, co sem taky
chodí.
Známý. No, takového starého papriku
ta to s ním chytne!
Pan Rarášek (vážně). No, chytne
cpravdu chytne. Stáří, holečku, tady neroz-
hoduje, ba naopak, čím se starší zblázní a za-
miluje, tím je to horší. A o něm přece víme, ž
to byl starý lakota a že šetřil celý život —
pro koho —— pro ni!... ten jich má — nol.
A dal jí, považte, kočáry, automobil, a zařídila
se — no — — byl jsem u ní, víme — no a —
zámek mají někde a budou tam bydlet spolu
Dědicí oškrábou kolečka. Ba ano, ano, pořád
říkám — má taková ženská štěstí. T aková.
Čím větší slota, tím větší štěstí. Ale chudá
pořádná, počestná holka, té si nikdo ani ne-
všímne. (Vybuchne.) Já mám dvě.
Známý. Ale, vždyť jsem slyšel, že jedna
má taky známost.
Pan Rarášek (směje se kysele). Zná-
most, známost — — ch, co do toho — — chudý
řemeslníček — —
Známý. No, pravda, pravda, copak ten
za nynějších poměrů může dělat!
Pan Rarášek. Ba, ba — — ale aspoř
je to pořádná poctivá holka, nikdo na ni nic
neví, a zůstane takovou!
Známý. Ale co ta — co ta Šourková?.
Pan Rarášek. Počkejte — tiše — —
je tam u ředitele a loučí se s ním. Trvá t
nějak dlouho, nemohou se doloučit — hahaha
Známý. Hahaha! ..
Rarášek
Sauerkraut
16
article
(Náhle se otevrou postranní dvéře a vejde
elegantní mladá dáma, již ředitel doprovází; ukloně
se jí beze slova, vrací se do svého pokoje. On
se zastaví, jakoby si něco před zrcadlem pocpra-
vovala.)
Dáma. Pane Raráškul
Pan Rarášek (s hlubokou, učenou po-
klonou). Poroučíte, milostivá slečno!..
Dáma. Víte, já už u nás nebudu, odchá-
zím, zařídila jsem se pro sebe.
Pan Rarášek. Dej Pánbůh štěstí, mi-
lostivá slečno, je vám to přáno!
Dáma. No, a na památku — tady něce
— (vyjímá tobolku a podává mu peníze).
Pan Rarášek (nadšen). Ach, děkuju
na stotisíckrát, poníženě ruku libám, milostivá
slečno! Zaplať Pánbůh! Přeji to nejlepšíl
Dáma (podává mu ruku, již on uctivě po-
líb9. Tak s bohemi A pozdravujte doma! (O-
chází — pan Rarášek jí otevirá dvěře a provázíj
nejhlubší poklonou. )
Pan Rarášek. Nejuctivější, nejsrdeč-
nější diky! Ruku líbám! Nejponíženější služeb-
ník. Mnoho štěstí! — To je ženská — co?.
„Pozdravujte doma“ — — nestydí se za na-
šince.
Známý. Dala, dala, moc — kolik?..
Pan Rarášek (náhle ochladne, schová-
vaje peníze, mrzutě). Eh, darmo mluvit! Pořádná.
poctivá holka nemá to štěstí!
Známý (tajemně a důrazně). Pane Rarášku.
poslouchejte — nemohl byste — tak pětičku
— na krátký čas — na pár dní — —
Pan Rarášek. I co vás napadá — ne
Známý. Ale vždyť vám dala tolik — —
Pan Rarášek. Za to koupím něco
dceří. Nějaký šperk. Snad potom taky — —
Známý. Tedy nel ..
Pan Rarášek. Ne.
Znánrý. Tak s bohem. (Odejde. )
Pan Rarášek. S bohem. (Bručí sl. pře-
cházeje.) Pořádná, poctivá holka nemát
štěstí ...
Raráškul
Rarášek
pozdravovat dom
19
article
Litevsky napsal dr. Basanovis. Přeložil K
Handzel.
Litevsky napsal dr. Basanovis. Přeložil K
Handzel.
Světnice byla plna lidí. Malá lampa za
věšena u stropu osvětlovala žlutým světlem
pouze blízko sedící; okraje stolu a kouty to
nuly v šeru.
Všichní byli veseli. A nikdo z nich ne
cítil a neviděl, že světlo bylo takové slabě
vzduch těžký, plný kouře ze špatného tabáku.
zápachu z potu a špatně vydělaných kožichů
Čím více kalíšků vodky vyprázdňovali, čím
více džbánů píva vysušovali, tím veselejším
se stávali, oči jim více planuly a tváře červe
naly.
Ve světnici vřelo jako v úlu; staří i mladí
muži i ženy mluvili hlasitě, smáli se, jenom
občas ozýval se v této vřavě pronikavě křik
dítěte, právě dnes pokřtěného.
Hodně podnapilý hospodář, statný mu
s vlasy, trčícími jako srst a studenýma očima
volal, bije pěstí o stůl:
„Kdyby to tak udělalo moje dítě, zastře
lil bych je na místě!... Jak mne tu vidíte ži
vého, zastřelil bych! . ..
Vyřknuv tato slova, vrhl Budrys pohle
na hocha v středoškolském úboru, stojícíh
stranou. Jejich pohledy se setkaly. Tvrdá ne-
ústupnost zračila se výrazně na jejich tvářích
Syn, když uslyšel hrozná slova otcova, ne-
sklonil hlavy a vydržel bez mžiknutí jehe
ostrý pohled. Bylo však těžko uhodnouti, sou-
hlasí-li s otcovým výrokem anebo naopak za-
mítá jej.
Nejedním však pohnula tato slova. Kmo
třička již dosti podnapilá počala trochu dří
mati, když však uslyšela takový nerozvážný
výrok, pozvedla oči a tázala se:
„Co se tam stalo? Proč Budrys tolik
křičí?
Několik besedníků, nevědoucích dobře
oč jde, chtělo zvědavou ženu upokojiti:
„Eh... jen tak . ..
Basanovis
Handzel
Litevsko
20
article
„Ne, docela ne jen tak!“ zvolal Budry
ještě více rozdrážděn. A obraceje se k opodál
sedícímu šedivému stařečkovi s pěknou tváří
vedl dále svou:
„Neočekával jsem, švakře, že budeš dě-
tem dávati takovou zvůli!... Kolik on zmar-
nil peněz! A nyní co z něho? Půjde psy cho-
vati i tolik! . ..
Stařeček v rozpacích míčel, Budrys pal
rozohňoval se stále více.
„Je nyní u tebe doma?“
„Ne,“ odvětil stařec nějakým tichým
smutným hlasem. „Navrátil se, žádal peněz
na další učení, já mu však přímo řekl: jeď do
semináře a dám ti poslední peníz, jinak nechci
o tobě vědět... I odejel ...
„A ty mu nic a nic!“ křičel Budrys. „Ne-
daroval bych takovému lajdakovi... Buď m
jeď do semináře, anebo... vyvedl bych ho
někam do pole a zabil jako psa: když jsi ubi
mou krvavou prácí, hyň také sám! . .
„Lehce se řekne...“ odvětil stařec, těžce
vzdychaje: „dítě však zůstane člověku vždy-
cky dítětem...
„Toť se víl Beze sporu,“ potvrdily četné
hlasy. „Ač srdce bolí, než co dělat?“ dodal
jeden.
„Tful“ odplivl téměř Budrys: „Takov
ženské žvasty!... Pustili byste zloděje, kdy-
byste ho chytili, když vám krade koně? ..
Oč pak je lepší takový syn, který utratil váš
težce vydělaný peníz a stal se psářem? . ..“
A nyní se opět skřížil zlý pohled otcův
se zrakem synovým. Oči pobledlého jinocha
však svítily jasně a směle i otevřeně hleděly
na zčervenalou tvář otcovu, ačkoliv chvějící
rty mluvily zřejmě o současném vnitřním zá-
pase i o neklidu srdce.
Buder
Navrátil
21
article
Minuly tři roky.
V tétéž světnici seděl Budrysův syn ještě
ve školním úboru. Velice še změnil za těchto
několik let. Tehdy stál stranou u zdi, divat
se nesměle a poslouchal, co mluvili starší. Ne-
poddajnost zůstala a nyní tryskala mu z po-
hledu, dnes však zpod sraštělých bry blyštěly
oči, plné vnitřního ohně.
Jinoch, podepřev oběma rukama horkou
hlavu, zadíval se do zahrádky.
Slunce již klesalo a kladlo rezavý stin na
pole a louky. Poslední jeho paprsky rozlou-
čení uléhaly třpytně na hlavu jinochovu, od-
rážely se ve smutných, široce otevřených
očích a zlatily na stěně visící obrazy rozma-
nitých svatých, nebyly však schopny rozptý-
liti myšlenky těžké jako mračna krupobití.
Teprve žena jej odtrhla od mučivých my-
šlenek, když, vcházejíc do světnice a vidou
jej sedícího u okna, tázala se:
„Co ty zde sedíš samoten, uzavřev se
před lidmi?... Jdi, slož si oděv... Hned roz-
dělám oheň, uchystám večeři a také vám na
chystám masa na cestu.
Chlapec se zachvěl, probuzen náhle ze
svých myšlenek, a dívaje se na matku, pomalu
odvětil:
„Není mi, matko, potřebí masa na cestu
nechci jeti do semináře...
Matce klesly ruce, syraštělá tvář se pro-
táhla, ústa se otevřela... Slova synova ji tak
rozrušíla, že nemohla ani promluviti. A svn
se přiblížil k ní, uchopil její černou, upraco-
vanou ruku, a líbaje ji, mluvil s bolestí:
„Prosím tě, mamínko, jen se tím tolik ne-
trap... Věř mi, já budu vždycky poctivým
užitečným člověkem... Víš, že tě mám rád
Mně bylo velmi těžko vám to říci, já však ..
jinak nemohu ..
Budrysův
22
article
Tato slova ještě více matku rozrušila. Se
zlostí vytrhla mu svou ruku, nedovolila ji li-
bat, odstoupila od syna a zvolala:
„Co blábolíš, zbláznil jsi se?... Což te
Pán bůh opustil? . .
A v jejích očích zračil se hněv a zděšení
Toho se syn od matky nenadál. Chtěl se
skloniti před matkou jako pokorný, dobrý
syn, a ona ho odstrčila s hněvem. Pozvedl te-
dy smutně skloněnou hlavu a počal matce se
žalem vysvětlovati.
„Vždyť je nejedna cesta, matko, aby s
mohlo lidem sloužit... Všichni nemůžeme
býti kněžími... Je potřebí též lékařů, kupcí
a řemeslníků.“
Matka však neslyšela jeho slov; dívalase
naň široce rozevřenýma očima plna zlostia
zděšení.
„Mlč! Ty mi nemudruj... A mne uvidí
dříve v hrobě než já tebe... ne knězem! ...
Bylo jí příliš těžko říci to, co kdysí vi-
děla pouze ve snu a po procitnutí neměla an
odvahy na to mysliti. Dnes, když uslyšela z ús
svého syna to strašné vyznání, nevěděla, c
se s ní děje. Hněv a strach poněkud minuly
srdce však sevřel veliký žal, od něhož hlav
hořela, slzy stály v očích a zlá, nelítostná slo
va padala z úst.
„Nebudeš-li mne poslouchati, moje slz
nedopřejí ti ani trochu štěstí pro celý život!
Hoch zbledl ještě více a všecek se třesa
prosil polohlasně:
„Matko! Matko!... Proč tak...
Otevřenými dveřmi vešel těžkým krokem
sám Budrys.
„Co se tu stalo?... Vrátil jsem se ji
s pole a večeře ještě není hotova?“ ..
Nedostav odpovědi, nemohl pochopiti, co
se zde stalo; hleděl tedy netrpělivě hned na
ženu, hned na syna, hned na tři mladší děti.
které za ním vešly do světníce. Všichni stáli
nehybně, pouze matka utírala si zástěrou tvái
slzami zalitou. Otcovy oči počaly metati ble-
sky a ve hlase zněl již veliký hněv.
„Očaroval vás někdo?... Co stojíte jake
koly?... Proč pláčeš, matko ? . ..
bůh
Matek
23
article
Všichni mlčeli, bylo slyšeti jenom oddech
vycházející hvízdavě z prsou.
V tom okamžiku tak krátkém syn, po-
hlédnuv na rozzlobeného otce, pochopil, že
na se vzal vedení boje ne s otcem, nýbrž věč-
ného, nikdy se nekončícího zápasu světla
s temnotou. Jinoch toužil vroucně přemoi
tuto silu temnoty, avšak tvrdé, sevřené pěsti
otcovy braly mu veškeru naději. Pocítil svou
slabost a jeho ubohé srdce ponořilo se do ne-
smírného žalu, po chvíli si však vzpomněl n
své rozhodnutí, a stanuv mezi otcem a mat-
kou, oznámil slabým, temným hlasem:
„Řekl jsem matce, že nepojedu do semi-
náře...
Kdyby byl blesk udeřil hned vedle B-
drysa, byl by méně ustrnul než v této chvíli.
V očích se mu zatmělo, sotva stál na nohou,
přitisknut břemenem bolesti a myšlenek.A
líto mu bylo zbaviti se pýchy a závisti svých
sousedů; věděl, že všichni sousedé se budou
vysmívati a těšiti z jeho ponížení. Syna však
přece miloval také . .
I vířily mu myšlenky v hlavě. Avšak za-
temnělý sedlák, plný předsudků, nemohl po-
chopiti syna, nebyl schopen porozuměti, že
jeho syn, jako ti všichni, kteří si zamilovali
světlo a pravdu, cítil ve svém srdcí nepřemo-
žitelné povolání sloužiti tomu, co považoval
za svou nejsvětější povinnost v životě.
Udeřil hocha ve tvář, chytil ho za hrdlo,
odtrhuje ho od mladších, plačících dětí, které
chtěly brániti staršího, týraného bratříčka,
odvlekl ho do komory a tam hodil, nelituje
ran pěsti a kopanců.
„Vystřízlivil... Vrátí se k rozumu, ažsi
posedí,“ mručel, těžce dýchaje a zamykaje
dveře komory.
Matka stála vedle něho. Zdálo se jim, že
splnili pouze svou povinnost.
III.
Jinoch
B drysa
24
article
Sotva počalo svítati, když se dveře jizb
otevřely a Budrysovi vyšli na dvůr. Hvězdy
bledly a hasly, slunce vstávalo.
„Nemohla jsem ani na chvíli zamhouřiti
očí,“ promluvila Budrysová. Její hlas se chvěl,
oči měla od slz opuchlé, zdála se utrápenou
a smutnou.
Kdo může věděti, co se dělo v jejím srdci?
Snad to věděla ta studená rosa, co ležela jako
slzy na trávě, a snad větřík, který táhl od vý-
chodu a rozvíval mlhy, jež zůstaly viset nad
řekou. A snad vědělo pouze srdéčko malinké
dcerky, jež ukryta v zahrádce za plotem, sle-
dovala uplakanýma očima kroky rodičů.
Budrys šel, jakoby se nikdy nic nebylo
stalo, buď že nezaslechl anebo nechtěl sly-
šetí manželčiných slov.
Konečně otevřel dveře komory, vešel
rozhlédl se kolem; byla tu tma a ticho. Vytáhl
z kapsy zápalky a při jejich mihavém světle
hledal po všech koutech syna. Za ním rozhlí-
žela se žena. Dlouhou chvili bedlivě hledali,
konečně si pohledli do očí: matka, skříživši
ruce, stála, nemohouc již ani plakati... tak
neočekávaně to nastalo; v očích otcových pak
opět zasvítily blesky hněvu.
„Přece se nepropadl do země!“ řekl ko-
nečně otec, plivl zlostí na podlahu a vrátil se
do světnice: za ním přiloudala se manželka,
tisknouc ruce k prsům anebo k horké hlavě.
Na prahu potkali dcerušku, která bázlivě
pohlédla na otce, neodvažujíc se k němu při-
stoupiti, hned se však srdečně přitulila k mat-
ce, šeptajíc jí do ucha:
25
article
„Neplač, mamičko!... Janek se vrátí.
dočkáš se! Uvidíš, mamičko! ...
Matčin rozum byl neštěstím tak vyčer-
pán, že se ani nepozastavovala nad tím, od-
kud může její dceruška vědět, že Janek zmi-
zel. Hned se ji však na duši hodně ulehčílo
při pohledu na dcerku, snažící se ji potěšiti
srdečným mazlením. Opět jí počaly téci slzy
a s nimi zároveň odplynula část břímě se
srdce.
Počala něco kutit ve světnici, všechno jí
však padalo z rukou. Každá sebe menší věc
jí připomínalá ihned její zamilované dítě. Na
sýpce, kde spával po svém návratu ze škol,
kde také nyní stálo jeho lůžko nedotknuté.
visely jeho šaty a na stole byly rozloženy
knihy, jedna dokonce otevřena, řekl bys, za
chvíli přijde a bude čísti; i v zahradě, kde se
lak rád učival ve stínu jabloní a kvetoucích
lip, i na zápraží, kde večerem anebo ve dny
sváteční hovoříval se svými, smál se nebo zpí-
vol, všude jej viděla jako živého, ani na oka-
mžik nebyla s to, aby ho zatlačila ze své pa-
měti.
Často, zvláště v poslední době, když se
na ni valily nesnáze, břemena a různá neště-
stí, pouhá vzpomínka na syna byla pro ni jas-
ným paprskem s nebe, pobídkou k zápasu se
životem.
„Vždyť on,“ myslila, „skrze ni na svět
zrozený, s námahou vychovaný, stane se vzdě-
laným člověkem, získá úctu, všichni budou
naň hleděti jako na slunce... Bude přinášeti
útechu lidem v kostele shromážděným av
každé modlitbě vzpomene na rodiče. Stojí
v jasném zlatistém šatě před oltářem Bohaa
v ruce chová Nejsvětější Svátost a kolem
něho stoupá vzhůru dým kadidel; září zlato,
řekl bys, sám anděl Bohem seslaný. ..“
Již při pouhé myšlence na to opouštělo
ji největší neštěstí a bolest a na srdci bylo
lehko, jasně. O, jak jinak je dnes... pouze
slzy, celé moře slz ...
Janek
26
article
Brzy i těch pochybělo, jenom v hlavě
kroužily stále jedny a tytéž myšlenky, stále
o jednom. Dceruška, hledíc na matčino trá-
pení, chodila stále za ní, a když byly samy,
prosebně ji těšila:
„Mamičko, neplač, vrátí se ....
I plynuly dny za dny v těžkém smutku.
Budrys prohledal pozůstalé věci synovy
a zpozoroval, že není jeho listin; hned se do-
vtípil, že někdo z domácích asi vzal klíč
vypustil vězně z komory. Že to nebylo matčí-
ným dílem, naprosto nepochyboval, připouštěl
však, že to asi udělala některá dceruška, co
však měl s nimi dělat, byly ještě příliš malé
a hloupé.
Otec zpočátku, ač chodil zasmušen, přece
nepozbýval neděje; věře upřímně v synův ná-
vrat, nejednou okřikl ženu: