ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 171cb3f0-660c-11dc-ab05-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: work 5, person 31, place 8, org 1
1 masthead
7. dubna 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů
4 masthead
k čislu 90.
5 masthead
Strana 9.
6 article Mezi námi.
Mezi námi. Co den jsou časopisy naplněny mnoha neutěšenými zprávami z toho všedního života, zprávami ze »včerejška« o všemožných neště- stich, nehodách, úrazech — »černou kronikou« byla pojmenována ta rubrika, a zasluhuje prá vem toho jména. Jakoby se vznášel černý pří krov nade všemi těmi zjevy bídy zaviněné i ne- zaviněné, nad křiklavými, mnohdy srdcervou- cími obrazy ze života bližních. Ale svět všemu uvyká, a buší-li na nervy čtoucího člověka denně nekonečná ta černá kronika, uvyká se konečně i jí. Ba, jsou čtenáři, jejichž zraky nejprve vy- hledávají povědomé a skoro již stálé titulky truchlivých těch zpráviček, jakoby jim bylo třeba tohoto dráždídla. Přečtou, odloží, a jdou po svém zaměstnání, mnozí otřesení, nejvělši však počet bez dalšího účastenství. Nemůže jinak býti. Máť každý sám s vlastním osudem dosti starostí. Leč před nemnoha dny prolétla listy zpráva neobvyklá, zpráva o zjevu, jaký snad již byl pokládán za nemožný. Zpráva o starém, ne mocném spisovateli, téměř mroucím — hla dem ! Prolétla zpráva, otřásla zajisté mnoha srdci, ale zapadla, jako jiné zapadají. Po- vzdechly duše soucitné — zítřek však přinesl nové číslo novin, nové pokračování černé kro- niky, co bylo včera, již zapomenuto. Vždyt umirají také jiní lidé hladem, proč by ne jednou i spisovatell Ale myslím, že jistým čtenářům nevykouřil se kormutlivý, trapný příběh tak brzy z hlavy.
černá kronika
7 article
Mnohým z oněch totiž, jejichž nástrojem pra- covním je taky péro, mnohdy jediným nástro- jem, jímž sobě chleba dobývají. Kterak bude jim kdyši na stará kolena? Nevím, jak se ke spisovateli, o němž řeč. zachovali lidé, žijící v nadbytku, nevím, jak se projevila srdce lidi cillivých. Jen soudím, jak je trudno, že vůbec musilo býti zaklepáno na jejich dvéře poplašnou a vzrušující tou lo- kálkou. Jak bolestno, že teprv pro mroučího Pravda, starý ten spisovatel nevydržel sna se svou hřivnou na dlouhá desítileti, na celý život, aby stále, stále psal a psal a skrovným výdělkem uhajoval nejňutnější potřeby své. Kdož vl, jské okolnosti tu rozhodovaly, jaké situnce v životě, jaké shluky — nehod a nemocí, jaké otřesy duševní. A co znamená konečně světu spisovatel, který vyšel z módy ! Leč, ani tento spisovatel nevyšel z módy Sotva mnoho čtenářů lokálky tušilo, že kdysi. před dávnými lety, byla jim vkládána knížk tohoto spisovatele do rukou, že byla mnohdy jedinou jejich potravou duševní a že nyní, kdy sami jako otcové a matky starají se, aby pod vánoční strůmek položili vlastním dětem nějaké knížky, kupují taky některou z jeho, neboťon psal pro českou drobotinu. A netuší, kdy dítě s kořistí svojí, zaleze do koutečka k oknu když mu oči září a tváře planou nad pohádko- vými těmi příběhy ve knize, že autor její hyne nedostatkom.
8 article
Jeho knižky vycházejí v nových vydáních. Dostává tedy nové a nové honoráke, pravda- li? Ach, kolik pak obnáší honorář za drobnou knihu pro děti! Ač neprodal-li autor knížku svojí z jediný honorář na vždycky. Jsouť posud mnozí autoři tak nepraktičti a jsou posud nakladatelé, kteří se neostýchají kupovati knihu na vždycky. Ale byť i dostal za nové vydání honorář starý ten spisovatel, na jakou dobu mu vystači A zdali se staral někdy nebo vždy, jaké množství výtisků mu bude za ten skrovný honorář vy dáno a kolik let zase mu bude čekati na vy- dání nově? Jest pravda, v malých našich českých po- měrech nemůže a nesmí nikoho napadnouti, že by mohl život svůj uhájiti z výtěžku jedné nebo dvou nebo tři knížek. Jako taky nestačí na- kladateli knížek několik, aby z nich nabyl ma jetku. Ale je tu nějaká nesrovnalost, ellimeji všichni a pocítili jsme nanovo, čtouce hořkou tu zprávu o spisovateli tak těžce strádajícím.
9 article
Nebudiž mu pak život prodlužován jenom almužnou, která je do zítřka strávena. Takovýchto trudných případů není přece tolik, aby se nedalo předejíti nedostatku nejhoršímu. Namítnete mi: je tu Svatoborr. Ano. jest, a také v případě, jehož se dnes dotýkám. konal Svatobor svoji povinnost, tuším, že ne- jednou. Avšak ani fondy Svatoboru nejsou ne- vyčerpatelny. Má tolik povinnosti, že nemůže všem dostáti tou měrou, jak by sám chtěl. Do- brodinců, kteří by na tento spolek, pamatovali. jak toho zasluhuje pro své působení, je stále poskrovnu. Umirají boháči, i čeští boháči. a jak pamatují na Svalobor ? Zemřelí millionáři, a neodkázali mu ze svého bohatství krejearu. Žijí lidé v přepychu — již i mnozí z našich lidí mohou žíti v přepychu — ale nevzpomenou, že by jistým určitým, stálým příspěvkem měli pamatovati na Svatobor. Hle, o dvě láhve šampaňského ročně měně, a byla by desítka. Kolik takových de- sítek, přinesených bez velikého sebezapření, po- skytlo by Svatohoru možnost, aby zmírnil ne- dostatek strádajícího jednotlivce nebo cel rodiny !
Svatohor Svatobor Svatobor
10 article
Soudím, doufám, že konečně i některému boháči spůsobila někdy některá kniha potěšení,. příjemnou chyíli, rozpiýlení mysli, zábavu v ne- konečných hodinách nemoci nebo jenom nudy. kdy již nic jiného netěšilo ho: hle, což by z vděčnosti za chvíli příjemně zažitou neby! mohl vzpomenouti na všechny, z jejichž rukou kníhy takové vycházejí, a přispěti ústavu, jehož úkolem jest pomáhati literátům sestárlým práce neschopným? Ale kdo souvisí přímo se spisovatelem, s jeho povoláním, kdo ho nutně potřebuje, kd využitkovává práce jeho ducha? Je to nakladatel. Ne, nikterak nechci vzbu zovati hořkost k nakladatelům. Jsou obchod- níky, podnikateli, prostředníky mezi spisovatelem a obecenstvem, mají svoje risiko. Mají taky le- žáků dosti, jen buďme spravedlivi. Arci i mnohý vroubek; však se k nim taky dostaneme. Spisova- telé, aspoň většina jich, jsou od přírody lidé ne- praktičtí. Kdyby byli praktičtí, nejspíš by spisovateli nebyli. To je jistá věc. Naproti tomu jsou na- kladatelé praktičtí. Ještě snad nikoho z nieh nenapadlo, aby byl spísovatélem. Což je ko- nečně dobře. Je nás dost. Raděj aby bylo více
11 article
nakladatelů. Avšak, poněvadž jsou nakladatelé praktičtí, měli by i ve vlastním zájmu pečovati, aby neozval se již nikdy podobný zlozvuk, jako tentokráte. Jsou mnozi mezi nimi stálými přispě- vateli Svatoboru. Ne všichni. Ale snad, snad při dobré vůli mohli by účastenství své častěji vydatněji osvědčovati. Pamatovati na tento spo- lek, kdykoli se jim podnik nějaký zvláště vy- daři, pamatovati naň pokaždé, kdy jim vzešel zisk neočekávaný, ne desátkem, ale stotinkou,a přispěti spůsobem tímto ke zřízení fondu, jenž by sloužil k zamezení bídy nejkrutější, v tako- vých případech, kde hrozí — hlad. Zuříť za- jisté hlad ve všech útrobách stejně krušně, ale patříte-li na to, že trpí nedostatkem sousta pra- covník ducha, člověk, který dal, co nejlepšího měl, všem na prospěch, na zábavu, na zotavení mysli, za mizivou odměnu, vkrádá se vám v duši hořkost neskonalá. Budiž doznáno, že tentokráte byli mnoz z nakladatelů první, kdož spěchali, aby přispěli. štědře přispěli, jakmile jim k sluchu dolétla zpráva o strádajícím starém spisovateli. Že mezi nimi byli také ti, kdož v posled- ních dnech svedli na polěšení širšího obecenstva ušlechtilou a povznášející potýčku insertní na větší slávu jména Sienkiewiczova a ke cti stavu nakladatelského a spisovatelského, rozumíse samo sebou. VpsHtom
Sienkiewiczův
12 article Ptáci přeletaví.
Ptáci přeletaví. Momentka z přírody. Zachytil Fr. F. 1os. Letos je jaro nějak potměšilé. Primisti jarního orchestru, páni skřivani naladili již své housličky a tu a tam na slu níčku v závělří, v řídkém křoví profukoval misti kos svou flétnu, libuje si v dlouhých vyšokých tonech a přimhuřuje při tom černá očka, aby lépe slyšel. Pěnkavy v nových šatečkách, v zele- navé čepičce a rudé vestičce, houpajíce se na holých haluzkách sypaly o překot své zvonivé kaskády do pustých a vlhkých ještě zahrad Ovšem jest v tom orchestru jistý nepořádek každý si hude svou nestaraje se o vzájemnou harmonii, zrovna jako když nejhorlivější hudeb- níci, dostavivší se nejčasněji, jen pro své za- libení zkoušejí své nástroje, očekávajíce chefa opery, který dá znameoí k božské několika- měslční symfonii. Ach, přijdou jich ještě celé houfy, jenom až vypořádají své účiy v cizině Panstvo tráví zimu každoročně na jihu, v se- verní Africe, v Malé Asii, v Arabii a bůho ví, kde všude. Zvláště páni zpěváci jsou choulostiví Není divu, bojí se o svá hrdélka, aby ne ochraptěli, nebo, nedej Pánbůh, aby snad po- tměšilá iníluenza, rýma s kašlem je u nás ne- přepadla. Vypravuje se, ovšem pod pokličkou, že zvláště některé dámy, jako na př. slečna křepelka a solistka paní kukačka, ani ne tak z obavy o svůj drahý hlas, jáko spiše pro ne- zaplacenou činži nemohou se dříve vydati k se- veru, až ke konci máje a pak že vlastně spíše ještě utekou. Vůbec vypravuje tesař, ale také solista datel, o paní kukačce historie věru skan- dální a kdysi jsem zaslechl, kterak v besedě pod mezí šeptaly si koroptvičky o prádle vrá- tivší se právé slečny křepelky takové zajímavé podrobnosti, že se smíchem až kuckaly.
Pěnkava Francie Afrika Asie Arabia osa
13 article
Než nepředbíbejme události, a pak, vždyí víme, že: »tale bearers are as bad as the tale- makers. «*9) Na týden před sv. Josefem přicestovalo náhle bez ohlášení kvartetto špačků, jsouc právě bez engagementu a výstoupilo by pohostinsku, kdyby bylo jen trochu snesitelno, Zpráva o jejich příchodu rozlétla se blesku rychle a houf dětl, vyhrnuvších se ze školy, zmotal se v klubko pod jasanem, na němž se hosté usadili. Ozvaly se i nabídky k ubylování v budkách, ve vzdušných palácích na hrušních a topolech, ale marně. Páni špačci neskončili dosud rady. Nikdo si nevšímal, že na jasněmodrou oblohu vyběhlo odkudsi ohromné stádo bělo- rouných beránků a teprve, když se náhle roz- kývaly řídké bezlisté koruny ohromných stromů v parku a ozval se hukot jižního větru, pozdvi- hovali moudří lidé hlavy k nebi a prorokoval oblevu s deštěm.
Josef the tala
14 article
Ani špačkům změna tato neušla, ale myslil asi něco jiného. Sbalili své noty, přitáhli ře- meny a frr! Zakroužili nad městečkem a pak pospíchali kamsi daleko. Byli jsme nad nenadálým odchodem jieh více udiveni, než nad jejich příchodem. Co pak tak najednou? Do rána leželo na zemi sněhu po kolena a střechy i větve stromů jen se pro- hýbaly. Ale na tom nebylo dosti. Po dva násle- dující dní a dvě noci sypal se sníh do arény ovšem ve dne padal v drobounkých vločkách, jakoby se styděl, ale za to v noci, jako když se žídův pytel roztrhne! Nic není protivnějšího nad tento pozdní sníhl Tretí den vyskočilo slunéčko a sníh se dal na utikání. Běžel o překot, ale bylo ho tolik všude Noční a ranní mrazy zdržovaly jeho útěk. Na nebi bylo překrásně, ale na zemi hianebně. Studená rodn urala se i do nejlepších boť as okapů řitily se proudy na klobouky i za krk přece bylo při tom zima. Vlastně to ani žádné jaro není. Z pokoje vás to láká a z venku vás to žene domů ke kamnům.
Běžel
15 article
Včera k večeru kolébal se komediantský vůz se zelenou střechou po okresní silníci k našemu městečku. Dva malí, vychrtlí konici se zježenou srstí bez lesku pracně klopýtají před vozem a starý principál pobizl je sliby, vý- hrůžkami i bičem. Za vozem jde nízký mladík v chatrných, lehkých šatech a dýchá si do čer- vených ohromných pěstí a za ním konečně dvě ženy: matka a deerou. Hlavy mají ovinute vlňáky, prsa křížem přepásána starými šátky sukně vykasané a na nohou chatrné střevíce. jež smekajíce se v rozbředlém blátě, smíseném se sněhem, mlaskají při každém kroku. *) L. otištěno 11. února 1900 č. 41. »Nár. L.- **) Přenášeči jsou právě tak špatní, jako p mlouvači. Dobatolili se všichni na »náměsti« a za stavili se u opršelé sochy. Co teď? »Nejdříve nocleh pro koniky,« rozhodl starý a vypřáhal. »Uchystejte něco k večeři, ale »friško«, mám hlad jako vlkl« to již poroučel ženám Mladý muž pomáhal vypřáhat. Přehodil pro- straňky přes hřbety koniků a veda je u huby. šel po čichu rovnou k hospodě. Starý principá vyšťáral v kapse u vesty několik krejearů, roz- hlédl se znalecky kolem a spatřív nedaleko ple- chovou tabuli, na níž bylo namalováno něco. co se poněkud podobalo pytli nebo láhvi, roz- hodl se, že se podívá, co to asi je. Citil on jeho nos libeznou vůni z bramborů, ale dělal, jako by nevěděl, jako by ani »nečil«. Obě ženy (matka byla již velmi stará s tváří zvadlou a bronzovou, a dcera asi dva- cetiletá dosti nepěkného obličeje, ale krásných. černých oči, jež se nápadně točily a svítily lesklým bělmem), obě ženy spustily sukně vsunuvše vlasy pod šátky, rozhlížely se také chvilku po »náměstí«.
16 article
Několik klučinů s rudými nosiky a s ru kama jako rak v kapsičkách přešlapovalo již v blátě a oči jejich byly jako přibity na vůz »Venoušku, Pepíčku nebo jak ti řikají,s zavolala stará, »pověz mně, kde tady dostaneme trochu mléka a chlebíček ?« »Mléko prodávají ve statku u Havelků chleba u pekaře, tamhle u Mastilů,« ozvalse Pepík Jedličkův. Z této odpovědi nebyla stará moudrá. Kdyby měla peníze, neptala by se. Koupit do- vede každý, ale ona má uvařit večeři a nem ani krejearu. »Tonka,« zabroukla na dceru, zevlujíe kolem, »obejdi statky !« Tonka se lině protáhla, podrbala se na zá dech o vůz a pak, svěsivši hlavu, zvolna v kročila. »No a hrnek s sebou nevezmeš? Nalijou ti mléka do klína — ne?«. rozkřikla se stará »Hybaj, kůže Hná, vezmi železnáček a koukej- abys se dnes vrátila ls Sama vytáhla schůdky z pod vozu a při stavila je ke dveřím archy, odemkla a zmizela v jejích útrobách. Pepik Jedličků a Venouš s Vinefkem Hra bovým jako mocí kouzelnou přitaženi, přistoupil bliže k vozu. S koníky byla potiž, nikde ne bylo pro ně místa, neboť hospodáři věděli, že nejde jenom o nocleh, ale též o píci a leto z jara, jest ji všude pomalu. Mladý muž vede koniky od stavení ke sta- vení a jest již netrpěliv, vždyť nechce opravdu níc, než místečko a otýpku slámy, ale od našich lidí dostal by spíše vše jiné, jen ne slámy Pátra již svltí a na zádeni jako když vymele i ve statcích. Netrpělivost, nezdar, hlad a zima, vše to dráždí mladého člověka a noc jest již na krku. Což pak se nikdo neustrne? V' jedné chalupě počal si chasník dobírati mladika a v jádřil se o jeho koních velmi nepěkně. »Je prý mu zíma, ar jen ty herky podpáli, budou prý hořet jako starý věchet.
Pepíček Havelka Jedličkův Tonka Sam Jedlička Venouš Vinefek Mastil
17 article
Ale již v zápětí milý čeledí řval bolest a křičel o pomoc; komediant ho škrtil a sáze mu rány, ani nemířil. Vyběhl hospodář, děvečka, příběhli soused a šťastnou namátkou objevil se na dvoře obecn strážník, který moenou rukou zákona uchopi vetřelce za krk a milého delikventa nutil k po chodu do obecní šatlavy. Byl z toho veliký poprask. O koníkys nikdo teď nestaral. Veďeni pudem našli sam stáj a vešli i bez pozvání. Celý houf lidí hnal se za strážníkem, ve doueím zbujníka. Ježto se z průvodu ozýval křik, jako když hoři dozvěděly se i obě ženy komediantů, eo se děje. Zanechaly všeho a spustily takový ná- řek, že se psi dědiny dali do vyti a lidé vybí- hali od večeře, ťoužíce zvěděti, co se děje3 jen starý principál, sedě v kořalně, nedal se vyru- šiti z klidu. »Eh, však ony to ženské spraví, « zabručel vida průvod, ale pak přece mu to nedaloa dopiv kořalku výšel zvolna a dal se za prů vodem.
18 article
Mladý komediant ovšem činil různé ná- mitky, ale, jak známo, spravedlnost jest nejen slepá, ale i hluchá. Po chvilee mladý zbůjník »seděl«, V naší dědině jest šatlava v obecním domě. v němž zůstává několik nájemníků a poněvadž do satlavy velmi zřídka zavitá noclehář, způso- bilo uvězněni komedianta v celém domě vzrušení. Seběhlý se sousedky, vyřítily se děti z dveří a starý mládenec, pan adjunkt Kocmánek, který tu tiše tráví své výslužné a velmi horlivě se obírá reformou společnosti lidské, vystrčil hlavu pokrytou červeným fezem a vypustiv mocný kolouč dýmu z úst, odplivl daleko do chodby a vykřikl bněvivě: »Hle, nejnovější ukázka humanity. To jste lidé? Zvířata, bestie!« »Milostpane, zlatý milostpanáčku,« vyjekla stará komedianíka, která s dcerou doprovodila syna až sem a vrhla se ke dveřím lapajíe po ruce starého mládence, »zastaňte se ubohých sirotků !« Ale pan adjunkt přirazil jí dvéře pře nosem, tak se ulekl.
Kocmánek obecní dům
19 article
Sousedky soucitně zavzdychaly a děti dí- valy se klíčovou dírkou do temné šatlavy, P chvilce vtrousily se i sousedký z ostatníeh stavení. Matka komediantka padla dceři do náručí a zašeptala jí rychle: »Tady se dá něco vy dělat. Vyj!« Celým domem zajekl takový zoufalý výkřik, že se stěny zachvěly a soucitným sousedkám prohnula se leknutím kolena. To tak Tonka mistrně szavyla«. Dojem byl uspokojivý. I starý mládene Koemánek znova se objevil ve dveřích, nemaje času, aby svázal šňůry svého županu, tak že se za ním táhly jako oprati. Počal šermovati dlouhým troubelem. »Tyrani ! Běsové! To je vaše hrdinství deptáte lid těžkou skorní a rvete jako hyeny srdce z ňader jeho! Zalkněte se !« . Jak zřejmo, vyjadřoval se pan adjunk Kocmánek výrazy nejen silnými, ale i barvi- tými, zajisté jen vlivem četby, neboť studoval z francouzských románů sociální otázku. Kdyby to nebylo tak zapletené, byl by vlastně brzou konce, ale kozel aby se v tom vyznal ! Jeden radí to a druhý zrovna opak, a to nejhorší při tom jest, že se panu adjunktovi zdá, jako- by oba měli pravdu. Ježto dostával z filosofování závrať a boles hlavy, přidržel se nauky jednati, jak porouč cit. V prvním okamžiku mu napadlo, že by mě zlatníkem zmírniti žal obou ženštin, ale opa- noval se v čas. V tom vlastně nebylo mu dosud dosti jasno. Zásada dělení zdála se mu spra- vedlivou, dokud měl sám dobírati, ale děliti se o své, to zdálo se mu přece jen pošetilým.
Tonka mistrně
20 article
Obmezil se tedy na hlásání morálky. S prvního poschodí seběhla paní důchod- ňová a za ní její syn student. Jediným po- hledem poznal, jak hezké oči má ta mladá komediantka. »Ach mé ubohé děti, nikdo nemá srdce v těle nikdo se vás nezastane«, zavzlykala stará, Došourala se až ke dveřím šatlavy a položivší hlavu na ně žalostně vykřikovala: »Ach To- noušku, děťátko hladové, snad si tam neumřel? Puste mně k němu, puste ! Kdo ví, co jste mu udělali, že se ani neozývá!« »Maminkooč, maminkoóč! zařval Anton v šallavě, neboť porozuměl — »má zlatá ma- minkodk. Dveře šatlavy zapraskaly, jak se do nich Anton opřel. Stará rozhledla se po situaci. Obecenstv dost, Tonka vyje, Anton řádí a nikdo nie. Vytáhla poslední trumfy, švihla sebou pod schody a natáhla se jako struna. Tonka padla na ni, a vyla jako vlčice. »Řekni že hladem!« zašeptala stará a oč obrátila v sloup. »Ach má zlatá matičko ! Matičko ! Hlady mně umíráš, umí — « ucítila v ruce peniz, to student se k ní přikradl a dík svůj z jejích černých oči vzal. Zarděl se jako pivonka uskočil na schody. »Podívejte se, jak má zaťaté pěsti !« vy křikla jedna ze sousedek. »Nejspíš má padoue- nici«, dodala druhá a již skočila domů pro hrnek vody a vrátivši se počala horlivě omý- vati tvář stařeny. Stálo to Starou nadlidské namahání,že něpopadla hrnek a soucitné samaritánce ho ne- hodila na hlavu, ale trpěla, trpěla tím spíše, že jiné sousedky snažily se otovříti její pěsti opět jiné snášely drobné dárky přo ubohou, až přijde k sobě. Ta hrnek mléka, ona trochu vaření, vajíčko, chléb a podobné a když se paní důchodňová marně snažila olovřiti pěs její, aby do ní vložili mohla něco peněz, ustr- nula se konečně nad ní stará, otevřela na okamžik ruku a pak —— pak pomulu přišla k sobě.
Anton Tonka
21 article
To bylo radosti. Všecky sousedky si od dechly a ochotně přidávaly k dárkům, co jim pod ruku přišlo. Také Tonka se ulišila a tlačila se nená- padně ke schodům, kde jako přibitý štál student Rozpravy pana adjunkta vyznívaly na prázdno a když i k němu obrátila stará svou otevřenou dlaň, ulekl se náhle a rychle zmizel ve svém pokoji. V tom vrátil se strážník s pardonem. Pan starosta poručil, aby byl komediant puštěn, vždyť k němu vlastně neměli ani příčiny — ať jde ke všem kozlům Tonda vylitl ze šatlavy jako cikán z ho spody a ženské sebravše dárky poděkovaly se za nim. Pan adjunkt stál u okna a pozoroval od cházející. 1doh teí »Kolik to vyneslo ?« optala se stará Tonky. »Pětačtyřicet krejcarů a tohle !« a Tonk pohodila klínem, v němž byly ostatní dárky. »No, moc toho není, ale na večeři bude. Dej sem peníze a tátovi o nich ani muk!« »Ale mně dejte aspoň na tabák«, ozval se Tonda, »otloukl jsem si pěsti o dvéře.« sA co ten v tom pluviálu, dal ti něco ? optala se stará Tonky.nael »Ani zbla«, odsekla Tonka, »ten jen žvanileao odins »Aby puk' ! Ten je z těch pravých o don brodinečků. . . « Dál již pan adjunkt neslyšel, najednou mu bylo tak divně; asi tak, jako kdyby s podíval do zreadla a spatřil, že mu narostly ohromné oslí uši — — — Na nebi vyskočily hvězdičky, za věží ko- stelní vystupuje Orion a nad starou školou vznáší se velký medvěd. Tichounce mrzne. Celé městečko spí, jenom u sochy svítí malé okénko ve voze komediantů; z uzounké trubky vystu- puje rovně dým do výšky a celým náměstím se nese libezná vůně kávy. Komedianti večeří . ..
Tonka Tonda Cikán adjunkt Orion
22 article
Napsal Karel Cervín ka. Labužnicky pochvaloval si pan Vendelín Lanuíka, c. k. poštovní officiál, když mu/ jed- noho dne paní Kropáčková, u které bydlel podnájmu, zvěstovala, že se pan domácí roz- hodl, v jeho pokoji postaviti nová kamna, Nová kamna je rozhodně něco jiného nežli na pří- klad nový kahát; starý kabát lehounce so svlékne, strčí do almary a člověk už ani na něj nevzpomene. Stará kamna se však jen tak zlehka vyhodit nedají. Bydlí-li člověk v témže pokojíků jako pan Labuťka plných patnáct let, vidí-li stále jen ta stará kamna, přivykne si jim a těžko se s nimi loučí. Pojí jej k nim celá řada upomínek, řada chvil veselýcha truchlivých. Mimoto není to dilem krátkého okamžiku, vystrnaditi taková stará kamna z pokoje a po- staviti tam, kde kdysi stála, kamna nová. Pan Labuťka se o tom záhy důkladně přesvědčil. Především volil pan domácí ke stavbě no- vých kamen neobyčejně přihodnou dobu, totiž leden, kdy uhodily první vážnější mrazy. Pak vydal rozkaz, že se den před tím ve starých kamnech již nesmí topiti. Pak přišel po tři dni po sobě kamnářský mistr se svým učedníkem a dlouhým tajuplným dřevem, kterým vyměřo- val pokoj. Poněvadž se nevědělo, kdy mistr začne stavěti, netopilo se po všecky tři dny- Teprve třetího dne časně z rána o šesté hodině zabušilo to zprudka na dveře páně Labuťkova pokoje a když pan Labuſka otevřel, vešli k němu do pokoje lidé, nesoucí v rukou kachle a jiné součásti nových kamen. Nezbylo nie ji- ného nežli vylézti z postele a honem se ustro- jit. Mužové zachmuření přicházeli jeden po dru- hém a kladli beze slov na podlahu kachel vedle kachlu — až jimi polovici pokoje zastavili.
Cervín Lanuík Kropáčková Labuťka Labuſka
23 article
Skončili tuto vznešenou práci krátce před osmou hodinou, právě když pan Labuťka chy- stal se do kanceláře. Nyní ovšem čekal pan Labutka, že se bude něco díti, nedělo se však zase po plné tři dny pranic. Jenom topiti se nesmělo, poněvadž se nevědělo, kdy se vlastně začnou bourati stará kamna. Teprve čtvrtého dne (opět časně z rána) příšel muž, zachmuřenější nežli ti ostatní, s mo- drou zástěrou na přední části těla. »Vašnosti, mají lajntuch ?« zeptal se taju- plně pana Labuťky »Mám jich šest,« potakal Labuťka, »ale jenom jeden čistý.« »A to se jakorát šikuje, vašnosti,« pravi muž s modrou zástěrou, »tak mi dají jenty špinavý.« Labufka sehnal v úžasu prostěradla, jak byl požádán, a muž s modrou zástérou rozta- hal daná mu roucha po celém pokoji, přikrý- vaje jimi postel, stůl, umývadlo, zkrátka a dobře celý pokoj až na Labutku. Když všecko přikryl, zpozoroval, že také přikryl stůl a poněvadž se patrně to všeobecné přikrývání nemělo stolu týkati, záse slůl od- kryl. Pak se podíval na pana Labuťku divnýma žlutýma očima, jakoby dostával na něco chut, ale nic tu nebylo, vypůjčil si od něho pouze stůl. Labutka ovšem pojčil stůl velmi ochotné a když byl bneď na to zase vyzván, aby po- mohl stůl doněsti až ke kamnům, ochotně vlá- čel s mužem s modrou zástěrou stůl až ke kamnům. Pak teprve vylezl záhadný cizinec na stůl a dal první ránu kladivem do starých kamen. V celku boural stará kamna po dva dny. Po tu dobu arci se v nich topiti nesmělo, na štěstí však byly tenkrát nejhorší mrazy a tak pan Labutka ušetřil mnoho na uhlí, protože by, kdyby byl míval tehdy kamna, ať už stará nebo nová, jistě byl v nich topil. Třetiho dne, když bylo bourání ukončeno, přišli opět neznámí mužové a přinesli obrovskou bednu, naplněnou až po vrch mazlavou hlinou.
Labuťka Labuťka
24 article
Bedna tato měla pouze dvě zvlástnosti: předně že musila státi přímo u postele páně' Labuťkovy a za druhé, že z ní kapala ustavíčně žlutavě špinavá tekutina, z níž se tvořily na podlaze pochmurné louže. Postaviti nová kamna bylo dilem, čtyř dnů. Nejdéle pracoval muž s modrou zásťěrou u země, z čehož by se dalo souditi, že chtěl dáli věci dobré základy. Čím výše ke stropu, um to šlo lehčeji a rychleji. Pátého dne časně z rána přilepoval muž s modrou zástérou po- slední ozdoby na vrcholcích kamen. Pak slezl vážně se stolu, odvázal zástěru a přiští opět neznámí mužové, kteří odnesli bednu s mazla- vou hlinou, louže však v pokoji páně Labut- kově nechali. Když muž s modrou zástěrou odešel, př- běhl nahoru pan domácí a dal rozkaz, že se v nových kamnech po celý den nesmí topit, ž to musi všecko uvnitř nejdřív trochu uschnout. Konečně dal Labuťka v nových kamnech zatopiti, a všechna česť kamnářskému výrobku, kamna hřála znamenitě. Po tři týdny vyhřivala Labutkovu jizbu, a Labuťkovi se už skorem zdálo, že v těch nových kamnech ani tolik ne- spálí jako ve starých. Jedné noci však, když se, navrátil pan La- bufka z hospody domů, stala se v jeho mláde- necké jizbě hrůzná věc. Jak olevřel dveře, vy- razil proti němu proud smrdutého uhelného dýmu, jenž naplňoval celý jeho pokoj. Honem otevřel obě okna a vylil do kamen plné umy- vadlo, aby v nich uhasil oheň. Té noci pan Labuťka neulehl, neboť se bál zadušení uhel- nými plyny. Natáhl na sebe starý cesťovní ko- žich, rozsvítil si lampu, zapálil dýmku a četl »Gartenlaube«. Druhého dne časně ráno poslal pro kamnáře, ale pro jiného nežli toho, jenž stavěl kamna.
Labuťka Labutkův Labuťk pán Labut
25 article
Tento muž, rovněž s modrou zástěrou, opakoval na vlas to, co jeho předchůdce. Te- prve k večeru dokončil svou práci, kamna opět zalepil a prohlásil, že jim vlastně nic nebylo. Když se však v kamnech zatopilo, po od- chodu kamnáře opus 2, opakoval se smrada kouř z předchozího dne způsobem ještě hrů- znějším. Pan Labuťka prožil futo strašnou noc opět v starém cestovním kožichu. Nezbylo nic jiného nežli poslati pro ka mnáře opus 1. Poněvadž však kamnáři mají hodiny své práce rozvrženy aspoň jako profes- soři, mohl kamnář opus 1. přijíti teprve až pátý den. V kamnech se sice po tu dobu topiti 2molc (pan domácí to aspoň nezakazoval), ale Labuťka v nich raději netopil. Následkem usta- vičného stavění a kouření nových kamen vypa- dal chudák nejméně jako dítě cikány ukradené: zpola nedouzená šunka, zpola člověk. Všecko ostatní bylo již pouhým opaková- ním. Časně z rána dostavili se opět tajemní mužové s bednou, naplněnou mazlavou hlinou, za nimi přišel muž s modrou zástěrou, jenž si vypůjčil od pana Labuťky pět špinavých prostě- radel, jež všude rozprostřel — vylezl na stůl a dal prvou ránu do nových kamen. Třetího dne, když už zase byla polovice nových kamen rozebrána a »chyba« jich usta- vičně byla muži s modrou zástěrou neprobáda- ným tajemstvím, vrátil se pan Labuťka náhodou domů už v poledne a tu se mu naskytl zá- hadný obraz. Muž s modrou zástěrou držel v ruce černou troubu od kamen, obrácenou proti oknu ke světlu a skákal pitvorně jako Robinson, když uviděl dalekohledem loď, blížíci se k ostrovu. »Mordié patalión«, vrčel při tomi spokojeně »tady na to, tady na to-« Labuťka všecek omládlý hodil klobouk na postel. »Mordié patalión«, vrčel muž s modrou zástěrou, »Vašnosti, tadyhle to je, jen se kouknou.«
Labuťka
26 title
Kamna.