1
masthead
7. dubna 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů
6
article
Mezi námi.
Mezi námi.
Co den jsou časopisy naplněny mnoha
neutěšenými zprávami z toho všedního života,
zprávami ze »včerejška« o všemožných neště-
stich, nehodách, úrazech — »černou kronikou«
byla pojmenována ta rubrika, a zasluhuje prá
vem toho jména. Jakoby se vznášel černý pří
krov nade všemi těmi zjevy bídy zaviněné i ne-
zaviněné, nad křiklavými, mnohdy srdcervou-
cími obrazy ze života bližních. Ale svět všemu
uvyká, a buší-li na nervy čtoucího člověka denně
nekonečná ta černá kronika, uvyká se konečně
i jí. Ba, jsou čtenáři, jejichž zraky nejprve vy-
hledávají povědomé a skoro již stálé titulky
truchlivých těch zpráviček, jakoby jim bylo
třeba tohoto dráždídla. Přečtou, odloží, a jdou
po svém zaměstnání, mnozí otřesení, nejvělši
však počet bez dalšího účastenství. Nemůže
jinak býti. Máť každý sám s vlastním osudem
dosti starostí.
Leč před nemnoha dny prolétla listy zpráva
neobvyklá, zpráva o zjevu, jaký snad již byl
pokládán za nemožný. Zpráva o starém, ne
mocném spisovateli, téměř mroucím — hla
dem !
Prolétla zpráva, otřásla zajisté mnoha
srdci, ale zapadla, jako jiné zapadají. Po-
vzdechly duše soucitné — zítřek však přinesl
nové číslo novin, nové pokračování černé kro-
niky, co bylo včera, již zapomenuto. Vždyt
umirají také jiní lidé hladem, proč by ne jednou
i spisovatell
Ale myslím, že jistým čtenářům nevykouřil
se kormutlivý, trapný příběh tak brzy z hlavy.
černá kronika
7
article
Mnohým z oněch totiž, jejichž nástrojem pra-
covním je taky péro, mnohdy jediným nástro-
jem, jímž sobě chleba dobývají. Kterak bude
jim kdyši na stará kolena?
Nevím, jak se ke spisovateli, o němž řeč.
zachovali lidé, žijící v nadbytku, nevím, jak se
projevila srdce lidi cillivých. Jen soudím, jak
je trudno, že vůbec musilo býti zaklepáno na
jejich dvéře poplašnou a vzrušující tou lo-
kálkou. Jak bolestno, že teprv pro mroučího
Pravda, starý ten spisovatel nevydržel sna
se svou hřivnou na dlouhá desítileti, na celý
život, aby stále, stále psal a psal a skrovným
výdělkem uhajoval nejňutnější potřeby své. Kdož
vl, jské okolnosti tu rozhodovaly, jaké situnce
v životě, jaké shluky — nehod a nemocí, jaké
otřesy duševní. A co znamená konečně světu
spisovatel, který vyšel z módy !
Leč, ani tento spisovatel nevyšel z módy
Sotva mnoho čtenářů lokálky tušilo, že kdysi.
před dávnými lety, byla jim vkládána knížk
tohoto spisovatele do rukou, že byla mnohdy
jedinou jejich potravou duševní a že nyní, kdy
sami jako otcové a matky starají se, aby pod
vánoční strůmek položili vlastním dětem nějaké
knížky, kupují taky některou z jeho, neboťon
psal pro českou drobotinu. A netuší, kdy dítě
s kořistí svojí, zaleze do koutečka k oknu
když mu oči září a tváře planou nad pohádko-
vými těmi příběhy ve knize, že autor její hyne
nedostatkom.
8
article
Jeho knižky vycházejí v nových vydáních.
Dostává tedy nové a nové honoráke, pravda- li?
Ach, kolik pak obnáší honorář za drobnou knihu
pro děti! Ač neprodal-li autor knížku svojí z
jediný honorář na vždycky. Jsouť posud mnozí
autoři tak nepraktičti a jsou posud nakladatelé,
kteří se neostýchají kupovati knihu na vždycky.
Ale byť i dostal za nové vydání honorář starý
ten spisovatel, na jakou dobu mu vystači
A zdali se staral někdy nebo vždy, jaké množství
výtisků mu bude za ten skrovný honorář vy
dáno a kolik let zase mu bude čekati na vy-
dání nově?
Jest pravda, v malých našich českých po-
měrech nemůže a nesmí nikoho napadnouti, že
by mohl život svůj uhájiti z výtěžku jedné nebo
dvou nebo tři knížek. Jako taky nestačí na-
kladateli knížek několik, aby z nich nabyl ma
jetku. Ale je tu nějaká nesrovnalost, ellimeji
všichni a pocítili jsme nanovo, čtouce hořkou
tu zprávu o spisovateli tak těžce strádajícím.
9
article
Nebudiž mu pak život prodlužován jenom
almužnou, která je do zítřka strávena.
Takovýchto trudných případů není přece tolik,
aby se nedalo předejíti nedostatku nejhoršímu.
Namítnete mi: je tu Svatoborr. Ano.
jest, a také v případě, jehož se dnes dotýkám.
konal Svatobor svoji povinnost, tuším, že ne-
jednou. Avšak ani fondy Svatoboru nejsou ne-
vyčerpatelny. Má tolik povinnosti, že nemůže
všem dostáti tou měrou, jak by sám chtěl. Do-
brodinců, kteří by na tento spolek, pamatovali.
jak toho zasluhuje pro své působení, je stále
poskrovnu. Umirají boháči, i čeští boháči.
a jak pamatují na Svalobor ? Zemřelí millionáři,
a neodkázali mu ze svého bohatství krejearu. Žijí
lidé v přepychu — již i mnozí z našich lidí mohou
žíti v přepychu — ale nevzpomenou, že by jistým
určitým, stálým příspěvkem měli pamatovati na
Svatobor. Hle, o dvě láhve šampaňského ročně
měně, a byla by desítka. Kolik takových de-
sítek, přinesených bez velikého sebezapření, po-
skytlo by Svatohoru možnost, aby zmírnil ne-
dostatek strádajícího jednotlivce nebo cel
rodiny !
Svatohor
Svatobor
Svatobor
10
article
Soudím, doufám, že konečně i některému
boháči spůsobila někdy některá kniha potěšení,.
příjemnou chyíli, rozpiýlení mysli, zábavu v ne-
konečných hodinách nemoci nebo jenom nudy.
kdy již nic jiného netěšilo ho: hle, což by
z vděčnosti za chvíli příjemně zažitou neby!
mohl vzpomenouti na všechny, z jejichž rukou
kníhy takové vycházejí, a přispěti ústavu, jehož
úkolem jest pomáhati literátům sestárlým
práce neschopným?
Ale kdo souvisí přímo se spisovatelem, s
jeho povoláním, kdo ho nutně potřebuje, kd
využitkovává práce jeho ducha?
Je to nakladatel. Ne, nikterak nechci vzbu
zovati hořkost k nakladatelům. Jsou obchod-
níky, podnikateli, prostředníky mezi spisovatelem
a obecenstvem, mají svoje risiko. Mají taky le-
žáků dosti, jen buďme spravedlivi. Arci i mnohý
vroubek; však se k nim taky dostaneme. Spisova-
telé, aspoň většina jich, jsou od přírody lidé ne-
praktičtí. Kdyby byli praktičtí, nejspíš by spisovateli
nebyli. To je jistá věc. Naproti tomu jsou na-
kladatelé praktičtí. Ještě snad nikoho z nieh
nenapadlo, aby byl spísovatélem. Což je ko-
nečně dobře. Je nás dost. Raděj aby bylo více
11
article
nakladatelů. Avšak, poněvadž jsou nakladatelé
praktičtí, měli by i ve vlastním zájmu pečovati,
aby neozval se již nikdy podobný zlozvuk, jako
tentokráte. Jsou mnozi mezi nimi stálými přispě-
vateli Svatoboru. Ne všichni. Ale snad, snad při
dobré vůli mohli by účastenství své častěji
vydatněji osvědčovati. Pamatovati na tento spo-
lek, kdykoli se jim podnik nějaký zvláště vy-
daři, pamatovati naň pokaždé, kdy jim vzešel
zisk neočekávaný, ne desátkem, ale stotinkou,a
přispěti spůsobem tímto ke zřízení fondu, jenž
by sloužil k zamezení bídy nejkrutější, v tako-
vých případech, kde hrozí — hlad. Zuříť za-
jisté hlad ve všech útrobách stejně krušně, ale
patříte-li na to, že trpí nedostatkem sousta pra-
covník ducha, člověk, který dal, co nejlepšího
měl, všem na prospěch, na zábavu, na zotavení
mysli, za mizivou odměnu, vkrádá se vám
v duši hořkost neskonalá.
Budiž doznáno, že tentokráte byli mnoz
z nakladatelů první, kdož spěchali, aby přispěli.
štědře přispěli, jakmile jim k sluchu dolétla
zpráva o strádajícím starém spisovateli.
Že mezi nimi byli také ti, kdož v posled-
ních dnech svedli na polěšení širšího obecenstva
ušlechtilou a povznášející potýčku insertní na
větší slávu jména Sienkiewiczova a ke cti stavu
nakladatelského a spisovatelského, rozumíse
samo sebou.
VpsHtom
Sienkiewiczův
12
article
Ptáci přeletaví.
Ptáci přeletaví.
Momentka z přírody. Zachytil Fr. F. 1os.
Letos je jaro nějak potměšilé.
Primisti jarního orchestru, páni skřivani
naladili již své housličky a tu a tam na slu
níčku v závělří, v řídkém křoví profukoval misti
kos svou flétnu, libuje si v dlouhých vyšokých
tonech a přimhuřuje při tom černá očka, aby
lépe slyšel. Pěnkavy v nových šatečkách, v zele-
navé čepičce a rudé vestičce, houpajíce se na
holých haluzkách sypaly o překot své zvonivé
kaskády do pustých a vlhkých ještě zahrad
Ovšem jest v tom orchestru jistý nepořádek
každý si hude svou nestaraje se o vzájemnou
harmonii, zrovna jako když nejhorlivější hudeb-
níci, dostavivší se nejčasněji, jen pro své za-
libení zkoušejí své nástroje, očekávajíce chefa
opery, který dá znameoí k božské několika-
měslční symfonii. Ach, přijdou jich ještě celé
houfy, jenom až vypořádají své účiy v cizině
Panstvo tráví zimu každoročně na jihu, v se-
verní Africe, v Malé Asii, v Arabii a bůho ví,
kde všude. Zvláště páni zpěváci jsou choulostiví
Není divu, bojí se o svá hrdélka, aby ne
ochraptěli, nebo, nedej Pánbůh, aby snad po-
tměšilá iníluenza, rýma s kašlem je u nás ne-
přepadla. Vypravuje se, ovšem pod pokličkou,
že zvláště některé dámy, jako na př. slečna
křepelka a solistka paní kukačka, ani ne tak
z obavy o svůj drahý hlas, jáko spiše pro ne-
zaplacenou činži nemohou se dříve vydati k se-
veru, až ke konci máje a pak že vlastně spíše
ještě utekou. Vůbec vypravuje tesař, ale také
solista datel, o paní kukačce historie věru skan-
dální a kdysi jsem zaslechl, kterak v besedě
pod mezí šeptaly si koroptvičky o prádle vrá-
tivší se právé slečny křepelky takové zajímavé
podrobnosti, že se smíchem až kuckaly.
Pěnkava
Francie
Afrika
Asie
Arabia
osa
13
article
Než nepředbíbejme události, a pak, vždyí
víme, že: »tale bearers are as bad as the tale-
makers. «*9)
Na týden před sv. Josefem přicestovalo
náhle bez ohlášení kvartetto špačků, jsouc právě
bez engagementu a výstoupilo by pohostinsku,
kdyby bylo jen trochu snesitelno,
Zpráva o jejich příchodu rozlétla se blesku
rychle a houf dětl, vyhrnuvších se ze školy,
zmotal se v klubko pod jasanem, na němž se
hosté usadili. Ozvaly se i nabídky k ubylování
v budkách, ve vzdušných palácích na hrušních
a topolech, ale marně.
Páni špačci neskončili dosud rady.
Nikdo si nevšímal, že na jasněmodrou
oblohu vyběhlo odkudsi ohromné stádo bělo-
rouných beránků a teprve, když se náhle roz-
kývaly řídké bezlisté koruny ohromných stromů
v parku a ozval se hukot jižního větru, pozdvi-
hovali moudří lidé hlavy k nebi a prorokoval
oblevu s deštěm.
Josef
the tala
14
article
Ani špačkům změna tato neušla, ale myslil
asi něco jiného. Sbalili své noty, přitáhli ře-
meny a frr! Zakroužili nad městečkem a pak
pospíchali kamsi daleko.
Byli jsme nad nenadálým odchodem jieh
více udiveni, než nad jejich příchodem. Co pak
tak najednou? Do rána leželo na zemi sněhu po
kolena a střechy i větve stromů jen se pro-
hýbaly. Ale na tom nebylo dosti. Po dva násle-
dující dní a dvě noci sypal se sníh do arény
ovšem ve dne padal v drobounkých vločkách,
jakoby se styděl, ale za to v noci, jako když
se žídův pytel roztrhne! Nic není protivnějšího
nad tento pozdní sníhl
Tretí den vyskočilo slunéčko a sníh se dal
na utikání. Běžel o překot, ale bylo ho tolik
všude
Noční a ranní mrazy zdržovaly jeho útěk.
Na nebi bylo překrásně, ale na zemi hianebně.
Studená rodn urala se i do nejlepších boť as
okapů řitily se proudy na klobouky i za krk
přece bylo při tom zima.
Vlastně to ani žádné jaro není. Z pokoje
vás to láká a z venku vás to žene domů ke
kamnům.
Běžel
15
article
Včera k večeru kolébal se komediantský
vůz se zelenou střechou po okresní silníci k
našemu městečku. Dva malí, vychrtlí konici se
zježenou srstí bez lesku pracně klopýtají před
vozem a starý principál pobizl je sliby, vý-
hrůžkami i bičem. Za vozem jde nízký mladík
v chatrných, lehkých šatech a dýchá si do čer-
vených ohromných pěstí a za ním konečně dvě
ženy: matka a deerou. Hlavy mají ovinute
vlňáky, prsa křížem přepásána starými šátky
sukně vykasané a na nohou chatrné střevíce.
jež smekajíce se v rozbředlém blátě, smíseném
se sněhem, mlaskají při každém kroku.
*) L. otištěno 11. února 1900 č. 41. »Nár. L.-
**) Přenášeči jsou právě tak špatní, jako p
mlouvači.
Dobatolili se všichni na »náměsti« a za
stavili se u opršelé sochy. Co teď? »Nejdříve
nocleh pro koniky,« rozhodl starý a vypřáhal.
»Uchystejte něco k večeři, ale »friško«,
mám hlad jako vlkl« to již poroučel ženám
Mladý muž pomáhal vypřáhat. Přehodil pro-
straňky přes hřbety koniků a veda je u huby.
šel po čichu rovnou k hospodě. Starý principá
vyšťáral v kapse u vesty několik krejearů, roz-
hlédl se znalecky kolem a spatřív nedaleko ple-
chovou tabuli, na níž bylo namalováno něco.
co se poněkud podobalo pytli nebo láhvi, roz-
hodl se, že se podívá, co to asi je. Citil on
jeho nos libeznou vůni z bramborů, ale dělal,
jako by nevěděl, jako by ani »nečil«.
Obě ženy (matka byla již velmi stará
s tváří zvadlou a bronzovou, a dcera asi dva-
cetiletá dosti nepěkného obličeje, ale krásných.
černých oči, jež se nápadně točily a svítily
lesklým bělmem), obě ženy spustily sukně
vsunuvše vlasy pod šátky, rozhlížely se také
chvilku po »náměstí«.
16
article
Několik klučinů s rudými nosiky a s ru
kama jako rak v kapsičkách přešlapovalo již
v blátě a oči jejich byly jako přibity na vůz
»Venoušku, Pepíčku nebo jak ti řikají,s
zavolala stará, »pověz mně, kde tady dostaneme
trochu mléka a chlebíček ?«
»Mléko prodávají ve statku u Havelků
chleba u pekaře, tamhle u Mastilů,« ozvalse
Pepík Jedličkův.
Z této odpovědi nebyla stará moudrá.
Kdyby měla peníze, neptala by se. Koupit do-
vede každý, ale ona má uvařit večeři a nem
ani krejearu.
»Tonka,« zabroukla na dceru, zevlujíe
kolem, »obejdi statky !«
Tonka se lině protáhla, podrbala se na zá
dech o vůz a pak, svěsivši hlavu, zvolna v
kročila.
»No a hrnek s sebou nevezmeš? Nalijou
ti mléka do klína — ne?«. rozkřikla se stará
»Hybaj, kůže Hná, vezmi železnáček a koukej-
abys se dnes vrátila ls
Sama vytáhla schůdky z pod vozu a při
stavila je ke dveřím archy, odemkla a zmizela
v jejích útrobách.
Pepik Jedličků a Venouš s Vinefkem Hra
bovým jako mocí kouzelnou přitaženi, přistoupil
bliže k vozu. S koníky byla potiž, nikde ne
bylo pro ně místa, neboť hospodáři věděli, že
nejde jenom o nocleh, ale též o píci a leto
z jara, jest ji všude pomalu.
Mladý muž vede koniky od stavení ke sta-
vení a jest již netrpěliv, vždyť nechce opravdu
níc, než místečko a otýpku slámy, ale od našich
lidí dostal by spíše vše jiné, jen ne slámy
Pátra již svltí a na zádeni jako když vymele
i ve statcích. Netrpělivost, nezdar, hlad a zima,
vše to dráždí mladého člověka a noc jest již
na krku. Což pak se nikdo neustrne? V' jedné
chalupě počal si chasník dobírati mladika a v
jádřil se o jeho koních velmi nepěkně. »Je
prý mu zíma, ar jen ty herky podpáli, budou
prý hořet jako starý věchet.
Pepíček
Havelka
Jedličkův
Tonka
Sam
Jedlička
Venouš
Vinefek
Mastil
17
article
Ale již v zápětí milý čeledí řval bolest
a křičel o pomoc; komediant ho škrtil a sáze
mu rány, ani nemířil.
Vyběhl hospodář, děvečka, příběhli soused
a šťastnou namátkou objevil se na dvoře obecn
strážník, který moenou rukou zákona uchopi
vetřelce za krk a milého delikventa nutil k po
chodu do obecní šatlavy.
Byl z toho veliký poprask. O koníkys
nikdo teď nestaral. Veďeni pudem našli sam
stáj a vešli i bez pozvání.
Celý houf lidí hnal se za strážníkem, ve
doueím zbujníka.
Ježto se z průvodu ozýval křik, jako když
hoři dozvěděly se i obě ženy komediantů, eo
se děje. Zanechaly všeho a spustily takový ná-
řek, že se psi dědiny dali do vyti a lidé vybí-
hali od večeře, ťoužíce zvěděti, co se děje3 jen
starý principál, sedě v kořalně, nedal se vyru-
šiti z klidu.
»Eh, však ony to ženské spraví, « zabručel
vida průvod, ale pak přece mu to nedaloa
dopiv kořalku výšel zvolna a dal se za prů
vodem.
18
article
Mladý komediant ovšem činil různé ná-
mitky, ale, jak známo, spravedlnost jest nejen
slepá, ale i hluchá.
Po chvilee mladý zbůjník »seděl«,
V naší dědině jest šatlava v obecním domě.
v němž zůstává několik nájemníků a poněvadž
do satlavy velmi zřídka zavitá noclehář, způso-
bilo uvězněni komedianta v celém domě vzrušení.
Seběhlý se sousedky, vyřítily se děti z
dveří a starý mládenec, pan adjunkt Kocmánek,
který tu tiše tráví své výslužné a velmi horlivě
se obírá reformou společnosti lidské, vystrčil
hlavu pokrytou červeným fezem a vypustiv
mocný kolouč dýmu z úst, odplivl daleko do
chodby a vykřikl bněvivě: »Hle, nejnovější
ukázka humanity. To jste lidé? Zvířata, bestie!«
»Milostpane, zlatý milostpanáčku,« vyjekla
stará komedianíka, která s dcerou doprovodila
syna až sem a vrhla se ke dveřím lapajíe po
ruce starého mládence, »zastaňte se ubohých
sirotků !«
Ale pan adjunkt přirazil jí dvéře pře
nosem, tak se ulekl.
Kocmánek
obecní dům
19
article
Sousedky soucitně zavzdychaly a děti dí-
valy se klíčovou dírkou do temné šatlavy, P
chvilce vtrousily se i sousedký z ostatníeh
stavení.
Matka komediantka padla dceři do náručí
a zašeptala jí rychle: »Tady se dá něco vy
dělat. Vyj!«
Celým domem zajekl takový zoufalý výkřik,
že se stěny zachvěly a soucitným sousedkám
prohnula se leknutím kolena.
To tak Tonka mistrně szavyla«.
Dojem byl uspokojivý. I starý mládene
Koemánek znova se objevil ve dveřích, nemaje
času, aby svázal šňůry svého županu, tak že
se za ním táhly jako oprati. Počal šermovati
dlouhým troubelem.
»Tyrani ! Běsové! To je vaše hrdinství
deptáte lid těžkou skorní a rvete jako hyeny
srdce z ňader jeho! Zalkněte se !« .
Jak zřejmo, vyjadřoval se pan adjunk
Kocmánek výrazy nejen silnými, ale i barvi-
tými, zajisté jen vlivem četby, neboť studoval
z francouzských románů sociální otázku. Kdyby
to nebylo tak zapletené, byl by vlastně brzou
konce, ale kozel aby se v tom vyznal ! Jeden
radí to a druhý zrovna opak, a to nejhorší
při tom jest, že se panu adjunktovi zdá, jako-
by oba měli pravdu.
Ježto dostával z filosofování závrať a boles
hlavy, přidržel se nauky jednati, jak porouč
cit. V prvním okamžiku mu napadlo, že by mě
zlatníkem zmírniti žal obou ženštin, ale opa-
noval se v čas. V tom vlastně nebylo mu dosud
dosti jasno. Zásada dělení zdála se mu spra-
vedlivou, dokud měl sám dobírati, ale děliti se
o své, to zdálo se mu přece jen pošetilým.
Tonka mistrně
20
article
Obmezil se tedy na hlásání morálky.
S prvního poschodí seběhla paní důchod-
ňová a za ní její syn student. Jediným po-
hledem poznal, jak hezké oči má ta mladá
komediantka.
»Ach mé ubohé děti, nikdo nemá srdce
v těle nikdo se vás nezastane«, zavzlykala stará,
Došourala se až ke dveřím šatlavy a položivší
hlavu na ně žalostně vykřikovala: »Ach To-
noušku, děťátko hladové, snad si tam neumřel?
Puste mně k němu, puste ! Kdo ví, co jste mu
udělali, že se ani neozývá!«
»Maminkooč, maminkoóč! zařval Anton
v šallavě, neboť porozuměl — »má zlatá ma-
minkodk.
Dveře šatlavy zapraskaly, jak se do nich
Anton opřel.
Stará rozhledla se po situaci. Obecenstv
dost, Tonka vyje, Anton řádí a nikdo nie.
Vytáhla poslední trumfy, švihla sebou pod
schody a natáhla se jako struna. Tonka padla
na ni, a vyla jako vlčice.
»Řekni že hladem!« zašeptala stará a oč
obrátila v sloup.
»Ach má zlatá matičko ! Matičko ! Hlady
mně umíráš, umí — « ucítila v ruce peniz, to
student se k ní přikradl a dík svůj z jejích
černých oči vzal. Zarděl se jako pivonka
uskočil na schody.
»Podívejte se, jak má zaťaté pěsti !« vy
křikla jedna ze sousedek. »Nejspíš má padoue-
nici«, dodala druhá a již skočila domů pro
hrnek vody a vrátivši se počala horlivě omý-
vati tvář stařeny.
Stálo to Starou nadlidské namahání,že
něpopadla hrnek a soucitné samaritánce ho ne-
hodila na hlavu, ale trpěla, trpěla tím spíše,
že jiné sousedky snažily se otovříti její pěsti
opět jiné snášely drobné dárky přo ubohou, až
přijde k sobě. Ta hrnek mléka, ona trochu
vaření, vajíčko, chléb a podobné a když se
paní důchodňová marně snažila olovřiti pěs
její, aby do ní vložili mohla něco peněz, ustr-
nula se konečně nad ní stará, otevřela na
okamžik ruku a pak —— pak pomulu přišla
k sobě.
Anton
Tonka
21
article
To bylo radosti. Všecky sousedky si od
dechly a ochotně přidávaly k dárkům, co jim
pod ruku přišlo.
Také Tonka se ulišila a tlačila se nená-
padně ke schodům, kde jako přibitý štál student
Rozpravy pana adjunkta vyznívaly na
prázdno a když i k němu obrátila stará svou
otevřenou dlaň, ulekl se náhle a rychle zmizel
ve svém pokoji.
V tom vrátil se strážník s pardonem.
Pan starosta poručil, aby byl komediant
puštěn, vždyť k němu vlastně neměli ani příčiny
— ať jde ke všem kozlům
Tonda vylitl ze šatlavy jako cikán z ho
spody a ženské sebravše dárky poděkovaly se
za nim.
Pan adjunkt stál u okna a pozoroval od
cházející. 1doh teí
»Kolik to vyneslo ?« optala se stará Tonky.
»Pětačtyřicet krejcarů a tohle !« a Tonk
pohodila klínem, v němž byly ostatní dárky.
»No, moc toho není, ale na večeři bude.
Dej sem peníze a tátovi o nich ani muk!«
»Ale mně dejte aspoň na tabák«, ozval
se Tonda, »otloukl jsem si pěsti o dvéře.«
sA co ten v tom pluviálu, dal ti něco ?
optala se stará Tonky.nael
»Ani zbla«, odsekla Tonka, »ten jen
žvanileao odins
»Aby puk' ! Ten je z těch pravých o don
brodinečků. . . «
Dál již pan adjunkt neslyšel, najednou
mu bylo tak divně; asi tak, jako kdyby s
podíval do zreadla a spatřil, že mu narostly
ohromné oslí uši — — —
Na nebi vyskočily hvězdičky, za věží ko-
stelní vystupuje Orion a nad starou školou
vznáší se velký medvěd. Tichounce mrzne. Celé
městečko spí, jenom u sochy svítí malé okénko
ve voze komediantů; z uzounké trubky vystu-
puje rovně dým do výšky a celým náměstím
se nese libezná vůně kávy.
Komedianti večeří . ..
Tonka
Tonda
Cikán
adjunkt
Orion
22
article
Napsal Karel Cervín ka.
Labužnicky pochvaloval si pan Vendelín
Lanuíka, c. k. poštovní officiál, když mu/ jed-
noho dne paní Kropáčková, u které bydlel
podnájmu, zvěstovala, že se pan domácí roz-
hodl, v jeho pokoji postaviti nová kamna, Nová
kamna je rozhodně něco jiného nežli na pří-
klad nový kahát; starý kabát lehounce so
svlékne, strčí do almary a člověk už ani na
něj nevzpomene. Stará kamna se však jen tak
zlehka vyhodit nedají. Bydlí-li člověk v témže
pokojíků jako pan Labuťka plných patnáct let,
vidí-li stále jen ta stará kamna, přivykne si
jim a těžko se s nimi loučí. Pojí jej k nim
celá řada upomínek, řada chvil veselýcha
truchlivých.
Mimoto není to dilem krátkého okamžiku,
vystrnaditi taková stará kamna z pokoje a po-
staviti tam, kde kdysi stála, kamna nová. Pan
Labuťka se o tom záhy důkladně přesvědčil.
Především volil pan domácí ke stavbě no-
vých kamen neobyčejně přihodnou dobu, totiž
leden, kdy uhodily první vážnější mrazy. Pak
vydal rozkaz, že se den před tím ve starých
kamnech již nesmí topiti. Pak přišel po tři dni
po sobě kamnářský mistr se svým učedníkem
a dlouhým tajuplným dřevem, kterým vyměřo-
val pokoj. Poněvadž se nevědělo, kdy mistr
začne stavěti, netopilo se po všecky tři dny-
Teprve třetího dne časně z rána o šesté hodině
zabušilo to zprudka na dveře páně Labuťkova
pokoje a když pan Labuſka otevřel, vešli
k němu do pokoje lidé, nesoucí v rukou kachle
a jiné součásti nových kamen. Nezbylo nie ji-
ného nežli vylézti z postele a honem se ustro-
jit. Mužové zachmuření přicházeli jeden po dru-
hém a kladli beze slov na podlahu kachel vedle
kachlu — až jimi polovici pokoje zastavili.
Cervín
Lanuík
Kropáčková
Labuťka
Labuſka
23
article
Skončili tuto vznešenou práci krátce před
osmou hodinou, právě když pan Labuťka chy-
stal se do kanceláře. Nyní ovšem čekal pan
Labutka, že se bude něco díti, nedělo se však
zase po plné tři dny pranic. Jenom topiti se
nesmělo, poněvadž se nevědělo, kdy se vlastně
začnou bourati stará kamna.
Teprve čtvrtého dne (opět časně z rána)
příšel muž, zachmuřenější nežli ti ostatní, s mo-
drou zástěrou na přední části těla.
»Vašnosti, mají lajntuch ?« zeptal se taju-
plně pana Labuťky
»Mám jich šest,« potakal Labuťka, »ale
jenom jeden čistý.«
»A to se jakorát šikuje, vašnosti,« pravi
muž s modrou zástěrou, »tak mi dají jenty
špinavý.«
Labufka sehnal v úžasu prostěradla, jak
byl požádán, a muž s modrou zástérou rozta-
hal daná mu roucha po celém pokoji, přikrý-
vaje jimi postel, stůl, umývadlo, zkrátka a dobře
celý pokoj až na Labutku.
Když všecko přikryl, zpozoroval, že také
přikryl stůl a poněvadž se patrně to všeobecné
přikrývání nemělo stolu týkati, záse slůl od-
kryl. Pak se podíval na pana Labuťku divnýma
žlutýma očima, jakoby dostával na něco chut,
ale nic tu nebylo, vypůjčil si od něho pouze
stůl. Labutka ovšem pojčil stůl velmi ochotné
a když byl bneď na to zase vyzván, aby po-
mohl stůl doněsti až ke kamnům, ochotně vlá-
čel s mužem s modrou zástěrou stůl až ke
kamnům. Pak teprve vylezl záhadný cizinec na
stůl a dal první ránu kladivem do starých
kamen.
V celku boural stará kamna po dva dny.
Po tu dobu arci se v nich topiti nesmělo, na
štěstí však byly tenkrát nejhorší mrazy a tak
pan Labutka ušetřil mnoho na uhlí, protože
by, kdyby byl míval tehdy kamna, ať už stará
nebo nová, jistě byl v nich topil.
Třetiho dne, když bylo bourání ukončeno,
přišli opět neznámí mužové a přinesli obrovskou
bednu, naplněnou až po vrch mazlavou hlinou.
Labuťka
Labuťka
24
article
Bedna tato měla pouze dvě zvlástnosti: předně
že musila státi přímo u postele páně' Labuťkovy
a za druhé, že z ní kapala ustavíčně žlutavě
špinavá tekutina, z níž se tvořily na podlaze
pochmurné louže.
Postaviti nová kamna bylo dilem, čtyř dnů.
Nejdéle pracoval muž s modrou zásťěrou u
země, z čehož by se dalo souditi, že chtěl dáli
věci dobré základy. Čím výše ke stropu, um
to šlo lehčeji a rychleji. Pátého dne časně
z rána přilepoval muž s modrou zástérou po-
slední ozdoby na vrcholcích kamen. Pak slezl
vážně se stolu, odvázal zástěru a přiští opět
neznámí mužové, kteří odnesli bednu s mazla-
vou hlinou, louže však v pokoji páně Labut-
kově nechali.
Když muž s modrou zástěrou odešel, př-
běhl nahoru pan domácí a dal rozkaz, že se
v nových kamnech po celý den nesmí topit, ž
to musi všecko uvnitř nejdřív trochu uschnout.
Konečně dal Labuťka v nových kamnech
zatopiti, a všechna česť kamnářskému výrobku,
kamna hřála znamenitě. Po tři týdny vyhřivala
Labutkovu jizbu, a Labuťkovi se už skorem
zdálo, že v těch nových kamnech ani tolik ne-
spálí jako ve starých.
Jedné noci však, když se, navrátil pan La-
bufka z hospody domů, stala se v jeho mláde-
necké jizbě hrůzná věc. Jak olevřel dveře, vy-
razil proti němu proud smrdutého uhelného
dýmu, jenž naplňoval celý jeho pokoj. Honem
otevřel obě okna a vylil do kamen plné umy-
vadlo, aby v nich uhasil oheň. Té noci pan
Labuťka neulehl, neboť se bál zadušení uhel-
nými plyny. Natáhl na sebe starý cesťovní ko-
žich, rozsvítil si lampu, zapálil dýmku a četl
»Gartenlaube«. Druhého dne časně ráno poslal
pro kamnáře, ale pro jiného nežli toho, jenž
stavěl kamna.
Labuťka
Labutkův
Labuťk
pán Labut
25
article
Tento muž, rovněž s modrou zástěrou,
opakoval na vlas to, co jeho předchůdce. Te-
prve k večeru dokončil svou práci, kamna opět
zalepil a prohlásil, že jim vlastně nic nebylo.
Když se však v kamnech zatopilo, po od-
chodu kamnáře opus 2, opakoval se smrada
kouř z předchozího dne způsobem ještě hrů-
znějším. Pan Labuťka prožil futo strašnou noc
opět v starém cestovním kožichu.
Nezbylo nic jiného nežli poslati pro ka
mnáře opus 1. Poněvadž však kamnáři mají
hodiny své práce rozvrženy aspoň jako profes-
soři, mohl kamnář opus 1. přijíti teprve až
pátý den. V kamnech se sice po tu dobu topiti
2molc (pan domácí to aspoň nezakazoval), ale
Labuťka v nich raději netopil. Následkem usta-
vičného stavění a kouření nových kamen vypa-
dal chudák nejméně jako dítě cikány ukradené:
zpola nedouzená šunka, zpola člověk.
Všecko ostatní bylo již pouhým opaková-
ním. Časně z rána dostavili se opět tajemní
mužové s bednou, naplněnou mazlavou hlinou,
za nimi přišel muž s modrou zástěrou, jenž si
vypůjčil od pana Labuťky pět špinavých prostě-
radel, jež všude rozprostřel — vylezl na stůl
a dal prvou ránu do nových kamen.
Třetího dne, když už zase byla polovice
nových kamen rozebrána a »chyba« jich usta-
vičně byla muži s modrou zástěrou neprobáda-
ným tajemstvím, vrátil se pan Labuťka náhodou
domů už v poledne a tu se mu naskytl zá-
hadný obraz. Muž s modrou zástěrou držel
v ruce černou troubu od kamen, obrácenou
proti oknu ke světlu a skákal pitvorně jako
Robinson, když uviděl dalekohledem loď, blížíci
se k ostrovu.
»Mordié patalión«, vrčel při tomi spokojeně
»tady na to, tady na to-«
Labuťka všecek omládlý hodil klobouk na
postel.
»Mordié patalión«, vrčel muž s modrou
zástěrou, »Vašnosti, tadyhle to je, jen se
kouknou.«
Labuťka