(Г к.

(W

m w m

UELIKOnOCNI PRILOHH ..CECHH

\э /S

VIKTOR HUGO: Psino pod krucifix. Sem, trpící, — i Bůh váš trpitelem jest, swn, zarmoucení, neb On stiší každý sten, sem, chvějící se, — lék má každou pro bolest, sem vy, kdož jdete v dál, zde vždy jest přítomen! (Přel. J. S.) □ □ BIBIENA: Démon u Golgaty. -Ona potře hlavu tvou a ty budeš úklady strojitl patě Její.. V ten čas, kdy země děsně zaúpěla, a západem se hnala smečka stínů, * bezedné propasti se zdvihl klínu, s krvavým věncem pýchy kolem čela. Dvě rudá světla nad skrání mu čněla, dvě věže plamenů, jež slaví vinu, živené krví zavržených synů, jež v žilách proudila mu, hříchem ztmělá. Pak zařval do dáli, až zatřásla se země, teď v nekonečnu Lásky vykoupaná, k dnům hledící, z nichž vzchází nové plémě. Přes hroty skal šla Roditelka-Panna. A věže plamenů se v propast smekly v chvaty jak jazyk dvouklanný Jí lízajíce patu. □ □ EMANUEL ŽÁK: VELKÝ PATEK. (Z pašijových obrázků.) ! L Dole, u paty návrší Golgaty, stanula žena­ galilejská. Její bohatší šat prozrazoval,­ že je žena zámožná; prach na něm usedlý, že je poutnice. Opírá se o svého syna a ukazujíc k vrchu hory, praví mu: llašt Mono». Staré názvy Hodu Božího velikonočního­ jsou velice různé. U nás v Čechách byl zván: Veliká noc — Velikonoční neděle — Veliká neděle — Vzkříšení Páně; u Rusínů a Srbů: Velikonoční den — Velik dan — Vos- kresinje Christovo; u Slovinců: Vstajenje Go- spodovo; ve slovanském starém brevíři: Neděla­ voskresenija Gosodovo. Nynější liturgické­ knihy latinské jmenují Hod Boží velikonoční­ „Nedělí vzkříšení Páně“ (Dominica resurectionis) a celé svátky zovou prostě „Pascha“ (Přechod Páně), ač i tento název mnozí vztahují výhradně na Boží Hod, který právě proto, že byl památkou slavného z mrtvých vstání Kristova, slaven byl po celém křesťanském světě nejokázaleji. Hod Boží velikonoční v Římě. Podnes hlavní velikonoční obřady v Římě vykonává sám papež a tak bylo i ve středověku, kdy zakázáno bylo každému usedlému římskému měšťanu vzdalovali se pod jakoukoliv nedůležitou­ záminkou z „věčného města“, ač

„Hleď, onen prostřední na kříži visící, je veliký prorok z Galilee! Měl vždy jen slova lásky a soucitu ke všem trpícím a cizí žal byl jeho žalem; plakal nade všemi nešťast- ; nými. Eliáš vzkřísil syna vdovy sarepské; j tento vzkřísil mi —tebe. Vrátil mi tě, : a vrátil i jiným jich děti. Nemocným dá- I val zdraví, nešťastným skytal mír, zoufají- I cím naději, hříšníkům slzy. Takto mu svět i odplatil!“ Jinoch se zachvěl při slovech své matky,­ vdovynaimské. Viděl Dárce nového svého života na kříži. Přivinul se ke své matce a stisk’ ji vroucně ruku na znamení,­ že rozumí jejím slovům. „A kdo je ta žena, co stojí pod kří-' žem ?“ tiše táže se jinoch. „Jeho matka, Maria. Ona byla první, která cítila se mnou radost, když jsem tě živého zas měla ye svém náručí.“ — V tom Kristus na kříži pozdvihl hlavu a zadíval se směrem, kde stáli oba příchozí z Na i mu. Viděli, že oči Kristovy s láskou spočinuly na nich, jako by chtěly pověděti, jak Ho blaží- čisté a upřímné spojení matky se synem. A hned zase Kristus pohlédl dolů,­ blízko kříže, kde stála Jeho matka vedle apoštola Jana. Zrak Kristův zasmušil se bolestí, tvář hořem sesmutněla. A nakloniv se k Marii, s něhou povzdechl: „Hle, syn tvůj!“ A potom k Janovi : „Hle, matka tvá!“ V té chvíli tvář Kristova zalila se největší­ bolestí; v hlase třásla se Synovská láska, vděčnost a starostlivost. Jan slyše ta slova, přistoupil k Marii, chopil se jejich bílých rukou, a pokryl Je dlouhými, vroucími­ polibky. Lidé stáli vněmem pohnutí. Oči přítomných­ želn zakalily se hořem. Syn vdovy naimské, nemoha přemoci proudy citů, jež draly se z jeho nitra, ukryl svoji tvář ha její prsou a tiše zašeptal: „Matko, nemohu snésti toho pohledu. Srdce by puklo, pojď, vraťme se do města!“ V tom pastýř, kráčející před svým stádem,­ bral se cestou k Jerusalemu. Hnal beránky­ do Jerusalema, beránky obětní. Jakmile spatřil vysoko zvednuté kříže a na nich těla ukřižovaných, ustal ve své písni; odložil šalmaj a sesmutněl. Kde hynou životy,­ ať právem či neprávem, vinou či bez ní, tam není místa k veselosti. I zasloužená smrt vyžaduje soucitu k odsouzenému. toto vždy bylo přeplněno cizinci. V dobu velikonoční musili se do Ríma vrátiti i řehol- níci, kteří s povolením svého duchovního představeného opustili některý římský klášter­ a žili k vůli větší dokonalosti po celý rok někde na poušti. Papež již časně z rána ubíral se s průvodem z paláce lateránského a stavěl se v několika chrámech. Prvním zastavením­ byl chrám Panny Marie Větší (S. Maria Maggiore), kde vzdávána pocta Panně Marii, která z lidí největší měla účast na utrpení Páně a také na radostném vzkříšení. Po té hnul se průvod ku kapli sv. Vavřince.­ Papež vzdal tam poctu prastarému obrazu­ Krista Pána tím, že sňal s něho roušku a políbil Ukřižovaného na noze se slovy: „Vstalí Pán z hrobu, jenž visel za nás na kříži, alleluja!“ Mezi tím, co choř po třikráte opakoval verš tento, sv. Otec uděloval políbení­ pokoje přisluhujícím biskupům, kardinálům.­ čelnějším hodnostářům i šlechtě. Po té spěl průvod dále do chrámu hlavního, jímž v pozdějších dobách byl chrám sv. Petra. Věřící líbali se u prahu jeho navzájem­ n pozdravovali se slovy evangelia : „Kri- !

Sel tiše kolem, hlavu nepokrytu. I jeho beránci ustali ve svém jednotvárném, smutném­ mekání. — Pastýř upřel soustrastný, plachý pohled ke křížům a zachvěl se bolestí.­ Poznal, že uprostřed ukřižovaných visí Prorok z Nazaretu, Kristus Messiáš. Vzpomenul, s jakou vroucností naslouchal­ Jeho řeči, když jemu a jiným pastýřům­ mluvil: „Já jsem pastýř dobrý, dobrý pastýř dává život za ovce s v é.“ Když mluvil o tom, že ztratí-li ze sta ovec jednu, nechá 99 na poušti a jde po té, která se ztratila. A když ji nalezne s láskou, beze hněvu, bez ran, vezme ji na ramena svá a nese ji do ovčince k ostatním. — Vzal si Jeho slova k srdci a řídil se jimi. Nebil zbloudilých oveček, s láskou je volal, hledal, a ony vesele vracely se k němu. A hle, od těch dob ovečky se mu již nezabíhaly. Měli ho nějak radši, a on zase více miloval je. A i doma k své ženě a dětem naučil se býti mírnějším a shovívavějším. — Teď viděl svého Učitele na kříži. Zachvěl­ se a s bolestí pohlédl na své beránky.­ Všechny by je dal, aby Ho vykoupil s kříže. — A když vstupoval do brány, hovořil­ sám k sobě : „Jestli krev tohoto Ukřižovaného nás nesmíří a neočistí,­ marně proléváme krev na šichberánk ůi.“ — II. Nastalo poledne. Slunce se zatmělo, pokrylo­ se šedí. Soumrak zahalil celou zemi židovskou tak, že bylo zřítí na nebi hvězdy. Strašné ticho zavládlo na Golgatě. Nikdo neopovážil­ se promktvitj. Kněží židovští a zákonici­ bledí, zaraženi, beze slov vraceli se domů. I vojáci, kteří měli nakázáno státi na stráži u křížů, umlkli a s hrůzou přemýšleli, co se to stalo. Zdálo se jim, že celý svět vyšinul se ze své dráhy, že slunce zastavivši­ se na své pouti, hasne a zmírá. Až do tří hodin trvalo zatmění, hrůznější­ než hrůzy smrti, těžší nežli olovo, delší­ nežli pomalé umírání. Každá vteřina dloužila­ se v hodinu, hodina ve dny, měsíce, léta. Všem, kdo stáli u kříže Kristova, s vědomím­ viny v duši, zdálo se, že stárnou, blíží se k smrti, padají do propasti strašné, bezedné, věčné. Nejistota toho, co se děje, byla strašnější, než poslední soud, než konec­ světa. Všichni tušili smrt; čekali, že sti- stus vstal z mrtvých, alleluja!“ Vlastní obřady­ velikonoční začínaly o deváté hodině, kdy slunce již zcela jasně se rozlévalo po mosaikách­ a nádherné výzdobě basiliky poseté mořem­ planoucích voskovic. Zvláštní podívaná byla na četné katechumeny, oblečené v lesklá bílá roucha, jimiž podobali se andělům, kteří zjevili se kdysi u hrobu Páně. Ještě včera byli ve tmách pohanstva, ale již také oni povstali s Kristem k životu novému a duše jejich ozářila milost Boží. Svěcení velikonočních pokrmu, jako beránka,­ různých pečení, bochánků, vajec a vína, jest znamením radosti, že půst pominul a vděčnosti k Spasiteli, jenž dokonal radost paši svým slavným, z mrtvých vstáním. Proto posvěcené tyto dary se zvláštní okázalostí se někde ještě posílají přátelům. Svěcení samo má i význam jiný, jakoby mluvilo k lidem : „Půst pominul, ale hříchem zůstává nestřídmost.­ Proto i ty posvěť se a nezapomínej v hojnosti i na chudé.“ Velikonoční pomlázka jest krásná věc. dostancmc-li ji, ale hůře bylo těm, kteří ji musili donaseli zc svého a ne z lásky, ale z