Strana Z 95. čMa národa ze zrna hořčičného víry křesfanské a pohled na přítomný rozklad z koukole nevěry­ — probudí a sblíží s námi četné katolické­ vlastence na venkově i ve městech, které od nás dosud děli jen předsudky suggesti­ vní fráze o „klerikalismu“. К ním Cítíme­ na venkově katolické agrárníky,­ kteří sebevražedný antiklerikální boj svého tisku zavrhují. Venkovanům venkov! >— 'Ale i v českých městech jest mnoho apoštolů-konservativců, rozptýlených „metu judaeorum“, ze strachu před veřejným­ míněním židovsko-zednářského tisku. 'Avšak postaveni před alternativu přítomné krise bud rostoucího rozkladu usque ad finem­ — anebo rozumného návratu к „poctivosti­ charakteru“ a „mravnímu vědomí národa“,­ dají — aspoň z lásky к vlasti — přednost Kristu před Barabášem. |A к tomuto buď — anebo veškeré tříbení duchů na nejhlubším­ základě světového názoru „zde Kristus­ — zde Antikrist“, pro veškerý život soukromý­ i veřejný směřuje. To vyciťují i prozíravější­ referenti v „Přehledu“, označujíce finále přítomného kvašení duchů v protichůdném­ parallelismu jen dvou stran; kon- servativní a liberálnč-pokrokové. To jsou jména vnějších fenoménů, jichž protikladné příčiny (noumena) jsou víra anevěra. Kéž by nlahH velkonočních zvonů vzbudil v českých Faustech věku XX. ozvěnu víry a naděje křesťanské, která jedině zachránila existenci národa a tvoří živý kořen jeho kultury­ až podnes. Pak bychom slavili vzkříšení­ — celého národa velkonoční hymnou: „Mors et vita duello confliscere mirando — Smrt a život v divném se střetly zápase. Bán ziti mrtev — vládne živ.“

Oelffionoňií (toaha. (Velkopáteční tragedie, nikoli snad uměle sehraná, nýbrž do posledních záchvěvů duše téměř před devatenácti sty lety na Golgotě prožití a protrpěná, opět hluboce vzrušila nitro lidské. Klečíce u Božího hrobu víc než kdy jindy vděčně uznáváme svůj závazek, plynoucí z prvního a největšího přikázání lásky:­ IMi lo vati budesBánaBohazice- lého srdce svého a z celé duše své azevší mysli své. Vždyť Bůh a člověk, obětovav nevinný život svůj pro nás hříšníky,­ zvýšil naši povinnost, abychom i my chtěli a dovedli trpěti pro jméno a dílo Jeho. A z mrtvých vstání Páně, jehož památku jsme včera večer slavili, dává dílu Božímu pevnější pečeť pravdy, neboť и e v s t a 1-1 i Kristus z mrtvých, marné jest kázání­ naše a marná jest ivífa vaše — napsal sv. Ravel. břehům jiného světa. V tom zazní hlahol zvonů­ velikonočních. Z blízkého chrámu doléhá v gotickou studovnu FaustovU starobylá píseň:­ „Kristus vstal z hrobu již.“ Ruka, držící jedovatý pohár, klesá; v srdci ozývá se touha po novém životě. Zachráněn, volá: „Blíž zněte, sladké, rajské písně ke mně! Já pláči zas, mne opět jímá země.“ Radostný pláč vracejícího se syna v náruč otcovu ozval se v duši. Nádherná tato scéna vehkonočního jitra je vlastním výmyslem Gotheovým. Staré faustovské­ legendy ničeho o ní neví. Göthe svojí vzácnou intuicí pochopil, že nemůže býti krásnějšího protikladu к vnitřní rozháranosti­ znaveného, životem zmrzelého filosofa­ nežli velikonoční pobožnost prostého lidu, oslavujícího vzkříšení Kristovo. Tam smutek, tíha, nechut к životu — zde radost,­ touha a láska. Vzpomínka na vlastní mládí, na šťastné chvíle, kdy víra svými čarovnými zvuky naplňovala jeho duši, dala vznik této skvostné, náladové scéně veliké básně Götheovy. A ještě dále sleduje básník radostný ži-

CECH — Bezděky zalétá mysl naše do doby Kristovy­ a prvních křesťanů, do doby, kdy Kristus­ založil církev svou, jednu, svátou, o- becnou neb katolickou a apoštolskou. К té- t o církvi, к církvi katolické, jakožto j e- diné pravé církvi Kristově se hrdě hlásíme tím prostým vyznáním : J s e m katolík, chci všecko za pravdu miti, co Bůh zjevil a skrze církev katolickouk věření­ předkládá. « Tato naše víra katolická nezná kompromisů­ s osobami, ani s časem nebo místem:­ nejsme eklektiky, abychom si vybírali, čemu chceme z toho věřiti, a čemu méně nebo­ vůbec nevěřiti, ani kdy a kde chceme tuto víru vyznati .podle toho, jak nám to vynáší. Katolická víra není kabát, který bychom­ svlékali v situaci nám nepohodlné, zvláště­ před veřejností: víra katolická patří­ i do veřejného života. Ale do politiky, do politické strany se snad katolická víra jakožto náboženství kon- fessionální zatahovat! přece nemá —- namítne někdo. Říkali nám io nepřátelé Víry : sociální demokraté,­ liberálové; ale my, dokud jsme byli < matičtí, se vším důrazem jsme je odmítali, tvrdíce, že náboženství patří do veřejného života vůbec, tedy i do politiky. Později ovšem, když jsme politicky poněkud povyrostli,­ přišli někteří, nahrazujíce název „k a- t o lie k ý“ zcela zbytečně širším názvem „kř esť an ský“. Pravíme zcela zbytečně. Proslulý apologeta­ dr. Hettinger praví ve své Apologii­ : „Neznáme křesťanství mimo církev a bez církve“; a prof. Weiss podotýká: „Každý pokus, oddělit! církev od křesťanství, jest věcí nemožnosti.“ Nějaké interkonfessionální křesťanství, křesťanství nad církvemi, neexistuje.­ Každý, kdo mluví o křesťanství, buď stotožňuje je s vírou katolickou, nebo stojí na půdě protestantské, připouštěje, že je víra jako víra. Tohoto věřící katolík však tvrditi nebude, a třetí možnosti není. . Nezbývá tedy, než možnost první, že pojem „křesťanství“ jest úplně shodný s po- jmém „víry katolické“, a my, vystupujíce jako­ křesťané hebo křesťanští sociálové pokládáme­ se aťhcemebýti pokládáni při tom za katolíky. Pròto tato záměna může miti význam nanejvýše formální, taktický,­ ač i zde zbytečně. Nerozhoduje název, nýbrž program strany.­ A dokud náboženský náš program bude náboženství vůbec a katolictví zvláště há- jiti, dokud ostatní program sociální bude zbudován na těchto zásadách, dotud budou nás yolnomyšlenkáři, sociální demokraté i ostatní odpůrci náboženství katolického vždy vot o neděli velikonoční. Za městskou bránu­ vycházejí měšťané, vojáci, řemeslníci, ženy, dívky a děti, aby při veselém hovoru, za žertů, hudby, tance a šprýmů užili velikonočního­ odpoledne. Zdá se, jako by jarním, teplým vzduchem­ nes! se Kristus. A duše rozletí se к němu, aby okoušela radosti z jeho návratu. A vysoko nese se к nebesům, kde nad čerstvou,­ ještě vlhkou zemí, zbrázděnou pluhem­ rolníka, zpívá skřivan své jásavé matutinum.­ — Je nevýslovně smutno duši, v níž velikonoční­ zvony nenaleznou ozvěny. Kol níž jde vzkříšený Ježíš beze stopy, beze slova. Z ní prchla všechna radost života; na uzavřené její brány mamě tluče Naděje. V e 1 i k á n o c mluví к nám o velikém, věčném dni života. Velikonoce vyprávějí nám o vzkříšeném­ Kristu, který na konec naší životní plavby jako milosrdný lodivoda vstoupí v naši tonoucí lodičku, a dobrotivou rukou svojí hodí její kotvu na břeh nové země* Země věčných radostí. Em. žák.

Dne 12. dubna 1914. potíratl. I teď, dokud se zoveme pouze křesťanskými­ sociály, potírají nás, vidouce v naší straně uplatňovány zásady katolické a budou nás potírat), i když přijmeme název nábožensky­ bezbarvý. Avšak může někdo namftnouti: Připouštím­ u věřícího katolíka nemožnost snášelivosti­ náboženské — jemu totiž je jen jeho víra pravou — ale je tu snad aspoň snášelivost­ občanská. Jsme příslušníky různých vyznání­ náboženských, ale téhož státu; dan<9 platí katolík 1 nekatolík, vojenskou službu koná podobně každý schopný bez rozdílu vyznání, proč se tedy máme různit! v politice,­ to jest ve správě státní, proč se mají snahy naše po dosažení vlivu na správu státní tříditi dle konfese, na katolické, evangelické,­ židovské, volnomyšlenkářské, nevě- recké ? i . I ji ! ! i j Na tuto otázku dá nám částečbou odpověď­ poslední doba a vanik strany kato- lidského lidu. Dokud politika nechávala náboženství­ ina pokoji, dokud poslanci vvkoná- vali svůj mandát, šetříce práv každéno náboženství,­ nebylo po katolické straně ani slechu. Teprve od té doby, kdy náboženství bylo politikou zatlačováno do soukromého života, politikou ochrana svobodného vyznání­ víry omezována ve prospěch nevěry nebo ve prospěch protestantské zásady, že je víra jako víra, teprve tenkrát vznikla strana katolického lidu, aby v politice, vt sborech zákonodárných pairalysovala snahy protináboženské, zejména protikatolické a náboženství hájila. ‘ Politická strana není davem, který by sei řídil jiným přesvědčením, než každý jednotlivý­ stoupenec; naopak je to skupina osob,' řídících se týmž světovým názorem a užívajících­ týchž prostředků к jeho uskutečnění, neb Obhájení. Věřící katolík zůstane důsledně­ i jako stoupenec politické strany věřícím­ katolíkem, podobně druhý, třetí, stý, tisící; žádný nepřestává býti věřícím katolíkem­ ani u volebního osudí, ani v parlamentě­ ; v politické straně nelze mkrviti odusí­ davu, aby se ve jménu strany jednalo, jinak, než každý jednotlivec její uznává zásadně­ za správné. Strana katolického lidu má tedy za; úkol, aby vedle všech ostatních občanských1 hájila i napadených a ohrožených náboženských­ práv katolíků v životě soukroméná i veřejném. Tím nechce se nikterak dotýkatí náboženských práv vyznání jiných, pokud1 nejsou s právy katolíků v rozporu. Na př,: katolík, katolická strana i katolický poslanecký­ klub ponechá protestantům, židům, aby; si sami upravili svěcení dne svátečního, výchovu­ své mládeže a j., když práva katolíků nejsou tím dotčena. Ale postavit! se musí na př. proti rozlučitelnosti katolického manželského­ svazku, i tam, kde druhou stranou je evangelík, který by činil dle své víry nárok na rozlučiteínost. Katolík musí riditi se učením­ církve své. V nejposlednější době mluví se v českém­ táboře o vzkříšení nebo založení stran, které sice slibují hájiti náboženství, ale pokládají­ za velice nevhodné, dáti si název kon- fessionální. К vůli komu? Řekli jsme výše, že věřící katolík ani v politice (ani jako poslanec)­ nemůže jednotí jinak než jako katolík;­ tak musí jednati, smýšlí-li poctivě, i ti katoličtí konservative!, Staročeši, lidovci, a- grámíd, zkrátka všech 90 <tk katolíků v Rakousku,­ nejen katolíci a křesťanští sociálové. Přikládají-li si někteří název „národní“, aě tím neupírají druhým národnostem jich spravedlivého­ rozvoje, nýbrž snaží se jen tak zdůraznit! část svého programu, zrovna tak jsme my politickou stranou katolického lidu. Pravíme to s tou otevřeností, jak o říšsko-německé­ straně konservativní napsala „Konservative Korrespondenz“: „Konsex-