Dne 12. dubna 1У 4.

— C Ľ C H —

95. číslo. Strna 19.

nich čínských poddaných. Territoriální hra- ; nice mezi Čínou a Tibetem bude ustanovena ! zvláštní anglo-čínsko-tibetskou komisí, která | se bude riditi mapou indické vlády. Svého času bude Tibet otevřen světovému obchodu. ■ — Všech těchto neobyčejných úspěchů dosáhli­ Angličané beze všech srážek a třenic, které neustále provázeli nezdařilou ruskou politiku v Mongolsku. Chabost a nerozhodnost­ takové politiky lze vysvětlili pouze tím, že Rusko nyní soustřeďuje všecku svou pozornost­ na evropských záležitostech, kde se zejména na Balkáně chystá vystoupit! se vším důrazem a proto si ponechává dálný Východ­ na pozdější dobu. Mariavitští sektáři, též kozlovité zvaní, měli v pollkém guberniálním městě Sedlci svou kapli, ale nenacházejíce zde ani mravní, ani hmotné podpory a zdejším obyvatelstvem­ úplně ignorováni, byli nuceni ji zavřití­ a konati své schůze v soukromém bytě.­ Hlavní zásluhu o to získal si tamní horlivý­ farář Seipio del Campo. Dle všech příznaků­ zaniknou tito sektáři zde v brzku docela­ a také v jiných městech jejich stoupenců j valně ubývá. Do námořního musea v Libavě posta- j vena těchto dnů vzácná historická památka, staré dělo, ulité v Rusku za panování Petra Velikého. Daroval jc libavský obyvatel J. Hartung, který asi dvacet verst na sever od Libavy objevil ve hloubce čtyř sáhů pozůstatky­ válečné lodi „Moskva“ a na mořském břehu velkou společnou mohylu, v níž pohřbeno­ 98 námořních vojínů a plavců. Loď tato ztroskotala v říjnu r. 1758 za prudké bouře u libavského pobřeží a jejím velitelem byl kapitán Ivan Goteniščev-Kutuzov Větší, příbuzný slavného vojevůdce z válek s Napoleonem,­ který se účastnil bitvy v eskadře admirála Miščenkova za sedmileté války. — „Moskva“ byla tehdy považována za nejsilnější­ válečnou loď a byla vyzbrojena 66 děly. Veliká historická cena tohoto nálezu přiměla ministerstvo námořnictví naříditi další vykopávky,­ к jichž řízení poslán zvláštní vojenský­ důstojník. Kromě toho ustanoveno po- staviti pomník na místě, kde byla nalezena společná mohyla zahynulých vojínů. i

Qšelices. Něco o velikonočních zvycích v Anglii. Pod drtivými kroky civiiisace bylo pošlapáno­ již mnoho křehkých květů národní poesie, krásných zkazek, jež dávaly vznikati nejmarkantněji individuelním rysům národním.­ Platí to i o zvycích velikonočních, z nichž mnoho půvabného již vymizelo. Vymizelo­ z velké části i v Anglii, která je zemí­ nejkonservativnější a střeží žárlivě svých starých tradic. V Londýně udržel se z veřejných­ starých zvyků (domácí zůstaly panensky­ nedotčeny) zejména tak zvaný „den vdov“, jenž děkuje za svůj vznik občanu, který si chtěl pojistit památku pro všecky časy. Tento muž ustanovil ve své závěti, že každého rána o Velkém pátku mají se shro- mážditi chudé vdovy u kostelní správy, aby přijaly peníze, které budou položeny na náhrobním­ kameni zesnulého občana. Pro každou­ vdovu určeno šestipenc, to jest asi šedesát­ haléřů. Dar není velkodušný, přes to však najde se vždycky dosti vdov, které neobtěžují­ si vážiti dalekou cestu ku hřbitovu, obehnanému vysokou zdí. V okolí Londýna je rozšířen tak zvaný zvyk výkupného. Strickland vypravuje v „Životopise“­ královen anglických pěknou epi- sodu ze dvora Eduarda I. Na pondělí velikonoční­ roku 1290. vniklo sedm dam královny Eleonory bez jakýchkoli formalit do pokoje panovníkova, vyzdvihly ho z jeho sedadla a nepropustily ho dříve, dokud se nevykoupil čtrnácti librami. Podobné hříčky udržely se dosud v

hrabstvích Lancashirském, Cheshirském, i Starfordshirském! a Warvvickshirskéin. Jc všeobecný­ obyčej, že mužové pozdvihují o veli- ' konoční pondělí ženy a ženy o velikonoční úterý muže. Tomuto osudu neušel nikdo, j Dály se při tom i všeliké nezbednosti. Kdysi i přišel do jisté dědiny v hrabství Lancashir- 1 ském ctihodný kněz, který byl nucen zdržeti ! se několik hodin v místním hostinci, než j mohl cestovati dále. Byl velmi překvapen, i když vstoupily náhle do jeho pokoje čtyři silné ženy a chtěly ho zdvihnouti. „Mne zdvihnouti ? Co to má znamenat­ ?“ ptal se překvapený duchovní. „Nevíte o tom, důstojnosti ?xVždyť je dnes velikonoční úterý.“ „Nerozumu., vám. Je to zde zvykem?“ „Ano.'My ženy byly jsme pozvednuty včera a dnes zdviháme muže. Je to naše staré právo a naše povinnost.“ Duchovnímu nezbylo, než vykoupiti se půlkorunou z této pochybné kratochvíle. Podobný zvyk vládne i na jiných místech.­ V malé obci v Berkshiru vybírá se v třetí den velikonoční od každého obyvatele zvláštní daň. Každý muž musí dáti репу a každá žena polibek. Jakmile začne svitati, jsou lidé probuzeni troubením rohů a hudebníci­ hrají po celou hodinu. Po zkončení koncertu nastává veselý život a rej po ulicích.­ Za všeobecného smíchu splácejí mužové­ svůj penny a ženy své polibky. Při tom rozhazují se mezi děti měděné mince, mlsky, ořechy a ovoce. V Lortwithielu je celkový ráz slavnostnější­ a vážnější. Majitelé svobodných statků shromáždí se na Boží Hod; posílají obyčejné za sebe zástupce. Jeden z nich jede v nádherném­ kroji na koni, maje v ruce vladařskou­ hůl a na hlavě korunu, následován velkým průvodem, hlavní ulicí ke kostelu. , Před ním je nesen nahý meč. Duchovní čeká j již, aby vykonal služby Boží. Po nich vrátí ; se vůdce v témže průvbdu ke svému domu, ! skvěle vyzdobenému к jeho uvítáni. Nastává j hostina, při níž trůní jako opravdový kníže i v čele tabule, kolem sebe maje svou družinu. ! Pokrmy a nápoje podávají mu v kleče. V Biddemdenu v hrabství Kentském po- j dávají každému návštěvníku kostela uschlý : kus pečiva, který má podobu dvou lidských | postav, rameny a boky srostlých. Je to prý . vzpomínka na „dívky biddendské“, srostlice, j které žily kolem r. 1100 a po třiceti čtvřech letech současně umřely. * Ze zápisků exkráie Manuela. „New-York-American“ a po něm řada jiných listů uveřejnilo několik úryvků ze zá- : pisků bývalého portugalského krále Manu- ! eia. — Jsou-li vskutku tyto zápisky autentické, svědčí o veliké lehkovážnosti králově, s ja- i kou pojímal revoluci, a která jí patrně z j valné části dopomohla к dočasnému Pyrr- i hovu vítězství. Král píše: „Moji poddaní jsou nejšfastnější lid pod sluncem. A já se dovedu massám zalíbiti. Mé vojsko je úplně spolehlivé. Včera mluvil jsem o této záležitosti­ se svým milým setníkem Conceirem. Říká, že revolucionáři vypravují lidu pohádky.­ Nečeho takového, jako je revoluce, není v Portugalsku. Proč by měly nastat! nepokoje?­ Moje stará (míní královnu-matku !) chce mne polekati strašáky revoluce. Nesmysl!­ Portugalsko není Rusko. Jest vedle Ruska nejliberálnější monarchií.“ V létě roku 1910 stihají krále ošklivé • přízraky. Straší v Cintře, straší v paláci i Necessidade i v paláci Mafra. Dne 13. srp- i na r. 1910 zapisuje král: „Když přišel jsem včera večer z města, byl jsem unaven a ihned jsem usnu!. Náhle mne probudilo sil- I né klepání na dvéře. Myslil jsem, že je to I Juan a poručil jsem, aby vstoupil. Dvéře

se samy otevřely — a nebylo zde nikoho. Vyskočil jsem z postele ke dveřím, noční kahan slabě osvětloval prostor, nebylo však po nikom ani stopy. Zavolal jsem sluhu. Ujistil mne, že nikoho neviděl.“ Dne 12. září: „Bylo to hrozné, hrozlnél, Otec můj zjevil se mi v stejnokroji velitele 5. pluku myslivcův u okna paláce. Jeho obli-', čej byl krvavý, měl klobouk v ruce a vypadal­ právě tak jako onoho únorového dne* kdy byl zabit. Bylo to strašné a třesu se dosud. „Manueli,“ — pravil, — „prodal jsi' se. Působíš mi lítost, milý hochu.“ Omdleli jsem skoro a zavřel oči. Když jsem opět vzhlédl к oknu, zjevení zmizelo.“ Když revoluce byla již na vrcholu, v říjnových dnech, načrtal král spěšnou rukou tato slova: „Hrozné! Nevěřím, že je tq opravdová revoluce. Proč by mělo vzbouření­ vůbec vzniknouti? Čeho mohou ti lidé, žádati? Myslím, že je to komplot mých dvořanů . . . Potlačím intriky své matky ai; jejích důvěrníků. Mám za to, že za tímN vězí ten lotr admirál dos Reis. Mám vojsko* a co zmůže křičící dav beze zbraně.“ Král byl tedy ještě stále optimista, ač musil již, prchati. Zajímavá je poznámka o anglickém králi: „Bčře sebe sama příliš vážně. Nemá; ani tolik moci, aby sám si najal služebni-i ctvo. Přál bych si, aby Němci rozsekali An-, glii. To by potlačilo anglické úskoky. ,V po-, litice nevěřím nikomu z Angličanů. JejiclT chladnokrevný puritanismus je pokrytectvím'. Doufám, že Spojené Státy pomohou Indům к revoluci. To by učinilo konec anglické, nadvládě v diplomatickém podvádění světa/J; Tak znějí zápisky, týkající se veřejného, zvláště politického života. Je v nich jistě mnoho, co charakterisuje krále Manuela. — ! Jsou-li podvrženy, musily býti psány někým,­ kdo Manuela velmi dobře zná.

Qlstctäíf robfianti. „Frankfurter Zeitung“ vyslala do materského­ hrabství zpravodaje, který poslal své-; mu listu tuto zprávu: | M Г „V hotelích v Belfastu prodlévá velký počet válečných referentů londýnských, kteří čekají na nastávající bitvu. Páni zpravodajové­ mají gamaše na nohách, někteří i ostruhy­ na botách, revolver a kukátko v koženém­ pouzdře a jsou velice tomu rádi, žes nemusí jako na balkánském bojišti dlíti 50^, kilometrů za operující armádou, ale že sf; všeckno pěkně mohou napřed prohlédnouti,: nežli vydán bude osudný rozkaz: „Do řad!' Nepřátelství začíná!“ i 1 i Tito žurnalisté, zvlášť když obsluhují! konservativní listy londýnské, velmi horlivě líčí ulsterskou dobrovolnickou armádu. „Jest to dobře organisované vojsko, které má asi: 100.000 mužů, čítá 65 vyzbrojených setnin, má svůj sbor automobilový, zdravotní, ne-' mocniční, jízdní, signálový, velocipedistský.“ Tohle když čte londýnský obchodník, běží mu mráz po zádech a myslí si: „Tihle protestantští­ ulsterští dobrovolníci to je nějaká moc!“ Ale frankfurtský dopisovatel pozoruje ulsterskou armádu mnohem klidněji. „Jest to pravda, horlivost dobrovolnická jest velmi značná. Dělníci z továren, úředníci­ závodní, obchodníci po šesté hodině večerní nastupují ku cvičením, dámy učí se obvazovat! nemocné, telegrafovati, dávati signály praporcem, ale přes to přese všechno­ ulsterská rebellie nevypadá z blízka tak hrozně. A kteří jsou její předáci? Jest to především ulsterský „král“ mar- kýz z Londonderry, který jest předsedou ulsterské konservativní organisace „Ulster- Unionist-Counci!“. Tento pán představuje protestantskou šlechtu, která přes 300 let provozovala krutou vládu nad irskými rolníky.­ Jeho choť, lady Londonderryova, má