3ti apoo

23. dubna 1905.

Strana 9.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 112.

Z notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě. Skoro mne zachvátila jakás úzkost, kdyi jsem za slečnou Viktorou vstupoval v onu za- sklenou kukaň, jaké bývají zřízeny u dveří re- staurací, aby se o ně zarážel studený průvan z venči a nemohl přímo na choulostivé hosty. Ještě okamžik, a steré zraky besedujících uprou se na nás, na rodinu páně přednostovu, na Viktoru, na mne. Toho jsem se obával. Rodiče s mladými dívkami a v jejich průvodu mladý muž — něco takového vždy zavdává podnět ke kombinacím. Taky jsem takto kombinovával, kdykoli jsem spatřil podobnou skupinu, a nyní sám tomu budu podroben. Vždy se hádá: aha, mladý ten člověk a tam ta slečinka — tu se zdá vyrůstati milostný román. A zraky všeho okolí přímo dotěrně se zarývají v pár mladých lidí a trvává chvíli, než zvědavost jeho jest nasy- cena, než zas oči od ubohých obětí odvrátí. O, nebál bych se všeho toho, kdybych již pevně seděl, kdybych byl prohlášeným, „pově- řeným“ nápadníkem, dokonce snad ženichem Pak bych kráčel po boku Viktořině sebevědomě. ba, s pýchou, že půvabný ten dívčí zjev náleží mně — mně jedinému, a dovedl bych odrážeti všechny drzé a vyzývavé pohledy. Ale posud si připadám tak ubohý, jako z milosti trpěný vedle tohoto květu radosti a rozkoše. A krom toho ozývá se ve mně ještě cosi jiného, skličujícího, ba, drtivého. Neurčitá obava, aby mně dítě to nebylo kýmsi uloupeno. Zdá se mi, že každý mne může proniknouti až na dno, že prohlíží. jaká to jsem nepatrná existence, tak bez- významná posud, která se připletla k tétc síkvělé dívce jen jakýmsi nedopatřením náhody, zatím beze všeho práva na ni, člověk neschopný, aby s důrazem hájil svůj nárok, jehož mu nikdo nepřiznal, zbožňovatel pouhý, který by rázem byl poražen a smeten s jeviště, kdyby se vyskytl nápadník o málo jen závažnější.

Co ve mně vzbuzuje tyto obavy? Jisté tu- šení a téměř určité přesvědčení, že dívky na po- hled zadané vzbuzují časem větší žádostivost než děvčata zcela volná, bez ctitelů, mohoucí býti dobyta každým, kdo se chce pokusiti. Vzpo- mínám, že i mne, ač nejsem příliš výbojný, dráždivalo chvílemi, když jsem spatřil děvčátk v průvodu nápadníka poněkud nejapného, abych se vzchopil a zkusil dvořiti se poupátku, abych posavadního nápadníka vyhodil ze sedla. Zdá se, že je tato vlastnost v povaze mnoha mužů, snad všech, nevím. A jestliže jsem se k tomu nikdy neodhodlal, vyplývalo to z mého vědom vlastní nicoty. Neboť bych i zvítězil, co dále? Jaké konce? — Avšak Viktora! O, tu jest úspěeh tak vábný. A není-liž ona hodna nápadníka, uchazeče nejschopnějšího zjevem i zajištěným poslavením? Kterak trpím takovými úvahami! Kterakse o ni chvěji! Ale dnes marně jsem se týral, když mi vše 19 Tetěo lavou v okamžiku, než jsem proše uzoučkým tím prostorem bednění u dveří. Jí delna Platýzu byla sice již stkvěle ozářena, avšak hostů bylo tam ještě pořídku. Bylo časně Zdálo se, že lidé, kteří tu seděli, přišli taky ne dávno před námi. Večeřeli, i neměli času na pří- lišné zevlování po nových příchozích. Pan před nosta, vstoupiv, mrskl okem na pravo, a již míři ke stolu v koutě, takovému polo skrytému, útul- nému, pro nás jako přichystanému. Byl posud prázden, hned jsme jej obsadili. Vokoun pomohl z pláště paní radové, hned potom z žaketu slečně Hedvice, a já směl tak učiniti Viktoře. Dotkl jsem se při tom bezděky jejího ramínka — projelo to mnou jak elektrická jiskra. Potom jsme usedli. Pan rada v čele, vedle něho na rohu paní radová, vedle ní Viktora a já podle ní, proti nám Vokoun se slečnou Hedvikou. V okamžiku byly tu asi tři jídelní lístky.

Pan přednosta, dobře vyspalý a procházkou osvěžený a zas vyhladovělý, vybíral pro sebe, pro paní, slečny prohlížely druhý lístek, Vokoun si nasadil skřipec a jal se studovati třetí. „Staframente, pane Čamrdo,“ obrátil se k mně náhle a paškrtně si pomlaskl, „už mají kůzle! V lednu! Že si ho dám! Jíte taky kůzle? Kůzle! Jídával jsem kdysi, ano, když ta- tínek posílával finance, ale pak prošla celá léta a můj vlastní finanční ministr nedopouštěl, abych si na ně zamanul. Číslice v rubrice vedlejší vždy zaháněla všechnu laskominu. „Jite kůzle?“ opakoval Vokoun. Otálel jsem s odpovědi „Nebo snad ráčite vlaštovčí hnízda? Ale ta tu nemají. Ta budou později ... Nedíval jsem se, ale citil jsem, že se slečna Víktora usmívá. Bylo mi horko z Vokounova dobírání. „Jím, pane kancelisto,“ přisvědčil jsem honem, aby Vokoun otázku svoji nepronesl po Vřetí s nějakou štiplavou omáčkou. „Kdo by ne- jedl, ale je to nesmírný přepych, v tuhle dobu . . Vokoun položil lístek a pronesl velitelsky k čekajícímu číšníku „Dvakrát kůzlečí, se salátem.“ A ke mn se obrátiv dodal: „Řekl jsem vám, že jste mým hestem, kamaráde, tedy žádné zbytečné šlechet- nosti. Kdybyste se dlouho upejpal, přijde nám tenhle vašnosta za chvilku říci, že už není — j bych vás pak zavraždill Slečna Viktora se teď hlasitě rozesmála, tk zíhle a bezděčně nad slovy Vokounovými i dur- divjm tónem, jímž byla pronesena. A co Vokoun jeltě projednával s číšníkem, naklonila se ke nně a řekla skoro šeptem: „Váš pan kancelista je roztomilý člověk veselý společník. Když jsem ho viděla poprvé. nenadála jsem se, že je takový. Poslouchala bych ho celý večer. Je tak samorostlý.“ Skoro jsem Vokounovi záviděl.

Za chvíli byl stůl pokryt talíři, miskami, příbory chřestily, večeřeli jsme. Pan přednost pomlaskával, paní radová jedla obřadně, slečm ukrajovaly sousta jak pro kanárky a pojídaly vzorně, vychovaně, prosty ostychu. Vokoun rval se s kozlečím a chvílemi promlouval: „Zpropadená drůbež! Když to člověk vid na pastvě, je to jako koťátko, a na talíři to m hnáty jako žirafa. — Chudáček! Porcička jak za krejesr diamant, a pre takový drobek musel položit nevinný život.“ „Ale ta chiuť, pane kancelisto,“ usmála se paní radová. „Inu, chuť, milostivá paní! Má člověk co dělat, aby ji nezmeškal. Než se vzpamatuje — je po všem. Jen trochu větší formát kdyby mělo! Dámy se rozesmály všechny a paní radová prohodila, jakoby mluvila k manželu: „U vás v kanceláři je asi veselo, když pan kancelista má takové nápady, co?“ „A to by nás pan císařský rada hnal, milo- stivá paní,“ byl Vokoun pohotově s odpovědí. „Tam sedíme jako kapucíni a pracujeme. Toď se ozval pan přednosta, a jakoby se bránil všelikým domněnkám, řekl chlácholivě: „No, no, pane kancelisto, nemalujte mě tuhle před našimi jako nějakého tyrana. Vždyt my si přece dobře rozumíme, co? No, ať řekne tamhle pan Čamrda!“ „Ale pane císařský rado,“ chlácholil ted zas Vokoun, „vždyť se samo sebou rozumí, že v ouřadě musíme pracovat. A pan císařský rada, milostivá paní, sám nám předchází dobrým vzorem. Taky naše oddělení je nahoře výborně zapsáno. Na tváři přednostově rozlil se úsměv skoro blažený. Teď mu bylo skutečně zalichoceno.

Ale působilo to výborně. Se zadostučiněním pro- nesla paní radová hlasem balšamovým: „Fatrle, to tě může těšit. Takhle se o před- stavených asi málokde mluví. Uspokojit nahoře a mít při tom uznalý, spokojený personál, to je vzácná věc. „Však mně páni taky nikdy nezavdali pří- činu k nespokojenosti,“ odpovídal pan před- nosta, „a v tom je má pejcha. Jsou oni šéfové kujóni, to je pravda, ale jsou proti sobě. Dobře nahoru, dobře dolů — má být jenerální zásadou každého šéfa. Co pak moji pánové, to jsou vzorní pracovníci!“ V tom okamžiku loupl po mně Vokou očima, jakoby chtěl říci: „Podebral jsem ho, co?“ Až jsem se zděsil, jak mne te mohlo po- dráždit k smíchu, a děkoval jsem nebi, že si pohledu toho nikdo ze společnosti novšiml. A již zas hoděl Vokoun jako svatý. Tento hovor, tak neočekávaný a nenadálý. měl za následek chvíli slavnostního ztišení, v němž mi připadalo, jakobychom všichni tři — přednosta, Vokoun i já — byli obaleni bavlnkou. Ale znenáhla zas oživla zábava, hlavně přičině- ním páně Vokounovým. Jakoby uhádal, kterak jadrný jeho způsob rozveseluje dámy, třepal své kudrnaté nápady a poznámky zrovna jako z ru- kávu, a když po některém jeho vyjádření nastal výbuch smichu, podíval se na mne významně, jakoby chtěl říci: Jsme sic otroky, Čamrdo, ale takovouhle komedii doma se starým nemají! Věru, toho nemají, přisvědčil jsem mu v duchu. A chápal jsem, že ty samodílné „afo- rismy“ Vokounovy jsou damám v klidnéma časem snad nudném toku jejich života vílanou dávkou koření.

Ale sám nevměšoval jsem se příliš v hovor společný, ponechávaje Vokounovi všechnu vůli, a raděj jsem se obracel k slecne Viktoře, až jsme byli ponechání zcela sobě a ostatními zdánlivě nevšímáni. Vokoun se věnoval starým a slečně Hedvice. Byl jsem mu velmi vděčen. Slečna Hedvika bavila se taky dobře. Ani nevím, jak mi dříve příšlo pomyšlení, že snad žehrá n sestru Viktoru, že tu má mne. Znenáhla spadla se mne všechna tíseň, všechna nesmělost, ostýchavost, ba i vědomí me nepatrnosti jakoby bylo odváto. Bylo to jistě účinkem celého řetězu okolností. Jasného světla, příjemného tepla po dlouhém pochodu v sychra- vém vzduchu, rušného, zvučného hovoru kol- kolem, smíchu, bylo to jistě taky i požitkem říz- ného nápoje, ač jsem byl v této společnosti velmi zdrželiv a stále jsem pokulhával za Vokounem, který mne chvílemi napomínal: Čamrdo, vy nie nepijete! Tak blaze, milo mně bylo vedle Viktory,ž jsem si vroucně přál, aby tento večer neměl konce. „Kde jste chodili a panem kancelistou? tázala se mne. „Co jste dělali? I vyprávěl jsem jí o naší procházce, líči jsem jí Prahu, jak se mi jevila, odvážil jsem se dokonce svěřiti se jí, kterak mi jedné chvíle při- padalo, jakoby v ní bilo jen jediné srdce, kterak ten tlukot pronikal zimní šedivinou až ke mně a kterak jsem hledal místo, odkud vychází, nebot jsem tušil, čí to srdce jest. Viktora hleděla na mne hlubokýma očima, tak vážně, a zdálo se mi, že rozumí, o kterém srdci mluvím.

„Závidím vám tu procházku,“ řekla mi skoro šeptem. „Ráda bych tak chodila — my ne- konáme tak dalekých vycházek. Tatínek pospává po obědě, a nohy mu neslouží. Jak je hezké jít. kam člověka oči vedou, nohy nesou — — Nevím, co vše, o čem všem jsem dále mlu- vil. Snilo se mi cosi o procházce s Viktorou — ach, pocítil jsem nezkrotnou touhu být s ní sám takového odpůldne, kdy jasný den mění se zne- náhla v soumrak, až noční stíny zakryjí krajinu, a pak, bok po boku, v těsném přimknutí pro- vázeti ji domů. A tu mi netanul na mysli jejt demov nynější, ale jiný, nový, vlastní, domov její — i můj- Kterak plynul čas! Nehleděl jsem na ho- diny, ničeho jsem si nevšímal kromě Viktory. ani jsem se nenadál, když náhle zaznělo z úst přednostových: „Tak děti, půjdeme domů .. Teď teprv jsem viděl, že nad přednostou stojí „přednosta“ číšník, právě doúčtovavšía dodávající mu na bankovku, paní radová sbírala šátek a lornětu, schylovalo se k tomu, že strhneme stan svůj a poputujeme dále, domů,a konec hezkého večeral Vokoun volal číšníka, chtěje platit. Ale ten se jenom uklonil a řekl s úsměvem: „Placeno, vašnosti.“ A při tom významně pohlédl k před- nestovi. Vokoun byl jako vyjeven. Nenadál se, že ho přednosta předejde. A náhle Vokoun, který ni- kdy neupadal v rozpaky, byl všecek nesvůj. „Všechno placeno?“ ptal se, ukazuje n můj tácek. „Prosím, vašnosti.“ Vokoun vyňal tobolku, aby mu dal aspoř štědrou odměnu, a zdálo se, jakoby při tom hledal sám sebe. Toho se nenadál. Za chvíli jsme byli na ulici. Přednosta s paní, Vokoun se slečnou Hedvikou, konečně já s Viktorou. Ještě než jsme se tak zformovali. řekl ke mně Vokoun; „Pane Čamrdo, abyste mi neutek! Zajdem si pak na černou kávu!“

XXIII. A přitočil se dvorně k slečně Hedvice. Pomalu jsme šli za nimi. „Bylo to veselé zakončení neděle,“ pro- nesla slečna Viktora, když jsem sám nemohl na- jít, jak bych začal. „Uspokojilo vás, slečno? Nebylo příli bcuřlivé? „O, přála bych si toho častěji,“ povzdychla Viktora. „Ne pro ten hostinec — to není, co se mi na všem líbí. Alc u nás je vždy tak ticho. nejdeme-li nikam. A jdeme-li, připadá mi, že já a Hedvika jsme pouhým nutným přívěskem. A někdy se nudime. Tatínek má jiné starosti. jiný okruh myšlení, taky mívá jinou společnost. Pak se mi zase stýská po měm tichém poko- jíčku, kde bych seděla a četla, tak ráda sama. ale tatínek, vyjde-li, chce nás mít pokaždé ssebou — Ale dnes, když jste tam byli vy — — Ani nevite, jaký jiný vzduch k nám přinášíte . ..“ „Jak mne blaží, že to slyším z vašich úst, slečno,“ řekl jsem. „Ale kdybyste věděla, kterak bývá mně, když mi po takovémto setkání na dlouho — dlouho zmizite! Kterak si připadám jako uvězněný, jak přikován, kterak se mi zdá, že slunce nesvítí a vysvitne-li, že již nikdy ne- bude hřáti — —° O, co vše jsem povídal, zdali na to kdy vzpomenu! A Viktora, jakoby chtěla, abych ničím a nikým nebyl rušen, a jakoby ničí ucho jiné nemělo slyšeti, co náleží jen jí, uvolňovala krok, až jsme se hodně oddálili od ostatní spo- lečnosti před námi. Išli jsme, a skoro již Viktora nemluvila, jen já hovořil jsem, chvilemi vzníceně, chvílemi jsem šeptal, ale co bych tak rád byl dívce řekl, čím srdce přetékalo a již již na rty se dralo, toho jsem se neodvážil. Šla podle mne, s hlavou nachýlenou, jako v pozorném naslouchání jakoby zkoumala každého slova význam.

Kroky, hlasy před námi tichly víc a víc, aniž jsem si toho ve chvíli té uvědomoval. Konečně jsme došli ve skupiny nových domů na pozem- cích někdejší Václavské trestnice, kde již z ve- čera bývá tak ticho. Teprv teď vzhlédla Viktora — a neviděla nikoho ze svých. Zmizeli nám ro- diče, slečna Hedvika, Vokoun. Přidali jsme do kroku, dospěli domovních vrat, stiskl jsem kliku — vrata byla zamčena. Podíval jsem se na h- dinky, bylo pět minut pe desáté. „Ale podivná věc,“ řekla Viktora — a skor se v jejím hlase třásla tesklivost — „zdálo se mi ještě tam za rohem, že slyším hlasy — zcela určitě hlas Hedvičin a páně Vokounův. Potom vše ztichlo. Ale kterak nás tu mohli nechat? Což zapomněli naši, že jdeme za nimi?“ „Zazvoním, slečno...“ nabídl jsem. „Ne, nezvoňte, vždyť si vzpomenou — máme domovní klíč, přijdou mi otevřít. Ale kam se poděl pan kancelista? Vždyť vás vybízel na černou kávu, a teď vám utekl.“ „Nerozumím tomu, slečno,“ ujišťoval jsem. „Pravda, ještě chtěl do kavárny . .. Byla to neobyčejná situace, jaké jsem se nemohl naditi. Sám tu s Viktorou, od rodiny jak odříznut, a nikdo nás nepohřešil. A jak jsem tu stál pod širokým obloukem portálu proti Vik- toře, stínem polokryté, v ulíci tiché, jako vy- mřelé, otázal jsem se: „Bojíte se, slečno Viktoro . . .? „Čeho bych se bála?“ zněla odpověď. „Jsem s vámi.“ „Se mnou se nebojíte, slečno Viktoro . . .?. Závrať mne pojímala, blížil jsem se k ni chopil jsem se její pravice, s níž zatím byl svlékla rukavičku, a zdvihnuv ji ke rtům políb jsem ji.

„Čeho?“ opakovala Viktora. „Ani sama bych se nebála. Nejsem v pustině. A za chvíl musí mně otevřít.“ „A se mnou, slečno, nebála byste se, by i neotevřeli, byť i nás tu nechali — a nikdy slečno, nikdy byste se nebála? A kdyby vše kol- kolem zmizelo, kdyby tu mimo nás dva nebylo nikoho, kdybychom jen my dva měli jíti spolu. sluncem i stínem, dnem i nocí, jen my, pouká- záni na sebe — nebylo by vám teskno, nebála byste se, ale opřela byste se o mne s důvě- rou — —? „Důvěryhodnému v důvěře bych se svě řila . .. Zaznělo mi to šeptem a její temné oči zíraly ke mně pevně ze stínu portálu. Tu mne opojení mé přemohlo. Zas chopil jsem se její pravice, ale zároveň objal jsem ji levicí. „Viktoro draháh Srdce moje!“ — a než uhodla, než zatušila, než se mohla ubránit, přitiskl jsem ji k sobě a ho- roucně jsem ji políbil. — — S hora, s patra ozval se v tom zvuk, jakoby okno otvíral, a dolů k nám zaletělo tlumen zvolání: „Viktoro! Pane Čamrdo! Jste tam?“ Byl to hlas otce Viktořina. Ruce mi sklesly. Od- skočii jsem několik kroků do ulice a z hrdla sevřeného vydralo se mi taky jen polohlasně: „K službám, pane císařský rado — přišl jsme k zamčeným dveřím — — „Počkejte chvilku!“ znělo s hora. Hlav zmizela, okno se dovřelo, cvaklo. Jakobych se byl dopustil zločinu, tak vá- havě jsem se vracel k portálu. Nepohnuta, jak jsem ji zůstavil, stála tu Viktora, oči její byly ke mně upřeny. Ale když jsem se zcela přiblížil uviděl jsem, že krásné ty oči jsou plny slz. Leknutí neskonalé projelo mi celým tělem. zdrtilo mne. Svěsil jsem hlavu, nemoha slova ze sebe vypraviti.

Nezdařený a přece povedený únos.

Fpsilon.

Americká humoreska. Z letohrádku zbohatlého Američana pan Macleana zářila už světla do rozsáhlého parku kolem do kola se rozprostírajícího — a Elvíra jediná radost i starost ovdovělého majitele leto- hrádku, dosud nebyla doma. Jindy by si byl otec Elvíry toho valně ne všiml, neboť byl zvyklý výstřednostem toho osm- náctiletého divocha, ale tentokráte byl značně znepokojen. Divoká vichřice otřásala velikými tabulemi oken v zámečku, v stromoví to úpělo skřípalo, jake když vsunují rakev do vozu. Pan Maclean přecházel ozářenou jídelnou, ruce na zad složené a sestra jeho, prošedivělá, vyschlá stará panna, teta Kornelie, choulila se u krbu. Třásla se nedočkavostí, až bratr začne na Elvíru bubovat, neboť měla přichystáno né- kolik polínek, jež by s chutí byla přiložila. T děvče, plné ohně a vtipu, bizarrních nápadů. samostatné a odhodlané, příliš brzo vyrostlo z dětských sukýnek a střáslo se sebe nadvládu úzkoprsé tety Kornelie, která chtěla z ní vy- chovati odměřenou, do sebe uzavřenou klášter- nici, jako byla sama. Dokud byla Elvíra dítětem nevědomým si své síly, přijímala trpělivě od tety všechna ta kázání o dobrých mravech a uzaví- rání dívčího srdce před pokušením a nástrahami Ale jednoho krásného dne, krátce po návratu z pensionátu, vysmála se tetě Kornelii na vrch hlavy a řekla jí, aby starala se o sebe. Teta Kornelie dostala tenkráte křeče, chtěla se stěho- vat pryč, ale po domluvách rozšafného pana Macleana, k malé radosti Elvíry, zase zůstala.

Od té doby však měla v ní Elvíra nebezpečného nepřítele. Štěstí, že shovívavý otec nesdílel ná- zory tety Kornelie a nechal Elvíru dle libosti bouřit a dovádět. Ale toho večera sám se na ni zlobil. Ješt chvíli mlčky přecházel jídelnou po měkkém ko- berci, naslouchaje, neozve-li se dusot koně před letohrádkem, pak ale obrátil se pojednou ke Kor- nelii a pravil: „Co tomu říkáš, milá Kornelie? To už opravdu není hezké! Za nejprudší vichřice daln si osedlati Albatrosa a vyjela odpoledne na procházku a dosud tu není. Mám strach, že sra- zila někde hlavu.? „Beztoho to jednou s ní tak skončí,“ začln teta Kornelie, „já jí předpovídám velice špatný kenec. Co pak te jinak může dopadnout? Kdo to jakživ slyšel, aby osmnáctileté děvče dovolilo si dělat takováhle allotria. Vždyť by se matk její v hrobě obrátila, kdyby to věděla. T všechno ale dělá pochybené vychování! Všechno jsi ji dovolil, mé napomínání a kárání bylo vám oběma pro smích — jak jsi si ji vychoval, tak ji máš!“ Pan Maclean hryzl se do rtů: „Přehániš, milá Kornelie a zapomínáš, že jsme také byli mladými. Elvira je děvče zcela dobrého srdce, jen trochu živějšího tempera- mentu. Je plnokrevná, vidi celý svět před sebou rozevřený, je slovem pravá Američanka. Ale ovšem, všeho do času. Dostávám sám strach, že by přiliš zdivočela, že by stala se z ní mužatka a to si nepřeji. Jak pak myslíš, mílá Kornelie cež abychom ji vdali?“ Teta Kornelie vypukla v jizlivý smích.

„Tak! Vdát ji, ty bys tomu dal! Co pal- myslíš, že by někdo toho divocha si vzal! Nevíš že všichni mladí muži v celém okolí přezdívají jí Amazonka a prchají před ní?“ „Jak že?“ užasl pan Maclean. „To je m zcela něco nového. Proč se mi to neřeklo?“ V tom rozlétly se dvěře jídelny a jimi vešl v jízdeckém obleku celá uřícená a rozeuchaná Elvíra s bičíkem v ruce. Oddychovala z prudka, krásně klenutá prsa se jí dmula, jak chvátala do schodů. Mžikem postřehla situaci a aby zahnala bližící se bouři, vrhla se otci kolem krku a vy- mlouvala svůj pozdní příchod zblouděním. Pan Maclean ale sdělením tety Kornelie po hněván, nebyl hned tak k usmíření. „Zdá se mi, mílá Elvíro, že příliš hřešíš n mou dobrotu a zapomínáš, že mi způsobuješ starosti a sama sebe přivádíš do lidských řeč svou divokostí. Lidé v okolí ti jinak neřeknou než Amazenka!“ Pan Maelean čekal, že Elvíra po tom sdělen zbledne a bude zahanbena, dočkal se však opaku. Vybuchla v rozpustilý smích: „Opravdu, drahý otče? Ach, to byl vždy můj ideál!“ „Nořekla jsem ti to, že je zdivočelá!“ ozvala se teta Kornelie. „Takhle nerozumn mluví osmnáctileté děvče! A ty ji chceš vdát K smíchu!“ Nyni teprve se dala Elvíra do bouřlivéh smíchu, který vyhnal nervósní tetu Kornelii zjí delny. Pan Maelean viděl, že musí s Elvírou jed nati zcela jinak. Zasedl s ní k večeři a mez jídlem zpolehoučka jí začal domlouvati. „No, proč pak bys se, Elvíro, nevdala? Js zdravé, hezké děvče, dostaneš krásné věno učiníš některého muže šťastným. Já zde věčně nebudu a ty přece nechceš zůstat starou pannou jako Kornelie. „To arci nechci, milý otče. Ale . .. „Jaké ale? „Chtěla bych takového muže jako jsem sama. Silného jako zubra a odvážného jako lva.

Musí umět střílet, jezdit na koni, šermovat, mi lovat dobrodružství a nebezpečí života — takový mi imponuje. Pan Maclean žasl. „Odkud tohle všechno dítě máš? To by musil být jako nějaký hrdina z románu!“ Elvíře zajiskřily oči. „Ano, ano — číl jsem v románech o takových mužích, víš, tako- vého Michala Strogova vzala bych si hned .. A zadívala se snivě, s očima široce rozevřenýma do světel lustru. „Zmoudří,“ myslil si pan Maclean, „ale nejvyšší čas ji vdát . .. Od té doby nepustil pan Maclean z mysl vdavky své dcerky. Vzpomínal si na mladíky, jež znal, ale žádný se mu nezamlouval. Až tu jednoho dne zastavil před letohrádkem jeho kočár, z něho vystoupil urostlý, elegantní muža vyhledal pana Macleana v jeho pracovně. K ne- malému překvapení představil se mu jako sy evropského jeho dávného a dobrého přítele sdělil mu také účel své návštěvy. Byl profes sorem botaniky a přijel studovati americkou květenu a prosil, aby nějaký čas mohl požívati pohostinství páně Macleanova. Mladý a hezký muž činil velice dobrý dojem na pana Macleana. První jeho myšlenkou bylo, že to by mohl býti budoucí muž Elvíry. S veškerou ochotou dal zaříditi mladému učenci jednu z nejpěknějších komnat letohrádku a prokazoval mu všemožnou ochotu. V prvých dnech vůbec neopouštěl ho ani na okamžik stu- duje jeho povahu. Pan professor byl muž velice solidní, zaujatý pro svou vědu, krotký jako be- ránek. Slečna Elvíra, která z rozkazu otcova chovala se k němu co nejvlídněji, několik dni ušetřila jej svých rozpustilých poznámek, pak ale na otcův dotaz, jak se jí líbí, nepokrytě prohlá- sila jej za hodného sic člověka — ale bačkoru. „Kouska mládí v něm není, otče. Všechny zábavy šmahem prohlašuje za marné utrácení času, koně se bojí jakmile jen trochu vyhodía

pušku by nevzal do ruky ani za nevím co. Nic s ním není. Tak soudila o něm slečna Elvíra. Pan pro- fessor však byl pro ni nadšen. Obdivoval se je- jímu temperamentu, snášel její úsměšky a snažil se její divokost krotiti svými rozvážnými řečmi. Ze zdvořilosti Elvíra jim naslouchala, ale účinku na ní pozorovati nebylo. Za to pan professo čím častěji s Elvírou se stýkal, tím více se mu líbila. Zanedbával svoje studium a více než kvě- tinami obíral se v mysli Elvírou. Vycítil dobře, ze všeho chování pana Macleana, že velice rád by viděl, kdyby o Elvíru se ucházel. Měsíc po příchodu professora do letohrádku udála se mezi ním a panem Macleanem tato roz- mluva: „Milý Edgare, mne těší velice, že svěřil jste se mi jako otci s city, jež k mé dceři chováte.

Abych upřímně vám řekl, velice rád bych vás zval svým synem, ale jak víte sám, Elvíra není jako jiná děvčata. Je to nezkrotitelný divoch, jemuž neimponují pražádné domluvy a rozumné řeči. Musíme působiti na ni zcela jinak a mám v tom směru už svůj určitý plán. Jak víte, miluje dobrodružství, romantické episody, zkrátka samé výstřednosti. Prozatím, dokud nezmoudří, ač doufám, že se tak stane, musíte trochu hrát komodii, abyste si její náklonnost získal. Vy jí musíte imponovat — nelekejte se toho slova — jako veliký dobrodruh. Pan professor se zalekl. „Dobrodruh?“ „Ano, víte, musíte dělat před ní takového Don Juana, Falstaffa, vypravujte jí, kolik lásek už jste měl, co lidí jste už zastřelil v souboji na konec ji řekněte, že jste ujel sem do Ameriky protože jste stíhán pro politické pikle. Panu professorovi ježily se vlasy na hlavě. „Ale co si pro boha o mně pomyslí? „Dětino, to právě chce, to jí imponuje. A sám, chcete-li ji dostat, musíte s ní provést ně- jaký romantický kousek. Uneste ji! Krůpěje potu vyskočily professoru na čele.

„Ano, uneste ji,“ pokračoval dále pan Ma- clean „a sice s mým svolením, rozumí se samo sebou. Dáte se tajně oddat — kde, to vám vy- jednám — pak mi budete telegrafovat za od- puštění, dostanete ho po malém hněvu a bude dobře. Chcete se toho odvážit? Jinak si vás, milý Edgare, nevezme!“ Pan professor chvíli uvažoval, pak ale podal panu Macleanovi ruku a pravil: „S pomocí vaší začnu tedy hráti svoji roli a třeba hned.“ „Ano, nejlépe hned!“ Oba mužové stiskli si ruce a pan professor chvátal do parku, kde věděl, že Elvíra právě dressíruje svého ruského chrta. Nebývalá odvaha vjela mu do všech údů. Přikradl se po tichu k ní, uchopil ji za pas a jak se obrátila tváří k němu, vtiskl jí políbení na rty. Elvíra zahořela jako planý mák hněvemi studem. „Pane — co si to dovolujete, co to má znamenat? Zbláznil jste se? „Oh, dokonce ne, drahá Elvíro, ale odhodil jsem konečně tu ustavičnou přetvářku, která se mně už zpromrzela a probudil se v mně starý lehkomyslník a dobrodruh, jak mne znala celá Evropa. Hubička, ach, toť nevinný projev náklon- nosti, že děvče vaší romantické povahy nemůže přece ani překvapit. Nemyslíte, že my dva hodili bychom se znamenitě k sobě,“ pravil a vztahoval k ní ruku. Elvíra ustoupila. Byla pevně přesvědčena, že nešťastný Edgar, ten solidní učenec, bačkora se zbláznil. „Vy se mne bojíte, Elvíro? Achi, to je dobré! Tak mám ustavičně zůstati v larvě ne- mastného, neslaného professora, já, jemuž Paříž byla málo veselým městem! Elvíra byla úplně zmatena. „Já nevím, pane Edgare, co se s vámi děje. Co to mluvíte za divné věci?“ „Chcete mně věnovati chvilku rozmluvy? Povím vám vše, ale jen vám jediné, protože t ostatní, co zde jsou, nemají pro naše povahy po- rozumění. Především vězte, že byl jsem nucen uprchnouti z Evropy jako politický provinilec.

Čekal mne trest zastřelení za to, že jsem vzbouřil sedláky proti vrchnosti. „Vy?“ nedůvěřivě ptala se Elvíra všeck pořád udivená. „Ano, já! Ozbrojil jsem je zbraněmi, ukra- denými z vojenských arsenálů . .. „Prosím vás — vy, vždyť se bojíte vzi pušku do ruky! „K smíchu — před vámi, dokud jsem se přetvařoval. Muž, který stál nejméně desetkrát tváří v tvář smrti . .. „Vy?? A kde, prosím vás?“ „Tři souboje odbyl jsem v Paříži, čtyři v Londýně a jen jedno škrábnutí jsem si odnesl. Ale dva soky jsem zastřelil... „A proč jste se bil? „Pro krásné oči, tak krásné, jako vaše, E- víro,“ ale, bohužel, zrádné ... Ah — když si na to vzpomenu, tak bych ji rozsápal jako tygr!“ „Edgare, já vás nepoznávám! Můj bože, kdo by to byl do vás řekl, že tak se dovedete přetvařovat!“ „Však už se dále nebudu, Elvíro. Můj úkryt u vašeho otce znamenitě mi posloužil, nyni prchnu dál, přes celou Ameriku, moře, do Sibíře a Ruska. „Jakže, vy nás chcete opustit, uprchnout od nás?. ... „Ano, Elvíro, třeba že s krvácejícím srdcem. Proto jsem vás prve políbil, na rozloucenou, snad na vždy... Ale obraz váš si ponesu při všech nebezpečích s sebou a bude-li osud tomu chtít, abych za myšlenku svou padl, budu umírati se jménem vaším na rtech ... „Můj bože, a musí to být, abyste odešel? A mě tu necháte samotnu? „Což byste, Elvíro, mohla mít ráda takového dobrodruha jako jsem já? „Mám, mám, strašlivě ráda tě mám, Edgare Půjdu s tebou, kam budeš chtít? „A co otec?? „Unes mne!“ „Ano — unesu, má drahá Elvírol“ Elvíra té noci neusnula. Byla všecka po- bouřena překvapením i romantickými plány o únosu. Otevřela okno do tmavé noci a dívala se do spící krajiny. Pojednou zaslechla z oteova pokoje nad hlavou rozhovor, jehož obsah nemálo ji rozčilil. Slyšela, jak Edgar vypravoval otci, že přetvářka jeho znamenitě se daří.