Ročník XXXXV.

V Praze, v neděli dne 23. dubna 1905.

Číslo 112.

Ba ranní a odpol. listy přodplásá se v Praze v zěnin istraci s něsle nětrt leha . . . . 6 K — s dvoji donáškou nnt hta . 7 K50 ve dlislkách nně ... . .. 2 K 80k Pošteut a něníe n:. : : k s drojí zásilkou n::: kei

Luší číslo pro Prahu Je o 28 slranác Příští číslo „Národních Listů“ vyjde v úterý dne 25. dubna t. r. v obvyklou hodinu polední- K doplňovací (n ové) volbě poslance sněmu hilovství českého za okresy slanský, velvarský s libochovický doporučuje se po návrhu důvěr- nků a usnesení schůze starostů, jakož i veřejne khůze voličů za kandidáta pan techn. dr. Josef Munzar, ředitel hospodářské školy v Plzni. Nová volba koná se dňe 26. duhna t.r V PRAZE, 22. dubna 1905. L. Z Petrohradu, 22. dubna. (Původn hlegram zvláštního dopísovatele »Nár. Listů «.) Vláda francouzská sdělila včera v noei ministerstvu zahraničných záležitosti . že obdržela protest japouský, neshledá- vajíe ho ale opodstatněným vzhledem na to, že pravidla neutralitní od po- čátku války zůstala stejná. Nicméně bude prý žádati vysvětlení na správě indočínské. Rusko nabídlo se, že bude telegrafovati Rožestvenskému rozkaz, aby odjel, jestliže jeho přítomnost Francii způsobiti by měla nepříjem- nosti. Cizí loďstvo bylo pozorováno ostrova Hainonu (severně od zátoky kamranské).

»Rus« dementuje zprávu, že Ro- žestvenský míní vzíti sebou na další plavbě lodi ruské, jež byly před časem v Šanehaji odzbrojeny. Ministerstvo vnitra na- vrhnje, aby občanská práva všech nábožen ství uveden byla na roveň.- Z Petrohradu, 22. dubna. (»Havas.«) Car nařídil, aby loďstvo Rožestven- ského opustilo francouzské vody ve východní Asii. Z Paříže, 22. dubna v poledne. (C-B.) Francouzská vláda do té chvíle neobdržela žádné zprávy, že by ruské loďstvo bylo opustilo zátoky ka- mranské. Z Kolina n. R., 22. dubna. (Pův. tel. Nár. Listů«.) »Köln. Ztg.« píše — zřejmě oflelosně — k nynějšímu stavu otá- zky marocké: Německo nemůž přistoupitina vyjednávání sFrancií, protože dle výrokn kancléře Bülowa Německo své požadavky musí prosa- diti. I mohly by tudíž takou cestou vzniknouti zápletky, jimž Něme- tko i Francie musí se hleděti vy- hnouti. Jediným rozřešením jest, aby telá věc předložena byla všem stá- tům, kteréž podepsaly původní ma- dridskou smlouvu o Marokku. (Z roku 1884.) (Ostatní telegrafické a teleťonické zprávy viz na straně 4.)

Velkonoční rozjímání. Napsal dr. Jo sef Fořt. Rozestřeme-li si před duševním zrakem půsmo současných dějů, kol nás se zapřádající, těžko zbavíme se dojmu, že duše čoská v celku ani netuší, jak významným snad, ať v blízké, at vzdálenější budoucnosti může státi se pro nás obdobi, na jehož zápraží se nalezáme. Zdáť se namnoze, jakoby dílo dlouhých desítiletí: daná scustava ovropských útvarů státních a na ní spo- čívající vzájemné poměry mocenské, v základech svých zvolna začínalo se posouvati; ruský gi- gant, jenž tihou nezměrné sily svě byl dosud suverénním takořka strážcem tvářnosti evrop- ské mapy, jeví se býti nezdary válečnýmia kvasným procesem vnitřním od této svojí úlohy na léta snad oddálen; ve Francii rostoucí vášni- vost zápasů strannických pořád více zbavovati hrozí republiku způsobilosti, aby v daných oka- mžicích do vývoje osudů evropských celou tihou své síly mohla zasáhnouti; v Německu na straně jedné politika officiální — jak provokativní zá- jezd činuchtivého císaře Viléma do Afriky na- svědčuje — opouští již okatě vypočítavou reservu tradic Bismarkovských, současně pak na straně druhé hnutí pangermanistické neustává slovem i písmem pružiti hrdopych národa a pro- bouzeti v něm lakotu a rozpínavost, každému živoucímu organismu arci jen přirozenou; a mezitím, co v Italii a na Balkáně duní to jako hukot bouře, za obzorem se stahující, kterak že to dopadá v soustátí, s jehož vývojem a přištími osudy jsme takořka železnými svěráky co nej- úže spřeženi? Spatřujeme tu, an dlouholeté zmatky vnitřní stupňují se příběhy uherskými do krise, jejíž konečné rozuzlení zvlášť pro při- pad dalších nových komplikací nikdo s určitostí předvídati nedovede. Co se to chystá pro nás, pro soustátí a snad i pro Evropu? Není ovšem dáno smrtelníku proniknout lůno budoucnosti.

Tolík však citíme všichni: prostý návrat ke „status quo ante“ nezdá se být ani pro soustáte rakouské, ani snad pro složnici mocenských sil evropských dobře myslitelný; spíš ovívá nás předtucha, že blíží se okamžik, kdy roditi se budou počátky — nového období historického. Kdy as udeří jeho hodina? Jaké že budou jeho obrysy? Vzejdou při tom pro nás červánky zdaru, tak drahně kýženého, či zas jen chmury nevého strádání? Zahlaholí v brzku i pro nás zvony, volající ke slavnosti vzkříšení, či pro- dlouží se nám pašijový týden opětně na dobu nedozírnou? Souvislost otázky české nejen r osudy Ra- kouska, nýbrž i s celkovým politickým stavem Evropy jest samozřejma. Bylo by zajisté dětin- ské, posuzovati věc českou toliko z nižin domá- cích našich tužeb a bolestí, či zápasů a hesel strannických. Vstoupíme-li na vyšší rozhlednu, nebude nám nesnadno, postřehnouti ony četné viditelné, zároveň však i vytušiti cny ještě čet- nější neviditelné nitky, jimiž vývoj poměrů na- šich zapředen jest do klubka zájmové hry pře- rozmanitých, vespolek se křižujících sil, tvoří cích politickou skladbu soustátí i jeho vztahů k Evropě ostatní. Jak tomu bylo od tisíciletí, tal dnes jsou a budou i příští osudy naše z pod- statné části jen odrazem běhů středoevropských. Nic však — a na to dlužno povždy klásti důraz — nebylo by osudnější, než vůči skutečnosti této oddávat se tupému fatalismu. Pravda ovšem, na přečetné proudy, z nichž skládá se tok na- šich dějin, nelze nám konati vliv ni nejmenší. Však přes to jest nicméně dost širokým obor, ve kterém naše vůle, naše volné rozhodování měrou vysoce závažnou spoluurčuje, jak formu, tak i směr dějů, v jejichž prostředí život národa

se bere v před. A proto čím spletitější přítom- nest, čím nejasnější výhled do budoucna, tím více nutno sevřit mozek a zbystřit zrak, aby- chom jasně viděli, správně usuzovali a tím vůli své, této, byť ne výhradně, přece však důležité ředitelce činů lidských, zjednali možnosti, by politickému konání našemu určovala směry, pro věc národa co možno nejúspěšnější. Tohoto příkazu dbáti nám dlužno zvlášt nyní, kdy zmatky uherskými vleklá krise rakou- ská na pohled takřka k nerozuzlení se zamo- tává. K jednotnému názoru o věcech uherských česká veřejnost se dosud nedopracovala. Že panují neshody o podstatě sporu s hlediště hmotného práva státního a o pravděpodobné formě jeho průběhu, nemůže celkem překva- povati; běžiť o problém složitý, jehož proniknutí pro širší veřejnost jest dosti nesnadné, násled- kem čehož mnohé nedorozuměni vzniká prostě již z rozdílu mezi menším či větším ovládáním látky. Rovněž nejsou s podivením různosti v na- zírání na hospodářskou stránku věcí uherských. rozhodujeť v této příčině namnoze stanoviště stavovského neb jiného zájmu, ať už správně či nesprávně pochopeného. Co však zaráží, jest zjev, že nás dle všeho tentokrát i politický in- stinkt nechal na holičkách vzhledem k účinkům krise uherské na věc českou. Nikdo není neomyl- ným, však nechťse předmět obrací jakkoli, vždy slává se zjevnějším, že celá krise uherská jest v jádře svém toliko souboj mezi novým vzepnu- tím maďarismu a mězi činiteli, hájícími tak zvaně, ať už správně či falešně pochopované „podmínky velmocenského postavení říše““. Vůči souboji tomu my Čechové pro sympatie ani na pravo ani na levo nemáme příčin pražádných.

ba, pokud Vídně se týče, ve sterých směrech jen škodolibost byla by důvodnou. Však s hle- diště praktické politiky, v níž ani sympatic ani škodolibost trvale nemohou rozhodovati, padá především na váhu otázka, ke které z obou zá- polících stran víže nás zřetel vlastního pro- spěchu? Byly dobý, kdy nás s Maďary slučovalo společné soupeřství vůči Vídni. Od roku 1867 není však pohříchu mezí zájmy Maďarů a Čechů jiné souvislosti příčinné, nežli té, která spočívá v zákonu rovnováhy, jehož nejprostším výrazem jest dvojramenná páka. Od vzniku novodobého dualismu každý vzestup síly a významu živlu maďarského má a musí míti v zápětí pokles a politickou újmu věci české. A kromě k této samozřejmé skutečnosti nutno za účelem plného vystižení věci obrátit zřetel ještě i k otázce, z jakých že as pohnhtek nynější útočný roz- mach Maďarů vlastně se prýští? Jest celé ono hnutí původu čístě domácího? Běží jen o zjed- nání nového prostředku k úsilovnějšímu než do- sud odnáredňováni rlemaďarské většiny obyva- telstva uherského a čí nové zpovnění maďarisnu proti všem budoucím úskokům, jež by z Vídně v případu osobních změn na trůnu snad mohly být osnovány? Či má vedle těchto zřetelů na celém hnutí podil též režisér, sedící v zákulisí, dejme tomu, třeba — berlínském? Zdaž i sa- motny dějiny posledního, politikou Bismarka ovládaného období, neskýtají hojnost dokladů, kterak diplomacie berlínská po léta napřed plá- nům svým půdu dovede připravovati? Cui pro- dest? Jest tomu tak i nyni? Kdož to ví z nás nezasvěcených současníků! — přesnou odpo- věď obdrží teprv naši potomci od příští historie.

Však o tom již dnes nelze nám nikterak pochy- bovati, že v obou případech, ať Berlín má ve věcech uherských prsty či nikoli, každý nový úspěch Maďarů vždy bude jen znesnadněním českých výhledů do budouena. Uvažujmež: V případu prvém vítězství uherského chau- vinismu nepovede k žádnému rozbití tak zv. pragmatického dualismu a k úplnému rozloučení se obou dílčích států ve formě jakés (logicky, ja- kežto trvalý útvar těžko myslitelné) unie perso- nální, nýbrž pouze a jedině k dalšímu zpevnění nynějšího dualismu ve směru stupňované hege- monie maďarského živlu nejen v Trans-, nýbrž

nad celým soustátím; potrváť při tom dle všeho i nadále celní spojenství nanejvýš s vyhlídkou na vnitrozemskou celní čáru; zůstane i při spo- lečné bance, z níž Maďaři čerpají a pořád více čerpati budou užitky přebohaté; zůstane i při desavadní kvotě, poněvadž zvýšení její shodou parlamentů jest nemyslitelné a koruna přes od- por Maďarů ke zvýšení jejímu nikdy se neod- hodlá; zůstane i při jednotné diplomacii, s tím rozdílem, že tato, prosáknuta jsouc více než desud živly maďarskými, bude zahraniční poli- tiku sledovat po výtce dle zřetelů maďarských; ba zůstane dle všeho i při formálni jednotě ar- mády, s tou jen změnou, že pomaďařením pluků v Uhrách rekrutovaných nemaďarské tamní ná- rodnosti klesnou ještě hloub na stupeň bezpráv- ných helotů. Jaký z toho všeho kyne nám pro- spěch, co získáme, když maďarský živel, tvořící dnes as pouhou šestinu obyvatelstva celé říše, strhne na sebe kormidlo monarchie a když tě- žisko její se trvale přesune do Pešti? Ve vlastním svém zájmu budou pak Maďaři — zrovna tak, jako to učinili za Hohenwarta — podemílati a mařiti každý pokus, podnikaný budoucnosti ke skonsolidování poměrů předlitav- ských ukojením spravedlivých nároků národ- nosti neněmeckých, dobře vědouce, že nejlepší zárukou jejich vzestupu a politického mohut- nění jest Cislajtanie slabá a vnitřními zápasy zmítaná. A jaká že vyhlídka olevírá se nám pro pří pad, že nitky nynějšího vzepnutí uherského sa- hají snad do Berlína? Věru, sotva as vábnější.

Byť i offieiální politika berlínská přímo dnes ne- směřovala k uskutečnění snů propagandy velko- německé, horující o zjednání podkladu pro svě- tové panství rozšířením državy Hohenzollernů od Baltu až k Adrii — stavíť se choutkám těmto a v dozírné době snad pořád stavěti se budou v cestu překážky nepřekročitelné! — tož na tom zajisté Berlínu nepopíratelně záleží, aby država habsburská z dosavadních, pod firmou a pro- středkem trojspolku konaných vlívů berlínských nejen se nevybavila, nýbrž aby do područí vlivů těch bořila se stále víc a více. Nuž a je-li v plá- nu, za timto účelem zosnovaném, i případně uvolnění nynějšího pragmatického dualismuv tak řečenou „unii personální“, pak není pochyb- nosti, že nutným důsledkem uvolnění toho dřive nebo později bude rozklad Rakouska jakožto vel- moci, v kterémžto případu, aniž by Berlín k cílt tomu obětovati musil kosti jediného granátníka pomořanského, klesne Předlitavsko trvale na de- pondenci, na pouhý přívěsek světové politiky berlinské.

Mezi zjevnými i lalentními tužbami Něme- ctva a vývojem věcí uherských patrná tudy pa- nuje souvislost, ať už vědomě osnovaná, či bez zvláštních počinů, pouze z totožnosti zájmů ply- noucí. Bylo by dokladem krátkozrakosti, kdy- bychom skutečnost tuto pouštěli se zřetele. Již jednou byli nám Maďaři bludičkou přímo osud- neu. Neníť v novověkých dějinách českých omylu, v následcích svých děsnějšího, než jakým bylo koncem let šedesátých stejné naše napodo- bení příkladu Maďarů, vyvrcholivší ve snahách po trialismu, na nějž jsme měli a máme arei zjevný právní nárok, k jehož uskutečnění nám však scházelo potřebných sil. Omyl svůj zapla- tili jsme nezdarem fundamentálek, katastrofou šestnáctiletého trpného odporu, ba snad ztrátou — celého půlstoletí. Což skutečně pravdiva jsou slova, že historie jako točící se koleso stále sic se opakuje, národové však z ní ničemu se nepři- učují? — — Téžkým sám o sobě jest problém, jemuž tváří v tvář se ociťujeme, však nesnadnost jeho stoupá pro nás způsobem přímo povážlivým obrátíme-li zrak svůj k poměrům, v nichž my sami dnes ve vlastní domácnosti své se nale- záme. Doznejme si, nejen soustátí rakouské i my jsme oběti dlouholeté těžké vnitřní krise. Krise rakouská jest povahy ústavní, naše pak jest krisí — myšlenkovou. Jest to ono vnitřní V drobném prodeoit ranní čislo o sobě . . . za 2 pěpolední ve flialkich na venkově: ranní čdale. . . . . . . . 8b odpolední Inseráty platí se hotově nnpřel Předplacení a tnsrrty příjíná sdminl- sdrace v Míarianské ulici- č. 3. Tam nscházejí se t4l redakce. tiskárna s ezpedica „Nárudních Listů“. Rukopisy ze nevracsjl.

kvasení, vznikající z neujasněnosti a rozporůo eilech a prostředcích české politiky a vedoueí k stálému třištění se šiků českých. Jisto jest, že národ rozeklaný v tucet stran, jejichž vzá- jemným zápasem veškerý život veřejný jest otravován, pozbývá způsobilosti, dělati politiku vůbec, neřku-li politiku úspěšnou. Žádný upřímný Čech si zajisté netají, že by bylo osudno, kdyby vývoj i pro nás snad velevýznamných věcí při- štích zastihl národ český trvale atomisovaný. kdyby na vzedmutých vlnách vznikajícího snad nového skupenství sil lodice české politiky ky- mácela se bez vesel a kompasu s mužstvem na palubě vespolek se štířicím. Proto jestliže kdy, tož dnes jeví se být předním povelem vlastene- ckým: ven z vnitřní krise k novému se sem- knutí všech českých sil pod praporem jasné, určité, jednolící myšlenky! Slova tato nebuďtež považována za kapucinádu na nějakou hřbitovní svornost, páchnoucí umrlčinou. Žádné kvilivé skuhrání nad rostoucím se tříštěníml I nynější náš proces musí se vykvasit, aby ke dnu padly ssedliny a vyzrálé víno jasné my- šlenky nabylo jiskřivého světla. A proto, byt zdálo se to paradoxním, v nynějším rozkladu spočívá jediná cesta k novému se semknutl.

Dlouholeté kvasení naše jest plodem nutnost psychologické; před desíliletími v nerovném boji utrpěli jsme porážku a neměli jsme odvahy, po- hromu tu si přiznati a dosah její v plné míře si uvědomiti. Odtud ona dvojakost, ony stálé rozpory mezi skutečností a přeludy, mezi slovy a skutky. Z bludného tohoto kruhu není vyváz- nutí, než proslředkem postupné likvidace utkvě- lých názorů a illusí, jež s daným stavem věcí nikterak se nekryjí. A likvidace tato v útrobách našich od let opravdu postupuje a to způsobem takořka automatickým, tlakem zákona přírodní- ho. Vlivem jejím byla staročeská strana smetena s povrchu rázem a týž její vliv hlodá po leta na tělese vedoucí strany nynější. Což však jsou strany, ať kterékoli! Každá strana jest toliko dočasnou formací, záležející z osob více méně křehkých; každý z nás, při sebe loyálnějším příslušenství k vlastnímu sdružení politickému, jest přec vždy nejprv Čechem a pak toprv Mlado- či Staročechem, radikálem, realistou či pokrokářem. Všichni chceme prospěti drahé věci národa a proto každý má, ba neučiní-li tak dobrovolně, bude silou poměrů nucen přinésti oběti, když běží o to, abychom se dohodlio společný cil a určitě vytčenou k němu cestu, cestu to jasně poznané reální skutačnosti.

A rysy cesty této nejsou většině národa dnes již neznámy. Víme, že svatým a nezada- telným jest náš právní nárok na vlastní ústrojí státní, v němž by politická svéprávnost národa plně přišla k platnosti. Víme však též, žev době, když vznikala nynější skladba ústavní, kampaň naše státoprávní skončila nezdarem že nad námi sklenula se k dusení politického i národního rozvoje našeho železná klec řádů centralistických. Víme, že dnes proti zuřivému odporu zdejšího i říšského Němectva nebylo by lze k českému státu dospěti jinak, než vítěz- ným úlokem síly branné; víme však rovněž, že sily této nemáme po ruce a že tu není ani vnitřního ani zahraničního činitele, který by nám jí propůjčil. A ze skutečností těchto usuzujeme, že politické svéprávnosti, vlastního to cíle tužeb státoprávníeh, při trvání základních rysů ny- nější mapy evropské nelze nám dosíci jinak, než v rámci Rakouska vhodnou přeměnou jeho řádů ústavních. Jedině tato cesta jest nám na snadě, však i ta zůstane snad dlouho ještě trnitou a neschůdnou, neboť jakkoli jest zřejmo. že ústavní roubenina nynější valně se viklá, že za konečnou formuli Rakouska naprosto ne- může býti považována a že přeměna její jest tedy pouhopouhou otázkou času, přece nelze nám neviděti, že rozkladný proces aspoň v ny- nějším okamžiku tou měrou nepokročil a že

FEUILLETON.

V Praze, 23. dubna.

—. (Kronika.) Nějaký vlastenec si one bčy požaloval veřejnosti. Jede z Prahy do Plzně po dráze a od Zdic počínaje, na stanicích ná- řiiy, sama němčina — napřed! — Jsou-li v pořádku nápisy z Prahy do liie, proč ne také ze Zdie do Plzně? .. le se muž na konec. Má docela pravdu. Zdá se ostatně, že ani ta mnoho po drahách nejezdí milý vlastenee lby jezdil, věděl by, že nápisy s »němčinou ulede nenacházejí se jen na trati ze Zdie do háy. Jsou také na jiných tratích českého úze- Jsou na tratích českého území dokonce pividlem. A nápisy, s češtinou na- ř jen výminkou! A jsou i nápisy vůbec — ka kitiny — Je-li čeština na svém místě někde- Pta v českém území všude? — Snad se nikdo — nestará Jo je, má-li být pořádek, musí se někdo řnat Kdo se má starat? Komu pak záleží n nápisech? Snad majitelům dráhy? Kdyby ni najitelích sešlo, měli bychom v Čechách uné německé nápisy! Na kom pak tedy ujle? Zdá se, že vskutku nikoho není, kdo hy se staral. A když není nikoho, nedivte se, kajeou věci, jaké jsou! Viděli jste už někde tězeckém území češtinu v nápise napřed ? Ni- ldj. Za to přibývá stanic v německém území, lče vůbec českých nápisů neznají. Vracíte s 1 tiziny, přestoupíte v Podmolech nebo v Eisen- lejně hranici, ale žádný český nápis vám nepoví, ke jsle opět na domáci půdě. — Proč na české hranici nejsou nápisy uaké české — Protože by je tam Němci nevytrpěli

— A proč se trpí německé nápisy v Praz a v českém území? — Protože . . . prolože . .. Tam se někdo stará, zde se nestará — nikdol Asi před rokem byla řeč o nápisech na kasárnách. Přišel loni nový ministr a uznal, že mají být kasárny opatřeny nápisy jazykem obe- censtva. A v Praze, všimněte si, mají kasárny německé nápisy podnes. — Prosím vás! Nápisy ! Malichernost Kdo by se o to staral ! Jsou důležitější otázky životal — Saprment! Jaká noblessa ! Jsou, pravda, i důležitější otázky! Ale jedno je jisto: v ně meckém územi mají o ty důležité otázky po- staráno a o ty druhé, malichernější — taky ! .. Je prý někde nějaká »železniční rada« vrchní instance pro záležitosti želez nic. Take našinci tam sedí. — Co je s těmi našinci ? Proč jednou ne- popadnou železniční otázku důkladně s národní stránky? — Jak to, s národní? — Tak, s jazykové především, rozumí se Služba na železnici, vně i uvnitř, písemná ústná, telegramy, nápisy na objektech — V »železniční radě« jedná se o věcech odborných. Národní otázka je politická a poli- tika nepatři do odborné dískusse. — Báječné! Politika je souhrn všec otázek životně nalehavých, obsáhá všecky obory nedá se od žádného oddělit. Chce-li národ žit jako celek, musí se snažit, aby měl svůj zájem opatřen ve všech oborech. Také v železnictví — Co chcete, vždyť národ je zastoupen př železnictví! Příslušníci národa jsou úřadníky př dráze, jsou inženýry, pokladníky, strojvodiči telegrafisty, průvodci vlaků, strážníky! Mámei zástupce v »železniční radě«! — Tím postaráno teprve o příslušníky, ale dávno ne o zájem — celku.

— Jakého celku? — Národního celku, organismu kulturního, svébytného, který má své zájmy, svoje po- třeby. — Na příklad? — Na příklad, aby železnictví v českém území bylo obstaráno nejen českými lidmi, ale aby mělo také svůj národní český ráz . .. — Řekne se snadno! Ale jak docilit? — Toť právě věc národně odborné poli- tiky ! — Ale kde se ta má provozovat? — Všude, kdekoli je příležitost, třeba — v železniční radě ! — To je korporace odbornická. Mají zde slovo jen sami odborníci a znalci, jedná seo záležitostech a potřebách technických, stavebních a vozebních, o dodávkách a dopravě, o sazbách a jízdních řádech atd. — Ale máme tam přece svoje zástupce — Také ti jsou odborníci. — Tím lépe ! Nejsou tam za svoji osobu, nýbrž za náš celek. Ať hájí jeho zájmy ! At k nim obracejí pozornost! Ať dokazují jejich potřebu a kladou požadavky! Jinak nelzes představiti postup národního organismu. Celek má své zájmy ve všech oborech. A v každém odboru zástupce celku koná svoji národně orga- nickou povinnost! — Snad se nebude učený znalec, odborný železničník ve sboru věhlasných odborníků há dat o nějaké — nápisy a tabulky? — Nejsou-li v pořádku nápisy a tabulky, tedy o nápisy a tabulky! Je to jeho povinnost! A nekoná-li ji, zabírá jinému povolanějšímu místo. O zájmy čistě odborové není starosti, ty vyřídi si už sami ostatní členové odborníci, již svoje národní zájmy mají už opatřeny. — A k čemu by pak našinec ve sboru byl sám — odborníkem? — Právě k tomu, aby všelijakým kejklem »odbornických« námitek a překážek nedal po- skozovati velký zájem národního colku Aby v zájmu národni potřeby měl vždy po ruce náležitě obrněnou odpověď — odbor- nickou.

Arci není diskussí v odboru vše vyřízeno. Zástupce odborník nic nezmůže, nemá-li oporu v mohutné vůli celku. A náš celek národní! Má ten vůbec nějakou vůli a snahu tím směrem? Chceme opravdu, aby náš život národní se rozvětvil organicky všem obory práce a kulturního života? A máme-l namířeno na různá odvětví, chceme či nechceme ovládnout národně také svoje — železnictví Skoro se zdá, jakoby tu byly někde ně- jaké pochybnosti. — Železnictví ! Překrásně ! Ale dráhy jsou — cizí majetek! Nepostavil je národ ve svém území, ale jiní — podnikatelé. — A kdo jim zadal právo — Stát — Jaké právo jim zadal? — Právo opatření, užitku, těžby, obchodu — Snad také právo, poškozovati bytost ná roda, který je držitelem území? — Jaké je to právo? — Právo svobodného rozvoje, právo duch jazyka a všech souvislostí kulturního života ná- rodníhol — Jaké smyšlenky ! To všecko by se mu silo teprv definovat, vyšetřit, náležitými instan- cemi rozhodnout, zjistit . — Dobrá! Ať se definuje, vyšetří, všem instancemi práva a pravdy provede! Je svrcho- vaně nalehavo, aby bylo vyšetřeno, provedeno. zjištěno! Není to veliký, důležitý úkol? Kdo jej má vykonat? Kde je kdo, aby jménem veli- kého zájmu celku provedl potřebný proc e práva a pravdy všemi instancemi? ... — A kdyby na krásně byl proveden proces! Snad nechcete železničnou síť státu roztrhat podle národnostního územi? — Roztrhat ne, ale zorganisovat, přizpů- sobit potřebám národním

— Nesmysl! Technické zřetele vyžadují »jednotnost« správy a tudíž služby, jazyka! — Známe odrhovačku »technických zřetelů«l Opakuje se všude, v železnictví jako ve vojenství, všude, kde se nechce pořádně — do práce. — Ale potřebu jednotné správy jak vojska tak železnic přece nikdo nepopře? — Netřeba popírat! Německo má svoji jednotu vojska i železnic. A jak vznikla jeho jednota? Z organických prvků. Měly svoje vojska, železnice, německé země a mají je — dosud. Je zvláštní armáda a zvláštní železničná síť s zvláštní správou bavorská, saská, wůrlemberská, pruská, badenská ete. a dohromady je přece jednota — německá. — Ale jazyk je společnýl — Ani různost jazyková nebrání orga- ničnosti. Nejhustš! síť, tedy nejčilejší služba železničná je v Evropě v území belgi- ckém, nizozemském a porýnském. Země spolu sousedí, železničné sítě navzájem spolu co nejslo- žitěji souvisí, každá siť je spravována jiným jazykem, tu francouzsky, tu holandsky, tu ně- mecky a přece to vzájemnosti služby pranie nevadí. — Snad to nevadí tam, kde se věci vy- vinuly organicky. U nás by se hotový celek musil teprv přetvořit, na nové základy po- stavit . . — O to právě běží! Ať se přetvoří ! . . — A kdo to má vše způsobit???... Pěkná otázkal A kdo na ni odpovi? Dokud ty a takové otázky nejsou vyjas- něny, rozřešeny, najisto postaveny; dokud nejsou přemoženy a odstraněny pochybnosti, vytčeny dotyčné cile a zastoupeny úkoly: dotud snad je opatřen zájem toho kterého příslušní ka národa, nebo řady příslušníků, třídy nebo vrstvy! Možno-li však dotud mluviti, že by bylo posta- ráno o nějakou politiku — národního celku