1
masthead
6. července 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 180.
3
masthead
Patisk vyhrazen
5
article
OBSAH:
Novotný O.: . . . . . Poutník.
Ypsilon: . . . . . . „ Odešel z domu svého.
Benešová B.: . . . . . Kamzarádí.
Lee V.: . . . . . . . Beztvárná Moudrost.
Car Simeon
Todorov P.
Benešová
Lea
Todorov
Novotná O
6
article
Poutník.
Poutník.
Z modravých samot jezer zářivých
stin tajemný se s mlhou k dálkám zdvih.
Přes moře letěl, hřbety hor a sráz,
by k poutníkovi svému dospěl v čas.
Jej stihl v tmách, kde všechen umřel ruch
»Jsem přitel tvůj.« děl, »jsem tvůj mir a bůl
Než plachý poutník očí nepozved,
nehybnou noci spěchal chor a bled.
»V ples změním hoře tvé, v den tvoji noc.
však musiš uvěřit v mou čaromoc.
»Já viru svou vryl v kámen hrobový.
v ten věřím jen, kde láska moje spi.«
»Dej srdce mi a já ti snění dám,
jim nesen za ni vzletiš k výšinám.e
»»Já srdce svě k ní vložil do rako
a duší svou a všechno štěsti své.««
»Jen jedinou svou myšlenku mí dej
a stiším hroznou tvoji beznaděj!«
»»Myšlenky do mrtvých jsem pohřbil dol
a na smrt myslim jen a volám hrob. s
»Pak dceružka má jen klid tobě do,
na loži střibrném v sny zkolébá.
Na loži střibrném hebounkých pěn
své srdce a lásku nalezneš jení
V přísvitech měsičních hleď jejl hrad
perleti mroucích hvězd hořet a hrát!« —
Poutníka podivný uchvátil ča
k paláci z mrtvých hvězd a vodních par.
V něj vkročil, v nejhlubší zřitil se vir.
měl, co kdy ztratil, své srdce a mir.
Poutník
7
article
Oldřích Novotný.
Novotná
8
article
Odešel z domu svého.
Odešel z domu svého.
(Za Václavem Jansou.)
Je nám těžko uvěřiti, že se s dobrým
bodrým tím junákem již nesetkáme. A přece
nesetkáme. Sporou, pevnou, pružnou jeho po-
stavu strávil minulého čtvrtku prudký žár kre-
matoria žitavského, z tělesného zjevu milého
Václava Jansy nezbylo než několík
hrstek popela-
Uplývá sotva třetí týden — bylo to
polou června — co jsem se s ním setkal po-
sledně. A když mi na rozchodu podával pev-
nou, pracovitou ruku svou, kdož mohl tušiti
že jej vidím naposled.
Vracel jsem se po neděli z řevnického
baráčku do Prahy, v Černošicích přistoupil
do vlaku Václav Jansa, a náhodou do kupé
v němž jsem seděl. Zvučným hlasem pozdra-
vil, spěchem zrumělá tvář usmála se, a sotv
vedle mne dosedl, beze všech úvodů a kvapne
pronesl, jakoby se obával, aby ho nikdo ne-
předešel:
„Povím ti novinu, kamaráde. Prodal jsen
svůj černošický barák...“
Ačkoli jsem od samého počátku tušil, že
se tak někdy stane, přece neočekávaná tato
zpráva nesmírně mne překvapila. Tak brzy
jsem toho nečekal. S jakou radostí sdělova
se mnou před krátkými třemi lety — někdy
v roce 1910 — že v Černošicích na Berounce
zakoupil pozemek a že si tam zbuduje letn
sídlo, založí zahradu, že si tam přenese ma-
lířskou dílnu, že do ní převede žáky své
A že pro zotavení pod širým nebem bude pě-
stovati ovocné stromy, zeleninu, rýti, okopá-
vati, zalévati, trávu žíti. Líce mu jen hořely
když tak vyprávěl.
Jansa
Praha
Černošice
Berounka
9
article
Navozili mu kamene do základů, přivážel
cihly, později trámy na vazbu krovu, Jansa
při všem pomáhal, skládal, odnášel jako děl-
ník, a radoval se, jak mu domeček vyrůstá
Nešetřil námahy, neznal únavy. Dům vztyčen
Černošice staly se Jansovi druhým domovem
Nedočkavě vyjížděl tam každé prázdné chví
le, pracoval na zahradě do tmy — a bylo
práce dosti. Zahrada o tisíci čtverečných sáho
vyžaduje hezké píle.
A teď mi vypravuje téměř vesele, s uspo-
kojením, že „Černošice“ prodal. Ačkoliv jsem
předvídal, naslouchal jsem přece s jistou lí-
tostí. Neboť když budoval, když zahradu za-
kládal, když sázel štěpy a křoviny, byl jistě
pevně přesvědčen, že pro sebe tvoří letní sídlo
na všechny dny života svého... Ve skuteč-
nosti bylo tak napsáno ve knize Osudu, ale
Jansa doufal v život mnohem delší, a kdož
jsme jej znali, doufali jsme stejně. Nebot
Jansa byl křepký muž, na pohled vtělené
zdraví. A byl o tom i sám pevně přesvědčen.
Krátkými slovy pověděl mi, proč prodal.
A hlavní příčinou bylo tu i jeho umělecké po-
volání. Řekl mi: „Ne, kamaráde, krajinář se
nesmí uvázati na jediný kousek světa. Vše-
chno již tu znám z paměti. Musím hledat
zas jiné kouty.
Jansa
Jans
Černošice
10
article
Pravda. On, jenž jindy zalétal k moří
na břehy modré Adrie, a přinášel odtud hoj
nou kořist! On, jenž zachycoval v ranních
večerních parách krásný, bělavý Dubrovník
Jenž se zanícením zobrazoval štíhlé, vysoke
se pnoucí cypřišel —
„Starostí s tím bylo hodně,“ hovořil, „i ná-
kladů. Budu nyní bez nich. Najal jsem si hez-
ký bytek u Svijan, v Turnovsku, a tam strá-
vím letošní prázdniny. A jindy zas jinam do
světa.
A vypověděl mi taky, jak došlo ku pro-
„Zastavil mne před několika dny soused
černošický a táže se: „Nechtěl byste koupit
parcelu tam nad sebou, abyste si zvětšil za-
hradu?' — Koupit? povídám já. Ne, já bych
prodal. — ,Co?“ — Dům i zahradu. — Pane
Janso, beru vás za slovo, povídá soused.
„Měl bych kupce.“ — A přivedl druhý de
kupce — a já prodal.“
Tak vesele, spokojeně mi vše vyprávěl
A já poznamenal k tomu:
„No, hochu drahý, taky tě to asi pře-
mohlo, viď? Je to přiliš veliké, měl jsi s tím
mnoho práce —-
„Práce?“ vyhrkl Jansa. „Ano, měl, mnoh
jsem se v tom narobotil, ale co práce jsem na
deji.
Adrie
Jansa
Svijany
Turnovsko
11
article
to vynaložil, tojsem získal na z dra-
vičku.
A při tom horlivě na prsa si poklepal.
A ještě poznamenal, že pobude v Černo-
šicích do 6. července, načež sídlo své odevzdá
novému majetníku.
Dojeli jsme na Smíchov, tramkou i na
Václavské náměstí, tu jsme si řekli „na shle-
danou“ — a již jsem nespatřil milého Jansu.
zdravím zdánlivě kypícího. —
Zeznámili jsme se, tuším, v roce jubilejn
výstavy 1891, v mladém tom, šťastném roce.
Taky Jansa byl mlád a zdravým životem jen
sršel. Zdá se mi, že tehda vůbec poprvé se
objevil v širší veřejnosti a vzbuzoval pozor-
nost originálním dudáckým krojem, jímž s
odíval. A pro bodrý, upřímný jeho výrat
všichni jsme si ho zamilovali. Byl výborný
společník, byl pln chuti do práce a člověk
veliké píle. K umění svému, k povolání malíř-
skému dospěl zajímavou oklikou. Původně s
oddal anebo byl oddán kupectví. Brzy mi
o tom vyprávěl. Vyučil se kdesi na Poříčí. A
vyučiv se a odešed z místa, nenalezl hned no-
vého, anebo snad ani nehledal. Je mnoho cest
a stezek v životě před námi, aniž víme hned
kterou se dáti, jen tušíme, že nejsme na pravě.
A byly pro mnohého z nás okamžiky pravého
zoufalství, že jsme nemohli najíti cesty anebo
že stezka, po níž jsme toužili, které jsme hle-
dali, byla strmá, hložím a trním zarostlá, pře-
kážkami zdánlivě nepřestupnými posetá. Byl
jistě okamžik takový i v životě Jansově, když
— nevěda kudy kam — přijal místo výpomo-
ného číšníka v kterémsi hotelu v Ústí na Labí.
A hned prvého neb druhého dne bylo mu ulo-
ženo, aby donesl snídani kterémusí panstvu.
ubytovanému v patře hotelu. Narovnali mla-
dému pomocníku na tác konvic a šálků
sklenic a lžiček, a Jansa vystupoval vzhůru.
Jansa
Jansův
Smíchov
Václavský náměstí
Ústí
12
article
Nezvyklost zaměstnání, tréma, zdali úkol do-
bře splní, vše to dohromady způsobilo, že
mladík pozbyl jistoty, nějak se nedopočítal
schodů, klopýtl o poslední anebo již v chodbě,
hrozné zařinčení — a tác a servis i číšník, vše
se sřítilo na podlahu. Zdrcen vracel se Jansa
do přízemku, svlékl číšnický frak — toto po-
volání měl za sebou. A po tomto nezdaru šel
na akademii a stal se malířem. Šťastné klo-
pýtnutí! Dalo nám umělce Jansu, kterýž nám
dal Starou Prahul
Jestliže jsme si Jansu zamilovali již dří-
ve, touto Starou Prahou teprv se nám
zapsal do srdcí. Zakusil dosti útrap na ulicích
a v zákoutích, když ji zachycoval, a byly
chvíle, kdy zazlořečil a hrozil, že praští vším,
jak byl pražskými zevlouny obtěžován, ale
jeho láska k věci vše přemohla a Jansa úkol
svůj dokonal. Stará Praha je nám vzác-
ným jeho odkazem. A jí taky přidružil se
Jansa k nejpopulárnějším umělcům
Jansa
Praha
13
article
Tuším o jeho padesátce dostalo se mu
měšťanství pražského. Právem si ho zaslou-
žil. A tehda řekl s humorem: „Měšťanství
mám. Teď jen ještě si to musím zaonačit.
abych dostal taky Bartoloměje...“ —
Vůz tramky vzdaloval se s Václavského
náměstí, odvážel Jansu. Cosí, cosi — což jste
kdo chápal v jisté chvili, proč se ještě za od-
cházejícím, za odjíždějícím ohlížíte? A vězelo
toto „cosi“ v té nenadálé zprávě o prodeji
letního sídla černošického, že jsem za ním
vzdalujícím se pohlédl a že mi tak hlavou
proletěla vzpomínka na poslední tři roky i na
někdejší seznámení s Jansou?
Uplynulo krátkých čtrnáct dní od onoho
setkání, a v neděli na sv. Petra a Pavla došel
mne do Řevnic dopis přítele a přítele Jan-
sova, při jehož čtení sotva jsem zrakům věřil
Neboť dopis tlumočil největší obavu o život
Jansův. Je-li možno, aby zdání takto kla-
malo? Tento junácký muž, jenž se mi před
čtrnácti dny jevil jako překypující zdraví sa-
mo, přepaden zákeřnou nemocí tak náhle?
Bartoloměj
Jansa
Petro
Pavel
Jan
Jansův
Václavský náměstí
Řevnice
14
article
Bohužel, hlodala v něm jistě dlouho, aniž
sám tušil. A bolesti v prsou a těžký dech po-
kládal za následek rheumatismu. Zatím snad
toho dne, kdy jsem jej víděl posledně, v hodi-
nách pozdějších a pouhou náhodou setkav se
Jansa s přítelem lékařem, jemuž si posteskl
na občasný těžký dech. Bezodkladně prohlédl
jej lékař a zjistil značnou výduť aorty. Rönt-
genování nález lékařův potvrdilo.
Pondělní listy z 30. června přinesly již
zprávu o skonu Václava Jansy — zprávu
zdrcující, poněvadž tak neočekávanou, nena-
dálou. Neboť kromě nejbližších příbuzných
několika přátel vůbec nikdo neměl potuchy
nebezpečném, beznadějném stavu umělcově.
Nikdo netušil, že smrt se nad ním vznáší. —
Za jasného odpůldne ve středu 2. čer-
vence shromáždil se neveliký zástup účastník
v půvabné ville na návrší v Černošicích, aby
vyprovodil Václava Jansu z letního sídla na
poslední cestě. Chápali jsme všichni, proč si
zamiloval toto místečko, z něhož je přímo
čarokrásný pohled v rozlehlou kotlinu mezi
Berounkou a Vltavou. Rozkošný obraz uza-
vřen jest na obzoru zalesněnými vrchy kra-
jiny zbraslavské a zavltavské, vysoko vystu-
pujícími. Velikolepý, unášející obraz. Arcit,
vždyť si obraz ten za protějšek sídla svého
vybral umělec krajinář!
Měl odejíti teprve šestého července z do-
mu a ze zahrady, jež byly jeho dílem. Byl by
to pro něj býval jistě okamžik bolestný. Teprv
až by ta chvíle byla nadešla, srdce jeho bylo
by se sevřelo bolestí velikou. Tohoto bo-
lestného loučení byl ušetřen. Srdce jeho za-
stavilo se dříve, aniž sám tušil, že konec nad-
chází. Nedožil chvíle, aby musil vykliditi dům
novému majetníku — sama Smrt vyvedla je
z něho ještě jako hospodáře a pána.
Budiž drahému příteli a vzácnému umělc
slavná, nehynoucí pamětl
Jansa
Smrt
Černošice
Berounka
Vltava
15
article
Kamarádi.
Kamarádi.
Napsala Božen a Bene šo vá.
Konečně přišel veliký den, první školn
den. Minka se probudila ještě za šera, a když
maminka vešla do dětského pokoje, byla již
docela ustrojena, i klobouček s pomněnkam
měla již na hlavě i brašnu v ruce.
Maminka se potěšila takovou horlivostí,
políbila Minku a řekla jí, že je opravdu hezká —
pravá žákyně první třídy. A Minka měla do-
cela takový pocit jako veliké dívky, když
jdou poprvé na ples.
I Karlik byl slavnostní. Marně se namá-
hal namluvit Mince, že je mu docela jedno.
jak vypadá. Ona dobře pozorovala, že se
strojí jako včera do kostela. A když byl ho-
tov, pošilhával i do zrcadla, jak mu sluši
tmavomodrý oblek se širokým límcem
měkká čepice i krátké punčochy. Ale když si
konečně připial kabelu na záda, celé jeho
držení se změnilo a on stál napiatě a výbojně
jako malý statečný voják vedle své útlé, zá-
řící sestřičky.
„Pojď,“ řekl jí úsečně, ale laskavě, „já
tě povedu.“ A ruku v ruce vyšli z domu. Bylo
milo na ně pohledět, jak byli pěkně urostlí
a jak jim všechno slušelo, a jejich maminka
byla pevně přesvědčena, že jsou nejhezčí ze
všech dětí, které dnes usednou do školních
lavic.
Náměstí bylo plno lidí, to vidělí hned o
prahu. Procházelo se tam dnes víc chlapců
děvčat než o trhu velikých lidí, a všichni měli
již kabely a všichni byli pěkně oblečeni
jaksi slavnostně i rozpačitě se na sebe usmí-
„Ten veliký chlapec v černém klobouk
je šámalův Pepík,“ ukazoval Karlík Mince
„Ten, co mně chtěl poroučet a měl potom tři
dvojky. On již půjde do čtvrté třídy, ale se
mnou by byl přece rád kamarádil. No, já ne-
vím, já nevím... jednou jsem mu pořádn
řekl, co si o něm myslím . ..
Božena
Bene
Mink
Karlík
16
article
Minka nepozorovala, jak rozčileně t
Karlík povídá a nezeptala se ani, co si myslí
o Pepiku Šámalovi. Dívala se do dálky na
skupiny děvčátek a bylo jí, jakoby se každým
pohledem s nimi dorozumívala o čemsi ra-
dostném a důležitém. Zrovna u kašny stály
dvě, ne větší než byla ona, měly také hezké
šatičky s volánkami, držely se za ruce a zdá-
lo se, že někoho čekají. To byla kupcovic děv-
čátka z Prostřední ulice. Minka je dobře zna-
la, nejednou byla s nimi na procházce, nejed-
nou s nimi vyměnila staré panenky za nov
kuličky. Nikdy se však pořádně nezkamará-
dily, hned se styděly spolu mluvit, hned ne-
věděly, co si povídat. Ale tedy rázem pře
celou vzdálenost od Kučerova domu až do
středu náměstí, ucítila Minka, že kupcovi
děvčátka čekají na ni, že chtějí jítí s ní a že
se na ni těší. Usmála se do dálky a zatěšila
se též. Celý budoucí život ucítila v tom úsmě-
vu, a beze všech úvah bylo jí jasno, že bud
družný a důležitý, jak se sluší na děvčátka
pěkných šatech, která mají kabely z pravé
kůže v ruce a mnoho dobrých úmyslů v hlavě.
Kdyby ji nebyl držel Karlík za ruku, byla by
se jistě rozběhla na náměstí. Ale Karlik drže
pevně a pořád ji něco vykládal, co příliš na
poslouchala. Díval se úkradem na Pepíka šá-
mala a uvažoval, má-li jíti za ním nebo ne.
Mink
Šámal
Kučerův
Karlik
prostřední ulice
17
article
„On má opravdový velociped, ale nikomu
ho nepůjčí. Já bych se ho, přavda, ani nepro-
sil, sluší se, aby mi nabídl sám. Ale on an
neví, že se to sluší, tak je to těžká záleží-
tost . ..
Karlík zvolna a zálibně pronesl slov
„těžká záležitost“ a byl sám se sebou spo-
kojen, jako vždy, mohl-li uplatnit slovo, které
slýchal od velikých. Nepochyboval, že by
hrozně získal u Pepíka, kdyby Pepík slyšel.
jak se krásně dovede vyjádřit. A třeba že
Pepík naprosto slyšet nemohl, podíval se naň
Karlik přece, jakoby čekal uznání. A hle,
Pepík stál zrovna tak trochu furiantsky
trochu nerozhodně, jako Karlik sám a patrně
měl i myšlenky velice podobné. Ba Karlíkov
se zdálo, že dokonce zakýval. Snad si jenom
nový černý klobouk pošoupl trochu na hlavě.
snad opravdu zakýval — Karlík ne a ne to
rozeznat. Až horko mu bylo z těch pochyb.
Udělal krok do předu a hned zase couvl, ale
s Pepíka již očí nespustil.
Rozhodl se konečně, že půjde těsně mi-
mo něho a bude-li se Pepík tvářit velice, ale
velice vlídně, že mu řekne: „Nazdar, P -
píku!“, což znamená téměř tolik, jako: rád
bych s tebou mluvil, ale nebude-li se Pepík
tvářit dostatečně přátelsky, že řekne pouze
„Nazdar!“, což je pouhým téměř odmílavým
pozdravem a hned že se skloní k Mince
bude ji něco horlivě vykládat, aby Pepíkov
ani nenapadlo, že čeká na jeho oslovení.
„Pojď,“ řekl Mince tentokrát opravdu ve-
litelsky a oba rozechvěně vykročili.
Pepík
Karlik
Minc
Ppíka
18
article
Ale ještě se ani pořádně nepohnuli, když
zaslechlí za sebou volání-
„Karlíčku, Karlíčku, já už jsem tady, po-
čkej přece na mne. Já jsem jenom čekal, a
zapískáš, 6 jej, ó jejda“.
Ohledli se. Došek utíkal, jakoby je měl
dohonit kdo ví odkud, ač mezi nimi nebylo
ani dvaceti kroků. Všechen hořel a pachti
se, jak běžel. Držel v ruce tabulku, až mu
pěst rudla námahou, ústa měl dokořán a če-
pici v týle. Velmi směšný byl Došek. Jeho
nový oblek posoudil Karlík jediným pohle-
dem, a ač myslil na docela jiné věci, musil
se zasmát. Měl opravdu na kabátě bílý široký
límec, ale ten nepřiléhal, postavil se za hlavu
jako kousek bílé lepenky a Doškův snědý obli-
čej byl až černý, jak se od něho odrážel
A při tom se celý Došek z daleka leskl o
velikých stříbrných knoflíků, které měl dvěm
řadami přišité na kabátě a jimiž měl zdobené
i kalhoty. Též čepici poznal Karlík a zdálo
se mu, že ji ještě nedávno viděl na hlavě ná-
dražního vrátného.
Zastavil se a změřil Doška od hlavy k
„Ten je nafintěný,“ řekl Mince a tk
směšně se při tom ušklíbl, že se i Minka hla-
sitě rozesmála. Ale hned se podívala k
kašně.
„Já jsem se na vás načekal, ó jej. ó jejda.
já jsem se načekal v naší síni,“ vykládal jim
Došek a jako pokaždé, když chtěl rychle mlu-
vít, připletl se mu tlustý jazyk mezi rty a ne
a ne propustit pořádné slovo. Ale oči Doškovy
zářily štěstím a příchylností a již chytal Kar
líka za ruku a dral se mezi něho a Minku.
Karlíček
Došek
Doškův
Minc
Mink
21
article
F psilon
A v té chvíli uviděly Kučerovy děti, čeh
neviděly doposud. Jakoby Doška byly spatřily
dnes poprvé, tak se na něho dívaly. A viděly
že je Došek nehezký a směšný chlapec, který
se k nim naprosto nehodí. Kdosi tak jiný, že
se to ani povědět nedalo. Oživené náměst
nebylo tichou, skrytou zahrádkou a Karlíkovi
i Mince se zdálo, že nikdy nikde nebylo tolik
světla, kolik ho bylo teď na něm. A všechno b
na ně padalo a všechny oči by viděly Doška tak,
jak oni ho viděli teď. Kupcova děvčátka se
beztoho dívala od kašny a Mince najednou
připadlo, že se již neusmívají, ale že se
žďuchly loktem, a Karlík najednou viděl zcela
jasně, že se Pepik šámal šklíbí. Jestli pře
chvilkou kýval nebo ne, nedovedl rozeznat
ale že se nyní šklíbí, věděl docela jistě.
Minka i Karlík se zarděli nevoli i roz
paky.
„Jdi sám,“ řekla Minka Doškovi a sko
rem uskočila na krok od něho.
Došek nechápavě vypoulil černé oči a tín
pevněji se chytil Karlíka. Křečovitěji než ta-
bulku držel teď jeho ruku.
Ale Karlík jej vzal za rameno, stiskl ne
litostně a Doškova pěst hned povolila
„Já se židákem po ulici nejdu,“ řekl m
tiše, pohrdavě.
„O jej, ó jejda.“ zaúpěl Došek bolestí
rameně i v srdci, a dlouho nemohl pochopit
co se to vlastně událo.
Minka i Karlík se rychle vzdálili, lo
Došek ani o krok. On jen viděl, jak jde Karlí
k jakémus velkému chlapci v černém klobou-
ku, jak s ním cosi mluví, a jak se ani jednou
ani jedinkrát nechlíží.
Kučerův
Došek
Kupcův
Mink Došek
Karlík
Doškův
22
article
„Minko!“ zavolal ještě z poslední na-
děje. Ale ani Minka neobrátila po něm hlavy
Dvě velmi hezké holčičky šly jí nyní vstříc
vzaly ji mezi sebe a zamířily s ní ke škole
Na kostele odbily tři čtvrti a Došek ješti
stál. Horší hrůza, než si kdykoliv představil
na něho padla a takový strach, že se všechen
skrčil a byl nejmenší ze všech dětí, co jich tu
bylo. Ani o krok v před si netroufal, a sám
nevěděl, jak se stalo, že seděl najednou doma
v síni na kupě starých šatů a plakal slzy tak
veliké, jako knoflíky na jeho novém oblelu
Ze světnice vyšla jeho věčně udýchaná.
utahaná maminka s nejmenším bratříčkem na
ruce a dívala se chvilku mlčky na tento stesk
„Hned první den se ti posmívali?“ zeptala
se pak a ústa rudá, silná, Doškovým podobná
se jí divně zkřivila.
A nečekajíc, co Došek odpoví, uložila
nejmladšího Kupfergrüna do pestré haldy, kde
si nemohl ublížit, vzala Doška za ruku a do-
vedla jej ke škole. Vadila se s ním po celou
cestu, že se tam nedal dovésti hned ráno
jen pořád vykládal, jak půjde s Karlíčkem
s Minkou. A jako vždy, když hubovala a roz-
čílila se, mluvila německy. Došek nerozuměl
ani desátému slovu, ale jeho úzkost se ještě
zvýšovala divným hlasem, který měla ma-
minka pokaždé, když mluvila německy.
„Das hast du davon, das hast du davon!“
křičela nejčastěji, a ač Došek nevěděl, co t
znamená, pamatoval si tato slova a bezpočtu-
krát v životě si na ně vzpomněl.
Minka
Mink
Došek
Doškův
23
article
Přes celé náměstí hubovala maminkaa
plakal Došek, a když již konečně seděl ve sv
třídě mezi ostatními chlapci, měl víčka čer
vená a zduřelá, a hlavou mu šlo tolik myšle-
nek a srdcem tolik zármutku, že nepochopi
ani slova z toho, co vykládal pan učitel.
Nic si nepamatoval Došek ze své prvni
návštěvy ve škole, ač seděl, ani sebou nehý.
baje, ač i ruce natáhl na lavici bezděky tak
nehybně jako na zčernalý stolek v besídce
Ale neviděl skutečného pana učitele před se-
bou, ba neviděl ani Karlíka, když přísně, ale
blahosklonně pana učitele hrál, viděl jen Kar-
líka, který mu tiskne rameno, až hrozně za-
bolelo, viděl oba své dávné kamarády, jal
od něho ubíhají, slyšel jen, že nikdy, nikdy
nebudou chodit se židem po ulici.
Nikdo s ním ve škole nepromluvil, nikdo
se ho po ničem neptal, ani po jménu ne. A na-
jednou byl kolem něho ruch, slyšel, že je pr
dnešek konec a vyšel zároveň s ostatním
chlapci. Jejich hlučná, protáhlá vlna donesla
jej až na náměstí, kde bylo nyní zrovna tal
rušno jako ráno. Ale Došek se na žádného
ani nepodíval a ubíhal, co krátké nožky sta-
čily, do ulice, kde stál Kučerův dům vedle
jeho rodné chalupy.
Došek
Karlík
Kučerův
Kara
24
article
Tichounce vklouzl za vrata a čekal.A
zase bylo všude plno dětí, neboť žádná škola
netrvá první den dlouho, a všecky slavnostní
hochy a všecky naparáděné holčičky moh
Došek právě tak vidět jako před hodinou.
A spatřil opravdu hned Minku mezi obě-
ma kupcovými děvčátky, jak důstojně si vy-
kračuje v hnědých botičkách a jak horlivě
mluví se svými novými družkami, jakoby s ni-
mi byla si hrála celé léto na školu a na do-
stihy, jakoby jim byla utírala bílým šátečkem
zkrvácené prsty ...
A za chvilku uviděl i Karlíka. šel zase
s tím velikým chlapcem, a tak byli zabran
do hovoru, že Karlík rukama mával, jako či-
níval jen v nejdůležitějších chvílích. Čím blíže
šli, tím živější byl jejich výklad a když došl
na roh, mohl Došek již všecko slyšet, co s
povídají.
„Mne na tebe nejvíc mrzelo, že si hrajei
s malými dětmi,“ vyčítal veliký chlapec Kar-
likovi. „Já bych se prostě styděl. Ty musí
letos chodit na hřiště se mnou. Bývá tan
švanda veliká, přijdou i chlapci z měšťanské
a než se nadáš, umíš kopanou. A potom jsi
už jako oni. Ale ty tak nejradši s malinkou
Minkou a s tím židovským smolkem ...“
Karlík mávl tak prudce rukou, jak Došel
ještě neviděl.
Bylo to jen z rozpaků. On se v té chvíl-
hluboce styděl za všecky hry, které kdy v za-
hrádce vymyslil, ba on se styděl i za to, že
je Minka ješté malá a že dnes teprve začala
chodit do školy. Ale nejvíc se styděl za Doška.
Tváří v tvář Pepíku Šámalovi, který jej dne
tak vyznamenával, že mu ani poroučet ne
chtěl, nedovedl již ani pochopit, jak si mohí
hrávat s maličkým, koktavým, špinavým ži-
dákem, který se kromě toho jmenuje ještě tak
Došek
Mink
Došela
Šámal
Kara
25
article
hrozně, že si to pořádný člověk nemůže an
zapamatovat.
„Na hřiště půjdu třeba hned odpoledne,
slíbil Pepíkovi přeochotně, „a ten židák k nám
již nesmí.
„Můj milý,“ řekl Pepík s vysoka, „ty ješté
špatně znáš svět. Každý žid je drzý. Tenti
tam přijde ještě tisíckrát.“
Karlik pohodil hlavou, až zavadila o ka-
belu, kterou měl na zádech.
„Ani jednou, za to ručím já!“ zvolal tak,
že Pepik pochopil celou jeho důstojnost. „Po-
třeboval by jen vzít za kliku a byl by venku
hned. Ten Mar... Mar... Mardo...“ a aby
Pepík nepoznal, že neví celé jméno, rozesmal
se hlasitě a smál se ještě, když již byl za do-
movními dveřmi.
Ale Došek již neposlouchal. Ležel tváří
na haldě starých šatů a již ani neplakal, již je-
nom sténal. Černé oči měl zavřené, ale celou
Kučerovu zahrádku viděl přece, a zdála s
mu nejkrásnějším místem celého světa. Be-
sídku zřel před sebou i vlčí jámu, černé kouty
i vysoký trávník. A s hrůzou cítil, že je vy-
vržený, vyloučený, zahnaný ode všeho, co měl
na světě nejraději.
Maminka jej našla a podivila se, jak vy-
padá.
„Už se zas posmívali?“ ptala se a opět
se jí tak prohnuly rty jako ráno.
Pepík
Došek
Kučerův
Mar
Be
26
article
Došek prudce zakýval hlavou. Mohlo to
být „ano“ i „ne“.
„Tak proč tak pláčeš, hloupý kluku.
řekla jak dovedla nejněžněji, „hned vstaň, at
si nepokrčíš nový oblek.“
Došek se poslušně posadil, ale naříkat
nepřestal. Nemohl. Byl by se udusil, kdyby
nebyl sténal.
Maminka si sedla k němu, a co se již
dávno nestalo, položila mu ruku kolem krku,
přitiskla ho k sobě a ptala se znovu, proč
pláče.
„Protože už nikdy nebudu vlkem,“ vyra-
zil ze sebe Došek. „ jej, ó jejda ...
Maminka se doopravdy znepokojila a sá-
hla mu na hlavu, nemá-li horečku.
Neměl, ale ona jej přece uložila na lůžko
a dala mu na hlavu studený obkladek, tak
divná se jí zdála jeho řeč.
Došek poslušné ulehl, ani sebou nehýbal,
přivřel oči a poprvé v životě usilovně přemý-
šlel. A když paní Kupfergrünová myslila, že
nejpevněji spí, povstal najednou, strhl obkla-
dek a řekl:
„Já jsem ode dneška opravdový žid. Byl
jsem krásně oblečený, ty jsi se mnou mluvila
německy a děti se mi posmívaly... O jej, o
jejda ...
Tentokrát své „jejda“ ani radostně neza-
zpíval, ani je kvílivě nezabědoval, docela změ-
něným, vážným hlubokým hlasem je pronesl.
Došek
Kupfergrünová
27
article
Beztvárná Moudrost.
Beztvárná Moudrost.
Napsala Vernon Lee. — Z angličtiny přeloži
Vladimír T atrev.
Způsob, jakým Diotima, mudrcka manti-
nejská, dostala se k soše Atheny, pamětihodné
svým beztvárným obličejem, byl takovýtot
Tato Diotima byla také kněžkou, nikdo
však neví přesně, čí. Ale její postavení po-
skytovalo jí příležitosti, aby poznala množ-
ství rozmanitých vynikajících osob, jako So-
krata, Alkibiada, Zenona, Protagoru, Gorgiu,
jakož i hojně velice nadaných mladíků, z nichž
nebylo nic. Hovory s nimi zapudily z duše
mantinejské kněžky všechny nicotné před-
sudky a ona cítila, že jediná Moudrost, jíž by
se snad mohla kořiti a sloužiti, může býti jen
Moudrost úplně a výlučně její.
Z té příčiny odebrala se jednoho dne do
dílny Feidiovy, který, jak známo, dostával ob-
jednávky na božstva všech druhů a rozměrů
a požádala ho, aby jí zhotovil sochu Atheny.
velikou jen tak, aby se jí vešla do krabice
na klobouk, a s obličejem, jejž bylo by snadno
rozeznati od tváří všech těch model, které se
nám dochovaly z minulosti a jsou stále ještě
předmětem úcty sprostého davu. Feidias sly-
šel o Diotimě už dříve od svého přítele So-
krata a dokonce měl podezření, že tento mu-
drc, jakož mezi dámami a filosofy může se
státi, připsal některé své vlastní poznámky
kněžce mantinejské. Feidias dal se do za-
kázky s velkou radostí, a když ke konci tý-
dne Diotíma vrátila se do jeho dílny, ukázal
jí sochu Atheny přeskvostně vyřezanou
z kokosu a slučující v krásně vytvářených
údech i lahodně splývajícím rouchu všechny
známé přednosti perikleovské školy sochař-
ské. Diotima vzala sošku do ruky a otáčela
ji s obdivem.
Vernon
Alkibiades
Zenon
Protagoras
Gorgia
Feidiův
Feidias
Diotima
so
Diotima
28
article
„Jen jedno se mi nelíbí,“ řekla po chvilce.
„Nevložil jsi do této hlavy trochu toho, co
archacologové budou nazývati (víš, že wám
dar proroctví) typem podsvětních
bohyň?“
„Snad ano, trošku,“ odpověděl Feidias,
„změníme to do příští středy“. Příští středu
Diotima si objednala svůj vůz a vrátila se do
dílny.
„Hleď, abys mne nepokládal za příliš vel-
kou protivu, cher maitre“, řekla po po-
mlčce, „ale tato nová hlava podobá se — že
ano? — tak až trošku příliš hlavě Afroditině.
Ne že bych snad měla nějaký předsudek proti
Afroditě — jen že... nu, víš, její sochy stojí
na rybním trhu a podobných hrozných mí-
stech, a ty spolky.... Viď, že budeš tak
hodný a změníš to?“
„I ano,“ odvětil Feidias: „řekněme tedy
od pondělka za týden“.
Ale když přišel pondělek a mantinejská
kněžka sestoupila u dílny, očekávalo ji nová
překvapení. „Na mou čest.“ pravil Feidias,
„že za to, vzácná paní, opravdu nemohu“.
Neboť jeho učenník (myslím, že Kalamis, ač-li
ovšem Kalamis nebyl jeho učitel!) přidělal
obratně k soše Atheny velmi pěknou a vý-
raznou hlavičku Seilénovu.
„Neřekl bys laskavě svému dělníku.
pravila Diotima s vybranou zdvořilostí, „aby,
když už chce přidělávati hlavy k mě malé
bohyni Moudrosti, nebyl aspoň opilý?
„Vzácná paní,“ slavnostně se dokládal
Feidias, „vidíš před sebou nejponíženějšího
Feidias
Afroditin
Kalamis
Diotima