ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 f44ec850-8f12-11dd-a9cd-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 28 celkem · entity: person 72, work 2, place 19, org 2
1 masthead
6. července 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 180.
3 masthead
Patisk vyhrazen
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH: Novotný O.: . . . . . Poutník. Ypsilon: . . . . . . „ Odešel z domu svého. Benešová B.: . . . . . Kamzarádí. Lee V.: . . . . . . . Beztvárná Moudrost. Car Simeon Todorov P.
Benešová Lea Todorov Novotná O
6 article Poutník.
Poutník. Z modravých samot jezer zářivých stin tajemný se s mlhou k dálkám zdvih. Přes moře letěl, hřbety hor a sráz, by k poutníkovi svému dospěl v čas. Jej stihl v tmách, kde všechen umřel ruch »Jsem přitel tvůj.« děl, »jsem tvůj mir a bůl Než plachý poutník očí nepozved, nehybnou noci spěchal chor a bled. »V ples změním hoře tvé, v den tvoji noc. však musiš uvěřit v mou čaromoc. »Já viru svou vryl v kámen hrobový. v ten věřím jen, kde láska moje spi.« »Dej srdce mi a já ti snění dám, jim nesen za ni vzletiš k výšinám.e »»Já srdce svě k ní vložil do rako a duší svou a všechno štěsti své.«« »Jen jedinou svou myšlenku mí dej a stiším hroznou tvoji beznaděj!« »»Myšlenky do mrtvých jsem pohřbil dol a na smrt myslim jen a volám hrob. s »Pak dceružka má jen klid tobě do, na loži střibrném v sny zkolébá. Na loži střibrném hebounkých pěn své srdce a lásku nalezneš jení V přísvitech měsičních hleď jejl hrad perleti mroucích hvězd hořet a hrát!« — Poutníka podivný uchvátil ča k paláci z mrtvých hvězd a vodních par. V něj vkročil, v nejhlubší zřitil se vir. měl, co kdy ztratil, své srdce a mir.
Poutník
7 article
Oldřích Novotný.
Novotná
8 article Odešel z domu svého.
Odešel z domu svého. (Za Václavem Jansou.) Je nám těžko uvěřiti, že se s dobrým bodrým tím junákem již nesetkáme. A přece nesetkáme. Sporou, pevnou, pružnou jeho po- stavu strávil minulého čtvrtku prudký žár kre- matoria žitavského, z tělesného zjevu milého Václava Jansy nezbylo než několík hrstek popela- Uplývá sotva třetí týden — bylo to polou června — co jsem se s ním setkal po- sledně. A když mi na rozchodu podával pev- nou, pracovitou ruku svou, kdož mohl tušiti že jej vidím naposled. Vracel jsem se po neděli z řevnického baráčku do Prahy, v Černošicích přistoupil do vlaku Václav Jansa, a náhodou do kupé v němž jsem seděl. Zvučným hlasem pozdra- vil, spěchem zrumělá tvář usmála se, a sotv vedle mne dosedl, beze všech úvodů a kvapne pronesl, jakoby se obával, aby ho nikdo ne- předešel: „Povím ti novinu, kamaráde. Prodal jsen svůj černošický barák...“ Ačkoli jsem od samého počátku tušil, že se tak někdy stane, přece neočekávaná tato zpráva nesmírně mne překvapila. Tak brzy jsem toho nečekal. S jakou radostí sdělova se mnou před krátkými třemi lety — někdy v roce 1910 — že v Černošicích na Berounce zakoupil pozemek a že si tam zbuduje letn sídlo, založí zahradu, že si tam přenese ma- lířskou dílnu, že do ní převede žáky své A že pro zotavení pod širým nebem bude pě- stovati ovocné stromy, zeleninu, rýti, okopá- vati, zalévati, trávu žíti. Líce mu jen hořely když tak vyprávěl.
Jansa Praha Černošice Berounka
9 article
Navozili mu kamene do základů, přivážel cihly, později trámy na vazbu krovu, Jansa při všem pomáhal, skládal, odnášel jako děl- ník, a radoval se, jak mu domeček vyrůstá Nešetřil námahy, neznal únavy. Dům vztyčen Černošice staly se Jansovi druhým domovem Nedočkavě vyjížděl tam každé prázdné chví le, pracoval na zahradě do tmy — a bylo práce dosti. Zahrada o tisíci čtverečných sáho vyžaduje hezké píle. A teď mi vypravuje téměř vesele, s uspo- kojením, že „Černošice“ prodal. Ačkoliv jsem předvídal, naslouchal jsem přece s jistou lí- tostí. Neboť když budoval, když zahradu za- kládal, když sázel štěpy a křoviny, byl jistě pevně přesvědčen, že pro sebe tvoří letní sídlo na všechny dny života svého... Ve skuteč- nosti bylo tak napsáno ve knize Osudu, ale Jansa doufal v život mnohem delší, a kdož jsme jej znali, doufali jsme stejně. Nebot Jansa byl křepký muž, na pohled vtělené zdraví. A byl o tom i sám pevně přesvědčen. Krátkými slovy pověděl mi, proč prodal. A hlavní příčinou bylo tu i jeho umělecké po- volání. Řekl mi: „Ne, kamaráde, krajinář se nesmí uvázati na jediný kousek světa. Vše- chno již tu znám z paměti. Musím hledat zas jiné kouty.
Jansa Jans Černošice
10 article
Pravda. On, jenž jindy zalétal k moří na břehy modré Adrie, a přinášel odtud hoj nou kořist! On, jenž zachycoval v ranních večerních parách krásný, bělavý Dubrovník Jenž se zanícením zobrazoval štíhlé, vysoke se pnoucí cypřišel — „Starostí s tím bylo hodně,“ hovořil, „i ná- kladů. Budu nyní bez nich. Najal jsem si hez- ký bytek u Svijan, v Turnovsku, a tam strá- vím letošní prázdniny. A jindy zas jinam do světa. A vypověděl mi taky, jak došlo ku pro- „Zastavil mne před několika dny soused černošický a táže se: „Nechtěl byste koupit parcelu tam nad sebou, abyste si zvětšil za- hradu?' — Koupit? povídám já. Ne, já bych prodal. — ,Co?“ — Dům i zahradu. — Pane Janso, beru vás za slovo, povídá soused. „Měl bych kupce.“ — A přivedl druhý de kupce — a já prodal.“ Tak vesele, spokojeně mi vše vyprávěl A já poznamenal k tomu: „No, hochu drahý, taky tě to asi pře- mohlo, viď? Je to přiliš veliké, měl jsi s tím mnoho práce —- „Práce?“ vyhrkl Jansa. „Ano, měl, mnoh jsem se v tom narobotil, ale co práce jsem na deji.
Adrie Jansa Svijany Turnovsko
11 article
to vynaložil, tojsem získal na z dra- vičku. A při tom horlivě na prsa si poklepal. A ještě poznamenal, že pobude v Černo- šicích do 6. července, načež sídlo své odevzdá novému majetníku. Dojeli jsme na Smíchov, tramkou i na Václavské náměstí, tu jsme si řekli „na shle- danou“ — a již jsem nespatřil milého Jansu. zdravím zdánlivě kypícího. — Zeznámili jsme se, tuším, v roce jubilejn výstavy 1891, v mladém tom, šťastném roce. Taky Jansa byl mlád a zdravým životem jen sršel. Zdá se mi, že tehda vůbec poprvé se objevil v širší veřejnosti a vzbuzoval pozor- nost originálním dudáckým krojem, jímž s odíval. A pro bodrý, upřímný jeho výrat všichni jsme si ho zamilovali. Byl výborný společník, byl pln chuti do práce a člověk veliké píle. K umění svému, k povolání malíř- skému dospěl zajímavou oklikou. Původně s oddal anebo byl oddán kupectví. Brzy mi o tom vyprávěl. Vyučil se kdesi na Poříčí. A vyučiv se a odešed z místa, nenalezl hned no- vého, anebo snad ani nehledal. Je mnoho cest a stezek v životě před námi, aniž víme hned kterou se dáti, jen tušíme, že nejsme na pravě. A byly pro mnohého z nás okamžiky pravého zoufalství, že jsme nemohli najíti cesty anebo že stezka, po níž jsme toužili, které jsme hle- dali, byla strmá, hložím a trním zarostlá, pře- kážkami zdánlivě nepřestupnými posetá. Byl jistě okamžik takový i v životě Jansově, když — nevěda kudy kam — přijal místo výpomo- ného číšníka v kterémsi hotelu v Ústí na Labí. A hned prvého neb druhého dne bylo mu ulo- ženo, aby donesl snídani kterémusí panstvu. ubytovanému v patře hotelu. Narovnali mla- dému pomocníku na tác konvic a šálků sklenic a lžiček, a Jansa vystupoval vzhůru.
Jansa Jansův Smíchov Václavský náměstí Ústí
12 article
Nezvyklost zaměstnání, tréma, zdali úkol do- bře splní, vše to dohromady způsobilo, že mladík pozbyl jistoty, nějak se nedopočítal schodů, klopýtl o poslední anebo již v chodbě, hrozné zařinčení — a tác a servis i číšník, vše se sřítilo na podlahu. Zdrcen vracel se Jansa do přízemku, svlékl číšnický frak — toto po- volání měl za sebou. A po tomto nezdaru šel na akademii a stal se malířem. Šťastné klo- pýtnutí! Dalo nám umělce Jansu, kterýž nám dal Starou Prahul Jestliže jsme si Jansu zamilovali již dří- ve, touto Starou Prahou teprv se nám zapsal do srdcí. Zakusil dosti útrap na ulicích a v zákoutích, když ji zachycoval, a byly chvíle, kdy zazlořečil a hrozil, že praští vším, jak byl pražskými zevlouny obtěžován, ale jeho láska k věci vše přemohla a Jansa úkol svůj dokonal. Stará Praha je nám vzác- ným jeho odkazem. A jí taky přidružil se Jansa k nejpopulárnějším umělcům
Jansa Praha
13 article
Tuším o jeho padesátce dostalo se mu měšťanství pražského. Právem si ho zaslou- žil. A tehda řekl s humorem: „Měšťanství mám. Teď jen ještě si to musím zaonačit. abych dostal taky Bartoloměje...“ — Vůz tramky vzdaloval se s Václavského náměstí, odvážel Jansu. Cosí, cosi — což jste kdo chápal v jisté chvili, proč se ještě za od- cházejícím, za odjíždějícím ohlížíte? A vězelo toto „cosi“ v té nenadálé zprávě o prodeji letního sídla černošického, že jsem za ním vzdalujícím se pohlédl a že mi tak hlavou proletěla vzpomínka na poslední tři roky i na někdejší seznámení s Jansou? Uplynulo krátkých čtrnáct dní od onoho setkání, a v neděli na sv. Petra a Pavla došel mne do Řevnic dopis přítele a přítele Jan- sova, při jehož čtení sotva jsem zrakům věřil Neboť dopis tlumočil největší obavu o život Jansův. Je-li možno, aby zdání takto kla- malo? Tento junácký muž, jenž se mi před čtrnácti dny jevil jako překypující zdraví sa- mo, přepaden zákeřnou nemocí tak náhle?
Bartoloměj Jansa Petro Pavel Jan Jansův Václavský náměstí Řevnice
14 article
Bohužel, hlodala v něm jistě dlouho, aniž sám tušil. A bolesti v prsou a těžký dech po- kládal za následek rheumatismu. Zatím snad toho dne, kdy jsem jej víděl posledně, v hodi- nách pozdějších a pouhou náhodou setkav se Jansa s přítelem lékařem, jemuž si posteskl na občasný těžký dech. Bezodkladně prohlédl jej lékař a zjistil značnou výduť aorty. Rönt- genování nález lékařův potvrdilo. Pondělní listy z 30. června přinesly již zprávu o skonu Václava Jansy — zprávu zdrcující, poněvadž tak neočekávanou, nena- dálou. Neboť kromě nejbližších příbuzných několika přátel vůbec nikdo neměl potuchy nebezpečném, beznadějném stavu umělcově. Nikdo netušil, že smrt se nad ním vznáší. — Za jasného odpůldne ve středu 2. čer- vence shromáždil se neveliký zástup účastník v půvabné ville na návrší v Černošicích, aby vyprovodil Václava Jansu z letního sídla na poslední cestě. Chápali jsme všichni, proč si zamiloval toto místečko, z něhož je přímo čarokrásný pohled v rozlehlou kotlinu mezi Berounkou a Vltavou. Rozkošný obraz uza- vřen jest na obzoru zalesněnými vrchy kra- jiny zbraslavské a zavltavské, vysoko vystu- pujícími. Velikolepý, unášející obraz. Arcit, vždyť si obraz ten za protějšek sídla svého vybral umělec krajinář! Měl odejíti teprve šestého července z do- mu a ze zahrady, jež byly jeho dílem. Byl by to pro něj býval jistě okamžik bolestný. Teprv až by ta chvíle byla nadešla, srdce jeho bylo by se sevřelo bolestí velikou. Tohoto bo- lestného loučení byl ušetřen. Srdce jeho za- stavilo se dříve, aniž sám tušil, že konec nad- chází. Nedožil chvíle, aby musil vykliditi dům novému majetníku — sama Smrt vyvedla je z něho ještě jako hospodáře a pána. Budiž drahému příteli a vzácnému umělc slavná, nehynoucí pamětl
Jansa Smrt Černošice Berounka Vltava
15 article Kamarádi.
Kamarádi. Napsala Božen a Bene šo vá. Konečně přišel veliký den, první školn den. Minka se probudila ještě za šera, a když maminka vešla do dětského pokoje, byla již docela ustrojena, i klobouček s pomněnkam měla již na hlavě i brašnu v ruce. Maminka se potěšila takovou horlivostí, políbila Minku a řekla jí, že je opravdu hezká — pravá žákyně první třídy. A Minka měla do- cela takový pocit jako veliké dívky, když jdou poprvé na ples. I Karlik byl slavnostní. Marně se namá- hal namluvit Mince, že je mu docela jedno. jak vypadá. Ona dobře pozorovala, že se strojí jako včera do kostela. A když byl ho- tov, pošilhával i do zrcadla, jak mu sluši tmavomodrý oblek se širokým límcem měkká čepice i krátké punčochy. Ale když si konečně připial kabelu na záda, celé jeho držení se změnilo a on stál napiatě a výbojně jako malý statečný voják vedle své útlé, zá- řící sestřičky. „Pojď,“ řekl jí úsečně, ale laskavě, „já tě povedu.“ A ruku v ruce vyšli z domu. Bylo milo na ně pohledět, jak byli pěkně urostlí a jak jim všechno slušelo, a jejich maminka byla pevně přesvědčena, že jsou nejhezčí ze všech dětí, které dnes usednou do školních lavic. Náměstí bylo plno lidí, to vidělí hned o prahu. Procházelo se tam dnes víc chlapců děvčat než o trhu velikých lidí, a všichni měli již kabely a všichni byli pěkně oblečeni jaksi slavnostně i rozpačitě se na sebe usmí- „Ten veliký chlapec v černém klobouk je šámalův Pepík,“ ukazoval Karlík Mince „Ten, co mně chtěl poroučet a měl potom tři dvojky. On již půjde do čtvrté třídy, ale se mnou by byl přece rád kamarádil. No, já ne- vím, já nevím... jednou jsem mu pořádn řekl, co si o něm myslím . ..
Božena Bene Mink Karlík
16 article
Minka nepozorovala, jak rozčileně t Karlík povídá a nezeptala se ani, co si myslí o Pepiku Šámalovi. Dívala se do dálky na skupiny děvčátek a bylo jí, jakoby se každým pohledem s nimi dorozumívala o čemsi ra- dostném a důležitém. Zrovna u kašny stály dvě, ne větší než byla ona, měly také hezké šatičky s volánkami, držely se za ruce a zdá- lo se, že někoho čekají. To byla kupcovic děv- čátka z Prostřední ulice. Minka je dobře zna- la, nejednou byla s nimi na procházce, nejed- nou s nimi vyměnila staré panenky za nov kuličky. Nikdy se však pořádně nezkamará- dily, hned se styděly spolu mluvit, hned ne- věděly, co si povídat. Ale tedy rázem pře celou vzdálenost od Kučerova domu až do středu náměstí, ucítila Minka, že kupcovi děvčátka čekají na ni, že chtějí jítí s ní a že se na ni těší. Usmála se do dálky a zatěšila se též. Celý budoucí život ucítila v tom úsmě- vu, a beze všech úvah bylo jí jasno, že bud družný a důležitý, jak se sluší na děvčátka pěkných šatech, která mají kabely z pravé kůže v ruce a mnoho dobrých úmyslů v hlavě. Kdyby ji nebyl držel Karlík za ruku, byla by se jistě rozběhla na náměstí. Ale Karlik drže pevně a pořád ji něco vykládal, co příliš na poslouchala. Díval se úkradem na Pepíka šá- mala a uvažoval, má-li jíti za ním nebo ne.
Mink Šámal Kučerův Karlik prostřední ulice
17 article
„On má opravdový velociped, ale nikomu ho nepůjčí. Já bych se ho, přavda, ani nepro- sil, sluší se, aby mi nabídl sám. Ale on an neví, že se to sluší, tak je to těžká záleží- tost . .. Karlík zvolna a zálibně pronesl slov „těžká záležitost“ a byl sám se sebou spo- kojen, jako vždy, mohl-li uplatnit slovo, které slýchal od velikých. Nepochyboval, že by hrozně získal u Pepíka, kdyby Pepík slyšel. jak se krásně dovede vyjádřit. A třeba že Pepík naprosto slyšet nemohl, podíval se naň Karlik přece, jakoby čekal uznání. A hle, Pepík stál zrovna tak trochu furiantsky trochu nerozhodně, jako Karlik sám a patrně měl i myšlenky velice podobné. Ba Karlíkov se zdálo, že dokonce zakýval. Snad si jenom nový černý klobouk pošoupl trochu na hlavě. snad opravdu zakýval — Karlík ne a ne to rozeznat. Až horko mu bylo z těch pochyb. Udělal krok do předu a hned zase couvl, ale s Pepíka již očí nespustil. Rozhodl se konečně, že půjde těsně mi- mo něho a bude-li se Pepík tvářit velice, ale velice vlídně, že mu řekne: „Nazdar, P - píku!“, což znamená téměř tolik, jako: rád bych s tebou mluvil, ale nebude-li se Pepík tvářit dostatečně přátelsky, že řekne pouze „Nazdar!“, což je pouhým téměř odmílavým pozdravem a hned že se skloní k Mince bude ji něco horlivě vykládat, aby Pepíkov ani nenapadlo, že čeká na jeho oslovení. „Pojď,“ řekl Mince tentokrát opravdu ve- litelsky a oba rozechvěně vykročili.
Pepík Karlik Minc Ppíka
18 article
Ale ještě se ani pořádně nepohnuli, když zaslechlí za sebou volání- „Karlíčku, Karlíčku, já už jsem tady, po- čkej přece na mne. Já jsem jenom čekal, a zapískáš, 6 jej, ó jejda“. Ohledli se. Došek utíkal, jakoby je měl dohonit kdo ví odkud, ač mezi nimi nebylo ani dvaceti kroků. Všechen hořel a pachti se, jak běžel. Držel v ruce tabulku, až mu pěst rudla námahou, ústa měl dokořán a če- pici v týle. Velmi směšný byl Došek. Jeho nový oblek posoudil Karlík jediným pohle- dem, a ač myslil na docela jiné věci, musil se zasmát. Měl opravdu na kabátě bílý široký límec, ale ten nepřiléhal, postavil se za hlavu jako kousek bílé lepenky a Doškův snědý obli- čej byl až černý, jak se od něho odrážel A při tom se celý Došek z daleka leskl o velikých stříbrných knoflíků, které měl dvěm řadami přišité na kabátě a jimiž měl zdobené i kalhoty. Též čepici poznal Karlík a zdálo se mu, že ji ještě nedávno viděl na hlavě ná- dražního vrátného. Zastavil se a změřil Doška od hlavy k „Ten je nafintěný,“ řekl Mince a tk směšně se při tom ušklíbl, že se i Minka hla- sitě rozesmála. Ale hned se podívala k kašně. „Já jsem se na vás načekal, ó jej. ó jejda. já jsem se načekal v naší síni,“ vykládal jim Došek a jako pokaždé, když chtěl rychle mlu- vít, připletl se mu tlustý jazyk mezi rty a ne a ne propustit pořádné slovo. Ale oči Doškovy zářily štěstím a příchylností a již chytal Kar líka za ruku a dral se mezi něho a Minku.
Karlíček Došek Doškův Minc Mink
21 article
F psilon A v té chvíli uviděly Kučerovy děti, čeh neviděly doposud. Jakoby Doška byly spatřily dnes poprvé, tak se na něho dívaly. A viděly že je Došek nehezký a směšný chlapec, který se k nim naprosto nehodí. Kdosi tak jiný, že se to ani povědět nedalo. Oživené náměst nebylo tichou, skrytou zahrádkou a Karlíkovi i Mince se zdálo, že nikdy nikde nebylo tolik světla, kolik ho bylo teď na něm. A všechno b na ně padalo a všechny oči by viděly Doška tak, jak oni ho viděli teď. Kupcova děvčátka se beztoho dívala od kašny a Mince najednou připadlo, že se již neusmívají, ale že se žďuchly loktem, a Karlík najednou viděl zcela jasně, že se Pepik šámal šklíbí. Jestli pře chvilkou kýval nebo ne, nedovedl rozeznat ale že se nyní šklíbí, věděl docela jistě. Minka i Karlík se zarděli nevoli i roz paky. „Jdi sám,“ řekla Minka Doškovi a sko rem uskočila na krok od něho. Došek nechápavě vypoulil černé oči a tín pevněji se chytil Karlíka. Křečovitěji než ta- bulku držel teď jeho ruku. Ale Karlík jej vzal za rameno, stiskl ne litostně a Doškova pěst hned povolila „Já se židákem po ulici nejdu,“ řekl m tiše, pohrdavě. „O jej, ó jejda.“ zaúpěl Došek bolestí rameně i v srdci, a dlouho nemohl pochopit co se to vlastně událo. Minka i Karlík se rychle vzdálili, lo Došek ani o krok. On jen viděl, jak jde Karlí k jakémus velkému chlapci v černém klobou- ku, jak s ním cosi mluví, a jak se ani jednou ani jedinkrát nechlíží.
Kučerův Došek Kupcův Mink Došek Karlík Doškův
22 article
„Minko!“ zavolal ještě z poslední na- děje. Ale ani Minka neobrátila po něm hlavy Dvě velmi hezké holčičky šly jí nyní vstříc vzaly ji mezi sebe a zamířily s ní ke škole Na kostele odbily tři čtvrti a Došek ješti stál. Horší hrůza, než si kdykoliv představil na něho padla a takový strach, že se všechen skrčil a byl nejmenší ze všech dětí, co jich tu bylo. Ani o krok v před si netroufal, a sám nevěděl, jak se stalo, že seděl najednou doma v síni na kupě starých šatů a plakal slzy tak veliké, jako knoflíky na jeho novém oblelu Ze světnice vyšla jeho věčně udýchaná. utahaná maminka s nejmenším bratříčkem na ruce a dívala se chvilku mlčky na tento stesk „Hned první den se ti posmívali?“ zeptala se pak a ústa rudá, silná, Doškovým podobná se jí divně zkřivila. A nečekajíc, co Došek odpoví, uložila nejmladšího Kupfergrüna do pestré haldy, kde si nemohl ublížit, vzala Doška za ruku a do- vedla jej ke škole. Vadila se s ním po celou cestu, že se tam nedal dovésti hned ráno jen pořád vykládal, jak půjde s Karlíčkem s Minkou. A jako vždy, když hubovala a roz- čílila se, mluvila německy. Došek nerozuměl ani desátému slovu, ale jeho úzkost se ještě zvýšovala divným hlasem, který měla ma- minka pokaždé, když mluvila německy. „Das hast du davon, das hast du davon!“ křičela nejčastěji, a ač Došek nevěděl, co t znamená, pamatoval si tato slova a bezpočtu- krát v životě si na ně vzpomněl.
Minka Mink Došek Doškův
23 article
Přes celé náměstí hubovala maminkaa plakal Došek, a když již konečně seděl ve sv třídě mezi ostatními chlapci, měl víčka čer vená a zduřelá, a hlavou mu šlo tolik myšle- nek a srdcem tolik zármutku, že nepochopi ani slova z toho, co vykládal pan učitel. Nic si nepamatoval Došek ze své prvni návštěvy ve škole, ač seděl, ani sebou nehý. baje, ač i ruce natáhl na lavici bezděky tak nehybně jako na zčernalý stolek v besídce Ale neviděl skutečného pana učitele před se- bou, ba neviděl ani Karlíka, když přísně, ale blahosklonně pana učitele hrál, viděl jen Kar- líka, který mu tiskne rameno, až hrozně za- bolelo, viděl oba své dávné kamarády, jal od něho ubíhají, slyšel jen, že nikdy, nikdy nebudou chodit se židem po ulici. Nikdo s ním ve škole nepromluvil, nikdo se ho po ničem neptal, ani po jménu ne. A na- jednou byl kolem něho ruch, slyšel, že je pr dnešek konec a vyšel zároveň s ostatním chlapci. Jejich hlučná, protáhlá vlna donesla jej až na náměstí, kde bylo nyní zrovna tal rušno jako ráno. Ale Došek se na žádného ani nepodíval a ubíhal, co krátké nožky sta- čily, do ulice, kde stál Kučerův dům vedle jeho rodné chalupy.
Došek Karlík Kučerův Kara
24 article
Tichounce vklouzl za vrata a čekal.A zase bylo všude plno dětí, neboť žádná škola netrvá první den dlouho, a všecky slavnostní hochy a všecky naparáděné holčičky moh Došek právě tak vidět jako před hodinou. A spatřil opravdu hned Minku mezi obě- ma kupcovými děvčátky, jak důstojně si vy- kračuje v hnědých botičkách a jak horlivě mluví se svými novými družkami, jakoby s ni- mi byla si hrála celé léto na školu a na do- stihy, jakoby jim byla utírala bílým šátečkem zkrvácené prsty ... A za chvilku uviděl i Karlíka. šel zase s tím velikým chlapcem, a tak byli zabran do hovoru, že Karlík rukama mával, jako či- níval jen v nejdůležitějších chvílích. Čím blíže šli, tím živější byl jejich výklad a když došl na roh, mohl Došek již všecko slyšet, co s povídají. „Mne na tebe nejvíc mrzelo, že si hrajei s malými dětmi,“ vyčítal veliký chlapec Kar- likovi. „Já bych se prostě styděl. Ty musí letos chodit na hřiště se mnou. Bývá tan švanda veliká, přijdou i chlapci z měšťanské a než se nadáš, umíš kopanou. A potom jsi už jako oni. Ale ty tak nejradši s malinkou Minkou a s tím židovským smolkem ...“ Karlík mávl tak prudce rukou, jak Došel ještě neviděl. Bylo to jen z rozpaků. On se v té chvíl- hluboce styděl za všecky hry, které kdy v za- hrádce vymyslil, ba on se styděl i za to, že je Minka ješté malá a že dnes teprve začala chodit do školy. Ale nejvíc se styděl za Doška. Tváří v tvář Pepíku Šámalovi, který jej dne tak vyznamenával, že mu ani poroučet ne chtěl, nedovedl již ani pochopit, jak si mohí hrávat s maličkým, koktavým, špinavým ži- dákem, který se kromě toho jmenuje ještě tak
Došek Mink Došela Šámal Kara
25 article
hrozně, že si to pořádný člověk nemůže an zapamatovat. „Na hřiště půjdu třeba hned odpoledne, slíbil Pepíkovi přeochotně, „a ten židák k nám již nesmí. „Můj milý,“ řekl Pepík s vysoka, „ty ješté špatně znáš svět. Každý žid je drzý. Tenti tam přijde ještě tisíckrát.“ Karlik pohodil hlavou, až zavadila o ka- belu, kterou měl na zádech. „Ani jednou, za to ručím já!“ zvolal tak, že Pepik pochopil celou jeho důstojnost. „Po- třeboval by jen vzít za kliku a byl by venku hned. Ten Mar... Mar... Mardo...“ a aby Pepík nepoznal, že neví celé jméno, rozesmal se hlasitě a smál se ještě, když již byl za do- movními dveřmi. Ale Došek již neposlouchal. Ležel tváří na haldě starých šatů a již ani neplakal, již je- nom sténal. Černé oči měl zavřené, ale celou Kučerovu zahrádku viděl přece, a zdála s mu nejkrásnějším místem celého světa. Be- sídku zřel před sebou i vlčí jámu, černé kouty i vysoký trávník. A s hrůzou cítil, že je vy- vržený, vyloučený, zahnaný ode všeho, co měl na světě nejraději. Maminka jej našla a podivila se, jak vy- padá. „Už se zas posmívali?“ ptala se a opět se jí tak prohnuly rty jako ráno.
Pepík Došek Kučerův Mar Be
26 article
Došek prudce zakýval hlavou. Mohlo to být „ano“ i „ne“. „Tak proč tak pláčeš, hloupý kluku. řekla jak dovedla nejněžněji, „hned vstaň, at si nepokrčíš nový oblek.“ Došek se poslušně posadil, ale naříkat nepřestal. Nemohl. Byl by se udusil, kdyby nebyl sténal. Maminka si sedla k němu, a co se již dávno nestalo, položila mu ruku kolem krku, přitiskla ho k sobě a ptala se znovu, proč pláče. „Protože už nikdy nebudu vlkem,“ vyra- zil ze sebe Došek. „ jej, ó jejda ... Maminka se doopravdy znepokojila a sá- hla mu na hlavu, nemá-li horečku. Neměl, ale ona jej přece uložila na lůžko a dala mu na hlavu studený obkladek, tak divná se jí zdála jeho řeč. Došek poslušné ulehl, ani sebou nehýbal, přivřel oči a poprvé v životě usilovně přemý- šlel. A když paní Kupfergrünová myslila, že nejpevněji spí, povstal najednou, strhl obkla- dek a řekl: „Já jsem ode dneška opravdový žid. Byl jsem krásně oblečený, ty jsi se mnou mluvila německy a děti se mi posmívaly... O jej, o jejda ... Tentokrát své „jejda“ ani radostně neza- zpíval, ani je kvílivě nezabědoval, docela změ- něným, vážným hlubokým hlasem je pronesl.
Došek Kupfergrünová
27 article Beztvárná Moudrost.
Beztvárná Moudrost. Napsala Vernon Lee. — Z angličtiny přeloži Vladimír T atrev. Způsob, jakým Diotima, mudrcka manti- nejská, dostala se k soše Atheny, pamětihodné svým beztvárným obličejem, byl takovýtot Tato Diotima byla také kněžkou, nikdo však neví přesně, čí. Ale její postavení po- skytovalo jí příležitosti, aby poznala množ- ství rozmanitých vynikajících osob, jako So- krata, Alkibiada, Zenona, Protagoru, Gorgiu, jakož i hojně velice nadaných mladíků, z nichž nebylo nic. Hovory s nimi zapudily z duše mantinejské kněžky všechny nicotné před- sudky a ona cítila, že jediná Moudrost, jíž by se snad mohla kořiti a sloužiti, může býti jen Moudrost úplně a výlučně její. Z té příčiny odebrala se jednoho dne do dílny Feidiovy, který, jak známo, dostával ob- jednávky na božstva všech druhů a rozměrů a požádala ho, aby jí zhotovil sochu Atheny. velikou jen tak, aby se jí vešla do krabice na klobouk, a s obličejem, jejž bylo by snadno rozeznati od tváří všech těch model, které se nám dochovaly z minulosti a jsou stále ještě předmětem úcty sprostého davu. Feidias sly- šel o Diotimě už dříve od svého přítele So- krata a dokonce měl podezření, že tento mu- drc, jakož mezi dámami a filosofy může se státi, připsal některé své vlastní poznámky kněžce mantinejské. Feidias dal se do za- kázky s velkou radostí, a když ke konci tý- dne Diotíma vrátila se do jeho dílny, ukázal jí sochu Atheny přeskvostně vyřezanou z kokosu a slučující v krásně vytvářených údech i lahodně splývajícím rouchu všechny známé přednosti perikleovské školy sochař- ské. Diotima vzala sošku do ruky a otáčela ji s obdivem.
Vernon Alkibiades Zenon Protagoras Gorgia Feidiův Feidias Diotima so Diotima
28 article
„Jen jedno se mi nelíbí,“ řekla po chvilce. „Nevložil jsi do této hlavy trochu toho, co archacologové budou nazývati (víš, že wám dar proroctví) typem podsvětních bohyň?“ „Snad ano, trošku,“ odpověděl Feidias, „změníme to do příští středy“. Příští středu Diotima si objednala svůj vůz a vrátila se do dílny. „Hleď, abys mne nepokládal za příliš vel- kou protivu, cher maitre“, řekla po po- mlčce, „ale tato nová hlava podobá se — že ano? — tak až trošku příliš hlavě Afroditině. Ne že bych snad měla nějaký předsudek proti Afroditě — jen že... nu, víš, její sochy stojí na rybním trhu a podobných hrozných mí- stech, a ty spolky.... Viď, že budeš tak hodný a změníš to?“ „I ano,“ odvětil Feidias: „řekněme tedy od pondělka za týden“. Ale když přišel pondělek a mantinejská kněžka sestoupila u dílny, očekávalo ji nová překvapení. „Na mou čest.“ pravil Feidias, „že za to, vzácná paní, opravdu nemohu“. Neboť jeho učenník (myslím, že Kalamis, ač-li ovšem Kalamis nebyl jeho učitel!) přidělal obratně k soše Atheny velmi pěknou a vý- raznou hlavičku Seilénovu. „Neřekl bys laskavě svému dělníku. pravila Diotima s vybranou zdvořilostí, „aby, když už chce přidělávati hlavy k mě malé bohyni Moudrosti, nebyl aspoň opilý? „Vzácná paní,“ slavnostně se dokládal Feidias, „vidíš před sebou nejponíženějšího
Feidias Afroditin Kalamis Diotima