Strana 14. 101. číslo.

Dne 19 dubna 1914.

kyněmi, nalíčena v obličeji, zemřela Pompa- dourka večer 15. dubna 1764 na květnou neděli. Protože žádná mrtvola nesmí zůstati v paláci, kde bydlí král, sotva že dodýchala, zavinuli ji do prostěradla, položili do rakve a odnesli ji postranním vchodem. Právě byla bouřka a pršelo jen se lilo. Král vstoupil na balkon, pozoroval pohřební vůz a pravil dojat: „Tu poslední čest musil jsem nebožce prokázati.“ Potom podíval se na hodinky a hlasem nž lhostejným dodal: „Paní mar- kýzka nebude miti pěkný čas ku své cestě.“ Pompadourka leží ve hrobce kapucínského kláštera na Vendomském náměstí. Ozký, tmavý sklípek jí nyní stačí. Roland.

Z MÝCH VÝPISKŮ.

Hrstka XXII.

Odborné knihovny. Spisovatel Reginald Claremc vydal nedávno encyklopedii divadelních her, v níž podal soupis všeho, co vyšlo v tomto oboru od roku 500 před Kristem až včetně do roku 1911. Uvádí a rozebírá kriticky 50.000 dramatických prací, totiž veseloher, dramat, frašek atd. Podobné dílo vyšlo již roku 1814 a mělo tehdy podrobnější zprávy a rozbor pouze o 6500 divadelních hrách. Ředitel vídeňské dvorní činohry Thimig má odbornou knihovnu divadelní obsahující odborná díla, jakož i divadelní hry; má 18.000 svazků. V londýnském museu mají sbírku divadelních plakátů, oznamujících, co se hrá v divadle Skládá se ze 350.000 kusů. — J. T. Baber, přítel rostlinopisu v Londýně měl odbor- nou knihovnu, sestávající vesměs z děl tohoto oboru a čítající 287 knih. Po jeho smrti prodána sbírka za 480.000 koruín. — Mocatta v Londýně má knihovnu, obírající •e otázkou židovskou ▼ Anglii. Sebral dosud 5000 svazků knih a brožur. — Při museu londýnském mají sbírku spisů, jednají- tích o africké spací nemoci a jejím hlav- iiím přenašeči mouše Tsete — Glossina palealis — mají 2000 čísel. — Angličan Hut- schon zakoupil za 80.000 korun knihovnu o 18.000 svazcích po paní Kaissarové v Petrohradě. Byly to výlučně knihy napsané od dam. — Lékař Jiří Burkard Kloss měl knihovnu přes tisíc prvotisků. Po jeho smrti prodali dědici tuto sbírku roku 1844 do Anglie, kdež se za ni stržilo ve veřejné dražbě 48.000 korun.

Asketická abeceda. Po celý středověk učili se ve školách napamět abecedu filosofické morálky, v níž jsou obsežena všechna základní pravidla této důležité vědy. Abeceda zní takto: ama nesciri, buď rád, když tě neznají, benevolus omnibus, ke všem laskavý, custodi cor, bdi nad srdcem, dilige solitudinem, miluj samotu, elige paupertatem, zvol si chudobu, fuge, utíkej, gratias age, děkuj, humilia te, pokořuj se, intentio pura, čistý úmysl měj, charissimi, qui premunt, nejmilejší, kteří pronásledují, labore et dolore, práci a bolestí, magnus, qui minimus, velký, kdo nejmenší, neminem spernas, nikým nepovrhuj, omne tempus Deo, všechen čas Bohu, placet ne Deo, líbí se Bohu? qui ad te? co ti potom? revertere, navrať se, sobrius esto, buď střízlivý, time Deum, boj se Boha, vende omnia, vše prodej, sit vita, Kristus budiž tvým životem, cane cum Deo, hymny zpívej s Bohem, Zachee descende, Zachce stestup dolů! Pokorný učenec. Učenec středověku A- lanus ab Insulis, jemuž se připisuje mezi jiným výrok: „Uč se, jako bys měl žiti na věky a žij, jako bys měl zítra zemříti,“ byl vzorem pravé pokory. Byl ozdobou pařížské university v 11. a 12. století a pro svou učenost obdržel český název, doctor universalis, vševědec. Vypravuje se o něm následující zajímavá legenda: Alanus chtěl jednou kázati o tajemství nejsvětější Trojice.

Přemýšlel, jak by posluchačům tajemství srozumitelně vyložiti mohl. Den před kázáním procházel se po břehu řeky a byl tímže způsobem, jako kdysi svátý Augustin, malým chlapečkem poučen o nemožnosti svého úmyslu. Proniknut lítostí nad svou opovážlivostí, opustil Paříž, odebral se do opatství Citeaux a přednesl opatovi žádost, aby tu mohl Bohu sloužiti jako bratr laik. Několik let pásal stáda klášterní. Opat Petr byl povolán ku lateránskému konciliu do Rima a Alanus prosil, aby mohl jiti s opatem jako paclfolek pro jeho koně. V Římě pak snažně opata prosil, aby převlečen, mohl s ním jiti do shromáždění, к čemuž opat svolil. Tu zdálo se jednou, že obráncové sekty albigenských a valdenských počínají vítěziti. Najednou povstal Alanus, který sedě u nohou opatových, nadmíru pozorně sledoval všechno jednání a žádal opata o požehnání. „Blázne, co pak chceš?“ zvolal opat. Alanus však prosbu opakoval, což uviděl poblízku sedící papež. Pokynul, aby Alanus mluvil. Alanus dého uvědomělého sociálního demokrata, aby se stal bezvěrcem.“ čekám tudíž, že také u mne odpadnou a že — se zase vrátí jednotlivci i celé rodiny.“ „A co kdyby к vám přišel monistický řečník ?“ „Půjdu do schůze a přihlásím se o slovo.“ „Ukřičí vás, nepřesvědčíte je!“ „Nic nevadí, ale dokáži, že jsem farářem i sociálních demokratů.“ O kousek dál seděl katecheta z pražského předměstí, červený, zdravý.

„Jak vám se daří ve škole?“ „Obtíže jsou, je to pravda, ale ještě nakloňuje mysle svátý obrázek, dárek tužek a pér, vlídnost a spravedlnost ke všem bez rozdílu. Měl jsem ve škole dva bratry, kteří od mého předchůdce dostávali pětku z náboženství, že otec socialista nedovolil jim choditi do kostela a ke zpovědi. Ale hoši dobře odříkávali! Učili se náboženství! Dal jsem jim, jak zasloužili, po jednotce. Nejdřív přišla matka, potom navštívil mne zamračený otec: „Vy mně připadáte rozumnější,“ zabručel; a po nějakém krátkém čase oba hoši objevili se v kostele.“ „Pst! Ticho! Pronáší se zdravice,“ upozornil mne můj soused z leva a měkký sympatický hlas oslovil naše symposion: „Nejmilejší páni hosté..“ Trojanus.

začal blud těchto sektářů tak duchaplně a tak správně dialekticky popírati, že vehnal odpůrce do úzkých, až kterýsi z nich zuře, zvolal: „Buď jsi ďábel anebo jsi Alanus!“ — „Nejsem ďábel,“ zněla odpověď, „ale jsem Alanus!“ — čímž byl prozrazen. Opat sňal svou intuii a chtěl ji dáti na hlavu Alanovi a papež mínil jej také odměnit! vysokou církevní hodností, což vše pokorný učenec odmítl a vrátil se nazpět do svého kláštera, kde mu přikázali к službám dva kleriky, kteří psali, co jim diktoval, tak že napsal Alanus ještě několik učených knih. Zemře! v Citeaux, kdež byl pochován. Na jeho náhrobíoi byl nápis: „Jenom chvilenku odpočívá v úzkém hrobě Alanus, mistr dvou i sedmi i všech věd. Opovrhuje věcmi světa, stal se chudým a léta Páně dvanáct set a čtyřiadvacet všecek se obětuje Kristu odložil pozemskou schránku.“ Z půjčovny knih. Do veřejné půjčovny knih přišel horlivý čtenář a prosil knihovníka, že úsilovně pátrá po správném překladě Plutarcha do němčiny, ale že by rád dostal překlad, který jest' pověřen a dovolen samým autorem, totiž Plutarchem. Počet knihkupectvL Roku 1859 bylo v Rakousku v 115 osadách 362 knihkupectví,' tak že připadlo tehdy průměrně jedno knih-1 kupectví na 50.000 obyvatel. Nyní jest v Rakousku ve 362 osadách 2000 knihkupectví, tak že připadne v této době u nás průměrně jedno knihkupectví na 13.000 obyvatel Nejstarší knihkupecká firma jest u nás Edvard Höllriegl v Solnohradech, v Praze bylo první knihkupectví J. G. Calve, založené r. 1786, v Brně bylo první knihkupectví R. Rohrer z roku 1786. Octa к chlebu. Konvertita Jörgensen vypravuje:

Snídal jsem v Itálii v klášteře františkánském a pil hrnek černé kávy, к níž jsem přikusoval několik kousků opečeného chleba. Bratr Pokorný, který mi posluhoval, shodil náhodou ve své horlivosti chléb na zem. Zdvihaje ho, líbá jej, jakoby prosil za ddpuštění. Později viděl jsem mladé novice ve Fonte Colombo libati před každým jídlem chléb, který ležel pod jejich ubrousky. Tato starodávná, pěkná úcta ke chlebu, к tomu, co dává člověku život, není ostatně omezena jedinou Itálií. Veliký Tomáš Carlyle, kterého vychovali rodiče přísně puritánští, sehnul se ještě ve velikém stáří pro každý kousek chleba, který uzřel ležeti někde na ulici, a kladl jej pečlivě na nárožní kámen nebo na okenní řimsu, kde by ho lidé nepošlapali a hladové dítě nebo zvíře ho mohly nalézti. A ve Švédsku znal jsem selku, která líbala své krávy, protože dávaly dobré mléko, a slyšel jsem o člověku, který s velikou uctivostí smekl klobouk, kdykoliv šel mimo obilí na poli. Tato úcta ke všem hodnotám v bytí jest obzvláště ryze františkánská. František, který nemohl viděti, aby se šlapalo na popsaný papír — protože písmo třebas obsahovalo písmenky, které tvoří jméno Boží — nemusil svým synům ukládati, aby měli v uctivosti vezdejší chléb. On sám ani nedopouštěl, aby se voda, v níž se myl, potupně vylévala jako věc neužitečná, nýbrž pečoval, aby byla vylévána na místo, kde by ji ničí nohy nepošlapaly. Duch františkánský jest veskrze duch uctivosti a předmětem této uctivosti jest život a dobré moci života. i Ignát Zháněl.

žijeme ve století, kde peníze jsou všeckno. 'A proč pak se báti peněz? Kdo nic nemá, nic neznamená. Kdo má peníze, má vážnost a mimo to jak svůj vliv může uplatniti! .Co byste říkali, kdyby potom má banka z čistého výtěžku vám dala jeden, million korun na volby a druhý million korun na tisk a třetí million na stavbu katolických spolkových domů? Nuže?“ „Bylo by to krásné!“ vzdychl jsem si. „Bylo by to moderně katolické,“ prohlásil můj soused a velké modré jeho oči se zablýskly. у Po mém pravém boku seděl můj starý známý, farář v osadě, kde jest jeden agrárník, hrstka národních sociálů a ostatní sami sociální demokraté. „Jak se vám vede?“ „Zaplať Pán Bůh, jsem spokojen.“ „Cože? Mezi rudými ovcemi?“ „Ano, mezi rudými ovečkami. Srážky jsem s nimi ještě neměl: jsem к nim trpělivý, zdvořilý, štólu žádám malou; na Boží Tělo byla přítomna celá osada, všichni smekli. Jen jednoho lituji: jaký terror provozují nad nimi jejich důvěrníci. Hlídají a napomínají ty, kteří by šli do kostela a cl^stají na rok 1915 také svůj odpad, ovšem že ne z nechuti ke křesťanství, ale že dostali z Prahy nařízeno: „Jest povinností kaž-

?? Proč kupovat! jiných?? kdyS máme naie Matiční papíry jak kancelářské, tak i dopisní, i s obálkami, které vynesly Ústřední Matici Školské do konce března 1914 К 29.118-59. 1176

Upozorněni na katol. spolek „Josefeutll“ ku prostředkováni bezplatných služeb v Praze-I* Anenské nám. op. 209, aby jak P. T. službodárce tak službu hledající na tento právě se všemi opravami dokončený důležitý ústav s důvěrou se obraceli a aby této šlechetné snaze všade .porozuměno bylo