Dne 19. dubna 1914.

-CECH

101. čislo. Strana 13.

Doacet № fírálounou. Patnáctého dubna zapomněli jsme na patnáctý duben r. 1764 a přece tento den stojí také za zmínku: To zemřela madame ďEtioles. „To bude sousto pro krále,“ říkala její matka, když ji vychovávala. „Vím, že budu králova a chci královou býti,“ říkávala mladá paní, když se — vdala, ale jen tak, aby měla jméno a jmění. A na krále dávala si pozor: oděna jako lesní víla, přišla mu „náhodou“ vstříc v lese, když honil zvěř — paní ďEtioles podívala se krásným okem na Ludvíka XV. a už byl její. Manželé ďEtiolesovi se rozešli, chotě, aby neobtěžoval, poslali na venek, a pani ďEtioles stala se markýzou de Pompadour a první milostnicí královou. Byla to krásná žena. Pleti byla sněhobílé a v tom sněhu kvetly nejjemnější růže vlasy měla bohaté, kaštanové, krásné zuby a přelibezný úsměv, zvláště pak veliké, lesklé a duchaplné oči ; byla to žena energická, velkých plánů, u níž scházeli se diplomaté, státníci a filosofové, neboť ona to byla, která 20 let ovládala Francii. Nejraději dlela s králem trochu dále od královny a dvorních kazatelů a svých nepřátel, Jesuitů, kteří byli na straně opuštěné královny, kterou Ludvík XV. ignoroval a jež trávila smutné své dny na modlitbách a dobře činíc. Královna, prostá, jednoduchá, a rafinovaná markýzka — jaký to byl rozdíl!

Paní Pompadourová znala krále velmi dobře a věděla, jak jest nestálý ve své přízni к ženským. Ale dovedla toho, že až do své smrti zůstala u krále. Jak dovedla ho bavit, když poznala, že už je к ní studenější! Jaké zábavy venkovské vymýšlela, jaké noční slavnosti, jaká divadelní představení a živé sochy! Jak bavila krále svými klepy, jak docela zamhuřovala obě oči, když král na krátkou dobu byl jí nevěrný, jak docela, se к svému konci, sama mu vybírala (milostenky, z nichž ovšem žádná duchem a vtipy se jí vyrovnati nesměla. Občas přišla na krále lítost, ale když začal se obraceti ke své dobré choti, když začal poslouchati domluv svých zpovědníků, už tu byl po jedné straně Voltaire se svými jedovatými vtipy na bibli a kněze a už tu byla po druhé straně Pompadourka vždy znova a znova dobývající a podmaňující si krále svými vnadami a svým duchem. „Můj život je boj,“ stěžovala si vítězná milostnice svým důvěrným přátelům. A bylo jí neustále bojovati s lehkou myslí královou, s příbuznými královými a některými neodvi- slými šlechtici — ostatní dvorní společnost klaněla se otrocky, ale falešně králově favoritce. Paní markýzka Pompadourová byla vlastně král a královna: dávala instrukce diplomatům, prosadila úplný obrat francouzské politiky, spojivši se s Rakouskem proti Prusku, fedrovala filosofy materialismu, kteří myšlenkově připravovali velikou revoluci, a rozhazovala peníze plnýma rukama. „Jak půvabně zbavuje se markýzka mil- lionfl!“ divil se Ludvík XV.

Byla na vrcholu své moci, když dostala psaní Marie Teresie, když se dozvěděla, že císařovna rakouská doporučila písemně své dceři Marii Antoinettě, aby vlídně se měla к Pompadource; byla na vrcholu své moci, když řídila celou Francii, a bez její vůle nestalo se nic. Nenáviděli ji, opovrhovali jí, klaněli se jí, největší pochlebnik její byl Voltaire — krásná paní jen se usmívala, jak si byla vědoma své moci. Ale před důvěrnými známými si i zaplakala, doznávajíc: „Vedu strašný život.“ Život její byl také tím strašný, že se neustále obávala ztratiti své všecko: přízeň královu. Král tolik cestoval, tolik audiencí dával, s tolika lidmi se stýkal, a Pompadourka dobře věděla, co závistnic ji sleduje zlýma očima, a jaké intriky se proti ní vedou. „Pompadourka hubne!“ „Pompadourka bledne!“ „Pompadourka kašle!“ „Pompadourka stárne!“ tak šeptali si dvořané. A měli pravdu. „Lékaře sem, ať léčí mé choré plíce!“ poručila markýzka, ale lékaři řekli: „Nemoc vašich plic jest zastaralá a nevyléčitelná!“ „Chci býti plných tvarů, komorné!“ Ale všecky vložky nepomáhaly nahraditi tolTetou, "CO uprchlo. — „Sem jemná líčidla!“ poručila si milostnice a zase rozkvetlo její líčko, ale nebyla to přirozená červeň. „Pompadourka si illustruje obličej!“ vracel}" jí dvorní dámy její bývalý posměch. A tak se stalo, že Pompadourka, která vládla králem, dvorem, Francií,- Evropou, začala se děsiti nastávajícího stáří. A toto stáří se svými vráskami, zřídlými vlasy, hubeností a žloutnoucí pletí dostavilo se brzy: Pompadourka byla 43 roky stará, ale z její bývalé krásy nezbylo jí nic, nežli její čarovné oči.

se, že pole nic nenesou, protože obilí pošlapou panští jeleni. A povídalo se, že před nějakými třiceti lety veliký církevní hodnostář dával si obraceti své kabáty a vypůjčil si občas na almužnu od svého komorníka. „Ale, u všech všudy rohatých, jak je to tak možno?“ dopálil jsem se. „Je to možno,“ odpověděl můj soused a usmál se ironicky. „To je tak,“ vysvětloval, každý církevní kníže nejmenuje se Khon. ! Ten se vyznal! Ten znal panství, správce, úředníky! Ten měl hospodářský rozhled, u- měl počítat a také prodávat — mají tuto nutnou průpravu všichni naši probošti, biskupové, opatové, arcibiskupové ? Celé jejich studium a celá jejich práce duchovní nese se jiným směrem; theologický doktor neskládá rigorosum z hospodářství.“ „To je ovšem pravda.“ „A potom, jak s církevním majitelem zacházejí pachtýři, správcové, ředitelé? Darmo povídat! „Je to kněžské,“ říká se. jako by se chtělo říci: „Je to obecné.“ „A tak co dělat?“ „Co dělat? Klášterní opat dal řediteli služného 2000 zl. místo 600 zi. a ustanovil nad ním hospodářskou radu, která ví i co která kráva dojí; světský pán propustil své Stará milostnice — jest něco směšnějšího? Nemocná favoritka — jak dlouho se udrží? „Brzy nastane obrat, král už jen s Fom- padourkou hovoří, srdce jeho jest jinde,“ šeptaly si dvorní dámy, a teď začaly se objevovali epigramy, stárnoucí markýzka doslýchala ostré vtipy, její přátelé začali chladnout! a od ní se opatrně odlupovali: první uprchlík byl Voltaire.

„Pompadourka umírá!“ prolétlo jako blesk dvoranami versailleskými v únoru roku 1764. A opravdu: markýzka dostala tak veliký plieni záchvat, že už lékaři čekali její smrt. Ha, jak se ze všech koutů vyrojili nyní její nepřátelé! Jak už Voltaire sepsal a herci pro vésti chtěli posměšnou veselohru! Jak odvrátili se od své bývalé velitelky dvorní hodnostáři, ctižádostiví generálové, diplomaté! Sama umírala Pompadourka... Ale ne sama! Přiběhl král! Ludvík XV. nezapomněl! A Pompadourka jako by zázrakem — se uzdravila! Voltaire prchl ode dvora, dvorní hodnostáři na ráz obrátili, celý svět versailleský do prachu se znova kořil markýzce. „Markýzka se mně pozdravila!“ radoval se král Ludvík XV. a nařídil: „Hudební skla-, datelé Cochin a Boucher ať složí kantáty, Favart ať sepíše noty ku slavné děkovné mši, která bude celebrována ve chrámu sv. Ma- deleiny! A jakmile bude markýzce lépe, chci ji miti u sebe!“ V dubnu roku 1764 tak dalece se pozdravila paní de Pompadour, že mohla se přestěhovati do přízemních pokojů starobylého královského zámku ve Fontainebleau. Ale jak tam přibyla, hned se jí udělalo hůř. Král nemocnou pilně navštěvoval, ale časem polevil. „Už mne to nudí. Jak dlouho potrvá nemoc

„Déle!“ mínili lékaři. „Jak je to se mnou? Řekněte pravdu!** dolehla Pompadourka na lékaře. „Není naděje žádné!“ dostala v odpověď: „Také dobře!“ A dala si přinést! svou poslední vůli, kterou velmi podrobně pročetla, potom poštovní intendant Janolle musil jí přinésti čerstvě zachycená psaní její nepřátel — Pompadourka klidně poslouchala, jedovatý obsah, potom dala si zavolati faráře od sv. Madeleiny: „Byla jsem přítelkyní Voltairovou, ale chci se usmířiti s církví,“ řekla a zpovídala se. A když farář odcházel, usmála se naposled: „Pane abbé, ani dveří nezavírejte, za krátko vyjdu sama.“ Obklopena jen několika přáteli a přítel-

FEUILLETON.

Při dobré vůli.

Francouzi mají přísloví: „Nezáleží na hostině, ale na hostiteli a hostech’.“ Jako by chtěli říci: „Hlavní věcí u přátelského oběda jest, jak se to dává a s kým to jíš.“ A tu minulý čtvrtek byli jsme jak náleží spokojeni: pozval nás srdečný hostitel, pěkně jsme šli dohromady, pohovořili jsme si po přátelsku, a i jazyk náš si liboval. Seděli jsme v sále, jehož jednu stranu zastírala mohutná stavba Svatovítského dómu a s druhé strany nám hleděla do okeů Mihulka, Bílá věž, hluboký parkán... učiněný středověk. A přes Jelení Příkop kynula Rudolfa II. Míčovna, jízdárna a ohrada pro lvy. А к těmto historickým zdem vinula se snítka jarem se prozelenávajícího stromoví. Vedle mne seděl vyšší hospodářský ú- ředník. Mluvilo se o tom a onom. Jak příjmy jistého kláštéra byly neustále pepatrny. Ředitel panství měl platu 600 zlatých, ale jeho manželka nosila pařížské toilety. Jak panství jistého světského velmože pramálo vynášelo: správec spal v létě do šesti hodin, krmil si pro sebe stádečko vepřů, vymlouval

staré správce, vzal si nové a ráno o 4. hodině jezdil po inspekci a sám jal se dohlí- žeti na pole, jež prý jsou jeleny šlapána. A zasloužilý, celou důvěrou obdarovaný vrchní ředitel zemřel, načež jiní lidé dostali se' к veslu. A ti si vzali do hlavy: tahle veliká panství musí rozhodně nésti víc, jen větší pozor na ně; a stalo se tak. Nechci uváděti číslice, ale tolik pravím : že na dobročinné účely a různé podpory můžeme dáti nyní třikrát tolik nežli před třiceti lety.“ „To mám radost! Ale vidím, mladý pane- sousede, že byste chtěl ještě něco říci. Jen s tím ven!“ Můj společník po levé ruce zakroutil si světlé knírky. „Kdybych já měl moc a co poroučeti, víte, co bych udělal ? Všechny statky klášterní, farní, kapitolní, biskupské a velkostatkářské dal bych do správy bankovní: a tu byste viděl, jak by bankovní odborníci povznesli statky tyto průmyslově, jak by se hledalo uhlí a železo, jak by se užilo lesů a jak by se imponovalo cáúlní burse! Jaká finanční a hospodářská moc by tu vzrostla!“ „Výborná myšlenka! Ale podotýkámy že církevní jmění nemá kapitalistickou povahu.“ „To uznávám také, ale časy se mění.