1
masthead
7. prosince 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národnich Listů“ k č. 390.
3
masthead
Patisk vyhrazen.
5
article
OBSAH,
B. M. Eliášová : Ikebana.
Dr. Ot. Pertold: Jihoindické povidky
A. Averčenko: Čeho je jim třeba.
L. Hearn: Juki-Onna.
Ikebana.
Japonské slovo bana znamlená kvat
strom, keř, trávu atd.; tedy rostlinu vůbe
Ike značí: zachovat při životě. Slovni složku
ikebana možno vyložiti takto: zachovat
utrženou květinu při životě a dodali jí dlo
možnosti vzhledu přirozeného a graciosního
V Japanu je skládání kytic zvláštním
velmi populárním uměním. Dívky uči se tomu
na všech školách a mnozí muží zvolili si i ke
banu za životní dráhu: proměnili své domk
ve školy; zahradníci vozí jim tam denně plno
kurumy dlouze řezaných ratolesti a květů,
po celý den střídají se tam houfy žactva: mla-
dých dívek, vdaných žen. mladších i starších
a také mužů. Učitelé pořádají výstavky, pí
o ikebaně do novin a časopisů a požívají zvuč-
ného a váženého jména „umělee-
Jak známo, jsou japonské jizby prázdny
není v nich drahého stylového (nebo někd
nestylového) nábytku, jako v Evropě. Ala
jsou příkladně čisty a vždy pěkně složeným
kyticemi vyzdobeny. Po ulicích a uličkách
Tokia jezdí denně dvoukolé kurumy s květy
a zelenými ratolestmi a prodavač hlasitým vy-
voláváním jmen vábí ke koupi. I z nejchud-
ších domků vyjdou na tento povel a aspon
každý druhý nebo třeti den obětuje si Japo-
nee několik senů na to, co poetické jeho duš
je nejmilejším a nejkrásnějším zjevem: n
kvíti nebo nějakou haluzku zeleně. V různých
částech města bývají také večerni květinové
trhy, kde za levný peníz možno nakoupit
krásných květů. Trh obyčejně trvá od se-
tmění až k půlnoci. Ulice jsou proměnčnys
květinové háje, osvětlené mdlým svitem papi-
rových lampionků a blikavými kahánky a na-
tlačené zástupy chudších a nejchudších pro-
chází tu, tu a tam něco koupí, nebo se aspoř
krásnou podívanou potěší.
B M Eliášová
doktor
Otakar
Pertold
A Averčenko
L Hearn
Al
Evropa
Tokio
jihoindický povidka
JukiOnn
6
article
Při hostinách a slavnostech v zámožněi
ších rodinách věnuje se květinové výzdobe
zvláště mnoho péče. Učitelé ikebany bývaj
voláni do mnohých domů, aby takovou vý-
zdobu provedli. Neptají se ho, co jsou dlužní
nedávají mu po obchodnicku plat, ale dostane
v bělostný a měkký rýžový papír zavinutý pe
něžní dar, větší nebo menší, dle štědrosti ho-
stitele.
V japonském hotelu, kde jsem po celo
dobu svého pobytu v Tokiu bydlila, byl doda
vatel květin tak vrčitým zjevem jako ti,
dodávali potřeby pro kuchyni. Nejstarší dedra
Nobuko San chodí stále ještě do školy aran-
žování květin a hodlá si v dohledné době sa-
ma podobnou školu otevřiti. Doma trávívala
celé večery skládáním kytic, aby všechny po-
koje hotelu byly stále okrášleny. A matka jeii.
paní Imaširo, přidružila se obyčejně k ní: ří-
kala mi často, že aranžování květin je jí jedi-
nou a nejmilejší zábavou. Bývaly to zajímavo
krásné večery; paní Imaširo i Nobuko San
klečíce na tatami u nizkých stolečků, po ja-
ponsku klidně zvedaly, rovnaly, skláněly
prohýbaly zelené ratolesti a květy. A každou
novou složku provázel vážný, dlouhý pohled,
jaksi pietně nový útvar pozorující a usuzující.
San
Imaširo
Tokio
7
article
Bývala tu také vlidná stařenka Oba San: pro-
jevovala též úsudky, podávala rady. Vždyť —
jak v Japanu samo sebou se rozumí — učila
se za svého mládí také i kebaně. Zúčastnila
se i Kjo Čau, třináctiletá žačka vyšší dívči
školy, kde je ikebana též zařazena jako
řádný a pravidelný předmět vyučování. Mno-
ho zájmu soustřeďoval i můj pokusní stolek
a to nejen zde, ale i v ženské koleji, kde jsem
pak po celý semestr byla žačkou ve třídě ike-
bany. Všem zdálo se zvláštním, že „cizinka
učí se také jednou něčemu od nich, kdežto
jinak jsou zvyklí sami napodebovati v tomi
onom cizince. V aranžování květů by nás
ovšem napodobiti nemohli; ikcbana a vrazit
do květiny drát jsou úžasně rozdílné pojmy.
A potom to naše sestavování druhů a barev
bez přemýšlení a usuzování, je-li to krásné
hodí-li se to k sobě!
Původ ikebany datuje se v samém po-
čátku japonské historie a za původce ozna-
čuje pověst prince šotokutajíšia, který žil pře
1000 lety. Princ ulomil kdysi větvičku, které
se chytil, vstupuje do řeky, aby se lam vy.
koupal. Neodhodil ji však, nýbrž vetkl do vo-
dy na pokraji řeky. Byl pak velmi potěšen
když po několik následujících dní našel vět-
vičku živou a svěží. To byl první mimoděčný
pokus ikebany. Princ začal prý si potom zdo-
biti kvítím pokoj a zasvětil do tohoto uměn
svého důvěrného přítele, budhistického m
cha Onono Imoka. Onono potom krášlival ky-
licemi budhovy oltáře a vyvíjcl a zdokonalo-
val první ikebanu. Náš kolejní učitel. Kožima
San. litoval vždy velmi, že neuchovalys
obrázky této primitivní ikebany.
Objevena královským princem. potomkem
bohyně Slunce, byla ikebana po několik set
let považována za umění posyátné, božské
pěstována jen v paláci syna nebes, mikada,
ve chrámech a božištích.
Imok
8
article
Teprve před 300 lety stala se ikebana po-
pulární a zdobeny ji lidské příbytky. Dostalo
se ji tehdy určité podoby: sloh nazván i ke-
nobo a je tradičně dosud zachováván, ač v
zdokonalenější formě. Větvičky a květy kla-
dou se k sobě do váz dle určitých pravidel
v různé výši, a mají určitá jména, na př. nebe.
země. člověk; nebo: muž, žena. děti. Jedno-
tlivé části jsou různě prohnuty nebo skloněny.
takže kytice má přirozený vzhled keře nebo
stromku.
Sloh ikenobo je základním a nejoblibeněj
ším. Vedle tohoto povstalo však několik od-
bočných slohů tím, že některý umělec prohnu
nebo odchýlil větvičku odchylně od pravidl
dal tomu nové jméno, třebas: „pohled do dál-
ky“, a sloh nazván e nšu r yu.
Umění ikcbana jde ruku v ruce s um-
ním čanoju, což znamená umění upraviti
podati čaj. Japonci jsou velmi pohostinští:
nepodati čaje každému, i jen nahodilému h-
stu, bylo by počítáno za nezdvořilost a hru-
bost. čaj je vařen v pokoji před očima hosta
a jak už je přirozeno u národa tak rozených
esthétů a lidí tak ceremonielních, musí se t
díti pěkným způsobem a proto vyvinulo s
vaření čaje v umění. Nelze si ani mysliti ženu
z lepších, nebo i jen průměrných kruhů, která
by nebyla studovala ikebanu a čanoju. Jizba,
kde se hostu podá čaj. musí být vyzdobena
květy: nutno tedy znát obé.
Větvička
Jizba
Japonec
e nšo r
9
article
Obé toto umění má důležitý vliv výchov-
ný. Japonky jsou tiché a skromné, většínou
málomluvné; ale v celém světě člověk ne-
najde žen s tak ladně klidnými, důstojně krás-
nými pohyby. U Japonky člověk nikdy nevid-
rozervanost nebo nervosu; vždy jen mile pů-
sobicí klid, jasné oko a ladný úsměv. A k to-
mu vychovává ikebana a čanoju.
A nejen ženy, ale celé řady mužů věnuj
se v Japanu těmto uměnám. Nejlepší a nej-
slavnější učítelé jsou tu muži; ženy mén
U nás, v ženské koleji v Tokiu, byl učitel-
muž na ikebanu i na čanoju. Žena na-
šeho učitele i kebany vyučovala doma
když muž její Kožima San někdy nemohl při-
jit do školy, tu příšla za něj paní Kožima.
San
Kožim
Tokio
10
article
U nich doma vyučovalo se od rána do večera:
člověk tam mohl přijít kdykoli se mu to ho-
dilo. Malý hezký domek z bambusu a bělost
lého rýžového papíru. Tři jizby dole jsou vžay
vysunutím příček spojeny v jednu, jedna stěna
úplně rozevřena do zahrádky, kde v malem
rybníčku stojí vždy svazky dlouze řezaných
zelených větví různých křovin a stromů-
kvíti. Kupovaly jsme si tam vždy svazek pro
jedno cvíčení, za deset, patnáct, někdy i dva-
cet senů. Bylo tam vždy několik děvčat, byly
tam tři nebo čtyři vdané paní, a nejpravidel
nějším návštěvníkem byl Morinaga San, na-
stávající učitel i kebany. Ticho tam bývalo
jako v kostele. Všichni seděli na ta lami
před nizkými stolečky, jaksi zbožně zahlou-
báni v pozorování a upravování ratolesti
květů. Paní Kožima upravovala vzory, které
byly pak napodobeny, prováděla opravy na
tom, co bylo špatně provedeno, s úsměvem
ukazovala chyby a udílela rady.
V ženské koleji mívaly jsme i kebla n
odpoledne. Škola má svůj květinářský obchod.
kde jsme si potřebné květy a zeleň kupovaly
Protože je to z vlastních rozsáhlých zahrad
bývá to tam lacinější než jinde. Naše třída
byla v tichém domku, který byl ze tři stran
úplně rozevřen. Vzpomněla jsem často, jak by
naše dívky se chytaly za uši a volaly: táhne
to! táhne to! Tam se vítr vždy točil až radost
a bylo to dobře. To je vlastně tak ve všech
japonských domech.
Morinaga San
Kožim
11
article
Dívky přicházely z různých třid, jak měli
volné hodiny. Uzličky knih ve furo šik
(v šátcích), dlouhé svazky květin v náručí,
pěkných kimonech, která tak krásně sluší
nikde nesvírají a netísní. Dřeváčky zůstal
v malé předsíňce a v bílých punčoškách vy-
houpla se každá graciosně na dřevěnou chod-
bičku, vykročila odtud na kraj tatamio v
naší třídy, snesla se na kolena jako motýlel
a mlčky a s vlídným úsměvem uklonila se hlu-
boce před učitelem, čelem se tatami dotý-
kajíc. A pak klidně čekala na svůj vzor, hle-
dic pozorně na to, co Kožima San právě
rukou měl: nebo, byla-li pokročilejší nebo od-
vážnější, pouštěla se sama do pokusů.
Tam bývalo také ticho jako ve chrámě.
Ale kdokoliv tam co řekl, vše bylo mírné. la-
skavé, vše provázeno milým úsměvem. Nikdy
neslyšela jsem tam rušivého slova; dokonce n
drsného nebo neesthetického okřiknutí neb
pokřikování, nebo divokého smíchu. Nikdyl s
nestalo, že by některé dívce byla vypadla
váza z ruky: tak klidné a jisté jsou jejich po-
hyby. A byť jich tam bylo i plno, nikdy tam
nebylo strkání nebo šťouchání, ani nahodilého.
ani úmyslného: k tomu jsou Japonky přílis
jemné. Hezké nožky v bělounkých t abi (pun-
čoškách) dotýkaly se mírně a neslyšně měk-
kých fatumi obcházejíce řádky těch, co se-
děly u nizkých stolečků a s tichou vroucnost
se s květy zabývaly. A když sense (učitei
řekl: „jóku dekimasita“ (výborně pro-
vedenol, jak se každá radostně usmála! Sam
jsem ovšem také jóku dekimašita n
radějí slyšela.
Kožim San
Japonka
12
article
Ze zahrady klonily se k nám. z jedne
strany temně zelené palmy se širokými věji-
řovitými listy, dále skupina živěji zelených.
drobnolistých javorů a fo vše sousedilo s třeš-
němi širokých korun, které v mých prvníc
dnech školních byly zabaleny v nejkrásnějš
růžové květy. Později viděly jsme skrze stro-
moví na blízké stráni azalee v květu — bo-
hatou žeň živě červených kališků mnoha od-
stínů. Byly tu i nádherné, nachové kamelie.
slavnostně bílé magnolie s velkými květy
krásných forem, hroznovité, fialové vistarie.
Byly tu vždy krásné květy a ladná zeleň ko-
lem zvenčí, bylo vždy plno květů na všech
těch nízkých stolcích: něžné dívčí ruce dotý-
kaly se jich vážně a pietně a pohlížely na ně
laskavě a vroucně, jakoby duše jejich s nim
hovořily. Bylo tam vše klidné a laskavé.
milé a krásné, jako ve chrámě květů —
Často sem přišla nejlepší má přítclkyn
O'Haši San (paní paní Veliký Most) a její věr-
ná družka Sasaki San (slečna Opora Stromů)
tato měla překrásné, veliké sametově měkké
oči. OHaši San učila japonské etiketě a stu-
dovala vedle toho přírodní vědy, ke kterým
měla zvláštní zálibu i talent. Sasaki San učila
japonskému vaření; napsala první moderní
kuchařskou knihu a většina receptů byl
vlastním jejím vynálezem. O'Haši San ráda
viděla a hostila hloučky svých přátel — k nim
počítala i mne, cizinku — ve svém bambuso-
vém domku v zahrádce. Sasaki San nám vaří-
vala večeři podle svých nejnovějších recepto
a po večeři hrávala s O' Haši San na k ot
a Hošišima San (pan Hvězdný Ostrovl, bratra-
O Haš San
Sasaki San
San
Hošišim San
Veliká Most
13
article
Inec O'Haší San. zpívál nám staré budhistické
Inec O'Haší San. zpívál nám staré budhistické
písně-
O'Haši San a Sasaki San mluvily dost
dobře anglicky a přicházely do třídy přeložiti
mně vše, čemu jsem po japonsku nemohla roz-
uměti. Kožima San anglicky vůbec neuměl.
Pro tohoto usměvavého a vždy v hiedvábné
kimono oděného Japonce nebylo životníc
zájmů mimo i kebanu. Učil tomu ve škol
a v prázdných chvílich doma, psal o tom do
časopisů, pořádal výstavky a vydával svoje
knihy. — Prostřednictvím O'Haši San pověděl
mně historii i kebany, udílel rady a obdi-
voval vždy můj zájem o toto japonské umění
Jednou nám Kožima San vyprávěl: Když
před třemi sty lety posvátné umění ikeban
bylo objeveno lidu, tu věnovali se mu hned
horlivě mnozi, jichž duše volaly po krásnu.
Ale někteří s amurajové, horliví válečníci
a šermíři, vytýkali, že je to umění příliš něžné
a zženštilé a že u mužů seslabí energickou
čilost ducha a silu vůle. Hlavně slavný šermir
Kiomasa chtěl vší mocí zastaviti vzrůstající
zálibu pro i kebanu a čanoju. Když vše-
chny jiné pokusy zůstávaly marnými, uminil
si, že zabije nejslavnějšího učitele těchto
uměn, Rykiju, jehož zásluhou se obé velmi
rozšiřovalo a který se těšil velké oblibě u sa-
mého šoguna (šogunové vládli za mik a dy
dokud tito byli chováni v přitmí paláce, jak
neviditelná božstval.
San
Japonec
O Haš
Kožim San
Kiomasa
Inec O ' haše Sana
O ' Haš Sana
14
article
Když Rykija jedenkráte připravoval pr
Šoguna kytici, skryl se Kiomasa do vedlejš
jizby a chtěl vyčíhati vhodnou chvili, aby
zrádný svůj záměr provedl. Leč v důstojně
klidném počínání si Rykije bylo cosi tak slav-
nostního a tak nedotknutelného, že Kiomasa
se pojednou cítil proti němu velmi malým
nemohl se odhodlati k vražednému útoku. Le
chtěl aspoň se přesvědčiti, není-li tento dů-
stojný klid jen povrchní a zdánlivý. V tom
Rykija povstal, vzal dohotovenou ve váze ky-
tici a s vážným klidem odnášel ji do Šogunovy
jídelny. Kiomasa rychle protkl svoje dlouhé
kopí papírovou stěnou a zamířil hrotem přímo
do nosni dirky Rykiovy. K velkému Kioma-
sovu překvapení nejevil Rykija známky ulek-
nutí — netrhi sebou a neupustil vázu. Pouze
se na okamžik zastavil a uhnuv jen poněkud
na stranu, kráčel vážně a klidně dále, neobrá-
tiv se ani a nepromluviv ani slova. To obrá-
lilo Kiomasu tak, že se sám stal žákem R -
kiovým.
Tento případ získal ikebaně nové zástupy
přívrženců a získává je dosud, neboť kdekoli
se o ikebaně mluví, tam vždy slyší a znaj
tento historický příběh
Rykija
Rykij
Kiomasa
Šogunův
15
article
Jihoindické povídky.
Jihoindické povídky.
Dle zkazek domorodců volně zpracoval
dr. Otskar Pertold.
Otskar Pertold
16
article
IV. Lakomý a Neústupný.
IV. Lakomý a Neústupný.
V jistém městě žil chytrý, starý Bráhman
jenž jmenoval se Lakomý. Každoročně cho-
díval prositi dům od domu, předstíraje, že živí
vesvém domě řadu chudých Bráhmanů. Dobřá
lidé, kteří mu věřili, dávali mu hojně rýže
koření. Když pak s tím příšel domů, vykládal
své ženč, jak napálil toho či onoho obchod-
níka předstíráním, že ve svém domě živi z do-
bročinnosti mnoho lidí, Ale když k němu přišel
některý hladový Bráhman. uslyšev někde jeh
chvástání o dobročinnosti, vždy se nalezla ně-
jaká výmluva, aby musel odejítí s prázdnýma
rukama. Tím způsobem pan Lakomý denně při-
nášel plný koš rýže a jiných potravin, z nich
jenom trochu upotřebil pro sebe a svou ženu,
kdežto zbytek prodal. Tímto podvodným způ-
sobem žil docela pohodlně řadu let.
V blizké vsi žil jiný, také velice chytrý
Bráhman, jménem Neústupný. Prosil-li tento
Bráhman někoho o něco a shledal, že nemá
chuti jeho prosbě vyhověti, trápil jej tak dlou-
ho, až z něho vymámil žádanou věc. A právě
tenio pan Neústupný, uslyšev o dobročinnosti
pana Lakomého a jak štědře poskytuje potravu
Bráhmanům, navštívil jej a prosil o oběd. Pa
Lakomý mu odvětil, že toho dne již nasytil
deset Bráhmanů, proto aby přišel druhého
dne, že se na něho jistě také dostane. Pan
Neústupný souhlasil a odešel. Ovšem pan La-
komý mu řekl jen totéž, co říkával vždy, kdy-
koliv ho někdo prosil o jídlo.
Lakomá
Neústupná
Lakomý
Bráhma
17
article
Ale pan Neústupný nebyl tak hloupý, aby
se dal tak snadno odbýti. Druhého dne přesně
v udanou hodinu stál před panem Lakomým.
připamatovávaje hospodáři jeho slib. Pana La-
komého před tím ještě nikdo nevzal za slov
a proto rozhodl se odbýti drzého hosta ně-
jakou silnější výmluvou, promlouvaje k němu
takto: „Panc, jest mně nesmírně lito, že ván
nemohu vyhověti, neboť moje žena se v noc
rozstonala silnou horečkou, která ji ještě trápí
Následkem toho nezbývá mně, nežli odložit
rozdávání obědů Bráhmanům až se žena p-
zdraví. Proto, prosím vás. nechoďte sem ně-
kolik dnů.
Pan Neústupný uslyšev to s upřímným zá-
Tmutkem anebo spíše předstíraje upřímný zá-
rmutek, pravil: „Vzácný panc, jest mně velice
lito domácí paní, že churaví, ale vzdáti se k
vůli tomu podělování Bráhmanů potravou jes
veliký hřích. Deset let jsem se učil vařiti a do-
vedu nyni uvařiti třeba pro několik set Bráh-
manů; mohu vám tedy pomoci přípraviti, co
jest nutno pro podělování.“ Pan Lakomý ne-
mohl odmítnouti tuto nabídku, než v duchu se
zrádně rozhodl, že nechá pana Neústupného
uvařiti pro sebe, ale pak jej dostane z domu
dříve, než zasednou k jídlu. A proto řekl:
„Ano, to jest výtečný nápad. Jsem vám vel-
kým díkem povinen za vaši laskavost. Pojďme
do vnitř a dejme se společně do vaření.“ Na
ta slova domácí pán uvedl pana Neústupného
dovnitř a oba odebrali se do kuchyně, kdežto
hospodyně, podle příkazu svého muže, před-
stírala nevolnost. Pan Lakomý potrpěl si na
dobré živobytí a s pomocí pana Neústupného
připravil řadu dobrých jídel. Potom však na-
stala nesnáz, jak vypuditi hosta, jen aby neby
Neústupná
Lakomá
Bráhma
Neústupný
18
article
ani jednou porušen ustálený zvyk nikomu nie
nedati jísti. Když tedy byli hotovi s vařením.
hospodář dal panu Neústupnému měďák, zá-
daje jej, aby přinesl z bazáru několik baná-
nových listů.“)
Pan Neústupný vskutku šel. Zatim domác
pán přistoupil k své ženě, aby ji poučil o dal-
ším. „Milá ženo, ušetřil jsem ti dnes námahu
s vařením. Kéž bychom dostali každodenn
takového hlupáka, který by za nás vařil. Poslal
jsem jej teď pro banánové listy, a nevyhlížel
by to pěkně, kdybychom před ním zavř l
dvéře; proto musíme se postarati, aby šel sám.
Právě mne napadlo, jak bychom to mohli za-
onačiti. Jakmile se vráti, začneš se hádatis
mnou. Potom přiskočím k tobě a budu tě bíti-
nebo — lépe řečeno — budu bušíti do zem
vedle tebe oběma rukama, ty pak musíš stál
mně nadávati a křičeti. Hostovi to bude nepří-
jemné, a sám se postará, aby byl co nejdřív
pryč.“ Sotva to dopověděl, již spatřil Neústu-
ného, vracejícího se z bazáru.
Žena, jak bylo smluveno, nadávala svém
manželi pro jeho hloupost a přílišnou štědrost
v živení Bráhmanů. „Jak pak se protlučem
životem, když všecko rozdáš, vykrmuješ bři-
chaté Bráhmany?! Musíš je zváti, i když jsem
nemocna?“ Takových a p. výtek a předhůzel
celé spousty sypaly se na hlavu hospodářovu
jenž chvili se stavěl jakoby to neslyšel. Koneč
ně, jako kdyby se ho zmocnil vztek, vyskoči
a oběma rukama bušil do země vedle své ženy
Při každé ráně žena křičela, že ji vraždí, ab
jí šel na pomoc, kdo má aspoň kousek srdce
v těle.
Neústupná
Bráhma
19
article
Ze dvora naslouchal pan Neústupný, c
se to děje uvnitř, ale nechtěje se míchati do
hádky mezi mužem a ženou, nechal spor vy-
vinouti se přirozenou cestou, vylezl na půdu
a schoval se tam, boje se, aby nemusel jii
svědčiti k soudu.
Za chyili vyšli muž i žena ze vnitř a měli
nesmírnou radost, když viděli, že hosta tu není
více. Hospodář opatrně poohlédl se kolem, ale
nikde nebylo ani potuchy po panu Neústup-
ném. Ani ho nenapadlo ovšem, že by host mohl
býti na půdě a proto se tam ani nepodíval.
Ale i kdyby byl tam vylezl, nebyl by jej mohl
spatřiti, poněvadž pan Neústupný byl velmi
dobře schován.
Pan Lakomý nyní pečlivě uzamkl dvéře
ořevlékl se do čistých šatů a řekl své ženě:
„Konečně jsme jej dostali ven; pojď. budeme
jísti spolu“) vždyť již musíš miti pořádný hladl“
Potom rozprostřel dva listy a rozdělil na ně
rovným dílem připravená jídla. Mezitím pan
Neústupný bedlivě sledoval, co se děje dole
a maje pořádný hlad, čekal na vhodný oka-
mžik, aby seskočil dolů. Tu pan Lakomý vy-
nášeje svou úskočnost, pravil k své ženě-
„Nuže, má drahá, nebil jsem tě, aniž bych ti
ublížil?“ Načež ona odvětila: „A nekřičel
jsem, aniž bych uronila jedinké slzy?“ — kdy
v tom dolehlo k jich uším: „A nepřišel jsem
já k obědu, aniž bych se byl odhodlal před ním
utéci?“ V tom již také skočil pan Neústup
s půdy, a usedl před listem, který přichysta
pan Lakomý své ženě. Ačkoliv pan Lakomý
se zklamal ve svém rozpočtu, byl přece nadšen
chytrosti svého hosta a připravený oběd snědl
Neústupná
Neústup
Lakomá
20
article
B. M. Eliášová.
B M Eliášová
21
article
svorně všichni (ri.
22
article
V. Pán a jeho pes.
V. Pán a jeho pes.
Asi před dvěma sty léty příšel nějaký muž
do vesnice Kondapalli, aby si vypůjčil penize
od jednoho z tamějších obchodníků. Sliboval,
že splatí peníze během dvou nebo tři měsíců.
Než obchodník žádal nějakou lepši záruku.
nežlí jest pouhé slovo a k jeho úžasu muž na-
bídl mu v zástavu svého oblíbeného psa. Aby
ujistil obchodnika, že zástava jest dobrá, udč-
lil psu některé rozkazy, které pes okamžit
vykonal. Hledě pak na psa, oslovil jej takto-
„Zastavil jsem tě na dva měsíce a nesmíš s
vrátiti, dokud peníze nezaplatím; jdi a sední s
podle kupce.“ Pos, rozuměje každému slovu.
ihned opustil svého pána a lehl si u nohou kup-
cových. Kupec nyní již úplně důvěřoval muži.
chtějícímu si vypůjčiti peníze, a vyplatil mu
celou částku, ponechávaje si psa v zástavu.
Dřive než uplynuly dva měsíce, událo se; že
lupiči vykradli celý dům kupcův vyjma onu
mistnost, kde pes byl uvázán. Když se ráno
kupec probudil, zpozoroval svou ztrátu, od-
vázal psa, a s úžásem pozoroval, že se p s
hotoví sledovati stopu lupičů. Nevěda si lepší
rady, následoval psa, až konečně na místě, kde
pes se zastavil, po bedlivém hledání nalezl cely
svůj majetek pečlivě ukrytý. Když vracel s
domů, pokládaje dluh pána za splacený chy-
trostí jeho psa, napsal listek, uvázal jej psovj
na krk a poslal ho k jeho pánovi. Leč onen
muž náhodou vyziskal dlužnou částku o nějaký
čas dříve, a zrovna se vydal na cestu, aby vy-
platil svého oblíbeného psa — když tu jej po-
tkal na cestě. Rozhněván věrolomností psa
— jak myslil — uchopil svůj kyj a zabil psa n
místě. Sotva to udělal, zahlédí listek, odvázal
jej, přečetl a viděl, jak hrozného omylu se do-
pustil. Hluboká litost jej uchvátila a obrátiv se.
zabil nejprve svého koně a potom sebe.
Posa
23
article
Krátce na to kajícník, jenž žil pobliže
onoho místa, přišel náhodou a spatřil tri
mrtvoly, peníze i listek. Jsa velmi bystrý, ihne
pochopil, co se tu stalo, vzal peníze, zavolal
sochaře a dal vytesa ti kámen, zobrazující tuto
událost. Sám pak vystavěl nad kamenem z
bláta malý chrámek. Nějaký čas duch psa
podobě zlého dasa trápil kolemjdoucí, ale ko-
nečně usmířen, přestal strašiti. Kámen onen
ukazují tam do dnes, kdežto chrámek již dávno
se sesul.
VI. Jasmínový král.
V kterémsi kraji žil poplatný kníže, jen
byl zván Jasmínovým králem, poněvadž vše
kol do kola na deset mil vonělo jasmínem
kdykoliv se zasmál. Pověst o tom rozšířila s
) Listů těchto domorodci užívají na místo
telire, V ladii pravidelně nejprve jí muží, a tepr
když se nasytili, v jiné místnosti pochut návali
na zbyfcích ženy.
záhy celým světem a mnozí přicházeli, aby jej
spatřili a čekali třeba kolik let, až se naskytla
příležitost ucitit rozkošnou vůni jasmínovou,
kterou král, usmívaje se, vydával. Než císař,
jemuž Jasmínový král byl poplatný, u vědomí
vvé nadřízenosti obeslal jej k sobě. Jasmínový
král uposlechnuv rozkazu, dostavil se k svému
císaři, jenž pokoušel se všelikým způsobem je
rozesmáti, ale marně. Když všechny pokusy
císařovy zůstaly marny, pokládal to cisař za
nestydatost od svého poplatného knížete
uvrhl jej do vězení. Tak ubohý Jasmínový král
nevinně byl uvězněn.
24
article
Právě naproti vězení bydlel hrozně zne-
tvořený mrzák, s nímž císařova žena udržo-
vala nedovolený poměr. Přicházela k němu
každodenně o desáté hodině v noci, přinášejíc
mu cukrovinky a jiné pochoutky, a ztrávšlas
ním vždy celou noc. Celá řada lidí o tom vě-
děla a žalářník o tom vypravoval Jasmínovému
králi, který však — jak se zdálo — ani si toho
nevšiml.
Jedné noci císařova žena přišla poněku
později, než obyčejně, což nesmírně rozčililo
mrzáka tak, že ji bil a šťouchal svými znetvoře-
nými údy. Císařova žena trpěla to vše mlčky
a podávala mu lahůdky jako obyčejně. Když
se mrzák do syta najedl, pomyslil si: „Co jsem
to dnes vyvedl! Zbil jsem tolik ženu, která jest
mou ochránkyní. Ať jest náš poměr sebe dů-
věrnější, jest to přece jen žena ze vznešeného
rodu. Možná, že mne teď přestane navštěvo-
vati.“ A ve shodě se svými myšlenkami pravil:
„Miláčku, musíš odpustiti mému přenáhlení
Snad jsem ti příliš neublížil?“ „O ne, můj dra-
hýl“ odvětila. „Jsem tak šťastna, jakobych by-
la prošla čtrnáct světů.
Dole pod verandou, kde se vedl tento roz-
hovor, ubíral se náhodou chudý pradlák, jemuž
několik dní před tím ztratil se osel. Hledal jej
na všech stranách, ale všude marně. Když pro-
chodil větší část noci, hledaje marně svého
osla, usedl na chvili pod verandou, aby si od-
počinul. A zrovna v tom okamžiku uslyšel, jak
žena praví, že jest šťastná jako člověk. jenž
prošel čtvrnáct světů, a myslil, že jest to ně-
jaká žena, která procestovala mnoho zemí.
Dole
25
article
„Jistě musila někde potkati mého osla,“ po-
myslil si a vyskočiv, běžel k ní, padl na ko-
lena se slzami v očích a prosil: „Matičko, pro-
sím vás, neviděla jste někde mého ztraceného
Jasmínový král, který to vše sledoval z
okna vězení, nezdržel se smíchu, když viděl
pradláka padnouti na kolena před císařovnou
a prositi ji, neviděla-li jeho ztraceného osla,
a smál se, až se mu boky třásly. A hle! Vše ko-
lem najednou začalo se plniti jasmínovou vůní
Sluhové císařovi, kteří měli nařízeno vzbu-
diti svého pána, jakmile ucítili by vůni jasmí-
novou, vzbudili ihned císaře. Císař vstal a po-
myslil si: „Vše jsem na to vynaložil, aby král
se smál, ale vše bylo marné. Co pak jest asi pří-
činou jeho smíchu v této noční hodině. Musím
ho obeslati k sobě:
Král Jasmínový, uslyšev rozkaz. ihne
v povinné úctě dostavil se před cisaře, ale sna-
žil se všemi prostředky zatajiti císaři příčinu
svého smichu. Vida však na konec, že jeho
vlastní život jest v nebezpečenství, vypověděl
zevrubně celou událost. A konec všeho byl, že
císař poslal svou ženu i mrzáka na galeje a
Jasmínového krále do jeho královst t
osla?“
26
article
Čeho je jim třeba.
Od Arkadje Averčenk a. Prelozu K a mil
Pakek.
Náhrobní kámen mi připomíná těžítko n
stole pořádného člověka. Takové těžítko slou-
ží k udržení papírů na jednom místě. Zdá se-
mi, že také prvopočátečná myšlenka náhrob-
ního kamene spočívala v tom, aby pěkně při-
tlačil svrchu bezbranného nebožtíka a zbavil
ho tím možnosti, dostat se snad někdy ven
ze své mohyly a znepokojovat svoje bližnía
přátele svými bezdůvodnými návštěvami.
Z toho důvodu také patrně zřizování
ochranného těžítka nad mrtvolou bývá vždy-
cky — dilem rukou blízkých přátel.
Jsem odpůrcem náhrobních kamenú, ale
jestliže snad přece kdysi jeden z nich na nalé-
hání mých přátel mě do země přimáčkne —
nechtěl bych, aby na něm paradovaly takové
nějaké pyšné nápisy, asi jako: „Zemřel, ale
zůstává živ v našich srdcích anebo: „Stačí-li
okeán slz k tvému oplakání?“ „Buď tam dobré
mysli!“ či: „žil jako hrdina, zemřel jako mu-
čedník
Nepřeji si takových nápisů.
Na mém pomníku nechť vytešou pouze
tato čtvři slova:
„Zde odpočívá delikátní člověk.
Arkadje Averčenk a
27
article
Zlý cit k oné ženě, kterou jsem miloval,
zrodil se ve mně takovýmto způsobem
Seděli jsme spolu v hostinském pokoji;
ona kreslila tužkou ve svém albu jakýsi do-
mek, do jehož komína kdosi, patrně s úmy-
slem, aby tu podivnou budovu odzátkoval, za-
šrouboval vývriku. Na moji roztržitou otázku
po smyslu oné vývriky mi umělkyně odpově-
děla: „kouř“, a ihned přikreslila k domlu
hřeben, postavený na zemi zuby vzhůru.
Seděl jsem a přemital: zítra musím jii
do divadla, ale moji pokojskou sotva asi na-
padlo, aby mi dala do prádla bilou vestu.
„O čem pak přemýšlite?“ zeptala se mn
domácí paní, dívajíc se záhadným pohledem
v dáli.
Já? Jen tak, víte... Zastesklo se mi
jaksi.“
„Tak... Pozoruji v poslední době, že
nejste jaksi ve své míře.
To byla pravda. Předevčírem mě po celý
večer týrala pochybnost, zavřel-li jsem na klič
vnější dveře svého bytu, a včera zase jsem
dostal dopis od otce s krátkým sdělením, ž
„takovi oslové, jako jsem já, nemohou spolé-
hatí, že od něho dostanou nějakých peněz