12. prosince 1909

Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č.342.

Strana 9.

Kritický den. Napsal Karel Vika

Byl to v lékárně zase pěkný rámus. Půl ho- Hiny vykládal lékárník tetičce Lóri, že ona mu jenom otravuje živoť, že mu podpichuje nervy. že mu naschvál nevypláchla tu sklenici, kterou ři- kal, aby vypláchla, že naschvál nechala u síně otevřené dvéře, že řikal, aby u lampy nestříhala knot, a ona jej přece ostřihla, že dala pudlíkovi Bolimu kosti od oběda, kdežto on říká vždycky aby mu je nedávala, že po kostech Bolimu plá- čou oči a uvedl ještě tucet podobných výčitek. Tetička Lóri se ovšem nedala. Říkala, že kosti dala Bolimu jen proto, pro- tože Boli jinak nedal, že mu nepláčou oči nad tím, nýbrž nad bratrovým, totiž lékárníkovým hospodářstvím, že knot u lampy nestříhala jak předevčírem, že ona, Lóri, nikomu život neotra- vuje a docela jí jakživo ani na mysl nevstoupilo. aby chtěla někomu podpichovat nervy. Skleniei vypláchla docela jistě, ale jestli ji přece nevy- pláchla, tak proto nemusí být žádný rámus- mohl si ji vypláchnout sám a bylo po krámech To je tak ňáká práce, vypláchnout sklenici. Sto to vůbec za řeč taková práce, jako je vyplách- ncut sklenici? Ale ona ví, co to jel To si on jen pořád vynalézá příčiny, aby ji mohl sekýrovat.

„Žádné sekýrování, ale chci mít pořádek.“ „Ba, právě sekýrování, to je to prar slovo. Když jsi chtěl mit pořádek, mohl jsi se oženit a nemusil jsi mne tahat k sobě! Já mám chvála bohu svoji pensičku, nikoho nepotřebuji a milosti od někoho už docela ne. Šla jsem k tobě jenom z čisté sesterské lásky, abych se o tebe strala, a ty mi budeš takovéhle věci před- hazovat. Já se ti tady celá obětuju, starám s o tebe a o všechnu ostatní nečistotu jen z lásky k tobě a fy . . „Pěkná láska, když mi nevypláchneš n schvál sklenici. Z čeho mám pít?“ „Proč jsi si bral zrovna tu nevypláchnutou? Stojí na tácu čtyři, mohl sis vzit jinou. „Budeš mi předpisovat, z které sklenice mám pít. To je vidět, jak tě šetřím, abys ne- musila vypláchnout všecky, když piju z té ne- vypláchnuté. Ale jednou mne to musí přece do- hřát, když vidím, že k vůli tobě zapominám i na hygienu; ale to ještě není všecko, to jsem ještě všecko neřekl. „A proč to teda neřekneš, co tě ještě, kde „Všecko se dozvíš. Ale jen pomalu. N - schvál ti to najednou neřeknu. Když jsi se ne- naučila pořádku za dvacet let svého manželství teď to najednou také nepůjde. Každý den vezmem něco. Však já tě přejinačím, to budeš vidět! I ty můj pane na nebí! Tohle mi řikáa pálí?

„Jo, tohle říkám jál“ „Ty moje patronko, mrtvice mne z toh raní. Když jsem příjela před třemi lety, bylc všude prnchu, že se mohl vážit, pavučiny vusely na oknech jako kaliko, ty sám jsi byl jako uči- něná špindíra, okna byla nemytá, z podlahy di tráva nerostla, Ježíši, Ježíši, řekní mi, jestlito není pravda? „Je to pravda, to já nezapírám. Ale za t zde byl pořádek a teď zde není žádný pořádek A pořádek je u mne hlavní věc, to už jsi mohli dávno poznat. „Pro Krista Pána!...“ „Tak vidíš! To se divíš, viď. Já jsem té zá- sady, že proto je muž v domě, aby byl po řádek. A proto jsem zde, abych tu zásadu hájil. „A když jsem už chtěla pětkrát od tebe jit proč jsi mne teda nechtěl pustit?“ „To nebylo pětkrát, to bylo čtyřikrát!“ „Pětkrát to bylo. „Čtyřikrátl“ „Tak ať čtyřikrát. Ale proč jsi mne držel proč jsi mne nepustil? „Já tě nedržell“ „Nedržel, nedržel, ale říkal jsi, abych stala. Pěkně jsi to říkal .. „To je všecko pravda, ale nedržel jsemtě tolo. Takový jsem nikdy nebyl, abych tě držel.. „Ale prosil jsi, abych u tebe zůstalal „To jsem prosil, ale nedržel jsem tě. T kový já nejsem. „To je jedno. „To není jedno!“ „V tom není žádný rozdíl.“ „Jak by v tom nebyl rozdil: Když té pro- sím, abys vypláchla tu sklenici, to tě přec ne držím, to držím sklenici... eh, se ženským těžká logika. „Inu, když je to se mnou těžké, tak si ně- koho najdi, kdo bude k tobě lepši, než já. Kd- tě nechá zarůst špinou a bude ti dělat ten tvůj pořádek.“ „Toť se ví, že to bude lepší. Aspoň budu vědět, kdo je pánem v domě. Kosti Bolimu dá- vat nebude, to mu řeknu napřed. Podpichovat nervy mi taky nebude, abys vědčla.

Tetička Lóri najednou měla toho všehe Host. Nejdříve dala ruce nad hlavu, potom jim pleskla do sukní a pronesla resolutně: „Nejsem zdo víc ani hodinu, abys věděl. Kd je Klimeš? „Laborant? „Pošli mi ho sem. Pomůže mi pakovat. Mír trpělivosti je dovršena. Jdi si do lékárny a pošli mi ho sem. Ať mi snese s půdy bedny a oba kufry- Složím všecko, co je mé, a pojedu. „Che, che, che, checheche“ „Nesměj se a jdi!“ „Taky že jdul“ „Ať sem hned jde!“ „Jo, ja, jo; hned přijde!“ „Jen se nesměj! Ani hodinu déle zde ne- zůstanu. Pomůže mi dát mé věci do pořáddku dojdu si k špeditérovi a zejtra ráno jedu, abys věděl. „Checheche!“ „Jdi už, jdi, prosím tě!“ „Tak teda jdu. Klimeš hned přijde!“ Za lékárníkem zapadly dvéře. Tetička L.ári shodila svrchní sukni a dala se hned do práce. Přinesla si kupu novin, roztrhala a začala balie přepychové nádobí z kredence do papíru. Trvalo to hezkou chvíli, leč Lóri byla do práce jako drak. Když byla s nádobím hotova, vzala židli a začala sundávat obrázky. Pokoj totiž, v němž se odehrála uvedená scéna, byl jejím skromným příbytkem, kde bylo skoro všechno její. Když sundala tři rámečky, pootevřela dvéře, jež vedly do chodby, sousedící s lékárnou, a zavolala: „Fráňo!“ Lékárník přiběhl, zamrkal a sděloval ne- směle: „Jo, jo, Klimeš přijde chned. Já na to za- pomněl jako na smrt. „Kufry ať snese nejdřív!“ nařizovala Lorl „Oba kufry? „Oba ať snese. Ale hned!“ „Jo, jo, jol“ Tetička- Lóri právě sundavála pendlovky když lékárník přiběhl znovu „Klimeš teď nemůže „Proč nemůže?

„Dělá františky. „To nehoří. „Ale co tě napadá. Jak by nehořely. A jak dobře hoří. To budou Irantišky jedna radost! „Tak ať snese kufry a bedny a pak může dčiat františky dál!“ „To je pravda ! Hned mu to řekou. Preč hy nemohl snést kufry? To by bylo pěkné, aby ne- mchl snést kufry. Ať je snese a pak může dělaí františky pořád dál. To je ňáká práce dénat fran- Usky! Ale on je chlap tak líná . .. „Prosím tě, nemluv a řekni mu, ať už jde. Snad si nemyslíš, že mne nějak obalam atiš. akych zde zůstala. To je docela zbytečně. Ú teho mám všeho dost!“ „To máš pravdu, já taky. Jestli chlap ne- poslechre, dám mu výpověď a půzde od hodinyl „Já mu to raději řeknu sama „To ne! Počkej! Nejdříve mu lo řeknu je. aby chlap věděl, kdo je pánem v dom. A ty pojď a řekneš mu to za mnou. Protože mne ky stejně neposlechl. Počkej, já ho zavoláma Kl- moši! Klimeši, pojďte hned sem! „ Co, prosím ?“ „Snesete dolů s půdy kufry, rozamale? Ob kufry a bedny. Lóry poroučí a chee bned. „Te jsou zase nějaké legrace „Žádné legrace, Klimeši, máte zase mo řečí. Ja bych vám to nikdy netrpěla. Co jste pilí Snesete bedny i kufry a hned. Co si dovolu- jete vždveky takové poznámky? „No, vždyť jsem snad tak moc neřsk? . ..

„Tak vidíte, Klimeši, že mám pravdu Ale to vy si vždycky dovolujete takové poznámky. jako kdybych já nebyl pánem v domě. To si na- příště pamatujte, že když já jednou něca řeknu a Lóri to poručí, tak že vám to musí stačitl“ „A prosím, opravdu mám ty kufry snést?“ „Hned, jak jsem řekla!“ „To je něco jiného; tak už běžím. Ale kde bude dělat františky? Těsto mi vyschne . ..- „Ty bude dělat pan lékárník. Fráňo, jd dělat františky. Klimeš mi zde pomůže při pa- kování. Sema to všechno nezmohu.o „Tak už běžte, Klimeši. Už toho mám dost Nebo vám dám výpověď a poletíte jako jedna fiala. Se mi zdá, že už byste mne nechtél ani poslouchat... Takových laborantů dostanuza vás deset, vy jeden...“ Klimeš nž bere za kliku, ale v tom se mu nějak rozbřeskne v hlavě a zeptá se s pito mým pohledem: A ty můj svatý, snad se milostpán nepo stěhuje?

Tetička Lóri se rozčilí, vezme Klimeše z rameno a vystrčí ze dveří: „Neplotte se do rodinných záležitostia jdětel“ Klimeš zavře za sebou dvéře, leč v tom se rozčilí i lékárník. Rozběhne se ke dveřím, otevře je a křičí rozlobeně za laborantem: „To bylo naposled, co jste se mi pletl do rodinných záležitostí, rozumite!“ Zavřel zase dvéře a opakoval si ještě pro sebe: „Ale je to chlap drzá: on se mi už i plete do rodinný h záležitostí. Jako kdyby nevěděl, že jsem pá- nem v domě. Počkej, chlape, až mi přijd-š dolů! Já ti proženu frak. „Tak jdi dělat františky, Fráňo!“ „A co mi tady budeš poroučet, když se stě- huješ? Tady já jsem pánem a dělám si, co chci. rozumíš! A naschvál, abys to věděla, teď půjdu dělat františky. Dělejte si zde, co chcete, ani se sem nepodívám. Aspoň bude už jednou toho poručníkování konec. Už toho mám nad hlavu. Abys věděla, že tě tady nechám a pakujsi sama... Já mám jině starosti, než o tvé pako- vání. Já ti povím, kdo zde vlastně poroučí... Klimeš snesl na kšandě kufr, složil ho do prostřed pokoje a táže se nechápavě: „Ten druhý, prosím, taky?

Lóri po něm místo odpovědi šlehne pohle dem. Klimeš porozumí a jde. Snese druhý kuír snese i tři bedny, chce upláchnout do labora toře ke svým františkům, ale tetička Lóri ho z staví pohybem ruky- „Přineste si kladivo a hřebíky.“ Klimeš přinese asi za čtvrt hodiny obé když vidí jednu bednu už připravenu k zatlu- čení, otáže se významně: „A prosím, milostpaní, mám to zatloue opravdicky?“ A zase pohled, Klimeš hned „prosím, pro sím“, a začíná zatloukat opravdicky. Nasad dvoucoulový hřebík na okraj víka bedny, na- klepá jej, aby držel špičkou v prkně, potom se rozpřáhne, švihne kladivem a hřebík je ten tam Tetička Lóri nemluví a také laborant nem chuti k dotazům. Ostatně je na něm vidět, že si myslí: „Co je mi do toho? Řekli mi zatlu bedny a tak je zatluku a basta. Práce pokračuje velmi rychle. Někdo by řekl, že takový damský pokoj kdo ví kolik nedá práce, než se složí do tří beden a dvou kufrů. Ale podivil by se dvojnásob, kdyby pokoj tetičky Lóri viděl. Jenom obrázků na stěnách bylo na padesát, ale co výkladního nádobí, sklenic, so- šek a přerůzných titěrek. Sám bůh ví, kterak se to do těch tří beden vešlo, když oba kufry zůstaly vyhraženy prádlu a oděvu. Potem ještě krabice s klobouky, potom dva veliké rance pe- řin, tři žíněnky tvořily také hranatý ranec, škoda že tetička Lóri neměla poslavený ve svém pokoji také vlastní nábytek. Ale její nábytek byl na půdě, právě v té formě, jak se před třemi roky k bratrovi přistěhovala a práce s jeho úpravou pro cestování byla tedy ušetřena. Až přijede špeditér, nábytek se snese s půdy přímo na vůz a už se pojede.

V pět hodin bylo všechno hotovo. Pokoj jako haluzna, postel stojí jako kostra, oba šat- níky jsou otevřeny a prázdny, na kredenci tro- chu smetí a prachu, stěny holé a uprostřed po koje tři bedny a dva kufry. Jeden už zavřený jeden otovřený, odhodlaný přijmouti ještě do svých útrob „pracovní“ robu tetičky Lóri. Na vě- šáku pak visí její cestovní kostym. Vše hotovo! Lóri vyžene Klimeše, zamkne se, převlékne do toho cestovního oděvu, vše, co zbylo, složi do kufru, zavře, otočí klíčem a řekne nahlas „Tak! Odemkne dvéře do chodby a zavolá: „Fráňo Lékárník přiběhne a zděsí se. Ale neřekne slova a očekává rozkazy. Tetička Lóri pronese studoně: „Půjdu se rozloučit k paní doktorové k paní řídící. Klimeše pošli k Vonáskovi, aby hned přijel a odvezl vše na dráhu!“ „K Vonáskovi, špeditérovi?“ „No, kam jinam? Tuhle kabelku si u tebe nechám. Jsou tam kliče od kufrů. Nech ji za- tím u sebe, abych se s tim netahala po méstě.

Nakladačům zaplať sám; až se vrátím, spočítáme tenhle měsíc, srovnáme fo a budeš tak laskav půjdeš se mnou na dráhu, aby lidé neřekli. Ni kdo nemusí nic vědět. Abychom se slušně roze šli jako bratr a sestra ... „Jo...“ přikývl lékárník rozpačitě a do dal za chvíli, když Lóri brala za kliku: „Však bys taky nemusila být taková hrr hrr .. . Špatně ti zde taky nebylo, mně při tobě taky ne a tak k čemu tohle . .. „Prosím tě,“ zvolala nervosně tetička Lori, „nemluv už o tom! Nech to tak, jak to je. N si máme pořád jeden druhému otravovat život Já ti tvcu povahu nemám za zlé, ty mi nevy- čítej mou, ale buď tak dobrý, nemluvme už o tom. Bude to lépe pro oba, když nebudem spolu . .. „No tak, tak . .. Lekárník nevěděl, co říci a tetička Lori vyšla do ulice... Díval se za ní a pak se vráti smutně do laboratoře, kde Klimeš rovnal fran- tišky do řad na dlouhá prkna, připravuje je tak k sušení.

Přerušil tu práci po lékárníkově příchodu a řekl lhostejně: „To bych si nikdy nebyl pomyslil, že se od nás milostpaní postěhuje. Půjdu pro špedi téra, ne? „Co bys tam dělal?“ „No, aby, no, aby přijel. „A jo, tak!“ vzpomněl si lékárník. Šel do lékárny, nalil si likéru, vyhlížel chvíli oknem na ulici, pak si nalil ještě sklenku a vrátil sed laboratoře: „Klimeši, já ti néco řeknu.) „Co, prosím? „Proč ty, trulante, jsi nosil s půdy bedny? Klimeš otevřel oči- „Proč? Když jste poroučeli. Obal“ „Jsi trulant!“ „Zase mi už tyká,“ uvažoval tiše Klimeš „to zase má něco v hlavě. — A proč jsem tru lant?“ řekl nahlas. Však ona ti to Lóri řekne, počkejí“ „Co že mi řekne?“vzchopil se náhle iaborant. „Co by mi řekla? Já jí vždy udělal, co jsem jí na očich viděl. Já, já jsem taky pro ni zil. Jakživ jsem se zde neměl tak dobře a nebyl jsem zde tak rád, co zde milostpaní byla. Ob jsme se zde měli dobře, milostpán i já. Teď zase budu snad chodit pro jidlo ho hospody, fuj, že se milostpánovi nechce hřešit. Zase budeme mít z té stravy pořád oba žaludeční katar a budem si kapat na cukr ákva laurocerasi, jako před třemi lety. A myslíte, milostpane, že já zde budu, když milostpaní odjede? To rači půjdu do fabriky, než zase takový život, abyste věděl, že vám to rovně řeknu!“ „Pravda! Pravda! Máš pravdu, Františku Ale tak řekni, co máme dělat?“ „To já nevím! To musíte vědět vy. Od čeh jste pánem v domě? „No, to jsem. To máš pravdu!“ Lékárník chodil rozčileně po laboratoři. Na dvou židlích spočívalo prkno plné františků Zastavil se před ním, rozmýšlel chvíli, ale pak kopl do prkna a františky se rozlétly po dlaždi Klimeš ani se nepohnul, ani nehlesl.

Lékárník hleděl chvíli na spoustu, kterou způsobil a pak zvolal vítězně: „Nikam nepůjdeš, abys věděl! Já ti dán k špeditérovi. Kde jsou kleště a kde je kladivo? Já ještě ukáži, kdo je pánem v domě. Honem kleště a pojdí“ Zatím co Klimeš hledal kleště, lékárníl otevřel sestřinu kabelku, nalezl klíče od kufro a běžel do pokoje. Otevřel oba kufry a křiče vztekle: „Věšet! Věšet!“ Chytal kus sestřiny garde- roby za kusem a věšel do šatníků, jak mu co pod ruku přišlo. Laborant kleští nenalezl, al za to našel dláto a energicky páčil víka beden, až prkna praskala. A když zbavil bedny příkrovu vytahoval z nich vázy, skleničky, hrnéčky obrázky; něco stavěl na krodenc, obrázky hned zavěšoval na stěny, kam mu co napadlo a smál se při tom radostně jako dítě. Hranatý ranec žíněnek rozvázali společně. lékárník sám je nakladl do postele vedle sebe na slamník, přes žíněnky přehodili poslanku, n to polštáře, svrchnici a pokrývku, vybrali kufry i bedny a když vše jakž takž bylo opět na svém místě, křikl lékárník jako tur: „A teď bedny na půdu a kufry na půdu! Klimeš vzal kšandu a ramoval nejdříve kufr po schodek nahoru a za nimi i bedny, zatím c lékárník smejčil smetákom a natahoval koberce. Zrovna tak bylo všechno v nejlepším pořád- ku a kufry i bedny na půdě, když tetička Lori přišla. Otevřela dvéře, ale než ještě mohla otevřiti také ústa, lékárník jí pokročil vstříc a zpocený a znavený pravil vyčítavě: „Tak zde to vidíš... A ty snad myslíš. že já k vůli tobě každou chvíli se budu zbytečně dřít? Jsem jako pes... To je naposledy, cos m zase připravila takovouhle lázeň. Já mám jiné starosti, než tohle to. Telička Lóri se chvíli rozhlížela jako ná měsíčník a nak řekla měkce: cích.

„Tak mne zde chceš přece mít?“ „Což já,“ zavrčel lékárník, „ale Klimeš taky chce. Ten lotr musi mít vždycky vrch. Tal u nás zůstaneš, vid?“ „Ale já už jsem se rozloučila v městě . ..“ „Což to. To nebyla žádná práce. Ale s tím pakováním to už mi víckrát nedělej. To je práce že kostí necítím. Tetička Lóri chytila bratra a přitiskl vroucně k sobě. Lékárník vzdychl a řekl zdlouha „Jo, jo. To byl zase den...

Dopis příteli. Napsal dr. Václav M or a v ec. Milý Emile! Nemohu si pomoci, ale úsudek můj o Tvém záměru zní nepříznivě. Nesouhla- sím nikterak s Tvými názory. Píšeš, že Mána jest poupátko, jež právě rozpukává v rozkošnou růžičku. Nepochybuji v nejmenším o Tvém vkusu a v duchu představuji si tuto 18letou dí- venku ztepilé postavy, červených tvářiček, jímž tolik oduševnění dodává jas očí, jako uhel čer- ných, a jimž tak sluší bohaté pletence vlasů. Obdivuji se také v mysli s Tebou jejín ladným pohybům, jež dovedou svou pružnost nás tak vzrušovati. Ale tím není ještě řečeno. že musíš bezohledně utrhnouti tuto květinku. abys pokochaje se její vůní, odhodil ji stranou jako bezcennou. Snad nanejvýše mohu omluviti záměr Tvůj mládím a neznalostí života, do něhož teprve vstupuješ, neznaje ještě jeho stínů. Přirovnáváš ovšem mládí dravé jarní bystřině, jež trhá a vše sebou uchvacuje, co se jí v cestu namane, ale zda necitiš sám slabost svého přirovnánr?

Což neklademe právě jarním vodám úpra- vou břehů patřičné meze, aby tolik škod nena- dělaly, když již v nimi pečítati musíme? A Máňa sama že se Ti téměř podává? Č můžeš se diviti touze 18 let, živené téměr každodenně? Myslíš, že zůstává toto mladistv stvoření plné nervového napjetí klidno, když oči její stopují tvary a mrštné pohyby Tvé junáck postavy při hře na tennisu? Anebo se domniváš že tiskna k sobě tuto krasavici v opojném tanci máš v ruce chladnou sochu z parku či musen bez masa a krve? A pak znám dobře proud Tve řeči, jež svou sytostí a lahodou hlasu tak svůd nou jest dívkám, přijímajícím vše jako pravdu neochvějnou. Zda nebylo by lépe, připoutat tento zjev k sobě trvale, když již šťastný osu postavil Ti ji do cesty? Zajisté není růže bez trní, ale to jest již jich přírozenost: snad vedle uzdoby i zbraň proti nepohodlnému smělci. A ko nečně, co Ti překáží, abys učinil ji svou ženou a matkou svých détí? Ani věk, ani jmění, an vychování nevadí, bys takto dobře vyplnil pro- gram svého života.

Pomni, Emile, jak šťastný jest život lidský je-li ozářen jasem obapolné lásky, a jak zas jest obtížný a nekonečně dlouhý, je-li vyplněn litostí a výčitkami nad neštěstím námi zavině ným! Nevím, snesla-li by Máňa s klidem tiché odevzdanosti v osud těžkou řánu Tvého zapu zení, když vše Ti obětovala a Tebou o vše byla připravena? Zda oddanost prvé lásky nezvrátil by se snad v zoufalost, hraničící v katastrofu, jež i Tebe by schvátila? Však dosti již tohoto rozkladu! Téžko z držeti slovy ruku, sáhající téměř již po kořisti Snad spíše událost mého života prožitá asi v Tvém věku, zadrži Tě před samým provede ním Tvého záměru. Sběhla se následovně: Půl roku po mém doktorátu právnickém přál si můj otec, abych se zdokonalil na Sor- bonně v oboru národohospodářském, jemuž jsem se chtěl věnovati. Odjel jsem záhy do Paříže. Musím se dnes přiznati, že vedlé profesorů Sor bonny lákala mne také trochu Paříž sama, s ní jsem se hodlal seznámiti v každé příčině. Roz- dělil jsem si proto čas účelně. Vycházíval jsem denně po půl 9. hod. ranní ze svého bytu na place de 1'Hotel de Ville, abych propletl se růz- nými ulicemi do Sorbonny, kterou opouštěl jsen o hodině 12., a poobědval v blízkém restaurantu ve společnosti několika přátel. Odpočinuv po obědě doma, psal jsem do pisy do vlasti neb jsem něco opakoval ze svého oborů, načež svačil jsem v kterékoliv kavárn a pak studoval jsem Paříž uměleckou a slavnou zrovna tak pilně, jako po večeři Paříž rozpusti lou a lehkomyslnou. Tímto způsobem minul m asi měsíc, když náhle nastala v měm živobyt důkladná změna. V malém obchodu pobliže Sorbonny, kde zvykl jsem si kupovati doutníky, pohlednice nek známky poštovní, seznámil jsem se s domác dcerou as 19letou, pěkně vzrostlou a vyvinutou. imavokaštanových vlasův a překrásných velkýc hnědých očí.

Její živost a přívětivost rázem mne zaujala, a aniž bych si to jasně uvědomil, bavíval jsem se s ní déle a nenuceněji, než se na nahodilého kupce patřilo. Okolnost tato však neušla jejímu otci, který byl právě tak žárlivý na svou dosu hezkou ženu, jako byl ostražitý vůči příchozin vzhledem na svou dceru, tím více, když většina kupujících byli mladí posluchači sousední uni- versity. Záhy dal mi znáti svou nelibost. Věd dobře, kdy přicházím, byl vždy přítomen, a sotva že jsem vstoupil, ihned mne obsluhoval. Jeho nedůvěrh podráždila mne nad míru, vcházel jsem tudíž v dobu zcela jinou. Tím mi- lejšími stávaly se ovšem okamžiky, kdy jsem zastihl v obchodu Adrienu samotnu, a tato rovněž dávala na jevo radost z mé přítomnosti. Nieméně prohlédl její otec brzy můj úklad a zahájil se mnou zjevný bej, který jsem příjal. Zastihnu kdysi oba pohromadě, obrátil jsem se schválně přímo k Adrieně ja ko kupující, avšak otec rozká- zal jí suše, aby odešla do přiléhajícího bytu, a obsloužil mne sám s chladnou zdvořilostí. Porozuměv, změnil jsem také způsob svého jednání a nepřišel jsem více; ba vyhýbal jsem se celému domu, abych nepodráždil otce, jenž vháněl mne takto v úmysl nerozvážný. S Adrienou sešel jsem se v nejbližší neděl v Notre Dame, kam docházela k dopolední po- božnosti sama, neb v průvodu své matky. Ohromné prostory tohoto chrámu, v jehož polo- šeru tolik světových udalostí se odehrávalo, staly se také svědky prvních schůzek naší lásky, je pod jeho záštitou rychle se rozvila. Později schá

zívali jsme se dle okolností v Jardin de Plantes parku Luxemburském neb sadu Mont Souri zcela tajně a bezstarostné žvatlání nás obou, je- hož význam mohla pochopiti jen naše si roz- umějící srdce, spojovalo se mimovolně v jednot- nou přírodní hudbu lásky se zpěvem plactva nás obletujícího. Avšak tuto mladou lásku provázela jako stín prudká vášeň, které jsme oba podlehli, za- hnáni kdysi z procházky v můj byt ani ne tk náhlým lijákem, jako spíše touhou neodolatel- nou. — Tak stal jsem se znahodilého kupce prv- ním milovníkem Adrieny. Věda byla při tom zcela zapomenuta, a do Sorbonny přicházel jsem jako vzácný host, opomíjeje ostatně i svých přá- tel. Ba nepřikládal jsem patřičné váhy ani zne- pokojivým zprávám matčiným o chorobě svého otce. Teprve expresní telegram, doručený mi náhle po půlnoci, rázem uvedl mne do střízlivé skutečnosti. K chorobě otcově přidala se zá- važná komplikace a bylo nutno ihned odjeli. Prchl jsem téměř ranním rychlíkem z Paříže stěží, uspořádav své záležitosti a stručně vyroz- uměv Adrienu. Teprve z domova, když po ně- kolika dnech plných nerozhodností nastal jakýsi klidnější průběh v chorobě otcově, psal jsem Adrieně důkladnější vysvětlení. Neobdržel jsem však odpovědi. Nemoha se dosud vzdáliti, psal jsem opětně. Adriena zase neodpověděla. Patrně považovala můj náhlý odjezd z Paříže za schválně sestro- jený, abych chtěje se jí snad zbaviti, ušetřil si výstup rozehodu. Musila býti těžce dotčena v své lásce a uražena též ve své samolibosti, myslil jsem, když neodpovídala na mé dopisy plné vroucnosti a touhy po opětném brzkém shledání.

Či vykládala si ve svém nervovém rozčilení, kdy správnost úsudku tak jest zakalena, výlevy citů v mých dopisech jako dodatečný výsměch, aneb snad z jakési vzdorovitosti snažilase míčením a přerušením styků hledati zapome- nutl? V takovém stavu nejistoty a rozrušení ži jsem několik měsícův, až choroba otcova se na tolik zlepšila, že jsem mohl zase s klidem pokra- čovati ve svých studiích. Odjel jsem opět do P- říže a ihned pátral po Adrieně. Avšak ode dvou měsíců nebylo jí více v obchodu. Podařilo se mi alespoň tolik zjistiti, že Adriena buď prchla z domu, neb byla z něho vypuzena po bouřlivých výstupech, v rodině po- slední dobou se odehrávajících, jež před soused- stvem nebylo lze zcela zatajiti. Mladý bohatý to- várník potřeb automobilových hrál při tom du- ležitou úlohu. Miluje ale dosud Adrienu, ne- mohl jsem těmto pověstem dosti tajemným uvž- řiti. Nemohla Adriena dlíti zcela dobře také u příbuzných kdesi na venkově, daleko od Pa- říže, aby zapomenula na styky se mnou, jež snad náhodou mými dopisy byly prozrazeny? A nemohly pak výstupy rodinné souhlasiti s tím- to odhalením a továrník náhodou známý, nab se o Adrienu zajímající zda nebyl příčinou zvý- šeného odporu Adrieny a zároveň byv odmítn i předmětem zmatených pověstí v sousedstvu? Tak jsem často uvažoval v mysli, kdykoliv pro- cházeje se Paříží zabýval jsem se touto události.

Nedlouho po tom vracel jsem se k večeru z procházky v boi de Boulogne pěšky domů. Na náměstí de P'Etoile musil jsem chvíli čekati, než ráhodný proud povozů vracejících se- Pařížanu přejede a uvolní přechod na druhou stranu. A c tak mimoděk prohlížím lidi v povozech sedí-í, rozpoznám určitě v automobilu, zvolna pro ná- val jedoucím, Adrienu po boku mladíka v mých as letech. Překvapen náhlým tímto shledáním, pozdravil jsem Adrienu jako kdysi s úsměvem, plným radosti, ale pohlédla na mne chladně, jako by mne neznala, a nevěnovala mi nejmen- ší pozornosti. Zmaten zůstal jsem státi delší dobu na místě, nevěda, co počíti. Vše tedy bylo pravdou, co se v sousedstvu rodiny Adrieniny vy- právělo! Ostatně nebyla to více moje Adrienal Ta milující dívka, jež vracela mi jakýkoliv dá- rek z lásky, poněvadž by ho doma nedovedla nijak vysvětliti, neměla již nic společného s tcu- to Adrienou, sedící v bohatém úboru v automo- bilu. Jaká to přeměna, jež z úlohy úzkostně ta- jené lásky převedla ji v roli milenky, která s dá vydržovati? Dlouho seděl jsem tehda v jar- din des Touilleries a hleděl rozluštiti tuto zá- hadu, tak mne zarmucující. Rozbíral jsem v du- chu povahu Adrienny a její dobré zásady, nichž troufal jsem si věřiti, že jsou neochvějné. Opakoval jsem si ve vzpomínkách všechny rozhovory její a úsudky o různých věcech, jet za svých schůzek jsme probírali a jež se mi tak zamlouvaly. A nyní vše zvráceno v pravý opak.

Když konečně hlad vyrušil mne z úvah, byi jsem celý rozmrzelý. Ale nedalo se nic na věci samé změniti. Poprvé začal jsem si činiti vý- čitky, zda sám jako první milenec nepomáhal jsem uváděti Adrienu na špatnou cestu, na ni jsem ji zastihl. V tomto stavu lítosti a nespokojenosti odjsl jsem podruhé do vlasti, dokončiv tentokráte stu- dia svá svědomitě. Teprve hojivý účinek doby několika roků zmírnil dojmy v Paříži prožitě, ale nezničil vzpomínky na Adrienu docela. Ožily rázem opětně za mé třetí návštěvy Paříže, kam zavítal jsem na světovou výstavu s několíka ro- dáky. Uvedl jsem je též do čtvrti latinské, abych zase sám si obnovil milé chvilky, ztrávené ve společnosti mládí a veselí. Navštívili jsme i bal Bullier v Carrefour de T'Observatior. Tančil se právě kankan a můj přítel upozornil mne n dívku, jež zvláště živě, ba výstředně si počínala. Byla dosud mladá a hezká, ale celý její zjev pro- zrazoval dívku z ulice, která sem měla volný přístup a kterou si asi kterýkoliv student odvode sebou, aby s ní ztrávil noc co nejpříjemněji. A zase zvířily se ve mně výčitky, že já také přispěl k sestupu Adrieninu na tuto dráhu. Od té doby nedostal mne nikdo více k opět- né návštěvě tohoto moderního Babylonu, v němž význam jednotlivce se ztrácí— To jest událost mého života, Emile, kterou jsem Ti dosud zamlčel a kterou teprve nyní jsem z minulosti vyvolal, abych Tě varoval před po- dobným krokem! Znám asi dobře Tvé námitky. Sám jsem se jimi kdysi těšíval: Adriena byla ji osudem ke všemu určena. Možná, že jakási ná- lada nervová, nejspíše zděděná, určovala jí směr života, v němž jsem já byl jen náhodným začát- kem. Pak ovšem moje objevení se neznamenalo