ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 dc4a5740-70c5-11dc-8123-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: place 26, person 54, work 1
1 masthead
9. srpna 1903.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 216.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Mšený, Mšené, Mšeno.
Mšené Mšeno
5 article Bezděčná episoda lázeňíská.
Bezděčná episoda lázeňíská. „Hospodský! Hospodská! Hospodské!“ tal nějak volá náčelník vyslanectva z Braganzy neb odkud v rozpustilé operetě Offenbachově, v „Ban ditech“. Ale ať hledám jak chci, tuhle u Mšeného mi ta ženská koncovka schází. Nenalezám jí ani v Ottově slovníku náučném, ani v Mistopisném slevníku Kotyškově. A v Popise království Če- ského od Fr. Palackého schází dokonce i ten mužský Mšený. Má jen Mšené, Mšeno, Mšeno, Mšené. Pěkná permutace! Mšené, Mšeno, Mšeno, Mšené! Vidte, myslíte si, že to je pořád jedno. Snad, abyste se nepletli, ustanovite se konečně na Mšeně. Taky mně to bylo do nedávna jedno a taky jsem si myslil: No, Mšeno...! Až tu jednoho dne přitel Čečetka — Ach, přítel Čečetka! A vůbec přátelé Přátelé, zkrátka, jsou falešníci. Přitěžující okol nosti u přítele Čečetky pak jest, že je malířem Slíbí-li vám obuvník do soboty do večera boty, můžete se skoro spolehnouti, že je v neděli ráno přinese. Slibí-li vám krejčí do neděle nový oblek, nikterak vám neradím, abyste starý v sobotu večer prodávali, neboť byste v neděli sotva mohli z domu. Ale slíbíli vám něco malíř do vánoc, pak skoro není zbytečnou otázka, míní-li to vánoce lelošní, napřesrok nebo snad až za pět let. Čímž nechci říci, že přítel Čečetk taky mně slibuje do vánoc. O né! Klade lhůty kratší, někdy třeba jenom týdenní, — arciže pak taky nic neudělá.
Offenbachův Ottův Kotyškův Palacký Čečetka Vánoce Braganza Bana Francie Mšené Mšeno
6 article
Rozeházeli jsme se jednou na sklonku letoš- ního jara a já mluvil jsem do něho slovy an dělskými, aby dodělal, co byl rozdělal, dřiv než odjede na prázdniny. Redaktoři mluví někdy tak. že by jim včely mohly se rtů sbírati med. Dlva se na mne, dlouho se díval, pohledem tak upřím ným, a konečně řekli „Taky jsem ti už někdy slíbil, abych pal nebyl udělal?“ Bylo třeba všeho sebezapření, abych mlčel na ta slova, abych přítele nějakou připomínkou nepodráždil. Díval se zase a dobře věděl, co ve mně burácí, co bych mu rád řekl, a pásl se na měm jankovitém výraze, do něhož jsem se snažil vložiti všechnu zapomnětlivost a všechnu důvěřivost zároveň. A když se popásl taškářskýma očima, v nichž mu jen jen hrál smích nad moji bezbranností, pronesl bodře: „Tak tedy za týden, jistě. Přijď si pro to.“ Povídám, řekl tónem tak bodrým, ujistivým že bych v tom okamžiku na jeho slib sám se by napil utrejchu. Za týden jsem přišel — atelier Čečetkův byl jak zabedněn, byt byl jak zabedněn, všady ticho. Zvonil jsem zuřivě, ale jen ozvěna mi odpovídala. A já tušil, kterak přitel Čečetka tam unitř někde sedí a hrozně se mi směje. „Světe shoř a praskni přátelství!“ mysli jsem, když jsem doma sedal ke stolu, abych Če- četkovi napsal zuřivý, přímo výhrůžný dopis. Na- psal, poslal jsem. O týden později došel dopis, na jehož obálce stkvělo se povědomě písmo Čečetkovo: „Přiteli, choroba moje nenadále se zhoršil (ó, hanebník! jakživ nebyl nemocen!), že jsem okamžitě musil z Prahy. Je mi lépe, sedím ve Mšeně, pilně pracuji, věci hotovy. Přijeď si pro ně. Se srdečným pozdravem Čečetka.“ Nejbližší vlak unášel mne do Mšena — do Mšena u Mělníka, neboť o jiném jsem do té chvíle nevěděl. Lépe řečeno, jiné mi ani nepřipadlo.
Čečetkův Čečetka Praha Mšeno Mělník
7 article
Ve Mšeně však zas nikdo nevěděl o Čečet- kovi. Ani policají, ani četnictvo, ani obecní úřad. ani hospodští. Strašlivě zlořeče a v duchu drtě svět na padrť, vracel jsem se domů. Čečetko třes se! Doma ležel druhý dopis od něho: „Zapomněl jsem Ti poznamenati, že vlak někdejší pražsko-duchcovské vyjíždí o sedméa jedenácti minutách ráno, po půl desáté je ve Zlo- nicích, odkud jsi omnibusem za hodinu ve Mšeném. Očekávám Tě. Popadl jsem Kotyškův slovník, skoupil jsem jízdní řády, mapy štábu, velocipedistů a turistů, Bursíkovu — hledám, nu ano, tu je Mšené čili Mšený, u Budyně nad Ohří. Honem nějakou malou průpravu o Mšeném abych nejel tak na slepo. Ve dvanáctém století vládli tu páni ze Mšeného, z nichž Póta řečený Pelřik jmenoval se též z Ríznburka. Potom páni ze Rvenic, na počátku patnáctého století pan ze Žeberka, později rod pánů z Ilburka. V polovici šestnáctého století přešlo Mšené na pány Zajíce z Háznburka, ve století sedmnáctém vystřídalo se několik majetníků, až panství koupili r. 1765 knižata Kinští, po Kinských Mautner, po Maut- nerovi Brandeis, kterýž je prodal Chabrusu „slavné“ paměti, Chabrus architektu Kirpalovi, Kirpal statkáři F. Tomanovi a teď sedí na Mšeném pečlivý český hospodář Fr. Toman ml. Tak hravě jsem se seznámil s „dějinami Mšeného, než jsem tam dojel. Jak se svět točí! Nejdříve rytíři, knížata, pak Mautnerové, Bran- dejsové, Chabrus — a konečně se oetlo zas v če- ských rukách, v nichž by vlastně měly být všechny české velkostatky. A co jmen! Jaké stří- dáni! A co velkostatků v Čechách! Čte-li člověk jak to jde z ručky do ručky, skoro dostává chuť — — No no no, vždyť já bych se spo- kojil také s nějakým menším, ani by nemusil mí tisle jíter!
Čečetka Kotyškův Bursíkův Kinský Mautner Brandeis Kirpal F Toman Toman Mšeno Mšené Budyně nad Ohře Rvenice Žeberk Háznburk Francie Bran Čechy
8 article
Po hodině jízdy zastavil povoz v pěkném údo líčku před parkem — a heleďme, tamhle mez záhony Čečetka. Nějak ho můj příchod. překvapil. snad mne přece tak jistě nečekal. A dokonce ne- vypadá jako nemocný „Daří se lépe?“ táži se, abych projevil přá telské účastenství s jeho zdravím. „Děkuju, výborně, kamaráde — totiž — — odpovídal přítel nějak roztržitě, „totiž zdejšt prameny jsou výborné. Kyselka, železitá voda. sirnatá — ale pojď, musíš se napít.“ No, vytřásl mne vlak, vytřásl mne omnibus spíše tak útroby moje toužily po něčem hutném ale co by člověk neudělal k vůli malíři, k němuž si jede pro dílo. Vedl mne rovnou k hezké kapličce podoby antického chrámku, v jejíž chladné klenbě vy- téká ze tří rour trojí voda. Přítel Čečetka nodal dokud jsem každé nevypil po půllitru. Dozná- vám, voda výborná, miluju dobrou vodu, ale tř půllitry najednou je přece trochu mnoho- Pritel Čečetka podíval se na mne a řek vážně: „Vidíš, to je můj nápoj. Ráno, v poledne. večer — a přes den taky. Nepiju nic jiného.“ Řekne-li to přítel Čečetka, má vodat jistě účinky zázračné. Nepamatuji se, že by v Praze kdy byl vody píval. Jako zcela bezděky tázal jsem se- „A kde bydlis? Teď, doufaí jsem, neodolá mi a zavede mne k sobě. A tam se zmocním jeho práce. „Výborně bydlím, uvidiš. Ale dříve s trochu poohlédneš. Snad ani nevíš, že Mšen má výborné rašelinové lázně? Nemáš náhodou reumatické bolesti? Vykoupali bychom se.“ Svěřil jsem mu, že dnes nemám náhodou žádných bolestí. Ale kdybych byl věděl, že mu způsobím radost, že bych si jich byl vzal trochu na cestu. Že jich mám doma dost.
Čečetka Pritel Čečetka Praha Mšeno
9 article
„To je škoda, nesmírná škoda,“ litovl přítel. „Vlastní zkušenost nejlépe přesvědčuje. Viděl bys, jak účinkují. Je tomu týden, přivezli sem jednoho presidenta. Mrzák, hotový mrzák. Chodit nemohl, do lázně ho nesli, položili ho do vany, ječel bolestí —a dnes chodí. Má to zastaralé, nikdy nikam nechtěl, bál se lázeňské diéty. Konečně ho to přemohlo — teď lituje, že sem dávno nepřišel. — Ale teď si zajdeme na nějaké sousto, pravda-li?“ S tím jsem souhlasil. Možno sice, že přílel má v příčině jídla nějaké lékařské předpisy, ale já jako pouhý „passant“ mohu jíst jak chci. Neubránil jsem se, byl jsem hostem příte- lovým. Vadilo mi trochu, neboť mne to zavazo- valo. Člověk nemůže pak mluviti zeela upřímně, od plic. A ještě pořád jsem nemohl vědět, jak to dopadne. Postavili nám k talířům po poháru bohu- šovického. Pivo jiskra, a má říz. Přítel zdvihl pohár, lahodil si na barvě proti světlu, po- mlaskl, pil. „Mají tu plzeňské taky,“ povídal, dobré, velmi dobré, ale já se držím bohušovického. V poledne i večer. To je můj nápoj.“ Připadlo mi, kterak mi před chvílí povídal, že jeho nápojem jsou ty vody tam v antickém chrámečku. Teď pivo. Soudil jsem, buď že jsou prameny slabé a nestači mu, nebo mu lékai uložil, aby střídal. Spěchal jsem, abychom zas již byli z lá- zeňské jídelny. Bohudíky, podařilo se mi to. Pojal jsem přítele za rameno a tak jako beze všeho úmyslut „Ale teď mi okážeš svoje přístřeší, vid Máš jistě pěknou vyhlídku.
Máša
10 article
„Mám,“ odvětil, hledě do dálky, jakoby mysl jeho zalétala. „Uklizejí u mne — nařídil jsem, aby bylo vše v pořádku. Mají tam plnié ruce práce. — Ty jsi rybář, viď?“ řekl náhle. „Býval jsem,“ povídám, „ale kde pk v Prazel „Uvidíš kapry, báječné kapry. Tamhlet alej, vidíš? A za tou je rybník s násadou. Když uděláš takhle: pe—pe—pc— — vyplovou ti na povrch a žerou z ruky. Chytrá zvířala.“ Stinnou alejí došli jsme k rybníčku, kapři skutečně již plovali na povrchu. Ale ať jsem dělal jak chtěl: pe—pe—pe! — žádný si mne ani nevšiml a z ruky mi taky nežrali. Což jsem chápal, neboť bych byl potřeboval ruku asi pětimetrovou. Kterak žrali z ruky příteli, ne- vysvětlil mi, Od kaprů vedl mne přítel do divoké části parku lázeňského, přirozeného to háje s mohut- nými stromy, nádhernými velikány, a znenáhla obracel se všechen můj zájem ku pěkné kra- jince, ke skupině lázeňských budov, které tu v roztomilém údoličku leží jako v kolébce, k celé té scenerii, již se nenadějete, když přijíždíte po rovině od Zlonic, silnicí, po jejíchž stranách vlní se do daleka zrající obilí a kde zelenají se veliké lány šťavnaté řípy. Kam cestou oko do- hlédlo, všady bohatá úroda na tučné, plodné půdě požehnaného Podřipska. A náhle s té ro- viny sklouznete do kotlinky mšenské, kde buji stromoví i křoviny a z jejíhož lůna vyvěraji blahodárné, léčivé prameny mšenské. (Bud. závěrek)
Zlonice Buda
11 article Slzy lásky.
Slzy lásky. Skizza z manželského štěstí. Dva kočáry, tažené bujnými páry koní, le- těly po silnici čarovnou, jarní nocí. Jas měsíce rozléval se po korunách stromů, vyšňořených šperkem květů a vpíjel se do perel rosných kapek. Vzduch přesycen byl ambrou pryskyřice z mladých lesů a voněl vláhou par, halfcích do svých tajů modré hladiny vod. V prvém kočáře jela slečna Adéla s profes- sorem Tesařem. Byli pohříženi v rozhovora dívali se druh druhu do očí. Dávno se o tom vědělo, že je professor Tesař ženichem slečny Adély. Seznámili se v minulé zimě na kterési městské zábavě a netrvalo dlouho, co slečna ověřiti mohla pana professora stručným man- dátem: „Promluvte s matinkou“. Sločna Adéla jednala vůbec rozumně, že nedbala lidských řečí, jež jí ženicha vyličovaly barvami, nehrubě lichotnými a jež stavily ho do podivného světla, tvrdíce, že desítka, tvořicí roz- díl v jejich stáří, bude hlavní příčinou vlažnosti páně professorovy, ba jeho větší příchylnosti ke knihařským výrobkům s popraskaným hřbetem. nežli k bílé šíji pomilovánihodné žinky ... Lidé mluvili o něm, jakožto o muži kamenného srdce necitovi a bručálu ..
Adéla profesor pán professorův
12 article
Ba, dokonce jedna z prozíravých Adélči- ných přílelkyň spatřovala v panu Tesařovi bez- ohledného sobce, jenž svůj román lásky zapřádá jen proto, že jest Adélka dceruškou pana vlád- ního rady, na jehož vlivuplném slově dá se snadno zakotviti žebříček mocné protekce . .. Adéla si všeho toho ani nepovšimla a jed- nala prostě dle rady maminčiny. Netrvalo dlouho a slečna se stala nevěstou. Teď právě ujížděla po boku ženichově od hlučného kvasu. Jedna ze známých se toho dne vdávala i pozvala Adélku s rodiči a panem professorem ke svému veselí. A na zpáteční cestě čarovnou nocí vyprovázel pan professor příští družku života v prvém kočáře. Pan vládní rada s chotí jeli za nimi ve voze druhém. Adélka halila se ve chmýří jemného šatu, s nímž pohrával si mírný dech jarní noci. A byl
Adéla Adélka
13 article
jí tak nevýslovně teplo a příjemno po boku ženi chově... zvláště když se chopil její malé ručky a vroucně ji stiskl... Pan professor zašeptal při tom slečně cosi do růžového ouška. Neporoz- uměla mu sice, ale postřehla, že hned na to vznášel k očím bilý, voňavkou dýšící šátek, b spatřila dokonce při měsíčním svitu, že mu vlhne zrak jiskrami dvou krůpějí.. Slzy — — slzy při tiché zpovědi lásky! ... Adélka uvažovala v duchu, srovnává-li se vše, co o svém miláčku z lidských úst zaslechla, s pravdou? Muž, jenž pod dojmem příštího štěstí roní slzy radosti do klína nastávajíe družky, ten muž že by byl sobcem nebo člo- věkem kamenného srdce Nebo snad necitou bručálem? Ah... však počíná ji svítati! Ne- přály jí ho prostě ty závistníce a to hned o chvíle, kdy se pochlubila, že ji není lhostejným. Jak by tak nyní byla nevýslovně šťastnou, kdyby tém zlým družkám ukázati mohla onoho domně- lého necitu a bručála — — slzícího blahem opojením lásky ..
Adélka
14 article
To bylo před desíti roky Dnes ví už paní professorová, co ji potkalo Pochopila již, že se lidé a přítelkyně nemýlily že měly pravdu! Stala se chotí knihomola, člo- věka, jenž nejraději tráví večery při samovaru ve své pracovně a jenž nezná větších slastí, než pohroužiti se v duševní společnost nudných klas siků... Co jí byl platen dobrák od kosti a po- etivec od paty k hlavě, když na ni nebyl žárlivým a když nikdy s ní ani nevycházel? Často truchlí- vala paní Adéla, když si vzpomněla, jak se v svém muži zmýlila a jak se přepočetla se svým osudem. Však by byla tehda jednala jinak, kdyby byla měla dnešní zkušenbsti. A kde by už byla kdyby nebylo robátka, jež ji z andělských kůrů přinesla vranní peruť jako podobenku z alb šťastnějších let . .. Paní Adéla — bůh ví, proč — se nepoci- ťovala šťastnou. Chtěla s mužem chodit do zá- bav, toužila po společnostech, mínila se chlubi svým mužem a toho všeho — nemohla. Pan pro- fessor vyhovoval sice přáním ženuščiným, jal se jen dalo. Posilal ji samotnu do koncertů, zá- bav a divadel, kupoval ji krásné toiletty a před- plácel jí několik modních časopisů. Ale studium opelichaných sbírek starodávných rukopisů horečná sekce aoristů a plusgvamperfekt zdála se mu cennějším požitkem, než trávení večerů po boku sličné žínky leckde ve společnosti .. Ten necita, ten člověk zkamenělého srdee ten bručál!
Adéla bůh vědět
15 article
Jediná věc jí byla záhadou. Jak mohl tehda před léty, při jízdě ne zapomenutelnou jarní nocí tak vroucně za plakat! Přetvařoval se snad, nebo uměl ronit slzy, když si vzpomněl? Kdož ví! Za dnešníel časů nebylo by to nie dívného. Lidé dovedou plakat, aby pohnuli srdečním svalem, kdy chtějí A z duše vane jim při tom ledový, mrazn Paní Aděla uminila si, že se v příhodné chvili na to chotě zeptá. A netrvalo dlouho, že se jí to nahodilo. Právě v předvečer desítiletého jubilca jejich sňatku... Po večeři nepropustila paní professorová chotě a dala se s ním v rozhovor. Shrnula vzpo- mínky let v pestrou kytici květů, jako jimi voněla noc, když se spolu vraceli ze svatebního kvasu šťastnější družky. Ano, právě tomu deset roků „Víš, jak tehda svítil měsíc a víš, jakjs plakal? — — „Cože?“ svraštil čelo překvapeně, „já že jsem plakal? — — „Ovšem,“ potvrzovala s důrazem pan Adéla. „A to právě bylo příčinou, že jsem k tobě srdeem tak zahořela a že jsem ti uvěřila . . . Sou- dila jsem, že muž, jenž schopen je pláče, je schopen i lásky ... Pan professor dal se nyní do hlučného smichu. „Už vím, miláčku... už si vzpomínám .. Máš pravdu, tekly mi slzy... Ale proto, ž jsemtehdaměl nehoráznou rýmu.. Také proto jsem si přikrýval nos šátkem ... Víš miláčku, šeptal jsem ti to, ale tys mi tenkrát ne rozuměla — chlad —
Adět Adéla
16 article
krs lon.
17 article Košíček jahod.
Košíček jahod. Ulehl jsem velmi ospalý a ihned jsem zavře oči. Tu usedl na cípek mé podušky skřítek, který mne častokráte ve snu navštěvuje, a vypravuje mi pohádky. Čarovným hláskem, znějícím jako tlukot srdce, šeptal mi do ucha; „Znáš pohádku o košíčku jahod?“ „Neznám,“ odvětil jsem mu, aniž byeh otevřel oči. „Nu, tak,“ děl skřítek, „tedy ti ji povím. A vyprávěl mi. Byl jednou jeden hrabě, který byl až po uš zamilován do princezny. Hrabě byl statečný hezký mladík a kdyby byl celý týden cestoval v kočáře po svém panství, vždycky mohl večen uložiti hlavu ku spánku ve vlastním hradě vlast- ním dvorci neb loveckém zámečku. Princezna pak byla čarokrásná, že ani rusalky se neodvažovaly vyjíti ze svých úkrytů, protože se bály, aby jejich krása nebledla před krásou její. Postava její byla tak štíhlá, přímá a útlá, že si ji palmy chtěly zvoliti za královnu, když jim o ní vyprávěly vla- šťovičky, které přiletěly na jih. V plavých její kadeřích zlatem hrál paprsek sluneční, oči měla jako nejčistší obloha, úsměv její zahanbil zářně jaro a kam její drobná nožka vkročila, růže vykvé- taly v jejích stopách. Tak viděl to vše zamilo- vaný hrabě, který stále dívku obletoval. Princezna byla sice chudá, ale proto dobře věděla, jakým bohatstvím jest mu její krása. Přijímala dvořen hraběte s rozkošným úsměvem, a po tají netrpě- livě počítala minuty, které je dělí od sebe. Stará hraběnka, mladého hraběte matka, byla dáma neobyčejně zkušená a prozíravá, často va- rovala svého syna: — Jiří, můj synu, střež se té dívčiny! Kdo jest bohat, jako ty, nemůže věděti, nebéře-li s jej chudá princezna jen pro peníze?! Avšak hrabě Jiři uraženě odmítal všeliké po- dezřivání a jednou večer na plesu, když dotančil „kolo“ (protože můj skřitek také zná „kolo“) vyznal princezně lásku. Ona řekla s radost
Hrabě Jiří Jiř
18 article
„ano“, a když hrabě Jiří podotkl princezně žen tem či na zkoušku, aby se v očích matčiných upokojil: — Melindo, ale já nemám žádného jmění, jsem chudý člověk — tehdy dívka zašvitořila se zářícím zrakem — Jiří, vždyť já budu také chudál Rozumí se, že to mohla zcela snadno říci jelikož věděla, jaké obrovské jmění hrabě Jiří má Stalo se však tehdy, když se vracela prin- cezna Melinda, nyní Jiřikova nevěsta, za svítání uhřátá domů z plesu, že se nastudila v chladném povětří a dostala zánět plic. Měla prudkou ho- rečku a po celé dny spočívala v bezvědomi s roz- pálenýma tvářema na svém lůžku, bolestně vzdy- chajíc jako vadnoucí, schnoucí růže na bílém sněhu. Ženich její, upadnuv v zoufalství, povolal k ní nejlepší lékaře z celého království: nikdo nedovedl krásné princezně pomoci. Hrabě Jiří zasténal bolestí. V tom okamžiku vešel sluha a oznámil, že nějaká cikánka chce mluviti s hrabětem. Jiří mimovolně vyšel do druhé komnaty, kdež čekala cikánka.
Jiří Melinda Jiřikův Jiří mimovolně
19 article
— Čeho žádáš ode mne? — tázal se lho- stojně nešťastný muž. — Chci pomoci tvé nevěstě, zasupěla stará cikánka. A nečekajíc na rozhodnutí hraběte, rychle spustila: — Lékari tvrdí, že princezna zemře. Ale lé- kaři ničemu nerozumějí. Princezna zůstane na živu, uzdraví se a bude opět krásná jako byla, dostane-li košíček čerstvých lesních jahod, a sní-li je do posledního zrnka. — Mluvíš pravdu? — přiskočil Jiří k ci kánce — mluviš-li pravdu, učiním tě bohatou. ale máš-li mne za blázna . ..l Nedokončil, nýbrž zoufale patřil před sebe- — Ale kde pak bych mohl koupiti nyní — v takové třeskuté zimě — čerstvé lesní jahody? Cikánka se vzpřímila. — To jest právě to — promluvila s jiskřícím zrakem — to jest právě to! Teď nejsou nikde žádné čerstvé lesní jahody, avšak miluješ-li opravdu svou nevěstu, tehdy v zimě, ve větru, v mrazu, ve sněhu tak dlouho budeš hledati až přece jen nalezneš alespoň malý košíček. Protože nic jiného nemůže zachrániti toho, komu je chce přinésti, než láska.
Jiří Cikánek
20 article
Hrabě Jiří si přejel rukou čelo a potom po- hlédl na starou cikánku nadějí planoucím zrakem — Jestliže má láska může ji zachrániti, jistě nezemře! Potom, dav eikánce sto dukátů, obléklsi premovaný kožich a vsednuv do svého kočáru, dal se dovězti rychle, jako vítr, k nejpřednějšímu lahůdkářskému obchodu v městě. Vyskočil z vozu a vpadl do krámu. — Máte čerstvé lesní jahody? — Och, urozený pane — ukláněl se uctivě obchodník — jak si můžele přáti čerstvých les- ních jahod nyní, v únoru? — Můj bože! — naříkal hrabě — ale já po- třebuji právě nyní košíček čerstvých lesních jahod! Prodavači v obchodě se na sebe podívali. a hrabě se obrátil na patě a vyběhl ze skladu. Jakmile vykročil na ulici, zjevila se před ním ci- kánka. — Já — postavila se před Jiřího — znám místo, kde bys mohl snad i nyní najíti čerstvé lesní jahody. — A kde že jest to místo? — zvolal na n hrabě netrpělivě. — Inu — odvětila cikánka — to ti mohu jen tehdy prozraditi, dáš-li mně dříve svůj pěkný. premovaný kožich, protože můj syn jest právě tak velký jako ty, a nemá ani kabátu. Hrabě se svlékl beze slova ze svého kožichu a odevzdal jej cikánce. — V lese, uprostřed lesů, stojí chaloupka v ní bydlí mladá dívka, která ti snad dovede opa- třiti jahody. — Kde jest ten les? — tázal se Jiří, ježto se počínal třásti ve svém malém kabátku v mra- zivém větru a byl by již rád vsedl do kočáru. — Jeď jen k mýtu a tam někam zahni n císařskou silnici. — Ale kam se obrátím? — vyptával se hrabě. Cikánka však byla ta tam. Bleskurychle dal se vyvézti z města. Za ne- dlouho minuli mýto a dostali se na silnici. Hrčel a hrčel po ní hraběcí povoz, avšak les nebylo nikde viděti.
Jiří Hrabě Cikánek Ina
21 article
— Snad nebloudíme? — pomyslil si hrabě po dvouhodinné jízdě, a vyhlédl z okna kočáru, aby se podíval, není-li tam někdo, koho by se mohl otázati? V tom právě zastavil u vozu rozedraný člo- věk. Jiří jej oslovil: — neví-li, kde jest zde les? Ale otrhaný člověk místo odpovědi dával na jevo posuňky, že jest hluchoněmý. Hrabě tedy na- psal otázku na desetizlatovou bankovku a dal mu ji. Rozedranec na to živě kýval hlavou, že ví, kde jest les. Načež vytáhl také kousek papíru a napsal, že ihned poví, kde jest les, jakmile na- bude řeči. Ale řeč — to také napsal — jest za kletá, a jen tehdy se vráti, když mu hrabě daruje svůj kočár i s koňmi. Jiří přečetl písmo a oka- mžitě vystoupil z kočáru. — Celý povoz jest tvůj! — řekl rozedra- nému člověku, který se již postavil jednou nohou na stupátko vozu a promluvil: — Podívej se, tamto jest les před tebou! A skutečně, v tom okamžiku bylo možno viděti v dálce asi několik set kroků les, který hledal. — S radostí ti dávám svůj kočár i s koňmí — pravil hrabě a vděčně stiskl ruku otrhanci, kterému se teď i řeč vrátila a ještě měl kočár Odjel v něm ihned opačným směrem. Šťastný člověk! Hrabě Jiři pak bez kožichu, v malém ka- bátku ubíral se dále pěšky k lesu. Byl třeskutý mráz, až mu zimou zuby cvakaly, on však toho nedbal, vždyť viděl před sebou les, kde dostane čerstvé jahody pro princeznu. A šel a šel stále stejně rychle, při čemž si třel tu uši, tu ruce, aby mu snad nějak neumrzly. Viděl sice les před sebou ve vzdálenosti asi pěti minut, šel však již dobrých deset minut, ba šel již čtvrt hodiny, a les byl stále stejně vzdálen jakov prvém okamžiku, když jej spatřil. Ale proto přece šel, spěchal dál a dále, nedbaje větru, chladu a mrazu. Šel a šel a les byl stále v téže vzdálenosti, jako před tím. Hraběte Jiřího po
Jiří Hrabě Jiř
22 title
Napsal .
23 article
jednou zachvátila hrůza: zpozoroval, že les utík před ním dál a dále; jak se k němu přibližoval, les se právě o tolik od něho vzdaloval. Viděl, jak stromy při každém kroku couvaly před ním dále. — Ale to jest vskutku strašlivě! — mysli si. A v zoufalství dal se do běhu po silnici. — Přece se musím dostati k tomu lesu! — zvolal udýchán. Marně! Stromy také úprkem letěly před ním a les byl stále ve stejné vzdále- nosti jako v prvém okamžiku. Dobré dvě hodiny mohl již trvati tento pří- šerný hon, když hrabě Jiři pojednou seznal, že nemůže dále a klesl na cestě. V tom okamžiku zjevil se před ním, jakoby byl z lesa vyrostl, jeho bývalý vlastní kočár. Někdo otevřel dvířka a oslovil hraběte- — Zastavím les, dáš-li mi za to výměnou všecky své statky a celé své jmění! — Hrabě vzpomněl na svou umírající nevěstu a odvětil- — S radostí ti dám za to všecky své statky a celé své jmění; ale čím potom zaplatím v cha- loupce v lese za košíček čerstvých lesních jahod?! — Ty ti rovněž dám ihned — ozval se týž hlas — dáš-li mi za ně výměnou svou hraběcí hodnost. —
Jiř Hrabě
24 article
— Milerád! — vydechl hrabě, totiž ted mu budeme říkati jen: Jiří. Kolem něho vy- rostly pojednou zelené stromy a křoviny, jakoby ani nebyla zima, nýbrž jaro, a za chvili na to podávala mu svěží, mladá dívčinka košíček čerstvých, vonných jahod: — Právě jsem je nasbírala — promluvila. usmívajíc se. Jsem Láska! — Na to pojednou vše zmizelo a Jiří stál samo- ten uprostřed zimy, s košíčkem čerstvých, les- ních jahod v ruce. Jen povoz stál ještě vedle něho. A teď vychýlil se z jednoho okénka onen rozedraný člověk, z druhého stará cikánka a oba najednou zpanštěle volali na něji — Jsi výtečný člověk, Jiří, že jsi všechno dal pro toho, koho miluješ. Ale bláhový jsi, že jsi obětoval vše pro ženu, aniž jsi věděl, zaslou- ží-li této veliké oběti. Na to vtáhli oba hlavy do kočáru a rychle odjeli.
Jiří Láska
25 article
Melindě, krásné princezně, skutečně bylo ještě téhož dne lépe po košíčku čerstvých, les- ních jahod. Potom den za dnem se uzdravovala, sílila a nabývala krásy, až byla opět tak svěží a krásná jako před nemocí. Palmy, na jihu ro- stoueí, opět si ji chtěly zvoliti za královnu, ru- salky opět se neodvažovaly vyběhnouti ze svých úkrytů a ve stopách jeji drobné nožky opět vy- kvétaly růže, kamkoliv vkročila. Nejednou licho- tivě děkovala Jiřimu za jahody, ale nikdy se ho neotázala, jakým způsobem jí je opatřil v zimě, v únoru. Protože zvědavosť žen tak daleko ne- sahá, odkud berou muži své oběti. Jelikož se ne- tázala, Jiří také nic neřekl a nevěděla princezna o všem tom ničeho. Ani to nevěděla, že Jiři již není hrabětem a nemá žádného jmění. Den sňatku se blížil a Jiři hleděl s tlukou- eím srdcem vstříc chudé sice, avšak šťastné budoucnosti. A kdož ví, snad by ještě do dnes pchlížel, kdyby jednoho krásného dne nebyl ob- držel maličký balíček a psaní od krásné prin- cezny. V malém balíčku byl snubní prstének prineeznin, ve psaní pak stálo několik řádečků: — Právě nyní přišel ke mně smědý mladík. který mi vyprávěl, že obdržel tvé statky a hra- běeí titul, požádal mne o ruku a stala jsem se jeho manželkou. Můžeš nahlédnouti, že v chu- době byli bychom si jen na obtiž. „Smědý“ mladik — krčil se skřítek n eipku mé podušky — byl onen otrhanec, syn staré cikánky. Stará hraběnka pak, kteráž byla dáma velmi zkušená, pravila Jiřímu na útěchu: — Můj synu, která se nyní stane tvou man- želkou, o tě můžeš býti přesvědčen, že tě bude míti ráda. — Protože v záležitosti lásky přece jediná jen ehudoba jest nejlepší jistotou — dodal skřílek na konec, významně mrknuv a jakoby ho ani ni- kdy nebylo, byl ten tam z cípku podušky. Žoldos Lásl ó, přel. z maďarštiny-
Melinda Palma Jiří Smědá
26 article Kouzelný prostředek.
Kouzelný prostředek. Ve věku dvacetičtyř let stal jsem se po smrti svého otce v naší malé vesničce kostelníkem. Své povinnosti plnil jsem s největší přesností, to tim spíše, ježto mou hhlavou vířila utkvělá my- šlénka, že bude ze mne kněz, ačkoliv jsem byl chlapíkem nevzdělaným a beze všech sehopnost Jednoho dne stala se však se mnou nena- dálá změna. Zamiloval jsem se na smrť do nej- krásnější dívky naší vesnice, do Julinky Vese- lých. Nedlouho na to oznámil jsem jí se zářícíma očima, že si ji chci vzíti za ženu. Ale Julinka dala se do smíchu a smála se tak upřímně, jako se smává člověk, když vidí tancovati medvěda. Julinka byla poněkud hrdá a pokládala se za něco vznešenějšího, poněvadž sloužila u pana starosty a vyprovázívala jeho dceru do kostela. Jadinou její touhou bylo, aby dostala za muže nějakého bohatého a vznešeného pána. Způsob, jakým vyznání a nabídku moji od- mítla, mne nanejvýše urazil, a já přísahal jsem té naduté holce krutou pomstu. Tisíce různých plánů vylíhlo se v mě hlavě, ale ani jediný nezdál se mi býti dosti nemilosrdným.
Julinka Julinka Vesa
27 article
Mezitím, co jsem takto uvažoval o pro- středcích ku provedení své strašlivé pomsty pozvala mne Julinka jednoho dne, k největšímu mému úžasu, na dostaveníčko. Nevěděl jsem, co si mám o tom mysliti? Mám jíti čili nie? Však šel jsem přece a se silně tlukoueím srdcem oče- kával jsem ji na místě ustanoveném. Konečně se objevila. Vracela se domů od studně, se džbánem na hlavě, a ruce měla uschovány pod zástěrou. — Nu, je dost, že už jsi tady — zvolal jsem na ni netrpělivě. Už na tě čekám celou věčnost, a za chvíli musím jíti do kostela zvonit! Dívka ohlédla se na všecky strany a svůdně se na mne dívajíc, pravila: — Milý Josefe, nech toho zvonění, já mám teď pro tebe něco moudřejšího! Jde o mnoho zlatých. Chceš si vydělati dvě stě zlatých? Dvě stě stříbrných zlatníků? S úžasem pohledl jsem na dívku. Čekal jsem od ní nabídnutí ke sňatku a teď jsem měl najednou takový pocit, jakoby mi byla ta holka ten svůj džbán vody za krk nalila.
Josef