1
masthead
9. srpna 1903.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 216.
4
title
Mšený, Mšené, Mšeno.
Mšené
Mšeno
5
article
Bezděčná episoda lázeňíská.
Bezděčná episoda lázeňíská.
„Hospodský! Hospodská! Hospodské!“ tal
nějak volá náčelník vyslanectva z Braganzy neb
odkud v rozpustilé operetě Offenbachově, v „Ban
ditech“. Ale ať hledám jak chci, tuhle u Mšeného
mi ta ženská koncovka schází. Nenalezám jí ani
v Ottově slovníku náučném, ani v Mistopisném
slevníku Kotyškově. A v Popise království Če-
ského od Fr. Palackého schází dokonce i ten
mužský Mšený. Má jen Mšené, Mšeno,
Mšeno, Mšené.
Pěkná permutace! Mšené, Mšeno, Mšeno,
Mšené! Vidte, myslíte si, že to je pořád jedno.
Snad, abyste se nepletli, ustanovite se konečně
na Mšeně.
Taky mně to bylo do nedávna jedno a taky
jsem si myslil: No, Mšeno...! Až tu jednoho
dne přitel Čečetka —
Ach, přítel Čečetka! A vůbec přátelé
Přátelé, zkrátka, jsou falešníci. Přitěžující okol
nosti u přítele Čečetky pak jest, že je malířem
Slíbí-li vám obuvník do soboty do večera boty,
můžete se skoro spolehnouti, že je v neděli ráno
přinese. Slibí-li vám krejčí do neděle nový oblek,
nikterak vám neradím, abyste starý v sobotu
večer prodávali, neboť byste v neděli sotva mohli
z domu. Ale slíbíli vám něco malíř do vánoc, pak
skoro není zbytečnou otázka, míní-li to vánoce
lelošní, napřesrok nebo snad až za pět let.
Čímž nechci říci, že přítel Čečetk
taky mně slibuje do vánoc. O né! Klade lhůty
kratší, někdy třeba jenom týdenní, — arciže pak
taky nic neudělá.
Offenbachův
Ottův
Kotyškův
Palacký
Čečetka
Vánoce
Braganza
Bana
Francie
Mšené
Mšeno
6
article
Rozeházeli jsme se jednou na sklonku letoš-
ního jara a já mluvil jsem do něho slovy an
dělskými, aby dodělal, co byl rozdělal, dřiv než
odjede na prázdniny. Redaktoři mluví někdy tak.
že by jim včely mohly se rtů sbírati med. Dlva
se na mne, dlouho se díval, pohledem tak upřím
ným, a konečně řekli
„Taky jsem ti už někdy slíbil, abych pal
nebyl udělal?“
Bylo třeba všeho sebezapření, abych mlčel
na ta slova, abych přítele nějakou připomínkou
nepodráždil. Díval se zase a dobře věděl, co
ve mně burácí, co bych mu rád řekl, a pásl se
na měm jankovitém výraze, do něhož jsem se
snažil vložiti všechnu zapomnětlivost a všechnu
důvěřivost zároveň. A když se popásl taškářskýma
očima, v nichž mu jen jen hrál smích nad moji
bezbranností, pronesl bodře:
„Tak tedy za týden, jistě. Přijď si pro to.“
Povídám, řekl tónem tak bodrým, ujistivým
že bych v tom okamžiku na jeho slib sám se by
napil utrejchu.
Za týden jsem přišel — atelier Čečetkův
byl jak zabedněn, byt byl jak zabedněn, všady
ticho. Zvonil jsem zuřivě, ale jen ozvěna mi
odpovídala. A já tušil, kterak přitel Čečetka tam
unitř někde sedí a hrozně se mi směje.
„Světe shoř a praskni přátelství!“ mysli
jsem, když jsem doma sedal ke stolu, abych Če-
četkovi napsal zuřivý, přímo výhrůžný dopis. Na-
psal, poslal jsem.
O týden později došel dopis, na jehož obálce
stkvělo se povědomě písmo Čečetkovo:
„Přiteli, choroba moje nenadále se zhoršil
(ó, hanebník! jakživ nebyl nemocen!), že jsem
okamžitě musil z Prahy. Je mi lépe, sedím ve
Mšeně, pilně pracuji, věci hotovy. Přijeď si pro
ně. Se srdečným pozdravem Čečetka.“
Nejbližší vlak unášel mne do Mšena — do
Mšena u Mělníka, neboť o jiném jsem do té chvíle
nevěděl. Lépe řečeno, jiné mi ani nepřipadlo.
Čečetkův
Čečetka
Praha
Mšeno
Mělník
7
article
Ve Mšeně však zas nikdo nevěděl o Čečet-
kovi. Ani policají, ani četnictvo, ani obecní úřad.
ani hospodští. Strašlivě zlořeče a v duchu drtě
svět na padrť, vracel jsem se domů. Čečetko
třes se!
Doma ležel druhý dopis od něho:
„Zapomněl jsem Ti poznamenati, že vlak
někdejší pražsko-duchcovské vyjíždí o sedméa
jedenácti minutách ráno, po půl desáté je ve Zlo-
nicích, odkud jsi omnibusem za hodinu ve
Mšeném. Očekávám Tě.
Popadl jsem Kotyškův slovník, skoupil jsem
jízdní řády, mapy štábu, velocipedistů a turistů,
Bursíkovu — hledám, nu ano, tu je Mšené čili
Mšený, u Budyně nad Ohří.
Honem nějakou malou průpravu o Mšeném
abych nejel tak na slepo. Ve dvanáctém století
vládli tu páni ze Mšeného, z nichž Póta řečený
Pelřik jmenoval se též z Ríznburka. Potom páni
ze Rvenic, na počátku patnáctého století pan ze
Žeberka, později rod pánů z Ilburka. V polovici
šestnáctého století přešlo Mšené na pány Zajíce
z Háznburka, ve století sedmnáctém vystřídalo
se několik majetníků, až panství koupili r. 1765
knižata Kinští, po Kinských Mautner, po Maut-
nerovi Brandeis, kterýž je prodal Chabrusu
„slavné“ paměti, Chabrus architektu Kirpalovi,
Kirpal statkáři F. Tomanovi a teď sedí na Mšeném
pečlivý český hospodář Fr. Toman ml.
Tak hravě jsem se seznámil s „dějinami
Mšeného, než jsem tam dojel. Jak se svět točí!
Nejdříve rytíři, knížata, pak Mautnerové, Bran-
dejsové, Chabrus — a konečně se oetlo zas v če-
ských rukách, v nichž by vlastně měly být
všechny české velkostatky. A co jmen! Jaké stří-
dáni! A co velkostatků v Čechách! Čte-li člověk
jak to jde z ručky do ručky, skoro dostává
chuť — — No no no, vždyť já bych se spo-
kojil také s nějakým menším, ani by nemusil mí
tisle jíter!
Čečetka
Kotyškův
Bursíkův
Kinský
Mautner
Brandeis
Kirpal
F Toman
Toman
Mšeno
Mšené
Budyně nad Ohře
Rvenice
Žeberk
Háznburk
Francie
Bran
Čechy
8
article
Po hodině jízdy zastavil povoz v pěkném údo
líčku před parkem — a heleďme, tamhle mez
záhony Čečetka. Nějak ho můj příchod. překvapil.
snad mne přece tak jistě nečekal. A dokonce ne-
vypadá jako nemocný
„Daří se lépe?“ táži se, abych projevil přá
telské účastenství s jeho zdravím.
„Děkuju, výborně, kamaráde — totiž — —
odpovídal přítel nějak roztržitě, „totiž zdejšt
prameny jsou výborné. Kyselka, železitá voda.
sirnatá — ale pojď, musíš se napít.“
No, vytřásl mne vlak, vytřásl mne omnibus
spíše tak útroby moje toužily po něčem hutném
ale co by člověk neudělal k vůli malíři, k němuž
si jede pro dílo.
Vedl mne rovnou k hezké kapličce podoby
antického chrámku, v jejíž chladné klenbě vy-
téká ze tří rour trojí voda. Přítel Čečetka nodal
dokud jsem každé nevypil po půllitru. Dozná-
vám, voda výborná, miluju dobrou vodu, ale tř
půllitry najednou je přece trochu mnoho-
Pritel Čečetka podíval se na mne a řek
vážně:
„Vidíš, to je můj nápoj. Ráno, v poledne.
večer — a přes den taky. Nepiju nic jiného.“
Řekne-li to přítel Čečetka, má vodat
jistě účinky zázračné. Nepamatuji se, že by
v Praze kdy byl vody píval.
Jako zcela bezděky tázal jsem se-
„A kde bydlis?
Teď, doufaí jsem, neodolá mi a zavede mne
k sobě. A tam se zmocním jeho práce.
„Výborně bydlím, uvidiš. Ale dříve s
trochu poohlédneš. Snad ani nevíš, že Mšen
má výborné rašelinové lázně? Nemáš náhodou
reumatické bolesti? Vykoupali bychom se.“
Svěřil jsem mu, že dnes nemám náhodou
žádných bolestí. Ale kdybych byl věděl, že mu
způsobím radost, že bych si jich byl vzal trochu
na cestu. Že jich mám doma dost.
Čečetka
Pritel Čečetka
Praha
Mšeno
9
article
„To je škoda, nesmírná škoda,“ litovl
přítel. „Vlastní zkušenost nejlépe přesvědčuje.
Viděl bys, jak účinkují. Je tomu týden, přivezli
sem jednoho presidenta. Mrzák, hotový mrzák.
Chodit nemohl, do lázně ho nesli, položili ho
do vany, ječel bolestí —a dnes chodí. Má to
zastaralé, nikdy nikam nechtěl, bál se lázeňské
diéty. Konečně ho to přemohlo — teď lituje, že
sem dávno nepřišel. — Ale teď si zajdeme na
nějaké sousto, pravda-li?“
S tím jsem souhlasil. Možno sice, že přílel
má v příčině jídla nějaké lékařské předpisy, ale
já jako pouhý „passant“ mohu jíst jak chci.
Neubránil jsem se, byl jsem hostem příte-
lovým. Vadilo mi trochu, neboť mne to zavazo-
valo. Člověk nemůže pak mluviti zeela upřímně,
od plic. A ještě pořád jsem nemohl vědět, jak to
dopadne.
Postavili nám k talířům po poháru bohu-
šovického. Pivo jiskra, a má říz. Přítel zdvihl
pohár, lahodil si na barvě proti světlu, po-
mlaskl, pil.
„Mají tu plzeňské taky,“ povídal, dobré,
velmi dobré, ale já se držím bohušovického.
V poledne i večer. To je můj nápoj.“
Připadlo mi, kterak mi před chvílí povídal,
že jeho nápojem jsou ty vody tam v antickém
chrámečku. Teď pivo. Soudil jsem, buď že jsou
prameny slabé a nestači mu, nebo mu lékai
uložil, aby střídal.
Spěchal jsem, abychom zas již byli z lá-
zeňské jídelny. Bohudíky, podařilo se mi to.
Pojal jsem přítele za rameno a tak jako beze
všeho úmyslut
„Ale teď mi okážeš svoje přístřeší, vid
Máš jistě pěknou vyhlídku.
Máša
10
article
„Mám,“ odvětil, hledě do dálky, jakoby
mysl jeho zalétala. „Uklizejí u mne — nařídil
jsem, aby bylo vše v pořádku. Mají tam plnié
ruce práce. — Ty jsi rybář, viď?“ řekl náhle.
„Býval jsem,“ povídám, „ale kde pk
v Prazel
„Uvidíš kapry, báječné kapry. Tamhlet
alej, vidíš? A za tou je rybník s násadou. Když
uděláš takhle: pe—pe—pc— — vyplovou ti na
povrch a žerou z ruky. Chytrá zvířala.“
Stinnou alejí došli jsme k rybníčku, kapři
skutečně již plovali na povrchu. Ale ať jsem
dělal jak chtěl: pe—pe—pe! — žádný si mne
ani nevšiml a z ruky mi taky nežrali. Což jsem
chápal, neboť bych byl potřeboval ruku asi
pětimetrovou. Kterak žrali z ruky příteli, ne-
vysvětlil mi,
Od kaprů vedl mne přítel do divoké části
parku lázeňského, přirozeného to háje s mohut-
nými stromy, nádhernými velikány, a znenáhla
obracel se všechen můj zájem ku pěkné kra-
jince, ke skupině lázeňských budov, které tu
v roztomilém údoličku leží jako v kolébce, k celé
té scenerii, již se nenadějete, když přijíždíte po
rovině od Zlonic, silnicí, po jejíchž stranách
vlní se do daleka zrající obilí a kde zelenají se
veliké lány šťavnaté řípy. Kam cestou oko do-
hlédlo, všady bohatá úroda na tučné, plodné
půdě požehnaného Podřipska. A náhle s té ro-
viny sklouznete do kotlinky mšenské, kde buji
stromoví i křoviny a z jejíhož lůna vyvěraji
blahodárné, léčivé prameny mšenské.
(Bud. závěrek)
Zlonice
Buda
11
article
Slzy lásky.
Slzy lásky.
Skizza z manželského štěstí.
Dva kočáry, tažené bujnými páry koní, le-
těly po silnici čarovnou, jarní nocí. Jas měsíce
rozléval se po korunách stromů, vyšňořených
šperkem květů a vpíjel se do perel rosných
kapek. Vzduch přesycen byl ambrou pryskyřice
z mladých lesů a voněl vláhou par, halfcích do
svých tajů modré hladiny vod.
V prvém kočáře jela slečna Adéla s profes-
sorem Tesařem. Byli pohříženi v rozhovora
dívali se druh druhu do očí. Dávno se o tom
vědělo, že je professor Tesař ženichem slečny
Adély. Seznámili se v minulé zimě na kterési
městské zábavě a netrvalo dlouho, co slečna
ověřiti mohla pana professora stručným man-
dátem: „Promluvte s matinkou“.
Sločna Adéla jednala vůbec rozumně, že
nedbala lidských řečí, jež jí ženicha vyličovaly
barvami, nehrubě lichotnými a jež stavily ho do
podivného světla, tvrdíce, že desítka, tvořicí roz-
díl v jejich stáří, bude hlavní příčinou vlažnosti
páně professorovy, ba jeho větší příchylnosti ke
knihařským výrobkům s popraskaným hřbetem.
nežli k bílé šíji pomilovánihodné žinky ... Lidé
mluvili o něm, jakožto o muži kamenného srdce
necitovi a bručálu ..
Adéla
profesor
pán
professorův
12
article
Ba, dokonce jedna z prozíravých Adélči-
ných přílelkyň spatřovala v panu Tesařovi bez-
ohledného sobce, jenž svůj román lásky zapřádá
jen proto, že jest Adélka dceruškou pana vlád-
ního rady, na jehož vlivuplném slově dá se
snadno zakotviti žebříček mocné protekce . ..
Adéla si všeho toho ani nepovšimla a jed-
nala prostě dle rady maminčiny. Netrvalo dlouho
a slečna se stala nevěstou. Teď právě ujížděla po
boku ženichově od hlučného kvasu. Jedna ze
známých se toho dne vdávala i pozvala Adélku
s rodiči a panem professorem ke svému veselí.
A na zpáteční cestě čarovnou nocí vyprovázel
pan professor příští družku života v prvém
kočáře. Pan vládní rada s chotí jeli za nimi ve
voze druhém.
Adélka halila se ve chmýří jemného šatu,
s nímž pohrával si mírný dech jarní noci. A byl
Adéla
Adélka
13
article
jí tak nevýslovně teplo a příjemno po boku ženi
chově... zvláště když se chopil její malé ručky
a vroucně ji stiskl... Pan professor zašeptal
při tom slečně cosi do růžového ouška. Neporoz-
uměla mu sice, ale postřehla, že hned na to
vznášel k očím bilý, voňavkou dýšící šátek, b
spatřila dokonce při měsíčním svitu, že mu
vlhne zrak jiskrami dvou krůpějí..
Slzy — — slzy při tiché zpovědi lásky! ...
Adélka uvažovala v duchu, srovnává-li se
vše, co o svém miláčku z lidských úst zaslechla,
s pravdou? Muž, jenž pod dojmem příštího
štěstí roní slzy radosti do klína nastávajíe
družky, ten muž že by byl sobcem nebo člo-
věkem kamenného srdce Nebo snad necitou
bručálem? Ah... však počíná ji svítati! Ne-
přály jí ho prostě ty závistníce a to hned o
chvíle, kdy se pochlubila, že ji není lhostejným.
Jak by tak nyní byla nevýslovně šťastnou, kdyby
tém zlým družkám ukázati mohla onoho domně-
lého necitu a bručála — — slzícího blahem
opojením lásky ..
Adélka
14
article
To bylo před desíti roky
Dnes ví už paní professorová, co ji potkalo
Pochopila již, že se lidé a přítelkyně nemýlily
že měly pravdu! Stala se chotí knihomola, člo-
věka, jenž nejraději tráví večery při samovaru
ve své pracovně a jenž nezná větších slastí, než
pohroužiti se v duševní společnost nudných klas
siků... Co jí byl platen dobrák od kosti a po-
etivec od paty k hlavě, když na ni nebyl žárlivým
a když nikdy s ní ani nevycházel? Často truchlí-
vala paní Adéla, když si vzpomněla, jak se v
svém muži zmýlila a jak se přepočetla se svým
osudem. Však by byla tehda jednala jinak, kdyby
byla měla dnešní zkušenbsti. A kde by už byla
kdyby nebylo robátka, jež ji z andělských kůrů
přinesla vranní peruť jako podobenku z alb
šťastnějších let . ..
Paní Adéla — bůh ví, proč — se nepoci-
ťovala šťastnou. Chtěla s mužem chodit do zá-
bav, toužila po společnostech, mínila se chlubi
svým mužem a toho všeho — nemohla. Pan pro-
fessor vyhovoval sice přáním ženuščiným, jal
se jen dalo. Posilal ji samotnu do koncertů, zá-
bav a divadel, kupoval ji krásné toiletty a před-
plácel jí několik modních časopisů. Ale studium
opelichaných sbírek starodávných rukopisů
horečná sekce aoristů a plusgvamperfekt zdála
se mu cennějším požitkem, než trávení večerů
po boku sličné žínky leckde ve společnosti ..
Ten necita, ten člověk zkamenělého srdee
ten bručál!
Adéla
bůh vědět
15
article
Jediná věc jí byla záhadou.
Jak mohl tehda před léty, při jízdě ne
zapomenutelnou jarní nocí tak vroucně za
plakat! Přetvařoval se snad, nebo uměl ronit
slzy, když si vzpomněl? Kdož ví! Za dnešníel
časů nebylo by to nie dívného. Lidé dovedou
plakat, aby pohnuli srdečním svalem, kdy chtějí
A z duše vane jim při tom ledový, mrazn
Paní Aděla uminila si, že se v příhodné
chvili na to chotě zeptá.
A netrvalo dlouho, že se jí to nahodilo.
Právě v předvečer desítiletého jubilca jejich
sňatku...
Po večeři nepropustila paní professorová
chotě a dala se s ním v rozhovor. Shrnula vzpo-
mínky let v pestrou kytici květů, jako jimi voněla
noc, když se spolu vraceli ze svatebního kvasu
šťastnější družky. Ano, právě tomu deset roků
„Víš, jak tehda svítil měsíc a víš, jakjs
plakal? — —
„Cože?“ svraštil čelo překvapeně, „já že
jsem plakal? — —
„Ovšem,“ potvrzovala s důrazem pan
Adéla. „A to právě bylo příčinou, že jsem k tobě
srdeem tak zahořela a že jsem ti uvěřila . . . Sou-
dila jsem, že muž, jenž schopen je pláče, je
schopen i lásky ...
Pan professor dal se nyní do hlučného
smichu.
„Už vím, miláčku... už si vzpomínám ..
Máš pravdu, tekly mi slzy... Ale proto, ž
jsemtehdaměl nehoráznou rýmu..
Také proto jsem si přikrýval nos šátkem ... Víš
miláčku, šeptal jsem ti to, ale tys mi tenkrát ne
rozuměla —
chlad —
Adět
Adéla
17
article
Košíček jahod.
Košíček jahod.
Ulehl jsem velmi ospalý a ihned jsem zavře
oči. Tu usedl na cípek mé podušky skřítek, který
mne častokráte ve snu navštěvuje, a vypravuje
mi pohádky. Čarovným hláskem, znějícím jako
tlukot srdce, šeptal mi do ucha;
„Znáš pohádku o košíčku jahod?“
„Neznám,“ odvětil jsem mu, aniž byeh
otevřel oči.
„Nu, tak,“ děl skřítek, „tedy ti ji povím.
A vyprávěl mi.
Byl jednou jeden hrabě, který byl až po uš
zamilován do princezny. Hrabě byl statečný
hezký mladík a kdyby byl celý týden cestoval
v kočáře po svém panství, vždycky mohl večen
uložiti hlavu ku spánku ve vlastním hradě vlast-
ním dvorci neb loveckém zámečku. Princezna pak
byla čarokrásná, že ani rusalky se neodvažovaly
vyjíti ze svých úkrytů, protože se bály, aby jejich
krása nebledla před krásou její. Postava její byla
tak štíhlá, přímá a útlá, že si ji palmy chtěly
zvoliti za královnu, když jim o ní vyprávěly vla-
šťovičky, které přiletěly na jih. V plavých její
kadeřích zlatem hrál paprsek sluneční, oči měla
jako nejčistší obloha, úsměv její zahanbil zářně
jaro a kam její drobná nožka vkročila, růže vykvé-
taly v jejích stopách. Tak viděl to vše zamilo-
vaný hrabě, který stále dívku obletoval. Princezna
byla sice chudá, ale proto dobře věděla, jakým
bohatstvím jest mu její krása. Přijímala dvořen
hraběte s rozkošným úsměvem, a po tají netrpě-
livě počítala minuty, které je dělí od sebe.
Stará hraběnka, mladého hraběte matka, byla
dáma neobyčejně zkušená a prozíravá, často va-
rovala svého syna:
— Jiří, můj synu, střež se té dívčiny! Kdo
jest bohat, jako ty, nemůže věděti, nebéře-li s
jej chudá princezna jen pro peníze?!
Avšak hrabě Jiři uraženě odmítal všeliké po-
dezřivání a jednou večer na plesu, když dotančil
„kolo“ (protože můj skřitek také zná „kolo“)
vyznal princezně lásku. Ona řekla s radost
Hrabě
Jiří
Jiř
18
article
„ano“, a když hrabě Jiří podotkl princezně žen
tem či na zkoušku, aby se v očích matčiných
upokojil:
— Melindo, ale já nemám žádného jmění,
jsem chudý člověk — tehdy dívka zašvitořila se
zářícím zrakem
— Jiří, vždyť já budu také chudál
Rozumí se, že to mohla zcela snadno říci
jelikož věděla, jaké obrovské jmění hrabě Jiří má
Stalo se však tehdy, když se vracela prin-
cezna Melinda, nyní Jiřikova nevěsta, za svítání
uhřátá domů z plesu, že se nastudila v chladném
povětří a dostala zánět plic. Měla prudkou ho-
rečku a po celé dny spočívala v bezvědomi s roz-
pálenýma tvářema na svém lůžku, bolestně vzdy-
chajíc jako vadnoucí, schnoucí růže na bílém
sněhu.
Ženich její, upadnuv v zoufalství, povolal
k ní nejlepší lékaře z celého království: nikdo
nedovedl krásné princezně pomoci.
Hrabě Jiří zasténal bolestí. V tom okamžiku
vešel sluha a oznámil, že nějaká cikánka chce
mluviti s hrabětem. Jiří mimovolně vyšel do
druhé komnaty, kdež čekala cikánka.
Jiří
Melinda
Jiřikův
Jiří mimovolně
19
article
— Čeho žádáš ode mne? — tázal se lho-
stojně nešťastný muž.
— Chci pomoci tvé nevěstě, zasupěla stará
cikánka.
A nečekajíc na rozhodnutí hraběte, rychle
spustila:
— Lékari tvrdí, že princezna zemře. Ale lé-
kaři ničemu nerozumějí. Princezna zůstane na
živu, uzdraví se a bude opět krásná jako byla,
dostane-li košíček čerstvých lesních jahod, a
sní-li je do posledního zrnka.
— Mluvíš pravdu? — přiskočil Jiří k ci
kánce — mluviš-li pravdu, učiním tě bohatou.
ale máš-li mne za blázna . ..l
Nedokončil, nýbrž zoufale patřil před sebe-
— Ale kde pak bych mohl koupiti nyní —
v takové třeskuté zimě — čerstvé lesní jahody?
Cikánka se vzpřímila.
— To jest právě to — promluvila s jiskřícím
zrakem — to jest právě to! Teď nejsou nikde
žádné čerstvé lesní jahody, avšak miluješ-li
opravdu svou nevěstu, tehdy v zimě, ve větru,
v mrazu, ve sněhu tak dlouho budeš hledati až
přece jen nalezneš alespoň malý košíček. Protože
nic jiného nemůže zachrániti toho, komu je chce
přinésti, než láska.
Jiří
Cikánek
20
article
Hrabě Jiří si přejel rukou čelo a potom po-
hlédl na starou cikánku nadějí planoucím zrakem
— Jestliže má láska může ji zachrániti, jistě
nezemře!
Potom, dav eikánce sto dukátů, obléklsi
premovaný kožich a vsednuv do svého kočáru,
dal se dovězti rychle, jako vítr, k nejpřednějšímu
lahůdkářskému obchodu v městě. Vyskočil z vozu
a vpadl do krámu.
— Máte čerstvé lesní jahody?
— Och, urozený pane — ukláněl se uctivě
obchodník — jak si můžele přáti čerstvých les-
ních jahod nyní, v únoru?
— Můj bože! — naříkal hrabě — ale já po-
třebuji právě nyní košíček čerstvých lesních
jahod!
Prodavači v obchodě se na sebe podívali.
a hrabě se obrátil na patě a vyběhl ze skladu.
Jakmile vykročil na ulici, zjevila se před ním ci-
kánka.
— Já — postavila se před Jiřího — znám
místo, kde bys mohl snad i nyní najíti čerstvé
lesní jahody.
— A kde že jest to místo? — zvolal na n
hrabě netrpělivě.
— Inu — odvětila cikánka — to ti mohu
jen tehdy prozraditi, dáš-li mně dříve svůj pěkný.
premovaný kožich, protože můj syn jest právě
tak velký jako ty, a nemá ani kabátu.
Hrabě se svlékl beze slova ze svého kožichu
a odevzdal jej cikánce.
— V lese, uprostřed lesů, stojí chaloupka
v ní bydlí mladá dívka, která ti snad dovede opa-
třiti jahody.
— Kde jest ten les? — tázal se Jiří, ježto
se počínal třásti ve svém malém kabátku v mra-
zivém větru a byl by již rád vsedl do kočáru.
— Jeď jen k mýtu a tam někam zahni n
císařskou silnici.
— Ale kam se obrátím? — vyptával se
hrabě. Cikánka však byla ta tam.
Bleskurychle dal se vyvézti z města. Za ne-
dlouho minuli mýto a dostali se na silnici. Hrčel
a hrčel po ní hraběcí povoz, avšak les nebylo
nikde viděti.
Jiří
Hrabě
Cikánek
Ina
21
article
— Snad nebloudíme? — pomyslil si hrabě
po dvouhodinné jízdě, a vyhlédl z okna kočáru,
aby se podíval, není-li tam někdo, koho by se
mohl otázati?
V tom právě zastavil u vozu rozedraný člo-
věk. Jiří jej oslovil: — neví-li, kde jest zde les?
Ale otrhaný člověk místo odpovědi dával na jevo
posuňky, že jest hluchoněmý. Hrabě tedy na-
psal otázku na desetizlatovou bankovku a dal
mu ji. Rozedranec na to živě kýval hlavou, že ví,
kde jest les. Načež vytáhl také kousek papíru
a napsal, že ihned poví, kde jest les, jakmile na-
bude řeči. Ale řeč — to také napsal — jest za
kletá, a jen tehdy se vráti, když mu hrabě daruje
svůj kočár i s koňmi. Jiří přečetl písmo a oka-
mžitě vystoupil z kočáru.
— Celý povoz jest tvůj! — řekl rozedra-
nému člověku, který se již postavil jednou nohou
na stupátko vozu a promluvil:
— Podívej se, tamto jest les před tebou!
A skutečně, v tom okamžiku bylo možno
viděti v dálce asi několik set kroků les, který
hledal.
— S radostí ti dávám svůj kočár i s koňmí
— pravil hrabě a vděčně stiskl ruku otrhanci,
kterému se teď i řeč vrátila a ještě měl kočár
Odjel v něm ihned opačným směrem. Šťastný
člověk!
Hrabě Jiři pak bez kožichu, v malém ka-
bátku ubíral se dále pěšky k lesu. Byl třeskutý
mráz, až mu zimou zuby cvakaly, on však toho
nedbal, vždyť viděl před sebou les, kde dostane
čerstvé jahody pro princeznu. A šel a šel stále
stejně rychle, při čemž si třel tu uši, tu ruce,
aby mu snad nějak neumrzly. Viděl sice les
před sebou ve vzdálenosti asi pěti minut, šel
však již dobrých deset minut, ba šel již čtvrt
hodiny, a les byl stále stejně vzdálen jakov
prvém okamžiku, když jej spatřil. Ale proto
přece šel, spěchal dál a dále, nedbaje větru,
chladu a mrazu. Šel a šel a les byl stále v téže
vzdálenosti, jako před tím. Hraběte Jiřího po
Jiří
Hrabě
Jiř
23
article
jednou zachvátila hrůza: zpozoroval, že les utík
před ním dál a dále; jak se k němu přibližoval,
les se právě o tolik od něho vzdaloval. Viděl, jak
stromy při každém kroku couvaly před ním dále.
— Ale to jest vskutku strašlivě! — mysli
si. A v zoufalství dal se do běhu po silnici.
— Přece se musím dostati k tomu lesu! —
zvolal udýchán. Marně! Stromy také úprkem
letěly před ním a les byl stále ve stejné vzdále-
nosti jako v prvém okamžiku.
Dobré dvě hodiny mohl již trvati tento pří-
šerný hon, když hrabě Jiři pojednou seznal, že
nemůže dále a klesl na cestě.
V tom okamžiku zjevil se před ním, jakoby
byl z lesa vyrostl, jeho bývalý vlastní kočár.
Někdo otevřel dvířka a oslovil hraběte-
— Zastavím les, dáš-li mi za to výměnou
všecky své statky a celé své jmění! —
Hrabě vzpomněl na svou umírající nevěstu
a odvětil-
— S radostí ti dám za to všecky své statky
a celé své jmění; ale čím potom zaplatím v cha-
loupce v lese za košíček čerstvých lesních
jahod?!
— Ty ti rovněž dám ihned — ozval se týž
hlas — dáš-li mi za ně výměnou svou hraběcí
hodnost. —
Jiř
Hrabě
24
article
— Milerád! — vydechl hrabě, totiž ted
mu budeme říkati jen: Jiří. Kolem něho vy-
rostly pojednou zelené stromy a křoviny, jakoby
ani nebyla zima, nýbrž jaro, a za chvili na to
podávala mu svěží, mladá dívčinka košíček
čerstvých, vonných jahod:
— Právě jsem je nasbírala — promluvila.
usmívajíc se. Jsem Láska! —
Na to pojednou vše zmizelo a Jiří stál samo-
ten uprostřed zimy, s košíčkem čerstvých, les-
ních jahod v ruce. Jen povoz stál ještě vedle
něho. A teď vychýlil se z jednoho okénka onen
rozedraný člověk, z druhého stará cikánka a oba
najednou zpanštěle volali na něji
— Jsi výtečný člověk, Jiří, že jsi všechno
dal pro toho, koho miluješ. Ale bláhový jsi, že
jsi obětoval vše pro ženu, aniž jsi věděl, zaslou-
ží-li této veliké oběti.
Na to vtáhli oba hlavy do kočáru a rychle
odjeli.
Jiří
Láska
25
article
Melindě, krásné princezně, skutečně bylo
ještě téhož dne lépe po košíčku čerstvých, les-
ních jahod. Potom den za dnem se uzdravovala,
sílila a nabývala krásy, až byla opět tak svěží
a krásná jako před nemocí. Palmy, na jihu ro-
stoueí, opět si ji chtěly zvoliti za královnu, ru-
salky opět se neodvažovaly vyběhnouti ze svých
úkrytů a ve stopách jeji drobné nožky opět vy-
kvétaly růže, kamkoliv vkročila. Nejednou licho-
tivě děkovala Jiřimu za jahody, ale nikdy se ho
neotázala, jakým způsobem jí je opatřil v zimě,
v únoru. Protože zvědavosť žen tak daleko ne-
sahá, odkud berou muži své oběti. Jelikož se ne-
tázala, Jiří také nic neřekl a nevěděla princezna
o všem tom ničeho. Ani to nevěděla, že Jiři již
není hrabětem a nemá žádného jmění.
Den sňatku se blížil a Jiři hleděl s tlukou-
eím srdcem vstříc chudé sice, avšak šťastné
budoucnosti. A kdož ví, snad by ještě do dnes
pchlížel, kdyby jednoho krásného dne nebyl ob-
držel maličký balíček a psaní od krásné prin-
cezny. V malém balíčku byl snubní prstének
prineeznin, ve psaní pak stálo několik řádečků:
— Právě nyní přišel ke mně smědý mladík.
který mi vyprávěl, že obdržel tvé statky a hra-
běeí titul, požádal mne o ruku a stala jsem se
jeho manželkou. Můžeš nahlédnouti, že v chu-
době byli bychom si jen na obtiž.
„Smědý“ mladik — krčil se skřítek n
eipku mé podušky — byl onen otrhanec, syn staré
cikánky. Stará hraběnka pak, kteráž byla dáma
velmi zkušená, pravila Jiřímu na útěchu:
— Můj synu, která se nyní stane tvou man-
želkou, o tě můžeš býti přesvědčen, že tě bude
míti ráda. —
Protože v záležitosti lásky přece jediná jen
ehudoba jest nejlepší jistotou — dodal skřílek
na konec, významně mrknuv a jakoby ho ani ni-
kdy nebylo, byl ten tam z cípku podušky.
Žoldos Lásl ó, přel. z maďarštiny-
Melinda
Palma
Jiří
Smědá
26
article
Kouzelný prostředek.
Kouzelný prostředek.
Ve věku dvacetičtyř let stal jsem se po smrti
svého otce v naší malé vesničce kostelníkem.
Své povinnosti plnil jsem s největší přesností,
to tim spíše, ježto mou hhlavou vířila utkvělá my-
šlénka, že bude ze mne kněz, ačkoliv jsem byl
chlapíkem nevzdělaným a beze všech sehopnost
Jednoho dne stala se však se mnou nena-
dálá změna. Zamiloval jsem se na smrť do nej-
krásnější dívky naší vesnice, do Julinky Vese-
lých. Nedlouho na to oznámil jsem jí se zářícíma
očima, že si ji chci vzíti za ženu. Ale Julinka
dala se do smíchu a smála se tak upřímně, jako
se smává člověk, když vidí tancovati medvěda.
Julinka byla poněkud hrdá a pokládala se
za něco vznešenějšího, poněvadž sloužila u pana
starosty a vyprovázívala jeho dceru do kostela.
Jadinou její touhou bylo, aby dostala za muže
nějakého bohatého a vznešeného pána.
Způsob, jakým vyznání a nabídku moji od-
mítla, mne nanejvýše urazil, a já přísahal jsem
té naduté holce krutou pomstu. Tisíce různých
plánů vylíhlo se v mě hlavě, ale ani jediný nezdál
se mi býti dosti nemilosrdným.
Julinka
Julinka Vesa
27
article
Mezitím, co jsem takto uvažoval o pro-
středcích ku provedení své strašlivé pomsty
pozvala mne Julinka jednoho dne, k největšímu
mému úžasu, na dostaveníčko. Nevěděl jsem, co
si mám o tom mysliti? Mám jíti čili nie? Však
šel jsem přece a se silně tlukoueím srdcem oče-
kával jsem ji na místě ustanoveném.
Konečně se objevila. Vracela se domů od
studně, se džbánem na hlavě, a ruce měla
uschovány pod zástěrou.
— Nu, je dost, že už jsi tady — zvolal
jsem na ni netrpělivě. Už na tě čekám celou
věčnost, a za chvíli musím jíti do kostela zvonit!
Dívka ohlédla se na všecky strany a svůdně
se na mne dívajíc, pravila:
— Milý Josefe, nech toho zvonění, já mám
teď pro tebe něco moudřejšího! Jde o mnoho
zlatých. Chceš si vydělati dvě stě zlatých? Dvě
stě stříbrných zlatníků?
S úžasem pohledl jsem na dívku. Čekal
jsem od ní nabídnutí ke sňatku a teď jsem měl
najednou takový pocit, jakoby mi byla ta holka
ten svůj džbán vody za krk nalila.
Josef