Periodikum ALTO Viewer

1

20 prosince 1903

2

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů

3

k čislu 347.

4

Strana 9.

5 article V zájmu malých čtenářů.

V zájmu malých čtenářů. Je nepochybno, že nevyhynuli ti mali horliví čtenáři, takoví, jako byl můj někdejšt spolužák, skrčený, přírodou macešsky vybavení Tureček. Ti školáčkové, kteří lační a dychtí p hezké knížce, kteří by nad ní všechen čas pro- neja pe seděli Jenom že my staří, škole dávno odrostl o nich nevíme. Vzdálili jsme se jich, zajal ná život, jinými starostmi zahrnul, nemáme pří ležitosti, abychom se do malých těch duší po dívali. Ale co rok nové a nové zástupy malých občánků zalidňují první třidy obecné školy, přilivu toho neubývá. A jestliže snad jich deva- děsůt ze sta pokládá za nutné zlo, že se mus- učiti číst a psát, těch posledních deset jistě vis očima na rtech učitelových a lapá chtivě každou jeho náuku. A ve druhé, ve třeli třídě nastává již těmío desiti potřeba, aby využitkovali, čemus byli naučili. Nejhravěji, nejsnáze naučili se číst, — nejpřistupnějším tedy předmětém pro jejieh vědomosti je knižka. A taky nejžádouenějším. Ano, knížka! Ale není tak snadno nabyli jí. A nejnesnadněji oněm, kdož po ní nejvíce touží. Mnozí z nás, kteří se v knihách přímo utá pime, sotva chápeme, jakým jest knížka po kladem jinde, kde jich neni nazbyt, kde se pě nebo deset svazečků řadí v jedině příhrádce svazečků desetkrát přečtených, opět a opětčí taných za dlouhých večerů zimnich, pulujícíe po celém stavení, po všech sousedech, a vrace jicích se k majetníku svému vždy ve stavu se šlejším, zuboženějším. V takové domácnosti jest nová knížka udá

Tureček

6 article

Vzpomínám na vlastní první hlad čtenářský Naučili nine čísti mnohem dříve, než jsem přiše do školy, a nebylo mi zle o knížku. U děda Po spíšila jich byl plný magacin a skoro již se pro dávaly jenom „na sejra“ — doslova tak, na sýr neboť to byla téměř samá literatura švabachová, vycházející z módy, ba již z módy vyšlá. Co no- veho, všechno se tisklo antikvou, latinkou. Ale mně nečinil švabach žádných obtíží. Spolykal jsem všecky dramatické almanachy čili Novo- ročenky Klieperovy, všechny ročníky Gindya Nynj, četl jsem Jana Joviana Pontána O stateč- nosti křesťanské, povídky Chmelovy, Rettigové — nu, kde co bylo. Jenom jedna sbírka nešla mi k duhu, bohužel; to bylo Vypsání života sva- tých a světic božích. Byly toho čtyři svazky. tlusté čtyři svazky, z nichž každý objímal cel jeden roční kvartál svatých a světic božích. Tato leklura vyžadovala skutečně nesmírné „stateč- nosti křesťanské“, a já — kajicně doznávám — neměl jsem tolík statečnosti. Každý ten svatý ži takový vzorný, bohumilý život, vyznačovalse tolikorými etnostmi a dal se pro svoje vyznáván víry tolik. mučit, že jsem po několika stránkách nabyl pevného přesvědčení, že se líčení toto u mne nesetká s žádným výsledkem, že nemám nejmonší schopnosti, abych kráčel v týchž sto- pách. Taky se mi zdá, nyní po čtyřiceti letech. že ty životy byly všechny jak na jedno brdo.

Jovian Chmelův Rettig Klieperův

7 article

Krom toho však zlouskal jsem skoro vše. co dědlkdy vydal a co bylo v temném tom maga- cíně narovnáno ve stozích, z nichž největší nejširší stoh byl pln Hraběte Beňov ského, nějaké činohry, která se taky netěšila veliké oblibě a jejíž celý téměř náklad žlout a plesnivěl, až se konečně rozešel po hokynářích a řeznících za cenu „valně sníženou“, totiž asi po osmi krejearech za libru. O, tehda ještě měl makulatura cenu! A přes toto množství knih a knížek jakát byla pro mne událost, když od pražského strýee nakladatele došel časem nějaký nový svazeček Zábav pro mládež, nový ročník Národního kalen dáře, novella z Jindřieha Zschokke! Sedl jsem a neustal, dokud jsem nepřečell. Kde jsou ty doby prvního čtenářského hladu, kdy nebylo dosti potištěného papíru a kdy taky bylo nejvíc času ke čtení a nejvíc vníma vosti pro vše čtenél Ta vnímavost jest arci stále na světě, dne tedy zas u těch nejmladších generací, i ten hila čtenářský, i dosti času. Ale sotva je dost mate- riálu k ukojení toho hladu. Neboť kniha stoj peníze. A právě v rodínách, kde je nejvíe chti- vých a horlivých malých čtenářů, jest nejméno prostředků k ukojení chuti jejich. Zaplať Pánbůh, když je peněz na knihy školní a na pomůcky,n zábavu jich nezbývá. Ke čtení ať si vypůjč chlapec knížku ve školní knihovně.

Beňov Jindřieh Zschokke

8 article

Pravda, v Praze, tuším, každá školac ma svoji žakovskou knihovnu. Praha vůbec pečuje o své školy vzorně, mateřsky. Jde o tom jeder hlas. Praha štědře obdarovává zcela chudé i ne- majetnější žáky pomůckami všeho druhu a vy- nakládá i na knihovny. Ale není jen Praha. Jsou obee venkovské, kde jest o knihu zle a kde nemá učitel z čeho půjčovat. Bude tomu lsky zpomoženo, až se uskuteční výborný návri Václava Štecha na vydání zákona zemského, aby každá obec byla povinna zříditi a vydržovat kniliévnu, Zatím však, než se tak stane, nezbývá než aby se věci ujala veřejná dobročinnost. Alet nemyslím dobročinnost v tom žebráckém, do- lezavém slova smyslu. Taková jistá dobročin- nost vznešenějšího významu, dobročinnost, která by svým původcům činila potěšení, dobročinnos kavalírských duši. vHle, zasedá stolová společnost, která sklád přispěvky načkoli a stará se tam, kde se ne- stará nikdo jiný. Je taková společnost — ba,je jich beze vší pochyby více. Beze stanov, bez spolkových odznaků a směšných formalit uepává mnohou mezeru v sociálních a kulturních po- třebách.

Štech Praha

9 article

Je dost místa, aby vedle této ušlechtilé sto- lové společnosti vznikla jiná, která by si obrala za úkol, aby co rok podělila padesát nebo sto nebo dvě stě dobrých žáků a dychtivých čtenáře novými a již vázanými knížkami. Doba Mikuláš- ská a vánoční výborně se k tomu hodí. Poslal by té oné škole po desíti, dvacíti — kolika checie knihách, a požádala by ředitelství a učitelstvo Rozdejte laskavě tyto knihy o svatém Mikuláší neb o vánocích hodným, nemajetným a chudým žákém; o nichž víte, že jsou horlivými čtenáři Neboť vlastní kniha, v tom je neskonalý půvab pro tu malou duši, která po knize vůbee touží. Jest moje, mým výhradným majetkem Může ji čísti kolikrát chce, kdy se mu zamane, a nemusí ji vraceti. A těší se po celý rok, že

svatý Mikulášet Mikuláš

11 article

dostane zas novou. A skládá knižku ke knížee vzroste mu tak za školská léta malá knihovna. Bude zdrojem zábavy nejen chlapci samému, ale celé rodině. Snad, snad padne některá z těch knih n půdu písečnou, jakáž pomoc. Ale největší jejiel počet jistě přijde do rukou dobrých — o to již budou pečovati učitelé, kteři svě školáčky znají A budou-li knihy dobře vybírány a budou- dáreové míti zření i k rozdílnému věku a tedy k obsahu knih, od lehčích a jenom zábavných k obsažnějším, jadrnějším, vynese toto pěstování lásky ke knize a záliby v ní dobré ovoce. Trochu jsem se pro letošek s návrhem svým opozdil — vánoce jsou téměř za dveřmi. Ale přes to vše není tak pozdě, aby ještě letos ne mohl být učiněn počátek.

12 article Sýček.

Sýček. Báchorka ze 17. století. Napsal Zdeněk Míranov. Jasné čílko sluneční povykouklo právě z horami, když z hlavní brány hradu hrabat z Ko- tarova vyjeli tryskem dva rychlí poslové. Mlčky cválali vedle sebe lesní cestou, obklopeni z leva. z prava bujnou zelení, na níž se rosné perly stkvěly démanty a opály, a do niž mírný jns paprsků vdechl všechny své čarovné nuance barev a stínů. Také šedivý hrad políbil na sta- řičkou hlavu ten sluneční jas a pak rychle spěchal ke studánce, aby se v ní vykoupal z cenu svého zlata. Vší té krásy si poslové nepovšímli, ale bodli ostruhami koně, jimž z nozder sršela do čerst- vého ranního vzduchu nafialovělá pára. Tak do- spěli do údolí na rozcestí: podali si letmo pra- vici, zabočili každý v jinou stranu a zmizeli po chvíli v šeru lesa, ženouce se s rozkazy pana hraběte do všech okolních mysliven. Na věži malého vesnického kostelíčka pod hradem ubytoval se sýček. Byl to starý samotář, z něhož zlý osud učinil ukrutníka. Kdo ho jed- nou viděl, poznamenal se křížem, zhroziv seté hlavy, s divoce planoucíma očima, ohnutým zobákem a ježatým, šedým peřím, šedým, jako ta věž, na které bydlel. A běda člověku, na jehož střechu si sedl zazpival píseň pohřební —- Lidé ve vsi umírali šmahem. Pohřbů bylo jako v dobách hladu nebo moru, a zvonění se ustavičně ozývalo z údolí, nesouc se ke stráním hor, od nichž se odráželo ozvěnou a spělo vzhůru k nebesům s prosbou o slitování.

Míranov Mlček ko

13 article

Ale kraj zdál se býti určen k záhubě. Čín vice bylo smutku a zvonění, tím spokojeněji své peři sýček načechrával a divočeji skuhral. I rozeslal pan hrabě — obávaje se, ne tak o sebe, jako o svého miláčka, patnáctiletou kom- tessu Marii Annu — rychlé posly ke všem re vírníkům, aby se odpoledne dostavili ozbrojen na hrad. Někteří z nich (zkušení a na slovo vzat myslivci) měli obsaditi věže hradní, mimo onu jež na východě pyšně zvedala své čelo k blan kytu, ostatní měli obcházeti roztroušeně pod hradem a ve vsi, by šedého zlosyna ulovili Stráž na východní věži, jež své sivé témě sta- rostlivě skláněla nad drahocenným klenotem, komnatou mladičké komtessy, ponechal pan hrabě sobě. Původně určil místo ono svému synovci. devatenáctiletému rytíři Stanickému, jejž před nedávnem pozval k sobě na hrad a jejž si pro neobyčejnou dovednost a jemné vzdělání tak oblíbil, že byl odhodlán, svěřiti mu vše, i živo své jediné dcery. Sám chtěl sfřežiti oken kom- naty, v níž bydlela. Doufáje však, že s věže lépe obhiledne celou krajinu, vyměnil si s mladým rytířem. své místo.

Marie Anna Stanický Čína

14 article

Nad krajinou rozpínal soumrak své šer perutě. Zvitězil nade dnem, s nímž se utkal bojem, ale zaplatil své vítězství draze: západní nebe zalilo se světlou krví, již cedil z chladnýeh prsou, a její odlesk plápolal na vreholefch stromů, na etihodných šedinách hradu, koste- líčka a všech těch nízkých chatek dokola, plá polal všude, kam jen oko zabloudilo a pak i dál... i dále ... Též do sýčkova bytu padla rudá zář... Jak tam seděl s planoucími zraky. nakloněn a s načechraným peřím, jak otevíral křečovitě zobák, z něhož vypouštěl tak divné, mrazivé zvuky: bů — bů — krev — krev — a zase: bů — bů — krev — krev — Za horami povykoukl zvědavě měsíe. Uzřev co se stalo, vyplul na širé nebe a zastavil prou krve, jenž hrozil zkázou druhu soumraku.

15 article

Hrabčcí lesní stáli se zbraní na svých mi stechi, pan hrabě na východní věží, do roztomile komnaty komtessiny vstoupil rytíř Stanický. Se- ikav se s ní u samých dveří, uklonil se a políbil ruku, již mu podávala. „tlříšník, jenž svůj poklesek nezavinil, pros svou roztomilou sestřenku za odpuštění — —. omlouval se, že tak pozdě přišel. „Pro ten strach, jejž jsem vystála, bych ti neměla odpustit, Jaroslave... Kdyby tak ten pták byl přiletěl... a já jsem zde byla sama, tak úplně sama, komorná mně samým strachem utekla — — — modli se v kapli — — — matinka se asi teprve zejtra vrátí z města. Bože tak jsem se tu bála, že jsem již chtěla běžet nahoru na věž...“, stěžovala si ještě zeela udý chána a dosud držele se jeho pravice, jakoby se jí odtud měly vrátiti odvaha a klid. „Na rozkaz milostivého pana hraběte, na šeho strýce, jenž se zatím s dvojnásobnou ostra žilosti o bezpečnost mé spanilé sestřenice staral musil jsem zkoumati, je-li vše v pořádku. Nyn však jsem zde a nabízím ji své skromné služby doufaje, že je milostivě přijme...a odhrnul rukou, již na chvíli pustila, z čílka temné vlasy by jí lépe viděl do ulekaných srnčích oček, ozá řených snivým světlem luny. Pak odešel k oknu a prohledl si skvostně pracovanou zbraň, je-li v žlábku pod záklopkou úosti prachu a tkví-li křemen dobře v Jožisku Vše bylo v pořádku. I položil ji opět na stojan, jenž stál u prostředního okna a obrátil se zase k hraběnce, jež sledovala každý jeho pohyb.

Jaroslav

16 article

„Bojí se má krásná sestřenka ještě?“o táza se s jemnou ironii a uchopil ji tiše za hebkou ručku, na niž by byl ták rád vtiskl nový zhouci polibek. „Již ne! Tolik snad mohu očekávali od svého pana bratrance, rytíře Stanického, že mne bezbrannou bude v nebozpečenství chrániti, či ne?“ odpověděla týmž škádlivým tónem, se zra- koma upřenýma na sličného jinocha, jenž stál před ní v plné síle mládí, statný jako horská jedle, s výraznou tváří, slabě orlím nosem a prv ním knírem nad horním rtem. Zraky její seikaly se s jeho očima, jež pásly se na krásně dívee s růžovými tvářičkami, z nichž usmivaly se vedle tichých, černých očí za ohradou andělskýeh rtíků dvě řady bílých perel — — Havraní vlas v němž paprsky luny prováděly své reje, splýva jí volně na mladou hruď, jež zdála se nyn rychleji oddychovati než jindy Jaroslavovo oko svezlo se ještě jednou po luzné její postavě,.: Pak přerušil ono krásné mlčení, jež přece mluvilo tak mnoho, mnoho — „Jsem blažen, že má přítomnost zbavil roztomilou sestřenku strachu, Snad smím nyní doufati, že mně také odpustí.

Jaroslavův

17 article

„To teprv uvidíme, milý pane bratranče Snad ano, ale snad také ne! Jen pod jednou pod mínkou mu odpustím: vysvětlí-li mně ona zá hadná slova, jež ke mně mluvil kdysi v podhradí a na něž se včera nebyl s to upamatovati. Pravi tehdy, že by mně rád něco pověděl, jest pr toho velmi mnoho a může mi to říci za vteřinu za dvě... Chci vysvětlení, pane bratranče, nedostane-li se mně ho, pak — — pak upadl jste u mne v nemilost.“ „A, spanilá sestřenka jde dnes na mne jaksi zhurta, tak jsem ji dosud neznal! Ale stan se její vůle. Na vaši zodpovědnost, spanilá se střenko — — nebo lépe řečeno: na tvou zod povědnost, drahoušku — —“ a nedomluviv, podepřel jí v týle pravicí kadeřavou hlavu — le- vice byla v blahém zajetí jejích ruček — vtiskl jí na růžové rtíky vroucí, opojný po- Vytrhla se mu prudce z objeti. „Probůh! Jaroslave, co to vlastně dě láme?!“ vyhrkla ze sebe celá ustrašená a pur pur rozprouděné krve, ozářený mdlým světlem luny, celoval jí tváře.

Jaroslav

18 article

„Ne, Jaroslave, ty jsi hrozný! A já vím že nás někdo viděl, cítila jsem to, že se někde na nás díval. „Ano, drahoušku, díval se na nás někdo dívá se dosud. Jen se utiš a přistup sem k oknu a podivej se, kolik zvědavých oček jest na nás upřeno.“ „Ale musíš již býti hodný — —“ A přistoupivši k němu, upřela své hlubok oči na milliony světlých hvězdiček, jimž na tmavomodrém, aksamitovém trůně vévodila krá lovna Luna. „Nezdá se ti, Jaroslave — —. „Že se na nás měsíček směje, není- pravda? Ten má o mně lepší mínění než ty drahoušku; ten mne nenazývá hrozným a ne káže mně, abych byl hodný. Neodpověděla. Ale přiloživši ručky k jeho lícím, stáhla hlavu Jaroslavovu k sobě a pátra- vým pohledem hleděla mu do očí, jakoby v nich něco hledala, jakoby měly mluviti . . . A bezpochyby že mluvily dosti jasně. Nebot ihned na to uzřel měsíček a jeho družina, že rty jejich podruhě splynuly dlouhým polibkera —-

Jaroslav Jaroslavův

20 article

líbek —

21 article

Komtessa zcela správně tvrdila, že je př prvním polibku někdo spatřil. Neviděla sice ni koho, ale pocit, že někdo jest na blizku a zlým přísným pohledem je měří, zmocnil se na chví rozbouřené její mysli. A skutečně — někdo je pozoroval. Nebyl to nikdo jiný, než sýček, jenž dobře poznal, jaké úklady pan hrabě strojí jeho životu. I umínil si, že se krutě pomstí: že zničí hraběti to, na čem celou duší visel Tiše, bez hluku, opustil věž a přeletnuy jako stín nejbližší chaloupky, zmizel v temn lesa, aby se nepozorovaně přiblížil k hraduí. Da řilo se mu to znamenitě. Plul jiše vzduchema opustiv po chvili les, přeletl zeď, jež se jako prsten táhla kolem hradu — —— dva ozbro jené muže minul — — — ještě se pod nín mihl hluboký příkop — — — a již byl u cíle u šedých, hradních zdí — — — Teď letěl k vý- chodní věži tak blízko zdiva, že nebylo možno aby ho hrabě shora spatřil... Letěl, jsa povně odhodlán, usednouti na okno a vysloviti orte smrti. Však, jakmile přiletěl k oknu a zastavi se v divém letu, tu spatřil obraz — — — Ano, to byl obraz plný něhy, jemuž ma gické světlo luny dodávalo tolik čarovného lesku že hnulo též starým vrahem. Ještě jednou pokusil se sýček o útok n okno, ale proti této něžné, svaté lásce byl bez mocen: křídla měl jako olověná a zobáík, jakohý byl sevřen v okovy ... Když dohořel plamen prvního polibku, by již sýček daleko, daleko — — — Zmizel kdes v lese a nevrátil se nikdy více.

22 article Za soumraku. Napsal Vérteš.

Za soumraku. Napsal Vérteš. Každého dne před klekáním spěchá Maryša pod sad a čeká na Ondřeje. Jde tam z příčin mnohem důležitějších, než je pouhé milkovánl Maryša jest totíž společným pokladníkem nejen svých vlastních úspor, ale i Ondřejových Jsou oba osiřeli, nemají tudíž dobrých přátel k nimž by dali svůj výdělek; do záložny jej tak nevloží, neboť zaslechli, že odtud často uplách nou s penězi. Ovšem, jejich úspůry nemohou býti nějak obrovské. Maryša slouží, Ondřej jest čeledinem a co svět světem stojí, ještě nikdo neslyšel, že by takoví schráněli pytle peněz. Proto nemůze žádný jiný člověk ani fušiti, jakým požehnáním jest takový ušetřený groš v rukou dvou opuště ných bytosti. Jest jako zrno, zasetě do pole Zmnohonúsobí se, výžene klá čk. Vždyt je tomu teprve šest let — tak dlouh se chtějí ná tomfo pysněm svčíč— co si dávaji z ruky doríky svůj výdělekí a jak velké maj již úspěchy. Řads opatřenýeh již věcíc jesťíí v Ma- ryšině hlavějako vinventáři, kterýž muisí každj večer přepočítávati Ondřejovi jako nějaký velký, státní pokladník. Ne snad prole, že by to Ondřei neuměl skoro z pamiěti, ale dobře se to po- slouchá. Maryša musí vypověděti po řadě a po pořádku, co již mají. Asi takto: „Ondřeji, máme již postel se vším. (No, netvař se tak potutelně. Oudřeji!) Máme ahnaro, stůl, čtyři židle truhlu a různé kuchyřské nádobí.“ — Na tc Ondřej slaďounce přenlouvá Maryšu: „Tak snad bychom se již mohli vzíti?“ — Ví dobře, že k nemůže býti, ale rud si to připomíná. — Maryša si brdě tleskne na ruku: „Počkej s tim ještě!“ „A co jest ještě třeba do hospodářství?“ táže se opčt Ondřej s těžkým srdcem.

Maryša Ondřej Ondřejová Ma

23 article

Co jest ještě třeba, chce dnes Maryša po věděti Ondřejovi, který dnes dlouho nepřicházel poklizel dobytek. Slunéčko již také zapadá s bá ječně zardělon iváři do krvavého moře červánků topoly vrhají dlouhé, tmavé stiny na hebký tráv ník v jarní noci. Na stéblech travin kapky rosy jako hvězdná, démantová očka patří vzhůrudo vesmíru; dívají se na své družky, kteréž nane odtud s hora se usmívají. Maryša pak čihá na Ondřeje. Již z dálky na něho volá s dětinskou radostí: „Hádej, co jsem koupila?“ — „At co pak Maryšo? „Koupila jsem skřiň s příhradami.“ — „Ale idi, Maryšo? „Má čtyři příhrady, zlatou barvu, a tak se leskne jako zlatá.“ — „Ale jdi, Maryšo,“ na to Ondřej radostně. — „To jsme měli tolik peněz? „Ještě nám zbylo“ — chlubí se Maryša. — „Alo jdi, Maryšol V Ondřeji se až dech zatajil překvapením radosti. „Tak teď již máme všecko?“ „Ale kdežpak, ještě nemáme na kravičku. „Máš pravdu“ — dí Ondřej přisvědčivě ale poněkud smutně, „Ještě nemáme kravičku, tu jest třeba do chudého hospodářství. Nebožk maminka vždyeky říkávala, když před nás sta- věla podojené mléko a chléb s pomazánkou, ne- božka maminka, bůh jí dej lehké odpočinuti vždycky říkávala: „Kravička jest velkým po- žehnáním pro chudého člověka, jinak bych sna své děti nikdy nenasytila!“ To říkávala nebožk maminka; na to nikdy nezapomenu.

Maryša Ondřej Ala jít Maryšol

24 article

Dobře bylo Ondřejovi, že mohl vzpome nouti své dávno zesnulé matky. — „Nu, tak Maryšo, mnoho-li peněz jest třeba na tu krávu?“ Nečekal ani na odpověď a zahvízdnuv s silně, vtiskl Maryší týdenní mzdu do dlaně „Vem to také k sobě, Maryšo.“ Bylo viděti n Ondřeji, že jest nyní přešťasten. Nikdy neměly žádně stříbrné peníze takový pěkný zvok, jako ty na Maryšině dlani, jako zvonek ze stáda, z dáli sem zaznívající. Oba se na ně dívali. „Až tak naše kravička také půjde mez nimi, Maryšo! — „A třeba s telátkem““ — do- dávala Maryša. „Ale pěkná bude!“ — „Bodejť že pěkná toť víš, Ondřeji. Na to chvilenku umlkli. „A co jest jinak nového, Maryšo?“ — „Co? Ú nás jsou velm smutné novink. „Ale jdi, a co, Maryšo?“ — tázalse Ondřej ulekaně. — „Naši slečinku vyhnal jej pán z domu. „Což jest to možno? Urozenou dámu vy- hnati z domu?“ — „Protože již nemohla opa třiti dosti peněz svému marnotratnému panu nad poručíkovi.- „A povídají, že prý její matka má mnoh peněz. „Mivala prý, ale už jsou ty tam, jak si lidé povídají. Tam nemůže býti nikdy dosti, kde jen každý potřebuje, jako u nás. Urozený pán prý také — to ti ale říkám jen mezi čtyřma očima — div se neotrávil, když viděl, že jest všet taml“

Ondřej Maryša Nečekal Maryšin

25 article

„A což se může utratiti tolik peněz, jako oni zdědili?“ — „Proč ne, když každý jen po- třebuje, ale žádný nedovede vydělati ani krej earu. Již jsou tak vychováni, navyklí. Ze všech jest mi jedině nebohé, hodné naší slečinky líto- Jak byla hodná, jak mohla býti milována. Když se chtěla provdati za toho učeného pána z města. všichni se s ní vadili: „Chceš na nás uvalit hanbu?!“ A vždyť to lidě dobře vědí, že sam jsou také měšťanského původu. Teď své děti nedají jinému, než důstojníkovi. Nebohou, sla bou slečinku také zničili a teď to mají! Na svět skou hanbu vyhnaná paní, a ještě nezaslouženě. Ondřej poslouchal skoro s otevřenými úsly takové neslýchané události. O tom v jeho vesnie nebylo ani ponětí, že by panstvo vedlo takovy život, plný hanby. Což jest to možné, aby byl na světě lidé s tolika penězi nešťastni? „A co teď dále počnou v tom nádherněm domě?

Ondřej

26 article

„Naše milostpaní se nyní naposloucháo své nešťastné deery. Když jsem odeházela k tobě slyšela jsem, jak říkala matce, plačíc, ažto srdce rvalo: „Všeho mého neštěsti sama jsi při- činou. Proč jsi nesvolila, abych si vzala prostéhe měšťana?! Proč jste mne nutili do toho náklad- ného, skvoucího živola? Proč nás takto všechny vychovávají?“ — Matka už nedělá celý den nic, ehytá se oběma rukama za hlavu a křičí- „Já se zblázním, já se zblázním“ Ondřej jen poslouchal, co Maryša vypra- vuje. Neuvěřitelný, neznámý svět se otevřo před nim, o němž se domnival, jaké tam vládn štěsti a teď toprve viděl, že lesk, který odtud vyvařuje, jest plamen prokleti. Dobře, že mu není na blízku! „Poslechni, Maryšo, to my dva bychom s nimi neměnili. Nás taková rána boží nemůže zasáhnouti. Uchopil dívku za sevřenou pěst a otevře ji. „Máš tam mou týdenní mzdu? Jen ji dobř sehovej a šetři ještě na kravičku. A teď s bohom Maryšo, s bohem!“ A rychle spěehal z okolí domu, kdež bývalo tak mnoho záviděných peněz a teď jest tam, tal mnoho neštěstl. Z mačarštiny.

Matek Ondřej Maryša

27 article Monolog-

Monolog- Napsal René Trémadeur, přet. B. Slívov á ml. Myslím, že není na světě .. him! na světě ... svět je hodně veliký... tedy ve Francii.. . na kuždý způsob v celé Paříži. . ne, není v celé Pařiži mladé dívky tak nešťastné, jako já. Dnes ráno, v 10 hodin, byla jsem ještě velmi šťastna; seděla jsem u piana ... hrála jsem škály... a najednou... bác! je ze mne nej- nejnešťastnější dívka na světě! Dnes ráno oznámila mi matinka, že požádal o moji ruku pan Jindřich Nangenc, mladý a roz- tomilý člověk, kterého znám rok a kterého mi- luji... rok. Nejsem-liž nešťastna!! Nechápete snad proč? Můj božel to je velmi jednoduché a hrozně smutné zároveň: jsem sentimentální .. Četla jsem tolik anglických románů, že mi to po- mátlo hlavu... Měla jsem bezpochyby k tomu vlohy. . neboť konečně... anglické romány .. Zkrátka od svého šestnáctého roku sním o lásce. V románech nečtu než kapitoly o lásce; v divadle nelíbí se mi než vyznání; zpívám jenom romance, v nichž se křičí z plna hrdla: „Miluji té! jestt záhada; miluji těl jest to tajemství.“ Není to mou vinou. Milovati a býti milovánu. Býti milovánu a milovati, toť má jediná ctižádost. Nuže .. Jindřich Nangeac miluje mne a já mi- luji jej... ano ... ale to není ta láska, jakou já jsem chtěla.

Trémadeur B Slívov Nangenc Nangeac Francie Paříž

28 article

Snila jsem vždychy a sním dosud o chu- dém muži. O muži, který by měl duši vznešenou prázdný žaludek. O muži vzdělaném, krásném, oslňujíeím, ale chudém jako kostelní myš. O muži, který propadl při státní zkoušce, protože trávil čas svůj sněním při svitu měsíce. Muž, který nedomohl se ničeho a který sé ničeho nedomůže; zkrátka, ubožák. Ale ne ubožák špatně oděný; ah, nikoli! ne- miluji kabáty špatně střižené a spodky nakrčené. Ubožák elegantní, spořádaný, který „neobědval. aby si mohl koupiti rukavice.“ Ubožák, který sestupuje se svého podstřeší, aby šel do plesu. Čerta! je nutno, aby chodil do plesu; neboť já přece nemohu lézti po střechách, abych objevila vzácného toho ptáka. Neuznaný umělec . . : ma- líř... básník... skladatel, který snad má na- dání... ale který zatím má jen dluhy . . . a který jest zasmušilý, roztrpčený, nešťastný. Pak bych byla paprskem slunečním, ozařujícím jeho chudou podkrovní komůrku, růži, krášlící jeho život (hlel stávám se poetickou). Milovala bych ho jak my ženy vůbec milu- jeme; s oddaností — s odříkáním. Občtovala bych mu všecko; své záliby společenské, své pohodli, přepych, kterému jsem uvykla. Byla bych jeho ženou, jeho služkou (neliboval by si asi, neboť co se týče kuchyně, neumím dělati než mandlové koláčky). Zkrátka byla bych mu vším, jako on byl by vším mně ..

29 article

Jedna světnička a jedno srdce. .. . jedna porce vařeného masa, koupeného u hokynářky na nároží (jenže... já vařené maso nerada)a špenát, také koupený u hokynářky vařený, ta- kevý špenát, který lze krájeli a potom suchý chléb, vše to zalévané čistou vodou a láskou, to je ten pravý život, který jsem toužila vésti s panem Nangeacem. Co chcete? Mám živou obraznost, on vypadá zrovna jako takový ubožák — skutečný nešťastník — uím spíše, že zbožňuje hudbu a píše básně... potají —— jenom že řík to každému, předčitá je každému a .. . nudí jimi každého. Nuže, během roku viděla jsem pana Nangeaca desetkrát. Ach, mám to poznamenáno ve svém srdci a také ve svém zápisníčku, nebot mé srdce by se mohlo snadno splésti. Desetkrát! šestkrát na plesu; dvakrát v domácím večírku, jednou na ulici a jednou z okna. A jeho hovor, jeho pohledy, ba i jeho úbor vybraného vkusu, zdál se potvrzovati mou domněnku, že je ne- uznaný, nešťastný ubožák — a byla jsem tak šťastna!! Ach, nedoufala jsem, že by mne mi- lovál, mně stačilo, že jsem ho mohla zbožňo- vati...; miluje mne ... matinka mi to řekla dnes ráno v deset hodin... jest to velmi sladké býti milovánu tím, koho milujeme ... Ano, ale je to strašné a přece je to pravda v celé své hrůze: Pan Jindřich má krásné, smutné oči, píše básně a jest zádumčivý . . . ale dokonce neni nešťastným chuďasem.

Nangeac Nangeaco Jindřich

30 article

Jest notářemll! Notářem!!! — to už mohl býti kupcem nebo hokynářem (měli bychom svůj špenát zadarmo). —— Milovati notáře! býti jeho ženou . . . ale v tom neni žádné poesie; jest to obyčejné, všední, mě- stáckě! A potom jest bohat. .až si ho vezmu, ne- přinesu mu žádnou oběť. . budeme míti dále pohodlně zařízený dům, sluhy . . . nebudu tedy ozářovati jeho podkrovní světničku — pravda, mohu ozařovati také jeho salon — ale to již není to.. bude míti ve svém salonu lampy, kdežto mému ubožákovi, majícímu sotva jednu lojovou svíci, byla bych já jediným světlým paprskem v jeho podkroví. Nebudeme žíti o vařeném mase a suchém chlebě . . . vlastně plám se sama sebe, není-li to trochu jednotvárně čnsem? Ale co n tom, milují-li se dva? Ano, kde je láska . . . ale, ale je-li nevyhnutelné?.. Ach, ano! jest to ne- vyhnutelné ... a přece je to naprosto nutné, aby žlověk špatně obědval, má-lí okoušeti v plné míře štěsti býti sám s milovaným druhem, sniti s ním za svitu hvězd?. .. Ano .. . vlastně jsem vže dobře neuvážila... chtěla jsem přinésti obět tomu, koho si vezmu... Nuže, kdybych si vzala nějakého ubožáka, neobětovala bych mu vlastně ničeho, nebof je to má dávná touha, vzíli si ho; kdežto vezmu-li si notáře, vzdávám se k vůli němu nejkrásnějšího snu svého života; umínila jsem si, že si nevezmu než chudasa a ruším tento slib tak drahý a přijímám postavení zabezpečeně, jímž jsem pohrdala. Jak jsem nemoudrá!! Hle- dám bůh vi kde příležitosi se obělovati a mámji tu zcela na blizku« vziti si Jindřicha ... a svě- řuji vám, že mi to nebude příliš těžké, nebol ho mám ráda a špenát hrozně nerada . ..

Jindřich