ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 9944efe0-8f15-11dd-832b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 27 celkem · entity: person 59, place 26
1 masthead
3. srpna. 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 211.
3 masthead
Palisk vyhrazen.
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH- Ypsilon: Nad starou zahradou. I. Bunin: Píseň. Eduard Kučera: Hrají v karty Vladimír Sís: Obrázky z balkánské války U mrtvého poručíka.
I Bunin Kučera Sís
6 article Nad starou zahradou.
Nad starou zahradou. Nárůdek pražských „zpěváčků“ byl o jakživa velmi pohyblivý, těkavý, stěhovavý Dneska zde, zítra onde. Již v letech šedesá tých malé jejich společnůstky vystřídávaly všechny pražské pivovary. Šnad aby svoje obecenstvo jednotvárností neunavily. Dnes „u medvídků“ na Perštýně, zítra „u Celestýnů v Dlouhé třídě, pozejtří „u Bucků“ neb „u Rozvařilů“ na Poříčí, potom- „u Karabinských“ na malostranském Tržišti a zas „u. Petráčků“ v Dlouhé třídě, „u Fáfů“ v Myslíkově ulici tak dále. Ale novější dobou jejich působiště se tenčilo, „lokálů“ jim ubývalo. Menší praž- ské pivovary přestávaly vařiti, bouraly se,n jejich místě vznikaly moderní činžáky. Zmi- zely široké jejich průjezdy s trakterskými ku- chyněmi a starobylé prostorné šenkovny, v je- jichž koutech bývala na rychlo budována drobná jeviště zpěváčků, na kterých do půl- noci zpíváváno a deklamováno s průvodem nezbytného fisharmonia anebo „šlágverku“ Když v zahradě Bergrově nájemcem Lhot- kou zaveden šantán s Rakem a Sodomou v čele, byla to vlastně „labutí píseň“ někdejších starých zpěváčků. Ještě tu doznívaly staré kuplety, které se pamatovaly až z let sedm- desátých, a solové výjevy nebo malé aktovky v nichž hlavní úlohy mívali právě Rak a So- doma. Rak. poslední mohykán své školya doby, byl důležitý přes to, že dobu svou pře- žil a do nové již nemohl se vkloubiti. Měle vlastní koncesi a v případě potřeby mohl utvo- řiti svou společnost. Ale byl to muž skromný a dovedl býti třeba posledním členem společ- nosti jiné, a takových lidí je pořídku. Proto taky vždy se pro něj našlo kousek místaa Rak i to místečko svědomitě vyplnil. Jeho humor byl suchý a drsnějšího rázu. Pronesl někdy vtip svůj s výrazem téměř nevrlým, ale bránice posluchačova se roztřásla.
Bucek Rozvařil Petráček Bergrův Rak Sodoma Perštýn Myslíkův ulice Lhota
7 article
Naproti tomu vystoupil-li Sodoma, smáli jste se již jeho poťouchlému výrazu, taškářsky zlíčené tváři. Uchvacoval svými výkony i nej- většího omrzelce. Společností Rakovou a Sodomovou oživla tedy zahrada Bergrova nebolí Lhotkova sluší tu pověděti, že program jejich, poněkud starosvětský sice, ale bodrý, neurážel nikte- rak a nikdy sluch posluchačův. Rak tu hrával komické mistry Potěhy a Nitky a staré nevrlé tatíky, a na to měl plné právo. Bylť sám — jak se mnou kdysi sdělil — otcem devatenácti neb dvacíti dětí, a dvě jeho dcery zpívávaly oblíbená dueta, v nichž převládaly ještě písně citové, vlastenecké. Jistě mnohý starší pamět- ník vzpomene si na jejich kuplet s dopěvkem: Zlatá Praha, máti drahá, v ní chci žít a umřít. toť má snaha! — Bohužel, jedna z těchto mi- lých duetistek zemřela osudně a neočekávaně brzy, dopěla písničky své v květu mladého života. A Sodoma, náš milý starý Sodoma, který vlohami svými a neodolatelnou komikou jistě náležel na jeviště mnohem širší, kam jej pobí- zela zejména paní Hana Kvapilová, upřímná jeho ctitelka, hrával krom jiných vděčných úloh vedle Rakova mistra Potěha — ševcov- ekého učně. Vzpomínám na aktovku, v ní oba vždy klidili bouři potlesku — nepama tuji názvu — ale byl to výjev z dílny ševcovské. Přichází nějaké psaní z daleka, „až z Lusran- tu“, říkával taškářsky učeň-Sodoma, oznáme- ní dědictví. Vyváděl všeliké „skopičiny“ te dareba učeň, a tu mistr Potěh-Rak ho varo- vával: Dej si pozor! Začnu-li na tebe po ně- mecku, budu krobiánemí Hromové haló! Posluchači dobře rozuměli.
Sodoma Sodomův Bergrův Lhotkův Rak Kvapilová Rakův Potěh Raková Praha
8 article
Neboť kdykoli se s námi začne „po něme- cku“, je tomu do slova tak, jak to mínil starý Neudrželi se v zahradě Lhotkově Rak Sodoma, nevím z jakých příčin, ač osvěžovali svůj repertoár, jak jen bylo lze. A zejména se tu musím zmíniti o „skvělé“ sezoně, kdy program jejich byl obohacen dvěma novými duetisty z Plzně, „plzeňskými hochy“, z nichž jeden poněkud napadal na nohu. Oba původně pouzí amatéři, stali se výbornými zpěváčky. jeden z nich byl na tato prkénka až nevída- ným tenoristou. „Můj ty Tondo, už půl páté, to zas byla noc fidél, když už jsem si jednou vyšel. proč pak bych se nezdržel...“ tento kuplet náležel k jeho nejskvělejším číslům, i herecky. Po sezoně zmízeli plzeňští hoši a již ni- kdy jsem o nich neslyšel. Tomu je nějakých dvanáct a snad patnáct let. Po Raku a Sodomovi vtáhli do zahrady Bergrovy Bratři Hartmanové. Podnikatelem tu byl již sám Lhotka, přijímal zřízencem svým vstupné a vyplácel gáže. Za jeviště slou- žil ještě řadu roků bývalý „orkestr“ v zahra- dě, za léta; v zimě konána představení v úzké. dlouhé, zabedněné verandě. Návštěva byla tak hojná, že úzká veranda nestačila, Lhotk vybudoval širší. Potom po řadě let nestačilo obmezené „jevišťátko“ zahradní, a Lhotka vy- budoval jeviště mnohem větší, napříč v koute zahrady, u pamé „poustevny“ Bergrovy, dříve zmíněné. Zavedl do zahrady elektriku a n novém jevišti operováno nyní taky „světelný- mi efekty“. Po příkladě Národního divadla zavedena byla na jevišti šantanním i „diva- delní tma“, avšak obecenstvu přece jen se lépe zamlouvalo světlo, aby taky vidělo, co oo se na jevišti děje. Již dříve, za starých poměrů, vystupoval ve „zpěvní síni“ Hartmanů cizí hosté. Slýchal
Tonda Rak Sodoma Bergrův Hartman Lhotkův Rak Sodoma Plzeň Lhotka
9 article
Rak. jsem Maďarku, jež tančila k svým kupletům čardáš, přišla Dánka, která přinesla kuplety „nordické“. Přišly odkudsi i baletky, přišli zpěváci i žongléři. Do půlnoci trvalo předsta- vení, ale mnohdy neutichal hřmot a všeliké výskavé zvuky, ani po půlnoci, neboť pak na- stávala „volná zábava“. Bylo mnoho hostí ven- kovských, kteří kdykoli do Prahy zavítali. nešli jinam než ke Lhotkovi, „na Hartmany“ a představení jim bylo krátké. Popíjeli pak třeba ještě do dvou nebo do tří a častoval favoritky podniku. Pro mne pak již staré, stinné zahrady jako místa pohovy a odpočinku nebylo. Od- půldne jsem k tomu neměl času, večer pak bylo nemožno jíti do té vřavy. Vzpomínal jsem tesklivě na prvá léta, kdy tam zavládalo svaté ticho a kdy jsme se Lhotkou pod starou lipo mudrovávali a pražské historie přetřepávali.
Maďarka Dánka Hartman Praha Lhotka
10 article
Ba, pro mne pak po léta nebylo ani klidných večerů. Neboť rázem osmé hodiny zahřmě mi pod okny „úvodní marš“ malé kapely šan- tánu — mimochodem řečeno výborně sehrané — a tu bylo po práci. Nezbývalo než položiti péro a uprchnouti. Často, přečasto jsem zlo- řečil tomu převratu v tiché kdysi, mrtvé za- hradě Bergrově, vzpomínal jsem na někdej- šího podivínského, ba nepříčetného jejího ma- jitele rytmistra, a od sedmé hodiny večerní, kdy se dole shromažďovali diváci a muzikanti ladili nástroje své, i samo péro v prstech ner- vósně se mi rozechvívalo. Neboť kvapem se blížil okamžik, kdy zazní hromotný rachot bubnu, kdy zařinčí činely k „úvodnímu po- chodu“ — a pak s bohem, prácel Ještě pět stránek bylo třeba dopsati, ještě čtyry, ještě tři — rafije hodin otáčely se s bláznivou rych- lostí, opakovačky bily téměř nepřetržitě nad hlavou, a tu náhle dole bum, bum — bum, bum, bum! Řinky, řinky, řinkl Péro cvaklo o stůl. Rukopis ležel nedo- psán, korektury a revise nedokončeny. Pan faktor tiskárny, pan metér, pan paketář jistě mi ráno nadávali, že nedostali vše, co měli dostati, a nevěděli, jakou trýzeň jsem já ve svém tuskulu prožíval.
Bergrův
11 article
Znal jsem již z paměti celý repertoár bratří Hartmanů, mohl jsem bezmála zpívati i kuplety po Maďarce a po Dánce, zkrátka řečeno, mohl jsem si bezmála zříditi vlastní šantán — arci bez personálu — a posílal jsem to vše do horoucích pekel. A jenom jsem ne- chápal, kterak někteří lidé mohou choditi denně na ten brajgl. Neboť jsem za léta vy- pozoroval a zjistil takové denní hosty. Z nervů takovýchto abonentů šantanních měly by se po jejich smrti nadělat pilulky a dávat užívat lidem slabší nátury. Snad by to byl jedině pravý a neomylně působivý „lecitin“ pro lidi moderním třeskem nalomené, podlomené rozlámané. Čímž arci naprosto nechci ublížiti povo- lání bratří Hartmanů, z nichž jeden ostatně již jest na pravdě boží. Budiž mu tam věčný klid. Ale tehdy domníval jsem se skutečně, že na zahradu Bergrovu nemůže přijíti již nic horšího, ani na nás okolní nájemníky. A přece přišlo. Zkáza dokonalá, záhuba na vždy. Stro- my došuměly, ptáci dopěli a rozprchli se, stará poustevna zmizela s povrchu, z někdejší za- hrady je rumiště a v duchu přede mnou zdvihá se již ohromná spousta zdiva, která nám všem tu odejme slunce, světlo, vzduch, obzor, ku života. Někdejší můj spolubesedník pod lipou, krčmář Lhotka, nedočkal se tohoto dopuštění. Někdy před rokem nebo před půldruhým ode- šel dobrovolně z tohoto světa. Jeho smrt ani nebyla veřejně oznámena, aby to podniku ne- ublížilo. Ale milý šantán, který se zatím byl změnil na „kabaret“, měl již spočítané dny A tušil snad šenkýř Lhotka, co mu v blízk budoucnosti nastává, a proto odešel.
Hartman Maďarka Bergrův Lhotka
12 article Píseň.
Píseň. Napsal Ivan Bunin. Z ruštiny přelozil K. v. Rypáček. Slyšel jsem tu píseň, tu jihoruskou hist rii v chersonských rákosinách, na dolním toku Dněpru, za teplého jarního večera — dávno za mladosti. Vyprávěl ji, či zpíval lyrník Rodion, mla- dý žebrák od kyjevského města Vasilkova poďobaný slepec, který bez průvodce putoval kam ho nohy donesly: od Haďače k Sule, o Luben k Umanu a od Chortice k ústím a zá- livům . .. Z konce do konce Maloruska putoval jsem i já toho jara. Jaro nastalo toho roku časně. Na severu bylo jasné a svěží se zvuč- nými „suchověji“ ), se smaragdem ozimu s holými metlami dvorských topolů, které bylo viděti daleko na stepních rovinách, kde lidé orající k jařinám byli maličcí a ztráceli se jako v moři. A na jihu se již topoly oděly, ze- lenaly se a kostelně voněly — přebíhaly nad nimi první dubnové bouřky. Zahrady kvetly růžovým květem, velké starobylé vsi se svá- tečně bělaly, a mladé kozačky pestře se vy- strojily; teprve nedávno umlkl kyjevský velkonoční zvon, a na trávě u větrných mlýnů válely se ještě skořápky barvených vajec. V ústích bylo ve dne horko, a nad puškvorcem vznášelo se mnoho vážek a pro- hánělo se mnoho racků, kteří se odráželi ve stříbrných rozlevech teplého Dněpru. Noci byly teplé a tmavé.
Bunin Rypáček Rodion Vasilkův Dněpr Sula Lubno Uman Chortice
13 article
Z Chersonu do Nikopole plul jsem na parníku „Oleg“, špinavém, chatrném a neoby- čejně zaplněném. Všecek se chvěje a lomoze koly, táhl se parník pozvolna středem nepře- hledných zarostlin a vodnatých zátok. V první třídě „Olega“ nebyl nikdo kromě jakési dív- ky, kapitánovy známé, která se držela stra- nou jako všichni, kteří cestují bezplatně. V druhé třídě bylo několik židů, kteří hráli o jitra do večera v karty, a v bufetu stále mlčel stále se procházel a skoro nic si neporoučel herec se lhostejně smutnýma očima a s modra- vými štětinami na bledošedé tváři. A do třet třídy, na spodní palubě, natlačilo se na pět set chochlušek “), přepravovaných na jaře s místa na místo jako tažný dobytek. ) Suchověj — suchý vítr, přinášející s sebo písek až z asijských pouští. Pozn. př. ) Malorusek. Pozn. pr. - Ve dne bylo u nich hrozně těsno a horko ve dne jedly, pily a spaly. Za večerů dlouho zpívaly. Za těch soumraků ležel jsem na mřížko- vané dlouhé lavici, na hořejší palubě, dívaje se na tmící se nebe. Po palubě procházela se kapitánova známá, zastavovala se a dělala. že jest zamilována do oblaků na západě. Pře- hodila si přes hlavu, na modní účes s nesčet- nými jehlicemi a hřebínky, zelený závoj, tenký jako pavučina a ovinula si kolem krku jeho konce, jimiž si soumračný větřík jedva po- hrával. Měla na sobě průsvitný živůtek byla vysoká a postavy tak křehké, že se zdá- lo, že se co chvilku přelomí. Jednou rukou si přidržovala závoj, druhou dolní okraj živůt- ku, přihlazujíc si nohy a činíc je souměrněj- šími a kousala se do rtů, chtějíc jim dodati svěžesti a rudosti. A ji po všechen čas sledo- val herec.
Oleg Cherson Nikopol
14 article
Herec se opřel bokem o lavici a přeložil nohu přes nohu, jako by ukazoval, že ho jeho ohromné boty vůbec netlačí. Zdvihl si límec kostkovaného svrchníku s širokým páskem v kříži, přitáhl si do čela široký klobouka potřásaje si španělkou, bloudil očima sem tam. Prvého dne plavby zkusili jsme rozho- vor — a umlkli jsme, pociťujíce k sobě nená- vist. On byl z těch, kteří snesou jenom poslu- chače, ale ne společníky. Dovedl hovořiti je- nom o sobě a o umění. Malorusko, jeho písně a jeho jarní krásu určil jedním slovem: Primi- tivní. Kapitánovu známou nazval vydra. Ona se procházela, zastavovala se, a on s ní nespouštěl očí. Ona jako by ničeho ne- pozorovala. Ale pohledy pod širokým klobou- kem byly stále bedlivější a upřenější. Za- chvěvší se nenadále jako by od večerního chladu, pozdvihla rychle brvy, uchopila dolní okraj živůtku a s bezstarostným pohledem bě- žela po schodech dolů. A herec, přivřev oči, dělal, že dříme. Za měkkou černí větrníků a svahů, které se slily se zátokami řeky a s je- jich hustým rákosím, zvolna prosvěcovalyv čemsi soumračně rudém slabé obrysy kalně modrých oblaků. Ve smutných nočních výši- nách temným závojem dýmu pronikaly drobné bledé hvězdy. „Oleg“ se chvěl, dýmajea jednotvárně hluče koly... A tu polohlasně harmonickým sborem zazpívaly na spodní palubě chochlušky, které se ve dne vyspaly.
Kapitánův Oleg
15 article
V těch létech byl jsem zamilován do Maloruska, do jeho řek, do jeho vsí a do jeho stepí a s dychtivostí hleděl jsem se sblížiti s jeho půvabným lidem a s dychtivostí jsem poslouchal písně, duší jeho. Nejčastěji zpíval lid melancholicky, jak bývá u syna stepía syna slavné minulosti. Zpíval kostelně, jak musí zpívati ten, kdo pamatuje ne dny a roky. ale celá století, a jehož narození, práce, láska, rodina, stáří a smrt jsou sloužení; zpíval tu hrdě a tu přísně jako potomek hrdin a chví- lemi s tou hlubokou a zadrženou něžností, kterou dává jenom síla. V lidnatých stepích, na výročních trzích a v hromadných pocho- dech na práce ještě ho doprovázeli bandu- risti a lyrníci, přivádějíce muže na vzpomínky o bývalé svobodě, o kozáckých taženích, solnářích a o Azovu, a ženy na zpěvné dumky o loučení se syny, s muži a s milými. Bůh do- přál mi viděti mnohé ty poutníky, jejichž celý život byl přeludem a písní a jejichž duši byl stejně blízký včerejší den jako dni Bohdana, dni Siče a dni Svatopluka — ty, za nimiž už proniká modro karpatských hřbetů a blízké, staroslovanské, přidunajské nížiny. Rodion byl mladý a neznámý. Dostal se náhodou k ženám, které pluly z Chersonu do Nikopole a Alexandrovska a říkal, že se ani nepočítá za zpěváka. Ale byl zpěvák podivuhodný.
Bohdan Sič Svatopluk Rodion Azov Nikopol
16 article
Je-li ještě živ — jistě mu bůh udělil šťastné a krásné stáří za tu radost, kterou dával li- Slepci jsou lidé míchaní, buď nemotorní, nebo prohnaní, nebo neobyčejně nábožní, věčně si naříkající na svoji žebrotu, milující cáry a ziskuchtiví. Rodion se nepodobal slep- ci. Jsa přímý a otevřený spojoval v sobě vše- cko: přísnost i něžnost, vroucí víru i nevěru, vážnost i bezstarostnost. Zpíval nábožné písně i dumky, o Matce boží i o Chomovi, lehkost, s níž se měnil a která byla by u dru- hého nepříjemná, u něho okouzlovala: patřil k těm řídkým lidem, jejichž celá bytost jest rozum, nadání, pozornost a míra. Kdyby byl býval sňal se zad svůj plátěný pytel, nikdo by si byl nepomyslil, že je to žebrák: takový byl čistý a upravený. Hlavu měl nevelkoua tmavé vlasy, přistřižené rovně do kolečka, zakrývaly polovinu lebky. Suchý, poďobaný obličej se zavřenými a hluboce zapadlými ví- čky nevyjadřoval obyčejně nic. Ale když mlu- vil nebo zpíval, vyjadřoval samotnými brvami a úsměvy, které ozářily jeho obličej sterým způsobem, nejjemnější a nejrůznotvárnější city a myšlenky. Vzrůstu byl nevelikého, záda měl úzká, shrbená a vyhublá, prsty suché a tuhé.
Rodion Choma Suchá
17 article
Nosil krátkou a silnou houněnou halenu ohromné boty. A podivuhodně červenala se stužka, jíž si zavazoval límec své bílé košile z hrubého plátna. Za večerů na „Olegu“ vždycky zpíval buď přede všemi nebo po všech. Toho večera spustily ženy starodávnou kozáckou píseň o synu a matce, která ho vlídně a beznadějně přemlouvala, aby se ne- připravoval darmo o své mládí pro pouhé hrdinství. Matka se synem hovořili — a ta- kový naivní rozhovor vzbudil by u každéh úsměv, kdyby se byl nevyléval do táhlé, klid- né a smutné písně. „Och, ty synu, synu můj, och, ty díti moje!“ vlídně vyčítala matka, přemlouvajíc syna, aby nepil. „Kořalky se napiju a rozumu nabudu, odpověděl jí bezstarostně syn, ale s takovou beznadějností a s takovou pevnou vírou v ne- vyhnutelnost záhuby, že posluchači nebylo do smíchu. Když ženy skončily tu píseň, dlouho ne- začínaly jiné: zazpívaly jenom trojhlasně mě- šťanskou píseň o „falešnících“ a nechaly toho. jakoby cítily, že si herec začal cosi notovati skrze zuby. Rodion — seděl na otevřeném místě, na zádi blízko mne — polohlasně za- Ypsilon. dem.
Oleg Kořalka Rodion
18 article
zpíval první verše písně, ještě starší než píseř o matce a o synu: „U Dunaje tráva šumí a v té trávě kozák leží... „Varku! Lidé spíl“ zavolal na někoho opakuje patrně cosi všem známého a již směš- ného — a oni odpověděli mu zatajeným ra- dostným smíchem. A dlouho bylo slyšeti jen šepot a tichý hovor v ospalosti teplého a tmavého večera. za stejného nočního šumu kol. Kdesi na tem- ných březích mihotaly se pozdní ohýnky V dálce, na sotva viditelné zátoce, slévajíc se s černým puškvorcem, chytal noční rybář ryby: klidný odraz jeho ohně podobal se vel- ké voskové svíci. Kdosi se rozhovořil o K - jevě a o bazarech na Podolí. Možná, že Ro- dion, dívaje se na ten odraz, vzpomněl si na Sofijevský a na Michajlovský sobor a jal se se zálibou obdivovati jejich krásy a žasnouti nad obrazy Posledního soudu, kterými se ho- nosí mnohé kyjevské kostely. Tu, jako by po- kračovala v té umírněné řeči a v jejím způ- sobu, slabě a zpěvně zabolestnila, zaskřípala a zavrzala stará lyra Rodionova. Jako by obracel i ve své paměti obrazy kostelů, soborů, průchodů pod zvonicemi se zlatými kupolemi a tmavých a těsných polo- podzemních oltářiků. A když došel k obrazům soudu, sesílil ton: lyra jeho zabzučela a za- zpívala směleji a tvrději. Bylo slyšeti vzdechy. slabé výkřiky něžnosti a smutku. A on ještě sesílil ton — a východní, stepní melancholit jeho motivu jasně pronikla podobnost středo- věkému varhanovému chorálu. Ovládl sebe. ovládl posluchače a jal se jim, matkám a ne- věstám vyprávěti o tom, co jim bylo tak blíz- ké — o sirotku a o maceše — míse varhano- vé pohrůžky a útěchy s písní a s měkkým slovanskými výčítkami. „Oj, zašuměly luhy, a i bystré řekyi“ vzdechl a přísně řekl, zvýšiv hlas a zahlušiv A zjasněl, ustupuje zase zvonivému bzu- kotu lýry: „Umřela matička — a zůstaly dětí.
Rodionův Dunaj Varka Podolí
19 article
Potom prostě a vážně jal se připomínat ženskému srdci, necitelnému i lítostivému jaký jest ten sirotkův osud. Otec — řekl — ten se potěší: „Otec ženu najde, bude ve dvou žíti.. Ale sirotkům nikdo a nic nenahradí rodné matkyá „Nešťastní sirotci — ti na službu půjdou. Ale nezachrání jich — řekl — žádná služ- ba, žádná práce: „Co sirotek dělá — práce žádná není, lidé zas řeknou — k ničemu že není. Co siro- tek dělá — práce není milá, a macecha soudí sirota lenivá ... Jedním tonem slov a lyry podal jasný. úchvatný obraz sirotka, toho všem cizího, po- korného dítěte, toho ostříhaného, bosého děv- čátka ve špinavé košilce a v prastarém ka- bátku. Děvčátko dlouho klopilo uplakané oči, dlouho doufalo, že trpělivostí a nadlidskou prací získá aspoň macešinu přízeň — ale mar- ně: i rodný otec, boje se té nelítostné a ho- spodárné ženy, přestal si všímatí svého si- rotka. A když už i rodnému otci jest na obtíž vlastní dítě, kde pak jest právo, kde spravedl- nostý kde soucit? Je třeba hledati je po světě, po zemi, někde tam, kde se schovala matka, srdce matčino, jediný nevysychající pramen něžnosti... A zase zvyšuje ze vzdechu svj prsní, stepní hlas a zase sesíluje zvonivý ton lyry, Rodion pokračoval: „Oj, kráčel sirotek temnými loukami, myje se sirotek drobnými slzami. Nemohl si- rotek matku usmířiti — oj. šel pryč sirotek po světě blouditi: po světě blouditi, matičku hledati .
Rodion
20 article
Syn národa, který v hloubí své duše ještě nerozděloval země a nebe, prostě a krátce vyprávěl o hrozném setkání se špinavéhoa bosého děvčátka — o setkání jejím na tem- ných luzích a o jejím rozhovoru se samým Pánembohem: „A potkal ji Pánbůh, jal se jí hned ptáti „Kam pak jdeš, sirotku?“ — „Maminku hle- dati.“ — „Oj, nechoď, sirotku — vždyť daleko zajdeš a svojí maminky na věky nenajdeš, ne- boť maminka tvá vysoko nahoře, tělo odpo- čívá tu ve smutném hrobě .. S velkým smutkem a něžností, ale stále tak prostě podal i těžké shledání a hořkou rozmluvu sirotka s matkou — s andělem, který se ozval z hrobu za zemřelou: „Oj, šel si sirotek na hrob zaplakati, ne- ozve-li se mu z hrobu rodná máti? Ozval se mu anděl jako rodná máti a jal se ho tiše takto vyptávati: „Kdo to hořce pláče zde na tom mém hrobě?“ — „Och, to já, maminko: vezmi si mne k sobě!“ — Nasypali země, že už nepovstanu, sklížily se oči, na svět už ne- vzhlédnu. Ach, jak trudno, těžko kamení jest hrýzti! Ale ještě těžší tebe k sobě vzíti. Není tu, sirotku, co jísti, ni píti — Bůh poručil je- nom v siré zemi hníti. Kdybys šla, siroto, ma- cechu prosila — snad že smiluje se — košilku by sšíla ... A s nevyslovitelnou dojemností odpově- dělo dítě andělu-matce: „Já ji smiřovala, já jsem jí prosila, ale macecha zlá košilku nešila..
bůh
21 article
Jako všichni opravdoví umělci, jako vši- chni velcí básníci, Rodion — nebo ne Rodion, ale národ, jehož ústy hovořil — znal sílu oné prostoty, věděl, že v prostotě skrývá se nej- drahocennější, co jest na zemi a v srdci člo- věka. Domluvil a umlkl, sklopiv nevidoucí oči a kochal se těmi šťastnými vzdechy, jimiž se doprovázejí hořké a bohaté slzy. A poko- chav se, hned zase hrozivě i radostně zvýši hlas — a obrátil už jiné obrazy — obrazy soudu a hrozné odplatya „Posílá Hospodin anděly od sebe,“ řek slavnostně čistým, zvonivým hlasem, „vezmě- te sirotka do jasného nebe! Posaďte sirotk do světlého ráje, k Hospodinu bohu, ve vší cti a slávěl“ A se skřipotem a zněním lyry rozlil da- leko svůj pláč, zazvonivší radostným hněvem: „Posílá Hospodin pekelníky z pekla — pro tu zlou macechu a pro její duši: „Slett
Rodion bůh
23 article
se, pekelní, od té levé strany, táhněte mace- chu železnými háky! Zdvihněte macechu na- horu vysoko, vrhněte macechu do pekla hlu- bokol. Když skončil, zase pomlčel a řekl tvrdě, obyčejným hlasem bez lyry: „Poslyšte mne, lidé, ten, kdo sirotka má, ať na něj dohlíží, ať na něj pozor dá.“ A po těch slovech už neporušil mlčení ani jediným dodatkem: zakrýval jenom dlouho svá poslední slova jednotvárným, melancholi- ckým nytím, broukáním lyry, jakoby mirnil sílu dojmu, jako by zase odcházel k východu, k stepím, k Asil. Herec spal, přitisknuv se k lavici. Vychá- zel velký teplý měsíc — bylo viděti hercovu tvář, smutnou ve spánku. Mdle zlatily sev měsíci daleké houštiny černého puškvorce. široký zlatý sloup pronikal mezi nimi do zrcn- delné hlubiny, a žáby, cítíce měsíční zář, jaly se sladce, vášnivě a vysíleně v houštinách sté- nati. Vyhýbaje se zátokám, „Oleg“ si pobrou- kával, a chvílemi táhlo tu teplem, tu vlhkostí, tu svěžestí a jarní hnilobou rákosinami. Je- nom husté hvězdy zůstaly nade mnou, a dým vznášel se k nim rovně a stále výše A já si zapisoval píseň o sirotku v Niko- kopoli, za horkého poledne, na lidnatém ba- zaru, sedě na zemi mezi tělegami a voly a v zápachu jejich výkalů a sena. Diktoval mi ji vlídně a shovívavě Rodion, opakuje totéž ně- kolikráte a chvílemi se zastavoval, zadržuje mírnou nevoli a chvílemi mne povzbuzoval jako pilného, ale málo nadaného žáka. Když jsme skončili, dlouho ještě cosi domýšlel,a slunce ho pálilo do nepokryté hlavy. Potom se slabým úsměvem učinil narážku na krěmu. Vložil jsem mu do dlaně několik pěťáků. Rychle je sevřel a rychle povstal, vzav si lyru pod paží a uchopiv mi ruku, radostně a opatrně ji políbil.
Oleg Niko
24 article Hrají v karty. Napssi Eduard Kuzerk
Hrají v karty. Napssi Eduard Kuzerk Jednoho krutého, dlouhého nedělního odpoledne, když si mohla lyceistka Věra nu- dou nehty ukousati, navrhla svému bratru, gymnasistu Jarkovi, aby si zahráli v karty. „Víš, obyčejného cvička o čest!“ dodů- vala. Byla odmrštěna. Má tak Jarka kdy na její obyčejné cvičky! Má důležitější věci na prácil Nemusí Věra po těchto slovech kou- kati na jeho hodinky, jichž stroj právě rozklá- dá. To dělá jen tak mimochodem. Ale má ještě na zítřek latinskou přípravu, dvě strany překladu a hrůzu slovíček. Neboť jejich pro- fesor je si jist, že kromě latiny není lepší zá- bavy ani větší starosti. Ostatně, jaký je to zase vynález, hrátio čest? O jakou čest? O její? Co si na ní ve- zme, vyhraje-li? Ale ať dá pokoj a nechá ho učiti sel Jinak ho ten tyran zase zítra vy- Věra tedy navrhuje hráti o něco cenněj- šího než o čest. Výborné je hráti o větrové bobečky, o oříšky nebo bukvice. Bukvic pa- desát za dvouhaléř. „Ale, dej mi pokoj, říkám ti, s bukvicem i s kartami!“ zahání ji Jarka. „Latina je první ze všeho, každý den nám to latinář říká. — Ostatně, počkejl Je možná v tom tvém cvičku něco vyhráti?“ „To si myslím! I prohráti, ani si nepřejí“ Nu... mohou to tedy zkusiti. Hodiny se mu beztak už nepodaří složiti a do latiny se vloží večer. Beztak je to ostuda, jak lze živé lidi trápiti mrtvým jazykeml Poslali pro bukvice a Věra vykládá pra- vidla hry. Není na tom nic těžkého. Kdo dává, dá tři do banku. Dáš tři karty sobě, tři karty druhému a obrátíš trumf. Můžeš jej ra- bovati, ale pak musíš míti dva „štychy“, jinak jsi tam a platíš šest. Jarka tedy rabuje. Věra zabíjí všechno šmahem jako na porážce. Jarka musí míti dva „štychy“, ale nemá: je tam a platí šest. Zrov- na jakoby výklad byl prorocký!
Kuzerk Věra Jarek Latinus Dáša Zrov
25 article
„Poslechni, to je nějaký pěkný podvod, ta tvoje hra,“ praví Věře podezíravě. Věra ujíšťuje, že níkoli. Ale když hrají dva, jeden musí prohráti, bože můj! Jednou prohraješ, podruhé vyhraješ, tak už to je na světě. Štěstí je jako to kolol Jarka se dal upokojiti. Ale kolo se neto- čilo, bylo nějaké hranaté. A Jarka byl na ne- štěstí dole. Věra má bukvic jako z celého lesa a ho- kyni už dochází zásoba. Nezbývá, leč odku- povati je od Věry zpět. A Jarka „je tam“. Je tam bez ustáni! Totě hrůza! Ani neví, jaké to je, když tam člověk není. Bank div nepraskne, už ani ta- lířek nestačí. Věra se chechtá, houpá se na židli a po- čítá dvouhaléře pod svou miskou. Radost se pod ni podívati! A Věra louská okázale buk- více a hází slupky spoluhráči na hlavu. Jarka si toho nevšímá. Je červený jako zralá jahoda, kouše nehty, až má z prstů pa- ličky a rozčilením sotva rozezná barvy. Bije se po každé chybě pěstmi do hlavy, nadává si oslů a bulíků a volá na Věru: „Zbij mne, zbij! Ať už nedělám tyhle hlouposti!“ Také mu padá hanebná karta. Třikrát už žádal Věru, aby mu přepustila svoje šťast- né místo. Třikrát Věra vyhověla jista, že ve- zme štěstí s sebou. A vskutku: máš-li svrška, má ona krále. Podruhé dostaneš krále sám — ale slupne ti ho esem. Pomalu už abys sei o eso bál! štěstí, že je nikdy nedostaneš. Jsi aspoň bez starosti. Jarka vyčerpal hotové a hraje na úvěr. Už nemůže ani seděti, hraje stoje a přešla- puje. Věra konstatuje výhru jedné korunya posílá ho k latině. Neboť úvěr je nebezpečně zatížen. „I čert vem latinu!“ odpovídá Jarka. „Byl jsem už dvakrát! Přece nejsem ve třídě sám. probůh! Míchej a dávej!“
Věra Jarek
27 article
„Byl jsem po třetí z latiny. Jak mne hnal od tabule!“ stýskal sí Jarka druhého dne, když se vrátil ze školy, A to všechno pro tvé
Jarek