1
masthead
3. srpna. 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 211.
3
masthead
Palisk vyhrazen.
5
article
OBSAH-
Ypsilon: Nad starou zahradou.
I. Bunin: Píseň.
Eduard Kučera: Hrají v karty
Vladimír Sís: Obrázky z balkánské války
U mrtvého poručíka.
I Bunin
Kučera
Sís
6
article
Nad starou zahradou.
Nad starou zahradou.
Nárůdek pražských „zpěváčků“ byl o
jakživa velmi pohyblivý, těkavý, stěhovavý
Dneska zde, zítra onde. Již v letech šedesá
tých malé jejich společnůstky vystřídávaly
všechny pražské pivovary. Šnad aby svoje
obecenstvo jednotvárností neunavily. Dnes „u
medvídků“ na Perštýně, zítra „u Celestýnů
v Dlouhé třídě, pozejtří „u Bucků“ neb „u
Rozvařilů“ na Poříčí, potom- „u Karabinských“
na malostranském Tržišti a zas „u. Petráčků“
v Dlouhé třídě, „u Fáfů“ v Myslíkově ulici
tak dále. Ale novější dobou jejich působiště
se tenčilo, „lokálů“ jim ubývalo. Menší praž-
ské pivovary přestávaly vařiti, bouraly se,n
jejich místě vznikaly moderní činžáky. Zmi-
zely široké jejich průjezdy s trakterskými ku-
chyněmi a starobylé prostorné šenkovny, v je-
jichž koutech bývala na rychlo budována
drobná jeviště zpěváčků, na kterých do půl-
noci zpíváváno a deklamováno s průvodem
nezbytného fisharmonia anebo „šlágverku“
Když v zahradě Bergrově nájemcem Lhot-
kou zaveden šantán s Rakem a Sodomou v
čele, byla to vlastně „labutí píseň“ někdejších
starých zpěváčků. Ještě tu doznívaly staré
kuplety, které se pamatovaly až z let sedm-
desátých, a solové výjevy nebo malé aktovky
v nichž hlavní úlohy mívali právě Rak a So-
doma. Rak. poslední mohykán své školya
doby, byl důležitý přes to, že dobu svou pře-
žil a do nové již nemohl se vkloubiti. Měle
vlastní koncesi a v případě potřeby mohl utvo-
řiti svou společnost. Ale byl to muž skromný
a dovedl býti třeba posledním členem společ-
nosti jiné, a takových lidí je pořídku. Proto
taky vždy se pro něj našlo kousek místaa
Rak i to místečko svědomitě vyplnil. Jeho
humor byl suchý a drsnějšího rázu. Pronesl
někdy vtip svůj s výrazem téměř nevrlým, ale
bránice posluchačova se roztřásla.
Bucek
Rozvařil
Petráček
Bergrův
Rak
Sodoma
Perštýn
Myslíkův ulice
Lhota
7
article
Naproti tomu vystoupil-li Sodoma, smáli
jste se již jeho poťouchlému výrazu, taškářsky
zlíčené tváři. Uchvacoval svými výkony i nej-
většího omrzelce.
Společností Rakovou a Sodomovou oživla
tedy zahrada Bergrova nebolí Lhotkova
sluší tu pověděti, že program jejich, poněkud
starosvětský sice, ale bodrý, neurážel nikte-
rak a nikdy sluch posluchačův. Rak tu hrával
komické mistry Potěhy a Nitky a staré nevrlé
tatíky, a na to měl plné právo. Bylť sám —
jak se mnou kdysi sdělil — otcem devatenácti
neb dvacíti dětí, a dvě jeho dcery zpívávaly
oblíbená dueta, v nichž převládaly ještě písně
citové, vlastenecké. Jistě mnohý starší pamět-
ník vzpomene si na jejich kuplet s dopěvkem:
Zlatá Praha, máti drahá, v ní chci žít a umřít.
toť má snaha! — Bohužel, jedna z těchto mi-
lých duetistek zemřela osudně a neočekávaně
brzy, dopěla písničky své v květu mladého
života.
A Sodoma, náš milý starý Sodoma, který
vlohami svými a neodolatelnou komikou jistě
náležel na jeviště mnohem širší, kam jej pobí-
zela zejména paní Hana Kvapilová, upřímná
jeho ctitelka, hrával krom jiných vděčných
úloh vedle Rakova mistra Potěha — ševcov-
ekého učně. Vzpomínám na aktovku, v ní
oba vždy klidili bouři potlesku — nepama tuji
názvu — ale byl to výjev z dílny ševcovské.
Přichází nějaké psaní z daleka, „až z Lusran-
tu“, říkával taškářsky učeň-Sodoma, oznáme-
ní dědictví. Vyváděl všeliké „skopičiny“ te
dareba učeň, a tu mistr Potěh-Rak ho varo-
vával: Dej si pozor! Začnu-li na tebe po ně-
mecku, budu krobiánemí
Hromové haló! Posluchači dobře rozuměli.
Sodoma
Sodomův
Bergrův
Lhotkův
Rak
Kvapilová
Rakův
Potěh
Raková
Praha
8
article
Neboť kdykoli se s námi začne „po něme-
cku“, je tomu do slova tak, jak to mínil starý
Neudrželi se v zahradě Lhotkově Rak
Sodoma, nevím z jakých příčin, ač osvěžovali
svůj repertoár, jak jen bylo lze. A zejména
se tu musím zmíniti o „skvělé“ sezoně, kdy
program jejich byl obohacen dvěma novými
duetisty z Plzně, „plzeňskými hochy“, z nichž
jeden poněkud napadal na nohu. Oba původně
pouzí amatéři, stali se výbornými zpěváčky.
jeden z nich byl na tato prkénka až nevída-
ným tenoristou. „Můj ty Tondo, už půl páté,
to zas byla noc fidél, když už jsem si jednou
vyšel. proč pak bych se nezdržel...“ tento
kuplet náležel k jeho nejskvělejším číslům,
i herecky.
Po sezoně zmízeli plzeňští hoši a již ni-
kdy jsem o nich neslyšel. Tomu je nějakých
dvanáct a snad patnáct let.
Po Raku a Sodomovi vtáhli do zahrady
Bergrovy Bratři Hartmanové. Podnikatelem
tu byl již sám Lhotka, přijímal zřízencem
svým vstupné a vyplácel gáže. Za jeviště slou-
žil ještě řadu roků bývalý „orkestr“ v zahra-
dě, za léta; v zimě konána představení v úzké.
dlouhé, zabedněné verandě. Návštěva byla
tak hojná, že úzká veranda nestačila, Lhotk
vybudoval širší. Potom po řadě let nestačilo
obmezené „jevišťátko“ zahradní, a Lhotka vy-
budoval jeviště mnohem větší, napříč v koute
zahrady, u pamé „poustevny“ Bergrovy, dříve
zmíněné. Zavedl do zahrady elektriku a n
novém jevišti operováno nyní taky „světelný-
mi efekty“. Po příkladě Národního divadla
zavedena byla na jevišti šantanním i „diva-
delní tma“, avšak obecenstvu přece jen se
lépe zamlouvalo světlo, aby taky vidělo, co
oo
se na jevišti děje.
Již dříve, za starých poměrů, vystupoval
ve „zpěvní síni“ Hartmanů cizí hosté. Slýchal
Tonda
Rak
Sodoma
Bergrův
Hartman
Lhotkův Rak Sodoma
Plzeň
Lhotka
9
article
Rak.
jsem Maďarku, jež tančila k svým kupletům
čardáš, přišla Dánka, která přinesla kuplety
„nordické“. Přišly odkudsi i baletky, přišli
zpěváci i žongléři. Do půlnoci trvalo předsta-
vení, ale mnohdy neutichal hřmot a všeliké
výskavé zvuky, ani po půlnoci, neboť pak na-
stávala „volná zábava“. Bylo mnoho hostí ven-
kovských, kteří kdykoli do Prahy zavítali.
nešli jinam než ke Lhotkovi, „na Hartmany“
a představení jim bylo krátké. Popíjeli pak
třeba ještě do dvou nebo do tří a častoval
favoritky podniku.
Pro mne pak již staré, stinné zahrady
jako místa pohovy a odpočinku nebylo. Od-
půldne jsem k tomu neměl času, večer pak
bylo nemožno jíti do té vřavy. Vzpomínal jsem
tesklivě na prvá léta, kdy tam zavládalo svaté
ticho a kdy jsme se Lhotkou pod starou lipo
mudrovávali a pražské historie přetřepávali.
Maďarka
Dánka
Hartman
Praha
Lhotka
10
article
Ba, pro mne pak po léta nebylo ani klidných
večerů. Neboť rázem osmé hodiny zahřmě
mi pod okny „úvodní marš“ malé kapely šan-
tánu — mimochodem řečeno výborně sehrané
— a tu bylo po práci. Nezbývalo než položiti
péro a uprchnouti. Často, přečasto jsem zlo-
řečil tomu převratu v tiché kdysi, mrtvé za-
hradě Bergrově, vzpomínal jsem na někdej-
šího podivínského, ba nepříčetného jejího ma-
jitele rytmistra, a od sedmé hodiny večerní,
kdy se dole shromažďovali diváci a muzikanti
ladili nástroje své, i samo péro v prstech ner-
vósně se mi rozechvívalo. Neboť kvapem se
blížil okamžik, kdy zazní hromotný rachot
bubnu, kdy zařinčí činely k „úvodnímu po-
chodu“ — a pak s bohem, prácel Ještě pět
stránek bylo třeba dopsati, ještě čtyry, ještě
tři — rafije hodin otáčely se s bláznivou rych-
lostí, opakovačky bily téměř nepřetržitě nad
hlavou, a tu náhle dole bum, bum — bum,
bum, bum! Řinky, řinky, řinkl
Péro cvaklo o stůl. Rukopis ležel nedo-
psán, korektury a revise nedokončeny. Pan
faktor tiskárny, pan metér, pan paketář jistě
mi ráno nadávali, že nedostali vše, co měli
dostati, a nevěděli, jakou trýzeň jsem já ve
svém tuskulu prožíval.
Bergrův
11
article
Znal jsem již z paměti celý repertoár
bratří Hartmanů, mohl jsem bezmála zpívati
i kuplety po Maďarce a po Dánce, zkrátka
řečeno, mohl jsem si bezmála zříditi vlastní
šantán — arci bez personálu — a posílal jsem
to vše do horoucích pekel. A jenom jsem ne-
chápal, kterak někteří lidé mohou choditi
denně na ten brajgl. Neboť jsem za léta vy-
pozoroval a zjistil takové denní hosty. Z nervů
takovýchto abonentů šantanních měly by se
po jejich smrti nadělat pilulky a dávat užívat
lidem slabší nátury. Snad by to byl jedině
pravý a neomylně působivý „lecitin“ pro lidi
moderním třeskem nalomené, podlomené
rozlámané.
Čímž arci naprosto nechci ublížiti povo-
lání bratří Hartmanů, z nichž jeden ostatně
již jest na pravdě boží. Budiž mu tam věčný
klid.
Ale tehdy domníval jsem se skutečně, že
na zahradu Bergrovu nemůže přijíti již nic
horšího, ani na nás okolní nájemníky. A přece
přišlo. Zkáza dokonalá, záhuba na vždy. Stro-
my došuměly, ptáci dopěli a rozprchli se, stará
poustevna zmizela s povrchu, z někdejší za-
hrady je rumiště a v duchu přede mnou zdvihá
se již ohromná spousta zdiva, která nám všem
tu odejme slunce, světlo, vzduch, obzor, ku
života.
Někdejší můj spolubesedník pod lipou,
krčmář Lhotka, nedočkal se tohoto dopuštění.
Někdy před rokem nebo před půldruhým ode-
šel dobrovolně z tohoto světa. Jeho smrt ani
nebyla veřejně oznámena, aby to podniku ne-
ublížilo. Ale milý šantán, který se zatím byl
změnil na „kabaret“, měl již spočítané dny
A tušil snad šenkýř Lhotka, co mu v blízk
budoucnosti nastává, a proto odešel.
Hartman
Maďarka
Bergrův
Lhotka
12
article
Píseň.
Píseň.
Napsal Ivan Bunin. Z ruštiny přelozil K. v.
Rypáček.
Slyšel jsem tu píseň, tu jihoruskou hist
rii v chersonských rákosinách, na dolním toku
Dněpru, za teplého jarního večera — dávno
za mladosti.
Vyprávěl ji, či zpíval lyrník Rodion, mla-
dý žebrák od kyjevského města Vasilkova
poďobaný slepec, který bez průvodce putoval
kam ho nohy donesly: od Haďače k Sule, o
Luben k Umanu a od Chortice k ústím a zá-
livům . ..
Z konce do konce Maloruska putoval
jsem i já toho jara. Jaro nastalo toho roku
časně. Na severu bylo jasné a svěží se zvuč-
nými „suchověji“ ), se smaragdem ozimu
s holými metlami dvorských topolů, které bylo
viděti daleko na stepních rovinách, kde lidé
orající k jařinám byli maličcí a ztráceli se
jako v moři. A na jihu se již topoly oděly, ze-
lenaly se a kostelně voněly — přebíhaly nad
nimi první dubnové bouřky. Zahrady kvetly
růžovým květem, velké starobylé vsi se svá-
tečně bělaly, a mladé kozačky pestře se vy-
strojily; teprve nedávno umlkl kyjevský
velkonoční zvon, a na trávě u větrných mlýnů
válely se ještě skořápky barvených vajec.
V ústích bylo ve dne horko, a nad
puškvorcem vznášelo se mnoho vážek a pro-
hánělo se mnoho racků, kteří se odráželi ve
stříbrných rozlevech teplého Dněpru. Noci
byly teplé a tmavé.
Bunin
Rypáček
Rodion
Vasilkův
Dněpr
Sula
Lubno
Uman
Chortice
13
article
Z Chersonu do Nikopole plul jsem na
parníku „Oleg“, špinavém, chatrném a neoby-
čejně zaplněném. Všecek se chvěje a lomoze
koly, táhl se parník pozvolna středem nepře-
hledných zarostlin a vodnatých zátok. V první
třídě „Olega“ nebyl nikdo kromě jakési dív-
ky, kapitánovy známé, která se držela stra-
nou jako všichni, kteří cestují bezplatně. V
druhé třídě bylo několik židů, kteří hráli o
jitra do večera v karty, a v bufetu stále mlčel
stále se procházel a skoro nic si neporoučel
herec se lhostejně smutnýma očima a s modra-
vými štětinami na bledošedé tváři. A do třet
třídy, na spodní palubě, natlačilo se na pět
set chochlušek “), přepravovaných na jaře
s místa na místo jako tažný dobytek.
) Suchověj — suchý vítr, přinášející s sebo
písek až z asijských pouští. Pozn. př.
) Malorusek. Pozn. pr. -
Ve dne bylo u nich hrozně těsno a horko
ve dne jedly, pily a spaly. Za večerů dlouho
zpívaly.
Za těch soumraků ležel jsem na mřížko-
vané dlouhé lavici, na hořejší palubě, dívaje
se na tmící se nebe. Po palubě procházela se
kapitánova známá, zastavovala se a dělala.
že jest zamilována do oblaků na západě. Pře-
hodila si přes hlavu, na modní účes s nesčet-
nými jehlicemi a hřebínky, zelený závoj, tenký
jako pavučina a ovinula si kolem krku jeho
konce, jimiž si soumračný větřík jedva po-
hrával. Měla na sobě průsvitný živůtek
byla vysoká a postavy tak křehké, že se zdá-
lo, že se co chvilku přelomí. Jednou rukou
si přidržovala závoj, druhou dolní okraj živůt-
ku, přihlazujíc si nohy a činíc je souměrněj-
šími a kousala se do rtů, chtějíc jim dodati
svěžesti a rudosti. A ji po všechen čas sledo-
val herec.
Oleg
Cherson
Nikopol
14
article
Herec se opřel bokem o lavici a přeložil
nohu přes nohu, jako by ukazoval, že ho jeho
ohromné boty vůbec netlačí. Zdvihl si límec
kostkovaného svrchníku s širokým páskem
v kříži, přitáhl si do čela široký klobouka
potřásaje si španělkou, bloudil očima sem
tam. Prvého dne plavby zkusili jsme rozho-
vor — a umlkli jsme, pociťujíce k sobě nená-
vist. On byl z těch, kteří snesou jenom poslu-
chače, ale ne společníky. Dovedl hovořiti je-
nom o sobě a o umění. Malorusko, jeho písně
a jeho jarní krásu určil jedním slovem: Primi-
tivní. Kapitánovu známou nazval vydra.
Ona se procházela, zastavovala se, a on
s ní nespouštěl očí. Ona jako by ničeho ne-
pozorovala. Ale pohledy pod širokým klobou-
kem byly stále bedlivější a upřenější. Za-
chvěvší se nenadále jako by od večerního
chladu, pozdvihla rychle brvy, uchopila dolní
okraj živůtku a s bezstarostným pohledem bě-
žela po schodech dolů. A herec, přivřev oči,
dělal, že dříme. Za měkkou černí větrníků
a svahů, které se slily se zátokami řeky a s je-
jich hustým rákosím, zvolna prosvěcovalyv
čemsi soumračně rudém slabé obrysy kalně
modrých oblaků. Ve smutných nočních výši-
nách temným závojem dýmu pronikaly drobné
bledé hvězdy. „Oleg“ se chvěl, dýmajea
jednotvárně hluče koly... A tu polohlasně
harmonickým sborem zazpívaly na spodní
palubě chochlušky, které se ve dne vyspaly.
Kapitánův
Oleg
15
article
V těch létech byl jsem zamilován do
Maloruska, do jeho řek, do jeho vsí a do jeho
stepí a s dychtivostí hleděl jsem se sblížiti
s jeho půvabným lidem a s dychtivostí jsem
poslouchal písně, duší jeho. Nejčastěji zpíval
lid melancholicky, jak bývá u syna stepía
syna slavné minulosti. Zpíval kostelně, jak
musí zpívati ten, kdo pamatuje ne dny a roky.
ale celá století, a jehož narození, práce, láska,
rodina, stáří a smrt jsou sloužení; zpíval tu
hrdě a tu přísně jako potomek hrdin a chví-
lemi s tou hlubokou a zadrženou něžností,
kterou dává jenom síla. V lidnatých stepích,
na výročních trzích a v hromadných pocho-
dech na práce ještě ho doprovázeli bandu-
risti a lyrníci, přivádějíce muže na vzpomínky
o bývalé svobodě, o kozáckých taženích,
solnářích a o Azovu, a ženy na zpěvné dumky
o loučení se syny, s muži a s milými. Bůh do-
přál mi viděti mnohé ty poutníky, jejichž celý
život byl přeludem a písní a jejichž duši byl
stejně blízký včerejší den jako dni Bohdana,
dni Siče a dni Svatopluka — ty, za nimiž už
proniká modro karpatských hřbetů a blízké,
staroslovanské, přidunajské nížiny. Rodion
byl mladý a neznámý. Dostal se náhodou k
ženám, které pluly z Chersonu do Nikopole
a Alexandrovska a říkal, že se ani nepočítá
za zpěváka. Ale byl zpěvák podivuhodný.
Bohdan
Sič
Svatopluk
Rodion
Azov
Nikopol
16
article
Je-li ještě živ — jistě mu bůh udělil šťastné
a krásné stáří za tu radost, kterou dával li-
Slepci jsou lidé míchaní, buď nemotorní,
nebo prohnaní, nebo neobyčejně nábožní,
věčně si naříkající na svoji žebrotu, milující
cáry a ziskuchtiví. Rodion se nepodobal slep-
ci. Jsa přímý a otevřený spojoval v sobě vše-
cko: přísnost i něžnost, vroucí víru i nevěru,
vážnost i bezstarostnost. Zpíval nábožné
písně i dumky, o Matce boží i o Chomovi,
lehkost, s níž se měnil a která byla by u dru-
hého nepříjemná, u něho okouzlovala: patřil
k těm řídkým lidem, jejichž celá bytost jest
rozum, nadání, pozornost a míra. Kdyby byl
býval sňal se zad svůj plátěný pytel, nikdo
by si byl nepomyslil, že je to žebrák: takový
byl čistý a upravený. Hlavu měl nevelkoua
tmavé vlasy, přistřižené rovně do kolečka,
zakrývaly polovinu lebky. Suchý, poďobaný
obličej se zavřenými a hluboce zapadlými ví-
čky nevyjadřoval obyčejně nic. Ale když mlu-
vil nebo zpíval, vyjadřoval samotnými brvami
a úsměvy, které ozářily jeho obličej sterým
způsobem, nejjemnější a nejrůznotvárnější city
a myšlenky. Vzrůstu byl nevelikého, záda měl
úzká, shrbená a vyhublá, prsty suché a tuhé.
Rodion
Choma
Suchá
17
article
Nosil krátkou a silnou houněnou halenu
ohromné boty. A podivuhodně červenala se
stužka, jíž si zavazoval límec své bílé košile
z hrubého plátna.
Za večerů na „Olegu“ vždycky zpíval
buď přede všemi nebo po všech.
Toho večera spustily ženy starodávnou
kozáckou píseň o synu a matce, která ho
vlídně a beznadějně přemlouvala, aby se ne-
připravoval darmo o své mládí pro pouhé
hrdinství. Matka se synem hovořili — a ta-
kový naivní rozhovor vzbudil by u každéh
úsměv, kdyby se byl nevyléval do táhlé, klid-
né a smutné písně.
„Och, ty synu, synu můj, och, ty díti
moje!“ vlídně vyčítala matka, přemlouvajíc
syna, aby nepil.
„Kořalky se napiju a rozumu nabudu,
odpověděl jí bezstarostně syn, ale s takovou
beznadějností a s takovou pevnou vírou v ne-
vyhnutelnost záhuby, že posluchači nebylo do
smíchu.
Když ženy skončily tu píseň, dlouho ne-
začínaly jiné: zazpívaly jenom trojhlasně mě-
šťanskou píseň o „falešnících“ a nechaly toho.
jakoby cítily, že si herec začal cosi notovati
skrze zuby. Rodion — seděl na otevřeném
místě, na zádi blízko mne — polohlasně za-
Ypsilon.
dem.
Oleg
Kořalka
Rodion
18
article
zpíval první verše písně, ještě starší než píseř
o matce a o synu:
„U Dunaje tráva šumí a v té trávě kozák
leží...
„Varku! Lidé spíl“ zavolal na někoho
opakuje patrně cosi všem známého a již směš-
ného — a oni odpověděli mu zatajeným ra-
dostným smíchem.
A dlouho bylo slyšeti jen šepot a tichý
hovor v ospalosti teplého a tmavého večera.
za stejného nočního šumu kol. Kdesi na tem-
ných březích mihotaly se pozdní ohýnky
V dálce, na sotva viditelné zátoce, slévajíc
se s černým puškvorcem, chytal noční rybář
ryby: klidný odraz jeho ohně podobal se vel-
ké voskové svíci. Kdosi se rozhovořil o K -
jevě a o bazarech na Podolí. Možná, že Ro-
dion, dívaje se na ten odraz, vzpomněl si na
Sofijevský a na Michajlovský sobor a jal se
se zálibou obdivovati jejich krásy a žasnouti
nad obrazy Posledního soudu, kterými se ho-
nosí mnohé kyjevské kostely. Tu, jako by po-
kračovala v té umírněné řeči a v jejím způ-
sobu, slabě a zpěvně zabolestnila, zaskřípala
a zavrzala stará lyra Rodionova.
Jako by obracel i ve své paměti obrazy
kostelů, soborů, průchodů pod zvonicemi se
zlatými kupolemi a tmavých a těsných polo-
podzemních oltářiků. A když došel k obrazům
soudu, sesílil ton: lyra jeho zabzučela a za-
zpívala směleji a tvrději. Bylo slyšeti vzdechy.
slabé výkřiky něžnosti a smutku. A on ještě
sesílil ton — a východní, stepní melancholit
jeho motivu jasně pronikla podobnost středo-
věkému varhanovému chorálu. Ovládl sebe.
ovládl posluchače a jal se jim, matkám a ne-
věstám vyprávěti o tom, co jim bylo tak blíz-
ké — o sirotku a o maceše — míse varhano-
vé pohrůžky a útěchy s písní a s měkkým
slovanskými výčítkami.
„Oj, zašuměly luhy, a i bystré řekyi“
vzdechl a přísně řekl, zvýšiv hlas a zahlušiv
A zjasněl, ustupuje zase zvonivému bzu-
kotu lýry:
„Umřela matička — a zůstaly dětí.
Rodionův
Dunaj
Varka
Podolí
19
article
Potom prostě a vážně jal se připomínat
ženskému srdci, necitelnému i lítostivému
jaký jest ten sirotkův osud. Otec — řekl —
ten se potěší:
„Otec ženu najde, bude ve dvou žíti..
Ale sirotkům nikdo a nic nenahradí rodné
matkyá
„Nešťastní sirotci — ti na službu půjdou.
Ale nezachrání jich — řekl — žádná služ-
ba, žádná práce:
„Co sirotek dělá — práce žádná není,
lidé zas řeknou — k ničemu že není. Co siro-
tek dělá — práce není milá, a macecha soudí
sirota lenivá ...
Jedním tonem slov a lyry podal jasný.
úchvatný obraz sirotka, toho všem cizího, po-
korného dítěte, toho ostříhaného, bosého děv-
čátka ve špinavé košilce a v prastarém ka-
bátku. Děvčátko dlouho klopilo uplakané oči,
dlouho doufalo, že trpělivostí a nadlidskou
prací získá aspoň macešinu přízeň — ale mar-
ně: i rodný otec, boje se té nelítostné a ho-
spodárné ženy, přestal si všímatí svého si-
rotka. A když už i rodnému otci jest na obtíž
vlastní dítě, kde pak jest právo, kde spravedl-
nostý kde soucit? Je třeba hledati je po světě,
po zemi, někde tam, kde se schovala matka,
srdce matčino, jediný nevysychající pramen
něžnosti... A zase zvyšuje ze vzdechu svj
prsní, stepní hlas a zase sesíluje zvonivý ton
lyry, Rodion pokračoval:
„Oj, kráčel sirotek temnými loukami,
myje se sirotek drobnými slzami. Nemohl si-
rotek matku usmířiti — oj. šel pryč sirotek
po světě blouditi: po světě blouditi, matičku
hledati .
Rodion
20
article
Syn národa, který v hloubí své duše ještě
nerozděloval země a nebe, prostě a krátce
vyprávěl o hrozném setkání se špinavéhoa
bosého děvčátka — o setkání jejím na tem-
ných luzích a o jejím rozhovoru se samým
Pánembohem:
„A potkal ji Pánbůh, jal se jí hned ptáti
„Kam pak jdeš, sirotku?“ — „Maminku hle-
dati.“ — „Oj, nechoď, sirotku — vždyť daleko
zajdeš a svojí maminky na věky nenajdeš, ne-
boť maminka tvá vysoko nahoře, tělo odpo-
čívá tu ve smutném hrobě ..
S velkým smutkem a něžností, ale stále
tak prostě podal i těžké shledání a hořkou
rozmluvu sirotka s matkou — s andělem, který
se ozval z hrobu za zemřelou:
„Oj, šel si sirotek na hrob zaplakati, ne-
ozve-li se mu z hrobu rodná máti? Ozval se
mu anděl jako rodná máti a jal se ho tiše
takto vyptávati: „Kdo to hořce pláče zde na
tom mém hrobě?“ — „Och, to já, maminko:
vezmi si mne k sobě!“ — Nasypali země, že
už nepovstanu, sklížily se oči, na svět už ne-
vzhlédnu. Ach, jak trudno, těžko kamení jest
hrýzti! Ale ještě těžší tebe k sobě vzíti. Není
tu, sirotku, co jísti, ni píti — Bůh poručil je-
nom v siré zemi hníti. Kdybys šla, siroto, ma-
cechu prosila — snad že smiluje se — košilku
by sšíla ...
A s nevyslovitelnou dojemností odpově-
dělo dítě andělu-matce:
„Já ji smiřovala, já jsem jí prosila, ale
macecha zlá košilku nešila..
bůh
21
article
Jako všichni opravdoví umělci, jako vši-
chni velcí básníci, Rodion — nebo ne Rodion,
ale národ, jehož ústy hovořil — znal sílu oné
prostoty, věděl, že v prostotě skrývá se nej-
drahocennější, co jest na zemi a v srdci člo-
věka. Domluvil a umlkl, sklopiv nevidoucí
oči a kochal se těmi šťastnými vzdechy, jimiž
se doprovázejí hořké a bohaté slzy. A poko-
chav se, hned zase hrozivě i radostně zvýši
hlas — a obrátil už jiné obrazy — obrazy
soudu a hrozné odplatya
„Posílá Hospodin anděly od sebe,“ řek
slavnostně čistým, zvonivým hlasem, „vezmě-
te sirotka do jasného nebe! Posaďte sirotk
do světlého ráje, k Hospodinu bohu, ve vší
cti a slávěl“
A se skřipotem a zněním lyry rozlil da-
leko svůj pláč, zazvonivší radostným hněvem:
„Posílá Hospodin pekelníky z pekla —
pro tu zlou macechu a pro její duši: „Slett
Rodion
bůh
23
article
se, pekelní, od té levé strany, táhněte mace-
chu železnými háky! Zdvihněte macechu na-
horu vysoko, vrhněte macechu do pekla hlu-
bokol.
Když skončil, zase pomlčel a řekl tvrdě,
obyčejným hlasem bez lyry:
„Poslyšte mne, lidé, ten, kdo sirotka má,
ať na něj dohlíží, ať na něj pozor dá.“
A po těch slovech už neporušil mlčení ani
jediným dodatkem: zakrýval jenom dlouho
svá poslední slova jednotvárným, melancholi-
ckým nytím, broukáním lyry, jakoby mirnil
sílu dojmu, jako by zase odcházel k východu,
k stepím, k Asil.
Herec spal, přitisknuv se k lavici. Vychá-
zel velký teplý měsíc — bylo viděti hercovu
tvář, smutnou ve spánku. Mdle zlatily sev
měsíci daleké houštiny černého puškvorce.
široký zlatý sloup pronikal mezi nimi do zrcn-
delné hlubiny, a žáby, cítíce měsíční zář, jaly
se sladce, vášnivě a vysíleně v houštinách sté-
nati. Vyhýbaje se zátokám, „Oleg“ si pobrou-
kával, a chvílemi táhlo tu teplem, tu vlhkostí,
tu svěžestí a jarní hnilobou rákosinami. Je-
nom husté hvězdy zůstaly nade mnou, a dým
vznášel se k nim rovně a stále výše
A já si zapisoval píseň o sirotku v Niko-
kopoli, za horkého poledne, na lidnatém ba-
zaru, sedě na zemi mezi tělegami a voly a v
zápachu jejich výkalů a sena. Diktoval mi ji
vlídně a shovívavě Rodion, opakuje totéž ně-
kolikráte a chvílemi se zastavoval, zadržuje
mírnou nevoli a chvílemi mne povzbuzoval
jako pilného, ale málo nadaného žáka. Když
jsme skončili, dlouho ještě cosi domýšlel,a
slunce ho pálilo do nepokryté hlavy. Potom
se slabým úsměvem učinil narážku na krěmu.
Vložil jsem mu do dlaně několik pěťáků.
Rychle je sevřel a rychle povstal, vzav si
lyru pod paží a uchopiv mi ruku, radostně a
opatrně ji políbil.
Oleg
Niko
24
article
Hrají v karty.
Napssi Eduard Kuzerk
Hrají v karty.
Napssi Eduard Kuzerk
Jednoho krutého, dlouhého nedělního
odpoledne, když si mohla lyceistka Věra nu-
dou nehty ukousati, navrhla svému bratru,
gymnasistu Jarkovi, aby si zahráli v karty.
„Víš, obyčejného cvička o čest!“ dodů-
vala.
Byla odmrštěna. Má tak Jarka kdy na
její obyčejné cvičky! Má důležitější věci na
prácil Nemusí Věra po těchto slovech kou-
kati na jeho hodinky, jichž stroj právě rozklá-
dá. To dělá jen tak mimochodem. Ale má
ještě na zítřek latinskou přípravu, dvě strany
překladu a hrůzu slovíček. Neboť jejich pro-
fesor je si jist, že kromě latiny není lepší zá-
bavy ani větší starosti.
Ostatně, jaký je to zase vynález, hrátio
čest? O jakou čest? O její? Co si na ní ve-
zme, vyhraje-li? Ale ať dá pokoj a nechá ho
učiti sel Jinak ho ten tyran zase zítra vy-
Věra tedy navrhuje hráti o něco cenněj-
šího než o čest. Výborné je hráti o větrové
bobečky, o oříšky nebo bukvice. Bukvic pa-
desát za dvouhaléř.
„Ale, dej mi pokoj, říkám ti, s bukvicem
i s kartami!“ zahání ji Jarka. „Latina je první
ze všeho, každý den nám to latinář říká. —
Ostatně, počkejl Je možná v tom tvém cvičku
něco vyhráti?“
„To si myslím! I prohráti, ani si nepřejí“
Nu... mohou to tedy zkusiti. Hodiny se
mu beztak už nepodaří složiti a do latiny se
vloží večer. Beztak je to ostuda, jak lze živé
lidi trápiti mrtvým jazykeml
Poslali pro bukvice a Věra vykládá pra-
vidla hry. Není na tom nic těžkého. Kdo
dává, dá tři do banku. Dáš tři karty sobě, tři
karty druhému a obrátíš trumf. Můžeš jej ra-
bovati, ale pak musíš míti dva „štychy“, jinak
jsi tam a platíš šest.
Jarka tedy rabuje. Věra zabíjí všechno
šmahem jako na porážce. Jarka musí míti dva
„štychy“, ale nemá: je tam a platí šest. Zrov-
na jakoby výklad byl prorocký!
Kuzerk
Věra
Jarek
Latinus
Dáša
Zrov
25
article
„Poslechni, to je nějaký pěkný podvod,
ta tvoje hra,“ praví Věře podezíravě.
Věra ujíšťuje, že níkoli. Ale když hrají
dva, jeden musí prohráti, bože můj! Jednou
prohraješ, podruhé vyhraješ, tak už to je na
světě. Štěstí je jako to kolol
Jarka se dal upokojiti. Ale kolo se neto-
čilo, bylo nějaké hranaté. A Jarka byl na ne-
štěstí dole.
Věra má bukvic jako z celého lesa a ho-
kyni už dochází zásoba. Nezbývá, leč odku-
povati je od Věry zpět.
A Jarka „je tam“. Je tam bez ustáni!
Totě hrůza! Ani neví, jaké to je, když tam
člověk není. Bank div nepraskne, už ani ta-
lířek nestačí.
Věra se chechtá, houpá se na židli a po-
čítá dvouhaléře pod svou miskou. Radost se
pod ni podívati! A Věra louská okázale buk-
více a hází slupky spoluhráči na hlavu.
Jarka si toho nevšímá. Je červený jako
zralá jahoda, kouše nehty, až má z prstů pa-
ličky a rozčilením sotva rozezná barvy. Bije
se po každé chybě pěstmi do hlavy, nadává
si oslů a bulíků a volá na Věru: „Zbij mne,
zbij! Ať už nedělám tyhle hlouposti!“
Také mu padá hanebná karta. Třikrát
už žádal Věru, aby mu přepustila svoje šťast-
né místo. Třikrát Věra vyhověla jista, že ve-
zme štěstí s sebou. A vskutku: máš-li svrška,
má ona krále. Podruhé dostaneš krále sám —
ale slupne ti ho esem. Pomalu už abys sei
o eso bál! štěstí, že je nikdy nedostaneš. Jsi
aspoň bez starosti.
Jarka vyčerpal hotové a hraje na úvěr.
Už nemůže ani seděti, hraje stoje a přešla-
puje. Věra konstatuje výhru jedné korunya
posílá ho k latině. Neboť úvěr je nebezpečně
zatížen.
„I čert vem latinu!“ odpovídá Jarka. „Byl
jsem už dvakrát! Přece nejsem ve třídě sám.
probůh! Míchej a dávej!“
Věra
Jarek
27
article
„Byl jsem po třetí z latiny. Jak mne hnal
od tabule!“ stýskal sí Jarka druhého dne,
když se vrátil ze školy, A to všechno pro tvé
Jarek