1
masthead
22. června 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 109.
3
masthead
Patisk vyhrazen.
5
article
OBSAH
Medok R. Planoucí tvář.
Ypsilon: Křemenáčova jarní zkušenost.
Pelin E.: Lepo.
Averčenko A.: Dva přestupky pana Vopjagina.
Křemenáčův
Lepo
Averčenko
Vopjagin
6
article
Planoucí tvář.
Planoucí tvář.
V dnech, v žalu propadlých a jatých v úzkostech
za jiter šedivých, kdy duch se strázní tměl.
kdy děsil zruků vir a prudkých světel žeh.
kdy soumrak stlumil jas a nade všim se chvěl,
o chladných polednách, kdy hodin teskný hla
jen marnou ozvěnou se v prázdných krajich tř
v tu chvili ztrnulon, kdy děsi olastní dech.
jsem z plání velkých mlh, zkad mrazný chlad vstř
spěl,
planouci tváře jas k mým očím plynout zřel
Šel vstřic mi laskavý a smiřujíci proud,
jenž z hloubek pramenil, kde duše světa sni,
spěl žár v mé čelo vliť a toář mou ožehnout
horouci prudhostí zlé výhně polední,
v mém těle probouzel ve strastech ztuhlou kre.
nade mnou rozoinul snou rudou koronhev,
neustal vůkol pláť a vtřiť, hřměť' a žhinovl,
v mé vnikal útroby, mým nitrem vál a zněl,
jak vitr polární v mé struny narážel,
A v tajných propastech mé duše rozzoučel
dav ténů zahletých a hudbu smyslnou,
přesladké vzdechy anů, v nichž ztracený duchi tkn
vzňal zářných ohňů plam, jež prudkou silou žhinou-
zved touhy palnou chut k dalekým zemím plout,
oblačná království svou paží obejmout,
bych k zemi horoucí se posláz' zahleděl,
k pozemské kráse dnůo a k slávě horkých těl,
pak oniklý v bytost mou v mém srdei fakto dal.
Jsem svěla bílý jas, jsem popolední mir,
jsem zrahů vesmírných svit vitězoslavný,
jsem rajských slastí žeh, pravěčných světel vir,
jsem velkodechý proud a přival opálný.
O duše vzplanulá, jež v žhavém stesku mře,
vstup v zářnou oblast mou a odpočinouf' spěš.
z mých ňader mateřských pij dloukým doužke
smirl
A hlas když umlkl, vše vůkol spiala zář
milostným závojem, z nějž plála světa tod.
7
article
Křemenáčova jarní
zkušenost.
Křemenáčova jarní
zkušenost.
Myslil jsem to zcela upřímně, když jse
příteli Vojtěchu Křemenáči radil, aby pose-
čkal, aby zatím na venkov nejezdil. Poněvadz
ho znám. Poněvadž je člověkem velmi netrpě-
livým. Poněvadž ještě nemá naši „školu“, naše
zkušenosti, naši otužilost, aby mu pak bylo
jedno, svíti-li slunce anebo prší-li nepřetržitě
sedm dní v témdni a pak dalších sedm dní.
Na takové věci musí se člověk vychovati de-
sitiletou, patnáctiletou praksí, a přece pak
ještě nadává, když nemůže týden z chalup
nechce-li se v blátě utopiti.
Kdež pak Vojtěch Křemenáč! Je to člověk
vznětlivý, popudlivý, nemá ještě žádoucí sebe-
kázně a tak zvané resignace už dokonce nen
schopen.
Všichni čerti do něho vjeli, když byle
těch několik hezkých, teplých dní na kone
dubna.
Potkal jsem ho na Václavském náměstí
Supěl a funěl, jakoby na smrt zápasil o čtvr-
litr čerstvého vzduchu do plic, a povídá mi-
„Stěhuju rodinu na venkov, uteču z Prah
Déle bych tu nevydržel. Zadusil bych se. N
vzduch, na vzduchl“
Na to já řku:
„Vojtěše Křemenáči“, povídám, „kama-
ráde, nezmejli se. Nevěř tomu. Je horko, ale
je to zálud. Je to horko nepřírozená. Takhle
v dubnu být nemá, a když je, bude pozděj
„Třesky pleskyl“ odpovídá zhurta Kře-
menáč. „Loni bylo mizerně, jednou konečně s
musí rok vydařit. A letos tedy to začíná.
Povídám Křemenáčovi:
„Vojtěše, neukvap se. Vzal konečně ra-
rach tebe, když jinak nedáš. Rozprší se ti
budeš tří dny molnout, dopálí tě to, sebereš
se a vrátíš se do Prahy, o nic při tom ne-
přijdeš, Kdybys totiž byl sám! Ale ty máš r-
dinu, ženu, děti, ty tam vyvlečeš, nikdo z nic
není drsnému venkovu zvyklý, roznemohou s
ti — a máš pak pěknou expedici do Prah
Třeba to ani všechno nepřivezeš.
Křemenáčův
Křemenáč
sitileta
Vojtěš Křemenáč
Třeska
Vojtěš
Václavský náměstí
Praha Délos
Kře
Praha
8
article
Když jsem takhle do přítele Křemenáče
mluvil, zapomněl jsem na něco. že totiž je
lidí, kteří učiní vždy opak všeho, co jim ra-
díme. Just a justl Jsou takové povahy. Na
trucl Domnívají se, bůhví jaká že je v tom
ráznost, energie, když se všem radám vzeprou
a učiní po svém
Ještě mu povídáma
„Křemenáči, Vojtěše, teď není, jako by-
valo jindy, na příklad za mých mladých let
Rozpršelo se nebo se rozfoukal studený vítr
člověk přečkal první den, šel do postele
těšil se nadějí: no, zítra zas bude pěkně. Al
zejtra bylo stejně mizerně, a zase člověk, kdyi
lezl do peřin, utěšoval se: no tak tedy zítra
A tak mu plynul den ode dne, ani jich člověk
nepočítal, stále se těšil na změnu, na pěknou
pohodu, a konečně se dočkal. Naděje na lepší
zítřek oslazovala mu hanebný dnešek. Ale ted
je jinak. Teď máme Zengrovu theorií. Někdy
k poslednímu sáhneš po ranních novinách
máš tam předpověď na celý budoucí měsíc
od prvního do desátého střídavě chladno
menší srážky — od desátého do dvacátého
větší srážky a značné poklesnutí teploty —
od dvacátého do konce měsíce počasí velmi
nestálé, chladna, větry, časté přepršky. A k
tomu pro větší rozmanitost garnitura krití-
ckých dní. Někdy sedm, někdy devět a někdy
třeba jedenáct. Připočti si ke každému kriti-
ckému dni den přípravy, kdy se to na nás
chystá, a po něm den dozvuků, jakousi tako-
vou kritickou „pěknou hodinku“, jako bývá
po posvícení — a máš hezký program, sotva
Křemenáč
Just
Vojtěš
Al
Zengrův
10
article
že se to do celého měsíce vejde. A teď si ta-
kovou předpověď vezmi a jdi s ní na venko
— a máš celé čtyry neděle otřávené! Poněvad
víš, co tě očekává.“
„Jdi mi s takovými theoriemi,“ zasmál s
Křemenáč. „Já to vůbec nečtu.
„To je chyba,“ povídám, „velká chyba.
Právě proto, že jdeš na venkov, měl bys be-
dlivě čísti prognosy Zengrovy a zaříditis
podle nich. Neboť — ačkoli je to všechno k
zlosti — ti hvězdáři větším dílem správně
předpovídají. Proto bych na tvém místě po-
sečkal s výpravou na venkov. Aspoň do uve-
řejnění Zengrova programu na květen ...
Chybil jsem, chybil, ale vzpomněl jsem n
to pozdě.
Měl jsem říci Křemenáčovi:
„Ale máš pravdu! Jen se seber a hajdy
na venkov. ani den se neomeškávej. Co pak
tady v Prazel“
Po takových slovech byl by střihl ušima.
byl by se na mne nedůvěřivě podíval — a byl
by zůstal v Praze. Neboť by v něm bylo
vzníklo podezření, že jej odtud chci vystrna-
diti, abych pak sám bůhví čeho užíval. Znám
ho dobře. Křemenáče.
šel — a měl z toho!
Křemenáč
Zengrův
Praha
11
article
Pojednou, někdy tak v polou června, po-
tkal jsem na Václavském náměstí paní Kře-
menáčovou.
„Milostpaní,“ volám, „vy jste v Praze
Myslil jsem, že jste v Libanicích — aspoř
Vojtěch povídal ..
„Ale bodejť že jsme,“ odpovídá paničk
„Čert nám to byl dlužen. Ale Vojtěch jinal
nedal. Že jste mu to nevymluvill
„Nevymluvil? Ten si dá něco vymlouvat?
Mluvil jsem do něho jako — —
„Tak teď z toho má,“ řekla panička hořce
„Jedu do Prahy pro doktora.
„Pro Pánaboha! Děti vám stůňou ?“
„Ale děti jsou jak řípy,“ panička na to
„Vojtěch ležíl“
„Co pak je mu?“
„Co mu je? To právě nevíme. V Libani-
cích doktora nemáme, do Zámostí jsou tři
hodiny cesty, a když tam kočí s vozem dojel.
stonal doktor sám. Zatím tedy jsem Vojtěcha
sama vyšetřila — vždycky ssebou vozím teplo-
měr, měl osmatřicet stupňů horkost. Vojtěše,
do postele,“ povídám. — Dobrá. Lehl, dva dny
ležel, a dobře mu bylo. Ale jak vstal a den
u svého okna seděl, přišlo to na něj zase.
Vojtěch povídat
Vojtěch
ležíl
Vojtěch sám
Vojtěš
Václavský náměstí
Kře
Praha
Libanice
Zámostí
12
article
Horkost, horkost — a něco se na něm vyrá-
želo, jako kopřivka. „Vojtěše, povídám, Jehneš
do postele a zůstaneš v ní. Tohle by tak chy-
bělo, na letním bytě stonat!“ Dobrá, ležel zas
dva dny, vypotil se, horkost zmizela, dostal
hlad jako vlk a zase vstal, Ale za dva dni to
zde bylo poznovu. Vojtěch jako strakapounl
„Ježíš Marjá, povídám, aby to tak byly ne-
štovice!“ — Víte, lidé na venkově jsou ná-
ramně nesvědomití. Umře jim tam někdo na
záškrt, na tyfus, na neštovice, vybílit nedají,
desinfekci žádnou, slova nikomu neřeknou, byt
pronajmou, a nový nájemník to odnese. Jsem
z toho celá pryč. Vojta v noci dokonce fanta-
zíroval — aspoň myslím, že to byla fantaz,
protože mluvil pořád o nějakých holubech —
tak jedu pro doktora, pro našeho — víte, o
zná celý jeho organismus — aby se na něj
přišel podívat. A prosím vás, nenavštívil byste
ho? Tuze na vás vzpomíná, pořád říká: Za-
tracenej člověk, ten mi to předpovídall“
Když si na mne přítel Křemenáč (ak tklivě
vzpomínal, nezbývalo mi než paničce slíbiti.
že tedy přijedu. Hned nazejtří sebral jsem se
a tedy ven, k Vojtěchovi.
Doktor z Prahy již tam byl, přijel hned
ranním vlakem, aby zas v poledne se mohl
vrátiti do Prahy. Prohlédl Křemenáče na lici
i na rubu, proklepal, uvnitř nic neshledal.
kroutil hlavou, jak mi později paní Křemená-
čová pověděla. Jen povrch těla Křemenáčova
jevil zvláštní strakatinu, něco prý docela no-
vého. Nebyly to neštovice ani spála, nebyly
to osutiny, ba ani kopřivka to nebyla.
„Jakou pak tu máte pitnou vodu?“ tázal
se profesor.
„Vojtěch vodu nepije,“ řekla panička,
tím arci možná nákaza z vody byla vyloučena.
Dobrá
Vojtěch
Marjá
Vít
Vojta
Křemenáč
Křemený
Křemenáčův
Praha
13
article
Potřásal doktor hlavou a řekl konečně:
„Je to od nervů. Váš muž byl vždycky
velmi citlivý, dojemlivý — nejspíš tedy zase
nervy. Ať zůstane ještě dva dny v posteli,
když mu poprvé pocení tak prospělo, ať se
ještě vypotí. To mu neublíží.
Později ve vedlejší světnici, kde byl s pa-
ničkou sám, otázal se ještě doktor:
„Co pak dělal váš muž v poslední době
čím se zaměstnával? Nebyl zádumčivý?“
„Mnoho nemluvil,“ vykládala panička.
„to je pravda: Ale to jest u něho častěji. Jen
seděl pořád u okna, tuhle u toho, u svého
stolku, od rána do večera, poněvadž venku
bylo bídně, díval se na střechu naproti a něco
psal. Ale vždyť tuhle to leží, podívejte se.
pane doktore. Ani nevím, co to je, já jeho
škrabanici nikdy nemohu přečíst.“
Doktor vyňal skřipec, sedl, četl. Kdye
dočetl, podíval se na sousedovu střechu na-
proti a řekl:
„Jaký pak je člověk váš soused? Dobrý.
ochotný, nebo snad nějaký protiva?“
„Ale dobrák.“ vykládala panička. „Jsm
právě rádi, že máme souseda tak vlídného.“
Doktor složil papíry a povídá:
„Dojděte k němu, milostpaní, a kupte o
něho ty dva holuby, co tam posedávají na
střeše. Snad vám je prodá. Řekněte, že je to
pro nemocného. Pak je udělejte — na divoko
nebo s nádivkou, to je jedno — a snězte je.
Doufám, že u vašeho muže pak všechno po-
mine. Má úcta.
Doktor se poroučel a odjel. Já jsem zů-
stal až do večera. Vojtěch přes den pospával,
v poledne ani neměl mnoho chuti k jídlu,
tak jsme snědli holuby s paní Křemenáčovou.
Načež mi panička vyprávěla, jak se stalo, že
právě dnes pekla holuby. Načež dále mne po-
bídla, abych si Vojtěchovu „škrabanici“ taky
Vojtěch
Křemenáčův
Vojtěchov
14
article
Rudoli Medek.
Medek
15
article
přečetl
Když jsem snědl holuba, nemohl jsem od-
mítnouti ani tento „zákusek“, ačkoli rukopis
Křemenáčův je skutečně hanebný. A četl
jsem tedy:
„Bídný květení Vypadá spíš jako listo-
pad. Pořád zde topíme. Tuhle ve středu oka-
zoval minimální teploměr za oknem noční
„teplotu“ na nulel Ve světnici jsme měli z rá-
na jedenáct stupňů. Prsty tuhnou. Tedy to-
píme. A to je jaro, květení Arci podle prano-
styky „studený máj, v stodole ráj“. Ano, ale
podle pranostyky taky v květnu „nemá pastu-
chova hůl ani oschnouti“! Ale neprší a ne-
prší, a pastuchova hůl se vůbec nesmočila.
Je květen studený a suchý. V komině skučí
meluzina. Počasí říjnové, listopadové, nezdár-
né. Prostě hanebné. Venkované láteří, že bu-
de špatná úroda, nenamokne-li. To se mne
konečně netýká. Ale pivo je zde taky pode
vši kritiku. Nějaké litňovské nebo jiné. Břečka
hanebná. Kdyby se litňovské zavedlo jak
monopol, zvítězila by propaganda antialko-
holní na celé čáře. Za měsíc by píva nikdo
ani nelíz.
Křemenáčův
Břečka
16
article
Červen. Zdá se, že je to horší bratr Květ-
nův. Je zima a prší. Někdy prší pětkrát z
den, ale někdy taky od rána do večera.
V květnu jsem nemohl z chalupy pro zimu,
červnu nemohu pro zimu a déšť. Tak sedím
celý den u okna, dívám se na chalupu sou-
seda Záruby a píšu jarní náladu. Spíše by se
mělo říkati rozlada. Neboť máme náladu k za-
střelení.
Aby se mi dobře rozumělo: nerad bych
zastřelil sebe, ale někde někoho nebo
něco — —
Nejraděj bych zastřelil ty dvě mrchy, co
posedávají na hřebeně střechy souseda Záru-
by. Že si někdo chová kanára, konečně chápu.
neboť kanár je pták bez domova, bez vlasti.
prostý schopnosti, aby se sám uživil. Je t
sirotek, vyhnanec, ubohý zajatec. Kdyby jim
všem klece otevřel, ani jediný by netrefil do-
mů. Ostatně jest velmi pochybno, jsou-li ka-
náři na Kanárských ostrovech. Tam prý jsou
zelení. Dobrá, kanáři. Ale že si někdo drží
holuby . ..
Záruba
Dobrá
17
article
III.
III.
V poesii je holubů a holubiček plno.
holubech poštovních jsou celé kroniky. No at
Ale holub domácí — myslím, že není ptáka
pitomějšího. Teď tam stojí na hřebeně a dělá
hlavou takhle, jakoby pumpoval, čert ví.
k čemu nabírá. A to vydrží půl hodiny. Až
z toho dostávám závrať. Potom nafoukne
vole, div mu hlava nazad neupadne, jakoby
věděl, že je v české mluvnici vzorem skloňo-
vání. Naparuj se, furiantel Teď vypadáš jako
granátnická čepice, ale oškubaného by tě
sfoukl s talíře, kdyby do tebe nenacpali ná-
divky. A jen kdybys věděl, kolik již pro tebe
bylo prohráno sázek, vydrží-li tě kdo jist celý
měsíc, den jak den. Ve všech oborech lidského
rozvoje máme šampiony amatéry, na př. v ko-
pané, v zápasnictví, v boxování — ale aby
tebe vydržel jíst celý měsíc, nedokázal by ani
pan šmejkal ani pan Frištenský.
Prý holub vrkál Snad vrkával někdy.
za pradávných dob, kdy se tvořily všeliké
onomatopoické výrazy. Ale Zárubův samec
holub nevrká, nýbrž skuhrá, až je člověku
úzko. Připadá mi, že by snad mohl prokazo-
vati praktické služby jako houkačka na auto-
mobilu, neboť skuhrání holuba Zárubova je
slyšeti daleko za vesnicí. Snad by jen půso-
bilo obtíže, kterak ho na automobil přišrou-
bovati.
rv.
Frištenská
Zárubův
18
article
Ale nejprotivnější ze všeho jest věčné
Ale nejprotivnější ze všeho jest věčné
ošívání a drbání těchto dvou holubů, na něz
mi jest hleděti. Ať slunce vysvitne, ať prší.
tento párek neúnavně ryje ve svém peří. Brz
na břiše a zas na zádech, brzy v křídlecha
zas v ocase, brzy zobákem, brzy pazourem —
od rána do večera před celou vesnicí dávají
na jevo, jak by jim prospělo za šesták per-
ského prášku. Rozumím tomu, jsou to „muň-
ky“, ptačí cizopasníci, příživníci. Má je každý
pták, dle druhu svého a potřeby své — je-li
toho vůbec třeba! — avšak tito dva holub
patrně se nesmírně zanedbali anebo byli za-
nedbání.
Prší od rána do večera, prší jakoby z kon-
ve lil, ale oba holubi stojí na hřebeně „jak
mury hradné“, nejdou k obědu, nejdou k sva-
čině, jen moknou. Jsou promoklí již naveskrz,
rozeznávám již jen po paměti, že jsou to vů-
bec holubi a ne dva zmáčené hadry, ale stojí
a stojí, načež roztahují jedno křídlo po dru-
hém, kladou je na střechu a dávají si peří de-
štěm vypírati, načež zase zarývají se do svých
spratků zobáky, že vypadají jak bezhlaví.
Toto jejich počínání nesmírně mne dráždí
— a jiné vyhlídky do boží přírody nemám.
Bezpočtukrát již jsem popadl flobertku a mí-
řil jsem na ohavy, ale vždy jsem se ukrotil.
Byla by z toho sousedská mrzutost, zkazil
bych si celý pobyt. Takto stojí pár holubů
osm šestáků — cena vůbec raubířská při po
vážení, co za ni — ale soused by pak mohl
požadovati třeba pětku.
Všechny nervy ježí se ve mně, kůže s
mi třese a ponenáhlu po těle mne svrbí. Pře-
skakuje to na mne s těch holubů? Je to ně-
jaké magnetické fluidum
19
article
Proklatí holubi — —
Proklatí holubi — —
Tuto končil rukopis Křemenáčův. „Ho-
lubí“ jeho nálada patrně byla přerušena po-
divným jeho onemocněním. A když jsem do-
četl, porozuměl jsem taky radě lékařově. Ho-
lubi zmizeli se střechy Zárubovy, a za čtyry
dni po mé návštěvě psala mi paní Křemená-
čová, že milý její Vojtěch je zdráv jako buk.
zatím taky že vysvitlo slunce a rekonvales-
cent chodí pilně na procházku. A tak maně
prý jedné chvíle prohodil, kam prý asi uletěl
holubi s protější střechy, že jich už několik
dní nespatříl?
Křemenáčův
Zárubův
Křemený
Vojtěch
20
article
Lepo.
Lepo.
Bulharsky napsaí Ella P e ll a. —as Přeloz
V. Dobruský.
Mladý voják Lepo Gjordin vracel se d
vsi, propuštěn domů na letní práci. Ze široké
silnice uhnul se na stranu a příkrou lesní
stezkou spustil se ku Prokopovu mlýnu
Vzduch se chvěl těžkým vedrem červno-
vým a všecko zemdleno dusným parnem
zmlklo. Pouze mlýn tam v údolí jako jediná
živoucí bytost pořád drkotal a klapavým hla-
sem rušil mrtvé ticho lhostejného okolí.
Lepo bez kabátu, v tureckých nohavicíeh
a vojenskou čapku na hlavě, těžké vojenské
čižmy na nohou, vykračoval statně a občas
rovnal řemen na své nové, nedávno koupené
lovecké pušce, jež mu visela na ramení ústím
dolů. Často se zastavoval, vystupoval na špi-
čky a přes zelené listí pátravě pohlížel dol
ke mlýnu, mihnou-li se tam někde bílé ru-
kávy Vojky, dcery mlynářovy, kterou měl tak
vášnivě rád.
Lepo již dlouho ji neviděl; srdce nezkrot-
ně bušilo mu v prsou a hnalo všecku mladou
krev do tváře, která jen hořela a zalévala
se potem.
Lepo chvátal a představoval si v duchu.
jak Vojka vítá jej s veselým úsměvem a plná
radosti, na lávce před mlýnem. Ani nedovedl
si představiti jasně její podobu, její oči a ústa.
kolik znamének má pod tím jedním ouškem.
zdali dvě nebo tři. Rozpálená krev utápěla
jeho obraznost a Vojka vyvstávala před nim
pouze jako milý a blahý úsměv, ozářený mo-
drým, zamilovaným pohledem jejích očí. Pou-
ze vlasy její, rusé a zlaté jako žlutý jarní květ.
dlouhé jako ohon nějaké hvězdy, viděl jasně
ve své mysli, viděl, jak lehce si pohrává s ními
večerní větřík. A oheň, který hořel v duši
Lepově, zářil z jeho očí, sálal z jeho osmahlé
tváře a dodával obličeji jeho ráz zamyšlený,
rozhodný a nadějný.
V Dobruský
Lepo
Prokopův
Bulharsko
Ella P e ll a
as Přeloz
Poe
21
article
Vojka byla dcera děda Gorčilana, který
držel mlýn Prokopův. Byla takový malý
hezký selský divoch, dovádivá a žertovná.
zlá a ne právě stydlivá. Byla si vědoma své
svůdné síly a proto byla koketná a lehko-
vážná. Nebylo jí zhruba ani sedmnáct let
již mnohému hochu udělala slovy a pohledy.
z nichž nemůže člověk dlouho se vzpamato-
vati. Otec její byl chud a mimo mlýn, na kte-
rém byl jen v nájmu, neměl ničeho. Ale z toho
si Vojka málo dělala. Žila si lehce a po své
vůli. Tři čtyři roky posloužila v městě a na-
učila se vplétati do vlasů pestré stužky, cho-
diti si hezky čistě a s obnaženou šíjí: širo-
kými krajkovými rukávy u košile dovedlas
zahrávati tak, že najednou se jí svezly až po
rámě, i při zcela nevinném pohybu rukou.
Hochy to vábilo a opojovalo i ji samu. A sly-
šela-li za sebou chválu a vzdechy, pýchou
celá se vzpřímila, koketně se natřásala a zdálo
se, jakoby se proměňovala ve včelu, která
chystá se vzlétnouti do vzduchu, sedati z kvě-
tu na květ, žíhati a blýskati se na slunci.
Gorčilan
Prokopův
22
article
Lepo byl hezký hoch. Od malička sloužil
u lidí po vesnicích jako sluha. Byl to hoch
junácký, pracovitý a upřímný. Brzy byl ovčá-
kem na horách, brzy zase oráčem na vesnici
v krají, anebo čeledínem na statku. Když se
zamiloval do Vojky, zanechal všeho toho, stal
se vesnickým hlídačem a celý den hleděl otá-
četi se kolem mlýna děda Gorčilana. Vojka
držela jej jako v zajetí, dobírala si jej, škád-
lila všelijak a vháněla do žárlivosti. Někdy
snad měla jej ráda. Kdo ví? Nikdo nepozná.
kdy žena opravdu ze srdce miluje. Často se
s ním setkávala, dlouho rozmlouvala a něžně
dívala do očí takovým pohledem, že zapomí-
nal na všecky urážky a všecko zlé a téměř
plačky doprošoval se odpuštění hříchů, jichž
nikdy se nedopustil. V takových chvílích
Vojka krotce a mlěky tulila se k němu, jako
malé bílé jehně. Lepo cítil na své ruce měkký
její vlas, ale nedovedl ani hladiti ani líbati.
Pouze dával pozor, aby se netřásl a nepo-
hnul, aby nezahnal ten slastný okamžik. V j-
ka brala jej za hlavu oběma rukama a několi-
krát po sobě líbala na ústa, říkajíc:
— Ať se mi ani nehneš, sic mne vícekráte
neuvidíš!
Ubohý Lepo stál nepohnutě jako zkame-
nělý a hořel jak oheň.
23
article
Když někdy Vojka viděla Lepa, že jde
lesem anebo přes lávku, schválně zašla do
mlýna a tam zůstala. Tu usedl si Lepo do
stínu pod veliký ořech u řeky a rozmlouval
s dědem Gorčilanem, který celý zamoučen,
podepřen loktem o zemi, pokuřoval si z dým-
ky a vykládal své rozumy o životě. Lepo se-
děl nepokojně jako na trní, zmíral touhou,
čekal, až se ukáže Vojka a poslouchal roz-
tržitě. Děda Gorčilan dlouho povídal a vida
jej tak roztržitého, káral jej hlasitě:
— Hej, husáku! měj přec rozuml
Při tom se smál na celé kolo, pak si od-
kašlal a znova dal se do smíchu. Lepo jen se
červenal a usmíval jako hříšník.
Konečně, když už to nemohl déle snésti
Lepo vstal a odcházel pod záminkou, že má
co dělat.
Tu konečně ze vrat mlýna vyšla Vojk
s přeslicí v ruce a šibalsky se smějíc, volala:
— Lepo, k večeru se tu zastav, zavedeš
mne do vsi. Sama se po cestě bojím.
Tato slova plynula do srdce Lepova jak
zázračný lék a muka jeho mizela beze stopy.
Obracel se k ní s vírou jako poustevník ke
slunci a říkal:
— To tedy vrátim se hnedl
Po chvíli již se vracel a čekal, až spolu
vyjdou ke vsi.
Cestou šla Vojka vedle něho, opírala se
o jeho rámě a vystupujíc na prsty, říkala:
— Tak se podívej, jsem jako ty.
Lepo stál vedle ní, láskou celý zmámen.
a očekával slib z jejích očí. Ona mu povídala
— Jak to sluší nám oběma! Jak jsmesi
podobnil
— Ach, Vojkol Ty nemáš mne ráda. Vel-
mi jsi zlál
Tu vzala mu hlavu do svých rukou jako
do číše, lbala jej vášnivě a mazlila se slovy:
Gorčilan
Děd Gorčilan
Vela
25
article
Ypsilon
Ypsilon
— Můj hoch se zase hněvá. Vojka má jeh
ráda, mál.. Ještě jednou, ještě jednou, ještě
jednoul ...
Lepo vztahoval po ní ruce, celý roze-
chvěn, chtěl ji obejmouti a přitisknouti. Vojka
však uskočila stranou a výhrůžně nařizovala:
— Pstl ruce do kapesl
Lepo poslušně strčil ruce do kapes, do-
brácky a hloupě se usmíval, a již zase kráčel
vedle ní.
Někdy v noci, když děda Gorčilan trochu
si přihnul a tvrdě usnul, ukolébán jednotvár-
ným šumem mlýnského kamene a klapáním
drktačky, prolezla Vojka opatrně nízkým o-
kénkem své světničky a tiše vykradla se za
houští u řeky, kde ji očekával Lepo se za-
tajeným dechem. Tam proseděli na trávníku
v objetí až do svítání.
Někdy však Vojka nevyšla a Lepo čekal
nadarmo. Listí bylo již zatíženo rosou, hvězdy
na obloze bledly, slavíci již byli znaveni zpě-
vem, a Lepo pořád ještě bděl a čekal. Ně-
kolikráte zašel k malému okénku a fukal
tiše:
— Vojko, čekám na tebel
Ale nikdo se neozýval. Tu odcházel po-
zvolna, znaven čekáním, ztrápen myšlenkami,
vysílen nespaním, zašel ke vsi, potom zahnul
přes luka a bez cíle bloudil po cestách jako
zmámen. Ráno se slunce východem již zase
byl u mlýna. Vojka u lávky, sehnuta k řece,
šplíchala si obličej studenou vodou. Vlasy
jako zlatý vodopád plynou jí po ramenecha
konečky jejich koupají se v řece. Na hravé
hladině říční klidně dospávají svůj sen husté
stíny vrb. Vše ticho. Pouze mlýn nesmířitelně
hádá se s řekou, jakoby zlostně povídal:
— Tečeš, tečeš — dotečeš, až dotečeší.
Lepo přeskakuje řeku a již tu je před
Vojkou.
— Dobré jitrol
Ona se vzpřímí, s tváří ještě mokrou,
zčervenalou od studené vody a povídá:
— Jejé, Lepo... ty jako bys celý rok
nespalí Jen si pohlédni do očíl
— Jak jen bych si mohl do nich vidět..
Gorčilan
26
article
Půjč mi své oči a podívám se do svých, —
nutil se do veselé odpovědi, ale ze slov jeho
vyznívá hořkost.
Lepo neměl více své vlastní vůlel Vojka
očarovala mu srdce a to nemohlo žíti bez ní.
Snášelo všecka muka a strádalo.
Brzy odešel Lepo na vojnu. Večer před
odchodem zavolala jej Vojka ke mlýnua
mnoho plakala. Plakal i on. Dlouho držela
ruku na jeho rameni, nevěděla, co mu říci,a
pouze opakovala:
— Lepo, Lepo, co se napláču pro tebeí
— Ty na mne zapomeneš! — smutně od-
povídal Lepo.
— Nikdy, nikdy! Počkám na tebe, až sa
vrátíš. Pamatuj na mé slovol
Od té doby uplynulo několik měsíců.
Lepo opět se vracel, zase poháněn touhou
svého srdce, rozechvíván upomínkou na po-
slední setkání, o kterém mu vyprávělo celé
okolí: i ta zeleň, i ten chlad, i ten známý ra-
chot mlýna, i pěnící se řeka, která vesele po-
skakovala po kamenech zeleně omšelých. V
duši Lepově nejkrásnější naděje rozpínaly
svá křídla; kráčel pružně, pohvizdoval si a
usmíval se na milý obraz Vojčin, který zářil
v jeho mysli.
Mlýnský rachot bylo slyšeti pořád blíže
a zřetelněji. Již je vidět i střechu mlýna.
Sladká touha ubírala Lepovi síly. Zastavil se
mu dech. Nohy se mu třásly, i opřel se o kmen
starého, známého buku. Od mlýna nesly se
sem veselé a hravé zvuky harmoniky, pře-
rušované mladickým, bujným výskotem.A
zase bylo slyšeti zvuky jemnější a tišší, plné
lásky a touhý které splývaly s písní řeky a
zanikaly v rachotu mlýna.
Vojčin
27
article
Lepo byl překvapen. Kdo jen to mohl
hráti tak sladce a bezstarostně? Hned dal se
stezkou, rychle sestoupil k řece, zastavil se
v ořeší a pozoroval. Před mlýnem, ve stínu
ořechu na veliké kládě seděl Ivančo Bakalče
a celý roztoužen klonil hlavu brzy na tu, brzy
na onu stranu a hrál s citem. Nohy zkřížil jed-
nu přes druhou a pěkné nové čižmy leskly se-
jako zrcadlo. Před ním stála Vojka, bosa, se
šíjí obnaženou, vlasy rozpuštěnými a s nadše-
ním poslouchala. Ivančo mohl na ní oči ne-
chati a jen se usmíval. Těžký stříbrný řetí-
zek visel mu na vestě a jen se třpytil.
Zlá domněnka jako střela bodla Lepa do
srdce. Láska, žárlivost a urážka utkaly sev
jeho duši a v okamžiku podkosily jeho rů-
žové naděje a modravé nebeské sny. Viděl
se oklamána a nemohl dívati se déle, i zahnul
do hustého lesa.
Bakalč
Noha
Ivančo
Láska
28
article
Dlouho prodíral se mlázím a trním, anž
pomyslil, kam to jde. Za ním jako na před-
háňku hnaly se hravé a veselé zvuky harmo-
niky a neviditelné choro jakoby bylo se roz-
houpalo v celém lese a bylo jej obkličilo
svým kouzelným kruhem. Žárlivost úžasně
rostla mu v duši. Již nemohl ji snésti. Jako
vysílen ulehl na trávník. Ruce bolestí zarý-
valy se mu do země jako drápy rančného
K Lepovi nezaléhaly více lehké zvuky
harmoniky, ale za to živě vystupovala
před očima jeho veselá postava Ivanča Ba-
kalčete, s tenkými zakroucenými kníry, s na-
křivenou čapkou, stříbrným řetízkem a lesk-
lými čižmami a ta jej soužila. V hlavě stří-
daly se různé plány k pomstě. Vojka jej zra-
dila. Zapomněla na daný slib a miluje jiného.
Však Lepo raději půjde do hrobu nežli aby se
od ní odloučil. Unese ji a bude-li se vzpírati,
zabije ji.
Nad touto myšlenkou déle se pozastavil
a již viděl před sebou Vojku mrtvu a zabitu,
mysl jeho obestírala se mlhou zmatené, krvavé
radosti a pomstěná jeho láska slavila vítěz-
ství. Anebo ne! Vlasy jí ustřihne u samé hla-
vy, aby celý rok nemohla mezi lidi a všichni
aby se jí vysmívali.
K večeru Lepo vstal, hodil pušku na rá-
mě a vyšel jako opilý. Vše je rozhodnuto. Ne-
bude se jí prositi. Více k ní nepůjde. Avšak
sladké vzpomínky rozehnaly jeho mračné my-
šlenky a srdce sevřela mu touha. Zase sešel
orla.
Ivančo