ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 943796f0-8f11-11dd-af96-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 28 celkem · entity: person 56, place 16, org 1, work 1
1 masthead
22. června 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 109.
3 masthead
Patisk vyhrazen.
4 masthead
Strana 11.
5 article
OBSAH Medok R. Planoucí tvář. Ypsilon: Křemenáčova jarní zkušenost. Pelin E.: Lepo. Averčenko A.: Dva přestupky pana Vopjagina.
Křemenáčův Lepo Averčenko Vopjagin
6 article Planoucí tvář.
Planoucí tvář. V dnech, v žalu propadlých a jatých v úzkostech za jiter šedivých, kdy duch se strázní tměl. kdy děsil zruků vir a prudkých světel žeh. kdy soumrak stlumil jas a nade všim se chvěl, o chladných polednách, kdy hodin teskný hla jen marnou ozvěnou se v prázdných krajich tř v tu chvili ztrnulon, kdy děsi olastní dech. jsem z plání velkých mlh, zkad mrazný chlad vstř spěl, planouci tváře jas k mým očím plynout zřel Šel vstřic mi laskavý a smiřujíci proud, jenž z hloubek pramenil, kde duše světa sni, spěl žár v mé čelo vliť a toář mou ožehnout horouci prudhostí zlé výhně polední, v mém těle probouzel ve strastech ztuhlou kre. nade mnou rozoinul snou rudou koronhev, neustal vůkol pláť a vtřiť, hřměť' a žhinovl, v mé vnikal útroby, mým nitrem vál a zněl, jak vitr polární v mé struny narážel, A v tajných propastech mé duše rozzoučel dav ténů zahletých a hudbu smyslnou, přesladké vzdechy anů, v nichž ztracený duchi tkn vzňal zářných ohňů plam, jež prudkou silou žhinou- zved touhy palnou chut k dalekým zemím plout, oblačná království svou paží obejmout, bych k zemi horoucí se posláz' zahleděl, k pozemské kráse dnůo a k slávě horkých těl, pak oniklý v bytost mou v mém srdei fakto dal. Jsem svěla bílý jas, jsem popolední mir, jsem zrahů vesmírných svit vitězoslavný, jsem rajských slastí žeh, pravěčných světel vir, jsem velkodechý proud a přival opálný. O duše vzplanulá, jež v žhavém stesku mře, vstup v zářnou oblast mou a odpočinouf' spěš. z mých ňader mateřských pij dloukým doužke smirl A hlas když umlkl, vše vůkol spiala zář milostným závojem, z nějž plála světa tod.
7 article Křemenáčova jarní zkušenost.
Křemenáčova jarní zkušenost. Myslil jsem to zcela upřímně, když jse příteli Vojtěchu Křemenáči radil, aby pose- čkal, aby zatím na venkov nejezdil. Poněvadz ho znám. Poněvadž je člověkem velmi netrpě- livým. Poněvadž ještě nemá naši „školu“, naše zkušenosti, naši otužilost, aby mu pak bylo jedno, svíti-li slunce anebo prší-li nepřetržitě sedm dní v témdni a pak dalších sedm dní. Na takové věci musí se člověk vychovati de- sitiletou, patnáctiletou praksí, a přece pak ještě nadává, když nemůže týden z chalup nechce-li se v blátě utopiti. Kdež pak Vojtěch Křemenáč! Je to člověk vznětlivý, popudlivý, nemá ještě žádoucí sebe- kázně a tak zvané resignace už dokonce nen schopen. Všichni čerti do něho vjeli, když byle těch několik hezkých, teplých dní na kone dubna. Potkal jsem ho na Václavském náměstí Supěl a funěl, jakoby na smrt zápasil o čtvr- litr čerstvého vzduchu do plic, a povídá mi- „Stěhuju rodinu na venkov, uteču z Prah Déle bych tu nevydržel. Zadusil bych se. N vzduch, na vzduchl“ Na to já řku: „Vojtěše Křemenáči“, povídám, „kama- ráde, nezmejli se. Nevěř tomu. Je horko, ale je to zálud. Je to horko nepřírozená. Takhle v dubnu být nemá, a když je, bude pozděj „Třesky pleskyl“ odpovídá zhurta Kře- menáč. „Loni bylo mizerně, jednou konečně s musí rok vydařit. A letos tedy to začíná. Povídám Křemenáčovi: „Vojtěše, neukvap se. Vzal konečně ra- rach tebe, když jinak nedáš. Rozprší se ti budeš tří dny molnout, dopálí tě to, sebereš se a vrátíš se do Prahy, o nic při tom ne- přijdeš, Kdybys totiž byl sám! Ale ty máš r- dinu, ženu, děti, ty tam vyvlečeš, nikdo z nic není drsnému venkovu zvyklý, roznemohou s ti — a máš pak pěknou expedici do Prah Třeba to ani všechno nepřivezeš.
Křemenáčův Křemenáč sitileta Vojtěš Křemenáč Třeska Vojtěš Václavský náměstí Praha Délos Kře Praha
8 article
Když jsem takhle do přítele Křemenáče mluvil, zapomněl jsem na něco. že totiž je lidí, kteří učiní vždy opak všeho, co jim ra- díme. Just a justl Jsou takové povahy. Na trucl Domnívají se, bůhví jaká že je v tom ráznost, energie, když se všem radám vzeprou a učiní po svém Ještě mu povídáma „Křemenáči, Vojtěše, teď není, jako by- valo jindy, na příklad za mých mladých let Rozpršelo se nebo se rozfoukal studený vítr člověk přečkal první den, šel do postele těšil se nadějí: no, zítra zas bude pěkně. Al zejtra bylo stejně mizerně, a zase člověk, kdyi lezl do peřin, utěšoval se: no tak tedy zítra A tak mu plynul den ode dne, ani jich člověk nepočítal, stále se těšil na změnu, na pěknou pohodu, a konečně se dočkal. Naděje na lepší zítřek oslazovala mu hanebný dnešek. Ale ted je jinak. Teď máme Zengrovu theorií. Někdy k poslednímu sáhneš po ranních novinách máš tam předpověď na celý budoucí měsíc od prvního do desátého střídavě chladno menší srážky — od desátého do dvacátého větší srážky a značné poklesnutí teploty — od dvacátého do konce měsíce počasí velmi nestálé, chladna, větry, časté přepršky. A k tomu pro větší rozmanitost garnitura krití- ckých dní. Někdy sedm, někdy devět a někdy třeba jedenáct. Připočti si ke každému kriti- ckému dni den přípravy, kdy se to na nás chystá, a po něm den dozvuků, jakousi tako- vou kritickou „pěknou hodinku“, jako bývá po posvícení — a máš hezký program, sotva
Křemenáč Just Vojtěš Al Zengrův
10 article
že se to do celého měsíce vejde. A teď si ta- kovou předpověď vezmi a jdi s ní na venko — a máš celé čtyry neděle otřávené! Poněvad víš, co tě očekává.“ „Jdi mi s takovými theoriemi,“ zasmál s Křemenáč. „Já to vůbec nečtu. „To je chyba,“ povídám, „velká chyba. Právě proto, že jdeš na venkov, měl bys be- dlivě čísti prognosy Zengrovy a zaříditis podle nich. Neboť — ačkoli je to všechno k zlosti — ti hvězdáři větším dílem správně předpovídají. Proto bych na tvém místě po- sečkal s výpravou na venkov. Aspoň do uve- řejnění Zengrova programu na květen ... Chybil jsem, chybil, ale vzpomněl jsem n to pozdě. Měl jsem říci Křemenáčovi: „Ale máš pravdu! Jen se seber a hajdy na venkov. ani den se neomeškávej. Co pak tady v Prazel“ Po takových slovech byl by střihl ušima. byl by se na mne nedůvěřivě podíval — a byl by zůstal v Praze. Neboť by v něm bylo vzníklo podezření, že jej odtud chci vystrna- diti, abych pak sám bůhví čeho užíval. Znám ho dobře. Křemenáče. šel — a měl z toho!
Křemenáč Zengrův Praha
11 article
Pojednou, někdy tak v polou června, po- tkal jsem na Václavském náměstí paní Kře- menáčovou. „Milostpaní,“ volám, „vy jste v Praze Myslil jsem, že jste v Libanicích — aspoř Vojtěch povídal .. „Ale bodejť že jsme,“ odpovídá paničk „Čert nám to byl dlužen. Ale Vojtěch jinal nedal. Že jste mu to nevymluvill „Nevymluvil? Ten si dá něco vymlouvat? Mluvil jsem do něho jako — — „Tak teď z toho má,“ řekla panička hořce „Jedu do Prahy pro doktora. „Pro Pánaboha! Děti vám stůňou ?“ „Ale děti jsou jak řípy,“ panička na to „Vojtěch ležíl“ „Co pak je mu?“ „Co mu je? To právě nevíme. V Libani- cích doktora nemáme, do Zámostí jsou tři hodiny cesty, a když tam kočí s vozem dojel. stonal doktor sám. Zatím tedy jsem Vojtěcha sama vyšetřila — vždycky ssebou vozím teplo- měr, měl osmatřicet stupňů horkost. Vojtěše, do postele,“ povídám. — Dobrá. Lehl, dva dny ležel, a dobře mu bylo. Ale jak vstal a den u svého okna seděl, přišlo to na něj zase.
Vojtěch povídat Vojtěch ležíl Vojtěch sám Vojtěš Václavský náměstí Kře Praha Libanice Zámostí
12 article
Horkost, horkost — a něco se na něm vyrá- želo, jako kopřivka. „Vojtěše, povídám, Jehneš do postele a zůstaneš v ní. Tohle by tak chy- bělo, na letním bytě stonat!“ Dobrá, ležel zas dva dny, vypotil se, horkost zmizela, dostal hlad jako vlk a zase vstal, Ale za dva dni to zde bylo poznovu. Vojtěch jako strakapounl „Ježíš Marjá, povídám, aby to tak byly ne- štovice!“ — Víte, lidé na venkově jsou ná- ramně nesvědomití. Umře jim tam někdo na záškrt, na tyfus, na neštovice, vybílit nedají, desinfekci žádnou, slova nikomu neřeknou, byt pronajmou, a nový nájemník to odnese. Jsem z toho celá pryč. Vojta v noci dokonce fanta- zíroval — aspoň myslím, že to byla fantaz, protože mluvil pořád o nějakých holubech — tak jedu pro doktora, pro našeho — víte, o zná celý jeho organismus — aby se na něj přišel podívat. A prosím vás, nenavštívil byste ho? Tuze na vás vzpomíná, pořád říká: Za- tracenej člověk, ten mi to předpovídall“ Když si na mne přítel Křemenáč (ak tklivě vzpomínal, nezbývalo mi než paničce slíbiti. že tedy přijedu. Hned nazejtří sebral jsem se a tedy ven, k Vojtěchovi. Doktor z Prahy již tam byl, přijel hned ranním vlakem, aby zas v poledne se mohl vrátiti do Prahy. Prohlédl Křemenáče na lici i na rubu, proklepal, uvnitř nic neshledal. kroutil hlavou, jak mi později paní Křemená- čová pověděla. Jen povrch těla Křemenáčova jevil zvláštní strakatinu, něco prý docela no- vého. Nebyly to neštovice ani spála, nebyly to osutiny, ba ani kopřivka to nebyla. „Jakou pak tu máte pitnou vodu?“ tázal se profesor. „Vojtěch vodu nepije,“ řekla panička, tím arci možná nákaza z vody byla vyloučena.
Dobrá Vojtěch Marjá Vít Vojta Křemenáč Křemený Křemenáčův Praha
13 article
Potřásal doktor hlavou a řekl konečně: „Je to od nervů. Váš muž byl vždycky velmi citlivý, dojemlivý — nejspíš tedy zase nervy. Ať zůstane ještě dva dny v posteli, když mu poprvé pocení tak prospělo, ať se ještě vypotí. To mu neublíží. Později ve vedlejší světnici, kde byl s pa- ničkou sám, otázal se ještě doktor: „Co pak dělal váš muž v poslední době čím se zaměstnával? Nebyl zádumčivý?“ „Mnoho nemluvil,“ vykládala panička. „to je pravda: Ale to jest u něho častěji. Jen seděl pořád u okna, tuhle u toho, u svého stolku, od rána do večera, poněvadž venku bylo bídně, díval se na střechu naproti a něco psal. Ale vždyť tuhle to leží, podívejte se. pane doktore. Ani nevím, co to je, já jeho škrabanici nikdy nemohu přečíst.“ Doktor vyňal skřipec, sedl, četl. Kdye dočetl, podíval se na sousedovu střechu na- proti a řekl: „Jaký pak je člověk váš soused? Dobrý. ochotný, nebo snad nějaký protiva?“ „Ale dobrák.“ vykládala panička. „Jsm právě rádi, že máme souseda tak vlídného.“ Doktor složil papíry a povídá: „Dojděte k němu, milostpaní, a kupte o něho ty dva holuby, co tam posedávají na střeše. Snad vám je prodá. Řekněte, že je to pro nemocného. Pak je udělejte — na divoko nebo s nádivkou, to je jedno — a snězte je. Doufám, že u vašeho muže pak všechno po- mine. Má úcta. Doktor se poroučel a odjel. Já jsem zů- stal až do večera. Vojtěch přes den pospával, v poledne ani neměl mnoho chuti k jídlu, tak jsme snědli holuby s paní Křemenáčovou. Načež mi panička vyprávěla, jak se stalo, že právě dnes pekla holuby. Načež dále mne po- bídla, abych si Vojtěchovu „škrabanici“ taky
Vojtěch Křemenáčův Vojtěchov
14 article
Rudoli Medek.
Medek
15 article
přečetl Když jsem snědl holuba, nemohl jsem od- mítnouti ani tento „zákusek“, ačkoli rukopis Křemenáčův je skutečně hanebný. A četl jsem tedy: „Bídný květení Vypadá spíš jako listo- pad. Pořád zde topíme. Tuhle ve středu oka- zoval minimální teploměr za oknem noční „teplotu“ na nulel Ve světnici jsme měli z rá- na jedenáct stupňů. Prsty tuhnou. Tedy to- píme. A to je jaro, květení Arci podle prano- styky „studený máj, v stodole ráj“. Ano, ale podle pranostyky taky v květnu „nemá pastu- chova hůl ani oschnouti“! Ale neprší a ne- prší, a pastuchova hůl se vůbec nesmočila. Je květen studený a suchý. V komině skučí meluzina. Počasí říjnové, listopadové, nezdár- né. Prostě hanebné. Venkované láteří, že bu- de špatná úroda, nenamokne-li. To se mne konečně netýká. Ale pivo je zde taky pode vši kritiku. Nějaké litňovské nebo jiné. Břečka hanebná. Kdyby se litňovské zavedlo jak monopol, zvítězila by propaganda antialko- holní na celé čáře. Za měsíc by píva nikdo ani nelíz.
Křemenáčův Břečka
16 article
Červen. Zdá se, že je to horší bratr Květ- nův. Je zima a prší. Někdy prší pětkrát z den, ale někdy taky od rána do večera. V květnu jsem nemohl z chalupy pro zimu, červnu nemohu pro zimu a déšť. Tak sedím celý den u okna, dívám se na chalupu sou- seda Záruby a píšu jarní náladu. Spíše by se mělo říkati rozlada. Neboť máme náladu k za- střelení. Aby se mi dobře rozumělo: nerad bych zastřelil sebe, ale někde někoho nebo něco — — Nejraděj bych zastřelil ty dvě mrchy, co posedávají na hřebeně střechy souseda Záru- by. Že si někdo chová kanára, konečně chápu. neboť kanár je pták bez domova, bez vlasti. prostý schopnosti, aby se sám uživil. Je t sirotek, vyhnanec, ubohý zajatec. Kdyby jim všem klece otevřel, ani jediný by netrefil do- mů. Ostatně jest velmi pochybno, jsou-li ka- náři na Kanárských ostrovech. Tam prý jsou zelení. Dobrá, kanáři. Ale že si někdo drží holuby . ..
Záruba Dobrá
17 article III.
III. V poesii je holubů a holubiček plno. holubech poštovních jsou celé kroniky. No at Ale holub domácí — myslím, že není ptáka pitomějšího. Teď tam stojí na hřebeně a dělá hlavou takhle, jakoby pumpoval, čert ví. k čemu nabírá. A to vydrží půl hodiny. Až z toho dostávám závrať. Potom nafoukne vole, div mu hlava nazad neupadne, jakoby věděl, že je v české mluvnici vzorem skloňo- vání. Naparuj se, furiantel Teď vypadáš jako granátnická čepice, ale oškubaného by tě sfoukl s talíře, kdyby do tebe nenacpali ná- divky. A jen kdybys věděl, kolik již pro tebe bylo prohráno sázek, vydrží-li tě kdo jist celý měsíc, den jak den. Ve všech oborech lidského rozvoje máme šampiony amatéry, na př. v ko- pané, v zápasnictví, v boxování — ale aby tebe vydržel jíst celý měsíc, nedokázal by ani pan šmejkal ani pan Frištenský. Prý holub vrkál Snad vrkával někdy. za pradávných dob, kdy se tvořily všeliké onomatopoické výrazy. Ale Zárubův samec holub nevrká, nýbrž skuhrá, až je člověku úzko. Připadá mi, že by snad mohl prokazo- vati praktické služby jako houkačka na auto- mobilu, neboť skuhrání holuba Zárubova je slyšeti daleko za vesnicí. Snad by jen půso- bilo obtíže, kterak ho na automobil přišrou- bovati. rv.
Frištenská Zárubův
18 article Ale nejprotivnější ze všeho jest věčné
Ale nejprotivnější ze všeho jest věčné ošívání a drbání těchto dvou holubů, na něz mi jest hleděti. Ať slunce vysvitne, ať prší. tento párek neúnavně ryje ve svém peří. Brz na břiše a zas na zádech, brzy v křídlecha zas v ocase, brzy zobákem, brzy pazourem — od rána do večera před celou vesnicí dávají na jevo, jak by jim prospělo za šesták per- ského prášku. Rozumím tomu, jsou to „muň- ky“, ptačí cizopasníci, příživníci. Má je každý pták, dle druhu svého a potřeby své — je-li toho vůbec třeba! — avšak tito dva holub patrně se nesmírně zanedbali anebo byli za- nedbání. Prší od rána do večera, prší jakoby z kon- ve lil, ale oba holubi stojí na hřebeně „jak mury hradné“, nejdou k obědu, nejdou k sva- čině, jen moknou. Jsou promoklí již naveskrz, rozeznávám již jen po paměti, že jsou to vů- bec holubi a ne dva zmáčené hadry, ale stojí a stojí, načež roztahují jedno křídlo po dru- hém, kladou je na střechu a dávají si peří de- štěm vypírati, načež zase zarývají se do svých spratků zobáky, že vypadají jak bezhlaví. Toto jejich počínání nesmírně mne dráždí — a jiné vyhlídky do boží přírody nemám. Bezpočtukrát již jsem popadl flobertku a mí- řil jsem na ohavy, ale vždy jsem se ukrotil. Byla by z toho sousedská mrzutost, zkazil bych si celý pobyt. Takto stojí pár holubů osm šestáků — cena vůbec raubířská při po vážení, co za ni — ale soused by pak mohl požadovati třeba pětku. Všechny nervy ježí se ve mně, kůže s mi třese a ponenáhlu po těle mne svrbí. Pře- skakuje to na mne s těch holubů? Je to ně- jaké magnetické fluidum
19 article Proklatí holubi — —
Proklatí holubi — — Tuto končil rukopis Křemenáčův. „Ho- lubí“ jeho nálada patrně byla přerušena po- divným jeho onemocněním. A když jsem do- četl, porozuměl jsem taky radě lékařově. Ho- lubi zmizeli se střechy Zárubovy, a za čtyry dni po mé návštěvě psala mi paní Křemená- čová, že milý její Vojtěch je zdráv jako buk. zatím taky že vysvitlo slunce a rekonvales- cent chodí pilně na procházku. A tak maně prý jedné chvíle prohodil, kam prý asi uletěl holubi s protější střechy, že jich už několik dní nespatříl?
Křemenáčův Zárubův Křemený Vojtěch
20 article Lepo.
Lepo. Bulharsky napsaí Ella P e ll a. —as Přeloz V. Dobruský. Mladý voják Lepo Gjordin vracel se d vsi, propuštěn domů na letní práci. Ze široké silnice uhnul se na stranu a příkrou lesní stezkou spustil se ku Prokopovu mlýnu Vzduch se chvěl těžkým vedrem červno- vým a všecko zemdleno dusným parnem zmlklo. Pouze mlýn tam v údolí jako jediná živoucí bytost pořád drkotal a klapavým hla- sem rušil mrtvé ticho lhostejného okolí. Lepo bez kabátu, v tureckých nohavicíeh a vojenskou čapku na hlavě, těžké vojenské čižmy na nohou, vykračoval statně a občas rovnal řemen na své nové, nedávno koupené lovecké pušce, jež mu visela na ramení ústím dolů. Často se zastavoval, vystupoval na špi- čky a přes zelené listí pátravě pohlížel dol ke mlýnu, mihnou-li se tam někde bílé ru- kávy Vojky, dcery mlynářovy, kterou měl tak vášnivě rád. Lepo již dlouho ji neviděl; srdce nezkrot- ně bušilo mu v prsou a hnalo všecku mladou krev do tváře, která jen hořela a zalévala se potem. Lepo chvátal a představoval si v duchu. jak Vojka vítá jej s veselým úsměvem a plná radosti, na lávce před mlýnem. Ani nedovedl si představiti jasně její podobu, její oči a ústa. kolik znamének má pod tím jedním ouškem. zdali dvě nebo tři. Rozpálená krev utápěla jeho obraznost a Vojka vyvstávala před nim pouze jako milý a blahý úsměv, ozářený mo- drým, zamilovaným pohledem jejích očí. Pou- ze vlasy její, rusé a zlaté jako žlutý jarní květ. dlouhé jako ohon nějaké hvězdy, viděl jasně ve své mysli, viděl, jak lehce si pohrává s ními večerní větřík. A oheň, který hořel v duši Lepově, zářil z jeho očí, sálal z jeho osmahlé tváře a dodával obličeji jeho ráz zamyšlený, rozhodný a nadějný.
V Dobruský Lepo Prokopův Bulharsko Ella P e ll a as Přeloz Poe
21 article
Vojka byla dcera děda Gorčilana, který držel mlýn Prokopův. Byla takový malý hezký selský divoch, dovádivá a žertovná. zlá a ne právě stydlivá. Byla si vědoma své svůdné síly a proto byla koketná a lehko- vážná. Nebylo jí zhruba ani sedmnáct let již mnohému hochu udělala slovy a pohledy. z nichž nemůže člověk dlouho se vzpamato- vati. Otec její byl chud a mimo mlýn, na kte- rém byl jen v nájmu, neměl ničeho. Ale z toho si Vojka málo dělala. Žila si lehce a po své vůli. Tři čtyři roky posloužila v městě a na- učila se vplétati do vlasů pestré stužky, cho- diti si hezky čistě a s obnaženou šíjí: širo- kými krajkovými rukávy u košile dovedlas zahrávati tak, že najednou se jí svezly až po rámě, i při zcela nevinném pohybu rukou. Hochy to vábilo a opojovalo i ji samu. A sly- šela-li za sebou chválu a vzdechy, pýchou celá se vzpřímila, koketně se natřásala a zdálo se, jakoby se proměňovala ve včelu, která chystá se vzlétnouti do vzduchu, sedati z kvě- tu na květ, žíhati a blýskati se na slunci.
Gorčilan Prokopův
22 article
Lepo byl hezký hoch. Od malička sloužil u lidí po vesnicích jako sluha. Byl to hoch junácký, pracovitý a upřímný. Brzy byl ovčá- kem na horách, brzy zase oráčem na vesnici v krají, anebo čeledínem na statku. Když se zamiloval do Vojky, zanechal všeho toho, stal se vesnickým hlídačem a celý den hleděl otá- četi se kolem mlýna děda Gorčilana. Vojka držela jej jako v zajetí, dobírala si jej, škád- lila všelijak a vháněla do žárlivosti. Někdy snad měla jej ráda. Kdo ví? Nikdo nepozná. kdy žena opravdu ze srdce miluje. Často se s ním setkávala, dlouho rozmlouvala a něžně dívala do očí takovým pohledem, že zapomí- nal na všecky urážky a všecko zlé a téměř plačky doprošoval se odpuštění hříchů, jichž nikdy se nedopustil. V takových chvílích Vojka krotce a mlěky tulila se k němu, jako malé bílé jehně. Lepo cítil na své ruce měkký její vlas, ale nedovedl ani hladiti ani líbati. Pouze dával pozor, aby se netřásl a nepo- hnul, aby nezahnal ten slastný okamžik. V j- ka brala jej za hlavu oběma rukama a několi- krát po sobě líbala na ústa, říkajíc: — Ať se mi ani nehneš, sic mne vícekráte neuvidíš! Ubohý Lepo stál nepohnutě jako zkame- nělý a hořel jak oheň.
23 article
Když někdy Vojka viděla Lepa, že jde lesem anebo přes lávku, schválně zašla do mlýna a tam zůstala. Tu usedl si Lepo do stínu pod veliký ořech u řeky a rozmlouval s dědem Gorčilanem, který celý zamoučen, podepřen loktem o zemi, pokuřoval si z dým- ky a vykládal své rozumy o životě. Lepo se- děl nepokojně jako na trní, zmíral touhou, čekal, až se ukáže Vojka a poslouchal roz- tržitě. Děda Gorčilan dlouho povídal a vida jej tak roztržitého, káral jej hlasitě: — Hej, husáku! měj přec rozuml Při tom se smál na celé kolo, pak si od- kašlal a znova dal se do smíchu. Lepo jen se červenal a usmíval jako hříšník. Konečně, když už to nemohl déle snésti Lepo vstal a odcházel pod záminkou, že má co dělat. Tu konečně ze vrat mlýna vyšla Vojk s přeslicí v ruce a šibalsky se smějíc, volala: — Lepo, k večeru se tu zastav, zavedeš mne do vsi. Sama se po cestě bojím. Tato slova plynula do srdce Lepova jak zázračný lék a muka jeho mizela beze stopy. Obracel se k ní s vírou jako poustevník ke slunci a říkal: — To tedy vrátim se hnedl Po chvíli již se vracel a čekal, až spolu vyjdou ke vsi. Cestou šla Vojka vedle něho, opírala se o jeho rámě a vystupujíc na prsty, říkala: — Tak se podívej, jsem jako ty. Lepo stál vedle ní, láskou celý zmámen. a očekával slib z jejích očí. Ona mu povídala — Jak to sluší nám oběma! Jak jsmesi podobnil — Ach, Vojkol Ty nemáš mne ráda. Vel- mi jsi zlál Tu vzala mu hlavu do svých rukou jako do číše, lbala jej vášnivě a mazlila se slovy:
Gorčilan Děd Gorčilan Vela
25 article Ypsilon
Ypsilon — Můj hoch se zase hněvá. Vojka má jeh ráda, mál.. Ještě jednou, ještě jednou, ještě jednoul ... Lepo vztahoval po ní ruce, celý roze- chvěn, chtěl ji obejmouti a přitisknouti. Vojka však uskočila stranou a výhrůžně nařizovala: — Pstl ruce do kapesl Lepo poslušně strčil ruce do kapes, do- brácky a hloupě se usmíval, a již zase kráčel vedle ní. Někdy v noci, když děda Gorčilan trochu si přihnul a tvrdě usnul, ukolébán jednotvár- ným šumem mlýnského kamene a klapáním drktačky, prolezla Vojka opatrně nízkým o- kénkem své světničky a tiše vykradla se za houští u řeky, kde ji očekával Lepo se za- tajeným dechem. Tam proseděli na trávníku v objetí až do svítání. Někdy však Vojka nevyšla a Lepo čekal nadarmo. Listí bylo již zatíženo rosou, hvězdy na obloze bledly, slavíci již byli znaveni zpě- vem, a Lepo pořád ještě bděl a čekal. Ně- kolikráte zašel k malému okénku a fukal tiše: — Vojko, čekám na tebel Ale nikdo se neozýval. Tu odcházel po- zvolna, znaven čekáním, ztrápen myšlenkami, vysílen nespaním, zašel ke vsi, potom zahnul přes luka a bez cíle bloudil po cestách jako zmámen. Ráno se slunce východem již zase byl u mlýna. Vojka u lávky, sehnuta k řece, šplíchala si obličej studenou vodou. Vlasy jako zlatý vodopád plynou jí po ramenecha konečky jejich koupají se v řece. Na hravé hladině říční klidně dospávají svůj sen husté stíny vrb. Vše ticho. Pouze mlýn nesmířitelně hádá se s řekou, jakoby zlostně povídal: — Tečeš, tečeš — dotečeš, až dotečeší. Lepo přeskakuje řeku a již tu je před Vojkou. — Dobré jitrol Ona se vzpřímí, s tváří ještě mokrou, zčervenalou od studené vody a povídá: — Jejé, Lepo... ty jako bys celý rok nespalí Jen si pohlédni do očíl — Jak jen bych si mohl do nich vidět..
Gorčilan
26 article
Půjč mi své oči a podívám se do svých, — nutil se do veselé odpovědi, ale ze slov jeho vyznívá hořkost. Lepo neměl více své vlastní vůlel Vojka očarovala mu srdce a to nemohlo žíti bez ní. Snášelo všecka muka a strádalo. Brzy odešel Lepo na vojnu. Večer před odchodem zavolala jej Vojka ke mlýnua mnoho plakala. Plakal i on. Dlouho držela ruku na jeho rameni, nevěděla, co mu říci,a pouze opakovala: — Lepo, Lepo, co se napláču pro tebeí — Ty na mne zapomeneš! — smutně od- povídal Lepo. — Nikdy, nikdy! Počkám na tebe, až sa vrátíš. Pamatuj na mé slovol Od té doby uplynulo několik měsíců. Lepo opět se vracel, zase poháněn touhou svého srdce, rozechvíván upomínkou na po- slední setkání, o kterém mu vyprávělo celé okolí: i ta zeleň, i ten chlad, i ten známý ra- chot mlýna, i pěnící se řeka, která vesele po- skakovala po kamenech zeleně omšelých. V duši Lepově nejkrásnější naděje rozpínaly svá křídla; kráčel pružně, pohvizdoval si a usmíval se na milý obraz Vojčin, který zářil v jeho mysli. Mlýnský rachot bylo slyšeti pořád blíže a zřetelněji. Již je vidět i střechu mlýna. Sladká touha ubírala Lepovi síly. Zastavil se mu dech. Nohy se mu třásly, i opřel se o kmen starého, známého buku. Od mlýna nesly se sem veselé a hravé zvuky harmoniky, pře- rušované mladickým, bujným výskotem.A zase bylo slyšeti zvuky jemnější a tišší, plné lásky a touhý které splývaly s písní řeky a zanikaly v rachotu mlýna.
Vojčin
27 article
Lepo byl překvapen. Kdo jen to mohl hráti tak sladce a bezstarostně? Hned dal se stezkou, rychle sestoupil k řece, zastavil se v ořeší a pozoroval. Před mlýnem, ve stínu ořechu na veliké kládě seděl Ivančo Bakalče a celý roztoužen klonil hlavu brzy na tu, brzy na onu stranu a hrál s citem. Nohy zkřížil jed- nu přes druhou a pěkné nové čižmy leskly se- jako zrcadlo. Před ním stála Vojka, bosa, se šíjí obnaženou, vlasy rozpuštěnými a s nadše- ním poslouchala. Ivančo mohl na ní oči ne- chati a jen se usmíval. Těžký stříbrný řetí- zek visel mu na vestě a jen se třpytil. Zlá domněnka jako střela bodla Lepa do srdce. Láska, žárlivost a urážka utkaly sev jeho duši a v okamžiku podkosily jeho rů- žové naděje a modravé nebeské sny. Viděl se oklamána a nemohl dívati se déle, i zahnul do hustého lesa.
Bakalč Noha Ivančo Láska
28 article
Dlouho prodíral se mlázím a trním, anž pomyslil, kam to jde. Za ním jako na před- háňku hnaly se hravé a veselé zvuky harmo- niky a neviditelné choro jakoby bylo se roz- houpalo v celém lese a bylo jej obkličilo svým kouzelným kruhem. Žárlivost úžasně rostla mu v duši. Již nemohl ji snésti. Jako vysílen ulehl na trávník. Ruce bolestí zarý- valy se mu do země jako drápy rančného K Lepovi nezaléhaly více lehké zvuky harmoniky, ale za to živě vystupovala před očima jeho veselá postava Ivanča Ba- kalčete, s tenkými zakroucenými kníry, s na- křivenou čapkou, stříbrným řetízkem a lesk- lými čižmami a ta jej soužila. V hlavě stří- daly se různé plány k pomstě. Vojka jej zra- dila. Zapomněla na daný slib a miluje jiného. Však Lepo raději půjde do hrobu nežli aby se od ní odloučil. Unese ji a bude-li se vzpírati, zabije ji. Nad touto myšlenkou déle se pozastavil a již viděl před sebou Vojku mrtvu a zabitu, mysl jeho obestírala se mlhou zmatené, krvavé radosti a pomstěná jeho láska slavila vítěz- ství. Anebo ne! Vlasy jí ustřihne u samé hla- vy, aby celý rok nemohla mezi lidi a všichni aby se jí vysmívali. K večeru Lepo vstal, hodil pušku na rá- mě a vyšel jako opilý. Vše je rozhodnuto. Ne- bude se jí prositi. Více k ní nepůjde. Avšak sladké vzpomínky rozehnaly jeho mračné my- šlenky a srdce sevřela mu touha. Zase sešel orla.
Ivančo