1
masthead
22. března 1908
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č. 81.
4
article
Dvě staré děti.
Dvě staré děti.
„Škoda, škoda, žes neznal mého strýce
Alexandra,“ započal přítel, když za hovoru
vzpomněl svých studentských let. „Byl to voják
s tělem o duší, ale byl by sis ho zamiloval. Bodrý
muž byl a přímý, a hlavní věc: prostý vší před-
pojatosti. Ke všem podřízeným choval se stejně
spravedlivě, at byl Čech nebo Němec, a heslem
jeho bylo jediné slovo. Povinnost!
Konej každý svou povinnost, říkával,
všechno dobře dopadne. Tu stojím já, tu stojís
ty, a tedy: čelem v před, a prsa vypnout! A sta-
neme-li kdy před nepřátelskou palbou, je doceln
jedne, koho z nás, rána trefí. Koule nevybírá
střapec bavlněný nebo zlatý, prostý bílý řemel
přes prsa nebo hedvábnou polní šerpu. Bác! —
a tu vězí v lirudi. A padnu tváří do bláta
prachu právě tak jako poslední pěšák.
A padl tak skutečně. Ale rána nebyla
smrtelná. Ještě se vzchopil, zaskřipěl zuby
zvokl na svoji setninu: Ku předu, hoši, na ně,
na bestie — —
Polom však ho obestřely mrákoty, klesl po-
druhé a probudil se teprv druhý den v polnín
lazaretě. Někdo u Skalice to bylo.
Kouli mů lékaři vyňali, ránu obvázali,
strýc nemohl se dočkaí okamžiku, až se vzchop
s lůžka a „znova se jim postaví, bostiím!“
Rána však byla horší, než se v prvém oka-
mžiku domníval. Její hojení trvalo déle, než
celů ta vojna. Těšil se tedy nadějí, že bude po
mstěn. Ale ani toho se nedočkal. Po Skalici ná-
sledovala konečně Sádová, Chlum, a bylo do-
bojováno. Málem by byl upadl v zajetí, jak
marodér. Nějaký sedlák s nebezpečenstvím vlast
ního života odvezl ho ve slámě a odevzdal přá-
telským rukám.
A potom nikdy již se nevrátil strýc ke své
selnině, byl invalidou.
Alexandr
Čo
Němec
Skalica
5
article
Byl ženat, ale neměl dětí, a tak přilnul ke
mně, k synu svého bratra. Přilnul snad neni
pravě slovo, ježto jsme se vídali tak jednou za
rok. Tu jsem spěchával o prázdninách, abyeh
milého strýce hejtmana navštívil, a vždy jsem
od něho odnášel nějaký příspěvek pro svou chu-
dou studentskou kapsu.
Sám neměl mnoho, ale rád mne obdaro
vával
Byl skromný v potřebách vlastních, střídmě
žil, a tak vždy mu něco zbývalo. A jak šetrne
dával, jakoby se obával, aby neurazill
„Vím, hochu, že máš, co potřobuješ,“ říká-
val ke mně, „ale vím taky, že mladý člověk do-
vede spotřebovati více než má. A pak jsem tv j
slrýc, a je mým právem zeplati se tě: Nechtě
bys pětku? — Viš, měl jsem taky strýce a taky
jsem noodmitl, když mi nabídl. Byl to olcův
bratr, a byl bych jej urazil. Cheeš ty urazi
mne?
O bože, nochtěl jsem. Každá ta pětka
zlatka byla mně milá a potřebná, neboť domn
mne penězi nepřecpávali. A ještě, když mi ji
strýe do dianě tiskl a svojí rukou přikrý val, ja
koby mne za něce uplácel, přísně mi velel
„Tatíkovi ani slova o tom, lochur! Ani slo
va, máme-li zůstat přáteli!
6
article
Zachovával jsem to, nikdy jsem se nepo-
chlubil, leda až mnohem, mnohem později, kdy
už mi to nikdu nemohl vzit, neboť pak nebyl
co brát.
Později jsem přišel na studie do Prahy,
tu jsem býval častěji hostem u strýce v invali
dovně, kde mu byli vykázali byt. Aspoň každý
měsíc. Tu mne sice nevyprovázel pokaždé s pět-
kou, ale nějaká zlatka vždy padla. A poněvadz
se mu zdálo, že by zlatka nebo dvě byly z jeho
ruky málo, naváděl k tomu tetu. Soudil, že z jeji
měkké, něžnější ruky bude i menší dar vítán
A dobrá teta uměla se mnou právě jako strýe.
měla jeho školu.
Vystudoval jsem, a povolání praktické od-
vedlo mne z Prahy. Těžko jsem se s ní loučil.
těžko i s párem stárnoucích těch dobrých lidí
Vždyť kdo ví, shledám-li se s nimi kdy?
Dostal jsem se k podnikatelství želez-
ničných staveb, smýkali mnou po celém světě.
Brzy v Čechách, na Moravě, brzy zas v Rakou-
sích a ve Štýrsku, ba i v Bosně a Hercegovině
jsem strávil několik let.
Ani jsem se nenadál, měl jsem za sebou
dávno třicítku a byl jsem i ženat. Jak jsem tou-
žil zas po domově! Neboť taky moje žena byla
Češka, deera krajana úředníka v Bosně. A ko
nečně mi zasvitla naděje a konečně jsem se
vrátil.
Sám jsem před léty odcházel z Prahy, jak
mladý aspirant, a teď vracel jsem se s ženou
a již i s dvěma dětmi. Kudy jsme jeli, všady
se jim otvíral nový svět, a čím blíže jsme byl
hranie království, tím větší rozčilení mne ovlá
dalo. Chvěl jsem se radostí, když jsem vyskoči
z vagonu na první stanici české, a byl bych t
půdu pod sebou líbal. Zdálo se mi, že ji zne
svěcuji, šlape ji nohama.
Praha
Čechy
Morava
Štýrsko
Boseň a Hercegovina
Boseň
7
article
Zatím jsem odvezl rodinu k rodičům a po-
tom jsem zamířil do Prahy, abych vyhledal pří-
hodný byl. Neboť v Praze již jsem měl a chtě
zůstali d snrti.
Byt šťastně vyhledán a pak jsem zamiři
k invalidovně, neboť strýc můj i teta ještě žili
Ba, zatím se stal strýe komandantem invali
dovny.
Oba staroši uvítali mne s pláčem, jakobycl
byl vlastním jejich synem.
Znužněl jsem sice, tváře moje byly ošle
hány všemi větry, ožehnuty sluncem všech zemi
kostnaté tělo mě zluženo ve všech podnebích.
ale pro strýce zůstal jsem „chlapcem
„Chlapče!“ uvítal mne, „kde tě stále satan
honil, že ses tak dlouho neukázal?
A přece jsem mu psával ze svých slanovišt
a přával vždy k novému roku i k svátku jeho
a tetinu.
„A jak jsi vyrostl! Málem by ses mohl
ženit!
Bylo patrno, že strýc zapomněl, kterak jsem
mu sňatek svůj oznámil, načež mi jadrnou gra
tulací odpověděl, on i teta. Oznámil jsem taky
narození déti svých, ale na vše to strýc zapo
mněl.
Šetrně a s oklikami, abych mu nepřipravi
rozpaky, uvedl jsem mu vše znova na pamět.
Strýc naslouchal, aniž jevil nějaké značno
překvapení, a za malou chvíli potom řekl k
mně:
„To se nám po tobě stýskalo! Ale teď, kdy
ses na starého strýce a tetu zase rozpomenul
Praha
8
article
doufám, že přijdeš častěji. V neděli s námi mů-
žeš obědvat, a časem, když nebudeš vědět, kan
k večeři, tedy vzpomeň, že tenhle stůl strýee
Alexandra je vždy pro tebe prostřen. — Mlč
vím, že máš, co potřebuješ — ale mladý člověl
vždy může spotřebovat ještě víe.
A jak hovořil, hlava jeho stále se pokyvo-
vala, jakoby ji svaly nedovedly již udržet vzty-
čenu, vzpřímenu.
Neskonalá tesklivost obešla mné při tomte
poznání. Ach, tak neklamaě bylo zjevno, jak
sestárl.
A potom zavedl mne s tajeným před tetou
posunkem ke svému psacímu stolku, vytáh
šuplík a pokynul mi:
„Naber si! — Žádných okolků, naber sil
Zásuvka byla plna doutníků.
„Jsou to jen krátké,“ mluvil strýc, „alo
dobré, hraničné. A může-li je kouřit strý
Alexandr, může je kouřit i takový chlapec. My
slím, že taky nemáš na lepší ..
Uposlechl jsem. Ale vzal jsem asi málo
neboť strýc teď sám hrábl do zásoby a nacpáva
mi kapsu.
„Bor, hochu, dokud jsou. Snad bysi staréh
strýce neurazil?
O chvíli později zmoenila se mne teta
S jistou lstivostí zavedla mne do své světnice
dovřela opatrně dvéře a šeptala mi:
„Co říkáš, strýci? — Hochu, ten sestá l
A je tak dětinský, tak — — až je mi z toho
někdy úzko. Můj Panebože, co bych si tu sama
počala, co bych si počala — —l“
Její zraky zarosily se.
V tom okamžiku naplnil mne pocit nesko-
nalé litosti. Ta dobrá žena! Ano, co by si p-
čala beze strýce Alexandra, která žila jeho živo-
tem a nikoho mimo něj neměla, nechtěla míti.
Alexandr
9
article
Pravda, měla kdesi starého bratra, měla i sestru.
ale pro ni sluncem i vzduchem byl život p
boku toho starého sekáče.
Nutil jsem se k úsměvu, ujišťoval jsen
telu, jak výborně strýe vypadá a jak je zdráv
a sklonil jsem se, abych jí políbil ruku.
A tu náhle, jak jsem se její pravice chopil
olevřela se ta měkká kdysi, nyní vyhublá ruka,
a vtiskla mi do hrsti cosi tvrdého, okrouhlého
Zazvonilo to přece — byly to dva zlatníky! Již
byly pro mne přichystány
Byl jsem zmaten, ba i nějak zahanben, po
kusil jsem se o odpor, chtěl jsem peníze vtisk
nevti zpět, v její dlaň, ale tu na mně spočinul
pchied její, tak lítostný a vyčítavý, a já zlatníky
podržel.
Já, kterýž jsem si z cizíny přivážel zahospo
dařené peníze, kterýž jsem roční svůj výdělek
počítal již do tisíců, musil jsem strýce oloupit
o spoustu krátkých doutníků a musil jsem o
tety přijmouti dva zlatníky. Neboť jsem věděl
jak bych je rozlítostnil, kdybych ty dary odmítl
Byle mi v té chvíli útěchou, že jsem oběmn
taky přinesl z ciziny vzáené památky
Konečně jsem se loučil. A tu strýe rychlo
oblékl kabátec, upjal jej a řekli
Počkej, chlapče, vyprovodim tě.“
Teta úzkostlivě se na něj podívala:
„Fatrle, nechoď — kterak se dostaneš se
schodů — —
„Coz jdu sám? Budu se o něj opírat,“ uk
zal na mne.
Ale tak řekl jen, aby tetu uchlácholil.
Neopíral se, a když jsem mu rámě nabízel
skoro pohrdlivě se usmál. Držel se zábradlí
slézal dolů sám.
10
article
„Což pak jsem nějaký — invalida?“
ušklíbl so.
A když jsme se octli v síni, odkud již nás
teta nikterak nemohla slyšeti, stanul, uchváti
mne za kabát a tlumeným hlasem promluvil:
„Jak se ti podobá teta, hochu? Co j
Fíkáš?
Vzhlédl jsem, hned neodpovídaje.
„Ta sestárla, co, chlapče? A zdětinštěln
tak zdětinštěla, že je mi někdy trudno u srdee
pomyslímli, že by mne tu zanechala. Co byeh
si, Krista pána, bez ní počal?!“
A já stejně jako prve tetu těšil jsem nyní
strýce, že není za mák příčin k obavám. Tak
zdráva jest, a čila, čiperna.
„Dej Pánbůh,“ třásl hlavou strýe, „jen
aby tak zůstalo. Ale bojím se o ni — hrozně
dětinská je teď už, hrozně dětinská — —.
Za nějaký týden přivezl jsem do Prahy svoj
rodinu, a jen jsme se tak trochu udomácnili
v novém bydle, spěchal jsem se všemi svými
ke strýci Alexandru. Abych jemu i tetě okázal
svoji ženu, děti.
Ach, co vyváděli se ženou, s dětmi!. Jako
bych jim byl přinesl pláčata sotva opeřená nebo
hnízdo mladých bílých myšek! Tak se mazlili
a radostí se oba rozplakali. A kterak že jsem
k těm dětem přišel, tázali se oba. A kde že jsem
našel ženu?
A zase: v neděli prý máme chodit k obědu
a večer, když nebude co jiného — a tak dále
Byla to však naše první společná a posledn
návštěva. Nevypršel ani měsíc, a strýe Alexand.
odešel na věky. Usnul, a již se neprobudil. Smr
jako pro svatého. A v den, kdy ho pohřbívali.
odešla i tela. Doprovodila ho ne ke hrobu, ale
do hrobu. Tak odešli skoro současně, dvěty
staré děti, nemohoucí žíti druh bez druha.“
Alexandr
Praha
11
article
Podivná proměna.
Podivná proměna.
Obrázek ze školy od Václava Ji s k r y.
Oči modré i hnědě, všech odstínů, vlasy
světlé i tmavé, cůpky tlusté i tenké, obličejíky
chytré i netečné; ale všechno je to malé a prav-
divé, jak jen děti z první třídy mohou být.
V těch očích se najde pravý údiv, skutečná dů-
věřivest, nefalšovaná pravda, i když ústa vyslo
vují lež.
Taková malá personifikace pravdivé lž
stojí právě u stolu před učitelkou.
„Lípová, proč jsi nebyla včera ve škole?“
„Bratr měl rýmu... maminka šla pr
doktora — — a já ho musila hlídat“ — usmi
vají se ústka v uspokojení nad slepenou omlu-
vou, ale oči, ta cestička do duše, jsau plny
stráchu.
„To mi neříkej. Pro rýmu nebude mamninka
volat doktora“ — odmlouvá zkušená učitelka —
„a když, tak by spíš poslala tebe, a sama b
zastala u bratra.
Lípová zčervenala silněji.
„On to byl psotník,“ snaží se dodati cel
věci závažnosti.
„Dobře, zejtra přineseš omluvenku,“ pr
pouští ji slečna, netratíc více slov.
Lipová kráčí na místo, silně mrkajíc.
Jednání se slečnou na ni působilo tcu mě
rou, že se velmi pobožně modlila, upínajíc oč
pevně na krucifix. I po modlitbě jí hodnota v-
držela a nesmála se ani, když byla vyvolána př
počtech.
„Němkyně“ — Češka v Německu narozená
a odchovaná — a říkala, že „či kočka a pje
krčka je vosum kočka“.
Druhou půlhodinu se Lípová trochu roz
piýlila. Četlo se ve slabikáři, a tu náhle způ-
stlila Hurtová dramatický výstup. HIlásila se tal
naléhavě, že nebylo možno pomíjeti její záleži
„Prosím, ona nečle boly, ona čí. hinsuti
sdělovala zděšeně, ukazujíc na svoji sousedku
která už honem se vzehopila ku protestu.
„Prosín ba ne!“ volá úpěnlivě.
„Ukaž, kde čteš!“ vybízí slečna obeiněnou
aby dokáz ala svoji nevinu.
Václav
Lípová
Němkyně
Hurtová
Německo
Lípová
12
article
Ale chudinka četla opravdu „husa“ a ne
„b-ty“, i nezbylo, než dáti odstrašující příkla
a provinilou v lavici postaviti.
„Nedáváš pozor, vstaň!“ praví slečno
vážné.
„Ba ne, já nemám stět,“ volá provinilá zou
fale držíe se sedadla jako kotě.
Případ je zlý. Vzpoura. Slečna magnotisuje
k lavici přilepené kotě pohledem, pronášejí
hrobově:
„Vstaň!“
Pinková vstává, celá nešťastná; slečna se
jí zdá nepochopitelně hroznou a necitelnou, Ne-
tuší, že slečna úsilovně přemýšli, jak nenápadně
vyhledati způsob, jímž by její bolest ukončil.
„Co byste udělaly, kdyby teď někdo vstou
pil?“ pronáší několikráte již zkoušený „po
plach“. Děti rázem vstávají, skládají ručky,
ani nemrkají; Růžičková říká za všechny „Po-
chválen buď Pán Ježíš Krislus“, všechnyse
kloní, a již jsou zase jako svíčičky.
Slečna chvíli přehlíží své malé vojsko, z
létajíc jako maně pohledem k Pinkové. Nu, již
nepláče. Slečna dala zazpívati písničku. Přihlá-
sila se „Němkyně“, žalujíe, že „Karla Tych
bračila“. Karla „Tychá“ byla napomenuta
záležitost Pinkové byla zapomenula. All right.
Druhou hodinu bylo náboženství. Slečna samn
vyučovala, vykládajíc o člověku třicet osm le
nemocném, a když po výkladu a pracném na-
cvičení zkoumala, co v malých hlavách ze všehe
zůstalo, shledala, že jedno dítko, Raisová, ob
jevilo nový druh nemoci:
Tedy byl rybník bravný, kolem bylo pater
podloubí a „tam byli nemocní člověčí, chromý
hluchý a iný“.
Po novém rozboru a souboru vylezli z niel
již samí slušně nemoení, ale „iný“ zůstali přee
„Neříkáme „iný“. nýbrž „jiní“, opakuj!“
„1 — jiný — vyslovuje nejistě malá Rai
„Ne jiný, jiní; a jiní nemocní.“
„A iný nemocný,“ opravila s plnou již ji
stotou Raisová a sedla si.
Pinková
Krislus
Pinka
Němkyně
Karel Tychy
Karel
Tychá
Raisová
all right
13
article
Tři minuty ještě padly na nešťastné slovo
konec konců řekla Raisová „iný
Bylo třeba oddechu. Děti vstaly, a Trnková
se přihlásila, že umí novou písničku. Dívala se
milostně na slečnu, s němou, výmluvnou
prosbou.
„Tak nám ji zazpívej!“ svolila slečna.
Zářící Trnková leze na stupínek a spoušt
jako stará chansonotat
„Maríchu, lass uns frajdik sajn, frajdil
sajn, frajdik sajn“ —
Děti oněměly a vyvalily na ni oči. Slečna
se kouše do rtů.
„Kdo tě tomu naučil?“ ptá se, přetrhují
po první sloce díé.
„Maminka!“ praví pyšně Trnková.
„Víš, Jěvenko, zpívej raději pisničky ze
školy, ty jsou hezčí, a pak jim dobře rozumíš,
pravi slečna laskavě, posílajíe Trnkovou n
místo.
„Děti,“ začíná teď slečna slavnostně, „po-
nejprv dostanete dnes vysvědčení. Je to důležitá
listina, které si musíte vážit a se kterou musíte
opatrně zacházeti. Kdyby některá z vás vysvěd-
čení ztratila nebe zkazila, musila by za nové
dáti 2 koruny na kolek —
Raisová se neodbytně hlásí, má patrně po
známku k věei.
„Co chceš?
„Prosim, naše Tonda si vysvědčení spá
„Tak vidís, a pak musila dáti dvě korun
„Prosím ba ne,“ potřásá klidně Raisov
hlavou, a její tváření zřejmě praví: Ty mluvís
z theorie, ale já z praxe, „to už byly prázd-
niny!
„Tak, hm, to se jí asi stala nehoda,“ za-
mlouvá slečna, pokračujíc ve svém náběhu k vy-
užitkování ethického momentu, jakým je roz
dávání zpráv vůbec a prvních zvláště.
Většina malých byla velmi vzrušena a upro-
střed všeho pohnuti se hlásila Špejlová ke slovu.
„Co cheeš?“
„Prosím my máme nového tatínka.
Zprvu nechápala slečna, jak se sem dosta
nový tatínek, ale pak se domyslila, že řeč o pod-
pisování zpráv přivedla Špejlové na mysl ta
Raisová
Trnková
Jěvenko
Špejlová
18
article
tínka.
„Tak! Tvůj tatínek umřel?“
„Prosím ne, on je někde, my nevíme kde
on nám utek' jednou na Štědrý večer, a my
teď máme toho nového, ještě ho nemáme
dlouho, on se ten první tatínek chtěl věšet a po-
tom pořád mamince vzkazoval a —
„Dobře, sední si,“ přerušila ji slečna,
Špejlová nerada poslechla, majíc v očích jasný
podiv, že to slečna nechce vědět!
Lípová již zapomněla na ranní nepříjem
nost a nesla spokojeně své trojky domů; al
slečna nezapomněla, a rázem ji vytrhla z jej
spokojenosti, připomínajíe
„Lípová, ráno přineseš omluvenku!
Lipová se zachmuřila.
Nicméně ráno ležela na stole její omluven-
ka, která naznačovala podivuhodnou proměnu
bratrovy rýmy a psotníku v následující
Slečinko, ruce líbám. Za příčinou její ne
moce kloubové v noze a obuvu nemohla být
přítomna vyučování.
Anastázie Lípová, matka.
Rukopis i pravopis nepřipouštěl pochyb
ností o pravosti omluvenky, a protože byla řádně
matkou vyhotovena, neměly námitky místa.
Toliko hleděla slečna od Lípové zvěděti
jak se podivuhodná proměna nemocí udála; všal
Lípová se zahalila v úporné a neproniknutelné
mlčení a slečna musila vzíti za vděk neodůvod
něným faktem.
Anastázie Lípová
Lípová
19
article
Její pomsta...
Její pomsta...
Novelka v dopise. — Napsala Emma Weissová
... Odpustíte zajisté dívce, která toto n
rozloučenou Vám napsala, vždyť doufá v odpu
štění Vaše tím spíše, neboť ví, že ji dosud milu-
jete. A jistě že nebudete se horšit na pravdu.
která z následujících řádek tryská, vždyť dobře
a snad lépe než ona pamatujete se na celý pro
stinký děj románku tohoto, který pokusím s
před očima Vašima znovu vykouzliti.
V ruchu, šumu a víru tanečním v letním p
vilonku na ostrově Střeleckém započala prvn
kapitola románku tohoto.
Tančilo se.
V rozevřených dveřích na samém prahu je-
jich stálo snědé, mladé děvče, ve světlemodeýchi
lehounkých šntečkách a s bílým, širokým kli-
boukem lehce posazeným na hnědých, neposluš-
ných vlasech, se zářicíma, široce rozevřenýma
očima závistivě dívalo se na tančicí párky. Same
netančilo a ani nechtělo. Bylo tak nesmělé.
Zrovna v sobotu, den před tím přijelo z delšíh-
pobytu venkovského a neumělo se ještě tak
volně, nenuceně, jak dovedlo před odjezden
z Prahy, pohybovati.
Tento ruch, jemuž byla dívka venku ed-
vykla, poznenáhla ji tak zaujal, že ani nezpo-
zorovala opodál stojícího mladého muže, s vla-
sem a knírem černým, s tmavýma, melancholi-
ckýma očima, který již po delší dobu bedlivěj
pozoroval.
Dodal si odvahy, přistoupil k dívce a pro
sebně, dívaje se do sivých, jiskřicích se zrakě
jejích, žádal o tanee.
Začervenala se, jakoby byla při něčem ne
dovoleném přistižena. Marny byly její vyláčky
že tančiti nebude, protože neumí, že se slydí
podobně, naléhavým prosbám mladého muže
přece neodolala.
Zavířili sálem
Z počátku se dívka chvěla, nožky se ji
pletly, však za chvíli jakoby byla na vše zape
mněla, poddala se úplně rythmickému kolébán
tance a podlahy se skorem nedotýkajíce, letěly
oba jako s větrem o závod sálem.
Weissová
Sam
Praha
Marna
20
article
Hudba dovířila, ztichla.
Pohlédli na sebe mlčky zářícíma, rozradost
něnýma očima. Počali nesměle hovořiti. On ně
kolikráte započal rozmluvu na něco se tázaje.
ona mlčky, nebo kratince odpovídala, až teprve
asi po druhém, neb třetím tanci se živě, vesele
rozpovídali. Nežli se rozešli, smluveno bylo nn
druhy den dostaventčko. Několik slov na rozlou-
čenou, vzájemný stisk ruky a rozešli se. On
ihned s rodiči odešla domů, on, čekaje na bratra
dlícího tou dobou v divadle, ještě zůstal . ..
První dostaveníčko!... Co milých, něž-
ných a sladkých vzpomínek budí tato dvě slova
Zajisté že každý ve svých vzpomínkách vrací se
rád k první své lásce ve šťastné, bezstarostně
mládí, neboť jistě každému utkvěl navždy obrat
první milované a milující bytosti, a souvisícíh
prvního dostaveníčka. První doslaveníčko! Jen
prostinká, milá však slůvka ta, co tajů a vzp
mínek se za nimi skrývá . .
I jejich dostaveníčko i jejich první schůzkn
byla tak prostinká! Setkali se na Karlově ná-
městí. Dívenka měla s sebou malou, šestileto
sestřičku, s kterou se právě vracela z pro-
cházky. Vyměněn pozdrav, stisk ruky, zardění
Rozmluva několikrát započatá vázla, s ohou
stran pokašlávání, zamlklost — nějaký neurčilý
pocit zmoeňoval se obou. Tak si to dívenka ne-
představovala! To by bylo vše? Takhle má
skončit schůzka, na kterou se celý den připra-
vovala? Přemitala, uvažovala. Ne! řekla si váš
nivě. Takhle nikoliv!
Karlov ný
21
article
Nervosně sebou škubln, bujně pohodila na
čechranou hlavičkou jakoby chtěla cos nemiléhe
ze sebe setřásti a vesele, hlasitě se zasmála-
Ku podivu! Pojednou měla řečí jako vody. Po-
skakovala, žvatlala a chvílemi smála se tak ve-
sele, rozjařeně, jakoby celý svět chtěla rozve
selit. Mladý muž se na mi udiveně zadíval, zn-
vrtěl hlavou, podíval se ještě jednou, jakoby zra-
kům svým ani uvěřiti nemohl a pozvolna roz-
povídal se též. Ostýchavost a stísněná nálada
ustoupily a místo nich nastoupil veselý, nenu-
cený hovor, že zdálo se, jakoby oba na celý svě
byli zapomněli..
22
article
Uplynuly či spíše přelétly dva měsíce. V re-
mánku tomto nic se nezměnilo. Mladí lidé s
setkávali, chodili spolu, hovořili někdy vesele
bezstarostně, jindy učeně, vážně, z pravidla pr
rozehodu eítilo děvče na ručce své vroucí váš-
nivý polibek — však nic více.
Až jednou... Bylo to kdysi na začátku mě
síce listopadu za teplého, jasného večera, když
po obvyklé procházce svojí posadili se na lavi-
čku v novoměstském parku. Domů zdálo se jin
ještě brze a jim za takového krásného, snivého
podzimního večera nechtělo se ještě rozloučili
Seděli vedle sebe tiše, bez pohnutí, jen občas
přitulili se k sobě, jakoby jeden u druhého hle
dal ochrany. Oba pohrouženi byli v sladké snění
Ona, oči majíc obráceny k ztomnělému nebí
posetému miliardami jasných zářícíeh hvězdiče
a s myšlenkami daleko do nedozírna se toulaji-
eími, zapomněla zůplna na své okolí..
Náhle vytrhla se prudce ze svého zadumání.
Byl to sen či skutečnost? Snad přelud jen, sna
smyslů mámení? Však nikoliv! Vždyť dosud citi
na hladkém svém čele vrouci polibek, vtisknuvší
jej tam žhavé rty společníkory
Zachvěla se. Proč? Chladem snad nikoli.
neboť když pozvedla hlavičku svou s udiveným
pohledem k mladému muži, tvářičku měla roz-
pálenou, zardělou až po hnědý vlas svřj
On celý zmaten tázavě na ni pohlédl aj
se zdálo, jakoby zkroušeným pohledem svýn
prosil za odpuštění. Usmála se. A tu on, nežli
se nadála, uchopil hlavu její do obou rukou
Chlad
23
article
svých a zlíbal celou, celičkou, od vlasů až
k šíji sladkou a jemu nevýslovně drahou tvářin-
ku tu. A ona usmívala se a chvěla se blahým,
dosud neznámým jí pocitem . ..
Čas plynul jednotvárně dále. I jim čas ply-
nul stejně. Chodili stále spolu, hovořili někdy
vesele, jindy smutně, však rozdílně od dříve
přece. Nyní nespokojil se milenec její pouze
ručky polibením, nyní, kdykoliv mohl, vtiskl
divce polibek na vlasy, na čelo, na oči, na tvář
na rty, na šíji, jak jenom mohl. A v zářícím po-
hledu jeho bylo možno čísti jeho hlubokou,
vroucí lásku k ní a celý zjev jehe dýchal štěstím.
Ne tak bylo u děvčátka. Zdálo se, jakoby naba-
žilo se polibků i té jeho lásky, kterou muž po-
važoval za největší své šlěstí v celém životě.
24
article
Nyní již nechodilo s takovou dychtivostí a přes-
ností na dostavenička jako dříve. Častokrát přišla
o půl, ano i o celou bodinu později, než si usla-
novili a mnohdy se stalo, že dva, i tři dny ne-
chala na sebe čekat nadarmo, než se dostavíla.
A i v ehování se pozměnila. Byla mrazivá, krutá,
jak ta nastalá právě zima. Již zřidka kdy bývala
tal. veselou, švitořivou, zábavnou jako dřive. Bý-
vala mrzutá, v řeči úsečná, stále na zpět se
ohližela a každodenně vymlouvala se na neod-
kladnou nějakou práci, která s blížíeími se
svátky ji nastává.
Bylo to jednou k večeru, když dívka, za-
braná do svých myšlenek, zaslechla hlasitý,jí
jaksi povědomý smích. Rychle pozvedla hlavu
a spatřila asi dvacet kroků před sebou milence
svého, který průvodkyni své cos veselého vyprá-
věl. Zastavila se a zadívala se zkoumavě, ne-
mýlí-li se. Nemýlila se; byl to skutečně on.
A vedle něho kráčelo děvče as sedmnáctileté,
které se neustále smálo tomu, co mladý muž
taktéž se smíchem na rtech jí vyprávěl. Zašli . .
A ona stála stále ještě na samém tom místě
celá úžaslá nad tím, co právě viděla. To že by
byl on — on — na kterého by byla ještě před
chvili přísahala, že s jiným děvčetem, kremě
ní nechodí, že jen ji a žádnou jinou má rád.
25
article
Však přece byl to on, vždyť vidí ho stále ještě
v duchu před sebou, s rozmarným děvčátken
po boku. Vzchopila se a v duchu spřádalasi
pomstu za jeho nevěru, pomstu, která by ho
nejvice ranila. Ano, pomstí se! Musí se pomsti t
Ne snad, že by se mstila ze žárlivosti, nebot
tolik jí k srdci nepřirostl, ale pomstit se musl
za to, že hluboce urazil její divčí hrdost, jeji
pých 1. A tu pomstěnu nenechá! Počká ještě dl
zítřka, co jí on, na otázky, které mu chce klásti,
odpoví ...
Ještě nikdy nezdál se jí čas tak pomalu
plynouti, jako druhého dne. Až musila se sama
sobě vysmát, když již po několikráte přistihla
se, že zas a zas dívá se na hodiny a že zdá se
ji den nekonečně dlouhým. Konečně se dočkala.
Podivil se velice mladý muž, když vidél
„miláčka“ svého zase jednou po dlouhé dobe
čekati. Ani se nepamatoval, kdy se mu takova
česť stala naposled. A ještě více se podivil, když,
solva že děvče vyhrklo pozdrav, aklouzla mo
se rtů nesmělá otázka: s kým že to včera šel?
Úsměv vítěze zahrál mu na rtech a div neza-
jásnl. Vida, přece jen děvče, přes všechnu
mnohdy mrazivou chladnost má jej rádo, ba
více než sám očekával. S jakou nesmělostia
přece se vzdornou výčitkou v oku se táže. Musí
ji trochu poškádliti — pozlobiti jí. A zvolna,
jakoby jen mimochodem, prohodí:
„S kým?.. Zajímá Vás to? .. Já přece mohu
chodit s kým chci!“
Trhla sebou. Ne, tohle neočekávala! My-
slila, že se zalekne, že bude v rozpacích, že se
bude zkroušeně omlouvat, a zatím on se usmívá
a klidně nakrucuje vousky. Však neztratila
duchapřitomnost. Rychle se vzpamatovala a tak-
též klidně, ledabyle odpovídá
26
article
„Nu, ovšem že... Kdo pak by Vám zaka-
zoval... Vždyť já mohu take!“
A jakoby se nie nepřihodilo, veselesi
pobzukovala nějaký popěvek, ale myšlenky její
bloudily kdesi za odvetou. Neslyšela ani, jak on
jí vypráví, že dívka, s kterou jej včera viděla,
byla sestra jeho, jak ji chtěl překvapit, že však
nadarmo na ní čekali a jak byl nesmírně roz-
mrzen, že zrovna včera, kdy ehtěl se sestřičee
se svou „znemilejší“ pochlubit, ona nepřišla, ne-
slyšela ani jednu z něžných těcb výčitek, tak še-
trně pronešených. A hlavou vířila jí dosud jehe
slova: „já přece mohu chodit s kým chei!“.
Trpělivě čekal mladý muž druhý, čekal
i třetí den nadarmo, když teprve čtvriého dne
jí spatřil. Nyní bylo na něm, aby žasl. Již
z dálky ji spatřil, jak kráčí lehounce, nenuceně
a usmívavě po boku muže, jemu úplně nezná-
mého a pozorně naslouchá jeho vyprávění. Dosli
až k němu. Pozdravil, ona zbledla, lehounce
kývla hlavou a hlasitě, trhaně se zasmála. Po
několika krocích se zastavila, obrátila se neroz-
hodně zpět k němu, náhle však prudkým, ner-
vosním pohybem trhla hlavou, vykročila v před
a jala se borlivě cosi společníku svému vyprávět.
Pemalu se vzdalovali, zašli. A on stál dosud,
dívaje se upřeně směrem, kudy odešli. Odvrátil
hlavu a smutně, hluboce si vzdychl a slzy vstou-
pily mu v oči. Vždyť pochopil vše a poznal, že
prudkým, nervosním trhnutím hlavičky své se-
třásla se sebe všechny vzpomínky na něho, na
jejich tichou, nevinnou lásku, na celou svou
minulost . .
A přece nepochopil ..
27
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Neprostřelný panciř. V Petrohradě konaly se
nové pokusy s neprostřelným pancířem, jenž jest
vynálezem podplukovníka Čemerčina. Mauserovy
střely, které proraziy osmimilimetrovou ocel, ne-
pronikly půl milimetru tlustým pancířemn, jenž se-
stává z šupin, vetkaných do hedvábí. Látka osvědčila
se neproniknutelnou pro střely z pušky a revolveru
a nenastával ani odraz, ani roztříštění, poněvadž
projektily uvázly v hedvábí. Jak vynálezce prohlásil,
jest základní myšlenkou jeho vynálezu uzavření porů
chromoniklové oceli. To podařilo se mu velkým
hydraulickým Ulaom za vysoké temperatury. Pr
tom použito kovů: platiny, stříbra, iridia a vanadia
Vyplněním porů obdržel vynálezce hmotu, klerá jest
tvrdší a pružnější než ocel. Panciř, jenž kryje prsa
a zádá, váží jen pět liber. Ke konci rusko-japonské
války bylo na tisíce těchto pancířů posláno do Man-
džurska, ale došly příliš pozdě, takže jich nemohlo
býti použito. Policie užívá těchto pancířů, jež se nosi
pod uniformou, při útoku na domy, jež jsou obsa-
zeny revolucionáři.
Čemerčin
Mauserův
Panciř
Petrohrad
Man