ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 88c924e0-7596-11dc-8f66-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 28, place 16, org 1, work 1
1 masthead
22. března 1908
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů“ k č. 81.
3 masthead
Strana9.
4 article Dvě staré děti.
Dvě staré děti. „Škoda, škoda, žes neznal mého strýce Alexandra,“ započal přítel, když za hovoru vzpomněl svých studentských let. „Byl to voják s tělem o duší, ale byl by sis ho zamiloval. Bodrý muž byl a přímý, a hlavní věc: prostý vší před- pojatosti. Ke všem podřízeným choval se stejně spravedlivě, at byl Čech nebo Němec, a heslem jeho bylo jediné slovo. Povinnost! Konej každý svou povinnost, říkával, všechno dobře dopadne. Tu stojím já, tu stojís ty, a tedy: čelem v před, a prsa vypnout! A sta- neme-li kdy před nepřátelskou palbou, je doceln jedne, koho z nás, rána trefí. Koule nevybírá střapec bavlněný nebo zlatý, prostý bílý řemel přes prsa nebo hedvábnou polní šerpu. Bác! — a tu vězí v lirudi. A padnu tváří do bláta prachu právě tak jako poslední pěšák. A padl tak skutečně. Ale rána nebyla smrtelná. Ještě se vzchopil, zaskřipěl zuby zvokl na svoji setninu: Ku předu, hoši, na ně, na bestie — — Polom však ho obestřely mrákoty, klesl po- druhé a probudil se teprv druhý den v polnín lazaretě. Někdo u Skalice to bylo. Kouli mů lékaři vyňali, ránu obvázali, strýc nemohl se dočkaí okamžiku, až se vzchop s lůžka a „znova se jim postaví, bostiím!“ Rána však byla horší, než se v prvém oka- mžiku domníval. Její hojení trvalo déle, než celů ta vojna. Těšil se tedy nadějí, že bude po mstěn. Ale ani toho se nedočkal. Po Skalici ná- sledovala konečně Sádová, Chlum, a bylo do- bojováno. Málem by byl upadl v zajetí, jak marodér. Nějaký sedlák s nebezpečenstvím vlast ního života odvezl ho ve slámě a odevzdal přá- telským rukám. A potom nikdy již se nevrátil strýc ke své selnině, byl invalidou.
Alexandr Čo Němec Skalica
5 article
Byl ženat, ale neměl dětí, a tak přilnul ke mně, k synu svého bratra. Přilnul snad neni pravě slovo, ježto jsme se vídali tak jednou za rok. Tu jsem spěchával o prázdninách, abyeh milého strýce hejtmana navštívil, a vždy jsem od něho odnášel nějaký příspěvek pro svou chu- dou studentskou kapsu. Sám neměl mnoho, ale rád mne obdaro vával Byl skromný v potřebách vlastních, střídmě žil, a tak vždy mu něco zbývalo. A jak šetrne dával, jakoby se obával, aby neurazill „Vím, hochu, že máš, co potřobuješ,“ říká- val ke mně, „ale vím taky, že mladý člověk do- vede spotřebovati více než má. A pak jsem tv j slrýc, a je mým právem zeplati se tě: Nechtě bys pětku? — Viš, měl jsem taky strýce a taky jsem noodmitl, když mi nabídl. Byl to olcův bratr, a byl bych jej urazil. Cheeš ty urazi mne? O bože, nochtěl jsem. Každá ta pětka zlatka byla mně milá a potřebná, neboť domn mne penězi nepřecpávali. A ještě, když mi ji strýe do dianě tiskl a svojí rukou přikrý val, ja koby mne za něce uplácel, přísně mi velel „Tatíkovi ani slova o tom, lochur! Ani slo va, máme-li zůstat přáteli!
6 article
Zachovával jsem to, nikdy jsem se nepo- chlubil, leda až mnohem, mnohem později, kdy už mi to nikdu nemohl vzit, neboť pak nebyl co brát. Později jsem přišel na studie do Prahy, tu jsem býval častěji hostem u strýce v invali dovně, kde mu byli vykázali byt. Aspoň každý měsíc. Tu mne sice nevyprovázel pokaždé s pět- kou, ale nějaká zlatka vždy padla. A poněvadz se mu zdálo, že by zlatka nebo dvě byly z jeho ruky málo, naváděl k tomu tetu. Soudil, že z jeji měkké, něžnější ruky bude i menší dar vítán A dobrá teta uměla se mnou právě jako strýe. měla jeho školu. Vystudoval jsem, a povolání praktické od- vedlo mne z Prahy. Těžko jsem se s ní loučil. těžko i s párem stárnoucích těch dobrých lidí Vždyť kdo ví, shledám-li se s nimi kdy? Dostal jsem se k podnikatelství želez- ničných staveb, smýkali mnou po celém světě. Brzy v Čechách, na Moravě, brzy zas v Rakou- sích a ve Štýrsku, ba i v Bosně a Hercegovině jsem strávil několik let. Ani jsem se nenadál, měl jsem za sebou dávno třicítku a byl jsem i ženat. Jak jsem tou- žil zas po domově! Neboť taky moje žena byla Češka, deera krajana úředníka v Bosně. A ko nečně mi zasvitla naděje a konečně jsem se vrátil. Sám jsem před léty odcházel z Prahy, jak mladý aspirant, a teď vracel jsem se s ženou a již i s dvěma dětmi. Kudy jsme jeli, všady se jim otvíral nový svět, a čím blíže jsme byl hranie království, tím větší rozčilení mne ovlá dalo. Chvěl jsem se radostí, když jsem vyskoči z vagonu na první stanici české, a byl bych t půdu pod sebou líbal. Zdálo se mi, že ji zne svěcuji, šlape ji nohama.
Praha Čechy Morava Štýrsko Boseň a Hercegovina Boseň
7 article
Zatím jsem odvezl rodinu k rodičům a po- tom jsem zamířil do Prahy, abych vyhledal pří- hodný byl. Neboť v Praze již jsem měl a chtě zůstali d snrti. Byt šťastně vyhledán a pak jsem zamiři k invalidovně, neboť strýc můj i teta ještě žili Ba, zatím se stal strýe komandantem invali dovny. Oba staroši uvítali mne s pláčem, jakobycl byl vlastním jejich synem. Znužněl jsem sice, tváře moje byly ošle hány všemi větry, ožehnuty sluncem všech zemi kostnaté tělo mě zluženo ve všech podnebích. ale pro strýce zůstal jsem „chlapcem „Chlapče!“ uvítal mne, „kde tě stále satan honil, že ses tak dlouho neukázal? A přece jsem mu psával ze svých slanovišt a přával vždy k novému roku i k svátku jeho a tetinu. „A jak jsi vyrostl! Málem by ses mohl ženit! Bylo patrno, že strýc zapomněl, kterak jsem mu sňatek svůj oznámil, načež mi jadrnou gra tulací odpověděl, on i teta. Oznámil jsem taky narození déti svých, ale na vše to strýc zapo mněl. Šetrně a s oklikami, abych mu nepřipravi rozpaky, uvedl jsem mu vše znova na pamět. Strýc naslouchal, aniž jevil nějaké značno překvapení, a za malou chvíli potom řekl k mně: „To se nám po tobě stýskalo! Ale teď, kdy ses na starého strýce a tetu zase rozpomenul
Praha
8 article
doufám, že přijdeš častěji. V neděli s námi mů- žeš obědvat, a časem, když nebudeš vědět, kan k večeři, tedy vzpomeň, že tenhle stůl strýee Alexandra je vždy pro tebe prostřen. — Mlč vím, že máš, co potřebuješ — ale mladý člověl vždy může spotřebovat ještě víe. A jak hovořil, hlava jeho stále se pokyvo- vala, jakoby ji svaly nedovedly již udržet vzty- čenu, vzpřímenu. Neskonalá tesklivost obešla mné při tomte poznání. Ach, tak neklamaě bylo zjevno, jak sestárl. A potom zavedl mne s tajeným před tetou posunkem ke svému psacímu stolku, vytáh šuplík a pokynul mi: „Naber si! — Žádných okolků, naber sil Zásuvka byla plna doutníků. „Jsou to jen krátké,“ mluvil strýc, „alo dobré, hraničné. A může-li je kouřit strý Alexandr, může je kouřit i takový chlapec. My slím, že taky nemáš na lepší .. Uposlechl jsem. Ale vzal jsem asi málo neboť strýc teď sám hrábl do zásoby a nacpáva mi kapsu. „Bor, hochu, dokud jsou. Snad bysi staréh strýce neurazil? O chvíli později zmoenila se mne teta S jistou lstivostí zavedla mne do své světnice dovřela opatrně dvéře a šeptala mi: „Co říkáš, strýci? — Hochu, ten sestá l A je tak dětinský, tak — — až je mi z toho někdy úzko. Můj Panebože, co bych si tu sama počala, co bych si počala — —l“ Její zraky zarosily se. V tom okamžiku naplnil mne pocit nesko- nalé litosti. Ta dobrá žena! Ano, co by si p- čala beze strýce Alexandra, která žila jeho živo- tem a nikoho mimo něj neměla, nechtěla míti.
Alexandr
9 article
Pravda, měla kdesi starého bratra, měla i sestru. ale pro ni sluncem i vzduchem byl život p boku toho starého sekáče. Nutil jsem se k úsměvu, ujišťoval jsen telu, jak výborně strýe vypadá a jak je zdráv a sklonil jsem se, abych jí políbil ruku. A tu náhle, jak jsem se její pravice chopil olevřela se ta měkká kdysi, nyní vyhublá ruka, a vtiskla mi do hrsti cosi tvrdého, okrouhlého Zazvonilo to přece — byly to dva zlatníky! Již byly pro mne přichystány Byl jsem zmaten, ba i nějak zahanben, po kusil jsem se o odpor, chtěl jsem peníze vtisk nevti zpět, v její dlaň, ale tu na mně spočinul pchied její, tak lítostný a vyčítavý, a já zlatníky podržel. Já, kterýž jsem si z cizíny přivážel zahospo dařené peníze, kterýž jsem roční svůj výdělek počítal již do tisíců, musil jsem strýce oloupit o spoustu krátkých doutníků a musil jsem o tety přijmouti dva zlatníky. Neboť jsem věděl jak bych je rozlítostnil, kdybych ty dary odmítl Byle mi v té chvíli útěchou, že jsem oběmn taky přinesl z ciziny vzáené památky Konečně jsem se loučil. A tu strýe rychlo oblékl kabátec, upjal jej a řekli Počkej, chlapče, vyprovodim tě.“ Teta úzkostlivě se na něj podívala: „Fatrle, nechoď — kterak se dostaneš se schodů — — „Coz jdu sám? Budu se o něj opírat,“ uk zal na mne. Ale tak řekl jen, aby tetu uchlácholil. Neopíral se, a když jsem mu rámě nabízel skoro pohrdlivě se usmál. Držel se zábradlí slézal dolů sám.
10 article
„Což pak jsem nějaký — invalida?“ ušklíbl so. A když jsme se octli v síni, odkud již nás teta nikterak nemohla slyšeti, stanul, uchváti mne za kabát a tlumeným hlasem promluvil: „Jak se ti podobá teta, hochu? Co j Fíkáš? Vzhlédl jsem, hned neodpovídaje. „Ta sestárla, co, chlapče? A zdětinštěln tak zdětinštěla, že je mi někdy trudno u srdee pomyslímli, že by mne tu zanechala. Co byeh si, Krista pána, bez ní počal?!“ A já stejně jako prve tetu těšil jsem nyní strýce, že není za mák příčin k obavám. Tak zdráva jest, a čila, čiperna. „Dej Pánbůh,“ třásl hlavou strýe, „jen aby tak zůstalo. Ale bojím se o ni — hrozně dětinská je teď už, hrozně dětinská — —. Za nějaký týden přivezl jsem do Prahy svoj rodinu, a jen jsme se tak trochu udomácnili v novém bydle, spěchal jsem se všemi svými ke strýci Alexandru. Abych jemu i tetě okázal svoji ženu, děti. Ach, co vyváděli se ženou, s dětmi!. Jako bych jim byl přinesl pláčata sotva opeřená nebo hnízdo mladých bílých myšek! Tak se mazlili a radostí se oba rozplakali. A kterak že jsem k těm dětem přišel, tázali se oba. A kde že jsem našel ženu? A zase: v neděli prý máme chodit k obědu a večer, když nebude co jiného — a tak dále Byla to však naše první společná a posledn návštěva. Nevypršel ani měsíc, a strýe Alexand. odešel na věky. Usnul, a již se neprobudil. Smr jako pro svatého. A v den, kdy ho pohřbívali. odešla i tela. Doprovodila ho ne ke hrobu, ale do hrobu. Tak odešli skoro současně, dvěty staré děti, nemohoucí žíti druh bez druha.“
Alexandr Praha
11 article Podivná proměna.
Podivná proměna. Obrázek ze školy od Václava Ji s k r y. Oči modré i hnědě, všech odstínů, vlasy světlé i tmavé, cůpky tlusté i tenké, obličejíky chytré i netečné; ale všechno je to malé a prav- divé, jak jen děti z první třídy mohou být. V těch očích se najde pravý údiv, skutečná dů- věřivest, nefalšovaná pravda, i když ústa vyslo vují lež. Taková malá personifikace pravdivé lž stojí právě u stolu před učitelkou. „Lípová, proč jsi nebyla včera ve škole?“ „Bratr měl rýmu... maminka šla pr doktora — — a já ho musila hlídat“ — usmi vají se ústka v uspokojení nad slepenou omlu- vou, ale oči, ta cestička do duše, jsau plny stráchu. „To mi neříkej. Pro rýmu nebude mamninka volat doktora“ — odmlouvá zkušená učitelka — „a když, tak by spíš poslala tebe, a sama b zastala u bratra. Lípová zčervenala silněji. „On to byl psotník,“ snaží se dodati cel věci závažnosti. „Dobře, zejtra přineseš omluvenku,“ pr pouští ji slečna, netratíc více slov. Lipová kráčí na místo, silně mrkajíc. Jednání se slečnou na ni působilo tcu mě rou, že se velmi pobožně modlila, upínajíc oč pevně na krucifix. I po modlitbě jí hodnota v- držela a nesmála se ani, když byla vyvolána př počtech. „Němkyně“ — Češka v Německu narozená a odchovaná — a říkala, že „či kočka a pje krčka je vosum kočka“. Druhou půlhodinu se Lípová trochu roz piýlila. Četlo se ve slabikáři, a tu náhle způ- stlila Hurtová dramatický výstup. HIlásila se tal naléhavě, že nebylo možno pomíjeti její záleži „Prosím, ona nečle boly, ona čí. hinsuti sdělovala zděšeně, ukazujíc na svoji sousedku která už honem se vzehopila ku protestu. „Prosín ba ne!“ volá úpěnlivě. „Ukaž, kde čteš!“ vybízí slečna obeiněnou aby dokáz ala svoji nevinu.
Václav Lípová Němkyně Hurtová Německo Lípová
12 article
Ale chudinka četla opravdu „husa“ a ne „b-ty“, i nezbylo, než dáti odstrašující příkla a provinilou v lavici postaviti. „Nedáváš pozor, vstaň!“ praví slečno vážné. „Ba ne, já nemám stět,“ volá provinilá zou fale držíe se sedadla jako kotě. Případ je zlý. Vzpoura. Slečna magnotisuje k lavici přilepené kotě pohledem, pronášejí hrobově: „Vstaň!“ Pinková vstává, celá nešťastná; slečna se jí zdá nepochopitelně hroznou a necitelnou, Ne- tuší, že slečna úsilovně přemýšli, jak nenápadně vyhledati způsob, jímž by její bolest ukončil. „Co byste udělaly, kdyby teď někdo vstou pil?“ pronáší několikráte již zkoušený „po plach“. Děti rázem vstávají, skládají ručky, ani nemrkají; Růžičková říká za všechny „Po- chválen buď Pán Ježíš Krislus“, všechnyse kloní, a již jsou zase jako svíčičky. Slečna chvíli přehlíží své malé vojsko, z létajíc jako maně pohledem k Pinkové. Nu, již nepláče. Slečna dala zazpívati písničku. Přihlá- sila se „Němkyně“, žalujíe, že „Karla Tych bračila“. Karla „Tychá“ byla napomenuta záležitost Pinkové byla zapomenula. All right. Druhou hodinu bylo náboženství. Slečna samn vyučovala, vykládajíc o člověku třicet osm le nemocném, a když po výkladu a pracném na- cvičení zkoumala, co v malých hlavách ze všehe zůstalo, shledala, že jedno dítko, Raisová, ob jevilo nový druh nemoci: Tedy byl rybník bravný, kolem bylo pater podloubí a „tam byli nemocní člověčí, chromý hluchý a iný“. Po novém rozboru a souboru vylezli z niel již samí slušně nemoení, ale „iný“ zůstali přee „Neříkáme „iný“. nýbrž „jiní“, opakuj!“ „1 — jiný — vyslovuje nejistě malá Rai „Ne jiný, jiní; a jiní nemocní.“ „A iný nemocný,“ opravila s plnou již ji stotou Raisová a sedla si.
Pinková Krislus Pinka Němkyně Karel Tychy Karel Tychá Raisová all right
13 article
Tři minuty ještě padly na nešťastné slovo konec konců řekla Raisová „iný Bylo třeba oddechu. Děti vstaly, a Trnková se přihlásila, že umí novou písničku. Dívala se milostně na slečnu, s němou, výmluvnou prosbou. „Tak nám ji zazpívej!“ svolila slečna. Zářící Trnková leze na stupínek a spoušt jako stará chansonotat „Maríchu, lass uns frajdik sajn, frajdil sajn, frajdik sajn“ — Děti oněměly a vyvalily na ni oči. Slečna se kouše do rtů. „Kdo tě tomu naučil?“ ptá se, přetrhují po první sloce díé. „Maminka!“ praví pyšně Trnková. „Víš, Jěvenko, zpívej raději pisničky ze školy, ty jsou hezčí, a pak jim dobře rozumíš, pravi slečna laskavě, posílajíe Trnkovou n místo. „Děti,“ začíná teď slečna slavnostně, „po- nejprv dostanete dnes vysvědčení. Je to důležitá listina, které si musíte vážit a se kterou musíte opatrně zacházeti. Kdyby některá z vás vysvěd- čení ztratila nebe zkazila, musila by za nové dáti 2 koruny na kolek — Raisová se neodbytně hlásí, má patrně po známku k věei. „Co chceš? „Prosim, naše Tonda si vysvědčení spá „Tak vidís, a pak musila dáti dvě korun „Prosím ba ne,“ potřásá klidně Raisov hlavou, a její tváření zřejmě praví: Ty mluvís z theorie, ale já z praxe, „to už byly prázd- niny! „Tak, hm, to se jí asi stala nehoda,“ za- mlouvá slečna, pokračujíc ve svém náběhu k vy- užitkování ethického momentu, jakým je roz dávání zpráv vůbec a prvních zvláště. Většina malých byla velmi vzrušena a upro- střed všeho pohnuti se hlásila Špejlová ke slovu. „Co cheeš?“ „Prosím my máme nového tatínka. Zprvu nechápala slečna, jak se sem dosta nový tatínek, ale pak se domyslila, že řeč o pod- pisování zpráv přivedla Špejlové na mysl ta
Raisová Trnková Jěvenko Špejlová
16 article
lila! vid?
18 article
tínka. „Tak! Tvůj tatínek umřel?“ „Prosím ne, on je někde, my nevíme kde on nám utek' jednou na Štědrý večer, a my teď máme toho nového, ještě ho nemáme dlouho, on se ten první tatínek chtěl věšet a po- tom pořád mamince vzkazoval a — „Dobře, sední si,“ přerušila ji slečna, Špejlová nerada poslechla, majíc v očích jasný podiv, že to slečna nechce vědět! Lípová již zapomněla na ranní nepříjem nost a nesla spokojeně své trojky domů; al slečna nezapomněla, a rázem ji vytrhla z jej spokojenosti, připomínajíe „Lípová, ráno přineseš omluvenku! Lipová se zachmuřila. Nicméně ráno ležela na stole její omluven- ka, která naznačovala podivuhodnou proměnu bratrovy rýmy a psotníku v následující Slečinko, ruce líbám. Za příčinou její ne moce kloubové v noze a obuvu nemohla být přítomna vyučování. Anastázie Lípová, matka. Rukopis i pravopis nepřipouštěl pochyb ností o pravosti omluvenky, a protože byla řádně matkou vyhotovena, neměly námitky místa. Toliko hleděla slečna od Lípové zvěděti jak se podivuhodná proměna nemocí udála; všal Lípová se zahalila v úporné a neproniknutelné mlčení a slečna musila vzíti za vděk neodůvod něným faktem.
Anastázie Lípová Lípová
19 article Její pomsta...
Její pomsta... Novelka v dopise. — Napsala Emma Weissová ... Odpustíte zajisté dívce, která toto n rozloučenou Vám napsala, vždyť doufá v odpu štění Vaše tím spíše, neboť ví, že ji dosud milu- jete. A jistě že nebudete se horšit na pravdu. která z následujících řádek tryská, vždyť dobře a snad lépe než ona pamatujete se na celý pro stinký děj románku tohoto, který pokusím s před očima Vašima znovu vykouzliti. V ruchu, šumu a víru tanečním v letním p vilonku na ostrově Střeleckém započala prvn kapitola románku tohoto. Tančilo se. V rozevřených dveřích na samém prahu je- jich stálo snědé, mladé děvče, ve světlemodeýchi lehounkých šntečkách a s bílým, širokým kli- boukem lehce posazeným na hnědých, neposluš- ných vlasech, se zářicíma, široce rozevřenýma očima závistivě dívalo se na tančicí párky. Same netančilo a ani nechtělo. Bylo tak nesmělé. Zrovna v sobotu, den před tím přijelo z delšíh- pobytu venkovského a neumělo se ještě tak volně, nenuceně, jak dovedlo před odjezden z Prahy, pohybovati. Tento ruch, jemuž byla dívka venku ed- vykla, poznenáhla ji tak zaujal, že ani nezpo- zorovala opodál stojícího mladého muže, s vla- sem a knírem černým, s tmavýma, melancholi- ckýma očima, který již po delší dobu bedlivěj pozoroval. Dodal si odvahy, přistoupil k dívce a pro sebně, dívaje se do sivých, jiskřicích se zrakě jejích, žádal o tanee. Začervenala se, jakoby byla při něčem ne dovoleném přistižena. Marny byly její vyláčky že tančiti nebude, protože neumí, že se slydí podobně, naléhavým prosbám mladého muže přece neodolala. Zavířili sálem Z počátku se dívka chvěla, nožky se ji pletly, však za chvíli jakoby byla na vše zape mněla, poddala se úplně rythmickému kolébán tance a podlahy se skorem nedotýkajíce, letěly oba jako s větrem o závod sálem.
Weissová Sam Praha Marna
20 article
Hudba dovířila, ztichla. Pohlédli na sebe mlčky zářícíma, rozradost něnýma očima. Počali nesměle hovořiti. On ně kolikráte započal rozmluvu na něco se tázaje. ona mlčky, nebo kratince odpovídala, až teprve asi po druhém, neb třetím tanci se živě, vesele rozpovídali. Nežli se rozešli, smluveno bylo nn druhy den dostaventčko. Několik slov na rozlou- čenou, vzájemný stisk ruky a rozešli se. On ihned s rodiči odešla domů, on, čekaje na bratra dlícího tou dobou v divadle, ještě zůstal . .. První dostaveníčko!... Co milých, něž- ných a sladkých vzpomínek budí tato dvě slova Zajisté že každý ve svých vzpomínkách vrací se rád k první své lásce ve šťastné, bezstarostně mládí, neboť jistě každému utkvěl navždy obrat první milované a milující bytosti, a souvisícíh prvního dostaveníčka. První doslaveníčko! Jen prostinká, milá však slůvka ta, co tajů a vzp mínek se za nimi skrývá . . I jejich dostaveníčko i jejich první schůzkn byla tak prostinká! Setkali se na Karlově ná- městí. Dívenka měla s sebou malou, šestileto sestřičku, s kterou se právě vracela z pro- cházky. Vyměněn pozdrav, stisk ruky, zardění Rozmluva několikrát započatá vázla, s ohou stran pokašlávání, zamlklost — nějaký neurčilý pocit zmoeňoval se obou. Tak si to dívenka ne- představovala! To by bylo vše? Takhle má skončit schůzka, na kterou se celý den připra- vovala? Přemitala, uvažovala. Ne! řekla si váš nivě. Takhle nikoliv!
Karlov ný
21 article
Nervosně sebou škubln, bujně pohodila na čechranou hlavičkou jakoby chtěla cos nemiléhe ze sebe setřásti a vesele, hlasitě se zasmála- Ku podivu! Pojednou měla řečí jako vody. Po- skakovala, žvatlala a chvílemi smála se tak ve- sele, rozjařeně, jakoby celý svět chtěla rozve selit. Mladý muž se na mi udiveně zadíval, zn- vrtěl hlavou, podíval se ještě jednou, jakoby zra- kům svým ani uvěřiti nemohl a pozvolna roz- povídal se též. Ostýchavost a stísněná nálada ustoupily a místo nich nastoupil veselý, nenu- cený hovor, že zdálo se, jakoby oba na celý svě byli zapomněli..
22 article
Uplynuly či spíše přelétly dva měsíce. V re- mánku tomto nic se nezměnilo. Mladí lidé s setkávali, chodili spolu, hovořili někdy vesele bezstarostně, jindy učeně, vážně, z pravidla pr rozehodu eítilo děvče na ručce své vroucí váš- nivý polibek — však nic více. Až jednou... Bylo to kdysi na začátku mě síce listopadu za teplého, jasného večera, když po obvyklé procházce svojí posadili se na lavi- čku v novoměstském parku. Domů zdálo se jin ještě brze a jim za takového krásného, snivého podzimního večera nechtělo se ještě rozloučili Seděli vedle sebe tiše, bez pohnutí, jen občas přitulili se k sobě, jakoby jeden u druhého hle dal ochrany. Oba pohrouženi byli v sladké snění Ona, oči majíc obráceny k ztomnělému nebí posetému miliardami jasných zářícíeh hvězdiče a s myšlenkami daleko do nedozírna se toulaji- eími, zapomněla zůplna na své okolí.. Náhle vytrhla se prudce ze svého zadumání. Byl to sen či skutečnost? Snad přelud jen, sna smyslů mámení? Však nikoliv! Vždyť dosud citi na hladkém svém čele vrouci polibek, vtisknuvší jej tam žhavé rty společníkory Zachvěla se. Proč? Chladem snad nikoli. neboť když pozvedla hlavičku svou s udiveným pohledem k mladému muži, tvářičku měla roz- pálenou, zardělou až po hnědý vlas svřj On celý zmaten tázavě na ni pohlédl aj se zdálo, jakoby zkroušeným pohledem svýn prosil za odpuštění. Usmála se. A tu on, nežli se nadála, uchopil hlavu její do obou rukou
Chlad
23 article
svých a zlíbal celou, celičkou, od vlasů až k šíji sladkou a jemu nevýslovně drahou tvářin- ku tu. A ona usmívala se a chvěla se blahým, dosud neznámým jí pocitem . .. Čas plynul jednotvárně dále. I jim čas ply- nul stejně. Chodili stále spolu, hovořili někdy vesele, jindy smutně, však rozdílně od dříve přece. Nyní nespokojil se milenec její pouze ručky polibením, nyní, kdykoliv mohl, vtiskl divce polibek na vlasy, na čelo, na oči, na tvář na rty, na šíji, jak jenom mohl. A v zářícím po- hledu jeho bylo možno čísti jeho hlubokou, vroucí lásku k ní a celý zjev jehe dýchal štěstím. Ne tak bylo u děvčátka. Zdálo se, jakoby naba- žilo se polibků i té jeho lásky, kterou muž po- važoval za největší své šlěstí v celém životě.
24 article
Nyní již nechodilo s takovou dychtivostí a přes- ností na dostavenička jako dříve. Častokrát přišla o půl, ano i o celou bodinu později, než si usla- novili a mnohdy se stalo, že dva, i tři dny ne- chala na sebe čekat nadarmo, než se dostavíla. A i v ehování se pozměnila. Byla mrazivá, krutá, jak ta nastalá právě zima. Již zřidka kdy bývala tal. veselou, švitořivou, zábavnou jako dřive. Bý- vala mrzutá, v řeči úsečná, stále na zpět se ohližela a každodenně vymlouvala se na neod- kladnou nějakou práci, která s blížíeími se svátky ji nastává. Bylo to jednou k večeru, když dívka, za- braná do svých myšlenek, zaslechla hlasitý,jí jaksi povědomý smích. Rychle pozvedla hlavu a spatřila asi dvacet kroků před sebou milence svého, který průvodkyni své cos veselého vyprá- věl. Zastavila se a zadívala se zkoumavě, ne- mýlí-li se. Nemýlila se; byl to skutečně on. A vedle něho kráčelo děvče as sedmnáctileté, které se neustále smálo tomu, co mladý muž taktéž se smíchem na rtech jí vyprávěl. Zašli . . A ona stála stále ještě na samém tom místě celá úžaslá nad tím, co právě viděla. To že by byl on — on — na kterého by byla ještě před chvili přísahala, že s jiným děvčetem, kremě ní nechodí, že jen ji a žádnou jinou má rád.
25 article
Však přece byl to on, vždyť vidí ho stále ještě v duchu před sebou, s rozmarným děvčátken po boku. Vzchopila se a v duchu spřádalasi pomstu za jeho nevěru, pomstu, která by ho nejvice ranila. Ano, pomstí se! Musí se pomsti t Ne snad, že by se mstila ze žárlivosti, nebot tolik jí k srdci nepřirostl, ale pomstit se musl za to, že hluboce urazil její divčí hrdost, jeji pých 1. A tu pomstěnu nenechá! Počká ještě dl zítřka, co jí on, na otázky, které mu chce klásti, odpoví ... Ještě nikdy nezdál se jí čas tak pomalu plynouti, jako druhého dne. Až musila se sama sobě vysmát, když již po několikráte přistihla se, že zas a zas dívá se na hodiny a že zdá se ji den nekonečně dlouhým. Konečně se dočkala. Podivil se velice mladý muž, když vidél „miláčka“ svého zase jednou po dlouhé dobe čekati. Ani se nepamatoval, kdy se mu takova česť stala naposled. A ještě více se podivil, když, solva že děvče vyhrklo pozdrav, aklouzla mo se rtů nesmělá otázka: s kým že to včera šel? Úsměv vítěze zahrál mu na rtech a div neza- jásnl. Vida, přece jen děvče, přes všechnu mnohdy mrazivou chladnost má jej rádo, ba více než sám očekával. S jakou nesmělostia přece se vzdornou výčitkou v oku se táže. Musí ji trochu poškádliti — pozlobiti jí. A zvolna, jakoby jen mimochodem, prohodí: „S kým?.. Zajímá Vás to? .. Já přece mohu chodit s kým chci!“ Trhla sebou. Ne, tohle neočekávala! My- slila, že se zalekne, že bude v rozpacích, že se bude zkroušeně omlouvat, a zatím on se usmívá a klidně nakrucuje vousky. Však neztratila duchapřitomnost. Rychle se vzpamatovala a tak- též klidně, ledabyle odpovídá
26 article
„Nu, ovšem že... Kdo pak by Vám zaka- zoval... Vždyť já mohu take!“ A jakoby se nie nepřihodilo, veselesi pobzukovala nějaký popěvek, ale myšlenky její bloudily kdesi za odvetou. Neslyšela ani, jak on jí vypráví, že dívka, s kterou jej včera viděla, byla sestra jeho, jak ji chtěl překvapit, že však nadarmo na ní čekali a jak byl nesmírně roz- mrzen, že zrovna včera, kdy ehtěl se sestřičee se svou „znemilejší“ pochlubit, ona nepřišla, ne- slyšela ani jednu z něžných těcb výčitek, tak še- trně pronešených. A hlavou vířila jí dosud jehe slova: „já přece mohu chodit s kým chei!“. Trpělivě čekal mladý muž druhý, čekal i třetí den nadarmo, když teprve čtvriého dne jí spatřil. Nyní bylo na něm, aby žasl. Již z dálky ji spatřil, jak kráčí lehounce, nenuceně a usmívavě po boku muže, jemu úplně nezná- mého a pozorně naslouchá jeho vyprávění. Dosli až k němu. Pozdravil, ona zbledla, lehounce kývla hlavou a hlasitě, trhaně se zasmála. Po několika krocích se zastavila, obrátila se neroz- hodně zpět k němu, náhle však prudkým, ner- vosním pohybem trhla hlavou, vykročila v před a jala se borlivě cosi společníku svému vyprávět. Pemalu se vzdalovali, zašli. A on stál dosud, dívaje se upřeně směrem, kudy odešli. Odvrátil hlavu a smutně, hluboce si vzdychl a slzy vstou- pily mu v oči. Vždyť pochopil vše a poznal, že prudkým, nervosním trhnutím hlavičky své se- třásla se sebe všechny vzpomínky na něho, na jejich tichou, nevinnou lásku, na celou svou minulost . . A přece nepochopil ..
27 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Neprostřelný panciř. V Petrohradě konaly se nové pokusy s neprostřelným pancířem, jenž jest vynálezem podplukovníka Čemerčina. Mauserovy střely, které proraziy osmimilimetrovou ocel, ne- pronikly půl milimetru tlustým pancířemn, jenž se- stává z šupin, vetkaných do hedvábí. Látka osvědčila se neproniknutelnou pro střely z pušky a revolveru a nenastával ani odraz, ani roztříštění, poněvadž projektily uvázly v hedvábí. Jak vynálezce prohlásil, jest základní myšlenkou jeho vynálezu uzavření porů chromoniklové oceli. To podařilo se mu velkým hydraulickým Ulaom za vysoké temperatury. Pr tom použito kovů: platiny, stříbra, iridia a vanadia Vyplněním porů obdržel vynálezce hmotu, klerá jest tvrdší a pružnější než ocel. Panciř, jenž kryje prsa a zádá, váží jen pět liber. Ke konci rusko-japonské války bylo na tisíce těchto pancířů posláno do Man- džurska, ale došly příliš pozdě, takže jich nemohlo býti použito. Policie užívá těchto pancířů, jež se nosi pod uniformou, při útoku na domy, jež jsou obsa- zeny revolucionáři.
Čemerčin Mauserův Panciř Petrohrad Man