Strana 18. 142. číslo.

CECH

Dne 31. května 1914.

všade s knězem do polí zajížděli koňmo a kněz, sedě rovněž na koni, polím žehnal, maje Tělo Páně^ zavěšené ve vaku na hrdle. Proti pohanským zvykům bylo ovšem bojováno se strany církevní. Nacházímeť doklad toho na Slovensku, kde byl к tomu cíli vydán roku 1595 zvláštní statut, jímž se zakazují stará pOhainské obyčeje a věřící lid ijjbbádá se к pravé zbožnosti.

„Rúže MatmaSsonská“.

„Byla koketní a nevěrná“, říkají Paří- žainé, kteří letos v den lOOletého rii urti císařovny Josefíny velikými proudy se ubírají shlédnout zámek Malmaisonský, lede chof Napbleoina I. zemřela. Zámek Malmaisonský jest jednoduché stavení, bez architektur}', bíle natřená, o iprostých, ne velkých pokojích. Co zvláštního jest u tohoto zámku, jest jeho zahrada, v níž Josefína pěstovala přerozma- frité druhy růří, z nichž růže „Malmaison- ská“ jest dosud u zahradníkův oblíbena. Zámek Malmaisonský, když císařovna :Jósefína zemřela, měl mnoho majitelů, také bohatí židé ho drželi, naposled koupila ho choť Napoleona 111., císařovna Eugenie. A letos Pařížajne ve velikých zástupech vypravili se shlédnouti zámek, kde Josefína tot Napoleon jako manželé spolu žili a kde josefína sama trávila své vdovské dny. A poučeni odbornými spisy Massono- vými, vzpomínali si Panzane, jak velitelka : tohoto zámku, Kreolka z ostrova Martini- ique, když přišla do Paříže, byla nadšená TevOjutíojnářka. „Sanscttíotte-Montagnarde“ Pflcata sàSria o sobě slečna La Pagericová, tjjjö česku bychom řekli „rozhodná revolucio- •taářfcai** Napoleon byl upozorněn na tem- peraínieíntm dámu, když jako chof generála rýnské armády Beauharnaisa, bránila svého ЯпйкйеЬ iMOti poslanci Vadierovi: bránila, lüde toeubránřla. Hlava generála Beauharnaisa padla do koše quitiotiinového, vicecomtessa 'Beauhjnwaisová pak čtyry měsíce po smrti UKéhb manžela už měla intimní známost s jmniem mladším, gelnerátem Napoleonem. Bání Bemnsatová líčí milenku Nappleo- WoVu taktor „Nebyla ani hezká, ale měla Zvláštní půvab, eleganci a harmonii ve svých1 pohybech. Pohled její byl něžný, své «—агмо—^—са—иаии—ивидядиапии—мн—ши—да

tdü Panny každým rokem přibývá.“ Ovšem že přibývá: počtem i jakostí. Nelze jinak: Francie jako republika jest v úpadku, vojsko nemá válečného ducha, ;parlamentu vládnou peníze a úplatnost a nad Francií stojí Němec jako krutý tyran s připravenou zbraní. „Návrat k monarchii, návrat ku křesťanství jest naše obroda a spása!“ ozývá se ve Francii čím dále, tím dů- tklivěji. „Francouz musí miti víru a musí mit» krále, potom zase vykoná veliké věci mezi národy!“ Zajímavo bylo, že buď náhodou, buď dle zásady, že protivy se stýkají, v týž den 23. května, co royaHsté a nacionalisté francouzští oslavovali pannu Orleánskou, vypravili se na hřbitov Pěre-La-Chaiseský republikáni oslavující poslední zbytky komunistů, kteří zde u zdi hřbitovní byli vládním vojskem postřflem. Oslava tato byla také úplně klidná; když však obdivovatele hrdinů komuny 'se vraceli, setkali se s hudbou, jež hrála «Marseilaisu : oslavovatcié komuny nemohli jinak a musili si zazpívali jednu sloku. Ale lidé se jim do očí smáli: „Den slávy že nám nastává? — Komu? Petrolejovým žhářům? Střeštěncům, vyznávajícím společný majetek.? Spojencům Prusů ?“ „Jak ubylo komunardů!“ divily se no- viny dne 24. května. -Trojanus.

J. B. Strejček.

špatné zuby dovedla zakrýti, na svou temnou pleť uměla mistrovsky nanášeti barvu bílou a červenou. Postavy byla bezvadné. Na ní docela se hodil verš De La Fontai- ueňv: „Její vděkuplnost byla větší, nežli její krása. Žádná dáma, ať byla mladá nebo spanilá, nepřekonala Josefínu.“ Napoleon se do Josefíny zamiloval až po uši. „Napoleon je blázen,“ říkala Josefína o svém choti a byla mu prokázané několikrát nevěrná. Dělala tak nápadné kousky-, že na její nevěru upozornili Napoleona jeho příbuzní; došlo pak к bouřlivým scénám, při jedné z nich Josefína s dcerou svou celou noc vykfečeli před zavřenou komnatou Napoleonovou — naposled Napoleon vyšel s otevřenou náručí: odpustil jí nevěru. Zvláště melodiosní byl hlas Josefínin. „Nemohu se dost naposlouchati jejího sladkého hlasu,“ říkával Napoleon. Jinak byla Josefína pověrčivá, líná, velice ráda přepychově se strojila, dělala dluhy a byla velice lehkomyslná. „Čtyřikrát denně brala si čisté prádlo. Jejích toilett bylo 600 kusů do roka,“ sdělila s veřejností slečna Avrillonova, která byla císařovu inou komornou a důvěrnicí. Zvláštní bylo, že císař sám stanovil pro svou choť toiilety: které šaty se mu nelíbily, postříkal je inkoustem. Mamě ovšem snažil se příměti svou chof, aby zapisovala si svá vydání, anebo aby šetřila. Josefína plnýma rukama vyhazovala peníze: tu dala sví oblíbené dvorní dámě doživotni rentu, tu zase darovala jiné květinový hrnec, plný zlatých louistíorů, tu darovala drahocenné toiietty, sotva že je jednou obnosila. S jejími šaty provozovaly komorné vydatný obchod — její odložené šaty kupovaly- kněžny na malých německých dvorech.

Josefína uměla se znamenitě přemáhati: Když Napoleon s některou komornou vedl nestydaté řeči — odešla, když ji jednou štípl do obnažené hrudí, omdlela. „Jsi dnes nějak dobře naložen, můj milý,“ bylo všecko, čím Napoleonovi se bránila. Napoleon žárlil, Napoleon dal ji hlídali, Napoleon byl doma tyran — Jose- fína hrála nevinnou a přece, jak mohla, chotě svého klamala. Napoleon nazýval Josefínu „má dobrá hvězda“. Uznal, že к vůli zachování dynastie jest nutno s Josefínou, jež byla bezdětná, se rozloučřti, ale nebyl s to, aby to provedl. Několikrát namířil muž železné vůle a zase se podrobit prosbám a lichocením své starší choti. „Nemohu se od tebe odloučiti !“ pravil jednou ráno vzlykaje. Ale konečně — zaťal zuby. „Přemáhám v sobě inejněžnější pocity, ale ustupuji právu a povinnosti dynastické,“ prohlásil Napoleon, dal se rozvésti s Josefínou, doprovodil ji do Mahnaisonu a tklivě se s ní rozloučil, ponechav jí titul císařovny a náležitý roční plat a dvůr. Josefína, ač daleka byla pařížského dvoru, vedla svůj lehkovážný život dále: ročně nadělala dluhů na čtyři milliony franků, většinou za šperky a látky; pětkrát jí dluhy císař zaplatil, po šesté r. 1811 jí napsal: „Už dluhy piatiti nebudu, jsem tak smrtelný jako každý jiný člověk.“ V roce 1814, když hvězda Napoleonova začala blednouti, Josefína musela z Malmei- sonu na krátký čas uprchnouti. Na útěk musela si vypůjčiti od vévodkyně Arenberg- ské 50.000 franků.

Ale zase se vrátila. A tu poznala krásné dítě parní Walewské — bylo to nemanželské dítě Napoleonovo — mazlila se s malým Ludvíkem, pozdějším Napoleonem III. — a když spojenci obsadili a dobyli Paříž, přijala návštěvu ruského cara Alexandra v toil- letě velice na prsou a vvstři|ené a vriioe průsvitné. „Byla jsem vždycky, tajnou royalistkou a mnohým šlechticům umožnila jsem návrat do Francie,“ chlubila se tenkrát bývalá císařovna. A když se dověděla, že císař rakouský František L proto váhá přijití do Malmaisoinu, že by jí způsobil zármutek, odpověděla: „Mině nevzal trůn, afe své dceři.“ Josefína, stále koketní, oddávala se snům, že se jí podaří окоп zlit i fešného ruského cara Alexandra a že snad by se mohla stati jeho choti — a proto vším svými zálibným uměním dovedla sL ruského cara připoutat! : konala s ním dlouhé procházky parkem pěšky i povozem, dávala domácí hostiny a plesy — v Tuilleriích ji očekával, Ludvík XVilL, aby ji přijal, Josefína zcela, jistě by se byla tak ponížila, že by byía přišla, ale ulehla zapálením krku. Lékaři provedli krční řez, nic naplat. Dva dny blouznila nemocná, volajíc: „Napoleon..., koruna císařská... Alexandr.„. Elba...“ potom svalila se do polštářů a zemřela. Úřední list přinesl pak zprávu: „Matka prince Eugena zemřela.“ Napoleon, nežli odebral se na ostrov Svaté Heleny, navštívil Maímaison. „Ach, zde' to bylo, co jsme si KraE na slepou bábu! Zde to Ьу-ío, co skákal jsem přes záhony růží! Všude Josefínu vidím: Tamhle vyjde ze stromořadí, tuhle utrhne mně rťra a da mně ji. Už to vidím: štěstí jsem měl, pokud jsem se držel Josefíny- A z Malmaisonu dal se Napoleon I. kočárem odvézti do námořního přístavu Ro- chefortského. „Měl jsem jednu, jedinou ženskou opravdu rád, to byla Josefína,“' říkal Napoleon nà Svaté Heleně. Roland.

Dary Ducha svátého.

(Upomínky ze života od P. Kopala.) Kdosi 7 jrjbšeho kroužku vypravoval nám!' ze svého života několik upomínek. Byl to, muž dosti zámožný, jenž svojí pílí, hlavně ale poctivostí vyšinu! se dosti vysoko. — Všechno, co jsem a co mám, — vy­ pravoval — mám co děkovati nejpostedněj- šímu daru Ducha sv. a své domácí štěstí mám co děkovati své manželce, jež vyvolila si za svou životní zásadu: dar pobož-, inosti. . i Ui (^ristalo se to tak. f Náš pan učitel náboženství — dejž m« Pán Bůh radost věčnou! — po přípravě ku sv. biřmování, rozepsal sedmero darů Ducha sv. na zvláštní lístky z tuhého papíru stejným počtem podle počtu žáků. Bylo nás žáků obojího pohlaví skoro sto. Vypadlo tudíž po 15 lístkách na každý dar, načež odevzdav lístky jednomu z nás dovolil každému jeden dar si vybratí. Já mezitím byl kdes venku. Lístky šly na odbyt. Každý žák hleděl vybratí dar — nejhezčí, ku př. dar moudrosti, dar rozumu, dar rady, dar umění, dar süy — jal» Samson; ty dva poslední dary, dar pobožnosti a bázně Boží zbyly naposled, protože nikdo o ně nestál. Co mi zbývalo jiného, nežfi vžiti za vděk darem bázně BožL Doma na to vypravoval jsem, jak to pan katecheta s těmi dary navlékL To mého otce pobouřilo. — Tu máš, — pravil, — ten krásný dar a vrať jej panu katechetovi, že mu, zaň hezky děkuji. Dary takové hodí se pro děti žebráků. Ty ale chvála Bohu, dítě žebrácké dosud nejsi. S pláčem jsem uchopil se lístku a byl jsem již na cestě do fary, avšak maminka pokynula mí, abych nikam nechodil. — Kdož ví, — к čemu se ti ten lístek jednou hodí, snad je to řízení Boží. Ronech si ho. A tak se ty lístky dostaly, jeden mně a druhý Rozároc Bartuškové, .jež byla sku-