Dne 31. května 1914.

CECH

142 číslo. Strana 17.

lýdenní přehled.

Českoněmecké porady, ovšem nezávazné, jsou předsedou posi, sněmovny drem Sylvestrem přece svolány na příští čtvrtek. Němečtí zástupci z Čech sami vyslovili s tím souhlas, ale jinak jsou proti tomu, aby mí- stodržitel kn. Thun by! poradám přítomen. Zároveň žádají němečtí zástupci, aby byla svolána říšská rada. Proti tomuto přání, s kterým stotož- ňují se i poslanci čeští, arci za určitých podmínek nebylo by nyní překážky, ježto delegace byly v pátek již ukončeny. Také pracovní program některých sněmů, pokud zasedají, není stanoven takový, že by nebylo možno říšskou radu svolati ještě koncem června. Jiná je ovšem otázka, byl-li by potom parlament dělný. To bude as nejdůležitější úlohou čtvrteční konference českých a německých delegátů Z Čech, aby event, situaci vyšetřili nebo přímo jako příznivou umožnili. V Uhrách vzdal se Jusťh pro své chatrné zdraví vedení strany neodvislosti. Presidentem byl pak jednomyslně zvolen na návrh Apponyiův hr. Karolyi. První náměstek vídeňského starosty dr. Porzer zemřel. Všem, kdož odsouzeni nebo stiháni byli pro vyzvědačství v Bosně, udělil náš panovník amnestii. Záloha na 40 mil!, fr. výpůjčky černohorské bude v obnosu 3 mill. fr. vyplacena. Příslušná smlouva mezi bankami a Černou Horou byla již podepsána. .V Albánii státe není klidno. Knížeti Vilému připravuje prý se zpáteční cesta do Němec.

V italské sněmovně bylo konstatováno, že v Albánii jsou mezi politikou italskou a rakousko-uherskou zlnaěné rozpory. V srbské sněmovně prohlásil ministr za- hrajniěmch záležitostí, že nebylo nikdy ú- myslem Pecka vzdáti se Egejských «ostrovů ve prospěch Turecka, kterých nabyli Rekové vítězstvím po čestném boji. Paní Caillauxová postavena bude před porotu, aby se zodpovídala ze svého vražedného útoku na chefredaktora Calmeta. V Americe schyluje se mezi Mexikem a Spojenými státy к míru. Výkonná moc v Mexiku má býti přenesena na presidenta.

který by konvenoval všem stranám. President Unie Wilson vyslovil s tímto návrhem svůj souhlas.

naše lietnice.

Svátky Svatodušní ncbo-li Letnice slavíme, jak známo, desátý den po Nanebe- vstoupení Páně i připomínáme si památku sestoupení Ducha svátého na apoštoly, kterého jim přislíbil božský Spasitel. Barva liturgická jest barva červená a znamená oheň i lásku, již Duch svátý rozněcuje v srdcích zbožného věřícího lidu. O slavení svátků těchto zmiňuje se už Tertuliau a též svaťý Augustin, který vznik jejich klade do časův apoštolských. Vc svatvečer Svatodušní světí se po dnes křestní voda, kterou bývali ihned křtěni četní katechumeni, po předchozí přípravě к přijetí této svátosti. V prvních dobách křesťanských, jak se zdá, byli všechny dny oktávy svátků těchto dny zasvěcenými. Sněm Mohučský r. 813 dovolil konati práci polní toliko po tři poslední dny zmíněného oktávu, ponechav povinnost mši svátou sly- šeti. Sněm Kostnický r. 1004 nařídil toliko svěcení neděle (Hodu Božího), pondělí a úterý Svatodušního. V 18. věku teprve zrušen byl i třetí svátek Svatodušní. — Přímo překrásíné jsou církevní hymny, opěvující moc a lásku Ducha svátého, jehož sesláním dílo vykoupení našeho bylo dovršeno. — První z těchto hymnů: „Přijď, Stvořiteli, Duchu k nám“, jenž zpívá se již při nešporách (Veni Creator Spiritus), připisuje se Rhabanovi Maurovi (f 856); dle jiných složil prý ho sám svátý Řehoř anebo Karel Veliký. Druhý hymnus, vložený i do Mis- salu „Přijď, o Duše přesvatý“ připisují mnozí Robertovi II., králi franckému ft 1031.) Týž koínčí prosbou к Duchu svátému: milosrdenství Božího) naStarém Městě (nyní v assanaci), který dnes vc zbědovaném stavu čeká přese všecky sliby marně na svou opravu. Při něm stával kdysi i klášter Benediktinek až do válek husitských.

Roku 1689 chrám znovu vyhořel při požáru, založeném francouzskými paliči. S bídou byl opraven a tak jest podnes. Fara založena při něm r. 1782. — Druhý kostel s v. Duchu zasvěcený, menší sic, ale starší, nachází sc dosud — ovšem zapomenut, pod kostelem křižo v niekým u mostu Karlova. Připomíná sc již na počátku 13. věku. ale že ležel příliš nízko u řeky, tr- píval povodněmi. Proto bylo třeba častějších oprav. V kostele tomto byl roku 1443 pohřben Jakub Smiřický mečem odpravený, že králi Ludvíkovi Cechy líčil jako věro- lomcc. Náhrobní kameny mají zde též někteří jiní čeští páni, velmistrové řádu a zvláště dva čeští spisovatelé: Jen Frt. Beckovský (f 1725) a Jiří Ignác Pospíchal, který stav se velmistrem, začal roku 1679 stavětí nad starým chrámem sv. Ducha nynější překrásný kostel sv. Františka za vedení stavitele Loragha. Zemřel jako dobrodinec chudých studentů r. 1699. — Nejnádhernější chrám, zasvěcený sv. Duchu u nás, po dines zůstává proslulá kathedrála v Králově Hradci, jež roku 1303 založená královnou Eliškou Polskou (Rejčkou), která téhož léta na svátky Svatodušní byla v Praze korunována jako choť krále Václava 11. (| 1305.) i , i Letnice u starých Čechů slaveny bylý v dobách křesťanských obvyklým řádem církevním.

Přes to vše udrželo se mnoho pohanských obyčejů. (Tak kníže Břetislav iprávěl v tyto dny vyháněl pirý r. 1092 ze země všecky čarodějnice, hádače a věštce pohanské, ježto prý tito o Letnicích přinášeli dárky к studánkám, oběti zabíjeli a zlým duchům obětovali. (Zřbrt : Staročeské výroční obyčeje, str. 115). Leč ještě Chel- čický zle se zlobí ve své „Postyfle“ na mnohé ze svých vrstevníků, že na Pána "BóTRi'’’pfávě o těchto svátcích vzpomínají tak málo, mívají hodokvasy, vesele zpívají a tancují při hudbě píšťal a houslí. Mládež tu a tam chodila s králem a králkou, střílela „na ptáka“ o závod a staří někde kladli mezník, při čemž mládež vypláceli holí i lopatkou, aby si místo dobře zapamatovala a s ním i hranice pòli a luk. Dle Mi- rotického (opět u Zíbría) hospodáři skoro —я——HWi————

FEUILLETON.

Vfc a méně. Ptejte se realisty, mladočecha, pokrokového českého žida, národního i mezinárodního socialisty, volného myšlenkáře a anarchisty, Všichni přikývnou: „Ano, ano, katolík jest největší nebezpečí.“ Z Paříže tato písnička vyšla, oběhla svět, u nás ji pískají ještě všechny píšťalky, v Paříži však už ji zahodili. Předně proto, že na otce jejího, Gambettu, už se zapomnělo, za druhé, že to není pravda, a za třetí, že to už omrzelo housti neustále jednu píseň. U nás ovšem naše pokrokovost jest ještě hodně konservativní a tak všechny nemyslící fonografy naše zvučí dále: „Klerikal je nepřítel.“ ,V Paříži však nastává obrat — a je-li pravda, že Paříž je kolébka myšlenek a hesel, nastane obrat i u nás. V Paříži už je jinak. Co začali poetové, co dotvrdila krutá rozluka státu a církve, v tom pokračovali filosofové a dotvrdili politikové: „Národ francouzský byl nejslavnější, když byl katolický a monarchický“ ozývá se vždy více z nynější republiky. Přednášky věřícího filosofa Bergsona jsou přeplněny, v divadelních kusech vystupují sympatické oso- „Rač nás v tebe věřící, a též vroucně prosící, dary sedmi podělit, v». Uděl v ctnosti prospěchu, v smrti blahou útěchu a dej v radost věčnou vjít.‘f Poutaí slavnost koná se v těchto dnech' ve všech chrámech, zasvěcených svátému Duchu. V království českém není svatyň těch mnoho. Praha sama mívala chrámy dva již v dobách nejstarších. Prvním co do výstavnosti býval chrám sv. Ducha (též by kněžské, „už dost pronásledování církevního!“ ozývá se z řad i radikálních poslanců, mládež pak demonstrativně bere účast na projevech národních a náboženských. — Dvacátého třetího května náležela Paříž Panně Orkánské.

Jakže? Panně Orleánske? Což pak tato „pasačka husí“, „hysterická a potřeštěná dívka“ není už dávno mrtva? Což pak jí neodzvonil Voltaire svou rolničkou a prof. Thalamas svým hrubým zvonem ? Aj, naopak! Panna Orleánská žije a má se dobře mezi svými Pařížany a jest ctěna a vážena. V nejpřednějších pařížských čtvrtích, v Tuillerijské a u sv. Augustina má Panna své jízdecké sochy. A v den 23. května bylo nějak hlučno v tomto okolí. Všechny pařížské kostely měly prapory bílo-modré (jest to barva Dívky Orleánské), také četné měšťanské domy dekorovaly, a aby celá Paříž i její okolí věděly, že koná se oslava Panny Orleánské, vypustili na náměstí svato-Augu- stinském bílo-modré balónky, které pluly nad ulicemi a náměstími pařížskými.

A brzo začali se lidé v ulicích zastavovat! a na tramwayích se ohlížeti: dva veliké průvody kráčely к sochám Panniným. Liga patriotů pořádala průvod jeden, svaz roya- listů průvod druhý. Patrioti odebrali se к Tuilleriím: v jejich čele kráčela vdova po Déroulcdovi. která byla celá v černých smu- tečních šatech a nesla stříbrnou palmovou ratolest s nápisem: „Památce Déroulédově“ — nebožtík Déroulède veršem i prosou, spořádanou řečí i rozháranými uličními demonstracemi dobrých dvacet let oslavoval tu, „ve které vtělena jest mužná sláva Francie, její náboženská víra a ženský půvab“. Demonstranti, přitáhnuvše к pomníku, smekli, načež čtyřstupem pomník obešli: nerečnilo se, nezpívalo se. j , ■ „Co cítíme, víme všichni, policejním úředníkům republikánským nemusíme to povídat,“ napsala „La Patrie“. Z TuiHerií odebral se průvod širokými ulicemi ke kostelu sv. Augustina, kde s o- slavou svou právě by! hotov svaz „Action frarnjaisc“ : zde pozdravili sc žáci škol středních, posluchači škol vysokých, universitní professori, lycea, kruhy literátův a umělců a svobodných odborů — knězi v Paříži do průvodu zásadně nechodí. Také zde byla jezdecká socha pokryta věnci a také se nic neřečnik). „Rečí bylo dost, teď činy!“ „Nač semezapomíná, o tom se nemluví!“ Velikou pozornost vzbudilo, že obecenstvo, uctívající Orleánskou rekovnou dívku, bylo vesměs vybrané a že celkem se tu sešlo na 30.000 lidí. Taková částka imponuje i v millionovém mraveništi, jako jest Paříž. A i nepřátelské noviny musily doznati: „Cti-