1
masthead
1. ledna 1913.
6
article
Damoklův meč.
Damoklův meč.
Na sta antických bájí a hellenských po-
věstí prošlo obrazností a poesii Jaroslaví
Vrchlického: tu v klidné zálibě naivního epik
vystihoval jejich svěží dějovou náplň a lemo-
val ji rozkošnými arabeskami; tu měnil nábo-
ženský neb hrdinský příběh v hutný symbol
kterému posvěcoval výmluvnou svou reflexi
jindy odíval sladkou Helladu mladých bohů
jejich královských milenek v půvabný a lehko-
myslný šat rokokového rozmaru, nacházeje
všude hru, rej, maskarádu; nejednou zalidni
po smělém příkladu Goethově antické luhy
Peloponesu fantasií romantickou a plesal
když z objetí starověké Heleny s moderním
Faustem zrodila se výbojná myšlenka, pádící
k slunci, do vzduchu, za Nemožností.
A pak náhle pobledl, svadl a sestárl vše-
cek tento hellenský svět: olivy, vavřiny a ta-
maryšky stály před očima básníka rázem se-
stárlého temné a nahé; olympští i pozemští
bohové se zachmuřili a přepodstatnili v charé.
prázdné stíny; hrdinové, zápasníci a kentauři
přestali zajímati zatrpklého poetu, který se
s tváří zahalenou odvrátil od Homerovy, He-
siodovy a Aischylovy říše: velký soumrak
božstev a bájí nadešel. V této hodině děsivého
šeření a tragické rozluky nalezl Jaroslav
Vrchlický pojednou vášnivý vztah k temným
a příšerným stránkám řeckého bájesloví. Jeho
obraznost těkala v hořečném kroužení po pro-
klatých luzích Erebu a Tartaru, viděla stále
hnusná hejna Harpyjí, cítila neodvratné zarý-
vání se vampyrských zkrvácených čelistí, slv-
šela vražedné údery zuřivých křídel jedovaté
saně, lekala se unikajícího ovoce Tantalova
Rekové činu, Theseus, Herakles a Achillee
zmizelí, ale místo nich znovu a znovu straši
básníka ukrutný fantém krále Damokla, nad
jehož zoufalou a vinami obtíženou hlavou ne-
přetržité se na tenounké vlasině chvěje pro-
radný meč:
Damoklův
Vrchlický
Goethův
Faust
Homerův
Aischylův
Erebos
Tartaros
Tantalův Reková
Théseus
Héraklés
Achilleus
zmizelý
Damokles
Peloponés
Hesiodův
7
article
„A přede mnou se znova zvedá,
já cítím, jak mé srdce hledá.
ať v snění nočním, shonu dne.
a já se ptám: kdy dopadne?“
Z okruhu těchto představ, v nichž se mísi
chorobné stavy propukajícího stihomamu
s dantovským visionářstvím, a v nichž běžné
symboly, přijaté z bájesloví, se proplétai
s fantomy stísněné úsoby, vznikla posledn
kniha Jaroslava Vrchlického, jež náleží větši-
nou neblahému roku 1908; sám pocta pojme-
noval ji příznačně „Meč Damoklův“.*) Je-
jím jádrém, vynikajícím nad ostatek nejen in-
tensitou prožití, ale i drsnou plastikou výrazu.
jsou básně z posledních týdnů jeho tělesného
i duševního zdraví, kdy tuchami, úzkostmi, de-
pressemi se hlásilo příští čehosi strašného
osudného, jakoby básník ještě bloudil na tom-
to břehu temných vod Stygu, avšak slyšel již
údery vesel Charonových, lkavé šumění vl
podsvětních, chraplavý štěkot Kerberův . .
Chronologicky náleží lyrická sbírka „Meč
Damoklův“ bezprostředně za knihu „Strom
života“... nemůže býti dvou děl bytostně
rozdílnějších. „Strom života“ jest uměle čle-
něná a složitě instrumentovaná hymna život-
ních kladů, velká píseň vesměrné jistoty a ra-
dosti, kde široce rozkřídlený pantheism rušt
evolučním optimismem a vitální hromadnosti
veškeré individuální rozpory a osobní krise
básnický monism zachraňuje tu do teplého
svého klína básníka i celý svět. „Meč Damo-
klův“ — a to i v básních, které nejsou inspi-
rovány oněmi hrozivými hallucinacemi a tem-
nými depressemi chorobného rázu — jest řa-
dou zoufalých a záporných výkřiků básníka.
jenž se cítí ve svém hoři, zmatku, kolísání
zcela osamělým, odříznutým od společnosti,
nedůvěřujícím všemu tvorstvu. Jeho citovým
zdrojem při tvoření jest černý dualism člověka
a vesmíru, myšlenky a hmoty, touhy a reality.
Vrchlický
Damoklův
Charonův
Kerberův
Damo
Styx
8
article
Pessimistické rozpory zrazeného idealisty de-
rou se korou pýchy prudce na povrch. Jestliže
Vrchlický ve „Stromu života“ se na nejedne
stránce vrátil k širokému zvučnému verši rhe-
torickému, jaký pěstoval mezi svou třicítkou
a čtyřicítkou, zpívá v „Meči Damoklově“ spí-
še oním důvěrným, protepleným, trochu šedi-
vým a trochu ležerním slohem, jehož různé
fase se dají sledovati od „Písní poutníka“: ve-
dle lehce improvisovaných popěvků, těkají-
cích na samém pomezí prósy, čtou se tu po-
někud střízlivé sloky životní moudrosti a zase
jakési lyrické feuilletony, které nepohrdaji
rčením triviálním, obrazem nebásnickým, rý-
mem ledabylým, ale vedle nich zase písně
mocně suggestivní, v nichž obraz, ba i spád
rhytmu zdá se býti zrozen z nejhlubšího pro-
žitku.
Vrchlický
Damoklův
9
article
Ale k čemu užívá tentokráte Jaroslav
Vrchlický tohoto lyrického stylu, který jest
takřka určen k oslavě rodinné intimnosti, přá-
telského semknutí, milostné něhy? Reprodu-
kuje jím básnicky samomluvu, v níž zarývá
obrácený hrot do svého nítra pro rozpor mez
nevýslovitelností věčna a marností básnického
tónu. Zachycuje jím náhlé setkání, při něm
starý, šedivý a zklamaný poeta lže mladé
krásné a výbojné přítelkyni o svém stavu, až
stisk ruky při rozchodu oba zrádně demaskuje
Maluje jím v něžné technice pastellové minia-
turní podobiznu krásné ženy, která obnaženou
svou vnadou plenila klid jeho mladosti. Zpívá
jím měkce melodickou elegii o hodinách, které
jdouce „za sebou bez proměny, proměn nesou
celý klin a přece zří človéka vždycky osamě-
lým. Neb konečně zhušťuje tento styl v hlu-
boký obraz o vábícím stínu všech laskavých
stromů, pod nimiž sedává bledá divka, nazvaná
Samotou a lákající neodbytně:
„Jen svěř se jí a zahrne tě čelá,
dnes Láska, zítra Smrt se bude zvát;
tříšť jabloňových květů na tě schvěla
a šeptá mdle: Pojď, hochu, čas je spát.
jsem stín již poslední — 6. chtěj se vzdátl“
Pouze výjimkou zazní v knize i jařejší tóny
mužného rozhorlení, bojovného útoku, lyrick
polnice; není bez významu, žeb vždy jde o bo
Vrchlický
Láska
10
article
Jaroslav Vrchlický: Meč Damoklův. Sou-
borného vydání básnických spisů Jar. Vrchlického
svazek 65. V Praze nákl. J. Otty 1913.
obranný, nikde o offensivu smyslů, myšlenky
— básník jest životem umdlen a vyčerpán.A
úplně cizorodě zacinká v této popelcové kníze
svými rolničkami poetův rozmar, využitý též
tentokráte za princip formální; jakoby náho-
dou intonuje Ecclesiastes villonskou balladu
„pro domo sua“ s parádoxním a nezcela dolo-
ženým refrainem: „Jsem vždycky týž, necht
stokrát měním maskul“
Vrcholem knihy, jíž ovšem chybí ono vir-
tuosní uspořádání, kterým Vrchlický časem
nahražoval a zastíral nedostatek organického
členění, jsou čísla mocné visuelní síly: tu ná-
lada tuhne v obraz, depresse mění se v infer-
nální fresko, hrůzné tušení přechází v divokou
visi Blakeovskou. Z nejtemnějšího pessimismu
roste obraz lidstva jako nekonečného průvodu
spoutaných trestanců či šílenců ve zdraném
šatu a s koulemi na nohou:
„Sto katanů, jichž nevidí, je žene,
a šlehá dutkami a škorpiony
a knutami, jež slují Trud a Starot
a Bída. Zlata chtíč. Alkohol. Lítost
a Zoufalství v neznámou pekla Sibiř
kde není úkoje a slitování,
kde Jahvé kamsi do výšin jim unik
kde podle cest na kříži Krislus mlčí,
kde tupé cizí Fatum poloslepé
co klikatý blesk v sněžný oblak píše
na jejich lbi své děsné Anathema.
Vrchlický
Damoklův
J Ott
Praha
Trud
Sibiř
11
article
Život lidský se zjevuje sestaralému obdi
vovateli a překladateli E. A. Poea jako ky-
vadlo pohybující se v hluboké studní Prostoru
a temnotě Času, zatím co kdesi venku zpívaji
a tančí radost, naděj a vznět. A po tolik,
mocných a prudkých hymnách na hudbu ži-
vých proudů a jásavých toků, které se čtou
u Vrchlického v nejrůznějších fasích jeho roz-
voje, nachází poeta pro vody padající do hlu-
boké propasti tyto obrazy blízké Dantovu li-
čení Inferna:
„6. byl to šum a huk a vír a bouřný dusot
jak fen sto hladových by z psince vyletělo.
a náhle zlomen jak vzdálených ořů klusot,
pod kotlů rachotem jak zápasící cello.
zde všecko v propletu, vír, spád, trysk, dno, ska
kružba,
a kletby, sténání a jásot. výskot. tužba,
to vše se v miliardách drobných kapek tříští
v tmě, nad níž světla se jak tygří oči blyští . ..
Poe
Vrchlický
Dantův
12
article
Do této kategorie patří jako její vyvrcho-
lení čtvero básní s bájeslovnými symboly,
nichž jsme mluvili na počátku, trojdílná sklad-
ba o Damoklově meči, a tři lyrické balady
vlkodlaku — úzkosti, harpyjích — výčitkách
saní — temné vášni; mocná a hrůzná sug-
gesce, která je obestírá, neutají kritickému
čtenáři, že jsou to spíše grandiosní skizzy
prudké záznamy z deníku lyrikova než vyhra-
něné definitivní básně.
A tento dojem náčrtu, provisornosti, ne
hotovosti jest bolestným stigmatem celé kni-
hy, které poeta nemohl a nesměl dokončiti
V hlubším smyslu nepodal tu více než básní-
cko-filosofické thema, jež proměnil v řadu
lidsky i umělecky zajímavých a hodnotných
čísel lyrických. Otázka, jak toto thema řešiti.
jak překonati hrůzný fantóm Damoklova meče
kulturou, uměním, láskou, filosofickou věrou.
byla by stačila na několik knih dalších. Jaro-
slav Vrchlický, nad nímž se Damoklův meč
pesimismu, černého dualismu, beznadějné fa-
tality nevznášel tentokráte poprve, byl by
kdyby byl zůstal zdráv, jistě napial lidské
básnické síly k zodpovědění té otázky. Ale
právě hrůzný osud, který jej srazil před řeše
ním. činí knihu „Meč Damoklův“, jinak ne
jednotnou a různorodou, opravdu dílem tragi
ckým.
Arne Novák.
Damoklův
Vrchlický
Novák
14
article
Česká hudba v roce 1912.
Česká hudba v roce 1912.
(K boji o Dvořáka.) Přehled událostí n
šeho hudebního života musím tentokrát počiti nej
poslednější dobou. Na samém sklonku roku vzru
šena byla celá česká veřejnost mohutným prote
stem, kterým ujalo se české hudebnictvo umělecké
ho významu i světlé památky osoby Antonína Dvo
řáka. Širší veřejnost naše, která nemá při časopi
secké nadprodukci ani času, ani možnosti sledovat
vše, co se u nás píše, byla uvedena ve své většině
v úžas tim, že třeba je dílo i osobu všeobecně ce-
lým světem uznávaného, velkého našeho mistra
bráti v ochranu, že vůbec mohou vyskytnouti se
čeští lidé, kteří snižují osobu a znehodnocují dílo
umělce, před nimž celý vzdělaný svět se v úctě
a obdivu klaní a kterého nám i velcí a kulturně
bohatí národové závídí. Ano, co celý svět sotva
pokládal by za možné, stalo se skutkem: Antonín
Dvořák, český umělec světové pověsti, stal se před
mětem nejsurovějších a současně z nejnicotnějšíe
pohnutek podniknutých útoků nezralých a nevy
chovaných ignorantů.
Dvořák
Antonín Dvo
15
article
Boj proti Dvořákovi vedený s tendencí snížit
co nejvíce jeho význam v našem uměleckém vývoji
je staršího data. Zjevně projevuje se od literárníh
vystoupení dnešního universitního profesora, dra
Zd. Nejedlého. Dr. Nejedlý veden je ve všem svém
počínání jedinou snahou: proslaviti se co mozžná
nejvíce a dobýti si v našem hudebním životě po-
dobný význam, jaký měl prof. Ot. Hostinský. Kdežto
však Hostinský dobyl si své jměno u nás. bojem
za Smetanu, chce Nejedlý státi se slavným ubitím
Dvořáka. K tomuto cili směřuje všechno jeho sna-
žení, třeba snažení tolo prodělává různé fáse,
nichž poslední je stlačování Dvořáka na be
významného, přežilého skladatele několikátého řá
du. Ve svěm bezohledném a často velmi rafinova-
nými prostředky operujícím tažení proti Dvořákov
našel dr. Nejedlý pomocníky v některých svých
učenlivých žácích, kteří ve své chlapecké zbrklosti
zašli dále než on sám kdy si troufal.
Podnět k nejhrubší palbě proti dílu 1 osob
Dvořákově v posledná době zavdala vlastně —
to je příznačné — cizina. Po Dvořákově loňskén
festivalu v Pyrmentě ozvalo se v Německu heslo
více Dvořákal Cízina uznala sama, že Dvořák nen
tolik hrán, jak pro svůj vysoký umělecký význam
zaslouží. Toto heslo došlo i u nás ohlasu. Teprve
cizina připomenula i nám povinnost naši k onomu
umělci, který hudbě naší dobyl pevné místo na
světových tribunách; teprv cízina že ukázala nám
jak sami sebe ochuzujeme, když veliké a obsáhlé
Dvořák
Zdeněk
Nejedlý
doktor
Nejedlá
profesor
Otakar
Dvořákův
Německo
16
article
dílo Dvořákovo ve svém hudebním životě dosta
tečně nerespektujeme.
Důsledkem tohoto poznání byly letošní pro
gramy koncertní, na nichž více než kdy jindy přišla
ku platnosti díla Dvořákova. A to vzali si odcho-
vanci dra. Nejedlého za záminku ke svému řádění
Zatím co v cizině ozvalo se volání: „více Dvo-
řáka!“, oni strhli pokřik: „pryč s Dvořákeml“
Vzavše si za záminku zcela licoměrně, že Dvořá-
kem utlačováni jsou ostatní naši skladatelé a za-
krývajíce se pláštíkem vědecké kritiky, podnikli
dva z panošů dra. Nejedlého útok na dílo Dvořá-
kovo nejhnusnějším tónem o něm mluvíce a napa-
dajíce bezohledně i všechny jeho zastance. Jestliže
se popírá Dvořákovi všechna originalita, jestliže se
staví na roveň Mendlsohnovi jako odbytá veličin
— je to ignorance, která nikde jinde než u nás
nebyla by ani v tisku, neřku-li na universitní sto-
lici hudební vědy možna, jestliže tvrdí se, že hudba
Dvořákova může vážně ohroziti kulturně výchovný
význam moderního umění, že jednostranným kul-
tem Dvořáka dostavil by se brzy cynismus, anl-
mální názor na hudbu, klesnutí hudby na úrovei
předměstských operet — je to v roušku uměleck
morálky tarisejsky se halící mrzké a lživé zleh-
čování velkého díla Dvořákova i nejryzejších umě-
leckých snah, jestliže bojuje se zalháváním návštěvy
koncertů s dvořákovskými programy, šířením nej-
ničemnějších klepů, přesunováním sporu na jiao
pole (spocialita prof. Nejedlého) a napadáním tře-
tích osob — je to něco tak bezpříkladníě hnusného
že to ve slušné společnosti nelze ani přiléhavým
slovem karakterisovat.
Dvořákův
Nejedlý
Dvořá
Dvořák
17
article
Ne proti kritice díla Dvořákova směřoval pro-
test českých hudebníků, který 15. prosince m. r
přinesly denní listy české. Dvořák byl a je° dosu
u nás kritisován jako každý jiný umělec a nikomu
dosud ani ve snu nenapadlo proti věcné kritice
se obracet. Ale zde lo byl neslýchaně nízký ton.
paušální zlehčování celého významu Dvořákova.
proti čemuž české hudebnictvo zdvihlo svůj hlas.
Jecnu náleží zásluha, že tento krok s tak impo-
santní jednomyslností učinilo a že tak nás zachrá-
nilo před ostudou, že by cizina musila se ujmouti
českého umělce proti jeho vlastním krajanům.
Je jisto, že hanobitelé Dvořákovi všech od-
stínů, ale společné zlé vůle před veřejností nyí
tak důkladně odhalení, budou svým způsobem řá-
dit dále. Ale my všichni, kteří do hloubi duše pro-
niknuti jsme neskonalou úctou k dílu Dvořákovu
i k jeho osobě, nedáme se tím másti. I pozdvihneme
do výše prapor, na němž napsáno je: více Dvo-
řáka — a za uskutečněním toboto hesla budeme
vždy a všude úsilovně pracovat. To bude naší od-
povědí, kterou i nějvíce prospějeme našemu hu-
debnímu životu a povznesení naší hudební kultury
S hoslem: více Dvořáka vstupujeme do nového
rokul
Dvořákův
Dvořák
18
article
Dnešní stav české hudby zvláště v jednom smě-
ru kryje se dokonale s obrazem hudby ostatního
kulturního světa. Je to v otázce operní produkce.
Za hranicemi vlasti naší jediný Richard Strauss
píše opery, jež svou vlastní vnitřní hudební silou
dovedou proniknout a dobývati si půdu v širám
světě, překročujíce smělým a vítězným krokem
hranice politických i národních celků. Produkuje
sice cízina hojně i v dramatické hudbě, ale co tu
se rodí, jsou efemerní vesměs zjevy, jepice, které
hynou už při prvním dotknutí se divadelních lamp.
nebo opery, jimž buď jméno autora, buď reklama
a přátelské styky připraví cestu na více scén, jež
však sotva mají tolik životní síly, aby dovedly pře-
žiti jedinou saisonu. Stejně je tomu i u nás. Ani
u nás nezrodila se v posledních létech opera, která
by mohla počítat s dolžím životem aspoň na své
rodné půdě. Ano lze říci, že u nás jsme na tom
v jistém směruještě hůře než v cízině. Tam aspot
opery se neúnavně stále píší a je tu stále naděje.
že časem přece objeví se něco života schopného.
U nás však, srovnáme-li dnešní stav s předchozími
desitiletími, nacházíme stagnaci naprostou. Umělcí
naši nejvýzamnější jako by dnes operní tvorbu
vůbec přehlíželi — a co můžeme čekat od těch
kdož jsou více diletanty než božstvím posvěceným
Strauss
19
article
Toto odumření utěšeného kdysi ruchu v naš
hudebně-dramatické tvorbě zračí se pak i na r-
pertoiru naší první operní scény. Umělecká výše
na klerou opera Národního divadla byla v posled-
ním desitileti vyvedena, absolutně nepřipouští, aby
se na ni objevovaly nezralé pokusy diletantů nebo
rázem svým zastaralé produkty skladatelů, žijících
ze slávy získané v dřívějších, zcela jiných pomě-
rech. Dnes musíme se snažit o to, aby naše opera
udržela se na své nynější úrovni, na umělecké
úrovni světových jevišt — a tomuto požadavku
nutno vše ostatní podřídit. Jen přísné měřštko
přisné a ohledů neznající může našemu umění pro-
spěti a pomoci ku předu. Bedřich Smetana, tvůrce
naši hudby, svými díly povznesl ji na vysokou
úroveň, z níž třeba vésti ji vždy výše a nikdy
dolil
Za těchto poměrů, kdy domácí produkce v dra-
matické hudbě nevykazuje umělecky závažnějšíh
díla, je přirozeno, že hlavní zřetel svůj obrací Ná-
rodní divadlo k české tvorbě minulosti. Smetanovy
opery jsou dnes stále pohotově, takže netřeba.
jako bývalo kdysi, většinu jich čas od času znova
studovati. I v roce právě minulém presentovalo nám
Smetan
Smetanův
národní divadlo
rodný divadlo
20
article
Národní divadlo celý Smetanův cyklus. Ale tu
ukázalo se, že o cyklus jako celek není dosti
zájmu. Je to ostatně přirozené, že obecenstvo.
které má možnost slyšeti v saisoně jednotlivé ope-
ry, neváže se na celý jich soubor, pokud je pro-
váděn s týmž domácím personálem. Zájem o cyklu
Smelanův stoupl by jistě, kdyby pro jednotlivé
jeho večery bylo možno získat vyníkající česká
umělce jako hosty. V tom byla by pak přítažlivos
cyklu, které jinak postrádá. Ostatně abych s
přiznal: cením výše fakt, že dnes všechny oper
Smetanovy jsou v repertoiru stále mobilními “ nad
theoretický význam cyklu. Stejně jako má se věc
i s Dvořákovými operami. I ty jsou dnes ve své
většině pevnou součástí našeho operního progframu.
Znamenité jich provádění Kovařovicem objevil
jich ohromné hudební bohatství, uvedlo na pravou
míru esthetické námitky proti jejich nedramatič-
nosti a prokázalo jich plnou divadelní účinnost
takže dnes ani dobře nedovedeme chápat, jak ta-
kový „Jakobín“ a „Dimitrij“ mohl býti u nás pře-
hlížen a zanedbáván. Zbývá tu ovšem ještě dost
mnoho dohoniti, čím minulost na Dvořákovi se pro-
tvůrci?
Smetanův
Kovařovic
Dimitrij
Dvořák
národní divadlo
21
article
hřešila. Třeba tu nezbytně „Čerta a Káču“ přestu-
dovat, „Šelmu sedláka“ a „Tvrdé palice“ v reper-
toiru zakotvit. A pak tu ještě je „Král a uhlír
„Vanda“ a „Armida“. Máme všechno právo žád t
aby i tyto opery mistrovy nezapadaly dále pra-
chem v archivu divadelním. Zvláště pokud jde
první dvě práce Dvořákovy nemáme po zkušeno-
stech, nabytých s „Jakobínem“ a „Dimitrijem“, dů-
věry v úsudky minulosti. Nechť díla ta v dokonal
reprodukci sama k nám promluví a o svém bu-
doucím osudu rozhodnou!
Z tvorby Fibichovy přinesl rok 1912 nové na-
studování „Bouře“. „Pád Arkuna“ byl první českou
novinkou operní, kterou nová divadelní správa na
scénu Národního divadla uvedla. Po ní vzkříšeny
ze starších oper Fibichových postupně „Hedy
„Šárka“ a „Messinská nevěsta“. Jak u oper pře-
dešlých, tak tv případě „Bouře“ vykonalo divadle
vše pro jeji prospěch, na díle samém je teď, aby
prokázalo svoji životnost. Z autorů českého původu
objevil se na naší scéně Karel Weis s opero
„Útok na mlýn“, psanou původně na text něme-
cký. Opera tato nechala daleko nesplněny naděje.
které do Weise jako dramatika byly kladeny, a
i ona ještě oprávněnost těchto nadějí potvrzuje.
Vanda
Armida
Dvořákův
Dimitrij
Fibichův
Heda
Šárek
Weis
národní divadlo
22
article
Z cizí tvorby stály v opeře po celý ještě rol
„Mistři pěvci“, jimiž získána repertoiru trvale
čtvrtá opera Wagnerova. V nejbližší době má řad
tato rozmnožena býti „Tristanem“ a ode dnešk
za rok bude Národ. divadlo postaveno před dals
úkoly v příčině Wagnera. Jak poměry se za t
desitiletí u nás změnily! Jaké boje sváděny p
otevření Národ. divadla o to, má-li Wagner vůbec
k nám býti uveden! A dnes všeobecně s nedočka-
vostí čeká se na okamžik, kdy prostorami našeho
divadla ponese se motiv Wallhaly a sv. Grálu. Tím-
to opozděným prováděním posledního Wagnera
doplňujeme vývojovou linii dramatické hudby, n
jejíž nejkrajnější bod dostali jsme se operami Rich
Strausse, z jehož starší tvorby počátkem nové sal-
sony uveden k nám „Ohně zmar“. Dalo se předem
čekat, že úspěch této satirické opery nebude tak
intensivní a tak trvalý, jako byl u „Elektry“ a „Ka-
valíra s růží“. Než hudební kvality Straussovy par-
litury byly dostatečným důvodem, aby i „Feuers-
not“ byla u nás známou učiněna, a to tím spíše, ž
vše ostatní, co v nejposlednější době bylo v opeře
německé vytvořeno, hudebně stojí hluboko pod ni
Wagnerův
Tristan
Wagner
Wallhala
Strauss
Straussův
23
article
Tímto stavem cizí tvorby dána byla i nutnost obra-
ceti zřetel hlavně k starší opeře: Gluckův „Orfeus“
Mozartův „Figaro“ a „Don Juan“. „Manon“
„Maškarní ples“ byly opět vřaděny v náš reper-
toir. Ze slovanských oper vděčili jsme divadlu za
jedinou: „Sněguročku“ od Rimského-Korsakova
Vzorné v každém ohledu provedení originálního
vysoce poetického díla ruského nezachránilo j
před brzkým ubasnutím, k němuž snad i nevhodná
doba letní přispěla. Avšak ze zjevu toho nesm
české divadlo odvozovati jako důsledek odmítán
ruské operní hudby. Třeba tu naopak vytrvalým
pokusy dalšími bourat hráze předsudků jednostran-
ným nazíráním kritiky v minulých dobách nasta
věné, budit postupně v obecenstvu smysl pro hu-
dební krásy oper novoruské školy a úspěchy pal
jistě se dostaví. Všeobecně lze říci, že repertoin
opery Národního divadla dosud nikdy nebyl tal
bohatý, že dosud nebylo tolik oper k provozován
stále hotových jako v roce minulém.
Četné pohostinské hry roku 1912 neměly v pod-
statě na repertoir vlivu obmezujíce přirozeně s
na ty opery, které jak divadlu, tak hostům jeho
jsou běžné. Za to mnoho umělecké dokonalosti do-
stalo se těmto večerům, v nichž vystřídali se: Em.
Gluckův
Orfeus
Mozartův
Figaro
Juan
Manon
Rimskij
Korsakův
národní divadlo
24
article
Destinnová, Theo Drillová-Orridgeová, Jiří Ba-
klanov a Adam Didur. Pohostinské výstupy na
zkoušku získaly nám v sl. Miřiovské, pí. Pivoňkové.
pp. Vávrovi a Durovi do budouena slibné síly.
těchto, kteři v minulém roce se scény naší odešli.
aby po letech bohaté činnosti oddali se odpočinku.
vzpominám B. Benoního a Fr. Šíra. O prvním lze
říci, že přinesl si pro povolání operního pěvce hlav-
ně dva veliké dary přírody: přímo fenomenálně
krásný fond hlasový a dramatickou vlohu a jarý
temperament. Jeho výkony zejména v poslední
větší ukázněnosti hudební ve své umělecké ceně
značně stouply. Z nepřehledné galerie postav jim
vytvořených elegantní pánovití kavaliři, fešáčtí svě-
táci a prohnaní Figarové vyčnívají nejvýše. A ze
všech postav těch jako tulák ze Lerouxovy stejno-
jmenné opery je nezapomenutelným, v této roli
sotva kým byl dostižen. Také Fr. Šír byl baritoni-
stou hlasově velmi nadaným a k tomu hudební jeho
vzdělání úkol činilo mu vždy snažším než většině
jeho druhů. Ctižádost jeho nenesla se k velkým
rolím výrazně dramalického karakteru, ale i
těch menších, jimiž se spokojoval, byl vždy platnou
a spolehlivou silou. — Za baletního mistra vráti
se k nám Ad. Berger, jehož zkušená a o precisnos
výkonů úzkostlivě dbající ruka projevila se až do-
sud jak v Beethovenově „Prometheovi“, tak v pře-
studovaných baletech několika oper.
Destinnová
Drillová Orridgeová
Jiří ba
Didur
Miřiovský
Pivoňka
Vávra
Duro
Šír
Lerouxův
Berger
Beethovenův
Prometheův
Francie
25
article
Městské divadlo Král. Vinohradů favorisovalo
i v minulém roce na své scéně operettu na úkor
opery. Mezí těmi operettami, které s cizích jeviší
byly k nám tuto přeneseny, jen jediné bylo lze při-
soudit uměleckou cenu. Byla to Messagerova „Ve-
ronika“, jemně komická ve svém textu, půvabná
a duchaplná svým hudebním rouchem. Druhou ope-
rettou, která aspoň vtipnost, zábavnost v ději
ušlechtilost v projevu hudebním nelze upřít, byly
„Telemachovy námluvy“ od Ch. Terassa. Karak-
teristické je, že obě cennější práce vinohradského
operettního repertoiru byly původu francouzského
Za to všechno německé operettní zboží, kterým
jsme ve vinohradském divadle musili vzíti za vděk
bylo zúplna bezcenné, žijící stále z týchž, do omr
zení se opakujících nápadů a triků. Jen málo nad
úroveň těchto německých operett hudbou svojí po-
vznesl se Piskáčkův „Osudný manévr“, který aspoř
dobrosrdečným humorem svého libreta poněkue
pobavil.
Byl jsem z těch, kteří vinohradskému divadln
důtklivě doporučovali pozvolné nahražování ope-
retty starší komickou operou. Divadlo učinilo
tom směru pokus s Lortzingovým „Carem a tesa-
řem“. Jestliže opera tato přes všechnu svoji roz-
tomilost záhy s repertoiru zmizela, není to ještě
důkazem, že rada divadlu dávaná nebyla správná
Nedalo se nikterak čekat, že hned první opera
staršího rázu u obecenstva prorazí. Tomuto obe-
censtvu, kterému po několik let byla podáván
operettou rafinovaná dráždidla smyslu, je bodře
usměvavý a naivně komický Lortzin
Telemachův
Piskáčkův
Lortzingův
Carus
Karak
městský divadlo Královský
26
article
mdlou a fádní krmí. Tady nedá se zkažený vku
najednou zvrátit, tady třeba postupně a důsledně
burcovat a šířit smysl pro hudební humor ušlechtilý
a s uměleckými prostředky pracující. Ostatně vy-
chovávání obecenstva jedině operettou má i jiné
neblahé důsledky. V divadle, kde mimo operetty
pěstuje se i opera a činohra, ubíjí operetta zájem
o své oba konkurenty. Vidíme to dnes již i ve vino-
hradském dávadle, jak tam všechen zájem na ope-
rettu se soustřeďuje. A operetta, která dnesje
pouze dráždidlem a ne dílem uměleckými prostřed-
ky bavícím, nebude moci tuto svojí působivost na
obecenstvo stupňovat do nekonečna. Dnes už je
operetta blízka svému vyčerpání, větší názorn ost
v nejchoulostivějších otázkách než jaké dnes v nl
bují, už sotva asi bude se moci obecenstvu a
oculos demonstrovat. A co potom? Kde bude mit
operetta svoje kouzlo, svoji působivost, když ne-
přinese nic nového, žádný silnější tabák? Zájem
o ni pak rozhodně klesne a přenese se jinam. ž
by pak toto obecenstvo rázem obrátilo svoj. pozor-
nost a svůj zájem k umělecky cenné činuhře
opeře, mám za víc než pochybné. Zdá se můi spíše,
že divadlo, favorisující tak značně operettu, ocitne
se v úzké uličce, z níž těžká bude záchrana.
27
article
S dvěma novinkami nejmladšího data seznámio
nás vinohradské divadlo v Klenzlově „Písni hor“
a ve Wolfa-Ferrariho „Madonnině šperku“. V obou
byla opera jeho nucena napiati síly svoje do kral-
ností a ukázalo se, že i tu při soustavném kladení
si vážných úkolů mohlo by vinohradské divadlo
i v opeře vybojovat si postavení, kterým by při-
spívalo platně k uměleckému rozvoji našeho národ-
ního života. Ze starší produkce operní získalo své-
mu repertoiru vinohradské divadlo Gounodova
„Fausta“. Trvám i v tomto případě při svém ná-
zoru, že je to zbytečným tříštěním sil, provozuje-li
se též opera — k tomu ještě opera tolik obehraná
— ve dvou našich divadlech. Na uměleckou soutěž
s Národ. divadlem tu přece nelze pomýšlet. Jaký
tedy má smysl a účel provozování „Fausta“ vedle
dosavadní ještě na další pražské scéně? Druhá
opera naše může mít smysl jedině jako doplněk
Národ. divadla, ale nikdy ne jako ústav umělecky
s týmž programem konkurující. Zde musí druhé
divadlo vždy podlehnout.
(Dokončení.)
Wolf
Ferrari
Madonnin
Gounodův
Faust
vinohradský divadlo
píseň hora
29
article
Novoroční úvaha.
Novoroční úvaha.
Závěrek roku je obvyklým mezníkem pro účto-
vání. Bylo by jistě zajímavé takové účtování také
v otázce ženské, kdyby se po pořádku vypočetl,
kde a jaký úspěch byl docílen. Provedlo se u nás
velmi mnoho, co jest ke cti ženám i naší veřejnosti.
Ale to vše má přece jen význam podřadnější vůči
otázce stěžejní, jaký cíl má vlastně ženské
hnutí vůbec a pokud jsme se již to-
mutocili přibližily. Je to účtování i deové
a pro poměrně mladé hnutí naše mnohem význam-
nější, nežli pouhý výkaz toho, co positivního v tom
či onom oboru žena vydobyla. Pokusím se odhad-
nouti, kde se hnutí naše ve svém ideovém zápas
nalézá, jak daleko přiblížilo se svému cíli, jaká
cesta mu ještě zbývá.
Cílem ženského hnutí jest, aby žena stala se
osobnosti všestranně volnou, samostatnou, tvůrčí.
plně rozvitou, tak aby bezpečnost, jistota a klid
pramenily z této její osobnosti. Jde tedy o vnitř-
ní stránku bytosti ženské, kterou třeba rozvinouti
úplně a zcela. Žena musí se uplatňovati nejen ve
vnějších jevech sociálního života, je třeba, aby se
uplatňovala v každé ženě také celá vnitřní její
bytost, aby žila celým životem, stejně činoroděa
aktivně jako muž. Oboji stránka musí býti opatřo-
vána ženským hnutím, jedna bez druhé nestačí.
Ženské hnutí podporuje ženu ve snaze po uplat-
nění celé její vnitřní bytosti, uvolňujíc ji od na-
prosté odvislosti od muže a společnosti a umožňujíc
plné rozvití duševních schopnosti a sil. Žena takto
uschopněná k všestrannému projevování vnitřní
své osobnosti, musí pak sama dokázati, jak této
rozvinuté síly použije, jak ji dovede uplatniti.
30
article
Teprve toto jak stává se rozhodujícím měřitkem
pro ocenění bytosti ženské jako bytosti lidské.
Ženské hnutí usiluje o všechny zevní vymože-
nosti, aby staly se jich účastny také ženy a umožňu-
jíc ženám přístup ke všem zdrojům poznání lidské-
ho, skýtá jim volnost, aby dosahovaly těch nejvyš-
ších met snažení lidského jako muž. Ženy mohou
nyní nerušeně poznávati pravdu života, mohou si
ji osvojiti a mohou ji uskutečňovati. V tom mají
plnou volnost, ničím nesvíranou a nerušenou,
a po té stránce v ničem neza dají mužům.
31
article
Takové jsou zevní podmínky, které jsou pro
ženy dosaženy. Jiná ale je otázka, využívá-li žena
také ve skutečnosti této naprosté volnosti.
A tu jsme u jádra věci. Vidíme, že žena své
osobní volnosti použivá především k tomu, aby
upravila svůj poměr k muži. To je přední jejt
starost. Žena volně utváří svůj poměr, volně vchází
ve svazek manželský, volně trhá pouta tohoto
svazku, volila-li špatně, volně podává se i flirtu
a stejně volně vzdává se i všeho poměru k muži
vůbec. To po stránce vnější. Jinak ale je po stránce
vnitřní. Tu žena, ať požívá jinak jakýchkoliv
práv, zůstává i dále odvislou od muže, pasivní,
obětí zvyku, vychování a názoru, že žena je pro
muže. Ten názor ovládá všechen život a zachovává
se úporně přes všecky vymoženosti, kterých žena
jinde nabyla. Zde zůstává žena pozadu, po té
stránce emancipována není. V tom jeví se překážka
k plné duševní volnosti ženy, k rozvití a uplatnění
osobnosti. Tuto překážku nutno překonati. Uvědo-
miti si, že pasivnost je určována názorem na život.
který je udržován zvykem, výchovou, tradicí.
K nápravě musí napomáhati duševní uvolnění
od pasivnosti a toho docilí se jen tehdy, když na
místo její nastoupí mravní uvědomění a nový svě-
tový názor. Je třeba pohnout ženami tak, aby při-
vedeny byly k životu vnitřnímu, aby se dovedly
samy rozhlédnouti a určovati svůj poměr k životu,
samy duševně svůj život tvořiti. Teprve
pak bude lze mluviti o plné emancipaci ženy — o
jejím lidství.
32
article
Tomu neučí sice ženské hnutí ženy, k tomu
je však vede.
V poměru muže a ženy je dosud pevný koř
ženské poroby. Ta musí zajíti a ustoupiti požadavku
plné volnosti. V poměru manželském Je třeba, aby
navzájem byla respektována sexuelní a duševní in-
dividualita ženy. Jen tak uplatněny budou mravní
požadavky oboustranně. K otázkám těmto začíná
se již obraceti pozornost a začíná se o tom vědecky
a soustavně bádati. Požaduje-li toho žena, nezna-
mená to, že se chce emancipovati od úkolů, které
jí příroda sama vytkla. Tyto úkoly snahami svým
žena nepopře, naopak jen rozhodněji a opravdověji
zdůrazní, vždyť k nim dospěje samostatným sebe-
poznáním a vlastním rozhodováním. Této vnitřní
volnosti je třeba, aby osvobozeno bylo a uvolněno
lidství ženy a aby také žena mohla sebevědomě
zodpovědně jiti dále za tím, co je úkolem člověka
vůbee.
Žena přes veškero rozšířené a prohloubené
emancipační hnutí není dosud plně člověkem, když
stále se může mluviti o jejím úkolu jen jako ženy
a nikoli jako člověka, na nějž po obecném mínění
dnes — mime čestné výjimky — nestačuje. To pře-
konati musí každá žena, každá se musí dostat
přes toto veřejné mínění, každá musí dokázati, ž
je schopna dopracovati se také tohoto lidského
úkolu, který i ženě náleží jako muži.
zhodně