1
masthead
6. dubna 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 90.
3
masthead
Pařisk vyhrazen
5
article
OBSAH,
Ypsilon: . . . . . . . »Opičí ručka.«
Srbská národní píseň: , Smrt vojvody Prijezdy.
Dačič 2.: . . . . . . .Učitel Obrad a jeho žáeí
Walter E.: . . . . . . Zpěv kodaňské ulíce.
Novotný O.: . . . . . Ukolébavka.
Konopnická M. . . . . Při otevřených dveřích.
Obrázky z balkán. války
Vl. Sís: . . . . . .
Vzkaz.
Sís
6
article
„Opičí ručka“.
„Opičí ručka“.
(Ze starých poznámek cestovních.)
Tehda před lety několika, když jsem se
vracel z dvouměsíčního výletu do Dalmácie.
nastoupil jsem zpáteční cestu po dráze přes
Hercegovinu a Bosnu. Nejraději bych se byl
plavil zas parníkem do Terstu, a nějakým
hodně zdlouhavým, abych co nejvíce užil
moře. Avšak společník můj přál si viděti obě
řečené země, tehda ještě okupované a po-
sud nepřivtělené k mocnářství, a již z Prahy
jsme měli zaplacené okružní lístky přes
Mostar, Sarajevo, Slavonský Brod, Pešť
Vídeň, i nezbývalo nic jiného. Pozdějí jsem
arci nelitoval, ale těžce jsem se loučil s Adrií.
A když nás vlak vynášel výš a výše, po sráz-
ných skalách a přes úzké hřbety, stále výše
k Sv. Ivanu, a když nám posledně zmizela
modrá hladina Adrie, bylo mi neskonale trud-
no. Zachvátila mne tesklivá tucha, že již ni-
kdy moře neuvidím, a v té chvíli byl byc
obětoval celý okružní lístek a vrátil se do
Gruže. Ale vlak neúprosně supěl výše a ted
se před našimi zraky rozkládalo jen moře
skalné.
U večer byli jsme v Mostaru a ubytoval
jsme se ve velikém hotelu „Narentě“, vy-
stavěném v první době okupace vládou, aby
cizinci a zvláště vysocí vojenští hodnostové
měli kde bydleti, neboť „hotely“ z časů ture-
ckých poskytovaly málo pohodlí. Přespal
jsme v prvém patře ve velikém sále, v němž
bydlely za návštěv Mostaru i nejvyšší osob-
nosti ode dvora a jehož ohromná okna byla
asi dva metry nad podlahou, a brzy ráno byli
jsme na nohou, abychom si prohlédli město
aspoň povrchně, než se dostaví objednaný
průvodce, mladý Srb mohamedán.
Adrie
Ivan
Srb
Dalmácie
Hercegovina
Bosna
Terst
Praha
Mostar
Sarajevo
Slavonská Brod
Pešť Vídeň
7
article
Již z Dubrovníka slibovali nám dvě nej-
lepší věci, jimiž prý Mostar vyniká: nejlepší
víno „crno“ i bílou Žilavku, a nejryzejší ja-
zyk. Řeč v Mostaru i v okoli prý může býti
nazvána srbskou toskánštinou.
O víně jsme se přesvědčili hned prvního
večera. Pili jsme tmavé „erno“, které se roz-
lévalo jak oheň všemi žilami, rozjařovalo
mysl, rozpoutávalo jazyk, plašilo všechny
chmury. Méně jsme za dalšího pobytu mohl
posouditi jazyk, ač i nám nezkušeným jevi
se značný rozdíl mezi mluvou zdejší a „dal-
matštinou“ dubrovnickou, která se srbochor-
vatštině podobá asi tak, jako se kdysi podo-
bávalo češtině pověstné pražské vyjadřování
tohoto rázu: „Hausmistr pucuje fotrovi na
konku štábrlí šláfrok.“ Taky chorvatština
dubrovnická je vlastně zpaškuděná vlaština
s koncovkami slovanskými, aspoň jak se na
ulíci mluví.
První naší pochůzkou v Mostaru byla ce-
sta na poštu pro dopisy. A jak tu kráčíme
dlouhými kroky za krásného, svěžího jitra
májového, rozhlížejíce se novým okolím, zdá
se mi pojednou, jakoby o krok za mnou po-
pleskávalo cosi po chodníku.
Ohlédnu se — a tu cape malé, černo-
vlasé, černooké děvče así osmileté nebo de-
sítileté, snědé jak uzenina, v odraných ša-
tečkách. Jeho bosé a prachem pokryté nohy
tepou půdu a působí pleskavé ty zvuky
A děvče vztahuje ke mně ruku. Rád bych
slyšel její hlas, jako jsem slyšel již z několika
dětských úst, přelíbezný, dojímavý, i táži
se: „Co chceš, dítě?
Děvče neodpovídalo, jen hubenou ruku
vztahovalo.
„Snad je němá,“ pravím ke společník
svému.
jítsítiletý
Mostar
8
article
Ale tu odpověděl za děvče kdosi jiný
Po druhé naší straně a téměř v patách
za námi kráčel vojenský šikovatel — a kra-
jan. Neboť uslyšev mojí otázku, pronáše
ochotně:
„I není němá, jen kdyby chtěla mluvit
Je to takový neřádný spratek z cikánské uli-
ce za městem. Má čich jako pes, každého ci-
zince hned vyčenichá a žebrotou obtěžuje
To je mostarská Opičí ručka — jen se podí
vejte. A nic jí nedávejtel
Slova krajana šikovatele zněla mi tvrdě
necitelně. Budiž, ať jí nedá, nechce-li. Avšal
my jsme tu dnes a zítra kdes. Co záleží n
nějakém krejcaru. Nevím, rozuměla-li taky
malá cikánka každému jeho slovu, ale nepo-
chybně chápala, že nás poddůstojník varuje
neboť po něm šlehla hněvivým pohledem.
Teprv teď, upozorněn jeho podivným po-
jmenováním holčice, kteréž jsem posud hle-
děl do tváře, povšiml jsem si otevřené dlan
její vztažené pravice.
Vskutku opičí ručka! Dlouhá, útlá, ten
kých prstů, a plocha celé dlaně šedivě modrá
až do fialova, a kůže plná drobných vrásek
a rýh, jako vídáme ve zvěřincích u malých
opie.
I samy články tenkých prstů jakoby byly
nějak nepravidelně rozdělené. Učiněná ruk
opičí.
Ještě se k nám ohlédl šikovatel, kráče
jící teď již před námi, a pronesl opovržlivě-
„Zhlídla se máma nejspíš na nějakén
orangutanu...
Nevím, slyšela-li a rozuměla-li čili nic
ale druhý hněvivý pohled „Opičí ručky“ stih
vojína za jeho projev. Avšak to nebyl pohled
očí dětských. Bylo to jako vyšlehnutí zrako
dospělé bytosti ženské, vědomé si dokonale
že tu má činiti s nepřítelem, jenž chce zabrá-
niti, aby nedostala krejcaru almužny. A kdyby
pouhý lidský pohled mohl na smrt uštknouti
rázem otráviti, šikovatel byl by se skácel
Tolik nenávisti vyšlehlo ze zraků drobnét
postavičky v cárech.
Dlouhá
9
article
Kdyby se nebyl šikovatel vmísil, snad by
bylo děvče z cikánské čtvrti pod Mostarem
capalo dále za námi neobdarováno. Ale zdále
se mi, že třeba je za utrpěné příkoří usmířiti.
i vložil jsem do vztažené modré dlaně drobný
peníz. Děvče nepromluvilo, ale malá ruk
rázem se zavřela, zaťala, jakoby se žebračka
obávala, že jí kdosi dárek zas vyrve. Zasta-
vila se a podívala se na dlaň teprv když jsme
popošli, načež loudavými kroky dala se v ji
nou stranu.
Za chvilku dohonili jsme krajana šiko-
vatele. Pohodil hlavou, podíval se na mne
stranou a řekl ke mně polo soustrastně a polo
káravě:
„Teď jí máte na krku, když jste jí dal
jednou. Potkáte ji třeba desetkrát za den
vždy bude znova žebrat a nezbavíte se jí, do-
kud nedáte zase krejcar. Holenku, to je sn
svízel s pancharteml“
Zdálo se, že správně prorokuje. Odpůldne.
když jsme podnikli procházku v blízkém okolí
Mostaru, a to s větší společností krajanů a
s dvěma zdejšími občany, kde se vzala tu se
vzala Opičí ručka. Ani nehlesla, jen úzkou,
madrou ruku vztahovala, upozorňujíc tak na
své podivné znamení a zdůvodňujíc tím svoji
žebrotu.
Mostar
10
article
Domácí lidé zapuzovali ji, poznamená-
vajíce, že malá ta neodbyta je horší než zim-
nice, ale od krajanů přece dostala nějaký
krejcar.
„Tím již naše náklady cestovní příli
nevzrostou,“ odpovídáme, „a ať na nás malá
ta nešťastnice někdy vlídně vzpomene.“
Nebo dívčina byla patrně přece jen němá.
Ale za to tím výmluvnější byly její veliké.
černé zraky.
Bylo k večeru, když jsme se vraceli do
města, neboť na cestě přepadl nás prudký
déšť, jejž jsme přečkali v malé „kavaně“u
silnice, jejíž majetník Srb mohamedán vaříl
nám hustou černou kávu po turecku v ma-
lých měděných konvicích (djezve) přímov
peci, na žhavém uhlí, a naléval do droboun-
kých číšek, číšku — za tři krejcary! A to již
proto, že v nás viděl „panstvo“. Den před tím
cestou do Mostaru platili jsme ji na nějaké
zastávce dvěma krejcary.
Srb
Mostar
11
article
Byli jsme kdesi blízko nádraží mostarské-
ho, když jsem si chtěl zažehnoutí doutník.
avšak pouzdro moje bylo prázdné. A tu mne
upozorňuje kamarád, který čadil jen cigare-
tami, že snad na nádraží dostanu. Ale ovšem
žet! Vždyť jsem si včera všiml tamní tra-
Omlouvám se společnosti, spěchám z
kuřivem. Nová nehoda. Nemám drobných,
třeba proměniti desítku. Zdrželo mne to chví-
li, neboť prodavačka zkoumá bedlivě ban-
kovku, není-li snad falešná. Sáhovými kroky
spěchám potom ke společnosti, aby dlouho
nečekala, a cestou chvatně zastrkuji drobnou
minci do kapsy.
Chřupe mi pod nohama čerstvý štěrk sil-
nice a náhle za mnou cosi zazvoní, jakoby na
kamení padl stříbrný peníz. Skutečně zdá se
že mi z hrsti vypadla korunka. Zastavím se
hledám, ale kamení je tak vysoko nasypáno.
že upadla-li mí korunka, zmízela v něm, uto-
pila se. Nechci hledati, abych druhů nezdržo-
val, a skoro se taky stydím za svou nepozor-
nost. Ještě nikdy jsem neztratil peněz, pokud
pamatuji. Ale vše zavinil spěch. Nikdy ne
spěchejte a nic neztratitel
Ani jsem si hrubě nepovšiml několika ma-
lých uličníků v červených fesech, skotačících
opodál, peroucích se, a ještě dále sotva že se
mi jen tak mihla malá postavička dívčí v ro-
zedrané suknici. Čert vzal korunku, pravím
k sobě, a chvátám dále.
Ale tolik jsem si přece uvědomil, a spíše
jen jsem tušil než očima viděl, že jedva jsem
něco kroků urazil, shlukli se malí skotáci na
místo, kde zazvonil upuštěný peníz. Nebylo
pochyby, zaslechli to i ti mládenečkové a ted
hledají. A ještě o chvíli pozdějí ozval se po-
divný vášnivý zvuk, nepodobný hlasu lid-
skému, ale cosi jako zaječení nebo skřek ptáka
dravce.
12
article
To mne donutilo, abych se ohlédl. A hle
čtvero nebo patero malých těch bosých ulič-
níků válí se tam v jednom klubku na ostrém.
bodavém štěrku. Rvou se o něco, všichni se
všemi, a ječí při tom a řiči. A mezi nimi vál
se děvče v rozedrané suknici. Chlapci útočí
na děvče, děvče na chlapce. Cosi mne nutká.
abych šel děvčeti na pomoc, neboť je zřejmo,
že v nejbližším okamžiku podlehne přesile
snad zkrvaví. Ale než jsem domyslil a roz-
běhl se, tu již děvče vzehopilo se, poráží
kluky jednoho po druhém neodolatelnými ra-
nami drobných pěstí svých, poslednímu kleká
na prsa, buší do něho, rve mu cosi z hrsti.
A z hrdla vyráží pronikavé skřeky, podobné
prvému, jenž mne na bitku upozornil.
Teď malá lítice zdolala i kluka posled-
ního, rázem cosi mu vyškubla, vzchopila sea
běží ke mně s pravicí vztyčenou. Mezi pal-
cem a ukazováčkem leskne se v záři slunečné
cosi bílého — moje ztracená korunka. „Opičí
ručka“ vyrvala ji malým nálezcům, jejichž
počínání byla sledovala. Přibíhá s porvanými
vlasy a v suknici ještě rozedranější než ráno
snědé její tváře jen hoří, úzká její dětsžá hrud
pracuje, až jí z hrdla supí, oči vítězně planou.
Mlčky podává mi peníz.
Zcela bezděčně sáhl jsem po něm, ale
hned vzpamatovav se vracím jej holčici
pravím
„Tu máš, nech si, co jsi vybojovala.
Ale děvče prudkým posunkem odmítá,
vrlí hlavou, a sahajíc modrou opičí rukou do
kapsy suknice vytahuje a okazuje mi, co ode
mne dostala ráno a co dostala ještě pak od-
poledne, jakoby chtěla říci: „Nechci víc než
co jste mi dalí — korunka je tvá.“
A nepřijala ji.
Třetího neb čtvrtého dne odjížděli jsme
z Mostaru a „Opičí ručky“ již jsme nespatřili.
Mostar
14
title
Smrt vojvody Prijezdy.
Vuk, II., 84.
Prijezda
Vuka
15
article
Srbská národní píseň. Přeložil Jos. Hole č el
Srbská národní píseň. Přeložil Jos. Hole č el
Častá psaní chodí za psaními,
od koho to, komu-li to chodi?
Od Mehmeda, tureckého cara,
psaní chodí do Stalatě hradu,
Prijezdovi chodí vojvodovi-
„Oj. Prijezdo vojevodo, slyšížl
Hned mi pošli tyto tři své statky
prvý statek: žavli všehosečnou,
která seče kamení i dřiví.
seče strom, i skálu, ocel chladnou,
druhý statek žádámu koně tvého
Jeřába, jenž přeletěti může
skokem jedním dvě za sebou hradby
třetí statek: tvoji věrnou ženu.
Do psaní se vojevoda dívá,
v jedno dívá se a druhé píšei
„Mehmed-caři, turský hospodářil
Zeber vojska, kolik tobě libo,
pod Stalat přijď, kdy je tobě libo,
útokem ho ber, jak tobě libo,
a já statku žádného ti nedám
pro sebe já ukoval si žavli.
pro sebe jsem odchoval si koně.
pro sebe jsem věrnou pojal mílouy
žádného ti svého statku nedám.
Zdvihl vojsko turecký car Mehmed,
s valným vojskem pode Stalať přítrh
tři mu roky dní bil v hradby pevné,
aniž mohl stécí jich a dobýt.
pro hanbu se nechtělo mu vrátit.
Jednou časně na neděli z rána
popjala se Prijezdova mílá
na cimbuří stalaťského hrádku,
do Moravy dívala se řeky
ana mutná pode hradem teče.
Promluvila Prijezdova žena
Oj. Prijezdo, drahý hospodářil
Já se bojím, drahý hospodáři,
podkopem že vyhodí nás Turci.
Prijezda jí vece vojevoda:
„Mlčiž, milá, abys oněměll
Jos
Mehmed
Prijezdův
Turek
Stalata hrad
Morava
mutný pod hrad
Mehmedcar
16
article
Jak být může pod Moravou podkop?
Jak být může pod Moravou podkop?
V neděli, jež na to byla prvá,
na Stalati do chrámu šli páni,
služby boží odstáli si v chrámě,
a když páni z chrámu vycházeli
vojevoda Prijezda jim pravil.
„Vojvodové, moje křídla pravál
Křídla moje, vy mne ponesetel
Poobědvat pojďme a se napit,
po obědě bránu otevřeme,
na Turky se hurtem vyhrneme,
a dál, co dá milý bůh a štěstí.“
Zavolal pak na svou věrnou milou
„Doskoč, milá, do podzemních pivni
a nám přines rakije a vína.
Jela vzala dvoje zlatých konvic,
pospíšila do podzemních pivnic.
A když paní před pivnici doslaa
pivnice je plna janičarů.
do střevíců vína natáčeji,
jí na zdraví, Jele, připíjejí
i za pokoj Prijezdovy duše.
To když Jela uviděla paní.
konve zlaté upustila z dlaní,
pospíšila do stolovny panské:
„Zlé tí víno, drahý hospodářil
zlé ti víno, rakije ti horšil
Pivnice je plna janičarů.
do střevíců vína natáčejí.
na mě zdraví sobě zavdávají,
tebe, pane, živa pohřbívají,
pohřbívají, za tvou duší pijou.“
Od stola hned všichni vyskočili,
na Stalati otevřeli bránu.
na Turky se hurtem vyhrnuli,
bili se a sekali se s Turky.
Šedesáte zahynulo vojvod.
ale Turků padlo na tisíce.
Vojvoda
Turek
Morava
17
article
Prijezda v hrad vojvoda se vrátil,
hradní pevně zatarasil bránu,
a svou chopil šavli všehosečnou.
Jeřábovi hlavu uťal koni:
Jeřábe můj, prvý statku milý
nedám tebe tureckému carnl
A žavli si zlomil všehosečnou:
„Všehosečko, moje pravá ruko,
turecký car nesmí tebe pásati“
Odebral se do pokojů hradních,
za ruku jal svoji věrnou milou:
„Jelice má, moje hlavo moudrál
z obého co volíš: se mnou zhynout
nebo býti Turčínovou milou?“
Jela slzy roní a dí moudřet
„Volím s tebou čestně zahynouti,
nechci v hanbě milovati Turky
nechci vzdát se víry pravoslavné.
ctný kříž nechci pošlapati Kristův.
Za věrné se oba jali ruce,
na stalaťskou vystoupili hradbu,
a tu paní promluvila Jela:
„Oj. Prijezdo, drahý hospodářil
Morava nás řeka odchovala,
Morava nás voda pochovalal
Spolu vrhli v Moravu se řeku.
Mehmedu již Stalať nevzdoroval,
sultan Mehmed Stalať opanoval,
avšak nevzal Prijezdových statků
A car klnul stalaťskému hrada:
„Bodej dříve propadl se, hradel
Tré jsem tisíc přivedl sem vojska
pět set odtud odvádím si s hanboul
Prijezda
Turčínův
Turek
Kristův
Mehmed
Morava
19
article
Učitel Obrad ajeho žáci.
Učitel Obrad ajeho žáci.
Ukázka srbské lidové četby. Napsal ž. Dači
Z 2. vyd. jeho knížky: „Proste přiče“ přel. J. H.
Obrad Radič déle než patnáct let sloužil
jako učitel ve vesnici Miljevu. Mnozí jeho žáci
jsou již odrostlí lidé.
V Miljevu vedlo se mu dobře. Všichnis
ho vážili a poslouchali ho: starší jako bratra
přitele, mladší jako svého otce, neboť každého
dobře vždy dovedl naučiti a každému v ne-
štěstí přispěti. Ale přece bylo třeba, aby ode-
šel z Milieva. Děti jeho vyspěly pro vyšší ško-
ly, jakých je jen ve větších městech a on po-
žádal za přeložení do města, kde by je mohl
do škol posílati.
Poněvadž Obradbyl dobrý učitel, vyho-
věli jeho prosbě a přeložili jej do města a uči-
telem v Miljevu naznačili dle Obradovy vůle
Božidara, jeho žáka, který se již byl na učitele
připravil.
Prost
Obrad
Obradův
20
article
Obrad právě pracoval ve škole se svými
školáky, když mu přínesli dopis, ve kterém
mu oznamovali, že je přeložen do města.
A ačkoliv sám byl zadal o přeložení a očeká-
val, že žádosti bude vyhověno, přece pojala
jej lítost, když přečetl dopis. Tedy opustiti
své žáky, kteří mu tak přirostli k srdci a opu-
stiti místo, kde ztrávil značnou část svého ži-
vota? Zrovna uložil školákům, aby napsali
obsah jedné národní písně. Děti byly vtipné
hlavy a pilně se činily. Dlouho na ně hleděl.
V myšlenkách zalétl v dávnou minulost a
vzpomínal na tolik žactva, kterému on ote-
vřel očí, naučiv je čtení a psaní a tolika jiným
užitečným vědomostem. Na oči mu přicházely
výjev za výjevem minulých událostí. Vzpomí-
nal na všechny útrapy, které měl při své trud-
né učitelské prácí, ale vzpomínal i všech rado-
stí a rozkoší, které zažil v oné době, kdy pa-
třil na to, jak dilo se mu daří a jak žáci v uče-
ní pokračují. Bylo mu za těžko, že se must
odloučiti od těch všech, jež po leta uváděl na
cestu dobrých Srbů a řádných lidí a kteří
vždycky bylí poslušní jeho slov a dle nich se
zařizovali.
Ted
Srba
Vzpomí
21
article
Rychle roznesla se zpráva po vesnici, že
učitel Obrad jest přesazen. Všechny to zamr-
zelo a nejvíce žáčky dobrého učitele. Hleděli
na svého učitele, jako kdyby se ho chtěli otá-
zati: „Proč nás opouštiš, dobrý učiteli? Co
pak jsme nebyli hodní a pilní? Neb byli. jsme
neposlušní?“
Učitel chápal pohledy svého žactva a od-
pověděl jím: „Drahé mé děti! Byly jste jak do-
brými dětmi, tak řádnými učedníky. Jsem s vá-
mi spokojen a jest mi líto, stejně jako vám, že
se rozcházíme. Ale povinnost k rodině přinu-
tila mne, abych zažádal o jiné místo. Budte
pilní a poslušní, jako jste byli vždycky dosud
Dostává se vám dobrého učitele a budete
něm míti staršího přítele a bratra, jako ve mně
jste měli otce i přítele.“
Nadešel den odjezdu. Od časného jitra
plno lidí se hemžilo kolem učitelova domu. Ce-
lá ves se tam sešla. Všichni přichvátalí rozlou-
čiti se s učitelem, kterému za tolikeré proká-
zané dobré činy byli povinováni. Přišli, aby
mu poděkovali, že je po leta učil a každého
vedl k dobru v jejich vesnici. Byli tu všichná
žáci Obradoví: i tí, kteří již byli ukončili ško-
lu, i oni, kteří ještě byli ve škole.
22
article
Jeden z těch žáků, který již dávno vycho-
dil školu, přinesl pěkně vázanou knihu, v níž
byli vepsali svá jména všichni žáci učitele
Obrada, kteří tehdy byli v Miljevu.
„Pane,“ pravil on k učiteli, „ty jsi dobrý
díl svého věku ztrávil v naší vesnici. Jest nás
několik set, jež jsi ty naučil číst a psát, sezná-
mil s minulostí našeho národa, vedl a učil býti
čestnými a řádnými lidmi, ctíti starších, býti
hotovu zemříti za svou domovinu. Všem nám
otevřel jsi oči, že můžeme zřiti, co bylo, a dle
toho, abychom mohli souditi o tom, co bude.
Naskytly se i trapné chvíle, když jsi nás tomu
všemu učil. My nejsme s to za vše ono ti za-
platiti, co jsi vyzdvihl kolem nás a vůbec ni-
kdo není schopen, aby ti to nahradil. Pročež tě
prosíme: přijmi tuhle knihu, kterou na důka
díků ti přinášíme. Ta nechť ti nás připomíná.“
Učitelovi slzy vstoupily do očí.
„Diky vám, mé děti,“ odpověděl žákům.
„Není mi lito starostí a námahy, které jsem
s vámi míval, neboť vidím, že símě, které jsem
zasíval, vydalo plod dobrý a že moji žáci bu-
dou vždy hodnými syny svého junáckého
čestného národa. Já na vás nikdy nezapo-
menu.
Na to jali se k učítelovi přistupovati
ostatní žáci.
Obrad
Diké
23
article
Jeden donesl plnou ošatku krásných, vel-
kých hroznů a pravil: „Přijmi toto, pane, n
vzpomínku. Jsou to hrozny z té révy, kterou
dle tvého návodu jsem zasadil a pěstil.
Druhý přinesl velmi pěkný, ze dřeva zho-
tovený kalamář, který sám vyřezal: „Tuť, pa-
ne, malá upomínka ode mne. Sám jsem to zho-
tovil. Tys mne naučil té užitečné práci.“
Třeti přinesl plnou sklenici medu a prosil
učitele, aby ji přijal: „Kéž by se ti, pane, ho-
dila na cestě a nechť ti připomene tvého žáka.
jehož jsi naučil, jak zacházeti se včelami.“
Každý byl něco uchystal pro dobrou vzpo-
mínku svému učiteli.
Učitel všem vřele děkoval a sám každé-
mu po něčem zanechal na památku: jednomu
vlastnoručně nakreslenou vladařovu podobíz-
nu, jinému pěkně svázanou knihu, kterou sám
svázal ve školní pracovně, třetímu kuklu do
včelína, rovněž vlastnoručně vyrobenou, čtvr
tému ptáčka, kterého vlastní rukou vypiplal.
Nadešla chvíle rozloučení. Všichni přístu
pují k učitelovi a on s každým se loučí. Starý
mladý, odrostlí i děti roní slzy. I učiteli slzy
kanou z očí.
„S bohem, bratři a přátelé! S bohem, děti
a žáci moji! S bohem! Díky vám!“ — loučil s
učitel se všemi.
„S bohem, pane a dobrodinče náš!“
všichni mu odpovídají, hledíce za vozem, n
němž stále dál a dál se vzdaloval jejich dobr
učítel.
24
article
Zpěv kodaňské ulice.
Zpěv kodaňské ulice.
(Mé dánské přítelkyní Elleně Jensenové.)
Napsal Emil Walter.
Vedla sis kolo jako poslušného psa. šl
jsi nepatrnou nožkou po okraji chodníku
cykl Ti capal dole všema drátěnýma nohama
po neslyšitelných tlapkách napiaté pneuma-
tiky. Na řídítkách se kroutil balíček odpoled-
ního nákupu, pro který ses vypravila do
města. Potkal jsem Tě na Strögetu, kdya
jsi koketovala se všemi a s nikým, když Tvoje
modré oči měřily a vážily a dráždily urostlá
těla kodaňských hrdin Strögetu, osmahlýck
z krátké dovolené a opařených horkem čer-
vencového odpůldne. Potkal jsem Tě ve Tvém
tradicionálním modrém závoji přes klobouk
podvázaném a přehozeném do zadu s dlouhý-
mi křídly, zkleslými nyní a splývajícími, jea
jindy šlehaly do větru při valkýřím pádění
boulevardem Nörrevoldgade, když se Ti sa-
mou horlivostí množily futuristicky Tvé dro-
bounké střevíčky s bravurním pohybemv
útlých kotnících. šla jsi koketním krokem,
dánsky štíhlá a s dokonalými proporcemi,
s rozměřenou elegancí forem a s dvěma šíleně
modrýma očima a s dvěma koketními důlky
ve tvářích.
Jensen
Emil Walter
kodaňský ulice
Ströget
25
article
Měl jsem z Tebe radost, tak jak jsi šla
s bezstarostnou a bezmyšlenkovitou hlavou,
pohozenou z těžištné přímky, a s rozštěpe-
nou bradou do předu, až Ti z pod krvavého
retního oblouku, pootevřeného v roztomilé
domýšlivosti, svítila řada nejjemnějších zoub-
ků — dokonalý obraz všech Dánek kodaňské
promenády a personifikace kodaňské ulice
v nejskvělejším stylu. V Tobě zredukovalo okolí
všechny své typické přednosti od rozkošných
pih až po dovolenou nevázanost a upřímné
řehtání. Nevybočuješ z kontur prototypu dán-
ské dívky asfaltových ulic kodaňských, sama
jsouc jejím prototypem.
A kdybych se Ti chtěl zavděčit, pak bych
Tě nazval prostě Kodaní, velikou Kodaní, již
miluji pro její Ströget a pro její Langelinii a
pro její Tivoli, kde jsem ani na okamžik ne-
byl vyproštěn z kouzelných kruhů, které ko-
lem mne opřádaly modrooké čarodějky. Ne-
bránil jsem se, když se mi stahovaly kolem
hrdla úže a úže, až ve ztřeštěném rozmaru
přísného vyloučení všech jsem se vzhlédlv
Tobě, nejmenším atomu kodaňského prvku,
který je prvek sám, se vší podstatou bez roz-
měrů a váhy — tedy Kodaň sama.
A chci-li nyní vzývat vroucí apostrofou
královskou a velkou Kodaň, pak přijmi moji
chválu, která je docházející ozvěnou veliké
symíonie kodaňské ulice, Ty sama, jež jsi
vtělená Kodaň, zosobněné velkoměsto sever-
ského jara a léta.
Potkával jsem Tě na Strögetu, v Ti-
voli, na Langelinii.
kodaňský
Toba
Kodaň
Tivoli
26
article
Zastavili jsme se spolu po dlouhé pause
mých smutných návratů domů, když jsi za
každé léto vyrostla o jednu hlavu. A prochá-
zeli jsme se spolu, když kolem nás defilovaly
řady zajištěných a bezstarostných existencí,
řady dlouhé chvíle a nudného zívání a ele-
gantní blaseovanosti nejvyššího světa, řady
eroticky posedlých mladiků v bílých, vyžehle-
ných spodkách a tmavých kabátech, s pečli-
vým obličejem a vypěstěnými těly ze sluneč-
ních i dešťových koupelí v moři, řady doko-
nalého vkusu a slohové chůze. Zastavovalí
jsme se a procházeli po Strögetu, šoupajíce
vytrvale podešvy o hladký chodník v krát-
kých krocích promenády, když kolem nás to
šumělo bezdechou konversací a blýskalo se
úkosy laskavých, svůdných a ztrhaných po-
hledů. Hučelo to, bouřilo a hřmělo spokoje-
ností v houpavém pohybu hlav na rovině,
jako hučí a bouří moře ve své majestátní spo-
kojenosti s neklidným temenem kolébavých
vln. Chut a sytost a plnost a přebytek křičely
pronikavými falsety do hudby tvrdého dna
útrob Kodaně. A líně zvonily zvonky na krku
unavených själlandských klisen, klusajících
s dutým našlapováním obrovských huňatých
kopyt před jednopatrovým omnibusem fre-
deriksbergské tramwaye. Po celé délce se táhl
sladkomodrý puch nekonečných bilů, který
mi dráždí slizníci na dístanci tisíce kilometrů
a jitří ve mně věčnou touhu po kodaňské uli-
ci, smíšený s tupým bučením a elektrickým
tepotem o membranu trouby chauffeurů
s dískretním cvakáním obitých kol o vypouklý
hřbet asfaltové ulice, tlumeným měkce širo-
kou gumou. — —
Ströget
Kodaň
27
article
Denní spěch a bezúčelné křižování sem
a tam a sjednocení všech pod nutností téhož
podvědomého prapudu a všeobecná koketerie
a ucházení a nejpřítulnější projevy lásky k
bližnímu — ohlušující hřmot a trhavé kmi-
tání hlav a kol a vozů — zlaté sloupy prachu
s benzinovou vůní na sluneční straně — déšt
a plískanice s větrem mořských dálek — vý-
slunný klid svátečního dopoledne na Strö-
getu — toť burácivé sloky ód a zpěvů Tvo-
jích ulic, Kodani! —
Veliký Strögetl
Ströget s Frederiksberggade, Vímmel-
skaftetem, Amagertorvem a Ostergadel Ko-
daňský Ströget mezi Kongens Nytorvema
Raadhuspladsem, arterie obou srdečních ko-
mor těla Kodaně, z nichž se přelévá krev
Strögetu v liných a silně bušících pulsech,
roztáhlé střevo kodaňského břícha, v němž
to kručí nejhladovějším životem velkoměst-
ských sensací a všeobecných dostaveníček!
Ströget, který miluji pro jeho radost a
šumot a prach a puch a křik, Ströget, který
milují v pražícím slunci, jež roztavuje jeho
asfalt, a v dešti, když se šíří kaučukový zá-
pach od gumových svrchníků, a v mlhavé zl-
mě s kluzkou vrstvou blátal
Ströget, který miluji pro jeho Ellenl
A Tivoli, kde jsem Tě tak často potká-
val po parných dnech lázní a procházky!
Drahé Tivoli, kde jsem Tě víděl poprvé, když
rozpuštěné krátké vlasy se Ti kroutily nevá-
zaně po úzkých lopatkách a jalová prsíčka
byla ještě vtlačena a netušící o své příští
plnosti a ladném klenutí zatvrdlé elastičnosti.
Kostkovaná sukýnka Ti sáhala po kolena av
Vímmel
Ströget
Kodaň
Tivoli
Kongen Nytorvema Raadhusplads
Ostergadel ko