ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 44ad38e0-8f0e-11dd-b94a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 27 celkem · entity: person 30, place 27, org 4, work 2
1 masthead
6. dubna 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 90.
3 masthead
Pařisk vyhrazen
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH, Ypsilon: . . . . . . . »Opičí ručka.« Srbská národní píseň: , Smrt vojvody Prijezdy. Dačič 2.: . . . . . . .Učitel Obrad a jeho žáeí Walter E.: . . . . . . Zpěv kodaňské ulíce. Novotný O.: . . . . . Ukolébavka. Konopnická M. . . . . Při otevřených dveřích. Obrázky z balkán. války Vl. Sís: . . . . . . Vzkaz.
Sís
6 article „Opičí ručka“.
„Opičí ručka“. (Ze starých poznámek cestovních.) Tehda před lety několika, když jsem se vracel z dvouměsíčního výletu do Dalmácie. nastoupil jsem zpáteční cestu po dráze přes Hercegovinu a Bosnu. Nejraději bych se byl plavil zas parníkem do Terstu, a nějakým hodně zdlouhavým, abych co nejvíce užil moře. Avšak společník můj přál si viděti obě řečené země, tehda ještě okupované a po- sud nepřivtělené k mocnářství, a již z Prahy jsme měli zaplacené okružní lístky přes Mostar, Sarajevo, Slavonský Brod, Pešť Vídeň, i nezbývalo nic jiného. Pozdějí jsem arci nelitoval, ale těžce jsem se loučil s Adrií. A když nás vlak vynášel výš a výše, po sráz- ných skalách a přes úzké hřbety, stále výše k Sv. Ivanu, a když nám posledně zmizela modrá hladina Adrie, bylo mi neskonale trud- no. Zachvátila mne tesklivá tucha, že již ni- kdy moře neuvidím, a v té chvíli byl byc obětoval celý okružní lístek a vrátil se do Gruže. Ale vlak neúprosně supěl výše a ted se před našimi zraky rozkládalo jen moře skalné. U večer byli jsme v Mostaru a ubytoval jsme se ve velikém hotelu „Narentě“, vy- stavěném v první době okupace vládou, aby cizinci a zvláště vysocí vojenští hodnostové měli kde bydleti, neboť „hotely“ z časů ture- ckých poskytovaly málo pohodlí. Přespal jsme v prvém patře ve velikém sále, v němž bydlely za návštěv Mostaru i nejvyšší osob- nosti ode dvora a jehož ohromná okna byla asi dva metry nad podlahou, a brzy ráno byli jsme na nohou, abychom si prohlédli město aspoň povrchně, než se dostaví objednaný průvodce, mladý Srb mohamedán.
Adrie Ivan Srb Dalmácie Hercegovina Bosna Terst Praha Mostar Sarajevo Slavonská Brod Pešť Vídeň
7 article
Již z Dubrovníka slibovali nám dvě nej- lepší věci, jimiž prý Mostar vyniká: nejlepší víno „crno“ i bílou Žilavku, a nejryzejší ja- zyk. Řeč v Mostaru i v okoli prý může býti nazvána srbskou toskánštinou. O víně jsme se přesvědčili hned prvního večera. Pili jsme tmavé „erno“, které se roz- lévalo jak oheň všemi žilami, rozjařovalo mysl, rozpoutávalo jazyk, plašilo všechny chmury. Méně jsme za dalšího pobytu mohl posouditi jazyk, ač i nám nezkušeným jevi se značný rozdíl mezi mluvou zdejší a „dal- matštinou“ dubrovnickou, která se srbochor- vatštině podobá asi tak, jako se kdysi podo- bávalo češtině pověstné pražské vyjadřování tohoto rázu: „Hausmistr pucuje fotrovi na konku štábrlí šláfrok.“ Taky chorvatština dubrovnická je vlastně zpaškuděná vlaština s koncovkami slovanskými, aspoň jak se na ulíci mluví. První naší pochůzkou v Mostaru byla ce- sta na poštu pro dopisy. A jak tu kráčíme dlouhými kroky za krásného, svěžího jitra májového, rozhlížejíce se novým okolím, zdá se mi pojednou, jakoby o krok za mnou po- pleskávalo cosi po chodníku. Ohlédnu se — a tu cape malé, černo- vlasé, černooké děvče así osmileté nebo de- sítileté, snědé jak uzenina, v odraných ša- tečkách. Jeho bosé a prachem pokryté nohy tepou půdu a působí pleskavé ty zvuky A děvče vztahuje ke mně ruku. Rád bych slyšel její hlas, jako jsem slyšel již z několika dětských úst, přelíbezný, dojímavý, i táži se: „Co chceš, dítě? Děvče neodpovídalo, jen hubenou ruku vztahovalo. „Snad je němá,“ pravím ke společník svému.
jítsítiletý Mostar
8 article
Ale tu odpověděl za děvče kdosi jiný Po druhé naší straně a téměř v patách za námi kráčel vojenský šikovatel — a kra- jan. Neboť uslyšev mojí otázku, pronáše ochotně: „I není němá, jen kdyby chtěla mluvit Je to takový neřádný spratek z cikánské uli- ce za městem. Má čich jako pes, každého ci- zince hned vyčenichá a žebrotou obtěžuje To je mostarská Opičí ručka — jen se podí vejte. A nic jí nedávejtel Slova krajana šikovatele zněla mi tvrdě necitelně. Budiž, ať jí nedá, nechce-li. Avšal my jsme tu dnes a zítra kdes. Co záleží n nějakém krejcaru. Nevím, rozuměla-li taky malá cikánka každému jeho slovu, ale nepo- chybně chápala, že nás poddůstojník varuje neboť po něm šlehla hněvivým pohledem. Teprv teď, upozorněn jeho podivným po- jmenováním holčice, kteréž jsem posud hle- děl do tváře, povšiml jsem si otevřené dlan její vztažené pravice. Vskutku opičí ručka! Dlouhá, útlá, ten kých prstů, a plocha celé dlaně šedivě modrá až do fialova, a kůže plná drobných vrásek a rýh, jako vídáme ve zvěřincích u malých opie. I samy články tenkých prstů jakoby byly nějak nepravidelně rozdělené. Učiněná ruk opičí. Ještě se k nám ohlédl šikovatel, kráče jící teď již před námi, a pronesl opovržlivě- „Zhlídla se máma nejspíš na nějakén orangutanu... Nevím, slyšela-li a rozuměla-li čili nic ale druhý hněvivý pohled „Opičí ručky“ stih vojína za jeho projev. Avšak to nebyl pohled očí dětských. Bylo to jako vyšlehnutí zrako dospělé bytosti ženské, vědomé si dokonale že tu má činiti s nepřítelem, jenž chce zabrá- niti, aby nedostala krejcaru almužny. A kdyby pouhý lidský pohled mohl na smrt uštknouti rázem otráviti, šikovatel byl by se skácel Tolik nenávisti vyšlehlo ze zraků drobnét postavičky v cárech.
Dlouhá
9 article
Kdyby se nebyl šikovatel vmísil, snad by bylo děvče z cikánské čtvrti pod Mostarem capalo dále za námi neobdarováno. Ale zdále se mi, že třeba je za utrpěné příkoří usmířiti. i vložil jsem do vztažené modré dlaně drobný peníz. Děvče nepromluvilo, ale malá ruk rázem se zavřela, zaťala, jakoby se žebračka obávala, že jí kdosi dárek zas vyrve. Zasta- vila se a podívala se na dlaň teprv když jsme popošli, načež loudavými kroky dala se v ji nou stranu. Za chvilku dohonili jsme krajana šiko- vatele. Pohodil hlavou, podíval se na mne stranou a řekl ke mně polo soustrastně a polo káravě: „Teď jí máte na krku, když jste jí dal jednou. Potkáte ji třeba desetkrát za den vždy bude znova žebrat a nezbavíte se jí, do- kud nedáte zase krejcar. Holenku, to je sn svízel s pancharteml“ Zdálo se, že správně prorokuje. Odpůldne. když jsme podnikli procházku v blízkém okolí Mostaru, a to s větší společností krajanů a s dvěma zdejšími občany, kde se vzala tu se vzala Opičí ručka. Ani nehlesla, jen úzkou, madrou ruku vztahovala, upozorňujíc tak na své podivné znamení a zdůvodňujíc tím svoji žebrotu.
Mostar
10 article
Domácí lidé zapuzovali ji, poznamená- vajíce, že malá ta neodbyta je horší než zim- nice, ale od krajanů přece dostala nějaký krejcar. „Tím již naše náklady cestovní příli nevzrostou,“ odpovídáme, „a ať na nás malá ta nešťastnice někdy vlídně vzpomene.“ Nebo dívčina byla patrně přece jen němá. Ale za to tím výmluvnější byly její veliké. černé zraky. Bylo k večeru, když jsme se vraceli do města, neboť na cestě přepadl nás prudký déšť, jejž jsme přečkali v malé „kavaně“u silnice, jejíž majetník Srb mohamedán vaříl nám hustou černou kávu po turecku v ma- lých měděných konvicích (djezve) přímov peci, na žhavém uhlí, a naléval do droboun- kých číšek, číšku — za tři krejcary! A to již proto, že v nás viděl „panstvo“. Den před tím cestou do Mostaru platili jsme ji na nějaké zastávce dvěma krejcary.
Srb Mostar
11 article
Byli jsme kdesi blízko nádraží mostarské- ho, když jsem si chtěl zažehnoutí doutník. avšak pouzdro moje bylo prázdné. A tu mne upozorňuje kamarád, který čadil jen cigare- tami, že snad na nádraží dostanu. Ale ovšem žet! Vždyť jsem si včera všiml tamní tra- Omlouvám se společnosti, spěchám z kuřivem. Nová nehoda. Nemám drobných, třeba proměniti desítku. Zdrželo mne to chví- li, neboť prodavačka zkoumá bedlivě ban- kovku, není-li snad falešná. Sáhovými kroky spěchám potom ke společnosti, aby dlouho nečekala, a cestou chvatně zastrkuji drobnou minci do kapsy. Chřupe mi pod nohama čerstvý štěrk sil- nice a náhle za mnou cosi zazvoní, jakoby na kamení padl stříbrný peníz. Skutečně zdá se že mi z hrsti vypadla korunka. Zastavím se hledám, ale kamení je tak vysoko nasypáno. že upadla-li mí korunka, zmízela v něm, uto- pila se. Nechci hledati, abych druhů nezdržo- val, a skoro se taky stydím za svou nepozor- nost. Ještě nikdy jsem neztratil peněz, pokud pamatuji. Ale vše zavinil spěch. Nikdy ne spěchejte a nic neztratitel Ani jsem si hrubě nepovšiml několika ma- lých uličníků v červených fesech, skotačících opodál, peroucích se, a ještě dále sotva že se mi jen tak mihla malá postavička dívčí v ro- zedrané suknici. Čert vzal korunku, pravím k sobě, a chvátám dále. Ale tolik jsem si přece uvědomil, a spíše jen jsem tušil než očima viděl, že jedva jsem něco kroků urazil, shlukli se malí skotáci na místo, kde zazvonil upuštěný peníz. Nebylo pochyby, zaslechli to i ti mládenečkové a ted hledají. A ještě o chvíli pozdějí ozval se po- divný vášnivý zvuk, nepodobný hlasu lid- skému, ale cosi jako zaječení nebo skřek ptáka dravce.
12 article
To mne donutilo, abych se ohlédl. A hle čtvero nebo patero malých těch bosých ulič- níků válí se tam v jednom klubku na ostrém. bodavém štěrku. Rvou se o něco, všichni se všemi, a ječí při tom a řiči. A mezi nimi vál se děvče v rozedrané suknici. Chlapci útočí na děvče, děvče na chlapce. Cosi mne nutká. abych šel děvčeti na pomoc, neboť je zřejmo, že v nejbližším okamžiku podlehne přesile snad zkrvaví. Ale než jsem domyslil a roz- běhl se, tu již děvče vzehopilo se, poráží kluky jednoho po druhém neodolatelnými ra- nami drobných pěstí svých, poslednímu kleká na prsa, buší do něho, rve mu cosi z hrsti. A z hrdla vyráží pronikavé skřeky, podobné prvému, jenž mne na bitku upozornil. Teď malá lítice zdolala i kluka posled- ního, rázem cosi mu vyškubla, vzchopila sea běží ke mně s pravicí vztyčenou. Mezi pal- cem a ukazováčkem leskne se v záři slunečné cosi bílého — moje ztracená korunka. „Opičí ručka“ vyrvala ji malým nálezcům, jejichž počínání byla sledovala. Přibíhá s porvanými vlasy a v suknici ještě rozedranější než ráno snědé její tváře jen hoří, úzká její dětsžá hrud pracuje, až jí z hrdla supí, oči vítězně planou. Mlčky podává mi peníz. Zcela bezděčně sáhl jsem po něm, ale hned vzpamatovav se vracím jej holčici pravím „Tu máš, nech si, co jsi vybojovala. Ale děvče prudkým posunkem odmítá, vrlí hlavou, a sahajíc modrou opičí rukou do kapsy suknice vytahuje a okazuje mi, co ode mne dostala ráno a co dostala ještě pak od- poledne, jakoby chtěla říci: „Nechci víc než co jste mi dalí — korunka je tvá.“ A nepřijala ji. Třetího neb čtvrtého dne odjížděli jsme z Mostaru a „Opičí ručky“ již jsme nespatřili.
Mostar
14 title
Smrt vojvody Prijezdy. Vuk, II., 84.
Prijezda Vuka
15 article Srbská národní píseň. Přeložil Jos. Hole č el
Srbská národní píseň. Přeložil Jos. Hole č el Častá psaní chodí za psaními, od koho to, komu-li to chodi? Od Mehmeda, tureckého cara, psaní chodí do Stalatě hradu, Prijezdovi chodí vojvodovi- „Oj. Prijezdo vojevodo, slyšížl Hned mi pošli tyto tři své statky prvý statek: žavli všehosečnou, která seče kamení i dřiví. seče strom, i skálu, ocel chladnou, druhý statek žádámu koně tvého Jeřába, jenž přeletěti může skokem jedním dvě za sebou hradby třetí statek: tvoji věrnou ženu. Do psaní se vojevoda dívá, v jedno dívá se a druhé píšei „Mehmed-caři, turský hospodářil Zeber vojska, kolik tobě libo, pod Stalat přijď, kdy je tobě libo, útokem ho ber, jak tobě libo, a já statku žádného ti nedám pro sebe já ukoval si žavli. pro sebe jsem odchoval si koně. pro sebe jsem věrnou pojal mílouy žádného ti svého statku nedám. Zdvihl vojsko turecký car Mehmed, s valným vojskem pode Stalať přítrh tři mu roky dní bil v hradby pevné, aniž mohl stécí jich a dobýt. pro hanbu se nechtělo mu vrátit. Jednou časně na neděli z rána popjala se Prijezdova mílá na cimbuří stalaťského hrádku, do Moravy dívala se řeky ana mutná pode hradem teče. Promluvila Prijezdova žena Oj. Prijezdo, drahý hospodářil Já se bojím, drahý hospodáři, podkopem že vyhodí nás Turci. Prijezda jí vece vojevoda: „Mlčiž, milá, abys oněměll
Jos Mehmed Prijezdův Turek Stalata hrad Morava mutný pod hrad Mehmedcar
16 article Jak být může pod Moravou podkop?
Jak být může pod Moravou podkop? V neděli, jež na to byla prvá, na Stalati do chrámu šli páni, služby boží odstáli si v chrámě, a když páni z chrámu vycházeli vojevoda Prijezda jim pravil. „Vojvodové, moje křídla pravál Křídla moje, vy mne ponesetel Poobědvat pojďme a se napit, po obědě bránu otevřeme, na Turky se hurtem vyhrneme, a dál, co dá milý bůh a štěstí.“ Zavolal pak na svou věrnou milou „Doskoč, milá, do podzemních pivni a nám přines rakije a vína. Jela vzala dvoje zlatých konvic, pospíšila do podzemních pivnic. A když paní před pivnici doslaa pivnice je plna janičarů. do střevíců vína natáčeji, jí na zdraví, Jele, připíjejí i za pokoj Prijezdovy duše. To když Jela uviděla paní. konve zlaté upustila z dlaní, pospíšila do stolovny panské: „Zlé tí víno, drahý hospodářil zlé ti víno, rakije ti horšil Pivnice je plna janičarů. do střevíců vína natáčejí. na mě zdraví sobě zavdávají, tebe, pane, živa pohřbívají, pohřbívají, za tvou duší pijou.“ Od stola hned všichni vyskočili, na Stalati otevřeli bránu. na Turky se hurtem vyhrnuli, bili se a sekali se s Turky. Šedesáte zahynulo vojvod. ale Turků padlo na tisíce.
Vojvoda Turek Morava
17 article
Prijezda v hrad vojvoda se vrátil, hradní pevně zatarasil bránu, a svou chopil šavli všehosečnou. Jeřábovi hlavu uťal koni: Jeřábe můj, prvý statku milý nedám tebe tureckému carnl A žavli si zlomil všehosečnou: „Všehosečko, moje pravá ruko, turecký car nesmí tebe pásati“ Odebral se do pokojů hradních, za ruku jal svoji věrnou milou: „Jelice má, moje hlavo moudrál z obého co volíš: se mnou zhynout nebo býti Turčínovou milou?“ Jela slzy roní a dí moudřet „Volím s tebou čestně zahynouti, nechci v hanbě milovati Turky nechci vzdát se víry pravoslavné. ctný kříž nechci pošlapati Kristův. Za věrné se oba jali ruce, na stalaťskou vystoupili hradbu, a tu paní promluvila Jela: „Oj. Prijezdo, drahý hospodářil Morava nás řeka odchovala, Morava nás voda pochovalal Spolu vrhli v Moravu se řeku. Mehmedu již Stalať nevzdoroval, sultan Mehmed Stalať opanoval, avšak nevzal Prijezdových statků A car klnul stalaťskému hrada: „Bodej dříve propadl se, hradel Tré jsem tisíc přivedl sem vojska pět set odtud odvádím si s hanboul
Prijezda Turčínův Turek Kristův Mehmed Morava
18 title
Y psílon.
19 article Učitel Obrad ajeho žáci.
Učitel Obrad ajeho žáci. Ukázka srbské lidové četby. Napsal ž. Dači Z 2. vyd. jeho knížky: „Proste přiče“ přel. J. H. Obrad Radič déle než patnáct let sloužil jako učitel ve vesnici Miljevu. Mnozí jeho žáci jsou již odrostlí lidé. V Miljevu vedlo se mu dobře. Všichnis ho vážili a poslouchali ho: starší jako bratra přitele, mladší jako svého otce, neboť každého dobře vždy dovedl naučiti a každému v ne- štěstí přispěti. Ale přece bylo třeba, aby ode- šel z Milieva. Děti jeho vyspěly pro vyšší ško- ly, jakých je jen ve větších městech a on po- žádal za přeložení do města, kde by je mohl do škol posílati. Poněvadž Obradbyl dobrý učitel, vyho- věli jeho prosbě a přeložili jej do města a uči- telem v Miljevu naznačili dle Obradovy vůle Božidara, jeho žáka, který se již byl na učitele připravil.
Prost Obrad Obradův
20 article
Obrad právě pracoval ve škole se svými školáky, když mu přínesli dopis, ve kterém mu oznamovali, že je přeložen do města. A ačkoliv sám byl zadal o přeložení a očeká- val, že žádosti bude vyhověno, přece pojala jej lítost, když přečetl dopis. Tedy opustiti své žáky, kteří mu tak přirostli k srdci a opu- stiti místo, kde ztrávil značnou část svého ži- vota? Zrovna uložil školákům, aby napsali obsah jedné národní písně. Děti byly vtipné hlavy a pilně se činily. Dlouho na ně hleděl. V myšlenkách zalétl v dávnou minulost a vzpomínal na tolik žactva, kterému on ote- vřel očí, naučiv je čtení a psaní a tolika jiným užitečným vědomostem. Na oči mu přicházely výjev za výjevem minulých událostí. Vzpomí- nal na všechny útrapy, které měl při své trud- né učitelské prácí, ale vzpomínal i všech rado- stí a rozkoší, které zažil v oné době, kdy pa- třil na to, jak dilo se mu daří a jak žáci v uče- ní pokračují. Bylo mu za těžko, že se must odloučiti od těch všech, jež po leta uváděl na cestu dobrých Srbů a řádných lidí a kteří vždycky bylí poslušní jeho slov a dle nich se zařizovali.
Ted Srba Vzpomí
21 article
Rychle roznesla se zpráva po vesnici, že učitel Obrad jest přesazen. Všechny to zamr- zelo a nejvíce žáčky dobrého učitele. Hleděli na svého učitele, jako kdyby se ho chtěli otá- zati: „Proč nás opouštiš, dobrý učiteli? Co pak jsme nebyli hodní a pilní? Neb byli. jsme neposlušní?“ Učitel chápal pohledy svého žactva a od- pověděl jím: „Drahé mé děti! Byly jste jak do- brými dětmi, tak řádnými učedníky. Jsem s vá- mi spokojen a jest mi líto, stejně jako vám, že se rozcházíme. Ale povinnost k rodině přinu- tila mne, abych zažádal o jiné místo. Budte pilní a poslušní, jako jste byli vždycky dosud Dostává se vám dobrého učitele a budete něm míti staršího přítele a bratra, jako ve mně jste měli otce i přítele.“ Nadešel den odjezdu. Od časného jitra plno lidí se hemžilo kolem učitelova domu. Ce- lá ves se tam sešla. Všichni přichvátalí rozlou- čiti se s učitelem, kterému za tolikeré proká- zané dobré činy byli povinováni. Přišli, aby mu poděkovali, že je po leta učil a každého vedl k dobru v jejich vesnici. Byli tu všichná žáci Obradoví: i tí, kteří již byli ukončili ško- lu, i oni, kteří ještě byli ve škole.
22 article
Jeden z těch žáků, který již dávno vycho- dil školu, přinesl pěkně vázanou knihu, v níž byli vepsali svá jména všichni žáci učitele Obrada, kteří tehdy byli v Miljevu. „Pane,“ pravil on k učiteli, „ty jsi dobrý díl svého věku ztrávil v naší vesnici. Jest nás několik set, jež jsi ty naučil číst a psát, sezná- mil s minulostí našeho národa, vedl a učil býti čestnými a řádnými lidmi, ctíti starších, býti hotovu zemříti za svou domovinu. Všem nám otevřel jsi oči, že můžeme zřiti, co bylo, a dle toho, abychom mohli souditi o tom, co bude. Naskytly se i trapné chvíle, když jsi nás tomu všemu učil. My nejsme s to za vše ono ti za- platiti, co jsi vyzdvihl kolem nás a vůbec ni- kdo není schopen, aby ti to nahradil. Pročež tě prosíme: přijmi tuhle knihu, kterou na důka díků ti přinášíme. Ta nechť ti nás připomíná.“ Učitelovi slzy vstoupily do očí. „Diky vám, mé děti,“ odpověděl žákům. „Není mi lito starostí a námahy, které jsem s vámi míval, neboť vidím, že símě, které jsem zasíval, vydalo plod dobrý a že moji žáci bu- dou vždy hodnými syny svého junáckého čestného národa. Já na vás nikdy nezapo- menu. Na to jali se k učítelovi přistupovati ostatní žáci.
Obrad Diké
23 article
Jeden donesl plnou ošatku krásných, vel- kých hroznů a pravil: „Přijmi toto, pane, n vzpomínku. Jsou to hrozny z té révy, kterou dle tvého návodu jsem zasadil a pěstil. Druhý přinesl velmi pěkný, ze dřeva zho- tovený kalamář, který sám vyřezal: „Tuť, pa- ne, malá upomínka ode mne. Sám jsem to zho- tovil. Tys mne naučil té užitečné práci.“ Třeti přinesl plnou sklenici medu a prosil učitele, aby ji přijal: „Kéž by se ti, pane, ho- dila na cestě a nechť ti připomene tvého žáka. jehož jsi naučil, jak zacházeti se včelami.“ Každý byl něco uchystal pro dobrou vzpo- mínku svému učiteli. Učitel všem vřele děkoval a sám každé- mu po něčem zanechal na památku: jednomu vlastnoručně nakreslenou vladařovu podobíz- nu, jinému pěkně svázanou knihu, kterou sám svázal ve školní pracovně, třetímu kuklu do včelína, rovněž vlastnoručně vyrobenou, čtvr tému ptáčka, kterého vlastní rukou vypiplal. Nadešla chvíle rozloučení. Všichni přístu pují k učitelovi a on s každým se loučí. Starý mladý, odrostlí i děti roní slzy. I učiteli slzy kanou z očí. „S bohem, bratři a přátelé! S bohem, děti a žáci moji! S bohem! Díky vám!“ — loučil s učitel se všemi. „S bohem, pane a dobrodinče náš!“ všichni mu odpovídají, hledíce za vozem, n němž stále dál a dál se vzdaloval jejich dobr učítel.
24 article Zpěv kodaňské ulice.
Zpěv kodaňské ulice. (Mé dánské přítelkyní Elleně Jensenové.) Napsal Emil Walter. Vedla sis kolo jako poslušného psa. šl jsi nepatrnou nožkou po okraji chodníku cykl Ti capal dole všema drátěnýma nohama po neslyšitelných tlapkách napiaté pneuma- tiky. Na řídítkách se kroutil balíček odpoled- ního nákupu, pro který ses vypravila do města. Potkal jsem Tě na Strögetu, kdya jsi koketovala se všemi a s nikým, když Tvoje modré oči měřily a vážily a dráždily urostlá těla kodaňských hrdin Strögetu, osmahlýck z krátké dovolené a opařených horkem čer- vencového odpůldne. Potkal jsem Tě ve Tvém tradicionálním modrém závoji přes klobouk podvázaném a přehozeném do zadu s dlouhý- mi křídly, zkleslými nyní a splývajícími, jea jindy šlehaly do větru při valkýřím pádění boulevardem Nörrevoldgade, když se Ti sa- mou horlivostí množily futuristicky Tvé dro- bounké střevíčky s bravurním pohybemv útlých kotnících. šla jsi koketním krokem, dánsky štíhlá a s dokonalými proporcemi, s rozměřenou elegancí forem a s dvěma šíleně modrýma očima a s dvěma koketními důlky ve tvářích.
Jensen Emil Walter kodaňský ulice Ströget
25 article
Měl jsem z Tebe radost, tak jak jsi šla s bezstarostnou a bezmyšlenkovitou hlavou, pohozenou z těžištné přímky, a s rozštěpe- nou bradou do předu, až Ti z pod krvavého retního oblouku, pootevřeného v roztomilé domýšlivosti, svítila řada nejjemnějších zoub- ků — dokonalý obraz všech Dánek kodaňské promenády a personifikace kodaňské ulice v nejskvělejším stylu. V Tobě zredukovalo okolí všechny své typické přednosti od rozkošných pih až po dovolenou nevázanost a upřímné řehtání. Nevybočuješ z kontur prototypu dán- ské dívky asfaltových ulic kodaňských, sama jsouc jejím prototypem. A kdybych se Ti chtěl zavděčit, pak bych Tě nazval prostě Kodaní, velikou Kodaní, již miluji pro její Ströget a pro její Langelinii a pro její Tivoli, kde jsem ani na okamžik ne- byl vyproštěn z kouzelných kruhů, které ko- lem mne opřádaly modrooké čarodějky. Ne- bránil jsem se, když se mi stahovaly kolem hrdla úže a úže, až ve ztřeštěném rozmaru přísného vyloučení všech jsem se vzhlédlv Tobě, nejmenším atomu kodaňského prvku, který je prvek sám, se vší podstatou bez roz- měrů a váhy — tedy Kodaň sama. A chci-li nyní vzývat vroucí apostrofou královskou a velkou Kodaň, pak přijmi moji chválu, která je docházející ozvěnou veliké symíonie kodaňské ulice, Ty sama, jež jsi vtělená Kodaň, zosobněné velkoměsto sever- ského jara a léta. Potkával jsem Tě na Strögetu, v Ti- voli, na Langelinii.
kodaňský Toba Kodaň Tivoli
26 article
Zastavili jsme se spolu po dlouhé pause mých smutných návratů domů, když jsi za každé léto vyrostla o jednu hlavu. A prochá- zeli jsme se spolu, když kolem nás defilovaly řady zajištěných a bezstarostných existencí, řady dlouhé chvíle a nudného zívání a ele- gantní blaseovanosti nejvyššího světa, řady eroticky posedlých mladiků v bílých, vyžehle- ných spodkách a tmavých kabátech, s pečli- vým obličejem a vypěstěnými těly ze sluneč- ních i dešťových koupelí v moři, řady doko- nalého vkusu a slohové chůze. Zastavovalí jsme se a procházeli po Strögetu, šoupajíce vytrvale podešvy o hladký chodník v krát- kých krocích promenády, když kolem nás to šumělo bezdechou konversací a blýskalo se úkosy laskavých, svůdných a ztrhaných po- hledů. Hučelo to, bouřilo a hřmělo spokoje- ností v houpavém pohybu hlav na rovině, jako hučí a bouří moře ve své majestátní spo- kojenosti s neklidným temenem kolébavých vln. Chut a sytost a plnost a přebytek křičely pronikavými falsety do hudby tvrdého dna útrob Kodaně. A líně zvonily zvonky na krku unavených själlandských klisen, klusajících s dutým našlapováním obrovských huňatých kopyt před jednopatrovým omnibusem fre- deriksbergské tramwaye. Po celé délce se táhl sladkomodrý puch nekonečných bilů, který mi dráždí slizníci na dístanci tisíce kilometrů a jitří ve mně věčnou touhu po kodaňské uli- ci, smíšený s tupým bučením a elektrickým tepotem o membranu trouby chauffeurů s dískretním cvakáním obitých kol o vypouklý hřbet asfaltové ulice, tlumeným měkce širo- kou gumou. — —
Ströget Kodaň
27 article
Denní spěch a bezúčelné křižování sem a tam a sjednocení všech pod nutností téhož podvědomého prapudu a všeobecná koketerie a ucházení a nejpřítulnější projevy lásky k bližnímu — ohlušující hřmot a trhavé kmi- tání hlav a kol a vozů — zlaté sloupy prachu s benzinovou vůní na sluneční straně — déšt a plískanice s větrem mořských dálek — vý- slunný klid svátečního dopoledne na Strö- getu — toť burácivé sloky ód a zpěvů Tvo- jích ulic, Kodani! — Veliký Strögetl Ströget s Frederiksberggade, Vímmel- skaftetem, Amagertorvem a Ostergadel Ko- daňský Ströget mezi Kongens Nytorvema Raadhuspladsem, arterie obou srdečních ko- mor těla Kodaně, z nichž se přelévá krev Strögetu v liných a silně bušících pulsech, roztáhlé střevo kodaňského břícha, v němž to kručí nejhladovějším životem velkoměst- ských sensací a všeobecných dostaveníček! Ströget, který miluji pro jeho radost a šumot a prach a puch a křik, Ströget, který milují v pražícím slunci, jež roztavuje jeho asfalt, a v dešti, když se šíří kaučukový zá- pach od gumových svrchníků, a v mlhavé zl- mě s kluzkou vrstvou blátal Ströget, který miluji pro jeho Ellenl A Tivoli, kde jsem Tě tak často potká- val po parných dnech lázní a procházky! Drahé Tivoli, kde jsem Tě víděl poprvé, když rozpuštěné krátké vlasy se Ti kroutily nevá- zaně po úzkých lopatkách a jalová prsíčka byla ještě vtlačena a netušící o své příští plnosti a ladném klenutí zatvrdlé elastičnosti. Kostkovaná sukýnka Ti sáhala po kolena av
Vímmel Ströget Kodaň Tivoli Kongen Nytorvema Raadhusplads Ostergadel ko