1
masthead
20. dubna 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 107.
3
masthead
Palisk vyhirazen
5
article
OBSAH:
U krajanky doktorky. Hosten
u olců Fraujeveů.
. Sestřenice Nanynka.
Renard J.4 . . .
Jeronym J.: . . . Farář z Habovky.
Binet-Valmer: . . Čest.
Nanynka
Renard
Jeronym
Habovka
6
article
Ypsilon : . . ..
7
article
U krajanky doktorky. Hostem
u otců Franjevců.
U krajanky doktorky. Hostem
u otců Franjevců.
(Ze starých poznámek cestovních.)
Seděli jsme v mostarském hotelu „Na
renta“, obědvajíce. Ještě jsme nebyli hotovi
když přišel pikolo:
„Jest ve vestibulu nějaký pán, přeje
s vámi mluviti.
A pikolo podával mi navštívenku: Gjur
Džamonja, redaktor „Osvitu“,
Podivil jsem se, kterak tu o mně kdoví
Nikoho zde neznám a jsem tu vůbec teprv
několik málo hodin, od včerejšího večera
Vzchopím se, spěchám do předsíně hotelové
Tu mne pozdravuje mladý, urostlý, statečný
muž vlidného pohledu.
„Molim (prosím) vás, promiňte,“ pronáš
zvučným hlasem. „Zvěděl jnem, že jste zaví-
tal. Zdráv jste došel! Přicházím, abych vát
pozdravil a nabídl svůj průvod, nevyznáte-l
Velice mne potěšila tato vzácná kole
giální pozornost.
Gospodin Džamonja ještě se omluvil, že
vyrušuje při obědě, ale počital, že nás tak
nejbezpečněji zastihne, než zase vyjdeme do
města nebo v okolí. Umluvili jsme tedy schůz
ku na druhou hodinu.
A když potom přišel, bylo skoro prvn
jeho otázkou:
„Víděli jste již svoji krajanku, gospodjiee
(slečnu) Keckovou, naši ljekaricu?“
Odvětil jsem, že znám doktorku slečnu
Bohuslavu Keckovou dávno z Prahy, ale zde
jsme jí posud navštíviti nemohli, prohlížejíce
dopoledne město. Hned nabídl, že nás k n
zavede.
Slečna Kecková bydlila v útulném, starém
kamenném domku, jehož celé patro obývala
Uvítalá nás velmi přívětivě a měla upřímnou
radost, že vídí zas krajany a známé, skoroj
zraky zvlhly.
Džamonja
Keckův
Praha
Gjur Džamonja
8
article
Nepříznivý osud nedopřál této dámě, aby
působila ve vlasti. Byla průkopnici vyššího
ženského vzdělání, vystudovala fakultu lékař-
skou, doktorátu medicíny nabyla tuším na
švýcarské universitě, načež se někdy v letech
osmdesátých usadila v Praze. Ale příšla před
časně. V Praze nebylo této první české lé-
kařce dovoleno vykonávati praxi lékařskou
— bylo ji dovoleno toliko babiti. Snahy jej
však nesly se výše, i uposlechla po nedlou-
hém pobytu v Praze vyzvání zemské vlády
okupované tehda Hercegoviny a usadila se
v Mostaru jako státní lékařka — a setrvala
tam již na celý život. Do vlasti své navrátila
se jen, aby tu zemřela (17. října 1911).
Avšak tehda byla slečna Kecková ještě
v plné síle, zdráva a plna chuti ku práci.A
byla hodně zaměstnána. K mohamedánkám
nebyl přípuštěn lékař, a byť i měly dušičku
na jazyku. Byla tu tedy lékařka velmi vítána
a taky pilně zaměstnávána, arci nejen u mo-
hamedánek.
Slečna doktorka provedla nás celým svým
příbytkem, v němž bylo zajímavo pobýti. Ne-
věděli jsme, čemu se dřív obdivovati. Byloe
lo učiněné museum. Za dlouhá léta působen
svého v Mostaru léčila slečna i mnoho žen
dětí v rodinách nemajetných, kde nepožádala
a nepřijala za svou pomoc žádné odměny pe-
něžité. Avšak vděčné ženy a matky nebo je-
jich muži a otcové dostavili se po čase s ně
jakým dárkem na památku. Ale mnohdy i pa-
cienti zámožní, vědouce, že to gospu (paní
doktorku zajímá, přinesli krom honoráře dá
rek nějaký a nezbývalo než přijmouti. Nebot
co tamní lid s vážnou tváří, s nemnoha slovy
a z vděčného srdce podává, nelze odmítnouti
Praha
Mostar
9
article
Mnoho věcí pak i slečna sama nakoupila
A tak za léta vyzdobila příbytek svůj množ-
stvím předmětů drobných i vzácnějších, nad
nimiž srdce každého sběratele a milovníka
zvláštností a starožitností musile zaplesati
Bylo tu pestrých výšivek, záclon, pokryvek
a koberců, bylo nádobek mosazných a mě-
děných, nožů a všelikých nástrojů přepodiv-
ných tvarů a nám i neznámého účelu, náčiní
i hříček vyřezávaných ze dřeva i z kosti, se-
dátek a taburetů, obrázků, trepek i pásů —
slovem, hotové domácí museum. Hrálo to vše-
mi barvami, blyštěl se kov i sklo, vzorný po-
řádek i čistota panovaly v malé slečnině do-
mácnosti. Všechny tyto buď levné nebo vzác-
nější předměty byly potěchou mílé české dok-
torky a snad — snad jí dávaly chvílemi zapo-
menouti na starou, milovanou domovinu. Zvo-
lené povolání, jemuž se věnovala se vší láskou
a mnohdy i sebezapřením, poutalo ji k půso-
bišti jejímu, ale srdcem stále zalétalado
Čech.
Okazovala nám slečna jednotlivé věci
vysvětlovala, avšak nový náš přítel pan Dža
monja naléhal, abychom se vybrali do města
i v okolí, a tak po nedlouhém pobytu odchá-
zeli jsme z kamenného domku.
Z úst slečny doktorky zvěděli jsme, jaká
byla v Hercegovině a Bosně za vlády oku-
pační zavedena censura. Politikou ovšem
slečna Kecková se nezabývala. Avšak i práce
odborné, vědecké, tedy i lékařské musely
býti v rukopise předkládány nadřízeným úřa-
dům a teprv po „úřadním“ schválení a povo-
lení směly býti uveřejněny! Vláda okupační
i v takovýchto pracích větřila „státní nebez-
pečenství“.
Dža
Čechy
Hercegovina
Boseň
10
article
Cestou ulicemi viděli jsme, jak je naše
krajanka známa a oblíbena. „Dobar daní —
dobar dan!“ znělo stále kolem nás, a moha-
medánští Srbové v pozdravu svém vznášel
pravíci a kladli ruku na čelo.
Přítel redaktor vyprávěl nám zas něco
konfiskační praksi okupační. Bylo-li číslo ča-
sopisu zabaveno, nesmělo vyjíti nové opravené
vydání s prázdným prostorem, jako se děje
někdy u nás, s pouhým nápisem „Konfisko-
váno“. Musilo býti vyplněno zase textem, aby
čtenářstvo nebylo „znepokojeno“. Ale poně
vadž nebylo vždy hotového materiálu po ruce
pomáhal si redaktor tak, že prostor zabave-
ného článku nebo zprávy vyplňoval — citáty
z bible, někdy celými kapitolami.
Vycházka naše v půvabné okolí Mostaru
v rozkošnou zelenou krajinku (bylo na po-
čátku května), prodloužila se, neboť na zpá-
tečné cestě zastihl nás prudký lijavec. Pose-
děli jsme tedy v „kavaně“ u silnice ve stromo-
řadí. Zde jsme viděli originální hmoždíř na
kávu. Byl to pařez skáceného, uříznutého
stromu, tkvící ještě všemi kořeny v půdě, as
půl metru vysoký. Tento pařez byl uměle vy-
kotlán, vyhlouben, a do této dutiny sypal ka-
várník zrna kávová a palící je drtil na
moučku.
Pozdě odpoledne vraceli jsme se. D
blízkého nádraží vjížděl právě dlouhý vlal
nákladní, plný mohutných kmenů, směrem
k Dalmácii. Sta a sta — ale ne, snad tisíce
kmenů bylo tu naloženo.
„Odkud to dříví?“ táží se.
„To všechno z Bosny,“ dostává se mi
odpověď. „Den co den až i šestnácte tako
výchto vlaků plných kmenů projíždí Mosta
rem, tak se odvážejí bosenské lesy k moři.
Srba
Posa
Mostar
Dalmácie
Bosna
11
article
Pod večer byli jsme zase již ve městě
A tu přítel Džamonja pravír
„Pánové, libo-li vám, navštívíme otce
Franjevce (Františkány). Jsou to dobří moj
přátelé.“
„Nevyrušíme jich?“ táži se. „Nebudeme
obtěžovati?“
„O, rádi vás uvítají.
Zamířili jsme ke klášteru Františkánů
zazvonili u fortny. Ale tu se rozpomínáme
vždyť je s námi dáma, krajanka doktorka!A
ženy, jak známo, nemají do kláštera mníchů
přístupu.
Fráter fortnýř otevřel. Nad zjevem gospy
poněkud se zarazil. Avšak již přichází před
stavený, a když průvodce náš Džamonja uved
a pojmenoval dámu, uklání se důstojný kvar-
dián a pokynem ruky pobízí dále:
„I gospa doktorka nám vítána. Vejdiž
Vejdětež, gospódo (páni)!
Uvedli nás do přijímací světnice, v lev
z chodby, prostorné, klenuté, temné a přece
vlídné, starobylé. Za okamžik byli jsme ob-
klopení asi šestí nebo sedmi klášterníky. Sa-
mé postavy statné mocných hlav, výrazných
tváří, zarostlých hustými, temnými vousy
Brady některých sahaly až po pás. Zde
všichni mníši a snad i kněží nosí brady vou-
saté, neboť mužů bezvousých mohamedán
neváží. Jiný kraj, jiný zvyk. Slušely dlouhé
ty brady těmto řeholníkům rytířského zjevu
velice, temné jejich oči jiskřily.
Zvěděli jsme později, že tito bratři Fran-
tiškáni v ústraní kláštera svého oddávajíse
všelikému studiu. Jeden pěstuje zeměpis, jiný
dějepis, jiný hvězdářství, lékařství, slovem
každý má svůj obor.
„Vy tedy z Prahy?“ oslovil nás jeden
„O znám Prahu českou, dobře znám.
„Jakže, byl jste i v Praze?“ vyhrknu po-
těšen.
Džamonja
Fran
Praha
12
article
„Nebyl, avšak tuto ji znám,“ a popoše
k polici, na níž byly mocné folianty ve vazbě
ze sviňské kůže, přinesl foliant a rozevřel jej
Nevzpomínám již, jakého jazyka to byla knih
se starými dřevoryty, vypsání Prahy. Hne
nám bylo útulněji. A jen jsme se rozhlédli
fráter sklepník přinášel dvě baňky jiskrného
vína, černého i žilavky, a číše, a jiný fráten
položil před nás krabici s výbornými cigare-
tami. Všichni jsme si zažehli, i krajanka dok-
torka, i vlídní hostitelé, kteří nás uctili chle-
bem a vínem.
„Jste vzáční hosté, z daleka, popijte vína
A pozdravujte svou milou Prahu.
Milou hodinu strávilí jsme v klášteře
Důstojní mniši zpytavě nám pohlíželi v tváře
s účastenstvím se vyptávali na Prahu, hovor
plynul, a teď jsem vzpomínal, co nám v Du-
brovníce pověděli o srbské toskánštině mo-
starské. Srozuměli jsme se s otci Františkány
nad očekávání, jak jadrně, krásně mluvili,
kde se vyskytlo slovo nepovědomé, přite
Džamonja nebo krajanka doktorka tlumočil
je nám.
Kázala slušnost, abychom nezdržoval
nad míru, ale neradí jsme odcházeli. Potřásl
nám rukama a přáli nám další „sretan put
(šťastnou cestu) a zvali, zavítáme-li kdy ještě
abychom zase přišli.
Doprovodili jsme slečnu doktorku ku pří-
bytku jejímu. Srdečně se s námi rozloučila
vstupujíc do domku ještě volala „na shleda-
noul
Bohužel, bylo to poslední setkání. Snad
ještě někdy překročí někdo z nás práh poho-
stinného kláštera „Franjevců“, snad se se-
tkáme i s milým Gjurou Džamonjou, avšak
milé krajanky doktorky české v Mostaru již
nenajdeme. Vrátila se do vlasti, aby tu na-
vždy ulehla v rodnou půdu, zachvácena před
časnou smrtí.
Džamonja
Praha
Mostar
13
article
Sestřenice Nanynka.
Sestřenice Nanynka.
Napsal Jules Renard. Z franc. přel. J. Hor
Nanynka
Jules Renard
15
article
Má sestřenice Nanynka raději by ze-
mřela, než by vstoupila do vlaku. Pohrdal
jíž i povozy, protože má-li člověk nohy,
mu slouží.
— Vy jste podivínka, říká jí zeť, sloužíc
v zámku.
Ale Nanynka pokaždé krčí rameny, kdy
koli slyší hukot vlaku, jenž jede daleko
krají. Jest nedůvěřivá, protože dnes lidé ne-
vědí, co by si vymýšleli.
— Napřed jděte se podívat a poton
mluvte, říká zef. Ale bojíte se.
— Mohl by mi jezdit před oknem, a ne
zvedla bych hlavu od práce, říká Nanynka.
Chlubí se, matíčka! Je ještě více zvědav
než tvrdohlavá a ráda by viděla dráhu, ale
chtěla by vídět jí sama a nepozorována.
A náhle kteréhosi rána vydá se na cestu.
Neřekla nikomu nic. Oblékla se, jakoby šla
na trh. V košíku nese kus chleba a kousek
sýra a podle výšky slunce pozná, kdy je čas
k jídlu.
Po cestě nevšímá si ničeho, ani stromů
ani luk. Nestará se o cizí pole. Hledí před-
staviti si dráhu. Cítí, jak hýbají se jí v hlavě
tři či čtyři představy, jako koťata. Kofata
pak usnou. Nemyslí již na to. Vždyť uvidí.
Ví, kde jest nejbližší nádraží. Ale styděl
by se před lidmi. Zná lepší místo v lese.
Řekli jí, že tudy jde dráha pod mostem. Tan
bude čekati.
Usedne na mezník a snídá a chvílemi ze
strachu, že bude překvapena, vstává, aby s
rozhlédla,
A tu jí připadá, třeba bylo nebe čisté.
že někde jest bouřka. Položí košík i nůž na
zemi, napne se nepokojně a postaví se pro-
střed mostu, s rukama sepiatýma na zábradl
V průseku spatří stoupatí bílý a krou-
živý dým. Rachot se vzdaluje nebo blíží, jak
čmelák přilétá a odlétá otevřeným oknem
Potom stromy hvízdají a vyjí, a Nanynkas
zacpe uši. Odskočí od zábradlí a nohama při-
lne k třesoucímu se mostu.
Dusí ji zápach čmoudu, a rychle se po-
křižuje: Viděla čerta.
Nanynka
Tana
16
article
Placka.
Placka.
Je to druh placky, jaké se říká křeh-
ká. Je to tenká a suchá placka, jakou dělá
sestřenice Nanynka, když peče, z těsta se-
škrabaného ze dna díže, když už připravila
všechny chleby pro domácnost. A má-li se
rozhodnouti, že udělá placku, musí také miti
kousek másla, které jí zbylo za týden. Ale
klamal bych se, kdybych si myslil, že ta
placka je pro mne. Nanynka se nestará o ni-
koho. Jen zužitkuje zbytek těsta z díže.
Řeknu-li jí, že rád jím křehkou a že ne-
znám nic lepšího než kousek takové křehké
placky a k tomu sklenku bílého vína, odpov
mi na to:
— Dobírej si chudáků, jako jsme my. Jer
sí jez koláčky; naší placku chudáků nedo-
staneš.
To mně řekne a nazítří časně ráno přijde
a v ubrousku nese svou křehkou placku. Po-
loží mně ji na stůl a povídá:
— Přece jsem ti přinesla čtvrtku placky
Budeš-li ji chtít, sníš ji. Nebudeš-li chtít, ne-
cháš ji.
Neříkám ani ano, ani ne.
— Vsadila bych se — povídá — žej
dáš psovi.
Aní nepohnu rameny.
— A možná — povídá — že je to spro-
sté pro panskou hubu tvého psa a že hned
jak odejdu, hodíš mou placku do záchodu.
Tvářím se, jako bych už neslyšel.
— Nu tak! — povídá — vidím, že mu
dar tě mrzí. Odnesu ho zas.
A blíží se ku placce. Stále se chráním
abych sebou nehnul. Leč ona se dá do smíchu
a lehce mne pleská přes rameno.
— Jsi stejně pálený jako já — povídá.
Placek
Nanynka
Jer
Aní
17
article
— Drahá sestřenko — říkám jí — to by
asi nebylo možné, neboť vy jste strašně pá-
lená.
— l 6l drahá sestřenko — povídá
ironicky. — Především nejsem už tvá sestře-
nice. To bývalo dobré kdysí, když jsem ti utí-
rala nos a dávala ti pohlavky. Nyní je z teb
Pařížan. Jak by otrhaná baba, jako jsem já,
mohla být sestřenicí takového vyfintěného
pána, jako jsi ty? A přece nemám k tobě
úctu. To nemá být. Prosím vás za odpuštění
pane.
— Dobře, dobře, paní, odpouštím vám
ale už to nedělejte.
Tentokrát Nanynka vzdá se přemožen
a vypukne v smích.
— Vrať mi ubrousek — povídá —
mohu jít.
— To je jedno — říkám jí — ale jistě mne
máte ráda, když zanecháte práce a přinesete
mi placku pečenou dle mé chuti z takové dál-
ky, přes to, že je vám šedesát let a že bydlíte
za řekou.
— Nezasloužíš si toho — povídá.
— Zasloužím, protože vás mám rád jak
vy mne.
— Myslím, že bude hezky — řekla, cí-
tíc se nevolna.
— A já pozoruji, dobrá sestřenko, ž
třeba nepřicházíte ke mně často, nikdy ne-
přijdete s prázdnýma rukama. Brzo je to pla-
cka jako dnes, brzo ovoce nebo vejce, brz
dokonce kuře, jež necháte v domě. A nepři-
jmete nic výměnou. Když vám nabídnu něco
ze zahrady nebo z kurníku, smějete se mi pod
nos; a kdyby mne napadlo zaplatit vám vaše
dary, vyškrabala byste mi oči. A jste chudá
a já jsem bohatý. A abyste věděla, stydím
se bráti a nedávati za to nic, a třeba odmí-
táte, hledám, co bych vám zase mohl dáti já.
— Ano, rychle — řekla Nanynka roz-
mrzele.
— Sestřenko Nanynko, žádám vás, prosím
vás, řekněte mi: Co chcete, abych vám dal?
— Dej mí — volala už z daleka — dej mi
most, aby mne přenesl přes řeku.
Y psilon.
Pařížan
Nanynka
19
article
Nanynčíny očí.
Nanynčíny očí.
Když naslouchám na pokraji lesa, jak vo-
lají se koroptve, křičí z daleka za mnou Na-
nynka
— Nebojíš se, že se nadmou?
Ale sotva se obrátím, zvedne ramena
sepne ruce úžasem.
— O1 61 — říká — to's ty, bratranče?
— Já, sestřenko. Považovala jste mnez
někoho jiného?
— Myslela jsem, že to pastýř ze statku
Viděla jsem tí jen záda a stál jsi nehybně pod
dubem, jakobys rostl ze země, právě jak
ovčák, když pase ovce. Promiň.
— Nic jsté mi neudělala — řeknu jí. — Vy-
padám skoro jako ovčák. Mám už starý klo-
bouk, psa, místo čakanu mám hůl a scházei
mi jen ovce.
— Vysměješ se mi — povídá — zdále
se mi, jako bych viděla taky ovce, Podívej se
na ty hromádky hnoje, jak se zvedají na všech
stranách, než je rozházejí po strniští. To m
věř, z vinice, kde jsem stála, vypadaly jak
ovce.
— Teď rozumím vašim slovům: Neb
jíš se, že se nadmou?
— Víš — povídala jsem si. — Ovčák se
dlouho zdržuje. Nechá ovce napást se podle
chuti a pak jim praskne břicho. Hleď, vidíš?
20
article
Ach, to jsem si dala!
— Snad vám neslábnou oči, sestřenko?
— Ba, můžeš říci, že už je po nich. Úž
nepoznávám lidi. Netroufám si na ulici někoho
zavolat. A včera jsem se styděla, protože s
mi smáli cizí lidé. Považ si, seberu tolik ka-
mení, co vykopaných bramborů.
— A přece nejste stará, kmotra?
— To právě mne trápí. Když nevidím nie
ve svém věku, ptám se, co budu vidět, až m
bude devadesát let.
— Neměla byste již večer chodit z domu
Sama si vodíte krávy s pastvy do chléva
Ještě je někdy ztratíte po cestě.
— Jdu blízko při nich, co bys holí do-
sáhl. A pak Bělka se bělá, a co je bílé, vidím
lépe než to ostatní. Na příklad tamhle pozo-
ruji něco bílého, ale špatně rozeznávám.
— Jsou to zdí nového hřbitova.
Sestřenice Nanynka dlouho hledí směren
ke zdem.
— Měla jsem raději druhý hřbitov, po-
vídá; tenhle zdá se mi trochu daleko od ko-
stela. Aby člověk šel čertovský kus cesty.
Sam
Bělka
21
article
— Ba, sestřenko, než přijde do peklal
Můj žert minul se s obvyklým účinkem.
Dres večer nemá sestřenice chut příti seo
náboženství. Zaměstnává ji vážná myšlenka
Říká si, že oči provedou jí pěkný kousek. Li-
tuje, že před chvilkou smála se svému omylu
Myslila, že jest dále od nového hřbitova.
Nikdo se nemá k tomu, aby jej podělil,
tak stále čeká na první svůj hrob.
Oči mé sestřeníce namáhají se upřeně na
něj hleděti, a jako okénka se světlými zá-
clonami zrcadlí jen matné obrazy. Vesnický
čepec těsně jí svírá hlavu, a nevyklouzne an
pramínek vlasů. Ostatně po celý život stydlivé
skrývala vlasy, a protože spí v noci v čepci
ani vlastní muž nezná jejich odstínu.
— Co's dělal tam pod dubem? prohodí
na konec, když se zbavila frapné zamyšle-
nosti.
— Naslouchal jsem hlasům koroptví.
— Krásná práce, řekne, pro mladého člo
věka, který má zdravé hnátyl
— To je potěšení, sestřenko. Chodím
sem večer co večer. Koroptve přes den roz-
ptýlené shromažďují se obyčejně v tomto cípu
lesa, kde tráví noc. Některé přiběhnou cupky
podél plotů. Tichý a přímý let přinese jiné
Jakmile připojí se koroptev k houfu, umlkne.
a hlasy, jež se křižovaly se všech stran, zti-
chají znenáhla jeden za druhým, až ten po-
slední zůstane bez odpovědí.
— Ty mluviš jako advokát, povídá Na-
nynka, a jistě to také napíšeš do svých knih
— Ovšem, sestřenko.
— A vsadila bych se, povídá váhavě, že
tam napíšeš... že jsem tě měla za ovčáka
ze statku?
— Nebudu se rozpakovat, sestřenko.
— Ty jsi krotkýl řekne. A když lí t
zakáži?
— Neposlechnu vás. Vždyť vám to vlast
ně lichotí.
— Já kašlu na tvé knihy! Ani je neumín
číst.
— Přečtu vám je. Neříkám nic zlého
své hodné sestřence.
— Taky bych tě hnala ke smírčímu
soudu!
— Nebojím se, a vy budete ráda.
22
article
— Ráda, napíšeš-li, jako loni, že se bo-
jím bouřky?.. Ol nelžil Učitel mi četl ten
papír.
— Bojíte se bouřky, či nebojíte?
— Ano, bojím se jí. Bojím se božího hně
vu. Nejsem bezbožnice. Ale co je tobě d
toho? Co pak já roznáším, co ty mi řekneš
mluvko, novináři?
— Každý své řemeslo, sestřenko.
— Pěkné řemeslo, to tvojel povídá. A tal
ty dáš do svých knih všecko, co já řeknu?
— Všecko, co řeknete vy a všecko, c
řeknou druzí lidé. A zároveň tam dávám vše-
cko, co vidím, lídi, zvířata i krajinu.
— Jak? ty píšeš o lese, o řece?
— Také o mostě a o mlýně a o zámku
o pastvinách. Aspoň se snažím, sestřenko.
— A psal bys o naší loučce s vrbami?
— Rád.
— A potom posíláš ty papíry do Paříže
Listonoš mi říká, že mu tím nacpeš plnou
tašku. A co tam dělají s tím, co napíšeš?
— Tisknou v časopisech.
— V Malých Novinách?
— 0, ne, ty jsou příliš malé.
— A v kalendářích?
— O, ještě nef Není těžší věcí, než byt
tištěnu v kalendářích.
— Nedovedu si představit, povídá Na-
nynka, že ty hlouposti z naší vesnice zajímj
Pařížany.
— Zvláště ty vaše je baví
— Ach, achl povídá Nanynka, jsou hlou-
pější. A ti, kdo je čtou, dávají ti peníze
— Dávají je majiteli časopisu, a tenj
zase dá mně, když si jích část podržel. Toje
složitý počet.
— Chytráku! řekne Nanynka, ty ma
štěstí, že můžeš dělat své věci na tísfc mil
vzdálenosti. Jen bys měl postoupit mi čás
toho, co vyděláš, když vypravuješ o mně.
— K službám, sestřenko.
— Díky, bratránku. Peníze špatně na-
byté pálí do prstů. Že se nestydíš obohacovat
se takovou prací, která není k ničemuí Ty
lenochu líná, už se nedivím, že máš stále ruce
jako slečinka! A jistě ti platí pořádně?
— Hezky vysoko.
— To jsou blázni, povídá Nanynka, od-
cházejíc a házejíc rukama; můžeš jim vyřídi
ode mne těm svým kupcům škrabanic: že jsou
blázní bláznů.
Ola
Pařížan
Nanynka
Paříž
23
article
Farář z Habovky.
Farář z Habovky.
črta ze Slovenska. Napsal Josef Jerony m.
Nejraději ze všech svých možných a roz-
manitých zaměstnání provozuji tuláctví. Okol-
nosti životní sice stůj co stůj chtějí ze mne
vyrobit pořádného a usedlého člověka, ale jsa
povahy nepoddajné, vzpírám se jim, jak mohu
a nejraději vymknu se jim nadobro, abych
okřál rajskou svobodou. Tu stávám se tulá-
kem, neboť jeho život nejspíše odpovídá me
přirozené povaze. A tvrdím: žíti jak pták v
povětří jest ideálem nepořádného člověka.
Tomu, doufám, nikdo neodporuje. O, slasti
svobody! Všechno jest na radost: jásavé slun-
ko, kvetoucí stráň, zelenající se háje, jasný,
daleký obzor a i déšť a bláto má svůj půvab.
jen když nic člověka nepoutá kromě Newto-
novy gravitace. Taky ji mohl nevymyslít! Jdei
si, kam chceš, kam tě oči nesou, utáboříš se,
kde ti libo, a jsi-li křikloun, můžeš se ukřičel
a nikoho to nezarmoutí a abys měl pokoj
Newtona i s jeho zákonem prostě ignoruješ.
Je to slušný člověk, ani se pro to neuráží.
Tehdy to bylo na Oravě, kam jsem za-
padl na evých bludných cestách. Bez pomy-
šlení na utrmácenost kráčel jsem k vesničce
Habovce, položené dosti vysoko v horách při
samých hranicích haličských. Cizinec je tu
řídkým hostem. Turista tam nezabloudí —
jejich vyšlapaným cestám se poctivý tulák
vyhýbá —; bídná vozová cesta jest jediným
pojitkem se světem, s Oravskými Zámkya
jižnějším Kubínem a ten svět jest sám již
úplně ze světa a mímo něj.
Hory kupí se tam jedna na druhou a čím
jsou vyšší, tím jsou chmurnější, jejich levy
černější a nedotknutější a pustší. Krajina krás-
ná, panenská!
Celý den potloukal jsem se po stráních,
po rubiscích, bez cile; nikam nesměřuje, ni-
kam nechvátaje, toliko jsem se sytil a kochal
tou krásnou přírodou, opájel se její omamnou
vůní, oddával se jí a dával se podmaňovaf.
Josef Jeron
Kubín
Habovka
Slovensko
Orava
slast svoboda
24
article
Vskutku z rána, na oravské silnici, nemohl
jsem říci vyšetřujícímu žandarmovi, že večer
chci býti zde — v Habovce. Ani jsem nevě-
děl, že je na světě.
V Uhrách a zvláště na Slovensku žan-
darmové jsou přísní, velicí a mocní páni. Tak-
hle to bylo. Ležel jsem v příkopě v zelená
trávě, díval se do nebe a na protější vrch,
strmíci nad čistou, zurčící říčkou. Těšil jsem
se rozkoší hodné zbojníka. Tu přibližuje se
mi maďarský žandarm v zelené uniformě,
s kohoutím perem za kloboukem v průvodu
nějakého člověka. Kdo komu z dvojice byl
průvodcem, jsem neuhodl. Žandarm měl na
pušce nasazený bodák, dlouhý, tenký jako
jehlu. Padl jsem mu do oka a nezamlouval
jsem se mu. Začal rozhovor. Spustil maďar-
sky. Kázal hluchým uším, tedy německy. Ne-
mohl jsem rozuměti, neboť jsem měl za ne-
možné, aby v těchto končinách mohl neuměti
slovensky. Konečně jsem jej k ní přiměl. Otá-
zek vychrlil spoustu: co jsem zač, odkud jsem,
odkud jdu, kde jsem spal, u koho, ohlásil-li
jsem se notárovi, s kým jsem ještě mluvila
podobně. Na otázku, kam že jdu, když jsem
Habovka
Uhry
Slovensko
25
article
mu odpověděl, že nevím, že si jen „prohlížím
svět“, jak o mně říkali Slováci, tvrdil mi umf-
něně ten člověk, že to vědět musím a po dal-
ším vysvětlení, že půjdu třeba na protější ko-
pec, požádal o mé papíry. Vyhrabával jsem
tedy z kapes všelijaké zmuchlané a umouněné
legitimace a skládal si je do trávy. (Škoda, že
jsem neměl pasport pro Asii.) Když jsem byl
hotov, podával jsem mu to. Četník se díval,
jakoby to bylo nějaké nedorozumění. Jeho
průvodce zavrtěl hlavou, řekl mi, že jsem
sprosťák, když nevstávám uctivě před panem
žandarmem. O vznešenost tuláka mne to ne-
připravilo, neboť podobné rozhovory nepo-
kládám za čest a čekal jsem, až žandarm sám
se pro papíry shýbne. Na konec pochopil, že
mu nic jiného nezbývá, učinil tak, prohlédl si
to, něco si zapsal a vrátil to — různé pečetl
jej uspokojily. S těmito všudypřítomnými du-
chy na Slovensku se setkáte často. Zastaví
vás, pušku spustí k nohám a hrdými hroty
bodáků dávají jemně na srozuměnou, že máte
být klidní, negistikulovat... Ano, na Oravě
jest mnoho žandarmů.
Slovák
Asie
Slovensko
Orava
26
article
Když jsem stihl do Habovky, byl již ve-
čer, jeden z těch krásných, klidných večerů,
kterými potěší hory, klidný a temný, hrozící
bouřkou. Protože nebylo radno zůstati pod
širým nebem, zaměřil jsem do krčmy a žádal
o nocleh. Krčmář, samozřejmě že Hebrej, od-
mítl, že mne nemá kam položit.
„I to by bylo, přespím na hůře,“ nedával
jsem se odbýt a již rovnal jsem žebřík, abych
se tam ulebedil.
„Abyste zapálil... Jděte sí ke starosto-
vi, ten se vám, poutníku, o nocleh musí po-
starati, když vás nikdo jiný do chalupy ne-
přijme. U mne spáti nebudetel“
Žid byl rázný a vystrčil mne ze dvora.
Starosta nebyl doma.
„I počkej,“ pomyslil jsem si, „jednou pů-
jdeš na faru.
„Jakého máte pana faráře?“ ptám s
prvního člověka.
„Zlého,“ odpovídá.
„Katolického nebo evangelického?“
„Katolického.
„Dobrá. Jak se mu volá?“
„Jánoš Hatyar.
„Maďar nebo Slovák?
„Eh, pánko, pravda, Slovák jako my, ale
hovoří, že jsme všichní Maďaři a že z Budína
nařídili, že se všichni musíme jednou maďar-
sky naučití.“
„A vy si dáte takovou písničku pískat?“
„Pánko, jsme ubozí Slováci, co tu může-
me dělat?
Napomenul jsem ho, že nikdo sám sebs
nemá nazývati ubohým, poděkoval mua
vstoupil do fary. Poněvadž farář nebyl doma,
řekl jsem, že počkám a že se nehnu, dokud
nepřijde. Zatím jsem si prohlížel předsíň, ve-
likou, čtvercovou, kamennou a pustou míst-
nost, s podezdívkou kolem dokola — místa
lavic. Ve zdech na metr tlustých dvě husta
zamřížovaná okna propouštěla oslabené ve-
Hebrej
Žid
Zlý
Katolický
Hatyar
Maďar
Slovák
Habovka
Budín