ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 0de55e40-8f0f-11dd-b9cc-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 26 celkem · entity: person 35, place 26, work 2
1 masthead
20. dubna 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 107.
3 masthead
Palisk vyhirazen
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH: U krajanky doktorky. Hosten u olců Fraujeveů. . Sestřenice Nanynka. Renard J.4 . . . Jeronym J.: . . . Farář z Habovky. Binet-Valmer: . . Čest.
Nanynka Renard Jeronym Habovka
6 article
Ypsilon : . . ..
7 article U krajanky doktorky. Hostem u otců Franjevců.
U krajanky doktorky. Hostem u otců Franjevců. (Ze starých poznámek cestovních.) Seděli jsme v mostarském hotelu „Na renta“, obědvajíce. Ještě jsme nebyli hotovi když přišel pikolo: „Jest ve vestibulu nějaký pán, přeje s vámi mluviti. A pikolo podával mi navštívenku: Gjur Džamonja, redaktor „Osvitu“, Podivil jsem se, kterak tu o mně kdoví Nikoho zde neznám a jsem tu vůbec teprv několik málo hodin, od včerejšího večera Vzchopím se, spěchám do předsíně hotelové Tu mne pozdravuje mladý, urostlý, statečný muž vlidného pohledu. „Molim (prosím) vás, promiňte,“ pronáš zvučným hlasem. „Zvěděl jnem, že jste zaví- tal. Zdráv jste došel! Přicházím, abych vát pozdravil a nabídl svůj průvod, nevyznáte-l Velice mne potěšila tato vzácná kole giální pozornost. Gospodin Džamonja ještě se omluvil, že vyrušuje při obědě, ale počital, že nás tak nejbezpečněji zastihne, než zase vyjdeme do města nebo v okolí. Umluvili jsme tedy schůz ku na druhou hodinu. A když potom přišel, bylo skoro prvn jeho otázkou: „Víděli jste již svoji krajanku, gospodjiee (slečnu) Keckovou, naši ljekaricu?“ Odvětil jsem, že znám doktorku slečnu Bohuslavu Keckovou dávno z Prahy, ale zde jsme jí posud navštíviti nemohli, prohlížejíce dopoledne město. Hned nabídl, že nás k n zavede. Slečna Kecková bydlila v útulném, starém kamenném domku, jehož celé patro obývala Uvítalá nás velmi přívětivě a měla upřímnou radost, že vídí zas krajany a známé, skoroj zraky zvlhly.
Džamonja Keckův Praha Gjur Džamonja
8 article
Nepříznivý osud nedopřál této dámě, aby působila ve vlasti. Byla průkopnici vyššího ženského vzdělání, vystudovala fakultu lékař- skou, doktorátu medicíny nabyla tuším na švýcarské universitě, načež se někdy v letech osmdesátých usadila v Praze. Ale příšla před časně. V Praze nebylo této první české lé- kařce dovoleno vykonávati praxi lékařskou — bylo ji dovoleno toliko babiti. Snahy jej však nesly se výše, i uposlechla po nedlou- hém pobytu v Praze vyzvání zemské vlády okupované tehda Hercegoviny a usadila se v Mostaru jako státní lékařka — a setrvala tam již na celý život. Do vlasti své navrátila se jen, aby tu zemřela (17. října 1911). Avšak tehda byla slečna Kecková ještě v plné síle, zdráva a plna chuti ku práci.A byla hodně zaměstnána. K mohamedánkám nebyl přípuštěn lékař, a byť i měly dušičku na jazyku. Byla tu tedy lékařka velmi vítána a taky pilně zaměstnávána, arci nejen u mo- hamedánek. Slečna doktorka provedla nás celým svým příbytkem, v němž bylo zajímavo pobýti. Ne- věděli jsme, čemu se dřív obdivovati. Byloe lo učiněné museum. Za dlouhá léta působen svého v Mostaru léčila slečna i mnoho žen dětí v rodinách nemajetných, kde nepožádala a nepřijala za svou pomoc žádné odměny pe- něžité. Avšak vděčné ženy a matky nebo je- jich muži a otcové dostavili se po čase s ně jakým dárkem na památku. Ale mnohdy i pa- cienti zámožní, vědouce, že to gospu (paní doktorku zajímá, přinesli krom honoráře dá rek nějaký a nezbývalo než přijmouti. Nebot co tamní lid s vážnou tváří, s nemnoha slovy a z vděčného srdce podává, nelze odmítnouti
Praha Mostar
9 article
Mnoho věcí pak i slečna sama nakoupila A tak za léta vyzdobila příbytek svůj množ- stvím předmětů drobných i vzácnějších, nad nimiž srdce každého sběratele a milovníka zvláštností a starožitností musile zaplesati Bylo tu pestrých výšivek, záclon, pokryvek a koberců, bylo nádobek mosazných a mě- děných, nožů a všelikých nástrojů přepodiv- ných tvarů a nám i neznámého účelu, náčiní i hříček vyřezávaných ze dřeva i z kosti, se- dátek a taburetů, obrázků, trepek i pásů — slovem, hotové domácí museum. Hrálo to vše- mi barvami, blyštěl se kov i sklo, vzorný po- řádek i čistota panovaly v malé slečnině do- mácnosti. Všechny tyto buď levné nebo vzác- nější předměty byly potěchou mílé české dok- torky a snad — snad jí dávaly chvílemi zapo- menouti na starou, milovanou domovinu. Zvo- lené povolání, jemuž se věnovala se vší láskou a mnohdy i sebezapřením, poutalo ji k půso- bišti jejímu, ale srdcem stále zalétalado Čech. Okazovala nám slečna jednotlivé věci vysvětlovala, avšak nový náš přítel pan Dža monja naléhal, abychom se vybrali do města i v okolí, a tak po nedlouhém pobytu odchá- zeli jsme z kamenného domku. Z úst slečny doktorky zvěděli jsme, jaká byla v Hercegovině a Bosně za vlády oku- pační zavedena censura. Politikou ovšem slečna Kecková se nezabývala. Avšak i práce odborné, vědecké, tedy i lékařské musely býti v rukopise předkládány nadřízeným úřa- dům a teprv po „úřadním“ schválení a povo- lení směly býti uveřejněny! Vláda okupační i v takovýchto pracích větřila „státní nebez- pečenství“.
Dža Čechy Hercegovina Boseň
10 article
Cestou ulicemi viděli jsme, jak je naše krajanka známa a oblíbena. „Dobar daní — dobar dan!“ znělo stále kolem nás, a moha- medánští Srbové v pozdravu svém vznášel pravíci a kladli ruku na čelo. Přítel redaktor vyprávěl nám zas něco konfiskační praksi okupační. Bylo-li číslo ča- sopisu zabaveno, nesmělo vyjíti nové opravené vydání s prázdným prostorem, jako se děje někdy u nás, s pouhým nápisem „Konfisko- váno“. Musilo býti vyplněno zase textem, aby čtenářstvo nebylo „znepokojeno“. Ale poně vadž nebylo vždy hotového materiálu po ruce pomáhal si redaktor tak, že prostor zabave- ného článku nebo zprávy vyplňoval — citáty z bible, někdy celými kapitolami. Vycházka naše v půvabné okolí Mostaru v rozkošnou zelenou krajinku (bylo na po- čátku května), prodloužila se, neboť na zpá- tečné cestě zastihl nás prudký lijavec. Pose- děli jsme tedy v „kavaně“ u silnice ve stromo- řadí. Zde jsme viděli originální hmoždíř na kávu. Byl to pařez skáceného, uříznutého stromu, tkvící ještě všemi kořeny v půdě, as půl metru vysoký. Tento pařez byl uměle vy- kotlán, vyhlouben, a do této dutiny sypal ka- várník zrna kávová a palící je drtil na moučku. Pozdě odpoledne vraceli jsme se. D blízkého nádraží vjížděl právě dlouhý vlal nákladní, plný mohutných kmenů, směrem k Dalmácii. Sta a sta — ale ne, snad tisíce kmenů bylo tu naloženo. „Odkud to dříví?“ táží se. „To všechno z Bosny,“ dostává se mi odpověď. „Den co den až i šestnácte tako výchto vlaků plných kmenů projíždí Mosta rem, tak se odvážejí bosenské lesy k moři.
Srba Posa Mostar Dalmácie Bosna
11 article
Pod večer byli jsme zase již ve městě A tu přítel Džamonja pravír „Pánové, libo-li vám, navštívíme otce Franjevce (Františkány). Jsou to dobří moj přátelé.“ „Nevyrušíme jich?“ táži se. „Nebudeme obtěžovati?“ „O, rádi vás uvítají. Zamířili jsme ke klášteru Františkánů zazvonili u fortny. Ale tu se rozpomínáme vždyť je s námi dáma, krajanka doktorka!A ženy, jak známo, nemají do kláštera mníchů přístupu. Fráter fortnýř otevřel. Nad zjevem gospy poněkud se zarazil. Avšak již přichází před stavený, a když průvodce náš Džamonja uved a pojmenoval dámu, uklání se důstojný kvar- dián a pokynem ruky pobízí dále: „I gospa doktorka nám vítána. Vejdiž Vejdětež, gospódo (páni)! Uvedli nás do přijímací světnice, v lev z chodby, prostorné, klenuté, temné a přece vlídné, starobylé. Za okamžik byli jsme ob- klopení asi šestí nebo sedmi klášterníky. Sa- mé postavy statné mocných hlav, výrazných tváří, zarostlých hustými, temnými vousy Brady některých sahaly až po pás. Zde všichni mníši a snad i kněží nosí brady vou- saté, neboť mužů bezvousých mohamedán neváží. Jiný kraj, jiný zvyk. Slušely dlouhé ty brady těmto řeholníkům rytířského zjevu velice, temné jejich oči jiskřily. Zvěděli jsme později, že tito bratři Fran- tiškáni v ústraní kláštera svého oddávajíse všelikému studiu. Jeden pěstuje zeměpis, jiný dějepis, jiný hvězdářství, lékařství, slovem každý má svůj obor. „Vy tedy z Prahy?“ oslovil nás jeden „O znám Prahu českou, dobře znám. „Jakže, byl jste i v Praze?“ vyhrknu po- těšen.
Džamonja Fran Praha
12 article
„Nebyl, avšak tuto ji znám,“ a popoše k polici, na níž byly mocné folianty ve vazbě ze sviňské kůže, přinesl foliant a rozevřel jej Nevzpomínám již, jakého jazyka to byla knih se starými dřevoryty, vypsání Prahy. Hne nám bylo útulněji. A jen jsme se rozhlédli fráter sklepník přinášel dvě baňky jiskrného vína, černého i žilavky, a číše, a jiný fráten položil před nás krabici s výbornými cigare- tami. Všichni jsme si zažehli, i krajanka dok- torka, i vlídní hostitelé, kteří nás uctili chle- bem a vínem. „Jste vzáční hosté, z daleka, popijte vína A pozdravujte svou milou Prahu. Milou hodinu strávilí jsme v klášteře Důstojní mniši zpytavě nám pohlíželi v tváře s účastenstvím se vyptávali na Prahu, hovor plynul, a teď jsem vzpomínal, co nám v Du- brovníce pověděli o srbské toskánštině mo- starské. Srozuměli jsme se s otci Františkány nad očekávání, jak jadrně, krásně mluvili, kde se vyskytlo slovo nepovědomé, přite Džamonja nebo krajanka doktorka tlumočil je nám. Kázala slušnost, abychom nezdržoval nad míru, ale neradí jsme odcházeli. Potřásl nám rukama a přáli nám další „sretan put (šťastnou cestu) a zvali, zavítáme-li kdy ještě abychom zase přišli. Doprovodili jsme slečnu doktorku ku pří- bytku jejímu. Srdečně se s námi rozloučila vstupujíc do domku ještě volala „na shleda- noul Bohužel, bylo to poslední setkání. Snad ještě někdy překročí někdo z nás práh poho- stinného kláštera „Franjevců“, snad se se- tkáme i s milým Gjurou Džamonjou, avšak milé krajanky doktorky české v Mostaru již nenajdeme. Vrátila se do vlasti, aby tu na- vždy ulehla v rodnou půdu, zachvácena před časnou smrtí.
Džamonja Praha Mostar
13 article Sestřenice Nanynka.
Sestřenice Nanynka. Napsal Jules Renard. Z franc. přel. J. Hor
Nanynka Jules Renard
15 article
Má sestřenice Nanynka raději by ze- mřela, než by vstoupila do vlaku. Pohrdal jíž i povozy, protože má-li člověk nohy, mu slouží. — Vy jste podivínka, říká jí zeť, sloužíc v zámku. Ale Nanynka pokaždé krčí rameny, kdy koli slyší hukot vlaku, jenž jede daleko krají. Jest nedůvěřivá, protože dnes lidé ne- vědí, co by si vymýšleli. — Napřed jděte se podívat a poton mluvte, říká zef. Ale bojíte se. — Mohl by mi jezdit před oknem, a ne zvedla bych hlavu od práce, říká Nanynka. Chlubí se, matíčka! Je ještě více zvědav než tvrdohlavá a ráda by viděla dráhu, ale chtěla by vídět jí sama a nepozorována. A náhle kteréhosi rána vydá se na cestu. Neřekla nikomu nic. Oblékla se, jakoby šla na trh. V košíku nese kus chleba a kousek sýra a podle výšky slunce pozná, kdy je čas k jídlu. Po cestě nevšímá si ničeho, ani stromů ani luk. Nestará se o cizí pole. Hledí před- staviti si dráhu. Cítí, jak hýbají se jí v hlavě tři či čtyři představy, jako koťata. Kofata pak usnou. Nemyslí již na to. Vždyť uvidí. Ví, kde jest nejbližší nádraží. Ale styděl by se před lidmi. Zná lepší místo v lese. Řekli jí, že tudy jde dráha pod mostem. Tan bude čekati. Usedne na mezník a snídá a chvílemi ze strachu, že bude překvapena, vstává, aby s rozhlédla, A tu jí připadá, třeba bylo nebe čisté. že někde jest bouřka. Položí košík i nůž na zemi, napne se nepokojně a postaví se pro- střed mostu, s rukama sepiatýma na zábradl V průseku spatří stoupatí bílý a krou- živý dým. Rachot se vzdaluje nebo blíží, jak čmelák přilétá a odlétá otevřeným oknem Potom stromy hvízdají a vyjí, a Nanynkas zacpe uši. Odskočí od zábradlí a nohama při- lne k třesoucímu se mostu. Dusí ji zápach čmoudu, a rychle se po- křižuje: Viděla čerta.
Nanynka Tana
16 article Placka.
Placka. Je to druh placky, jaké se říká křeh- ká. Je to tenká a suchá placka, jakou dělá sestřenice Nanynka, když peče, z těsta se- škrabaného ze dna díže, když už připravila všechny chleby pro domácnost. A má-li se rozhodnouti, že udělá placku, musí také miti kousek másla, které jí zbylo za týden. Ale klamal bych se, kdybych si myslil, že ta placka je pro mne. Nanynka se nestará o ni- koho. Jen zužitkuje zbytek těsta z díže. Řeknu-li jí, že rád jím křehkou a že ne- znám nic lepšího než kousek takové křehké placky a k tomu sklenku bílého vína, odpov mi na to: — Dobírej si chudáků, jako jsme my. Jer sí jez koláčky; naší placku chudáků nedo- staneš. To mně řekne a nazítří časně ráno přijde a v ubrousku nese svou křehkou placku. Po- loží mně ji na stůl a povídá: — Přece jsem ti přinesla čtvrtku placky Budeš-li ji chtít, sníš ji. Nebudeš-li chtít, ne- cháš ji. Neříkám ani ano, ani ne. — Vsadila bych se — povídá — žej dáš psovi. Aní nepohnu rameny. — A možná — povídá — že je to spro- sté pro panskou hubu tvého psa a že hned jak odejdu, hodíš mou placku do záchodu. Tvářím se, jako bych už neslyšel. — Nu tak! — povídá — vidím, že mu dar tě mrzí. Odnesu ho zas. A blíží se ku placce. Stále se chráním abych sebou nehnul. Leč ona se dá do smíchu a lehce mne pleská přes rameno. — Jsi stejně pálený jako já — povídá.
Placek Nanynka Jer Aní
17 article
— Drahá sestřenko — říkám jí — to by asi nebylo možné, neboť vy jste strašně pá- lená. — l 6l drahá sestřenko — povídá ironicky. — Především nejsem už tvá sestře- nice. To bývalo dobré kdysí, když jsem ti utí- rala nos a dávala ti pohlavky. Nyní je z teb Pařížan. Jak by otrhaná baba, jako jsem já, mohla být sestřenicí takového vyfintěného pána, jako jsi ty? A přece nemám k tobě úctu. To nemá být. Prosím vás za odpuštění pane. — Dobře, dobře, paní, odpouštím vám ale už to nedělejte. Tentokrát Nanynka vzdá se přemožen a vypukne v smích. — Vrať mi ubrousek — povídá — mohu jít. — To je jedno — říkám jí — ale jistě mne máte ráda, když zanecháte práce a přinesete mi placku pečenou dle mé chuti z takové dál- ky, přes to, že je vám šedesát let a že bydlíte za řekou. — Nezasloužíš si toho — povídá. — Zasloužím, protože vás mám rád jak vy mne. — Myslím, že bude hezky — řekla, cí- tíc se nevolna. — A já pozoruji, dobrá sestřenko, ž třeba nepřicházíte ke mně často, nikdy ne- přijdete s prázdnýma rukama. Brzo je to pla- cka jako dnes, brzo ovoce nebo vejce, brz dokonce kuře, jež necháte v domě. A nepři- jmete nic výměnou. Když vám nabídnu něco ze zahrady nebo z kurníku, smějete se mi pod nos; a kdyby mne napadlo zaplatit vám vaše dary, vyškrabala byste mi oči. A jste chudá a já jsem bohatý. A abyste věděla, stydím se bráti a nedávati za to nic, a třeba odmí- táte, hledám, co bych vám zase mohl dáti já. — Ano, rychle — řekla Nanynka roz- mrzele. — Sestřenko Nanynko, žádám vás, prosím vás, řekněte mi: Co chcete, abych vám dal? — Dej mí — volala už z daleka — dej mi most, aby mne přenesl přes řeku. Y psilon.
Pařížan Nanynka
18 title
III.
19 article Nanynčíny očí.
Nanynčíny očí. Když naslouchám na pokraji lesa, jak vo- lají se koroptve, křičí z daleka za mnou Na- nynka — Nebojíš se, že se nadmou? Ale sotva se obrátím, zvedne ramena sepne ruce úžasem. — O1 61 — říká — to's ty, bratranče? — Já, sestřenko. Považovala jste mnez někoho jiného? — Myslela jsem, že to pastýř ze statku Viděla jsem tí jen záda a stál jsi nehybně pod dubem, jakobys rostl ze země, právě jak ovčák, když pase ovce. Promiň. — Nic jsté mi neudělala — řeknu jí. — Vy- padám skoro jako ovčák. Mám už starý klo- bouk, psa, místo čakanu mám hůl a scházei mi jen ovce. — Vysměješ se mi — povídá — zdále se mi, jako bych viděla taky ovce, Podívej se na ty hromádky hnoje, jak se zvedají na všech stranách, než je rozházejí po strniští. To m věř, z vinice, kde jsem stála, vypadaly jak ovce. — Teď rozumím vašim slovům: Neb jíš se, že se nadmou? — Víš — povídala jsem si. — Ovčák se dlouho zdržuje. Nechá ovce napást se podle chuti a pak jim praskne břicho. Hleď, vidíš?
20 article
Ach, to jsem si dala! — Snad vám neslábnou oči, sestřenko? — Ba, můžeš říci, že už je po nich. Úž nepoznávám lidi. Netroufám si na ulici někoho zavolat. A včera jsem se styděla, protože s mi smáli cizí lidé. Považ si, seberu tolik ka- mení, co vykopaných bramborů. — A přece nejste stará, kmotra? — To právě mne trápí. Když nevidím nie ve svém věku, ptám se, co budu vidět, až m bude devadesát let. — Neměla byste již večer chodit z domu Sama si vodíte krávy s pastvy do chléva Ještě je někdy ztratíte po cestě. — Jdu blízko při nich, co bys holí do- sáhl. A pak Bělka se bělá, a co je bílé, vidím lépe než to ostatní. Na příklad tamhle pozo- ruji něco bílého, ale špatně rozeznávám. — Jsou to zdí nového hřbitova. Sestřenice Nanynka dlouho hledí směren ke zdem. — Měla jsem raději druhý hřbitov, po- vídá; tenhle zdá se mi trochu daleko od ko- stela. Aby člověk šel čertovský kus cesty.
Sam Bělka
21 article
— Ba, sestřenko, než přijde do peklal Můj žert minul se s obvyklým účinkem. Dres večer nemá sestřenice chut příti seo náboženství. Zaměstnává ji vážná myšlenka Říká si, že oči provedou jí pěkný kousek. Li- tuje, že před chvilkou smála se svému omylu Myslila, že jest dále od nového hřbitova. Nikdo se nemá k tomu, aby jej podělil, tak stále čeká na první svůj hrob. Oči mé sestřeníce namáhají se upřeně na něj hleděti, a jako okénka se světlými zá- clonami zrcadlí jen matné obrazy. Vesnický čepec těsně jí svírá hlavu, a nevyklouzne an pramínek vlasů. Ostatně po celý život stydlivé skrývala vlasy, a protože spí v noci v čepci ani vlastní muž nezná jejich odstínu. — Co's dělal tam pod dubem? prohodí na konec, když se zbavila frapné zamyšle- nosti. — Naslouchal jsem hlasům koroptví. — Krásná práce, řekne, pro mladého člo věka, který má zdravé hnátyl — To je potěšení, sestřenko. Chodím sem večer co večer. Koroptve přes den roz- ptýlené shromažďují se obyčejně v tomto cípu lesa, kde tráví noc. Některé přiběhnou cupky podél plotů. Tichý a přímý let přinese jiné Jakmile připojí se koroptev k houfu, umlkne. a hlasy, jež se křižovaly se všech stran, zti- chají znenáhla jeden za druhým, až ten po- slední zůstane bez odpovědí. — Ty mluviš jako advokát, povídá Na- nynka, a jistě to také napíšeš do svých knih — Ovšem, sestřenko. — A vsadila bych se, povídá váhavě, že tam napíšeš... že jsem tě měla za ovčáka ze statku? — Nebudu se rozpakovat, sestřenko. — Ty jsi krotkýl řekne. A když lí t zakáži? — Neposlechnu vás. Vždyť vám to vlast ně lichotí. — Já kašlu na tvé knihy! Ani je neumín číst. — Přečtu vám je. Neříkám nic zlého své hodné sestřence. — Taky bych tě hnala ke smírčímu soudu! — Nebojím se, a vy budete ráda.
22 article
— Ráda, napíšeš-li, jako loni, že se bo- jím bouřky?.. Ol nelžil Učitel mi četl ten papír. — Bojíte se bouřky, či nebojíte? — Ano, bojím se jí. Bojím se božího hně vu. Nejsem bezbožnice. Ale co je tobě d toho? Co pak já roznáším, co ty mi řekneš mluvko, novináři? — Každý své řemeslo, sestřenko. — Pěkné řemeslo, to tvojel povídá. A tal ty dáš do svých knih všecko, co já řeknu? — Všecko, co řeknete vy a všecko, c řeknou druzí lidé. A zároveň tam dávám vše- cko, co vidím, lídi, zvířata i krajinu. — Jak? ty píšeš o lese, o řece? — Také o mostě a o mlýně a o zámku o pastvinách. Aspoň se snažím, sestřenko. — A psal bys o naší loučce s vrbami? — Rád. — A potom posíláš ty papíry do Paříže Listonoš mi říká, že mu tím nacpeš plnou tašku. A co tam dělají s tím, co napíšeš? — Tisknou v časopisech. — V Malých Novinách? — 0, ne, ty jsou příliš malé. — A v kalendářích? — O, ještě nef Není těžší věcí, než byt tištěnu v kalendářích. — Nedovedu si představit, povídá Na- nynka, že ty hlouposti z naší vesnice zajímj Pařížany. — Zvláště ty vaše je baví — Ach, achl povídá Nanynka, jsou hlou- pější. A ti, kdo je čtou, dávají ti peníze — Dávají je majiteli časopisu, a tenj zase dá mně, když si jích část podržel. Toje složitý počet. — Chytráku! řekne Nanynka, ty ma štěstí, že můžeš dělat své věci na tísfc mil vzdálenosti. Jen bys měl postoupit mi čás toho, co vyděláš, když vypravuješ o mně. — K službám, sestřenko. — Díky, bratránku. Peníze špatně na- byté pálí do prstů. Že se nestydíš obohacovat se takovou prací, která není k ničemuí Ty lenochu líná, už se nedivím, že máš stále ruce jako slečinka! A jistě ti platí pořádně? — Hezky vysoko. — To jsou blázni, povídá Nanynka, od- cházejíc a házejíc rukama; můžeš jim vyřídi ode mne těm svým kupcům škrabanic: že jsou blázní bláznů.
Ola Pařížan Nanynka Paříž
23 article Farář z Habovky.
Farář z Habovky. črta ze Slovenska. Napsal Josef Jerony m. Nejraději ze všech svých možných a roz- manitých zaměstnání provozuji tuláctví. Okol- nosti životní sice stůj co stůj chtějí ze mne vyrobit pořádného a usedlého člověka, ale jsa povahy nepoddajné, vzpírám se jim, jak mohu a nejraději vymknu se jim nadobro, abych okřál rajskou svobodou. Tu stávám se tulá- kem, neboť jeho život nejspíše odpovídá me přirozené povaze. A tvrdím: žíti jak pták v povětří jest ideálem nepořádného člověka. Tomu, doufám, nikdo neodporuje. O, slasti svobody! Všechno jest na radost: jásavé slun- ko, kvetoucí stráň, zelenající se háje, jasný, daleký obzor a i déšť a bláto má svůj půvab. jen když nic člověka nepoutá kromě Newto- novy gravitace. Taky ji mohl nevymyslít! Jdei si, kam chceš, kam tě oči nesou, utáboříš se, kde ti libo, a jsi-li křikloun, můžeš se ukřičel a nikoho to nezarmoutí a abys měl pokoj Newtona i s jeho zákonem prostě ignoruješ. Je to slušný člověk, ani se pro to neuráží. Tehdy to bylo na Oravě, kam jsem za- padl na evých bludných cestách. Bez pomy- šlení na utrmácenost kráčel jsem k vesničce Habovce, položené dosti vysoko v horách při samých hranicích haličských. Cizinec je tu řídkým hostem. Turista tam nezabloudí — jejich vyšlapaným cestám se poctivý tulák vyhýbá —; bídná vozová cesta jest jediným pojitkem se světem, s Oravskými Zámkya jižnějším Kubínem a ten svět jest sám již úplně ze světa a mímo něj. Hory kupí se tam jedna na druhou a čím jsou vyšší, tím jsou chmurnější, jejich levy černější a nedotknutější a pustší. Krajina krás- ná, panenská! Celý den potloukal jsem se po stráních, po rubiscích, bez cile; nikam nesměřuje, ni- kam nechvátaje, toliko jsem se sytil a kochal tou krásnou přírodou, opájel se její omamnou vůní, oddával se jí a dával se podmaňovaf.
Josef Jeron Kubín Habovka Slovensko Orava slast svoboda
24 article
Vskutku z rána, na oravské silnici, nemohl jsem říci vyšetřujícímu žandarmovi, že večer chci býti zde — v Habovce. Ani jsem nevě- děl, že je na světě. V Uhrách a zvláště na Slovensku žan- darmové jsou přísní, velicí a mocní páni. Tak- hle to bylo. Ležel jsem v příkopě v zelená trávě, díval se do nebe a na protější vrch, strmíci nad čistou, zurčící říčkou. Těšil jsem se rozkoší hodné zbojníka. Tu přibližuje se mi maďarský žandarm v zelené uniformě, s kohoutím perem za kloboukem v průvodu nějakého člověka. Kdo komu z dvojice byl průvodcem, jsem neuhodl. Žandarm měl na pušce nasazený bodák, dlouhý, tenký jako jehlu. Padl jsem mu do oka a nezamlouval jsem se mu. Začal rozhovor. Spustil maďar- sky. Kázal hluchým uším, tedy německy. Ne- mohl jsem rozuměti, neboť jsem měl za ne- možné, aby v těchto končinách mohl neuměti slovensky. Konečně jsem jej k ní přiměl. Otá- zek vychrlil spoustu: co jsem zač, odkud jsem, odkud jdu, kde jsem spal, u koho, ohlásil-li jsem se notárovi, s kým jsem ještě mluvila podobně. Na otázku, kam že jdu, když jsem
Habovka Uhry Slovensko
25 article
mu odpověděl, že nevím, že si jen „prohlížím svět“, jak o mně říkali Slováci, tvrdil mi umf- něně ten člověk, že to vědět musím a po dal- ším vysvětlení, že půjdu třeba na protější ko- pec, požádal o mé papíry. Vyhrabával jsem tedy z kapes všelijaké zmuchlané a umouněné legitimace a skládal si je do trávy. (Škoda, že jsem neměl pasport pro Asii.) Když jsem byl hotov, podával jsem mu to. Četník se díval, jakoby to bylo nějaké nedorozumění. Jeho průvodce zavrtěl hlavou, řekl mi, že jsem sprosťák, když nevstávám uctivě před panem žandarmem. O vznešenost tuláka mne to ne- připravilo, neboť podobné rozhovory nepo- kládám za čest a čekal jsem, až žandarm sám se pro papíry shýbne. Na konec pochopil, že mu nic jiného nezbývá, učinil tak, prohlédl si to, něco si zapsal a vrátil to — různé pečetl jej uspokojily. S těmito všudypřítomnými du- chy na Slovensku se setkáte často. Zastaví vás, pušku spustí k nohám a hrdými hroty bodáků dávají jemně na srozuměnou, že máte být klidní, negistikulovat... Ano, na Oravě jest mnoho žandarmů.
Slovák Asie Slovensko Orava
26 article
Když jsem stihl do Habovky, byl již ve- čer, jeden z těch krásných, klidných večerů, kterými potěší hory, klidný a temný, hrozící bouřkou. Protože nebylo radno zůstati pod širým nebem, zaměřil jsem do krčmy a žádal o nocleh. Krčmář, samozřejmě že Hebrej, od- mítl, že mne nemá kam položit. „I to by bylo, přespím na hůře,“ nedával jsem se odbýt a již rovnal jsem žebřík, abych se tam ulebedil. „Abyste zapálil... Jděte sí ke starosto- vi, ten se vám, poutníku, o nocleh musí po- starati, když vás nikdo jiný do chalupy ne- přijme. U mne spáti nebudetel“ Žid byl rázný a vystrčil mne ze dvora. Starosta nebyl doma. „I počkej,“ pomyslil jsem si, „jednou pů- jdeš na faru. „Jakého máte pana faráře?“ ptám s prvního člověka. „Zlého,“ odpovídá. „Katolického nebo evangelického?“ „Katolického. „Dobrá. Jak se mu volá?“ „Jánoš Hatyar. „Maďar nebo Slovák? „Eh, pánko, pravda, Slovák jako my, ale hovoří, že jsme všichní Maďaři a že z Budína nařídili, že se všichni musíme jednou maďar- sky naučití.“ „A vy si dáte takovou písničku pískat?“ „Pánko, jsme ubozí Slováci, co tu může- me dělat? Napomenul jsem ho, že nikdo sám sebs nemá nazývati ubohým, poděkoval mua vstoupil do fary. Poněvadž farář nebyl doma, řekl jsem, že počkám a že se nehnu, dokud nepřijde. Zatím jsem si prohlížel předsíň, ve- likou, čtvercovou, kamennou a pustou míst- nost, s podezdívkou kolem dokola — místa lavic. Ve zdech na metr tlustých dvě husta zamřížovaná okna propouštěla oslabené ve-
Hebrej Žid Zlý Katolický Hatyar Maďar Slovák Habovka Budín