Strana 12. 142. čfslo.

— CECH

Dne 31. května 1914.

pánové, a vraťte se к Bohu; poznáte, psal-li pan professor pravdu či ne. Zkušení inspektoři vždycky radili, aby učitel nevyučoval stále v téže třídě. A nejen inspektoři tak radili, ale bezpočtukrát o tom psaly i učitelské listy, že učitel stále v téže třídě vyučující naučí se jiti již vyjetou kolejí a stává se jaksi strnulým, neuznávaje potřebu věnovati pozornost i jinému školnímu věku. Ale když to napíše do své knihy autor, který je přesvědčen o potřebě náboženské výchovy, pak to není pravda. Proto, jak povídá p. Doležal, jsou učebnice pana prof. Švadlenky vědecky zastaralé a duchem zpátečnické. Tato slova z péra učitele socialisty jsou knize jistě nejlepším doporučením. Ale když je o dobré učebnice pro ústavy taková nouze, snad pp. Doležal a Beneš, paedagogové na slovo vzatí, sami něco vydají. Je toho už nutně potřeba, aby poučili učitelské kandidáty, že pokrokem je rouhati se Bohu, nadávat pořádným lidem a velebit Machara. Nač to mají vtloukat učitelům ve svém žurnále, ať se tomu naučí kandidáti již na ústavech. Snad se baron Hock s Vohryz- kem postarají, aby se tak výtéčné knize dostalo ministerského schválení. Tedy budeme čekati, Beneši. Zatím se mějte krásně a pozdravujte toho faráře ve své redakci. Oč, kdybyste takového skutečně měl, že byste mu políbil ruku, třeba že stavíte na pranýř jednoho pana inspektora, že políbil ruku biskupovi !

Rozmrzelost a nechať ku práci má v nekonečném množství případů svůj původ v porušeném zažíváni. Král. saský zdravotní rada dr. Kunze v Dobrosoli dosvědčuje, že měl v ošetřování děvče kvetoucího vzhledu a jinak úplně zdravé, které po celých 10 dnů nemělo ani jednou stolici. Trpělo bolestmi hlavy, závratí, tlukotem srdce a pocitem všeobecné choroby, takže musela pacientka konečně ulehnout!. Dal jsem ji piti každé 2 hodiny 1 sklenici přírodní hořké vody »Františka Josefn“ a již po čtvrté dávce dostavila se stolice beze všech obtíži ; druhý den pak mohla se opět věnovati svému povolání prodavačky. Takovéto výsledky jsou velmi časté. Vodu Františka Josefa lze kouplti v lékárnách, drogeriích a obchodech s minerál, vodami. 1028

)Z MÝCH VÝPISKŮ- XXIV. hrstka. ještě jedna nejtěžší a největší kniha. V Londýně mají v knihovně tamního musea atlas, pocházející z Holíandška a tištěný právě před dvěma sty lety. Kniha tato přecházela z ruky do ruky, až se dostala do Londýna. Sotva by se vešla do nízké místnosti, neboť její výška obnáší tři metry, její šířka jest o něco menší. Váží osmi metrických centů a když by bylo potřebí pře- nésti ji někam, musilo by ji nésti několik silných mužů. — Jak by se vyjímala vedle tohoto knižního obra malinká knížečka, kterou vydali nedávno v Paduy. Má 208 stran a obsahuje dopis Galileův na královnu. Rozměry této knížečky jsou: výška T8 centimetrů, šířka 1 cm. Nazývají spisek divém tiskařského umění, tak krásně je vše provedeno. Na každé stránce jest devět řádků a asi sto písmen. Tisk je jasný, lze čisti pouhým okem. Zneuznaný Caruso. Caruso vypravuje ve kterémsi americkém denníku následující epi- sodu ze svého života: Nedávno jel jsem automobilem kdesi na prérii. Stala re nim na stroji porucha, která vyžadovala práci několika hodin. Sel jsem pěšky dále a došel к osamělé farmě. Zaklepal jsem na dvéře a když mi otevřeli a táznli se, co si přeji, požádal jsem o trochu kávy. Bavil jsem- se s domácími o všem možném, pak se tázal farmář na mé jméno a můj stav. Jsem zvyklý, že mne zná celý svět, proto byl jsem zvědav, zda nwie znají v této zastrčené

rnnrkké Lhotě. Když jsem řekl : Jmenuji se íaruso, skutečně vškočil ferma ř všecek vy­ jeven ze židle a pln podivu zvolal: Podívejme se! Robinson Crusoe! Já myslel, že ten již dávno zemřel! Je život po smrti? Švýcarský spisovatel Jiří Baumberger měl v konviktu gymnasiál- iním v městě Zug professora z latiny Stauba. Staub byl velkým nepřítelem všeho, co jenom poněkud zavánělo hysterií, byl suchopárný, jednoduchý pán, učenec a na slovo vzatý odborník ve vědách přírodních. Byl rozhodným odpůrcem všech strašidel a zjevení duchů, mnohou podobnou kratochvíli nám překazil. Vyprávěl nám několikráte za dob našich studií následující událost: Když přijde někdo z vás na poutní místo mariánské poblíže Seelisbergu, nezapomeňte se tam pomodliti Otčenáš za mého důvěrného přítele z mládí. Měl jsem totiž přemilého spolužáka a upřímného přítele; byli jsmie spolu nerozlučná dvojice. Prošli jsme spolu všechny školy, od nejnižší až do nejvyšší. Když jsme byli vysvěceni na kněze, šel můj přítel do Ameriky !za missionáře! к Indiánům, což bylo před sedmdesáti lety velkým podnikem. Při loučení slíbili jsme si, že kdo z nás dříve zemře, dá druhému znamení, ať je kdekoliv a bude-li to vůbec možno.

Přítel má pak ihned sloužili za zemřelého kamaráda mši svátou. Uplynula od onoho slibu dlouhá řada let a já, vyprávěl dále prefekt Staub, dávno jsem zapomněl na slib i na kamaráda z mladých let. Byl jsem jednou na pouti v Seelesbergu. V noci jsem se probudil a zdálo se mně, že mne někdo držel za rameno a třásl mnou. A aniž jsem věděl, jak a co, aniž jsem v poslední době myslil na přítele missionáře v Americe, tu projela mi hlavou najednou myšlenka: mis- sionář, přítel, zemřel. Chtěl jsenr se zba- viti této myšlenky, ale nic nepomohlo, ustavičně ležela mi v hlavě. Vstal jsem, šel ven, vyhledal kostelníka a sloužil mši svátou za svého přítele, po čemž se rozhostil v mém srdci nadobyčejný klid. Když jsem se po delší době vrátil do Zugu, našel jsem tam ’ dbpís lékaře z nemocnice z Hamburgu, ve kterém mi sděluje, že byl pořádán, aby mi sdělil úmrtí missionáře N. N., který v tu a tu hodinu a v ten a ten den zemřel. Když jsem srovnával hodinu a den, bylo to tehdy, když jsem se probudil poblízku kaple mariánské v Seelisbergu.

Nejlepší spisy spisovatelek. Klub dam v Londýně vydá anglické překlady nejlepších spisovatelek všech kulturních národů. Vybral následující knihy: z němčiny přeloží román Kláry Viebigové: „Chléb nás vezdejší“ a od Gabriely Reutové: „Paní Bůrgerlinová a její synové“. Z italštiny vyjde od Grácie Deledové román: „Popel“. Ze španělštiny bude přetožen román od Сагщеп Burgos de Sequi, z holandštiny od Augusty de Witte i a ze švédštiny od Šelmy Lagerlôfové. Něco o svátých. Zdá se, že kromě sva- \ tých, pojmenovaných Jan, jest asi nejrozšířenějším jménem Maria. „Slovník svátých“ Stablerův zaznamenává různých svátých, blahoslavených a v pověsti svatosti žijících světic, jimž bylo Maria, 482. Podobné jméno, Marianna, mělo 5 světic, různých světců Marianus vypočítává Stabler 33, světic Marina zná 25, svátých Marinus 40, Marius 20. Při jménu František zaznamenává 192 .různých svátých, různých světic František zná 38. Jméno Antonín udává při 177 osobách; ženských Antonia zná 11, Antonína

Něco z jazykozpytu. Původ slova marcipán. Kdož by u nás neznal marcipánu? Kdož si nekoupil jako dítě marcipán na pouti? Marcipán objevil se ponejprv v Benátkách a dali mu tam jméno „chléb Markův“ (Marci Pamis) podle patrona města svátého Матка, jehož ostatky donesli si kdysi a jež uctívají v kostele sv. Marka. Proto mají Benátky'ža znak obraz sv. Marka, totiž okříd­ leného lva. Jiná méně zaručená pověst udává původ slova marcipán následovně: R. 1407 byla obrovská zima, jaké nebylo pamětníka, všechno obilí se zkazilo. Povstal tak hrozný hlad, že požívali lidé i seno a slámu. Kousek chleba ve velikosti malého oříšku prodával se za šest krejcarů, což bylo tehdy velmi mnoho. Těmto malinkým kouskům chleba říkali „chleby Markovy“ (Marci panis). A od těch dob pekly se na památku onoho hladu sladké chleby, jimž ono jméno zůstalo. — Původ slova Fiakr. Okolo roku 1640 začaly v Paříži jezditi veřejné vozy, které se mohly najmout! na jízdu. Stávaly u hostince na náměstí sv. Fiakria, pojmenovaném po soše tohoto světce, která tam byla, proto říkalo se i těmto povozům fiakr. Svatý Fiakrius vyobrazuje se v křesťanském umění jako poustevník s lopatou v ruce, jak obdělává zahradu. Ctí se proto také v mnohých krajinách jako patron zahradníků. Žil v lese poblíže města Meaux v sedmém století a slaví se jeho památka 30. srpna. Je ve Francii patronem četných kostelů.

Horlivý čtenář. Hrabě Zichy vypravuje 0 svém pradědu hraběti Vincenci Szíarayovi následující zaručenou episodu: V době, kdy vládla luza a v Paříži byla všeobecná hrůza, žil hrabě Sztaray v tomto světovém městě a byl zasnouben s kontessou La Rose. Ale kon- tessa i její matka byly zatčeny a odsouzeny к smrti. Jako mnozí jiní šlechtici, zemřely 1 tyto dámy jako hrdinky. Matka volala na dceru, když vystupovala na šibenici: „Dítě, jenom žádnou scénu, nezasluhují toho!“ — Dcera volala: „Na brzkou shledanou, předrahá matinko!“ Matka pak odvětila: „Ihned to bude, můj drahoušku!“ Hrabě Sztaray byl také ve vězení, ale zapomněli na něho. Když padl Robespieres, byl propuštěn a vrátil se do své vlasti, do Uher. Oženil se s hraběnkou Johannou Szirmayovou. Ro svatební hostině šel v parku svého paláce pěšky na procházku a četl svého zamilovaného autora Horace. Dlouho se nevracel a jeho mladistvá choť byla v hrozných úzkostech, zda se hraběti něco nestalo. Když viděl komorník hraběte, Václav, její úzkosti a její strach, klidně pravil: „Pan hrábě zašel ve své roztržitosti asi do Košice do svého paláce. Vzal si sebou Horáčka — Horáce — a když jej čte, tu nic nevidí a nic neslyší.“ A skutečně,1 hrabě četl svého miláčka tak horlivě, že zapomněl na svou nevěstu, že sešel s cesty, kamsi zabloudil a teprve pozdě v nod se vrátil. Však mu jeho choť až do smrti aspoň jednou v týdnu vyčítala, jak na ni v den svatby zapomněl! Žili v nejšťastnějším manželství. j Ignát Zháněl

AL AD AR:

Dèci sloucnsirc. (Původní dopis „Čecha“,) (Za jednotu...) _ Poměry na Uh. Slovensku, a sice mezi Slováky samými, v jejich vnitřním životě vyvíjely se poslední dobou tak neblaze, že všecka positivní práce „za tú našu slovenčinu“ byla vlastně zastavena a všechna životní síla vybíjela se na věd nejen zbytečné, nýbrž i škodlivé. Bratrovražedný boj! Věčná škoda té energie, která během posledních tří let v tisku i veřejném životě slovenském vyčerpána byla — nadarmo! Že by těmi vnitřními zápasy Slováků vývoj jejich byl pokročil, je klam. Snad nejbližší budoucnost ukáže, že máme pravdu. Jsou na omylu anebo úmyslně klamou ti, kteří myslí, že hnutí Jurigovské dá se od- baviti jen sesměšněním Skyčákovým (zasluhuje spíše soucitu než posměchu), nebo po- rotním odsouzením Tománkovým — takové slaboty a ^haraburdy“ samy zaniknou a věd