4. řijna 1903.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 270.

Strana 9.

Případ přítele Kaliny. Čím dále pevněji jsem nabýval přesvědčení přítel Kalina je sobík, zcela obyčejný sobik. Ano, tehda, před dvaciti lety! Nemohl se dočkati, až přeskočí všechny ty mety, kterým se říká počátky života, až přeslouží svoje prakti kantství, až konečně bude „jmenován“ a až jeho gáže vyleze na tolik, aby si taky mohl zří- diti vlastní domáenost. Byl všecek žhavý, jak říkáme, jen se oženit. Ale jak se člověk změní. Prokousal se svými počátky, konečně ho udělali pánem, ko- nečně měl tolik, aby mohl pomýšleti na vlastn krb — ale skutek utek'. Přitel Kalina zasehi na starého mládence. Vysvětloval jsem si to. jako jsem si dovedl vysvětliti ve dvacíti pří- padech jiných. Vášeň vyhořela, zásoba nevy. počitavé náklonnosti vybila se, místo všeho toho nastoupil chladný rozum a tak zvaná „zralá úvaha“. Kalina počítal patrně a vypočítal si, ž sám ze svého může žíti jako kavalír, ale kdyb se měl deliti s několika krky, že by nastalo časté utažení. Sobík, zcela obyčejný sobík. Život nás rozvedl. Mne navždy zajala Praha. Kalina ve svém úřadě nastoupil onu dlouhou neurčitou, nekonečnou pouť po venkově, z ni navrací se člověk do Prahy po dlouhých letech jako šedivý rada, velmi často již jen jako pen- sista, touží-li pak vůbec ještě po Praze. Nebot taky venkov zajme na celý život mnohého, kdo se s počátku domníval, že by bez Prahy umřel. Jenom někdy přiletěla visitka jeho s několik slovy, k svátku, k novému roku. Ne pravidelně. Jak si kdy přítel Kalina vzpomněl. A znenáhla jsem ho vypouštěl z evidence. Tu pojednou dopis. Obšírný dopis.

„Oslavuji čtyřicátě narozeniny — psal přítel Kalina — a pravím-li, že ,oslavuji“, roz- uměj tomu tak, že sedím sám ve svém pokoi mládeneckém a dívám se velice tesklivě na vše. co je dávno za mnou. Připadá mi, jakobych účtoval s životem. Kdysi, když mi tak maně při- padlo: až mi bude čtyřicet! — věř mi, zcel jinak jsem si představoval ten den. V duchu jsen viděl, kterak sedím v útulném, přívětivém, a obsáhlejším, přece jenom skromném příbytku po mém boku nějaká milá žena a kolem ,našeho“ stolu několik dětí. Všichni zvedají číše a volají; ať nám ještě dlouho žije tatínek! A moje žen sklání se ke mně, v oku se jí leskne cosi jak slza, líbá mne upřímně a já jí pokrývám polibk obě ruce za vše, co mi dala, čím mne obdařila Neboť rodina, rodina, to jsem pokládal vlastn za cíl života svého. Měla mi osladiti suchopá úřadního měho železného povolání. Pamatuješ. vzpomináš, jak jsem se na to těšíval ? Snad proto- že taky my doma byli jsme takovou rodinou. splývající všemi nitkami života, vším myšlenín v jediný eelek. Nebo my všichni měli jsme se tak rádi. A zatím — jsem sám. O, chtěl jsem se zeniti, a ne jednou. Al poprvé jsem byl malým pánem, podruhé nedosla moje náklonnost ozvuku, po třetí jsem byl pře- konán stastnějším soupeřem, kdy již jsem se domníval být u cíle — léta mijela, výbojnost moje ochabovala. Ale pořád ještě vznášela přede mnou vidina rodiny. O, ne proto, abych je zbytečně rozmnožil plemeno lidské. Cítil jsem. že mám v sobě síly a lásky dost, abych ovlád a do světa postavil několik nových bytostí, jimž bých rozdělil vše, co jest ve mně, a které byeh učinil svým pokračováním ve světě.

Nuže, nechci tě týrati výpočtem všech svých nezdařených pokusů, jen o posledním ti povím. Bylo to před pěti lety. Tehda nám dosadili no- vého soudee. Přicházel z Prahy. Dost mi byl podivno, že dal Prahu za venkov. Sám bych tam seděl po celý život jako adjunkt, etižádost ne- vypudila by mne ven. Ale někdy se všech vysvětlí. Měl hezkou ženu a dvě děti. Takové děti — stále je vidím před sebou, jako z vosku, tichoučké, jako ulekané. A Korábec byl přece tak dobrý člověk. — Ještě tu byl jeden člen rodiny. Sestra paní Korábcové, slečna Hedvika Spatřil jsem ji — a podivné hnuti zvlnil všechno mé nitro. Bylo rozhodnuto. Slečn Hedvika! Nebyla již v prvém rozpuku dívěim. Byl přes dvacet, ale přes to bylo v celém jejím zjevu cosi neskonale svěžího. Jen poněkud za- nilklou mi připadala, poněkud vážnou, V tom byla jediná neshoda. Toužival jsem v mládí po divce temperamentní. Ale věkem i tu se mění vkus. A mně bylo pětatřicel. Soudce Korábec oblíbil si mne — 6, jal mi to bylo vitáno. Směl jsem ho častěji navštěvo- vati, častěji bývati na blízku Hedviky, dýchati s ní týž vzduch — nu, jak to ti básníci vždycky říkají. A pak tedy jednoho dne jsem si řekl: dnes večer — nebo nikdy. Víš, v jistých letech je třeba takového energického rozhodnut. Přišel jsem. Korábec seděl v dětském po- koji u synka, pomáhal mu při nějaké školní úloze. Potom jsme večeřeli a po večeři zas ode- šel Korábec k dětem. Obírával se s nimi vůbee častěji než sama matka.

Ani nevím, kterak se sběhlo, ale řekl jsem tak něco o teple rodinného krbu, o útulné do- mácnosti, o štěstí rodinném, o tom, kterak se duše rodičů zreadli v dělech — nevím sám, c jsem hovořil. Mělo to býti úvodem k tomu, nač jsem se rozbíhal. A tu náhle vpadlo v můj hovor. v osnovu měho rozhodného útoku cosi, čeho jsem se v télo situaci nejméně nadál. Pravím, nejméně, nebot jsem se mohl demnívati, že taky nejsem slečně Iledvice zcela lhostejným. „Ano, děti,“ pronesla paní Korábcová ně- jak přikysle. „Ale je to břemeno, hrozné bře- meno Pravím ti, těmi slovy byla rázem přetržen nit všeho, co jsem ještě chtěl pověděti. Břemienol A paní Korábcová pokračovala: „Mužům je o tom snáze mluviti, ale kdo je tu otrokem? Žena. — Vidite, proto jsme taky tady, ač jsme mohli sedět v Praze. Ale k čemu mně byla Praha? Když jsme se vzali, myslila jsem, že mi nastává jiný, nový život. Tolik jsem se těšila. Konečně tedy trochu žít. Ale dlouho to netrvalo. Než uběhl rok, chovali jsme. Dove- dete si představit, jak jsem byla uvázána. Těšíl jsem se, jen co Sláva trochu povyroste, že bude jinak, jak bývalo. Ale po Slávovi přišla Božka. A pak jsem nebyla já hlavní osobou v domě sle děti. Boha jsem prosila, aby jich nebylo víc —

měla jsem dost dvou. Chvála Bohu, zůstalo tak. ale já taky zůstala otrokyní. Byl ples, ráda bych byla šla. A tu vždycky muž: A děti bys ne- chala samotny? — Což tu není Nany? — A Nany bys je svěřila snad na celou noc? — O, cojá jsem nocí proplakala. Poněvadž Nany dělem ne- stačila, musila jsem být jak ve vězení. Víte, tehda u nás Hedvika ještě nebyla, tehda žila maminka. A tak bylo vždy. Chtěla jsem do divadla, do variété, na koncert, na výlet a můj vždy: A co děti?“ — Příteli, do té chvíle viděl jsem jen líe do- mácnosti Korábcových, tato slova paní Koráhcové odestřela přede mnou pojednou elonu, která za- krývala rub domácnosti té. Hlas paní soudcové, čím déle mluvila, tím větší nabýval hořkosti. Vy- počítávala mi spoustu případů, kdy jí existence těch dvou drobných bytostí překazila nějaký po- žitek, nějakou zábavu. Vzpomněl jsem v tom oka- mžiku na svoji nebožku matku, pro niž nebylo na světě ničeho krom té malé, skromné domác- nosti, a tak bezděky přišlo mi na mysl: plakal taky moje matka někdy, že jest otrokyní svých děti? — Ale jak jsem ji znal, jak obraz její tane přede mnou, jistě tomu tak nebylo. Mlčel jsem, a mluvila jen paní Korábcová. A od jejího nekonečného stesku tak podivněse odrážely zvuky, kteréž k nám doléhaly z vedlejší světnice. Tam seděl Korábec a malý Sláva jedno- tvárně, tenkým, nesmělým hlasem odříkával ně- jakou úlohu. Co všechno chvělo se v tom jeho hlasu! Aspoň se mi tak zdálo, aspoň jsem si to v jeho zvuk vkládal. Mlčel jsem a naslouchal jen. Chvílemi od- vážil jsem se pohlédnouti ve tvář slečny Hledviky, ale vždy jsem sklopil zraky. Mrazilo mne při slo- vech paní Korábcové — a když jsem pohledl n Hedviku, prchalo všechno teplo z duše mé. S čím jsem dnes byl přišel, nač jsem se těšil, vše s ve mně rozpadávalo. Mrazivé tušení vzcházelo ve mně.

Vzpomínám, že již jako v těžkém snu jsem naslouchal závěrku trapného žalování paní Ko rábcově: „ A když promyslím všechno, co jsem za- žila, věřte mi, a když se podívám na sestru Hedviku, ze srdce bych ji přála, aby jí nebylo souzeno nic podobného. V tomto okamžiku musil jsem se podívatin Hedviku. Na tom, co mi vyšlehne z jejího oka. závisí osud můj. Bylo mi třeba sebrati všechnu sílu, abyeh se na ni dovedl podívati tak, jak chvíle vyža- dovala. A z jejtho ledového pohledu čišelon mne, že soudí o věci, jako její sestra.. Taky ona nechce být otrokyní. Bylo rozhodnuto. Kdykoli dříve jsem přemíl o své ženitbě, vždy jsem si přimýšlel k sobě děvče, které bude nedočkavo radostí mateřských, které se bude chvěti touhou, aby k ňadru svému přitisklo drobná, hladová ústečka bytosti, vzešle z nejvrouenějšího, nejžhavějšího našeho spojení. Nikdy mi na mysl nepřipadlo, že by mateřstv komukoli bylo toložno s otrocivím. Teprve tohoto dne spadlo mi běimo s očí. Vedle těchto dvou ženštin. v nichž jsem do té chvíle byl viděl zosobněné štěstí domáciho krbu. Kterak jsem se nyni mohl odvážiti návrhu, aby s mým životem spojila život svůj Hedvika, kteráž jest prosycena názory vdané své sestry? Nebo toho večera taky jsem porozuměl domácímu štěstí politováníhodného Korábce — a pochopil jsem život jeho dvou nesmělých, jako vosko- vých dětí. Ne, nechtělo se mi do takového života ro- dinného. Hořce loučil jsem se svým snem, ale měl jsem tolik síly, že jsem se rozloučil. A blaho- řečím chvíli té. Hedvika se vdala později — ale zase žije u své sestry. Rozumíš? Skládal jsem dopis, v duchu odprošuje Ka- linu a lituje ho. A přece byl by více k polito- vání, kdyby mu nebylo bývalo dopřáno nahléd- nouti v kouzelné zreadlo budoucnosti, jakou si Vpsilon chystal.

A dehe na to měl padnéť celé gront! Olrázek z lané. Napsala Krista Nevší mal ová Bylo po žních. Lány poli, které se ještě před nedávnem vlnily slibnou úrodou jako ne- přehledné zelené moře, odpočívaly klidně, zobra- ceny byvše na rychlo pluhem. Tu a tam stály jestě brambory s osýchající nati, na cukrovce žloutlo a tyřelo!) spodní listí, bělaly se zelné hlávky a na lukách odkvětala poslední kvítka otavy. Stodoly stály napěchovány bohatou sklizní pšenice a ječmene. Z mlatů ozývaly se mlátičky a jen po různu do taktu bily ještě cepy. V zahradách, kterými „gronte“ v Š—icích byly věnčeny, stály jabloně, zatížené nachovými, žlutými i zelenými růžemi jablek tak, že se po- dobaly krásným, obrovským kylicím, mezi kte- rými na jehlancovitých hrušních žloutly a voněly šťavnaté hrušky a rozhýbaly se pod tiží ojiněných modrých plodů „kadlátek Pantáta Zaklókal, podepřa boke, rozhližel se po tem božim požehnáňó a s pěchó povidal sami sobě: „Chtěl bech se založeť, že toli órode. co me, v celéch S—icích žádné nemá; šak je viděť take všade mojo práco a rošafnost. Proto take, jak vizo, lobodické Skácel zkázale abechme se dojele podivat na jejich gront.

Jakob jejieh viděl pré na póti našo Hlaničko — no, že se mo libila, to se vi, deť je to take děvče kriv a mliko!“ A pokračuje ve svém monologu, dodáva pantáta: „Zétra máme nedělo a tož se možeme do tech Lobodie podivat. Mladé be se mně libil, je to chlap jak ščep; srce se smije, podivaja se na ného. Bode-le to ostatní také podlivá teho, tož bech od teho nebel, abe se moja Hanička s Jakobem vzale, belo be to aspoň pěknéch pr ledi!“ Při takovém rozvažování smály se pan- tátovy dobrácké oči ve spokojené tváři. „A je pré Jakob taky chlapčesko pořádny! No dal be pámbu, šak bech nerád dal svoje penize nekemo rozbetovať, těžko se skládajó na hromádko, těžko!“ A prošed zahradou od „mlatevně“ až k roz- sáhlému dvoru, zastavil se s „pacholkem“2), jenž právě vypřahoval vraníky od pluhu, kterým po celé půldne převracel strniště.

1) puchřelo. ) Čeledín, jenž ve statcích u koní slouží, nazývá „pacholek“, služka jmenuje se „divka“ „Jářko, Metode, poslóché: Zétra pojedem do Lobodic ; tož ať je kočár v pořádko aji všeck ostatni, co k temo přenáleži, rozomiš? Oprate. chomöte, króže — ať se to všecko megoce, z daleka at jož se vidi, že jedó Zaklókal, slešels?“ „Eh, slešel, slešel, pantáto, aji chápo, co jak za takovó okolnosto má bet.“ Mezi zuby hovořil pak chasník: „Ale z té tvé zehlobn ceste, milé pantáto, nebode nic, třebas bech tisie- kráť poslóchal a chestal a drhl a šóstal; — přec z teho nebode nic tak, jak že mně je') Metod.“ Pantáta na to zamířile do „hrobé letni kocheně“, kde panímáma s děvečkami vařila „truke““ (povidla). Byla nějak zamlklá při tě druhdy tak ve- selé práci. Na pantátu se sotva podívala a pouze slovem a to ještě nějak stísněně od povídala.

Pantátovi bylo chování všech jaksi ná- padné a proto pravil: „Co pak ste dnes tode, jak be vás zařezal? To je mně pěkny vařeni trnek. pěkná to lézačka! Za měch let to bel samé smich, samě špás a samě zpěv, a ve tade cho- dite jak žádně nihde. Já mám rád veselo okolo sebe, obzvlášč, dež mně nic neklači!“. Selk neřekla nahlas zase ani slova, ale byla by nj- raději odvětila: „Dež neklači — mně ale klači co te neviš, ach a jak toze klači, takovó těžkost mněs bože naščivil, že ani vedéchnóť nemožo Ach, jak to jenom skonči!“ Pantáta najeza se zavrtěle hlavó a pro- hodile: „No, tož nevim, co se vám, robe, “) dnes stalo, že s vama řeče néni,“ a nabrav na vařech vařící „lézačke“, hodil ní po divkách, abyj rozehiechtal. — Děvčata vykřikla a rozutíkala se od kotle. Panímáma pak mrzutě zvolala: „I dé nám tode pokuj a di spať, te rozvero, rozvěřené!“ „Tož teda až zéstra promlovime si módry slovo dnes jož s vama nic něni, dobró noc!“ A p těch slovech vytratil se hospodář z kuchyně.

Zatím přišla mezi děvečky také Hanička, která se nápadně otci vyhýbala. Pak bojácn se k matce přitočivší, pravila šeptem: „Jož so tatiček pryč?“ Selka na souhlas přikývla a p jí šuškala do ucha: „Jož jenom di, Hanička, do jizbe na komoro a zamkni dveře!“ Za rána hrabaly bujné vranky prašný dvůr, zapřaženy byvše k ladnému vozu; jejich krátká, ocelově lesklá srst přehazovala do běla měnivý svůj lesk na plných bocích každým netrpělivým pohybem a zdála se poseta černými „groši Pantátovi se radosti i pýchou zajiskřily oči když spatřil své zamilované koně. Právě le- hounce švihl lesknoucí se hřbety svého hrdého spřežení, když ze síně k jeho uším dolehl úzkostlivé selčino: „Tatičko, prosim tě, jenom jediny slovečko!““ „Te bes mně taky decke nezdržovala! — Mesliš, že chco do Lobodic přejet na hrobó a já tam zatim chco bet na rani! Co ešče chees?

Nemné stracho, Hanička Jakoba chtět bode — abe nechtelal „A přece, tatičko, nihde neježdě! Belob to všecko márny, Hanička jož Skácelovó nobode nemože bet, tož přosím tě, zostaň doma.“ „Ale to bech rád věděl, co ve rohe za méma zádama zas máte za klebete. Neřeknete napře ani B ani C a najednó: „Neježďé! Ale já po- jedo, protože so to ješče pořád pánem já a c já řekno a co já chco, to se stane,““ rozčilen pronášel hospodář, proti jehož vůli se nikdo ne- troufal postaviti. „Boženko můj, jak mo to mám řictjá smotná přeneščasná žena,“ hořekovala, jindy hrdá selka, na jejichž šťavnatých rtech a zdra- vím kypicích tvářích sídlival úsměv spokojenosti anebo výsměchu, dle toho, jak tomu okolnosti A když tak pořád ještě stála, úzkosti se tetelie a nevědouc, jak by začala povídati to. co její srdce tolik svíralo, obořil se na ni ne- trpělivý hospodář: „Tož, co? Ončmnělas? že to stojiš jak boži moka? Če si snáď s Hanko meslite, že sem se staral na teho panáka, me- nářa, co tode deň co deň okolo stavení obihá Ale to se mělite, to se zatrackaně mélite! Z teh mračna dyšča nebode a to tak jistě, jak že so Zaklókal. To tak, on si fókať, hráť na pána, dobře se měť, nic nedělať a drohé abe se na něho staral a dal mo tisice, keréch on potřeboje. A že jich potřeboje hodně, to vim já! Ve mléně se jenom strójile trachte, zahálelo se a ježďalo se po radovánkách, a včel — — ale abechto dopověděl: Mladé hledá nekeho, kdo be jim za- platil dlohe a kdo be si, abech tak řekl, ten je- jich mlén, tó jejich klapačko, kópil. Ale to něso a nebodo já, slešite? A to debe se Hanka aji vdať neměla — — — ať rač sedi doma!“ Když si na chvilku oddechl, dodával: „A podivéme se, tož ve robe ste taky dostale pansky chótke?

Ale te ať vám hneď pěkně přendó! V takovéch věeách so já z kameňa a nedám se obměkčet ani, debeste krvavý slze plakale, slešite?“ „Pro boha tě, tatičko, prosím, det se tol nehněvé, já za nie nemožo. Dosť sem bránila, prosola, plakala a hoja se tebe, k boho sem se modlela — neposlechla — neposlechla mně. ale včel si ho, tatičko, vzit mosi, protože bechme nesnesle haňbe — ona mosi a já vim, že ani te, tatičko, neřekneš: Nel“ „A nemosi a nebode moset!!“ strašně se rozkřikl polekaný pyšný Hlanák — „nebode moset, protože jo zabijó,“ dodával, jektaje zuby, když viděl své krásné plány tak náhle, tak ne- nadále zničeny a zhrouceny. A zuře litostí vztekem, uchopil v koutě stojící sekyru a hnal se jak běs do kuchyně, kde se domnival, že stihne tu, která veškeru jeho naději podkopala. „Kde je?“ řval jako lev, rozlícený otec, drže sekyru v ruce tak, že mu každý z cesty utikal. Matka, která předvidala podobnou scénu, z strachu před možným zločinem ukryla svou dceru, která ve smrtelných úzkostech naslou- chala prudkému výstupu z komorní jizby. Nenaleznuv svého, jindy tak milého dítěte, své chlouby, své lepé Haničky, na které si byl tolik zakládal, vzpamatoval se otec a mrštil se- kyrou daleko od sebe. A potom obrátiv se se k selce, počal ji trpce vyčítati: „A te se teho vina, tes jo měla chrániť a brániť jak před zlém duchem. On nám nejenom okradl ditě, našo je- dinó radosť, ale on nás přepravil aji o česť a e naše měni nas teprov přepravi. Co sem se na- chtěly.

) mně je = jmenuje se.

zense těšel, skládaja tisic k tisico, jak svojo Haničko zabezpečim, jak bodó s Jakobem dál hospo- dařeť, začňa tam, kde já přestano — a včel!“- A hrdý, statný Hanák, opřev hlavu o zed. rozplakal se jako malé dítě. Rána, která tal prudce dopadla na jeho hruď, byla tak těžk že se domníval, že pod ní klesne. — — — Ve dvoře netrpělivě a smutně řičely vranky. jakoby byly cítily, jak velikou bolestí jest zmítá jejich hospodář. „Metode, odstroj!“ zavznělo sotva slyšitelně v prostranný dvůr — „nepojedeme nihde!“ A pacholek, který pořád ještě čekal na pan- tátu, bručel: „Take člověk co chvila mosi ze sebe dělat blázna a stavěť se hlópém, třebas všecko věděl. Že to bode takovi, to sem jož čul dávno, ale nechca žádnymo škodiť, tož sem mlčel.“ Dusné ticho a mrtvý klid zavládly v „Zaklo- kalovym grontě“. Na všech tvářích bylo zřii stopy smutku. Ba zdálo se, že ani ten zlato- perný kohout tak jásavě probouzející se den nepozdravoval, jak bývalo jeho zvykem. Pantáta s panimámó nerozprávěle, o H- ničee nikdo nevěděl a proto i „čeládka“ bál se hlasitě promluviti. Tak jakoby byl podťat život všemu, co ještě před nedávnem ve statku tonulo v bujném ve- selí a odkud do dálky hlaholíval zvonivý smích. Ve 8—icích nevěděl nikdo dosud, co se u Zatloukalů stalo a nesměl také nikdo zvěděti, o to se hrdý Hanák, jak náleží, postaral. Přes to však ve čtrnácti dnech celé Š — ice byly úžasem zkoprnělé, neboť panáček s kaza- telnice ohlásele po néprv, po druhy a po třeti, že se beró Hanička Zaklókalova s menářem Prášelem. Pantáta te tisice přece jenom menářovi složele a ešče mo dale te népěkněši koně aji s kočárem, lebo o Zaklókalu haňbe měť nesmijo debe na to měl padnót celé gront!

Zelená čapka.

Napsal Zoldoš Láslc. Opětně se přikrčil skřítek na cípek me podušky, a když jsem zavřel oči ke spánku, po- čal rozmlouvati: „Nevím,“ šeptal, „zda jsi znal Illéše, slav ného malíře svatých obrazů?“ Nikoliv! „Po slechni tedy jeho zvláštní přihodu. IIléš byl chudý, avšak domníval se, že jest boháčem, protože měl čarokrásnou mladistvou manželku, Andělu. Byla jako lilie. Ale věz, že nikdo není bez chyby, a že i bílá lilie vrhá stín... A tak tento mladý manželský párek se zastavil jednou na procházce před výkladní skříní a Anděla tamr spatřila stozlatové naušnice. „Jeje, ty jsou krásně!“ — vyklouzlo mimovolné ze rtů. A potom, jakoby jí bylo z těžko, odtrhnouti se, táhla manžela váhavým krokem od výkladu. „Měla bys ráda ty naušnice ?“ — tázal se zamilovaný manžel. Ženuška jen vzdychla: „Ach, Hléši, ani nemluv! Něco takového s mi nikdy nevyplní!“ Právě následujícího dne byl druhý výročn den jejich sňntku. Malíř pak, kterýž svou man želku zbožňoval, mnoho a odvážně se zamyslil Měl objednávku —. obraz Madonny — o němž Anděla nevěděla. Dvě stě zlatých měl za ně- dostati, a tato částka byla splatná právě ve v roční den. Illéš přijal peníze a s tlukoucín srdcem spěchal přímo do zlatnického krámu Koupil stozlatové naušníce, na které se přede šlého dne dívali, a nesl je domů choti.

„Podivoj se, zlatoušku“ — řekl dětina s upřímnou radosti — dnes jest druhý výroční don našeho sňatku!“ Anděla otevřela široce své velké, jako blankyt modré oči. Skutečně, teď jakoby se samo nebe z nich usmívalo. Šťastné rozčilení vdechlo na liliové tváře něžné růže a když ote- vřela (řešňová, rudá ústa ke slovům, stály tam dvě řady zoubků, jako porlovým rouchem oděná dvojčata báječné stráže za oddanými slovy Veli čenstva lásky, kteráž vylétala neviditelně, ply nouce na křidlech tonů. „Božínku, Illéši! Jak tě mám ráda!“ Z peněz za obraz Madonny zbylo ještě st zlatých. Ale těch již bylo zapotřebí na živobytí. Ovšem, blížilo se již jaro, a Illéš měl pouze hrubý, těžký, velmi vyrudlý a obnošený plstěný klobouk. Byl by si rád koupil nějakou dobrou lehkou hezči čapku. Bylo mu však líto peně- za ni. „Jest třeba peněz na jiné věei““ — uv ževal „nutno jich šetřiti.“ „Eh“ — pravil otíraje si zpocené čelo — „nekoupím čapky!“ Za takovýchto myšlének bloudil ulicem když pojednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přeo ním stařec s dlouhým vousem, kterého až posuo nikdy neviděl; „Kupte si ode mne čepičku, vzácný pane. „Nepotřebuji.

„Ale, vzáený pane, dám ji velmi lacino!“— odvětil stařec a vytáhl z kapsy — jen si po- mysli — ošumělou zelenou čapku. „Za dva zlaté ji dám, vzácný pane. Musi mi je však zaplatiti z těch peněz, které jste do- stal za Madonnu! Když pak viděl, že se zdá Illéšovi obnošená čepice býti drahou, pokračoval prosebným hlasem: „Hleďte, vzácný pane, mám malou, zlato vlasou vnučku, kterou mám ze všeho na světe nejradší! Této maličké vnučce mé prorokovali že jen tehdy bude chráněna v životě ode všeho zlého, dám-li ji udělati naušnice ze zlatníků, sice z takových zlatníků, které jsou z marian- ských peněz. Až posud jsem nevěděl, kde jsou marianské peníze, ale teď jsem je vypátral. Oněch dvě stě zlatých, které jste obdržel za obraz Madonny, jsou marianské penize. Proto prosím o dva zlaté z těch peněz za zelenou čapku.- Illés dojat, obracel v ruce ošumělou čapku „No, když mohu opravdu tak velké dobr způsobiti tvé vnučce, budiž, koupím čapku. Vyplatil starci dva marianské zlatníky z ošumělou čapku a chtěl se vzdáliti. Ale bradatý stařec, blahořeče, zadržel jej za rámě „Vzácný pane“ — pravil, a jeho dlouhé šedivé kníry se při tom zvedaly směšně nahoru a dolů jako dvě tykadla — vzácný pane, učiní jste nás na věčné časy šťastnými. Jsem chudý

člověk, vzáený pane, ale přijdete-li někdy v ži- votě do nesnází a budete mne potřebovati — vyhoďte pouze tuto čapku do povětří. Maliř jen pohlédl, co že to ten podivný člověk povídá. A teprve zpozoroval, že stařee jest již ten tam. Zmizel v tom okamžiku, jak pronesl poslední slovo. „To jest divné,“ pomyslil si Illés a ubíral se k domovu, se zelenou čapkou na hlavě. (Plstěný klobouk nesl v ruce.) Doma zastihl man- želku právě před zreadlem, jak se v něm vzhlí- žela se stozlatovými naušnicemi. „Nu, ženuško,“ zvolal malíř vesele, „koupil jsem si čepičku!“ Anděla se obrátila a upřeně se zahleděla na svého manžela. „Zač je ta čapka?“ tázala se přísně. Maliře napadly pojednou výčitky duševní, proč vydal tolik peněz pro sebe i koktal roz- pačitě: „Dušinko ... vždyť. . . to.. „Nuže! nuže!“ naléhala paní. „Dva zlaté stojí,“ vzdychl trpce malíř.“ Anděla jakoby byla na okamžil oněměla. Přitiskla dlan na čelo a jen pomalu, syčivě pro- cedila skrze zuby „Toť hrozné! „Proč hrozné?“ „Proč?“ odsekla paní s planoucím zrakem. — „Když jsi na to zvědav, také ti to povím! Teď jest krásný, jarní čas a myslila jsem si, jak by se pěkně hodil k těm stozlatovým naušnicím hezoučký, nový, jarní klobouček. A teď . . . to mám... zač si koupím jarní klobouček, když jsi utratil peníze za zelenou čepici! A když maliř se opět vrátil večer do svého příbytku — odešelt po onom výstupu z domova — byla Anděla ta tam. Jenom na růžové při- krývce, na posteli, ležel lístek s následujíeími řádky: „Kde jest takový ubohý nuzák jako ty, ne utrácí peněz za čepičku, když jeho manželka nemá ještě slušného, jarního klobouku!“

Maliř — pokračoval po malé přestávce skří. tek, přikrčený na cípku mé podušky — svolal všechny sousedy, vzbouřil celičké město, ba i okolí. — Po Anděle nenašel nikde ani sledu. Byl právě již rozhodnut, že skoněí sebevrazdou, když — v pusté zoufalosti — si vzpomněl na obnošenou zelenou čapku, kterouž koupil od dlouhobradého starce za marianské peníze. „Snad by mohl pomoci,“ řekl si sám u sebe, a vyhodil čapku do vzduchu. V tom okamžiku, kde se vzal, tu se vzal, zjevil se před nim bradatý stařec. „Vim, co chceš,“ promluvil beze všech okolků (teď již malíř potřeboval jeho pomoci, proto mu tykal). Ale tvou manželku ti ani já nemohu vrátiti. Nevím sám, kam zmizela a jaké má úmysly, ani, co teď dělá, právě tak jako ty, neb kdokoliv jiný. Pamatuj si, že když žena jednou má nějaké tajemství, tu ani sto čaroděj- níků nevypátrá, jaké jest to tajemstvíl Hléš všecek zničen, upřel zrak do země. „Tedy“ — pravil hlasem, jakoby mluvil ze- sna — „ty jsi čarodějník a ani mi nedovedeš pomoci. Proč jsi mi tedy slíbil, že pomůžes?“ Čarodějník, neboť to dlouhobradý stařec skutečně byl, pozdvihl zježené, bílé obočí. Na čele mu vystoupilo mnoho vrásek, jako nějaké příkré schody.

„Není tomu zcela tak, jak jsi řekl“ — od- větil — „Já ti sice nemohu pouze navrátiti tvou manželku, avšak pomoci ti dovedu!“ „Illéš se usmál znaveně, skoro posměšně. „Vskutku ... jak pak? Čarodějník mu položil ruku na rámě. „Můžeš zapomenouti na manželku, Iiléši!“ Malíř se zachvěl. „Zapomenouti?“ — tázal se, zblednuv smrtelně. — „Oh, nikdy nedovedu zapome- nouti na...1 „Ale jak pak nedovedeš — vpadl mu stařee do řeči, směje se. — „Jen vyhoď tuto čapku do vzduchu, a buď jist, jak dopadne, že's již za- pomněl na jednu hodinu ze svého života. Chci říci: ze svého manželského života. Jak dlouho jsi byl ženat? „Právě dvě léta. Stařec něco počílal „Nu, hleď, dvě léta, to jest sedm set třicet dní. To by se mělo znásobiti čtyřiadvaceti, ježto však od každého dne můžeme odečísti šest hodin na spaní, kdy ovšem není vzpomínek, násobme jen osmnácti. Sedmsettřicetkráte osmnáct jest třináct tisíc sto čtyřicet. Tolikráte musíš vyhoditi čapku do vzduchu, a potom tak zapomeneš na celičké své manželství, jako bys tu paní ani nikdy nebyl viděl. Protože každým vyhozením zapomeneš navždy na jednu hodinu. Illéš patřil zamyšleně před sebe. „Třináct tisíe sto čtyřicet hodin?. Kdy že- bych vydržel tolikráte vyhoditi čepičku?

„Což,“ odvětil stařec — „kdy? Vždycky! Po každé házej tak dlouho, dokud se neunavíš. Tisíckráte za den můžeš hoditi, chceš-li to odbýti hodně rychle.“ Malíř sklonil zamyšleně hlavu do dlaní. „Nedbám. Zdvihl otřelou, zelenou čapku a vyhodil ji do vzduchu. Vyletěla až do stropu. Dlouhobradý stařec v tom okamžiku zmizel. Čapka dopadala na podlahu a pojednou viděl, jak se před ním vynořila závojem zahalená, čarokrásná ženska postava. „Kdo jsi?“ sáhl po ní překvapeně, avšak jeho ruka ucítila místo těla pouze prázdný vzduch. Zahalená postava obrátila svou čarovnou hlavu a se slovy: „Jsem zapomenutá hodina“ — jako vidina ulétla otevřeným oknem. Horečně rozechvění zmocnilo se Illése. „Jaká! .. Chtěl říei: jaká krásná hodina to byla. Ale nemohl odpověděti, neboť než dořekl, zapomuuaněl. Uchopil čapku a vyhodil ji do vzduchu. Teď cítil, jakoby mu někdo vdechl polibek na rty a pažemi je objal. Vší silou chtěl opěto- vati objetí, avšak jeho paže opět objala pouze prázdný vzduch. Na okamžik, když čapka do- padala k zemi, se mu zdálo, jakoby před ním stála opět jiná, právě tak čarokrásná ženská po- stava. V následující chvíli neviděl již nic, než zelenou čepičku, splesklou na podlaze, a již ne- věděl, proč, koho, či jak chtěl právě před chvi-