1
masthead
10. srpna. 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 218.
3
masthead
Patisk vyhrazen
5
article
OBSAH.
J. Č. Havlin: Volba povolání.
Ludwig Thoma: Úklady a láska.
Fr. Petr: Opojná jižní noc.
Havlin
Thoma
František
Petr
6
article
Volba povolání.
Napsal J. Č. Havlin.
Volba povolání.
Napsal J. Č. Havlin.
Aňutka vyprávěla:
.. . Ida byla z chudé rodiny, kde bylo
stále mnoho dětí, mnoho bídy, mnoho slza
nářku. Její tatínek, pan Ponert, byl veřejným
posluhou a stával rozvážně a důstojně v čer-
vené čepici na nároží hlavní ulice. A já pro
jeho vysokou čepici, která mi naháněla re-
spektu, jako malá žába považovala jsem hoza
důstojníka. A jeho vlastní malá dcera Ida.
moje spolužačka, mně to nikdy nevymlouvala.
Pamatuji se dobře, jak jsem si jednou Idu
přivedla k nám domů. Na první návštěvul
Vedla jsem si ji pyšně a vyprávěla jsem jí ce-
stou o svojí knihovničce, o čtrnácti krásných
panenkách, pokřtěných krásnými jmény, o
houpacím koni, o pokojíčku, kuchyňce a kou-
pelně pro panenky, které stály v rohu dět-
ského pokoje, se směšnou, rozvláčnou chlub-
vostí sedmiletého caparta.
A malá Ida Ponertová, která měla pouze
jednu knížku o Rýbrcoulovi a jednu panenku
s rozbitým čelem — očekáváním, závintí a ob-
divem po celou cestu ze školy k nám ani ne-
dutala — — —
Havlin
Ida
Ponert
Ponertová
Rýbrcoul
Aňutka
7
article
Ale bylo to před svátky a u nás doma se
Ale bylo to před svátky a u nás doma se
uklízelo. Mezi rozebranými postelemi, kolem
zdí nastavenými obrázky, a plyšovým nábyt-
kem, potaženým bílými povlaky, pobíhaly jako
o překot obě naše služky se starou posluho-
vačkou.
Všechny se nás doma zhrozily a posílaly
nás svorně, abychom si šly hráti míčem na
dvorek.
Na konec vyšla i matinka s vlasy, ováza-
nými květovaným šátkem, neusmála se na
mne ani, a řekla, jaksi studeně si přeměřivšt
„čí pak je to holčička, Aňutko?“
„To je má přítelkyně, Ida Ponertova, ma-
tinko!“ řekla jsem důrazně. „Její tatínekje
důstojníkem, má červenou čepici a jezdí s tra-
kařem!
Matinka, služky i stará posluhovačka —
všechny se hlučně rozesmály. „Tatínek té hol-
čičky není asi důstojníkem — ale spíš poslu-
houl“ rozhodla matinka. A když viděla, jal
na ni Ida ulekaně a jakoby provinile pohlíží
že se prozradilo, jak její tatínek není vlastna
důstojníkem, pohladila ji vlídně po vláscích,
dodala: „Ale to nevadí, jen když jste dobre
přítelkyně a budete-li obě hodné!“ a poslala
nás také hrát si na dvoreček.
Od toho památného dne po všechna léta
aži do vystoupení z měšťanské školy — byla
Ida Ponertova mojí nejmilejší přítelkyní.
Ale potom přestaly jsme se stýkat, jako
se obyčejně stává. A považte, sešly jsme se
s Idou právě nedávno, po celých patnácti
letechl
Pozvala si mne k sobě na celé odpoledne.
Ponertův
Ida
8
article
Je z ní naparáděná, stloustlá dáma, choť zá-
možného uzenáře a majitele dvou ohromných
činžáků, chystajícího se zakoupit ještě třetí.
Tak jsem se ocitla onehdy v jejím přepy-
chově, ale nevkusně zařízeném budoir ku. D-
vala jsem se udiveně na tu stloustlou, nespo-
kojenou paničku v krajkovém župánku, vypra-
vující afektovaně příběh svého mládí, na velké
její brilianty, opojně svítící z tlustých lalůčko
červených, odstávajících uší, i z četných spi-
r4lek drahých prstenů, blýštících se na jejích
krátkých, tlustých prstech.
A zakoušela jsem, věřte mi, trapný, tí-
snivý dojem při pohledu tupých, bezvýrazných
očí té, kterou jsem znávala jako malé, vy-
hublé děvčátko, jež dovedlo snísti z celé naší
třidy nejvíc papírových kuliček, namočených
v inkoustu, jemuž jsem musila vždycky napo-
vídati, a potají vypracovávati všecky úkoly ..
Chovala se s počátku blahosklonně, pro-
tektorsky, skoro upiatě, ale brzy přišla do
proudu a rozpovídala se podrobně o svých ži-
votních osudech od té doby, kdy jsme se ro-
„Do roka potom, co jsem vyšla ze školy
ztratila jsem oba svoje rodiče!“ začala svoj
historii a krátce, jaksi více ze slušnosti nežl
z opravdového stesku, si povzdychla.
9
article
„Ujala se mne vzdálená tetička Karl .
která měla uzenářský obchod. Dala mně černe
laty, bílou zástěrku, a postavila mne do svého
lrámku k měděněmu kotli na ohřívání uzenář
ského zboží.
A tam stála jsem od rána do večera v sou-
sedství malé, tmavé jídelny a ptala se: „Račte
jeden, či snad dva teplé párečky? Račte s kře-
nem či s hořčicí? Račte houstičku, či chle-
bíček?“
S počátku mne to bavilo, a měla jsem se
vlastně u tetičky tisíckrát líp než doma, tře-
baže byla metr, a do práce mne honila. A bylo
ii pořádně, od rána, kdy tak kolem desáté h -
diny začali se k nám hrnouti do malého krám-
ku páni, sluhové z úřadů a bank, malí špinaví
caparti za tři pro kousky — až do božíh
večera,
A dlouho trvalo, nežli naučila jsem s
všechny naše zákazníky správně titulovat, než
jsem si zapamatovala, co každý z nich rád, co
nerad, jak si koho vážit, jak kterého ob-
sloužitl
Teprve delší zkušeností poznala jsem, že
sluhům z úřadů je třeba při větších každoden-
ních nákupech dávati od cesty třeba za deset
krájeného salámu, když se to třikrát ušetří př
porcích, které kupovali pro svoje pány, ž
malé děti, které přicházejí jenom pro odřezk
Idu
zešly
masa, nutno důsledně odbývati nejhorším
zbytky, aby mi zbyly ty lepší a vybranější
kousky pro pejsánka paní radové a pro ču-
bičku paní doktorově, jejichž velitelky u ná
mnoho nakupovaly, a dovedly by náš krám
pomluviti v celém sousedstv .
Karl
Ida
doktorův
10
article
Dokonce naučila jsem se i usmívati hlou-
pým žertům studentů a malých úřadníčků
malými platy, kteří každého večera přicházeli
do naší tmavé jídelny. Bývali hluční a veselí.
A ke kouci měsíce zůstávali mi dlužni skoro
všichní.
Jediný mladý úřadník, Gustav Folkman
vždycky tichý a nesmělý blondýnek, líšil se od
jejich bujného veselí.
Studenti i teta mne škádlívali, že je do
mne zamilován. Neotíral si nikdy ruce do mé
čisté zástěrky, aby mne pozlobíl, nezůstával
dlužen za večeře, a nabídla-li jsem mu k uze-
nému masu hořčici, křen či okurku, vzal si
obyčejně všechno trojí, aby mne neurazil .-
Byl úřadníkem v jakémsi velkém obchodě
se šedesátizlatovým služným, z kterého podpo-
roval ještě svoje staré rodiče, dožívající kdes
na šumavě svůj tichý, neradostný život.
V té době začal k nám docházeti častěji
a častěji bratr tetiččin, Bedřich, který mě
také uzenářský a řeznický obchod, ale většt
a krásnější než my.
Teta ho často přede mnou chválivala, ale
já poslouchala její chvály bez zájmu, ledabyle.
Bylo mně to zcela lhostejno, že má strýček
Bedřich na Vinohradech již jeden čtyřpatrový
čínžák, a že si chce koupiti druhý.
Folkman
Bedřich
11
article
Jednou odpoledne, když jsme s tetou osa-
měly, a já zabývala se výzdobou naší výklad-
ní skříně, dělajíc z podlouhlých citronů pra-
sátka pomocí čtyř dřívek a dvou špendlíčků
s černými hlavičkami, prohodila teta:
„Ido, můžeš mluviti o štěsti! Zalíbila jsi
se mému bratru Bedřichovi, a chce si tě
Vysmála jsem se jí, až se rozzlobila. Na-
zvala mne nevděčnicí, jedovatou zmijí, kte-
rou na svém dobrém srdci hřála — — — a já
plakala a snažila se ji přesvědčiti, že není to
pro mne nejžádoucnější vyhlídka, státi se že-
nou tlustého, starého dědka, a po jeho boku
stávati zas dál po celý život v mastných výpa-
rech uzenářského zboží, celý život musit se je-
nom na kupce usmívat i vyprovázet a od rána
do večera ptát se, a slyšet pouze: „Párky.
vuřty, salám, kolinka, špek, taliány, sádlo
Račte snad s křenem, či s horčicí? či snad
okurčičku, vašnosti?.
Tak ze mne vybuchla najednou celá re-
volta mého nerozumného mládí, a teta byla
celá konsternovaná poznáním, že tak lehko-
myslně pohrdám štěstím, které ona považoval
za nejvyšší, co mě mohlo potkati.
Večer teta odešla do divadla — a zůstal
jsem sama. Sedla jsem si do kouta malé jídelny
a rozplakala se. Bylo začátkem léta, mnoho
z našich zákazníků už ubylo z Prahy. K prázd-
nému ještě stolu studentů přišel tentokrát čas-
něji, než obyčejně Gustav Folkman.
Na první pohled povšiml si mých pláčem
zarudlých víček a vyptával se soustrastně po
příčině. Svěřila jsem se mu bez rozmyšlení na-
bízeným sňatkem. Vyslechl mne vážněa
smutně.
Ida
Bedřich
Folkman
Praha
12
article
„Nemohu, nechci vám radit, slečno Idol
— řekl váhavě na konec. „Nedovedu se dívat
nestranně ve vašem případě. Řekl bych: Ne-
vdávejte se bez lásky. A kdybyste někoho mi-
lovala — snad bych zase řekl: Není hoden vaší
lásky, slečno Ido, je to špatný člověk! Řel
bych to o nejlepším, i mně nejmilejším příteli.
Netažte se proč! Vím, že to dávno už i vy
víte — jak příliš vás mám rád... Je to ode
mne jistě sobecké, ale věřte mi, nemohu, ne-
mohu jednati jinak. Příliš už jsem zvykl tomu
štěstí vídati vás zde denně — a mluviti s vámi
Každé, každičké oběti byl bych pro vás scho-
pen a bude-li vám jednou třeba bratra, příte-
— — — vzpomeňte si na mne, slečno
Ido! — — —“ Tahle slova Folkmanova byl
největším a nejdelším sermonem, který ke
mně doposud promluvil, a od té chvíle jsem d
něho byla bláznivě zamilována.
Čtrnáct dnů vydržela jsem ještě v tetičči-
ně obchodě, uprostřed jejího nemilosrdného
výsměchu, hořkých výčitek a pohrdání. Až do
toho okamžiku, kdy položila mi své posledn
velitelské: buďto — anebol Ani jsem se neroz-
mýšlela a odešla jsem od ní.
Potom nadešla řada mých neúspěchů. O
rána až do večera unavená, často i hladová.
chodila jsem marně od jedné bezplatné kan-
celáře ke druhé, hledajíc si nové zaměstnání.
Bylo to o prázdninách. Na lavicích v dus-
ných, malých čekárnách kanceláří seděly neza-
městnané služky, smály se a žertovaly, vyprá-
vějíce si o šetrných a přísných paničkách.
které přece vždycky podvedly a napálily,
jejích starých, směšných kocourech, kteřís
chtěli s nimi něco začít .
Ida
Folkmanův
13
article
Smály se dnes tomu, co jim ještě pře
čtrnácti dny vhánělo do očí zlostné slzy. Ale
všecky snad snášely svoji nezaměstnanost lép
než já, která se sem znova a znova vracel
po marných pokusech, zachytiti se kdekoliv
—v hodnosti prodavačky, krámské, pokladn
či aspoň písařky adres.
Unavená, uštvaná zastavila jsem se jed-
noho večera před dveřmi, za nimiz bydlil Gu-
stav Folkman.
Malá, hubená kvartýrská, zřejmě udivena
mým přáním, mluviti s panem Folkmanem, vy-
volala mi ho do své tmavé kuchyňky.
Nepodivil se, že mne vidí před sebou, jen
se zaradoval. Uvedl mne do svého malého po-
kojíka, posadil mne k oknu, vedoucímu do
ubohé, černé zahrádky, sražené mezi čtyři
stěny vysokých domů, uchopil šetrně, nesměle
mé ruce a řekl: „Zůstaňte u mne, Ido, a budte
mojí královnou!“
— Zůstala jsem. Byl skutečně jedi-
ným člověkem, který mne chtěl chrániti a sta-
rati se o mne. A byla jsem příliš slabá a smut-
ná, abych si toho nedovedla vážiti, a mohla se
jeho účasti vzdáti,
A tak ještě téhož večera oznámil. Gustav
Folkman svojí bytné, že zůstanu prozatímu
něho a přinajal pro mne vedlejší pokojík po
studentovi, který odejel domů na prázdniny.
S počátku byla jsem velmi šťastna. Vše-
chno mne bavívalo, i to opovržení, kterým
mne svorně přivítali nájemníci celéhio domu
Folkman
Ida
15
article
když jsem poprvé zavěšena v rámě Gustavovo
vycházela na ulici.
Nikdo mne v domě nikdy nepozdravil.
vlídně se na mne nepodíval. Teprve, když jsem
přešla kolem těch pořádných lidí, zastavovali
se za mnou, ohrnovali nade mnou svorně svoje
krátké, dlouhé, široké i úzké zahnuté i v-
hrnuté nosy, a lomili rukama.
Podobný skandál se patrně ještě nestal.
co dům stál. Ubozí lidé, čeho se musili do-
čkatil
Nejraději bych se jim byla do očí vysmála
Ale Gustav Folkman byl sám všecek polekan
z obratu, který brzo vzal náš poměr z počátk
skutečně korektní.
Chtěl se se mnou oženiti. Ale vzpírala
jsem se tomu vší mocí. Chtěla jsem, abychom
byli oba volní a nespoutaní. Poslechl mne,
byla jsem šťastna. Jenom jediné mne občas
bolívalo: že nemohla jsem se krásně, nápadně
oblékat. Tak, aby každý se musil podiviti
ohlédnouti se za mnou. Tolik se mi právě ten
krát zachtělo krásných šatů, kloboučků
šperků . .
Gustavův
Folkman
16
article
Ale na vyplnění toho všeho v našich ma-
lých poměrech nebylo pomyšlení ..
Obzvláště večer bývalo mi smutno, kdy
sedali jsme skromně proti sobě u malého, sta-
rého stolku, na rozviklaných židlích, nad
chudou, skrovnou večeří,
Gustav Folkman málo kdy a jenom mez
některé svoje přátele mne brával s sebou. Ale
ani tam necítila jsem se šťastnou, přes to, že
mne oslovovali hlučně, dobrácky: „milost-
paní!“ a prokazovali mi drobné úsluhy a po-
zornosti. Cítila jsem, že až s Gustavem ode-
jdeme první domů, spokojeně mávnou rukou,
usoudí:
„Bývalo to veselejší a hezčí, než si Gustav
uvázal na krk tu svou holku
Čím a proč mohlo také zajímati ty veselé
kumpány mladé, tiché, nekoketní děvče, bez
pestré minulosti, skromně oblečené, které se-
dávalo mezi nimi jednoslabičně, jen oddané oči
upírajíc s nekonečnou láskou a obdivem na
nesmělého jejich kamaráda Folkmana, jak
malý psík, dívající se do očí svému pánovi?
Folkman
Gustav
17
article
Tak uplynul rok našeho společného žit
Přestěhovali jsme se na jaře do jiného domu
najali si samostatný byt: pokojík a kuchyňku
Bylo to ovšem velké vydání, které umožněne
pouze tím, že Gustav dostal přídavek měsíč
ních čtyřiceti korun.
Ale vnitřně se nic v našem životě nezmě-
nilo. I v nověm domě se brzy rozneslo, že ži-
jeme neoddáni, a bylo to přijato novými sou-
sedy stejně pohoršlivě, jako dřívějšími.
I naše posluhovačka, mladé, milé děvče
vzdala se raději svojí služby u nás, poučena
ostatními služkami z domu; její ženich, kočí
zakázal jí míti na očích takový špatný pří-
klad ..
Čím dál, tím častěji připadalo mi, že byl
by smutné, abych takhle nezměněně až do
smrti musila se točit jako polapené zvířátke
v kleci, v skrovných poměrech, které nepři-
pouštějí ani o haléř denně zvýšeného vydání
Omrzela mne nuzná domácnost, věčně stejné
ohledy k unavenému a nesmělému, stále ja-
koby čímsi polekanému muži, který se pohybo-
val kolem mne se zvláštní, pro mne tak směš-
nou i skličující přesností malých, chudých lidí
A v takových chvílích jsem se až sama
zhrozila, jak připadalo mi čím dál tím smutněj-
ší žíti právě jenom tak — a ne jinak. Dne
zítra, věčně — — —. A vidíte, ta bída s nouzí
začala podlamovat i moji lásku a oddanost.
Gustav
18
article
Vzpomínala jsem si častěji a častěji na te-
tičku Karlu, na její obchod, kde stávala jsen
u měděného kotle na ohřívání masa a párků,
na malou jídelnu s hlučícími, nevázaně se smě-
jícími studenty, i na tetiččina bratra Bedřicha,
na jeho kulatou, sytou tvář, na silný, zlatý
řetízek u hodinek i na příjemně svítící bri-
liant na ruce — a připadalo mi tak divno, proč
se mi to všechno kdysi zprotivilo — proč jsem
od toho všeho utekla ke Gustavovi, kde ted
jenom schnu, soužím se a — vzpomínám ...
A cosi jako tajné odhodlání ve mně zrálo
až přišla poslední rána. Byl den Gustavovýc
narozenin.
Karel
Bedřich
Gustav
19
article
Po dlouhé době cítila jsem se zas trochu
spokojenější. Slunce svítilo, hřálo, a já se pro-
cházela v malém, rozkvetlém parčíku, zasa-
zeném v rámci všedních, šedivých činžáků.
Zdálo se mi, že siunce svítí pouze pro moj
radost, neviděla jsem křiklavé děti, mladé
matky s kočárky, které naháněly mi hrůzu
Parčík zdál se mně být ohromnou, jaksi pouze
mojí zemí, plničkou rozpuklých květů jasmínu
šeříku a růžových, jakoby prvním štěstím za-
pýřených magnolií.
A tu se mně pojednou strašně zasteskl
po Gustavovi. Rozběhla jsem se mu v ústrety
abych mu mohla hned, jak vyjde z kanceláře
povědět o svojí radosti. Nikdy před tím jsem
tam na něho nečekávala. Věděla jsem, že byc
ho tím nepotěšila, a přivedla jenom do trap-
ných rozpaků. Ale v ten večer mně bylo vše-
chno lhostejno. Proč bych se stále skrývala
Což nenazval mne kdysi svojí královnou, coh
nesvítilo slunce a nekvetly květy jenom pro
Co mně na tom záleželo, vyplaším-li
chodníku protí oknům kanceláře tři obtloustlé
počestné paničky, které smějí a chodí tam
každého večera pyšně se svými dětmi, jako
kvočny s kuřaty. Byly to ženy starších kolegů
Gustavových, a toho večera jsem chtěla uká
zati, že nejsem o nic horší jich.
Všechno se stalo, jak jsem předvídal
Utekly přede mnou svorně jako před morem.
pokývnuvše maličko rozzlobenými obličeji na
můj polouctivý, polovýsměšný pozdrav.
A já přecházela sama vítězně naproti ka-
celářským oknům. Našla jsem si poslední
řadě, za nímž Gustav sedával.
Ale pojednou zatajil se mi v prsou dech.
Na jeho okně stály — dva keře azalek.
„Dostal je k narozeninám?“ ptala jsem
se sama sebe nedůvěřivě. A kdosi jiný jakoby
mne?
Gustav
Gustavův
20
article
mne ujišťoval. „Ano, dostal! Od nějaké bo-
hatší než jsi ty, krásné azalky. A tys mu dala
kytičku fialek. Malou kytičku fialek!“ ...
Strašlivá, bezmocná zloba mne zachvátila.
Divala jsem se na ně, jakoby přitahována a
zlostné slzy pálily mne v očích, a nejraději
bych je byla roztrhala chvějícími se prsty, roz-
dupala do prachu ulice.
Neviděla jsem, jak Gustav vyšel z protěj-
ších vrat společně se šéfem, s uctivě sehnutý-
mi zády, nevšímla jsem si, jak zlostný úsměšel
zahrál rty šéfovými, když mne spatřil, a jak
se rychle odvrátil, aby mne nemusil pozdra-
„Tys mi, Ido, přišla naproti?“ prones
Gustav zlostně a chladně, dohoniv mne.
„čí jsou ty azalky v okně?“ zeptala jsen
se ho ještě chladněji a lhostejněji.
„Ty zvadlé azalky v okně? Ty dostal ml-
dý Wering od své snoubenky před týdnem
svátku. Snad jsi nemyslila, Ido, že jsou mé —
a nežárlila?“ zasmál se pištivě a směšně po-
vytáhlúzká ramena k hlavě.
„Nemyslila — ani vteřinu!“ odsekla jsen
uraženě. „Prosím tě, komu pak bys ty stál z
azalky?"
„Ba právě, taky si myslím! Komu bych já
za to stál?“ opakoval položertovně, polo-
smutně, a zakýval na mladého Weringa, který
právě vycházel.
„Pane Weringu, pojďte s námi někam n
večeři!“
Za chvíli seděli jsme již všichni tři v malé
plzeňské restauraci, Byla jsem zamiklá a dí-
vala se bez přestání s Weringa na Gustava.A
nikdy ještě nepřipadal mi Gustav tak bezvý-
znamný a nepatrný, tak směšný a nehezký.
jako toho večera v odřených šatech z hrubé
látky, ušitých na splátky laciným krejčím, ve-
dle Weringa, synka z bohaté rodiny, obleče-
ného korektně, jemně a vybraně podle nejpo-
slednější módy.
Gustav
Ida
Wering
21
article
„A právě tak vyhlížela bys ty vedle bo-
haté Weringovy snoubenky, i vedle těch po-
čestných paniček, které před tebou dnes
utekly na protější chodník!“ napadlo mi bez-
ohledně.
Bylo to ponižující svou pravdivostí, poni
žující a — ubíjejíci. Ten večer mi dodal ..
Druhého dne časně z rána vyšla jsem z na-
šeho malého bytu ve čtvrtém poschodí. Blou-
dila jsem dlouho ulicemi a bičována pochyb-
nostmi i nadějemi, přešla jsem pětkrát uličkou.
ve které nalézal se tetin uzenářský obchod
A přece jsem tam vešla, vlečena čímsi silněj-
ším, než byla moje vůle, zastavila jsem se na
prahu a řekla skroušeně: „Tetičko Karlo, po-
slechnu tě!“ — —-
Teta rozpřáhla náruč a přitiskla mne uma-
štěnýma rukama na svojí radostí a pýchouse
dmoucí hrud.
„A Bedřich to říkal!“ zaštkala. „Nech
být“ — říkal. „Vyblázní se, poměje bídy
hladu, zmoudří a ještě se ráda vráti!“ A potom
křikla: „Žofko, doskoč pro pana Bedřicha!“
Mladé stvoření v černých šatech s bíl u
zástěrkou řítilo se kolem mne, závistivě po
mně blesknuvši černýma očima.
Weringův
Karla
Bedřich
22
article
Za malou chvíli příběhl do krámu můj ny
nější muž, celý udýchán. A za čtrnáct dní byla
svatbal dopověděla paní Ida svoji historii.
„Hlučná, nádherná svatba!“ dodala za chvíl
s důstojností, a zamlčela se, čekajíc, jaký n
mne udělala dojem.
„A pan Gustav Folkman?“ zeptala jse
se po chvíli nesměle.
„Ten — ten se pak za pár měsíců zastřeli
Náramně se prý potom spustil, jak jsem sly-
šela. Začal být nepořádný a nebyl k životu.
No, konečně — nikam by to byl nepřivedl.
Malé služné — ani pod pensí nebyl! Je mu tam
lépel“ rozhodla paní Ida. — „Ovšem, řeknou
snad lidé, že byla jsem jeho smrtí vinna. Ale
co je to platné. Každý z nás musí hledati své
lepší .. . Nic mi teď neschází!“ dodala. „Muž
mě krásně šatí, nešetří na domácnost, v divadle
máme abonovanou lóži, první čtvrtku, ale pře-
ce mě tak někdy chytne taková tesknota, víte.
Ida
Folkman
23
article
Aňutko, že už to má takhle býti pořád stejné
— až do smrtil“ zašeptala paní Ida, a žalost-
ným gestem rozhodila tlusté ruce v bílém.
krajkovém župánku
„Jeden pán mě přemlouvá, abych prý se
věnovala divadlu. A jeden herec mě už do-
konce učí, aby můj muž nevěděl. Bude tedy ze
mne herečka — umělkyně! No, víte, Aňutko.
ono je to všecko hezké. Jsem mladá, mám pro
divadlo plnou postavu, ale zase — zase si my-
slivám: budu hráti — hráti — mladá léta mně
při tom utečou — a já se snad už pak ani k
ničemu jinému nedostanu!““ — —
„A což, hrát na koncertech, na klavír—
nebo zpívat, to by se vám nelíbilo?“ řekla
jsem na zdař bůh.
„Ano, ano!“ souhlasila paní Ida. Ale
myslíte, Aňutko, napřed jíti k divadlu, nebo
těch koncertech vystupovat?
„To skutečně nevim!“ vzdychla jsem vše
cka umučená.
„Nevymlouvejte se, Aňutko! Musíte, mu
síte mně poraditi. Taky jsem už přemýšlela
tom, býti spisovatelkou jako vy, nebo sochař
kou, nebo malířkou. Ale můj muž říká: „Když
už nechceš sedět v obchodě, tak si vyber
Idičko, něco, co by tě těšilo, ale něco tako-
vého, co by nic neneslo, aby si na konec snad
lidé nemyslili, že to děláš proto, abys vydě-
lávala, že to snad potřebujeme. To on si můj
muž moc potrpí na čest stavu... Tak snad
nejlíp, abych se stala přece tou spisovatelkou
Nechtěla byste mi, Aňutko, dávat v tom ho-
diny? To víte, zadarmo bych to nechtěla ....
Dále jsem už neměla síly jí poslouchat —
dokončila Aňutka svoje vypravování. — „Vy-
mluvila jsem se, že mám ještě nutnou cestu
a že si o tom po druhé pohovoříme. Zvala mě
velmi důtklivě, abych jen brzy zase příšla
ale budu se mít na pozoru! ...
Ida
Idičko
Aňutko
25
article
Úklady a láska.
Úklady a láska.
Napsal Ludwig Thoma. — Přeložila Jaroslava
VelVbrubov.
Byla k němu laskava a vzbudila v něm
naděje, jež byly zelené jako bukové list.
Antonín se však s ní seznámil v době oblevy
jednou na večer, když si smyl saze s obličeje
a rukou. šel na zámecký vrch a nevěděl,
proč je tak podivně dojat. Všechna žebra
dmula se mu poď vestou, a nohy zdvihaly se
samy od sebe a kráčely vstříc jaru.
Kam pak, mladý zámečnický tovaryši?
Vždy dál a dál, kde je asi štěstí. Bylo
však docela blízko a zahnulo za roh a podí-
valo se na Antonína ze dvou třpytných mo-
drých očí.
Aj, dobrý večer, slečno Bětuško, a tak
pozdě ještě na silnici? myslil si; neboť dürn-
buchský mládenec nedodá si tak snadno od-
vahy, aby oslovil hezkou ženskou.
šel za nejroztomilejší a plnil se touhou
po ní a když se mu to stávalo ještě po ně-
kolik dní, přihodilo se, že se s ní dá do řeči.
A slečna Bětuška Warmbüchlerová, dcera
klempířského mistra, byla k němu přívětiva.
Všechno tíše a potají pokračovalo,a
vášeň mládencova plížila se kolem mistrových
dveří přes skřípající schody k zahradnímu
plotu.
Tam položil se Antonínův stín na louku
a družil se v jasných měsíčních nocích k dru-
hému.
Jak nádherný byl svět v tomto milostném
létěl
Thoma
VelVbrubov
Antonín
Aj
Bětuška
Warmbüchlerová
Antonínův
26
article
Nikdy před tím cvrčci tak hlučně ne-
cvrčeli, nikdy sena tak nevoněla, nikdy ne-
svítily hvězdy jasněji.
A Antonín směl dary přírody přijímati
s veselým svědomím, neboť ideál stál ne-
dotčen ve skřínce jeho srdce; chtěl jakožto
mládenec, toužící po vzdělání blížiti se své
dívce básnicky a procházel se nesměle po
špičkách v zahradě lásky.
Prosil drahocennou květinu mladistvé ná-
klonnosti nejzdobnějšími výlevy a přece mu-
sil jednoho dne spatřiti, že zvadla.
Panna Bětuška se od něho odvrátila.
Stalo se to proto, že v Dürnbuchu ocitl
se nový lékárnický příručí, nápadný zjev:
muž, který stál se zkadeřeným vlasem za pul-
tem a hubou nerozdával méně sladkostí než
rukama. Jak tak kráčel v hnědém sameto-
vém kabátci, se šlapákem posunutým odvážně
na levo ulicemi, byl ihned nebezpečným so-
kem každého tovaryše.
Co bylo platno, že se Antonín v neděli
objevil s černou turnerskou vázankou a ne-
chal zlaté třásně viseti na prsa? Pan příručí
Elfinger měl uměleckou lavalieru, která tvo-
řila pod ohryzkem značný uzel a rozletovala
se na obě strany.
A co mohl počestný zámečník hoditi na
misku vah proti němu, jenž rozdával všechny
možné vonné vodičky a sám páchl jako zátka
od lahve kolínské vody.
Nebylo to nic podivného a nebylo to po-
prvé, že skromná zdatnost musila ustoupiti
leskié nicotě.
Panna Bětuška nepřicházela již k zahrad-
nímu plotu, a Antonín seděl ve své komoře
a díval se přes střechy k ořechu, pod jehož
větvemi býval šťasten.
Vzal knížku v modré vazbě, na níž bylo
napsáno stříbrnými písmenami: Životní mou-
drost ve verších.
Listoval v ní a nalezl báseň, která se ho-
dila na jeho smutek.
Antonín
Elfinger
Bětuška
27
article
Jaro a podzím.
Lkal záhon květin májového večera
pro sladkou milost zapadlého znoje.
Však jitro přišlo a hle, slzí nádhera
neb v diamanty slunce změnilo je.
Za noci podzímní stál záhon orosen.
pláč jejich žádný paprsk neosušil,
paď na ně mráz a dříve nežli nastal den,
je všechny zvadlé na vždy k zemi zkrušil.
„Je všechny zvadlé na vždy k zemi zkru-
šil!“ opakoval Antonín a napsal verše na pa-
pír a položil je dolů do kufru a věděl nyní,
že jeho žal je nadmíru básnický.
Na první stránce Dürnbuchského Ozna-
movatele se čtlo:
„Dovoluji si oznámiti uctivě vznešenému
úřadnictvu, jakož i magistrátu a ctěnému
uměnímilovnému obecenstvu, že tu zůstanu
se svým divadlem jen několik dní, a kéž by
se dostalo posledním představením zvláštního
zájmu, neboť se snažím vyjíti přes značný ná-
klad vstříc všeobecně projevovanému přání.
aby byli provozováni naši klasikové. Dnes
bude dávána tak životná a dojímavá truchlo-
hra Friedricha von Schillera „Úklady a láska“.
Úlohy jsou obsazeny co nejlépe a těším se
na hojnou návštěvu.
Antonín
Schiller
28
article
Jakub Weindl, divadelní ředitel.
Vzhledem k hořejšímu oznámení neradi
bychom opomněli zvláště upozorniti naše
uměnímilovné spoluobčany na dnešní večer.
Neboť Úklady a láska, toto věčně mladé dílo
našeho národního básníka, hodí se neobyčejně
k tomu, by uchvacovalo dojemným bojem ne-
vinnosti s neřestností vždy znovu a znovu
srdce diváků, a nikdo asi neopustí divadla ne-
spokojen.
Redakce.
Sál pivovaru „u Jehněte“ byl naplněn lid-
mi, jimž stačil poukaz na zemřelého národní-
ho básníka; zvláště hustě byla obsazena levná
místa. Nechybělo však též honorace, mezi níž
bylo viděti vrchního soudce Trollmanna, kte-
rý se vzdělal kdysí v Řezně na slovo bra-
ného divadelního znalce. Věnovával svoji zá-
bavu pensionovanému učiteli Furtnerovi, od
něhož bylo možno očekávati posudek klasi-
ckého představení tím spíše, protože převzal
pro Dürnbuch divadelní kritiku. Z druhé řady
linula se příjemná vůně, neboť tam seděl lé-
kárnický příručí Elfinger, který díval se
z malé vzdálenosti kukátkem na pannu Bě-
tušku Warmbüchlerovou, ač prohlížel si
čočkou i jiná měšťanská děvčata. Když sklo-
nil kukátko, opisoval žlutými hlazenými ruka-
vicemi oblouky a kruhy, nebo uváděl své
kadeře do svůdné polohy, nebo činil něco ji-
ného, co ženský svět rozechvívalo a bouřilo
žluč poctivým turnérům a tovaryšům v pří-
Weindl
Elfinger
Řezno