ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ea1ae820-8f15-11dd-a73b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 58, place 3
1 masthead
10. srpna. 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 218.
3 masthead
Patisk vyhrazen
4 masthead
Strana 9.
5 article
OBSAH. J. Č. Havlin: Volba povolání. Ludwig Thoma: Úklady a láska. Fr. Petr: Opojná jižní noc.
Havlin Thoma František Petr
6 article Volba povolání. Napsal J. Č. Havlin.
Volba povolání. Napsal J. Č. Havlin. Aňutka vyprávěla: .. . Ida byla z chudé rodiny, kde bylo stále mnoho dětí, mnoho bídy, mnoho slza nářku. Její tatínek, pan Ponert, byl veřejným posluhou a stával rozvážně a důstojně v čer- vené čepici na nároží hlavní ulice. A já pro jeho vysokou čepici, která mi naháněla re- spektu, jako malá žába považovala jsem hoza důstojníka. A jeho vlastní malá dcera Ida. moje spolužačka, mně to nikdy nevymlouvala. Pamatuji se dobře, jak jsem si jednou Idu přivedla k nám domů. Na první návštěvul Vedla jsem si ji pyšně a vyprávěla jsem jí ce- stou o svojí knihovničce, o čtrnácti krásných panenkách, pokřtěných krásnými jmény, o houpacím koni, o pokojíčku, kuchyňce a kou- pelně pro panenky, které stály v rohu dět- ského pokoje, se směšnou, rozvláčnou chlub- vostí sedmiletého caparta. A malá Ida Ponertová, která měla pouze jednu knížku o Rýbrcoulovi a jednu panenku s rozbitým čelem — očekáváním, závintí a ob- divem po celou cestu ze školy k nám ani ne- dutala — — —
Havlin Ida Ponert Ponertová Rýbrcoul Aňutka
7 article Ale bylo to před svátky a u nás doma se
Ale bylo to před svátky a u nás doma se uklízelo. Mezi rozebranými postelemi, kolem zdí nastavenými obrázky, a plyšovým nábyt- kem, potaženým bílými povlaky, pobíhaly jako o překot obě naše služky se starou posluho- vačkou. Všechny se nás doma zhrozily a posílaly nás svorně, abychom si šly hráti míčem na dvorek. Na konec vyšla i matinka s vlasy, ováza- nými květovaným šátkem, neusmála se na mne ani, a řekla, jaksi studeně si přeměřivšt „čí pak je to holčička, Aňutko?“ „To je má přítelkyně, Ida Ponertova, ma- tinko!“ řekla jsem důrazně. „Její tatínekje důstojníkem, má červenou čepici a jezdí s tra- kařem! Matinka, služky i stará posluhovačka — všechny se hlučně rozesmály. „Tatínek té hol- čičky není asi důstojníkem — ale spíš poslu- houl“ rozhodla matinka. A když viděla, jal na ni Ida ulekaně a jakoby provinile pohlíží že se prozradilo, jak její tatínek není vlastna důstojníkem, pohladila ji vlídně po vláscích, dodala: „Ale to nevadí, jen když jste dobre přítelkyně a budete-li obě hodné!“ a poslala nás také hrát si na dvoreček. Od toho památného dne po všechna léta aži do vystoupení z měšťanské školy — byla Ida Ponertova mojí nejmilejší přítelkyní. Ale potom přestaly jsme se stýkat, jako se obyčejně stává. A považte, sešly jsme se s Idou právě nedávno, po celých patnácti letechl Pozvala si mne k sobě na celé odpoledne.
Ponertův Ida
8 article
Je z ní naparáděná, stloustlá dáma, choť zá- možného uzenáře a majitele dvou ohromných činžáků, chystajícího se zakoupit ještě třetí. Tak jsem se ocitla onehdy v jejím přepy- chově, ale nevkusně zařízeném budoir ku. D- vala jsem se udiveně na tu stloustlou, nespo- kojenou paničku v krajkovém župánku, vypra- vující afektovaně příběh svého mládí, na velké její brilianty, opojně svítící z tlustých lalůčko červených, odstávajících uší, i z četných spi- r4lek drahých prstenů, blýštících se na jejích krátkých, tlustých prstech. A zakoušela jsem, věřte mi, trapný, tí- snivý dojem při pohledu tupých, bezvýrazných očí té, kterou jsem znávala jako malé, vy- hublé děvčátko, jež dovedlo snísti z celé naší třidy nejvíc papírových kuliček, namočených v inkoustu, jemuž jsem musila vždycky napo- vídati, a potají vypracovávati všecky úkoly .. Chovala se s počátku blahosklonně, pro- tektorsky, skoro upiatě, ale brzy přišla do proudu a rozpovídala se podrobně o svých ži- votních osudech od té doby, kdy jsme se ro- „Do roka potom, co jsem vyšla ze školy ztratila jsem oba svoje rodiče!“ začala svoj historii a krátce, jaksi více ze slušnosti nežl z opravdového stesku, si povzdychla.
9 article
„Ujala se mne vzdálená tetička Karl . která měla uzenářský obchod. Dala mně černe laty, bílou zástěrku, a postavila mne do svého lrámku k měděněmu kotli na ohřívání uzenář ského zboží. A tam stála jsem od rána do večera v sou- sedství malé, tmavé jídelny a ptala se: „Račte jeden, či snad dva teplé párečky? Račte s kře- nem či s hořčicí? Račte houstičku, či chle- bíček?“ S počátku mne to bavilo, a měla jsem se vlastně u tetičky tisíckrát líp než doma, tře- baže byla metr, a do práce mne honila. A bylo ii pořádně, od rána, kdy tak kolem desáté h - diny začali se k nám hrnouti do malého krám- ku páni, sluhové z úřadů a bank, malí špinaví caparti za tři pro kousky — až do božíh večera, A dlouho trvalo, nežli naučila jsem s všechny naše zákazníky správně titulovat, než jsem si zapamatovala, co každý z nich rád, co nerad, jak si koho vážit, jak kterého ob- sloužitl Teprve delší zkušeností poznala jsem, že sluhům z úřadů je třeba při větších každoden- ních nákupech dávati od cesty třeba za deset krájeného salámu, když se to třikrát ušetří př porcích, které kupovali pro svoje pány, ž malé děti, které přicházejí jenom pro odřezk Idu zešly masa, nutno důsledně odbývati nejhorším zbytky, aby mi zbyly ty lepší a vybranější kousky pro pejsánka paní radové a pro ču- bičku paní doktorově, jejichž velitelky u ná mnoho nakupovaly, a dovedly by náš krám pomluviti v celém sousedstv .
Karl Ida doktorův
10 article
Dokonce naučila jsem se i usmívati hlou- pým žertům studentů a malých úřadníčků malými platy, kteří každého večera přicházeli do naší tmavé jídelny. Bývali hluční a veselí. A ke kouci měsíce zůstávali mi dlužni skoro všichní. Jediný mladý úřadník, Gustav Folkman vždycky tichý a nesmělý blondýnek, líšil se od jejich bujného veselí. Studenti i teta mne škádlívali, že je do mne zamilován. Neotíral si nikdy ruce do mé čisté zástěrky, aby mne pozlobíl, nezůstával dlužen za večeře, a nabídla-li jsem mu k uze- nému masu hořčici, křen či okurku, vzal si obyčejně všechno trojí, aby mne neurazil .- Byl úřadníkem v jakémsi velkém obchodě se šedesátizlatovým služným, z kterého podpo- roval ještě svoje staré rodiče, dožívající kdes na šumavě svůj tichý, neradostný život. V té době začal k nám docházeti častěji a častěji bratr tetiččin, Bedřich, který mě také uzenářský a řeznický obchod, ale většt a krásnější než my. Teta ho často přede mnou chválivala, ale já poslouchala její chvály bez zájmu, ledabyle. Bylo mně to zcela lhostejno, že má strýček Bedřich na Vinohradech již jeden čtyřpatrový čínžák, a že si chce koupiti druhý.
Folkman Bedřich
11 article
Jednou odpoledne, když jsme s tetou osa- měly, a já zabývala se výzdobou naší výklad- ní skříně, dělajíc z podlouhlých citronů pra- sátka pomocí čtyř dřívek a dvou špendlíčků s černými hlavičkami, prohodila teta: „Ido, můžeš mluviti o štěsti! Zalíbila jsi se mému bratru Bedřichovi, a chce si tě Vysmála jsem se jí, až se rozzlobila. Na- zvala mne nevděčnicí, jedovatou zmijí, kte- rou na svém dobrém srdci hřála — — — a já plakala a snažila se ji přesvědčiti, že není to pro mne nejžádoucnější vyhlídka, státi se že- nou tlustého, starého dědka, a po jeho boku stávati zas dál po celý život v mastných výpa- rech uzenářského zboží, celý život musit se je- nom na kupce usmívat i vyprovázet a od rána do večera ptát se, a slyšet pouze: „Párky. vuřty, salám, kolinka, špek, taliány, sádlo Račte snad s křenem, či s horčicí? či snad okurčičku, vašnosti?. Tak ze mne vybuchla najednou celá re- volta mého nerozumného mládí, a teta byla celá konsternovaná poznáním, že tak lehko- myslně pohrdám štěstím, které ona považoval za nejvyšší, co mě mohlo potkati. Večer teta odešla do divadla — a zůstal jsem sama. Sedla jsem si do kouta malé jídelny a rozplakala se. Bylo začátkem léta, mnoho z našich zákazníků už ubylo z Prahy. K prázd- nému ještě stolu studentů přišel tentokrát čas- něji, než obyčejně Gustav Folkman. Na první pohled povšiml si mých pláčem zarudlých víček a vyptával se soustrastně po příčině. Svěřila jsem se mu bez rozmyšlení na- bízeným sňatkem. Vyslechl mne vážněa smutně.
Ida Bedřich Folkman Praha
12 article
„Nemohu, nechci vám radit, slečno Idol — řekl váhavě na konec. „Nedovedu se dívat nestranně ve vašem případě. Řekl bych: Ne- vdávejte se bez lásky. A kdybyste někoho mi- lovala — snad bych zase řekl: Není hoden vaší lásky, slečno Ido, je to špatný člověk! Řel bych to o nejlepším, i mně nejmilejším příteli. Netažte se proč! Vím, že to dávno už i vy víte — jak příliš vás mám rád... Je to ode mne jistě sobecké, ale věřte mi, nemohu, ne- mohu jednati jinak. Příliš už jsem zvykl tomu štěstí vídati vás zde denně — a mluviti s vámi Každé, každičké oběti byl bych pro vás scho- pen a bude-li vám jednou třeba bratra, příte- — — — vzpomeňte si na mne, slečno Ido! — — —“ Tahle slova Folkmanova byl největším a nejdelším sermonem, který ke mně doposud promluvil, a od té chvíle jsem d něho byla bláznivě zamilována. Čtrnáct dnů vydržela jsem ještě v tetičči- ně obchodě, uprostřed jejího nemilosrdného výsměchu, hořkých výčitek a pohrdání. Až do toho okamžiku, kdy položila mi své posledn velitelské: buďto — anebol Ani jsem se neroz- mýšlela a odešla jsem od ní. Potom nadešla řada mých neúspěchů. O rána až do večera unavená, často i hladová. chodila jsem marně od jedné bezplatné kan- celáře ke druhé, hledajíc si nové zaměstnání. Bylo to o prázdninách. Na lavicích v dus- ných, malých čekárnách kanceláří seděly neza- městnané služky, smály se a žertovaly, vyprá- vějíce si o šetrných a přísných paničkách. které přece vždycky podvedly a napálily, jejích starých, směšných kocourech, kteřís chtěli s nimi něco začít .
Ida Folkmanův
13 article
Smály se dnes tomu, co jim ještě pře čtrnácti dny vhánělo do očí zlostné slzy. Ale všecky snad snášely svoji nezaměstnanost lép než já, která se sem znova a znova vracel po marných pokusech, zachytiti se kdekoliv —v hodnosti prodavačky, krámské, pokladn či aspoň písařky adres. Unavená, uštvaná zastavila jsem se jed- noho večera před dveřmi, za nimiz bydlil Gu- stav Folkman. Malá, hubená kvartýrská, zřejmě udivena mým přáním, mluviti s panem Folkmanem, vy- volala mi ho do své tmavé kuchyňky. Nepodivil se, že mne vidí před sebou, jen se zaradoval. Uvedl mne do svého malého po- kojíka, posadil mne k oknu, vedoucímu do ubohé, černé zahrádky, sražené mezi čtyři stěny vysokých domů, uchopil šetrně, nesměle mé ruce a řekl: „Zůstaňte u mne, Ido, a budte mojí královnou!“ — Zůstala jsem. Byl skutečně jedi- ným člověkem, který mne chtěl chrániti a sta- rati se o mne. A byla jsem příliš slabá a smut- ná, abych si toho nedovedla vážiti, a mohla se jeho účasti vzdáti, A tak ještě téhož večera oznámil. Gustav Folkman svojí bytné, že zůstanu prozatímu něho a přinajal pro mne vedlejší pokojík po studentovi, který odejel domů na prázdniny. S počátku byla jsem velmi šťastna. Vše- chno mne bavívalo, i to opovržení, kterým mne svorně přivítali nájemníci celéhio domu
Folkman Ida
15 article
když jsem poprvé zavěšena v rámě Gustavovo vycházela na ulici. Nikdo mne v domě nikdy nepozdravil. vlídně se na mne nepodíval. Teprve, když jsem přešla kolem těch pořádných lidí, zastavovali se za mnou, ohrnovali nade mnou svorně svoje krátké, dlouhé, široké i úzké zahnuté i v- hrnuté nosy, a lomili rukama. Podobný skandál se patrně ještě nestal. co dům stál. Ubozí lidé, čeho se musili do- čkatil Nejraději bych se jim byla do očí vysmála Ale Gustav Folkman byl sám všecek polekan z obratu, který brzo vzal náš poměr z počátk skutečně korektní. Chtěl se se mnou oženiti. Ale vzpírala jsem se tomu vší mocí. Chtěla jsem, abychom byli oba volní a nespoutaní. Poslechl mne, byla jsem šťastna. Jenom jediné mne občas bolívalo: že nemohla jsem se krásně, nápadně oblékat. Tak, aby každý se musil podiviti ohlédnouti se za mnou. Tolik se mi právě ten krát zachtělo krásných šatů, kloboučků šperků . .
Gustavův Folkman
16 article
Ale na vyplnění toho všeho v našich ma- lých poměrech nebylo pomyšlení .. Obzvláště večer bývalo mi smutno, kdy sedali jsme skromně proti sobě u malého, sta- rého stolku, na rozviklaných židlích, nad chudou, skrovnou večeří, Gustav Folkman málo kdy a jenom mez některé svoje přátele mne brával s sebou. Ale ani tam necítila jsem se šťastnou, přes to, že mne oslovovali hlučně, dobrácky: „milost- paní!“ a prokazovali mi drobné úsluhy a po- zornosti. Cítila jsem, že až s Gustavem ode- jdeme první domů, spokojeně mávnou rukou, usoudí: „Bývalo to veselejší a hezčí, než si Gustav uvázal na krk tu svou holku Čím a proč mohlo také zajímati ty veselé kumpány mladé, tiché, nekoketní děvče, bez pestré minulosti, skromně oblečené, které se- dávalo mezi nimi jednoslabičně, jen oddané oči upírajíc s nekonečnou láskou a obdivem na nesmělého jejich kamaráda Folkmana, jak malý psík, dívající se do očí svému pánovi?
Folkman Gustav
17 article
Tak uplynul rok našeho společného žit Přestěhovali jsme se na jaře do jiného domu najali si samostatný byt: pokojík a kuchyňku Bylo to ovšem velké vydání, které umožněne pouze tím, že Gustav dostal přídavek měsíč ních čtyřiceti korun. Ale vnitřně se nic v našem životě nezmě- nilo. I v nověm domě se brzy rozneslo, že ži- jeme neoddáni, a bylo to přijato novými sou- sedy stejně pohoršlivě, jako dřívějšími. I naše posluhovačka, mladé, milé děvče vzdala se raději svojí služby u nás, poučena ostatními služkami z domu; její ženich, kočí zakázal jí míti na očích takový špatný pří- klad .. Čím dál, tím častěji připadalo mi, že byl by smutné, abych takhle nezměněně až do smrti musila se točit jako polapené zvířátke v kleci, v skrovných poměrech, které nepři- pouštějí ani o haléř denně zvýšeného vydání Omrzela mne nuzná domácnost, věčně stejné ohledy k unavenému a nesmělému, stále ja- koby čímsi polekanému muži, který se pohybo- val kolem mne se zvláštní, pro mne tak směš- nou i skličující přesností malých, chudých lidí A v takových chvílích jsem se až sama zhrozila, jak připadalo mi čím dál tím smutněj- ší žíti právě jenom tak — a ne jinak. Dne zítra, věčně — — —. A vidíte, ta bída s nouzí začala podlamovat i moji lásku a oddanost.
Gustav
18 article
Vzpomínala jsem si častěji a častěji na te- tičku Karlu, na její obchod, kde stávala jsen u měděného kotle na ohřívání masa a párků, na malou jídelnu s hlučícími, nevázaně se smě- jícími studenty, i na tetiččina bratra Bedřicha, na jeho kulatou, sytou tvář, na silný, zlatý řetízek u hodinek i na příjemně svítící bri- liant na ruce — a připadalo mi tak divno, proč se mi to všechno kdysi zprotivilo — proč jsem od toho všeho utekla ke Gustavovi, kde ted jenom schnu, soužím se a — vzpomínám ... A cosi jako tajné odhodlání ve mně zrálo až přišla poslední rána. Byl den Gustavovýc narozenin.
Karel Bedřich Gustav
19 article
Po dlouhé době cítila jsem se zas trochu spokojenější. Slunce svítilo, hřálo, a já se pro- cházela v malém, rozkvetlém parčíku, zasa- zeném v rámci všedních, šedivých činžáků. Zdálo se mi, že siunce svítí pouze pro moj radost, neviděla jsem křiklavé děti, mladé matky s kočárky, které naháněly mi hrůzu Parčík zdál se mně být ohromnou, jaksi pouze mojí zemí, plničkou rozpuklých květů jasmínu šeříku a růžových, jakoby prvním štěstím za- pýřených magnolií. A tu se mně pojednou strašně zasteskl po Gustavovi. Rozběhla jsem se mu v ústrety abych mu mohla hned, jak vyjde z kanceláře povědět o svojí radosti. Nikdy před tím jsem tam na něho nečekávala. Věděla jsem, že byc ho tím nepotěšila, a přivedla jenom do trap- ných rozpaků. Ale v ten večer mně bylo vše- chno lhostejno. Proč bych se stále skrývala Což nenazval mne kdysi svojí královnou, coh nesvítilo slunce a nekvetly květy jenom pro Co mně na tom záleželo, vyplaším-li chodníku protí oknům kanceláře tři obtloustlé počestné paničky, které smějí a chodí tam každého večera pyšně se svými dětmi, jako kvočny s kuřaty. Byly to ženy starších kolegů Gustavových, a toho večera jsem chtěla uká zati, že nejsem o nic horší jich. Všechno se stalo, jak jsem předvídal Utekly přede mnou svorně jako před morem. pokývnuvše maličko rozzlobenými obličeji na můj polouctivý, polovýsměšný pozdrav. A já přecházela sama vítězně naproti ka- celářským oknům. Našla jsem si poslední řadě, za nímž Gustav sedával. Ale pojednou zatajil se mi v prsou dech. Na jeho okně stály — dva keře azalek. „Dostal je k narozeninám?“ ptala jsem se sama sebe nedůvěřivě. A kdosi jiný jakoby mne?
Gustav Gustavův
20 article
mne ujišťoval. „Ano, dostal! Od nějaké bo- hatší než jsi ty, krásné azalky. A tys mu dala kytičku fialek. Malou kytičku fialek!“ ... Strašlivá, bezmocná zloba mne zachvátila. Divala jsem se na ně, jakoby přitahována a zlostné slzy pálily mne v očích, a nejraději bych je byla roztrhala chvějícími se prsty, roz- dupala do prachu ulice. Neviděla jsem, jak Gustav vyšel z protěj- ších vrat společně se šéfem, s uctivě sehnutý- mi zády, nevšímla jsem si, jak zlostný úsměšel zahrál rty šéfovými, když mne spatřil, a jak se rychle odvrátil, aby mne nemusil pozdra- „Tys mi, Ido, přišla naproti?“ prones Gustav zlostně a chladně, dohoniv mne. „čí jsou ty azalky v okně?“ zeptala jsen se ho ještě chladněji a lhostejněji. „Ty zvadlé azalky v okně? Ty dostal ml- dý Wering od své snoubenky před týdnem svátku. Snad jsi nemyslila, Ido, že jsou mé — a nežárlila?“ zasmál se pištivě a směšně po- vytáhlúzká ramena k hlavě. „Nemyslila — ani vteřinu!“ odsekla jsen uraženě. „Prosím tě, komu pak bys ty stál z azalky?" „Ba právě, taky si myslím! Komu bych já za to stál?“ opakoval položertovně, polo- smutně, a zakýval na mladého Weringa, který právě vycházel. „Pane Weringu, pojďte s námi někam n večeři!“ Za chvíli seděli jsme již všichni tři v malé plzeňské restauraci, Byla jsem zamiklá a dí- vala se bez přestání s Weringa na Gustava.A nikdy ještě nepřipadal mi Gustav tak bezvý- znamný a nepatrný, tak směšný a nehezký. jako toho večera v odřených šatech z hrubé látky, ušitých na splátky laciným krejčím, ve- dle Weringa, synka z bohaté rodiny, obleče- ného korektně, jemně a vybraně podle nejpo- slednější módy.
Gustav Ida Wering
21 article
„A právě tak vyhlížela bys ty vedle bo- haté Weringovy snoubenky, i vedle těch po- čestných paniček, které před tebou dnes utekly na protější chodník!“ napadlo mi bez- ohledně. Bylo to ponižující svou pravdivostí, poni žující a — ubíjejíci. Ten večer mi dodal .. Druhého dne časně z rána vyšla jsem z na- šeho malého bytu ve čtvrtém poschodí. Blou- dila jsem dlouho ulicemi a bičována pochyb- nostmi i nadějemi, přešla jsem pětkrát uličkou. ve které nalézal se tetin uzenářský obchod A přece jsem tam vešla, vlečena čímsi silněj- ším, než byla moje vůle, zastavila jsem se na prahu a řekla skroušeně: „Tetičko Karlo, po- slechnu tě!“ — —- Teta rozpřáhla náruč a přitiskla mne uma- štěnýma rukama na svojí radostí a pýchouse dmoucí hrud. „A Bedřich to říkal!“ zaštkala. „Nech být“ — říkal. „Vyblázní se, poměje bídy hladu, zmoudří a ještě se ráda vráti!“ A potom křikla: „Žofko, doskoč pro pana Bedřicha!“ Mladé stvoření v černých šatech s bíl u zástěrkou řítilo se kolem mne, závistivě po mně blesknuvši černýma očima.
Weringův Karla Bedřich
22 article
Za malou chvíli příběhl do krámu můj ny nější muž, celý udýchán. A za čtrnáct dní byla svatbal dopověděla paní Ida svoji historii. „Hlučná, nádherná svatba!“ dodala za chvíl s důstojností, a zamlčela se, čekajíc, jaký n mne udělala dojem. „A pan Gustav Folkman?“ zeptala jse se po chvíli nesměle. „Ten — ten se pak za pár měsíců zastřeli Náramně se prý potom spustil, jak jsem sly- šela. Začal být nepořádný a nebyl k životu. No, konečně — nikam by to byl nepřivedl. Malé služné — ani pod pensí nebyl! Je mu tam lépel“ rozhodla paní Ida. — „Ovšem, řeknou snad lidé, že byla jsem jeho smrtí vinna. Ale co je to platné. Každý z nás musí hledati své lepší .. . Nic mi teď neschází!“ dodala. „Muž mě krásně šatí, nešetří na domácnost, v divadle máme abonovanou lóži, první čtvrtku, ale pře- ce mě tak někdy chytne taková tesknota, víte.
Ida Folkman
23 article
Aňutko, že už to má takhle býti pořád stejné — až do smrtil“ zašeptala paní Ida, a žalost- ným gestem rozhodila tlusté ruce v bílém. krajkovém župánku „Jeden pán mě přemlouvá, abych prý se věnovala divadlu. A jeden herec mě už do- konce učí, aby můj muž nevěděl. Bude tedy ze mne herečka — umělkyně! No, víte, Aňutko. ono je to všecko hezké. Jsem mladá, mám pro divadlo plnou postavu, ale zase — zase si my- slivám: budu hráti — hráti — mladá léta mně při tom utečou — a já se snad už pak ani k ničemu jinému nedostanu!““ — — „A což, hrát na koncertech, na klavír— nebo zpívat, to by se vám nelíbilo?“ řekla jsem na zdař bůh. „Ano, ano!“ souhlasila paní Ida. Ale myslíte, Aňutko, napřed jíti k divadlu, nebo těch koncertech vystupovat? „To skutečně nevim!“ vzdychla jsem vše cka umučená. „Nevymlouvejte se, Aňutko! Musíte, mu síte mně poraditi. Taky jsem už přemýšlela tom, býti spisovatelkou jako vy, nebo sochař kou, nebo malířkou. Ale můj muž říká: „Když už nechceš sedět v obchodě, tak si vyber Idičko, něco, co by tě těšilo, ale něco tako- vého, co by nic neneslo, aby si na konec snad lidé nemyslili, že to děláš proto, abys vydě- lávala, že to snad potřebujeme. To on si můj muž moc potrpí na čest stavu... Tak snad nejlíp, abych se stala přece tou spisovatelkou Nechtěla byste mi, Aňutko, dávat v tom ho- diny? To víte, zadarmo bych to nechtěla .... Dále jsem už neměla síly jí poslouchat — dokončila Aňutka svoje vypravování. — „Vy- mluvila jsem se, že mám ještě nutnou cestu a že si o tom po druhé pohovoříme. Zvala mě velmi důtklivě, abych jen brzy zase příšla ale budu se mít na pozoru! ...
Ida Idičko Aňutko
25 article Úklady a láska.
Úklady a láska. Napsal Ludwig Thoma. — Přeložila Jaroslava VelVbrubov. Byla k němu laskava a vzbudila v něm naděje, jež byly zelené jako bukové list. Antonín se však s ní seznámil v době oblevy jednou na večer, když si smyl saze s obličeje a rukou. šel na zámecký vrch a nevěděl, proč je tak podivně dojat. Všechna žebra dmula se mu poď vestou, a nohy zdvihaly se samy od sebe a kráčely vstříc jaru. Kam pak, mladý zámečnický tovaryši? Vždy dál a dál, kde je asi štěstí. Bylo však docela blízko a zahnulo za roh a podí- valo se na Antonína ze dvou třpytných mo- drých očí. Aj, dobrý večer, slečno Bětuško, a tak pozdě ještě na silnici? myslil si; neboť dürn- buchský mládenec nedodá si tak snadno od- vahy, aby oslovil hezkou ženskou. šel za nejroztomilejší a plnil se touhou po ní a když se mu to stávalo ještě po ně- kolik dní, přihodilo se, že se s ní dá do řeči. A slečna Bětuška Warmbüchlerová, dcera klempířského mistra, byla k němu přívětiva. Všechno tíše a potají pokračovalo,a vášeň mládencova plížila se kolem mistrových dveří přes skřípající schody k zahradnímu plotu. Tam položil se Antonínův stín na louku a družil se v jasných měsíčních nocích k dru- hému. Jak nádherný byl svět v tomto milostném létěl
Thoma VelVbrubov Antonín Aj Bětuška Warmbüchlerová Antonínův
26 article
Nikdy před tím cvrčci tak hlučně ne- cvrčeli, nikdy sena tak nevoněla, nikdy ne- svítily hvězdy jasněji. A Antonín směl dary přírody přijímati s veselým svědomím, neboť ideál stál ne- dotčen ve skřínce jeho srdce; chtěl jakožto mládenec, toužící po vzdělání blížiti se své dívce básnicky a procházel se nesměle po špičkách v zahradě lásky. Prosil drahocennou květinu mladistvé ná- klonnosti nejzdobnějšími výlevy a přece mu- sil jednoho dne spatřiti, že zvadla. Panna Bětuška se od něho odvrátila. Stalo se to proto, že v Dürnbuchu ocitl se nový lékárnický příručí, nápadný zjev: muž, který stál se zkadeřeným vlasem za pul- tem a hubou nerozdával méně sladkostí než rukama. Jak tak kráčel v hnědém sameto- vém kabátci, se šlapákem posunutým odvážně na levo ulicemi, byl ihned nebezpečným so- kem každého tovaryše. Co bylo platno, že se Antonín v neděli objevil s černou turnerskou vázankou a ne- chal zlaté třásně viseti na prsa? Pan příručí Elfinger měl uměleckou lavalieru, která tvo- řila pod ohryzkem značný uzel a rozletovala se na obě strany. A co mohl počestný zámečník hoditi na misku vah proti němu, jenž rozdával všechny možné vonné vodičky a sám páchl jako zátka od lahve kolínské vody. Nebylo to nic podivného a nebylo to po- prvé, že skromná zdatnost musila ustoupiti leskié nicotě. Panna Bětuška nepřicházela již k zahrad- nímu plotu, a Antonín seděl ve své komoře a díval se přes střechy k ořechu, pod jehož větvemi býval šťasten. Vzal knížku v modré vazbě, na níž bylo napsáno stříbrnými písmenami: Životní mou- drost ve verších. Listoval v ní a nalezl báseň, která se ho- dila na jeho smutek.
Antonín Elfinger Bětuška
27 article
Jaro a podzím. Lkal záhon květin májového večera pro sladkou milost zapadlého znoje. Však jitro přišlo a hle, slzí nádhera neb v diamanty slunce změnilo je. Za noci podzímní stál záhon orosen. pláč jejich žádný paprsk neosušil, paď na ně mráz a dříve nežli nastal den, je všechny zvadlé na vždy k zemi zkrušil. „Je všechny zvadlé na vždy k zemi zkru- šil!“ opakoval Antonín a napsal verše na pa- pír a položil je dolů do kufru a věděl nyní, že jeho žal je nadmíru básnický. Na první stránce Dürnbuchského Ozna- movatele se čtlo: „Dovoluji si oznámiti uctivě vznešenému úřadnictvu, jakož i magistrátu a ctěnému uměnímilovnému obecenstvu, že tu zůstanu se svým divadlem jen několik dní, a kéž by se dostalo posledním představením zvláštního zájmu, neboť se snažím vyjíti přes značný ná- klad vstříc všeobecně projevovanému přání. aby byli provozováni naši klasikové. Dnes bude dávána tak životná a dojímavá truchlo- hra Friedricha von Schillera „Úklady a láska“. Úlohy jsou obsazeny co nejlépe a těším se na hojnou návštěvu.
Antonín Schiller
28 article
Jakub Weindl, divadelní ředitel. Vzhledem k hořejšímu oznámení neradi bychom opomněli zvláště upozorniti naše uměnímilovné spoluobčany na dnešní večer. Neboť Úklady a láska, toto věčně mladé dílo našeho národního básníka, hodí se neobyčejně k tomu, by uchvacovalo dojemným bojem ne- vinnosti s neřestností vždy znovu a znovu srdce diváků, a nikdo asi neopustí divadla ne- spokojen. Redakce. Sál pivovaru „u Jehněte“ byl naplněn lid- mi, jimž stačil poukaz na zemřelého národní- ho básníka; zvláště hustě byla obsazena levná místa. Nechybělo však též honorace, mezi níž bylo viděti vrchního soudce Trollmanna, kte- rý se vzdělal kdysí v Řezně na slovo bra- ného divadelního znalce. Věnovával svoji zá- bavu pensionovanému učiteli Furtnerovi, od něhož bylo možno očekávati posudek klasi- ckého představení tím spíše, protože převzal pro Dürnbuch divadelní kritiku. Z druhé řady linula se příjemná vůně, neboť tam seděl lé- kárnický příručí Elfinger, který díval se z malé vzdálenosti kukátkem na pannu Bě- tušku Warmbüchlerovou, ač prohlížel si čočkou i jiná měšťanská děvčata. Když sklo- nil kukátko, opisoval žlutými hlazenými ruka- vicemi oblouky a kruhy, nebo uváděl své kadeře do svůdné polohy, nebo činil něco ji- ného, co ženský svět rozechvívalo a bouřilo žluč poctivým turnérům a tovaryšům v pří-
Weindl Elfinger Řezno