ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 e30d9250-71e1-11dc-8463-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 31 celkem · entity: person 61, place 16, work 2, org 3
1 masthead
11. září 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů
4 masthead
k číslu 251.
5 masthead
Strana 9.
6 title
„Pan technik“.
7 article Trochu hořká Humoreska. Napsal Caes ar.
Trochu hořká Humoreska. Napsal Caes ar. Motto: U panského chlíva strnad sobě zpívá: že z prudkého vlastenectví málokdy co bývá. „Trojlístek“ V otevřené zásuvce psacího stolku, v jehož neladně nakupeném obsahu mnohá vzpomínka z minulosti mé ukryta jest, padl dnes můj zrak na lístek z hladkého, růžového kartonu, na němž vytištěn kaligrafický nápis: Franz Prascheck, Ing. Cand. A dole v rohu tužkou připsán nějakým historikem prodikát: „Lump! — — Kdykoli lístek tento uvidím, vzpomínám si živě na dobu svého studeniského pobytu v ro dině počestného pana Josefa Práška, mistra ko- žešnického v krajském městě X. Bydlil v postranní ulici města v zadním traktu jednopatrového domu, ve dvou pokojích, jichž okna vedla do tmavého koutu dvora. Na- proti čněla do výše černá zeď starého protějšího domu a na prostoře dvora nebylo nikdy nic viděti. leč ob čas po šnůrách 1ozvěšené prádlo sousedek. Byt ten obýval mistr Prášek s manželkou čtyřmi dětmi, z nichž nejstarším byl syn Fran- tišek, tehdy realista v posledním ročníku. Velmi nadaný, pro všecko nadšený mladík, horkokrevný a vznětlivý. — A do děvčat jako čert! Skončil se školní rok 1868, syn realista přinesl domů vysvědčení s vyznamenáním a v ro- dině mistra Práška nastala těžká otázka, co dál se synem. Nebydlil jsem po čas prázdnin u Prášků a nebyl jsem tedy svědkem všech těch úvah, rozmluv, porad a výpočtů, jež měly vliv na rozhodnutí o budoucím směru povolání syna Františka. Avšak když jsem počátkem školního roku opět se k nim přistěhoval, uvítal mne mistn Prášek hned na prahu zprávou: „Tak náš Frane už je panem technikem! Už je v Praze!“ — Panem technikem! Hola — stůj nohoa neodvažuj se dále! Tady je postavena hráz, kte- rouž bez úcty a trestu nesmíš překročiti!
Prascheck Inga Cand Prášek Fran František Hol Praha
8 article
Vycitil jsem ihned pýchu a sebevědomí mistra Práška ze slov těch. V jeho rodu, od všech známých předků počínaje — nikdo nikdy více nebyl nežli nejvýše řemeslníkem a jeho syn — (1— můj Frane —“) — hle! najednou tak vy- soko. Vysoko ve sférách, kde přestává Franc František a počíná — pán. A já jsem tím přiše o kamaráda, s kterým jsem si doposud jen tykal — já teprve oktaván — a on už technikem — ne, ne — už mu nejsem roven. „Nu — aťsi!“ vyhrklo ze mne v prvních rozpacích a v pocitu ponížení, jímž mne mistrova řeč naplnila. Snad jsem mu i trochu záviděl. „Ano, ano — už je panem technikem!“ opakoval znovu a důrazně mistr Prášek a ťal mne podruhé. Musil jsem se podrobiti. „Však se to brzy vyrovná,“ těšil jsem se v duchu, „technika má pět ročníků a universita jen čtyři. Za pět le budeme oba stejně hotovi — a zase stavovsky Myroxnáni.
Prášek Fran František
9 article
Bydlir jsem tedy u mistra Práška dále a od- býval jsem si svou oktávu, ale poměr mezi námi byl už zkalený. Mistr Prášek mně moje lhostejné a pohrdlivé „Nu — aťsi!“ nezapomněl a pře často mi dával nynější převahu mezi svým synem technikem a mnou — pouhým ještě gymnasistou — perně pociťovati. Převaha byla u něho i v tom, že syn technik byl už v Praze, kdežto já dosud musil studovati na venkově — Vynášel Prahu nad městem X., vychvaloval techniku nad gym- nasiem a zejmena svobody akademické nad kázní gymnasistů. „Ani zdejší professory nemusí můj pan technik už pozdravovat!“ vypínal se mistr A já, jenž bych byl své professory a učitele — i ty z normálních škol — pozdravoval ještě i po smrti, já byl nad výší takové akademické svobody celý užaslý — a vůbec bez obrany. V případech takového vyvyšování a veleben „pana technika“ vlastním jeho otcem v mé pří- tomnosti obyčejně jsem mlčel, nebo se odvrátil ke své práci a jen jakýsi jedovatý záblesk oka mistrova na mne mířený byl pro ostatní členy rodiny znamením, že jsem zase dostal něco na pamětnou.
Prášek Praha
10 article
Ale útrapy moje zvětšovaly se den za dnem více. Pan technik poslal brzy po svém zápisu na technice domů dopis s visitkou „František Prášek, technik“ — a visitku tu otec Prášek postavil přede mne jako Gesslerův klobouk, jemuž jsem vzdávati měl poctu: dal ji zaskliti do rámce a rámec pověsil na zeď nad mým psacím stolkem. Tam byla mi stále trnem v očích — a mistr si přál, aby mne hodně píchala. Mistr Prášek, ač kožešníkem, zabýval se výhradně jen výrobou čepic. Dělal čepice zimní i letní, s ušima, s kokardami a s prýmky čili se šnůrkou. Měl jich vždy zásobu na prodej, ale většinou — jako ostatní řemeslníci x—ští — jezdil se svými čepicemi na trhy v místech okol- ních. A tu se stávalo, že kupcům, kteří u něho doma kupovali a smlouvali, říkával: „Pantáto (nebo panímámo), nemohu slevit; mám syna na technice a stojí to moc peněz.“ A na trhu zval kolemjdoucí: „Pojďte, lidičky, pojďte kupovat od toho Práška, co má syna na technice v Praze“ a uváděl asi mnohého v pochybnost, dělá-li ty čepice on sám, nebo jeho syn technik.
technik Prášek Gesslerův Praha
11 article
Takovým způsobem staral se mistr Prášek aby sláva jeho syna všude se šířila. Ale jako každá jaternice má dva konce; jeden, u kterého začíná, a druhý, u kterého končí — tak se to mělo konečně i se slávou „pana technika“. Čas, jenž plodí růže a hojí rány, přinesl i mně balsám na rány a zadosti- učinění za vše, co jsem ke svému pohoršení vytrpěti musil. Mistr Prášek byl s výživou své rodiny od- kázán pouze na výdělek rukou svých. Manželka kromě domácnosti měla ještě posluhy „u pánů“ v městě a druhý syn Václav pomáhal otci v ře- mesle. Dvě mladší děti chodily do školy. Mistr „pana technika“ již s tíží vůbec vy- pravil do Prahy. Studentská výbava: postel, kufr. pořiny, šaty, obuv — musila býti nová — ano i klobouk musil býti, neboť dosavadní čepici s ušíma pan technik přece v Praze nositi nemohl. K tomu přišly výlohy cestovní (tenkrát ještě dráha z X. do Prahy nevedla) — a výlohy pro první ubytování a stravování, pak peníze na zápis, na knihy a na různé jiné potřeby. Ani stovkato nespravila. Pan mistr vymetl do prášku, kde co
Prášek Václav technik Praha
12 article
měl, na bednu čepic mu půjčila záložna, něco si vzali na dluh — a výprava do Prahy se jakž takž provedla. A jak bude dále? „Však on se tam uchytí,“ těšíval se mist když ho napadly starosti, „má dobrou hlavu, vy svědčení s vyznamenáním a od huby jest.“ Ale pan technik se nějak dlouho neuchytil. Ke konci každého měsíce dostával od něho otec nevyplacené psaní, někdy dvě i tři. „To je od syna, od pana technika z Prahy, říkával chlubně listonoši, ale již se mu ruee třásly, když musil i jen pokutu poštovní vy- plácet. A což teprve když četl obsah! „Milovanému otci“ se sdělovalo, že „upřímný jeho syn“ vydal právě posledních několik šestáků a že už snídá jen housku a chodí bez večeře spat; že musil peníze vydat za různé (v do- pisech vyjmenované) potřeby, jichž technikové nutně potřebují, na příspěvky spolkům, jichž členy musejí být atd. Pak následovalo obšírné vyličení různých událostí pražských a běhů po- litických tuzemských i cizozemských, kterýmž mistr Prášek ve své prosté mysli sice nerozuměl. neboť žádných novin nikdy nečetl a do společ nosti nechodil, o nichž se však přece domníval. že jsou následkem nebo i předmětem studií na technice a jmenovaní v dopisech koryfeové, jako Herbst, Raudnitz, Winternitz, Giskra, Beust, Po- tocki atd., že jsou professory pražské techniky.
Prášek Herbst Raudnitz Winternitz Gisker Beust Praha
13 article
Závěrku takových dopisů činila vždy nalé- havá žádost o rychlé zaslání peněz, „jelikož si- tuace toho vyžaduje“. S těžkým povzdechem ukládal mistr Prášek každý takový dopis do zásuvky svého pracovníhe stolu, ale posílal přece: zprvu každý měsíc 25 zl. pak 30 zl. a když přišel dopis, že politické po- měry jsou mnohem spletitější a hrozivější, a že situace vyžaduje zvýšení výloh, musila i pan mistrová celý svůj měsíční výdělek za posluhu k zásilce přidati. A když se ho známí vyptávali, co píše „pan syn technik“, říkával, jakoby se to samo sebou rozumělo: „Co píše? Že se mu dobře vede, je všude první a professoři si ho podávají z ruky do ruky. Zatím však v domácnosti mistrově dosta- vovala se nouze a bída. Aby synovi do Prahy mohly býti poslány peníze, spořilo a šetřilo se na všem, jak jen bylo možno. Škubánky a hrách se nemastily, maso se stolu vůbec zmizelo, ráno býval jen oukrop, večer brambory na loupačku nebo chléb a v mém pokojíku se přestalo topit a svítit. Musil jsem sedávati, studovati a úlohy psáti u pracovního stolu mistrova, kolem něhož soděli všichni. Mistr Prášek se synem Václavem šili čepice; mistr stříhal a kreslil, syn rovnal, se- šíval a podšíval. I ve výrobě zavodena byla úspora — a ta právě nejvíce vydala. Na „dýnka a okolky čepic nebralo se již nové sukno, nebo nová látka: opatřily se, kde jen bylo možno, če- pice staré, rozpáraly se, látka se vyprala, vy- čistila, obrátila na ruby a šilo se z ní jako z nové.
Prášek Musil Václav Praha
14 article
Pan mistr prováděl to velmi dovedně a laik sotva starou látku na čepici od nové rozeznal. A na jarmarky se jezdilo ještě dál, než desud, a za každého počasí. Co nešlo na odbyt nad cenou, prodalo se pod cenou a stržené peníze většinou putovaly do Prahy. — — — Jednoho dne listonoš přinesl z Prahy dopis od „pana technika“, psaný patrně ve velkém rozčilení. Dopis nezačínal ani obvyklým úvodem o nedostatku peněz, ale vyličoval ihned bouři, kteráž se toho roku a měsíce v pražských ulicíeh strhla proti německému kasinu, umístěnému tehdáž v Široké ulici (nynější Jungmannově třídě) a proti jeho tehdejším sloupům, pověstnému dru. Raudnitzovi, Schützovi a Winternilzovi, kteříž různými intrikami kazili dílo vyrovnání českého národa s vládou za ministerstva Potockého. Na pouličních bouřich těchto hlavní podil mělo české studentstvo, jež s četným občanstvem pražským táhlo ulicemi a kolem německého kasina za zvuků pochodu: „Raudnitz — Schütz — Winternitz“. při čomž okna kasina byla vytlučena a policie mocí, bodáky, pěsťmi, botami a nadávkami za- kročila. „Pan technik“ líčil to vše živými bar vami a zejmena vypravoval, že on byl mezi hlav ními pořadateli průvodu, že byl také v jeho čele a že okna německého kasina byla vytlučena sa- mými tak zv. čtyřkrejearáky (velkými měděnými penězi, jež byly tehdáž v oběhu) a že on sám aspoň dvacet takových čtyřkrejcaráků do oken vyházel. Peněz těch že nikdo nelitoval, že to byla vlastenecká oběť atd. a ke konci dopisu teprve přišla obligátní stížnost na to, že peníze došly a prosba za nové, hodně a moc.
Jungmannův Raudnitz Schütz Winternilz Winternitz Praha Široká ulice
15 article
Mistr Prášek býval jen se začátkem a kon- cem dopisu synova nespokojen, tentokráte ale celý obsah jeho dopisu valně ho znepokojil a roz- mrzel. Ponejprv bručel cosi na politiku a jaký je v tom nesmysl: Čech když se vyrovnává, že peníze vyhazuje z kapes a Žid když se vyrovnává. že naopak peníze strká do kapes. A mezi jiným odepsal: „Takové politiky, milý synu, zanech; s tou bych se utáh' ještě vic! A co jsi čtyř- krejearů vyházel, to ti strhnu: dojdi si do kasina. aby ti je tam vrátili.“ Mezitím přiblížil se počátek července a x—ští akademikové počali se již z Prahy trou- siti domů a ukazovati se po promenádách. Mistn Prášek zaslechl, že i technikové se vracejí domů a čekal co den také návratu synova. Leč minulo polovie července a pan technik samojediný z x—ských akademiků dosud zůstával v Praze. A mimo nadání psal zase o peníze — nikoliv na cestu domů, nýbrž na jakési další studie. Hlavou mistra Práška projela myšlenka ne- důvěry: Co za studie? Kam? — A do večera uzrál v něm úmysl, dojeti si osobně do Prahy a syna přivězti domů. A tajně ho překvapit, aby o příjezdu ničeho dříve nevěděl. Opatřil si na cestu nutné peníze a druhého dne v 7 hodin večer vystoupil z dostavníku v zá- jezdním hostinci „U zlaté husy“ na tehdejším Koňském trhu. Nezdržel se dlouho a hned ode- bral se na Malou stranu, kdež syn jeho měl byo kdesi v Lužické ulici. Podle adresy vyhledal konečně byt synův v podkrovní světničce třetího poschodí. — By to byt již třetí od počátku roku. Malým oknem v chodbě padalo světlo na dvéře bytu, na nichž otec Prášek s úžasem četl upevněnou visítku s nápisem: Franz Prascheck, Ing. Cand. Co to znamená? Či je to někdo jiný s tímže jménem? — Četl znova — a tu mu padla do oka níže pod tír druhá visitka s nápisem:
Prášek Čo Žid Prascheck Inga Cand Praha lužický ulice
16 article
Fanny Blaschtowitschka, Modistin. Divné, hrozné tušení pojalo počestného mistra Práška. Beze všech okolků, nezaklepav vrazil do dveří a — jako zkamenělý stanul na prahu. Ne, ne — to nebyl pracovní pokojík pana technika, jak si ho prostomyslný otec v duchu doma představoval — nebylb tu psacího stolu nebylo knih, nebylo rýsovacího prkna, ne po- třeb technických —: to byl salonek odkvetlé modistky, upravený zcela jinak než ke studiím, a páchnoucí odpornou vůní parfumu! — — A v pozadí salonku, na pohovce u stolu s večeří hověl si v županu v pantoflich pan technik po boku své „kvartýrské“ — Blaschto- witschky Možno říci, že otec Prášek v tom okamžiku sestárl o několik let! — Chvěl se na celém těle a slzy mu kapaly z očí. Jako bleskem zastihnut, vyskočil syn tech- nik z pohovky. Byl by se spíše smrti nadál, nežli příchodu otcova! Spatřiv jeho dobromyslnou tvář, ustaranou a šedivou hlavu, zaslzené oči — padl před ním na kolena, sepjal ruce a prosil úpěnlivě za od- puštění.
Blaschtowitschka Prášek
17 article
„One mne podporuje, tatínku!“ vyrazil ze sebe v křečovitém pláči. „Ano, podporuje tě, protože ty klesáš!“ — „Nechci tě znáti, darebo! A zde nezůstanu an minutu!“ — odmítl starý Prášek prosby synovy a vyrazil ze dveří. Venku se ještě obrátil a ně- meckou, proradnou visitku synovu strhl se dveří. — — — Na ulici ho však syn dohonil a skroušeně dost vyznal se mu ze všeho. — Peníze z do- mova zasílané již dlouho mu nestačily. Ve svém nadšení pro Prahu a pro život akademický chtěl všecky stránky nového života, v němž se ocinul poznati a prožíti. To mělo v zápětí značné vý- lohy, jež hradil z peněz, otcem zasílaných. Z byt, stravu a knihy zůstával dlužen, až mu předešlý „kvartýrský“ dal výpověď a všecko šmahem mu až do zaplacení zadržel. V ne- snázích svých padl do tenat svůdné modistky. kteráž prý skutečně ho živila — a k vůli níž on — protože byle Němkyní — dal si na- tisknouti visitky s poněmčeným jméhem; — A vedl s ní německou domácnost.
Praha
18 article
Vyznání toto, ač upřímné, silou a následky svými ubohého otce Práška téměř zdrtilo. — Odešel od syna, neprohlásiv se, co dále s ním hodlá učiniti (a také pro chaos myšlenek, hlavou mu vířících, nemohl) — a pustil se jako v bez- vědomí na zdař bůh pěšky z Prahy domů, Prošel eclou noc a druhého dne k večeru ztrmá- cený a jako opilý, téměř bez ducha a síly do- razil domů. — — — Nesděliv polekané manželce prozatím nie vypil připravené mu thé a ulehl do postele. — Tichou nocí bylo pak slyšeti jeho horečně pracující dech a ze sna bezděky vyrážená slova- „Ten lump! Ten lump! Ten lump!“ — Nevím podrobně, kterak vše skončilo. Ob držel jsem druhého dne na to maturitní vysvěd čení — s jednou „dostatečnou“ z mathematiky — a opustil jsem rodinu Práškovu i město X. — na vždy. Před odstěhováním našel jsem na zemi po hozenou visitku, kterouž otec Prášek v Praze se dveří bytu synova byl strhl. Zkušenost mistrova se synem technikem byla příliš trpká, než abych ji chtěl považovat za satisfakci pro sebo. Za své pokořování vzal jsem jinou, šlechetnější odplatu: když jsem ved sám akademický život v Praze, dělal jsem to — s malými obměnami — zrovna tak, jako „pantechnik“. — A byli jsme si tak rovni.
Prášek Práškův Praha Tichá noc
19 title
Dům v Cikánské ulici.
cikánský ulice
20 article Vzpomínka.
Vzpomínka. Za nedlouho bude po Cikánské ulici. Do staví se páni z assanace, přivedou houf dělníků s kopáči a se železnými sochory a padati bude jeden barák po druhém a mizeti kus za kusem hnusný obraz, jejž poskytovala právě tato ulice právě tento kus — křesťanského ghetta, špina vého a spustlého, beze stopy poesie a oné ro mantiky, kterouž při všem zevním hnusu přece jen všude jevila skutečná ghetta židovská. Nejbídnější snad ze všech domů v této ulie náležel před více než čtyřiceti lety pražskému kupei Věrochovi. Byl to muž na tehdejší po- měry a na svůj stav neobyčejně vzdělaný. Jak- koli nebyl by se mohl vykázati ani jediným vy svědčením z nějaké školy vyššl, vyznal se vý- borně v nejedné diseiplině. Byl to samouk, čte- nář a jako všichni lidé tohoto druhu, jakýchž nemálo vykazovaly doby národa našeho nejsmut nější, skrz na skrz svobodomyslný, jeden z oněch zjevů minulosti naši, jež osudem jakoby k tomu byly předurčeny, dochovati z periody bídy do lepších dnů veliké tradice našeho národa.
Věroch
21 article
Věroch pocházel z města, jež odedávna sly nulo ve vlasti naší pokročilostí a širším obzo- rem. Přirozený to následek, že z něho v minu- losti každý rok rozběhly se na všechny strany světa houfy obchodníků, kteří s prodejem svého zboží neobmezili se na tento světa dil, nýbrž kteří dosti měli odvahy i tam se pustiti, kam nejodvážnější cestovatel se vypravil jen v prů- vodu četných ozbrojenců. Vždyť není tomu ani tak dávno, co Angličané, vniknuvše do hlavního sídla říše Menelikovy, nalezli tam také dva — české plátenníky. Tito obchodníci, již bloudili v celém svět za obchodem, vraceli se domů ne pouze s pe- nězi, nýbrž i s bohatými zkušenostmi a se zcela jinými názory, než peciválové. A že líčení jejich a působení nezůstalo bez účinku na poměry do- mácí, je přirozeno. Věroch pocházel též z rodiny světových kupčíků, z rodiny kupeckých »globetrottrů« .. Bylo to v roce 1859, když obchod svoj. nalezající se v Rybní ulici »U města Milána«. prodal mladému muži, vyučenému s peceristovi Vladykovi, jenž vráliv se z vojny, s malým, po otci zděděným kapitálem, chtěl si založiti svoj existenci. Zajímavo je, že nad krámem visela tehda tabule s nápisem »Johann Neruda«. Bůh ví, kdo byl tento Nernda a jak dávno bylo tomu již kdy sám obchod provozoval.
Věroch Angličan Menelikův Vladyka Neruda rybní U město Milán bůh vědět
22 article
V tehdejší době, kdy neměli jsme ještě svo- body živnostenské, nebylo tak snadno státi se samostatným kupcem a proto s obchodem pro- dávala se i koncesse. Majitel se měnil, ale firma zůstala Však v jistém styku zůstal Věroch se svým následníkem Vladykou přece jen. Napadlo ho zříditi továrničku na leštidl a jako společníka v tomto podniku angažoval Vladyku. Bydlil jsem jako malý studentík u Vladyky a měl jsem nejednou příležitost s učednikem, jemuž říkali jsme krátce Adolf a jenž zemřel jako zámožný obchodník před dvěma lety v No- vém Orleansu, navštíviti tuto továrnu, jež nale- zala se ve zmíněném již z předu Věrgchově domě v Cik nské ulici. Nezakusil jsem tam snad tolik, jako mladý Karel Dickens v továrně na leštidlo pana Wardena, ale dost, abych nato nezapomněl. Nezapomenu zejmena nikdy na to, co jsem domě tom spatřil, když mne tam poslali, abych jednomu z tamějších chudáků nájemníků ode- vzdal upomínací list. Zvoděl jsem později, že byl jsem určen pro toto poslání z té příčiny poněvadž pan domácí neměl odvahy vykonati tuto cestu sám. Ne snad, že by to bylo bývalo spojeno s nějakým nebezpečenstvím, ale z té příčiny, že bál se vlastníma očima patřiti té hrozné bídě ve tvář; ba že by byl nepořádné- mu nájemníku sám ještě něco dal. A přece ná- jemné vybírati musil, poněvadž mu ani stát ne- odpustil daně ani věřitel úroky z kapitálu, jenž vázl na domě tom, který měl ostatně dos značné rozměry a také jistou cenu, aspoň jako staveniště.
Vladyka Adolf Dickens Warden vý Orleans Věrgchov dům
23 article
Byl to obrovský pelech, v němž válel se spousta lidi bez rozdílu pohlaví v hadrech po nichž lezlo na tisíce švábů a rusů a přes něž skákali potkani a myši a jiná ještě havět. V domě tom, v přízemí zadního traktu. nalezala se »fabrika« na leštidlo. A sice se tam vyrábělo leštidlo dvojího druhu: »pařížské« s červenou eliketou bylo nejdražší, »kaučukové«. které jakkoli se v stejném kotli připravovalo bylo kvality menší a konečně zcela sprosté leštidlo »anglické« s etiketou zelenou. Věroch byl nadšeným ctitelem Franeouz a přirozeným odpůrcem Angličanů, proto tak leštidlo jeho s etiketou francouzskou bylo nej- lepší, s anglickou nejhorší. V továrničce té pracovalo se ovšem jenv nejskrovnějších rozměrech. Byli tam zaměstnán celkem čtyři lidé: dvě ženské a dva mužšti, z nichž jeden byl zároveň ve hrozném baráku domovníkem. Druhý byl — laborant. S výrobou zvlášť dobře to nešlo. Vídeňská konkurence Fernolendtova, jež měla tehdy privilej na výrobu leštidla, maloučký pražský průmysl v Cikánské ulici ubíjela. Mimo to zpo- zorovali vlastníci podniku záhy, že mezi za- městnunými v něm lidmi nalezá se nepoctivee. neboť bylo zjevno, že se ze závodu značné části holového zboží ztrácejí. Když defekty dostoupily takové míry, že by bývalo bylo hříchem neučiniti jim konec. odhodlal se Véroch zloděje překvapit při činu
Angličan Fernolendtův Véroch
24 article
Sluší zmíniti se o jedné okolnosti, s tímto vypravováním úzce souvisící. Věroch měl syna kadeta, jenž se svým plukem nalezal se dole v Italii u armády, která tehdy s tak pochybnými vavříny vracela se právě z polí u Solferina, u Magenty a u Montebella na sever. Vracelo se vojáků mnoho, ale mnoho jich tam také zůstalo. Věroch marně čekal na svého prvorozence. sličného a při tom moudrého to hocha, který přes vůli otcovu, ba teprve po předcházející domácí katastrofé oblékl na sebe bílý kabát. Věroch ovšem říkával, že by to hlupáku a nevděčníku přál, aby ho tam dole »pozname- nali«, avšak srdce mu při tom krvácelo. Lnul k hochovi, o němž věděl, že sdědil tvrdou hlavu a při tom náklonnost k avanturám po něm, po otci, jako každý dobrý otec a snad s láskou o něco větší než je normální. Bylo již dávno po válce a syn se nevracel Slarostlivý olec byl každého dne na poště, aby přeptával se, nedošel-li pro něho nějaký listz Italie, každého dne vrazil do Vladykova krámu, domnívaje se, že by dopis od syna, jenž nevě děl o tom, že otec zatím byl obchod v Rybní ulici prodal, mohl tam zabloudit. Týdně dva- kráte byl na místním velitelstvu s dotazem živli jeho syn či mrtev — však marné všechno dotazování. Denně mu všude odpovídali stereo- typní frásí: »Není tu nic.« Zabrán v myšlenky, kde dítě jeho v da leké zemi zahrabáno, neb kde snad, těžce ra něno, daleko od vlasti umírá, kráčel Věroch směrem k Cikánské ulici. Nebylo mu volno. K duševní trýzni, jež v srdce mu ryla, po jila se únava fysická. Měl zejmena v hlavě zvláštní pocit. Zdálo se mu, jakoby na vrchu lebky tlačilo ho centové závaží i každou chvíl zatřásl hlavou, aby se ho zbavil. Však marné pokusy. Byla to předzvěst nebezpečné nemoci jež za nedlouho ho sklátila.
Věroch Vladykův
25 article
Bylo již po jedenácté hodině, když zastavi se u vrat svého domu. Vyňal obrovský klič. otevřel jím velká vrata, rozžal v průjezdě malou kapesní lucerničku a šoural se do »fabriky«. jež nalezala se, jak již řečeno, v zadní části polosbořeného baráku. Vstoupil do malé míst- nosti a hned u dveří zakopl do hromady dře- věných škatulek, jež tam byly k naplnění při praveny. V pozadí nalezaly se regály s hotovým zbožím. Právě odtamtud se ztrácelo. Věroch odebral se do místnosti sousední kde děla se vlastní výroba a kde to nepříjemně a ostře čpělo po mellase a kyselině sírové. Usednl na židli na konci druhém, aby co nej- více byl vzdálen od nepřijemných odeurů. Kdyby byl zloděj vnikl dovnitř, nebylo by to mohle ujíti jeho pozornosti. V prostorně místnosti panovalo příšerně ticho jen tu i tam slyšeti bylo z kádě, kde nalezalu se melasa, zvláštní zvuk. Pocházel od potkanů. kteří si na sladkém obsahu kádě pochutnávali. Věroch byl muž neohrožený, ale přeslo nebylo mu volno v tom hrozném prostoru. » Což kdyby přišli dva a vrhli se na tebe« — po myslil si a bezděky sáhl po revolveru, jejž mě v náprsní kapse.
26 article
Seděl, seděl a čekal. U Sv. Ducha odbil již dvanäctá, odbila konečně i jedna, však po zloději ani památky. Pojednou zavanul chlad ode dveří a n Věrocha jakoby smrt byla sáhla, když spatřil vstupovati dovnitř vysokou, ve plášť zahalenou postavu — — — Věroch nedýchal. Postava kráčela přímo proti němu. Pojednou stanula. V okamžiku tom rychle zvedl se také Věroch. Poznal pří- choziho. »Synu!« — zazněl výkřik příšerným pro- storem. »Synu, proč zde mne vyhledáváš ?« »Nemám zbytečného času« — zněla odpo věď. A zněla tak podivně, tak dutě a straši- »Odkud přicházíš, mluv, mluv !« »Přicházím z hrobu.« Věroch se zachvěl. »Vždyť's přece živ, můj milý a zdráv !« »Živ a zdráv?« Smutným hlasem opakoval syn a rozhaliv plášť, pravil: »Zde viz !« A Věroch spatřil rozhalená prsa synova a v nich tři krvavé rány.
Živa
27 article
»Přišel jsem, abych tě, otče, zpravil o svém osudu. Bylo to v den bitvy u Magenty. Z na- šeho praporu padli všichni důstojníci, tak že velení jsem převziti musil sám. Činili jsme, co se činiti dalo, však co znamená proti granátům odvaha. Byly to jen malé střepiny, jež na těch místech provrtaly mi hrud, však stačily. Skácel jsem se a umíraje, zpozoroval jsem, jak jeden z vojáků — byl to darebák z na- šeho pluku, poznal jsem ho — jal se ohmatá- vati mé kapsy. Cítil jsem, jak mi vyňal tobolku s fotografií tvou a matčinou — byly to nedo- konalé daguerotypy — a s malým obno- sem peněz a jak zpozoroval na měm prstě pa- mátný prsten, jejž jsi mi daroval, když jsme se loučili, namáhal se ho stáhnouti. Však nešlo to a proto rýchle odhodlán tasil poboční zbraňa usekl mi prst i se zlatým kroužkem. Hleď!« Ukázal ruku s krvavým pahejlem. »Potom mne zakopali.« — Domluvil. Otec učinil krok v před — chtěl sevřiti syna v náruč, leč postava jeho v okamžiku tom rozplynula se v nivec. Bylo po hlídání. Věroch ve strašném roz- rušení spěchal z »továrny«.
Skácel
29 article
Věroch nikomu se o nočním setkání svém se synem nesvěřil, však od hrozné noci přestal docházeti na poštu i na velitelství a ptal-li se ho kdo po synovi, odvětil smutně: »Padl u Magenty.« A tázalli se ho kdo, obdrželli již o tom úřadní zprávu, odvětil pokaždé »Ne, ale vím to. Zcela jistě to vím.« Minuly asi dva měsíce od hrůzné nociv Cikánské ulici, když do krámu kupce Vladyky v Rybní ulíci, právě když tam k vůlí továrnímu zúčtování dlel Věroch, vstoupil mladý dost člo- věk velmi sešlého zevnějšku, aby dal si nalít sklenku kořalky. Vypil jednu, vypil druhou třeti. Potom sklonil se k Vladykovi, jenž sám jej expedoval a tázal se ho tajuplně, zdali by nekoupil »moc hezké věci«. Vladyka nejevil chuti pustiti se s proble- matickou existencí do obchodu, však ze zvěda- vosti přece neodmítl podívati se na tyto »věci«, jež byl polotrhan zatím z kapsy vyňal. Věroch stál ale na blízku. Uslyšev nabídku, třeba že jen šeptem učiněnou, ze zvědavosti rovněž se nachýlil k pultu, kde věci ležely. Však sotva že je spatřil, chopil s divokým, u tohoto muže ne- zvyklým chvatem cizího člověka za rameno a zvolal: »Já je koupím! Ale obchod projednáme zde vedle !« A již strkal neznámého do pokojíku, jenž nalezal se vedle krámu.
Vladyka
30 article
»Byl jste vojákem, není-liž pravda?« »Byl,« zněla odpověd »Byl jste u píseckého pluku ?« »Ano, milostpane.« »Byl jste u Magenty?« »Tak jest.« »A tam jste, hyeno, okradl padlého kadetao tuto tobolku, tam jste bajonetem usekl mu prst s timto prstenem!« Mizera vyvalil oči a vykoktal: »Což je živ? Vždyť jsem ho přece sám zahrabal.« »Není živ.« »A odkud všechno to víte, milostpane?« — vysoukalo ze sebe, na těle se chvějíc a zuby drkotajíc, chlapisko. »Sám mi to přišel říci. Tebe ale, chlape, mohl bych odevzdati soudu, však pro památku svého nešťastného syna tak neučiním. Táhni!« A dareba potácel se, nevěda, co se s ním děje, z pokojíka a z krámu. — — — — — Věroch sdělil, co byl zažil v příšerné noci v Cikánské ulici, později jen svým nejdůvěrněj- ším přátelům. Všichni vrtěli hlavou a dokazo- vali mu, že snil, aneb že co viděl, byla vídina, vzniklá v polospánku, jednak následkem tělesné únavy a z obrazotvornosti do krajní míry stup- ňované. Věroch cítil se býti ale uraženým, když mu to přátelé dokazovali. A přece to byl muž jasného, nezkaleného rozumu a jak jsme již z předu naznačili, na poměry své osvícený. A. Byr.
Mizera
31 article Halberstadtský Adam.
Halberstadtský Adam. Napsal J6kai M ó r. Přeložil z maď. M. Za šťastné minulosti byla popeleční středa svátkem spojeným s velikými ceremoniemi. Ti, kdož zběhlí jsou ve starých spisech, budou věděti, že svátek tento na trnavském sy- nedu v život uvedl biskup Řehoř, jemuž dáno bylo příjmení „Veliký“, a že ho později agathské konsilium přesně stanovilo. Svěcený popel připravován byl z oněch pal- mových ratolestí, kterými rok před tím na květ- nou neděli chrámy byly ozdobeny a které druhý rok o masopustě byly spáleny. Tímto popelem posypávány byly o popeleční středě hlavy věřících na znamení, že všichni jsme prach a popel, že se tedy máme pokořiti. Jedno takové zajímavé datum o sypání po- pelem nacházíme v Heortokratu, maďarským ja- zykem to psané, dvě stě let staré kronice.
Adam Řehoř Heortokra