1
masthead
11. září 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů
7
article
Trochu hořká Humoreska. Napsal Caes ar.
Trochu hořká Humoreska. Napsal Caes ar.
Motto: U panského chlíva
strnad sobě zpívá:
že z prudkého vlastenectví
málokdy co bývá.
„Trojlístek“
V otevřené zásuvce psacího stolku, v jehož
neladně nakupeném obsahu mnohá vzpomínka
z minulosti mé ukryta jest, padl dnes můj zrak
na lístek z hladkého, růžového kartonu, na němž
vytištěn kaligrafický nápis:
Franz Prascheck,
Ing. Cand.
A dole v rohu tužkou připsán nějakým historikem
prodikát: „Lump! — —
Kdykoli lístek tento uvidím, vzpomínám si
živě na dobu svého studeniského pobytu v ro
dině počestného pana Josefa Práška, mistra ko-
žešnického v krajském městě X.
Bydlil v postranní ulici města v zadním
traktu jednopatrového domu, ve dvou pokojích,
jichž okna vedla do tmavého koutu dvora. Na-
proti čněla do výše černá zeď starého protějšího
domu a na prostoře dvora nebylo nikdy nic viděti.
leč ob čas po šnůrách 1ozvěšené prádlo sousedek.
Byt ten obýval mistr Prášek s manželkou
čtyřmi dětmi, z nichž nejstarším byl syn Fran-
tišek, tehdy realista v posledním ročníku. Velmi
nadaný, pro všecko nadšený mladík, horkokrevný
a vznětlivý. — A do děvčat jako čert!
Skončil se školní rok 1868, syn realista
přinesl domů vysvědčení s vyznamenáním a v ro-
dině mistra Práška nastala těžká otázka, co dál
se synem. Nebydlil jsem po čas prázdnin u
Prášků a nebyl jsem tedy svědkem všech těch
úvah, rozmluv, porad a výpočtů, jež měly vliv
na rozhodnutí o budoucím směru povolání syna
Františka. Avšak když jsem počátkem školního
roku opět se k nim přistěhoval, uvítal mne mistn
Prášek hned na prahu zprávou: „Tak náš Frane
už je panem technikem! Už je v Praze!“ —
Panem technikem! Hola — stůj nohoa
neodvažuj se dále! Tady je postavena hráz, kte-
rouž bez úcty a trestu nesmíš překročiti!
Prascheck
Inga
Cand
Prášek
Fran
František
Hol
Praha
8
article
Vycitil jsem ihned pýchu a sebevědomí
mistra Práška ze slov těch. V jeho rodu, od všech
známých předků počínaje — nikdo nikdy více
nebyl nežli nejvýše řemeslníkem a jeho syn —
(1— můj Frane —“) — hle! najednou tak vy-
soko. Vysoko ve sférách, kde přestává Franc
František a počíná — pán. A já jsem tím přiše
o kamaráda, s kterým jsem si doposud jen tykal
— já teprve oktaván — a on už technikem —
ne, ne — už mu nejsem roven.
„Nu — aťsi!“ vyhrklo ze mne v prvních
rozpacích a v pocitu ponížení, jímž mne mistrova
řeč naplnila. Snad jsem mu i trochu záviděl.
„Ano, ano — už je panem technikem!“
opakoval znovu a důrazně mistr Prášek a ťal mne
podruhé.
Musil jsem se podrobiti. „Však se to brzy
vyrovná,“ těšil jsem se v duchu, „technika má
pět ročníků a universita jen čtyři. Za pět le
budeme oba stejně hotovi — a zase stavovsky
Myroxnáni.
Prášek
Fran
František
9
article
Bydlir jsem tedy u mistra Práška dále a od-
býval jsem si svou oktávu, ale poměr mezi námi
byl už zkalený. Mistr Prášek mně moje lhostejné
a pohrdlivé „Nu — aťsi!“ nezapomněl a pře
často mi dával nynější převahu mezi svým synem
technikem a mnou — pouhým ještě gymnasistou
— perně pociťovati. Převaha byla u něho i v tom,
že syn technik byl už v Praze, kdežto já dosud
musil studovati na venkově — Vynášel Prahu
nad městem X., vychvaloval techniku nad gym-
nasiem a zejmena svobody akademické nad kázní
gymnasistů. „Ani zdejší professory nemusí můj
pan technik už pozdravovat!“ vypínal se mistr
A já, jenž bych byl své professory a učitele
— i ty z normálních škol — pozdravoval ještě
i po smrti, já byl nad výší takové akademické
svobody celý užaslý — a vůbec bez obrany.
V případech takového vyvyšování a veleben
„pana technika“ vlastním jeho otcem v mé pří-
tomnosti obyčejně jsem mlčel, nebo se odvrátil
ke své práci a jen jakýsi jedovatý záblesk oka
mistrova na mne mířený byl pro ostatní členy
rodiny znamením, že jsem zase dostal něco na
pamětnou.
Prášek
Praha
10
article
Ale útrapy moje zvětšovaly se den za dnem
více. Pan technik poslal brzy po svém zápisu na
technice domů dopis s visitkou „František Prášek,
technik“ — a visitku tu otec Prášek postavil
přede mne jako Gesslerův klobouk, jemuž jsem
vzdávati měl poctu: dal ji zaskliti do rámce a
rámec pověsil na zeď nad mým psacím stolkem.
Tam byla mi stále trnem v očích — a mistr si
přál, aby mne hodně píchala.
Mistr Prášek, ač kožešníkem, zabýval se
výhradně jen výrobou čepic. Dělal čepice zimní
i letní, s ušima, s kokardami a s prýmky čili se
šnůrkou. Měl jich vždy zásobu na prodej, ale
většinou — jako ostatní řemeslníci x—ští —
jezdil se svými čepicemi na trhy v místech okol-
ních. A tu se stávalo, že kupcům, kteří u něho
doma kupovali a smlouvali, říkával: „Pantáto
(nebo panímámo), nemohu slevit; mám syna na
technice a stojí to moc peněz.“ A na trhu zval
kolemjdoucí: „Pojďte, lidičky, pojďte kupovat
od toho Práška, co má syna na technice v Praze“
a uváděl asi mnohého v pochybnost, dělá-li ty
čepice on sám, nebo jeho syn technik.
technik
Prášek
Gesslerův
Praha
11
article
Takovým způsobem staral se mistr Prášek
aby sláva jeho syna všude se šířila.
Ale jako každá jaternice má dva konce;
jeden, u kterého začíná, a druhý, u kterého
končí — tak se to mělo konečně i se slávou
„pana technika“. Čas, jenž plodí růže a hojí
rány, přinesl i mně balsám na rány a zadosti-
učinění za vše, co jsem ke svému pohoršení
vytrpěti musil.
Mistr Prášek byl s výživou své rodiny od-
kázán pouze na výdělek rukou svých. Manželka
kromě domácnosti měla ještě posluhy „u pánů“
v městě a druhý syn Václav pomáhal otci v ře-
mesle. Dvě mladší děti chodily do školy.
Mistr „pana technika“ již s tíží vůbec vy-
pravil do Prahy. Studentská výbava: postel, kufr.
pořiny, šaty, obuv — musila býti nová — ano
i klobouk musil býti, neboť dosavadní čepici
s ušíma pan technik přece v Praze nositi nemohl.
K tomu přišly výlohy cestovní (tenkrát ještě dráha
z X. do Prahy nevedla) — a výlohy pro první
ubytování a stravování, pak peníze na zápis, na
knihy a na různé jiné potřeby. Ani stovkato
nespravila. Pan mistr vymetl do prášku, kde co
Prášek
Václav
technik
Praha
12
article
měl, na bednu čepic mu půjčila záložna, něco
si vzali na dluh — a výprava do Prahy se jakž
takž provedla. A jak bude dále?
„Však on se tam uchytí,“ těšíval se mist
když ho napadly starosti, „má dobrou hlavu, vy
svědčení s vyznamenáním a od huby jest.“
Ale pan technik se nějak dlouho neuchytil.
Ke konci každého měsíce dostával od něho otec
nevyplacené psaní, někdy dvě i tři.
„To je od syna, od pana technika z Prahy,
říkával chlubně listonoši, ale již se mu ruee
třásly, když musil i jen pokutu poštovní vy-
plácet. A což teprve když četl obsah!
„Milovanému otci“ se sdělovalo, že „upřímný
jeho syn“ vydal právě posledních několik šestáků
a že už snídá jen housku a chodí bez večeře
spat; že musil peníze vydat za různé (v do-
pisech vyjmenované) potřeby, jichž technikové
nutně potřebují, na příspěvky spolkům, jichž
členy musejí být atd. Pak následovalo obšírné
vyličení různých událostí pražských a běhů po-
litických tuzemských i cizozemských, kterýmž
mistr Prášek ve své prosté mysli sice nerozuměl.
neboť žádných novin nikdy nečetl a do společ
nosti nechodil, o nichž se však přece domníval.
že jsou následkem nebo i předmětem studií na
technice a jmenovaní v dopisech koryfeové, jako
Herbst, Raudnitz, Winternitz, Giskra, Beust, Po-
tocki atd., že jsou professory pražské techniky.
Prášek
Herbst
Raudnitz
Winternitz
Gisker
Beust
Praha
13
article
Závěrku takových dopisů činila vždy nalé-
havá žádost o rychlé zaslání peněz, „jelikož si-
tuace toho vyžaduje“.
S těžkým povzdechem ukládal mistr Prášek
každý takový dopis do zásuvky svého pracovníhe
stolu, ale posílal přece: zprvu každý měsíc 25 zl.
pak 30 zl. a když přišel dopis, že politické po-
měry jsou mnohem spletitější a hrozivější, a že
situace vyžaduje zvýšení výloh, musila i pan
mistrová celý svůj měsíční výdělek za posluhu
k zásilce přidati.
A když se ho známí vyptávali, co píše „pan
syn technik“, říkával, jakoby se to samo sebou
rozumělo: „Co píše? Že se mu dobře vede, je
všude první a professoři si ho podávají z ruky
do ruky.
Zatím však v domácnosti mistrově dosta-
vovala se nouze a bída. Aby synovi do Prahy
mohly býti poslány peníze, spořilo a šetřilo se
na všem, jak jen bylo možno. Škubánky a hrách
se nemastily, maso se stolu vůbec zmizelo, ráno
býval jen oukrop, večer brambory na loupačku
nebo chléb a v mém pokojíku se přestalo topit
a svítit. Musil jsem sedávati, studovati a úlohy
psáti u pracovního stolu mistrova, kolem něhož
soděli všichni. Mistr Prášek se synem Václavem
šili čepice; mistr stříhal a kreslil, syn rovnal, se-
šíval a podšíval. I ve výrobě zavodena byla
úspora — a ta právě nejvíce vydala. Na „dýnka
a okolky čepic nebralo se již nové sukno, nebo
nová látka: opatřily se, kde jen bylo možno, če-
pice staré, rozpáraly se, látka se vyprala, vy-
čistila, obrátila na ruby a šilo se z ní jako z nové.
Prášek
Musil
Václav
Praha
14
article
Pan mistr prováděl to velmi dovedně a laik sotva
starou látku na čepici od nové rozeznal.
A na jarmarky se jezdilo ještě dál, než
desud, a za každého počasí. Co nešlo na odbyt
nad cenou, prodalo se pod cenou a stržené peníze
většinou putovaly do Prahy. — — —
Jednoho dne listonoš přinesl z Prahy dopis
od „pana technika“, psaný patrně ve velkém
rozčilení. Dopis nezačínal ani obvyklým úvodem
o nedostatku peněz, ale vyličoval ihned bouři,
kteráž se toho roku a měsíce v pražských ulicíeh
strhla proti německému kasinu, umístěnému
tehdáž v Široké ulici (nynější Jungmannově třídě)
a proti jeho tehdejším sloupům, pověstnému dru.
Raudnitzovi, Schützovi a Winternilzovi, kteříž
různými intrikami kazili dílo vyrovnání českého
národa s vládou za ministerstva Potockého. Na
pouličních bouřich těchto hlavní podil mělo české
studentstvo, jež s četným občanstvem pražským
táhlo ulicemi a kolem německého kasina za zvuků
pochodu: „Raudnitz — Schütz — Winternitz“.
při čomž okna kasina byla vytlučena a policie
mocí, bodáky, pěsťmi, botami a nadávkami za-
kročila. „Pan technik“ líčil to vše živými bar
vami a zejmena vypravoval, že on byl mezi hlav
ními pořadateli průvodu, že byl také v jeho čele
a že okna německého kasina byla vytlučena sa-
mými tak zv. čtyřkrejearáky (velkými měděnými
penězi, jež byly tehdáž v oběhu) a že on sám
aspoň dvacet takových čtyřkrejcaráků do oken
vyházel. Peněz těch že nikdo nelitoval, že to
byla vlastenecká oběť atd. a ke konci dopisu
teprve přišla obligátní stížnost na to, že peníze
došly a prosba za nové, hodně a moc.
Jungmannův
Raudnitz
Schütz
Winternilz
Winternitz
Praha
Široká ulice
15
article
Mistr Prášek býval jen se začátkem a kon-
cem dopisu synova nespokojen, tentokráte ale
celý obsah jeho dopisu valně ho znepokojil a roz-
mrzel. Ponejprv bručel cosi na politiku a jaký
je v tom nesmysl: Čech když se vyrovnává, že
peníze vyhazuje z kapes a Žid když se vyrovnává.
že naopak peníze strká do kapes. A mezi jiným
odepsal: „Takové politiky, milý synu, zanech;
s tou bych se utáh' ještě vic! A co jsi čtyř-
krejearů vyházel, to ti strhnu: dojdi si do kasina.
aby ti je tam vrátili.“
Mezitím přiblížil se počátek července a
x—ští akademikové počali se již z Prahy trou-
siti domů a ukazovati se po promenádách. Mistn
Prášek zaslechl, že i technikové se vracejí domů
a čekal co den také návratu synova. Leč minulo
polovie července a pan technik samojediný
z x—ských akademiků dosud zůstával v Praze.
A mimo nadání psal zase o peníze — nikoliv
na cestu domů, nýbrž na jakési další studie.
Hlavou mistra Práška projela myšlenka ne-
důvěry: Co za studie? Kam? — A do večera
uzrál v něm úmysl, dojeti si osobně do Prahy
a syna přivězti domů. A tajně ho překvapit, aby
o příjezdu ničeho dříve nevěděl.
Opatřil si na cestu nutné peníze a druhého
dne v 7 hodin večer vystoupil z dostavníku v zá-
jezdním hostinci „U zlaté husy“ na tehdejším
Koňském trhu. Nezdržel se dlouho a hned ode-
bral se na Malou stranu, kdež syn jeho měl byo
kdesi v Lužické ulici.
Podle adresy vyhledal konečně byt synův
v podkrovní světničce třetího poschodí. — By
to byt již třetí od počátku roku.
Malým oknem v chodbě padalo světlo na
dvéře bytu, na nichž otec Prášek s úžasem četl
upevněnou visítku s nápisem:
Franz Prascheck,
Ing. Cand.
Co to znamená? Či je to někdo jiný s tímže
jménem? — Četl znova — a tu mu padla do
oka níže pod tír druhá visitka s nápisem:
Prášek
Čo
Žid
Prascheck
Inga
Cand
Praha
lužický ulice
16
article
Fanny Blaschtowitschka,
Modistin.
Divné, hrozné tušení pojalo počestného
mistra Práška. Beze všech okolků, nezaklepav
vrazil do dveří a — jako zkamenělý stanul na
prahu.
Ne, ne — to nebyl pracovní pokojík pana
technika, jak si ho prostomyslný otec v duchu
doma představoval — nebylb tu psacího stolu
nebylo knih, nebylo rýsovacího prkna, ne po-
třeb technických —: to byl salonek odkvetlé
modistky, upravený zcela jinak než ke studiím,
a páchnoucí odpornou vůní parfumu! — —
A v pozadí salonku, na pohovce u stolu
s večeří hověl si v županu v pantoflich pan
technik po boku své „kvartýrské“ — Blaschto-
witschky
Možno říci, že otec Prášek v tom okamžiku
sestárl o několik let! — Chvěl se na celém těle
a slzy mu kapaly z očí.
Jako bleskem zastihnut, vyskočil syn tech-
nik z pohovky. Byl by se spíše smrti nadál, nežli
příchodu otcova!
Spatřiv jeho dobromyslnou tvář, ustaranou
a šedivou hlavu, zaslzené oči — padl před ním
na kolena, sepjal ruce a prosil úpěnlivě za od-
puštění.
Blaschtowitschka
Prášek
17
article
„One mne podporuje, tatínku!“ vyrazil ze
sebe v křečovitém pláči.
„Ano, podporuje tě, protože ty klesáš!“ —
„Nechci tě znáti, darebo! A zde nezůstanu an
minutu!“ — odmítl starý Prášek prosby synovy
a vyrazil ze dveří. Venku se ještě obrátil a ně-
meckou, proradnou visitku synovu strhl se
dveří. — — —
Na ulici ho však syn dohonil a skroušeně
dost vyznal se mu ze všeho. — Peníze z do-
mova zasílané již dlouho mu nestačily. Ve svém
nadšení pro Prahu a pro život akademický chtěl
všecky stránky nového života, v němž se ocinul
poznati a prožíti. To mělo v zápětí značné vý-
lohy, jež hradil z peněz, otcem zasílaných. Z
byt, stravu a knihy zůstával dlužen, až mu
předešlý „kvartýrský“ dal výpověď a všecko
šmahem mu až do zaplacení zadržel. V ne-
snázích svých padl do tenat svůdné modistky.
kteráž prý skutečně ho živila — a k vůli níž
on — protože byle Němkyní — dal si na-
tisknouti visitky s poněmčeným jméhem; —
A vedl s ní německou domácnost.
Praha
18
article
Vyznání toto, ač upřímné, silou a následky
svými ubohého otce Práška téměř zdrtilo. —
Odešel od syna, neprohlásiv se, co dále s ním
hodlá učiniti (a také pro chaos myšlenek, hlavou
mu vířících, nemohl) — a pustil se jako v bez-
vědomí na zdař bůh pěšky z Prahy domů,
Prošel eclou noc a druhého dne k večeru ztrmá-
cený a jako opilý, téměř bez ducha a síly do-
razil domů. — — —
Nesděliv polekané manželce prozatím nie
vypil připravené mu thé a ulehl do postele. —
Tichou nocí bylo pak slyšeti jeho horečně
pracující dech a ze sna bezděky vyrážená slova-
„Ten lump! Ten lump! Ten lump!“ —
Nevím podrobně, kterak vše skončilo. Ob
držel jsem druhého dne na to maturitní vysvěd
čení — s jednou „dostatečnou“ z mathematiky
— a opustil jsem rodinu Práškovu i město X.
— na vždy.
Před odstěhováním našel jsem na zemi po
hozenou visitku, kterouž otec Prášek v Praze
se dveří bytu synova byl strhl.
Zkušenost mistrova se synem technikem
byla příliš trpká, než abych ji chtěl považovat
za satisfakci pro sebo. Za své pokořování vzal
jsem jinou, šlechetnější odplatu: když jsem ved
sám akademický život v Praze, dělal jsem
to — s malými obměnami — zrovna tak,
jako „pantechnik“. — A byli jsme si tak
rovni.
Prášek
Práškův
Praha
Tichá noc
19
title
Dům v Cikánské ulici.
cikánský ulice
20
article
Vzpomínka.
Vzpomínka.
Za nedlouho bude po Cikánské ulici. Do
staví se páni z assanace, přivedou houf dělníků
s kopáči a se železnými sochory a padati bude
jeden barák po druhém a mizeti kus za kusem
hnusný obraz, jejž poskytovala právě tato ulice
právě tento kus — křesťanského ghetta, špina
vého a spustlého, beze stopy poesie a oné ro
mantiky, kterouž při všem zevním hnusu přece
jen všude jevila skutečná ghetta židovská.
Nejbídnější snad ze všech domů v této ulie
náležel před více než čtyřiceti lety pražskému
kupei Věrochovi. Byl to muž na tehdejší po-
měry a na svůj stav neobyčejně vzdělaný. Jak-
koli nebyl by se mohl vykázati ani jediným vy
svědčením z nějaké školy vyššl, vyznal se vý-
borně v nejedné diseiplině. Byl to samouk, čte-
nář a jako všichni lidé tohoto druhu, jakýchž
nemálo vykazovaly doby národa našeho nejsmut
nější, skrz na skrz svobodomyslný, jeden z oněch
zjevů minulosti naši, jež osudem jakoby k tomu
byly předurčeny, dochovati z periody bídy do
lepších dnů veliké tradice našeho národa.
Věroch
21
article
Věroch pocházel z města, jež odedávna sly
nulo ve vlasti naší pokročilostí a širším obzo-
rem. Přirozený to následek, že z něho v minu-
losti každý rok rozběhly se na všechny strany
světa houfy obchodníků, kteří s prodejem svého
zboží neobmezili se na tento světa dil, nýbrž
kteří dosti měli odvahy i tam se pustiti, kam
nejodvážnější cestovatel se vypravil jen v prů-
vodu četných ozbrojenců. Vždyť není tomu ani
tak dávno, co Angličané, vniknuvše do hlavního
sídla říše Menelikovy, nalezli tam také dva —
české plátenníky.
Tito obchodníci, již bloudili v celém svět
za obchodem, vraceli se domů ne pouze s pe-
nězi, nýbrž i s bohatými zkušenostmi a se zcela
jinými názory, než peciválové. A že líčení jejich
a působení nezůstalo bez účinku na poměry do-
mácí, je přirozeno.
Věroch pocházel též z rodiny světových
kupčíků, z rodiny kupeckých »globetrottrů« ..
Bylo to v roce 1859, když obchod svoj.
nalezající se v Rybní ulici »U města Milána«.
prodal mladému muži, vyučenému s peceristovi
Vladykovi, jenž vráliv se z vojny, s malým, po
otci zděděným kapitálem, chtěl si založiti svoj
existenci.
Zajímavo je, že nad krámem visela tehda
tabule s nápisem »Johann Neruda«. Bůh ví, kdo
byl tento Nernda a jak dávno bylo tomu již
kdy sám obchod provozoval.
Věroch
Angličan
Menelikův
Vladyka
Neruda
rybní
U město Milán
bůh vědět
22
article
V tehdejší době, kdy neměli jsme ještě svo-
body živnostenské, nebylo tak snadno státi se
samostatným kupcem a proto s obchodem pro-
dávala se i koncesse. Majitel se měnil, ale firma
zůstala
Však v jistém styku zůstal Věroch se svým
následníkem Vladykou přece jen.
Napadlo ho zříditi továrničku na leštidl
a jako společníka v tomto podniku angažoval
Vladyku.
Bydlil jsem jako malý studentík u Vladyky
a měl jsem nejednou příležitost s učednikem,
jemuž říkali jsme krátce Adolf a jenž zemřel
jako zámožný obchodník před dvěma lety v No-
vém Orleansu, navštíviti tuto továrnu, jež nale-
zala se ve zmíněném již z předu Věrgchově
domě v Cik nské ulici. Nezakusil jsem tam snad
tolik, jako mladý Karel Dickens v továrně na
leštidlo pana Wardena, ale dost, abych nato
nezapomněl.
Nezapomenu zejmena nikdy na to, co jsem
domě tom spatřil, když mne tam poslali, abych
jednomu z tamějších chudáků nájemníků ode-
vzdal upomínací list. Zvoděl jsem později, že
byl jsem určen pro toto poslání z té příčiny
poněvadž pan domácí neměl odvahy vykonati
tuto cestu sám. Ne snad, že by to bylo bývalo
spojeno s nějakým nebezpečenstvím, ale z té
příčiny, že bál se vlastníma očima patřiti té
hrozné bídě ve tvář; ba že by byl nepořádné-
mu nájemníku sám ještě něco dal. A přece ná-
jemné vybírati musil, poněvadž mu ani stát ne-
odpustil daně ani věřitel úroky z kapitálu, jenž
vázl na domě tom, který měl ostatně dos
značné rozměry a také jistou cenu, aspoň jako
staveniště.
Vladyka
Adolf
Dickens
Warden
vý Orleans
Věrgchov dům
23
article
Byl to obrovský pelech, v němž válel
se spousta lidi bez rozdílu pohlaví v hadrech
po nichž lezlo na tisíce švábů a rusů a přes
něž skákali potkani a myši a jiná ještě havět.
V domě tom, v přízemí zadního traktu.
nalezala se »fabrika« na leštidlo. A sice se tam
vyrábělo leštidlo dvojího druhu: »pařížské«
s červenou eliketou bylo nejdražší, »kaučukové«.
které jakkoli se v stejném kotli připravovalo
bylo kvality menší a konečně zcela sprosté
leštidlo »anglické« s etiketou zelenou.
Věroch byl nadšeným ctitelem Franeouz
a přirozeným odpůrcem Angličanů, proto tak
leštidlo jeho s etiketou francouzskou bylo nej-
lepší, s anglickou nejhorší.
V továrničce té pracovalo se ovšem jenv
nejskrovnějších rozměrech. Byli tam zaměstnán
celkem čtyři lidé: dvě ženské a dva mužšti,
z nichž jeden byl zároveň ve hrozném baráku
domovníkem. Druhý byl — laborant.
S výrobou zvlášť dobře to nešlo. Vídeňská
konkurence Fernolendtova, jež měla tehdy
privilej na výrobu leštidla, maloučký pražský
průmysl v Cikánské ulici ubíjela. Mimo to zpo-
zorovali vlastníci podniku záhy, že mezi za-
městnunými v něm lidmi nalezá se nepoctivee.
neboť bylo zjevno, že se ze závodu značné
části holového zboží ztrácejí.
Když defekty dostoupily takové míry, že
by bývalo bylo hříchem neučiniti jim konec.
odhodlal se Véroch zloděje překvapit při činu
Angličan
Fernolendtův
Véroch
24
article
Sluší zmíniti se o jedné okolnosti, s tímto
vypravováním úzce souvisící.
Věroch měl syna kadeta, jenž se svým
plukem nalezal se dole v Italii u armády, která
tehdy s tak pochybnými vavříny vracela se právě
z polí u Solferina, u Magenty a u Montebella
na sever. Vracelo se vojáků mnoho, ale mnoho
jich tam také zůstalo.
Věroch marně čekal na svého prvorozence.
sličného a při tom moudrého to hocha, který
přes vůli otcovu, ba teprve po předcházející
domácí katastrofé oblékl na sebe bílý kabát.
Věroch ovšem říkával, že by to hlupáku
a nevděčníku přál, aby ho tam dole »pozname-
nali«, avšak srdce mu při tom krvácelo. Lnul
k hochovi, o němž věděl, že sdědil tvrdou
hlavu a při tom náklonnost k avanturám po
něm, po otci, jako každý dobrý otec a snad
s láskou o něco větší než je normální.
Bylo již dávno po válce a syn se nevracel
Slarostlivý olec byl každého dne na poště, aby
přeptával se, nedošel-li pro něho nějaký listz
Italie, každého dne vrazil do Vladykova krámu,
domnívaje se, že by dopis od syna, jenž nevě
děl o tom, že otec zatím byl obchod v Rybní
ulici prodal, mohl tam zabloudit. Týdně dva-
kráte byl na místním velitelstvu s dotazem
živli jeho syn či mrtev — však marné všechno
dotazování. Denně mu všude odpovídali stereo-
typní frásí: »Není tu nic.«
Zabrán v myšlenky, kde dítě jeho v da
leké zemi zahrabáno, neb kde snad, těžce ra
něno, daleko od vlasti umírá, kráčel Věroch
směrem k Cikánské ulici. Nebylo mu volno.
K duševní trýzni, jež v srdce mu ryla, po
jila se únava fysická. Měl zejmena v hlavě
zvláštní pocit. Zdálo se mu, jakoby na vrchu
lebky tlačilo ho centové závaží i každou chvíl
zatřásl hlavou, aby se ho zbavil. Však marné
pokusy. Byla to předzvěst nebezpečné nemoci
jež za nedlouho ho sklátila.
Věroch
Vladykův
25
article
Bylo již po jedenácté hodině, když zastavi
se u vrat svého domu. Vyňal obrovský klič.
otevřel jím velká vrata, rozžal v průjezdě malou
kapesní lucerničku a šoural se do »fabriky«.
jež nalezala se, jak již řečeno, v zadní části
polosbořeného baráku. Vstoupil do malé míst-
nosti a hned u dveří zakopl do hromady dře-
věných škatulek, jež tam byly k naplnění při
praveny.
V pozadí nalezaly se regály s hotovým
zbožím. Právě odtamtud se ztrácelo.
Věroch odebral se do místnosti sousední
kde děla se vlastní výroba a kde to nepříjemně
a ostře čpělo po mellase a kyselině sírové.
Usednl na židli na konci druhém, aby co nej-
více byl vzdálen od nepřijemných odeurů. Kdyby
byl zloděj vnikl dovnitř, nebylo by to mohle
ujíti jeho pozornosti.
V prostorně místnosti panovalo příšerně ticho
jen tu i tam slyšeti bylo z kádě, kde nalezalu
se melasa, zvláštní zvuk. Pocházel od potkanů.
kteří si na sladkém obsahu kádě pochutnávali.
Věroch byl muž neohrožený, ale přeslo
nebylo mu volno v tom hrozném prostoru. » Což
kdyby přišli dva a vrhli se na tebe« — po
myslil si a bezděky sáhl po revolveru, jejž mě
v náprsní kapse.
26
article
Seděl, seděl a čekal. U Sv. Ducha odbil
již dvanäctá, odbila konečně i jedna, však po
zloději ani památky.
Pojednou zavanul chlad ode dveří a n
Věrocha jakoby smrt byla sáhla, když spatřil
vstupovati dovnitř vysokou, ve plášť zahalenou
postavu — — —
Věroch nedýchal. Postava kráčela přímo
proti němu. Pojednou stanula. V okamžiku
tom rychle zvedl se také Věroch. Poznal pří-
choziho.
»Synu!« — zazněl výkřik příšerným pro-
storem. »Synu, proč zde mne vyhledáváš ?«
»Nemám zbytečného času« — zněla odpo
věď. A zněla tak podivně, tak dutě a straši-
»Odkud přicházíš, mluv, mluv !«
»Přicházím z hrobu.«
Věroch se zachvěl.
»Vždyť's přece živ, můj milý a zdráv !«
»Živ a zdráv?« Smutným hlasem opakoval
syn a rozhaliv plášť, pravil: »Zde viz !«
A Věroch spatřil rozhalená prsa synova a
v nich tři krvavé rány.
Živa
27
article
»Přišel jsem, abych tě, otče, zpravil o svém
osudu. Bylo to v den bitvy u Magenty. Z na-
šeho praporu padli všichni důstojníci, tak že
velení jsem převziti musil sám. Činili jsme, co
se činiti dalo, však co znamená proti granátům
odvaha. Byly to jen malé střepiny, jež na těch
místech provrtaly mi hrud, však stačily.
Skácel jsem se a umíraje, zpozoroval jsem,
jak jeden z vojáků — byl to darebák z na-
šeho pluku, poznal jsem ho — jal se ohmatá-
vati mé kapsy. Cítil jsem, jak mi vyňal tobolku
s fotografií tvou a matčinou — byly to nedo-
konalé daguerotypy — a s malým obno-
sem peněz a jak zpozoroval na měm prstě pa-
mátný prsten, jejž jsi mi daroval, když jsme se
loučili, namáhal se ho stáhnouti. Však nešlo to
a proto rýchle odhodlán tasil poboční zbraňa
usekl mi prst i se zlatým kroužkem. Hleď!«
Ukázal ruku s krvavým pahejlem.
»Potom mne zakopali.« — Domluvil.
Otec učinil krok v před — chtěl sevřiti
syna v náruč, leč postava jeho v okamžiku tom
rozplynula se v nivec.
Bylo po hlídání. Věroch ve strašném roz-
rušení spěchal z »továrny«.
Skácel
29
article
Věroch nikomu se o nočním setkání svém
se synem nesvěřil, však od hrozné noci přestal
docházeti na poštu i na velitelství a ptal-li se
ho kdo po synovi, odvětil smutně:
»Padl u Magenty.«
A tázalli se ho kdo, obdrželli již o tom
úřadní zprávu, odvětil pokaždé
»Ne, ale vím to. Zcela jistě to vím.«
Minuly asi dva měsíce od hrůzné nociv
Cikánské ulici, když do krámu kupce Vladyky
v Rybní ulíci, právě když tam k vůlí továrnímu
zúčtování dlel Věroch, vstoupil mladý dost člo-
věk velmi sešlého zevnějšku, aby dal si nalít
sklenku kořalky. Vypil jednu, vypil druhou
třeti. Potom sklonil se k Vladykovi, jenž sám
jej expedoval a tázal se ho tajuplně, zdali by
nekoupil »moc hezké věci«.
Vladyka nejevil chuti pustiti se s proble-
matickou existencí do obchodu, však ze zvěda-
vosti přece neodmítl podívati se na tyto »věci«,
jež byl polotrhan zatím z kapsy vyňal.
Věroch stál ale na blízku. Uslyšev nabídku,
třeba že jen šeptem učiněnou, ze zvědavosti rovněž
se nachýlil k pultu, kde věci ležely. Však sotva že
je spatřil, chopil s divokým, u tohoto muže ne-
zvyklým chvatem cizího člověka za rameno a
zvolal:
»Já je koupím! Ale obchod projednáme
zde vedle !«
A již strkal neznámého do pokojíku, jenž
nalezal se vedle krámu.
Vladyka
30
article
»Byl jste vojákem, není-liž pravda?«
»Byl,« zněla odpověd
»Byl jste u píseckého pluku ?«
»Ano, milostpane.«
»Byl jste u Magenty?«
»Tak jest.«
»A tam jste, hyeno, okradl padlého kadetao
tuto tobolku, tam jste bajonetem usekl mu prst
s timto prstenem!«
Mizera vyvalil oči a vykoktal:
»Což je živ? Vždyť jsem ho přece sám
zahrabal.«
»Není živ.«
»A odkud všechno to víte, milostpane?« —
vysoukalo ze sebe, na těle se chvějíc a zuby
drkotajíc, chlapisko.
»Sám mi to přišel říci. Tebe ale, chlape,
mohl bych odevzdati soudu, však pro památku
svého nešťastného syna tak neučiním. Táhni!«
A dareba potácel se, nevěda, co se s ním
děje, z pokojíka a z krámu. — — — — —
Věroch sdělil, co byl zažil v příšerné noci
v Cikánské ulici, později jen svým nejdůvěrněj-
ším přátelům. Všichni vrtěli hlavou a dokazo-
vali mu, že snil, aneb že co viděl, byla vídina,
vzniklá v polospánku, jednak následkem tělesné
únavy a z obrazotvornosti do krajní míry stup-
ňované.
Věroch cítil se býti ale uraženým, když
mu to přátelé dokazovali. A přece to byl muž
jasného, nezkaleného rozumu a jak jsme již
z předu naznačili, na poměry své osvícený.
A. Byr.
Mizera
31
article
Halberstadtský Adam.
Halberstadtský Adam.
Napsal J6kai M ó r. Přeložil z maď. M.
Za šťastné minulosti byla popeleční středa
svátkem spojeným s velikými ceremoniemi.
Ti, kdož zběhlí jsou ve starých spisech,
budou věděti, že svátek tento na trnavském sy-
nedu v život uvedl biskup Řehoř, jemuž dáno
bylo příjmení „Veliký“, a že ho později agathské
konsilium přesně stanovilo.
Svěcený popel připravován byl z oněch pal-
mových ratolestí, kterými rok před tím na květ-
nou neděli chrámy byly ozdobeny a které druhý
rok o masopustě byly spáleny.
Tímto popelem posypávány byly o popeleční
středě hlavy věřících na znamení, že všichni
jsme prach a popel, že se tedy máme pokořiti.
Jedno takové zajímavé datum o sypání po-
pelem nacházíme v Heortokratu, maďarským ja-
zykem to psané, dvě stě let staré kronice.
Adam
Řehoř
Heortokra