Periodikum ALTO Viewer

1

38 olao

2

10et

3

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů k č. 357.

4

Strana9.

5 article

B. prosince 1907. Mořské ryby. (Kapitola pouze pro hospodyňky) Když jsme se tak rozhovořili o té vzmá- hající se drahotě, a to ve všech oborech potra vin, pronesla vzácná moje hostitelka pojednou »Můj bože, toť už nám pomalu nezbud než abychom jedli — mořské ryby!« A řekla to s výrazem i přízvukem skoro zoufalství, jemuž jsem se však musil upřimné zasmáti ve chvili, kdy služka odnášela se stolu mísu se zbytky nějaké křehoučké zvěřiny. Tak zle tedy přece ješlě nebylo. »Výborně, milostivá paní,« přisvědčil jsem »budeme jísti mořské ryby. Ale nejen ze spo- řivosti anebo dokonce z nouze, ale i pro vý borné pochutnání!« Milá hoslitelka pohlcovala mne očima plnýma udiveni, skoro úžasu. Nu ano, paničk je deerou ze starého, velikého českého mlýna na rybnaté řece, kde bylo vždy štik i kaprů okounů v hojnosti, ba i lososů. A z nedalekého. bystrého a horského již potoka posílali za je jího dělství panu otci hojnost velikých pstruhů. Ale kde ty doby jsou! »Jedí byste mořské ryby?« otázala se mne nedůvěřivě.

6 article

»Tuto otázku jsem pro sebe již dávno roz řešil, milostivá. Jidám je po všechna léla, co je pan Čadil ve Skořepce prodává, v zimním ob- dobí totiž prodává. Zastavte se někdy ve čivrlek nebo v pálek před jeho výkladní skříní a po- dívejte se na ty veliké tresky, ryby ústřicové. bachně, fiundry čili platejsy, jazíry a jak se všichni ti tvorové jmenují. A potom vejděte kupte si kilo na zkoušku « »Za nie na světě!« bránila se paníčka »Vzpomínám si, kterak asi před desíti lety pro- dávali mořské ryby ve Vodiěkově ulici, skor na rohu náměstí Václavského. Jen jednou jsem se tam před krámem zastavila, ale pak jsem nesměla Vodičkovou ulicí asi půl roku. Stále mne pronásledoval hrozný zápach, kterým celé okoli krámu bylo naplněno. A ještě dnes, když na to vzpomenu — —« Panička honem sáhla po kapesníčku, na- puštěném »Ideálem«, což jest vzácná voňavka kterou miloval zejmena zesnulý dramatický umělec Šamberk. Není drahá. Láhvička stojí pouhých pět nebo šest zlatých. Zpropadení spekulanti z roku 1895, kleř tehda navezli do Prahy několik vagonů mořských ryb, ještě za teplého počasí, a neměli na ně patrně dost ledu nebo vůbec žádného! A ne- uměli vůbec s choulostivým tím zbožím naklá- Vzpomínám si na to dobře a vysvětluji si jak asi tehdejší import mořských šupináčů ploutevnáčů vznikl. Někde se uprázdnil na čtvr roku krám. Takový krám, který nepřejde z ru- kou odcházejicího nájemníka hnedle do rukou jiného, pevného nájemnika, nýbrž zůstane na čivrtleti »vakantní«, je pravidelně k politování.

Čadil Šamberk Skořepka Vodiěkov ulice Praha

7 article

Buď se v něm na několik těch přechodných neděl usadí světobězný podnikatel, který ukazuje zázračné třicentové jedenáctileté dívky, utýrané. dokonávající krokodily, pětinohé kozy a jiné zrůdnosti přírody, nebo se vyskytne jakýsi am- bulantní spekulant obchodní a zařídl v krámě »ouředně povolený výprodej«. Takovýto výprodej znamená, že naplní krám nevkusnou brakovinou ze všech koutů světa, zbožím, kleré se již při výrobě pokazilo, zvrhlo a popraskalo; zbožím jinde uváleným, z módy vyšlým, kterého lidé vkusem nadaní jinde již ani zadarmo nechtějía slovem, »pádeři«, smejčinou z konkursnieh podstat, kazovitým sklem a porculánem, přele- želým a spuchřelým zbožím střižním i galanter- ním a falešnými diamanty. Je to všechno drabé i za peníz nejlevnější. To je »výprodej« O každém kvartále se na různých místech Prahy vyskytne podobný výprodej šmejdovitých fabrikátů. Onomu krámu ve Vodičkově ulici, jejž Pražané posud pamatují, ač dům dávno jes rozbořen a na jeho mistě dávno stojí dům jiný. připraven byl osud ještě truchlivější než jes »výprodej« povalu všeho druhu. Byl naplně mořskými rybami, jimiž spekulanti chtěli rychle zbohatnouti. Ale nebyli to odborníci a nepod nikli svůj import s tou jistou láskou a svědo- mitosti, jaké vyžaduje každý obchod solidní Navezli ryb, aniž se postarali o jejich uchování a co nejehutnější sprostředkování ko nsumentům Doznávám, že se jim asi podařilo mnoha lidem zkaziti žaludek, a doznávám, že za teplé povětrnosti ryby skutečně zapáchly. Ryba jest nejehoulostivější maso. or

Pražan Praha Vodičkův ulice

9 article

Zatím však se okolnosti změnily. Obchodu s mořskými rybami ujali se povolaní obchod- níci, kleři objednávají zboží toho tolik jen, co stačí prodali, aby se jim nepokazilo, a jsem přesvědčen, že ryba mořská znenáhla si dobude zaslouženého uznání a místa svého na stole nejen lidí »menších«, kteří jsou o dkázáni na potravu lacinější, než i zámožných, s jazyky chlupatějšími, jako lahůdka. Ale co řku! Pravi poživálkové a blabobytníci dávno již si dovedl opatřiti pochoutku z mořských ryb, i kdyžje musili platiti mnohem dráže než ryby sladko vodnl. ros všae Dnes však ztrácím slovo za mořské ryby hlavně vzhledem ke konsumentu skrovnějších prostredků. Neboť jsou levny. Minuly dávno ony pověstné historické doby kdy si eleď u nás v Čechách vymiňovala, že smí dostati lososa k obědu jen jednou za týden. Zní to dnes jako pohádka. Kolik jest lidí na jejichž stůl přichází losos — jednou za rok? Kdy pak jíme vlastně kapra, štiku, candátar Největší počet rodin pojídá rybu jenom na štědrý večer. Dopřáti si ji taky jindy, krom vá- nočních svátků, znamená veliký přepych. Kilo kapra je za zlatku, candáta za půldruhé, lososa snad za dvě. Rodina o několika hlavách, aby se za čas najedla do syla ryb, musila by mi vlastní rybník. Krásné a bohaté jsou rybníky třeboňské ale kam se vyváží největší část úrody jejich, kde nám snědí všechny ty dobré ryby české? Ve Vídni, v Mnichově, v Hamburce. Podívejte se jenom na proslulé lovy na Třeboňsku, uvidite. kam největší díl úlovku putuje. A tak tedy nám „suchozemcům“ posílá ted moře svoje dary. Aspoň v chladnějším období. Kilo bachně a tresky stojí průměrně padesát krejcarů. Kilo bachni malých (tři kusy na kilo

Čechy Vídeň Mnichov Hamburka Třeboňsko

10 article

dostanete dnes již za třicet krejcarů. A kilo čerstvých slanočků dokonce za pětadvacet. Šest, sedm kusů na kilo. Ale sluší ještě překonávati předsudek mi lých našich paniček hospodyň. Ten páchnouci krám ve Vodičkově ulici jim nejde s mysli. Přes to však pozoruji, když hlídkují časem u pražských obchodů s mořskými rybami, že ctitelů jejich co den přibývá. Nejlepším důka- zem toho jest, že vzrůstá přívoz mořských ryb Do nedávna vlastně byl jediný jeno obchod s čerstvými mořskými rybami, na Jungmannově náměstí. Před několika lety chopil se věci taky řečený již pan Čadil ve Skořepce. A letos při byl třetí obchod, u německého divadla, který dostává denně zboží od moře. A vida, i tu konkurence je zdravá. Kdežto loni bachně vůbec, i menší, prodávány byly p koruně (za kilo), dnes je koupíte za třicet no váků. Za korunu jsou již nejlepší, t. zv. helgo- landské. Snad budou časem ještě levnější, ne boť u moře jsou velmi laciny. Pražská hospodyňka štítí se nejvíce onoho „zápachu“ mořských ryb. A teprv prý, když s vařil Nu, abych upřímně řekl, když se začín péci náš krajan zajíc, poněkud již zamřelý, neb pár zamřelých koroptví, zavání to taky po čer- tech odporně, a myslím, že odporněji, než ty vykřičené mořské ryby. Dokonce trvám na tom. kdyby každému paškrtníku bylo uloženo, aby vyčichal všechnu tu vůni rozpíkající se zvěřiny. že by ho přešla vůbec chut. Není však věc tak zlá. Stačí rybu pořádně vyprati ve dvojí, trojí vodě, a nic nepříjemného nepocitíte. Mám dokonce svědectví paničky, kte- rá ponechala mořskou rybu ve vodě a ve stu- denu přes noc — byla prý pak jako máslo.

Čadil Vodičkův Jungmannův náměstí Skořepka

11 article

Nejprostší způsob úpravy jest uvařiti rybu a dáti na stůl politou rozpáleným máslem. Do vody sluší přidati něco octa, list bobkový, trochu pepře a nového koření, kousek cibule. Zvláště cibule odejme onu vůni nebo příchuť mořskou co nejlépe. Svěřila mi však sdílná hospodyně jedna ještě jiný prostředek: vyprati rybu ve slabém roztoku hypermanganu, čehož se používá taky u zvěřiny příliš zamřelé aneb vůbec u masa trochu „chyceného“. A konečně rada třetí: vho- diti do vody, v níž rybu vaříme, kousek dřevě- ného uhlí nebo totéž uhlí tlučené v malém organtýnovém váčku. Tento prostředek k odněti „mořské vůně“ uvádí již pan Josef Kafka, adj. Musea královstv Českého, který již roku 1895, kdy byl učiněn zmíněný nezdařilý pokus o zavedení mořskýeh ryb do Prahy, sepsal a vydal knížku „Mořské ryby na pražském trhu“. V knížce tě jmenuje všechny druhy ryb, k nám dovážených, a podává taky řadu návodů, jak mají být upra- vovány. Doporučuje na příklad péci čerstvé sledě na másle. Jsou výborny. Ale počené na s la- nině jsou tuším ještě lepší. Knížku páně Kafkovu — ač není-li roze- brána — doporučuji upřímně všem pražským hospodyňkám, které obohatí jídelný svůj pro- gram rybumi mořskými. Za povšimnutí stojí ka- pitolka o „živné hodnotě mořských ryb“, na stránce 3.

Kafka Kafkův Praha

12 article

Nepochybno jest, že při vzmáhající se dra- hotě všech potravin a požívatin spořivá hospa- dyňka nemůže se vyhnouti pokusům, aby zjed- nala náhrady, aspoň částečné, za drahá masa. Namnoze běží jen o pouhý předsudek. Nu, ano, byly mořské ryby a bez vlastní viny zle „zkom promitovány“, ale po vlastní zkušenosti mnobá domácnost již se nevzdá potravy lahodné, vý živné a levné. Předsudek je mocný pán. Když byl zav- děn margarin, zaříkaly se paničky, že by do smrti po něm nesáhly. A potom byl trh marga- rinem přímo zaplaven. A dnes už zas je zatlačen kunerolem, laureolem, kokolínem, ceresem a palminem a jak jinak se ještě ty umělé a rostlin- né tuky jmenují. Arci, Magdaleně Dobromile Rettigové, pro- slavené kuchařce, bylo snadno veleti: utři d vě libry másla atd. Tehda byla libra másla z několik grošů, dnes půl kila stojí víc než sedm šestáků. Magdalena Dobromila Rettigová taky rad kuchafkám: „Vraz do toho dvacet ž lo ut- ků . . .“ Ano, ano, tehda před šedesáti, sedmdesáti lety, když bylo vejce za krojcar! To se to vrá- želo. Dnes je mandel vápenných vajec za pět- apadesát krejcarů a čerstvé vajíčko stojí pě nováků. Vrazte pak někam dvacet žloutků — to j zábava, která stojí hned celou zlatku! Y psilon.

Magdaléna Dobromil Rettig Rettigová

13 article

Ve vhodném okamžiku. Humorislická črta od J6zy Kratochvílově. Do nádražní kanceláře vešel poslíček Landa. Nejprve postavil na zem dosti cbjemný košíček, pak teprve sňal odřenou čepici a zdravil: „Pánbůh zdraví, pánově!“ „Nápodobně — přejeme také“, czvalos téměř jednohlasně ode tří stolů, kde seděli úřad- níci, pohřížení v práci. Ihned však pozdvihli všichni hlavy a upřeli zvědavé zraky na přícho- c 4red „Ach — — pan Landa,“ zahovořil jeder z nich a oko mu radostí zahořelo; „to mi jistě něco přinášíte! „Ano, panu asistentovi Vaňkovi,“ hlási stařík a šouraje se blíže s košíkem, dodával „Uí — je to kapitálně těžké — podřel jsem se s tím!“ „Veřím vám milerád, ale není tam nic ji- ného, než šunka!“ „To bude už ňáká pořádná,“ pochvalně doložil Landa; pak hrábl svojí kostnatou rukou do opelichané kožené tašky a po krátkém hle dání vylovil z ní nákladní list, jejž podal úřad- níkovi. „Tááák,“ vracel mu za chvilku pan asisten list již podepsaný. „Vyplacené je to — zde však vezměle něec od cesly,“ pravil, podávaje poslíčkovi penía, jejž byl z tobotky vyňal. „Děkuji mockrát, pane asistente, zapla pánbůh,“ děkoval Landa, chystaje se k odchodu Nasadil si ještě čepici a s pozdravem již vychá

Kratochvílův Landa Vaněk Nasadil

15 article

zel z kanceláře . ..

16 article

Sotva že byl odešel, zvedly se okamžitě ode dvou stolů postavy úřadníků a přistoupily k Vaňkovi. „Šunku jsi tedy dostal?“ ptal se jeden z nich, „od koho pak, prosím tě? „Odkud? Přece můžeš vědět, Liško, že z domova,“ se smíchem odpověděl tázaný. „Již jsem to zde Červinkovi před několika dny ohlásil.“ „Ale nikoli mně!... Hm, tedy domáci šunka,“ mlaskl jazykem Liška, „to bude asi po choutka!... Na venkově udí šunky jalovcem — ty potom voníl“ „Ale to maso krásné, šťavnaté, červené jak to asi chutná!“ labužnicky povzdechls vedle stojící druh Červinka. „Viď, Karlouši, že mi kousek dáš?“ „A mně také?“ vyhrkl honem Liška. „Dám vám, kamarádi, dám,“ přislíbovn s určitostí Vaněk, „ale až za několik dní.“ „Proč mámo tak dlouho čekat?“ otázal se Červinka, tváře se kysele. „Nedočkavče,“ odbyl ho jaksi nevrle Vaněk; „přece je syrová — musí se dříve dát uvařit! A hned teď ji nedám — je chladno, ně- jaký čas tedy vydrží. Potom rozhodně dostanet každý kus ... Avšak odejděte již ode mne,“““ vy- bízel je pojednou, „mohl by přijíti náš starýa huboval by, že nic neděláme a jsme neustále pohromadě. Já beztoho musím honem dodělat tenhle výkaz a skočiti s ním do skladiště!“ Na to odvrátil hlavu a dal se do práce, ne všímaje si dále svých kolegů. Tito něco zabru čeli a odcházeli od něho se sklamanými pocity

Vaněk Liška Červinka

17 article

„Červinko — — kam to šel Vaněk?“ táza se po chvíli šeptem Liška blízko sedícího kolegy „Kam? — Přece víš, že do skladiště. Pro se pláš?“ „Poněvadž mu chci vzít tu šunku — něe mi napadlo!“ „Kamaráde, tohle nedělej,“ varoval ho ko lega, „vždyť nám přislíbil, že nám každému kus —“ „Kdo ví, jest-li dá?“ přerušil ho Liška máchnuv prudce rukou; „třebas je to jenom pouhá výmluva!... Však, nač se o to přít — vezmu mu ji a basta! Na výklady nezbývá te mnoho času — povím ti potom, na čem jsems ustanovil. Bude tam dlouho?“ vyzvídal ještě. „No, jistě hodinu ... Víš, že musí celý ten výkaz porovnať s věcmi ve skladišti, zdali vý- kaz se skutečným stavem se shoduje.“ „Ty se tedy okamžitě postav u dveří a dá- vej pozor, aby snad přednosta, nebo dokone on nepřišel,“ nařizoval Liška, vstávaje se židle. Červínka bez hlesu uposlechl rozkazu ka marádova a postavil se na stráž ke dveřím.

Červinka Vaněk Liška Červínek Kama

18 article

Liška honem vzal zpod stolu Vaňkův koší ček a chvatnými řezy nožem sprostil jej me touzu; pak rychle vyňal z něho šunku v papí- rovém obalu se nalézající a uschoval ji do své skříně, v níž měl uloženy šaty. Na to rychle vy běhl ven, ale v malé chvíli byl zase zpět, přiná- šeje několik objemnějších kamenů, které obalii papírem a pak spěšně vložil do košíku. Na konee vzal ještě se stolu velkou jehlu, naylékl doní špagát, příšil jím rychle nahoře režný, hadr. „Již sem můžeš jít,“ hlásil vítězoslavně Červinkovi, dávaje koš na dřívější místo. „Ted může i Vaněk přijít — nic nepozná,“ smál se rozpustile. „Večer dá si odnésti košík sluhou a nezví nic, až doma... Já pak se trochu déle zdržim v kanceláři a odnesu šunku k sobě do bytu! Když pak zase Červinka usedl ke stolu, na kionil se k němu Liška a sděloval mu šeptem co hodlá provésti. Z počátku se Červinka ve tváři zasmušil. ale později vyjasnil obličej, až konečně vybuch ve zvonivý smích „Dobrá myšlenka je to, zcela dobr, nápad Ten se bude divit!“ A tak se i stalo.

Vaňkův Červinka Vaněk Liška

19 article

Za tři dni potom seděli naši znám! pohro madě v hostinci „u koníčka“, kdež Měšťanská beseda pořádala „Mikulášskou zábavu“ Červinka i Liška byli ve velmi dobré míře ale Vaněk se stále mračil, aniž poslouchal ty různé kuplety a výstupy na improvisovaném podiu s vervou piednášené. „Prosím tě, co je s tebou?“ smál se m Liška; „kaboníš se tu, jako bys chtěl někomu rybník vyrálit... Kamaráde, to's neměl vůbe do zábavy chodit!“ „Eh, lépe bych byl udělal, kdybych b zůstal doma!... Zlobím se již po tři dni — „A proč jenom, Karle?“ „Však, povím vám to až někdy — ve vhod né chvíli, co se mi stalol „Nesmíme to zvědět ihned?“ vyzvídal Če vinka. „Nejspíš je to nějaká slečinka, kterát dala kvinde ... „Nedopaluj zbytečně,“ durdil se Vaněk „nebo bych byl nucen se sebrat a jít ještě domů — „Pssst — — psst“, ukončilo jejich hlasitý hovor vybidnutí, pocházející od ostatní společ- nosti; ra podiu totiž objevil se Mikuláš v bílou řízu oděný, jemuž seděla na hlavě papírová, zla tem okrášlená mitra a jenž v ruce držel berlu. Za ním pak vešli anděl a čert, přinášejíce v prá- delním koši spoustu dárků. A ještě několikráte musili jíti za oponu, aby všechny věci ven do- pravili. Potom postavili se všichni do slavnostn pózy a jali se přednášeti zpěv ku podělování se vztahující.

Červinka Liška Vaněk Karel Mikuláš

20 article

Bouřlivý pollesk, když skončili, byl jim z to odměnou. Hned na to Mikuláš nasadil si ba- revné okuláry a bera z koše dárky, jal se před- čítati ja nich připevněné adresy. Čert pak s na- dělem dárky obmyšleným jimi hostům doručo- vali, vybírajíce cd nich ihned předepsané porto na Matici. — „Otevři to přec, Vaněčku,“ vybízel tohot Liška s šibalským úsměvem, když byl před něho byl anděl postavil větší proutěný košík. „Je dost času,“ bránil se vybídnutý, „je to beztoho jenom od vás nějaká hloupost... „Jako od tebe je tohle leštidlo,“ ukazoval mu Červinka, když byl roztrhl obal jakéhos balíčku a z něho vylovil škatulku. „Ode mne „Arciže — pořáde si mne jenom dobírá s mými světlými vousisky, které prý se k mým černým vlasům nehodí a stále mi radíš, abyel si je dal na černo obarvit!“ „A těchhle pár starých per je také jistě o tebe,“ hlásil Liška, ukazuje mu otevřený balí ček. „Proto, Karle, otevři to jen,“ nutil dále „Vám se člověk neubrání,“ pravil na kone Vaněk, otvíraje již koš. V malé chvíli odstranil motouz i plátno a pak rukou hrábl dovnitř. „Co to jenom je?“ úžasl, vytahuje těžk kus jakýsi, zabalený v papíře, a jal se obal chvatně odstraňovat. „Jé — — šunka,“ smá se radostně, když byl obal úplně odstranil. Po chvíli však dodal tázavě: „Snad to nen naposled má vlastní, ztracená šunka?? „Jaká? — Tobě se ztratila šunka?“ témě najednou zvolali oba kolegové.

Mikuláš Vaněček Červinka Liška Karel Vaněk

21 article

„Ze se ještě ptáte! Však vy o tom dobr víte, vy kujóni,“ hovořil vesele Vaněk, pozoruje že kolegové smích nemohou udržet. „Co jsem se k vůli tomu nazlobil,“ vykládal jim dále, „to byla ta třídenní zlost!... Jak pak také se nemá člověk rozčilovat, když otevře koš a nalezne v něm pouhé kameníl A přece jsem věděl, ž u rodičů se to nestalo, jedině snad že při do- pravě... Běžel jsem proto ihned na poštu, žá- daje za náhradu, ale tam se mi ještě vysmáli, namitajíce, že jenom tehda by mi mohli něco nahraditi, kdybych byl koš před poslíčkem oka- mžitě otevřel... Jak jste to jen, šibalové, pro- vedli?“ Liška vysvětlil mu krátce všechno. „Tak se to stalo — beze všeho zlého úmyslu,“ ukon- čil svůj výklad, srdečně se směje; „báli jsme se, že nám nic nedáš a takž jsme se pojistili.“ „Teď si tedy berte,“ vybízel je úplně již udebřený Vaněk, „najezte se, abyste měli aspoř odškodnění za všechnu námahu a zvláštěz uvaření té šunky!“ . V malé chvíli přinesl číšník talíře a nože a všichní pustili se s chutí do šunky, Vaněk pak podával šunku i hostům, kteří se u téhož stolu nalézali, až mu zbyla jenom holá kosť ... „A teď připijme si na ni, když nám tak výborně chutnala!“ vybízel na konec Vaněk se smíchem svoje sousedy a pozdvihl sklenici do výše. A jásavé cinkání sklenek bylo mu jedinou správnou odpovědí... To je ta historie o mikulášské šunce.

Vaněk Liška

22 article Jeho hvězda.

Jeho hvězda. (Ze vzpomínak divadelního herce) Její umění nás zahanbovalo ... Kdykoliv ona zjevila se na seéně, zmocňo val se nás ostatních pocit, že jsme kolemn úplně zbytečnými. Role připadaly nám pojednou malichernými, ona přerůstala nás o celou hlavu a naše sebevědomí podle ní haslo. — — A přece měli jsme ji rádi! Přišla mezi ná jako bytost z cizích krajů, zbloudilá odněkud z jiných světů a sfér. Nebylo u ní nic všedního Její celý zjev byl oslnivý: chůze vzdušná, jak poletování motýla, svit očí čistý a sladký, hla rozevírající pohled do nebe. Líbezná půvabnos zářila s jejího čela, oblitého zlatou záplavou vlasů, pro které přezvali jsme ji „Zlatovláskou“ Když přišla, mnoho jsme o ní nevěděli. Re ditel našel ji na svých prázdninových potulkáeh kdesi u společnosti na Moravě a přivedl ji d- Prahy. Byla vrozený talent, plný nadšení a lásk k dívadlu a chápala svoje povolání se vzácným porozuměním a inteligencí. V rozhovorech s námi prozrazovala nevšed ní znalost děl jí obklopujících a pronikala svíti vým svým duchem mnohé, co nám ucházelo co jsme nepostihovali. Jen ohledně své osoby a poměrů byla málo sdílnou. Trvalo dosti dlouh než se svěřila jedné ze sympatických ji družel s troškou dobrodružství, které ji přivedlo k di- vadlu.

Morava Praha

23 article

Bývala učitelkou. — V zapadlé, horské vesnici, někde na česko- moravské vysočině mořila se s nezvedeným dětmi asi dvě léta, než střásla se sebe pout školy a věnovala se proti vůli rodičů divadlu. Uprchla z domova po trapných výstupech a šl k malé kočující společnosti, aby dobrovolně pro- živala sebou všechnu tu bídu, kterou pouť z károu Thespidinou přináší. Zakusila asi mnoho, ale nikdo z nás ne- uslyšel od ní slova stesku. Doby utrpení za padly a nyní byla na výši přízně a lásky obe censtva, kleré zahrnovalo ji svou pozorností plnilo dům, kdykoliv jméno „Zlatovlásky“ se objevilo na divadelní ceduli.

24 article

Byly jí svěřovány hlavní role a všech zho stila se lehce a s úspěchem. A její přítomnost měla na nás všechny blahodárný vliv. Brzo po- všimla si kritika, že kusy, ve kterých ona hraje, také všemi ostatními herci jsou lépe studovány „Lze pozorovati, že všichni hrají s chui a láskou a zvláště to platí o panu Karlu S., jenž v poslední době prozradil v sobě mnohem více než jsme dohadovali.“ Tak stálo jedenkráte v novinách. Zmínka o Karlu S. byla správnou! Od doby kdy Zlatovláska příšla k nám a osvědčila tolik talentu a schopností, byl Karel jako vyměněn Hrával dříve sice nejlépe z nás všech, ale dobř jsme věděli, že není to vše, co podati by mohl kdyby chtěl. Byl to zvláštní člověk, v sebe uzavřený věčně rozmrzelý a nemluvný. Měl nějakou jízvu v duši z mladších let a ledacos' se vyprávěl z jeho minulosti. Sám sice říkal, že je vdovcem. ale nezi námi bylo pevné přesvědčení, že žen jeho žije a že je nejspíše rozveden. V hereckém světě neuvažují se však dlouho soukromé po- měry jednotlivce a zvykli jsme si považovati ho za svobodného už pro garconský způsob jeho života. Karel S. z počátku na „Zlatovlásku“ žárli V úsudcích svých úmyslně výkony její podceňo- val, vědél plno výtek a maličkostí, jimiž prý prozrazovala začátečnici, ale na konec jí přece jenom přiznával, že je řídký talent. A ku podivu. sám procitnul z pouhého routinérství k tvoři- vosti. Začal teprve hrát a zvláště ve scénách s ni vynikal jako nikdy dříve před tím. Za krátko bylo zřejmo, že stala se ostnem jeho ctižádosti. Žárlení časem ustoupilo pravému opaku ze soka „Zlatovlásky“ stal se její ctitel. Dámy které vše posuzují s jiné stránky, tvrdily, že i víc nežli ctitel, ale my usoudili, že „Zlatovlásk

Karel

25 article

jest jednou z oněch žen, které vyhýbají se smyslným láskám jako kalužím po dešti. V jed- nání a zacházení jejím se všemi divadelními ko- legy bylo totiž cosi bez rozdílu tak srdečného, ale současně odměřeného, že mimoděk připa- dalo, že mužský svět příliš dobře zná a proto jej udržuje v jisté vzdálenosti. Zlobili jsme někdy Karla narážkami na nápadnou jeho zdvořilost a něžnost k „Zlato- vlásce“, projevovanou zvláště v milostných vý- stupech, které sehrál tak, že připadalo i nám, jakoby skutečně z celého srdce „Zlatovlásce“ vyznával lásku. Ale vysmál se nám na vrch hlavy — — a „Zlatovláska“ také. S přesvědčivým smíchem odbyla naše škádlení slovy, že na milostné romány má ještě dosti času. V té době neušlo nám ale, že „Zlatovláska“ počíná se nápadně pěkně strojit. Ženské odhadovaly toiletty její na sta a počítaly, že ze svých příjmů nemůže si dopřáti takového luxusu. Hádaly na ředitele, dosti záletného muže, ale brzy pátrání jejich obrátilo se jiným směrem. V loži asi dvakráte nebo třikráte ob- jevil se důstojník, nějaký baronek, dle slechu bohatý člověk. A „Zlatovláska“ nedovedla se pře- moci, aby několikráte mezí hrou nezabloudila očima v ona místa.

Karel

26 article

Konečně pověsti stávaly se určitějšími. Kdosi ji zahlédl s důstojníkem v podvečer v ko- čáře, jiný v loži ve Variété. Jediný Karel S. ji hájíval proti podezření „Pomlouváte ji jako každou, klerá umi trochu více nežli vy. „Zlatovláska“ je počestná žena!“ prohlásil resolutně. Bylo krátce před vánočními svátky. Divadlo nebylo tak navštěvováno jako jindy. A zvláště ne onoho večera, kdy asi hodinu před předsta- vením, vzkázal Karel S. řediteli, že nemůže vy- stoupit, protože náhle ochuravěl. Ředitel chorobě jeho nevěřil a poslal k ně- mu do bytu. Stará bytná sdělila, že před ne- dávnem odešel. Musil ho tedy na kvap kdosi zaskočiti.

Musil

27 article

Druhého dne, když znova k němu posláno, přinesl posel zvláštní novinu: Karel S. ještě v noci složil skromná svoje zavazadla a odejel, aniž by byl řekl komu kam. Tušili jsme, že stalo se s ním něco zvlášt- ního, ale nikdo nevěděl co. Hádalo se, že snad rozvedená jeho žena ho pronásledovala, nebo že měl nějakou mrzutost s ředitelem, ale urči- tého nikdo nic nevěděl. Ani „Zlatovláska“, kterou, jak se zdálo, zpráva o zmizení Karlově velmi překvapila. Minul týden, čtrnáete dní, ale po Karlovi nebylo ani stopy. Nebyl v Praze a nebylo slyšet ani, že by byl někde u venkovské epolečnosti přijal engagement. Na místo jeho přišel jiný herec — a za dva, tři měsíce přestalo se vzpo- minat.

Karel Karlův Praha

28 article

Od té doby minulo deset let... „Zlato- vláska“ dávno byla již u jiného, většího divadla a . bývalé společnosti zbylo jen něco málo starých členů... Ostatní všechno bylo nové, až zcela jiná generace. Zatoužil jsem také jinam, k větší scéně a náhoda mi přála. Dostal jsem se k jihoslovanskému divadlu v Z. Přechod byl dosti obtížný, protože neznal jsem. při vší pří- buznosti řeči jazyk tak, abych mohl hned studo- vati role a vystoupit. Intendant dal mi lhůtu ku přípravě a poukázal mě na režiséra Štěpána R....iče, který prý mluví česky. Potěšen tou zprávou vyhledal jsem ho a po dlouhém vyptá- vání zastihl jsem ho ve vinárně. Štěpán R.... ič — byl zmizelý Karel S. Poznali jsme se okamžitě a překvapení naše bylo tak mocné, že nenacházeli jsme z počátku slov, jimiž bychom se byli domluvili. Nechtěl jsem sám začíti otázkami o tehdejším náhlém jeho odchodu, ale Karel S. začal brzo sám, když usedli jsme spolu do oddělené, útulné místnosti, kam Karel dal přinésti několik lahví ohnivého vína. Připil si vesele se mnou na zdraví, pak na zdravi všech, kdož jsme s ním před desíti léty v Praze hrávali a dodal: „Ale na její zdraví a krásu nel“ Nerozumněl jsem, koho míní. Ale oči jeho zaleskly se v tom okamžiku tak podivným svět- lem, že nevěděl jsem, mám-li přičísti to přilišné- mu požití vína, nebo mocnému hnuti mysli. Po- div v mé tváři mu neušel. Usmál se trpče a pro- hodil: „Už nejsem to, co jsem býval, kamaráde!

Karel Praha

29 article

Ba ne, neodporuj, já to vím dobře. Tady — to víno — to hraje za mne na jevišti, já už dávno ne! Ale to je její dílo!“ „Koho myslis? Nerozumím ti!“ odvázil jsem se k poznámce Vytřeštil oči, zadíval se na mě nedůvěřivě a tázavě, načež prohodil: „Což pak se o tom nikdy nemluvilo, když jsem tenkráte z Prahy zmizel? Nebo jste se ne- dopátrali přičin? „Ne — dodnes je mi to tajemstvím a my- slím všem, kdo jsme si nedovedli vysvětlit tvého odchodu. Tedy byla v tom ženal „Ano, žena příteli a dobře jsi ji znal: „Zlatovláska“! Víš, toho večera, když jsem ne- přišel do divadla, jsem ji dopadl! Ty neviš, jak jsem ji měl rád, vy žádný jste netušili, čím pro mě byla na mé umělecké dráze. Ale od toho dne — — Znáš scénu z „Čepobití“, rvačku če- taře s poručíkem Hauffenem v jeho bytě? Tak to dopadlo! Zapřel mně ji, ačkoliv jsem viděl, že k němu vešla. Násilím jsem pronikl ke dveřím druhého pokoje. Byla tam! Důstojník skočil po šavli, ale dříve než ji popadl, praštil jsem ho pěsti mezi oči, že zavrávoral a já nabyl času k útěku. Nemohl jsem po té scéně v Praze zůstat, pochopiš, co by bylo následovalo a — pak ne- byl bych tam po takovém zakončení své lásky zůstal. A tak se stal ze mne Štěpán R.... ič, re- žisér a — piják. Zapadla mi s ní moje hvězda — víš dobře, jak jsem s ní hrával — ale na- šel jsem si za ni náhradu. Tady, v tom rudém víně! Koukej, jak září, jak ohnivě svítí . . . to Nelský. je teď moje hvězda . ..

Hauffen Praha