1
masthead
9. února 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k č. 99.
3
masthead
Pařisk vyhrazen.
6
article
Ypsilon
Ludwig Otto: . . . . .
Eichendorfí J.: . . . .-
Čechov A. P.
Ludwig Otta
Čechov
A P
7
article
Slepá bába.
Slepá bába.
(Rodinné scényy
8
article
Bylo sychravé, mlhavé nedělní odpůldn
Schyiovalo se ke čtvrté hodině.
Po kryté pavlači nádvorního přístavku
domu Susterova šourala se slepá babička šu-
sterová. Vlastně se jmenovala Pavlásková, ale
loto jeji pravé jméno dávno bylo zapomenut
a všeobecně jí říkali Šusterová po zeti Šuste-
rovi, který míval za ženu její dceru Anežku
Stará paní uvykla tomu za všechna ta léta
co žila po smrti dceřině u zetě, že by sna
na vlastní jméno se nebyla ani ohlédla. Dům,
firma, rodina a vše, co se zetěm souviselo.
bylo tak plno jména Šusterova, že se konečně
přilíplo i na babičku. V slepotě, která ji o
let obestírala, bylo ji to lhostejné. Žila v domě
zeťově jen proto, že měl syna — byl to sy
z jediné její dcery — a krom toho jen svým
ominkám do minulosti. Na starý ten život
slo toho dosti. Neboť vetché té stařence,
která viděla jen vnitřním zrakem, prodlužo-
vala se všechna ta minulost do nekonečna
Bylo nač vzpomínati.
Skoro na samém konci nádvorní té pa-
vlače byl mládenecký pokoj vnuka jejího, Ru-
dolfa Šustery juniora. Dávno sice otec nalé-
hal, aby se mladý Rudolf přestěhoval do pře-
du, do pokoje hned vedle bytu otcova, s okny
do ulice, avšak Rudolfek vždy se ubránil. Byl
mu tak milý vzdálený ten pokojík, v něm
obýval od dětství, a pověděl jednob taky ba-
bičce, proč nechce bydleti vedle otce.
Pavlásková
Šusterová
Šust
Stará
Šusterův
Šuster
Rudolf
Rudolfek
9
article
„Když jsem byl malý, vystrčil mne ote
tam do zadu. Tenkráte spíše snad měl dbátio
to, aby mne měl blízko sebe. Zatím jsem
uvykl, babičko, a nehnu se. Připadám si tak
mnohem samostatnějším, víš? Jsem už trochu
přerostlý na kontrolu, kterou by otec stále
nade mnou vykonával.“
Babička vždy pokyvovala hlavou, jakoby
chápala, ale netvářila se právě tak, jakoby
schvalovala. Chápala, jak chápati mohla. Byl
sice pavlač nádvorní ve spojení s hlavnín
schodištěm, ale blíže do pokoje mladého Ru-
dolfa bylo od schodů zadních, vedoucíc
vzhůru ze dvora. I bylo pochopitelno, že Ru-
dolf raději vracíval se touto cestou domů
zvláště když se někde pozdržel. Měl pro-
středků dosti na občasné pitky s kamarády
sobě rovnými, a pro pozdní jeho návraty by
odlehlý pokojík nesmírně příhodný. Stalo se
jistě hodně často, že otec v bytě svém do
předu dávno již vyspával, když mladý pán
teprv po zadních schodech k svému lůžku za-
měřoval. Tak tomu rozuměla babička. Proto
sice hlavou pokyvovala, ale vnukovi neschva-
lovala.
Do nedávna tak rozuměla. Ale ponenáhlu
vyjasnily se jí i jiné příčiny, proč se vnuk to-
lik zpěčoval přestěhovati se k otci.
Vyčkala dnes, až si pospí její zeť po ne-
dělním obědě a až odejde do kavárny, aby si
s několika starými známými sehrál na kuleč
níku. A potom chopila se svačiny, aby ji sa-
ma donesla vnukovi do zadu.
10
article
Šourala se opatrně s táckem, aby kávy
neulila, housku vedle nerozmočíla. Věděla na
vlas, kolik je kroků ke dveřím Rudolfovým,
krom toho naznačovala jí ozvěna v uzavřené
té prostoře, že se již blíží na konec. Neviděla,
za to však ostatní její smysly dlouhým cvi-
kem byly zbystřeny. Viděla hmatem i sluchem.
Stanula u dveří, naslouchala.
Ze světníce ozývalo se chrupání
Babička zaťukala na dvéře.
„Rudolfel“
Teprv po třetím zaklepání ozval se hla
rozespalého
„Kdo jest?“
„Já, Rudolfe, bába — nesu svačínu.“
Sotva by byl mladý pán jinému otevřel
Ale babíčku měl rád. A že byla slepá, měl kn
taky jakousi posvátnou a skoro bojácnou úctu
Byla mu v dětství náhradou za matku. A po-
zději, kdy již se i jejímu vedení znenáhla vy-
mykal, kdykoli na něj vyhaslé oči své upřela
připadalo mu, že do něho vidí. Nemohl se to-
mu pomyšlení ubrániti.
Vzchopil se s pohovky, kroky zadusaly
klíč zachrastil, dvéře se otevřely.
„Proč pak sama — babičko?“ otázal se
chápaje se tácku, aby jí ulehčil. Z jeho otázky
zaznivalo skoro trochu nevolnosti.
„A koho mám poslat, když nejdeš?“ od-
povídala bába s lehkým pokáráním. „Holk
je z domu — má neděli jen jednou za týden —
a ty bys tu prospal celý den ——
„Zdržel jsem se poněkud včera, vlastně
skoro až do rána,“ řekl mladík, aby osprave-
dlnil neobvyklý svůj nedělní spánek. „Ty n
mne žalovat nebudeš.
Rudolfová
Rudolf
Holk
11
article
Babička pečlivě za sebou dovírala dvěře
kráčela dále do světnice-
„Nebudu, hochu, dobře počítáš. Je v do-
mě mrzutosti dost i tak. Ještě aby bába ža-
lovala. — Tak, postav si svačinu semhle na
Babička ukázala právě na prázdné míst.
ná stole. Potom zásupěla, jakoby do nozdei
nabírala, a řekla:
„Zavřel jsi příliš brzy okna. Schválně jsem
je nechala ráno do kořán. Kdyby sem náho-
dou vešel otec, strhl by novou mrzutost Vis,
jak jsou mu voňavky odporné — —
„Bože, babičko, ty máš čich!“ zasmál se
mladík nějak nuceně. „Myslil jsem — —
„Pořád jen myslíš, hochu. Konečné by.
měl i pomýšlet, abys otce zbytečně nedráždíl
Je mi ponenáhlu nesnesitelným, abych nad
vámi stále dělala rychtáře. Je mi to trapné
hochu. Jsem na to stará — a ty už taky nejs
chlapec.
„Tedy to řekni tatínkovi, babičko!“ zvo-
lal Rudolí skoro vášnivě. „Ten ve mně stáie
vídí jen chlapce — neřku-li kluka! Vždyť s
mnou jinak nepromluvíl“
„Křivdíš mu, Rudolfe,“ řekla babičk
vážně. „Tedy věz, že by v tobě velmi rád vi
děl muže. Velmi rád, povídám. A rád by, vi-
stůl.
Zavřel
Bož
Rudolf
12
article
„ děl, abys mu přivedl nevěstu do domu. Ted
tě nemá za chlapce. Vždyť je ti čtyryadvace
Ted
13
article
Slepá bába
Čtveračka.
let.
Lorelei
Pochopi.
14
article
„Ale, babičko milá,“ bránil se vnuk jak
v tísni, „v tom je tatínkovi věru těžko vyho-
vět — a na to skutečně nemyslím, nemyslím.
věřte mně. Na to mám času dostl
Stařenka se vzpřímila, hluboké, vyhaslé
zraky její upíraly se na vnuka, jakoby jei
chtěly proniknouti až do nejhlubšího nitra.
„Na to ty nemysliš! Na to máš času dost!
Babička promluvila to hlasem, jenž s
zachvíval.
„Tedy věru spoléháš, že jsme tu d v
slepí, tvůj otec a já. Ale tvá slepá bába ve
vší lásce poví ti něco jiného, hochu milý. Obe-
lháváš ji, když pravíš, že na to nemyslíš. Obe-
lháváš, když tvrdíš, že máš času dostl“
„Babičko!“ zvolal Rudolf, jakoby by
uražen.
Výraz tváře bábiny zmírnil se, hlava jej
sklonila se poněkud.
„Co ti tu voní, hochu, není t voje vo-
ňavka.
„Babičko!“ ulekl se Rudolí.
„Znám ji, neboť stejná vůně zavoněla k
mně, když jsem se setkala poprvé — —
já si tu vůni zapamatovala.
Hlava babiččina skláněla se níže, jakoby
slepé její oči nemohly hleděti v rozpačité
zraky vnukovy.
„Nemluvil jsi pravdu, když jsi řekl. že
přišel domů až ráno. Tvoje dvéře otevřely s
o hodině s půlnoci —-
„Babičko!“ šeptl Rudolf.
„Pospíšila jsem ráno, když jsi odešel
abych ti sama ustlala. Máš aspoň na to pa-
matovati, aby tě čeleď neroznesla. A tvoje
podušky voněly silně tím, co tu posud cí-
Babička sáhla do kapsy a hubené její
prsty chvěly se, když podávala Rudolfoví ne-
patrnou věc.
Rudolf
Rudolit
Pospíšil
Ob
15
article
„To jsem našla pod pokryvkou, Rudolfe
Sotva to nosiš, ale vim, kdo v domě nosí prá-
vě takové. Vrať ji, hochu.“
Rudolí zahořel v tváři, když sahalp
vlásničce, kterou mu babička podávala.
„Dej pozor, hochu, je ovinuta vlasem, na-
šla jsem ho na podušce. Snad víš, kdo má
právě takové vlasy — —
„Babičko!“ zaúpěl mladík. Chopil s
svadlé ruky stařeniny a políbil ji.
„Vidíš, vidíš, hochu,“ mluvila babičk
spíše chlácholivě než káravě, „co vše vidí
slepá bába, třeba jsi říkal, že na to nemyslíš
Proč bys nemyslil? — Ale pak máš jít k otci
a máš mu říci: tatínku, myslím na to ve dne
v noci, a přivedl bych ti nevěstu, jen se ne-
pozastavuj nad tím, že skoro nic nemá. Tin
víc máš ty a stačí to pro nás pro všechny. —
A teď mi slib. Rudolfe, že sis j i přivedl včera
naposled a že juž sečkáš, až ji budeš moci
k sobě přivést za dne — ale pak to bude už
tam do předu. A neotálej, hochu. Domakal by
se přece konečně taky otec, třeba že je sle-
pější než já, a nevím, jak by odpověděl, kdyby
věděl, o čem ještě neví.“
„Kdybych jenom neměl tolik obavy z te
chvíle, z rozmluvy s ním, z jeho prchli
vosti ...
Babička potřásala hlavou, sáhla vnukov
na rameno a pronesla tiše:
„Oč je srdnatější ona, hochu, když se
nebála přicházetí a pomeškávati u tebe, tak-
řka nad hlavami svých rodičů. — Ale svač
káva ti stydne. — A pak, až se odhodlaáš
k otci, budu já při tom. Neboj se ničeho.
Rudolí popadl babičku za obě suché -
jak tykadla jemné ruce a střídavě je celoval
Y psilon.
tím — —
Rudolf
Rudolit
16
article
Čtveračka.
Čtveračka.
Z románu Otty Ludwiga „Die Heiteretci
K stému výročí básníkova narození 12. února.
Kovář, krejčí a tkadlec seděli v hostino
konečně skoro sami, a jejich rozhovor tak
vázl, že nevěděli, jsouce v sebe pohříženi, ani
sami jak. K jejich probuzení bylo zapotřebí
takového hlasu, který se ozval právě přede
dveřmi. A tento hlas zněl tak plně a hluboce
z hrudi, že svěšené hlavy se vzchopily témě
ulekaně.
„Tady máte, paní Dotko, muže,“ pravila
venku Čtveračka. „Je nejlepší, nekouří, ne-
pije kořalky, a když ho již nebudete chtit, po-
třebujete mu jen ukousnouti hlavu.
„K tomu, je dobrý,“ bylo slyšeti smáti
hostinskou; „a proto ho dostávám. Kdyby byl
k ženění, jistě bych ho nedostala.
„Vdávala jste se asi kdysi ráda, protože
ještě stále tak ráda mluvíte o vdávání.
„Ano,“ pravila hostinská, „ale když bych
se byla nejraději vdávala, tu jsem o tom nej-
méně mluvila. Tak tomu je u děvčat a žen-
ských, co svět stojí.
„To říkáte vy. Každý myslí, že jak jemu
bylo, musí být také ostatním.
„A já míním, že jak každý mysli, tak to
také je.
„Ale není to přece tak. A jsou-li takové
musíte tedy říkati: všecky jsou takové? Pro
mne a za mne říkejte si: je dost takových. T
jsou takové, které samy ničeho nesvedou. Kdo
to musi udělat, tu nejsem proti tomu, ale ja
bych toho neudělala, i kdybych tisíckrát mu-
sila. Protože jsou teď děvčata ještě slabší a
hloupější než samotní mužští.“
„Proto ne. Mužští se přece také žení
Kdyby si každá holka chtěla vzít silnějšího
obratnějšího, s kým se pak mají oženiti?
„Pro mne třeba s langensalzskou ku
kačkou. Co mi na nich záleží? Mužští si na-
mlouvají, aby měli blázna, a holky, protože
jsou samy blázni. Dejte mi místo tlachání ra-
ději čtvrtku piva.
Ott
Kovář
Dotko
die Heiteretec
17
article
„Mužští a holkyl jako bys sama nebyi
děvče! Nebo co jsi tedy?“
„Já jsem já. — A já se nikdy neprovdám
a nechci se nikdy provdati, i kdybyste mi ně-
koho na podnose přinesli a byl to třeba prine.
A jestli ještě slovem špetnete, vím, odkud jsem
přišla. Na živobytí vydělám si sama, třeba
jsem chudá holka. Jsem silná dost. a chytná
dost, a nikoho nepotřebují, a tak to je a te
to je hotovol“
Při tom se otevřely dvéře, a vešla nej-
dříve dívka, všecka v obličeji zrudlá, za n
stařena, smějící se tak hlasitě, že se celá její
postava otřásala smíchem. Mužové ve svět-
nici dávali na jevo, že mají chut pokračovati
v rozmluvě, které naslouchali. Dívka opřel
se o konec jednoho stolu. Krejčí vyhlédl si
příležitost ku provedení smělé myšlenky, kte-
rá se v něm zrodila dnes ráno. Vyhrnovala v
zlosti příliš lákavě rty. Kolem nich a až d
plných tváří ustoupila zlatohnědá barva je-
jího obličeje. Dívka měla tak pružné maso, ž
každý prchavý pohyb vyvolál takové bílé
otisky, které, jakmile tlak ustal, ustoupily tím
temnějšímu zbarvení. Celé děvče neustále
bledlo a zase se červenalo silou. Krejčísi
myslil: že se Čtveračka může smáti pouhýma
očima, líbí se mu nejvíce; nyní zdál se mu její
vzdorný výraz ještě krásnější, a její tak di-
voké a plaché oči líbily se mu ještě více, než
když se smály.
Opatrně a bezhlesně počal se k ni su-
nouti, sedě na desce stolu, od něhož byla od-
vrácena, vždy blíž a blíž. Až bude seděti za
ni, pak stačí jen zavolati. Až k němu obrát
uleknutě a ničeho netušíc obličej, plán se
zdaří.
Krejčí
18
article
Kovář díval se, jak se zdálo, naprostoji-
nam než na krejčího. Držel dýmku zcela blíz-
ko před očíma, které šelmovstvím stály tak
šikmo, že Čtveračce připadal jako číhající ko-
cour. Občas přece jím trhl namáhavě potlačo-
vaný smích.
Tkadlec však, který z toho všeho nic ne-
pozoroval, chrchlal a prskal mezitím: „Ba.
tak silné jsou ženské a tak chytré jsou žen-
ské! A přece k pořádné práci musí příložiti
ruku mužský. Klátí-li ženská rukama, myslí.
že pracuje, a jede-li jí jázyk, dominívá se, že
přemýšlí. Ach jo! lehtají podlahu koštětem.
že se musí smát, a třikrát běží po schodech
na půdu, má-li hrst soli přijíti z moučnice do
hrnce.
Dívka mlčela, jako kárané dítě, jak ně-
kdo by se domníval, kdyby jí občas nebylo
trhalo tak podivně kolem plných rtě.
Ještě smyk, a krejčí seděl u cíle. Již citi
na straně, k ni obrácené, teplo divčina těla
mráz přeběhl mu po zádech, a tiché dýchán
stávalo se mu vždy nesnadnější. Ještě se ne-
směla dívka ohlédnouti. Proto vpadí kovář-
aby mu pomohl: „Cože? Vsázím se, že Dorla.
kdyby se pracovalo jazykem, zastane dva
mužské.
„Jste ovšem silnější,“ pravilo děvče ani
ne s poloviční smělostí, jako jindy. „Vy za-
stanete hned všecky ženské najednou.“
Již několikrát přejela, jakoby mechanick,
dlaní po stole, což krejčího pokaždé nemálo
znepokojilo. Nyní právě tak mechanickya
stále ještě s odvráceným obličejem shodila
celého chlapíka, na oko tak neúmyslně, jak
odstřižek sukna, který shodíme v zamyšlen
se stolu, nepozorujíce ani, co děláme.
Všichni se smáli a dívali se na krejčího.
který tak neočekávaně posazen na podlahu.
jak se zdálo, se rozpomínal, jak se tam dostal.
Čtveračka tvářila se, ohlédnuvši se n
okamžik na krejčího, ještě udiveněji než sám
krejčí.
Kovář
Tkadlec
Dorla
19
article
Kovář se smál, až mu slzy vstoupily do
očí, avšak zároveň se zlobil a přísahal si, že
si nedá pokoje, dokud nepomstí krejčíhoa
všechny mužské na dívce nějakým velkým
taškářstvím. Bylo v tom trochu závisti a žár-
livosti. Vydati někoho tak potměšile posmě-
chu, považoval za svůj revír, a Čtveračka byl
v něm pytlačkou, která musí býti potrestána.
Byl však skoro v nejistotě; dívka by jiste
prozrazovala více radosti, kdyby byla zamý-
šlela vysmáti se krejčímu.
Naopak vypadalo to jako s níčím nesmí-
šený tón rozmrzelosti, když pravila „Pro mne
mluvte si, co chcete. Jen kdybych měla trakai
z bláta. Když tolik tři hodiny pršelo, je venku
rozblácené hlíny, jakoby měla být vařena zá-
mecká věž, a bylo k tomu zapotřebí udělati
hrnec.
Kovář zastřihal ušima. Jakže? Naskytal
se tu sama od sebe kýžená příležitost, po-
trestati jednou vzpupnost? Ple ještě naději
nedůvěřoval.
„Ba,“ pravil. „Dorla nám chce něco na-
mluviti, aby se nám mohla vysmáti, uvěříme-l
„Vám se to směje,“ odvětila Čtveračka.
„Musím domů a já s trakařem nevyjedu.
Její hlas se chvěl při posledních slovech
krejčí považoval to za potlačovaný pláč; čím
nesmělejší byla dívka, tím výše vztyčoval se
krejčí.
„Myslím,“ pravil kovář a jeho oči stavěl,
se stále šikměji, „myslím, že Dorla je dosti
chytrá a dovede si to udělati sama. Když je
tak chytra, jistě nenaloží více než můž
uvézti, a když dovede si všechno udělati sa-
ma, jistě uveze, co naložila.
„Kdyby se počasí bylo nezměnilo,““ pra-
vila Čtveračka. „Kdo může za počasí?
Kovář
Ple
20
article
„No ovšeml počasí,“ kašlal vítězošlavně
tkadlec. „to je biblický kozel všech ženských
Hromel Kdyby tím nebylo vinno počasí, tu b
zůstaly všechny překrmené svině zdravé, tu
by byla Halabala nejlepší plečkou, a všecko.
co dělaji, bylo by dobré, a Přílišbrzy a Příliš-
pozdě byli by nejlepší zahradníci. I ba, kdyby
se všecko samo dělalo, žádná by nepřišla na
to, že je pouhá ženština —
„Něco jinél je mužský,“ přišil na to zá-
platu krejčí a jeho zaťatá pěst pravila: „Ja
jsem mužský!“
Kovář chtěl mluviti, ale tkadlec nedal
již ve svém kašlání přerušiti: „Takový tv
si myslí: raději si zlámu nohy, než bych šla
dvakrát, a všecko, co vidím najednou očíma.
mohu také udělat najednou rukama. Proto
stojí již v Písmě, že je křehká nádoba, a že
muž má býti její pánem, a proč? protože žena
je jenom žena, kdežto muž je muž.
„Ba,“ pravila Čtveračka, „kdybych si to
tak bývala dovedla vyložit. Ale proto zú-
stane můj trakař tam, kde je.
Kovář nemohl stále ještě přijíti ke slovu;
ikadlec cítil, že se šám musí mírníti, a kdo vi.
co by byl ještě kašlal, kdyby do toho nebyl
vjel krejčí: „A kde má zůstati po právu
spravedlnosti! Neboť stane se jí jednou zcel
zaslouženě, bude-li musit skládat a my sej
ještě k tomu vysmějeme.
Kovář, který vesloval již dlouho chlá-
cholivě oběma rukama, domohl se konečně
slova, vpadnuv krejčímu do řeči, tkalci do
kašlání:
„Ale Dorla,“ pravil soucitně, „nemůže
přece vlastně za to neštěstí, že se narodil
pouze děvčetem. A opět stojí v Písmě, že sil-
nější má se slabšího ujímati. Ale —
„Zadarmo nic!“ promluvil do toho tka-
dlec
Halabala
Kovář
21
article
„Odprosit musí!“ krejčí.
„Ano, za to,“ pokračoval kovář, „co před
chvíli povídala o mužských. Je mně ji líto.
ale nemohu si pomoci.
„Ano,“ pravila Čtveračka, „a kdybychto
udělala, pak bych si musila pomoci zase je
sama a ještě byste se mi vysmáli? Pak anot
ale napřed toho neudělám: to vám říkám
hned.
Krejčí o celou hlavu větší, než vlastn
byl, planul netrpělivostí, chtěje vyvézti je-
diným trhnutím trakař a tím ukázati Čtveračce.
co to je muž. Žasl sám nad sebou a považova
se za schopna, provésti nejohromnější čin.
Také tkadlec nemohl děle seděti samou ne-
trpělivostí a plival si již do rukou. Kovář byl
by rád vyssál triumí stéblem slámy. Kdo vi.
vběhne-li jim Čtveračka ještě jednou tak do
rukou! Nesmějí ji tak rychle a shovivavě pu-
Poněvadž však nemohla se přece, ačkoliv
ji samé, jak se zdálo, tolik záleželo na tom.
aby se mužští pokusili o její trakař, přemoci
aby prosila, byť jen ze žertu, povstal konečně
kovář, a průvod, veden divkou, dal se na po-
chod.
Varování hospodské vyznělo na plano.
Zvláštní pohyb, jímž Čtveračka točila -
rukou popruhem, tváříc se při tom co nej-
bezelstněji, připominal jí podobné vrtění oca-
sem u kočky, hotovící se k náhlému, neočeká-
vanému skoku. Jelikož mužové neslyšeli aj
samotné při pomyšlení na kočku napadlo, aby
se poohlédla po pečeni v komoře, přenechala
zaslepence Čtveračce, nepokoušejíc se děle
zadržeti je.
Kovář
22
article
Venku se zatím zdvíhl větřík, který po-
zdravil z průjezdu vystupující téměř podzim-
ním chladem a střásl na ně se stromů, stojících
podél silnice, malou pršku.
„A kde je ten kousek trakaře?“ tázals
kovář, rozhlížeje se.
Čtveračka šla napřed, by skryla své smě-
jíci se oči: neboť měsíc rozléval denni jas. šla
k velké kalužině, a v ní vězel trakař. Kolo
bylo zabořeno v měkké půdě pouze po špice.
Bílý šat zakrýval náklad. Ten zaujíma
tak neočekávaně nepatrné místo, že krejčímu
bylo téměř lito, že se to tak snadno odbude.
„Práce pro krejčího,“ pravil kovář
To krejčího skoro rozzlobilo.
„Kovář nebo krejčí,“ pravil a odhodil roz-
díl pohybem ruky, jenž ukazoval, jak nepa-
trný jest to rozdil. „Muž je muž; a kdyby to
nebylo pro slabého ženského tvora, bylo by
to na mého učedníka jako nic.“
Ale ač vstoupil s pohledem tak pohrda-
vým mezí držadla, stalo se to přece jen s roz-
hodnutím napnouti veškeru sílu. Neboť trakař
měl vylétnouti z bláta lehce jako pták. A jistě
by se to bylo stalo, kdyby se byl krejčí vzpří-
mil tak energicky, jako se sehnul. Ale on se
vůbec nevzpřímil, alespoň ne s trakařem. Ač-
koliv se vynořoval hned tím, hned oním rame-
nem, hned oběma zároveň, ačkoliv posouval
popruh hned nahoru, hned dolů, trakař ne-
letěl, stál jako do země zarostlý. Zuře, vysko-
čil konečně do výše sám krejčí. „Podvod!“
křičel. „Podvod! Vím, co člověk zmůže. Ale
hospodská nadarmo nemluvila. Tady je nalo-
ženo něco neobyčejného.
23
article
Čtveračka se smála: „Ano, šest krejčíků.“
Tkadlec se však styděl z hloubi duše pře
celým mužským rodem, že pustil krejčího prv-
ního. Zlostně ho odstrčil od trakaře a sebe
k němu přistrčil. Nyní naplivne si do rukou.
ale ne jako krejčí, ale jako muž. Nyní chop
se držadel, až dlouhé prsty zbledly: nyní s
shýbá, jakoby chtěl vyrvati ze země její jádro
nyní se řítí na trakař, jako rozzuřený slon
nyní — ano, nyní leží nosem na nákladě a ko-
leny v kaluži. Trakař vězel v blátě tak pevně.
jako dříve.
„Aby do toho tisíc hromů!“ klel teďl i tka
dlec, zdvihaje se a stíraje si bláto s kolen
„Krejčí má pravdu. Lež a klam. Čertovská
holka, tys naložila ještě něco kromě nákladu.
Podvod to je, podvod!“
„Ano, ovšem,“ pravila Čtveračka, „jenon
že je podveden ten, kdo se spolehne na ta-
kového siláka, jako jste vy.
Tkadlec
25
article
Krejčí a tkadlec kleli a napravovali
ruce a nohy, kovář se však smál tak strašně
že Čtveračka na něho nesměla pohlédnouti
chtěla-li zůstati vážná.
„Čertova holka!“ myslil si. „Měl bych
mít vlastně rád za tenhle žert, ačkoliv m
zkazila hlavni zábavu, totiž zábavu, kterou
bych měl s ní. Ale rozhodně jí toho nedaruji-
Tkalci a krejčímu se dobře stalo; proč jsou
takovi marcipánoví panáci? Ale teď tomu
udělám konec, neboť jí potom samou zpup-
ností ani domek nestačí.
S touto myšlenkou přistoupil kovář k tra-
kaři, kterému neprokázal, jakožto zástupce
celého mužského rodu tolik úcty, aby pře
ním vyňal z úst dýmku. Do rukou plivl si jen
tak mimochodem, jakoby jen proto, aby ne-
opomenul starý zvyk. Ale brzy byl zdvořilejší
Po prvním marném zabrání plivl zcela vážně.
Při druhém vypadla mu dýmka sama od sebe
z úst. Po třetím byl zlostnější než krejčí
tkadlec.
Nebyl naprosto zlý; ale měl povahu mio-
ha jínak úplně hodných lidí. Ti si trepí z kaž-
dého šašky a jsou obyčejně úžasně nedůtkliví
udělá-li to někdo jiný jim. K tomu ještě při-
spívalo to, že mu krejčí a tkadlec vraceli
s úroky jeho dřívější škodolibost.
„Zdvihnout se dá,“ křičel konečně, „alet
zatracené zboží nevyveze z bláta ani čer.
čertův holka
26
article
Ale té čarodějnicí tadyhle ukážeme, co to je,
dělat si z mužů blázny! Ať si to balamutí ně-
koho jiného; to nezmůže ani divoký Frici sám
ďábel by byl ten, kdo by dovezl tak naložený
trakař z Zainhammeru až sem.
„Ovšem, kdyby byl ďábel mužský,“ odvě-
tila Čtveračka, zdvihajíc popruh, který kovář
hodil ze zlosti na zemi. „Ale on to dělá ovšem
tak jako všichni mužští. Uvažovati, jakéje
muž jinačí stvoření, nežli taková ubohá, slab
ženská, to dovedou; ale vyjeti takové ubohé
ženské s trakařem z bláta — ovšem kdyby se
to dalo udělat jazykem! Jsem jen ráda, že
železný prut není švýcarský sýr, neboť by mi
ho býval mistr probodl svým špičatým no-
sem. A chcete-li poslati něco paní kovářce.
nebo chce-li si sednouti ještě mistr krejčí.
toho bych tak zrovna ještě uvezla; mohl by
si sednouti na provaz: ale musí to být rychle.
Nemám již mnoho času nazbyt.“
Ohlédla se po krejčíkovi, jakoby to my-
slila se sednutím vážně. Pak si přehodila
klidně popruh, zavěsila držadla do smyček,
a vyzdvíhla, byť s námahou, trakař z bláta.
„Doma musím mít respekt!“ zavolala na-
zpět. A s veselým smíchem jela pak po silnici
tak rychle, že muži stáli dosud jako zkame-
nělí, když zmizela za nejbližším rohem.
Fric
27
article
Děvče se ovšem zastavilo již za tímto
nejbližším rohem, by si odpočinulo od ne-
smírné únavy, ale ne dříve, dokud se opatrně
neohlédlo, nesledují-li je muži. Viděla je, jak
se vracejí pomalu do hospody, a nyní teprve
oddala se jásání, jehož hlasité vybuchnutí
podařilo se jí dosud potlačiti jen s nejkrajněj-
ším úsilím.
Byla by se vrhla jak dlouhá tak široká
do trávy u cesty, kdyby na ní nebyla ještě
od deště voda. Schoulila se, protože neviděla
nikde jinde místečka k odpočinku a smíchu.
na bobek a objala oběma rukama kolena.
A čím více bolely ji napiaté svaly, smíchem
otřásané, tím bouřněji se musila smát.
Vtiskla obličej do zástěry, vstrčila cípek
její do úst; ale nejosvědčenější prostředky ne-
pomáhaly; musila nechat záchvat smíchu vy-
bouřit.
Jak se jí rozedmulo srdce pocitem síly
a samostatnosti! Bylo jí, jakoby si odnesla ví-
tězství nade všemi muži na světě. Ani s nej-
šťastnějším by teď neměnila. Ale to by také
jistě ani jindy neudělala. Neboť nikomu ne-
mohlo býti ve vlastní kůži blaženěji, než
Čtveračce; vmýšleti se do cizí kůže, ji nena-
padlo. Tak hrála v ní každá žilka silou,
každá myšlenka hrdostí.
Brzy se jí tělo zotavilo a přirozená ne-
tečnost zdraví uvedla toto vnitřní pohnutí na
pravou míru, takže při další jizdě rychlejší
dech nerušil již statného, stejnoměrného kro-
28
article
Lorelei.
Lorelei.
Napsal Jo,e von Eiehen dortí. Přeložil
Oldřich Novotný
„Je chladno již, je pozdě dnes.
proč projíždíš tak sama les?
Les tmavý, sama bloudíš jím.
v dál. paní má, tě provodinm.
„Je klam a lest na mužů rtech,
mé srdce puklo v bolestech.
Nechť — roh můj sem tam noci štká
6 prchni, nevíš, kdo jsem jál“? —
„Vyzdoben oř tvůj, tělo tvé
je divukrásné, mladistvél
Bůh pomoz mi, znám teď tvůj tajl
Tys čarodějka Loreleil““ —
„Znáš dobře mě! Zří z černavých
skal v Rýna hloub můj palác tich.
Je chladno již, je pozdě dnes.
Víc neopustiš tento lesl?
Eiehen
Novotná
Loreleil
Rýn
29
article
Pochopil.
Pochopil.
Z posmrtného vydání spisů A. P. čecho va
Přeložil Kamit Pakek
Dusné červnové ráno. Ve vzduchu vis
znoj, jímž sklání se list a země pokrývá se
korou. Cítiti je stesk po bouři. Chce se, aby
příroda zaplakala a dešťovou slzou zahnala
svůj stesk.
Bouřka patrně i přijde. Na západě se
modrá a chmuří jakýsi pruh. Dej bůh štěstí
Po krají lesa krade se malý, zavalitý mu-
žíček, vzrůstu tak za půldruha lokte, v ohrom-
ných šedivě skořicových botách a modrých
kalhotách s bílými proužky. Holinky bot sve-
zly se do polovice. Do nemožnosti obnošené,
záplatované kalhoty jako pytle visí u kolenou
a klátí se jako záhyby. Zamaštěný provázkový
pásek sklouzl s pasu na stehna a košile je vy-
kasaná až nahoru k lopatkám. V rukou mu-
žíček drží ručnici. Zarezavělá hlaveň dlouhá
s loket, s muškou, připomínající dobrý ševcov-
ský hřebík, je zasazen do bílé samodělné
pažby, vysoustruhované velmi dovedně z je-
dlového dřeva, s řezbami, pásky a květy. Ne-
být té pažby, ručníce ani by se nepodobala
ručnici, ba i s ní připomíná cosi středověké-
ho, nikoli nynějšího... Kohoutek, rzí skoři-
cový, je celý omotán provázky a nitěmi. Ze
všeho nejsměšnější je však bílý, lesknoucí se
nabíječ, právě uříznutý s vrby. Je syrový.
čerstvý a mnohem delší než hlaven.
A P
Holinka
30
article
Mužíček je bledý. Jeho šilhavá, zanícená
očka neklidně se dívají nahoru a po stranách.
Řiďounká, kozí bradka se chvěje jako hadr.
spolu se spodním pyskem. Kráčí ze široka.
nakláni tělo ku předu a zřejmě spěchá. Za ním
běží veliký hlídací pes s vyplazeným jazykem,
šedivým od prachu, hubený, jako psí kostra.
s pocuchanou srstí. Veliké chumáče staré, l-
nající srsti mu vísi na bocích a na ocase. Zad-
ni noha jest ovázána hadrem: patrně je ne-
mocná. Mužíček přes tu chvíli se obrací ke
svému průvodci:
„Táhni!“ volá na něj postrašně.
Hlídací pes uskakuje nazpět, ohlíží se a
postáv chvilku, pokračuje v pouti za svým
pánem.
Mužíček