ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 cceecd30-8f0a-11dd-b605-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 30 celkem · entity: person 43, place 2, work 2
1 masthead
9. února 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k č. 99.
3 masthead
Pařisk vyhrazen.
4 masthead
Strana 9.
5 title
OBSA:
6 article
Ypsilon Ludwig Otto: . . . . . Eichendorfí J.: . . . .- Čechov A. P.
Ludwig Otta Čechov A P
7 article Slepá bába.
Slepá bába. (Rodinné scényy
8 article
Bylo sychravé, mlhavé nedělní odpůldn Schyiovalo se ke čtvrté hodině. Po kryté pavlači nádvorního přístavku domu Susterova šourala se slepá babička šu- sterová. Vlastně se jmenovala Pavlásková, ale loto jeji pravé jméno dávno bylo zapomenut a všeobecně jí říkali Šusterová po zeti Šuste- rovi, který míval za ženu její dceru Anežku Stará paní uvykla tomu za všechna ta léta co žila po smrti dceřině u zetě, že by sna na vlastní jméno se nebyla ani ohlédla. Dům, firma, rodina a vše, co se zetěm souviselo. bylo tak plno jména Šusterova, že se konečně přilíplo i na babičku. V slepotě, která ji o let obestírala, bylo ji to lhostejné. Žila v domě zeťově jen proto, že měl syna — byl to sy z jediné její dcery — a krom toho jen svým ominkám do minulosti. Na starý ten život slo toho dosti. Neboť vetché té stařence, která viděla jen vnitřním zrakem, prodlužo- vala se všechna ta minulost do nekonečna Bylo nač vzpomínati. Skoro na samém konci nádvorní té pa- vlače byl mládenecký pokoj vnuka jejího, Ru- dolfa Šustery juniora. Dávno sice otec nalé- hal, aby se mladý Rudolf přestěhoval do pře- du, do pokoje hned vedle bytu otcova, s okny do ulice, avšak Rudolfek vždy se ubránil. Byl mu tak milý vzdálený ten pokojík, v něm obýval od dětství, a pověděl jednob taky ba- bičce, proč nechce bydleti vedle otce.
Pavlásková Šusterová Šust Stará Šusterův Šuster Rudolf Rudolfek
9 article
„Když jsem byl malý, vystrčil mne ote tam do zadu. Tenkráte spíše snad měl dbátio to, aby mne měl blízko sebe. Zatím jsem uvykl, babičko, a nehnu se. Připadám si tak mnohem samostatnějším, víš? Jsem už trochu přerostlý na kontrolu, kterou by otec stále nade mnou vykonával.“ Babička vždy pokyvovala hlavou, jakoby chápala, ale netvářila se právě tak, jakoby schvalovala. Chápala, jak chápati mohla. Byl sice pavlač nádvorní ve spojení s hlavnín schodištěm, ale blíže do pokoje mladého Ru- dolfa bylo od schodů zadních, vedoucíc vzhůru ze dvora. I bylo pochopitelno, že Ru- dolf raději vracíval se touto cestou domů zvláště když se někde pozdržel. Měl pro- středků dosti na občasné pitky s kamarády sobě rovnými, a pro pozdní jeho návraty by odlehlý pokojík nesmírně příhodný. Stalo se jistě hodně často, že otec v bytě svém do předu dávno již vyspával, když mladý pán teprv po zadních schodech k svému lůžku za- měřoval. Tak tomu rozuměla babička. Proto sice hlavou pokyvovala, ale vnukovi neschva- lovala. Do nedávna tak rozuměla. Ale ponenáhlu vyjasnily se jí i jiné příčiny, proč se vnuk to- lik zpěčoval přestěhovati se k otci. Vyčkala dnes, až si pospí její zeť po ne- dělním obědě a až odejde do kavárny, aby si s několika starými známými sehrál na kuleč níku. A potom chopila se svačiny, aby ji sa- ma donesla vnukovi do zadu.
10 article
Šourala se opatrně s táckem, aby kávy neulila, housku vedle nerozmočíla. Věděla na vlas, kolik je kroků ke dveřím Rudolfovým, krom toho naznačovala jí ozvěna v uzavřené té prostoře, že se již blíží na konec. Neviděla, za to však ostatní její smysly dlouhým cvi- kem byly zbystřeny. Viděla hmatem i sluchem. Stanula u dveří, naslouchala. Ze světníce ozývalo se chrupání Babička zaťukala na dvéře. „Rudolfel“ Teprv po třetím zaklepání ozval se hla rozespalého „Kdo jest?“ „Já, Rudolfe, bába — nesu svačínu.“ Sotva by byl mladý pán jinému otevřel Ale babíčku měl rád. A že byla slepá, měl kn taky jakousi posvátnou a skoro bojácnou úctu Byla mu v dětství náhradou za matku. A po- zději, kdy již se i jejímu vedení znenáhla vy- mykal, kdykoli na něj vyhaslé oči své upřela připadalo mu, že do něho vidí. Nemohl se to- mu pomyšlení ubrániti. Vzchopil se s pohovky, kroky zadusaly klíč zachrastil, dvéře se otevřely. „Proč pak sama — babičko?“ otázal se chápaje se tácku, aby jí ulehčil. Z jeho otázky zaznivalo skoro trochu nevolnosti. „A koho mám poslat, když nejdeš?“ od- povídala bába s lehkým pokáráním. „Holk je z domu — má neděli jen jednou za týden — a ty bys tu prospal celý den —— „Zdržel jsem se poněkud včera, vlastně skoro až do rána,“ řekl mladík, aby osprave- dlnil neobvyklý svůj nedělní spánek. „Ty n mne žalovat nebudeš.
Rudolfová Rudolf Holk
11 article
Babička pečlivě za sebou dovírala dvěře kráčela dále do světnice- „Nebudu, hochu, dobře počítáš. Je v do- mě mrzutosti dost i tak. Ještě aby bába ža- lovala. — Tak, postav si svačinu semhle na Babička ukázala právě na prázdné míst. ná stole. Potom zásupěla, jakoby do nozdei nabírala, a řekla: „Zavřel jsi příliš brzy okna. Schválně jsem je nechala ráno do kořán. Kdyby sem náho- dou vešel otec, strhl by novou mrzutost Vis, jak jsou mu voňavky odporné — — „Bože, babičko, ty máš čich!“ zasmál se mladík nějak nuceně. „Myslil jsem — — „Pořád jen myslíš, hochu. Konečné by. měl i pomýšlet, abys otce zbytečně nedráždíl Je mi ponenáhlu nesnesitelným, abych nad vámi stále dělala rychtáře. Je mi to trapné hochu. Jsem na to stará — a ty už taky nejs chlapec. „Tedy to řekni tatínkovi, babičko!“ zvo- lal Rudolí skoro vášnivě. „Ten ve mně stáie vídí jen chlapce — neřku-li kluka! Vždyť s mnou jinak nepromluvíl“ „Křivdíš mu, Rudolfe,“ řekla babičk vážně. „Tedy věz, že by v tobě velmi rád vi děl muže. Velmi rád, povídám. A rád by, vi- stůl.
Zavřel Bož Rudolf
12 article
„ děl, abys mu přivedl nevěstu do domu. Ted tě nemá za chlapce. Vždyť je ti čtyryadvace
Ted
13 article
Slepá bába Čtveračka. let. Lorelei Pochopi.
14 article
„Ale, babičko milá,“ bránil se vnuk jak v tísni, „v tom je tatínkovi věru těžko vyho- vět — a na to skutečně nemyslím, nemyslím. věřte mně. Na to mám času dostl Stařenka se vzpřímila, hluboké, vyhaslé zraky její upíraly se na vnuka, jakoby jei chtěly proniknouti až do nejhlubšího nitra. „Na to ty nemysliš! Na to máš času dost! Babička promluvila to hlasem, jenž s zachvíval. „Tedy věru spoléháš, že jsme tu d v slepí, tvůj otec a já. Ale tvá slepá bába ve vší lásce poví ti něco jiného, hochu milý. Obe- lháváš ji, když pravíš, že na to nemyslíš. Obe- lháváš, když tvrdíš, že máš času dostl“ „Babičko!“ zvolal Rudolf, jakoby by uražen. Výraz tváře bábiny zmírnil se, hlava jej sklonila se poněkud. „Co ti tu voní, hochu, není t voje vo- ňavka. „Babičko!“ ulekl se Rudolí. „Znám ji, neboť stejná vůně zavoněla k mně, když jsem se setkala poprvé — — já si tu vůni zapamatovala. Hlava babiččina skláněla se níže, jakoby slepé její oči nemohly hleděti v rozpačité zraky vnukovy. „Nemluvil jsi pravdu, když jsi řekl. že přišel domů až ráno. Tvoje dvéře otevřely s o hodině s půlnoci —- „Babičko!“ šeptl Rudolf. „Pospíšila jsem ráno, když jsi odešel abych ti sama ustlala. Máš aspoň na to pa- matovati, aby tě čeleď neroznesla. A tvoje podušky voněly silně tím, co tu posud cí- Babička sáhla do kapsy a hubené její prsty chvěly se, když podávala Rudolfoví ne- patrnou věc.
Rudolf Rudolit Pospíšil Ob
15 article
„To jsem našla pod pokryvkou, Rudolfe Sotva to nosiš, ale vim, kdo v domě nosí prá- vě takové. Vrať ji, hochu.“ Rudolí zahořel v tváři, když sahalp vlásničce, kterou mu babička podávala. „Dej pozor, hochu, je ovinuta vlasem, na- šla jsem ho na podušce. Snad víš, kdo má právě takové vlasy — — „Babičko!“ zaúpěl mladík. Chopil s svadlé ruky stařeniny a políbil ji. „Vidíš, vidíš, hochu,“ mluvila babičk spíše chlácholivě než káravě, „co vše vidí slepá bába, třeba jsi říkal, že na to nemyslíš Proč bys nemyslil? — Ale pak máš jít k otci a máš mu říci: tatínku, myslím na to ve dne v noci, a přivedl bych ti nevěstu, jen se ne- pozastavuj nad tím, že skoro nic nemá. Tin víc máš ty a stačí to pro nás pro všechny. — A teď mi slib. Rudolfe, že sis j i přivedl včera naposled a že juž sečkáš, až ji budeš moci k sobě přivést za dne — ale pak to bude už tam do předu. A neotálej, hochu. Domakal by se přece konečně taky otec, třeba že je sle- pější než já, a nevím, jak by odpověděl, kdyby věděl, o čem ještě neví.“ „Kdybych jenom neměl tolik obavy z te chvíle, z rozmluvy s ním, z jeho prchli vosti ... Babička potřásala hlavou, sáhla vnukov na rameno a pronesla tiše: „Oč je srdnatější ona, hochu, když se nebála přicházetí a pomeškávati u tebe, tak- řka nad hlavami svých rodičů. — Ale svač káva ti stydne. — A pak, až se odhodlaáš k otci, budu já při tom. Neboj se ničeho. Rudolí popadl babičku za obě suché - jak tykadla jemné ruce a střídavě je celoval Y psilon. tím — —
Rudolf Rudolit
16 article Čtveračka.
Čtveračka. Z románu Otty Ludwiga „Die Heiteretci K stému výročí básníkova narození 12. února. Kovář, krejčí a tkadlec seděli v hostino konečně skoro sami, a jejich rozhovor tak vázl, že nevěděli, jsouce v sebe pohříženi, ani sami jak. K jejich probuzení bylo zapotřebí takového hlasu, který se ozval právě přede dveřmi. A tento hlas zněl tak plně a hluboce z hrudi, že svěšené hlavy se vzchopily témě ulekaně. „Tady máte, paní Dotko, muže,“ pravila venku Čtveračka. „Je nejlepší, nekouří, ne- pije kořalky, a když ho již nebudete chtit, po- třebujete mu jen ukousnouti hlavu. „K tomu, je dobrý,“ bylo slyšeti smáti hostinskou; „a proto ho dostávám. Kdyby byl k ženění, jistě bych ho nedostala. „Vdávala jste se asi kdysi ráda, protože ještě stále tak ráda mluvíte o vdávání. „Ano,“ pravila hostinská, „ale když bych se byla nejraději vdávala, tu jsem o tom nej- méně mluvila. Tak tomu je u děvčat a žen- ských, co svět stojí. „To říkáte vy. Každý myslí, že jak jemu bylo, musí být také ostatním. „A já míním, že jak každý mysli, tak to také je. „Ale není to přece tak. A jsou-li takové musíte tedy říkati: všecky jsou takové? Pro mne a za mne říkejte si: je dost takových. T jsou takové, které samy ničeho nesvedou. Kdo to musi udělat, tu nejsem proti tomu, ale ja bych toho neudělala, i kdybych tisíckrát mu- sila. Protože jsou teď děvčata ještě slabší a hloupější než samotní mužští.“ „Proto ne. Mužští se přece také žení Kdyby si každá holka chtěla vzít silnějšího obratnějšího, s kým se pak mají oženiti? „Pro mne třeba s langensalzskou ku kačkou. Co mi na nich záleží? Mužští si na- mlouvají, aby měli blázna, a holky, protože jsou samy blázni. Dejte mi místo tlachání ra- ději čtvrtku piva.
Ott Kovář Dotko die Heiteretec
17 article
„Mužští a holkyl jako bys sama nebyi děvče! Nebo co jsi tedy?“ „Já jsem já. — A já se nikdy neprovdám a nechci se nikdy provdati, i kdybyste mi ně- koho na podnose přinesli a byl to třeba prine. A jestli ještě slovem špetnete, vím, odkud jsem přišla. Na živobytí vydělám si sama, třeba jsem chudá holka. Jsem silná dost. a chytná dost, a nikoho nepotřebují, a tak to je a te to je hotovol“ Při tom se otevřely dvéře, a vešla nej- dříve dívka, všecka v obličeji zrudlá, za n stařena, smějící se tak hlasitě, že se celá její postava otřásala smíchem. Mužové ve svět- nici dávali na jevo, že mají chut pokračovati v rozmluvě, které naslouchali. Dívka opřel se o konec jednoho stolu. Krejčí vyhlédl si příležitost ku provedení smělé myšlenky, kte- rá se v něm zrodila dnes ráno. Vyhrnovala v zlosti příliš lákavě rty. Kolem nich a až d plných tváří ustoupila zlatohnědá barva je- jího obličeje. Dívka měla tak pružné maso, ž každý prchavý pohyb vyvolál takové bílé otisky, které, jakmile tlak ustal, ustoupily tím temnějšímu zbarvení. Celé děvče neustále bledlo a zase se červenalo silou. Krejčísi myslil: že se Čtveračka může smáti pouhýma očima, líbí se mu nejvíce; nyní zdál se mu její vzdorný výraz ještě krásnější, a její tak di- voké a plaché oči líbily se mu ještě více, než když se smály. Opatrně a bezhlesně počal se k ni su- nouti, sedě na desce stolu, od něhož byla od- vrácena, vždy blíž a blíž. Až bude seděti za ni, pak stačí jen zavolati. Až k němu obrát uleknutě a ničeho netušíc obličej, plán se zdaří.
Krejčí
18 article
Kovář díval se, jak se zdálo, naprostoji- nam než na krejčího. Držel dýmku zcela blíz- ko před očíma, které šelmovstvím stály tak šikmo, že Čtveračce připadal jako číhající ko- cour. Občas přece jím trhl namáhavě potlačo- vaný smích. Tkadlec však, který z toho všeho nic ne- pozoroval, chrchlal a prskal mezitím: „Ba. tak silné jsou ženské a tak chytré jsou žen- ské! A přece k pořádné práci musí příložiti ruku mužský. Klátí-li ženská rukama, myslí. že pracuje, a jede-li jí jázyk, dominívá se, že přemýšlí. Ach jo! lehtají podlahu koštětem. že se musí smát, a třikrát běží po schodech na půdu, má-li hrst soli přijíti z moučnice do hrnce. Dívka mlčela, jako kárané dítě, jak ně- kdo by se domníval, kdyby jí občas nebylo trhalo tak podivně kolem plných rtě. Ještě smyk, a krejčí seděl u cíle. Již citi na straně, k ni obrácené, teplo divčina těla mráz přeběhl mu po zádech, a tiché dýchán stávalo se mu vždy nesnadnější. Ještě se ne- směla dívka ohlédnouti. Proto vpadí kovář- aby mu pomohl: „Cože? Vsázím se, že Dorla. kdyby se pracovalo jazykem, zastane dva mužské. „Jste ovšem silnější,“ pravilo děvče ani ne s poloviční smělostí, jako jindy. „Vy za- stanete hned všecky ženské najednou.“ Již několikrát přejela, jakoby mechanick, dlaní po stole, což krejčího pokaždé nemálo znepokojilo. Nyní právě tak mechanickya stále ještě s odvráceným obličejem shodila celého chlapíka, na oko tak neúmyslně, jak odstřižek sukna, který shodíme v zamyšlen se stolu, nepozorujíce ani, co děláme. Všichni se smáli a dívali se na krejčího. který tak neočekávaně posazen na podlahu. jak se zdálo, se rozpomínal, jak se tam dostal. Čtveračka tvářila se, ohlédnuvši se n okamžik na krejčího, ještě udiveněji než sám krejčí.
Kovář Tkadlec Dorla
19 article
Kovář se smál, až mu slzy vstoupily do očí, avšak zároveň se zlobil a přísahal si, že si nedá pokoje, dokud nepomstí krejčíhoa všechny mužské na dívce nějakým velkým taškářstvím. Bylo v tom trochu závisti a žár- livosti. Vydati někoho tak potměšile posmě- chu, považoval za svůj revír, a Čtveračka byl v něm pytlačkou, která musí býti potrestána. Byl však skoro v nejistotě; dívka by jiste prozrazovala více radosti, kdyby byla zamý- šlela vysmáti se krejčímu. Naopak vypadalo to jako s níčím nesmí- šený tón rozmrzelosti, když pravila „Pro mne mluvte si, co chcete. Jen kdybych měla trakai z bláta. Když tolik tři hodiny pršelo, je venku rozblácené hlíny, jakoby měla být vařena zá- mecká věž, a bylo k tomu zapotřebí udělati hrnec. Kovář zastřihal ušima. Jakže? Naskytal se tu sama od sebe kýžená příležitost, po- trestati jednou vzpupnost? Ple ještě naději nedůvěřoval. „Ba,“ pravil. „Dorla nám chce něco na- mluviti, aby se nám mohla vysmáti, uvěříme-l „Vám se to směje,“ odvětila Čtveračka. „Musím domů a já s trakařem nevyjedu. Její hlas se chvěl při posledních slovech krejčí považoval to za potlačovaný pláč; čím nesmělejší byla dívka, tím výše vztyčoval se krejčí. „Myslím,“ pravil kovář a jeho oči stavěl, se stále šikměji, „myslím, že Dorla je dosti chytrá a dovede si to udělati sama. Když je tak chytra, jistě nenaloží více než můž uvézti, a když dovede si všechno udělati sa- ma, jistě uveze, co naložila. „Kdyby se počasí bylo nezměnilo,““ pra- vila Čtveračka. „Kdo může za počasí?
Kovář Ple
20 article
„No ovšeml počasí,“ kašlal vítězošlavně tkadlec. „to je biblický kozel všech ženských Hromel Kdyby tím nebylo vinno počasí, tu b zůstaly všechny překrmené svině zdravé, tu by byla Halabala nejlepší plečkou, a všecko. co dělaji, bylo by dobré, a Přílišbrzy a Příliš- pozdě byli by nejlepší zahradníci. I ba, kdyby se všecko samo dělalo, žádná by nepřišla na to, že je pouhá ženština — „Něco jinél je mužský,“ přišil na to zá- platu krejčí a jeho zaťatá pěst pravila: „Ja jsem mužský!“ Kovář chtěl mluviti, ale tkadlec nedal již ve svém kašlání přerušiti: „Takový tv si myslí: raději si zlámu nohy, než bych šla dvakrát, a všecko, co vidím najednou očíma. mohu také udělat najednou rukama. Proto stojí již v Písmě, že je křehká nádoba, a že muž má býti její pánem, a proč? protože žena je jenom žena, kdežto muž je muž. „Ba,“ pravila Čtveračka, „kdybych si to tak bývala dovedla vyložit. Ale proto zú- stane můj trakař tam, kde je. Kovář nemohl stále ještě přijíti ke slovu; ikadlec cítil, že se šám musí mírníti, a kdo vi. co by byl ještě kašlal, kdyby do toho nebyl vjel krejčí: „A kde má zůstati po právu spravedlnosti! Neboť stane se jí jednou zcel zaslouženě, bude-li musit skládat a my sej ještě k tomu vysmějeme. Kovář, který vesloval již dlouho chlá- cholivě oběma rukama, domohl se konečně slova, vpadnuv krejčímu do řeči, tkalci do kašlání: „Ale Dorla,“ pravil soucitně, „nemůže přece vlastně za to neštěstí, že se narodil pouze děvčetem. A opět stojí v Písmě, že sil- nější má se slabšího ujímati. Ale — „Zadarmo nic!“ promluvil do toho tka- dlec
Halabala Kovář
21 article
„Odprosit musí!“ krejčí. „Ano, za to,“ pokračoval kovář, „co před chvíli povídala o mužských. Je mně ji líto. ale nemohu si pomoci. „Ano,“ pravila Čtveračka, „a kdybychto udělala, pak bych si musila pomoci zase je sama a ještě byste se mi vysmáli? Pak anot ale napřed toho neudělám: to vám říkám hned. Krejčí o celou hlavu větší, než vlastn byl, planul netrpělivostí, chtěje vyvézti je- diným trhnutím trakař a tím ukázati Čtveračce. co to je muž. Žasl sám nad sebou a považova se za schopna, provésti nejohromnější čin. Také tkadlec nemohl děle seděti samou ne- trpělivostí a plival si již do rukou. Kovář byl by rád vyssál triumí stéblem slámy. Kdo vi. vběhne-li jim Čtveračka ještě jednou tak do rukou! Nesmějí ji tak rychle a shovivavě pu- Poněvadž však nemohla se přece, ačkoliv ji samé, jak se zdálo, tolik záleželo na tom. aby se mužští pokusili o její trakař, přemoci aby prosila, byť jen ze žertu, povstal konečně kovář, a průvod, veden divkou, dal se na po- chod. Varování hospodské vyznělo na plano. Zvláštní pohyb, jímž Čtveračka točila - rukou popruhem, tváříc se při tom co nej- bezelstněji, připominal jí podobné vrtění oca- sem u kočky, hotovící se k náhlému, neočeká- vanému skoku. Jelikož mužové neslyšeli aj samotné při pomyšlení na kočku napadlo, aby se poohlédla po pečeni v komoře, přenechala zaslepence Čtveračce, nepokoušejíc se děle zadržeti je.
Kovář
22 article
Venku se zatím zdvíhl větřík, který po- zdravil z průjezdu vystupující téměř podzim- ním chladem a střásl na ně se stromů, stojících podél silnice, malou pršku. „A kde je ten kousek trakaře?“ tázals kovář, rozhlížeje se. Čtveračka šla napřed, by skryla své smě- jíci se oči: neboť měsíc rozléval denni jas. šla k velké kalužině, a v ní vězel trakař. Kolo bylo zabořeno v měkké půdě pouze po špice. Bílý šat zakrýval náklad. Ten zaujíma tak neočekávaně nepatrné místo, že krejčímu bylo téměř lito, že se to tak snadno odbude. „Práce pro krejčího,“ pravil kovář To krejčího skoro rozzlobilo. „Kovář nebo krejčí,“ pravil a odhodil roz- díl pohybem ruky, jenž ukazoval, jak nepa- trný jest to rozdil. „Muž je muž; a kdyby to nebylo pro slabého ženského tvora, bylo by to na mého učedníka jako nic.“ Ale ač vstoupil s pohledem tak pohrda- vým mezí držadla, stalo se to přece jen s roz- hodnutím napnouti veškeru sílu. Neboť trakař měl vylétnouti z bláta lehce jako pták. A jistě by se to bylo stalo, kdyby se byl krejčí vzpří- mil tak energicky, jako se sehnul. Ale on se vůbec nevzpřímil, alespoň ne s trakařem. Ač- koliv se vynořoval hned tím, hned oním rame- nem, hned oběma zároveň, ačkoliv posouval popruh hned nahoru, hned dolů, trakař ne- letěl, stál jako do země zarostlý. Zuře, vysko- čil konečně do výše sám krejčí. „Podvod!“ křičel. „Podvod! Vím, co člověk zmůže. Ale hospodská nadarmo nemluvila. Tady je nalo- ženo něco neobyčejného.
23 article
Čtveračka se smála: „Ano, šest krejčíků.“ Tkadlec se však styděl z hloubi duše pře celým mužským rodem, že pustil krejčího prv- ního. Zlostně ho odstrčil od trakaře a sebe k němu přistrčil. Nyní naplivne si do rukou. ale ne jako krejčí, ale jako muž. Nyní chop se držadel, až dlouhé prsty zbledly: nyní s shýbá, jakoby chtěl vyrvati ze země její jádro nyní se řítí na trakař, jako rozzuřený slon nyní — ano, nyní leží nosem na nákladě a ko- leny v kaluži. Trakař vězel v blátě tak pevně. jako dříve. „Aby do toho tisíc hromů!“ klel teďl i tka dlec, zdvihaje se a stíraje si bláto s kolen „Krejčí má pravdu. Lež a klam. Čertovská holka, tys naložila ještě něco kromě nákladu. Podvod to je, podvod!“ „Ano, ovšem,“ pravila Čtveračka, „jenon že je podveden ten, kdo se spolehne na ta- kového siláka, jako jste vy.
Tkadlec
25 article
Krejčí a tkadlec kleli a napravovali ruce a nohy, kovář se však smál tak strašně že Čtveračka na něho nesměla pohlédnouti chtěla-li zůstati vážná. „Čertova holka!“ myslil si. „Měl bych mít vlastně rád za tenhle žert, ačkoliv m zkazila hlavni zábavu, totiž zábavu, kterou bych měl s ní. Ale rozhodně jí toho nedaruji- Tkalci a krejčímu se dobře stalo; proč jsou takovi marcipánoví panáci? Ale teď tomu udělám konec, neboť jí potom samou zpup- ností ani domek nestačí. S touto myšlenkou přistoupil kovář k tra- kaři, kterému neprokázal, jakožto zástupce celého mužského rodu tolik úcty, aby pře ním vyňal z úst dýmku. Do rukou plivl si jen tak mimochodem, jakoby jen proto, aby ne- opomenul starý zvyk. Ale brzy byl zdvořilejší Po prvním marném zabrání plivl zcela vážně. Při druhém vypadla mu dýmka sama od sebe z úst. Po třetím byl zlostnější než krejčí tkadlec. Nebyl naprosto zlý; ale měl povahu mio- ha jínak úplně hodných lidí. Ti si trepí z kaž- dého šašky a jsou obyčejně úžasně nedůtkliví udělá-li to někdo jiný jim. K tomu ještě při- spívalo to, že mu krejčí a tkadlec vraceli s úroky jeho dřívější škodolibost. „Zdvihnout se dá,“ křičel konečně, „alet zatracené zboží nevyveze z bláta ani čer.
čertův holka
26 article
Ale té čarodějnicí tadyhle ukážeme, co to je, dělat si z mužů blázny! Ať si to balamutí ně- koho jiného; to nezmůže ani divoký Frici sám ďábel by byl ten, kdo by dovezl tak naložený trakař z Zainhammeru až sem. „Ovšem, kdyby byl ďábel mužský,“ odvě- tila Čtveračka, zdvihajíc popruh, který kovář hodil ze zlosti na zemi. „Ale on to dělá ovšem tak jako všichni mužští. Uvažovati, jakéje muž jinačí stvoření, nežli taková ubohá, slab ženská, to dovedou; ale vyjeti takové ubohé ženské s trakařem z bláta — ovšem kdyby se to dalo udělat jazykem! Jsem jen ráda, že železný prut není švýcarský sýr, neboť by mi ho býval mistr probodl svým špičatým no- sem. A chcete-li poslati něco paní kovářce. nebo chce-li si sednouti ještě mistr krejčí. toho bych tak zrovna ještě uvezla; mohl by si sednouti na provaz: ale musí to být rychle. Nemám již mnoho času nazbyt.“ Ohlédla se po krejčíkovi, jakoby to my- slila se sednutím vážně. Pak si přehodila klidně popruh, zavěsila držadla do smyček, a vyzdvíhla, byť s námahou, trakař z bláta. „Doma musím mít respekt!“ zavolala na- zpět. A s veselým smíchem jela pak po silnici tak rychle, že muži stáli dosud jako zkame- nělí, když zmizela za nejbližším rohem.
Fric
27 article
Děvče se ovšem zastavilo již za tímto nejbližším rohem, by si odpočinulo od ne- smírné únavy, ale ne dříve, dokud se opatrně neohlédlo, nesledují-li je muži. Viděla je, jak se vracejí pomalu do hospody, a nyní teprve oddala se jásání, jehož hlasité vybuchnutí podařilo se jí dosud potlačiti jen s nejkrajněj- ším úsilím. Byla by se vrhla jak dlouhá tak široká do trávy u cesty, kdyby na ní nebyla ještě od deště voda. Schoulila se, protože neviděla nikde jinde místečka k odpočinku a smíchu. na bobek a objala oběma rukama kolena. A čím více bolely ji napiaté svaly, smíchem otřásané, tím bouřněji se musila smát. Vtiskla obličej do zástěry, vstrčila cípek její do úst; ale nejosvědčenější prostředky ne- pomáhaly; musila nechat záchvat smíchu vy- bouřit. Jak se jí rozedmulo srdce pocitem síly a samostatnosti! Bylo jí, jakoby si odnesla ví- tězství nade všemi muži na světě. Ani s nej- šťastnějším by teď neměnila. Ale to by také jistě ani jindy neudělala. Neboť nikomu ne- mohlo býti ve vlastní kůži blaženěji, než Čtveračce; vmýšleti se do cizí kůže, ji nena- padlo. Tak hrála v ní každá žilka silou, každá myšlenka hrdostí. Brzy se jí tělo zotavilo a přirozená ne- tečnost zdraví uvedla toto vnitřní pohnutí na pravou míru, takže při další jizdě rychlejší dech nerušil již statného, stejnoměrného kro-
28 article Lorelei.
Lorelei. Napsal Jo,e von Eiehen dortí. Přeložil Oldřich Novotný „Je chladno již, je pozdě dnes. proč projíždíš tak sama les? Les tmavý, sama bloudíš jím. v dál. paní má, tě provodinm. „Je klam a lest na mužů rtech, mé srdce puklo v bolestech. Nechť — roh můj sem tam noci štká 6 prchni, nevíš, kdo jsem jál“? — „Vyzdoben oř tvůj, tělo tvé je divukrásné, mladistvél Bůh pomoz mi, znám teď tvůj tajl Tys čarodějka Loreleil““ — „Znáš dobře mě! Zří z černavých skal v Rýna hloub můj palác tich. Je chladno již, je pozdě dnes. Víc neopustiš tento lesl?
Eiehen Novotná Loreleil Rýn
29 article Pochopil.
Pochopil. Z posmrtného vydání spisů A. P. čecho va Přeložil Kamit Pakek Dusné červnové ráno. Ve vzduchu vis znoj, jímž sklání se list a země pokrývá se korou. Cítiti je stesk po bouři. Chce se, aby příroda zaplakala a dešťovou slzou zahnala svůj stesk. Bouřka patrně i přijde. Na západě se modrá a chmuří jakýsi pruh. Dej bůh štěstí Po krají lesa krade se malý, zavalitý mu- žíček, vzrůstu tak za půldruha lokte, v ohrom- ných šedivě skořicových botách a modrých kalhotách s bílými proužky. Holinky bot sve- zly se do polovice. Do nemožnosti obnošené, záplatované kalhoty jako pytle visí u kolenou a klátí se jako záhyby. Zamaštěný provázkový pásek sklouzl s pasu na stehna a košile je vy- kasaná až nahoru k lopatkám. V rukou mu- žíček drží ručnici. Zarezavělá hlaveň dlouhá s loket, s muškou, připomínající dobrý ševcov- ský hřebík, je zasazen do bílé samodělné pažby, vysoustruhované velmi dovedně z je- dlového dřeva, s řezbami, pásky a květy. Ne- být té pažby, ručníce ani by se nepodobala ručnici, ba i s ní připomíná cosi středověké- ho, nikoli nynějšího... Kohoutek, rzí skoři- cový, je celý omotán provázky a nitěmi. Ze všeho nejsměšnější je však bílý, lesknoucí se nabíječ, právě uříznutý s vrby. Je syrový. čerstvý a mnohem delší než hlaven.
A P Holinka
30 article
Mužíček je bledý. Jeho šilhavá, zanícená očka neklidně se dívají nahoru a po stranách. Řiďounká, kozí bradka se chvěje jako hadr. spolu se spodním pyskem. Kráčí ze široka. nakláni tělo ku předu a zřejmě spěchá. Za ním běží veliký hlídací pes s vyplazeným jazykem, šedivým od prachu, hubený, jako psí kostra. s pocuchanou srstí. Veliké chumáče staré, l- nající srsti mu vísi na bocích a na ocase. Zad- ni noha jest ovázána hadrem: patrně je ne- mocná. Mužíček přes tu chvíli se obrací ke svému průvodci: „Táhni!“ volá na něj postrašně. Hlídací pes uskakuje nazpět, ohlíží se a postáv chvilku, pokračuje v pouti za svým pánem.
Mužíček