1
masthead
12. října 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 280.
3
masthead
Patisk vyhražen.
5
article
OBSAH:
Ypšilon: . . . . . Zmařený úklad.
Jan Fr. Hruška: Z třetího sta Chodských
bájek.
Vladimír Sis: . Dáblova smrt.
Z poesie N. A Někrasova.
M. Gorkij:. . . . Karp Ivanovič Bukojemov.
Jan František
Hruška
Vladimíra Sisa
Dáblův
Někrasov
M Gorkij
Bukojemov
7
article
Konečně jsem jednoho dne do té krčmy
Konečně jsem jednoho dne do té krčmy
zapadl.
Stála na silnici ku Praze — dnes je to ši-
roká třída vysokých a v podnikatelském smy-
slu nádherných domů třípatrových, čtyřpatro-
vých. Ale tehda potroušeny tu byly jednotlivé
úzké domky, mnohdy jen chajdy nevábnéh
zevnějšku. Ještě hodný kus cesty odtud byle
do Volšan a hodný kus cesty zpátky do Prahy
Kdo se vracel z nedělní vycházky, sotva se
tu zastavíl. Spěchal, aby raděj byl už v Praze
Končina nebyla příliš lákavá a neměla dobrou
pověst. Kdysi nedaleko tu i vražda byla spá-
chána.
Kdykoli jsem šel mimo, vždy mne cosi
nutkalo, abych tam vlezl. Nevábila tak sama
krčma, jež vypadala jako stvořená za brloh
pochybných lidí. Ale snad právě proto vzbu-
zovala zvědavost. Hlavně však to byl zjev
krčmářův, jenž přitahoval. Stával před vraty
s aksamitovou, vyšívanou čepičkou na hlavě.
a pozdravoval vlídně a dobrácky všechny
mimojdoucí. Známé i neznámé. Byl otylý, slo-
žitý, a vypadal jak vtělené zdraví.
A tak tedy sychravé neděle podzimní.
vraceje se z vycházky dříve než jindy, ne-
odolal jsem jeho pozdravu a vstoupil jsem
Sedělo tam jen několik starochů, patrně z nej-
bližšího okolí. Seděli téměř beze hnuti, dý-
mali, trousili skoupá slova. Úhledná krčmá-
řova dcerka obsluhovala, pokud si kdo přál
Ale staroši — jak se zdálo — seděli při jedn
sklenici snad celého půldne. Mdlá tekutin
bez pěny a bez perličky vypadala již velm
zvětrale.
V kamnech, jež se podobala spíše staro-
dávné venkovské peci, hořel oheň. A to byle
za sychravého toho podvečera velmi příjemné
Krčmář vešel za mnou do šenkovny, used
opodál a díval se na mne tázavě. Jakoby chtě
zapřísti hovor. Ale ježto se mu nedostalo po
bídky, mlčel a taky jen kouřil.
Praha
8
article
Staroši vytráceli se jeden po druhém, a
jsem zbyl sám. Děvče usedlo ke kamnům
pletlo nebo háčkovalo cosí.
Dlouho netrvala ta samota. Pojednou do
stí hřmotně vstoupili dva lidé, chasníci nějac
neurčitého povolání.
„Nějaké sklo, hospodo!“ houkl starš
z nich, asi třicetiletý.
A zamířil do kouta proti mně. Mladší h
následoval poslušně jako pobočník.
Pověsili klobouky, svrchníky, hole, do-
padli tšžee na lavici, jež se táhla podél zdi
Hledě na ně skrz prsty levice, o niž jsem se
opíral, pozoroval jsem, že mne starší proni-
kavě prohlíži. Ale poněvadž jsem hlavy nepo-
vznesl, dřepl si bezstarostně a kapesníkem
horlivě otíral rozpálenou, zpocenou tvář. Cč
jeho byly jako zavodněny, dýchání slyšitelné
Nemohl jsem býti na omylu. Tito noví hosté
již kdesi statně popíjeli, a teď vracejíce se
k domovu zarazili ještě na posilněnou. Nebyl
tváří škaredých, ale výraz obou odpuzoval
zvláště staršího.
Děvče u kamen vzchopilo se, aby jim při-
neslo piva. Krčmář setrval na židli a pomžou-
rával po. příchozích. Ale tak nenápadně
jakoby si jich ani nevšímal.
Starší chasník přiklonil hlavu k mladšímu
a řekl tlumeně, skoro šeptem:
„Že mu zavařím! To se neptej! Odstůně
si to a bude na mne do smrti pamatovat, ku-
jón stará, šedivál“
Pravím, že šeptal, ale slyšel jsem každo
slovo jasně a srozumitelně, ač seděli v opač-
ném koutě. To tím, že šenkovna byla klenuté
a měla tajemnou akustiku, jakou takové stav-
by mivají.
Slova mužova nasvědčovala, že pokračujo
v hovoru již dříve započatém.
Krčmář
9
article
„Já mu nebyl vhod za zetěl“ vrčel chas-
ník. „Slyšíš, Tondo — já mu nebyl vhodl Jako
bych byl vypad z hnízda na borovici! Mě taky
donosila počestná matka! — Pro koho ji scho-
vává, princeznu? Tři leta jsem se mu tam
dřel za všivých devět zlatek. A jen k vůli ni.
Jak jsem tam příšel, hned jsem měl na žábu
oko, a když teď dorostla, jdu tedy a říkámo
ni. A co mi na to on, starý pazdera? (Ted
mluvil chasník posměšně, ošklebně, napodobě
onoho, o němž byla řeč.) „Nezlobte se. Vencl.
ale já s dcerou nespěchám, dobře může být
ještě dva, tři roky doma. Je outlá, ať zesílí
A vy jste mí pro ni trochu krutý.“ — Já mu
sem krutý, plesnivci! No do bavlnky ji neza-
vinu! Dělat by musela! A poslouchat taky! To
víš, mně se hned ruka utrhne... 1
Čím dál odpornější byla jeho tvář, jak sá
lala zlobou.
Krčmářova dcerku přinesla dvě sklenice.
postavila je před hosty a postála, jakoby če-
kala dalších rozkazů. Zda by snad něco jedli
Venel podíval se na ni nevrle a řek
hrubě:
„Tak si sedla zas tam ke kamnům. Aneb
si šla do kuchyně. Až budem potřebovat, za-
voláme sil“
Děvče vytřeštilo na nezdvořáka zraky
otočilo se, vyšlo ze šenkovny. Podíval jsem s
v tom okamžiku na krčmáře. Vyšichlo mu
z očí, škublo mu kolem rtů. Ale hned pevněi
stiskl špíčku dýmky a tvářil se, jakoby neby
slyšel. Oči jeho vyslaly jen bodnutí směrem
ke chvastounu.
Ten pozdvihl sklenici proti světlu, dvěma
prsty levice otřel ji, na povrchu zamženou
přiřukl mladšímu, div pohár neroztřískl,a
zvolal:
„Pí. Tondol To víš, platit nebudeš — pl
tím já.“
A napil se neomaleně.
Napil se taky mladší hodně z hluboka
když bylo zadarmo, jako pravý příživník,
postaviv sklenici otázal se.
Tonda
Ted
Vencl
Krčmářův
Venlo
10
article
„A konec? Dočísta konec je?
„To se rozumi, že konec. Povídám k ně
mu: to je vaše poslední slovo? — A on mi na
te: Zatím poslední, Vencl. Dělejte své a holku
mi nechte. — Však mu ji nespolknu! Ale hnee
jsem dal výpověď a od včerejška jsem facín
A teď mu zavařím, že do smrti nezapomene.
„Můžeš ty na něj?
„Jestli můžu?“
Teď už Vencl nešeptal. Mstivost přemá-
hala všechnu obezřelost, alkohol víc a více
rozpoutával jazyk.
„Jestli můžu? — Kdybych nemoh já, tal
nikdo. Přišel mu z vojny syn, trochu marod —
no, sotva chodí — hned mu starý zavolal dok-
tora. Přišel doktor, a že to jsou plíce, a kde
že si to mladý uhnal. A teď starý spustil, osr
dokořán, a pohuboval si, vzal to od kaprál.
nahoru. Ale to zapomněl, že neposlouchá jen
doktor, ale třeba taky jiný — a to jsem já se-
děl pod oknem, oštipoval jsem tam, a něco
mě trkne, já vytáhnu tužku a notes a všecko
si píšu, slovo za slovem — a teď ho mám v
hrsti. Udám ho! Sedět budel Já ti dám: „jste
mi pro holku krutý'! To se ví, cukrář nejsem.“
Vencl sáhl do záprsí, vytáhl ošumělou
varhánkovou tobolku, z tobolky několik líst-
ků modravého, čtverečkovaného papíru, pa-
trně výtržek z nějakého starého notýsku.
„Tuhle to je, Tondo, koukej. Jak hovořil
ani písmenko nechybí. — Ale teď jedna věe
Tondo. Má-li být utopen, musí být aspoň dva
svědci — jisté je jisté. Já to slyšel — a ty
děláš tam vedle. Vyběhls tam na dvůr, kejval
jsem na tebe, ale tys mi nerozuměl a nepři-
šels. Ale tys tam moh být, rozumíš, a tedy
isi tam byl, rozumíš mně?
„Ale neslyšel jsem nic, Venco,“ namít
mladší.
Vencl
Venca
11
article
„Matějí, to vím,“ utrhl se starší. „Proto
jsem psal. Přečteš si to. Dvakrát si to přečteš.
abys pamatoval, a pak, až dojde na výslech.
povíš to tak, jak to tu je. — Vždycky jsem
ti půjčil, Tondo, a půjčím zas, až budeš potře-
bovat, a poplatil jsem, když tys neměl, a za-
poplatím. To víš, kamaráde, já šesták nesvě
tím, ani zlatku, a co je moje, jakoby bylo tvo-
je. Až se mne hlavatí zeptají, kdo to ještě sly-
šel, řeknu já: Tonda Novotnej, pracuje vedle
a stál u mne, zapaloval si doutníka. Vidíš, jak
já pamatuju, jak co bylo. Ty sis opravdu ten-
krát zapaloval doutníka, snad ani sám nevíš.
A okno je dva metry nad hlavou, všecko jst
moh slyšet — a slyšel jsi. Pošlou pro tebe,
a ty dosvědčíš. — Dosvědčíš?
„Dosvědčím,“ přikývl Tonda.
„A tuhle si to přečti!“ povelel Venel.
Rozevřel na stole zbytek notýsku, udeřil n
listky pěstí a přisouvl je ke kamarádu. „To je
panečku vzácné lejstro! člověk ani neví, jal
se kdy co hodí.“
V tom okamžíku, kdyby na ničemu byla
klenba spadla a na kaši jej rozdrtila, nebyi
bych ho za mák politoval. Krčmář vyňal dým-
ku z úst a hlučně odplil. Ale hned zase stisk
Pysky.
Než Tonda sáhl po papíře, zazněl venku
na silnici táhlý, pronikavý, zlověstný zvuk.
Hasíčská trubka! — Podruhé a blíže již zaje-
četo kovové „hó-řií!“ a zároveň ozval se ra-
chot těžkého vozu. Vyhlédl jsem oknem, čer-
nou tmou šlehaly plameny blížících se po-
chodní. Kopyta pádicích koní deptala tvrdou
Tonda
Novotný
Krčmář
Venlo
12
article
„Ježíš Marjá, Tondo, hoří!“ vykřikl osno
vatel pomsty a vzchopiv se vyběhl ze šen-
kovny. Tonda chvátal za ním.
Osaměli jsme v šenkovně s krčmářem
Tu se krčmář zdvihl, podíval se na mne dlou-
hým pohledem a kráčel ke stolu, od něhož
byli vyběhli oba kamarádi. Ještě mrskl očima
ke dveřím, chopil se zlopověstných zápisků
odmítnutého ženicha, smačkal je v hrsti, spě-
chal ke kamnům, otevřel dvířka, vhodil sma-
čkaný papír do ohně, přirazil dvířka a vrátil
se zas na svou židli. Vše se událo v okamžení.
beze slova. A již tu seděl krčmář, jakoby se
byl ani nepohnul.
Ale již taky vraceli se oba kumpáni, když
divoká jízda hasičská v dálce mízela.
První pohled Venclův padl na stůl
Prázdno.
„Tondó,“ zvolal dobrodruh, uleknuv s
„Vzais to ssebou?
„Co pák? Ten papír? Nevzal. Ani s
nedotk.“
Vencl obrátil se ke krčmáři.
„Kam se to podělo?
„Co, pane?
„Ty lístky — —
„Zdá se mi všechno, že jste měl nějaký
papír v ruce, když jste běžel ven. Ba ano, že
měl. Docela jistě. V tom leknutí jste to as
pustil z ruky.“
Vencl už vyběh na silnici. Ale hneds
vrá til.
Marjá
Tonda
Venclův
Vencl
13
article
„Nic tam nevidím — pokud se z oke
svíti — —
„Může být, že to vítr vzal, pane, a někam
dál zanesl. Pamatujte si, pane, když takhle
prudce jedou hasiči, vždycky se udělá vítr.
Jděte dále po stopě, snad najdete.
„Jak pak najdu, je tam tma jako v ža
ludku. Můžete mně půjčit nějakou lucernu?
„I požádejte si tam v kuchyni, rozsvít-
vám ji. Ale vezmete-li ji ssebou, tedy mi tu
nechále zlatku zálohou. Vrátím vám ji, až lu-
cernu přinesete.
Řekl to vida, že oba hosté se oblékají.
Zaplatil Vencl dvě sklenice píva, položil
na stůl zlatku zálohou, a s kamarádem i lu-
cernou vydal se z krčmy do temné noci, hle-
dat své kriminální zápisky.
Nedočkal jsem se jejich návratu, vydal
jsem se ku Praze. Když jsem odcházel, popad
mne krčmář a tiskna mi ruku pronášel:
Jsou to na světě darebáci, pane! Ale za-
plať Pánbůh, tomuhle holomkovi jsme to zha-
lili. Ano, takového zetě — ale na šibenicil —
Teď hledá. Ale co tu v peci shořelo, do smrt
na silnici nenajde. S Pánembohem.“
Ypsilon.
Vencl
Praha
15
article
Z třetího sta Chodských
bájek.
Z třetího sta Chodských
bájek.
Napsal Jan Fr. Hruška.
Jan František
Hruška
16
article
Mravenci a mravkolví.
Mravenci a mravkolví.
Mladý mravenec, jda po pastvě, potkal
podál mraveniště starého, který zděšeně po-
spíchal proti němu a z daleka již jej vracel
Mladý postál okamžik, ale pak chtěl na sta-
rém honem zvěděti, co jej tak poděsilo.
„Mravkolvi, naši největší nepřátelé, usa-
dili se tamto blízko naší osady.“ vysvětlova
starý. „Jen aby nikdo z našich se nepouště
v tu stranu, sice neopatrný krok zaplatí ži-
votem.
Mladý mravenec byl pln síly a kuráže.
nelekal se, naopak naléhal na starého, aby mu
aspoň zpovzdáli tyto hrozné nepřátele, jichž
dosud neznal, ukázal a něco mu o nich po-
věděl. Starý nechtěl; na velké prosby teprv
dal si říci, ale mladý musil slíbiti, že se ne-
vydá v nebezpečenství dále, než kam jej starý
pusti. Mravenec starý kráčel napřed. Postu-
poval zvolna a často se zastavoval i ohlížel
mladému bylo to až divno; nevidělť nikde
stopy po nepříteli žádném. Najednou mrave-
nec starý vylezl na povýšený kámen a když
mladý vyběhl tam za ním, ukazoval mu
tvrdé lesní půdě na pokraji lesa pěkně vyhla-
zené důlky mezi špendličím, vysypané dro-
bounkým písečkem.
„Tam, vece starý, v každém tom důlk
na dně ukryt číhá ukrutný náš nepříte
mravkolev. Je několikrát větší nás, obluda ne-
hybná, sotva lézti dovede, ale kusadla má
strašná; jimi dovede i písek metati za kořistí
Běda, kdo by z nás se dostal jednomu důlku
na okraj.
17
article
Mladý mravenec poslouchal, poslouchal
Ale když viděl kolem všecko v tichu a klidu.
nechtěl těm hrůzám věřiti.
„Přesvědčím se,“ projelo mu odvážlivě mla-
dou hlavou. Zkušený starý hned mu viděl
očích tu odvážlivost; bránil, prosil, zdržoval
mladého odvážlivce, ale marně. Ten honem
s kamene a nejkratší cestou k nejbližšímu
důlku. Starý nechtě musil za ním. Což kdyby
mu chybilo a bylo by třeba pomoci? A sotva
domyslil, již vidí, jak se pod mladým druhem
drobný písek od kraje sype a on padá — už
i zákeřník mravkolev obláčky prachu po ko-
řisti jistě metá. Starý mravenec chce mladé-
mu pomoci, vrhá se za ním, ale pozdě vidí, že
mladý mrštnými údy přenesl se bez úrazu
přes důlek, kdežto on staroch v okamžieu
octl se jako v kleštích v kusadlech mravka-
Mladý vida, co zavinil, zoufale kvap
zpět, namáhá se, pomáhá, leč marno všechno.
Krvelačná larva ukryta jsouc v zemi v bez
pečí, kořisti nevydá.
„6, bratře, umíráš!“ lká mladý zděše
„za mou mladou zvůli hyneš, jak blud svůj na-
pravím?“
Starý, svíjeje se v bolestech, trhaně mluv
poslední svá slova: „Chraň sebe, prchni —
proti úkladům marna odvaha i síla. — —-
A radou starších víckrát nezhrdej! — — -
Za bratry, bude-li třeba, jako já za tebe,s
obětuil
lva.
Stará
18
article
Mladý pavouk.
Mladý pavouk.
Mladý pavouk domácí, vyhledav si pro
obydlí přihodné ústraní v rohu mezi oknem
a stěnou, dal se chutě do práce. Předl a tkal
pilně, a že bylo právě podmračno — to pa-
vouci při tkaní nejradějí — tkal a tkal, až
byla do večera hotova siť právě jako plachta.
Byl však též unaven; proto zalezl si do
pozadí pavučiny a spal a neprobudil se, až
ráno slunce svítilo.
Tu milý pavouk sotva otevřel osmero
svých očí, všecek užasl: dílo jeho v slunečním
jasu před ním všecko samé zlato a stříbroa
drahé kamení duhových bareví
I zmocnila se pavouka pýcha a z pýchy
samolibost tak jej oslepila, až i sám věřil, že
všecka ta nádhera jest jeho vlastní dílo.
Slunce však znenáhla vystupovalo výše.
osušovalo při tom rosné krůpěje, jež za noč-
ního chladu uvázly na pavoučí přízi a aj, zlate
a stříbra vůčihledě ubývalo, ubývalo — ko-
nečně, když se octl kout s pavoukem ve slí-
nu, viděl, že dílo jeho není než vetchá pa-
vučina.
19
article
Ostružník a choroše.
Starý buk kubicář vyvrácen byv vichřicí.
padl k ostruží, jež rostlo na kamenitém plánu
opodál. Byl stařec věkovitý, těla statného a
jak tu nyní ležel na světle, kůra plná rozsedlin
i plesnivých lišejníků a cizopasné choroše jako
hodné čepice seděly si hustě po kmeni.
Jeden z ostružníků vida to tak, zakýval
si při větru hlavou a dí opovržlivě: „Uj, jaký
život, násilný, takto bujeti a týti z cizí síly
Oč poctivější jako my tuhle prolamovati se ka-
mením.)
Tu zapraskalo v kůře buku, pohnul se
choroš největší a šeptá jako z hrobu: „Ne ná-
silí — my hubice konáme v přírodě obětavé
milosrdí! Ne ze síly cizí, ale z choroby stáří
my žijeme, aby chřadnutí velikánů bylo kratší.
Hle, vůkol kmeny silné, schopné života —
jich my rušivým zubem ani se nedotkneme ..
Jen stáří, choré stáří samo na nás čeká. Zde
viz věčný zákon přírody! My přijdeme, po-
sloužíme, umírání zkrátíme a pak — hyneme
zvolna hyneme samy.
20
title
Dáblova smrt.
Dáblův
21
article
Napsal Vladimír Sis
Napsal Vladimír Sis
Na táhlém návrší za vsí Sinekli, odkudž
v šedé dálce mlhavě bylo viděti nevysoké
pásmo čataldžské, vroubované redutami
pevnůstkami, rozestaveny byly dvě baterie
rychlopalné, pod jejichž ochranou měla pod-
niknouti pěchota útok na přední zákopy pev-
nůstky Mahmudie.
Jedna baterie mlčela. Mužstvo bylo vět-
šinou pobito a děla zpřevrácená v hlubokých
jamách, vyrytých obrovskými granáty, dole-
tujícími odkudsi s Mramorového moře.
Druhá baterie, ukrytá v maskovaných
zákopech, nebyla vydána tolik nepřátelské-
mu ohni. Velel jí starý ohněstrůjce Miko Ka-
radžijev, nemluvný, přísný poddůstojník, je-
muž dýmem a prachem zčernala líce k nepo-
znání. Chraptivým hlasem dával rozkazy dělo-
střelcům, obraceje se občas o radu na poru-
číka, jenž ležel s přeraženou nohou několik
jen kroků za ním.
Miko střílel ze svého oblíbeného Dábla
Měl rád to dělo a staral se o ně jako o dítě
Po boji musil být vždy Dábel první vyčištěn
ale také i první pozdravoval nepřítele.
— Já a Dábel! My také společně buď ze-
mřeme nebo se oba vrátíme domů šťastně —
říkával a něžně hladil vyleštěnou hlaveň.
Granáty turecké počínaly dopadati blíže
v pravidelné linii, postupující ustavičně ku
předu.
— že nás ti ďáblově vypátrají a pobij
jako naše sousedy.
— Už je dopad jen dvacet kroků vzdálen
— Abychom couvli a změnili posice?
— Bodejť! A co pěchota? Tu necháme n
holičkách? Co vy myslíte, pane poručíku?
Poručík sýkl bolestí a zašeptal:
— Vytrvatl
Už stříkala prsť dělostřelcům do očí.
— Fi! Do úst mně to vlítlo.
— Což do ústí Vyplivneš zase. Ale do
hlavy nebo do břicha a pak už spolkneš a na-
táhneš se pod dělo bez posledního pomazání
Něco za něco. My jim totéž děláme.
Vladimíra Sisa
Mika
Granát
22
article
Vybuchl granát a rozletivší se střepiny
zalily několik vojáků. Pak druhý, třetí a dvě
děla byla zničena.
— Pane poručíku, co ted?
— Ještě chvilku, Miko. Kde je pěchota?
— Požene už asi na nůž.
— Tak jen vytrvejte.
— Dám vás odněst, pane poručíku.
Ne. Nevzdálím se od baterie.
— Nevzdálím se ni já od Dábla. Na! A ted
to pošli Turkům. Tak! Nové granáty dopa-
daly, zabíjely a ničily.
Pane poručíkul
Zle je? A pěchota?
— Zdá se, že už přední řady zaujaly dva
zákopy
— Pak couvneme.
— Já odjedu s Dáblem poslední.
Vojáci přivedli spínající se koně, zapřáhli
naložili poručíka a ostatní raněné a odjížděli
Dábel, Miko a čtyři dělostřelci zůstali ještě
chvíli.
— Tak. A teď myl Pěchota nás už ne
potřebuje, můžeme nazpět.
Přivedli dva páry koní. Miko sám za-
přáhal.
Vybuchl granát a přední pár zabil.
— Chytneme za loukotě a s jedním pá-
rem to odtáhneme. Navaž postraňky. Pře-
trhly se.
Výbuchy lekaly koně, vzduch se otřásal
vojáci padali. Zůstal Miko sám. Oči měl hrů-
zou vytřeštěné. žíly na spáncích mu naběhly
jako by prasknouti chtěly
— Nedej, bože, abych tu zůstal s Dáblen
sámí
Uchopil koně u uzdy.
— S pomocí boží!
Zatmělo se mu v očích, něco blýsklo, za-
hřmělo. Jedno kolo bylo rozbito. Dělo se na-
klonilo na bok.
Němý bolem, zoufalý a beznadějný klek
a objal nakloněný hlaveň Dábla, jehož jícer
zaryl se do země.
— Už tu zůstaneme, Dáble, už tu oba za
hyneme.
A přitiskl rozprýskané rty k teplé hlavni
a políbil ji dlouze v klidném očekávání smrti
Vybuchl opět granát a zahalil je oba mra
kem prachu i dýmu. Dábel těžce převalil se
na zohavený trup Mikův.
Nové granáty hnaly se přes ně, ale on
leželi němi a mrtvi. Zakrvácené, rozdrásané
ruce objímaly zaprášenou hlaveň Dábla.
Mika
Turek
Dábel
Dáblen
Mikův
23
article
ZpoesieN. A. Někrasova.
ZpoesieN. A. Někrasova.
Kdys dávno — tebou zavržený
já břchy těmito jsem šel,
že zdál se život bez vší ceny.
jen skok — do vln jsem pohlíželí
Mně vstříc se mile zajasněly.
Na svahu pokraje jsem stoup' —
leč záměr náhle zmařil smělý
můj pohled v temnící se hloubl
Sem pozděj' — v štěstí, lásky květu
my chodívali nejednou,
že odvrhla, dík zněl s tvých retů
v hlubinu vodní bezednou.
A dnes, po mnohém hořkém roku,
— zas tebou zapomněn a sám.
s ubitou duší v volném kroku
k těch běchů bloudím končinám.
Zas myšlenka: „nač žit?“ se budí —
zas svahu stojím v pokraji,
lee vlny bázeň vešlou k hrudi,
a v tůň svou vábí, lákají..
Přel. Jos. P elíš ek.
A Někrasov
24
article
Karp Ivanovič Buko-
Karp Ivanovič Buko-
jemov.
Napsal M. Gorkij. Přel. E. Adámek.
Do dusného soumraku vězeňské cely
vpadá kalnými skly okenními sluneční pa
prsek, opírající se o špinavou podlahu, Buko-
jemov leží na pryčnách tváří vzhůru, dívá se
jak ve zlatě paprsku krouží tiše prach, líně
poletují mouchy, a přemýšlí snad o střelhbit
poletujících vlaštovkách a ostřížích v blankyt-
ném bezednu nebeském ...
Machin a Šišov sedí na bobku vedle star
ce a mlčky hrají v šachy, vyrobené ze střídky
černého chleba, kdežto Chromý sedí u okna
spravuje si košili a zpívá si polohlasně
huhňavě:
„Proseděla den bez práce,
o své jmění přišla v krátce . .
Do taktu ke své jednotvárné písničce
tiše poklepává o podlahu těžkou a hrubou dře-
věnou nohou, která mu nahražuje levou nohu
uříznutou u kolena.
„Nemůžeš to hrát, Machine!“ povídá Bu
kojemov s opovržením. „Táhni na levo, ši
šovel“
„Já vím.“ odpovídá šišov chraptivým hla-
sem, nakláněje se nad šachy.
„Milý bije, když má hlad.
nasyť ho, a půjde spat . . .“. —
táhne Chromý smutně svou píseň.
„Fuj!“ odplivuje si Bukojemov. Piseň ho
už omrzela; řeže nepříjemně do uší jako skří-
pění pily.
Stařec nepřátelsky se obrací stranou ke
Chromému a mlčky se mu dívá do tváře —
bledé, čisté, oválného tvaru. Nevelká, široká
bradka spolu s dlouhými vlasy tmavé barvy
činí Chromého podobným mladému duchovní-
mu. Jeho černé oči hledí na všecko soustře-
děně a klidně, on sám hovoří málo a téměi
nikdy se nesměje, ani neusmívá. Poslán na
Sibiř k doživotnímu vyhnanství pro žhářství,
třikrát již odešel s místa vyhnanství da
Ruska.
M Gorkij
E Adámek
Chromá
Bukojemov
Chromý
Buka
Sibiř
Rusko
Karp Ivanovič Buka
25
article
Podruhé došel pouze do Permi, vstoupil
tam do služby jako železniční strážník a klid-
ně sloužil déle než půl roku. Ale jednou za
noci přišli na stanici zloději, praštili ho há-
zecí kulí, Chromý se svalil a jak tak ležel ve
mdlobách, namrzla mu noha. V nemocnici při-
šli na to, že jest uprchlik, přídělali mu dřevě-
nou nohu na místě uříznuté a vrátili ho do vy-
hnanství.
Chromý odešel do Ruska znova, teď ho
chytili už v Kaluze.
Mnoho světa změřil tento člověk, mnoho
asi viděl i slyšel, ale — nenašel na světě pisně,
která by mu byla příjemnější, než tate nudná
sloka:
„Nechala bych já jeho.
ale nemám nikoho
Z celé jeho nevelké, pěkné postavy dýchá
zatvrzelá umíněnost a v jeho očích nepohnutě
zastydl jakýsi chladný lesk. Bukojemovu stává
se nudným dívati se na něj, staříkovi zmrzí sa
také, aby mu překážel ve zpěvu, odvrací po-
malu hlavu, zahledí se do stropu a propoví
skrze zuby:
„Ale je tu s vámi nudně, proklatci...“
Silný, ruměnný krasavec Machin usilovně
svraštil čelo, zakousl se do spodního rtu,a
neodvraceje hnědých očí od šachů, neohraba-
nými, horečnými pohyby ruky mlčky je posu-
nuje po čtvercích, nakreslených na pryčně.
šišov hraje opatrně, dlouho přemýšlí nad kaž-
dým tahem, silně si tře lysinu, pohybuje zrza-
vými brvami, a když udělá tah, zasupí s uleh-
čením a důstojně si hladí ryšavou, zcuchanou
bradu. Je tlustý, okrouhlý, a tvář má také tlu-
stou, červenou .
„Oba špatně hrajete!“ prohlašuje rozhod-
ně Bukojemov a nepospíchaje, kroutí si ci-
garetu.
Chromá
Machin
Rusko
Kaluga
26
article
„Domů bych se navrátila,
nevím. — kde jsem se zrodila!“ —
tichounce prozpěvuje Chromý.
„A ten tu pořád kňučí jako hladový pes
na řetěze,“ povídá Bukojemov, zachmuřeně
pohybuje svými šedivými brvami.
Nikdo mu neodpovídá.
Na chodbě ozývá se — zmatený hluk ..
blíží se stále více ke dveřím cely. To starosta
roznáší almužnu — koláče, precliky, vejce.
Kdosi tam písklavě nadává a je slyšetí
chraptivý hlas
„Jedna, dva, tři...
„Ty! Kam to strkáš ruku? Je ti toho
málo, dobytku?“
„Dej mu přes tlamu,“ radí čísi hustý, plný
bas.
Bukojemov kouří, dívá se ostrýma, chlad-
nýma očkama na konec cigarety, a jeho hra-
natá, jakoby železná tvář je temná a nehybná.
Šedivé a modravé proužky dýmu se klikata
vinou v šedivé bradě, sklouzají na hlavu, splý-
vají s hrubými vlasy sivé barvy — stařec je
celý šedivý a tmavý jako veliký balvan skály.
Je mu již přes padesát let. Ale má ještě vše-
cky zuby zdravé, vlasy husté, pohyby silné,
hlas pevný a jasný. švihácky nosí svůj šedivý
oblek a okovy ho netísní: chvástá se dokonce
obratností, s jakou je nosí, a při chůzí mu
zvoní jaksi zvlášť nehlučně, krátce a lehce.
Je solidní, má rád čistotu, pořádek, je v něm
mnoho stařecké krásy a pocitu vlastní důstoj-
nosti.
Podle svých slov byl poprvé odsouzen
k nucené práci v dolech na dvacet šest let
pro dvojí vraždu a loupež. S cesty uprchla
přes tři leta se zabýval rozbojnictvím; byl
chycen a odsouzen na Sachalin doživotně. Od-
byv si tam devět let, znova utekl a znova se
zabýval „svým řemeslem“ téměř pět roků.
Chromá
Bukojemov
Sachalin
27
article
Chytili ho podruhé, ale v Sibiří se „vyměnil“,
asi rok prožil v Tobolské gubernii jako osad-
ník, potom přišel do Ruska, a teď — po celé
řadě vražd a loupeží — znova se vracel na
Sachalin, kde ho čekala dožívotní nucená prá-
ce a knuta..
„Chromý! Jdi, přijmí almužnu,“ povídá
mu tonem staršího.
Chromý pozdvihne hlavu, podívá se na
něj, položí košili na okenní rám a kráčí ke
dveřím, houpaje se s boku na bok. Tupě na-
ráži jeho dřevěná noha o podlahu a vlasy na
hlavě se třesou.
„Hotovo!“ vzkříkne šišov spokojeným
hlasem a mne si boubelaté ruce, porostlé čer-
venými chloupky. Machin se provinile usmívá.
opatrně sbírá šachové figurky a vysokým te-
norem, který se nehodí k jeho silné, štíhlé po-
stavě a ke kučeravým vlasům, černým jakou
negra, povídá Šišovu:
„Ty strašně dlouho přemýšlíš... ale co-
pak já přemýšlím? Já táhnu vždycky hned. ..
„Hlupáku!“ pronese krátce Bukojemov.
„Ale jste vy mi pěkní lidé ... jeden má dře-
věnou nohu a druhý — palici ...
šišov těžce slézá s pryčny na podlahua
chechtá se tučným smíchem. Jeho obšírný ži-
vot se protivně kolébá, a mhouří svoje máslo-
vitá očka jako sytý kocour. Okovy na jeho
krátkých nohou těžce zvoní, zaplétají se,
překážejí mu; je celý jakýsi rozepiatý a mokrý,
jakoby tál v dusném vzduchu. Zdá se, že kdy-
by jím silně zatřásli, celý se rozvalí a rozplyne
po podlaze jako kyselo.
Bukojemov pečlivě uhasí cigaretu, podívá
se na Šišova, a jeho tenké, suché rty se složí
v opovržlivý úsměšek.
Chromá
Šišův
Sibiř
Rusko
Sachalin