ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 c7ade680-8f19-11dd-aa26-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
Chunky — 27 celkem · entity: person 46, place 13, org 1
1 masthead
12. října 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 280.
3 masthead
Patisk vyhražen.
4 masthead
Strana 19.
5 article
OBSAH: Ypšilon: . . . . . Zmařený úklad. Jan Fr. Hruška: Z třetího sta Chodských bájek. Vladimír Sis: . Dáblova smrt. Z poesie N. A Někrasova. M. Gorkij:. . . . Karp Ivanovič Bukojemov.
Jan František Hruška Vladimíra Sisa Dáblův Někrasov M Gorkij Bukojemov
6 title
Zmařený úklad.
7 article Konečně jsem jednoho dne do té krčmy
Konečně jsem jednoho dne do té krčmy zapadl. Stála na silnici ku Praze — dnes je to ši- roká třída vysokých a v podnikatelském smy- slu nádherných domů třípatrových, čtyřpatro- vých. Ale tehda potroušeny tu byly jednotlivé úzké domky, mnohdy jen chajdy nevábnéh zevnějšku. Ještě hodný kus cesty odtud byle do Volšan a hodný kus cesty zpátky do Prahy Kdo se vracel z nedělní vycházky, sotva se tu zastavíl. Spěchal, aby raděj byl už v Praze Končina nebyla příliš lákavá a neměla dobrou pověst. Kdysi nedaleko tu i vražda byla spá- chána. Kdykoli jsem šel mimo, vždy mne cosi nutkalo, abych tam vlezl. Nevábila tak sama krčma, jež vypadala jako stvořená za brloh pochybných lidí. Ale snad právě proto vzbu- zovala zvědavost. Hlavně však to byl zjev krčmářův, jenž přitahoval. Stával před vraty s aksamitovou, vyšívanou čepičkou na hlavě. a pozdravoval vlídně a dobrácky všechny mimojdoucí. Známé i neznámé. Byl otylý, slo- žitý, a vypadal jak vtělené zdraví. A tak tedy sychravé neděle podzimní. vraceje se z vycházky dříve než jindy, ne- odolal jsem jeho pozdravu a vstoupil jsem Sedělo tam jen několik starochů, patrně z nej- bližšího okolí. Seděli téměř beze hnuti, dý- mali, trousili skoupá slova. Úhledná krčmá- řova dcerka obsluhovala, pokud si kdo přál Ale staroši — jak se zdálo — seděli při jedn sklenici snad celého půldne. Mdlá tekutin bez pěny a bez perličky vypadala již velm zvětrale. V kamnech, jež se podobala spíše staro- dávné venkovské peci, hořel oheň. A to byle za sychravého toho podvečera velmi příjemné Krčmář vešel za mnou do šenkovny, used opodál a díval se na mne tázavě. Jakoby chtě zapřísti hovor. Ale ježto se mu nedostalo po bídky, mlčel a taky jen kouřil.
Praha
8 article
Staroši vytráceli se jeden po druhém, a jsem zbyl sám. Děvče usedlo ke kamnům pletlo nebo háčkovalo cosí. Dlouho netrvala ta samota. Pojednou do stí hřmotně vstoupili dva lidé, chasníci nějac neurčitého povolání. „Nějaké sklo, hospodo!“ houkl starš z nich, asi třicetiletý. A zamířil do kouta proti mně. Mladší h následoval poslušně jako pobočník. Pověsili klobouky, svrchníky, hole, do- padli tšžee na lavici, jež se táhla podél zdi Hledě na ně skrz prsty levice, o niž jsem se opíral, pozoroval jsem, že mne starší proni- kavě prohlíži. Ale poněvadž jsem hlavy nepo- vznesl, dřepl si bezstarostně a kapesníkem horlivě otíral rozpálenou, zpocenou tvář. Cč jeho byly jako zavodněny, dýchání slyšitelné Nemohl jsem býti na omylu. Tito noví hosté již kdesi statně popíjeli, a teď vracejíce se k domovu zarazili ještě na posilněnou. Nebyl tváří škaredých, ale výraz obou odpuzoval zvláště staršího. Děvče u kamen vzchopilo se, aby jim při- neslo piva. Krčmář setrval na židli a pomžou- rával po. příchozích. Ale tak nenápadně jakoby si jich ani nevšímal. Starší chasník přiklonil hlavu k mladšímu a řekl tlumeně, skoro šeptem: „Že mu zavařím! To se neptej! Odstůně si to a bude na mne do smrti pamatovat, ku- jón stará, šedivál“ Pravím, že šeptal, ale slyšel jsem každo slovo jasně a srozumitelně, ač seděli v opač- ném koutě. To tím, že šenkovna byla klenuté a měla tajemnou akustiku, jakou takové stav- by mivají. Slova mužova nasvědčovala, že pokračujo v hovoru již dříve započatém.
Krčmář
9 article
„Já mu nebyl vhod za zetěl“ vrčel chas- ník. „Slyšíš, Tondo — já mu nebyl vhodl Jako bych byl vypad z hnízda na borovici! Mě taky donosila počestná matka! — Pro koho ji scho- vává, princeznu? Tři leta jsem se mu tam dřel za všivých devět zlatek. A jen k vůli ni. Jak jsem tam příšel, hned jsem měl na žábu oko, a když teď dorostla, jdu tedy a říkámo ni. A co mi na to on, starý pazdera? (Ted mluvil chasník posměšně, ošklebně, napodobě onoho, o němž byla řeč.) „Nezlobte se. Vencl. ale já s dcerou nespěchám, dobře může být ještě dva, tři roky doma. Je outlá, ať zesílí A vy jste mí pro ni trochu krutý.“ — Já mu sem krutý, plesnivci! No do bavlnky ji neza- vinu! Dělat by musela! A poslouchat taky! To víš, mně se hned ruka utrhne... 1 Čím dál odpornější byla jeho tvář, jak sá lala zlobou. Krčmářova dcerku přinesla dvě sklenice. postavila je před hosty a postála, jakoby če- kala dalších rozkazů. Zda by snad něco jedli Venel podíval se na ni nevrle a řek hrubě: „Tak si sedla zas tam ke kamnům. Aneb si šla do kuchyně. Až budem potřebovat, za- voláme sil“ Děvče vytřeštilo na nezdvořáka zraky otočilo se, vyšlo ze šenkovny. Podíval jsem s v tom okamžiku na krčmáře. Vyšichlo mu z očí, škublo mu kolem rtů. Ale hned pevněi stiskl špíčku dýmky a tvářil se, jakoby neby slyšel. Oči jeho vyslaly jen bodnutí směrem ke chvastounu. Ten pozdvihl sklenici proti světlu, dvěma prsty levice otřel ji, na povrchu zamženou přiřukl mladšímu, div pohár neroztřískl,a zvolal: „Pí. Tondol To víš, platit nebudeš — pl tím já.“ A napil se neomaleně. Napil se taky mladší hodně z hluboka když bylo zadarmo, jako pravý příživník, postaviv sklenici otázal se.
Tonda Ted Vencl Krčmářův Venlo
10 article
„A konec? Dočísta konec je? „To se rozumi, že konec. Povídám k ně mu: to je vaše poslední slovo? — A on mi na te: Zatím poslední, Vencl. Dělejte své a holku mi nechte. — Však mu ji nespolknu! Ale hnee jsem dal výpověď a od včerejška jsem facín A teď mu zavařím, že do smrti nezapomene. „Můžeš ty na něj? „Jestli můžu?“ Teď už Vencl nešeptal. Mstivost přemá- hala všechnu obezřelost, alkohol víc a více rozpoutával jazyk. „Jestli můžu? — Kdybych nemoh já, tal nikdo. Přišel mu z vojny syn, trochu marod — no, sotva chodí — hned mu starý zavolal dok- tora. Přišel doktor, a že to jsou plíce, a kde že si to mladý uhnal. A teď starý spustil, osr dokořán, a pohuboval si, vzal to od kaprál. nahoru. Ale to zapomněl, že neposlouchá jen doktor, ale třeba taky jiný — a to jsem já se- děl pod oknem, oštipoval jsem tam, a něco mě trkne, já vytáhnu tužku a notes a všecko si píšu, slovo za slovem — a teď ho mám v hrsti. Udám ho! Sedět budel Já ti dám: „jste mi pro holku krutý'! To se ví, cukrář nejsem.“ Vencl sáhl do záprsí, vytáhl ošumělou varhánkovou tobolku, z tobolky několik líst- ků modravého, čtverečkovaného papíru, pa- trně výtržek z nějakého starého notýsku. „Tuhle to je, Tondo, koukej. Jak hovořil ani písmenko nechybí. — Ale teď jedna věe Tondo. Má-li být utopen, musí být aspoň dva svědci — jisté je jisté. Já to slyšel — a ty děláš tam vedle. Vyběhls tam na dvůr, kejval jsem na tebe, ale tys mi nerozuměl a nepři- šels. Ale tys tam moh být, rozumíš, a tedy isi tam byl, rozumíš mně? „Ale neslyšel jsem nic, Venco,“ namít mladší.
Vencl Venca
11 article
„Matějí, to vím,“ utrhl se starší. „Proto jsem psal. Přečteš si to. Dvakrát si to přečteš. abys pamatoval, a pak, až dojde na výslech. povíš to tak, jak to tu je. — Vždycky jsem ti půjčil, Tondo, a půjčím zas, až budeš potře- bovat, a poplatil jsem, když tys neměl, a za- poplatím. To víš, kamaráde, já šesták nesvě tím, ani zlatku, a co je moje, jakoby bylo tvo- je. Až se mne hlavatí zeptají, kdo to ještě sly- šel, řeknu já: Tonda Novotnej, pracuje vedle a stál u mne, zapaloval si doutníka. Vidíš, jak já pamatuju, jak co bylo. Ty sis opravdu ten- krát zapaloval doutníka, snad ani sám nevíš. A okno je dva metry nad hlavou, všecko jst moh slyšet — a slyšel jsi. Pošlou pro tebe, a ty dosvědčíš. — Dosvědčíš? „Dosvědčím,“ přikývl Tonda. „A tuhle si to přečti!“ povelel Venel. Rozevřel na stole zbytek notýsku, udeřil n listky pěstí a přisouvl je ke kamarádu. „To je panečku vzácné lejstro! člověk ani neví, jal se kdy co hodí.“ V tom okamžíku, kdyby na ničemu byla klenba spadla a na kaši jej rozdrtila, nebyi bych ho za mák politoval. Krčmář vyňal dým- ku z úst a hlučně odplil. Ale hned zase stisk Pysky. Než Tonda sáhl po papíře, zazněl venku na silnici táhlý, pronikavý, zlověstný zvuk. Hasíčská trubka! — Podruhé a blíže již zaje- četo kovové „hó-řií!“ a zároveň ozval se ra- chot těžkého vozu. Vyhlédl jsem oknem, čer- nou tmou šlehaly plameny blížících se po- chodní. Kopyta pádicích koní deptala tvrdou
Tonda Novotný Krčmář Venlo
12 article
„Ježíš Marjá, Tondo, hoří!“ vykřikl osno vatel pomsty a vzchopiv se vyběhl ze šen- kovny. Tonda chvátal za ním. Osaměli jsme v šenkovně s krčmářem Tu se krčmář zdvihl, podíval se na mne dlou- hým pohledem a kráčel ke stolu, od něhož byli vyběhli oba kamarádi. Ještě mrskl očima ke dveřím, chopil se zlopověstných zápisků odmítnutého ženicha, smačkal je v hrsti, spě- chal ke kamnům, otevřel dvířka, vhodil sma- čkaný papír do ohně, přirazil dvířka a vrátil se zas na svou židli. Vše se událo v okamžení. beze slova. A již tu seděl krčmář, jakoby se byl ani nepohnul. Ale již taky vraceli se oba kumpáni, když divoká jízda hasičská v dálce mízela. První pohled Venclův padl na stůl Prázdno. „Tondó,“ zvolal dobrodruh, uleknuv s „Vzais to ssebou? „Co pák? Ten papír? Nevzal. Ani s nedotk.“ Vencl obrátil se ke krčmáři. „Kam se to podělo? „Co, pane? „Ty lístky — — „Zdá se mi všechno, že jste měl nějaký papír v ruce, když jste běžel ven. Ba ano, že měl. Docela jistě. V tom leknutí jste to as pustil z ruky.“ Vencl už vyběh na silnici. Ale hneds vrá til.
Marjá Tonda Venclův Vencl
13 article
„Nic tam nevidím — pokud se z oke svíti — — „Může být, že to vítr vzal, pane, a někam dál zanesl. Pamatujte si, pane, když takhle prudce jedou hasiči, vždycky se udělá vítr. Jděte dále po stopě, snad najdete. „Jak pak najdu, je tam tma jako v ža ludku. Můžete mně půjčit nějakou lucernu? „I požádejte si tam v kuchyni, rozsvít- vám ji. Ale vezmete-li ji ssebou, tedy mi tu nechále zlatku zálohou. Vrátím vám ji, až lu- cernu přinesete. Řekl to vida, že oba hosté se oblékají. Zaplatil Vencl dvě sklenice píva, položil na stůl zlatku zálohou, a s kamarádem i lu- cernou vydal se z krčmy do temné noci, hle- dat své kriminální zápisky. Nedočkal jsem se jejich návratu, vydal jsem se ku Praze. Když jsem odcházel, popad mne krčmář a tiskna mi ruku pronášel: Jsou to na světě darebáci, pane! Ale za- plať Pánbůh, tomuhle holomkovi jsme to zha- lili. Ano, takového zetě — ale na šibenicil — Teď hledá. Ale co tu v peci shořelo, do smrt na silnici nenajde. S Pánembohem.“ Ypsilon.
Vencl Praha
15 article Z třetího sta Chodských bájek.
Z třetího sta Chodských bájek. Napsal Jan Fr. Hruška.
Jan František Hruška
16 article Mravenci a mravkolví.
Mravenci a mravkolví. Mladý mravenec, jda po pastvě, potkal podál mraveniště starého, který zděšeně po- spíchal proti němu a z daleka již jej vracel Mladý postál okamžik, ale pak chtěl na sta- rém honem zvěděti, co jej tak poděsilo. „Mravkolvi, naši největší nepřátelé, usa- dili se tamto blízko naší osady.“ vysvětlova starý. „Jen aby nikdo z našich se nepouště v tu stranu, sice neopatrný krok zaplatí ži- votem. Mladý mravenec byl pln síly a kuráže. nelekal se, naopak naléhal na starého, aby mu aspoň zpovzdáli tyto hrozné nepřátele, jichž dosud neznal, ukázal a něco mu o nich po- věděl. Starý nechtěl; na velké prosby teprv dal si říci, ale mladý musil slíbiti, že se ne- vydá v nebezpečenství dále, než kam jej starý pusti. Mravenec starý kráčel napřed. Postu- poval zvolna a často se zastavoval i ohlížel mladému bylo to až divno; nevidělť nikde stopy po nepříteli žádném. Najednou mrave- nec starý vylezl na povýšený kámen a když mladý vyběhl tam za ním, ukazoval mu tvrdé lesní půdě na pokraji lesa pěkně vyhla- zené důlky mezi špendličím, vysypané dro- bounkým písečkem. „Tam, vece starý, v každém tom důlk na dně ukryt číhá ukrutný náš nepříte mravkolev. Je několikrát větší nás, obluda ne- hybná, sotva lézti dovede, ale kusadla má strašná; jimi dovede i písek metati za kořistí Běda, kdo by z nás se dostal jednomu důlku na okraj.
17 article
Mladý mravenec poslouchal, poslouchal Ale když viděl kolem všecko v tichu a klidu. nechtěl těm hrůzám věřiti. „Přesvědčím se,“ projelo mu odvážlivě mla- dou hlavou. Zkušený starý hned mu viděl očích tu odvážlivost; bránil, prosil, zdržoval mladého odvážlivce, ale marně. Ten honem s kamene a nejkratší cestou k nejbližšímu důlku. Starý nechtě musil za ním. Což kdyby mu chybilo a bylo by třeba pomoci? A sotva domyslil, již vidí, jak se pod mladým druhem drobný písek od kraje sype a on padá — už i zákeřník mravkolev obláčky prachu po ko- řisti jistě metá. Starý mravenec chce mladé- mu pomoci, vrhá se za ním, ale pozdě vidí, že mladý mrštnými údy přenesl se bez úrazu přes důlek, kdežto on staroch v okamžieu octl se jako v kleštích v kusadlech mravka- Mladý vida, co zavinil, zoufale kvap zpět, namáhá se, pomáhá, leč marno všechno. Krvelačná larva ukryta jsouc v zemi v bez pečí, kořisti nevydá. „6, bratře, umíráš!“ lká mladý zděše „za mou mladou zvůli hyneš, jak blud svůj na- pravím?“ Starý, svíjeje se v bolestech, trhaně mluv poslední svá slova: „Chraň sebe, prchni — proti úkladům marna odvaha i síla. — —- A radou starších víckrát nezhrdej! — — - Za bratry, bude-li třeba, jako já za tebe,s obětuil lva.
Stará
18 article Mladý pavouk.
Mladý pavouk. Mladý pavouk domácí, vyhledav si pro obydlí přihodné ústraní v rohu mezi oknem a stěnou, dal se chutě do práce. Předl a tkal pilně, a že bylo právě podmračno — to pa- vouci při tkaní nejradějí — tkal a tkal, až byla do večera hotova siť právě jako plachta. Byl však též unaven; proto zalezl si do pozadí pavučiny a spal a neprobudil se, až ráno slunce svítilo. Tu milý pavouk sotva otevřel osmero svých očí, všecek užasl: dílo jeho v slunečním jasu před ním všecko samé zlato a stříbroa drahé kamení duhových bareví I zmocnila se pavouka pýcha a z pýchy samolibost tak jej oslepila, až i sám věřil, že všecka ta nádhera jest jeho vlastní dílo. Slunce však znenáhla vystupovalo výše. osušovalo při tom rosné krůpěje, jež za noč- ního chladu uvázly na pavoučí přízi a aj, zlate a stříbra vůčihledě ubývalo, ubývalo — ko- nečně, když se octl kout s pavoukem ve slí- nu, viděl, že dílo jeho není než vetchá pa- vučina.
19 article
Ostružník a choroše. Starý buk kubicář vyvrácen byv vichřicí. padl k ostruží, jež rostlo na kamenitém plánu opodál. Byl stařec věkovitý, těla statného a jak tu nyní ležel na světle, kůra plná rozsedlin i plesnivých lišejníků a cizopasné choroše jako hodné čepice seděly si hustě po kmeni. Jeden z ostružníků vida to tak, zakýval si při větru hlavou a dí opovržlivě: „Uj, jaký život, násilný, takto bujeti a týti z cizí síly Oč poctivější jako my tuhle prolamovati se ka- mením.) Tu zapraskalo v kůře buku, pohnul se choroš největší a šeptá jako z hrobu: „Ne ná- silí — my hubice konáme v přírodě obětavé milosrdí! Ne ze síly cizí, ale z choroby stáří my žijeme, aby chřadnutí velikánů bylo kratší. Hle, vůkol kmeny silné, schopné života — jich my rušivým zubem ani se nedotkneme .. Jen stáří, choré stáří samo na nás čeká. Zde viz věčný zákon přírody! My přijdeme, po- sloužíme, umírání zkrátíme a pak — hyneme zvolna hyneme samy.
20 title
Dáblova smrt.
Dáblův
21 article Napsal Vladimír Sis
Napsal Vladimír Sis Na táhlém návrší za vsí Sinekli, odkudž v šedé dálce mlhavě bylo viděti nevysoké pásmo čataldžské, vroubované redutami pevnůstkami, rozestaveny byly dvě baterie rychlopalné, pod jejichž ochranou měla pod- niknouti pěchota útok na přední zákopy pev- nůstky Mahmudie. Jedna baterie mlčela. Mužstvo bylo vět- šinou pobito a děla zpřevrácená v hlubokých jamách, vyrytých obrovskými granáty, dole- tujícími odkudsi s Mramorového moře. Druhá baterie, ukrytá v maskovaných zákopech, nebyla vydána tolik nepřátelské- mu ohni. Velel jí starý ohněstrůjce Miko Ka- radžijev, nemluvný, přísný poddůstojník, je- muž dýmem a prachem zčernala líce k nepo- znání. Chraptivým hlasem dával rozkazy dělo- střelcům, obraceje se občas o radu na poru- číka, jenž ležel s přeraženou nohou několik jen kroků za ním. Miko střílel ze svého oblíbeného Dábla Měl rád to dělo a staral se o ně jako o dítě Po boji musil být vždy Dábel první vyčištěn ale také i první pozdravoval nepřítele. — Já a Dábel! My také společně buď ze- mřeme nebo se oba vrátíme domů šťastně — říkával a něžně hladil vyleštěnou hlaveň. Granáty turecké počínaly dopadati blíže v pravidelné linii, postupující ustavičně ku předu. — že nás ti ďáblově vypátrají a pobij jako naše sousedy. — Už je dopad jen dvacet kroků vzdálen — Abychom couvli a změnili posice? — Bodejť! A co pěchota? Tu necháme n holičkách? Co vy myslíte, pane poručíku? Poručík sýkl bolestí a zašeptal: — Vytrvatl Už stříkala prsť dělostřelcům do očí. — Fi! Do úst mně to vlítlo. — Což do ústí Vyplivneš zase. Ale do hlavy nebo do břicha a pak už spolkneš a na- táhneš se pod dělo bez posledního pomazání Něco za něco. My jim totéž děláme.
Vladimíra Sisa Mika Granát
22 article
Vybuchl granát a rozletivší se střepiny zalily několik vojáků. Pak druhý, třetí a dvě děla byla zničena. — Pane poručíku, co ted? — Ještě chvilku, Miko. Kde je pěchota? — Požene už asi na nůž. — Tak jen vytrvejte. — Dám vás odněst, pane poručíku. Ne. Nevzdálím se od baterie. — Nevzdálím se ni já od Dábla. Na! A ted to pošli Turkům. Tak! Nové granáty dopa- daly, zabíjely a ničily. Pane poručíkul Zle je? A pěchota? — Zdá se, že už přední řady zaujaly dva zákopy — Pak couvneme. — Já odjedu s Dáblem poslední. Vojáci přivedli spínající se koně, zapřáhli naložili poručíka a ostatní raněné a odjížděli Dábel, Miko a čtyři dělostřelci zůstali ještě chvíli. — Tak. A teď myl Pěchota nás už ne potřebuje, můžeme nazpět. Přivedli dva páry koní. Miko sám za- přáhal. Vybuchl granát a přední pár zabil. — Chytneme za loukotě a s jedním pá- rem to odtáhneme. Navaž postraňky. Pře- trhly se. Výbuchy lekaly koně, vzduch se otřásal vojáci padali. Zůstal Miko sám. Oči měl hrů- zou vytřeštěné. žíly na spáncích mu naběhly jako by prasknouti chtěly — Nedej, bože, abych tu zůstal s Dáblen sámí Uchopil koně u uzdy. — S pomocí boží! Zatmělo se mu v očích, něco blýsklo, za- hřmělo. Jedno kolo bylo rozbito. Dělo se na- klonilo na bok. Němý bolem, zoufalý a beznadějný klek a objal nakloněný hlaveň Dábla, jehož jícer zaryl se do země. — Už tu zůstaneme, Dáble, už tu oba za hyneme. A přitiskl rozprýskané rty k teplé hlavni a políbil ji dlouze v klidném očekávání smrti Vybuchl opět granát a zahalil je oba mra kem prachu i dýmu. Dábel těžce převalil se na zohavený trup Mikův. Nové granáty hnaly se přes ně, ale on leželi němi a mrtvi. Zakrvácené, rozdrásané ruce objímaly zaprášenou hlaveň Dábla.
Mika Turek Dábel Dáblen Mikův
23 article ZpoesieN. A. Někrasova.
ZpoesieN. A. Někrasova. Kdys dávno — tebou zavržený já břchy těmito jsem šel, že zdál se život bez vší ceny. jen skok — do vln jsem pohlíželí Mně vstříc se mile zajasněly. Na svahu pokraje jsem stoup' — leč záměr náhle zmařil smělý můj pohled v temnící se hloubl Sem pozděj' — v štěstí, lásky květu my chodívali nejednou, že odvrhla, dík zněl s tvých retů v hlubinu vodní bezednou. A dnes, po mnohém hořkém roku, — zas tebou zapomněn a sám. s ubitou duší v volném kroku k těch běchů bloudím končinám. Zas myšlenka: „nač žit?“ se budí — zas svahu stojím v pokraji, lee vlny bázeň vešlou k hrudi, a v tůň svou vábí, lákají.. Přel. Jos. P elíš ek.
A Někrasov
24 article Karp Ivanovič Buko-
Karp Ivanovič Buko- jemov. Napsal M. Gorkij. Přel. E. Adámek. Do dusného soumraku vězeňské cely vpadá kalnými skly okenními sluneční pa prsek, opírající se o špinavou podlahu, Buko- jemov leží na pryčnách tváří vzhůru, dívá se jak ve zlatě paprsku krouží tiše prach, líně poletují mouchy, a přemýšlí snad o střelhbit poletujících vlaštovkách a ostřížích v blankyt- ném bezednu nebeském ... Machin a Šišov sedí na bobku vedle star ce a mlčky hrají v šachy, vyrobené ze střídky černého chleba, kdežto Chromý sedí u okna spravuje si košili a zpívá si polohlasně huhňavě: „Proseděla den bez práce, o své jmění přišla v krátce . . Do taktu ke své jednotvárné písničce tiše poklepává o podlahu těžkou a hrubou dře- věnou nohou, která mu nahražuje levou nohu uříznutou u kolena. „Nemůžeš to hrát, Machine!“ povídá Bu kojemov s opovržením. „Táhni na levo, ši šovel“ „Já vím.“ odpovídá šišov chraptivým hla- sem, nakláněje se nad šachy. „Milý bije, když má hlad. nasyť ho, a půjde spat . . .“. — táhne Chromý smutně svou píseň. „Fuj!“ odplivuje si Bukojemov. Piseň ho už omrzela; řeže nepříjemně do uší jako skří- pění pily. Stařec nepřátelsky se obrací stranou ke Chromému a mlčky se mu dívá do tváře — bledé, čisté, oválného tvaru. Nevelká, široká bradka spolu s dlouhými vlasy tmavé barvy činí Chromého podobným mladému duchovní- mu. Jeho černé oči hledí na všecko soustře- děně a klidně, on sám hovoří málo a téměi nikdy se nesměje, ani neusmívá. Poslán na Sibiř k doživotnímu vyhnanství pro žhářství, třikrát již odešel s místa vyhnanství da Ruska.
M Gorkij E Adámek Chromá Bukojemov Chromý Buka Sibiř Rusko Karp Ivanovič Buka
25 article
Podruhé došel pouze do Permi, vstoupil tam do služby jako železniční strážník a klid- ně sloužil déle než půl roku. Ale jednou za noci přišli na stanici zloději, praštili ho há- zecí kulí, Chromý se svalil a jak tak ležel ve mdlobách, namrzla mu noha. V nemocnici při- šli na to, že jest uprchlik, přídělali mu dřevě- nou nohu na místě uříznuté a vrátili ho do vy- hnanství. Chromý odešel do Ruska znova, teď ho chytili už v Kaluze. Mnoho světa změřil tento člověk, mnoho asi viděl i slyšel, ale — nenašel na světě pisně, která by mu byla příjemnější, než tate nudná sloka: „Nechala bych já jeho. ale nemám nikoho Z celé jeho nevelké, pěkné postavy dýchá zatvrzelá umíněnost a v jeho očích nepohnutě zastydl jakýsi chladný lesk. Bukojemovu stává se nudným dívati se na něj, staříkovi zmrzí sa také, aby mu překážel ve zpěvu, odvrací po- malu hlavu, zahledí se do stropu a propoví skrze zuby: „Ale je tu s vámi nudně, proklatci...“ Silný, ruměnný krasavec Machin usilovně svraštil čelo, zakousl se do spodního rtu,a neodvraceje hnědých očí od šachů, neohraba- nými, horečnými pohyby ruky mlčky je posu- nuje po čtvercích, nakreslených na pryčně. šišov hraje opatrně, dlouho přemýšlí nad kaž- dým tahem, silně si tře lysinu, pohybuje zrza- vými brvami, a když udělá tah, zasupí s uleh- čením a důstojně si hladí ryšavou, zcuchanou bradu. Je tlustý, okrouhlý, a tvář má také tlu- stou, červenou . „Oba špatně hrajete!“ prohlašuje rozhod- ně Bukojemov a nepospíchaje, kroutí si ci- garetu.
Chromá Machin Rusko Kaluga
26 article
„Domů bych se navrátila, nevím. — kde jsem se zrodila!“ — tichounce prozpěvuje Chromý. „A ten tu pořád kňučí jako hladový pes na řetěze,“ povídá Bukojemov, zachmuřeně pohybuje svými šedivými brvami. Nikdo mu neodpovídá. Na chodbě ozývá se — zmatený hluk .. blíží se stále více ke dveřím cely. To starosta roznáší almužnu — koláče, precliky, vejce. Kdosi tam písklavě nadává a je slyšetí chraptivý hlas „Jedna, dva, tři... „Ty! Kam to strkáš ruku? Je ti toho málo, dobytku?“ „Dej mu přes tlamu,“ radí čísi hustý, plný bas. Bukojemov kouří, dívá se ostrýma, chlad- nýma očkama na konec cigarety, a jeho hra- natá, jakoby železná tvář je temná a nehybná. Šedivé a modravé proužky dýmu se klikata vinou v šedivé bradě, sklouzají na hlavu, splý- vají s hrubými vlasy sivé barvy — stařec je celý šedivý a tmavý jako veliký balvan skály. Je mu již přes padesát let. Ale má ještě vše- cky zuby zdravé, vlasy husté, pohyby silné, hlas pevný a jasný. švihácky nosí svůj šedivý oblek a okovy ho netísní: chvástá se dokonce obratností, s jakou je nosí, a při chůzí mu zvoní jaksi zvlášť nehlučně, krátce a lehce. Je solidní, má rád čistotu, pořádek, je v něm mnoho stařecké krásy a pocitu vlastní důstoj- nosti. Podle svých slov byl poprvé odsouzen k nucené práci v dolech na dvacet šest let pro dvojí vraždu a loupež. S cesty uprchla přes tři leta se zabýval rozbojnictvím; byl chycen a odsouzen na Sachalin doživotně. Od- byv si tam devět let, znova utekl a znova se zabýval „svým řemeslem“ téměř pět roků.
Chromá Bukojemov Sachalin
27 article
Chytili ho podruhé, ale v Sibiří se „vyměnil“, asi rok prožil v Tobolské gubernii jako osad- ník, potom přišel do Ruska, a teď — po celé řadě vražd a loupeží — znova se vracel na Sachalin, kde ho čekala dožívotní nucená prá- ce a knuta.. „Chromý! Jdi, přijmí almužnu,“ povídá mu tonem staršího. Chromý pozdvihne hlavu, podívá se na něj, položí košili na okenní rám a kráčí ke dveřím, houpaje se s boku na bok. Tupě na- ráži jeho dřevěná noha o podlahu a vlasy na hlavě se třesou. „Hotovo!“ vzkříkne šišov spokojeným hlasem a mne si boubelaté ruce, porostlé čer- venými chloupky. Machin se provinile usmívá. opatrně sbírá šachové figurky a vysokým te- norem, který se nehodí k jeho silné, štíhlé po- stavě a ke kučeravým vlasům, černým jakou negra, povídá Šišovu: „Ty strašně dlouho přemýšlíš... ale co- pak já přemýšlím? Já táhnu vždycky hned. .. „Hlupáku!“ pronese krátce Bukojemov. „Ale jste vy mi pěkní lidé ... jeden má dře- věnou nohu a druhý — palici ... šišov těžce slézá s pryčny na podlahua chechtá se tučným smíchem. Jeho obšírný ži- vot se protivně kolébá, a mhouří svoje máslo- vitá očka jako sytý kocour. Okovy na jeho krátkých nohou těžce zvoní, zaplétají se, překážejí mu; je celý jakýsi rozepiatý a mokrý, jakoby tál v dusném vzduchu. Zdá se, že kdy- by jím silně zatřásli, celý se rozvalí a rozplyne po podlaze jako kyselo. Bukojemov pečlivě uhasí cigaretu, podívá se na Šišova, a jeho tenké, suché rty se složí v opovržlivý úsměšek.
Chromá Šišův Sibiř Rusko Sachalin