24. března 1907

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 85.

Strana 9.

Do Kotoru. (Vzpominka dalmatská.) Konečně se nám chvílemi ukazuje slunce. vlévajíc v nás nový zivot po dlouhé letošní zimě; po nebi sice honí se ještě šedivá oblaka ale nad hlavami vane proudění svěžího, venného vzduchu a v hruď vkrádá se tucha nového jara. Pod paprsky slunečnými, pod prosvítajíce modrou oblohou vracejí se s novou silou vzpo- mínky na břehy dalmatské, na bílý, snivý Dubrov- ník, a jim v zápěti probouzí se mocná touha- kéž mi v životě ještě jednou dopřáno spatřiti krásný Dubrovnk, Lapad, Omblu, San Giacomo A jako na Dubrovník, vysunutý na skále do modrých vln Adrie, vzpomínám i na idyllickou zátoku, na rozkošný kout světa, který může být nazván „zátiším Adrie“, na půvabnou Boku Ko- torskou. Konečně jsme se tam vybrali. Probudila se krásná sobota 21. dubna. Časně jsme byli na nohou, vše bylo zehystáno na výlet. Sehnali jsme místo velkých svých zava- zadel malé tlumoky — vypomohl nám i vzácní krajan rytmistr ze Sarajeva — na Pilech vsedli jsme do vozu, po dvacíti minutách byli jsme v přístavě gružském, a tu nad molem houpal se již veliký bílý parník Ungarokroaty (chorvatsko- uherského Lloydu) „G5döll5“, týž, jímž jsme před třemi týdny byli připluli ze Splitu. Zakotvil tu asi před hodinou a již se chysta na plavbu další, do Kotoru. To jest jeho ko- nečný cíl. Rychle jsme zakoupili lístky — a to druhé třídy; na tuto krátkou plavbu netřeba vyhazo- vati za třídu první — vyběhli jsme po šikmém můstku na palubu, přátelé nás provázející zvo- lali sa námi sborem nazdar! — zamávali šátky a deset minut po deváté „Göd5llo“ odrazil.

Pět nás bylo. Profesor z Prahy, ředitel gymnasia z Bosny, Čech, továrník z Moravya já i můj mladý společník. Jaká rozkoš plavby! Klidné bylo moře, jen se lehounce čeřilo. Propluli jsme mezi ostrovem Lokrumem a Dubrovníkem, jejž jsme teprv nyní s paluby parníku viděli v celé jeho velikolepé výši na skále nad hladinou moře, brzy potom šuměla paroloď mimo skalnaté, rozervaně po břeží San Gincoma, plné ostrých útesů a slují, hluboko se vřezávajících, nad nimiž ve výši se rozkládají terasovitě zahrady, plné vzácné vege tace, a bohaté vinice. O chvíli později otevírá se cestujícím výhled v půvabnou Župu Brenskou (Val Breno) a za nedlouho na poetický, starobylý Cavtat (Ragusavecchia). Jako pohyblivá dekorace divadelní rozvii se před námi vychodojižně krajina pobřežní. Tu šťavnatá zeleň zahrad a stromoví kolem obcí, tu zas nahé, šedivé skály, a vysoko i daleko nad nimi, skoro již v oblacích, tyčí se výčnělky mocných hor hercegovských a Krivošije. Hodiny patříte na velikolepý ten obraz zraky se neunavují. Schylovalo se k poledni, parník se rozkolébával. Bylo to známkou, že se bližíme k Oštru (Ostri Rt, Punta d'Ostro), k vchodu do Boky. Před tímto vstupem do veliké té zátoky panuje vždy větší proud, moře je ne- klidnější. Nepromeškejte Oštro,“ úpozorňovali nás již v Dubrovníce. Kterak bychom promeškali, myslili jsme Vždyť se s paluby nehneme. Ano, ale právě tou dobou volali nás k obědu do salonu pod palu- bou. Ptáme se starostlivě, nezmeškáme-li tím veplutí v Boku.

„Nezmeškáte,“ odpovídali. „Proto dáváme oběd o chvíli dříve.“ Přes to spěehali jsme, abychom již zas byl nahoře, a měli jsme věru čas. Již se před námi otvírala veliká „huba“ Kotorská. (Vlašské slovo bocea znamená ústa, hubu, alé taky ústí, otvor vchod do zátoky i samu zátoku.) Tento vstup do Boky střežen je dvěma skal ními jazyky; v levo tyčí se Oštro, Oštri R. v pravo Punta d'Arza; ale tyto dvě skalní výspy jsou přiliš vzdáleny, a jakoby sama přiroda chtěla vehod lépe ochrániti, vyzdvihla skor uprostřed ostrůvek Rondoni. A tento s protějšín výběžkem Oštrim jsou vlastními hlídači Boky Na obou těch skaliskách, vysoko nad mořem čnějí pevné tvrze (tvrz na ostrově Rondoni na- zývá se Mamola), důležité pro případ námořn války. Boka Kotorská jest největším přístavem Rakouska. Všechno válečné loďstvo — a byt bylo stonásobné — ukryje se tam bezpečněa tvrze u vchodu zabránily by každému nepřiteli vniknouti za ním. Arci zas říkají stratégové, že by nepřítel stejně snadno mohl celé takové lod- stvo v Boce uvězniti nalíčením zlořečených, dá- belských podmořských min před ústím Boky, žádná loď neodvážila by se uniknouti. Ale na nic takového jsme teď nemyslili Nové, velikolepé divadlo zjevilo se nám. Vzhlí- želi jsme vzhůru ke tvrzím, které trči na ska lách jak orlí hnízda. Propluli jsme, ale ještě nejsme v Boce samé. Veliký basin, který nás teď pojal, podob se předsiní Boky. Ještě nám jest proplouti užším hrdlem, na jehož pravé straně vystupuje ostroh Lušticn, na lové Kobila.

Boka sestává ze čtyř velikých zálivů Prvému vévodí Herceg Novi (Castelnuovo), pů vakné, rozkošné město na vysokém břehu skal natém; druhý je záliv Tivatský (Teodo), třetí Ri sansky a čtvrtý konečně Kotorský, a v tomto nej záze, v samém jeho koutě leží starobylý Kotor pod mohutným pohořím, pod skalami již černo horskými. Ale tyto veliké zálivy vnikají zase ještě množstvím zátok malých hloub do pevniny Vepluvši do Boky, nastupuje paroloď křivo- lakou cestu v levo, v pravo, na příč od staniee ke stanici, od přístavu k přístavu, vyloďujíe ce- stující, vykládajíc zboží. Zde se moře nevlní, ani nečeří, ale parnik sklouzá jak po oleji, hladina Boky jest klidna jak zreadlo jezera. Tak nevinně vypadá, jakoby se povrch její nikdy nezachvél, jakoby ní vítr nemohl pohnouti, jakoby se každá bouře bez účinku přes ni přenesla. Ale pravda, jen za krás- ného, slunného dne, jakým je právě dnešek. A zraku vašemu naskytuje se zcela odlišná scenerie, než jaké jste posud uvykli. Nevidíte již skalnatého pobřeží po jedné straně a po druhé nedohlednou pláň mořskou. Šumí parník obrov- skými, rozsáhlými vodojemy, obklopenými po- břežím tu plochým, znenáhla vystupujícím, tu siráněmi příkře vzestupujícími, a břeh vrouben osadami vělšími, menšími, jednoltivými domky, zahradami, vinicemi. Všady zdá se vám plno života bezstarostného, klidného, veselého nad modrou hladinou. Zdá se vám, že tu jste se ocu v oné pohádkové končině, po níž touží, o niž sní všichni básníci.

Ze života malé heroiny. Kamila Jasmínová byl její herecký pseudo- nym v předměstském divadle; jinak vlastní jeji jméno bylo zcela všední a pro divadelní ceduli i prosaické. Čtlo se obyčejně až na samém konei seznamu hrajících osob, na posledních místech. neboť hrávala jen podřízené úlohy, episodní úložky komorných a služek. Ale i těch málo slov dovedla oživiti a kdykoli vkročila na jeviště, při- nášela půvab a švitornost mládí, roztomilý zjev a úsměv, který tolik ji slušel. Byle proto v obe- censtvu oblíbena a když dvakráte do roka měla benefici, bývalo divadlo plně obsazeno. Její osůbka mě zajímala. Všiml jsem si ča- sem, že bydlí v naší ulici. Ráno s taškou z voskovaného plátna a se šátkem na hlavě vy- běhla z domu, zaskočila naproti k mlékařce, pal pro zeleninu k hokynářce, také u kupce se za- stavila a zase spěšně ubíhala domů. Hospodařila! Nepátral jsem po bližším, ale představova jsem si živě život toho děvčete. Vstane časně ráno — to jsem věděl bezpečně, neboť jednou spěchaje před sedmou na dráhu, viděl jsem ji chudinku, jak v domácím kabátku vynesla popel a vlastnoručně vhodila na vůz truhličku, nic se neostýchajíc mezi ostatními služkami — zatop a vaří snídani. Dle všeho má nemocnou nebo starou matku, kterou jako hodná dcera ve všem zastává. Než se káva uvaři, uklidí a zamete ku- chyňku, pak se trochu upravi a učesá své husté vlasy. Po osmé jde nakupovat potřeby k vaření, které, nemá-li dopoledne zkoušku, sama obstará.

Bylo to pošetilé a snad smělé domnění, ale představoval jsem si ji, jak i při vaření se učí nové úloze. Každou chvíli od toho vstane, při- stoupí ku plotně a říkajíc si svou úlohu, pro- hrabuje oheň nebo přikládá. Pak nadzvedá pukličky, míchá jiškou, odstavuje hrnce — mezitím odskočí vedle do pokoje, neboť matka ji volá... A snad, má-li chvílenku pokdy, také někdy postaví se před zrcadlo, podívá se do stří- brné jeho plochy a řekne si: „Kamilo — je mi tě líto! Proč pak musíš se tak namáhat?!“ Ale hned si vzpomene na nemoenou matku tam vedle, pokárá se, pohne zreadlem, visícím n dvou sloupcích, aby už v něm nemohla se shlí- žeti a znovu se dá do své práce... Po skromném obědě, když umyje nádobi, sedne u okna a šije. Nějakou bluzičku nebo zástěrku pro svoji ko- mornou. Neboť divadlo nepořizuje jí žádnou její garderobu. Šije pilně, dokud vidí — odbíhá při tom k matce a narovnává jí pod hlavou podušky, konejší mrzutou laskavými slovy a pak, když přinese před šestou ještě něco k večeři od uze- náře, sbali si svou toaletu k večernímu předsta- vení do kousku papíru a spěchá do divadla hrát a vydělávat na živobytí.

Odpusťte, jestli jste vpravili se ve vylíčený mnou život Kamily s účastenstvím. Ale řekl jsem, že tak jsem si představoval život toho děvčete ve své fantasii. V mnohém jsem se zmý- lil, v mnohém, ale také nedostihl, že byla ještě lepší, než jsem myslil. Napadlo mně jednou po představení, v němž hrála, čekati na ni. Ne proto, abych ji oslovil a vyprovázel. K tomu neměl jsem odvahy ani příčiny, ale bylo to tak ze zvědavosti, bez úmyslu. Trvalo dlouho, nežli se ve hře účinkujíe začali trousiti z pozadí divadla, ze svých garde- rob. Vycházeli dle toho, jak kdo dlouho byl za- městnán, jak oblačen a maskován. Kamila vyšla s několika mladšímí za vese- lého smíchu. Poznal jsem ji ve tmě už po zvoni- vém, vysokém hlásku. Švitořivě vypravovala, jak ráno tak se zabrala do své úlohy, že jí utekla smělana na plotně. A všecky rozesmála svým na kažlivým smíchem.

Jeden z herců je dohonil. Mladší, svobodn veselý hoch. „Dámy, pojďte do kavárny ... budu děla kavalíra, .. „Dáte mi vanilku?“ „Dám — „A moeca tort?“ „Taky — všechno, co budete chtít. A billar si třeba zahrajeme. Slečno Kamilo, pojdte taky! „Pojď —“ nutila ji druhá děvčata „Ale víte přece, že nemohu — Musím časně vstávat a pak doma by měli strach, kde jsem. No, jistě — nepůjdu, děkuji. Tort mi můžete přinésti zítra do zkoušky . .. Ještě chvílenku ji nutili, pak ji ale nechali Na nároží ulie letmo podáním ruky se s nimi rozloučila. Dali se v pravo, ona v lewo, směrem k domovu. Cupala chvatně drobnými krůčky vyhýbajíc se z daleka skoro až na druhý chodnik opilcům, kteří proti ní vrávorali. Stínem domů šel jsom za ní do ulice, ve ktoré zůstávala ona i já. Zdálo se mi, že už musi býti u vrat domu, kde zůstávala . . . ale kráčela pořád dál, nezmenšujíe svůj pospěch. Což se přestěhovala? Zahnula do jiné postranní ulice, odtud přešla na dlouhou hlavní třídu a neustávala v spěchu. Kam asi jde? S nedaleké věže uhodila půl jedenáetá. A bylo takové nevlídné, mrazivé povětříl Pojednou asi na padesát kroků přede mnou se zastavila. Bylo to před osvětlenými okny ho- stince. Přiklonila se k jednomu oknu a když za- slechlu uhození do kláves klaviru, vešla do ovro vnitř. Byl jsem překvapen, skoro nepříjemně pře- kvapen. Jak si vysvětliti tu záhadu? Pozván svého kolegy do kavárny nepřijala a teď sama v noci, jde do hostince ... dle všeho student ské hospody? Veselý zpěv mladých hlasů od tamtud zazníval. Snad tam má milence mez nimi.... ale i to bylo by velmi podivné Proč by jí byl nepřišel naproti? Uvidím!

Vešel jsem do výčepu plného kouře, v po- zadí s tlakostrojem, u něhož stála tlustá hostin- ská a sklepnice, čekající na nové pivo. Kamila soděla tam za stolem u samé nálovní tabule, o- strojená ze zimního Eabátku, Bez šály, a něeo právě číšnici vyprávěla. Vkročil jsem do vedlejší místnosti, kde stoly byly přikryty už bílými ubrusy a celý vzhled svědčil, že je to místnost lepší oné vstupní. Usedl jsem tak, abych viděl pootevřenými dveřmi na Kamilu. Mladíci u pro- tějšího stolu a pak v čele mistnosti, rozjaření zpívali ke hře pianistově celkem dosti dobře. Ale pianistu pro nadzdviženou desku piana jsem ne viděl.

Za to, kdykoliv číšnice přišla do této míst nosti, dobře viděl jsem na Kamilu, kterou dot doby zakrývala. Kamila večeřela. Vyňala z taš tičky kousek úzeného masa zabaleného v papíru. z pleteného proutěného košiku na nejbližším stole ve výčepu vzala si kus chleba a před sebou měla třetinku piva, které jí hostinská natočila Brzo, dle zábavy hostinské s Kamilou i dle celého počínání této jsem poznal, že je tu asi již dobře známa. Když pojedla, vyňala z taštičky nějaké háčkování a dala se do práce za neustá- lého hovoru s paní. Chvílemi i čišnice k ní přišla ptala se na to či ono z divadla a Kamila s po- hyby, které jsem znal z jeviště, živě vykládala Je snad přibuznou hostinských? Proč by ale v takové nepohodě, pozdě v noci šla až sem, snad pro ten trošek piva, který ji příbuzná dá? V tom hra pianistova skončila divokým akkordem, do něhož smísil se potlesk zpěváků a výkřiky: „Opakovat, opakovat!“ Teprve t zahlédl jsem pianistu, který vstal a nějak ne- obratně se ukláněl. Kdyz pak usedal, hledal židl pohyby, jež prozrazovaly, že je slepý. — — Rozjasnilo se mi! Ty rysy v obličeji starého toho muže tolik byly podobny Kamile! Nechtě jsem se tázat, vždyť se dočkám a přesvědčím

Dnes vím již všecko! Denně, ať Kamila hraje či nehraje, chodí svému otci do onoho ho- stince naproti, usedne ve výčepu, kde v kouři a hluku, nikdy nezahálejíe, čeká až přibliží se půlnoc, pak poprosí číšnici, aby tatínka upozor- nila, že je už dvanáct a tedy hodina, kdy se má přestat hrát... a pak odvádí si slepého otce domů, skoro půl hodiny cesty . .. Nadepsal jsem právem črtu — „Ze života malé heroiny“? Nevermore.

Aby viděli krále . ..

Napsala Jeanne Marniová. Z frančtiny přel. d B. Prusík. Hercule Fourmis, 40 let. Mme Fourmi sová, 32 lela. Nonore, 11 let Alíréd. 6 let Kočl, silný, 50letý. Od „Urbainy“; široká červená tvář. Voltairův boulevand, v září v neděli odpoledne. Pán a paní Fourmisovi se vedou a obě děti jdou před nimi. P. Fourmis: Poslyš, Klementino! Madame (malá, hubená a vzteklá dáma s nápadně mnoha květy na klobouku): Co? P. Fourmis: Co abychom vzali drožku? Madame: K čemu to zas? P. Fourmis: Přijdeme tam dřív! Madame: Zbytečně vyhazovat peníze Víš přece, že nejede kolem Madeleiny až ve čtyři hodiny. A to máme času dost. P. Fourmis: Oh, to je přee maličkost čtyřieet sour .. Madame: Já mám raději čtyřiect sous v své kapse, než v kapse nějakého drožkáře. O mi jich nedá, kdybych neměla zejtra co jíst, že? Děti! (Děti se zastaví.) Nemusíte tak pospíchat nehoří přece. P. Fourmis: Jenom kdybychom aspoň našli místo na tramwayi. Ale to asi nebude možné. Budeme se musit rvát o každé místo. Madame: No, dobře, budeme se rvát. Ty si myslíš, že mám strach? Já nejsem jako ty abych se věčně bála o svou kůži P. Fourmis (hledí se rozčertit): Já že se bojím o svou kůži? Nonore: Ale papa nehádej se s maman? K čemu to je? K ničemu. Madame: Buď tak dobrá a zavři svou klapačku, Eleonoro, ano? A hezky rychle . . . (K Alfredovi, jenž se zmoenil otcovy ruky): Co pak si myslís že tě má otec celou cestu táhnout? Nemůžeš jít sám? už nejsi maličký! Alfréd: Mě ale bolí noha! Madame: Vida, vida! Tebe najednou boli noha. A tos nevěděl dřív? Koho bolí noha. ten nejde na procházku, ale zůstane hezky doma. Rozumíš?

Nonore: S kým ale? Bonnu už nemáme co's vyhnala Zofii... S kým by teda Alíred doma zůstal? Madame: Mluvím snad s tebou? Máš vždycky moc rozumů, viš, ty štíre! (Pausa.) Ano. vyhnala jsem ji, tu Žofii. Taková cou . . spále mi v čtyřiadvaceti hodinách, co u nás byla, tři zástěry a pět utěráků, propálí mi dva dočista nové utěráky, rozleje mi po kredenci olej a oma- stek, a chce dělat polívku z vody, kterou nabrala do svého... fuj! Ano, vyhnala jsem ji, a ne- lituji toho, abyste věděli. P Fourmis: Ale ovšem, ona nestálaz mnoho Avšak za patnáct franků měsíčně . .. Madame: Snad ji nebudeš teď hájit! Z patnáct franků možná mít pořádné lidi, ale . . (s důrazem) od nějakého času musím se vzdáti myšlenky mit u sebo pořádné služky. Nenít možné. P. Fourmis: A proč by to nebylo možné? Fourmis, obchodník s hřebíky, není ni- komu nie dlužen, zdá se mi, a může chodit se vzlyčenou hlavou po své čtvrli! Nonora: Ale to se tebe netýká, papa, co mama mysli. To je na strýčka Justina, že maman? Strýček Justin vždycky žertuje se služ- kami, když k nám přijde, a líbá je v koutě ko- mory na uhlí. Až mu Zofie musila dát facku, než odešla. Madame: To je hezké, když takové děv čátko něco podobného povídá. To je mi čisté Nestydíš se, ty necudo! (Přijdou na náměstí Republiky. Strašná, vlnícís massa nedělně oblečených obléhá stanici tramwave. Madame: Děkuji pěkně, tady je lídí. P. Fourmis: Říkal jsem ti to! Madame: Hromada blbců, kteří se chtěji umačkat, jen aby viděli divocha. Kdybych t byla já! Nuže, co dělat? Vrátime se demů. Dět (Choe se vrátit.)

Alfréd (křičí): Ne, ne! Ty's řekla,že uvidíme p. Longuecorna! Ty's řekla, že pu'demt Já chci tam jít, já chci vidět p. Longuecorna! Nonora: Co to žvaníš o panu Longue- cornovi... Král siamský se jmenuje Chat- IIuant a ne Longuecorne ... Alfred (erescendo): Já chci vidět Chat- Huanta. Pana Chat-Huanta. Já chci, já chci, já chci! Madame (uhodí ho silně přes ruku): C to je za způsob křičet „já chci!!, ty utřinose! Kdo má říci „já chei“, ty nebo já, co? Podí vejme se! (Dá mu buchtu do zad.) P. Formis: Snad bychom to přece mohli zkusit na tramwayi? Madame (pokrčivši rameny): Ale mle Vezměme raděj drožku, ať je tomu konec!Ty bys tu civěl a rozvažoval bys, co dělat. Kdybyeh byla jako ty, byli bychom tu do večera. (Dá zna- mení kočímu.) He, kočí, kočí! Kočí (ukazuje bičem směrem k Made leině): Tam? Madame: Ano. (On podjede.) Chceme vidět, až král siamský pojede přes náměstí Made leiny. Kolik? Kočí: Podle taxy. Já nezvyšuji. Co bycl zvyšoval? To není carl Madame: Nuže? Kočí: Nuže, čtyřicet sous! Madame: Hodinu? Kočí (žertuje): Ne, měsíc! Vy rozumíte vobchodu, matko drahá... No tak, chcete A to se navalíte všichni čtyři ... Madame: Oh, maličký se nepočítá. Alíréd (vřiská): Počítá se, počítá! Já chci vidět Chat- Huanta! Kočí (otcovsky): Uvidiš ho, uvidíš, krá- líku! (Mrkne na něj okem.) Co pa?? Neseděl bys rád u mne na kozliku? Alfréd (červený radostí): Oh, ano, ano Nonora (ze závisti): Ale nesmite mu dávat do rukou opratě, pane! Kočí: Nebojte se! (Vyzvedne Alfréda vedle sebe, p. a pí. Fourmisovi umístí se v ste- vřeném voze, Nonora, mezi nimi.) Madame (důležitě): Jeďte, kočí. Koči (napolo obrácen): Vy 'ste ho 'eště ne- viděli?

Madame: Nel Je černý? Kočí: I, ten vám má směšnej vobličej Jako spálená cibulka a na tej má lesklej komín, kerej mu sluší, jako praseti krejzlík. Nonora (zklamána): Co pak nemá ne hlavě korunu? Kočí: Zrovna jako já! Oh, dyž si myslite že uvidíte zlato, to si dáte! Madame (dotknuta): Já to věděla. Ne stojí to ani za tu námahu. Kočí: Ale to jo, to jo! Vy se přec po- bavite! A pak už jen toho lidu, co se strká a směje a tleská, to je konečně taky něco! P. Fourmis: Bude s ním taky presídent? Kočí: Počkejte! Podíváme se do novin. (Vytáhne z kapsy číslo novin a podá je Herculov Fourmisovi). Čtěte! P. Fourmis: Díky. (Čte; pl. Fourmisová zajímajíe se o to, čte mu přes rameno.) Nonora: Alfréde! Alfrěd (obrátiv se): Co chceš? Nonora: Ty držíš opratě? Řeknut maman! Alfréd: Ty škaredá! (kočímu): Vidte pane, že smím mít na opratích prst. Kočí: Ano, můj hochu. Nonora (křiči): Teď došlo na mě. Ty se stoupíš a já tam vylezu. Alfréd: Ne, já nechei! Nonora: Maman to tak určila! Alfréd: Lhářko! Já nechci! Nonora: Maman, Alfréd mi řek' škared a lhářko! Madame: Budete zticha s těmi hádkami (Energicky vrazí Nonoru do kouta vozu.) Anise nehni, sic uvidíš! Kočí: Děti 'sou všecky stejný. (S dobrá- ckým úsměvem.) Sou všecky k nevystání. (No- noře.) Až král přejede, budete zas vy na kozlíku no tak nenatahujte tureckou. (Alfred.) A ty mů malý králíku v zeli budeš křičet: „Sláva králi! hezky nahlas, víš, a hned na to „Sláva repu blice“, Alfred (křičí): Sláva republice! Kočí: "Eště ne, ště ne! Za chvilku „Sláva králi!“, jak? a na to „Sláva republice! To vobojí se teď volá v jednu minutu ... ano!

Nero. Maďarsky napsal Afred Drasche-Lázár. Přeloži Edv. Guller. Byl jsem ještě moc mladým. Tak mladým že za nejpřednějšího člověka na světě, za nej- důležitějšího činitele naší společenské soustavy pokládal jsem husarského důstojníka. To bylc v době, když jsem před mnoha lety jako jedno roční dobrovolník sloužil u ...-ého husarského pluku, tenkrát ve Vídní posádkou leževšího. By to hezký uherský pluk, u něhož jako poručík sloužiti, bylo tenkrát vrcholem mých tužeb. Do- sáhl jsem také od té doby svého cíle, později jsem se také s vojenčinou rozešel, zvoliv si jinou dráhu životní. Ani jednoho, ani druhého jsem nelitoval nikdy. To však sem nepatři. O čem chci vyprávěti. stalo se skutečně a nic neměním na faktech, ač koli tehda, dávno, býval bych si přál, aby věc dopadla jinak. Jenže v tom připadě celá historie mimo mne nezajímala by nikoho. Myslím, tušíte již, že je řeč o lásce a t opět musím přetrhnouti svou ještě ani nezačatou povídku. Zvláštní věc je totiž, že naše láska jen tenkrát zajímá lidi, když všechno jde špatně. Ještě i do novin se můžeme dostati, počináme-l si neobrátně, na příklad spácháme-li nějaký ter sebevražedný pokus. Máme-li však štěstí v lásce každého to náramně nudí. Bydlila v té době ve Vídni jistá ovdovělá baronka se svými dvěma dcerami, jež byly na vdávání. Byly krajanky. Všecky tři ženy byly velmi hozké a okolnost, že matinka nedovedla sestárnouti a že dévčata byla již blízka věku, jejž kanonické právo označuje jako a etas su- per acultra, činí pochopitelným, že na ulici každý je považoval za sestry, začež se hezká matinka nikterak, dcerky jenom potají hněval,

Proč přišly tyto ženy bydleti do Vídně? Ri kalo se tehdáž, prý proto, že dcerky byly by se rády vdaly jenom za nějakého moc bohatého a moc vznešeného magnáta a poněvadž jejich k tomu směřující snahy doma zůstaly bez- výsledny, zkoušely štěstí i ve Vídni. Také se od té doby děvčata vdala. Jedna stala se chotí ji- stého rakouského účetního rady, druhá si vzala jakéhosi jiho-amerického plantážníka a z hezké matinky na konec přece jen se stala osmero- násobná babička. Jistě se teď táže sama sebe: A proto jsme my potřebovaly — jíti do Vídně? Jisto je tolik, že tyto tři dámy v době, když jsem já měl potěšení s nimi obcovati, konaly ve Vídni jistou národní missi — třebaže nevě- domky. Každý týden jednou pořádaly totiž ja- kýsi čajový večírek, jenž končival obyčejně po- zdě k ránu a v jich salonu scházívalo se mnoho krajanů, mladých lidí z dobrých rodin, většinou husarských důstojníků a tělesných strážců — ale magnáty nebylo nějak vidět; o těch jsme za to tím častěji slýchali. Ale ani to sem nepatří. Na jednom takovou „žuru“ přodstavily mě přerozkošné paničce. Její muž, s nímž jsem se teprve později seznámil, byl husarským kapitá- nem, a byl přidělen jako učitel k vojenské je zdecké škole. Paní pocházela ze Sedmihradska, já jsem také tak trochu tamějším rodákem, a poněvadž jsme objevili společného jakéhosi při- buzného — podotýkám, že ten člověk jaktěživ nebyl mým příbuzným, a myslím, že ani ne pa- niným — ihned jsme se spřátelili.

Podnes nevím, tušila-li hezká paní Šebastiá- nová, jakým dojmem na mne působila, když své veliké černé, ohnivě planouci oko na mne upřela a po celé minuty se mne ani nespustila? Hovořili jsme o všem možném na světě, byli jsme za jedno ve všem, měli jsme stejný vkus a dostavše se až na zamilovaná jídla, ješté i mandlové mléko jsem nařknul, že je zbožňuji. Ačkoli to skutečně nebyla pravda Když pak uvedla řeč na svého muže, vy- slovil jsem hlubokou lítost, že nemohu sloužiti u jeho pluku. — Toho si nepřejte — poznamenala paní Šebastiánová s maliciosním úsměvem. — Můj muž je neobyčejně přísný člověk a ve službé nezná žertů; dobrovolníků pak nenávidí. — A proč to? — To již novím, ale jisto je, že nenávid jednoročáky. Upřímně řečeno, dostal jsem strach z to- hoto prohlášení, neboť račte mi věřiti, je to něco strašného, má-li vojensky důstojník takovouto pověsl. Paní zpozorovala moje rozpaky a usmála se — Doufám, že toď jenom se nebojíte mne? K tomu byste věru neměl příčiny, neboť, jak vi- díte, já zase mám velmi ráda dobrovolníky. Jsou tak švarní v té své pěkné, z brusu nové uni- formě, s tou svou dětskou tvářičkou a malinka- tým knírkem! Takovou hračkou jste vy. .. — Račte dovolit, milostivá paní, mně se zdá, že se mi vysmíváte! — pravil jsem, až po uši se začervenav. Paní Šebastiánová zvážněla, pak poznamenala: — Vidím, že s vámi není radno žertovati. Vás třeba bráti velmi vážně, že ano?

— Ano, prosím, milostivá pani, ale vidte že se na mne nehněváte? — Právě naopak. Mám ráda vážné muže. Tím mi podala ruku a oslovivši právě v tom okamžiku mimojdoucí domácí paní, mne prosté pustíla k vodě. Ale v té době jsem se já ještě nespokoji s takovýmto odbytným. Žena dobrovolníky ne- návidícího kapitána teď mne opravdu zajímala, i umínil jsem si, že od nynějška budu se jí vážně dvořiti. Vyhledal jsem tedy příležitost, abych se s hezkou paní opět mohl dáti do řeči. Když jsme přisedli k čaji, pojednou jsem se k ní při- točil a jako by se nebylo nie stalo, nabídl jsem jí cukr a šlehanou smetanu. Ona pak přijala mě služby a chvílemi se tak na mne zadívala, že jsem neměl již příčiny o její přízni pochybovati. Opět jsme se zabrali do hovoru a teď už jsme začali přetřásati různá filosofická axiomata, tak že se naši sousedé s údiveme po nás ohlíželi, co zatím já sám s úžasem jsem naslouchal spoustě svých odvážných tvrzení. O Kantovi, Rousseauovi, Spencerovi mluvil jsem, jako bychi se po celý svůj život výhradně jen jimi byl za- býval a vlastně — znal jsem jenom jejich jména. Konečně přišel do řeči jistý v té době velmi proslavený francouzský román. Nečetl jsem ho, jenom jsem jej viděl před několika dny ležeti na stolku jednoho svého známého. Jelikož pak paní kapitánová román také ještě nečetla, nabídll jsem jí, že ji knihu osobně přinesu, což ona také přijala.

Tím jsem svůj už dříve zosnovaný plán, že paní Sebastiánovou navštívím, narazil na to- půrko. Usnesli jsme se tedy, že ji zejtřejšího odpoledne přijdu učiniti svou poklonu, i se svou knihou. — Přijďte kolem čtvrté hodiny — pravila paní kapitánová. — Můj muž v tu dobu ještě není doma i můžeme si nerušeně popovídat o vašem zajímavém románu. Vavřinec totiž ne- může vystáti knihy. Celou noc jsem nespal. Neklidně jsem se převaloval s boku na bok a stále jenom na hezkou paní jsem myslil, jež mě nazejtří přijme sama — v nepřítomnosti svého muže. Přípat činilo zvláště zajímavým, že panička označila dobu, kdy bude samotna doma. Druhého dne nic jsem se nezajímal o službu a můj jinak vel- mi milý nadporučík tak se mnou nakládal, jako by i on sdílel názoru manžela hezké paničký. Koupil jsem si slavnou onu knihu a po zdlouhavých toaletních scénách, jež — dnes se k tomu stydlivě přiznávám — se odehrávaly ponejvíce před zrcadlem, hodil jsem se do fiakru a již ve tři čtvrti na čtyři byl jsem před domem Šebastiánových. S tlukoucím srdcem vyběhl jsem nahoru do třetího patra, při čemž jsem si skoro zlomil vaz, neboť jsem zakopl do vlastní ostruhy a šeredně jsem poškrábal své překrásné lakované čižmy. Zázvonil jsem. Nafoukaný husárek mi ote- — Co je libo?. — tázal se nedůvěřivě. — Milostivá paní je doma? — Doma, ale nemožno s ní mluvit. — Jak to? — Pan kapitán ve svém bytě nepřijímá dobrovolníků. vřel.