5
article
tu tárá a po zveri sa šúchá a potom sa ešte
nechce priznať, že vina je len na ňom!«
»Veď priznám sa a chci slubiť, že nikdy
za už nezabudnu !«
Žiha zatím na hněv skoro zapomněl. Přišlo
mu náhle lito šohaje. Vždyť ho dosud ještě
nikdy při pytláctví nezastihl; proč by se tedy
naň tak horšil? Ale nechtěl se Jurkovi prozra-
diti. Pohodil rukou, obrátil se od něho a jen
zamumlal: »Nič, nič, veď téraz už idi! Ale
ešte ti neverím t«
A se skloněnou hlavou rychle odeházel.
Ta vzpomínka drala se nyní Lukašiko
do hlavy, když tak hleděl do hor a k ble-
nodci obloze. Ano, byl dobrý ten staroch ! Jak
rád mu tehdy odpustil, po svatbě vzal si ho
stranou a polo žartem, zpola vážně mu hrozil,
ať prý ho blesk sežehno, bosorky do hor za-
vedou, medvěd roztrhá, cikáni zastřelí, lavina
zasypo, velká voda zatopí — — bude li jen
jednou ještě pytlačiti v lesích pod Orchovou.
Tak mu tehdy stařík hrozil a Lukašík po
slechl. Od té doby mu ani nenapadlo, že b
si někdy potají mohl zajít dolů pod Orchovou
do lesů. Již přes pět let tomu bylo, co byi
ženat, a nikdy ještě za ten dlouhý čas nepo-
cítil v sobě toho, co dnes.
Žiha
Jurek
Cikán
Lukašík
polo žart
6
article
To ticho, rozlehlé po okolí, ho svádělo.
Marně zápasil se vzrůstající vášní, murně v sobě
potlačoval znstaralé choutky. Čím blíže přichá
zel ke svému domku, tím silněji se v něm
ozýval onen lákavý hlas.
Lukašík se rozhledl po širém obzoru, po-
hodil hněvivě hlavou a odplivl si. Proč se vá-
zat zákony, které chrání bohatých proti chudá-
kům, když bohatí a mocní nešetři ani těe
nejsvětějších práv, ktorá mají chudí. Beztoho
zákony jsou zbytečné, a kdyby lidé byli dobri
a spravedliví, nepotřebovali by jich. Ostatně t
zvěř z lesů pod Orchovou patří kopaníčiaru na
Orchové daleko lepším právem, než člověku.
který se o lesy ani nestará, nikdy do nich ne-
přišel a jen utrácí někde na dolní zemi peníze.
ktoré mu lesy vynášejí. Ale škodu, kterou zvěr
učiní na Lukašikových polích, nikdo nehradl.
Když tedy už není možno, aby země i zvěř
patřila všem lidem stejně, jako to bývalo za
starých dobrých časů na horách, ať aspoňsi
chudák horal nahradí škodu, kterou trpí o
panské zvěře —. —
Lukašík se ještě jednou obrátil a zamysli
se. Potom mávl rukou, cosi zamumlal a rychl
vešel do dveří své skrčené kopanice.
Lukašík
Lukašikový
7
article
Za nedlouho vyšel Lukašík z chaty, oděn
jsa teplými hůněnkami a kabanicí. V ruce tisl
pušku. Před dveřmi se ještě obezřele na vše-
chny strany rozhledl a potom teprve se spěšně
pustil napřič zasněženou polanou.
Šel bezstarostně. Žena i děti dosud spaly
a pro případ, aby se jim snad náhodou něco
nestalo, zavřel s nimi v jizbě Benka.
Bylo dosud ticho po horách. Všude s
bílý úděs tlačil k balvanitým hradbám. Na úběl
obzorných velikánů padalý stíny z černající se
oblohy. Nad Gerlachem plovala křídová šed.
Polský hřeben mizel v mlhovinách. Od Kon-
čisté k nahým, zasivělým vrcholkům Supě táhly
se špinavé trásně. Nad Orchovou stály černé
slohy mračen a vrhaly strašidelné chmury na
rozšklebené, zjizvené plochy laviny. Rysy ku-
pily se v dálce jako ve strachu před hrůzou,
která ponenáhlu zatahovala celou klenbu. Jiži
nad přelomeným Kriváněm ztratilo se poslední
modro. Těžké mraky se vláčely nad horami.
Lukašík kráčel již z temena Orchové po
zledovatělé půdě dolů do lesů. Chvílemi přichá-
zely mu výčitky na mysl, že by neměl tak
vlastního tchána klamat, ale utěšoval se, že
zvěř nepatří Žihovi, nýbrž onomu hraběti.
Vlastně ne, ani tomu hraběti nenáleží, nýbrž
všem lidem stejně. A proto i on, Lukašík, má
na ni právo, ba lepší právo, než kdokoliv
jiný — -
Napadlo mu, co řekne žena, až uvidí zvě
řinu. Schválí jeho jednání? Není nešetrně, pů
sobili jí bolest a hořkost v takové nemoci?
Lukašík
Benek
Gerlach
Orchová
Kon
8
article
Zase váhal chvíli, ale pak se rozhodl, že
jí řekne, že byl u nich odpoledne kokavský
horár Dula a že jim tu zvěřinu přinesl na při-
lepšenou. A tato myšlenka se mu tak zalibila,
že si zamnul ruce, vesele se rozhlédl po mrtvěm
okolí a zrychlil krok. Nedočkavostí již hořel.
Slo se špatně po kluzkém náledí. Každé
chvíle ujížděla noha a při každém kroku hro-
zilo nebezpečenství pádu. A mnohde šklebila se
pod stezkou roklina nebo hrotité úskali. Ve
stínech lesa stále cosi děsivého se mu mihalo
před očima a pletlo mu cestu. Několikráte již
povážlivě zavrávoral. A tajemné ono kmitánív
lesním zášeří viděl doposud — —
Aby ho tak starý Žíha potkal — připadl
mu náhle — co by asi řekl? Oh, bylo by to -
hrozné a zahanbující! A Lukašík mimoděk si
znovu vzpomínal na dávnou onu příhodu s ho-
rárem. Před oči vystoupila mu představa bělo-
vlasého starce s očima zlobně vypoulenýmaa
ve sluch zaznívaly mu jeho výhrůžky. »Ať tě
blesk sežehne, ať tě vlcí roztrhají, ať tě lavina
zasype — —
Ať tě lavina zasypel
Lukašík se zatřásl na celém těle, jakoby
naň smrt sahala. Napadl ho náhle strach, aby
se snad horárova výhrůžka nevyplnila. Pot mu
vyvstával na těle a zima mu prochvívala tělem
při pouhém tom pomyšlení. Nevěřil v pověry,
ale tentokráte tlačila se mu na dně duše jakás
temná, příšerná předtucha. Znovu počaly ho
děsiti myšlenky, jak by to vypadalo na temení
Orchové, kdvby se lavina sřítila. Obrátil se
pohloděl do výše. Zdálo se mu, že ta zasněžená
hora, pokrytá lavinou a ledovcem, se přikrčuje
jako divá šelma k vražednému skoku. Po oka
mžik zíral na lavinu jako strnulý
Kdesi v dálce ozvalo se táhlé vytí vlků.
Žíha
Lukašík
9
article
Lukašik sebou trhl, přetřel čelo dlaní a rychle
se otočil. Ne, nedá se ničím, ani hloupýmí oba-
vami zraditi od toho, co si umínil. Človék má
svobodnou vůli a může si dělat, co se mu
zlíbí. Nikdo nemá mu v tem co poroučet nebo
zakazovat, leda svědomi. A tentokrále mu přece
svědomí řiká, že jest v právu — —
Děsivě zaléhalo temné, nejasné řvaní lač-
ných šelem pod Orchovou. Byli vlci jisté ještě
daleko, snad až někde v úžlabinách pod Kon-
čistou. Snad táhnou nyní do lesů pod. Orcho-
vou, čenichajíce, že tu jest více kořisti, než na
hoře mezi skalinami. Možná, že by si cestou
zaběhli i k jeho kopanici. Není třeba se jich
báti, ale přece jen jest nebežpečenství. A kdo
jest jím vinen? Opět jen zvěř v lesích pod
Orchovou! Jaké tedy rozpaky
Lukašík zachiázel stále hlouběji do lesů,
ale čerstvé stopy zvířeci dosud nespatřil. Na-
padlo mu, že snad byl přiliš rozechvěn a ž
nedával cestou pozor na okolí. Sevřel hlavuv
dlanich a tišil rozvířené smysly. Ale to vzdá-
lené řičení vlků ho stále více rozčilovalo
Rozběhl se na protějsí vrch. Neotáčel se
již k svojí chalupě ani k lavině. Nevšiml si
ani hned, že nad hlavou zasuměla mu náhle
praskavá píseň. To tatranský vichr se obori
z nenadání do lesů a obrovskou svou perul
rozvířil celý obzor zasněžených hor. Žalozpěv
zkázy ozval se v tišinách bělavých stromů. Lá-
maly se větěvky a tloukly do sehe silné haluze
jako hnáty kostliveovy. Přišerná zvěst táhla kra-
jem. Severák tančil v děsivých vírech po st-
tech a hřbelech. Zdvihala se oblaka sněhu, letěla
vzduchem jako svíjející se strašidla, rozrážela
se o horská úskali a padala do propasti. Po
zatažené obloze zdouvala se mračna, proháněly
se chmury a trhala se křídová vlákna. V úžas-
ném rozletu převrátil se vzhled horských zá-
koutí.
Lukašík
Kon
10
article
Lukašík byl již na sousedním vrchu.
Orchová byla zaslíněna příkrým svahem. Do oné
končiny, kde byla jeho kopanice, nebylo již vi-
dět. Jen ledovec a lavinu hrozivě se leskly pod
ponurým příkrovem oblohy. Zdálo se, jakob
běsi a bosorky prováděli své dívoké tance ko-
lem ledového úskalí. Lámaly se sněhové plazice
od ohromného tělesa lavinového a padaly po
srázném svahu dolů do závratných proláklin.
Co asi dělají doma? Probudili se tím úděs-
ným třeskotem vichru? Nelekli se jeho nepří
tomnosti? Což přeje li si nemocná Hanička ně-
čeho? Kdo ji obslouží!
Lukašík se chytil za hlavu a zasténal. Al
nepovolí! Děj se, co děj! On umínil si, že si
dnes aspoň jednou vystřelí, a od svého úmysln
neupustí, kdyby snad lavina měla za to na něj
se převrátitl
Vichr zběsile zuřil po svazíéh a mezi stě-
namí. Hrozná píseň skučela v průsmycích
kdesi v nedozírnu temnou, dunivou ozvěnou za-
padalo do skalnatých slují sténání vichřice.
Chvěly se hory a plakaly uděšené lesy. Pomlklo
vytí vlků. Lámaly se větve stromů a praskalv
kmeny v zamrzlém kořání. Sněhy se nadouvaly
a vířily ovzduším. Na temenech hor trhaly se
ledové balvany a s rachotem řítily se dol.
Chrčely polovyvrácené stromy, hučely a svištěly
prošlehané koruny stromových koster. Šero za-
padlo pod nebeskou klenbu, na níž tonuly po-
slední úsvity jasného dne. Přišerný, záladný
soumrak se chýlil do kraje. Rostla zkáza a hý
řila v bílých oblacích. Jako strašidla vypínaly
se rozervané hory a jako přízraky se ohýbaly
olamované stromy
Lukašík křečovitě tiskl pušku a škrábal s
do vrchu. Vichr fičel mu okolo uší a mrsk
mu mokrý, sžíravý svůj dech do rozpálených
tváří. Závěje sněhové v divokých, přeházených
smrštích tančily kolem něho pusté, rvavé třasáky.
Lukašík
Al
Vichr
11
article
Lukašík sotva dechu popadal a jen vytře-
štěně zíral do dálky. Všude vlnilo se v obrov-
ských návalech rozbouřeně moře sněhové. Od
Gerlachu se valilo, zdouvalo se v děsných úpr-
cích a na všechny strany se rozdělovalo a plou-
žilo a rozdíralo. Straslivé jako hejno příšer le-
těla mračna přes vyhrocené vrcholíky horských
velikánů. Zubaté témě Kriváně jako obludas
vynořovalo ze záplavy. A kolem dokola rozta-
hovaly se zježené spáry zkázy. Zelenavé zásvity
línuly se z oblohy. Bezdno stínů a prchavých
světel otevíralo se pod mračny. A vítr skvěčel.
stěnal a supěl píseň příšernou.
Chvílemi zalehlo do hor utišení, a než
urovnaly se vzbouřené vlny sněhového moře,
udeřila dravá vichřice znova mezi tátransk
štity se silou dvojnásobnou. Ale Lukašík nedbal
ničeho. Přišel na stopu a z ní by se byl ne-
spustil, ani kdyby čarodějníce kolem něho po
čaly zuřiti. A konečně se zarazil. Mezi krj-
ními stromy širé paseky spatřil štíhlého, urost-
lého srnce.
Jurko slastí zamlaskl a velebil v duchu
náhodu, která ho zanesla za vítr. Obratněs
plížil blíže — již přikládal pušku k lícím —
ale nespustil. — — Na protějším, nízkém hře-
benu spatřil horára. Znovu dávná vzpomínka
se mu vrazila do hlavy a divná bázeň ho ochro-
mila. Ne, ne, nesmí mu to udělat! Žíha by
snad výstřelu v supění větru ani nezaslechl, ale
přece — —
Ruka mu poklesla. Upřeně se díval za pla-
vým srncem, jenž se schýlenou hlavou se lou-
dal mezi stromy. Zanikal v jejich šeru, až zmi-
zel. A brzo potom zašel za hřeben i sehnutý
slařec. Na chvili utišila se vichřice.
Lukašík
Gerlach
Jurka
Žíha
Kriváň
12
article
Lukašík ještě po okamžik hleděl strnule
před sebe. Náhle zalomcovala jím divoká zlost.
Proč dal se zaleknout, proč nestřelil po srncir
Čert přinesl mu v cestu toho plesnivého sta-
rocha právě ve chvili, kdy již chtěl spustit
Prokletá náhoda !
Lukašík jen chrčel hněvem. Opatrně s
plížil po stopě a přemýšlel jen o tom, jak by
dostihl srnce. Kterou cestou měl by se pusti,
aby mu kořist neupláchla? Nejlépe bude, když
dá se přímo pod úpatí Orchové, kde po druhé
straně vrchu krčí se k stráni opuštěná, sněhem
polozasypaná, skoro rozvalená koliba. V ní
počká si na číhané, aby měl lov pojištěn.
Nad ním se znovu rozzuřil vichr. Jako drak
projížděl horskými lesy. Svištěl v dalekých prů-
smycích, prometal úžlabiny, shazoval sníh do
propastí, trhal sněhové návěje a lámal stromy.
Ale Jurko neviděl a neslyšel ničeho. Jen po
stopě se zaslepeně hnal, nedbaje návratu.
V úděsném řevu rozdivočelé vichřice sté-
nala země a trnulo zvířené ovzduší. Náhile však
jakoby zadrhl se dech zuřící síle větru. Pra-
skáni větví nad hlavou Lukašíkovou ustalo.v
zápět zabouřil vzduchem hrozný rachot. Hro-
mové dunění otřáslo vším okolím. Děsný
třeskot zařízl se do chvilkového utišení. Strašlivý
hukot projížděl po několik okamžiků mrazivým
chladem. Jakoby někde v nedaleku hora na
horu se skácela, jakoby lavina do skal se
zhroutila, zattískalo to v příšerné strži proni-
kavých nárazů a schváceně, hrobově doznělov
bázlivém skučení vichřice. Drsná ozvěna ozývala
Lukašík
Jurka
Lukašíkův
Orchová
14
article
se na všech stranách. Zdálo, se, že celý svět se
rozvráti. Polom rachocení v tahljch dozvacleh
Polom
15
article
odumřelo. I šílená vánice si na chvíli oddechla
a lajemné ticho ulehlo do hor. Ale než se so-
sinalý Lukašík vzpamatoval, rozezlil se vichr
znova — —
Lukašík stál po několik okamžiků jak
zkamenělý. Vytřeštěné zraky se mu zatahoval
kalnou mlhou. V hlavě se mu rozpoutala
bouře myšlenek. Náhle otřáslo se celé jeho těl
a podlomilo se v kolenech. Padl k zemi, opět
vyskočil, rozpřáhl ruce k obloze a z hrdla se
mu vydral sípavý skřek divoké zoufalosti. Potom
natáhl se na sníh celou dělkou těla, zaryl prsty
do zledovatělé kory a v šíleném bolu kousal do
sněhu. Rozehlemtaná ústa se mu zapěnila
zkrvavěla. Chroptěl jako dokonávající med-
věd — — —
To lavina se sřítila a zasypala ve svém
lůně jeho ženu a jeho děti! Orchová jesť po-
chována! Kopanice Lukašíkoveů jest pohrben
Trest stihl za jeho vinu nevinné!
A hříšník zůstal na světě, aby ztrestán
byl nejhroznějšími mukami, nejděsnější trýzní
Lukašík zařval jako zvíře a několikráte
sebou ještě hodil na sněhové ploše, zakrvácené
a rozrylé jeho zuřením. Potom padl v bezvě-
domí.
Dozuřil vichr a utišila se bouře na sněho-
vém moři. Pekelné útroby černých mračen s
narovnaly a přišerně se plazily k obzoru. Za-
stříbřily se bělavé plochy hor. A chladem smriel
ným dýchala sešvihaná, rozervaná země.
Lukašík
16
article
Lukašik se zlěžka pozvedl. Cítil v hlave
prázdno a na celém těle olověnou únavu. Sotv
že sebou mohl pohnouti. Posadil se a zlra
polorozevřenýma očima kamsi do dálky. Klapky
se mu přivíraly. Údy opadávaly bezvládně
z úst řinula se krev. Ruce byly do ruda roze
drány a poškrábány. Pomalu se probíral z mr
kot. Hluboké ticho naň osvěživě působilo. Znov
otevřel oči a bezmyšlenkovitě hleděl k nebi
Roztřepené ohony příšer se po něm vláčely
Mraky se slézaly dohromady a srážely děsivý
soumrak na horská temena. Svítily hřebeny
divným jasem. A nejbližsí vrcholik, kde ješte
nedávno choulila se hrozivě chrominá lavina,
trčel k obloze obnažený —-
Lukasík přidušeně vyrykl a dlouhým sko-
kem se vymrštil jako raněná šelma. Vypouli
krví podlité oči a strnule se díval na hřeben,
kde seděla dříve zhoubonosná lavina. Nyníj
tam již nebylo, nyní kryla vo svých ledových
útrohách jeho kopanici i s Haničkou i s oběma
dětmi. Oh, hrůza — —
Nevšiml si ručníce, pohozené ve sněhua
rozběhl se náhlým vzpružením posledních sil
směrem k Orchové. Šipkou mihal se po cestách
i necestách. Ještě naděje byla na dně jeho duše,
taková slabá a nejistá, jako odumírající jiskra
v rozházeném popelu. Zároveň však děsné tu-
šení v něm rostlo stále více a bleskem ho po-
hánělo k šilenému letu. Klopýtal, padal, kácel
se do sněhu, sklouzal se a opět se zvedala
letěl, uháněl zběsíle jako štvaný kamzikse
skály na skálu, s balvanu na balvan přes trhliny
a závratné srázy dál a dále.
Lukasík
Hanička
Šipka
17
article
Ticho bylo všude do sebe vhřížené, smrtelně
stisknuté k sněhovým pláním. Černý úděs s
převaloval po obloze. Nad Orchovou stál šedi
mrak. Nahá skalina se straslivě leskla jako škl-
bivý, dábelský výsměšek. Lukašík zařičel bole-
stí. Cítil v sobě již jistotu, že jest všemu konee-
Zuřivost ho zachvacovala. Pěna mu svlažovala
skroucená ústa. V očích mu hořely děsné pla
meny a v prsou se mu cosi trhialo a lámalo.
Vždyť šel k hrobu svých milých, šel k hrobu
vlastního života! A kdo byl příčinou té zkázy
Náhoda neho on sám svým hřichem?
Sténal a letěl neunavně, blížil se již k te-
meni Orchově, kde trest, slibovaný kdysi starým
Žihou, stihl ho smrtí nevinných, pohřbených
pod lavinou.
Lukašík ochaboval. Sotva se počal škrá-
bati do skalnatého úbočí orchovského, sesmekla
se mu noha a sřítil se dolů mezi zledovatěl
křoviny. Zachroptěl bolestí a vyrval se z ostni-
tého objetí zmrzlé kleče. Tváře jeho byly větvemi
ošlehány a ruce do krvava rozedrány. Znova
dal se do lezení. Křeč trhala mu tělem, nohy
mu klesaly, a hlava padala na prsa. Ale nedbl
ničeho. Jako bez smyslů hnal se stále vzhůru,
až divoce vyrazil na planinu. Vyskočil nani
z hlubin lesa jako vlk. Ale v tom okamžiku
se zarazil. Vytřeštil oči a chvilku zíral ustrnul
k své chatě, jež neporušena se krčila pod při-
krým svahem, zbaveným již laviny. Potom
roztáhl ruce k obloze a klesl k zemi jako pod-
tatý strom. Jen zavzdechl, zavřel oči a upadl
v bezvědomí.
Orchová
Lukašík
18
article
Kdesi v dálce ozvalo se smutné, žalostné
vytí vlků. Tak truchlivě se ozývalo v pustých
téch končinách, že lidem v chatě svírala se
srdce úzkostí.
Soumrak houstl a přecházel v temanoiy
noční. Vítr znova rozletěl se po horách a zpí-
val piseň pohřební. A kdesi nad Tatrami teskně
krákorali poděšení havrani.
Lavina šťastnou náhodou sřítila se směrem
poněkud šikmým a tak se stalo, že o balvanitý
výběžek horský se odrazivši, sjela s děsným
rachotem a lomozem do hluboké prolákliny na
straně opačně. Strhala balvany i lesy pot
straně a rozsela daleko široko zkázu a smr.
A na dně úžlabiny zhltila v příšerném svém
jícnu opuštěnou kolibu, kam chtěl se Lukašík
uchýliti na čekání. Jako bílé moře se rozvalila
pod Orchovou a když příštlho dne vysvitlo
z ranních mlh vílězné slunce, zazářila jako
rozlavené stříbro v jeho jásavých paprscích
A hory kolem dumaly své jitřní sny. Tich
bylo všude velebné a krásné, jen kdesi v da-
leku zaznívalo táhlé, smutné vyti lačných vlka.
Lukašík
Tatra
20
article
Průmysl a věda.
Průmysl a věda.
Od té doby, co průmysl se odhodlal vy-
užitkovati poznatků vědy, zahájen pokrok vskutku
úžasný ve všech oborech lidské činnosti. Spol-
čení vědy a průmyslu umožnilo teprve účelnou
racionální práci, vedlo k bezpečným výsledkům,
jichž by se bylo docililo teprve po dlouhých
marných pokusech a to jen pouhou náhodeu.
Teprve společnou prací theorie a prakse docí-
leno nynějších, mnohdy skutečně úžasně ryeh
lých pokroků. Jest zajímavo, sledovati ob čas
co nového ve světě práce a přihližeti pokroký
jichž docíleno v poslední době. Srpnové číslo
sborníku »Česká Revue«, jež se opět vyzname-
nává obsuhem rovněž zajímavým, jak rozmani-
tým, přináší takovýto přehled novinek z oboru
věd technických, z něhož vyjímáme násle-
dující:
Český revue
21
article
Autor zmiňuje se o pokusech, konaných
v poslední době s čluny podmořskými k účelům
válečným. Francie má dvojí čluny takové; jedny
slouží k hájení pobřeží a jsou při manevrování
pohrouženy, jiné slouží k offensivě, hledají ne-
přátelské loďstvo po oceánu, plujíce nejvíce na
hladině a tepry v bezprostřední blízkosti odpůrce
pod hladinu se pohružujíce. Ačkoli mnoho ducha
mechaniků jest již mobilisováno, není stabilnost
lodi po pohroužení (nabráním vody) zabezpe-
čena. Nejmenší pošinutí u vnitru staví loď hro-
tem vzhůru, nejmenší nachýlení bočné tlačí lod
do hloubky nebo pozdvihuje ji z vody. Pohyb
pod hladinou opatřují ovšem jedině akkumula-
tory posud příliš těžké a celkem málo účinné,
neboť rychlost pohybová jest skrovná a i dráha,
již nahromaděnou energií elektri ekou člun ura-
ziti tůže, jest krátka. Nový člun »Narval« má
akkumulatory a benzinem ohřívaný stroj parní,
jenž na hladině šroub žene a též akkumulatory
nabíjí. Ze 7—8 uzlů přivedl to »Narval« na
12 uzlů, z dráhy 37—46 km. na 1155 km.
plavbv
Veliké jsou obtiže orientační 10 metrů pod
hladinou, zde nevidéti níčeho, i pomáhají si
optickými přístroji nad hladinu vyšinutými, zrea-
dly parabolickými, které obrázky. dolů sdílejí.
Francie
km
22
article
I zde však obtíží jest hojně, kapky vody rušl
věrnost obrázků, nepravidelný pohyb lodí poši-
nuje je přímo z obzoru.
V Americe staví též lodi podmořskél i jest
zde vzorem loď »Hollande, o které ihned mnoh
krásných pověstí bylo do světa rozšířeno. O
manévrů činila vládu americká závislou další
stavbu člunů podmořských. Také britská admi-
ralita odhodlala se ke stavbě člunů podmořskýeh
a poslední i marina německá. Jsou tudíž čluny
ty součástí lodstva válečného. — Zprávy nej-
poslednější z manévrů francouzských znějí pro
loď »Zádě« velmi příznivě: Ovšem dlužno zde
zachovati opatrnou reservu.
Když již při lodech jsme, přihlédněme k me-
chanické účinnosti takového kolosu mořského.
Veliká loď »Deutschland« linie hambursko ame-
rieké má stroje o největší spořivosti energie
uhelné. Počítáme-li sílu jednoho koně na 14sil
lidských, poskvtuje 1 tuna uhlí tolik energie,
co by naložil člověk v úsilovné šestileté práci
počítaje 3000 pracovních hodin v roce. Lo
zmíněná má zapotřebí 35.600 konsk. sil, má-li
uvésti v činnost veškeré stroje své. Kdybychom
vmyslili se v doby staré a chtěli loď tu hnáti
silou lidskou, bylo by zapotřebí 498.400 veslarů.
Však jak by pochodili; vždyť stroje lodní pra-
cují ve dne v noci. I počítali Hamburští dále.
že loď »Deutschland« má sama více arranžo-
vané energie než celý Hamburk na souši (22. 886
koňských sil) a že na hamburské rejdě je mo-
bilisováno více síly (425.000 konf) než ve všech
28 největších městech německých (35.4.659
koň. sil).
Holland
Amerika
Hamburk
Deutschland
23
article
Také energie německá leží na voďě. Kayz
v Chilsku započali s těžením chilskéhio ledku.
přestal dovoz indického ledku a anglické firmy
stahovaly obličej ve smutek. Ze smutku záhy
se vybraly, koupily ledková pole peruanská
později i chilská a vozily ledek na místě z Indie
od té doby z Chilska. Z let sedmdesátých pře-
měnila se tvářnost diplomacie předních států
lesklé uniformy a řády posud se lesknou na
parketách ministrů zahraničních záležitostí, al
předem slídí konsulové po obchodu a podnicích.
Veliká sibiřská dráha kyne hlubokými změnami
na dálném Východu; my slyšíme o nich. V An-
glii i Německu sledují s největší pozorností
kroky ruských geologů, kteří celou oblasť dráhy
podrobují důkladnému výzkumu. Běží o organi
saci obchodu s obilím, dřívím, přírodními pro
dukty se strany jedné, o hornictví a hutnictví
se strany druhé.
Jakmile veliký plán dráhy Alexandrem II.
byl rozvržen a schválen, vypraveny jsou expe
dice vědecké. Ivanov (r. 1888—1893) měl pro
zkoumati uhelné pánve oblasti usurijské a Sibin
východní, Romanovskij (1890) uhelné zásoby
Seripalatinska a stepí kirgizských, Jaezewski
(1891) zlatá pole oblasti jenisejské; Bogdanovič,
Deržavin, Zajcev, Javorský, Krasnopolský zpra-
covali mapy toků vodních, povahu jezer slaných
i těžnost látek odtud osazovaných. Dnes jsou
před čtenářstvem Evropy tři obsáhlá díla, načr-
távající co a odkud lze čekati.
Ivanov
Sibin
Romanovskij
Bogdanovič
Deržavin
Zajcev
Indie
Německo
Evropa
Jaezewski
24
article
Ve stepích kirgizských jsou obrovské flee
uhelné až 40 metrů mocné a zásoby od antra-
citu až do lignitu dobře hořícího. Zlata bývalo
více; nedostatek kapitálu a vody stěžuje práci
i nechává výtěžek daleko za raeionálním postu-
pem americkým; zvláště rýžoviště úbytěmi stů-
ňou. Veliké jsou zásoby všech odrůd kysličníků
železa i rud manganových, mědnatých a stříbr-
nato-olovnatých. Kamene stavebního, vápence,
pískovce i hlin ohnivzdorných jest zásoba ve-
liká. Jezera sázejí ročněi 20 em. vratvy solné;
některá sázejí i sůl hořkou.
Podobné mineralie užitkové jsou mezi Obem
a Bajkalem. Uhlí u Sudjenky odhadují na sto
millionů tun; jediný důl poskytuje nyní 5000
tun měsíčně. Zásoby želozité a železnato-železité
jsou proměřeny velmi pečlivě a rudy analysami
zjištěny (58—70% železa); i fosfor i síra v zá-
měrech hutnických jsou stanoveny. Minusinské
a atčinské rudy měďnaté jsou od předhistori-
ckých dob využitkovávány a měď v nádobí po Si-
biři i sousední Asii rozšířena. Měď ta je stříbro-
nosná i bohatá zlatem a tyto značky jsou vo-
dítky při archeologické chemii měděných nádob
i předmětů obchodních cest sibiřskotevropských.
Jezero Bejskoje usazuje v zímě 0.6 m. silnou
vrstvu soli Glauberovy, jiná jezera sázejí sůl ku-
chyňskou. Nesmírná ložiska výtečné tuhy jsou
v Jenisejsku; i nefrity a syenity výborné jsou
zde v přebytku.
Že i věda čistá z prací ruských geologů
získala, jest ovšem samozřejmo. Bude nyní na
ruské podnikavosti a prozíravosti, aby nedala
využitkovati bohatství zemiské kapitálu cizímu,
aby neopakovalo se, co jinde se děje, že ve
vlastní zemi dodává obyvatelstvo domácí jen ruku
dělnickou. Užitek hmotný plyne pak ven.
Ocel, jak samozřejmo, těší se největší po-
zornosti hutníků; vždyť není kovu neb slitiny,
Glauberův
Ob
Bajkal
Asie
25
article
která by většímu a pestřejšímu počtu požadavká
hověti musila jako právě ocel. A ještě jí spilají
nespolehlivých ! Jest tomu asi šest let, co se
objevily zprávy o oceli wolframové i molybdo-
nové a dnes jest poptávka po těchto poměrně
vzácných kovech tak veliká, že značné upotře-
bení ve výrobě oceli prozrazuje. V praefch
s ocelí rozhoduje však nejen chemická stránka,
nýbrž i mechanická a ta jest velmi důležitá. Od
nějaké doby jest v obchodě ocel, která ve stej-
ných vlastnostech ze Štvrska (bratři Boehlerové)
a z Ameriký (Taylor Whito) se ohlásila. Ocel ta
snese vysokou temperaturu, aniž by na tvrdosti
utrpěla.
Jest totiž u ocelí výborných (jako u indi-
ckého Wootzu) známo, že se rády »spálf«, totiž
zahřátím na jistou temperaturu svých výtečných
vlastností zbaví. Nová ocel se »spálí« mezi
843—937 stupních, zahřívá-li se však dále a
výše (960—11000), přemění se v ocel, která
pak teprv znamenitě ve všech účelech strojni-
ckých jakožto ocel nástrojová (soustruhy a jiné
stroje obráběcí) sloužiti může. Nová tato ocel
jest wolframová a molybdenová. Přednost její
jest především v té okolnosti, že strojům z ní
vyrobeným lze povoliti i dvě a půlnásobnou ry-
chlost řezací a obráběci, než jak posud obvyklo
bylo, aniž by se kazily. Nástroje ty mohou při-
té práci vstoupiti až do červeného žáru, aniz.
by ve vlastnostech svých újmy trpěly.
Boehlerová
Ameriký
Taylor Whito
26
article
= Výstava Gogolova a Žukovského v
Moskvě. Lze očekávati, že chystaná výstava pamá-
tek po Gogolovi a Žukovském bude velmi zajímnavá,
neboť počet předmětů, jež se týkají památek obou
spisovatelů, zaslaných s různých stran historickému
museu, kdež se nalezají v opatrování, jest velmi
značný. Mezi nimi vzbudí zvláštní pozornost sbírka
podobízen, sochařských prací a předmětů, jichž uží-
val P. V. Žukovskij, čitající 52 čísla a zaslaná sy-
nem slavného básníka. — Při této příležitosti pouka-
zují časopisy k tomu, že podmínky komitétu ke zří-
zení Gogolova pomníku v Moskvě vzbuzují značné
podivení v kruzích uměleckých. Jakožto místo pro
pomník vyhlédnuto stanoviště dosavadní vodní ná-
držky na Arbatské plosčadi. Jedna z podmínek kon-
kursu žádá, aby podstavec pomníku odpovídal jeho
okolí. Dále obmezena volná duševní činnost umělrů
při tvoření návrhů podmínkami, že Gogol má býti
znázorněn sedíci, v krojí své doby, při čemž se ne-
dopouští umístění allegorických postav, basreliefů atd.
Komitét žádá na umělcích při návrzích na pomník
»prostotu a přirozenost myšlenky, zřetelnost v jejím
vyjádření, jemné a umělecké provedení.« Ve sku-
tečnosti by se snadno mohlo přihodit, že by byl
přijat návrh právě jen proto, že odpovídá těmto pod-
mínkám, kdežto jiný návrb, prozrazující snad nej-
vyšší talent, musil by býti odmítnut jen proto, ze
Gogol znázorněn na př. stojící. Umělci právem pouka-
zojí k tomu, že při pomníku, jejž staví celá Rus
svému nejoblíbenějšímu básníku, měla by býti pone-
chána umělcdm větší volnos,
= Opatření proti nehodám v Pařížl.
Gogolův
Žukovský
Gogol
P V Žukovský
Moskva
27
article
Městská rada pařížská koná nyní pokusy s novým
zařízením, jež zvláště určeno jest k tomu, aby při
nehodách na ulicích rychle bylo opatřeno, čeho za-
potřebí ku poskytnuti pomoci. Stane-li se někomu
nehoda, na př. je-li přejet anebo utrží-li si pádem
zlomeninu, musí ve většině případů dlouho čekat,
než se mu dostane náležitého ošetření. Tím se ovšem
stává, že vyléčení rány trvá pak déle, v mnobých
případech pak vůbec již nelze pacienta vyléčit.
Zvláště těžko snáší takovýto pacient dopravu nezku-
šenými lidmi k nejbližší záchranné stanici. Tomuto
zlu mají odpomoci uliční majáky, Takovýto maják
má výšku as 4 metry a sestává z dolejší prostory
a svítilny nad ní, jež v temnotě činí tuto stanici na
volkou dálku vidrtatnou V dotejsr prostoře naternjí
se dlouhá úzká dvířka, jež možno odemknouti kti
čem, uloženým v zasklené přihrádce, jejíž sklo
snadno se dá rozbít. Mimo skládací nosítka a ve-
škerá potřebná zavazadla obsahuje maják telefon,
pomocí něhož může býti z nejbližší záchranné sta-
nice přivolána pomoc. Náklad na tyto majáky hodlá
uhraditi pařížská obec propůjčováním jich k reklam-
ním návěštím.
28
article
= Imposantní cífry podává zpráva generšl-
ního poštmistra anglického na rok 1001. Poštovní
doprava v celé Anglii za minulý rok jeví dle této
zprávy opět úžasný přírostek. Počet dodaných dopisů
páčil se na 2.323,600.000, dopisnic 419,000.000, knih-
kupeckých zásilek a oběžníků 732.000.000, ča-
sopisů 167,000.000, takže na každého obyvatele při-
padá průměrně více než 90 poštovních zásilek. Po-
štovními poukázkami vyplaceno skorem 40 millionů
lib. st. a poštovními cheky skorem 30 millionů. Po-
čet dopravených telegramů následkem vzrůstajícího
užívání telefonu klesl skorem o 1 procento, dosaho-
val však přece jen pěkné sumy 90 millionů. Počst
osob zaměstnaných při poště páčí se na 173.000,
jejichž služné a mzdy činí 9 mill. lib. st. Zapomětli-
vosti obecenstva přibývá povážlivou měrou a počet
nedoručitelných zásílek vzrůstá každým rokem. Ne-
méně než 345.690 poštovních balíčků bylo odevzdáno
bez adressy, ačkoli mnohé obsahovaly hotové peníze
a bankovky, celkem 7454 lib. st. a peněžní hodnota
věcí obsvžených v nedoručitelných dopisech páčila
se skorem na 70.000 lib. st. Mnozí lidé jak se zdá,
považují poštovní skřínky také za spořiteiny: nale-
zenoť v nich neméně než 902 lib. st. ve zlatých, stří-
brných a měděných penězích.
Anglie
29
article
= Pomník dělníku. Z Paříže se oznamuje:
Ve Vaucluse bude postaven pomník dělníku Agricolu
Perdiguierovi, jenž v ústavodárném shromáždění r.
1884 jakožto poslanec hrál značnou a nanejvýš čest-
nou úlobu. Jakýs francouzský list tvrdil, že Perdí-
guier jest první dělník, jenž ve Francii poctěn ve-
řejným pomníkem. To však není správné. První děl-
ník, jemuž se ve Francii dostalo pomníku, byl pekař
a básník Jean Reboul v Nimes, o němž vypravuje
»Libre Parole« několik hezkých anekdot. Až do svého
50. roku Reboul, jenž psal znamenité verše, sázel
každodenně chléb sám do poci. Roku 1838 navštívil
jej Chatenubriand, nedav se dříve ohlásit. Reboul,
jemuž návštěvy zvědavých hostí byly nepříjemny,
odepřel nejprvé, přijmouti neznámého, avšak když
Chateaubriand ukázal svoji navštivenku, zvolal pe-
kař: »To je něco jiného; půjdu ihned pro básníka.«
Řka to, vyběhl z pekárny do svého bytu, shodil
rychle pekařskou zástéru a brzy potom objevil se ve
skromném, ale méně »nenuceném« šatě před slav-
ným poetou. Velmi pěkně vylíčil Alexandre Dumas
otec svou návštěvu u slavného pekaře básníka.
»Chcete přece mluvit s básníkem, nikoli s pekařem,«
pravil Reboul. »Od 5. hodiny ranní do 4. odpolední
jsem pokařem, od 4. hodiny do půlnoci básníkem.
Chcete-li housky, zůstaňte jen; máme znamenité.
Agrikola Perdiguier
Reboul
parola
Chateaubriand
Dumas
Paříž
Francie
Nimes
30
article
Chcete-li však vidět verše, přijďte zas o 5. hodině;
ukážu vám několik špatných.« — »Přijdu o 5. ho-
dině,« pravil Dumas. V tom přišlo do krámu několik
zákazníků. — »Vidíte, neměl bych teď ani na chvíli
času,« pravil Reboul a obsluhoval zákazníky. Hned
na to otevřely se dvéře pekárny a učedník na prahu
oznamoval: »Pec je vytopena, mistře.« — »Pošli
sem Marii; volal jsem ji už, ale neslyšela. Budu
sám sázet chléb do peci,“ a odešel péci chléb. —
Jako Perdignier byl též Jean Reboul r. 1848 poslan-
cem. Když ústavodárné shromáždění rozpuštěno, vrá-
til se do své pekárny a zanechal úplně politiky, ne
že by byl pohrdal »parlamentárním řemeslem«, ný-
brž proto, že myslil, že jiní, kdož mají více talentu
a politických vědomostí než on, to lépe dovedou. A
ještě jeden rys ku charakteristice tohoto podivného
dělníka. Roku 1852 navštívil prine president Ludvlk
Napoleon Nimes a dal se tázat Reboula, zdali by od-
něho přijal řád čestné legie. Reboul otevřel hbitě
zásuvku a ukázal důvěrníku presidentovu dopisy ze
zámku Frohsdorfu, medailli s podobiznou hra běte
Chamhorda, prsten, jejž dostal darem od vévodkyně
z Parmy atd. a pravil: »Kdybych přijal řád, musil
Poděkujte mým
bých nejprv toto všechno zahodit.
jménem presidentovi; odmítám.
Dumas
Reboul
Marie
Ludvlk
Reboula
Parma
bě Chamhord