2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 248.
4
article
Čertova výprava.
Čertova výprava.
Na starém, vystydlém ohništi zapraskale to
jakoby zatancoval na vyschlém roští. Sbiralo
se tam potmě cosi a zachrunělo, jakoby zatřásl
kostlivcem v pytli, ozvalo se povědomé luskání
kloubů, jakoby se natahovaly hnáty dávno zko-
prnělé, a zavylo hrozitánské, táhlé zivnutl.
»Čertova postel !« zavrčelo to ze imy. »p
celém těle jeden mozoul! Das mi napískal, že
jsem vlezl právě sem ! A nos plný sazí !«
Zafrknutí, jak bujného, nedočkavého oře,
a do šeré siňky před ohnišlěm vyletěl mrak
sazí a popela. Ještě to zachrupalo, až s cha-
trného ohniště spadly dvě rozdrobené cihly na
černou, dolíkovatou podlážku, a čísi těžké nohy
dopadly na zem. Jedna vězela v obyčejné,
ohromné, rozpukané, dávno neleštěné a nema-
zané botě, druhá v botě netvárné, zkomolené,
jakoby se v ní skrývalo koňské kopyto. Byl
to skutečné kopyto, a kdo se teď zjevil v šeré
síňce a hned potom na dvorečku, byl sám čert.
čertův postlat
5
article
No, byl to skutečně čert, aťsi nevypadal
jako všichní čerti ostatní, jak nám je malují.
Byl to nejspíše čert, který již hodné dlouho
trávil na zemi, a dle toho taky přizpůsobil svoji
podobu i toaletu. Arci to nebyl čert salonní, ba,
ani žádný kabinetní, Bůh zachraň. Naopak, byl
volmi ošumělý, sešlý. Hubené nohy vězely
v kostkovaných kalhotách, dole značně otřepe-
ných, prázdný břich propadal se pod sežloutlou
pikovou vestou hráškového vzorce, tělo pak bylo
oděno černým dlouhým šosatým kabátem, který
se na prvý pohled podobal kaiserroku staré
fasony, ale vlastně to byl »kmotrovák« asi tak
z doby dvougrošáků. Bradu čertovu ošlehovaly
dva veliké fátrmordy, dávno toužící po pradleně,
jež byly ovázány atlasovým nákrčníkem, taky
nějakým dědičným. Jen tak že jej uzel držel
pohromadě. A na lebce seděl kastorový, rozje-
žený eylindr. Vypadal všechen ten úbor čertův,
jakoby se jeho pán byl šatil ze »Židů«,
vlastně se s ním shledáváme v Páté čtvrli
pražské.
bůh
Brad
Žid
6
article
Ostatně nebylo ku podivu, že byl čert pa-
rádníkem tak skromným. Byl to hodně starý
čert, jemuž dávno starého čerta na tom zálo-
želo, aby se líbil. Rád a bez velikého sebo-
zapření ponechával to mladším kolegům, zejména
těm, kteří vystupují ve Faustu a v jiných ope-
rách. Vypadal skoro jako čert na pensi.
Jak teď vystoupil na dvoreček, celý zalehlý
parným sluncem srpnovým, dostupujícím po-
ledne, zamrkal oslněný tím žárem a zas hrozi-
tánsky vyžívl, až to zaznělo dutou ozvěnou ve
všech prostorách domu, vyplázl při tom jazyk
na půl metru, a když jej stahoval do úst, jen
jako maně slizl několik pavouků a jiné drobo-
tiny, která mu lezla po náprsí kabátu a po
Zamlel jazykem v ústech, zachrustal zuby
a hned potom vyplivl nožičky všeho hmyzu.
»Čert aby to vzal !« zamručel s nesmírným opo-
vržením. »Pořád jen to smetí! A všechno čpí
takovou podivnou stuchlinou !«
Opřev se oběma rukama o kostnaté kyčle,
prohnul se v kříži, až to v něm zarachotilo
z dola nahoru jak božítělová ostrostřelecká salva.
načež velmi opatrně zdvihl cylindr. Památná
ta pokryvka hlavy skutečně vyžadovala velmi
šetrného nakládání. Čert však z jiné příčiny si
počinal tak pečlivě. Sňav cylindr, zahleděl se
do něho dychtivě, brzy však sešklebil tvát
mrzutě.
»Kde by se tu taky co vzalo,« zavrče
opovržlivě, jakoby se byl rozpomenul, a pohladi
si při tom lebku, nadobro olysalou.
Faust
7
article
»A v tomhle se drží jenom gregariny,«
dodal, vylahuje pravicí z hlubokého šosu zrza-
vou vlásenku a rovnal si ji na hlavu. »K tomu
aby čert měl drobnohled!e
V tom okamžiku ozval se kdesi tenký hviz
a čert upřel zraky na mřížku stoky uprostře
dvorečku, z níž vyčnělo náhle cosi tenkého
jak štětiny, pohybujícího se všemi směry jako
tykadla, a hned potom vynořil se rypáček a cel
hlava potkana.
Potkan větřil na všechny strany, ale čer
stál nehybně, jako z kamene. A zvíře vyklouzl
ze stoky. Sotva že na lokot poodběhlo, zasyčel
starý čert a potkan stanul jako bez vlády, ne
moha dále.
»Počkej, kožíšku,« hovořil čert zcela dobro
myslně, »podívám se na tě, stojíš-li mi za sn
dani. — E jdi, mrcho, jsi hubený jako šindelák
strouhat by na tobě mohl! Co že jsi tak vy-
zábl ?e
Potkan, jakoby se styděl, že jím i sán
čert opovrhuje, zježil srst, aby jen poněku
zakryl svoji vychrilost, vypískl a odpovídul
jízlivě:
»Z čeho mám tloustnout? Nevidíš, žeje
tu jak po vyhoření? Všady pusto, prázdno
kůrky chlebové tu nezbylo. Sami švábi se kdo
ví kam vystěhovali . . . Čekám, až seto
vráli.«
»Kdo ?
»No, nájemníci,« odpovidal úsečně potkan
»Neměli sic mnoho, ale přece ještě vždycky
něco propadlo mříží do stoky. Mám dol
šest dětí, piští to hladem od rána do
večera,«
»Potkane, ty jsi tele,« hovořil čert. »Sem
už nikdo se nevráti. Což nevíš, že je to obecn
dům na zbourání?
E jít
9
article
Potkan vyvalil oči a posadil se na huben
Potkan vyvalil oči a posadil se na huben
zadní noby.
»Na zbourání? Ale pak je čas, abye
se taky sebral — jen kdyby ty ubohé dět
dole . . . «
»Nemusíš spěchat, hloupý potkane. To je
dům obecní — tvoje děti pohodlně dorostou,
i vnuci a pravnuci, a ještě to bude stát. Když
chee bourat obec, holenku, pravidelně vypov
nájemníky o několik let dříve, a pak nech
dům uležet.
»Není tedy tak příliš na spěch?« otázn
se potkan ježtě trochu nedůvěřivě.
Starý čert chraplivě se zasmál.
»Dětino,« řekl dobromyslně, »myslíš, ž
bych já se tu byl usadil tak ode dneška do
zejtřka? Do nejistého? Aby mi to jednoho
dne strhli ve spaní nad hlavou ? Ještě nemaji
ani první regulační čáru, a pamatuj si, že o
první regulační čáry až do definitivní se může
narodit a dorůst k asentýrce.«
10
article
Potkan byl již přesvědčen, anebo se v něm
ozvalo cosi mocnějšího nad starost o přístřeší.
Slabiny se mu zachvěly jako zimou — ač jen
pražilo — a vyjelo z něho žalostné
»Ale hlad l Hlad! Nikde sousta ! Podívej.
jsem jako lunt !«
»Buď rád, že jsi nestlousll,« chlácholi
ho čert. »Jinak sotva bys byl se vráti
k rodině.«
Potkan uleklý vtáhl hlavu mezí lopatky:
»Co, ty jíš potkany ?
»Inu, holenku, taky bych radš něco lep
šího, kdyby bylo,« odpovidal čert. »Taky juž
mi žaludek neslouží jako v mládí. Ale vi
dobře: z nouze čert mouchy žere ! Nějak jsem
vyšel ze eviku. Mám v celém těle podivné lou-
pání. Chrastí mně ve všech kostech a protahuje
to jimi, jako by mně morek vysychal.«
Čert odplivl.
»Tys měl asi náramně bouřlivé mládí-
poznamenal polkan zvědavé.
»I, čerta slarého !« řekl pohrdlivě čert
»Dřina byla, to je to. Nanosil jsem se toho d
pekla, až jsem zadek necítil. Těšil jsem se, že
si na stará kolena lépe odpo činu.«
»Což pak vy nemáte v pekle zaopatření
když seslárnete?« tázal se potkan.
11
article
Čert odplivl zase, nyní skoro zuřivě.
»I, dopadlo to jako všady. Polovičku ná
propustili.«
»Co to ?« divil se potkan. »Bylo vás
pekle tolik ?«
»I čerla,« svěřoval se čert. »Ale práee
ubylo. Teď už není potřeba do pekla nosit. Te
se tam hrne všechno samo. A tak nás Lucipen
poslal ke všem čertům. Na svět, mezi lidi. Al
zde je hrozně těžká konkurence, špinavá. N
čerta vyzrají! Krušné živobytl. Já nejraděj
spím, abych zaspal hlad. Ale v tomhle hork
ani dobře neusneš. A vyjdeš-li na lov, ani myši
nepotkáš. Vyběhne-li kde potkan, je takoný
škelet jako ty. Ano, takhle nějaké křehké
mládě . . .«
Potkan se trudně zamyslil. Vzpomínal n
rodinu dole ve stoce a co by ji mohlo potkati
kdyby tak ze zvědavosti vyběhla na dvůr. Pře-
mítal o tom, že není příjemno, když se čert
usadí tak na blízku. To je taky konkurence,
velmi nebezpečná, soudil.
loupen
12
article
Teď ho něco napadlo.
»Poslyš, starouši,« promluvil tónem co nej
přátelštějším, »slýskal jsi si na žaludek a n
jakousi ochablost v celém těle. Ve městě ti nen
zdrávo, a v téhle čtvrti už dokonce ne. Zde ve-
držíme jen my, kdo jsme tu přišli na svět. Ty
bys měl jít na nějaký čas na zdravý vzduch
na venkov. Jádro máš dobré, ale je ti třeh
zotavení. Noviš, klerak doktoři v létě posílaj
každého na venkov?«
»Ano,« řekl čert s ousměškem, »aby měl
v zimě keho léčit, když se lidé vrátí se zka-
ženými žaludky domů. Známe to.«
»I čerta, starouši,« namítl spěšně potkan.
»Tys jistě dlouho nic nečetl, ale já se pořád
v těch novinách probírám, jak jen někde na
kousek padnu. Sami doktoři jezdí v létě na
venkov, máš toho plné časopisy. Nemůže bei
jinak, nežli že je na venkově zdrávo. Na tvém
místě, starouši, nerozmýšlel bych se ani hodinu.
Starý čert se zamyslil.
»Inu, čert ví, co neudělám, potkane. Ale
vyberu-li se, doufám, že zde zatím přece trochu
ztučníš a že taky tvoje mláďata dorostou.«
Potkan byl se za hovoru znenáhla přiblíži
mřížce nad stokou, nyní jí rychle proklouzl, jen
že se kmitl, obrátil se a vystrkuje pouhý ry-
páček, volal posměšně:
»Povídali, že mu hráli, starý dobrodruhu
My můžeme ještě jinou mříží ze stoky, ale ote
ti nepovím a ty jí nenajdeš. Dej pozor, ab
nohy nepolámal !e
Starý čert učinil krok — polkan zmizel.
a jen z nítra stoky ozývalo se radostné a jak
vítězné pištění.
Ina
13
article
»Dej ty si pozor, škaredo,« volal čertd
stoky, »aby tě nedostali na bakteriologickou sla-
nici! Tam ti naočkují choleru nebo asijský mo
Teď jste přišli do módy, potvory!e
Ještě chvilku postál nad mříži, ale již ni
neozývalo se. Čert rozhlédl se po pustém dvorečku
i po celém stavení, z něhož čišel smutek opu-
štěnosti, a pomalounku mířil ke svému ohnisti.
»Má pravdu, škareda, horší to sotva bude
kde,« mručel si cestou. »Mohl bych se někam
podívat. Vyletím si.«
Vtáhl se do síňky, plivl pod komín a hn
bylo světlo, jakoby rozžehl žárovku. Čer
svlékl opatrně kabát, pod nimž se objevila dve
veliká blánitá křídla, podobná netopýřím. Ohrnu
křídla do předu, jedno po druhém, proti světlu,
a pozorně je prohlížel. Ale nebyl s prohlidkou
spokojen.
»Čertův inventář,« zamumlal mrzutě. »Mám
blány potrhané jak starý deštník. Nějak mi tu
v suchu popraskaly — je po lítání, s tímhl
defektem mohu jenom po zeleznici. Doufám, že
se se mnou vlak nesrazí.«
čertův inventář
14
article
Zas oblékl otřelý svůj šosák, pevněji při-
máčkl chlupatý cylindr, vyhrábl pod ohništém
několik »zlatých« dvacítikorun, arci falešných,
poněvadž pravých do té doby ani ďas do rukou
nedostal, sáhl do kouta pod komínem pro ba-
chratý, bavlněný deštník, utřel dlaní slinu na
zdi, aby přestala svílit, a zanechávaje v praž-
ském sídle svém jen trochu pekelného puchu,
vykročil na ulici, směrem k nádraží.
Neušel ani padesát kroků, když se za ním
ozval hihlot několika sousedek, skupených před
krámem hokynářčiným, a zazněla poznámka:
»Kde pak se vzala tahle maškara le
Nu bodejť, však se mu zdálo hned od po
čátku, jakoby za ním po dlažbě něco brousilo.
Sáhl za sebe — a honem skočil do nejbližšího
průjezdu, aby upravil svoji toaletu. Jak se pře-
vlékal, zapomněl dlouhý svůj kravský ohon
zastrčiti do šosu kmotrováku, jako činil vždy,
když na lidi vycházel. Honem teď spravil svoje
nedopatření, zlostně vrče:
»Čertovo příslušenství! Taky už je ted
docela zbytečné — za pouhou maškaru mne
pokládají ! Ale na amputaci jsem trochu stár —
a krom toho doktoři pořáde straší otravou krve.
To by mi tak scházelo. Chci na venkov, abych
se tam zotavil.«
Ještě se bedlivě omakal, je-li všady všechn
v pořádku, a vykročiv z průjezdu pokulháva
15
article
rychle ku předu, aby co nejdříve zmizel zrakům
sousedek, nechápajících, kam teď s maškarou
v srpnu. Aby tak byly věděly, že to sám
čert stéhuje se na lelní bytl
Lavina
Kresba z Taler.
Napsal Jan Havla sa.
Na vysokém ťemeni, strmicím nad táhlo
planinou orchovskou, visela již po tři týdny la-
vina. Jako bílý štít se přepínala přes pohorský
svah a zářila jako střibrná záplava v paprscieh
únorového slunce. Černé, hluboce rozjizven
stráně pod ní se ostře odrážely od její oslniv
běloby a rozdrásaná úbočí, prolámané žleby
hrotité vrcholíky v pozadí splývaly až k namo
dralému obzoru v jediné moře našedlé vlny b
ránčí. Na hřbetě Orchové ležel nehybný klid
Zamrzlý slap vodní leskl se mi zi bals aništi, la-
maje v duhových barvách narudlý odlesk slu
nečního západu.
Šel z něho jas po celé té planince zasně-
žených polí horských, sevřené odevšad hrad-
bami lesů a skalnatými velikány. Jezírkem kou-
zelného ticha táhi se dlouhý, šerý slin od při-
krého svahu, na jehož úpalí se krčila mezi ko-
strami holých stromů Lukašikova kopanica, mal
chaloupka, jako drobeček se tratící pod bělost-
nou tíží svého krovu.
Bylo mrtvo na širém prostranství, když Lu-
kašík výšel z chaty a zamyšleně se opřelu
prahu o zeď. Jen veliký, černý pes pobihal sně-
hem s hlavou skloněnou, jakoby čenichal po
stopách. Propasti, strže a divoká úskalí na oko
ních stěnách horských sklebily se příšerně, po-
hříženy jsouce do stinů prvního soumraku. D
leké průsmyky hořely purpurem zapadajícíh
slunce. Sněžiště i ledovce byly ještě zaplaveny
světlem, avšak v proláklinách a pod skalamis
již ukládalo šero a po modré obloze lezly krl-
dové chmury.
Havel
Černá
Lukašikův
Lu
16
article
Tak divně se pližily, tak záludně, nejdřív
bílé a potom načernalé se vlekly a hromadily
v ponuré hrady. Němá ztrnulost tiskla se všude
k sněžným pustinám. Ani havran nezakrákora
nad horami, ani kamzik nezamihl se na obzoru,
ani obvyklý jindy ohlas dálného vyti vlků ne-
zalehl k orchovské polaně. I lesy mlčely. Zdálo
se, že snivá dřímota čiší z ledových strání. J-
nom obláčky svíjely se na nebi jako rejdište
čarodějných zlomocí, vitězících nad pobledlým
červánky krvavého skonu dne.
Mladého kopaničiara to drsné ticho až roz-
třáslo. Dávno již nepamatoval tak smutného dne
jako byl tento. Venku bylo od rána zasmušil
uklidnění a doma mezi čtyřmi stěnami bylo až
k zalknutí dusno a nevolno. Po třetí den ležel
mu žena v nemoci a dnes byla již tak seslábl
a umdlená, že od dopoledne se ze spaní do v-
čera téměř ani neprotrhla. Malá Hanička a dro-
boulinký Pálinko, jakoby měli rozum, bráli
zlicha na podlaze, sotva mluvit se odvažujíce.
aby neprobudily matičky. A konečně nyní obě
děti na zemis usnuly. Lukašík ještě chvili vydrže
v jizbě, pozoruje s láskou ta dvě oddechujíe
tělička dětská.
Potom svezl se mu pohled do kouta na
spící ženu. Padal jí do pobledlé tváře zlatislý
odlesk slunečních paprskův a kolem hlavy
černých, rozpuštěných vlasů ji obestíral jakoby
okruhem záře. Ticho bylo ve světnici. Jen deci
tři drahých duší slyšel a odměřený tikot hodin.
Tak teskně zněly ty zvuky, tak lítostivě. Luka-
šík sevřel hlavu v dlaních a s očima horečně
rozpálenýma hleděl před sebe kamsi do neurčita.
Hanička
Lukašík
Luka
17
article
Rej vzpomínek zaplavil mu duši.
Až zaštčknutí Benkovo ho probudilo ze z-
dumání. Trhl sebou, pohleděl na ženu a děli
vida, že všichni pokojně a tvrdě spí, opatrně se
vykradl z jizby. Vyšel před chalupu a oddechl
si na svěžím, mrazivém vzduchu. Avšak tru
chlivé umírání dne nad pustými prorvami
mrtvými průsmyky ho ještě více rozechvělo.
Díval se, jak zapadla koule sluneční za malý
obláček, opět vyplula a ponenáhlu tihla k za
červenalým čarám obzorných hor. Krásný bv-
ten západ, zažehoval calou oblohu, favil sněžný
lesk tatranských štítů a v duši Lukašíkově budi
dávné upomínky.
Tenkráte bylo to také v podvečer. Lesy
dřímaly, hory snily a letní ovzduší prosycen
bylo takovou silnou vůní, že se až hlava točila.
Tohdy setkal se mladý Lukašík poprvé s horá-
rovou Hankou, jež vrátila se ze tříletého po-
bytu u tety dole v liptovské rovině zpět zase
do svých hor. Lukašík ji dobře znával jako
dítě, ale tenkráte byl by ji skoro ani nepoznal.
Tak sesilila a skrásněla za tu dobu. Šumná t
byla děvucha. Cerné, hedvábné vlasy zvyšovaly
úběl její tváří, v nichž jiskřily se tmavé oči jak
dva ohně a rděly se rozpuklé rty jako čerstvě
vylitá krev. Zasmáli se po chvíli rozpakům svého
selkání a dali se do řeči.
Benkův
Lukašíkův
Lukašík
18
article
Vzpomínali dětských dob, mluvili o kráse
svojích dumných hor a brzo cítili, jak mocným
poutem jest vnitřní souhlas a nezdolná společná
láska k tomu, co je zrodilo a odehovalo. A dý-
chaly tehdy zelené lesy takovým těžkým kou-
zlem, takovým lahodným, že se až oči přivíraly
v té slasti. Tiché šumění a tajemné šelesty síro-
mových korun, nekonečné a radostné zpěvy
ptactva a zurčení horských bystřin — vše vy-
pravovalo zvěsti o kráse přírody. Cítili oba, jak
je pojí čistým svazkem jediný onen bůh, kter
byl v nich i kolem nich, ten bůh prostého ži
vota a nového rozkvětu. A scházeli se od té
doby při každé přiležitosti, až byli svoji duš
i tělem.
A nyní ta dobrá jeho žena churaví. Pre-
padla ji tak náhle zákeřná choroba, že Lukašík
se dosud ještě ani nevzpamatoval ze smutného
překvapení. Připadaly mu poslední tři dny jak
těžký sen. Leč doufal, že ten dnešní spánek
bude jí sesilením a přechodem k zotavení. Zdál
se mu býti čímsi nemožným, ba nepomyslitel-
ným, že by ta zdravá a silná jeho Hanka mohla
zemřiti v květu života, odejiti mu někam do
neznámých končin a zanechati ho s oběma ro-
baty tak osamocena. Děsilo ho pouhé pomyšlení
na takové neštěstí, ale přece nepřipouštěl si vá-
žnějších obav, ujištěn byv tchánem, zkušeným
všech nemocí, že nehrozí ženě nebezpečenství
horší choroby. To řekl ovšem otec Haniččin
včera a opakoval dnes ráno, když viděl dceru
na chvíli poněkud zivější, avšak sotva byl by
tak smýšlel, kdyby ji byl viděl téměř smrtelně
znavenu před polednem a po obědě jako mrtvolu
vybledlou a těžce oddychující.
Lukašík
Haniččin
19
article
Lukašík se chytil za hlavu a bolestí z-
sténal. Odpuzoval ty děsivé myšlénky, leč ne-
mohl se ubrániti dravému jich přívalu. Svíraly
ho v pološeru jizby a trhaly mu srdce i nyn
v chladu zimního dne. Zavzlykl a pomalým
krokem zaměřil k nahému úskalí, jež naproti
kopanici trčelo na pokraji polany nedaleko za-
lesněného svahu. Vyšel na ně a zahleděl se do
dálky. Zachvěl se a bezděky přivřel na oka
mžík oči, jakoby vyděšen lesklou, blýskavou
hládí ohromné laviny, na jejíž ploše dohořivaly
růžové odlesky.
Lukašík
20
article
Příšerně svitily ty sněhové spousty do
vzduchu. Na jejich vrcholu zrcadlily se odu-
mírající sledy dne v obrovském, hladkém le-
dovci, ktorý den ode dne zdál se býli stále
vice převislým k svahu, jemuž byl blíže. Avšak
větší část laviny sesouvala se vždy zřetelněj
k přikré stěně nad kopanicí strmící, ba utublé
plazice a zmrzlé rampouchy vyčnívály již nad
pokraj horského štítu. Šel strašlivý úděs z těch
bělavých, úsměšně rozšklebených mohyl z kázy
a zhouby.
Dnes zdála se býti Lukašíkovi i lavina
jaksi nez vykle hirozivou. Každý její osten ho
bodal děsným tušením a každá rýha na ní ze-
jící drala mu duši novými obavami. Snad tam
ten přechýlený úplaz se utrhne — nebo do-
konce celá ta nepřehledná spousta lehce by se
mohla zvrátiti do údolu a ve svých mrazivých
útrobách navždy pohrbíti kopunici se všemi je-
jími obyvateli.
Beztoho zvěř se vyhýbá Orchové v po
sledních dnech, jakoby tušila nezměrné to ne-
bezpečenství, ktoré dřímá v načechrané, nadulé
lavině. I táhlé vyli vlků potichlo v těchto kon-
činách, a jenom sténání a hučení větru rozléh
se občas v jednotvárné, plačtivé pisní po za-
tesknělých horách.
Lukašík se třásl zimou a náhlým návalem
strachu. Oh, jest děsné pomyšlení, jaké nebaz-
pečenství visi jim nad hilavami ! Potřebí maléh
hnutí a celé ty hory sněhu a ledu sletěly by
dolů. Nestalo se nic podobného od nepaměti.
ale sotva kdy strměla lavina tak strašně na
orchovskou kopanici. Co nestalo se po dlouhá
leta hospodaření otcova, co doposud ani jej n-
stihlo, může ho zničiti nyní. Což kdyby záhadná.
nepředpovídatelná náhoda svalila právě letos hrá-
zyplnou tu lavinu a zasypala jeho pohorské ho-
spodářství v jediném okamžíku? Co bylo by
po několika příšerných chvilkách z jejich zátišl
Lukašík
21
article
Zmizela by útulná jeho chaloupka, zmizela by
zahrádka, zmizelo by všechno pod smrtonosným
příkrovem bílé laviny. Ve dne střibrná záře roz-
lila by se po sněhu, hladoví vlci vyli by přl-
šerně nad jejich hrobem a rozrývali by naky.
přelou pokrývku, čenichajíce pod ní hojnou ko-
řist. Potom sametová noc sklonila by se do
kraje, z hor zabloudil by sem bučivý medvěd,
okousal jejich kosti, vlci by s hrozným svým
vytím odtáhli zase dále, a nad žaloslnými tros-
kami by houkaly lačné sovy, lkaly vrány a dě-
sivě krákorali havrani. Minula by noc, nad
hory by se opět vyhouplo slunce a ozářilo by
dílo zkázy zlatými svými paprsky — —
Lukašík přetřel si čelo chladnou dlaní
zabloudil vytřeštěným zrakem mezi pohorské
lesy. Všude bylo takové zvláštní ticho, takové
velebné, že se nikde ani stín nepohnul. Uklid-
nil se poněkud a rozhlížel se dále. Kdesi z
v modravé dálce přímou čarou za rozerva-
ným vrehem Velickým prolamoval se ostř
Slavkovský štít, ozářen jsa nafialovělým přisvi-
tem zimního zážehu Taler. Nesčetné ledove
balvanitých vrcholíků a rozlehlých kopulí leskly
se po širém obzoru. Sedrané turně a úžlabin
pod znostřeným Gerlachem, obalené matně za
lesknouci se korou, lemovaly slabým nádechem
duhovým vyhasínající východ. Avšak i na zá-
padní obloze ploužily se chmurné tuchy divok
noci. Nad Kriváněm a nad Ostervou zatonula
červeň podpálených obláčků v pročernalých
mráčcích a čistý azur skoro docela již vymizel.
Lukašík
Velická
Gerlach
Kriváň
22
article
Dřímalo horské království. Tak klidně a přece
tak bolestně dumalo své podvečerní sny a těžce
oddychovalo, jakoby poslední zbytky života
v něm odumíraly pod ledovými okovy tuh
Náhle sebou Lukašík prudce trhl. Dolen
planině vztekle zaštěkal Benko a dlouhými skoky
se vrhl mezi závěje. Bylo slyšet chlemtavé su-
pění. V příšíím okamžiku šipkou vyletěl z ku
sněhu veliký zajíe. Na hřbetě červenala se mu
čerstvá rána. Štihlé, tálilé jeho tělo třikráto
švihlo sebou do vysokých hromad, chvílemi
zmizelo v rýhách a vždy v čas se vymrštilo.
Lukašík
Benka
Dolen
23
article
Benko divoce funěl a zuřivě si odštěkl při každé
kličce zajícově, avšak nedal se zmýliti. Letěli
po sněžné hlati, mihali se a kroutili. Zatím se
zajíc vzpamatoval, ještě dvakráte zakličkovala
pojednou v přímé čáře se rozletěl po hladkém
povrchu sněžném k lesu. Rozlicený pes řitil se
za ním. Náhle zajíc uchýlil se z přimého směru
a než se Benko mohl zaraziti v úprku, n
opáčnou stranu se kmitl s narovnaným tělem
s boltci k hřbetu přiloženými po bílé ploše tak
zlehounka, že sotva znatelná stopa po něm zů-
stala. A zapadl v dálee za planinou do hlubi
lesních.
Kopaničiar zíral se zachmuřeným čelem
ním. Jindy byl by si takové všední maličkosti
ani nepovšiml, dnes však se nemohi ubránii
chmurným myšlenkám. Všude pusto, takové
skoro velebné ticho, že až krev stydla v těle
úděsem, a než by se kdo nadál, rozpoutal se
na klidné, sněžné polaně divoký hon na život
a na smrt. Jako v životě se stává. Ničeho ne-
tušíme a náhle na nás padne zkáza a neštěsll.
Zdá se, jakoby všude bylo bezpečno, a přece
při příšíím kroku se sřílíme do propasti. Vládne
světem i lidmi národa. I ta lavina jest dílem
náhody, a třeba právě ve chvili, kdy nikdo ne-
bude míti ani tušení, svádí se dolů na temeno
Orchové.
Lukašík zadíval se kamsi k západní obloze.
Jen blednoucí nach jakoby ho zaslepoval. Hled
a hledí. Zdá se mu, že vidí pronásledovaněho
zajíce a že ta krvavá skvrna na hřbetě jeh
mokvá a hnisá.
Otovírá se a chrlí potoky rudé krve. C
ty praménky, roztěkují se po bilém sněhu
Benka
Kopaničiar
Lukašík
26
article
divně so z nich kourí. Ba věru i zde v hor
ských zátiších zuří často zápasy o život, krvavé
boje a násilná bezpráví. Tam dole páchají se
křivdy mezi lidmi, ubozí chudáci trpí nad síly
a téměř již klesají pod nesnesitelnými břemeny.
Jako dobylek se tlukou bídným životem ode-
dne ke dni, čekajíce vykoupení z pozemských
trampot. A nahoře, na horách, zase jiná ne-
bezpečenství číhají za každým krokem. Žbojníci,
vlci, medvědi, přívaly a bouře — lidé, zviřat
i tajemná ona síla, vládnoucí přírodou.
V dálce na obzoru, kdesi okolo Rysů,
mihly se po hřbetě horském hbité stíny. Za-
hupkovaly, přeskakovaly ze skály na skálu, pro-
pletly se mezi balvany a zmizely za propastným
průlomem. To byli kamzfci.
Lukašíkovi zaplanuly oči živěji. Dlouho
ještě zíral nepohnutě do dálavy, až náhle se
otočil a kráčel opět k své chalupě. Ale šel po-
malu, krok za krokem, přemýšleje o minulosti.
A s nejasným pocitem chtivosti čehosi zakáza-
ného vplížila se mu do představy dávná událost.
Čím silněji se v něm zmáhala ta vášnivá
choutka, tím urputněji se draly ony polozapo-
menuté dojmy na povrch duše. Nemohil jich
zapuditi a poddal se jim.
Rys
Lukašík
27
article
To bývalo v mladých jeho letech. Vyrostl
na Orchové, dýchal od svého narození čislý,
horský vzduch a miloval tatranské hvozdv i
skaliny s celou duší. Rád bloudil horami, kam
nikdy noha lidská skoro ani nezašla a kde
všechno vonělo divokým vzrůstem, kde teskně
rokotila bystřina a v zurčivých vlnkách se řitila
po spádných slapech mezi rozvalená úskali, kde
bylo cititi velebný dech čehosi vyššího. Znal
slavného lovce kamzíků Čiapu, a ten naučíl ho
vášnivé zálibě v lovu po horských odlehlostech.
A tak mladý Jurko Lukašík, kdykoliv měl jen
trochu času, vyběhl si za kořistí. Jako orel s
vznášíval na strmých skalinách, jako vlk běhával
lesy a úžlabinami a jako lstivá liška se obezřele
plížil po stopách. Vášeň lovecká ho několikráte za-
vedla až na Končistou, pod Gerlach nebo k Osterne
a na Rysy. Ale laké často zabrousil si pod
Orchovou, kam dosahoval poslední cíp hustých,
krásných hájů. Ty byly útulkem vysoké zvěři,
kterou jinde sotva kdy zastihl. Ale byly ještě
v panství kteréhosi hraběte a horárem na nich
byl starý Žiha, otec Haniččin. Dokud Jurko ne-
znal Haničky, nedbal toho, že jest mu dobro-
srdečný stařee přítelem, a kde mohl, zapytlačil
si v jeho lesích. Vždyť bodaly ho téměř do očí,
prostírajíce se dlouhým ohybem z úžlabiny, pod
Orchovou ústící, dále mezi hory a údoly. Avšak
po prvním setkání s Hankou se Jurko náhle
změnil. Zdálo se mu býti hřišným a nepoctivým
šidit důvěřivého starce, otce své milé děvušky,
za zády a na nějaký čas pytlačiny úplně nechal.
Dlouho se přemahal, dlouho v sobě tlumi
svoji vášeň, leč horká jeho krev ode dne ke
dni v něm úsilněji vřela, až konečně podlehl.
Byly to tři týdny před sobášem s Haničkou.
Jurka Lukašík
Haniččin
Jurka
Hanička
Hanka
Gerlach
28
article
Nad krajem tehdy sklenut byl hluboký, jasný
azur a na západě dohořívala oblaka, podže-
hnutá zmizevším sluncem. Ticho bylo všude
lákavé a svůdné. Mlčely lesy, dřímaly hory
v lesku červánků a z roklin a údolů stoupala
omamující vůně plodného leta. Lukašík dival
se od kopanice do hor a dumal. Ozývala se
v něm lovecká jeho choutka, táhlo ho cosi lá-
kavého stále silněji dolů do lesů, avšak nechtěl
se poddali své slabosti a bojoval proti vášni.
Ale nadarmo. Vždyť bůh, stvořil-li svět, stvořil
i ta zvířata v horských lesích a poněvadž nikdo
z lidí neměl zásluhy o ně, patřila všem lidem
stejným právem. Beztoho dědoušek jeho —
tehdy bral si Jurko na pomoc proti vlastnímu
slibu i mrtvě — řikával dobře, že všichni lidé
mají mít ke všemu stejné právo, poněvadž prý
není svět stvořen jedněm pro bídu a jiným
k pohodli, je-li pravdou, že stvořen jest dobrým
bohem. A tak umluvil Lukašík tenkráte konečně
sám v sobě výčitky svědomí, sebral pušku
pustil se dolů pod Orchovou. »A čože by som
nešel!« upokojoval se ještě. »Veď už len raz
idem, len ešte dnes. A zveriny tuná ozaj dost
a dost ! Len ešte vledy ostatniraz !e
Jurko zaběhl si tehdy hluboko do lesů.
Dlouho bloudil marně, až konečně rozmrzen
jsa neúspěchom, chtěl se opět vrátiti. A právě
na zpáteční cestě zanesla mu náhoda v cestu
krásného, velikého srnce. Již skoro stiskal
spoušť u pušky, když několik kroků za ním
zahromoval známý hlas: »Sto strel do tieba,
ty oplan !e
Lukašík téměř ustrnul leknutím, jakoby
vedle něho bylo udeřilo. V očích se mu za-
tmělo a z hrdla dralo se mu sténavě, nesou-
visle: »Nie, sváčik, nie — — !« Ruka s pu-
škou mu poklosla. Chvěl se celý jako osyka.
Lukašík
Jurka
Len
29
article
»Nie, sváčik, nie!« ušklibi se po něm
horár Žiha, »veď poviem ti: nic, nie! Čože
tuná robiš teraz? Veru zastrieliť mal bych
tieba!« Slaroch ztěžka oddychoval, jak ho v té
chvíli zachválil hněv. Došel k Jurkovi a roz-
přáhl se široce, jakoby ho chtěl sraziti k zemi.
Alo ruka jeho nedopadla na ohnutý hřbet Lu-
kašíkův, jenž kajieně klopil zraky k zemia
jen dušeně vzdychal: »Sváčik, veď už nikdy
to neurobíma !e
Ale horár se nedal obměkčiti. Nojdríve
klel a svolával trest na hlavu Jurkovu. Náhle
se však v něm cosi zlomilo, hlas mu poklesl,
na chvili se zamyslil a potom se skoro rozpla-
kal: »Veď viem, že to by mi teraz volakto
slubil. Ale kto vraj by ti uveril? A já chcel
som svoju Hanku, svoju corku vydať za tako-
vého oplána! Svoju Hanku! Z toho nicbude
teraz nič, ozaj už nič!« Slova zlomila se mu
na rtech a utonula v slzách. Bylť Žiha dobrák
od kosti.
»Ved stryko veru noviem, ako prišlo, že
som to urobil!« zavzlykl Jurko. »Čosi zlého
našepnulo mi fo do ucha a už to bolo !«
»No, bolo nebolo!« odbýval ho již mír-
nějším hlasem horár. »Volakto mohol by tak
vraviť: Já neurobil nič, to všetko len čosi
zlého! Ale aký by to bol duriak, že by t
uveril takové cigaňstvo ?
Jurko jen zavzlykl. Co asi tomu řekne
Hanička? A právě před svatbou se to musilo
Chvilku byli oba ticho. Lnkašíkovi kanule
slzy po tvářich. Horárovi tálo srdce. »Oj navaai
pekný suhaj si tyl« odlehčil si. »Ako zlodej
státil
Slaroch
Jurek
Jurkův
Hank
Žiha
Jurka
Čos
Hanička
Aka
Vera
Svoja Hank