ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a82a5910-661b-11dc-8f7a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: work 4, person 45, place 6
1 masthead
8. září 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 248.
3 masthead
Strana 9.
4 article Čertova výprava.
Čertova výprava. Na starém, vystydlém ohništi zapraskale to jakoby zatancoval na vyschlém roští. Sbiralo se tam potmě cosi a zachrunělo, jakoby zatřásl kostlivcem v pytli, ozvalo se povědomé luskání kloubů, jakoby se natahovaly hnáty dávno zko- prnělé, a zavylo hrozitánské, táhlé zivnutl. »Čertova postel !« zavrčelo to ze imy. »p celém těle jeden mozoul! Das mi napískal, že jsem vlezl právě sem ! A nos plný sazí !« Zafrknutí, jak bujného, nedočkavého oře, a do šeré siňky před ohnišlěm vyletěl mrak sazí a popela. Ještě to zachrupalo, až s cha- trného ohniště spadly dvě rozdrobené cihly na černou, dolíkovatou podlážku, a čísi těžké nohy dopadly na zem. Jedna vězela v obyčejné, ohromné, rozpukané, dávno neleštěné a nema- zané botě, druhá v botě netvárné, zkomolené, jakoby se v ní skrývalo koňské kopyto. Byl to skutečné kopyto, a kdo se teď zjevil v šeré síňce a hned potom na dvorečku, byl sám čert.
čertův postlat
5 article
No, byl to skutečně čert, aťsi nevypadal jako všichní čerti ostatní, jak nám je malují. Byl to nejspíše čert, který již hodné dlouho trávil na zemi, a dle toho taky přizpůsobil svoji podobu i toaletu. Arci to nebyl čert salonní, ba, ani žádný kabinetní, Bůh zachraň. Naopak, byl volmi ošumělý, sešlý. Hubené nohy vězely v kostkovaných kalhotách, dole značně otřepe- ných, prázdný břich propadal se pod sežloutlou pikovou vestou hráškového vzorce, tělo pak bylo oděno černým dlouhým šosatým kabátem, který se na prvý pohled podobal kaiserroku staré fasony, ale vlastně to byl »kmotrovák« asi tak z doby dvougrošáků. Bradu čertovu ošlehovaly dva veliké fátrmordy, dávno toužící po pradleně, jež byly ovázány atlasovým nákrčníkem, taky nějakým dědičným. Jen tak že jej uzel držel pohromadě. A na lebce seděl kastorový, rozje- žený eylindr. Vypadal všechen ten úbor čertův, jakoby se jeho pán byl šatil ze »Židů«, vlastně se s ním shledáváme v Páté čtvrli pražské.
bůh Brad Žid
6 article
Ostatně nebylo ku podivu, že byl čert pa- rádníkem tak skromným. Byl to hodně starý čert, jemuž dávno starého čerta na tom zálo- želo, aby se líbil. Rád a bez velikého sebo- zapření ponechával to mladším kolegům, zejména těm, kteří vystupují ve Faustu a v jiných ope- rách. Vypadal skoro jako čert na pensi. Jak teď vystoupil na dvoreček, celý zalehlý parným sluncem srpnovým, dostupujícím po- ledne, zamrkal oslněný tím žárem a zas hrozi- tánsky vyžívl, až to zaznělo dutou ozvěnou ve všech prostorách domu, vyplázl při tom jazyk na půl metru, a když jej stahoval do úst, jen jako maně slizl několik pavouků a jiné drobo- tiny, která mu lezla po náprsí kabátu a po Zamlel jazykem v ústech, zachrustal zuby a hned potom vyplivl nožičky všeho hmyzu. »Čert aby to vzal !« zamručel s nesmírným opo- vržením. »Pořád jen to smetí! A všechno čpí takovou podivnou stuchlinou !« Opřev se oběma rukama o kostnaté kyčle, prohnul se v kříži, až to v něm zarachotilo z dola nahoru jak božítělová ostrostřelecká salva. načež velmi opatrně zdvihl cylindr. Památná ta pokryvka hlavy skutečně vyžadovala velmi šetrného nakládání. Čert však z jiné příčiny si počinal tak pečlivě. Sňav cylindr, zahleděl se do něho dychtivě, brzy však sešklebil tvát mrzutě. »Kde by se tu taky co vzalo,« zavrče opovržlivě, jakoby se byl rozpomenul, a pohladi si při tom lebku, nadobro olysalou.
Faust
7 article
»A v tomhle se drží jenom gregariny,« dodal, vylahuje pravicí z hlubokého šosu zrza- vou vlásenku a rovnal si ji na hlavu. »K tomu aby čert měl drobnohled!e V tom okamžiku ozval se kdesi tenký hviz a čert upřel zraky na mřížku stoky uprostře dvorečku, z níž vyčnělo náhle cosi tenkého jak štětiny, pohybujícího se všemi směry jako tykadla, a hned potom vynořil se rypáček a cel hlava potkana. Potkan větřil na všechny strany, ale čer stál nehybně, jako z kamene. A zvíře vyklouzl ze stoky. Sotva že na lokot poodběhlo, zasyčel starý čert a potkan stanul jako bez vlády, ne moha dále. »Počkej, kožíšku,« hovořil čert zcela dobro myslně, »podívám se na tě, stojíš-li mi za sn dani. — E jdi, mrcho, jsi hubený jako šindelák strouhat by na tobě mohl! Co že jsi tak vy- zábl ?e Potkan, jakoby se styděl, že jím i sán čert opovrhuje, zježil srst, aby jen poněku zakryl svoji vychrilost, vypískl a odpovídul jízlivě: »Z čeho mám tloustnout? Nevidíš, žeje tu jak po vyhoření? Všady pusto, prázdno kůrky chlebové tu nezbylo. Sami švábi se kdo ví kam vystěhovali . . . Čekám, až seto vráli.« »Kdo ? »No, nájemníci,« odpovidal úsečně potkan »Neměli sic mnoho, ale přece ještě vždycky něco propadlo mříží do stoky. Mám dol šest dětí, piští to hladem od rána do večera,« »Potkane, ty jsi tele,« hovořil čert. »Sem už nikdo se nevráti. Což nevíš, že je to obecn dům na zbourání?
E jít
9 article Potkan vyvalil oči a posadil se na huben
Potkan vyvalil oči a posadil se na huben zadní noby. »Na zbourání? Ale pak je čas, abye se taky sebral — jen kdyby ty ubohé dět dole . . . « »Nemusíš spěchat, hloupý potkane. To je dům obecní — tvoje děti pohodlně dorostou, i vnuci a pravnuci, a ještě to bude stát. Když chee bourat obec, holenku, pravidelně vypov nájemníky o několik let dříve, a pak nech dům uležet. »Není tedy tak příliš na spěch?« otázn se potkan ježtě trochu nedůvěřivě. Starý čert chraplivě se zasmál. »Dětino,« řekl dobromyslně, »myslíš, ž bych já se tu byl usadil tak ode dneška do zejtřka? Do nejistého? Aby mi to jednoho dne strhli ve spaní nad hlavou ? Ještě nemaji ani první regulační čáru, a pamatuj si, že o první regulační čáry až do definitivní se může narodit a dorůst k asentýrce.«
10 article
Potkan byl již přesvědčen, anebo se v něm ozvalo cosi mocnějšího nad starost o přístřeší. Slabiny se mu zachvěly jako zimou — ač jen pražilo — a vyjelo z něho žalostné »Ale hlad l Hlad! Nikde sousta ! Podívej. jsem jako lunt !« »Buď rád, že jsi nestlousll,« chlácholi ho čert. »Jinak sotva bys byl se vráti k rodině.« Potkan uleklý vtáhl hlavu mezí lopatky: »Co, ty jíš potkany ? »Inu, holenku, taky bych radš něco lep šího, kdyby bylo,« odpovidal čert. »Taky juž mi žaludek neslouží jako v mládí. Ale vi dobře: z nouze čert mouchy žere ! Nějak jsem vyšel ze eviku. Mám v celém těle podivné lou- pání. Chrastí mně ve všech kostech a protahuje to jimi, jako by mně morek vysychal.« Čert odplivl. »Tys měl asi náramně bouřlivé mládí- poznamenal polkan zvědavé. »I, čerta slarého !« řekl pohrdlivě čert »Dřina byla, to je to. Nanosil jsem se toho d pekla, až jsem zadek necítil. Těšil jsem se, že si na stará kolena lépe odpo činu.« »Což pak vy nemáte v pekle zaopatření když seslárnete?« tázal se potkan.
11 article
Čert odplivl zase, nyní skoro zuřivě. »I, dopadlo to jako všady. Polovičku ná propustili.« »Co to ?« divil se potkan. »Bylo vás pekle tolik ?« »I čerla,« svěřoval se čert. »Ale práee ubylo. Teď už není potřeba do pekla nosit. Te se tam hrne všechno samo. A tak nás Lucipen poslal ke všem čertům. Na svět, mezi lidi. Al zde je hrozně těžká konkurence, špinavá. N čerta vyzrají! Krušné živobytl. Já nejraděj spím, abych zaspal hlad. Ale v tomhle hork ani dobře neusneš. A vyjdeš-li na lov, ani myši nepotkáš. Vyběhne-li kde potkan, je takoný škelet jako ty. Ano, takhle nějaké křehké mládě . . .« Potkan se trudně zamyslil. Vzpomínal n rodinu dole ve stoce a co by ji mohlo potkati kdyby tak ze zvědavosti vyběhla na dvůr. Pře- mítal o tom, že není příjemno, když se čert usadí tak na blízku. To je taky konkurence, velmi nebezpečná, soudil.
loupen
12 article
Teď ho něco napadlo. »Poslyš, starouši,« promluvil tónem co nej přátelštějším, »slýskal jsi si na žaludek a n jakousi ochablost v celém těle. Ve městě ti nen zdrávo, a v téhle čtvrti už dokonce ne. Zde ve- držíme jen my, kdo jsme tu přišli na svět. Ty bys měl jít na nějaký čas na zdravý vzduch na venkov. Jádro máš dobré, ale je ti třeh zotavení. Noviš, klerak doktoři v létě posílaj každého na venkov?« »Ano,« řekl čert s ousměškem, »aby měl v zimě keho léčit, když se lidé vrátí se zka- ženými žaludky domů. Známe to.« »I čerta, starouši,« namítl spěšně potkan. »Tys jistě dlouho nic nečetl, ale já se pořád v těch novinách probírám, jak jen někde na kousek padnu. Sami doktoři jezdí v létě na venkov, máš toho plné časopisy. Nemůže bei jinak, nežli že je na venkově zdrávo. Na tvém místě, starouši, nerozmýšlel bych se ani hodinu. Starý čert se zamyslil. »Inu, čert ví, co neudělám, potkane. Ale vyberu-li se, doufám, že zde zatím přece trochu ztučníš a že taky tvoje mláďata dorostou.« Potkan byl se za hovoru znenáhla přiblíži mřížce nad stokou, nyní jí rychle proklouzl, jen že se kmitl, obrátil se a vystrkuje pouhý ry- páček, volal posměšně: »Povídali, že mu hráli, starý dobrodruhu My můžeme ještě jinou mříží ze stoky, ale ote ti nepovím a ty jí nenajdeš. Dej pozor, ab nohy nepolámal !e Starý čert učinil krok — polkan zmizel. a jen z nítra stoky ozývalo se radostné a jak vítězné pištění.
Ina
13 article
»Dej ty si pozor, škaredo,« volal čertd stoky, »aby tě nedostali na bakteriologickou sla- nici! Tam ti naočkují choleru nebo asijský mo Teď jste přišli do módy, potvory!e Ještě chvilku postál nad mříži, ale již ni neozývalo se. Čert rozhlédl se po pustém dvorečku i po celém stavení, z něhož čišel smutek opu- štěnosti, a pomalounku mířil ke svému ohnisti. »Má pravdu, škareda, horší to sotva bude kde,« mručel si cestou. »Mohl bych se někam podívat. Vyletím si.« Vtáhl se do síňky, plivl pod komín a hn bylo světlo, jakoby rozžehl žárovku. Čer svlékl opatrně kabát, pod nimž se objevila dve veliká blánitá křídla, podobná netopýřím. Ohrnu křídla do předu, jedno po druhém, proti světlu, a pozorně je prohlížel. Ale nebyl s prohlidkou spokojen. »Čertův inventář,« zamumlal mrzutě. »Mám blány potrhané jak starý deštník. Nějak mi tu v suchu popraskaly — je po lítání, s tímhl defektem mohu jenom po zeleznici. Doufám, že se se mnou vlak nesrazí.«
čertův inventář
14 article
Zas oblékl otřelý svůj šosák, pevněji při- máčkl chlupatý cylindr, vyhrábl pod ohništém několik »zlatých« dvacítikorun, arci falešných, poněvadž pravých do té doby ani ďas do rukou nedostal, sáhl do kouta pod komínem pro ba- chratý, bavlněný deštník, utřel dlaní slinu na zdi, aby přestala svílit, a zanechávaje v praž- ském sídle svém jen trochu pekelného puchu, vykročil na ulici, směrem k nádraží. Neušel ani padesát kroků, když se za ním ozval hihlot několika sousedek, skupených před krámem hokynářčiným, a zazněla poznámka: »Kde pak se vzala tahle maškara le Nu bodejť, však se mu zdálo hned od po čátku, jakoby za ním po dlažbě něco brousilo. Sáhl za sebe — a honem skočil do nejbližšího průjezdu, aby upravil svoji toaletu. Jak se pře- vlékal, zapomněl dlouhý svůj kravský ohon zastrčiti do šosu kmotrováku, jako činil vždy, když na lidi vycházel. Honem teď spravil svoje nedopatření, zlostně vrče: »Čertovo příslušenství! Taky už je ted docela zbytečné — za pouhou maškaru mne pokládají ! Ale na amputaci jsem trochu stár — a krom toho doktoři pořáde straší otravou krve. To by mi tak scházelo. Chci na venkov, abych se tam zotavil.« Ještě se bedlivě omakal, je-li všady všechn v pořádku, a vykročiv z průjezdu pokulháva
15 article
rychle ku předu, aby co nejdříve zmizel zrakům sousedek, nechápajících, kam teď s maškarou v srpnu. Aby tak byly věděly, že to sám čert stéhuje se na lelní bytl Lavina Kresba z Taler. Napsal Jan Havla sa. Na vysokém ťemeni, strmicím nad táhlo planinou orchovskou, visela již po tři týdny la- vina. Jako bílý štít se přepínala přes pohorský svah a zářila jako střibrná záplava v paprscieh únorového slunce. Černé, hluboce rozjizven stráně pod ní se ostře odrážely od její oslniv běloby a rozdrásaná úbočí, prolámané žleby hrotité vrcholíky v pozadí splývaly až k namo dralému obzoru v jediné moře našedlé vlny b ránčí. Na hřbetě Orchové ležel nehybný klid Zamrzlý slap vodní leskl se mi zi bals aništi, la- maje v duhových barvách narudlý odlesk slu nečního západu. Šel z něho jas po celé té planince zasně- žených polí horských, sevřené odevšad hrad- bami lesů a skalnatými velikány. Jezírkem kou- zelného ticha táhi se dlouhý, šerý slin od při- krého svahu, na jehož úpalí se krčila mezi ko- strami holých stromů Lukašikova kopanica, mal chaloupka, jako drobeček se tratící pod bělost- nou tíží svého krovu. Bylo mrtvo na širém prostranství, když Lu- kašík výšel z chaty a zamyšleně se opřelu prahu o zeď. Jen veliký, černý pes pobihal sně- hem s hlavou skloněnou, jakoby čenichal po stopách. Propasti, strže a divoká úskalí na oko ních stěnách horských sklebily se příšerně, po- hříženy jsouce do stinů prvního soumraku. D leké průsmyky hořely purpurem zapadajícíh slunce. Sněžiště i ledovce byly ještě zaplaveny světlem, avšak v proláklinách a pod skalamis již ukládalo šero a po modré obloze lezly krl- dové chmury.
Havel Černá Lukašikův Lu
16 article
Tak divně se pližily, tak záludně, nejdřív bílé a potom načernalé se vlekly a hromadily v ponuré hrady. Němá ztrnulost tiskla se všude k sněžným pustinám. Ani havran nezakrákora nad horami, ani kamzik nezamihl se na obzoru, ani obvyklý jindy ohlas dálného vyti vlků ne- zalehl k orchovské polaně. I lesy mlčely. Zdálo se, že snivá dřímota čiší z ledových strání. J- nom obláčky svíjely se na nebi jako rejdište čarodějných zlomocí, vitězících nad pobledlým červánky krvavého skonu dne. Mladého kopaničiara to drsné ticho až roz- třáslo. Dávno již nepamatoval tak smutného dne jako byl tento. Venku bylo od rána zasmušil uklidnění a doma mezi čtyřmi stěnami bylo až k zalknutí dusno a nevolno. Po třetí den ležel mu žena v nemoci a dnes byla již tak seslábl a umdlená, že od dopoledne se ze spaní do v- čera téměř ani neprotrhla. Malá Hanička a dro- boulinký Pálinko, jakoby měli rozum, bráli zlicha na podlaze, sotva mluvit se odvažujíce. aby neprobudily matičky. A konečně nyní obě děti na zemis usnuly. Lukašík ještě chvili vydrže v jizbě, pozoruje s láskou ta dvě oddechujíe tělička dětská. Potom svezl se mu pohled do kouta na spící ženu. Padal jí do pobledlé tváře zlatislý odlesk slunečních paprskův a kolem hlavy černých, rozpuštěných vlasů ji obestíral jakoby okruhem záře. Ticho bylo ve světnici. Jen deci tři drahých duší slyšel a odměřený tikot hodin. Tak teskně zněly ty zvuky, tak lítostivě. Luka- šík sevřel hlavu v dlaních a s očima horečně rozpálenýma hleděl před sebe kamsi do neurčita.
Hanička Lukašík Luka
17 article
Rej vzpomínek zaplavil mu duši. Až zaštčknutí Benkovo ho probudilo ze z- dumání. Trhl sebou, pohleděl na ženu a děli vida, že všichni pokojně a tvrdě spí, opatrně se vykradl z jizby. Vyšel před chalupu a oddechl si na svěžím, mrazivém vzduchu. Avšak tru chlivé umírání dne nad pustými prorvami mrtvými průsmyky ho ještě více rozechvělo. Díval se, jak zapadla koule sluneční za malý obláček, opět vyplula a ponenáhlu tihla k za červenalým čarám obzorných hor. Krásný bv- ten západ, zažehoval calou oblohu, favil sněžný lesk tatranských štítů a v duši Lukašíkově budi dávné upomínky. Tenkráte bylo to také v podvečer. Lesy dřímaly, hory snily a letní ovzduší prosycen bylo takovou silnou vůní, že se až hlava točila. Tohdy setkal se mladý Lukašík poprvé s horá- rovou Hankou, jež vrátila se ze tříletého po- bytu u tety dole v liptovské rovině zpět zase do svých hor. Lukašík ji dobře znával jako dítě, ale tenkráte byl by ji skoro ani nepoznal. Tak sesilila a skrásněla za tu dobu. Šumná t byla děvucha. Cerné, hedvábné vlasy zvyšovaly úběl její tváří, v nichž jiskřily se tmavé oči jak dva ohně a rděly se rozpuklé rty jako čerstvě vylitá krev. Zasmáli se po chvíli rozpakům svého selkání a dali se do řeči.
Benkův Lukašíkův Lukašík
18 article
Vzpomínali dětských dob, mluvili o kráse svojích dumných hor a brzo cítili, jak mocným poutem jest vnitřní souhlas a nezdolná společná láska k tomu, co je zrodilo a odehovalo. A dý- chaly tehdy zelené lesy takovým těžkým kou- zlem, takovým lahodným, že se až oči přivíraly v té slasti. Tiché šumění a tajemné šelesty síro- mových korun, nekonečné a radostné zpěvy ptactva a zurčení horských bystřin — vše vy- pravovalo zvěsti o kráse přírody. Cítili oba, jak je pojí čistým svazkem jediný onen bůh, kter byl v nich i kolem nich, ten bůh prostého ži vota a nového rozkvětu. A scházeli se od té doby při každé přiležitosti, až byli svoji duš i tělem. A nyní ta dobrá jeho žena churaví. Pre- padla ji tak náhle zákeřná choroba, že Lukašík se dosud ještě ani nevzpamatoval ze smutného překvapení. Připadaly mu poslední tři dny jak těžký sen. Leč doufal, že ten dnešní spánek bude jí sesilením a přechodem k zotavení. Zdál se mu býti čímsi nemožným, ba nepomyslitel- ným, že by ta zdravá a silná jeho Hanka mohla zemřiti v květu života, odejiti mu někam do neznámých končin a zanechati ho s oběma ro- baty tak osamocena. Děsilo ho pouhé pomyšlení na takové neštěstí, ale přece nepřipouštěl si vá- žnějších obav, ujištěn byv tchánem, zkušeným všech nemocí, že nehrozí ženě nebezpečenství horší choroby. To řekl ovšem otec Haniččin včera a opakoval dnes ráno, když viděl dceru na chvíli poněkud zivější, avšak sotva byl by tak smýšlel, kdyby ji byl viděl téměř smrtelně znavenu před polednem a po obědě jako mrtvolu vybledlou a těžce oddychující.
Lukašík Haniččin
19 article
Lukašík se chytil za hlavu a bolestí z- sténal. Odpuzoval ty děsivé myšlénky, leč ne- mohl se ubrániti dravému jich přívalu. Svíraly ho v pološeru jizby a trhaly mu srdce i nyn v chladu zimního dne. Zavzlykl a pomalým krokem zaměřil k nahému úskalí, jež naproti kopanici trčelo na pokraji polany nedaleko za- lesněného svahu. Vyšel na ně a zahleděl se do dálky. Zachvěl se a bezděky přivřel na oka mžík oči, jakoby vyděšen lesklou, blýskavou hládí ohromné laviny, na jejíž ploše dohořivaly růžové odlesky.
Lukašík
20 article
Příšerně svitily ty sněhové spousty do vzduchu. Na jejich vrcholu zrcadlily se odu- mírající sledy dne v obrovském, hladkém le- dovci, ktorý den ode dne zdál se býli stále vice převislým k svahu, jemuž byl blíže. Avšak větší část laviny sesouvala se vždy zřetelněj k přikré stěně nad kopanicí strmící, ba utublé plazice a zmrzlé rampouchy vyčnívály již nad pokraj horského štítu. Šel strašlivý úděs z těch bělavých, úsměšně rozšklebených mohyl z kázy a zhouby. Dnes zdála se býti Lukašíkovi i lavina jaksi nez vykle hirozivou. Každý její osten ho bodal děsným tušením a každá rýha na ní ze- jící drala mu duši novými obavami. Snad tam ten přechýlený úplaz se utrhne — nebo do- konce celá ta nepřehledná spousta lehce by se mohla zvrátiti do údolu a ve svých mrazivých útrobách navždy pohrbíti kopunici se všemi je- jími obyvateli. Beztoho zvěř se vyhýbá Orchové v po sledních dnech, jakoby tušila nezměrné to ne- bezpečenství, ktoré dřímá v načechrané, nadulé lavině. I táhlé vyli vlků potichlo v těchto kon- činách, a jenom sténání a hučení větru rozléh se občas v jednotvárné, plačtivé pisní po za- tesknělých horách. Lukašík se třásl zimou a náhlým návalem strachu. Oh, jest děsné pomyšlení, jaké nebaz- pečenství visi jim nad hilavami ! Potřebí maléh hnutí a celé ty hory sněhu a ledu sletěly by dolů. Nestalo se nic podobného od nepaměti. ale sotva kdy strměla lavina tak strašně na orchovskou kopanici. Co nestalo se po dlouhá leta hospodaření otcova, co doposud ani jej n- stihlo, může ho zničiti nyní. Což kdyby záhadná. nepředpovídatelná náhoda svalila právě letos hrá- zyplnou tu lavinu a zasypala jeho pohorské ho- spodářství v jediném okamžíku? Co bylo by po několika příšerných chvilkách z jejich zátišl
Lukašík
21 article
Zmizela by útulná jeho chaloupka, zmizela by zahrádka, zmizelo by všechno pod smrtonosným příkrovem bílé laviny. Ve dne střibrná záře roz- lila by se po sněhu, hladoví vlci vyli by přl- šerně nad jejich hrobem a rozrývali by naky. přelou pokrývku, čenichajíce pod ní hojnou ko- řist. Potom sametová noc sklonila by se do kraje, z hor zabloudil by sem bučivý medvěd, okousal jejich kosti, vlci by s hrozným svým vytím odtáhli zase dále, a nad žaloslnými tros- kami by houkaly lačné sovy, lkaly vrány a dě- sivě krákorali havrani. Minula by noc, nad hory by se opět vyhouplo slunce a ozářilo by dílo zkázy zlatými svými paprsky — — Lukašík přetřel si čelo chladnou dlaní zabloudil vytřeštěným zrakem mezi pohorské lesy. Všude bylo takové zvláštní ticho, takové velebné, že se nikde ani stín nepohnul. Uklid- nil se poněkud a rozhlížel se dále. Kdesi z v modravé dálce přímou čarou za rozerva- ným vrehem Velickým prolamoval se ostř Slavkovský štít, ozářen jsa nafialovělým přisvi- tem zimního zážehu Taler. Nesčetné ledove balvanitých vrcholíků a rozlehlých kopulí leskly se po širém obzoru. Sedrané turně a úžlabin pod znostřeným Gerlachem, obalené matně za lesknouci se korou, lemovaly slabým nádechem duhovým vyhasínající východ. Avšak i na zá- padní obloze ploužily se chmurné tuchy divok noci. Nad Kriváněm a nad Ostervou zatonula červeň podpálených obláčků v pročernalých mráčcích a čistý azur skoro docela již vymizel.
Lukašík Velická Gerlach Kriváň
22 article
Dřímalo horské království. Tak klidně a přece tak bolestně dumalo své podvečerní sny a těžce oddychovalo, jakoby poslední zbytky života v něm odumíraly pod ledovými okovy tuh Náhle sebou Lukašík prudce trhl. Dolen planině vztekle zaštěkal Benko a dlouhými skoky se vrhl mezi závěje. Bylo slyšet chlemtavé su- pění. V příšíím okamžiku šipkou vyletěl z ku sněhu veliký zajíe. Na hřbetě červenala se mu čerstvá rána. Štihlé, tálilé jeho tělo třikráto švihlo sebou do vysokých hromad, chvílemi zmizelo v rýhách a vždy v čas se vymrštilo.
Lukašík Benka Dolen
23 article
Benko divoce funěl a zuřivě si odštěkl při každé kličce zajícově, avšak nedal se zmýliti. Letěli po sněžné hlati, mihali se a kroutili. Zatím se zajíc vzpamatoval, ještě dvakráte zakličkovala pojednou v přímé čáře se rozletěl po hladkém povrchu sněžném k lesu. Rozlicený pes řitil se za ním. Náhle zajíc uchýlil se z přimého směru a než se Benko mohl zaraziti v úprku, n opáčnou stranu se kmitl s narovnaným tělem s boltci k hřbetu přiloženými po bílé ploše tak zlehounka, že sotva znatelná stopa po něm zů- stala. A zapadl v dálee za planinou do hlubi lesních. Kopaničiar zíral se zachmuřeným čelem ním. Jindy byl by si takové všední maličkosti ani nepovšiml, dnes však se nemohi ubránii chmurným myšlenkám. Všude pusto, takové skoro velebné ticho, že až krev stydla v těle úděsem, a než by se kdo nadál, rozpoutal se na klidné, sněžné polaně divoký hon na život a na smrt. Jako v životě se stává. Ničeho ne- tušíme a náhle na nás padne zkáza a neštěsll. Zdá se, jakoby všude bylo bezpečno, a přece při příšíím kroku se sřílíme do propasti. Vládne světem i lidmi národa. I ta lavina jest dílem náhody, a třeba právě ve chvili, kdy nikdo ne- bude míti ani tušení, svádí se dolů na temeno Orchové. Lukašík zadíval se kamsi k západní obloze. Jen blednoucí nach jakoby ho zaslepoval. Hled a hledí. Zdá se mu, že vidí pronásledovaněho zajíce a že ta krvavá skvrna na hřbetě jeh mokvá a hnisá. Otovírá se a chrlí potoky rudé krve. C ty praménky, roztěkují se po bilém sněhu
Benka Kopaničiar Lukašík
26 article
divně so z nich kourí. Ba věru i zde v hor ských zátiších zuří často zápasy o život, krvavé boje a násilná bezpráví. Tam dole páchají se křivdy mezi lidmi, ubozí chudáci trpí nad síly a téměř již klesají pod nesnesitelnými břemeny. Jako dobylek se tlukou bídným životem ode- dne ke dni, čekajíce vykoupení z pozemských trampot. A nahoře, na horách, zase jiná ne- bezpečenství číhají za každým krokem. Žbojníci, vlci, medvědi, přívaly a bouře — lidé, zviřat i tajemná ona síla, vládnoucí přírodou. V dálce na obzoru, kdesi okolo Rysů, mihly se po hřbetě horském hbité stíny. Za- hupkovaly, přeskakovaly ze skály na skálu, pro- pletly se mezi balvany a zmizely za propastným průlomem. To byli kamzfci. Lukašíkovi zaplanuly oči živěji. Dlouho ještě zíral nepohnutě do dálavy, až náhle se otočil a kráčel opět k své chalupě. Ale šel po- malu, krok za krokem, přemýšleje o minulosti. A s nejasným pocitem chtivosti čehosi zakáza- ného vplížila se mu do představy dávná událost. Čím silněji se v něm zmáhala ta vášnivá choutka, tím urputněji se draly ony polozapo- menuté dojmy na povrch duše. Nemohil jich zapuditi a poddal se jim.
Rys Lukašík
27 article
To bývalo v mladých jeho letech. Vyrostl na Orchové, dýchal od svého narození čislý, horský vzduch a miloval tatranské hvozdv i skaliny s celou duší. Rád bloudil horami, kam nikdy noha lidská skoro ani nezašla a kde všechno vonělo divokým vzrůstem, kde teskně rokotila bystřina a v zurčivých vlnkách se řitila po spádných slapech mezi rozvalená úskali, kde bylo cititi velebný dech čehosi vyššího. Znal slavného lovce kamzíků Čiapu, a ten naučíl ho vášnivé zálibě v lovu po horských odlehlostech. A tak mladý Jurko Lukašík, kdykoliv měl jen trochu času, vyběhl si za kořistí. Jako orel s vznášíval na strmých skalinách, jako vlk běhával lesy a úžlabinami a jako lstivá liška se obezřele plížil po stopách. Vášeň lovecká ho několikráte za- vedla až na Končistou, pod Gerlach nebo k Osterne a na Rysy. Ale laké často zabrousil si pod Orchovou, kam dosahoval poslední cíp hustých, krásných hájů. Ty byly útulkem vysoké zvěři, kterou jinde sotva kdy zastihl. Ale byly ještě v panství kteréhosi hraběte a horárem na nich byl starý Žiha, otec Haniččin. Dokud Jurko ne- znal Haničky, nedbal toho, že jest mu dobro- srdečný stařee přítelem, a kde mohl, zapytlačil si v jeho lesích. Vždyť bodaly ho téměř do očí, prostírajíce se dlouhým ohybem z úžlabiny, pod Orchovou ústící, dále mezi hory a údoly. Avšak po prvním setkání s Hankou se Jurko náhle změnil. Zdálo se mu býti hřišným a nepoctivým šidit důvěřivého starce, otce své milé děvušky, za zády a na nějaký čas pytlačiny úplně nechal. Dlouho se přemahal, dlouho v sobě tlumi svoji vášeň, leč horká jeho krev ode dne ke dni v něm úsilněji vřela, až konečně podlehl. Byly to tři týdny před sobášem s Haničkou.
Jurka Lukašík Haniččin Jurka Hanička Hanka Gerlach
28 article
Nad krajem tehdy sklenut byl hluboký, jasný azur a na západě dohořívala oblaka, podže- hnutá zmizevším sluncem. Ticho bylo všude lákavé a svůdné. Mlčely lesy, dřímaly hory v lesku červánků a z roklin a údolů stoupala omamující vůně plodného leta. Lukašík dival se od kopanice do hor a dumal. Ozývala se v něm lovecká jeho choutka, táhlo ho cosi lá- kavého stále silněji dolů do lesů, avšak nechtěl se poddali své slabosti a bojoval proti vášni. Ale nadarmo. Vždyť bůh, stvořil-li svět, stvořil i ta zvířata v horských lesích a poněvadž nikdo z lidí neměl zásluhy o ně, patřila všem lidem stejným právem. Beztoho dědoušek jeho — tehdy bral si Jurko na pomoc proti vlastnímu slibu i mrtvě — řikával dobře, že všichni lidé mají mít ke všemu stejné právo, poněvadž prý není svět stvořen jedněm pro bídu a jiným k pohodli, je-li pravdou, že stvořen jest dobrým bohem. A tak umluvil Lukašík tenkráte konečně sám v sobě výčitky svědomí, sebral pušku pustil se dolů pod Orchovou. »A čože by som nešel!« upokojoval se ještě. »Veď už len raz idem, len ešte dnes. A zveriny tuná ozaj dost a dost ! Len ešte vledy ostatniraz !e Jurko zaběhl si tehdy hluboko do lesů. Dlouho bloudil marně, až konečně rozmrzen jsa neúspěchom, chtěl se opět vrátiti. A právě na zpáteční cestě zanesla mu náhoda v cestu krásného, velikého srnce. Již skoro stiskal spoušť u pušky, když několik kroků za ním zahromoval známý hlas: »Sto strel do tieba, ty oplan !e Lukašík téměř ustrnul leknutím, jakoby vedle něho bylo udeřilo. V očích se mu za- tmělo a z hrdla dralo se mu sténavě, nesou- visle: »Nie, sváčik, nie — — !« Ruka s pu- škou mu poklosla. Chvěl se celý jako osyka.
Lukašík Jurka Len
29 article
»Nie, sváčik, nie!« ušklibi se po něm horár Žiha, »veď poviem ti: nic, nie! Čože tuná robiš teraz? Veru zastrieliť mal bych tieba!« Slaroch ztěžka oddychoval, jak ho v té chvíli zachválil hněv. Došel k Jurkovi a roz- přáhl se široce, jakoby ho chtěl sraziti k zemi. Alo ruka jeho nedopadla na ohnutý hřbet Lu- kašíkův, jenž kajieně klopil zraky k zemia jen dušeně vzdychal: »Sváčik, veď už nikdy to neurobíma !e Ale horár se nedal obměkčiti. Nojdríve klel a svolával trest na hlavu Jurkovu. Náhle se však v něm cosi zlomilo, hlas mu poklesl, na chvili se zamyslil a potom se skoro rozpla- kal: »Veď viem, že to by mi teraz volakto slubil. Ale kto vraj by ti uveril? A já chcel som svoju Hanku, svoju corku vydať za tako- vého oplána! Svoju Hanku! Z toho nicbude teraz nič, ozaj už nič!« Slova zlomila se mu na rtech a utonula v slzách. Bylť Žiha dobrák od kosti. »Ved stryko veru noviem, ako prišlo, že som to urobil!« zavzlykl Jurko. »Čosi zlého našepnulo mi fo do ucha a už to bolo !« »No, bolo nebolo!« odbýval ho již mír- nějším hlasem horár. »Volakto mohol by tak vraviť: Já neurobil nič, to všetko len čosi zlého! Ale aký by to bol duriak, že by t uveril takové cigaňstvo ? Jurko jen zavzlykl. Co asi tomu řekne Hanička? A právě před svatbou se to musilo Chvilku byli oba ticho. Lnkašíkovi kanule slzy po tvářich. Horárovi tálo srdce. »Oj navaai pekný suhaj si tyl« odlehčil si. »Ako zlodej státil
Slaroch Jurek Jurkův Hank Žiha Jurka Čos Hanička Aka Vera Svoja Hank