14. května 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 191.

Strana 9.

Pták. Napsal Jan Požár V klenutém pokoji mezi dvěma okny mě nejmladší úřadník stoleček pracovní s rozvikla- njmi pohami a vrstvou zaschlého inkoustu. Před sím u okna sedával ředitel úřadu a za ním t- jersí. Všichni tři chytali světlo spoře proni- kajti zamřížovanými okny, kterými se hleděl d zhrady s polo zašlými stromy a věčně vad- mrcími křovinami, jako ze sklepa. Byl v tom pěisemním pokoji ústřední úřad knížete K. V této kanceláři pracovali plány na stavbu nejmoder nějších stájí dle vzorů anglických, ale v ponur- njch brlozích ztráceli úřadníci zrak a zdraví. Pan ředitel, starý mládenec, neměl jiného polěšení, nežli chov kanárů. Kolik let bojoval sím s sebou, má-li si tohoto zpěváka pověsiti md plešatou hlavu v kanceláři čili nie, až před nedivnem posluhovačka tajně klec s lesknou- cini se dráty a nádhernou koupelničkou přinesla do úřadovny. Kanár v zasmušílé kanceláři jen tu a tam čušeně zapiskl a rušil tak zahnízděné ticho ob- Hopující sehnuté hlavy úřadníků. Ale po čase zdomácněl přece a snad touha po zašlém žiti v úlulném pokoji pana ředitele, kde nejlepšt pěvci zápasili v různých trileích a kadencích, roz putala krásný hvizdot, ale jenom po tu dobu co úzký proužek zářivého slunce promitl se ok rem a zalil paprsky klec ptačí. Ředitel odložil péro a složil hlavu do tře- soucich se rukou. — Zamyslil se a utajeně na slouchal líbezným tónům, jež se bohatým prou- dem lily z útlého krčku. Praktikant zahleděl se m klec a neodvážil se ani hlesnouti. Vystihl, že by pokazil radost a náladu páně ředitelovu. Po- zoroval, jak zlatý pruh sluneční prchá ze sklep- ního pokoje a ptačí zpěv zvolna utichá, vázne v hrdelku, až poslední tény rozprchly se do všech koutků, kde zanikly.

„Pane praktikante, to byl zpěv, co?“ obráti se po hlubokém vydechnutí ředitel na nejmlad- šío, věda, že tajemník nemá smyslu pro krásu pačího zpěvu, jak se byl přesvědčil. — „T je také můj nejlepší kanár,“ pokračoval. „To stál asi mnoho peněz,“ ozval se prakti- Eant, dívaje se na poskakujícího ptáka po bi- dělkách. Ředitel se usmál samolibě a tu měl prakti- kant na počátku dne dobré oko u něho. Věděl, že tak snadno nedostane vypracovaná akta zpět proto, že začal větu místo oblíbeného u pana ředitele „s potahem na Váš přípis“ „vzhledem na Váš přípis“, nebo že nechal málo místa na papíře při psaní a že čáry při linkování dělal šikměji, než se zdálo představenému. Tu a tam strčil mezi dráty kus žabince nebo jitrocelové šištičky, které sám po polích sbíral, čímž získával si velké obliby. Ředitel zamiloval si pro tuto po- zornost praktikanta a často prohodil: „Pamatujte na zpěváčka, pamatujte, já budu pamatovat na

Praktikant tomu dlouho nerozuměl, až mu to příležitostně tajemník vysvětlil, ač tomu ne- přikládal mnoho víry. Dozvěděl se, že ředitel chce na něho asi pamatovati v poslední vůli. Má mnoho peněz a komu by to vše dal, když je svobodným? Praktikant nedůvěřivě zadíval se na tajemníka, který ředitele nemohl ani vidět, če- kaje už desátý rok, že ředitel půjde do pense a že on misto po něm dostane. Služně by mě sice jen asi o 400 zl. větší, ale byly by dob é pro výživu čtyř dětí. — Tajemník byl pánovitým úřadníkem, jenž číhal na chvíli, až převezme otěže úřadu do svých rukou, čehož se praktikane obával. Věděl, že dovede posekýrovati ještě více. než ředitel, který při výtkách nedotkl se ani slo- vičkem nadání a původu jeho. Tajemník vedl si však v takových výjevech nezkroceně, dravěa jako bez srdce pásl se při tom na třesoucíms praklikantu, jenž se opovažoval hájiti své cti. V jednom týdnu nastal obrat v kanceláři Ředilele ranila mrtvice, tři dny s ním trvalo. nežli mu zatlačili oči. Tajemníka jmenoval kníže ředitelem, zvýšil mu služné a praktikanta nechal za to na dále s třiceti zlatými měsíčně a zavolal z venku ještě jednoho praktikanta. Na praktikanta staršího působila tato zpráva drtivě, on ponořil se do aktů, kam kanuly slz za slzou a nepromluvil kolik dnů ani slůvka více. než bylo potřebí.

Staral se o mladší sourozence na místě otce Herý sešel záhadnou smrtí v knížecí oboře, kde byl hajným. Vyprávělo se, že nynější kníže h z neopatrnosti zastřelil. Něco v tom vězelo, po- něvadž se o sirotky ze zámku z počátku dost zajímali. Nejstaršího posudili za písařský stůl za nímž to přivedl až na praktikanta. Zil ve velkém městě o hladu v nuzném ob leku, jen aby neudělal zbytečné útraty a nepad do dluhů. Doufal, že jeho osud se zlepší př jmenování, po 15letém sezení v kanceláři moh by se již státi adjunktem s královským platem šešti set zlatých. Nad hlavou mu zapískl kanár. Vzpomněl si. že ještě od ředitele mu kyne naděje na možné dědicivi. Polozasmušile se usmál a dal se do prohliženi spousty starých spisů. Všiml si, že nový ředitel, u jehož nohou na vyšité pokrývce podřimoval huňatý pes, začal cosi bručeti kupati židlí, čímž projevoval nespokojenost nad tím, že praktikant marní čas zevlováním po ptáku. Ředitel zakašlal, jako by chtěl zdůrazni svá slova, jež takto pronesl ke stnršímu prakti- kznlu: „Pane Hrstko, co bude tady s tím ptákem nevs Tázaný úslužně odvětil, že mu nic nen známa a opět zavládlo ticho v zatmělém po koji, jenom huňatý pes zakňučel se spaní.

Konečně jednoho rána přišla posluhovačk zemřelého ředitele se zprávou, že dle posledn vůle nebožtíkovy Hrstka obdržel kanára s klee v kanceláři. V Hrstkovi zastavila se krev a nové zkla- mání zkrušilo jeho mysl zúplna. Celý den sly šel od ředitele vtipy a narážky na dědictví a nej více ho mrzelo, že i nový praktikant, kluk as 16letý, se tomu na celé kolo řehtal. Zasedl si ke stolku a nevšímal si řečí; hopsání kanárovo p drnčících drátech a řídké tiknutí jeho mučilo jeho duši do zemdlení. Po delší době, snad po dvou měsícíchi zas jednou problesklo slunce mezi vysokými štíty úzký prostor a osvítilo klec. Kanár seskočil s koupelničky, zatřepal porosenými křídly, vy šplhal se do houpačky a rozvířil ticho pronika- vás!

vým zpěvem. Dřímajícímu psu, který teprve po smrti bývalého ředitele s novým vešel do kance- láře, byl tento jásavý zpěv novinou, vymrštil se při prvních tönech a zuřivě štěkal na klec. Nový praktikant se smíchem dusil, tušil, že z toho bude nějaká mela. Hrstka leknutím shodil schránku s různými mapaně, až to bouchlo a zmatek jen zvětšilo. Zatim ředitel se zarudlým obličejem roz- křikl se na Hrstku: „Co to je za pořádek, he — už jsem se jednou ptal, co s tím pískletem Chci zde míti klid, pravím ještě jednou, klid, ten pták ještě dnes musí býti pryč!“ Sluničko smeklo se právě za druhý štít do- movní a kanár umlkl. Pes rozběhl se pod klec a mlsně pohlížel na zastrašeného pěvce, jehož majitel byl jako pes po výprasku. Odnesl klec domů a zavěsil si ji nad poste v pokojiku, kde ve čtvrtém poschodí slunce svi tilo celé dopoledne a kanár pěl od rozbřesknutí Hrstka mu věnoval velkou péči. Dělal rozpočty na měsíc a mezi položkami bylo vydání za zob malému zpěváku. V zimě se výloha tato většila Kupoval semenec a žabinec od babky, jež měla krámek na víčku rozbitého košíku a zády opi- rala se o půlku dveří u trafiky.

Nezastavoval se dlouho u báby, vždy mě na spěch, ale jednou nemohla mu dodat na de setihaléř, mělať špatnou tržbu. Prohledávala sukně i ty nejspodnější, neměla nie, ale ihned našla pomoc. „Skočím tuhle k slečince do trafiky.“ Zadíval se do krámu, v němž za pultem mezi zásobami tabáku, v různých tvarech zfor- movaného a štiplavě páchnoucího, pobíhala dívka nevysoké postavy, s načesanou hlavou. Daljí ten účes asi nejvíce práce při strojení se. Rudá stuha ladně odrážela se od tmavých vlasů. Jej oči byly jako mihotavé jiskry v hasnoucím krbu. Hrstka bezděčně se na ni zadíval a cosi sbližo- valo jej s touto neznámou, blodolící proda- vačkou. Roztržitě přehazoval do pozdní noci různě papíry; maje nohy zabaleny do svrchní peřiny. dýchal si občas na skřehlé prsty, ohlížeje se při tom na chladná kamínka. Byl nucen po návratu z kanceláře sháněti se po opisování. Život má trpký kořinek, ssaje-li na tvrdé půdě. Roztrhat skoro již dopsaný dlouhý spis bezvadně a kraso- pisně, neboť při radosti nad ukončením dlouhé, úmorné práce, zjevil se mu bledý, ale hezký obli- čej oné trafikantky a na konci spisu pleskla tak beztvárná kaňka, že na její vyhlazení nebylo ani pomyšlení. — Praktikant chytil se za hlavu, až se kanán ze spaní vytrhl a splašeně poskakoval v kleci. — Lampa se žlutým petrolejem a krátkým kno- tem dohořívala vedle prázdné láhvičky, na kte- rou smutně zadíval se Hrstka. Není tomu dlouho co její obsah vlil do lampy. Šero se stropu sná- šelo se zvolna po stěnách a stahovalo se kolem stolu, až z plaminku vyprsklo několik jiskora oheň se zadusil.

Hrstka se protáhl a s nesrozumitelným za mumláním vrhl se na postel. Snad huboval na mízerii živola, snad vzpo- mínal na jiskrné oči dívky z trafiky. — Zamiloval se, a třeba že byl odpůrcem ta- báku, z lásky k ženské přemohl sebe jako člo- věka, chodil do krámku a kouřil, rozpřádal všelijaké hovory s dívkou, která záhy rozehřála se pro lásku k vyláhlému, třeba poněkud za- mlklému úřadníku. Začala tu i tam narážky na svatbu, ale Hrstka opatrně vyhýbal se tomuto předmětu. Jako svědomitý úřadník a poctivé povaha uznal. že praktikant se ženiti nemůže, třeba by i dosla snad svolení od knižete, doufal však, že každý den dostane jmenovací dekret. Obával se pro- zraditi svůj stav skutečný, aby ho prodavačku neopustila. Láska jeho byla tak mocná, že i nejdražší věc — kanára umínil si dáti Verunce k svátku. Každého jitra loučil se se zpěvákem tím bolest něji, čím větším kvapem blížil se onen vý znamný den. Jeho domácí paní nevěděla, že se zamilo- val; ani by tomu nebyla věřila, bylo ji však ne- vysvětlitelným, že její podnájemník není již tak hespodářským jako býval. Málo kdy ho viděla doma, zřídka kdy opisoval večer, zůstával jí dlužen za byt, ba vypůjčoval se od ní peníze třeba že na prvního v pořádku dluhy platil. Také zpozorovala, že neposílá peníze svým jak dříve činíval. Nejvíce ji polekalo, když při- šel berní vykonavatel s upominkou a za několik týdnů vešel do pokoje podnájemníkova a ptal se. co náleží Ilrstkovi. Se zaraženým hlasem vyjmenovala chudičké svršky jeho. Vykonavatel zabavil pro dlužnou vojenskou taxu za kolik let skvostnou klec, na jejíž dno přilepil úřadní známku. Praktikant s hrůzou vyslechl ulekanou žen a marně, bez vůle takřka prohledával kapsy.

Tolik peněz neměl, bylo koncem ledna a Verun- čin svátek počátkem února. Těšil se, že do dražby dostane peníze. Kanár každého jitra vesele prozpěvoval. třeba že měl ohrožený byt, a majitel jeho pro lásku zvykl konečně i temu, že na kleci je při- lepený „orlíček“, tak že ho později ani neviděl. Krátce před svátkem sličně trafikantky pro dali mu v nepřítomnosti jeho v dražbě klec, ka- nára dala domácí ve zmatku za okno, kde za mrazovými květy na tuhnoucích nožkáeh v mechu ustrašeně poskakoval, až pak se schou- lil do koutku a přimhouřil teskně očka. Pozdé v noci po zavření trafiky a po bla- ženém rozehodu vešel Hrstka do tmavého poko- jíku. Proklouzl zticha kuchyňkou, kde v hlu- bokém spánku odpočívala jeho domácí paní potmě ulehl v chladném pokojíku na lůžko. Sotva protřel oči, jak se lekl a zůstal takřka přikován v peřinách, nad lůžkem nehoupala se blesknoucí se klec, v níž trilkoval vždy za roz- břesknutí malý pták. — Byla neděle. Den byl již v proudu života; praktikantte prve vstával s nitrem pobouřeným. Neblah předtucha stáhla mu hrdlo, sbíral všecky síly Z hluboka vzdychl. Domácí paní zatím vyprávěla mu, co sestalo a oba za řeči pospíchali k oknu kde v mechu zmrzl plák. Na stole ležel dopis časně z rána, pr Hrstku zaslaný. Četl v něm chvatně bez pře stávky. Byl od poručníka sličné trafikantky, jenž mu zakazoval, aby s jeho poručenkou dále s bavil, poněvadž dle informace v úřadě knížecím je toliko praktikantem s pranepatrnou nadějí ae jmenování. Hrstka mrštil listem na stůl a zabořil hu bené líce do peřin, bylo znáti na křečovitých po hybech hlavy a šíje, že hořce pláče. Sluníčko opřelo se do mrazových květů, na oknech rozkvotlých a ozářilo mrtvého zpěváčka.

Vysvoboditel.

Napsal Martin Videsu. Občan Alexandr Picolenu probudil se z li- bého spánku. Seskočiv s lůžka, šel k oknu, po- vytáhl záclonu a obhlížel krajinu na všechny strany. Bylo počátkem měsíce června, kolem páté hodiny ranní. Slunce, prodravši se hustými parami, vy- lévalo nádhernou, zlatou zář do kraje. Hejna vlašťovek, rozrývajíce krouživým letem ovzduší, vydávala ze sebe ostré skřeky. „Hm, bude hezky,“ pravil pan Picoleau mnul si obtloustlé ruce. „Pěkně to začíná. Do Charontonu příbude asi hojně zevlounů. Sotva že byl pronesl poslední slovo, když i paní Picoleauová, vyrušena byvší ze sna, vztý- čila se na posteli. Vrhnuvši pátravý zrak na svého manžela, ihned počala: „Prosím tě, člověče, co pak zase za- mýšliš? Co tě čerti již tak z rána berou?“ „Co zamýšlím, co mě berou? — vždyť to vidíš,“ odvětil tázaný „Vstal jsem, abych se ustrojil. Je pět hodin. půjdu na lov. „I pro mě, třeba do Trantarie!“ Jenoms vrať v čas k obědu, to ti povídám!“ zamumlala paní Picoleauová apaticky. Na to ulehnuvši opět na lůžko, obrátila hlavu ke zdi, zamhouřila eči a upadla v závi- děníhodný spánek.

Jsa mírumilovným mužem a neobyčejně šetrným manželem pan Alexandr Picoleau do- kenčil v největší tichosti svůj sportovní úber, Pak šlapaje po špičkách, odebral se do kuchyně, kde ze skřině vyndav bochník ještě nenačatého chleba, hrnek s naloženým sýrem a šišku čerstvého másla, zasedl k snídani. Cítě se ko- nečně dosti posilněna, vsunul si do kapsy láhvičku s „borovičkou“, dobrou pro všechny případy, ozbrojil se rybářským náčiním a vyšel z domu. Na blízké kostelní věži odbilo právě půl šestě. Osvěžující vánek krásného letního jitra libě pohrával s prořídlým vlasem i vousem pana Picoleaua, jenž ssaje z hloubi bodrácké své duše venný vzduch, kráčel zvolna za eflem dnešní své pouti, naplněn jsa nejkrásnějšími nadějemi. Na klidných březích řeky práce ještě ne- počala. Jenom několik dělníků, ubírajícíchse do práce, se tu zastavilo, aby se chvilku podí- vali na četné rybáře, kteří sem již v nejran- nějších hodinách přibyli a buď v loďkách neb na prámech stojíce, sledovali každé vymrštění t neb oné rybky.

Seina byla v tu chvíli hladší zreadla. Jak široká, hedvábná stuha, nádnerně se lesknoucí jsoue prosta každého záhybu, vinula se mez upravenými břehy: Jen tura tam, poblíže někter z loděk rybářských bylo znamenati slabé roz čeření. Zátka, plovoucí po vodě, se mžikem poto- pila, prut se obloukovitě ohnul a z úst rybářo- vých se vydralo jásavé, ahl Ihned se několik blíže stojících mužu k tomuto naklonilo a hlavou všech prolétla střel- hbitě táž myšlenka: „To bude chlapík!“ Jsa každé pochyby prost, rybář zatáhl hle! mřinka, o nic větší než palec, se třepotala ve vzduchu. Kterak se mrška bránila! Jako dým rozprehlo se v tu chvíli nadšení jež se bylo před tím zablesklo na tvářích všech účastníků. Pan Alexandr Pieoleau sestupóval právě lehkým krokem ke břehu. Zastaviv se ihne u prvního ze svých přečetných známýcn, vy- měnil s ním několik slov ranního pozdravu. „Krásný den! „Krásný. „Berou, berou? „Darmo mluvit. Před bouřkou by se jinal hrnuly!' Jak známo, není pravý rybář mluvkou Volný proud slov do duše nenávidí. Neboť právě lidské hlasy ryby nejvíce plaší. Pročež také nervosní pohyb ruky dal po jednou tázajícímu na jeva rybářovu nechut k řeči. Ale proto přece popošed několik kroků, pa Picoleau opět jinde navázal- „Pěkný časl „Pěkný!“ — Inu ovšem, musím objasnit, že vlastně pan Alexandr Picoleau nebyl rybářem z povolání.

Rád si zalovil, to je pravda. Poněvadž jak živ snad si na ničem tak pepochutnal, jako na ně- jaké té smažené nebo naložené rybce a to tím více, byla-li vlastní jeho rukou chycena. Hlavní však příčina ranních jeho vycházek k řece vězela v něčem docela jiném. Právě dne ho to sem přímo hnalo. Dnes, kdy celé davy lidstva přibudou na břehy Sekvany, aby se zúčastnily rybolovu, pan Picoleau tu nesměl scházel. Hluboké city, vznešenější nad touhu po ně- jakém tom kapříku, mu vytkly cíl pouti. Pro- půjčiti pomocnou ruku tam, kde hrozí nebez- pečí nebo zkáza, přispěti bližnímu v krutém jeh zápase s dravým živlem, zachrániti mu život to naplňovalo šlechetnou duši páně Pico- leauovu do nejzazších jejích záhybů. Jak již řečeno: ačkoli byl pan Alexandn Picolenu jenom rybářem-amatérem, byl za- chráncem, vysvoboditelem z povolání. Procházeje se pod večer po ukončené denn práci po nejlidnatějších třídách pařížských, sta nul obyčejně na místě, kde se několik ulic kři žovalo, kde bylo hluku a ryku, až uši zaléhaly a kde lidský život byl stále ohrožen. Podepřev ruce v bok, vysílal tu strážný hled do celéh okolí a jediná jen myšlenka jímala jeho nitro Pomoz, pomoz bližnímu! I samo nebe, jak se zdá, přálo panu Pice- leauovi v jeho podnicích, neboť denně novéa zase nové neblahé případy usnadňovaly blaho dárnou jeho akci. Tu jakési nahluchlé stařence, chtějící pře- jiti náměstí, hrozilo nebezpečí, dostati se pod nohy utrmácené rumařské kobyly. Pasanti na chodnícich hrůzou trnuli, krev v žilách jin

stydla. Proměnivše se takřka v solné sloupy. nebyli sebe sami mocni. Jedině pan Picoleau vrhnuv se s chladností hrdiny v před, uchopi jednou rukou koně za uzdu a druhou zachráni babičku od jisté smrti. Tam zase počal se plašiti kůň. O hrůzo Vše prchalo. Výkřiky děsu, daleko široko se roz léhající, svíraly lidu útroby. Oř, s hlavou vztý čenou, nozdrami roztaženými, očima vypoule- nýma, divě funě, pádil, pádil dále a dále, až mu jiskry od kopyt odletovaly. Ruce několika neohroženců již se z dál ky po něm vztahovaly, napodobujíce lopaty větr ného mlýnu, když tu, jakoby ze země byl vy- rostl, pan Picoleau se objevil a dřive ještě, než bys dvě byl napočítal, vymrštil se na hřbet zu- řivé bestie. Nastal zápas k nepopsání. Člověk zvíře divě sebou zmítali, až ejhle — člověk zvítězil . .. Odmítavě pak ve skromnosti, kteráž je velkých jenom duší údělem, přijímal pan Pico- leau lichotivé a nadšené poznámky shluknuvšího se zatím lidu. Vřele tiskna ruce, vstříc mu vzta- žené, vyměnil si navštívenky s těmi, kteří mu své byli nabídli. Konečně uzarděv se studem a po uši, prozradil své inkognito těm, kteří jej k tomu takřka dohnali. Chtět z paměti vypočítati všecky neblah události a všecka nahodilá neštěstí, v nichž pan Picoleau vždy jako hrdina se osvědčil, bylo by holou nemožností. Neboť když bylo nebezpečí největší, byl on vždy nejbližší. Jakoby s nebe byl slétl, objevil se vždy tam, kde již vše se zdálo býti ztraceno.

Ani jediný požár v okolí Paříže nebyl bez jeho součinnosti uhašen. Takřka celá smečk vzteklých psů vzala jen jeho přičiněním za své- A což, kde jsou teprve řady šťastných smrtel- níků, jimž pan Picoleau prodloužil život? Aby i budoucímu pokolení byla zachována paměť na okamžiky jeho života, jež se staly člo- věčenstvu tak významnými, umínil si pan Pico- leau, že je všechny vypíše, pak tiskem vydá a jako nádhernou knihu vřadí mezi nejdůležitějši díla všech odbornýcb knihoven, mezi nimiž by zářily jako nejcennější skvost. I pochvalných uznání, jichž se mu bud ústně neb pisemně dostalo, všech diplomů ve zlacených rámcích, jež zdobily stěny jeho pří- bytku, všech medailli, které pokrývaly jeho hruď, hodlal tu vzpomenouti. Ano, o medaillích, těchto trofejích svo hrdinné činnosti, by se nejraději rozepsal! V počtu čtyř zdobily jeho občanské odění A to: dvě z nich třpytily se zlatem a dvě stříbrem. Mědí dosud žádná, poněvadž mědě- ných se dosud neužívalo, což pana Picoleaua po někud mrzelo. Krásné tyto odměny mu byly, až na jednu doručeny prostřednictvím toho neb onoho úřadu Poslední však se mu dostalo za velké okáza losti z rukou ministra vnitra sama.

Leč ani tato okolnost pana Picoleaua ne uspokojovala. Jeho ctižádost jej hnala dál Nebyl nenasytou. Však proto přece nejed nou se jeho srdce bolně svíralo. Noboť se mu zdálo, bylo to ovšem v řídkých případech, že ten neb onen zachránce, o nic hrdinnější nežl on, byl odměněn křížem čestné legie. Pro zrovna on by se měl vzdáti naděje na podobnou odměnu? Přečasto o této záhadě přemýšlel. Nejvíce však dnes, když procházel se po břehu Sekvany, navazuje styky takřka se všemi rybáři zde dlícími a zahrnuje tyto otázkami, ta- nula mu ona okolnost na mysli. Což bylo zcela přirozeno. Větře ve vzduchu zase nějaký ne- blahý případ, snažil se přispěti k jeho uskuteč nění. A ne zcela bezpodstatně. Vědělť předobře že za nádhorného, letního dne se stává lidská mysl spíše přístupnou ke každé hlouposti. Vlastní jeho zkušenost jej o tom poučovala, že ve slunečním jasu se nerozvážné činy zrovna houfně rod. Člověk usedne ku příkladu na břeh řeky nechá nohy bezstarostně dolů viseti. Oko jeho zhypnotisované třpytící se hladinou, se sklápi duše, opojena magickým fluidem, jejž vydávaj vodní páry, stává se netečnou, smysly se za- temňuji, hlava těžká, víc a víc se sklání v před- táhnouc za sebou ostatní tělo, které, než bys se nadál, již se topí. Že ani dnes nebude jinak, o tom pan Pieo leau neměl žádně pochybnosti. Svou hlavu by by dal v sázku, neboť určitě věděl, že ten nel onen rybář zaplatí svou ehkomyslnost důklad ným skoupáním.

Pročež ubíraje se dále, opět u jiného sou druha počal; „Nádherný denl „Nádherný. „Bere, bere Ani muk. Místo odpovědi oslovený s ne malou pýchou vytáhl z mokrého dna člunu de výše rybářskou síť, v níž se množství menšieh i větších ryb tísnilo, „U čerta, vy jste na ně vyzrál!“ zvol pan Picolenu nadšeně. Položiv pak své loveck náčiní na zem, usedl do trávy. Slunce počalo již hezky pálit, šlo na de sátou hodinu, když tu pojednou šťastný rybář jat velkodušností, která je vždy průvodkyní do bytého vítězství, panu Pieoleauovi pravil: „Přisedněte ke mně do lodky, je tu pro ob dva dosti místa. „Díky, díky,“ odvětil tento. „Již je poněku pozdě. Po obědě bych nebyl proti tomu.) Oba utichli. Ale v následujícím již oka mžiku vzpřímiv se, rybář povstal. Neboť jakás- ryba se zakousla a udice se potopila, „Sapristi!“ zvolal, „to je kapr, jen aby neunikl!“ „Počkejte, pomohu vám,“ vpadl mu do řeč pan Picoleau a s obezřetností znalco snažil se popohnati rybu na mělčinu. „Už je tam, už ji máme,“ vydrale se m pojednou z úst. Rybář zatáhl a věru, kapr asi kilogram vá žicí mrskal sebou ve vzduchu. Oba muži radostně chvíli na něj pohlíželi pak vyprostivše jej z udice, hodili jej do síl k ostatním nachytaným jeho družkám. Pan Picoleau, utřev si pot s čela, opě pečal; „Myslím, že bychom udělali nejlépe, kdy bychom si nyní zašli na sklenku dobrého vína Při takovém rozčilení člověku vysychá hrdlo.“

Návrh byl přijat. Sebravše své rybářské ná- činí, pan Picoleau a jeho soudruh volnýn. kro- kem se ubírali do blízké hospůdky. Posilňujíce se dobrým mokem a chutným jídlem, setrvali zde až do třetí hodiny odpolední. Na to nastou- pivše cestu k řece, najali malou loďku, dorazili s ní k malému ostrůvku a oddali se znovu ryba- Od té chvíle pan Pieolenu nespustil svého oka z Arsena Sigolarda, tak se totiž jmenoval jeho soudruh. Pozoruje s napjetím všech smyslů každé jeho hnutí, stal se malomluvným. Což bylo zcela v pořádku. Neboť soudruh, buď do- poledním lovem utrmácen, nebo zmožen ohni- vostí vína, jehož si dnes výminečně větší dávku dopřál, nenalezal se docela ve své míře. Rozčiluje se při každé i sebe menší pří- ležitosti, gestikuloval nadmíru živě a prudkými svými pohyby přivedl i loďku ku povážlivému kymácení. Pan Piceleau moudře uvažoval: „Dlouho to již nemůže trvat. Co nevidět, žblunkne ten chlap do vody. Bože, dej, už, už aby to bylo, zase nový případ!

Avšak ještě celé dvě hodiny bylo mu sedět v loďce s panem Sigolardem, aniž by se bylo co záhadného událo. Ba naopak zdálo se mu, že pan Sigolard, jakoby se již docela byl uklidnil, nabyl zase duševní rovnováhy Duše pana Picoleaua bojovala krutý boj. „Což by bylo možné, že by se i nebe proli němu bylo zapřisáhlo a nepopřálo mu zasloužené odměny za celodenní jeho plahočení? Nejvýše roztrpčen nad prchající nadějí, tak- řka s opovržením nyní pohlížel na pana Sigo- larda. Ale tento vyskočil pojednou se sedadla a zvolal: „Saky na raky, ta táhne! Opravdu. Prut se ohnul a vlas se potopil. Po rybě však nebylo ani stopy. Pan Sigolard lehce prutem zatřásl, ale nadarmo. Udice byla nejspíše nějakým předmětem pod vodou za- chycena. „Jenom aby se vlas nepřetrhl,“ pokračovl mrzutě, „je velmi dobrý. Nezbývá mi, než vy- prostiti jej rukama. Někdy se to poštěstí.

Domluviv, přikročil k okraji loďky, aby odtud spíše udice dosáhl. Takřka nedýchaje, pan Picoleau sledoval každý pohyb svého soudruha. Rty jeho při tom šepotaly: „Potop, potop se!“ A jakoby s uděláním! Asi o dvě minuty po- zději pan Sigolard zmizel pod vodou. Úzkostlivý výkřik, jenž se mu vydral z prsou, v řece umlkl. Netečně v první chvíli jeho druh na něho pohlížel, kterak s vlnami, jež jej unášely k jezu, zápolil. Odhodiv pak v rozhodujícím okamžiku kabát, spodky a košili, vrhl se s obvyklou chlad- ností do vody. Pracoval úsilovně s dravým prou- dem a hnal se za jeho oběti, až konečně této desáhl. Uchopiv ji za límec, dotáhl ji k ostrůvku, kdež pak i sám si odpočinul. V téže době na protějším břehu řeky ne- přehledné davy lidstva s napjetím sledovaly každou fási zápasu. Stále rostoucí ruch a šum se chvěl v vzduchu. Jako tisíceronásobná ozvěna splývaly nejrůznější výkřiky v jediný chaos.

Muží, ženy i děti mávali v prudkém roz- machu kolem sebe rozpřaženýma rukama, až ob- jevil sena povrchu vodní hladiny osvoboditel, vlekoucí za sebou potopeného. Neutuchající jásot a frenetické tleskání za zněly se všech stran. Tím časem byl také již k ostrůvku připla ven prám a na něj uložen pan Sigolard. Pan Alexandr Pieoleau vstoupiv do člunu, rychle se oblekl a dorazil ke břehu, kdež se stal předmětem nejvřelejších ovaci. Provázen jásajícím lidem, odebral se odtud do blízké hospůdky, kdež se panu Sigolardovi dostalo prvního lékařského ošetření. S hrdě se dmoucí hrudí vešel pan Picoleau do hostinské místnosti. Pan Sigolard, který se byl zatím z mdloby svě probral, spatřiv svého zachránce, chopil se s veškerou energií, kteréž mu dosud zbědovaný stav dovoloval, jeho pravice. Vřele ji tiskna, ne- byl s to, jediného slova díků ze sebe vypraviti, což bylo ovšem mnohem dojemnější, než sáho- dlouhé chvalozpěvy. Přemožen konečně hlubo- kými city, zaplakal. I panu Picoleauovi vytryskly při této přiležitosti slzy radosti z očí.

Leč záhy bylo mu každé pohnutí potlačiti. Neboť již vstoupilo do síně několik obdivovatelů jeho hrdinnosti, aby mu blahopřáli. Ti, jicnž nemohla hostinská místnost pojmouti, tlačili se před jejími okny, by aspoň z dálky zachránce zočili. „Tamhle ten, to je on, vidíte jej?“ tak podobně šlo od úst k ústům. Asi o hodinu později, rozloučiv se tklivě se svým soudruhem i s ostatními, par Picoleau opustil hospůdku. Byl již také čas, pomýšleti na návrat k do- movu. Chýhlo se asi k sedmé hodině večerní paní Pieoleauová v stále vzrůstající neklid- nosti očekávala svého manžela. Zapadající sluneg uléhalo na lůžko, jež s bylo z lehounkých, bílých mráčků připravilo. Sednuv do loďky, náš vysvoboditel oddal so sladkému snění. Vesluje ku protějšímu břehu, vděčně nejdříve vzpomínal prozřetelnosti bož- ské, která jej obdařila hrdinným duchem, vypo- čítávaje při tom všecky velké činy, jichž mu dosud bylo popřáno vykonati. Nejvíce však se zabýval právě vydobytým vítězstvím, uvažuje, jaká asi odměna tomuto přijde v zápěti. Snil, snil krásně. Sykot a hukot pracujících parníků nahra- žoval mu bouřlivou akklamaci nadšeného lidu širá nebes báň okrášlenou dvoranu municipal- ního paláce pařížského. Nejkrásnější okamžiky jeho žití dospívaly právě k uskutečnění. Na estrádě viděl soděti presidenta francouz- ské republiky, obklopeného ministry a jinými hodnosty. Tu pojednou jeden z nich povstav, jal se řečniti. Již několikráte bylo jeho jméno vy- sloveno, až konečně byl vyvolán. S hlavou hrdě vztýčenou vstupuje na pe- dium, kde z dálky již na stolku zde stojícím vidí v samelovém pouzdře lesknouti se zlatý kříž, kříž čestné legie.