Ročník XXXXV.

V Praze, v neděli dne 14. května 1905

Číslo 131.

Na ranní a odpol. listy předplácí net v Praze v alministraei na miníe nitnt leta . . . . 6 K — s drojí čonášken natni leta . . . . 7 K 00 h ve slislkách: a K 3o n ua něslo . . Poštont ně kei, . . . . 9 K 60h s droji zásllkeu něí it leta . . . 11 K co

Dnešní číslo pro Prahu le o 28 stranách. Z Petrohradu, 13. května. (C.-B) P lrohr. tel. agentura sděluje: Senát zamítl kasační stížnost Kalajeva, vraha velkoknížete Sergěje a potvrdil roz- mdek smrtl. z Petrohradu, 13. května. (C.-B.) Pe- trohr. tel. kancelář sděluje: Zde byl dnes místoadmirál Nazimov svým vo- jenským sluhou zavražděn třemi ranami z revolveru. Příčinou zločinu bylo prý propuštění sluhy, jenž byl povolán ke službě vojenské. Z Čifu, 13. května. (C.-B.) Reuferova kincelář sděluje: Japonský dopravní par- ník »Sejutsumaru«, kterýž, veza zá- soby válečné, plul do Nuěvanu, nara- zil 4. t. m. u ostrovů Miaotauských na minu. Tím byla čásť lodi utržena a leď potopila se pak, jak se soudí ještě za noci v bonři. (Ostatní telegrafické a telefonické zprávy víz na straně 5.) lubileum kn. Jiřího Lobkovice Dnešní jubileum nejvyššího maršálka zem ského knížeto Jiřího z Lobkovic vzrostlo na po- litickou událost. Je-li u nás zjevem vzácným, aby vynikajíe- politik, činný po čtyřicet let ve veřejném ži votě, nebyl krušnými zápasy a rozrušujícím protivenstvími znaven, aby u výši věku 70 lee ještě neměl politickou přítomnost za se- bou, nýbrž stále ještě mocným veslem zasaho- val v její vlnobití — jest zjevem věru ještě po- divuhodnějším a vzácnějším, dostane-li se stát- níku jubilantovi u čestný večer žilí jeho tak ne- obyčejného uznání, tak všestranne chvály a pocty, jaké dostává se právě Ji- řimu knížeti z Lobkovic. —

Císař mu blahopřeje a vděčí vlastním listom, vyznamenává ho velikým řádem a žádá ho, aby i nadále přispěl vládě v její snazeo smiřeni obou národů v Čechách. Obecní zastupitelstvo pražské jmenuje jubilanta čestným měšťanem a po příkladě Prahy sledují četná ostatní zastupitelstva našich měst. Však nejen samosprávné korporace české vzdávají dnes oká- zale hold zasloužilému představiteli naší zemské autonomie, nejen šlechta, hierarchové a stou- penci ideí konservativních, nýbrž i deputace nej- rmějších jednet a sborů, uměleckých, vědu- ekých, hospodářských i — politických na- plní dnes slavnostně vyzdobenou sněmovnu če- skcu, aby svorně knížete Lobkovice zahrnuly ovacemi svými. Ano, což nejzajímavější: mez gratulanty neschází ani zapřísáhlých národ- nícha politických odpůrců národa našeho, neschází ani německých ob- strukčníků, kteří nedávno ještě volali po obmezení pravomoci maršálkovy, aby nemohl libovolně na úkor Němců stanovit sám jednací peřad sněmu. A dnes jsou pojednou orgány je- jieh plny chvály o naprosté spravedl- nosti a nestrannosti knížete Lobkovice oproti Němcům. „Čechoněmci vydávají mu jedno- nyslně svědectví“. — píše „Neue Freie Presse“, „že nikdy proti nim nezneužil své moci, nýbrž jako předseda sněmu vždy chěma stranám stejným loktem měřil, že se ani ve sněmovně, ani v zemském výboru nedal nikdy srým postavením svésti k nějaké nespravedli- vosti vůči Němcům. Praví-li císař ve svém vlast- ním listu, že spolehá na jeho spoluúčasť v díle smiřovacím, tož zakládá se očekávání to na mravné autoritě, jaké kníže Jiří Lobkovie s ou- časně u Němců jako u Čechů požívá,a která způsobuje, že se zástupci obou národův kclem něho kupí, aby mu blahopřáli. Snad že jsou ta svorná blahopřání dobrým zname- ním, že splní se císařova naděje.“ —

Skoro doslovně stejně velebí vládn „Fremdenblat!“ knížete Lobkovice jako českého Aristida vůči Němeům, avšak při tom zároveň liči jej jako přemoženého rytíře českého státního práva, jenž s míři se s vílězným cislajtanisme m „Kníže Jiří Lobkovic,“ píše vídeňský offi- ciosus, „chtěl obnovit lesk české ko- runy, chtěl probudit minulost. Byla roman- tika v těch ideúch, snad romantika rytířská. . Avšak požadavky přílomnosti kráčejí bezohledně dále přes politiku sentimentální... Vítěz- ství musilo připadnouti státu jed- notnému a také kníže Jiří Lobko- vic nepocíti ve svém srdci asi žád- ného hněvu nad tím, neboť jeho ra- kouské vlastenectví poučilo ho zajiste již dávno, že ve středu Evropy nemůž býti místa pro stát, který by beztrestně mohl uvolniti svůj svaz. Však třeba ne- mohl vybojovat své vlasti samostatno st. po níž toužil a která vždy mu tanula na mysl jako eíl jeho snah, prokázal jí nieméně spra- vedlivým řízením sněmu zemského a správy zemské služby nesčíslné.“ — Nuž, abychom vyvedli vídeňský „dvorní or- gán“ z jeho nechutné, centralistické „vítězo slávy“, které by Vídni žádný Pyrrhus nezáviděl pevime mu prostě, že veškera popularita knížete Jiřího Lobkovice v našem národě výhradně právě na tom se zakládá, že vždy věrně stál při pra- poru české samostatnosti, jako při něm stojí věrně všechen vlastenecký národ náš po tento den.

To jest pravá cena a zásluha českého šlechtice knížete Lobkovice v očich národa. Pro tu zásluhu zapomněla česká veřejnost na to, jak příkře církovně horlil v březnu r. 1874 kníže Jiří Lobkovic proti slavení památky Husovy, aneb jak jako lidový poslanec český účastnil se pověstného klerikálního sjezdu dne 19. března ve Vídni, jenž demonstroval pro neomylnost papežskou, pro světské panství pa- požův, a za to zavrhoval učení o novodobém, ústavním státu, ba „pro jisté doby jako stano- visko přechodní“ přijímal i absolutism. Tolikéž nevzpomíná dnes veřejnost česká, že tomu zejtra 35 let, kdy konala se v paláci knížete Lobko- vice ona schůzka české šleclity, v niž příkre odmrštěny nabídky hr. Potockého, příjedšího schválně k vyjednávání do Prahy, jako zhola ne- destatečné a nepřijatelné. Ba i vynikající účasť jeho při sjednávání vídeňských punktací v lednu 1890, i povážlivá chyba s trutnovským němcekým soudem kraj- ským, způsobivší parné sněmovní boje z dnův 15. a 17. května 1893, vymizela během let z pa- měti lidu českého. Vše dovedl zapomenout pro tu věrnost a lásku, jakou stále osvědčoval kníže Jiří Lobkovic ke drahé naší vlasti a jejímu do- brému historickému právu, založenému ve smlouvách mezi národem a dynastií. V té dů- věře také dnes doprovází starého českého šlech- tice na vrcholek jeho jubilejní pocty, »čekávaje od něho, že při nastávajícím možném vyjedná- vání o dohodu jakous s Němci pevně a rozhodně státi bude při zástupcích národa českého, obraně rovného práva obou národů v samo- statné, nedílné zemi české! Jedině na tom základě je možný smír opravdový a na žádném jiném.

To nechť vědí pánové vídeňští jako ně- mečtí protivníci naši předem, než dají se do českých „smiřovaček“: k žádnému rozhraničení a rozdělení vlasti, k žádnému rozdělení sněmu českého v paralysující jej kurie národní a žádné lžirovnoprávnosti s nadprávím němčiny ve ve- řejné správě Čech, ani k žádné volební opravě. po niž bychom zůstali na sněmu dále v men- šině, k ničemu podobnému národ če- ský nedá se sehýlit; tu by žádná auto- rita, ani páně Lobkovicova, ani čís jiná naprosto nic nepořídila, nýbrž opakoval by se jen znovu krutý zápas a živelní odpor všeho národa jako před 15 léty proti punktacím vídoňským. — Přibralo-li tedy jubileum knížete Jiřího Lobko- vice ráz politické události, nechť ve Vídni dbají toho, jak ji národ český pojal a c ji chce manifestovat. Nie víc a nic méně než svou nezdolnou touhu po uskutečnění samostatnosti zemí koruny české, po obnovení lesku této staro- bylé koruny v řadě živoucích národů. A doba není věru podle toho, aby směli ve Vídni shlížet na tuto vůli a touhu 6millionového národa jako na „romantickou“ pošetilost. Naopak, vůčihledě přibývá soudných politikův tuzemských i zahra- ničných, kteří nevidí pro Rakousko jiné zá- chrany, než v restituci státu českého ve fede- rativním Rakousku.

Politické zprávy domácí. V Praze, 13. května. (K situaci.) Celn tarif je poslaneckou sněmovnou přijat i ve třetím čtení a osud sněmu království českého, aspoň formálně, závisí teprve od usnesení německých poslanců, kteří se sejdou dne 17. t. m. v Praze, aby rozhodli, mají-li pro toto zasedání upustiti od obstrukce. Jest ovšem nepochybno, že se od obstrukce upusti, poněvadž bez českého sně- mování nemůže býti dělné říšské rady, ale jest pro poměry v tomto státě charakteristické, že v dobách sehe kritičtějších politická situace v tomto státě smí záviseti od libůstky několika všeněmeckých křiklounů, jimž se ochotně pod- řizují netoliko všichni ostatní poslanci němečtí, nýbrž i vláda. Parlament pracuje, počíná zasaho- vati svým vlivem do akce vládní; což tu přiroze- nějšího, než že se vláda má přizpůsobiti parla- mentu, státi se parlamentní. Ale s německé strany ozvalo se veto proti rekonstrukci úřadni- ckého kabinelu a vláda okamžitě popřela pověsti o blízké rekonstrukci, aby uehlácholila vše- německé přátele byrokratické vlády. Náhlý obrat ve smýšleni a projevech Němců přiměl i orgán polského kola, krakovský „Czas“, k úvaze o ne- spolehlivosti německých politických stran, které si přejí ústavní Rkousko, v němž by vládli jen byrokrati, „Czas“ vysvětluje tento obrat dvěma příčinami. Němci zvykli si zříkati se všech zá- vazků ke státu, ale nevzdávají se nijakých práv.

Jejich ideálem jest, ponechati jiným stranám všechny starosti o stát, ale žádají, aby se stát staral především, ne-li výhradně jen o ně. Povo- lování úvěrů na vojsko ponechávají Polákůma konservativcům, ale zisk z dodávek pro vojsko vyhražují sobě. „Taková politika — praví „Czas“ — jest možna jen v parlamentě desorga- nisovaném, nemajícím většiny; takový parlament ovšem by také nemohl vytvořiti ze sebe vlády. Jakmile by se utvořila koalice většiny, musily by i německé strany, zastoupené v kabinetě, pře- vzíti odpovědnost za činnost vlády a hlasovati pro vládní předlohy.“ Druhou příčinou jest roz- drobení Němců v množství politických stran. Každá strana bojí se převahy druhých strana proto dává přednost kabinetu úřadnickému. A následkem toho většina rakouských Němeů by si přála, aby byrokratický kabinet trval v Ra- kousku věčně, a to tím spíše, poněvadž mini- strové, volaní z řad úřadnických na ministerská křesla, jsou beztoho samí Němci. Podobnou úvahu o rakouských Němeleh nacházíme též ve vídeňském dopise „Pester Lloydu“. Pisatel trvá na tom, že na změnu v ra- kouském kabinetě dojíti musí, jakmile se zabez- počí jakési příměří mezi Čechy a Němci, ale do- dává ihned, že „zparlamentování kabinetu“ mus míti v zápětí takové složení parlamentu, aby par- lamentní vláda měla v něm bezpečnou oporu.

Tuto oporu musily by nové vládě zabezpečit také strany německé. V Praze, 13. května. (Sněmovní vo- lební kurie a štyrští Slovinci.) Na velání Němeů z Čech po volebních kuriích sně- movních ozývají se Slovinci ze Štyrska. Jeden z nich píše v „Sloven. Narodě“: „Poměry v Če- chách a ve Štyrsku jsou v mnohém vzhlodě po- dobné. I Slovinci tvoří ve Štyrsku menšinu, by- dlice kompaktně v jižní části země. Jako Něme v Čechách nemají naděje, že by mohli někdy na- byti většiny na zemském sněmě, tak i Slovinei nemohou na nic takového pomýšleti ve Štyrsku a v Korutanech. A jako se Němci v Čechách snaží, aby se zabezpečili proti majorisování a domohli se přiměřeného zastoupení v zemských výborech a ústavech, nejsouce odkázáni na mi- lost většiny, tak i Slovinci. Kdyby se podařilo Němcům vymoci si v Čechách volební kurie, mělo by to zásadní význam i pro Slovince. Co by se povolilo Němeům, nemohlo by se slušně odepříti ani Slovincům ve Štyrsku a Korutanech. Postavení Slovineů nabylo by pak pevnější půdy. na níž bychom rychleji mohli pokračovati ve věcech národních... Ovšem — dodává pisatel — darm: bychom nedostali toho, čeho by se do- mohli Němci v Čechách. Vždyť Němci snaží se o rovnoprávnost pouze tam, kdejsou v men šině; kde jsou ve většině, tam po rovnopráv- nesti šlapou. Také vláda za nás nehne prstem. dokud ji k tomu sami nepřinutíme.“ Úkolem slovinských poslanců musí tedy býti, nalézti pro- středky, jimiž by se dalo na vládě vynutiti, co slovinský národ nezbytně potřebuje na zabez- pečení své národní existence.

V Praze, 13. května. (Uherská krise.) Hr. Štěpán Tisza byl dnes dopoledne přija panovníkem ve slyšení, jež trvalo pouze čtvrt hodiny. Vzhledem k uherské krisi nestalo se ani dnes nijaké rozhodnuti. Ale poněvadž hr. Tisza opětoval svou žádost, aby byl spro- štěn úřadování a to se může státi jen tehdy, když se najde jeho nástupce, zdá se, že sám se přičiní, aby nalezl politika, který by se chtěl uvázati v jeho dědictví. Mluvi se opětně, že společný ministr financí baron Burián jako nový shomo regius« přibude příští týden do Pešti a vstoupí ve styk s tamějšími politickými stranami. Rychlé ukončení debaty o celním tarifu v rakouském parlamentě neminulo se prý dojmem v Pešti, kde vidí, že Rakousko pro případ odporu se strany uherské jest nyní s to, opatřiti si na základě přijatého celního tarif také autonomní celní tarif a s jeho pomoeí uzavírati samostatné obchodní smlouvy s cizími státy. Příšu týden pokládá se proto v Pešti za rozhodující. Sněmovna uherská nebude mit celý příští týden schůzi, aby se poskytlo panov- níku dosti času na rozhodnutí, jak naložiti s podanou mu adresou sněmovní. Čeká se, že příští týden hr. Tisza pojede opět do Vídně že hned po něm budou pozváni ke slyšení též někteří vůdcové stran, což vše má býti novým pokusem o utvoření kabinetu. Hr. Tisza konferoval po slyšení s hr. Go- luchowským, bar. Burianem a ministrem vojen- ství ryt. Pitreichem, načež se vrátil do Pešti. Frant. Košut uveřejnil opět novou stt

V drobném prodejii ranní číslo o sobě . . . za 9h odpolední . . . . . . . za 2b Ve Hllalkách na venkově: ranní číslo. . . . . . odpoleduí . . . . . . . . 3 Inserá ty platí se hotevě liupřea. Předplacení a isserty přijímá adninl- strace v Marianské ulici č. 3. Tam nacházsjí se též rrčakee tiskárna a erpodipe . Národnich Lalstá“ Rukopisy se nevrapejl.

proti liberální straně v »Mag.-Orsz.« Stano- visko, jaké zaujal nyní panovník, dokazuje prý, že Uhry nemají ústavy, nýbrž pouze autonomií. V ústavním státě nabývá platnost vůle národa a ne jen výhradně vůle panovníka. Panovník panuje, ale nevládne. Od tě doby, co se utvrdila tato zásada, ubylo revolucí a ústavnost stala se nejpevnější oporou dynastií. Liberální strana přiučila však krále, že ke každému vládnímu kroku dává nejdřive svolení. Tím liberální strana znemožnila uplatnění vůle národa a ochromila ústavnost. Kde vůle národa nabývá platnosti jen tehdy, když to koruna dovolí, panuje úplná autokracie. Král musil by upustiti od svého 40letého zvyku, kdyby chtěl nyní dbáti vůle národa. To jest také příčina, proč se nynější krise tak dlouho táhne. Ze Záhřeba, 11. kvělna. (Ivan Tkal- čič +) Dnes ráno zemřel zde ve věku 65 let zasloužilý chorvatský historik a kanovník Ivan Tkalčič. Zesnulý byl nejlepším znalcem pisatelem dějin města Záhřeba a zvláště horlivě zabýval se též historii staroslovanské bohoslužby v zemích chorvatských, dokázav, že Chorvaté na slovanskou bohoslužbu mají nepoplratelné právo. Ivan Tkalčič narodil se 4. dubna 1840 v Záhřebě. Literárně činným byl od r. 1859, kdy napsal svou prvou historickou studii o Zá- hřebu. Jako theolog opisoval již pro historika Kukuljeviče hlaholské památky a od té doby přilnul též s láskou ke staroslovanské boho- službě, o níž prvou studii uveřejnil r. 1861.

Roku 1862 byl vysvěcen na kněze, kaplanoval v Sisku, roku 1867 stal se kanovníkem v Zá- hřebě a od té doby věnoval se výhradně litera- tuře. Až do své smrti byl též archivářem Jiho- slovanské akademie. Hlavním jeho dílem jsou Dějiny města Záhřeba, jichž prvý díl vyšel roku 1889 a poslední dil letos. Na jednacím pořadě dnešní schůze městského zastupitelstva záhřebského bylo též jmenování Tkalčiče čest- ným měšťanem města Záhřeba. Tkalčič seté cti již nedočkal. Rodné město a s ním celý chorvatský národ zachová však horlivému pra- covníku na poli chorvatských dějin a slovanské bohoslužby vděčnou pamět. Z Lublaně, 11. května. (Ptujské okres- ní zastupitelstvo. — Opevňování Gorice.) Včera mělo schůzi nové okresní za- stupitelstvo ptujské za předsednictví starosty Orniga a na jednacím pořadu byla též volba členů okresní školní rady. Poněvadž správní soud nedávno prohlásil volbu do zastupitelstva ze skupiny velkých statků za neplatnou, násled- kem čehož musejí se konati nové volby a za- stupitelstvo v nynějším složení nemá práva se usnášeti, protestoval zástupce slovinské men- šiny, statkář Zelenik proti volbě členů školní rady, načež Slovinci ze schůze odešli. Ornig dal přes to volbu provésti. Slovinci ovšem podají proti platnosti nezákonně vykonané volby pro- test. — Na Sv. Hoře u Gorice bude se stavěti tvrz, jež má hájiti most přes řeku Soču. Pro tvrz jsou připraveny pevnostní děla. Ze Záhřeba, 10. května. (Boj o slovan- skou bohoslužbu.) Ke zprávě porečského diécesálního věstníku, že papež povolal do Říma na den 22. t. m. na konferenci proti hlaholské bohoslužbě biskupy z Dalmacie a Přímoři, do- dává „Agr. Tagbl.“, že na tuto konferenci po- zváni také biskupové z Chorvatska a Slavonie.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 13. května. Chéradame o mezinárodní polilice německé. André Chéradame uveřejňuje ve svém týdenníku »L' Energie franea i sl e« článek

FEUILLETON. V Praze, 10. května. š—. (Kronika.) Rudolfinská výstava le- tos dopadla bohatě. Místnosti jsou rozšířeny, ve třiceti bezmála oddilech na čtyři sta umělců předslaveno. Výstava čítá na dvanáct se čísel! Pyšná, velkoměslská číslice, na mou věru — Nu a jak jste se bavili? — Děkuji, tak, tak! Procházka lesemje mi milejší! — Jak to? Vystavují snad samý brak? — Toto! Velmi pěkné věci! Ba i zna menité. — Což tedy vadí? — Prosím vás, už jen slovíčko: dvanác set! Jen zběžně projdeš sály, tu tam se zasta- vš, do seznamu nahlédneš, číslo a jméno srov- náš a — hodiny to zabere ! Kdo pak má hned tolik hodin k disposici l — Už jinak nelze! Moderní povinnost vzdě lanství! Na všech výstavách tak bývá. — Právě proto! Všecky výstavy jsou — slejnél — Snad ne! Jsou přece rozdíly, stupně lscu různí mistři, školy různé, náměty nové, osobilos ' i .. — Jsou! Ale dojem je pořád jeden. Všude mám jeden pocit: všecko jsem to už viděl! — Snad se neumís divat? — Snad! Ale, jak se dívat? Tu je obraz, krajina, nálada nebo postava, tvář, výraz nebo skupina plná života, hnutí! Chtěl bych se za- stavit, posadit se, odevzdat náladé, proniknou výraz, odevzdat se hnuti . . — Nu a což brání? Zastav se, posaď, ode- vzdej se, pronikej — Snadno se řekne! Ale, vedle obrazu je — druhý obraz, třetí, pátý, desátý . . . Sto, dvě stě, pět set, tisíc obrazů . . . Celé moře obrazů, nálad, výrazů, hnutí! Všecko láká. obrací k sobě pozornost. Jedno brání druhémul Upadám z dojmu do dojmu, jeden dojem za- stírá druhý, krupobití dojmů doráží, jsem po- háněn, štván, mlácen dojmy, probihám ze sálu do sálu, řadami sálů, od prvního do posledního.

A vycházím uondán, s mlýnským kolem v hlavě. — v prsou . .. — Věc praxe! Také návštěva výstavy vy- žaduje cviku a zvyku! — Čtvrt století navštěvuji výstavy. Sna jsem jich prošel sto, doma i v cizině. Snad mám trochu praxe ! — Třeba i methody! Výstavu nelze o byti jedinou návštěvou ! Třeba se vracet, třídi dojmy, ustanovit se. Obraz je umělecké dílo. Umělec věnoval mu sumu práce . . — A jestli umělec věnoval práci měsíe třeba věnovat zažitému dojmu aspoň tolik, aby byl procitěn. Ne-li? A jestli mne obraz uspokojil dojal, rozechvěl, povznesl, naplnil rozkoší .. Netřeba být také trochu — vděčen? — Tuze krásně — Ale jaká pak vděčnost, jestli si pěkný dojem hned sám ochotně — zkazím? — Proč — zkazím? — Vytlačit jeden dojem druhým je tolik jako první zkazit! — Není tak zle! Normálný člověk snese v krátké době více dojmů. — Kolik? Dva, tři, pět . . . deset? A do- jmů je — dvanáct set ! . .. — Ne každý stojí za upjatou pozornost — Ať si jen každý pátý, desátý ! .. Zbývá pořád nějaká stovka dojmů! Bylo by třeba přijít desetkrát, dvacetkrát do výstavy To znamená mít čas, pokaždé i náladu, soustře- děnou mysl, trpělivost. .. Kdo to všecko stále má ? Snad odborník, šťastlivec, zhýčkanec osudu Nejsem ani odborník, ani šťastlivec, osud mne nezhýčkal okolnostmi. A tak mám ze všech vý- stav stejný dojem, plný neladu, neurčitostí, zma- tek dojmů navzájem se rušících, potírajících. Čím bohatší výstava, pro mne tím — hůře. Ve své týdenní odbornické besedě náš soudruh onehdy načrtl umělecký profil nějaké vzácnější osobnosti našeho maliřského dorostu. Zaškrtli jste si zajímavé místo. Umělec má osobité nadání, maluje »eitová napjetí a sensitivná rozehřání duše«, provádí li- nie a barvy, jež so sobě málo, o nitru uměl cově všechno povidají.«

Zvláštní, zcela svůj mužl — . . Vždycky víe donucen, nežliz vlastní vůle vydává se na veřejnost. Ušlech- tilé útlé duše nevykřikují své radosti po ulicích a náměstích, tím méně odhalují svoje rány a bolesti. Svity svého nitra spíše kryjía zatajují z aristokratického pudu povýšen osamělosti i z obavy, aby všelečné oči hrubé obmatávání všedních myslí nezraňoval ji znovu . .. Zkrátka ušlechtilé duše, aristokratické, po výšené .. . nellačí se — na výstavy. Ostalně velmi sympatický profil! Takovou si představu- jete pravou tvůrčí povahu! Sama sebou zaba- vena, jak nedlajíe hluku života, vyjadřuje pro- středkem svého nadání a umění mimoděk stavy svého nitra. Jako pták, který usedl na větvi, zpívá svoji radost či žalost! Neví ani, že má posluchače.

Takový muž neuchází se o pozornost na veřejném tržišti. Třeba jej vy hledati v jeho ústraní. Třeba se vlouditi v přízeň jeho důvěr- nosti. A to se může podařiti jen duším příbuzného cítění. Ty přijdon, znají se ode- vzdati, přinesou svoji sehopnost zbožného vni mání! A to dá pak teprv vyšší požitek, kterém je řeč, skutečné splývání duší prostřed- kem kouzla uměleckého výrazu! Co je proti tomu očumování lhostejného obecenstva, zbubnovaného k návštěvě výstav všemi dráždidly davových he sel a popudůl — Překrásně! A jak se ten muž delikát- ního cítění, stoudné ostýchavosti, octl najednou přece sám v tlačenici výstavní, plně zúmyslného hluku a vyzývavého sebeobnažování? .. — O to běži! Donucen se tam ocll ne z vlastní vůlel — Jak donucen? — Okolnostmi života donucen. Umělec, aby mohl tvořit, musí být živ. Aby mohl být živ, musí hledat zakázky, musí obchodovat, uváděti se ve známost, obracet na sebe pozornost.A tomu slouží —— výstavy . .. — A přijde kritika, objevuje přednosti umělce, obzírá, »ohmatává« se všech stran, štárá ve vnitrnostech, vynáší »delikátnosti« na

povrch, aby také druzí viděli, méně chápaví, aby učili se » cenit« . .. — A útlá duše umělce, potřebná »aristo- kratické samoty«, netrpí v tom lačném shonu neostýchavého davu zevlounů? — Snad trpí! Aspoň z počátku. Však to se poddá! Všemu se zvykne. A časem, uvědom se cena výhody! Umělec, který došel uznání za jemný »odstin«, kterým vystihl nějakou »de- likátnost« svého cílění, odnaučí se brz dalšímu ostychu. Odnaučí se ve svůj — pro spěch. Stane se brzo hledaným pro ty odstiny. jež dík svému umění dovede příště na ob- jednávku — opakovati. A ostatního se domy- slíte. — A čeho — Jako s naivkou ze známé rodiny. Roz- tomilá dívčina ! Jednou vystoupila v ochotnickém předslavení a všecko okouzlila přirozeností 1ónu. Obdiv, potlesk, nabídky! Dráha se otevřela ta- lentu. »Skvostný naivní tón« dušička brzo do- konale si »osvojila«. Na konec z »roztomilé naivky« byla raffinovaná, nesnesitelná — ko- keta.

— A závěr? — Umění pro svůj vývoj se neobejde ben veřejnosti. Ale cena umění je v hodnotě vniterné Oba požadavky si odporují. Kdo pracuje »pro veřejnost«, stírá »pel« důvěrnosti hodnotě svého cítění. Výstavami se ubíjí umělecký indivi- dualism .. — A přece moderní rozvoj umělecký ben veřejných výstav nedá se myslit .. — A právě moderní umění si zakládá na svém — individualismu ! . .. O číslo víe do sbírky — paradoxů ! Máte kamaráda. Ve chvíli prázdně zcela způsobně si pohrával se štěteem a paletou. Nen zrovna žádný Chittussi, ale podle cítění a ná- zoru dovede si věrně a výrazně nakaňhat na papír motivek, jaký mu právě duší trysknul. Jednou v důvěrně vzpomínce věnoval vám t- kový rámeček: čára obzoru, něco oblak, lán země, křoví, strůmek, trocha slunce. Celkem, di letantská práce. Ale vám byl obrázek drahý. Duše kraje i chvíle byla v něm zachycena. Zá- viděli jste příteli vzácnou schopnost! Tak po tichu, pro sebe, pro nejužší důvěrný kroužek umět zamíchat barvou, zamluvit se duši ode- vzdané, která dovede rozumět! To zdálo by se vám právem uměleckou rozkoší! Tak povzne- šenou, tak prostou všedností, čistou! Jednoho dne — nemilé překvapení! Muž obe- slal — výstavu! Dábel etižádosti ho posedl.

Jméno v katalogu! Šli jste se podivat na vy- slavený obraz. Nebyl špalný. Ale v tom množ- ství ostatních nějak se topil, bledl, pozbýval hlasu i výrazu. Banální práce! Tu chvili sám obrázek, který jste kdysi dostali, který visel u vás doma na významném místě a byl vám dosud tak drahý, jakoby rázem pozbyl ceny. Tu chvili přestali jste svému známému záviděti jeho — umění. Dal se k cechu, míchal se mezic ostatní, »náležel« — veřejnosti. A co náleží »všem«, přestává býti »svým«. Kdo chce kam, pomozme mu tam Bude posuzován, srovnáván, ceněn, chvá- len, haněn, zmítán vlnobitím veřejných choutek a vkusů. — To platí leda o stádu drobných talentů, ty nepatří na výstavy, nesnesou měřitka, tratí se, mizí . .. — Drobný talent na výstavu nepatří a — velký talent? Pravý umělec, aristo k rat umění? Tomu se výstava protiví, uráží ho a sužuje. Jen donucen dává se pohnouti, aby se vystavil »hrubému ohmatávání všedních myslí« . . . Pro koho je tedy výstava? — Pro obecenstvo — Ah, lari faril Obecenstvo výstavu teprve nechce. Jsou na to stesky na všech stranách! Třeba obecenstvo vždy teprve shá- nět, lákat, bičovat veřejným slovem, hypnotiso- vat hesly, omamovat imp rativy mody, aby se na výstavu dostavilo! Obecenstvo z výslavy nemá nic, leda povrchnost svého vkusu, svůj — snobism. A co z ní má — znalec? Zlost, mrzulost a lítost! Svého požitku dovedl by se domakati jinak a lépe! Malý talent na vý- stavu nepatří, velkému ubližuje! K čemu tedy — výstavu?