1
masthead
— Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů k č. 340.
4
article
Plozor.
Plozor.
Rada Mandelík zavolal si z vedlejší svět
nice kancelistu Ráčka.
„Pro boha jich prosím, pane Ráček, jdou
sem!
V ouřadě, rozumí se samo sebou, není ni
zvláštního, zavolá-li si představený podřízeného
Proto jsou nadřízení a podřízení. Zvláštnější by
bylo, kdyby si tak jednoho dne pan kancelista
Ráček byl houkl:
„Jdou sem, pane rado!“
Sice bych si ze srdee přál, abych byl svěd-
kem takové komedie, ale myslím, že se toho do
smrti nedočkám.
Konečně není vyloučeno, že i cosi podob-
ného by se mohlo státi, tehdy, kdyby se při-
hodilo něco neslýchaného a nevídaného, co by
podřízeného rázu páně Ráčkova uvedlo v ne
smírný úžas anebo ho zlekalo, že by naprosto
zapomněl, kdo jest oprávněn volati a kdo po-
vinen poslouchati. Ale soudím, že i v takovém
okamžiku by pan Ráček nezapomněl na povin
ný respekt a že by zvolal:
„Ráčej sem honem, pane rado!“
Leda snad, že by se ve světnici páně RRáčko
vě, která byla předsíní úřadovny páně radovy.
byl objevil útočník s pumou, z jejíhož hrdla by
vyčníval sršící a kouřící doutnák, anebo že by
se tam byl vplížil tygr nebo lev, uprchlý od-
někud ze zvěřince.
Mandelík
Ráček
rada
Ráčkův
5
article
Něco podobného však se státi nemohlo, po-
něvadž dole v průjezdě, anebo lépe řečeno v ja-
kési zasklené kukani, kterou se vůbec vcházelo
ke schodišti, vedoucímu do všech úřadoven,
bděl portýr Hromotluk. Tento hodnosta pak ne-
propustil nikoho, kdo se nemohl vykázati řádnou
obsílkou, a nebyl by tedy vpustil žádného útoč-
níka s kouřící a jiskry sršící pumou, ježto z při-
slušné instrukce věděl, že naprosto není dovo-
leno vstupovati do posvátných síní úřadu s po-
dobnými rekvisitami. A pokud se týče lva neb
tygra, soudím, že každá a sebe zuřivější besti
při prvěm shlédnutí pana Hromotluka byla by
schlípila uši, zatáhla ohon a kajícně by se byla
navrátila do svého vězení v menažerii. Výraz
tváře páně Hromotlukovy byl by všem dravcům
zahnal zálusk na lidskou pečeni sebe tučnější.
A sluší podotknouti, že pan Ráček byl kost
kůže.
Ráček
lev nebo tygr
pán
6
article
Ale konečně, račte dovoliti, byť i se bylo
stalo cosi, co sám pokládám za nemožné, a pan
kaneelista skutečně si zavolal pana radu, nikdy
by to nebyl učinil tónem, jakým to mohl, smě
a uměl činiti pan rada.
Z jeho, páně radova zvolání, vyznívala v ji
slých okamžicích celá ta ohromná a nezměři-
telná mezera, abych neřekl propast, která ležel
mezi hodnostenstvím obou mužů: pana rady
pana kancelisty.
Byli sice povoláním svým na celá desítiletí
života na sebe poukázáni. Z ustanovení vyšších
mocností ještě, než pyl pan rada, prožili celý
mužný věk vedle sebe, kancelista v prvém, rada
ve druhém pokoji. Byly dokonce chvíle, kdy se
rada snížil i k jisté důvěrnosti, kdy oslovil kan-
celistu i „kamaráde“, jakoby to byl člověk jemu
rovný, jakoby ani nezmíral tak hluboko v prachu
pozemském pod ním, ano byly chvíle, kdy ho
i vyzval, aby s ním šel na sklenici piva.
Ale přes to vše nezapomněl kancelista ni-
kdy, jak vysoko bůh a diétní třída postavili pana
radu nad něj. Ba, ani tehda, kdy s míst ještě
vyšších přišel „nos“ nějaký, adresovaný panu
radovi, neosmělil se kancelista pocítiti nějakého
zadostučinění, neřku-li dokonce zlomyslné ra-
dosti. Může sice i rada spáchati nějakou „sko-
pičinku“, ano, může jich napáchati i více, ale
přes to vše nepřestává býti radou až do skonán
svého. Ano, i když odehází do pense — i když
odchází třeba v nemilosti, nejenom že nepře-
stává býti radou, ale v uznání neskonalých zá
sluh svých stává se mnohdy na cel, zbytek ži
vota vrehním radou.
rada
pán radův
7
article
Arciže okamžikem, kdy nastupuje zaslou
žený odpočinek, nemá v úřadě co pohledávati
a již tedy žádného, ani nejposlednějšího kanceli
stu k sobě necituje. Žádný by ho taky nepo-
slechl. Leda by ho chtěl vyčastovati.
Rada Mandelík však byl posud aktivnín
hodnostou a povolával k sobě kancelistu Ráčka
padesátkrát za týden.
Měl však své nuance, jak říkával Ráček.
nuance s „u“. Když zvolal na příklad:
„Jdou sem, pane Ráček!“
— tu se kancelista co nejochotněji vzcho-
pil a spěchal do svatyně radovy. Ať chtěl před-
stavený jeho co chtěl, zvolání nevěstilo nic ne
příjemného.
Ale když pan rada zvolal:
„Proboha jich prosím, pane Ráček
jdou sem!“
— tu se ubohý, kostnatý Ráček zalekl. Ji
v pouhých těch slovech „pro boha jich prosím
vězela výtka nějaká. Čeho, nevěděl ještě. Tolik
však věděl ze zkušenosti, že ho nečeká žádná
pochvala.
Po takovém tedy zvolání rozklepala se po
ním kostnatá kolena, totva že vstal, ruce se roz-
třásly, sotva že si mohl otříti nos a setříti krůpě
potu, náhle na čele vyrazivšího, a jeho úste za-
jektala s namáháním
„Poňžeň prosím, už běžím — -
Což byla nehorázná nadsázka. Neboť po
těch slovech ještě se opřel hubeny mna rukama
c stůl, aby celému tělu dodal pevnosti, pro nej-
bližší okavžiky nevyhnutelné, potáhl nosem, aby
se v něm nezarazil dech, narovnal okuláry na
úzkém nose, a nastoupil těžký pochod do vedlejší
světnice. Vrávoravými kroky přenesl se přes
práh, stanul hned za ním a pronesl tiše, ode-
vzdaně, skoro jakoby prosil za sliťování:
„Ráčej poroučet, pane rado — —
Podíval se na radu — zle bylo. Rada měl
své okuláry na čele, ne na nose. Kdykoli je vy-
souvl na čelo, věstilo to hovor velmi, velmi ne
příjemný.
Mandelík
Ráček
rada
8
article
Nie nedbaje žalostného vzezření kanceli
stova, prost vší velkomyslnosti k tomuto podří-
zenému červu, střelil rada pronikavým pohleden
na chvějící se postavu jeho, která v obnošených
čedivých šatech očihledě se sevrkala, a řekl men
torsky, pedanťsky:
„Mohu-li pak já jim dát kousek práce ! Ta-
kový mizerný konceptíček, tisíckrát už to psali.
a as vyvedou takovou skopičinu. Žádné uleh-
čení v nich nemám! Sám abych všechno odřel
Ježiš Marjá, dyť jsou konečně taky člověk, maj
takv nákou duši, k de ji mají, řeknou mněl
Dvacet řádků jim dám napsat, abych se sám
nemusel se vším škrábat, a voni zas mi udělaj
takový plozor.. l
Ano, ano, v pravici radově kmital se akt.
jejž Ráček včera po polednách v potu tváře
napsal, když „udřený“ pan rada odešel ko krbu
svému, a není to dobře.
„Tu maj, udělaj to znova, pro boha jiek
prosím, ale daj si pozor! Dyť je to k zoufání!“
Po každém takovémto „herynku““ přijal
kancelista třesoucí se rukou zoraný akt a vracel
se do své světnice jako spráskaný pes, aby to
uděla! znova. A skoro pokaždé dopadlo takověto
nové vydání hůře prvého, neboť pro trému ne-
mohl kancelista již ani jasně myslit. A teprv
v novém takovém zpracování vykonával rada, c
mohl učiniti hned napoprvé. Ryl v něm červenou
tužkou, škrtaje a připisuje, až se papír trhal,
pak teprv kázal Ráčkovi, aby koncept až k ne-
čitelnosti zeškrtaný na čisto opsal a expodoval.
Ráček
rada
9
article
Přidělával tak rada práce sobě i podřízenému,
ale za všechna léta nedospěl uznání, že by lép
bylo, kdyby opravil hned koncept prvý. Že by
sebe ušetřil od zlosti, kancelistu pak zdrcenost
a ponížení na celý den.
Ale ať by rada huboval! Ať by mu práce
přidělával, vše by Ráček snesl. Jen jednu výtku
nesl vždy přetěžce: že zas udělal plo zorl
Tomu totiž naprosto nerozuměl, ale právě
proto byl do duše roztrpčen. V tom slově tají
se jistě nějaká nesmírná pohana! Proč právě on
jest obvíňován, že dělá plozor! A ještě kdyby
věděl, co tím rada mysli?
Stokráte chtěl užiti dobré nálady radovy
aby k němu přistoupil a otázal se: „Ráčej do
volit, pane rado, co a jak je to s tím plozo
rem —?“ ale vždy mu otázka pomřela na rtech.
Konečně však jednoho dne, a to v den sva-
tého Františka Xaverského, kterýž byl patronem
páně radovým, vida svého představeného v roz-
maru nejrůžovějším následkem toho, že rada
v bohaté ranní korespondenci nalezl i lístek sa-
mého pana presidenta s připsanými dvěma lite-
rami „p. f.“, což ho povzneslo v míru nejsváteč-
nější; a když pan rada o desáté dopolední po-
slal starého sluhu Salakvardu pro pět taliánů
dvě plzeňské, a když postavil jednu z plzní na
stůl kancelistův a pozval ho na taliány; a kdvž
pak — maje ústa ještě lesklá bohatým tukem —
přišel se svým pohárem do pokoje kancelistova,
ťukl o jeho sklenici a řekl: „Tak ať ještě dlouho
žijeme, oni starý brebero!“ — až se kancelista
nenadálou poctou takovou radostně zajikl — —
tu, o chvíli později, dodal si Ráček odvahy, jistě
že účinkem nezvyklého požitku pravé plzně,
všoural se k radovi a pronesl pokorně:
Ráček
rada
Xaverský
pán radův
10
article
„Ráčej, dovolit, pane rado, ale já někdy
ani spát nemohu: co vlastně ráčej myslet tím
plozorem, jak ráčej mít ve zvyku mně říkat?“
Tu se pan rada upřímně zasmál, tak upřím-
ně, až se obě síně, zasvěcené jen vážnému úřa-
dování, naplnily neobvyklou hlaholnou ozvěnou
a řekl:
„Tohle by měli dávno vědět, ale já jimn
povím. Vlastně, abych jim řekl, mám to o
nebožtíka otce — byl guberniálním radou —
a na loho truhláře Kopřivu se pamatuju jen jako
v mlhách. — Tak jsem chodil do primy a při-
nesl jsem domů dobré vysvědčení. A otec po-
vídá: Že ses dobře učil, udělám ti nějakou ra-
dost. Co by sis tak na vakace přál? — A tu jim
řeknu, že jsem si k smrti přál mít plozor,
vědí, abych moh' šipkami střilet na vrabce a do
terče a tak dále. Vědí přece, co je to plozor?
Musím jim řict, že jsme měli takového profe-
sora v primě, ten byl náramn, vlastenec a chtěl
zavádět pro všechno česká jména a tak nás na-
váděl, abychom neřikali plozor, ale fukna. No
vědí, je to snad hezké slovo, ale neujalo se.
Plozor zůstane plozorem, a my říkali dále plo-
zor. Tak tatínek zavolal toho Kopřivu, jak m
vždycky vypravovával, a povídá:
„Mistře, jestli pak byste mně udělal hezký
plozor?
„ „Milostpane, povídá Kopřiva, proč byei
neudělal? udělám.“
„Ale já bych rád, aby to byl nobl plozor
Kluk mi přines' dobré vysvědčení —
„ „Milostpane, uděláme nobl plozor “a
„Z jakého pak dřeva, mistře? Myslel byel
takhle z lípového?“
„ „Uděláme z lípového, milostpane.“
„A rozumí se, uděláte do něho rovn u
díru. Jestli pak by mohla být vrtaná, docela ku-
latá?
Ráčej
rada
Kopřiva
Kluky
11
article
„Uděláme vrtanou, docela kulatou díru
milostpane.“
„A hlavně rovnou, aby šipky dobře lítaly.
„ „Rovnou, milostpane, docela rovnou.
„A navrch byste mohl plozor opolitýrovat.
„ „Milostpane, opolitýrujeme.
„A na dolejším konci, mistře, kterým s
tluče o zem, když se šipka nabíjí, uděláte mo
sazné kování.
„„Uděláme mosazné kování, milostpane
„Aby se dolejšek o zem neotřískal.
„ „Aby se neotřískal, milostpane.
„A neroztřepil.
„„To se ví že by se běz kóvání otřepil
milostpane.“
„A díra by se tak dole pokazila, ucpala.“
„ „Jak pak by se neucpala, milostpane
„No a myslím, aby byl plozor asi dva lokte
dlouhý.“
„ „Uděláme dvouloketní, milostpane.“
„Aby šipka daleko nesla.
„Bodejť že, milostpane; ta ponese.“
„Myslím, dva lokte že postačí, mistře?“
„ „Aby nestačily milostpane! Nejkrásnějš
délka milostpane.
„A hlavní věc, mistře: aby ho kluk o vaka-
cích užil, uděláte plozor za tejden, nanejdýl za
dvě neděle. Může to být?
„ „Aby nemohl pýt, milostpane! Za tejder
bude, nanejdýl za čtrnáct dní.
„Tak je dobře, mistře. S pánembohem —
řekl otec, a Kopřiva šel.
No dobrá. Utekl týden, dvě neděle, měsíc
celé prázdniny utekly, Kopřiva se ani noukázal
plozor nikde. Už jsem to oplakal, chodil jsem
zas do školy, do sekundy, a táhlo takhle na sva-
tého Mikuláše, najednou se přitasí Kopřiva,
s plozorem. Otec dávno na všecko zapomněl
Můžou si myslet, jak mistra přivítal, nejradš by
ho byl vyhodil. Ale Kopřiva měl tisíc vejmluv
to se ví, konečně vybalí cosi z papíru, podáva
Otec popadne inštrment, kouká, točí na
všechny strany, kouká na truhláře a povídái
otci.
Kopřiva
Mikuláš
12
article
„No ale mistře, tohle přec není dva lokty
dlouhé!“
Kopřiva se drbe za uchem, funí, funí, a po
vídá:
„ „No dvouloketní to není, milostpane.“
„Ale stakra, mistře, tohle taky není žádné
lípové dřevo, alo sprosté borové!“
„„Není to lípa, milostpane, je to bor
vice.“
„A taky jste to neopolitýroval, mistře!“
„ „To jsem neopolitýroval, milostpane
pravda.“
„A mosazné kování dolů jste taky nedal
člověče šlakovitá!“
„ „No to nedal, milostpane.
Teď se otec podívá na plozor ještě pozor
něji a povídá
„U všech čertů, člověče zatrackaný, dyťt
taky nemá žádnou díru!í
„„No díru to nemá, milostpane, docela
žádnou díru.o
„No hrom do toho, Kopřivo zpropadený
tak to vůbec není žádný plozor!!“
„ „Není te plozor, milostpane, to maj' sva
tou pravdu.
„Ale mě trefí šlak, u všech dáblů! Proě
pak mi to tedy nosíte?“
„ „Abych řek', taky nevím, proč jsem t
přinesl . ..
„Ježíš Marjá, Kopřivo, vy jste nevídan
trdlo, vy — —
Nešťastný Kopřiva déle nečekal, vída otce
zuřivého jako lva, a vyrazil ze dveří. — Ted
jim vlastně musím říct, Ráčku, že nevím, je-li
to tak všecko pravda, ale z huby tatínkovy mám
to tak. A nebožiík otec, kdykoli viděl nějakou
takovou zpaškuděnou věc, říkal: No, plozorje
to, plozor! A proto taky říkám já, když tak něco
nekřesťanského vyvedou, že uďáli zas plozor.
Ale nesmějí to tak brát — já to tak zle ne-
myslím.
Kancelista Ráček z hluboka vydechl. Uleh-
čilo se mu po ujištění páně radově, znělo to
tak upřímně. A vlastně očekával něco horšího
Ypvilon.
Kopřiva
Marjá
Ráček
radův
13
article
Na rorate.
Na rorate.
Malé adventní dobrodružstvt.
Advent! Tu dobu jsem ve svém mládí velm
miloval. A dosud zdá se mi, že mne při vzpo-
mínce na ni ochvívá dech jakési zvláštní poesie
Po příčinách té libosti jsem nepátral, ale cíti
jsem je a byl jsem jaksi blaze rozpoložen.
Adventus — příchod! Čeho? Veliké poosie šťast
ného mládí, očekávaný přichod nejkrásnějš-
doby rodinného života... Je-li pravidelné po-
časí, značí advent koncc šeredných podzimních
plískanic a přichod veselých mrazíků, předehro
k radovánkám vlastního zimního období. Místo
mlhy kříšťálově průhledný vzduch, místo kluz-
kého a mazlavého bláta tvrdá, prachu prost
půda a místo smutné kolem šedi nádhorná bě
svěžího, jiskřivého sněhu. A také jinak: círker
ními liturgiemi zahájená doba vánoční, první
pastorální melodie v kostelích, příprava k osla
vě největší události našeho světa, k narozen
křesťanské kultury; začátek oprávněného se tě
šení na nejmilejší svátky mládeže a všech rodin.
z nichž drsný běh života nevyplašil všechno
rozpoložení pro krásu naivního názoru, pra
tiché, prostomyslné zanícení mysli do kouzelné
říše ideálů obrácené... K tomu družilo se ve
studentských letech, to jest v letech středoškol
ské dresury, blahostné těšení se na prázdeň, na
odjezd do útulného domova, na několikadenn
hody a rozkoše zimního sportu... a co všechno
ještě se tajilo v pojmu doby adveniní. I mikuláš
ská slavnost se svým zbožně rozmarným mumra
jem přispívala k tomu, že jsem počátek adventu
vítal s upřímnou radostí. Snad děje se mladým
lidem dosud tak a neméně i osobám, které si za
chovali jakousi míru naivnosti.
14
article
Ale o tom všem nechtěl jsem vlastně an
mluviti. Mým úmyslem jest, přispěti krátkou po-
vídkou k velkému a hojnému vypravování, kte-
rýmž si dobromyslné rodinné kroužky dlouhé
adventní večery krátí a příjemnými činí. „Tři-
krát tři je devět, kdo mlčí je medvěd“ — nuže
také já mám v záhybech svojí paměti upomínku
na malé adventní dobrodružství. „Slyšte je
pilně — a neomylně — pozor dojte!“
Byl jsem ještě mladý zajíc — či ne: mla-
dík, vlastně ještě hoch plný vznětlivosti a nejas-
ných ideálních tužeb, když jsem jednou dobu
adventní nucen byl ztráviti u svých příbuzných
v horské vesnici, jejíž jméno je zajisté všem
čtenářům lhostejno. Zil jsem v nevelikém sel-
ském statku a maje delší dovolenou ze školy.
vzpomínal jsem s pocitem nejsobečtější spokoje
nosti svých spolužáků, kteří od rána do sou-
mraku v nepohodlných lavicích čili škamnech
nízké, dusné učebny dřepěti a ve stálém strachu
líně prchající minuty počitati musili, an já zatím
volný jako zajíc, jsem nejčistší mrazivý šumav.
ský vzduch plnými plicemi dýchal na tuhém
ledě, na hluboce zasněžených stráních a v le-
sích, jejichž sněhem obalené a rampouchy ově-
šené jedle se podobaly fantastickým krápníkům,
an já tou dobou jsem buď venku všelijak pytla-
čil, anebo v mírně vylopené světnici za pecí tiše
seděl se starou kronikou v ruce a s dědkovou
fajfkou v hubě.
15
article
Ta dédkova fajíka, ta mi udělala! Byla ve
liká, z jakéhosi topolového snad pařezu, neb
zimostrázového kořene uměle vyřezaná a stří-
brem kovaná. Dědek získal si ji z pozůstalosti
sousedního velkostatkáře a měl ji více pro pa-
rádu než pro skutečnou potřebu. Mně dovol
z ní kouřit, ba zaslíbil mi ji jakožto dědictv
s podmínkou, že budu chodit každého časného
rána na roráte, za něj či místo něho. Podmínce
té vyhověl jsem tím ochotněji, ježto jsem byl
jist, že se takto velmi zavdéčím paní totě, jejíž
spižírna chovala tak mnohý mně vzácný skvost
a „šperk“ — šperk v moravském toho slova
významu (jaternice, jelito). A takž jsem tedy
chodil na rorate vždy před šestou hodinou ranní.
Chůze na roráte mají všude jakýsi poetický
půvab, je-li pěkná normální povětrnost, ale na
Šumavě je ten půvab snad největší. Celá mocné
zvlněná krajina kolem spočívá v tichém lůně vy-
sokých hor a mohutných hvozdů, pokryta, jako
ony, silnou a hebkou vrstvou mladého ještě
sněhu. Všude panuje hluboký klid, jehož ne-
ruší ani melodické šumění lesů. Les šumí, proto
se jmenuje u Jihoslovanů les = suma a u nás
Dědek
Jihoslovan
Šumava
16
article
lesnaté horstvo = šumava, srbsko-chorvatsky
„šumadija“. Ano, a jak šumí ty lesy na Šu-
mavě, zejména když mrazivý jitřní vánek zvola
se proplétá a prosmykuje jejich sněhem zatiže-
ným větvovím! Tu zdá se člověku, že slyší vzdá-
lené plesy a chorovody drobounkých skřítků,
provázené písněmi elherických vil, jež n
hedvábných paprseích luny se houpají, nebo
tajemné šeptání všech duchů a kouzelných by-
tostí, jimiž báje a báchorky šumavského lidu
přírodu oživují.
Bývalo mi krušno, vstávati již po páté ho-
dině, ale jakmile jsem vyšel ven, projímal mn
vždy cit jakési rozkoše, navzdor říznému mra-
zíku a hlubokému šeru. Byla to vlastně tma.
skutečná ještě noční tma, ale touto tmou proni-
kaly přece bílé sněhové pláně a noci černější
obrysy lesů. Také temné kontury domků byly
viditelny a křivolaké haluze hruší ... Tu a tam
rozžehli světlo v chalupách a malá okénka zá-
řila pak jako bludičky na neviditelném pozadí.
17
article
Potom vystoupila zde onde ze tmy zachumlená
ženská postava se svítilnou a záhy kmitaly se
s různých stran, ale směrem k témuž bodu
četné rozhoupané lucerny jako světlušky zimní
přírody. A mezi nimi kmitaly se chvílemi sotva
viditelné stíny mužských chodců, spějící také
tam, kde na vyvýšeném pahorku neveliký chrám
jasně osvětlenými okny všem kynul, kdo ranní.
před východem slunce konané pobožnosti chtěl
býti účastni.
A tací přicházeli i z daleka, z přifařených
dědinek a samot. Prostí a spořiví tito horalé po-
míjeli luxus luceren se svíčkami a svítili si na
cestu černými lesy a po omylných stráních
dračkami čili „špány“, to jest širokými a ten-
kými třískami, jež ze smrkového nebo jedlového
dřeva zvláštními noži se řezaly. Takovýchto
draček nesl si každý chodec cel, svazek, aby
jimi až ke kostelu vystačil. Rudé, čoudivé pla-
ménky draček ozařovaly tu hlavy jen a jinde
pouze nohy jitřních poutníků s malinkým krouž-
kem zasněžené půdy kolem nich, takže se z dáli
podobalo, jakoby to nějaké vlídné světélkující
okřídlené příšerky k našemu kosteliku se slétaly.
Když pak jsi blíže k tém postavám se přiblíži,
uviděl's, že má každá na ruce navlečený ve-
liký a široký voskový „sloupek“, jejž v kostele
rozsvítit hodlala, aby při jeho svitu se modlila
nebo zpívala, i když v knížkách nebo zpěvníku
čísti neuměla. Když pak všechny ty sloupky ho-
řely, tonula loď chrámová v záplavě rudého
světla a štiplavý čoud z vosku mísil se líně se
zapařeným vzduchem. Při tom odrážel ne
mnohonásobně od křížové klenby velebně prostý
jednohlasý zpěv starobylé písně „Nesem vám
noviny, poslouchejte!! ... Potom se šlo domů,
už jaksi ve hromadě a proto veseleji, než dříve,
kdy chodci porůznu k pobožnosti se trousili.
18
article
Tak tedy na tato rorate jsem chodil ráda
vracel jsem se vždy vesele k velkému hrnku bílé
kávy z husté smetany, kterýžto tehda ještě to-
liko sváleční nápoj k vůli mně, „zmlsanému
měšťáku“, co den se připravoval. Ale jednou
vrátil jsem se z roratové vycházky velmi mrzut
a rozechvěn. Bylo to při pondělku. V neděli ve-
čer byl jsem s dědkem v obecní hospodě, kdež
se na popud mladého kaplana konala první „mi-
kulášská“ zábava po pražském způsobu. Zábava
vydařila se jak náleží a kaplan, jenž všechno
řídil a při slosování dárků i nadílce první oso-
bou byl, liboval si, že „zejtra bude sloužili ro
ráte pan farář“. Byl bych s plnou chutí zůstai
až do konce zábavy, méně k vůli řídkému poně-
kud pivu a zhusta distonující hudbě, jako spíše
k vůli několika opravdu skvostným děvčatům
v plném, pestrém krajinském úboru ... ale dě-
dek mínil, že má člověk vždy přestat, když nej-
lépe začíná chutnat, a takž byl jsem i toho ve
čera o málo jenom později, než jindy, na loži
Zdálo se mi právě — ne, nezdálo se m
nic o těch holkách, snad se mi teprve chtěl
o něčem zdát, když mne teta začala budi
„Vstávejte, panáčku! Dnes jsou také rorate ..
V kaplance je už světlo, velebníček se obléká.
19
article
Tak tedy vzhůru, ať nepřijdeš pozdě!“ —
Nerad, ale přece jako jelen bystře seskoči
jsem s postele a než minulo čtvrt hodiny, vy
razil jsem chutě z chalupy
Ale venku uvítala mne velmi novrlá pově
trnost: s temné oblohy sypaly se hustě a prudee
jakési ledové jehličky, vítr skučel kolem ko-
mínů, staré hruše probýbajíce se vrzaly nebo
skřípěly a lesy na vrších šuměly hluboce jako
letící proudy velké rozvlněné řeky. Jako oby-
čejně, vyšel jsem bez svítilny — nač potřebuje
zdravý seplimán lucerny! On vidí, jako kocour
i ve tmě, a potom ta pamět! Cestu, kterou dva-
kráte změřil, zná takový mladý „libomudre“ už
z paměti, a já jsem si cestu ke kostelu zapama-
toval opravdu tak přesně, že bych byl došel snad
i se zavázanýma očima. Toho rána ostatně ne-
bylo mnohem lépe, neboť ostré, bodavé jíní šle
halo tak řízně a palčivě do tváří, že jenom
chvilkami lze bylo a to vždy jen na nějakou
vteřinu oči otevříti. V takovéto šlehavé vániei
provázené hlučným koncertem meluziny, ani mi
ovšem nenapadlo, abych se dival, blíží-li se
s okolních kopců lidé s hořicími špány čili drač
kami a jak asi září okna osvětleného kostola
Bylo by to asi také marně bývalo, neboť krupky
a ledové jehličí sypaly se tak hustě, že nebyl
lze nikde, ani z největší blízkosti spatřiti ně
jakou lucernu. Ohledávaje tedy cestu holí, spě
chal jsem vzhůru ke kostelu vzdoruje hrdě me
telici i nárazům rostoucího větru.
Nerad
20
article
Konečně rozehřát zápasem s rozpoutaným
živly dorazil jsem na vrch ke kostelu. Před
chrámem nikde ani človíčka — kdož pak by
také stál v té psotě venku! V kostele ještě ne-
zpívali — patrně nepřišel pro nečas nikdo
z „literátů“ a lid začne až s varhanami.
Nic nezdálo se mi podezřelým, ba ani ná-
padným — vše srovnávalo a shodovalo se
s okolnostmi. Vítr a břitká chumelice byly zde
na vrchu, u kostela, ještě citelnější, než dolea
já touže již, abych se dostal do záštity zdí chrá-
mových, zrychlil jsem kroky. Ale ježto se mi
přímá cesta k hlavním kostelním dveřím zdála
příliš kluzkou, zvolil jsem beze všeho rozný-
šlení malou okliku podél jižní strany kostela,
jež měla v tu chvíli výhodu, že byla jaksi na
větrem. Jako u mnoha a mnoha jiných chrámů,
nalézala se i zde pod hlavní chrámovou lodi
hluboká krypta, do kteréž se ukládaly „tělesné
pozůstatky“ zesnulých členů vrchnostenské ro-
diny, ale zde nebyla krypta docela pod zemi.
nýbrž na jižní straně jaksi v přízemí a měla tu
velké okno, kterýmž zejména noční dobou do-
vnitř bylo viděti, když z různých důvodů světlo
za zemřelé se udržovalo. Kolem této krypty krá-
čel jsem ostře, ale u jejího okna zadrželo mne
na okamžik slabé světlo, jež ve sněhové vánici
venku třaslavě se obráželo. Zaraziv krok, hledél
jsem několik vteřin do klenby mrtvého panstva
— rozumí se, že bez bázně a strachu — ale
v tom právě stočil se nějak podivně vítr a okno
u kryply, vytrženo z rámu, rozlétlo se prudcea
rozbilo se o moji, v chlupaté čepici sehovanou
hlavu. Rána byla sice ostrá a leknutí při ní dosti
značné, ale díky vatované chlupaté čepici nep-
cítil jsem kromě lehkého otřesu žádné bolesti.
21
article
Laskavý čtenář vidí, že o té příhodě docela
chladně referuji, ale dovede si asi představit.
že není žádnou zvláštní příjemností, dostane-li
člověk v noci ránu do hlavy, ani když je to
oknem od krypty. Ale na rozjímání o tom neměl
jsem času ani chuti, nýbrž spěchal jsem tím
více, abych už byl v kostele. Za půl minuty
stanul jsem také u dveří chrámových, ale ty
byly zavřeny. Zcela přirozeně: vítr foukal by
příliš rušivě do ranní pobožnosti věřicích a musil
se mu tedy přístup zabránit. Dychtě, abych už
byl uvnitř, přitlačil jsem z teplé kapsy vytaže-
nou ruku rychle na širokou železnou kliku a —
byl bych málem bolestí vykřikl, jestli jsem tak
skutečně neučinil, neboť ruka přimrzla ni oka-
mžitě k železu. Za chvilku jsem ji ovšem se
ztrátou kusa svrchní kůže či pokožky osvobodil,
ale kostela jsem neotevřel.
V tu chvíli zaburácel mocně vichr a vrazil
do chrámové síně tak prudkou vlnou, že v ní
zaduněle jako po hromové ráně. Při tom zpozo-
roval jsem, že malé dvéře u schodů ke kruchtě
či kůru pro hudebníky se pootevřely a že v nich
světlo jakési se zakmitlo. Zaujat povětrní slotou,
nemyslil jsem na nic, než abych už byl uvnitř
kostela a nepojal jsem navzdor všemu neob-
vyklému žádného podezření. Spatřiv otevřené
dvéře od kruchty, vskočil jsem rychle do nicha
ocitl se okamžitě na kamenných schůdkách. Ale
v tu chvili zalomcoval chrámem nový náraz vi-
chru a dvéře se za mnou s velikou ranou přira-
zily. Zapadly těžce do starobylého zámku. Te-
prve nyní zpozoroval jsem, že je v kostele prázd-
no a temno, až na věčnou lampu, od níž jenom
docela slabounký svit chvilkami prokmital.
22
article
Nyní byl jsem na kůru pro hudebníky, mně
již s dostatek známém, ale sám a sám, jediný
člověk v temném, uzavřeném kostele ... Něco
takového jsem dosud nezažil. Rázem bylo mi
jasno, že jsem přišel příliš brzo a že se k boho-
službě nekonají ještě ani žádné přípravy. Roz-
hlédi jsem se tedy plaše po tmavém kostele,
v němž věčná lampa před hlavním oltářem jenom
jake světluška zvolna se kymácela, a již obratil
jsem se zase k východu. Na schody jsem se
snadno dostal a po chvíli opatrného tápání se-
stoupil jsem až dolů ke dveřím, avšak tu —
o, běda! — seznal jsem, že dvéře bez klíče
otevříti se nedají. Všechny moje pokusy zůstaly
marny — byl jsem lapen a zamčen. Co nyní po-
číti? Volat nebo lomozit nebylo by nic prospělo
— kdo pak by mne až do vsi uslyšel, zejména
při té vřavě v povětři! „Není pomoci: musím tu
zůstat, dokud nepřijde kostelník s klíčem a svě-
tlem“, pomyslil jsem si a rychle se rozhodnuv,
vytápal jsem se nazpět na kruchtu, hodlaje se
tam kdesi do kouta schoulit, abych přiliš ne-
mrzl. Roh na pravo u měděných tympanů (kotln
či bubnů) uzdál se mi k tomu za nejpříhodnější,
a již rozkrečil jsem se v tu stranu. Ale tu jsem
se opravdu zalekl: zakopl jsem do čehosi měk-
kého a přede mnou pozvedla se ze tmy do svitu
věčné lampy prudce jakási lidská postava. Vrazila
do mne jako rozespalá a zachrochtala huhňavě:
„Au, au, au! Mm m! Čo to je? Kdo to je?“ Byl
to „obecní blázen“ Vontroba, člověk co do po-
stavy nepatrný a jinak neškodný, ale když po-
drážděn byl, všeho schopný, a tedy nebezpečný.
Čo
Vontroba
obecní blázen
23
article
Vyspával na kruchtě jednu ze svých nehoráz-
ných nedělních opic a byl mnou nemile vyrušen.
Nevěda, s čím se to srazil, odklátil se jako med-
věd, těžce, k varhanám a usadil se tam na cosi,
stále zlostně mruče. Zdálo se mi, že vidím jeho
zelenavě svítíeí oči, jako zraky na útok se chy-
stajícího nosorožce. Necilil jsem sice žádného
strachu, ale proto přece děsila mne myšlenka, že
mám takto, stále na nějaký útok připraven, kdož
ví jak dlouho, snad ještě několik hodin, zíráviti
potmě ve společnosti rozezleného tvora.
Abych se bezpečněji umístil, vystoupil jsem
na vyvýšenou lavici u zdí, kde o slavných boha-
službách sedali a troubili hudci na dechové ná-
stroje. V rohu, do něhož jsem se schoulil, stal
— patrně od včerejší velké mše — silný klap-
kový pozoun. Tohe chopil jsem se jako zbraně
pro všechny případy. Ale obrany nebylo zatím
žádné potřebí. Vontroba svitil u varhan očima
bylo navzdor vší tmě patrno, že jako ostříž stále
pozoruje, co dělám a co učiním. Považoval mne
patrně za zlého člověka. Tak minuly v dosti
trapném napjetí asi dvě hodiny. Tu pojednou,
když byla věčná lampa na okamžik poněkud
mocněji vzplanula, pozvedl se Vontroba a patrně
k něčemu velkému odhodlán řítil se, narážeje
v pravo v levo na rozestavené pulty, přímo ke
Vontroba
24
article
mně. Co chtěl, stalo se mi záhy zjevno: „obecní
blázen“ domotav se ke mně, jal se rukama hle-
dat a uchvátil mne pak za levou nohu, patrně
aby mne dolů strhl. Nyní musil jsem se rychle
rozhodnouti, co učinit, a já jsem se také roz-
hodl: uchvátiv pozoun, nasadil jsem jej k ústům
a zahřímal jsem, nepochybně Vontrobovi přímo
do uší, dva řízné, zrovna srdec rvoucí akordy,
jejichž složitá ozvěna prázdným prostorem chrá-
mu příšerně zařvala. Útočník, lze-li jej tak na-
zvati, leknutím se převalil, mručel jako pora-
něný lesní huňáč. Očekával jsem s jistotou, že
se ten netvor zvedne a pak znovu na mne vrhne,
zůstanu-li na témž místé a pomýšlel jsem tedy.
kam se před ním uchýlit. Na ten čas držel jsem
pozoun pevně v rukou, jsa odhodlán, že jj
o útočníka třebas rozbiju, ale na takovou obranu
již nedošlo.
Venku ozvaly se totiž lidské hlasy, v hlav-
ních chrámových dveřích zarachotil záhy klič,
pak odemknuty také dvéře od kruchty a za
chvíli stanuli přede mnou a vztýčeným už Von-
trobou se svítilnami v rukou kostelník a jeho
dva již silně poodrostlí synové — ministranti.
Ce dále se dělo, povím už krátce. Kostelník,
který mne neznal, usoudil, že jsem se za nějským
Vontroba
obecní blázen