ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 a55008d0-7696-11dc-8982-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 31, work 2, place 3, org 2
1 masthead
— Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů k č. 340.
2 masthead
old0 oo
3 masthead
Strana 9.
4 article Plozor.
Plozor. Rada Mandelík zavolal si z vedlejší svět nice kancelistu Ráčka. „Pro boha jich prosím, pane Ráček, jdou sem! V ouřadě, rozumí se samo sebou, není ni zvláštního, zavolá-li si představený podřízeného Proto jsou nadřízení a podřízení. Zvláštnější by bylo, kdyby si tak jednoho dne pan kancelista Ráček byl houkl: „Jdou sem, pane rado!“ Sice bych si ze srdee přál, abych byl svěd- kem takové komedie, ale myslím, že se toho do smrti nedočkám. Konečně není vyloučeno, že i cosi podob- ného by se mohlo státi, tehdy, kdyby se při- hodilo něco neslýchaného a nevídaného, co by podřízeného rázu páně Ráčkova uvedlo v ne smírný úžas anebo ho zlekalo, že by naprosto zapomněl, kdo jest oprávněn volati a kdo po- vinen poslouchati. Ale soudím, že i v takovém okamžiku by pan Ráček nezapomněl na povin ný respekt a že by zvolal: „Ráčej sem honem, pane rado!“ Leda snad, že by se ve světnici páně RRáčko vě, která byla předsíní úřadovny páně radovy. byl objevil útočník s pumou, z jejíhož hrdla by vyčníval sršící a kouřící doutnák, anebo že by se tam byl vplížil tygr nebo lev, uprchlý od- někud ze zvěřince.
Mandelík Ráček rada Ráčkův
5 article
Něco podobného však se státi nemohlo, po- něvadž dole v průjezdě, anebo lépe řečeno v ja- kési zasklené kukani, kterou se vůbec vcházelo ke schodišti, vedoucímu do všech úřadoven, bděl portýr Hromotluk. Tento hodnosta pak ne- propustil nikoho, kdo se nemohl vykázati řádnou obsílkou, a nebyl by tedy vpustil žádného útoč- níka s kouřící a jiskry sršící pumou, ježto z při- slušné instrukce věděl, že naprosto není dovo- leno vstupovati do posvátných síní úřadu s po- dobnými rekvisitami. A pokud se týče lva neb tygra, soudím, že každá a sebe zuřivější besti při prvěm shlédnutí pana Hromotluka byla by schlípila uši, zatáhla ohon a kajícně by se byla navrátila do svého vězení v menažerii. Výraz tváře páně Hromotlukovy byl by všem dravcům zahnal zálusk na lidskou pečeni sebe tučnější. A sluší podotknouti, že pan Ráček byl kost kůže.
Ráček lev nebo tygr pán
6 article
Ale konečně, račte dovoliti, byť i se bylo stalo cosi, co sám pokládám za nemožné, a pan kaneelista skutečně si zavolal pana radu, nikdy by to nebyl učinil tónem, jakým to mohl, smě a uměl činiti pan rada. Z jeho, páně radova zvolání, vyznívala v ji slých okamžicích celá ta ohromná a nezměři- telná mezera, abych neřekl propast, která ležel mezi hodnostenstvím obou mužů: pana rady pana kancelisty. Byli sice povoláním svým na celá desítiletí života na sebe poukázáni. Z ustanovení vyšších mocností ještě, než pyl pan rada, prožili celý mužný věk vedle sebe, kancelista v prvém, rada ve druhém pokoji. Byly dokonce chvíle, kdy se rada snížil i k jisté důvěrnosti, kdy oslovil kan- celistu i „kamaráde“, jakoby to byl člověk jemu rovný, jakoby ani nezmíral tak hluboko v prachu pozemském pod ním, ano byly chvíle, kdy ho i vyzval, aby s ním šel na sklenici piva. Ale přes to vše nezapomněl kancelista ni- kdy, jak vysoko bůh a diétní třída postavili pana radu nad něj. Ba, ani tehda, kdy s míst ještě vyšších přišel „nos“ nějaký, adresovaný panu radovi, neosmělil se kancelista pocítiti nějakého zadostučinění, neřku-li dokonce zlomyslné ra- dosti. Může sice i rada spáchati nějakou „sko- pičinku“, ano, může jich napáchati i více, ale přes to vše nepřestává býti radou až do skonán svého. Ano, i když odehází do pense — i když odchází třeba v nemilosti, nejenom že nepře- stává býti radou, ale v uznání neskonalých zá sluh svých stává se mnohdy na cel, zbytek ži vota vrehním radou.
rada pán radův
7 article
Arciže okamžikem, kdy nastupuje zaslou žený odpočinek, nemá v úřadě co pohledávati a již tedy žádného, ani nejposlednějšího kanceli stu k sobě necituje. Žádný by ho taky nepo- slechl. Leda by ho chtěl vyčastovati. Rada Mandelík však byl posud aktivnín hodnostou a povolával k sobě kancelistu Ráčka padesátkrát za týden. Měl však své nuance, jak říkával Ráček. nuance s „u“. Když zvolal na příklad: „Jdou sem, pane Ráček!“ — tu se kancelista co nejochotněji vzcho- pil a spěchal do svatyně radovy. Ať chtěl před- stavený jeho co chtěl, zvolání nevěstilo nic ne příjemného. Ale když pan rada zvolal: „Proboha jich prosím, pane Ráček jdou sem!“ — tu se ubohý, kostnatý Ráček zalekl. Ji v pouhých těch slovech „pro boha jich prosím vězela výtka nějaká. Čeho, nevěděl ještě. Tolik však věděl ze zkušenosti, že ho nečeká žádná pochvala. Po takovém tedy zvolání rozklepala se po ním kostnatá kolena, totva že vstal, ruce se roz- třásly, sotva že si mohl otříti nos a setříti krůpě potu, náhle na čele vyrazivšího, a jeho úste za- jektala s namáháním „Poňžeň prosím, už běžím — - Což byla nehorázná nadsázka. Neboť po těch slovech ještě se opřel hubeny mna rukama c stůl, aby celému tělu dodal pevnosti, pro nej- bližší okavžiky nevyhnutelné, potáhl nosem, aby se v něm nezarazil dech, narovnal okuláry na úzkém nose, a nastoupil těžký pochod do vedlejší světnice. Vrávoravými kroky přenesl se přes práh, stanul hned za ním a pronesl tiše, ode- vzdaně, skoro jakoby prosil za sliťování: „Ráčej poroučet, pane rado — — Podíval se na radu — zle bylo. Rada měl své okuláry na čele, ne na nose. Kdykoli je vy- souvl na čelo, věstilo to hovor velmi, velmi ne příjemný.
Mandelík Ráček rada
8 article
Nie nedbaje žalostného vzezření kanceli stova, prost vší velkomyslnosti k tomuto podří- zenému červu, střelil rada pronikavým pohleden na chvějící se postavu jeho, která v obnošených čedivých šatech očihledě se sevrkala, a řekl men torsky, pedanťsky: „Mohu-li pak já jim dát kousek práce ! Ta- kový mizerný konceptíček, tisíckrát už to psali. a as vyvedou takovou skopičinu. Žádné uleh- čení v nich nemám! Sám abych všechno odřel Ježiš Marjá, dyť jsou konečně taky člověk, maj takv nákou duši, k de ji mají, řeknou mněl Dvacet řádků jim dám napsat, abych se sám nemusel se vším škrábat, a voni zas mi udělaj takový plozor.. l Ano, ano, v pravici radově kmital se akt. jejž Ráček včera po polednách v potu tváře napsal, když „udřený“ pan rada odešel ko krbu svému, a není to dobře. „Tu maj, udělaj to znova, pro boha jiek prosím, ale daj si pozor! Dyť je to k zoufání!“ Po každém takovémto „herynku““ přijal kancelista třesoucí se rukou zoraný akt a vracel se do své světnice jako spráskaný pes, aby to uděla! znova. A skoro pokaždé dopadlo takověto nové vydání hůře prvého, neboť pro trému ne- mohl kancelista již ani jasně myslit. A teprv v novém takovém zpracování vykonával rada, c mohl učiniti hned napoprvé. Ryl v něm červenou tužkou, škrtaje a připisuje, až se papír trhal, pak teprv kázal Ráčkovi, aby koncept až k ne- čitelnosti zeškrtaný na čisto opsal a expodoval.
Ráček rada
9 article
Přidělával tak rada práce sobě i podřízenému, ale za všechna léta nedospěl uznání, že by lép bylo, kdyby opravil hned koncept prvý. Že by sebe ušetřil od zlosti, kancelistu pak zdrcenost a ponížení na celý den. Ale ať by rada huboval! Ať by mu práce přidělával, vše by Ráček snesl. Jen jednu výtku nesl vždy přetěžce: že zas udělal plo zorl Tomu totiž naprosto nerozuměl, ale právě proto byl do duše roztrpčen. V tom slově tají se jistě nějaká nesmírná pohana! Proč právě on jest obvíňován, že dělá plozor! A ještě kdyby věděl, co tím rada mysli? Stokráte chtěl užiti dobré nálady radovy aby k němu přistoupil a otázal se: „Ráčej do volit, pane rado, co a jak je to s tím plozo rem —?“ ale vždy mu otázka pomřela na rtech. Konečně však jednoho dne, a to v den sva- tého Františka Xaverského, kterýž byl patronem páně radovým, vida svého představeného v roz- maru nejrůžovějším následkem toho, že rada v bohaté ranní korespondenci nalezl i lístek sa- mého pana presidenta s připsanými dvěma lite- rami „p. f.“, což ho povzneslo v míru nejsváteč- nější; a když pan rada o desáté dopolední po- slal starého sluhu Salakvardu pro pět taliánů dvě plzeňské, a když postavil jednu z plzní na stůl kancelistův a pozval ho na taliány; a kdvž pak — maje ústa ještě lesklá bohatým tukem — přišel se svým pohárem do pokoje kancelistova, ťukl o jeho sklenici a řekl: „Tak ať ještě dlouho žijeme, oni starý brebero!“ — až se kancelista nenadálou poctou takovou radostně zajikl — — tu, o chvíli později, dodal si Ráček odvahy, jistě že účinkem nezvyklého požitku pravé plzně, všoural se k radovi a pronesl pokorně:
Ráček rada Xaverský pán radův
10 article
„Ráčej, dovolit, pane rado, ale já někdy ani spát nemohu: co vlastně ráčej myslet tím plozorem, jak ráčej mít ve zvyku mně říkat?“ Tu se pan rada upřímně zasmál, tak upřím- ně, až se obě síně, zasvěcené jen vážnému úřa- dování, naplnily neobvyklou hlaholnou ozvěnou a řekl: „Tohle by měli dávno vědět, ale já jimn povím. Vlastně, abych jim řekl, mám to o nebožtíka otce — byl guberniálním radou — a na loho truhláře Kopřivu se pamatuju jen jako v mlhách. — Tak jsem chodil do primy a při- nesl jsem domů dobré vysvědčení. A otec po- vídá: Že ses dobře učil, udělám ti nějakou ra- dost. Co by sis tak na vakace přál? — A tu jim řeknu, že jsem si k smrti přál mít plozor, vědí, abych moh' šipkami střilet na vrabce a do terče a tak dále. Vědí přece, co je to plozor? Musím jim řict, že jsme měli takového profe- sora v primě, ten byl náramn, vlastenec a chtěl zavádět pro všechno česká jména a tak nás na- váděl, abychom neřikali plozor, ale fukna. No vědí, je to snad hezké slovo, ale neujalo se. Plozor zůstane plozorem, a my říkali dále plo- zor. Tak tatínek zavolal toho Kopřivu, jak m vždycky vypravovával, a povídá: „Mistře, jestli pak byste mně udělal hezký plozor? „ „Milostpane, povídá Kopřiva, proč byei neudělal? udělám.“ „Ale já bych rád, aby to byl nobl plozor Kluk mi přines' dobré vysvědčení — „ „Milostpane, uděláme nobl plozor “a „Z jakého pak dřeva, mistře? Myslel byel takhle z lípového?“ „ „Uděláme z lípového, milostpane.“ „A rozumí se, uděláte do něho rovn u díru. Jestli pak by mohla být vrtaná, docela ku- latá?
Ráčej rada Kopřiva Kluky
11 article
„Uděláme vrtanou, docela kulatou díru milostpane.“ „A hlavně rovnou, aby šipky dobře lítaly. „ „Rovnou, milostpane, docela rovnou. „A navrch byste mohl plozor opolitýrovat. „ „Milostpane, opolitýrujeme. „A na dolejším konci, mistře, kterým s tluče o zem, když se šipka nabíjí, uděláte mo sazné kování. „„Uděláme mosazné kování, milostpane „Aby se dolejšek o zem neotřískal. „ „Aby se neotřískal, milostpane. „A neroztřepil. „„To se ví že by se běz kóvání otřepil milostpane.“ „A díra by se tak dole pokazila, ucpala.“ „ „Jak pak by se neucpala, milostpane „No a myslím, aby byl plozor asi dva lokte dlouhý.“ „ „Uděláme dvouloketní, milostpane.“ „Aby šipka daleko nesla. „Bodejť že, milostpane; ta ponese.“ „Myslím, dva lokte že postačí, mistře?“ „ „Aby nestačily milostpane! Nejkrásnějš délka milostpane. „A hlavní věc, mistře: aby ho kluk o vaka- cích užil, uděláte plozor za tejden, nanejdýl za dvě neděle. Může to být? „ „Aby nemohl pýt, milostpane! Za tejder bude, nanejdýl za čtrnáct dní. „Tak je dobře, mistře. S pánembohem — řekl otec, a Kopřiva šel. No dobrá. Utekl týden, dvě neděle, měsíc celé prázdniny utekly, Kopřiva se ani noukázal plozor nikde. Už jsem to oplakal, chodil jsem zas do školy, do sekundy, a táhlo takhle na sva- tého Mikuláše, najednou se přitasí Kopřiva, s plozorem. Otec dávno na všecko zapomněl Můžou si myslet, jak mistra přivítal, nejradš by ho byl vyhodil. Ale Kopřiva měl tisíc vejmluv to se ví, konečně vybalí cosi z papíru, podáva Otec popadne inštrment, kouká, točí na všechny strany, kouká na truhláře a povídái otci.
Kopřiva Mikuláš
12 article
„No ale mistře, tohle přec není dva lokty dlouhé!“ Kopřiva se drbe za uchem, funí, funí, a po vídá: „ „No dvouloketní to není, milostpane.“ „Ale stakra, mistře, tohle taky není žádné lípové dřevo, alo sprosté borové!“ „„Není to lípa, milostpane, je to bor vice.“ „A taky jste to neopolitýroval, mistře!“ „ „To jsem neopolitýroval, milostpane pravda.“ „A mosazné kování dolů jste taky nedal člověče šlakovitá!“ „ „No to nedal, milostpane. Teď se otec podívá na plozor ještě pozor něji a povídá „U všech čertů, člověče zatrackaný, dyťt taky nemá žádnou díru!í „„No díru to nemá, milostpane, docela žádnou díru.o „No hrom do toho, Kopřivo zpropadený tak to vůbec není žádný plozor!!“ „ „Není te plozor, milostpane, to maj' sva tou pravdu. „Ale mě trefí šlak, u všech dáblů! Proě pak mi to tedy nosíte?“ „ „Abych řek', taky nevím, proč jsem t přinesl . .. „Ježíš Marjá, Kopřivo, vy jste nevídan trdlo, vy — — Nešťastný Kopřiva déle nečekal, vída otce zuřivého jako lva, a vyrazil ze dveří. — Ted jim vlastně musím říct, Ráčku, že nevím, je-li to tak všecko pravda, ale z huby tatínkovy mám to tak. A nebožiík otec, kdykoli viděl nějakou takovou zpaškuděnou věc, říkal: No, plozorje to, plozor! A proto taky říkám já, když tak něco nekřesťanského vyvedou, že uďáli zas plozor. Ale nesmějí to tak brát — já to tak zle ne- myslím. Kancelista Ráček z hluboka vydechl. Uleh- čilo se mu po ujištění páně radově, znělo to tak upřímně. A vlastně očekával něco horšího Ypvilon.
Kopřiva Marjá Ráček radův
13 article Na rorate.
Na rorate. Malé adventní dobrodružstvt. Advent! Tu dobu jsem ve svém mládí velm miloval. A dosud zdá se mi, že mne při vzpo- mínce na ni ochvívá dech jakési zvláštní poesie Po příčinách té libosti jsem nepátral, ale cíti jsem je a byl jsem jaksi blaze rozpoložen. Adventus — příchod! Čeho? Veliké poosie šťast ného mládí, očekávaný přichod nejkrásnějš- doby rodinného života... Je-li pravidelné po- časí, značí advent koncc šeredných podzimních plískanic a přichod veselých mrazíků, předehro k radovánkám vlastního zimního období. Místo mlhy kříšťálově průhledný vzduch, místo kluz- kého a mazlavého bláta tvrdá, prachu prost půda a místo smutné kolem šedi nádhorná bě svěžího, jiskřivého sněhu. A také jinak: círker ními liturgiemi zahájená doba vánoční, první pastorální melodie v kostelích, příprava k osla vě největší události našeho světa, k narozen křesťanské kultury; začátek oprávněného se tě šení na nejmilejší svátky mládeže a všech rodin. z nichž drsný běh života nevyplašil všechno rozpoložení pro krásu naivního názoru, pra tiché, prostomyslné zanícení mysli do kouzelné říše ideálů obrácené... K tomu družilo se ve studentských letech, to jest v letech středoškol ské dresury, blahostné těšení se na prázdeň, na odjezd do útulného domova, na několikadenn hody a rozkoše zimního sportu... a co všechno ještě se tajilo v pojmu doby adveniní. I mikuláš ská slavnost se svým zbožně rozmarným mumra jem přispívala k tomu, že jsem počátek adventu vítal s upřímnou radostí. Snad děje se mladým lidem dosud tak a neméně i osobám, které si za chovali jakousi míru naivnosti.
14 article
Ale o tom všem nechtěl jsem vlastně an mluviti. Mým úmyslem jest, přispěti krátkou po- vídkou k velkému a hojnému vypravování, kte- rýmž si dobromyslné rodinné kroužky dlouhé adventní večery krátí a příjemnými činí. „Tři- krát tři je devět, kdo mlčí je medvěd“ — nuže také já mám v záhybech svojí paměti upomínku na malé adventní dobrodružství. „Slyšte je pilně — a neomylně — pozor dojte!“ Byl jsem ještě mladý zajíc — či ne: mla- dík, vlastně ještě hoch plný vznětlivosti a nejas- ných ideálních tužeb, když jsem jednou dobu adventní nucen byl ztráviti u svých příbuzných v horské vesnici, jejíž jméno je zajisté všem čtenářům lhostejno. Zil jsem v nevelikém sel- ském statku a maje delší dovolenou ze školy. vzpomínal jsem s pocitem nejsobečtější spokoje nosti svých spolužáků, kteří od rána do sou- mraku v nepohodlných lavicích čili škamnech nízké, dusné učebny dřepěti a ve stálém strachu líně prchající minuty počitati musili, an já zatím volný jako zajíc, jsem nejčistší mrazivý šumav. ský vzduch plnými plicemi dýchal na tuhém ledě, na hluboce zasněžených stráních a v le- sích, jejichž sněhem obalené a rampouchy ově- šené jedle se podobaly fantastickým krápníkům, an já tou dobou jsem buď venku všelijak pytla- čil, anebo v mírně vylopené světnici za pecí tiše seděl se starou kronikou v ruce a s dědkovou fajfkou v hubě.
15 article
Ta dédkova fajíka, ta mi udělala! Byla ve liká, z jakéhosi topolového snad pařezu, neb zimostrázového kořene uměle vyřezaná a stří- brem kovaná. Dědek získal si ji z pozůstalosti sousedního velkostatkáře a měl ji více pro pa- rádu než pro skutečnou potřebu. Mně dovol z ní kouřit, ba zaslíbil mi ji jakožto dědictv s podmínkou, že budu chodit každého časného rána na roráte, za něj či místo něho. Podmínce té vyhověl jsem tím ochotněji, ježto jsem byl jist, že se takto velmi zavdéčím paní totě, jejíž spižírna chovala tak mnohý mně vzácný skvost a „šperk“ — šperk v moravském toho slova významu (jaternice, jelito). A takž jsem tedy chodil na rorate vždy před šestou hodinou ranní. Chůze na roráte mají všude jakýsi poetický půvab, je-li pěkná normální povětrnost, ale na Šumavě je ten půvab snad největší. Celá mocné zvlněná krajina kolem spočívá v tichém lůně vy- sokých hor a mohutných hvozdů, pokryta, jako ony, silnou a hebkou vrstvou mladého ještě sněhu. Všude panuje hluboký klid, jehož ne- ruší ani melodické šumění lesů. Les šumí, proto se jmenuje u Jihoslovanů les = suma a u nás
Dědek Jihoslovan Šumava
16 article
lesnaté horstvo = šumava, srbsko-chorvatsky „šumadija“. Ano, a jak šumí ty lesy na Šu- mavě, zejména když mrazivý jitřní vánek zvola se proplétá a prosmykuje jejich sněhem zatiže- ným větvovím! Tu zdá se člověku, že slyší vzdá- lené plesy a chorovody drobounkých skřítků, provázené písněmi elherických vil, jež n hedvábných paprseích luny se houpají, nebo tajemné šeptání všech duchů a kouzelných by- tostí, jimiž báje a báchorky šumavského lidu přírodu oživují. Bývalo mi krušno, vstávati již po páté ho- dině, ale jakmile jsem vyšel ven, projímal mn vždy cit jakési rozkoše, navzdor říznému mra- zíku a hlubokému šeru. Byla to vlastně tma. skutečná ještě noční tma, ale touto tmou proni- kaly přece bílé sněhové pláně a noci černější obrysy lesů. Také temné kontury domků byly viditelny a křivolaké haluze hruší ... Tu a tam rozžehli světlo v chalupách a malá okénka zá- řila pak jako bludičky na neviditelném pozadí.
17 article
Potom vystoupila zde onde ze tmy zachumlená ženská postava se svítilnou a záhy kmitaly se s různých stran, ale směrem k témuž bodu četné rozhoupané lucerny jako světlušky zimní přírody. A mezi nimi kmitaly se chvílemi sotva viditelné stíny mužských chodců, spějící také tam, kde na vyvýšeném pahorku neveliký chrám jasně osvětlenými okny všem kynul, kdo ranní. před východem slunce konané pobožnosti chtěl býti účastni. A tací přicházeli i z daleka, z přifařených dědinek a samot. Prostí a spořiví tito horalé po- míjeli luxus luceren se svíčkami a svítili si na cestu černými lesy a po omylných stráních dračkami čili „špány“, to jest širokými a ten- kými třískami, jež ze smrkového nebo jedlového dřeva zvláštními noži se řezaly. Takovýchto draček nesl si každý chodec cel, svazek, aby jimi až ke kostelu vystačil. Rudé, čoudivé pla- ménky draček ozařovaly tu hlavy jen a jinde pouze nohy jitřních poutníků s malinkým krouž- kem zasněžené půdy kolem nich, takže se z dáli podobalo, jakoby to nějaké vlídné světélkující okřídlené příšerky k našemu kosteliku se slétaly. Když pak jsi blíže k tém postavám se přiblíži, uviděl's, že má každá na ruce navlečený ve- liký a široký voskový „sloupek“, jejž v kostele rozsvítit hodlala, aby při jeho svitu se modlila nebo zpívala, i když v knížkách nebo zpěvníku čísti neuměla. Když pak všechny ty sloupky ho- řely, tonula loď chrámová v záplavě rudého světla a štiplavý čoud z vosku mísil se líně se zapařeným vzduchem. Při tom odrážel ne mnohonásobně od křížové klenby velebně prostý jednohlasý zpěv starobylé písně „Nesem vám noviny, poslouchejte!! ... Potom se šlo domů, už jaksi ve hromadě a proto veseleji, než dříve, kdy chodci porůznu k pobožnosti se trousili.
18 article
Tak tedy na tato rorate jsem chodil ráda vracel jsem se vždy vesele k velkému hrnku bílé kávy z husté smetany, kterýžto tehda ještě to- liko sváleční nápoj k vůli mně, „zmlsanému měšťáku“, co den se připravoval. Ale jednou vrátil jsem se z roratové vycházky velmi mrzut a rozechvěn. Bylo to při pondělku. V neděli ve- čer byl jsem s dědkem v obecní hospodě, kdež se na popud mladého kaplana konala první „mi- kulášská“ zábava po pražském způsobu. Zábava vydařila se jak náleží a kaplan, jenž všechno řídil a při slosování dárků i nadílce první oso- bou byl, liboval si, že „zejtra bude sloužili ro ráte pan farář“. Byl bych s plnou chutí zůstai až do konce zábavy, méně k vůli řídkému poně- kud pivu a zhusta distonující hudbě, jako spíše k vůli několika opravdu skvostným děvčatům v plném, pestrém krajinském úboru ... ale dě- dek mínil, že má člověk vždy přestat, když nej- lépe začíná chutnat, a takž byl jsem i toho ve čera o málo jenom později, než jindy, na loži Zdálo se mi právě — ne, nezdálo se m nic o těch holkách, snad se mi teprve chtěl o něčem zdát, když mne teta začala budi „Vstávejte, panáčku! Dnes jsou také rorate .. V kaplance je už světlo, velebníček se obléká.
19 article
Tak tedy vzhůru, ať nepřijdeš pozdě!“ — Nerad, ale přece jako jelen bystře seskoči jsem s postele a než minulo čtvrt hodiny, vy razil jsem chutě z chalupy Ale venku uvítala mne velmi novrlá pově trnost: s temné oblohy sypaly se hustě a prudee jakési ledové jehličky, vítr skučel kolem ko- mínů, staré hruše probýbajíce se vrzaly nebo skřípěly a lesy na vrších šuměly hluboce jako letící proudy velké rozvlněné řeky. Jako oby- čejně, vyšel jsem bez svítilny — nač potřebuje zdravý seplimán lucerny! On vidí, jako kocour i ve tmě, a potom ta pamět! Cestu, kterou dva- kráte změřil, zná takový mladý „libomudre“ už z paměti, a já jsem si cestu ke kostelu zapama- toval opravdu tak přesně, že bych byl došel snad i se zavázanýma očima. Toho rána ostatně ne- bylo mnohem lépe, neboť ostré, bodavé jíní šle halo tak řízně a palčivě do tváří, že jenom chvilkami lze bylo a to vždy jen na nějakou vteřinu oči otevříti. V takovéto šlehavé vániei provázené hlučným koncertem meluziny, ani mi ovšem nenapadlo, abych se dival, blíží-li se s okolních kopců lidé s hořicími špány čili drač kami a jak asi září okna osvětleného kostola Bylo by to asi také marně bývalo, neboť krupky a ledové jehličí sypaly se tak hustě, že nebyl lze nikde, ani z největší blízkosti spatřiti ně jakou lucernu. Ohledávaje tedy cestu holí, spě chal jsem vzhůru ke kostelu vzdoruje hrdě me telici i nárazům rostoucího větru.
Nerad
20 article
Konečně rozehřát zápasem s rozpoutaným živly dorazil jsem na vrch ke kostelu. Před chrámem nikde ani človíčka — kdož pak by také stál v té psotě venku! V kostele ještě ne- zpívali — patrně nepřišel pro nečas nikdo z „literátů“ a lid začne až s varhanami. Nic nezdálo se mi podezřelým, ba ani ná- padným — vše srovnávalo a shodovalo se s okolnostmi. Vítr a břitká chumelice byly zde na vrchu, u kostela, ještě citelnější, než dolea já touže již, abych se dostal do záštity zdí chrá- mových, zrychlil jsem kroky. Ale ježto se mi přímá cesta k hlavním kostelním dveřím zdála příliš kluzkou, zvolil jsem beze všeho rozný- šlení malou okliku podél jižní strany kostela, jež měla v tu chvíli výhodu, že byla jaksi na větrem. Jako u mnoha a mnoha jiných chrámů, nalézala se i zde pod hlavní chrámovou lodi hluboká krypta, do kteréž se ukládaly „tělesné pozůstatky“ zesnulých členů vrchnostenské ro- diny, ale zde nebyla krypta docela pod zemi. nýbrž na jižní straně jaksi v přízemí a měla tu velké okno, kterýmž zejména noční dobou do- vnitř bylo viděti, když z různých důvodů světlo za zemřelé se udržovalo. Kolem této krypty krá- čel jsem ostře, ale u jejího okna zadrželo mne na okamžik slabé světlo, jež ve sněhové vánici venku třaslavě se obráželo. Zaraziv krok, hledél jsem několik vteřin do klenby mrtvého panstva — rozumí se, že bez bázně a strachu — ale v tom právě stočil se nějak podivně vítr a okno u kryply, vytrženo z rámu, rozlétlo se prudcea rozbilo se o moji, v chlupaté čepici sehovanou hlavu. Rána byla sice ostrá a leknutí při ní dosti značné, ale díky vatované chlupaté čepici nep- cítil jsem kromě lehkého otřesu žádné bolesti.
21 article
Laskavý čtenář vidí, že o té příhodě docela chladně referuji, ale dovede si asi představit. že není žádnou zvláštní příjemností, dostane-li člověk v noci ránu do hlavy, ani když je to oknem od krypty. Ale na rozjímání o tom neměl jsem času ani chuti, nýbrž spěchal jsem tím více, abych už byl v kostele. Za půl minuty stanul jsem také u dveří chrámových, ale ty byly zavřeny. Zcela přirozeně: vítr foukal by příliš rušivě do ranní pobožnosti věřicích a musil se mu tedy přístup zabránit. Dychtě, abych už byl uvnitř, přitlačil jsem z teplé kapsy vytaže- nou ruku rychle na širokou železnou kliku a — byl bych málem bolestí vykřikl, jestli jsem tak skutečně neučinil, neboť ruka přimrzla ni oka- mžitě k železu. Za chvilku jsem ji ovšem se ztrátou kusa svrchní kůže či pokožky osvobodil, ale kostela jsem neotevřel. V tu chvíli zaburácel mocně vichr a vrazil do chrámové síně tak prudkou vlnou, že v ní zaduněle jako po hromové ráně. Při tom zpozo- roval jsem, že malé dvéře u schodů ke kruchtě či kůru pro hudebníky se pootevřely a že v nich světlo jakési se zakmitlo. Zaujat povětrní slotou, nemyslil jsem na nic, než abych už byl uvnitř kostela a nepojal jsem navzdor všemu neob- vyklému žádného podezření. Spatřiv otevřené dvéře od kruchty, vskočil jsem rychle do nicha ocitl se okamžitě na kamenných schůdkách. Ale v tu chvili zalomcoval chrámem nový náraz vi- chru a dvéře se za mnou s velikou ranou přira- zily. Zapadly těžce do starobylého zámku. Te- prve nyní zpozoroval jsem, že je v kostele prázd- no a temno, až na věčnou lampu, od níž jenom docela slabounký svit chvilkami prokmital.
22 article
Nyní byl jsem na kůru pro hudebníky, mně již s dostatek známém, ale sám a sám, jediný člověk v temném, uzavřeném kostele ... Něco takového jsem dosud nezažil. Rázem bylo mi jasno, že jsem přišel příliš brzo a že se k boho- službě nekonají ještě ani žádné přípravy. Roz- hlédi jsem se tedy plaše po tmavém kostele, v němž věčná lampa před hlavním oltářem jenom jake světluška zvolna se kymácela, a již obratil jsem se zase k východu. Na schody jsem se snadno dostal a po chvíli opatrného tápání se- stoupil jsem až dolů ke dveřím, avšak tu — o, běda! — seznal jsem, že dvéře bez klíče otevříti se nedají. Všechny moje pokusy zůstaly marny — byl jsem lapen a zamčen. Co nyní po- číti? Volat nebo lomozit nebylo by nic prospělo — kdo pak by mne až do vsi uslyšel, zejména při té vřavě v povětři! „Není pomoci: musím tu zůstat, dokud nepřijde kostelník s klíčem a svě- tlem“, pomyslil jsem si a rychle se rozhodnuv, vytápal jsem se nazpět na kruchtu, hodlaje se tam kdesi do kouta schoulit, abych přiliš ne- mrzl. Roh na pravo u měděných tympanů (kotln či bubnů) uzdál se mi k tomu za nejpříhodnější, a již rozkrečil jsem se v tu stranu. Ale tu jsem se opravdu zalekl: zakopl jsem do čehosi měk- kého a přede mnou pozvedla se ze tmy do svitu věčné lampy prudce jakási lidská postava. Vrazila do mne jako rozespalá a zachrochtala huhňavě: „Au, au, au! Mm m! Čo to je? Kdo to je?“ Byl to „obecní blázen“ Vontroba, člověk co do po- stavy nepatrný a jinak neškodný, ale když po- drážděn byl, všeho schopný, a tedy nebezpečný.
Čo Vontroba obecní blázen
23 article
Vyspával na kruchtě jednu ze svých nehoráz- ných nedělních opic a byl mnou nemile vyrušen. Nevěda, s čím se to srazil, odklátil se jako med- věd, těžce, k varhanám a usadil se tam na cosi, stále zlostně mruče. Zdálo se mi, že vidím jeho zelenavě svítíeí oči, jako zraky na útok se chy- stajícího nosorožce. Necilil jsem sice žádného strachu, ale proto přece děsila mne myšlenka, že mám takto, stále na nějaký útok připraven, kdož ví jak dlouho, snad ještě několik hodin, zíráviti potmě ve společnosti rozezleného tvora. Abych se bezpečněji umístil, vystoupil jsem na vyvýšenou lavici u zdí, kde o slavných boha- službách sedali a troubili hudci na dechové ná- stroje. V rohu, do něhož jsem se schoulil, stal — patrně od včerejší velké mše — silný klap- kový pozoun. Tohe chopil jsem se jako zbraně pro všechny případy. Ale obrany nebylo zatím žádné potřebí. Vontroba svitil u varhan očima bylo navzdor vší tmě patrno, že jako ostříž stále pozoruje, co dělám a co učiním. Považoval mne patrně za zlého člověka. Tak minuly v dosti trapném napjetí asi dvě hodiny. Tu pojednou, když byla věčná lampa na okamžik poněkud mocněji vzplanula, pozvedl se Vontroba a patrně k něčemu velkému odhodlán řítil se, narážeje v pravo v levo na rozestavené pulty, přímo ke
Vontroba
24 article
mně. Co chtěl, stalo se mi záhy zjevno: „obecní blázen“ domotav se ke mně, jal se rukama hle- dat a uchvátil mne pak za levou nohu, patrně aby mne dolů strhl. Nyní musil jsem se rychle rozhodnouti, co učinit, a já jsem se také roz- hodl: uchvátiv pozoun, nasadil jsem jej k ústům a zahřímal jsem, nepochybně Vontrobovi přímo do uší, dva řízné, zrovna srdec rvoucí akordy, jejichž složitá ozvěna prázdným prostorem chrá- mu příšerně zařvala. Útočník, lze-li jej tak na- zvati, leknutím se převalil, mručel jako pora- něný lesní huňáč. Očekával jsem s jistotou, že se ten netvor zvedne a pak znovu na mne vrhne, zůstanu-li na témž místé a pomýšlel jsem tedy. kam se před ním uchýlit. Na ten čas držel jsem pozoun pevně v rukou, jsa odhodlán, že jj o útočníka třebas rozbiju, ale na takovou obranu již nedošlo. Venku ozvaly se totiž lidské hlasy, v hlav- ních chrámových dveřích zarachotil záhy klič, pak odemknuty také dvéře od kruchty a za chvíli stanuli přede mnou a vztýčeným už Von- trobou se svítilnami v rukou kostelník a jeho dva již silně poodrostlí synové — ministranti. Ce dále se dělo, povím už krátce. Kostelník, který mne neznal, usoudil, že jsem se za nějským
Vontroba obecní blázen