2
masthead
NARODNI LISTY-
5
article
vyplisnil ji za to, že mu docela zkazíla zamilo-
vanou omáčku. Kuchařka zlostně mu dala vý-
pověď a ihned ho opustila.
Ředitel věznice pospíšil si veledůležitého
vězně svého v hostinci abonovati. A jednoho dn-
malá Evropa, která v Monte Carlu se zdržuje.
k největšímu úžasu svému spatřila na terase
Beaufronta, kterak s panským pohodlím pochut-
nává si na obědě, záležejícím z několika vy
braných jídel.
Nastalo veliké vzbouření, zejmena mez
Němci. Američanům se velice líbilo, že do-
životně odsouzený vězeň na monte carlovském
terase, nejpřednějším to místě celé Evropy, s ta-
kovou chutí obědvá a si pokuřuje. To prý je
něco originálního-
Leč nevole Němeů byla nakažlivější, než
záliba Američanů. Evropa postavila se na stranu
německou a úřady byly nuceny, podle toho se
zaříditi.
Jednoho dne sedl si jeden důstojník čet-
nický k obědvajícímu Beaufrontovi, jenž si právě
hvízdal kapelou hraný valčík.
„Pane vězni, činím vám návrh.
„Nuže?
„Vy jako vrah necítíte se asi volným v tako
véto vznešené společnosti.
„Ba naopak, mně je tady náramně dobře.
„Nu, ale uvidíte, že tohleto není žádná exi
stence pro vážného člověka.
„Pro toho ovšem ne, Ale já nejsem vážným
člověkem, já jsem odsouzeným vězněm. Ostatně,
poslyšme návrh.-
„Uprchněte z Monaca.
„Co vám napadá. Dal jsem čestné slovo,
poctivý člověk musí slovu svému dostáti.
Kuchařka
Němec
Američan
Beaufront
Evropa
Monte Carlo
6
article
„Dostanete od knížectví 5000 franků n
„To neudělám. Vždyť by se na mne italské
i francouzské úřady s opovržením a podezřením
dívaly. Zůstanu montecarlovským vězněm.
Noviny učinily znova ostrý útok na tuto
záležitost. Ba i francouzské, německé i anglické
listy dělaly si z toho posměch.
Důstojník čelnický sliboval Beaufrontovi,
jenž zcela nenuceně natahoval noby na židle
v takové posici obecenstvo fixiroval pro případ
útěku 10.000 franků. Beaufront však pokrčil ra
meny a pokuřoval si dále.
Konečně po dvou týdnech počal měknouti
„Padesát tisíc franků?“ tázal se důstojník
„Ano.
„A dekret, jímž prohlásíte, že jsem byl n
vinně odsouzen?
„Tak jest.
„A ten dekret úřadně pošlete do veškerýci
měst francouzských?
„Ano.
„Račte totiž věděti, že se tam chici usaditi.
„Správně, zcela správně.“
„No, Pánu Bohu poručeno, za takových pod
mínek prchnu.
Vstal, odhodil doutník a zapálil si nový.
„Pojďme.
Drůhý den doprovázeli ho s penězi a dekre
tem v kapse v průvodu žandarmů ke hranicím.
Celé knížectví pohliželo za ním s odlehčujícím
pevzdechem. Provázeli ho i hasiči a bíle oděná
děvčata. Když překročil hranice, zvolal za ním
četnický důstojník:
„Poslyšte Beaufronte, vy jste přece jen ná
ramný osel.
„Proč?
„Ze jste nežádal raději nějaký — tujčn
úřad
Historka se libila. Kapitán nemusil platit
šampaňské.
Z maď. přel. B. Košut.
Beaufront
bůh
B Košut
8
article
Upomínky ze Španělska.
Píše dr. P. Durdík.
Upomínky ze Španělska.
Píše dr. P. Durdík.
Španělské dámy líbají se mezi sebou při pří
chodu, odchodu a při potkání. Páni nelíbají dá-
mám ruku; při odchodu jim říkají: A sus pies
de Usted, seňora (k vašim nohoum, milo-
stivá paní) a dáma odpoví: Besosu mano de
Usted, caballero (líbám vám ruku, pane!).
Rozumí se, že dámě ani na mysl nepřijde, aby
mužskému ruku políbila, rovněž on nikdy ne-
padne k nohám dámy. Pouze se to řiká, je to ústní
zdvořilost, jaksi dědičný španělský ceremoniál
Ve Španělsku nikdo by „milostivé“ nepo-
líbil rukavičku, jak to u nás kavalíři činí. Čisté
rukavičky arciť se předpokládají již ze stano-
viska slušnosti a zdravotnictví, avšak mnozi
kavalíři i špinavou rukavičku dámě políbí —
u nás. — Všemu jsou meze, i galantnosti.
Uvedeme nyní malou ukázku zvyků:
Kráči po ulici v Segovii eizinec a ptá se n
cestu pána, jehož náhodou potkává.
— Caballero!
— Beso la mano a Usted (Libám Vaši ruku).
zdvořile smekaje, odpovídá pán.
— Ne, seňor, to já vám líbám ruku ..
praví cizinec, načež vyhověv takto povinným
předpisům místní zdvořilosti, táže se, jakou ulicí
má se dát, aby přišel k řece. Vypíná se nad
řekou ohromný viadukt ještě z dob římských,
jenž dosud město vodou zásobuje.
Pán vede cizince sám k řece a praví:
— Bydlím zde na blízku. Bude-li seňoru
libo, podívat se k nám, jsem k službám.
Pán se zastavil před šedým domem, na
němž se vypínalo šest mramorových štítů s roz-
ličnými erby.
— Moji předkové, vysvětluje pán clzinci
heraldické okrasy na domě — byli v počtu do-
byvatelů Segovie a zvítězili nad Maury.
Zaklepal kladívkem na dvéře. Otevřela jin
mladá dívka.
— Inéz, zde přivádím cizince, rád by po
znal naše město.
— Beso la mano Usted! . . . řekla Inéz,
cudně před cizincem vzplanuvši, dle obyčejného
v této provincii obřadu. — Odpovíte jí: A sus
pies de Usted!
doktor
P Durdík
jít Usted
Caballero
Maur
Inéz
Španělsko
Segovia
Beso le mana
Beso le mana Usted
Besos mana jít Usted
Usted
9
article
Rád by jí každý k nohoum padl, však sluš
nost žádá, abyste to pouze ústně učinili.
— Tento dům jest váš, seňor, a my všichni
žena, synové, dcery, já — celá rodina jsme
k vašim službám — vyřkne majitel domu ob-
vyklou zdvořilou frási.
Vůbec Španěl, k němuž jste přišli na ná
vštěvu, majíce doporučující psaní, přivítá vás
ve svém domé s největší zdvořilosti a řekne:
Aqui está su casa (Zde je váš dům). Hned
vám všecko ve svém bytě ukáže a když se vám
nějaká věc zalibi, řekne: Tato kniha (koboree
soška, poduška, obraz, vása atd.) náleží vámí. —
Vy se poděkujete slovy: Mnoho díků, caballere
— Muchas gracias, caballero, vždyť o to je velmi
dobře postaráno — nebo Gracias, nemohl bych
to ani lepším dárkem splatit atd. atd. a již se
o tom nemluví. Rozumí se, že věe zůstala u Špa-
něla a že mu též dům zůstane; vše to se mluví
z pouhé zdvořilosti, která se nám ovšem zdá
být malichernou (a chcete-li, i poněkud kome-
diantskou). Ale tak je to zde zvykem.
Jestli se hned nepoděkujete těmito neurči-
tými slovy za nabízenou věc, pán vám ji pošle
do bytu. Chválite na př. velmi pěkný akvarelový
obrázek mladého španělského umělce — večen
máte obrázek ve svém bytu. Španělská zdvoři-
lost žádá, abyste dárek, jejž jste přijali, odpla-
tili dárkem téže ceny. Ku přijetí dárku vás nikdo
nenutí a nikdo vám za zlé nemá, jestli nabízený
dárek zdvořile zamitnete. Ve městech jsou
krámy s věcmi pro dárky — a na ulicích vám po-
dávají roznášeči lístky s oznámením, že v tom
krámě opět dostalí velkou zásobu novinek a před
mětů „pro dárky“. Proto Francouzové hned za
čínají rozmluvu o politice, aby se vyhnuli ho-
voru, jenž by mohl končit nabízením dárku. —
„Podělí vás zbytečnými dárky — ze zdvořilosti
to přijmete a potom jim to oplácejte. Není tomu
konce.
Španěl
gracias
Francouz
10
article
Při zachovávání této místní dvornosti čeká
vás se strany Španěla, k němuž jste měli do-
poručení, nejupřímnější úslužnost. Můžete po-
tom k němu kdykoli přijít a vždy vás jako přítel
srdečně uvítá, všecko vám ve městě jako nej-
lepší průvodce ukáže, do klubu vás uvede, do
kavárny ke stolu svých známých, do rodin, kde
každodenně příjemně můžete tráviti večer ve spo-
lečnosti (tertulias) dam a sličných dívek, pějí-
cích a tančících před vámi s nevýslovným pů-
vabem.
Na těchto tertuliích rozléhá se zpěv, kytara
mandolina, pro mladé lidi se pořádají tance.
hraje se v zástavy, dávají se hádanky, a vůbec
koluje tam teplý proud nenucené zábavy, Můžete
se tam s dívkou seznámit a chodit v noci pod
její balkon pelarla pava. Ona po celý živo
bude se chlubit, že v počtu svých zbožňovatelů
(novios) měla též cizince — (Don Pablo, Bohe-
mio). Sladká to upomínka!
Býváte překvapeni frásemi a zvláštními
zvyky španělské zdvořilosti. Jste návštěvou v ro-
dině. Hošík roztomilý vstoupí do pokoje, jedi-
náček rodiny. Má černé korálkové oči, kouká
živě jako veverka. „Jaký to hezounký hošík““ —
řekněte bezděčně. Domácí paní řekne: Es de
Ustedl (Je váš). — Rozumí se, že jí srdečno
za to otcovství poděkujete a tím je věc odbyta;
zdvořilosti je vyhověno.
Někdy se stává nedorozumění, více méně
zaviněné. Paní G. Sandová měla doporučení k ji-
stému velmoži na ostrov Mallorku — do hlav-
ního města Palma. Velmož ji přivítal s oby-
čejnou Španělům zdvořilostí, řka: Vše v domě
mém, co vidíte, je vaše atd. — Slavné spiso-
vatelce se zalíbil jeho — kočárl
— Ten kočár je váš! Používejte ho, dělejte
si s ním, co vám libo, řekl velmož.
Španěl
G Sandová
Mallorka
Palma
Don Pablo
eso jít Ustedl
11
article
Spisovatelka požádala ho s radostným úsmě
vem, aby jí zejtra kočár poslal. Velmož svraštií
svraštil čelo a — poslal kočár. Zejtra, rozkázala
paní Sandová kočímu, aby pozejtří přijel a tak t
šlo dále po celý týden. (Ztrávila zde se svým ne-
mocným přítelem, známým skladatelem Chopi-
nem, šest měsíců, jehož mateřsky ošetřovala)
Jednoho rána přišel kočí bez kočáru a odevzdal
jí list tohoto obsahu-
„Jestliže kastilská „zdvořilost“ žádá, aby
Španěl sebe a svůj majetek nabízel ke službán
ledajakému cizinci, tož francouzská delikátnost
zavazuje dobře vychovaného turistu k tomu, aby
tuto laskavost odmitl.“ —
Byla to dobrá poučená pro paní Sandovou,
která zneužívala ochotu Španěla snad z pouhé
lehkomyslnosti a roztržitosti. Dlužno řádně po-
učit dámy, hledící na galantní úslužnost mužů
jako na první povinnost mužského pohlaví, ačkoli
dámy samy zdvořilost zdvořilostí vždycky ne-
oplácejí. Mnohé spanilomyslné dámy opravdu se
domýšlejí, že jim jakožto okrasám tvorstva
všecko se dovoluje, i to, aby z rozpaků a deli-
kátnosti jiných nešetrně kořistily a těžily.
Cizince vždy překvapí některé obyčeje svým
přepínánim.
Přijdete-li do rodiny, musíte pánovi říci, že
„líbáte ruce“ — a domácí paní, že ji „libáte
nohy“. Je-li domácí paní mladá, žádá zdvořilost.
abyste neskrblili lichotnými komplimenty; muž
není tím uražen, naopak často sám děkuje místo
ženy. „Vaše oko závodí se sluncem,“ pravíte
k paní — a muž s dobromyslným úsměvem od-
povídá: Muchas gracias, caballero! (Díky, díky.
pane!) Za to i vám dělají komplimenty nehorázné
— a sobě vzájemně též. Superlativy jen jens
sypou.
Sandová
Španěl
Sandův
Chopi
12
article
Španělové v hovoru s cizinci superlativně
vychvalují své vynikající muže, i když jejich ná-
zory nesdílejí, přeceňujíce jejich zásluhy a na-
dání. Tak to žádá prý vlastenectví a zdvořilos
k cizincům.
Skromný žurnalista velmi obyčejného druhu
obrací se v „slovutného spisovatele“; člověk
břinkající jaks taks na piano — v „znamenitého
hudebníka“; z obyčejného učence dělají „veli-
kána“, z básníka poněkud jen vynikajícího
„učitele lidstva, professora člověčenstva““ atd.
Při řečeném měřítku může drahá vlasť se honosio
davem takových velikánů, o nichž mimo město
kde žijí, nikdo neví a nikdo se též nedovi. Roz
umí se, že velký mravenec, za velikána mra-
venči drobotinou vyhlášený, nerad z rodného
mraveniště odchází. Tuší zcela dobře, že jak
mile z města paty vytáhne, velikost jehose
suvrkne na nullu; a proto se stává horoucím
místním vlastimilem, s opovržením mluví o ne-
přátelské cizině, hoví si ve svém Kocourkověa
hnije za živa.
Jistý ruský turista vypravuje, že měl ke Ca-
stelarovi, známému španělskému politikovi, vi-
sitní lístek s tímto dodaíkem: „X. (jméno zná-
mého domácího romanopisce) líbá ruce panu
Castelarovi a dovoluje si mu doporučit pana J.
doručitele tohoto lístku.“ — Zdvořilost kastilská
žádá, abyste muži, nechť je to kdokoli, líbal
ruce, a dámě — nohy, t. j., abyste jim řekli
že jim ruce, potažmo nohy — libáte. Jsou to ob
vyklé fráse, které jsou tak nevyhnutelné, jako
hoty na nohou, klobouk na hlavě, a kapsa s pod-
šivkou u kabátu. Nosite-li kabát, nosíte s ním
i kapsy a podšivku; bez nich nelze si kabát
myslit, aspoň ne ve Španělsku. Nám je to něco
zcela podivného, když v Andalusii mladý člověk
svůj pláštik jako koberec rozestře před nohy
Španěl
Castelar
Ca
Španělsko
Andalusie
13
article
krásné dívee aneb před ní svůj široký klobouk
na zem hodí, aby mu jej pošlapala. My neznáme
tohoto způsobu horování v lásce.
Národní popěvek sevillský praví-
Cinco sentidos tenemos
los necesitamos
V los cinco nos perdemos
Cuando nos enamoramos
Pět smyslů máme a jich potřebujeme,
a pět jich ztrácíme, když se zamilujeme.
Španělská zdvořilost vůči kráse jevi ně-
které holdovací zvláštnosti. Kráčí-li po ulici mi-
lostná dáma, buď sama nebo s bratrem neb
mužem, ozývají se hlasy mimo jdoucích: „Aj.
jaká to krasotinka!“ — „Sláva čiperné kráscel
— „Bud Bohu chvála, že ji stvořil tak sličnou!
— „Tu jde učiněná nebeská blaženost!“ —
„Bůh žehnej dívce, milosti plné!“ — „Vaše rty
jsou jako růže, krásná paní!“ — Pán, jenž
dámu provázi, nadzdvihuje klobouk nad hlavu
a děkuje, kdežto dáma očima děkuje, radostně
se usmívajíc. V jiných zemích pokládají oslovení
dámy zcela neznámým člověkem za velkou ne-
slušnost, společník dámy důrazně by toho člo-
věka vyplísnil, a dáma by se jistě asi neusmívala
pokládajíc ty komplimenty za nezpůsob, poctivou
ženu snížující... I v Paříži lze osloviti na ulie
jen dámičky jistého druhu... Codex zdvořilosti
je v každé zemi jiný. Provázíte-li u nás přítele
a ten pozdravuje pána, vstříc jdoucího, jste nu-
ceni, pána toho spolu -pozdravit, ač ho osobně
neznáte, ba ani nevíte, kdo to jest. Nepozdra-
vite-li, pokládají vás za nezdvořáka.
V Rusku však v takovém případě je zvykem
nepozdravit pána, vám osobně neznámého. „Ne-
zná mě a proto mne nepozdravil!“ — řekne se.
Sláva
bůh
Cuando
Paříž
Rusko
krásný paní
14
article
U Rusů má proto pozdrav sebevědomější význam
(vůbec má význam), nežli u nás, kde smekání,
více méně mechanicky se děje — bez důvodu —
na pravo a na levo. Někdy se v Praze ptám svěho
společníka, s nímž se procházím: „Kdo je ten
pán, před nímž jste smekl?“ — „Neznám ho
avšak potkávám ho často, an jde s panem B.
před nimž smekám.“ Jednou bylo mi odpově-
děno: „Nevím, jak se ten pán jmenuje a ne-
znám ho osobně; pouze vím, že má na Král
Vinohradech několik výnosných domů. ..“ (Tedy
smekáte klobouk před jeho několika domy ?)
Pisatel těchto řádků pozdravuje pouze lidi
které osobně zná a s nimiž se též stýká, ať jsou
domácími pány nebo nájemníky, ať mají statky
vezdejší nebo ne, potká-li kardinály, mecenáše.
rytíře, třeba s nejmodřejší krví atd., ukloní se
jen tomu z nich, s nímž je osobně znám. Je do-
životní člen lidské společnosti jako ti uveden
miostpáni a hodnostové, přišel nasvět touž ce-
stou (inter feces et urinas) jako oni, a při tom si
myslí, že sám není o nic horší, než oni. Pisatel
těchto řádků je dalek toho, jako cesty do mě-
síce, aby před někým pouze proto poníženě hlavu
obnažil, že ten někdo má nějaký titul, nebo že
je vlastníkem realit nebo zděděných činžáků atd.
Rus
Nevím
Praha
15
article
Ostatně i v pozdravování jeví se smýšlení a
určitý smysl; obyčejně lidé, výše postavení, jsou
pozdravováni s velkou úctou, a lidem níže po-
staveným odpovídá se nedbale a zběžně. Pravdu
má ten, kdo při vší zdvořilosti potkává s hrdost
člověka výše postaveného: i já jsem člověk jako
ty — a kdo níže postaveného vlídně a přívětivě
pozdravuje: i ty jsi člověk jako já. Tisknu jeho
mozolovitou pravici, sedám si vedle něho, ho-
vořím s ním přímo, ctím v něm člověka. Ne-
náležím k těm, kteří jinak mluví s velkým pánem
a boháčem, a jinak — s dělníkem, chovám se k
všem stejně. — „Ten se chválí,“ řekne o mně
čtenář. V tom však já chvály nevidím, jsouť to
vlastnosti uvědomělého člověka.
Pravá hodnota člověka nezáleží v tom, co
kdo má, co kdo zdědil a má-li kapsu plnější,
nýbrž v jeho vnitřní ceně, v duševní šle-
chetnosti, snaživosti a v samostatnosti jeho
povahy. — V Anglii a v Holandsku máte
sebevědomí tohoto vnitřního druhu; ono je
tam základem a účelem výchovy a důsledně hledí
se k tomu, aby jinoch ve svém sebevědomí spa-
třoval svou cenu a mravní hodnotu; aby cítil, že
„není vévody ani millionáře v zemi, jenž by s
honositi směl, že vyniká nad něho.“ Snáze být
dvorním radou, než člověkem — praví jedno
zrnko, které je posledním článkem dlouhého ře-
tězu myšlének. Máš titul, máš milliony. Budiž
Ale aby pouze proto muž měl se sklánět pře
tcbou, to Američan nepochopí, ani Holanďan, ani
Angličan, Švýcar, Dan neb Švéd. Řeknou, po-
krčice rameny, o takovém osobivém cizinci: „My
ho nechápeme. Není to našinec. Neví, co chce.
Američan
Holanďan
Angličan
Švýcar
dan
Anglie
Holandsko
Švédsko
16
article
Známa je hrdost holandského sedlákaz
předešleho století. Císař Josef II. chtěl si pro-
hlédnout domek ve vesnici Broek (čti Bruk), svou
čistotou proslavené. Vesničané dosud tam barv
dlažbu a do domu vás nepouštějí, jestli dříve
neobujete přes boty plstěnou obuv.
Majitel domu, sedlák, nesvolil k návštěvě
— Vždyť je to Jeho Veličenství Imperáton
svaté římské říše, zakřičel adjutant. (Adjutanti
obyčejně křičí.)
— A kdyby to byl sám amsterodámský purk
mistr, nepustil bych ho sem, nejsa s ním znám
— odpověděl flegmatický vesničan. A bylo po
řeči. To jest, sedlák si myslil: „Přijdi sám, bez
opovězení, a sám mi řekni, máš-li ke mně ně-
jakou žádost, máš-li mne zapotřebí.“ — Josef Il
jistě lépe chápal sedláka a méně se divil jeho
odpovědi než adjutant.
O Napoleonovi se též něco podobného vy
pravuje. V Nizozemí jel kdysi vesnicí holand
skou i zachtělo se mu prohlédnout si vnitřek sel
ského statku. Provázen byl dvěma adjutanty
Vešli do světnice. Sedlák zůstal klidně sedět,
čepici nechal na hlavě. Jeden z adjutantů pravil
sedlákovi, že císař k němu přichází. „Coz
toho?“ odpověděl sedlák. Napoleon se zatím při-
blížil k sedlákovi, řka: „Dobrý den!“ Sedlák
sundal pomalu čepici s hlavy, zůstal klidně sedět
a odvětil: „Dobrý den!“ — „Jsem císař!“ řekl
Napoleon. — „Vy?“ odpověděl sedlák chladno
krevně. — „Ano, jsem císař.“ — „Je dobře
to mne těší,“ byla odpověď. Zdálo se, že sedlák
zajímal císaře, jenž dosud se nesetkal s takovou
lhostejností vůči císařské své vznešenosti. Císai
za chvilku dodal: „Chci vás učinit šťastným.
Josef
Bruk
Imperáton
il
Sedlák
Napoleon
Broek
Nizozemí
17
article
— „Nežádám více než co mám.“ — „Máte děti
dcery?“ otázal se císař. — „Ano, dcery.“ —
„Kolik?“ — „Dvě.“ — „Dám jim výbavu.“ —
„To je má věc.“ Tyto odpovědi dle všeho ne-
líbily se valně Napoleonovi. Nevrle obrátil se
k sedlákovi zády a brumlaje, odcházel ze sta-
vení; ustrnulí adjutanti, mlčíce, za ním.
Tato událost obyčejně se uvádí jakožto pří-
klad ,holandské flegmatičnosti!“ Je to flegma?
V tom je více! Je v tom poučení národu jinému
o němž slovácký časopis „Dom a škola“ přines
tyto řádky před několika málo léty, čtenář nech
sám si z toho vývod učiní. —
Ponížený sluha. Keď prijde kto
k nám z iných krajin, bývá prekvapený našou
poniženosťou. Ponížený sluha, ponížená služeb-
kyňa, ponížene dakujem, prosím ponížene, velko-
možný pane, urodzený pane, blahorodý pane, vy-
sokoctený pane a pod. Nerobme sa väščími
otrokmi ako sme. Zdvořilost je pekná, ale otroe
kosť, poníženosť je tak hnusná ako škodná. Za
nechajme ponížených, zanechajme sluhov a po
zdravujme sa ludovým pozdravom: dobré ráno
dobrý deň, dobrý večer, alebo zvučným: na zdar
Dostačí riecť: prosím alebo důraznejšie: prosím
velmi, úprimne, srdečne, uctive, len nie ponížene
(„,Dom a škola“).
Napoleon
Dom
Dom a škola
18
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Dávné rýže zlata v Čechách,
Bohatství zlata v Čechách náleží dnes do
říše báchorek. Někdejší stará rýžoviště opuštěna
a původní ložiska zlata, odkud potoky a řeky od-
nášely zlatonosný písek, nenalezena. Ani po-
kusy, obnoviti dobývání zlata v dolech jílovskýeh
se nezdařily, jen na Blaniku počali v posledníc
letech těžiti zlato, zdá se, že s dobrým úspěchem
poněvadž se v práci pokračuje.
Zajímavý materiál o dávných rýžích zlata
Čechách snesl p. Kliment Čermák v čís. 7. obráz-
kového časopisu pro šíření věd přirodních „Ves-
mír“, ročník XXXII., jenž se vyznamenává opět
obsahem rozmanitým a zajímavým, zejmena po-
kračováním pěkně psaného článku „O spolužit
ptactva našeho s člověkem.“
Čítáme v denních listech, jaké obtíže překo
nati jest dělníku zlato rýžujícímu na Aljašcev
Klondyke u Nome, u Žoltugy při Amuru a jinde-
Též náš krajan Hromas z Podvek účastní se toho
díla na Aljašce a píše do „Nár. Listů“ a vzpomín
drahé vlasti i školních sbírek, jako někdy dr.
Holub, Vincenc Patzolt, Polák i zahradník Topič
z Přelouče v Australií a mnozí jiní.
Naše vlast byla v dobách po narození Krist
až do XIII.—XIV. věku pověstna bohatstvím
zlata. Chodívali sem i sousedé těžiti drahý kov.
jako v blízkém Hallstattu dolovali na sůl krušnou
a v durynské Dobrosoli Hlalloři dobývali z rapy
kuchyňské soli. Dávných stop někdejšího kutání
stříbra nacházíme po Čechách hojnost, jako na
horách Vrbických u Leštiny v Čáslavsku, odkud
má musejní spolek „Včela čáslavská“ též paličky.
jako i ze starých dolů kutnohorských; podobne
těžili stříbro v Rudolfově u Budějovic, u sv. Petra
u Spindlerova mlýna v Krkonoších a jinde.
Chci tu několika slovy naznačiti stopy rýžo-
vání zlata v Čechách.
Čermák
Žoltuga
Hromas
Patzolt
Polák
Krist
Petro
Spindlerův
Čechy
Aljaška
Přelouč
Austrálie
Hallstatt
Leština
Čáslavsko
Rudolfov u Budějovice
Krkonoše
19
article
Jdeme-li od Horažďovic k Sušici na Hydčice
a Rábí při zlatonosné Otavě, uvidíme mnoho
mohyl jako velkých krtin všude v poříčí rozse-
tých. Jako když skřítkové celou krajinu zvlnili
Nyní již místem, zejmena u Hydčie, tuto neplod-
nou půdu ruka rolníkova srovnala, zúrodnila.
v pole proměnila. Podobné rýže vidí se v Pod-
rejži v okresu březnickém u Tochovic na potoku
Skalice, který plyne k Otavě, v poloze asi 5
jiter lesních.
Ile, stopy dávných rýží, kde dávná pokolen
dobývala „sucho zlato“ (v srbských národníeh
písních „ryzí zlato“) po mnohá století. Domy-
slíme-li si pilné ruce, rýže tyto navážející, zlatc
vypírající, ó, jak značná činnost byla kdys př.
Otavěl
Však slynou Čechy množstvím tak zv. kel
ských stříbrných i zlatých mincí, jež objeveny
u Podmokel, na Křivoklátsku nebo na blizkém
Hradišti u Nižlova. Rozsety jsou takové minge
dle vzorů makedonských minei Filipa IV. Anti-
gona ražená, po Čechách i pocházejí z 3. a 4.
století po Kristu. Dle příměsi zlata lze určiti
odkud zlato na ně bráno. Podmokelské zlatáky
ukazují ke Štyrsku. Zlaťáky na Veliké Moravě.
tetiž v Dolních Rakousích a také severníich
Uhrách nalezené, mají často záhadný nápis
BIATEC a někdy též nápisy králů keltských (NON
NOS, COBROVOMARVS, BVSSVMAR, AINO
RIX).
Nedávno objeveny u Čáslavi v Rohožci 4 zla-
táky s obrazem mužíka i kančika, pak obličeje
hada nebo-li luku, a takovéž zjištěny i při úst
Seiny ve Francii.
Kromě rázu shodují se tyto keltské mine
také váhou s makedonskými. Jednotkou jesttu
tetradrachma 17.1 gr. těžká, dle toho pak jdou
půlky (7.54 gr.) pětiny, čtvrtky a osminy. Zvlást-
ním příznakem starožitností keltských bývá kan-
čík, jak nalezen byl v bronzu u Vokovic, na Hra-
dišti stradonickém a v Táhoře.
Ile
Čecho
Filip
Krist
Nos
Rix
Horažďovice
Sušice
Hydčice
Rábí
Otava
Tochovice
Podmokly
Křivoklátsko
Čechy
Morava
Dolní Rakousy
Uhry
Čáslav
Rohožec 4 zlo
Francie
Vokovice
potok Skalica
gr
20
article
Prvé české zlaté mince jsou zlatáky Pře-
mysla Otakara II. a zejmena fioriny krále Jane
I ucemburského (1310—1346).
Vrátíme se k naší Sušici, kde sucho zlato
sušívali či rýžovali, jílovali. Že posud v písku
temto zlato se nalézá, o tom zkouška může
každého přesvědčiti. Stavitel p. Majer z Horaž
ďovic zaslal koš písku řediteli Em. Tonneroví
týž zjistil v tom množství trochu zlata, ovšem
nezaplatí práci s plavením. Písku a štěrku jest
v Otavě tolik, že bylo potřebí velikého nákladu
postaviti železniční pilíř v Otavě u Horažďovie
Koryto Otavy bývalo za dávna velmi hluboké.
Možno i, že by se v hlubokých vrstvách uhodil
na nerýžované vrstvy zlatonosného písku.
Poptával jsem se též po nástrojích dávných
rýžovníků, však nedoptal jsem se ničeho. Buďtež
na ně upozorněni vlastenci při Otavě. Nynější
pozůstatky rýží jeví se jako kopečky 1—3 m. vy-
soké a někdy také půdorysu elliptického. Na prvý
pohled jeví se býti prací lidskou. Doufáme, že př
vyvážení jich na některé památky dávné se uhodi.
a pak budeme moci bezpečněji o jejich stář
scudili.
Otakar II
Jan
Majer
Sušice
Písek
Otava
21
article
Nejsou však sušické sejpy ojedinělé v naš
vlasti. Mnohé z pofůčků a bystřin v útvaru pra-
horním a ohnirodém vyvěrající nesou s sebou
zlato. Zlato rýžováno i při Želivce a potocích u
Humpolce i při Vltavě a jejích pobočkách na
mnohých místech. Důkladně o tom pojednal
hr. Kašpar ze Šternberka i inž. hutní Schmidt
Otázkou „zlatou“ zabýval se čile horní rada Fr
Pošepný, z jehož přátelských rozmluv tak leccos
zde podávám:
Kromě skutečných památek dávného hor-
nictví ať historických, ať věcných (rud, hald, ša-
chet, štol, odpadků, škvárů, nástrojů) jsou vý
mluvnými svědky dávného těžení kovů také míst
ní jména, tyto živé starožitnosti. Jako v Halistatt
v dolu „starého muže“, v soli uhodili v předešlém
stoleti na bronzové sekerky (palstary), necičky
korýtka dřevěná i na nůše z hovězí kůže řemínky
Kašpar
Ing
Schmidt
Pošepná
Humpolec
Vltava
Šternberk
22
article
sešité; tak v Kutné Hoře na Turkaňku nalezena
kladívka dávná, tak i pod Hrádkem v Čáslavi ob-
jevili jsme hojnost hnědelu sneseného blíže jámy
(šachty) a hned vedle nalezl jsem tři hornická
kladívka opotřébovaná i rozbitá: tak zase staré
názvy vedou badatele na stopu dávného hornictví.
Již ve 12. století v listinách našich přihází se
název rudníci (horníci) a Roudné i Roudnice,
Roudnička, Rudov, Ruda, Rudeč, Rudolec, Roud-
níček a Roudný nasvědčují, že tu bývaly rudy,
Krušce (Krušné Hory), Krušovice, Kruševac.
Vraťme se opět k naloziskům zlata. Jmenné
doklady jeví se v názvech osad: Zlatá, Zlatenka,
Zlatník, Zlatníky, Olešnice Zlatá, mnohé potoky
v celém Slovanstvě zovou se Zlatý, Zlatá, Zlatina,
Zlatnice, Zalatna, Zolotonoša (v Rusku), též ně-
mecky Goldbach, Goldvels, Goldberg, Goldbrunn
(v Baldě za Poličkou, kde jsou stopy kutání av
kapličce má P. Maria zlatou růži. Ne nadarmo
mají města Polička, Budějovice, Hora Kutná ve
znaku skřížená hornická kladívka a také patro-
cinium kostela sv. Jakuha tamtéž má stejný vý-
znam). Knín hor zlatých a Knín ový, Knin v Dal-
macii, kde zlato nedávno v řečišti objeveno,
Jilem, Jilov, Jilemnice, Jílové, Jiloviště (jílovati
zlato rýžovati), též sejpy a seify, německé Seifen
v koncovkách zhusta ukazuje k rozsypům zlatým.
Též na spracování drahých kovů některé názvy
ukazují, jako Cetorazy, kde razili cety, ozdoby
či penízky kovové.
Zlatník
Zlatin
Zalatna
Goldberg
Goldbrunn
Balda
Marius zlatý
Kutná hoře
Čáslav
Roudná
Roudnice
Roudnička
Rudov
Rudolec
Roud
krušný Hora
Krušovice
Kruševac
Olešnica
Rusko
Goldvels
Budějovice
Knín
Dal
Jilem
Jilov
Jilemnice
Jílová
Rudeč
Hora Kutná
Jiloviště
23
article
Jak veliký význam tedy má sbírání pomíst-
ných názvů zvláště v krajinách prokázaného dáv-
ného průmyslu rudnického i těmito řádky chtěl
jsem krajany milé upozorniti, aby taká zlatál zrnka
sbírali.
= Polární výprava bar. Tolla. Po půltřetím roce
vrátili se těchto dnů do Petrohradu členové výpravy
bar. Tolla, velitel lodi »Zarja“, poručik Matthiesen
poručík Kolčak s devíti muži posádky »Zarje«. Poru-
čík Matihiesen udal, že výprava ztrávila druhou zimu
1901—2) v zátoce Něrpičje na ostrově Kotelném, kde
zemřel lékař výpravy dr. Walter. Hojnost dřev, napla-
vených na břehu, poskytla možnost, zříditi místo sně-
hových chýší pohodlné dřověné baráky, jež bylo
možno vytápět. Dne 15. ledna vydal se baron Toll
na pevninu, aby po dvaceti měsících poprvé přijal
pošlu. Dne 11. dubna se na »Zarju« opět vrátil. Dne
28. dubna odebral se zoolog Bjalnickij- Birjula na
ostrovy Nové Sibíře, aby tam přes léto konal vědecké
bádání a 23. května opustil bar. Toll s astronomem
Seebergem a dvěma Jakuty »Zarju«, aby se odebral
na ostrov Bennetův. Po odjezdu bar. Tolla podnikli
členové výpravy, zbylí na »Zarju« různé výlety na sa-
ních k účelům vědeckým. Dne 1. července nalézala
se loď »Zarja« na nevelké prostoře, prosté všeho
ledu, jenž byl vytrhán střelnou bavlnou, kdežto
ostatní moře bylo pokryto ještě silným ledem. Dne
26. července hnulo se celé ledové pole mezi ostrovy
Kotělným a Bělkovským. Od 27. července do 4 srpna
hnána byla »Zarja« zároveň s ledem k jihu. Veškeré
pokusy, proniknouti na sever a dostihnouti oddilu
bar. Tolla a zoologa Birjuly, byly marny. Dne 26.
srpna přibyla »Zarja« do ústí Leny, kdež naloženo
162 beden s vědeckým materiálem na parník »Lenu«.
Toll
Kolčak
Poros
doktor
Walter
Bjalnickij
Seeberg
Jakut
Zarja
Bennetův
Birjula
Len
Petrohrad
24
article
Také posádka »Zarje« převedena na parník »Lzenu«,
jenž se záhy octl v situaci velmi povážlivé, poněvadž
řeka počala zamrzat. Avšak 7. září se »Lena« vypro
stila a mohla pokračovat v plavbě, načež 30. září
přibyla do Jakutska. Baron Toll, astronom Seeberg
a zoolog Birjula budou nuceni dostat se na pevninu
po ledě. Očekává se, že Birjula za nedlouho přibud
do Patrohradu, totiž podaři-li se mu dosíci pevniny
dříve, než nastane polární noc. Bar. Toll a astronom
Seeberg vráti se bezpochyby teprve příštího pod-
z mku, poněvadž jsou bezpochyby nuceni přezimo-
vati na zemi - Bennetově.
= Onadrigy na chrámě sv. Marka. Z Benátel
se oznamuje: Jeden ze čtyř bronzových koní na
chrámě sv. Marka a sice druhý směrem k věži s ho-
dinami, nalézá se ve správce. Bezpochyby jde jen o to,
uvést jej opět v rovnováhu, ale poněvadž práce jiz
jednou započala, bude koni odšroubována hlava, aby
laké vnitřek mohl býti dokonale ohledán. Na nynějším
svém stanovišti stojí tito koně skorem sedm stolelí.
Leno
Baron Toll
Seeberg
Birjula
Toll
Bennetův
svatý . Marek
Jakutsk
Patrohrad
25
article
Když Benátčané roku 1204 dobyli Cařihradu, vzali
s sebou quadrigu, jež postavena byta v hippodromu.
Na galeji Domenica Morosina byli tito oři bez po-
hromy naložení Když však je v Benátkách skládali,
ulomila se jednomu z koní zadní noha, již Morosino
se svolením vlády podržel pro sebe, tak že koni mu-
sila býti přidělána noha nová. Petrarca první se zmi-
ňuje o quadrize. Ve svém dopise z roku 1364 popi-
suje slavnosli, jež pořádány po dobytí Kandie. Bá-
sník díval se ve společnosti dožete s vestibulu chrámu
sv. Marka na turnaj a píše o tom: „Jest to místo,
kde se sikví čtyři koně z pozlaceného bronzu, dílo
znamenitého umělce, nechať byl kdokoli, neboť mále
dojem, jako by koně řičeli a dupali kopyly.“
Ouadriga, dílo nade všechnu pochybnost původu hel-
lenského, postaveno bylo původně na Chiu, odkud je
teprve císař Theodosius dopravil do Byzance. Roku
1797 odvezl Napoleon I. čtyřspřež do Paříže a teprv
devět let potom na žádost Rakouska vráceni koně
do Benátek, kdež, jako před tím, zdobí portál chrámu
sv. Marka.
Benátčan
Morosin
Petrarca
Marek
Theodosius
svatý . Marek
Cařihrad
Benátky
Kandia
Chios
Byzanc
Paříž
Rakousko
26
article
= Proti telegralii Marconiově. Také v Anglii, kdež
doposud provozována účinná propaganda pro telegra-
Iii Marconiovu, vyskytují se závažné a odůvodněné
rámilky proti prktickému použití telegrafie hen
drátu v mezinároních stycích a sice jsou to úřadníci,
náležející nejvyššímu poštovnímu úřadu, britské říše,
známí jako autority v oboru návěstní služby, kteří se
chovají vůči zavedení nového systému naprosto odmí-
tavě a se svým názorem se netají. Ačkoliv se pedařilo
zaslati obšírně zprávy dokonale přes oceán, nechtějí
ani v telegrafii Marconiově, aniž v jaikémkoli jiném
systému telegrafie bez drátu uznati prostředek k úče-
lům zasílání zpráv, jenž by v každém ohledu vyho-
voval a byl tak naprosto bezpečný a vhodný, jako
podmořské kabely. Dlužno připomenout, že nejvyšší
poštovní úřad anglický konal na nejvýš důkladně
pokusy s různými systémy telegrafie bez drátu, ze-
jmena někdejší chéf-inženýr a elektrotechnik telegraí-
ního oddělení v St. Martins Grand William Preece,
jakož i nynější jeho nástupce mr. Gavay, mohou se
vykázati hohatými zkušenostmi v tomto oboru. Avšak
oba dospěli ku přesvědčení, že telegrafii bez drátu
možno doporučiti jen v takových případech, kde by
položení kabelu setkávalo se s obtížemi aneb ná-
sledkem nedostatečného použití by se nevyplácelo
že však všude tam, kde podobných momentů není,
dlužno dáti přednost systému kabelů. Nynější gene-
rální poštmistr anglický mr. Chamberlain podobně
jako jeho předchůdce lord Londonderry odepřel pro-
zatím podporu, o niž žádala společnost Marceniova.
Marconiův
Chamberlain
Londonderry
Anglie
Marceniov
Grand William Preec
27
article
Také zahraničný úřad britský a admiralita doposud se
nezavázaly, že zavedou všeobecně telegrafii Marco-
niovu pro účely vojska a námořnictva, poněvadz
zprávy telegrafie bez drátu doposud úplně postrádají
obou nejdůležitějších a zejmena ve válce nezbytných
vlastností, naprosté spolehlivosti a bezpečnosti vůči
jakémukoli zneužití
Vslká lupičská společnost byla těchto dnů
dopadena pařížskou policií. Jmenovala se »Bande des
Aecorděnns« a čítala na dvacet příslušníků a přecho-
vávačů. Vělšina členů bydlela ve východních před-
městích, v obcích Saint Maurr, La Varenne atd.
V La Varonne byla v domě matky jednoho ze zatče-
ných objevena podzemní místnost, více něž deset
metrů dlouhá a dva metry široká, naplněná krade-
nými hodinami, obrazy, prádlem, stříbrem, zbraněmi,
knihami atd. Dva velké nábytkové vozy jedva sta-
čily dopraviti tyto věci do Paříže. — Na staniční
budově lanové dráhy, vedoucí do Bellevillu, připev-
něn jest následující plakát: »Oznamujeme pánům
zlodějům, že přes noc nenecháváme ve staničních
budovách lanové dáhy ani peníze ani cenné věci.
Prosíme, aby se to oznámilo veškerému odborovému
společenstvu, aby si panstvo uspořilo zbytečné na-
mahání a ztrátu času.« — Jest to zajisté vlídná
ochola vůti pánům zlodějům, avšak tito výtečníni
byli by zajisté ještě vděčnější za malou poznámku,
kde tedy vlastně společnost chová přes noc svoje
peníze a cenné věci.
Marco
Saint Maurr
Le Varonne
Paříž
Belleville
Le Varenne