2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu o2.
List
4
article
Páně Šalomounův poslední koš
Páně Šalomounův poslední koš
Konečně tedy se pan Evžén Šalomoun roz
hodl, že se ožení. Totiž, abychom si dobře roz-
uměli, pan Šalomoun měl za to, že se „konečně
rozhodl, aniž si byl vědom, co krátkozrakostis
tu doznává, má-li za to, že se teprv teď rozhodl.
A byl by se nesmírně podivil, ba, snad byl by
užasl, kdyby kdokoli z jeho přátel byl přišel,
kdyby oběma palci mu byl víčka očí vytáhl až
na čelo, že by nemohl ani mrknouti, a kdyby mu
býl řekl: Podivej se teď dobře, starý pošetilče,
na celý svůj život až po dnešek — vždyť ty jsi
ženichem již po třicet let! Věčným ženichem
Není sice jisto, zda by pan Evžén Šalomoun
byl prohlédl, uvěřil, ale ať by to byl řekl kdo-
koli, pravdu měl. Jistá věc byla, že Evžén Šalo-
moun kdysi ničeho tak nebyl nedočkav, jako že-
nění, a později zas že se domníval, že jiní ne-
mohou se dočkati jeho oženění. O jeho někdejší
nedočkavosti nemohlo býti pochybnosti žádné.
o nedočkavosti jiných však velmi často se mýlil.
Šalomounův
Evžén Šalomoun
Šalomoun
Evžén
Evžény Šala
5
article
Všemi jeho záměry v příčině ženění vládl po-
divný, nepříznivý osud. Byly doby, kdy jeho ná-
vrhy byly odmítány jako předčasné —— a za to
arci pan Evžén nemohl. A pak nadešly doby, kdy
se pravidelně opozdil, a to již bylo vlastní jeho za
vinění.
K prvému „vyjádření“ a požádání za ruku
vyrolené srdce svého odhodlal se, když mu byl
sotva pětadvacet let. Tehda byl pořád ještě prak-
tikantem ve své bance a jeho salér obnášel dobře
prčítaných čtyřicet zlalých měsíčně. Byl to hezký
plat na tu dobu a na mladíka, který byl odešel
s mizerným úspěchem z kvinty gymnasia a který
ani v obchodní škole neprojevil žádné geniál-
nasti. Mnohem lépe se držel v taneční škole Lin-
kově a množství kotillonových řádů si odnesl
z četných věnečků. A když mu jednoho dne
slečna Dolfina Petrnouškova přišpendlila na
frak veliké srdce, proložené stříbrným třepením
jak zářícími paprsky, pokládal to pan Evžén za
prst boži a v neděli po věnečku odhodlal se
k panu Petrnouškovi, kterýž byl majetníkem ne-
jenom dcery slečny Dolfiny, ale náhodou i domu.
v jehož zadním traktě pan Evžén bydlil.
Evžén
Petrnouškův
Petrnoušek
Dolfin
taneční škola Lin
6
article
Budiž spravedlivě řečeno, že pan Petrnoušek
přijal mladého nápadníka velmi vlídně, že rov-
něž trpělivě a shovivavě vyslechl jeho rozpačité
a koktavé vyjádření, načež odkašlal a otázal se
„Co pak vám banka platí, pane Šal -
moune?“
„Čtyřicet zlatých, vašnosti,“ odpověděl pa
Evžén, a sluší doznati, že se mu v tom oka-
mžiku zazdálo, že by mu aspoň tento měsíc byla
měla platit víc, aspoň padesát.
Pan Petrnoušek se tehda usmál, sotva zna
telně, a pan Evžén teprv mnohem, mnohem po-
zději porozuměl tomu úsměvu. Co v něm bylo
útrpnosti, co v něm bylo pohrdavosti k těm
ubohým čtyřiceti zlatkám! Ještě po letech se
pan Evžén styděl.
„No, pane Šalomoune,“ řekl pan Pelr-
noušek — a zas tak vlídně a shovívavě — „po-
čkáme. Vždyť nebudete věčně praktikantem, co?
A Dolfinka má taky času dost. Vždyť vás
udělají taky korespondentem, saldokontistou,
pravda-li?
To byl arci výhled ve vzdálenou budoucnost.
Což mohl pan Evžén za to, že přišel do banky
poslední, že jeho předchůdci byli samí mladí
lidé a že na korespondenta a saldokontistu bylo
po čertech daleko?
Podivnou náhodou stalo se za krátko, že
pan Petrnoušek velmi nutně potřeboval bytu
paní Snopkové, u níž pan Evžén bydlil, prý pr
néjakého příbuzného, a náhodou praosudnou
stalo se taky, že slečna Dolfina Petrnouškov
provdala se o několik měsíců později za vojen-
ského lékaře. Vždyť přece řekl pan Petrnoušek
že má slečna času dost!
Petrnoušek
Šala
Evžén
Šalomoun
Pelr
Snopek
Petrnouškov
7
article
Nejpodivnější však bylo, že pan Evžén an
nepocitil žádné bolesti, neboť zatím v jiné praž.
ské ulici, v novém bytě zahořel milostnou vášn
k jiné dívce, náhodou zase dceři domácího-
A snad neuplynul ani rok od jeho prvé výpravy
za nevěstou, když pan Evžén se rozhodl, že po-
žadá za ruku slečny Hedviky Vopálkovy. Vydáva
se k otci mnohem srdnatěji, neboť se těšil
s jakou hrdostí odpoví na otázku jeho: kolik? —
že už má padesát měsíčně. Mělť je skutečně.
Ale byla to nějaká nešťastná éra nenasyt-
ných tatíků. Panu Vopálkovi neimponovala ani ta
padesátka. Můj Bože, uvažoval pan Evžén, c
pak ti lidé chtějí? Kdyby pan Vopálka mladým
manželům vykázal slušný byt ve svém domě-
k čemu byl domácím? — nebylo by za těch či
slých šest stovek ročně krásné živobytí? O ne
dělich a sváteích mohli by taky u starých oběd
vati — a konečně přece jen pana Evžéna ne
může minouti avanž.
Ale ti tátové jakoby měli nějaké stanovy
dle nichž se k nápadníkům rázu páně Evžénova
chovají. Prý taky Hedvička má ještě času dost
povidal pan Vopálka. A za půl roku si ji odved
mladý, podnikavý advokátní koncipient.
Výpravy páně Evžénovy opakovaly se, s vý
sledkem téměř vždy stejným. A pan Evžén velmi
se rozdurdil, když se mu doneslo k ušim, kterak
o něm kolegové v bance říkají, že je spekulant.
Evžén
Vopálkův
Vopálka
Evžénův
ský ulice
8
article
Jaká pak spekulace, když se chce dobře oženit?
Nejedná zecla moudře taky již v zájmu své bu-
doucí ženy?
Léta ulíkala, pan Evžén Šalomoun skutečně
postupoval, neboť banka se rozšiřovala, a jed-
noho dne ho jmenovali sekretářem. Táhlo mu
tenkrát na čtyřicátku jak útokem. Pan Šalomoun
ani tak nepočítal vlastní léta, jako léta dívek, jež
stále ještě obskakoval na plesích — ovšem již
ne tak pružně jako před patnácti a dvacíti lety
u Linka — a pořád se mu libila dévčátka jen tak
do dvacíti let. Pozorně je prohlížel, přebíral, vy-
biral, a poněvadž ho bankovní život naučil jisté
obezřelosti, vždycky taky měl na zřeteli hypo-
téky olcův. Ba, zdálo se, že těmto věnuje po-
zornost ještě větší než duším a povahám krá-
loven plesů. Lacino se neprodá, teď, kdyžje
sekretářem. Panečku, nyní, kdyby si tak moh
promluvit s pány Petrnouškem a Vopálkou a
všemi ostatními, co jich kdy navštívil? S jakou
hrdosti odpověděl by jim nyní: dva tisí ce,
vašnosti! Nebo teď by to řekl sumárně, za rok,
už by to nerozpočítával na měsíce, jako jindy.
Dva tisíce! Na ty si může vybrat! Slečinky se
na něj smávaly, o tom byl přesvědčen, a tak
dychtivě čekaly, aby řekl: Slečno, chcete mn
provázet životem? O tom byl taky přesvědčen.
Evžén Šalomoun
Šalomoun
Petrnoušek
Vopálka
9
article
Inu ano, bylo by velmi hezké vzíti si Boženku,
Růženku, Pavlinku, ale když počítal, co na ně
vypadne, zdávalo se mu, že to nikterak nevyho-
vuje nynějšímu jeho postavení. Tamhle Julink
měla o pět tisíe víc, ale taky jí už bylo pětadvacet.
Pan Evžén Šalomoun byl stále na skoku, ale
vždycky v čas ještě zarazil.
„Počkej, hochu, nemáš zmeškáno,“ říkáva
si. „Tedka ti teprv začínají ty pravé dorůstat!“
A při tom žil v takovém blahobytu dušev
ním, ve šťastném vědomí, že má času dost aže
by chybil, kdyby se ukvapil. Co zmešká?
Zatím zmizela z plesů Boženka, Růženka.
Pavlinka, Julinka — časem dostával pan Šalo-
moun oznámení sňatků. Ku podivu, konečně se
byl odhodlal nabídnouti srdce své všem po řadě
ale všady přišel pozdě. Tak podivně se usmí-
valy ty dámy, když mu oznamovaly, že jsou za-
snoubeny, tak tuze podivně, že to pan Evžer
ani nechápal. A koho pak zvolily? Takové mla-
díky nezralé — pan Šalomoun nechápal, kterak
takové zelené mládí lehkomyslně se žení.
V polou páté desítky byly přervány jeho
masopustní rozhledy. Přepadl ho žaludeční katan
a lékař mu pověděl, že by to — není-li jiných
příčin — mohl býti taky následek věčných obědů
a večeří hospodských.
Boženek
Růženka
Pavlinka
Evžén
Šalomoun
Šala
Evžer
10
article
„Moudrou domácí stravu, pane sekretáři,
poradil mu. „Domácí kuchynit“
A když se pan sekretář uzdravil, když se
zotavil v lázních, zařídil se po radě lékařově.
V mládenecký jeho byt zavítala hospodyně.
Byl podle toho zařízen. Pokojík vedle ku-
chyně právě se jí hodil za ložnici. A věru, pěčí
kuchařsky své nabýval pan Šalomoun předešlé
pevnosti. Taky ho to nyní doma více těšilo. Jenom
nad něčím se chvílemi pozastavoval. Připadalo
mu, jakoby mu přestálá nemoc byla přidala o de
set let. Tak nějak nesmírně ho bylo vzdáleno
v čem žil až do onemocnění. Díval se do minu
losti jako do šediva. A neméně zádumčivě díval
se do zrcadla. Čelo se mu nějak prodlužovalo až
na temeno, a co zbývalo z někdejší jeho zdoby
vlasův, bylo jako popelavé, bez lesku. Bože, kde
to všecko je! Z čeho pak by mu teď vlásenkář na
pálil takových prsténkův, jakými okouzloval —o
tom byl přesvědčen — tolik dívčích zjevů!
Šalomoun
Bož
11
article
Život plynul klidně jako voda, pan Šalomoun
zcela potichu oslavil svoji padesátku. Pět roků již
mu hospodařila panna Markyta. A toho dne po
padesátých narozeninách uzrálo v panu Evžé
novi cosi, o čem by se mu ještě před lety nebylc
ani zasnilo. Připomenul si řadu narážek svých
kollegů, připomenul si nepřehledný počet význam
ných pohledů, jimiž nejbližší okolí jeho utkvívalo
na jeho domácnosti, a řekl si:
„Evžéne, uděláš tomu všemu konec. Kam
tohle vede. Konečně bys přece měl pomýšleti, aby
ses oženil.“
A to bylo to konečně. Ano. Do hospo
se nevrálí; měl jakous pověrečnou bázeň, aby
se nevrátil taky žaludeční katar. Namluvili mu
v bance, že podruhé je z toho žloutenka, pal
černá žloutenka, a to prý je konec.
„Ano,“ přisvědčoval si pan Evžén. „Jak
pak čekání? Nač? Na nějaké mladé třeštidlo?
(Pořád ještě myslil, že jenom na-něm záleží, aby
mladé takové třeštidlo k sobě připoutal.) Čert ví
s jakými požadavky? Zvykat něčemu novému?
Ne! — Markytkol
Z kuchyně přiběhla panna Markytka. Podíva
se na ni, jakoby ji do dna chtěl prohlédnout
Co na tom, že je jí nejmíň čtyřicet! Vlastn
je to tak přiměřené.
Pan sekretář vyhrkl náhle-
„Co pak, Markytko, nenapadlo vás nikdy
abyste se vdala?“
Panna Markytka se zapálila.
„Ježíš Marjá — milostpán — —
„Neříkejte mně milostpane, Markytko. A po
vězte upřímně: chtěla byste se vdát?
„Ježíš Marjá, milostpane, jak bych ne
chtěla? Co pak to s nima bude věčně trvat?“
Na čele páně Evžénově vyskočilo několi
vrásek; to je divný počátek. Ale zaplašil ne
příjemný dojem, srovnal myšlenky a řekl po pře
stávee:
„No tak. A co říkáte, vzala byste si mě?
Šalomoun
Markyta
Evžé
Evžén
Markytkol
Markýtka
Marjá
Evžénův
12
article
Panna Markytka divala se na milostpána na
nejvýš překvapena, polykala, polykala, a odpo
věděla konečně:
„Jo, tohle kdyby mně tak byl milostpán řek
před pěti, před čtyřma lety. Ale já už mám svého
— pořádný člověk, statný, milostpane, pilný, pra-
covitý, má pěknou dílnu — jen jsme tak čekali
až si ještě něco zahospodaříme — já to měla vy
počítáno ještě na tenhle rok, a pak bych byl
milostpána poprosila o knížku. Ať se milostpár
nehněvá, ale my dva — jako já a můj Franc —
hodíme se k sobě líp než já a milostpán. A tak
doufám, že milostpán uzná, že jsem věrně slou-
žila, a až dojde k oddavkám, že taky s něčím
přispěje do naší domácnosti — — —
Pan Evžén Šalomoun popelavěl za té řeči
sotva oddychoval, a když Markytka domluvila
řekl jednotvárně:
„Vidite, já vás jenom tak zkoušel. ..
„Vždyť jsem si hned myslila, že to milost-
pán ze mne chce jen vytáhnout,“ upejpala se
panna Markyta. „Někdo něco pověděl, je-li
pravda? No, ať se milostpán nehněvá — vždye
se zas najde hospodyně hodná, pořádná, poctivá.
A milostpána snad taky na věky neztratím —
můj pracuje dobře, hezky — on je s odpuštěním
švec, milostpane.“
Pan Evžén Šalomoun osaměl. A tak hrozn
mu hořklo v jíenu i v duši. Konečně se chtě
oženit, chtěl k sobě povznésti ženštinu, kter
se takového štěstí ani ve snu nenadála, a dosta
košemí
A to byl poslední koš páně Šalomounův
Neboť již nikdy potom Pánaboha nepokoušel.
Ypsilon.
Markýtka
Evžén
Šalomoun
Markyta
Šalomounův
13
article
Pan plukovník.
Pan plukovník.
E. Fourier
E Fourier
14
article
Přede dvěma roky připojil ke svému titulu
a charakteru záludná písmena „v. v.“ Při tom
však zůstal nadále mladým a nikdo ani ve snu
nebyl by uhodl cifru let, posypavších mu tmavé
jindy vlasy takovou spoustou bílých květů. Pan
plukovník byl svobodným. Zakoupil si nedalek
města malebnou villu ve venkovském zátiší, umí
stěnou ve středu rozkošné zahrady a zbudovanou
dle přesných požadavků moderní architektury.
Nudu služebního odpočinku krátil si pan
plukovník na venkově tím, co mu právě skýtala
boží přiroda: chytal ryby, střílel, nebo zahrad-
níčil. Odpoledne procházíval se vždy po říč
ním břehu, nebo chodil po lese.
Nedávno vrátil se posledním večerním vla-
kem z města, kamž jej opět po delším čase byla
zavedla touha po divadle. Unaven, chtěl se již
odebrati do ložnice a ulehnouti, když kdosi
prudce trhl zvonkem u zahradních vrátek.
Pan plukovník byl pozdní návštěvou pře-
kvapen i spěchal ven, otevřít.
Mladá, elegantní a krásná dáma stála na
silnici před vraty a chvěla se jako sýkorka.
„Promiňte, pane!“ jala se žebroniti te
noučkým hláskem, „promiňte mé smělosti ..
Jsem pronásledována neznámými muží . . .
bojím se již pokračovati na cestě k domovu ..
Ztrávila jsem dnešek u své matinky v sousední
obci a nyní vracím se do města ke svému
muži...
„Vstupte jen milostpaní,“ zval uctivě pan
plukovník a neprodleně otáčel klíčem v zámku
zahradních vrat. „Měla jste pravdu a správně
jste jednala, že jste se přišla dovolat mé ochrany
neboť spanilým damám chei býti rytířem do po
sledního dechu... Jest poněkud chladno, pro-
sím, vejděte dovnitř budovy!
„Jak jste laskav, šlechetný pane! Svědom
mé trápeno jest výčitkami, že nezměrnou dobro
tivost vaši vyčerpávám — — —
15
article
„Milostivá paní, nedotýkejte se takových
„Milostivá paní, nedotýkejte se takových
maličkostí!
„Nuže tedy, použiju vaší galantní na-
bídky.
Pan plukovník zavedl dámu do salonu.
„Ach, jak je zde všechno krásné,“ prohodile
sličná paní, když se byla rozhlédla po komnatě
Pan plukovník ji pobídl, aby se posadila de
měkkého křesla a učinila si pohodli.
Krásná paní děkujíe, tomu vyhověla.
Bylo to opravdu rozkošné ženské stvoření
měla tmavý vlas, velké, jiskrné oči štíhlý vzrůst
a bujné vnady — — —
„Nebudu vás, pane, dlouho rušiti,“ ozval
se po chvíli, „můj nebohý muž měl by o mne
starosti plnou hlavu. Sečkám zde jen tak dlouho
až zmizí moji pronásledovatelé.
„Prosím, milostivá paní, popřejte si jen
hojně času.
„Ach, dobrý pane, kdybyste byl jen za-
slechl ty hrozné řeči oněch lidí! Obeházela mn
hrůza a zděšení!“
„Ti lotři! Ale dovolte, mílostivá, nejednal
jste snad sama trochu ukvapeně, když jste se
v tak pozdní hodině vydala bez průvodce na
cestu do města?
„Dosud jsem toho nikdy neučinila. Jal
jsem už pravila, ztrávila jsem dnešní večer u své
matinky. Vyprávěly jsme si z počátku a potom
hrála jsem na kytaru, zpívajíc písně, jimž mne
matka učila v dětství. Čas nepozorovaně prchal
a o desáté hodině seznala jsem, že mi ujel po-
slední vlak, jímž mi bylo možne vrátiti se do
města k muži. A protože jsem mu slíbila, že ještě
dnes určitě přijdu, odhodlala jsem se na cestu
pěšky... Sousedka matčina nabídla se mi sice
že mne vyprovodí, ale já to zamítla; myslil
jsem si, že cesta není tak daleká a doufala jsem.
že se mi v blízkosti města nie zlého státi ne-
může... Nyní ovšem vidím, jak jsem se kla-
mala... Ale teď již, pane, musím jíti, čas valné
opět pokročil.
Jal
16
article
„Jak že, milostivá? Vy byste chtěla? — —
„Nemohu zde přece zůstati do bíléh
rána?
„Jsem dalek myšlénky, abych vám, milo
stivá paní, nabídli v tom směru uetivé po
hostinství.
„Ach, pane, nemohla bych ho ani přijati ..
Vždyť mne sem vůbec zahnala jenom bázeň před
těmi hroznými lidmi, kteří mne pronásledoval
jako můj vlastní stín... ach .. . snad jsou ji
pryč a mou stopu ztratili...“
Pan plukovník rozevřel dokořán okno sa-
lonu a rozhledl se pozorně na všechny strany.
Také milostivá paní naklonila se oknem do
zahrady.
„Pohleďte, pane, pohleďte!“ vzkřikla uta-
jeně, „tady jsou!...“ a při tom ukazovala na
dvě tajemné postavy mužů, plížících se k za-
hradní zídce na silnici.
„Darebové!“ odlehičil si pan plukovník.
„Co si jen počnu, co si nyní počnu!“ za-
čala naříkati krásná paní, jako smyslů zbavena
se vší rozhodností dodávala: „Nepůjdu více do
města a vrátím se raději nazpět k matince, můj
bože, jsem zoufalá . ..
„Nenaříkejte jen, milostivá paní,“ chlácholí
ji pan plukovník, „doprovodím vás noční (mou
a ručím vám, že se vám nic nestane.o
„Ach, drahý pane, nechtěla jsem niktorak
zneužiti vaší dobrotivosti... A považte jen.
že by i vám mohli ti zli lidé ubližiti“
„O milostivá,“ bránil se pan plukovník,
„bázně jsem dosud nepoznal. Vezmu s sebou
rovolver... a běda tomu, kdo by se odvážil jen
prstem dotknouti se někoho z nás . .
17
article
„Jsem věru jako šílená. . . Ach, drahý pane
jak jste šlechetný... Kterak vám jenom prokáž
svou vděčnost?...
„Chcete mne, milostivá, opravdu něčím od-
měnit?“ ptal se pan plukovník měkkým hlasem
a dvorně.
„Je-li to v mé moci, učiním tak s největš
radostí,“ zněla skromná odpověd.
„Našinec spokojí se, milostivá, úplně, do-
stane-li se mu odměnou to, co mu jest jiný dáti
nakloněn.
„Jste roztomilým i galantním, šlecheln
pane.
„Ale teď přinesu revolver!“
Pan plukovník vešel do vedlejšího pokoje
a vrátil se odtud za vteřinu času se zbraní v ruce
„Nuže, milostivá paní, jsem k vaším služ
„Překvapujete mne svou velkomyslností.
„Jenom že na slíbenou odměnu nesmíte za
pomenouti, milostivá,“ poznamenal opět pan
plukovník a chopiv se ručky paniččiny, chysta
se na ni vtisknouti polibek.
Mladá paní však ručku odtrhla.
„Teď ještě ne, pane!“ zašeptala.
„Máte pravdu, milostivá, dosud jsem si o
měny tě nezasloužil. Vyjděme tedy!
bám.
Opustili dům, vešli do zahrady a pak vstou
pili na silnici.
Neznámá mužská dvojice choulila se dosu
k zahradní zídce a stála nepohnutě na témž
místě.
Pan plukovník nabídl sličné paní své rámě
„Chvěju se dosud strachem a hrůzou,“ pra-
vila šeptem.
„I když jsem při vás?“ tázal se pan plu
kovník s jemnou výčitkou.
„Ne, ne,“ opravovala se mladá dáma, „,mát
pravdu ... teď se nebojím ...
„Nuže, milostivá,“ pokračoval za chvíl
pan plukovník a něžně přitiskl k sobě její rámě
„zachováte se ke mně i nadále tak přísně? . ..
Chvěja
18
article
„To rozhodne budoucnost,“ zadeklamovala
si poněkud koketně a usmívala se při tom.
Zastavili se. Pan plukovník rozhlédl se opě
na všechny strany — neznámí pronásledovatelé
zmizeli. Nebylo již po nich potuchy, patrně
vzdali se původních záměrů ..
Pan plukovník s mladou dámou došel a
ke hranicím nejbližší osady.
„Jsme u cíle,“ pravila paní.
„Až zase, milostivá, budete někdy potřebo
vati rylíře, prosím, nezapomeňte na mne,“ za
žertoval pan plukovník.
Neodpovidala a jen úsměv přeletěl její rty
„A poctěte mne někdy návštěvou v mé ville
milostivá paní. Přijďte se svým panem manželem
budete mi ze srdce vítáni! Mám v zahradě hojno
růžových keřů.“
„O, jak miluji růžel
„A záhony fial a karafiát l
„Horuji pro něl
„Pěstují květiny, neboť spatřuji v nich do
jisté míry pravou vděčnost: ničeho nepožadují
dostí skýtají.
„Nejsou jako jisté dámy,“ dodávala milostivá
paní s patrnou dávkou ironie. „Nečiní pražádnýeh
nároků . ..-
Zvonivý smích provázel její poznámku.
„Ach, jak krásně umíte se smáti,“ zalichoti
pan plukovník.
„Ovšem... nyní možno se smáti, když jes
všechno v nejlepším pořádku...“ dokládala.
„Jak to myslíte, milostivá?
„Inu, míním, že jsem již doma.
Při tom vymanila ručku z jeho rámě.
„Zde se rozloučíme, drahý pane.
„Což mi ani nedovolfte, abych vás vyprovodi
až k bytu paní matinky?
„Nežádejte toho, prosím. Znáte přece lidsk
„Máte pravdu. Chci se i v tom podrobiti va-
šemu přání . ..
19
article
„Děkuji vám ještě jednou z plného srdce.o
„Jenom nezapomeňte na cestu k mé villce.“
Úsmála se opět tajemně, stiskla pravici dů-
stojníkovu a mizela v noční tmě jako přelud.
„Čarovné stvoření!“ řekl si pan plukovník
když se za ní díval, „... jak je hezká . . . jak
hezká..
Pak vrátil se domů s rozbouřenými myšlén
kami v hlavě.
Ale ku podivu: co to? Zahradní dvířka, jež
přece za sebou kličem zamkl, byla dokořán ote
vřena!
Vkročil do pokoje. Lampa, kterou necha
hořeti, byla shasnuta ..
„Co se to stalo?“ podivil se pan plukovník
Pak sáhl po zápalkách ... a rozsvítil ..
Pane Bože!
V pokoji bylo vše přeházeno a zvráceno .
Obrazy se zdí zmizely, skříně byly vypáčeny
obsah jejich vybrakován ..
Pan plukovník díval se na to vše jako ve snu
Viděl, že byl okraden... že mu zloději vzali vše
co mělo nějakou cenu ... i peníze ze zásuvky
psacího stolu byly ty tam ...
Tu teprve se mu rozbřesklo ... Začal chá
pati význam večerní damské návštěvy, ale byl
již trochu pozdě... trochu příliš pozdě ..
Mimoděk utkvěl jeho zrak i na kousku pa
píru, popsaném tužkou a pohozeném na lenošce
Zdvihl ho a četl:
„... A ti „darebové“ z přítmí zahradn
zídky jsou splnomocněni vyřiditi vám srdečný po
zdrav od sličné, mladé paní, jíž jste se tak ry
tířsky ujal a jíž jste sedl na lep ...
A místo podpisu tři křížky.
Pan plukovník lupičské bandě nikdy nepřiše
na stopu, a také slíbené návštěvy milostivé pan
a jejiho chotě se nikdy nedočkal.
Ani on, ani jeho růže, fialky a karafiáty, p
něž tak horovalat
řečil
Bož
20
article
istorka z paluby.
Humoreska. Napsal Sipulu sz.
Minulý týden vstoupili jsme ve Rěce s ve-
selou společností na loď, abychom odpluli de
Lussin-Piecola. Chvíli shlíželi jsme se v hladkém
zreadle mořském, načež kdosi dal návrh, aby
chom hráli nějakou hru společenskou, a sice
takovou, aby každý vypravoval nějakou historku
a čí historka bude nejnudnější, ten aby plati
k obědu šampaňské.
Nejstarší člen společnosti, jakýsi kapitán ne
odpočinku, počal vypravovati nejdříve a to tentc
příběh
Jistý montecarlovský občan, který slouži
na francouzské lodi obchodní, vrátil se jednohc
dne neočekávaně do Monte Carla. Lodníci vět
šinou vracívají se domů neočekávaně, poněvadž
lodi, nemohouce předem stanoviti povětří, ne-
mohou pravidelně a přesně jezditi. Náš monte
carlovský občan, jakožto manžel navrátil se
domů neočekávaně, čehož následek byl, že
milovníka těžce zranil a nevěrnou manželk
zabil.
V zápěti činu přikvapivší četníci zatk
vraha a odvedli ho do svých kasáren.
V Monte Carlu něco podobného se nestává,
po dlouhou dobu nemluvilo se v parku, na t
rase a v kavárně o ničem jiném, ba případ tentc
zaujal na okamžik i pozornost prohrávajícíeh
hráčů.
Porota zasedla a bez milosrdenství odsou
dila vraha k smrti, když veřejný žalobce předem
byl slavně dokázal nevinnost manželčinu. Ve
řejný žalobce byl totiž svobodný muž a jak
takový vzal milovníka do ochrany.
Případ tento neméně zajímal i knížete sa
mého — totiž knižete monackého — neboť něe
severozápad
Lussin
Monte Carlo
21
article
takového se za jeho panování dosud nepřihodilo
a již po několika dnech — na své ranní vy-
cházce — tázal se předsedy soudu
„Kdy pak bude poprava?
Předseda se zarazil, chvíli mičel, konečně
pravil:
„Výsosti, na jednu věc jsme zapomněli.
„Nač pak?
„Ze v Monaku není systemisováno místo
kata. Organisace státní jest dokonalá, ale kat
v ní schází. Na toho nikdo nepomyslil.
„Chyba, chyba. Co pak budeme teď dělati?
„Měl bych skromný návrh.
„Nuže.
„Nechť zruší Vaše Výsost trest smrti.
„Milerád, ale až potom. Nejprvé musíme
toho člověka pověsiti, sie bychom se udélali
směšnými.“
„Musíme pověsiti, ale jak?“
Kníže se na chvíli zamyslil, načež pravil:
„Mám myšlénku. Jsme s Francií v dobrém
poměru, i vypůjčíme si tedy od ní pařížského
kata Deiblera.
Tato myšlénka se dvoru líbila. Myšlénka
knížecí vždycky se libi dvoru. Ale franeouzské
republice se nelíbila. Z Paříže odepsali, že pana
Deiblera poslati nemohou, poněvadž týž jest
katem pouze ve Francii, a kdyby jinde vykonal
popravu, že by byl zcela sprostým vrahem.
Kníže měl ještě jednu myšlénku. I ta se
dvoru líbila. Ihned psali do Paříže, aby pan
Deibler zůstal jen klidně v Paříži, že mu tam
toho vraha — pana Beaufronta — pošlou, aby
ho v Paříži popravil. Několik tisíc franků že ne-
budou na to litovati.
Úskočná republika ani to nepřijala. Od-
pověděla, že Deibler jen ty oprávněn jest po-
pravovati, kteří dle francouzských zákonů na
francouzském území odsouzeni byli.
Když tato odpověď došla, tu již knížeti na-
chtělo nic napadnouti. Ale vrchnímu štolbove
celá ta záležitost náramně vrtala mozkem a ko-
nečně vylezl z něho tento nápad:
Jeho Výsost, monacký kníže, má právo, udí-
leti milost. Nechť nyní užije Jeho Výsost tohoto
krásného práva svého a změní rozsudek smrti
cestou milosti v doživotní žalář.
Kníže
Deibler
Beaufront
Monako
Francie
Paříž
22
article
Kníže se toho chopil, a hned dal vyhotoviti
velikou pečetí opatřenou listinu, kteráž s pří-
slušnými slavnými ceremoniemi vrahovi byla
přečtena. Vrah byl velice dojat a se slzami
v očích pravil:
„Kde jest vězení, vzáční pánové? Odvedl
mne tam ihned.
Státní návladní se zarazil a řekli
„No, no, jenom ne tak rychle.
Načež nakloniv se k soudei, šeptal mu do
ucha-
„Kde pak jest vězení?
Soudce zase dále šeptal čefnickémui hejt-
manu:
„Prosím vás, kde pak je vězení?“
Hejíman se na něho podíval a pravil
„Hned se to dovím. Prosím, jen o male
ztrpení.
Na to rychle poslal v této záležitosti jed-
noho strážmistra k četnickému veliteli. Tento
utíkal ku předsedovi ministerstva, ten zase k hof-
mistrovi a konečně všichni dohromady ke kní-
žeti. Jakmile se k němu dostali, už byla odpověd
hotova:
„Výsosti, co máme dělati s vězněm? Ne-
máme vězení.
Kníže se zhrozil. Teď má doživotně od-
souzeného vraha a nemá pro něho vězení.
„Což pak nemáme pražádného žaláře?.
„Četnictvo má jakýsi sklep, kde jsou po-
hromadě kapsáři, opilci a pouliční výtržníci.
Mezi ně přece nemůžeme dáti doživotně odsou-
zeného vraha?“
Ovšem, pověstný hříšník, veliký lotr, s tím
se musí krásně zacházeti. Také kníže to uznal.
Najali tedy v Monte Carlu vhodný dům
s velikým dvorem, jenž obehnán byl vysokou
zdí. Napsali naň velikými písmenami „Vě-
zení“, a dopravili tam Beaufronta
Ustanovili k němu dva strážce, každý z nich
destal 300 franků ročního platu. Pro všechny
tři vařila jedna stará kuchařka.
Kníže
Monte Carlo
23
article
Nějakou chvíli šlo to ve vzorném pořádku:
dva strážcové hlídali, stará kuchařka vařila.
vězeň bydlil. Ale strážcové hrozně se nudili, až
konečně jeden z nich utekl na plachetní lodi n
Maltu jako námořník. Načež ten druhý ještě
více se nudil, a konečně došel si k řediteli věz-
nice (poněvadž bylo vězení, musil býti také usta-
noven ředitel) a vyjádřil se, že už nebude více
vraha hlídati.
A v Monte Carlu nenašel se ani jediný člo-
věk, který by hlídačství na se vzíti chtěl. Oby-
vatelé knižectví jsou zvyklí volnému námoř-
nictví a věčně polloukají se po Středozemním
moři.
Ředitel věznice honem spěchal k Beaufron-
tovi a vyžádal si od něho čestné slovo, že
neuprchne. Za odměnu mu dovolil, že smí od
rána do večera procházeti se po dvoře vězeň-
ském.
Malta
Monte Carlo
Ob
vědětnika
24
article
Beaufront s radosti návrh ten přijal, a v prv
ních dnech plnými plicemi vdychoval do sebe
teplý, čerstvý volný vzduch. Leč do dvora za-
znival veselý ruch monte carlovského života, libe
tóny kapely, na terase koncertující, pokřikování
ovocnářů, volání hochů, občerstvení roznášejí-
cích, a tu v Beaufrontovi vznikla touha po svo-
bodě.
I poslal svou starou kuchařku k řediteli vě-
zení se žádostí, aby ho zase zavřeli, neboť své
čestné slovo ve příčině útěku bere zpět. Ba pod-
nikne prý všecko, jen aby mohl uprchnouti, a
jako poctivý vězeň že už to předem oznamuje.
Ředitel věznice osobně odebral se k upřím-
nému vězni
„Miiý pane! Opatruj vás bůh, upusťte o
svého úmyslu. Nezneužívejte svého postavent.
Raději vám ještě přilepšíme. Víte, co? Dejte
mi své čestné slovo, že neuprehnete a já jménem
knížete vám dovolím, abyste po celém obvodu
monackém mohl svobodně choditi. Jen na stravu
a nocleh budete docházeti do vězení.
Beaufront chopil se rychle pravice ředitelovy
a smlouva byla uzavřena. Tak zachráněn byl
vězeň pro Monaco a úřad ředitele věznice nestal
se zbylečným.
Beaufront nějaký čas cítil se úplně šťast-
ným, avšak stará kuchařka počala se mu se svým
sicilským kuchačstvím protiviti. Jednoho dne
Beaufront
Monaco