18. dubna 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národnich Listů“ k č. 107.

Strana9.

Zapadlý.

Obrázek od Vltavy. Napsal *.. Bylo to na jaře v r. 1891 Tohoto roku dostavilo se jaro neobyčejna brzo. Již v první polovině bfezna byla Letenská stráň plna zeleně a slunéčko už teple hřálo. Zdálo se, že sluníčko si toho roku naschvá přispíšilo, ukliditi všechny spousty sněhu a ledu který se bnul již 14. února, aby všechny práce kterých bylo třeba do poloviny května provést na výstavišti v Král. Oboře, byly včasně hotovy a aby Jubilejní výstava mohla býti bez překážel zahá jena. Velkou starost té doby působila smutná sku- tečnost, že bývalý řetězový most císaře Fran- tiška Josefa nebude s to, všechny očekávané ná- vštěvníky výstavy bezpočně přenášeti — a proto se povolaní činitelové odhodlali ke stavbě výpo- mocného mostu na Františku. Dnes už mostu toho není. — Snad se ale mnohý čtenář nan ještě upamatuje, vždyť potom zůstal na místě až do roku 1899. Proto bylo roku vzpomenutélio na Vlfavě Celé spousty vorů ležely na řece, klidné byvše zakotvony u břehů — kdežto menší část. sestaveny byly uprostřed Vltavy, skytajíce to plovoucí lešení. A na takovýchto plovoucích trámích trčely do výše mohutné kostry, podobající se jehla nům, na nichž pohonem lidské síly vzhůrua dolů na provazových zavěsích kladkami u vrcho- lů jehlanů pohybovala se železná těžká kla- diva — beranidla, jimiž se zatloukaly dřevěné jehly do řečišté. Bylo to za slunného ranního jitra. Mlhavá pára zdvihala se v tlumech nad ve- dou a lině zdvihala se do výše. Na okolních příkrých letenských svazíel při řece, kde ještě nebylo po nynější silnici ani potuchy, pučely keře a v ovzduší si ptactvo ve- vesele prozpěvovalo svojí jarní hymnu, radujíe se z probuzené přírody, ze slunečního jasu nového života.

Kola blizkého mlýna stojnotvárně klapala přes jez valila se hlučně voda — avšak mladá chasa, zaměstnaná na vodě, hulákala tak a rány bucharů na piloty dopadaly s takovým rachotem že chvílemi přehlušily i to mlýnské klapání kol i to hučení vody pod jezem. Každý Pražák ví, co dovede dítě z Pod skalí. A takových chlapíků, pravých to dětí Vlta viných, mohutných postav, širokých plecí — oděných v pestré kazajky, široké spodky a vy soké boty — a placaté čepice — bylo tam na plovoucím lešení asi patnáct. Když nastala chvíle oddechu, smála se chasa — nevědouc snad sama čemu — a přihý. bala si hned po ránu z plného džbánku, který nesmí na místě chyběti. Znáte snad lenio typ obyvatelů Podskalí — který na prvý pohled vzbuzuje ve vás poci strachu — a kterého jste si, blíže ho poznavše. potom zamilovali pro jeho bodrou a upřímnou povahu. Na tento veselý rej pohlížel ze staroměst- ského břehu mladik así dvaceliletý, oděný v cha trné, plátěné, rozedrané šaty, z bot jeho vy- öuhovaly prsty a nad votchou touto obuví, n hoře rozchlíplou, jevila se u krátkých nohavic nahá lýtka, do červena zbarvená. Byly to stopy přestálé kruté zimy, proti ní nuzný oděv neposkytoval potřebné ochrany. Bledý obličej mladíkův nápadně se odráža od černých, hustých vlasů, které bujně unikaiy ze zajeti pod černým, obnošeným plstěným klo- boukem. Tvář jeho, na niž pučelo první chmýří, pro- zrazovala jakousi inteligenci — ačkoliv ceiý zevnějšek jeho jevil značnou zanedbanost.

Vidím ho dosud, jak maje ruce v kapsách spodků — napjntě pohlížel na vodu. Když z úřadní povinnosti vstupoval jsem s mistrem na loďku, abych přehlédl dílo a vydal další rozkazy — tu ještě před prvním odrazem vesla střelhbitě přiskočil k nám a pozdvihnuv klobouk, jadrným, zvučným hlasem zvolal: „Vašnosti, prosím vás, dejte mi práci!“ „Jdeš,“ osopil se zhurta mistr, „takovýeh by bylo — Hybajl“ Zůstal chvili zaražen, pak se odplížil na mi sto, kde dřive stál — a zaujal původní posici. Když jsme dostihli asi do poloviny řoky. pravím k mistrovi: „Neměl jste ho tak zhurta odbýt, zdá se že to nějaký nebožák. A nezdá se mi býti zdej- Nevím už, co mi na to mistr odvětil; — tolik však mohu pověděti, že když jsme se opět vrátili ke břehu, a když naň mistr Šule zabřmě „Tak co, máš pracovní knižku?“, že mu vy hrkly z očí slzy Brzy potom přívozník našeho junáka odvá- žel na lešení — a za chvili na to už si odbýval křest. 9) Prozatím jsem ho pustil z mysli. O poledni, když vystoupili partovníci na břeh, zaslechl jsem hovořit starého sekorníka k mladíku: „Vidíš, hochu,podle tvých ručiček soudi jsem, že jsi facír od brku — a že hned ulečeš. Ale líbiš se mi, jak náleží — držel jsi se dobře Však na sivo dát musíš — nic ti platno ne- bude. „Nemám peněz,“ zní ostýchavá odpověd „Ale synku, synku, sekerník na to opáčí. „pan Veselý počká, jen řekni, že v sobolu za- platíš —- Dal jsem si sekerníka zavolat — a po roz mluvě, jež nebyla příliš dlouhá, ale dosti sroz umitelná, mladíka už nikdo neobtěžoval.

živo. ším.“

Asi po osm dnech zaklepáno ostýchavě na dvéře kanceláře. Po obvyklém „vejděte“ objevil se n prahu dveří tentýž černovlasý mladík, který př- prvém objevení na břohu zaujal mojí pozornost Není třeba tajiti jeho jména a povím vám že to byl Joza Vrána — Je to sice jméno málo poetické — ale prardivé. Byl oblečen stejně jako prvého dne, tolik, *) Několik slabých ran provazci od beranidla Je to starý cecbovní zvyk, klerý někdy bývá nov přijstému dost nepříjemný. se lišil v tom, že měl tentokráte na krku čer- vený, nápadně uvázaný šátek. V pravé ruce držel smačkaný klobouk v levé třímal mokrý uzel, v němž se cosi zmi- „Co si, Vráno, přejete?“ táži se ho vlídně „I — prosím, Vašnosti,“ spustil dosti ne směle, „přišei jsem vám nabídnouti pěkné úhoře Nachytal jsem je minulé noci pod Letnou. Dán je lacino. Račte je koupit, Vašnosti.“ „Vy jste pěkný ferina,“ opáčím na jeho řeč, „novíte snad, že to není dovoleno? Že py- tlačení a krádež je jedno a totéž? Kdo vám dal k tomu povolení? A vůbec, milý Vráno, buďte tak laskav, vezměte si svoje ryby a opusťte tuto kancelář, neboť nechci míti k vůli vám žádných opletání. — Ještě dnes požádám mistra, by ryby dodány byly klubu a vy si jednou pro vždy pa- matujte, že budete ihned propuštěn z práce. kterou jste sotva dostal — jakmile se ještě jed- nou podobného skutku dopustíte. Vyvalil na mne černé oči jako dva uhlíky. jeho rty počaly sebou nervosně škubati a celá tvář se nějak znetvořila, přijavši výrazu při- hlouplého. A po chvíli stěží vykoktal „Nevěděl jsem, že to zapovězeno — mimo to jsem měl jen dobrý ůmysl.“ „Poslyšte, Vráno,“ osopím se naň dosti zhurta, „buďto jste v skutku tak hloupý, že ne- chápete, co tropite — anebo jste tuze pro- hnaný.

Dal se do pláče, takže se mi ho posléz zželelo. „Opravdu jsem nevěděl, že to nesmí bt vždyť u nás doma jsem mohl chytat ryby dle li- bosti — a někdy jsem líčil oka i na zvěř.“ Po dalších otázkách, a odpovědích jsem se dověděl, že chlapík je bez příbuzných a zcela osiřelý, že otec jeho byl kdesi v Šumavě hajným, že odbyl 6 gymnasiálních tříd, že v 5tém roku studií mu matka zemřela, že se otec znovu ože- nil a že na sklonku šestého roku studijního ztratil i ctce, na kterého při kácení padl strom. Macecha, obdrževši nepatrně odbytné, o něj pe- čovati nemohla a také nechtěla. A proto musil všeho nechat, rozloučiti se s ústavem, kde ostatně mezi vynikající žáky nenáležel — chtěl se dát na vojnu. — Když ho pro tělesnou nevyspělost neodvedli, vydal se do Prahy v pev- ném přesvédčení, že se zde uchytí, neboť od jakživa slýchával, že v Praze je blaze. — A zde je nyní takový, jakým jest a že za poměry, do nichž se bez vlastní viny dostal, nemůže. Potom vypukl v usedavý, křečovitý pláč. Bylo mi hocha toho opravdu líto — ale eo činit? Na pokračování ve sludiích pomýšleti ne bylo možno, neboť jsem potřebnými prostředky nevládl, abych mu pomohl; mimo to sám neměl jak to doznal, dostatečných vloh — a v těžko práci se ubije. — Co jen činit? Po krátké chvíli dal jsem zavolati mistra sdělil s ním celou záložitost — a když byly ryby odeslány, pověřen by! Vrána obstaráváním obsluhy v kanceláři. Byla to ovšem jenom první pomoc na dob přechodnou, na stavební kampaň; ale zname nalo to přece malý obrat k lepšímu v životě Vrá- nově.

Práce byla dokonána; Vrána byl dobře oša- cen a měl i něco peněz. Vedle toho se mu dostalo na základě vzor ného chování dobrého vysvědčení i doporučení Nerad hoch ten odcházel, ale nebylo jinak možno. Později jsem doslechl, že byl v jednom zdojším závodě přijat, obdržev místo kancelář ského sluhy, čehož jsem mu z plna srdce přál Po nějakém čase potkal jsem Vránu ná hodou. Byl ve volmi dobrém rozmaru a vítěxo slavně mi oznamoval, že se bude ženit. Byl jsem velmi překvapen. „Stafra, Vráno,“ povidám, „vy to ženel parou. Jestli pak jsle si to dobře rozmyslil?“ „Jaké pak rozmyšlení,“ povidá Vrána „tuhle mi to příšlo samo sebou. Náhodou jsem se sešel s Aničkou N., která v Praze mešká s bývalým panstvem nebožtíka měho otce. Zná- me se od malička; a už tehdy jsme se myl rádi. A když jsme se sešli po prvé jen náhodeu, stalo se to po druhé dle úmluvy — a potom to šlo rychle. Slovo dalo slovo — a k čemu dloubé „čekání? „Tak vám, Vráno, přeji mnoho štěsti, pravím mu na odchodu. „Jen aby jste nelitoval. „Už jsem se rozhodl,“ bylo jeho odpověd a potom uháněl za svým posláním.

Asi za půl roku po této episodce obdrže jsem v kanceláři zase návštěvu. Byl to opět pro žluklý Vrána. Jakkoliv jsem byl na návštěvu tu předen připraven prosebným jeho listem, v němž mne žádal o doporučení pro nějaké zaměstnání ná- sledkem úpadku firmy, u níž byl ve službách nebyla mne návštéva ta nikterak přijemnou. „Co hodláte nyní počiti?“ táži se ho. „Ne- měi jste sám dost starostí — proto jste uvázal k sobě ještě život druhé osoby? Tentokráte neodpovídal; stál s očima k ze- mi sklopenýma, přemísťoval klobouk z jedné ruky do druhé a těžce vzdychal. Nemoha se hio zbaviti, napsal jsem mu doporučujíci list, adre- sovaný firmě, která tehdy stavěla sesutou část mostu Karlova. Domníval jsem se pevně, že chudasa umistí kdesi ve skladištích nebo v kan celáři. Leč jak pochodil, seznati lze z rozmluvy která se po návratu jeho do úřadu rozpředla „Nu tak, Vráno,“ oslovil jsem příchozího „pochodil jste nebo nepochodil? „Pochodil i nepochodil, vážený pane, zněla odpověd. „Jak mám tomu rozumět?“ tážu se h na to. „Pro kuncelář i skladiště prý už podnikate síly najal. Ostatně dle zkoušky s mým pismem, která se mnou byla předsevzala, nemám prý vy- hlídky na zaměstnání toho drubu. To uznávám sám, jelikož jsem nikdy úhledně psáti se nena

učil. A po letech i ruka tomu, co jsem uměl, od vykla. Tedy myslím, že se mi křivda nestala. „Nu a dále?“ — táži se já. „Co dále? že prý na základě dobrého do poručení přijal by mne podnikatel mezi dělni- ctvo, určené pro práci v caissonech, kde prí mohu slušnou částku peněz vydělati. Proto jsem se rozhodl a dal se mezi tuto třídu pracovníků zařadit. Je tedy zcela oprávněné, co jsem hnel na počátku řeči uvedl, že jsem pochodil i nepo- chodil.“ „Vite-li pak, Vráno,“ opáčím na to, „jak zaměstnání vás očekává? „Nevím. „Tedy se vás předem tážu, jste-li úplně — ale úplně zdráv? „Jsem. „Byl jste lékařsky prohlédnut? „Byl.

„A lékař vás shledal za schopna k této práci? „Tak jest. „Vráno,“ povídám mu podrážděně,“ vy ne vile, co děláte, jaká tělesná námahu vás oče kává. Kdyby se vám něco přihodilo, nechci miti život váš na svědomí. Proto vás varuji, doku je čas a radím vám, abyste vše předem řádně uvážil. Vaše tělesné ústrojí není po měm soude toho druhu, jako u oněch lidí, kteří od maličk těžkou a hruhou práci konají. — Prostory cais- sonů, toť živý hrob. Vstoupiti do vnitř na dobu dlouhých šest bodin — a to se opakuje denně dvakráte. Pravda, že plat je sice větší, než za práci na volném vzduchu. Však za to vysazen jste tlaku vzduclmu, abnormálně zhuštěného. A to mívá u některých lidí v zápětí krvácení z úst a nosu, protržení ušních bubínků a ohluch- nutí. Stlačený vzduch způsobuje rychlý oběh krve a tudíž i mimařádné horko, což mívá za následek i hustě se opakující ranění mrtvicí. — Zkrátka, Vráno, vy tam nechoďte, vy k tomu nejste. Nechci, aby jste na mne nařikal“ — „Už jsem,“ odpovídá Vrána jako zarytý. „zapsán. Zejtra nastoupím. Budu pracovat ovšem v směnách šestihodinových, avšak vydělám z každou hodinu 20 krejcarů. Vždyť tak při dvou dennich směnách vydělám skoro půl třetího zla- tého denně. A, prnečku, to už budeme z Aničkou dobře živi.

Asi po čtyřech měsících od vypravované scčny zavzněl na staveništi poplašný signál. Po chvilce na to vynášeli Józu z caissonu. Nacházel se v mdlobách a z obou uší silně krvácel. Přivolaný lékaf nařídil nejnulnější opa- tření, aby ubožák byl k živolu znova přiveden Později — nelrvalo to ovšem dlouho — Józa skutečně k sobě přišel, avšak, jak léka oznamoval, oba ušní bubinky jeho byly pro- trženy. Rozumí se samo sebou, že byl Józa potom úplně bluchým. A tato událost měla na další osudy Józovy hrozné následky. Ohluchnuv, ne mohl pávodně mu přikázanou práci zastávati Dána mu tedy práce jiná, méně výnosná. Na Rejdišti mezi umělecko-průmyslov u školou a Rudolfinem nalézalo se tehdy skladišti kvádrů pro přestavbu mostu, zde byly i tyto kvádry obráběny. Odtud ku pobřežní zdi položena byla De- eauviile-ova polní dráha a při samém nábřeží zřízeno bylo na řece spoušťadlo, kde kvádry byvše sem z Rejdiště dopravovány — spouštěny byly pomocí rumpálu do lodí a odtud dopravo vány po vodě na staveniště. A u tohoto rumpálu konal nyní Józa službu nikoho si nevšímaje — jako pouhý stroj. Konal tu ržci po několika měsíců bezvad ně, přicházel v čas do práce, v pravidelný čas odcházel — ale vypadal jako blbeček.

Dostavil se měsíc máj. Nastala roční doba kterou nesmrtelný Mácha tak sladkými verši opěval — doba, kdy člověk i vůkolní tvorstvo slavi svoje obrození. A v této době, kdy vše se vůkol raduje z teplého slunka svitu, z modravého nebe, z kve- toucích stromů i z hlaholů ptactva, nalezl jsem, přijda v obvyklou hodinu do kanceláře, na svém psacím stolku dopis nevkusného zevnějšku — ale čitelným písmem psaný Dovoluji si laskavým čtenářům dopis tent v plném znění sděliti: „Ctěný panel Vim, že jste to se mnou dobře myslil avšak jednal jsem proti Vaší radě a na vlastní vrub. Za to mne slihl trest. K jaké nehodě jsem na stavbě došel, oude Vám nepochybně známo. Ale následky nehody té Vám jistě nejsou povědomy. Po neštěstí, jež mne postihlo, byla n.i vyplácena jenom zeela nepatrná mzda. Moje žena, která dle mých dří- vějších výdělků uvykla lepšímu životu, nežli mohl jsem ze své nepatrné mzdy uhražovati, ra- dila mi, abychom přijali do bytu noclehníka mého kamaráda ze stavby, který před mým ne- štěstím býval někdy naším hostem.

Byl to mladík na pohled nevinný, dobrý ale on to byl, který moji domácnost úplně zničil. Nebudu vás dopisem svým unavovati a sdě- luji s vámi, že moje milovaná, něžná žena stala se mi nevěrnou — a že bude za krátko matko děcka onoho člověka. Nechci se dalších následků dožiti a dnes ráno o 9. hodině, kdy už tyto řádky čísti bu- dete, nebudu již mezi živými. Děkuji Vám za vše a prosím, aby jste mne ničím zlým nevzpomínal. Usmrtím se klikou rumpálu, spadnu na kvákry v lodi uložené bude se myslit, že jsem přišel náhodou k úrazu. Zbloudilá moje žena bude míti nároky, aby ji úrazovna poskytla podpory, které ji bude v této chvili nejvyšší mérou třeba. Nechciji o tuto podporu připraviti a zůstávám Vám zcela oddaný J. Vrána.“ „Vždyť jsem si to myslil,“ pravil jsem, pře- čta dopis a spěchal na staveniště, bych zbloudi- lého člověka, budeli to ještě možné, od úmyslu jeho odvrátil. Avšak zde mi chladně sděleno bylo v den ním raportu: „Dělník Josef Vrána spadl s lešení a rozb si o kvádry v lodi lebku. Ani prý sebou nehnul a smrt měl lehkou

Výplata. Momertka. Napsala J6za Kratochvílová. Dnes je v kantýně živo. Spousta lidí mačká se v té malé začouzené místností a jich tlumený hovor podobá se bzu kotu velkého roje včel. Jsou to uhlíři z topírny kteří mají míti nyní výplatu. Většina tlačí se ko- lem podlouhlého stolu; jen málo je těch, kte? sedí u menších stolků v místnosti rozestavenýci a mají před sebou sklenice piva. Každou chvíl zahledí se z davu někdo nedočkavě ke dveřím „Je to doba, než přijdou!“ odlehčuje velký hranáč, stojící v popředí, s upracovaný ma rukama, jemuž ze zaprášeného obličeje vyhli žejí jen dva jiskrné hody. „Aby se člověk zrovna prosil o těch pár mizerných krejearů, které si musí krvavě vydělat? „Ba že!“ dosvědčuje mu vedle stojíc menší, zavalitý druh; „co se musíme nadřit u ještě s penězi dělají nám takové drahoty! „Pssst... pssst... již jdou!“, okřikuje je několik hlasů. Skutečně dovnitř vstupuje již starší pán, pichlavých očí a za ním druhý, vytáhlý, o hodně mladší. „Pusťte mne přece!“ nakazuje ihned veli telsky; „takhle se tam ani nedostaneme! Zástup pozvolna se rozestupuje a těsnou uličkou prodírá se pokladník s úřadníkem. Když se konečně dostali až ke stolu, od kládá pokladník pomalu, s vážnou odměřenosti plechovou krabici, již držel v ruce. A druhý klade tam zase výplatní listiny. „Je to tady zápach... k nevydržení!“, na- klání se ke svému kolegovi pokladnik, který se byl již usadil na hrubou židlí... „Otevřte tam okno!“ nakazuje do zadu místnosti, „to bychom se tady zalkli v té nezdravotě!“ Usedá teprve, když rozkaz jeho je vykonán Pak pomalu klíčem, klerý mezitím z kapsy vy táhl, otevírá příruční pokladnu.

„Můžeme začít!“ připomíná svému dru hovi, když ji konečně otevřel. Hned na to se začíná vybídnutý úřadník probírati výplatními archy a zvučným hlasen volá: „Komárek... pětatřicet korun.., dvace haléřů!“ Předstupuje vyvolaný uhlíř a čeká, až pře ním pokladník peníze vysází. „To se nedovedete ozvati?“ durdí se tent a hrábnuv masitou rukou do příhrádky, počítá „Deset... dvacet... třicet pět a dvace balérů!“ „Dobře!“ odpovídá mu účetní a zárovei modrou tužkou zaškrtává v listině zmíněný obnos. „Co ještě stojíte? — To nebudeme anid rána hotovi!“, zlobí se pokladník, vída, že děl ník pomalu shrabuje peníze a jaksi váhá. „Prosím... mně to nesouhlasí!“ nesměle odpovídá tázaný. „Nebyl jsem přece ani den nemocen... měl jsem plno „osmiček“ a tak málo berul „Vic vám nemohu přidat, než co je tady na psáno!“ odbývá jej resolutně pokladník. „Jděte do kanceláře se na to zeplat!... Tak dále!“ vybízí hned již kolegu. „Lelek... šestapadesát korun rovnýchl S veselou tváři předslupuje vyvolaný shrabuje rychle peníze, aniž je počítá. Sotva že však odešel od stolu, mžikem se již zase vraeí „Já dostal o pět korun míň!“ oznamuje stísněně, a z umazané dlaně vypočilává peníze na stůl před úřadníka. „„Tohle je mi čistý pořádek!“ hubuje poklad ník; „přece víte, jaké je nařízení, že každý, než odtud odejde, má si poníze přepočílat!. .. No já vám dám tu pělikorunu,“ mluví dále, kdri zběžně přepočell před ním rozložený obnos „ale bude-li mi pak scházet, až kasu zkontr luju, musíte mi ji vrátit... to by mohl kažný „Brousek... devět a čtyřicet korun .. osm baléřů!“ vyvolává již zase úřadník.

Předstupuje vytáhlý muž, s kostmi v obli čeji vysedlými a z oka vyzírá mu sesmutnělí výraz. Shrábnuv peníze, odehází s povzdechem „Kam mám těch pár krejcarů dřiv dát? — U kupce jsme dlužni... mlíkařee... a dom kromě ženy pět krků už čeká, že jim hodně po něz dnes přinesu! — Je to kříž! Se stolu zatim sbírá již peníze jiný hraná a pak prodírá se záslupem. „Půjdeš dnes do hospody?“ ptá se ho při tlumeně jeden z příjomných; „hodíme si. „Te víš; peněz, jako želez!“ s jiskrným zra kem ujišťuje tento. „Jen jestli ho žena pusti!“ přerušuje je jiný; „ěcká beztobo už venku... jdi tam!“ Hranáč s velkou nechutí ubírá se ven. „Co tady čekáš?“ osopuje se na ženu, jež je ubledlá a z očí jí kouká churavosl. „Nemůžei zůstat doma ... však už bych ti peníze přinesl! „To bych zase krejearu neviděla, jako po sledně,“ vzdychá žena ulekaně. „Že nemáš kus- citu nade mnou a nad těmi dětmi!“ „S takovým kázáním mi sem nemusíš cho dit!“ osopuje se hrubě muž. A podávaje jí ně jaký obnos, dodává: „Víc ti dát nemohu ... jsem něco dlužen v kantýně a taky pro sebe si musím něco ne- chat, abych při té rasovině necheíp““ „S timhle mám vydržet na čtrnáct dní? profestuje bezmocně žena a oči jí vlhnou. „Což když si nic nevydělám... jak to potom bude? — Aspoň ještě něco bys mohl přidat!“ „To bys takhle chtěla všechno člověk vyškrábat!“ durdí se muž a hází jí ještě je- den stříbrňák, který jí vypadne z chvějícís ruky a se zvonivým zvukem se kutálí po ka- menných schodech. A muž se zamračeným obličejem o chází, zatím co žena hbitě a lačně shýbá sepe upadlém penizi. Mezitim uvnitř ozývá se dále jednotvárn vyvolávání jmen, šum a cinkot peněz. Zástup pomalu řidne. řícil“

Najednou přistupuje ke stolu ustaraná star ší žena, v chatrných kartonových šatech. „Prosím, byl už Raban člen?“ ptá se sotva slyšitelně. „Raban? — Byl a také se nehlásil!“ sdě- luje ji úřadník, když byl zběžně nahlédl do vý- platní listiny. „Prosím... on je nemocen!“ oznamuje žena; „proto já sama přicházím pro peníze.“ „Holečku, to nejde!“ vysvětluje jí poklad- ník; „přece snad váš muž ví, jak je to u dráhy zavedeno, že každý, kdo sám přijít nemůže a posílá si jinou osobu k výplatě, musí jí dát plnou moc! — Já vám věřím, že jste jeho manželka, ale pomoci si nemobu.... nařízení musíme za- chovávat!... Přijďte si zejtra ke kase se splno mocněním a já vám je hned vydám.. . dnes již to nebude! „Ale když my tolik potřebujeme!“ s těžkým povzdechem přiznává se žena. Vidouc však nový záporný posuněk úřadní- kův, odehází se sesmutnělým obličejem Iined na to zaznívá zas další vyvolávánía zvonivý zvuk peněz . .. Konečně jsou se vším hotovi. Zakouřená místnost se téměř vyprázdnila. Několik opozdileů chvatně dopijí svoje pivo a odchází „Zaplať bůh, že je po všem!“ odlehčuje si pokladník, při čemž si s obličeje stírá šátkem velké krůpěje potu. „To aby si vždycky člověk plíce vymluvil a v tom dusnu přišel o zdraví!.. „Tak půjdeme!“ vyblzí druhého, když byl plechovou krabici pečlivě uzavřel, a ubírá se již k východu. „Aspoň venku trochu pookřeje- me . . . se osvěžíme. Jeho kologa rychle sebrav listiny se stolu, spěchá za nim. A v ústrety valí se jim hustý čpavý kout z lokomotiv, které tu opodál na blyštících kole- jích jsou k odjezdu připraveny. —

Husaři. Obrázek z Hané od Lad. Homolo vi če. Na návsí to zaječelo skřipavě a pronikavě. Celé stádo husí štěbetalo ve vysokých, nesnesi- telných toninách a natahovalo své dlouhé, bllé krky. To Francek Hlačiků hnal domů. Bylo již po klekání a začínalo se pozvolna stmívat. Za boží mukou již se docela černalo. Husy s dškantovým vykotem a štěbotem se rozeházely po stateích svých hospodářů, vedeny byvše statnými, zlobivě nasyčenými housery popoháněny Franekovým prutem a hlasitým volá- ním: hájdom, hánjl Francek na konci dědiny u posledního statku ohání se dlouhým vrbovým prutem na bílo oloupaným, nahoře s úzkou korunkou, melličkou, odznakem to jeho úřadu a vhání zbylé stádo hus do mlýnského statku otevřenými dokořán vraly. Telka Kroutilka nesly na zádech v travnici loupaní. Přecházely právě lávku přes potoku mlýna, když Francek odhodil prut a jakoby s ním odhodil nesnesitelný úřad, sebevědoměs rozhlížeje, vešel na náves. »Dobré večir!« pozdravil Francek tetku »Děžlo Pámbu,« zavzdechly tetka v odpověd. »To ste bele na Blatech?« začal řeč Fran- cek a připojil se ke Kroutilce. Měli spolu kou- sek cesty společné. Tetka do domkářské čtvrti a Francek do pastoušky.

»Bať sem bela,« posteskly si tetka, »šak viš jaky to je, dež sama mosim všecko popra- vovat. Staré jož zasi štvrté deň píje a na nie nedohlidne. Je to a ňém holt zly, senko !« telka téžce si oddechly a prohly se ještě více pod tíží čerstvého lupení. Francek tiše přitskal. Viděl před sebou Kroufilčina muže; sloužili spolu u husarů. Jak brdě vypjal vždy prsa při té vzpomincel Došli právě ke Kroutilovu domku a roz- cházeli se. »Dobró noc Francko« a »Dobró noe letko« — bylo celým pozdravem a Francek loudal se sám po zaprášené cestě ku pastoušce. Zamyslil se podivně a všecko hnalo se mu hlarou. Dezstarostně mládí, veselé vojákování a návrat do rodné vsi, kde upadal a chátral, až konečně slal se pasákem hus. Jstě ironie osudu... Ale dnes již ne- vzpomíná tak nadšeně těch hrdých a pyšných chvil, kdy vrátl se s Jankem Kroutilem od hu- sarů domů. Vzájemné přátelství je spojilo, hrdost a sebevědomost je nutila se podporovati a k tomu bylo zapolřebí nerozdilnosti obou ka- marádů. A tak stali se věrnými a nerozlučnými soudruhy a přáteli. Kroutil později se příženil na domek s několika měřicemi poli, kde dosud hospodaři. A tak kousek pole vždycky něco vyneslo — a Kroutil se v zápětí staral, aby výtěžek brzb propil. K dlouhým pitkám v obecní hospodě po každé zvával svého nejmilejšího kamaráda — nyní pasáka hus Franeka Hlačikovyho.

Francek o tom všem přemýšlel. Ale dnes jaksi po rozmluvě s tetkou se v duši poprve zastyděl. Měl v té chvíli před očima Kroutilovu ženu udřenou a sestárlou — a pojala jej po- jednou podivná litost. Přirovnal v tom k její seschlé postavičce hranatého Kroutila, člověka zdravého a silného, jenž opět dneska v hospodě utrácel poslední krejear. Viděl poprve zřejmě ten hrozný nepoměr. O Kroutilovi v dědině říkávali, když pusti se do pití, že jej to zase »chytlo«. Jindy Fran- cek zaslcehnuv, že Kroutila už zase drží ta po- věstná »husařina«, vytratil se co nejrychleji z pastoušky a jakoby náhodou rovnou do hospody za kamarádem. Tam pomáhal mu statečně roz- hlašovati husarskou slávu a k tomu notně po- pijeti z cimentu. Tehdy napil se oblibeného ná- poje »do boha«, jak sám říkával. Dnes pojal jej přímo u srdce podivně st- sněný pocit ošklivostí, lítosti a stesku. »Né, dnes nepude pit s Jankem, dnes ne- bode s ňěm otrácet, dež ta tetka só tak osta- raná. Ne, nepude ...« nabádalo jej probuzené svědomí. Došel k pastoušce a zavřel se do své ko- můrky. Bylo již tma, ale on nikdy nesvitil. Usedl k oknu na lavici a uvažoval, zíraje do tiché noci. To se v něm počalo svědomí hýbat. Povstal najednou z lavice, v očích mu zaji- skřilo vnitřním uspokojením, jakoby byl vykonal nebo si předsevzal nějaký dobrý skrutekk —