1
masthead
1. červ na 1913.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů k č. 140.
4
masthead
Patisk vyhrazen
6
article
OBSAH
Ypsilon: . . . . . . . Nevděčník.
Gyp: . . . . . . . . . Bez dlouhých řečí.
Engelstoft Ch.: . . . . Stvoření ženy.
7
article
Nevděčník.
Nevděčník.
Na milého mého přítele Špačka se ne-
pamatujete? Arci, je tomu již hodně dávno
co jsem vám o něm vyprávěl, a potom jsem
vám vyprávěl o mnoha přátelích jiných
Snadno se zapomene na jednoho z nich.
Nic nevadí. Špaček byl kdysi mým pří-
telem, a soudil jsem, že dobrým přítelem, a
mi nikdy nic dobrého neprokázal. Naopak
Vzpomínám-li správně, zdá se mi, že přá-
telství Špačkovo vynášelo mně jen samé
mrzutosti. Jednou v noci dokonce by mne
pro jeho povykování i s ním byli zavřeli
Aspoň čás už „sbíraži“. A že docela nese-
brali a že jsem nebyl nucen přespati v sepa-
raci kteréhosi pražského policejního komisař-
ství, měl jsem děkovati jen tomu, že policejn
hlídka nepronesla tehdáž obvyklou formul
„ve jménu zákona“, nýbrž řekla toliko: Tak
tedy páni půjdou s námi. Neboť řekne-li: Ve
jménu zákona! — je vše ztraceno. Ale
řekne-li: Páni půjdou s námi, může to zna-
menati dvojí: buďto my půjdeme s hlíd-
kou na komisařství, kde nás uloží do rána
za katr, anebo půjde hlídka s námi, aby se
přesvědčila, kde bydlíme, a odevzdala nás
domovníkovi, jemuž přísně přikáže, aby nás
vpustil sice do domu, ale za žádných okol-
ností aby nás té noci již nepouštěl z domu.
Abychom totiž netropili další povyk.
špačkův
Páňa
8
article
Jáť arci nikdy netropil povyk, když jsem
se vracíval z nějaké pitky, nýbrž jsem šel
vždy domů skoro šeptem. A nepokládámsi
to ani za žádnou zásluhu. Vždycky by celý
svět byl řekl, že jsem byl nepříčetný. Nebyl
bych snesl takové domněnky. Ale dokazujte
opak! Nikdo vám neuvěří. Uvedu vám pří-
klad.
Měli jsme přítele, jmenoval se Lejsek
Byl to tedy docela jiný pták nežli špaček
Dobrý, tichý člověk, kuřeti neublížil. Do ho-
spod chodíval s námi jen proto, že miloval
naši společnost. Pijákem nebyl. Tehda, před
třiceti a několika lety, nepodrýval ještě ab-
stinentismus rozkvět průmyslu pivovarského
a Lejsek neměl ani potuchy o nějaké zásadné
zdrželivosti, o antialkoholismu úmyslném
ještě nikdo nevyráběl živu, hesperol, calabrii.
studený antipuně a jiné moky podobné. Je
sodovka byla a mimo ni citronka a malinovka.
Milý Lejsek jen proto nebyl pijákem piva.
že mu prostě nechutnalo. Ne z úmyslnosti
Docela jen tak „pro ostudu“ — jak sám říká-
val — pil od osmi do desíti jediný půllitr
piva, a šklebil se při tom k politování, a když
po dvou hodinách do sebe vléval teplý zby-
tek na dně, všem nám ostatním kormoutil
se srdce při pouhém podívání. Byl to zbytek
hustý a teplý, že z něho mohl foukati bu-
blinky jak z mydlinek. Vždy byl někdo z nás
připraven, aby doběhl do blízké záchranné
stanice, neboť jsme se domnívali, že to s Lej-
skem po posledním tom doušku nemůže dobře
dopadnouti.
Lejsek
9
article
Čert ví, níc se mu nestalo. Co by každý
piják z povolání a ze zásady byl odstonal
prudkou kolikou, Lejsek nepiják snesl jako
bonbon. Jen se tak otřásl — a my byli pře-
svědčeni, že se mu třese kůže po celém těle,
jako vídáme u koní — a pak si dal sodovku.
Do dvanácti, do hodiny s půlnoci, někdy do
dvou lil do sebe sodovku, láhev za lahví. Vši-
chni se dívali, brzy-li mu někde vyrazí rybi
šupíny nebo nerostou-li mu již mezi prsty
plovací blány jak hastrmanu — ale nezpozo-
rovali jsme na něm změny žádné a milý Lej-
sek byl při tom zdráv a čilý jako rtut.
A tu jednou, zas po takovém vodnatém
hýření, vycházeje s námi dávno po půl noci
od Donáta, šlápl nešťastnou náhodou na po-
hozenou třešni, sklouzl, padl — a zlomi
nohu. Teprv teď bylo třeba přivolati zá-
chrannou stanici, Lejska dovezli do nemoc-
nice, nohu srovnali, zalili sádrou, tři neděle
si tam poležel. Ale již druhý den ráno byla
Praha plna toho, že byl ubohý Lejsek zpit
pod obraz boží, že sebou několikrát švihl.
až konečně nohy polámal — a že nic dobrého
nepochází z toho proklatého chlastu: račte
prominouti, ale opakuji jen, co říkali jiní.
Stalo však se asi za měsíc potom, že jiný
náš přítel, Onufrius Kavka, tedy již třeti
pták z naší společnosti, na oslavu svých tři-
cátých narozenin popíjel u Doušů od deváté
ranní až přes poledne, načež si vzpo-
mněl, že ho doma čekají k obědu. Dokud se-
děl a pil, nic mu nebylo. Ale když se vyko-
líbal na Václavské náměstí, klopýtl, sotva
oň čerstvý vzduch zavadil, a taky zlomil
nohu.
Lejsek
Donát
Kavka
Douša
Praha
Václavský náměstí
10
article
„Jsou to nešťastné náhody,“ říkala pal
zas celá Praha. „Jde chuďas k obědu, nic
netuší, padne — a zlomí nohu! Jak jen k to-
mu člověk přijdel
Kavka arci věděl, jak že k tomu přišel
ale nechlubil se tím
A po celý další život byl Kavka poklá
dán za oběl nešťastné náhody, za nevinného
trpitele, kdežto Lejsek byl uváděn za vý-
stražný, varovný příklad nezřízeného pijáctv
a prostopášnictví vůbec, a skoro ho nikdo
ani nelitoval.
Doufám, že z těchio dvou případů plyne
morálka nad slunce jasnější. Kdo již musí zlo-
miti nohu, račiž si to zaříditi na hodiny denní.
pokud možno na poledne. Noční ouraz je vždy
odsouzení hodný, aspoň podezřelý, a může
vésti ke koncům žalostným. Neboť tu musím
dodati, že ubohý Lejsek, když mu nikdo ne-
chtěl uvěřiti, že byl tehda střízliv jako panna.
a když ani svědectví nás ostatních nebylo
dáno víry (ježto jsme byli podezřelí ze
„spoluviny“) — že tento ubohý Lejsek z ura-
žené hrdosti, otrávené lidské důstojnosti
z desperace vůbec stal se teprv potom do-
konalým alkoholikem a skončil bídně život
v prudkém záchvatu deliria tremens. Budiž
této nevinné oběti lidské podezřívavosti lehké
odpočinutí a upřímná pamět všech nás, kdo
jsme ho přežili
Kavka
Lejsek
Praha
11
article
Přítele Špačka nepotkalo nikdy nic po-
dobného. Přítel Špaček mohl vyváděti, c
chtěl, ze všeho vyvázl zdráv. Jeho se nechy-
tila voda, nepálil oheň, země mu nebyl
tvrdá. Bylo zřejmo, že Špaček má ne jednoho.
ale dva strážné anděly.
Přece však naň jednou trhlo, a tehda to
bylo na pováženou. Mrzuté bylo při tom, že
z celé naší společnosti nepřipadl mu nikdo
jiný než já, abych mu pomohl.
Přišel jednoho dne, a sotva vstoupil do
mého mládeneckého pokojíku, otočil klíč ve
dveřích, zamkl za sebou. Skoro mne z toho
počínání pojal strach. Zraky jeho byly vy-
třeštěny. Aniž promluvil, sáhl prudce do ná-
prsní kapsy a vytáhl — revolver. Nebylo po-
chyby přítel Špaček přišel, aby mne zavraž-
dil. Jen proč! pro Krista pána! Vždyť jsem
mu ničím neublížil!
Napřahl na mne revolver, ale ruka mu
náhle sklesla, revolver z ní vypadl, přítel
Špaček zhroutil se na židli — a rozplakal se
„Příteli,“ štkal jak dítě, „jsem hotov s
životem! Nezbývá mi než abych se zastřelil
Proto jdu k tobě.“
„Pardoh!“ povídám. Říkáme obyčejně
„pardon!“ — když nevíme kudy kam. Avšal
já věděl hned, jak dále.
Krist
Pardoh
12
article
„Pardon,“ povídám, „avšak tento poko
byl najat za podmínek zcela jiných a na-
prosto ne k tomu, aby se ke mně přátele
chodili střílet. Měl bych značnou mrzutos
s domácím a mohl bych taky dostat výpověd
Proto se důrazně ohražuji proti tomu, aby
ses u mne zastřelil! Snad by to mohlo být
u přítele Nováka, Bourka nebo Šimůnka
Mají také víc místa.
Špaček neodpovídal, jen plakal. Ale co
povídám, plakal: brečel až hrůza. A pomy-
slete si habána šest stop vysokého, ramena-
tého, v šedivém kalmuku a ve vysokých bo-
tách, an brečíl
Čekal jsem trpělivě, až se nabaží. Neuti-
šujte nikdy nikoho, kdo příliš pláče nebo do-
konce brečí. Rozbrečí se ještě víc a nevíte
si s ním rady. Platí to zejména o ženách, svo-
bodných i vdaných. Nechat vyplakat — pa-
matujte si to pro život. Konečně to každého
omrzí. Buď se mu uleví, nebo má vztek, že
jste ho nechlácholili. V každém případě mů-
žete býti s výsledkem spokojeni.
Novák
Bourek
Šimůnek
Neuť
13
article
Přestal taky špaček brečet, když jsem
půl hodiny ani nedutl. Posledně srkl, posledně
potáhl nosem, jejž utíral už jen rukávem, po-
něvadž kapesník jeho byl samým pláčem mo-
krý jak z vyvářky, upřel na mne červené oči
a řekl vyčitavě:
„A ty — ty na mne hledíš a ponechává
mě mému zoufalství! světel O přátelstvíl“
„Co pak mám dělat?“ povídám. „Nejdříve
ses chtěl zastřelit — to jsem ti vymluvil. Po-
tom ses rozbrečel — nechal jsem tě, nebo tín
si nemůžeš ublížit. A teď čekám, co dále?“
„Co dále? Zastřelit se musím, na místě!“
A tvářil se, jakoby chtěl zdvihnouti re-
volver. Kopl jsem do revolveru, až zaletěl pod
postel ke zdi.
„Dej pozor, aby to nespustilo,“ řekl špa-
ček varovně. „Nechci se střelit do nohy.“
„Je to nabité?“ táži se.
„No to víš, že ho nabiju,“ odpovídal Špa-
ček, sahaje do kapsy. Vytáhl krabičku s pa-
desáti náboji ráže devíti milimetrů. Slušný ka-
libr. Na špačky snad až přílišný.
„Prosím tě,“ povídám, „to na sebe potře-
buješ padesát ran?
„Stačilo by mně jich šest,“ mluvil žalobn
Špaček, jednou bych se přece trefil. Ale míi
jich neprodávají, taškáři!“
„Vždyť jsou taky krabičky s pětadvacit
náboji,“ namítám.
„Ty jim došly,“ odpovídal zlostně špaček
„musil jsem vzít padesát.“
„Zastřelíš-li se,“ pravím, „ostatní se t
zkazí — kdy pak bys je vystřílel! Je známo.
že se prach po nějaké době zvrhne. — Máš
zbrojní list?“
Špaček vyvalil oči, z čehož jsem poznal
že nemá.
„Pak s tím vůbec dej pokoj. — A ted
mluv: proč hodláš mladý svůj život utratiti?
„Nechtějí mně ji dát!“ zahořekoval špa
ček.
Špa
Máša
14
article
„Koho?“
„Moji Petronelu — moje dobré dítě!“
Kdyby byl řekl Andulu, Manču, Karličku
Fanču, Tonynku, Rézí, nebyl bych se hned
rozpomenul. Těchto jmen byla mezi námi větši
zásoba. Některá z nich byla obsazena dva-
kráte, třikráte. Dokonce i Kristyna se časem
vyskytla, i Šarlota. Ale Petronela byla jediná
neboť není mnoho rodičů nadáno takovou fan-
tasií, aby nevinným svým dětem dali říkat
Petronela.
Rychle jsem se rozpomenul — Petronela
Komárkova, ano! Chodila v masopustě do na-
šich zábav, do „Veselých mládenců“. Ale do-
mníval jsem se posud, že za ní pádil Bouček
— a vida, on tedy Špaček.
„Proč ti ji nechtějí dát?“ táži se.
„Poněvadž prý by to bylo nepřirozené
manželství,“ naříkal špaček. „Prý jsem kn
příliš veliký, prý jest ona o dvě hlavy menší
a takové manželství prý nedělá dobrotu.“
Petronela skutečně nebyla ke Špačkovi
jaksi do páru. Bylť on věru habán k pohle-
dání, kdežto Petronela měla formát skoro jen
kapesní. Byla to spiš hračka nežli žena. Spíše
jakási galanteříčka než věc užitečná. Ale ji-
nak to byla dívka roztomilá, a záleželo jenom
na pokusu, osvědčí-li se taky v praxi.
Petronela
Andula
Manča
Karlička Fanča
Tonynka
Rézis
Šarlota
Petronel Komárkův
Bouček
špaček
15
article
„To jest omyl,“ chlácholím Špačka. „Na-
nejvýš by to bylo nesouměrné manželství.
pravda, ale krátkost nebo délka jednoho z
obou manželů nemůže mít účinku na štěstí
rodinné. Vypadá to nesouměrně, je-li mu
o tolik větší, ale mnohem směšnější jest krátký
muž a dlouhá žena. — Doufám, že rodiče po-
volí.“
„6. Komárek je tvrdý muž,“ vyhrkl špa
ček. „Vždyť je to postřihač.“
Komárek byl skutečně postřihačem, ale
tehda již bylo řemeslo to na vymření. Málokde
si dal obraceti kabát, krejčí sami to nedopo-
ručovali, už jen proto, že se při obracení levá
zevnější náprsní kapsa dostala na stranu pra-
vou, kam nepatří; nedoporučovali tedy obra-
cení kabátů jaksi z příčin krasocitných. Ale
hlavně krejčí nejraději šíjí z látek nových, kde
lze přece slušně počítati „od fasony“, kdežto
obrácení kabátu chtěl každý za pakatel, a
práce s tím bylo skoro jako s novým. Hlavně
však zadrhovala krk postřihačům móda. Víc
a více nabývaly převahy látky, kterých bylo
nesnadno obraceti a postříhovati. Rozhodo-
vala jednak barva, jednak dessin čili vzor, ale
potom taky jakost. Mnohá látka vydržel
právě tak jen po jedné straně. Nadešla doba,
kdy již ani nedospělí synkové nechtěli nositi
kabáty přešívané s otců, neřku-li obracené.
špaček
Komárek
16
article
Bylo to v době, kdy každý člověk, který jen
poněkud na sebe „držel“, nebyl by taky
strpěl příštipku na botách. Ba, již i pražšt
Pepíci styděli se za příštipek. Podešvů boty
mít nemusily, ale příštipků mít nesměly. Ne-
byla to věc „fashionable“. O nějakých patnáci
nebo dvacet let dříve nestyděl se ani pan pre-
sident krajského soudu u nás za příštipek n
botě, a vzpomínám, že i sám pan plukovník
na pensi Hejloš nosil krásný příštipek na pra-
vém nártu. Ale poraďte někomu teď, aby
dal vlípnout příštipek na americké „mozou-
ly“, na tu libeznou módní vymoženost, která
víc a více se přibližuje tvaru dřeváků. Malo-
vávali nám kdysi Faustova pekelného poboč-
níka Mefista s jedním kopytem. Nyní má
každý švihák taková kopyta dvě.
Postřihačství tedy schylovalo se k úpad-
ku, a mladé generaci vůbec jen s těží vysvě-
tlíte, co byl postřihač. Starobylé nůžky jeho.
které bývaly namalovány na štítech, dávno
zmizely z pražských ulic a vyskytují se časem
jenom na jubilejních výstavách.
Mistr Komárek pocítil závan doby z da-
leka a vzdal se řemesla v čas a se ctí, načež
si zřídil agenturu realitní čili po česku doha-
zovačství domů. Netušil arci, jaký rozvoj na-
stane v tom odvětví na počátku století dva-
cátého, ale pracoval svědomitě a rok od roku
uskutečnil aspoň deset „změn držebnosti“, což
mu docela stačilo. A lichotilo mu hlavně, že
mu lidé říkali pane staviteli. Viděl v tom ne-
smírné povýšení nad postřihače. A všechnoto
— abych konečně objasnil neutěšený stav
Špačkův a jeho beznadějné nápadnictví — bylo
příčinou, že se choval ke Špačkovi tak tvrdě.
Pepík
Hejloš
Malo
Faustův
Mefisto
Komárek
špačkův
špaček
17
article
Špaček měl tehdáž teprv tisíc zlatých ročně
a jeho délka proti míře slečny Petronely byla
krkavčímu otci pouhou záminkou. Starý Ko-
márek — jako každý zazobanec — oddával
se naději, že pro Petronelu přijde někdo jiný
že jí kyne lepší partie.
Dávno již uschly slzy na lících Špačko-
vých a již na mne hleděl deset minut němý
zoufalstvím a zdrcením. Náhle však ujal mne
za ruku a řekl:
„Přítelí, jediný člověk by mně mohl po-
moci, a to jsi tyl“
„Já že — —?“ podivil jsem se — aeh
ne, užasl jsem.
Petronet
Špačkovýchod
18
article
„Ano, ty. Vypozoroval jsem, že starý Ko-
márek dá mnoho na tvé slovo. Má tě v úcte
od té doby, co jsi v kuželkách v „Panorámě
třikrát za sebou vyrazil v honéru krále. By
v tvé partě a tys tím zachránil hru — brali
jste na konec všichni po devětadvaceti krej-
carech. A má tě v úctě taky stará, máma Ko-
márková — ta tě má dokonce ráda. Jsem pře-
svědčen, kdybys ty chtěl Petronelu, že byt
jí dala hned — ale pak bych zastřelil nejen
sebe, ale i Petronelu a tebe. Jdi k nim, pro-
mluv za mne, řekni, žes mi vyrval revolver
z ruky, že jsi zabránil, aby krev má nepadl
na hlavy jejich, a podaří se ti jistě, co se ne-
podařilo mně. Někdy bývá prostředník šťast-
nější. A budu ti do smrti vděčný. Nemohu
bez Petronely žíti — ani nechápu, jak mito
děvče učarovalo.“
Později nemohl jsem zas já pochopiti, jal
mne slova špačkova obloudila. Ale všechno
co mi tu povídal o starém Komárkovi, o mámě
Komárkové, o Petronele, všechno mně velm
lichotilo. Nikdy jsem na Petronelu ani nepo-
myslil — v tom okamžiku však jsem poča
mysliti. Ale jenom na okamžik. Důvěra Špa-
čkova mne povznášela. Úkol nebyl snadný
ale stál za pokus. Svésti dva lidi, zprostřed-
kovati šťastné manželstvi — (promiňte, ale by
jsem v pošetilém věku, kdy jsem pokláda
manželství vůbec za štěstí) — vše to mne
dráždilo. špačkův pláč a jeho žadonění nala-
dilo mne do měkka. Vztáhl jsem ruku, chopi
jsem se jeho pravice a řekl jsem slavně:
Petronet
Komárek
Petronele
19
article
„Příteli Špačku, vkládáš na mne vážnou
úlohu. Podrobuji se, zasadím se o to. Ale sli
mi, že se vzdáš záměrů sebevražedných jaké-
hokoli druhu. Neboť sebevražda jest argumen
nejposlednější — a bohužel bez opravy, zda-
ří-li se. Mnoho sebevrahů žilo by podnes
kdyby se ještě jen jednou na to byli vyspali.“
„Hochu! Kamaráde! Příteli!“ volal špa-
ček, objímaje mne, při čemž svůj mokrý ještě
nos otíral o mé tváře. „Tys mi dal nový život.
Jak se ti odměním?
„Učiň Petronelu šťastnou,“ řekl jsem,
sám jsem cítil, jak se mi hlas chvěje, ačkoli
mi do Petronely docela nic nebylo. Ale ně-
kdy se člověk uchvátí vlastním pohnutím.
Špaček chvíli mi potřásal rukou, hledě n
mne pohledem věrného a vděčného psa, který
právě dostal kus masa, načež se vrhl na pod
lahu a plazil se po bříše pod postel.
„Co tam hledáš?“ táži se.
„Ale chci sebrat ten revolver . . .“
„Ne tak, příteli. Revolver tu zanechá
Předně proto, abych věděl, že se nedopustí
nějaké zpozdilosti, a pak se musím s revolve-
tem vytasiti u Komárků na důkaz, že jsem t
jej vyrval. Sesílí to jen moje důvody. Také
náboje zde zanech.
Špaček se vzchopil.
„Máš pravdu. Zatím ho nepotřebuju. Ale
až půjdeš ke Komárkům, nabij všech šest ran
prosím tě — bude to lépe účinkovati. Ale sta-
rému ho do ruky nedávej. neumí s tím, — aby
pak nepostřelil mámu nebo mou drahou Pe
tronelu, Ježíš Marjá!“
A přítel Špaček odcházel ode mne jak
nejšťastnější člověk.
šťastný
Komárek
Marjá
20
article
Bez dlouhých řečí.
Bez dlouhých řečí.
Napsal Gyp. Z francouzského přeložil Františel
Machalický.
Vévoda Hugo de Vyeladage, bera s
slečnu Dianu de Volo, uzavřel sňatek za ná-
sledujících podmínek:
„Jeho žena bude s ním obývati po celý
rok zámek Futaies, a bude míti tolik děti
kolik se mu jich bude chtít mít. Jsa velice
žárlivý, zakazoval výslovně tanec a vystři-
žené roby. Rovněž nedovoloval lov na koni
je to s jistého hlediska sport, pro ženu ne-
zdravý, a kromě toho nemůže bdíti nad svou
ženou, protože musí bdíti nad psy a objezdní-
ky a neměl by chvíli klidu.
Krásná Diana, zamilovaná do peněz, pře
pychu a zábavy, přijala slepě tyto podmínky
Chtěla toliko jedinou věc: vzíti si pan
de Vyeladage a jeho ohromné jmění.
Vévoda a vévodkyně odjeli hned po sva-
tebním obřadu na zámek Futaies.
Hugo ptal se své ženy, zdali by si přála
uniknouti do Nizzy a Italie, nebo zdali se
chce raději odebrati prostě do Futaies,
Diana odvětila:
— Přeji si, co chcete vy.
Přirozeně vyvolil venkov; tam alespo
mohl skrýti v klidu svůj poklad.
Nic nepřijde rušiti zanícení prvních dnů
Nebude hötelových pokojů s nedobře při
léhajícími dveřmi, s akustickými přepážkami
které jsou radostí sousedů a zoufalstvím man-
želů.
Machalický
Hugo Vyeladage
Volo
Diana
Vyeladage
Hugo
Nizza
Italia
21
article
Nebude zneklidňujících přihod; krásných
záhadných cestovatelů, nebo příliš dobro-
družných procházek, jež pod záminkou, že
seznamují s krajem, způsobují, že se člověk
setkává s dobrodružstvími nebo alespoř
s hledači dobrodružství. Ve Futaies bude na-
prosté ticho; ani jeden soused se neopováží
přijít rušit klid jejich samoty; bude náležeti
jediné jeden druhému. Diana je jistě ideálem
manželky, podvolující a poddávající se vůli
svého pána. Možná, že na světě je taková
žena jediná, a měl nesmírné štěstí, že se s n
setkal. Záře radostí, s veselou tváří usadil
mladou dívku do velkého krytého kočáru, za-
přaženého jako pošta, který je vezl do Fu-
taies, staraje se málo o napomínání a něžné
bědování zarmouceného dědečka a babičky
Z počátku cestou mlčeli. Hugo, který
hojně snídal, cítil, že má hlavu obtíženou
šámpaňským a lehkou nevolnost v žaludku; aby
se omluvil, že není roztomilejším společníkem
dával si sám sobě tisíceré důvody. „Nesm
pobouřiti této mladé dívky... U kozla! pře
to, že ho miluje, je přece konec konců mladá
dívka! A proto musí míti v úctě její stud! Ale-
spoň až do příjezdu!... Do té doby bude r-
ději skromnější a pak? Pak se náležitě od-
škodní za zdrželivost, kterou si uložil. Jaká
nádherná bytost, ta Diana! Svěží, plná, nejvýš
vábná a jak elegantní, jak distinguovaná, vý-
raz královny!“ A vévoda, sklopiv napolo víčk
svých velkých žádostivých oči, spokojil se
tím, že stiskl malou, v rukavíci oblečenou
ručku, zajatou v jeho velkých tlapách, pokry-
tých chomáči ryšavých chloupků.
Diana
Hugo
22
article
Diana se na něho podívala pokradm
úkosem.
Konečně! Je bohata! Úžasně bohata!..
A bez nerovného sňatku, musí doznati
že to obratně chytila; vynaložila na to
pravda tři roky, ale nelituje ani námahy, an
času, když dosáhla cíle.
Na neštěstí ji očekává poslední robota
robota nevyhnutelná a bolestná pro její samo-
libost: musí se státi skutečnou ženou tohoto
pána, který jí tiskne hloupě ruku!!! Ach
Kdyby byl tak hodný a omezil se na tento
bojácný projev náklonnosti? Ví dobře, že s
ji nevezme násilím, že sama může — bude-l
chtíti — oddáliti osudnou chvíli... ano ... ale
nač? A jelikož toho neb onoho dne k tomu
musí dojíti, proč váhati dnes?... Tyto vy-
táčky jsou dobré v komediích, ale ve skuteč-
ném životě se člověk musí obávati jejich vý-
sledku.
Čím více vévoda, blíže se k Futaies, vde
chuje rodný vzduch, tím více jeho nevolnos
mizí a stává se téměř žvatlavý. Projížděje dě-
dičným panstvím, ukazuje Dianě některé
z okolních zámečků, které koupil jeho ote
proto, aby se vyhnul blízkému sousedství
Mladá žena cítí, že se třese zlostí při pomy-
šlení, že takto nemůže ani počítati na nega-
tivní zábavu, která může plynouti ze soused
ství; otec byl rozhodně právě tak důmyslný
jako syní
Hugo netuší nelibosti, kterou zakouší, po
slouchajíc jeho povídačky
— Ano — praví: sousedé jsou velice ne
pohodlní... pro lov!... To jsou historiel —
já hlavně mám kupu všelijakých loveckých
historek! ...
Diana
Hugo
23
article
— Achl — myslí si Diana — je úplný
Vévoda je podnapilý, pokračuje ještě lépe
— A pak, víte, bude velice příjemno
míti později všechny děti kolem sebe, na do-
střel pušky!... Hm? To bude pěkné?... Nej
starší syn bude míti „Rybníky“; druhý „Mech
nad jezem“; třetímu zařídíme „Habří“; ten
dareba tam bude mít nádhernou honbu! .
Byl jsem nucen zříditi tam druhý psinec
chodit tam lovit jednou týdně; kanci tam
všechno ničili!... Rolníci mleli hubou jako
tchoř!... Promiňte, drahoušku, já se zapomí-
nám?... Pohleďte, vidíte tamto onu špičatou
stříšku? ...
— Ano . ..
— Nuže, to je střecha pravé vížky na zá
mečku „V úskalí“! Ach, ten dáme první z
svých dcer, až se vdá... bude dvacet minu
od Futaies... nelze býti blíž ..
— Máte ještě mnoho jiných zámků? —
táže se Diana, jejíž půvabný úsměv skrývá
nervosní pobouření.
Diana
24
article
— Toliko dval . .
A vévoda připojuje jemně:
— Ale doufám, že budeme mít mnohem
více dětil Potom koupíme jiné zámky ..
Hugo se domnívá, že vše, co zajímá jej.
musí zajímati jeho ženu, proto ji neušetří je-
diné podrobnosti. „Zde se často shromažďují
kanci;... tamto je třeba být opatrný... jsou
tam hluboké bařiny; minulého roku jsme tam
přišli o dva nejkrásnější psy ze smečky; tu
zde je dům zvěrolékaře, radikála každým
coulem, kterého je nicméně nutno pozvati
občas na snídani... Achl u čertal život zá-
meckého pána není vždycky zábavný!... ale
žena, která jako Diana má vlastně hrůzu před
společností, se velmi snadno odhodlá k těmto
malým nepříjemnostem. Utvoříme si klidný
život, stále sami dval... Nepozvu již ani
svých přátel na lovl... nechci, aby nás vi-
dělil?
Diana je zmučená a znavená touto dlou-
hou cestou; a uváží-li, že dnes večer... bude
musit... nel ... neodváží se na to pomyslit!
Všichni obyvatelé futaiesští, shromáždění
ve dvojstupu u příjezdu na nádvoří, pozdra-
vují novou zámeckou paní trojnásobnou sal-
vou výstřelů z pušek. Diana je starostliva;
předně v ní vyvolávají výstřely z pušek vždy-
cky nepříjemný dojem, pak je rozrušena po-
hledem na obydlí, v němž bude tráviti život.
Slyšela ovšem mluviti o zámku Vyeladageů
jako o jednom z nejsmutnějších ve Francii:
ale přes to nepředstavovala si ho tak, jak se
nyní rýsoval v zapadajícím slunci; vznešená
a smutná spousta žuly, krajkových balkonů,
obklopená širokými příkopy, naplněnými čer-
nou a stojatou vodou; velké chmurně zelené
trávníky rozprostírají se až ke vchodu do
hustého parku, který se táhne až k lesu
Futaies, dle něhož se obydlí jmenuje. Po
schodišti, se schody, pokrytými zelenavým
mechem, se asi nikdy nechodilo, a úzká okna
připomínají bázlivé otvory vězení nebo klá-
štera.
Hugo
Diana
Francie
25
article
Vévoda je, jak se zdá, zbožňován svými
venkovany, a je k nim asi hodný. To bylo lze
poznati na přátelském způsobu, s nímž přijal
starostovu poklonu. Hugo de Vyeladage vy-
padal rozhodně dosti pěkně, když, stoje na
schodišti, odpovídal na blahopřání a přijímal
kytice, určené vévodkyni. Tento neohrabaný
obr, v saloně téměř směšný, pohyboval se
zde, ve svém skutečném prostředí, lehce.
Diana uvědomila si, ač měla hrůzu před lidmi
nižšího druhu, že se musí volky nevolky la-
skavě tvářiti, nechce-li si rozhněvati man-
žela. Potlačila tedy výsměšně hrdý úsměv,
který jí stoupal na rty, a poděkovala přívětivě
„panu starostovi“ a ostatním obyvatelům za
blahopřání na uvítanou.
Vévodkyně, vešedši dovnitř obydli, byl
překvapena ještě nepříjemněji; jak bylo vše
holé, smutné!... Několik kusů nábytku,
pravda, úžasně krásných, ale rozestavených
žalostně sem tam; v salonech vykládané par-
kety; florencká mosaika ve vestibulu a okolo
krbů, ale nikde jediný koberec; podobizny.
pokryté tlustou vrstvou prachu, v rámcích
potlučených a odřených; drobnůstky, tera-
kota, sošky, jejichž tvary člověk stěží roze-
znává, tak jsou zčernalé, zakouřené množ-
stvím dýmek, které kolem nich byly vykou-
řeny, když se přátelé vévodovi shromažďují
na Futaies k lovu (což se děje obyčejně šest
měsíců v roce). Vybledlé čalouny a gobeliny
označené dvěma L, vypadají přece jen vzne-
šeně, ale člověk cítí nedostatek pohodlí, té-
měř zehátralost; nikde květiny, teplého a dů-
věrného koutku, nikde zástěny ani polštáře.
Pokoj Dianin je potažen čalouny, před-
stavujícími obléhání Troje. To je pochmurné..
Hugo Vyeladage
Diana
Dianin
Trója
26
article
Velké lože točitých sloupů, ozdobené rovným
baldachýnem, rovněž čalounovým, vnuká přá-
ní, spáti v lenošce. Zde považoval vévoda za
svou povinnost dát položit koberec, ale na-
bádá rychle ženu, aby ho odstranila, nestojí-li
oň; míní, že koberce jsou věc velice nezdravá,
přijímají do sebe a přechovávají miasmy! Aby
byl člověk zdráv, musil by bydliti v příbyt-
cích, obílených prostě vápnem, s okny, které
by se nezavíraly příliš neprodyšně, aby
vzduch mohl proudit.
On pokládá moderní nábytek za tak po-
šetilý; všechny ty aksamity, podstavce, pře-
kážející hlouposti, znemožňují v elegantním
saloně veškerý pohyb, a on raději přeskočí
na lovu deset překážek, než aby se pohyboval
pět minut mezi zástěnami, záclonami a vá-
zami.
Diana se zaťatými zuby poslouchala ne-
odpovídajíc, popuzena proti tomuto hodnému
hochu, který se poprvé odvážil mluviti s ní
nenuceně.
Mnohem horší bylo, když po skončeném
diner, Hugo, zanechav ženu na chvíli samotnu
s komornou, se vrátil, všecek se chvěje k té,
která měla býti jeho! Oblékajíc si spěšně žu-
pan s bílého indického kašmíru, neprodyšně
uzavřený, uvažovala s hrůzou o událostech.
které se stanou. Konečně víděla skutečnost
v celé její strašnosti! Až dosud víděla toliko,
jak dobývá si štěstí, neuvědomujíc si náležitě,
že je bude musit zaplatit.
Tento obr zaníceného oka, chvějících se
rtů, smělých pohybů, se jí zdá netvorem, cítí,
že přeceňovala své sily; nikdy nepodaří se jí
pokořiti tuto nezkrotnou bytost, která jí ne-
může v ničem chápati. Zachvácena nesmírnou
skličeností, hlubokou nechutí, nechá všech
svých bitevních plánů a je trpná a němá.
Diana
Hugo
28
article
Vévodkyně, probudivši se, zkoumá neklid-
ně svého chotě.
Je konec!... Nebude na něj míti nej-
menšího vlivu!... Proč tak ztratila odvahu?
Proč ta nehybnost,jež v rozhodném okamžiku
ji připravila navždy o moc?... Jak se na ni
asi zlobí pro tu naprostou lhostejnost! ...
Ostatně!... co se stalo, stalo sel... A pro-
hlíží si rozlehlou přísnou komnatu, její chmur-
ný nábytek, staré boulské hodiny a vybledlé
čalouny... Kůň trojský, slabě osvětlovaný
opálovou noční lampou, se týčí naproti ní.
špatně postavený na ztrnulých a roztažených
nohách, chrle otevřeným bokem vojsko; tot