ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 9a370a50-8f10-11dd-827c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 28 celkem · entity: person 61, place 7, work 2
1 masthead
1. červ na 1913.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
Národních Listů k č. 140.
4 masthead
Patisk vyhrazen
5 masthead
Strana 11.
6 article
OBSAH Ypsilon: . . . . . . . Nevděčník. Gyp: . . . . . . . . . Bez dlouhých řečí. Engelstoft Ch.: . . . . Stvoření ženy.
7 article Nevděčník.
Nevděčník. Na milého mého přítele Špačka se ne- pamatujete? Arci, je tomu již hodně dávno co jsem vám o něm vyprávěl, a potom jsem vám vyprávěl o mnoha přátelích jiných Snadno se zapomene na jednoho z nich. Nic nevadí. Špaček byl kdysi mým pří- telem, a soudil jsem, že dobrým přítelem, a mi nikdy nic dobrého neprokázal. Naopak Vzpomínám-li správně, zdá se mi, že přá- telství Špačkovo vynášelo mně jen samé mrzutosti. Jednou v noci dokonce by mne pro jeho povykování i s ním byli zavřeli Aspoň čás už „sbíraži“. A že docela nese- brali a že jsem nebyl nucen přespati v sepa- raci kteréhosi pražského policejního komisař- ství, měl jsem děkovati jen tomu, že policejn hlídka nepronesla tehdáž obvyklou formul „ve jménu zákona“, nýbrž řekla toliko: Tak tedy páni půjdou s námi. Neboť řekne-li: Ve jménu zákona! — je vše ztraceno. Ale řekne-li: Páni půjdou s námi, může to zna- menati dvojí: buďto my půjdeme s hlíd- kou na komisařství, kde nás uloží do rána za katr, anebo půjde hlídka s námi, aby se přesvědčila, kde bydlíme, a odevzdala nás domovníkovi, jemuž přísně přikáže, aby nás vpustil sice do domu, ale za žádných okol- ností aby nás té noci již nepouštěl z domu. Abychom totiž netropili další povyk.
špačkův Páňa
8 article
Jáť arci nikdy netropil povyk, když jsem se vracíval z nějaké pitky, nýbrž jsem šel vždy domů skoro šeptem. A nepokládámsi to ani za žádnou zásluhu. Vždycky by celý svět byl řekl, že jsem byl nepříčetný. Nebyl bych snesl takové domněnky. Ale dokazujte opak! Nikdo vám neuvěří. Uvedu vám pří- klad. Měli jsme přítele, jmenoval se Lejsek Byl to tedy docela jiný pták nežli špaček Dobrý, tichý člověk, kuřeti neublížil. Do ho- spod chodíval s námi jen proto, že miloval naši společnost. Pijákem nebyl. Tehda, před třiceti a několika lety, nepodrýval ještě ab- stinentismus rozkvět průmyslu pivovarského a Lejsek neměl ani potuchy o nějaké zásadné zdrželivosti, o antialkoholismu úmyslném ještě nikdo nevyráběl živu, hesperol, calabrii. studený antipuně a jiné moky podobné. Je sodovka byla a mimo ni citronka a malinovka. Milý Lejsek jen proto nebyl pijákem piva. že mu prostě nechutnalo. Ne z úmyslnosti Docela jen tak „pro ostudu“ — jak sám říká- val — pil od osmi do desíti jediný půllitr piva, a šklebil se při tom k politování, a když po dvou hodinách do sebe vléval teplý zby- tek na dně, všem nám ostatním kormoutil se srdce při pouhém podívání. Byl to zbytek hustý a teplý, že z něho mohl foukati bu- blinky jak z mydlinek. Vždy byl někdo z nás připraven, aby doběhl do blízké záchranné stanice, neboť jsme se domnívali, že to s Lej- skem po posledním tom doušku nemůže dobře dopadnouti.
Lejsek
9 article
Čert ví, níc se mu nestalo. Co by každý piják z povolání a ze zásady byl odstonal prudkou kolikou, Lejsek nepiják snesl jako bonbon. Jen se tak otřásl — a my byli pře- svědčeni, že se mu třese kůže po celém těle, jako vídáme u koní — a pak si dal sodovku. Do dvanácti, do hodiny s půlnoci, někdy do dvou lil do sebe sodovku, láhev za lahví. Vši- chni se dívali, brzy-li mu někde vyrazí rybi šupíny nebo nerostou-li mu již mezi prsty plovací blány jak hastrmanu — ale nezpozo- rovali jsme na něm změny žádné a milý Lej- sek byl při tom zdráv a čilý jako rtut. A tu jednou, zas po takovém vodnatém hýření, vycházeje s námi dávno po půl noci od Donáta, šlápl nešťastnou náhodou na po- hozenou třešni, sklouzl, padl — a zlomi nohu. Teprv teď bylo třeba přivolati zá- chrannou stanici, Lejska dovezli do nemoc- nice, nohu srovnali, zalili sádrou, tři neděle si tam poležel. Ale již druhý den ráno byla Praha plna toho, že byl ubohý Lejsek zpit pod obraz boží, že sebou několikrát švihl. až konečně nohy polámal — a že nic dobrého nepochází z toho proklatého chlastu: račte prominouti, ale opakuji jen, co říkali jiní. Stalo však se asi za měsíc potom, že jiný náš přítel, Onufrius Kavka, tedy již třeti pták z naší společnosti, na oslavu svých tři- cátých narozenin popíjel u Doušů od deváté ranní až přes poledne, načež si vzpo- mněl, že ho doma čekají k obědu. Dokud se- děl a pil, nic mu nebylo. Ale když se vyko- líbal na Václavské náměstí, klopýtl, sotva oň čerstvý vzduch zavadil, a taky zlomil nohu.
Lejsek Donát Kavka Douša Praha Václavský náměstí
10 article
„Jsou to nešťastné náhody,“ říkala pal zas celá Praha. „Jde chuďas k obědu, nic netuší, padne — a zlomí nohu! Jak jen k to- mu člověk přijdel Kavka arci věděl, jak že k tomu přišel ale nechlubil se tím A po celý další život byl Kavka poklá dán za oběl nešťastné náhody, za nevinného trpitele, kdežto Lejsek byl uváděn za vý- stražný, varovný příklad nezřízeného pijáctv a prostopášnictví vůbec, a skoro ho nikdo ani nelitoval. Doufám, že z těchio dvou případů plyne morálka nad slunce jasnější. Kdo již musí zlo- miti nohu, račiž si to zaříditi na hodiny denní. pokud možno na poledne. Noční ouraz je vždy odsouzení hodný, aspoň podezřelý, a může vésti ke koncům žalostným. Neboť tu musím dodati, že ubohý Lejsek, když mu nikdo ne- chtěl uvěřiti, že byl tehda střízliv jako panna. a když ani svědectví nás ostatních nebylo dáno víry (ježto jsme byli podezřelí ze „spoluviny“) — že tento ubohý Lejsek z ura- žené hrdosti, otrávené lidské důstojnosti z desperace vůbec stal se teprv potom do- konalým alkoholikem a skončil bídně život v prudkém záchvatu deliria tremens. Budiž této nevinné oběti lidské podezřívavosti lehké odpočinutí a upřímná pamět všech nás, kdo jsme ho přežili
Kavka Lejsek Praha
11 article
Přítele Špačka nepotkalo nikdy nic po- dobného. Přítel Špaček mohl vyváděti, c chtěl, ze všeho vyvázl zdráv. Jeho se nechy- tila voda, nepálil oheň, země mu nebyl tvrdá. Bylo zřejmo, že Špaček má ne jednoho. ale dva strážné anděly. Přece však naň jednou trhlo, a tehda to bylo na pováženou. Mrzuté bylo při tom, že z celé naší společnosti nepřipadl mu nikdo jiný než já, abych mu pomohl. Přišel jednoho dne, a sotva vstoupil do mého mládeneckého pokojíku, otočil klíč ve dveřích, zamkl za sebou. Skoro mne z toho počínání pojal strach. Zraky jeho byly vy- třeštěny. Aniž promluvil, sáhl prudce do ná- prsní kapsy a vytáhl — revolver. Nebylo po- chyby přítel Špaček přišel, aby mne zavraž- dil. Jen proč! pro Krista pána! Vždyť jsem mu ničím neublížil! Napřahl na mne revolver, ale ruka mu náhle sklesla, revolver z ní vypadl, přítel Špaček zhroutil se na židli — a rozplakal se „Příteli,“ štkal jak dítě, „jsem hotov s životem! Nezbývá mi než abych se zastřelil Proto jdu k tobě.“ „Pardoh!“ povídám. Říkáme obyčejně „pardon!“ — když nevíme kudy kam. Avšal já věděl hned, jak dále.
Krist Pardoh
12 article
„Pardon,“ povídám, „avšak tento poko byl najat za podmínek zcela jiných a na- prosto ne k tomu, aby se ke mně přátele chodili střílet. Měl bych značnou mrzutos s domácím a mohl bych taky dostat výpověd Proto se důrazně ohražuji proti tomu, aby ses u mne zastřelil! Snad by to mohlo být u přítele Nováka, Bourka nebo Šimůnka Mají také víc místa. Špaček neodpovídal, jen plakal. Ale co povídám, plakal: brečel až hrůza. A pomy- slete si habána šest stop vysokého, ramena- tého, v šedivém kalmuku a ve vysokých bo- tách, an brečíl Čekal jsem trpělivě, až se nabaží. Neuti- šujte nikdy nikoho, kdo příliš pláče nebo do- konce brečí. Rozbrečí se ještě víc a nevíte si s ním rady. Platí to zejména o ženách, svo- bodných i vdaných. Nechat vyplakat — pa- matujte si to pro život. Konečně to každého omrzí. Buď se mu uleví, nebo má vztek, že jste ho nechlácholili. V každém případě mů- žete býti s výsledkem spokojeni.
Novák Bourek Šimůnek Neuť
13 article
Přestal taky špaček brečet, když jsem půl hodiny ani nedutl. Posledně srkl, posledně potáhl nosem, jejž utíral už jen rukávem, po- něvadž kapesník jeho byl samým pláčem mo- krý jak z vyvářky, upřel na mne červené oči a řekl vyčitavě: „A ty — ty na mne hledíš a ponechává mě mému zoufalství! světel O přátelstvíl“ „Co pak mám dělat?“ povídám. „Nejdříve ses chtěl zastřelit — to jsem ti vymluvil. Po- tom ses rozbrečel — nechal jsem tě, nebo tín si nemůžeš ublížit. A teď čekám, co dále?“ „Co dále? Zastřelit se musím, na místě!“ A tvářil se, jakoby chtěl zdvihnouti re- volver. Kopl jsem do revolveru, až zaletěl pod postel ke zdi. „Dej pozor, aby to nespustilo,“ řekl špa- ček varovně. „Nechci se střelit do nohy.“ „Je to nabité?“ táži se. „No to víš, že ho nabiju,“ odpovídal Špa- ček, sahaje do kapsy. Vytáhl krabičku s pa- desáti náboji ráže devíti milimetrů. Slušný ka- libr. Na špačky snad až přílišný. „Prosím tě,“ povídám, „to na sebe potře- buješ padesát ran? „Stačilo by mně jich šest,“ mluvil žalobn Špaček, jednou bych se přece trefil. Ale míi jich neprodávají, taškáři!“ „Vždyť jsou taky krabičky s pětadvacit náboji,“ namítám. „Ty jim došly,“ odpovídal zlostně špaček „musil jsem vzít padesát.“ „Zastřelíš-li se,“ pravím, „ostatní se t zkazí — kdy pak bys je vystřílel! Je známo. že se prach po nějaké době zvrhne. — Máš zbrojní list?“ Špaček vyvalil oči, z čehož jsem poznal že nemá. „Pak s tím vůbec dej pokoj. — A ted mluv: proč hodláš mladý svůj život utratiti? „Nechtějí mně ji dát!“ zahořekoval špa ček.
Špa Máša
14 article
„Koho?“ „Moji Petronelu — moje dobré dítě!“ Kdyby byl řekl Andulu, Manču, Karličku Fanču, Tonynku, Rézí, nebyl bych se hned rozpomenul. Těchto jmen byla mezi námi větši zásoba. Některá z nich byla obsazena dva- kráte, třikráte. Dokonce i Kristyna se časem vyskytla, i Šarlota. Ale Petronela byla jediná neboť není mnoho rodičů nadáno takovou fan- tasií, aby nevinným svým dětem dali říkat Petronela. Rychle jsem se rozpomenul — Petronela Komárkova, ano! Chodila v masopustě do na- šich zábav, do „Veselých mládenců“. Ale do- mníval jsem se posud, že za ní pádil Bouček — a vida, on tedy Špaček. „Proč ti ji nechtějí dát?“ táži se. „Poněvadž prý by to bylo nepřirozené manželství,“ naříkal špaček. „Prý jsem kn příliš veliký, prý jest ona o dvě hlavy menší a takové manželství prý nedělá dobrotu.“ Petronela skutečně nebyla ke Špačkovi jaksi do páru. Bylť on věru habán k pohle- dání, kdežto Petronela měla formát skoro jen kapesní. Byla to spiš hračka nežli žena. Spíše jakási galanteříčka než věc užitečná. Ale ji- nak to byla dívka roztomilá, a záleželo jenom na pokusu, osvědčí-li se taky v praxi.
Petronela Andula Manča Karlička Fanča Tonynka Rézis Šarlota Petronel Komárkův Bouček špaček
15 article
„To jest omyl,“ chlácholím Špačka. „Na- nejvýš by to bylo nesouměrné manželství. pravda, ale krátkost nebo délka jednoho z obou manželů nemůže mít účinku na štěstí rodinné. Vypadá to nesouměrně, je-li mu o tolik větší, ale mnohem směšnější jest krátký muž a dlouhá žena. — Doufám, že rodiče po- volí.“ „6. Komárek je tvrdý muž,“ vyhrkl špa ček. „Vždyť je to postřihač.“ Komárek byl skutečně postřihačem, ale tehda již bylo řemeslo to na vymření. Málokde si dal obraceti kabát, krejčí sami to nedopo- ručovali, už jen proto, že se při obracení levá zevnější náprsní kapsa dostala na stranu pra- vou, kam nepatří; nedoporučovali tedy obra- cení kabátů jaksi z příčin krasocitných. Ale hlavně krejčí nejraději šíjí z látek nových, kde lze přece slušně počítati „od fasony“, kdežto obrácení kabátu chtěl každý za pakatel, a práce s tím bylo skoro jako s novým. Hlavně však zadrhovala krk postřihačům móda. Víc a více nabývaly převahy látky, kterých bylo nesnadno obraceti a postříhovati. Rozhodo- vala jednak barva, jednak dessin čili vzor, ale potom taky jakost. Mnohá látka vydržel právě tak jen po jedné straně. Nadešla doba, kdy již ani nedospělí synkové nechtěli nositi kabáty přešívané s otců, neřku-li obracené.
špaček Komárek
16 article
Bylo to v době, kdy každý člověk, který jen poněkud na sebe „držel“, nebyl by taky strpěl příštipku na botách. Ba, již i pražšt Pepíci styděli se za příštipek. Podešvů boty mít nemusily, ale příštipků mít nesměly. Ne- byla to věc „fashionable“. O nějakých patnáci nebo dvacet let dříve nestyděl se ani pan pre- sident krajského soudu u nás za příštipek n botě, a vzpomínám, že i sám pan plukovník na pensi Hejloš nosil krásný příštipek na pra- vém nártu. Ale poraďte někomu teď, aby dal vlípnout příštipek na americké „mozou- ly“, na tu libeznou módní vymoženost, která víc a více se přibližuje tvaru dřeváků. Malo- vávali nám kdysi Faustova pekelného poboč- níka Mefista s jedním kopytem. Nyní má každý švihák taková kopyta dvě. Postřihačství tedy schylovalo se k úpad- ku, a mladé generaci vůbec jen s těží vysvě- tlíte, co byl postřihač. Starobylé nůžky jeho. které bývaly namalovány na štítech, dávno zmizely z pražských ulic a vyskytují se časem jenom na jubilejních výstavách. Mistr Komárek pocítil závan doby z da- leka a vzdal se řemesla v čas a se ctí, načež si zřídil agenturu realitní čili po česku doha- zovačství domů. Netušil arci, jaký rozvoj na- stane v tom odvětví na počátku století dva- cátého, ale pracoval svědomitě a rok od roku uskutečnil aspoň deset „změn držebnosti“, což mu docela stačilo. A lichotilo mu hlavně, že mu lidé říkali pane staviteli. Viděl v tom ne- smírné povýšení nad postřihače. A všechnoto — abych konečně objasnil neutěšený stav Špačkův a jeho beznadějné nápadnictví — bylo příčinou, že se choval ke Špačkovi tak tvrdě.
Pepík Hejloš Malo Faustův Mefisto Komárek špačkův špaček
17 article
Špaček měl tehdáž teprv tisíc zlatých ročně a jeho délka proti míře slečny Petronely byla krkavčímu otci pouhou záminkou. Starý Ko- márek — jako každý zazobanec — oddával se naději, že pro Petronelu přijde někdo jiný že jí kyne lepší partie. Dávno již uschly slzy na lících Špačko- vých a již na mne hleděl deset minut němý zoufalstvím a zdrcením. Náhle však ujal mne za ruku a řekl: „Přítelí, jediný člověk by mně mohl po- moci, a to jsi tyl“ „Já že — —?“ podivil jsem se — aeh ne, užasl jsem.
Petronet Špačkovýchod
18 article
„Ano, ty. Vypozoroval jsem, že starý Ko- márek dá mnoho na tvé slovo. Má tě v úcte od té doby, co jsi v kuželkách v „Panorámě třikrát za sebou vyrazil v honéru krále. By v tvé partě a tys tím zachránil hru — brali jste na konec všichni po devětadvaceti krej- carech. A má tě v úctě taky stará, máma Ko- márková — ta tě má dokonce ráda. Jsem pře- svědčen, kdybys ty chtěl Petronelu, že byt jí dala hned — ale pak bych zastřelil nejen sebe, ale i Petronelu a tebe. Jdi k nim, pro- mluv za mne, řekni, žes mi vyrval revolver z ruky, že jsi zabránil, aby krev má nepadl na hlavy jejich, a podaří se ti jistě, co se ne- podařilo mně. Někdy bývá prostředník šťast- nější. A budu ti do smrti vděčný. Nemohu bez Petronely žíti — ani nechápu, jak mito děvče učarovalo.“ Později nemohl jsem zas já pochopiti, jal mne slova špačkova obloudila. Ale všechno co mi tu povídal o starém Komárkovi, o mámě Komárkové, o Petronele, všechno mně velm lichotilo. Nikdy jsem na Petronelu ani nepo- myslil — v tom okamžiku však jsem poča mysliti. Ale jenom na okamžik. Důvěra Špa- čkova mne povznášela. Úkol nebyl snadný ale stál za pokus. Svésti dva lidi, zprostřed- kovati šťastné manželstvi — (promiňte, ale by jsem v pošetilém věku, kdy jsem pokláda manželství vůbec za štěstí) — vše to mne dráždilo. špačkův pláč a jeho žadonění nala- dilo mne do měkka. Vztáhl jsem ruku, chopi jsem se jeho pravice a řekl jsem slavně:
Petronet Komárek Petronele
19 article
„Příteli Špačku, vkládáš na mne vážnou úlohu. Podrobuji se, zasadím se o to. Ale sli mi, že se vzdáš záměrů sebevražedných jaké- hokoli druhu. Neboť sebevražda jest argumen nejposlednější — a bohužel bez opravy, zda- ří-li se. Mnoho sebevrahů žilo by podnes kdyby se ještě jen jednou na to byli vyspali.“ „Hochu! Kamaráde! Příteli!“ volal špa- ček, objímaje mne, při čemž svůj mokrý ještě nos otíral o mé tváře. „Tys mi dal nový život. Jak se ti odměním? „Učiň Petronelu šťastnou,“ řekl jsem, sám jsem cítil, jak se mi hlas chvěje, ačkoli mi do Petronely docela nic nebylo. Ale ně- kdy se člověk uchvátí vlastním pohnutím. Špaček chvíli mi potřásal rukou, hledě n mne pohledem věrného a vděčného psa, který právě dostal kus masa, načež se vrhl na pod lahu a plazil se po bříše pod postel. „Co tam hledáš?“ táži se. „Ale chci sebrat ten revolver . . .“ „Ne tak, příteli. Revolver tu zanechá Předně proto, abych věděl, že se nedopustí nějaké zpozdilosti, a pak se musím s revolve- tem vytasiti u Komárků na důkaz, že jsem t jej vyrval. Sesílí to jen moje důvody. Také náboje zde zanech. Špaček se vzchopil. „Máš pravdu. Zatím ho nepotřebuju. Ale až půjdeš ke Komárkům, nabij všech šest ran prosím tě — bude to lépe účinkovati. Ale sta- rému ho do ruky nedávej. neumí s tím, — aby pak nepostřelil mámu nebo mou drahou Pe tronelu, Ježíš Marjá!“ A přítel Špaček odcházel ode mne jak nejšťastnější člověk.
šťastný Komárek Marjá
20 article Bez dlouhých řečí.
Bez dlouhých řečí. Napsal Gyp. Z francouzského přeložil Františel Machalický. Vévoda Hugo de Vyeladage, bera s slečnu Dianu de Volo, uzavřel sňatek za ná- sledujících podmínek: „Jeho žena bude s ním obývati po celý rok zámek Futaies, a bude míti tolik děti kolik se mu jich bude chtít mít. Jsa velice žárlivý, zakazoval výslovně tanec a vystři- žené roby. Rovněž nedovoloval lov na koni je to s jistého hlediska sport, pro ženu ne- zdravý, a kromě toho nemůže bdíti nad svou ženou, protože musí bdíti nad psy a objezdní- ky a neměl by chvíli klidu. Krásná Diana, zamilovaná do peněz, pře pychu a zábavy, přijala slepě tyto podmínky Chtěla toliko jedinou věc: vzíti si pan de Vyeladage a jeho ohromné jmění. Vévoda a vévodkyně odjeli hned po sva- tebním obřadu na zámek Futaies. Hugo ptal se své ženy, zdali by si přála uniknouti do Nizzy a Italie, nebo zdali se chce raději odebrati prostě do Futaies, Diana odvětila: — Přeji si, co chcete vy. Přirozeně vyvolil venkov; tam alespo mohl skrýti v klidu svůj poklad. Nic nepřijde rušiti zanícení prvních dnů Nebude hötelových pokojů s nedobře při léhajícími dveřmi, s akustickými přepážkami které jsou radostí sousedů a zoufalstvím man- želů.
Machalický Hugo Vyeladage Volo Diana Vyeladage Hugo Nizza Italia
21 article
Nebude zneklidňujících přihod; krásných záhadných cestovatelů, nebo příliš dobro- družných procházek, jež pod záminkou, že seznamují s krajem, způsobují, že se člověk setkává s dobrodružstvími nebo alespoř s hledači dobrodružství. Ve Futaies bude na- prosté ticho; ani jeden soused se neopováží přijít rušit klid jejich samoty; bude náležeti jediné jeden druhému. Diana je jistě ideálem manželky, podvolující a poddávající se vůli svého pána. Možná, že na světě je taková žena jediná, a měl nesmírné štěstí, že se s n setkal. Záře radostí, s veselou tváří usadil mladou dívku do velkého krytého kočáru, za- přaženého jako pošta, který je vezl do Fu- taies, staraje se málo o napomínání a něžné bědování zarmouceného dědečka a babičky Z počátku cestou mlčeli. Hugo, který hojně snídal, cítil, že má hlavu obtíženou šámpaňským a lehkou nevolnost v žaludku; aby se omluvil, že není roztomilejším společníkem dával si sám sobě tisíceré důvody. „Nesm pobouřiti této mladé dívky... U kozla! pře to, že ho miluje, je přece konec konců mladá dívka! A proto musí míti v úctě její stud! Ale- spoň až do příjezdu!... Do té doby bude r- ději skromnější a pak? Pak se náležitě od- škodní za zdrželivost, kterou si uložil. Jaká nádherná bytost, ta Diana! Svěží, plná, nejvýš vábná a jak elegantní, jak distinguovaná, vý- raz královny!“ A vévoda, sklopiv napolo víčk svých velkých žádostivých oči, spokojil se tím, že stiskl malou, v rukavíci oblečenou ručku, zajatou v jeho velkých tlapách, pokry- tých chomáči ryšavých chloupků.
Diana Hugo
22 article
Diana se na něho podívala pokradm úkosem. Konečně! Je bohata! Úžasně bohata!.. A bez nerovného sňatku, musí doznati že to obratně chytila; vynaložila na to pravda tři roky, ale nelituje ani námahy, an času, když dosáhla cíle. Na neštěstí ji očekává poslední robota robota nevyhnutelná a bolestná pro její samo- libost: musí se státi skutečnou ženou tohoto pána, který jí tiskne hloupě ruku!!! Ach Kdyby byl tak hodný a omezil se na tento bojácný projev náklonnosti? Ví dobře, že s ji nevezme násilím, že sama může — bude-l chtíti — oddáliti osudnou chvíli... ano ... ale nač? A jelikož toho neb onoho dne k tomu musí dojíti, proč váhati dnes?... Tyto vy- táčky jsou dobré v komediích, ale ve skuteč- ném životě se člověk musí obávati jejich vý- sledku. Čím více vévoda, blíže se k Futaies, vde chuje rodný vzduch, tím více jeho nevolnos mizí a stává se téměř žvatlavý. Projížděje dě- dičným panstvím, ukazuje Dianě některé z okolních zámečků, které koupil jeho ote proto, aby se vyhnul blízkému sousedství Mladá žena cítí, že se třese zlostí při pomy- šlení, že takto nemůže ani počítati na nega- tivní zábavu, která může plynouti ze soused ství; otec byl rozhodně právě tak důmyslný jako syní Hugo netuší nelibosti, kterou zakouší, po slouchajíc jeho povídačky — Ano — praví: sousedé jsou velice ne pohodlní... pro lov!... To jsou historiel — já hlavně mám kupu všelijakých loveckých historek! ...
Diana Hugo
23 article
— Achl — myslí si Diana — je úplný Vévoda je podnapilý, pokračuje ještě lépe — A pak, víte, bude velice příjemno míti později všechny děti kolem sebe, na do- střel pušky!... Hm? To bude pěkné?... Nej starší syn bude míti „Rybníky“; druhý „Mech nad jezem“; třetímu zařídíme „Habří“; ten dareba tam bude mít nádhernou honbu! . Byl jsem nucen zříditi tam druhý psinec chodit tam lovit jednou týdně; kanci tam všechno ničili!... Rolníci mleli hubou jako tchoř!... Promiňte, drahoušku, já se zapomí- nám?... Pohleďte, vidíte tamto onu špičatou stříšku? ... — Ano . .. — Nuže, to je střecha pravé vížky na zá mečku „V úskalí“! Ach, ten dáme první z svých dcer, až se vdá... bude dvacet minu od Futaies... nelze býti blíž .. — Máte ještě mnoho jiných zámků? — táže se Diana, jejíž půvabný úsměv skrývá nervosní pobouření.
Diana
24 article
— Toliko dval . . A vévoda připojuje jemně: — Ale doufám, že budeme mít mnohem více dětil Potom koupíme jiné zámky .. Hugo se domnívá, že vše, co zajímá jej. musí zajímati jeho ženu, proto ji neušetří je- diné podrobnosti. „Zde se často shromažďují kanci;... tamto je třeba být opatrný... jsou tam hluboké bařiny; minulého roku jsme tam přišli o dva nejkrásnější psy ze smečky; tu zde je dům zvěrolékaře, radikála každým coulem, kterého je nicméně nutno pozvati občas na snídani... Achl u čertal život zá- meckého pána není vždycky zábavný!... ale žena, která jako Diana má vlastně hrůzu před společností, se velmi snadno odhodlá k těmto malým nepříjemnostem. Utvoříme si klidný život, stále sami dval... Nepozvu již ani svých přátel na lovl... nechci, aby nás vi- dělil? Diana je zmučená a znavená touto dlou- hou cestou; a uváží-li, že dnes večer... bude musit... nel ... neodváží se na to pomyslit! Všichni obyvatelé futaiesští, shromáždění ve dvojstupu u příjezdu na nádvoří, pozdra- vují novou zámeckou paní trojnásobnou sal- vou výstřelů z pušek. Diana je starostliva; předně v ní vyvolávají výstřely z pušek vždy- cky nepříjemný dojem, pak je rozrušena po- hledem na obydlí, v němž bude tráviti život. Slyšela ovšem mluviti o zámku Vyeladageů jako o jednom z nejsmutnějších ve Francii: ale přes to nepředstavovala si ho tak, jak se nyní rýsoval v zapadajícím slunci; vznešená a smutná spousta žuly, krajkových balkonů, obklopená širokými příkopy, naplněnými čer- nou a stojatou vodou; velké chmurně zelené trávníky rozprostírají se až ke vchodu do hustého parku, který se táhne až k lesu Futaies, dle něhož se obydlí jmenuje. Po schodišti, se schody, pokrytými zelenavým mechem, se asi nikdy nechodilo, a úzká okna připomínají bázlivé otvory vězení nebo klá- štera.
Hugo Diana Francie
25 article
Vévoda je, jak se zdá, zbožňován svými venkovany, a je k nim asi hodný. To bylo lze poznati na přátelském způsobu, s nímž přijal starostovu poklonu. Hugo de Vyeladage vy- padal rozhodně dosti pěkně, když, stoje na schodišti, odpovídal na blahopřání a přijímal kytice, určené vévodkyni. Tento neohrabaný obr, v saloně téměř směšný, pohyboval se zde, ve svém skutečném prostředí, lehce. Diana uvědomila si, ač měla hrůzu před lidmi nižšího druhu, že se musí volky nevolky la- skavě tvářiti, nechce-li si rozhněvati man- žela. Potlačila tedy výsměšně hrdý úsměv, který jí stoupal na rty, a poděkovala přívětivě „panu starostovi“ a ostatním obyvatelům za blahopřání na uvítanou. Vévodkyně, vešedši dovnitř obydli, byl překvapena ještě nepříjemněji; jak bylo vše holé, smutné!... Několik kusů nábytku, pravda, úžasně krásných, ale rozestavených žalostně sem tam; v salonech vykládané par- kety; florencká mosaika ve vestibulu a okolo krbů, ale nikde jediný koberec; podobizny. pokryté tlustou vrstvou prachu, v rámcích potlučených a odřených; drobnůstky, tera- kota, sošky, jejichž tvary člověk stěží roze- znává, tak jsou zčernalé, zakouřené množ- stvím dýmek, které kolem nich byly vykou- řeny, když se přátelé vévodovi shromažďují na Futaies k lovu (což se děje obyčejně šest měsíců v roce). Vybledlé čalouny a gobeliny označené dvěma L, vypadají přece jen vzne- šeně, ale člověk cítí nedostatek pohodlí, té- měř zehátralost; nikde květiny, teplého a dů- věrného koutku, nikde zástěny ani polštáře. Pokoj Dianin je potažen čalouny, před- stavujícími obléhání Troje. To je pochmurné..
Hugo Vyeladage Diana Dianin Trója
26 article
Velké lože točitých sloupů, ozdobené rovným baldachýnem, rovněž čalounovým, vnuká přá- ní, spáti v lenošce. Zde považoval vévoda za svou povinnost dát položit koberec, ale na- bádá rychle ženu, aby ho odstranila, nestojí-li oň; míní, že koberce jsou věc velice nezdravá, přijímají do sebe a přechovávají miasmy! Aby byl člověk zdráv, musil by bydliti v příbyt- cích, obílených prostě vápnem, s okny, které by se nezavíraly příliš neprodyšně, aby vzduch mohl proudit. On pokládá moderní nábytek za tak po- šetilý; všechny ty aksamity, podstavce, pře- kážející hlouposti, znemožňují v elegantním saloně veškerý pohyb, a on raději přeskočí na lovu deset překážek, než aby se pohyboval pět minut mezi zástěnami, záclonami a vá- zami. Diana se zaťatými zuby poslouchala ne- odpovídajíc, popuzena proti tomuto hodnému hochu, který se poprvé odvážil mluviti s ní nenuceně. Mnohem horší bylo, když po skončeném diner, Hugo, zanechav ženu na chvíli samotnu s komornou, se vrátil, všecek se chvěje k té, která měla býti jeho! Oblékajíc si spěšně žu- pan s bílého indického kašmíru, neprodyšně uzavřený, uvažovala s hrůzou o událostech. které se stanou. Konečně víděla skutečnost v celé její strašnosti! Až dosud víděla toliko, jak dobývá si štěstí, neuvědomujíc si náležitě, že je bude musit zaplatit. Tento obr zaníceného oka, chvějících se rtů, smělých pohybů, se jí zdá netvorem, cítí, že přeceňovala své sily; nikdy nepodaří se jí pokořiti tuto nezkrotnou bytost, která jí ne- může v ničem chápati. Zachvácena nesmírnou skličeností, hlubokou nechutí, nechá všech svých bitevních plánů a je trpná a němá.
Diana Hugo
27 article
Y psilon
28 article
Vévodkyně, probudivši se, zkoumá neklid- ně svého chotě. Je konec!... Nebude na něj míti nej- menšího vlivu!... Proč tak ztratila odvahu? Proč ta nehybnost,jež v rozhodném okamžiku ji připravila navždy o moc?... Jak se na ni asi zlobí pro tu naprostou lhostejnost! ... Ostatně!... co se stalo, stalo sel... A pro- hlíží si rozlehlou přísnou komnatu, její chmur- ný nábytek, staré boulské hodiny a vybledlé čalouny... Kůň trojský, slabě osvětlovaný opálovou noční lampou, se týčí naproti ní. špatně postavený na ztrnulých a roztažených nohách, chrle otevřeným bokem vojsko; tot