Nedělní zábavná a poučná přloha „ Národních Listů k č. 270.

Strana9.

Když Martin Brk stonal.

Napsal Václav Ji skra. Je všelijaké stonání na světě. Marlin Brk vybral si jedno z nejestetičtějších; počal se pro- měňovati v jakousi Ethereu (viz Čechův výlel pana Broučka). Bledl, hubl, jeho jestota se zmenšovala. „Priteli,“ říkali mu milí kolegové, hledíee naň, „rozmysli si to svět je přece hezký a lide v něm ještě hezčí; jdi k doktorovi! Poslechl je a donesl se k doktorovi. Dokton byl příjemný člověk, líbil se Martinovi, ale or se nelíbil doktorovi. menlašíh „Proč jste se nochal tak sejít?“ řekl k rávě.

Martin nenašel odpovědi. „Všeho necháte a pojedele ven!“ nařidi doktor krátce, sedaje ke stolu. „V tom případě prosím o něco písemného, pravil Martin zdvořile, vzpomínaje, že má před stavené. Doktor kývl. Psal hezkou chvíli na celý arch, pak to Martinovi přečell; a on se dověděl že je sešlý člověk. O Etherei ani zmínky. I vzal písemnost a šel s ní ku představeným. Měl jieh několik — bylť totiž učitel. A tu pocítil blaho pošlé z dobrých představených. Ihned mu jeho sešlost z věrných služeb učitelských uznali, nad to i brzké zotavení mu přáli. Mimo to mu dovoliii, že se smí rovněž hned začít šetřit léčit, t. j. vyrazit prach školní z obuvi svě. Učinil tak Martin Brk, a provázen požehná- ním a slzami svého okolí, šel na dráhu. Vstoupil do té dlouhé kovové housenky, jíž se říká omni- bus; přes hodinu lezla, až dolezla do Temnice. Tam z ní Martin Brk vyšel a housenka odlezla dál. Díval se chvíli za ní, jak hýbe nožičkama, pak se ohlížel po něčem, co by ho dopravilo do Hupkovie, dvě hodiny od Temnice vzdálených. Stála v zádi stanice jakási archa, při níž byl ja- kýsi Noe. Vypadal toužebně, jak jen může vy- padati Noe, čekající holubici. „Snad já jsemta holubise!“ pomyslil sobě Martin a kráčel k Noemu. „Mážete mne dovézti do Ilupkovic?“ tá- zal se. Muž Noe dlouho nic neříkal, tak dlouho, že Martin sám počal býti v pochybnosti, že vůboe něco řekl. Po dlouhé chvíli, kdy pomocí vybledle naměli propracoval se k vědomí, že přec jen asi něco řekl, slyšel hlas, řkoucí: „Já nevím.

Odpověď nepřišla tak dlouho, že. Martin zatím zapomněl, co chtěl. „Co nevíte?“ ptal se tedy. „To, co chtěl pán vědět,“ odpověděl Noe mžouraje očima. Martin nevěděl, je-li zlomyslný od přírody nebo vědomě, neboť za nic na světě se nemoh upamatovati, že by byl shtěl na něm něee zvláštního věděti. lá htel nčco vědst?“ podivil se tiše. Noe roztatl úsla od ucha k uchu. „Ach,“ vzpomněl si Martin, „ptal jsem s vás, můžete-li mne svězt. Můžete? „Já nevím,“ řekl muž určitěji, nežli prve „A kdo to má věděti?“ doptával se Martin Noe nepozbýval vzezření holubici čekajíeí- ho. „To je všecko, co přijelo?“ ukázal očim na Martina. „Asi,“ pravil tento odmítavě a suše, obra- ceje se k odchodu. Byl dotčen celým chovánín vozkovým a nejvíce poslední jeho otázkou. Něee si nechat libit už byl Martin Brk, zatímní učitel, zvyklý, ale aby každý vozka — „Tak se může pán zatím posadit,“ řekl v tom Noe, šel k arše a rozevřel ji. Byla jak starý slon zmačkané kůže, plna záhybů a ne motorných ploch. Aniž by pípl, vlezl Martin do archy se všín zbožím svým. Chtěl hned platiti. „Až potom,- řekl Noe, „anebo tedy korunu napřed,“ roz myslil se. Vzal korunu, zavřel archu, a zmize ve vratech hospody. Martin rozložil se po měkkém sedadle, od- dechl si po dlouhém vyjednávání, které vzalo tak neočekávaně příznivý obrat a zavřel oči.

„Sedím v kočáře,“ uvědomoval si všeck své blaho, „je půl čtvrté, teď mají ve škole čtení a já u toho nejsem.“ Zachvěl se slastí „Jsem venku v boží přírodě“ — vykouk oknem a narazil pohledem na kominy a zdi tem- niekého cukrovaru — „za dvě hodiny tam budu, v té pravě boží přírodě, v Hupkovicích, v lesna- tých, krásných Hupkovicích. Budu vstávat, kdy budu chtit, budu ležet třeba dvě hodiny v trávě a žádný zvonec celého světa pro mne nebude existovat“ — Vyhléd! oknem kočáru. „Mračí se ... A ji jsem v bezpečí. Sedím jako v pokojičku; z chvíli se rozšuní déšť a já mu budu nasleu- chati. Vzduch zavoní, mé černé městské plíce se vykoupají. A - vozka se vrací, pojede- Noe přišel.

Nakoukl dovnitř, kývl a vylezl na kozlík Rozjeli se na temnické náměstí, dlážděné nerov nými kamony. Martin vyskakoval na sedadle i se svým zbožím, div mu žaludek nevylíti; ale přečkal to, a nežli ne rozšuměl déšť, měli Tem nice za sebou a jeli hladce po silnici, vedoue do Hupkovic. Martin se vrátil ku prožívání své ho blaha. Naslouchal šumotu deště a přemýšlel Voda se z oblak jen lila a jako je v zimě u kamen o to liběji, oč větší metelice zuří venku tak i Martinova úlulnost v arše byla zvyšována lijákem, jenž bil do jejích okének. „Jak dobré je míti přítele na venkově .. Jak byl můj přítel nešťasten, že uvízl v Hupko- vicích, že se nedostal do velkého města! Jak je mi to teď k dobrému, mám kam jeti nyní, když jsem sešlý. Pěkně děkuji, sešlý! V tak mladých letech!“ zariyslil se. Ale slečna Jéšitnost nedala mu utonouti v zasmušilosti, a pošeptala mu, aby si upravil vázanku a manžety pro připad, že by ho někd shlédlo hezké děvče. Učinil tak, a jako by kočí věděl, že drkotán vozu ztěžuje uvázáni mašle, zastavil. Marlin vyhlédl. Noc kýval, křičel, házel rukama, a t vše směrem v levo v zad, takže Brk nevěděl, co se stále Ale po chvíli zřejmé uspokojeníve tváři Noemove mnu řeklo, hned že přijde roz

luštění. Již také Noe s archy seskočil a dvířk oteviral. „Honem,“ křičel. „Už, už,“ odvětil mužský hlas, „Nanynka ztratila šátek, pitomá husa. Dělej!“ „Nech šálku a pojď, vždyť se leje, div mn to neodplaví,“ řekl Noe. A již tu byli dva strýcově, jedna tetka asi tři Nanynky. „Co to ?““ znepokojil se Martin Brk „No na ty jsem čekal, mladý pane, pro ty jsem jel na štaci a oni kdo ví, kde lajdali o zastávky! Tak lezto! Jeden za druhým. čerstva!“ Jeden strýc jako vodník, druhý strýc jako vodní, tetka jako hastrmanka a Nanynky jako žáby z rybníka nacpaly se do archy. Martinovi se zdálo, že naň hledí jako na stěnu kočáru, n jako na živého nestlačitelného tvora, vyžadují- cího určitý prostor. Tetka si sedla vedle něj jednu Nanynku vmáčkla ještě k němu, druhe dvě stály v uličce. Strýcové sedli proti němu. Za chvíli měl Martin kolena mokrá a z levé strany jen teklo. „Hihihi, to se mladý pán namočil,“ smála se tetka, „a ani nebyl venku!“ „To jedete až do Hupkovic?“ zeptal s zachmuřený Martin.

„No a — to se ví, tamhle k švařičkovi n kozlíku, ona Růžena, jako sestra, jako jeho žena, má křtiny v neděli, narodila se jim hol- čička, pátá. Brk vytáhl hodinky. Čtyři. Jedou půl ho diny a dvě se do Hupkovic počítají. Půldruhé hodiny ztráví ještě s touto hastrnanskou společ- ností. „Ale proč mi to vozka neřekl?“ vyjel hl sitě v nejvyšší nevoli. Tetka otevřela ústa. „A co pak je mladému pánovi do toho?!) „Co je mi do toho? Vy jste dobrá, osobo Co je mi do toho! Snad jsem s ním dost dlouho vyjednával, abych mohl být ušetřen téhle ne příjemnostil“ Tetka zavřela ústa a utřela si je kvapně „A— a — a — hele — to — to mi ne- jde do hlavy — snad kdyby se mladý pán zře telněji vyslovil“ — mrkala dychtivě. „Co může být zřetelnějšího — najal jsem si příležitost a on mi bez řečí naepe do vozu plno mokrých lidí! To měl říci, byl bych si na- jal jinýl“ Tetka vydechla zklamané očekávání. e aviě

„A tak! No to niel“ „Nic? Co nic, jak nic? Jsem celý mokr a nastydnu se! „I ne! Jen hned převléknout, a je všeck dobře. Nando, jdi s tím parapletem trochu dáll“ Nanda třikrát přešlápla, shodila Martino klobouk a šlápla mu na nohu. „Tak, už je to lepší,“ libovala si telk obrátivši se potom k strýeům s důležitým a z městnaným tvářením. Je pravda, že jel švaři ček pro ně, ale když tam nebyli, a ten mlad- si vůz najal, je to pro švaříčka výdělek a naj- lepst Je Dyu zea a Gelati Jekokar na lc. „Koukej, Karle, jak prší,“ upozorňovala jednoho strýce jako na něco nového. „No,“ řekl strýc. „Ale nebude to dlouh trvat; za hodinu nejdéle je po všem.“ „Psa by nevyhnal; když si pomyslím, ž by se byl švaříček ohlédl a nebyl nás viděl“ — hodila oko na mladého, jestli je hnut sou- citem. Nezdálo se. Vytahoval pořád hodinky mračně se díval před sebe. Ještě hodinu měl jet. Lilo se proudem. Listy na větvích schlíple visely a hlinitá silnice byla jakoby politá rozdě- laným ochrem. Tu pronikly temný hukot vody hlasy zvenčí; a netrvalo dlouho, Noe zase z stavil. Martin Brk se vztyčil znepokojeně vtu šení věcí příštích. A ne darmo.

„Mladý pane,“ ukázala se Noemova tvái v okénku, „jak to uděláme, mám tady kmotříčka a kmotřičku, dohonili jsme je — „Co je mi do nich,“ odvětil rozčileně Ma tin, „vy podruhé řekněte, až budete chtíti tako výmto způsobem cestujícího oklamati!“ „Ale mladý pane, já je přec nenechán v dešti, vždyť jsou to kmotři, a za tu korunu kterou jsem dostal, jsem vezl mladého pána dvakrát dál — a jiný vůz tam nebyl, nebyl b se mladý pán vezl vůbec — tak bych prosil aby mlaclý pán udělal kmotřičce místo, kmotrí ček si sedne ke mně na kozlík.“ V celém jednání Noemově byl takový ne zvratný klid, že se o něj nezbytně musilo roz- bíjeti všecko vyjednávání. Marlin to pochopil proto beze slova sebral své věci, a nevšímaje si litování tetky, promíseného konstatováním, že za korunu se skutečně vezl dál, než měl, vy- lezl do psí sloty.

„Mladý pane, pořád rovně,“ křičela za nin účinlivá telka, „za půl hodiny se ukáže věž a to už jsou Hupkovice!“ Ubohý Brk rozevřel deštník, sebral věci, se zaťatými zuby šel „pořád rovně“. Vůz se vzdaloval a zmenšoval víc a víc, až se udělal jako tečka. Kolem Brka nebylo nic, než žlutá. dlouhá silnice a opuštěný, mokrý kraj. Míje hromady štěrku, jednu za druhou, přendaval deštník a věci z jedné ruky do druhé, zpocený. provlhlý, utrmácený. A jako by někdo zuřivý neviditelný chtěl si na jediněm jdoucím živén nevinném tvoru vylíti svou zuřivost, tak vy- chrlily se proudy vod na nešťastného Brka. Po hodině se déšť zmírnil, a když se vy- houpla před Martinem zšedlá věž starého hupko vického hradu, rozhrnuly se nad ní šedivé mra- ky a za pozadí vyskočil jí živý podvečerní blan- kyt. Murtín se zastavil. Zavřel deštník; přestal docela pršel. „Čerti!“ vyrazil ze sebe zlostně, nemoh při tom odvrátiti zraku od překrásné harmonie barev i kresby před sebou. „Čerti!“ rozkřikl se ještě více, nevěda sám, platí-li jeho výbuch více psotě nebo lidem, kteři mu nepříjemnost při r r o pravili. „Aby je hrom — Tu se rozklinkal malý, starý zvoneček n věži jako slabý stařeček, mírně, káravě a přece vlídně — klekání. Martin Brk zmlkl. „Nu, dobrý večer!“ zabručel konečně, když zvoneček neustával ho vítat. A ten jako by jen na to čekal, udělal klin-klink a ztichl. Martin zamířil ku prvnímu domku.

Z dolního konce Komareva.

Ze sbírky „Ve tmě a mhle“ Mil. Pribičeviče.“ Přeložil M. Hajný. Totoť pak jest ten soud, že svěllo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežl světlo; nebo skutkové jejich byli zll. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávid světla a nejde ke světlu, aby nebyli tre- stáni skutkové jeho, nebo jsou zlí. Evanzelium Janovo kap. 3. v. 19 a 20 Jsou i dobří lidé. Ve tmě žijí, nebo tmy nevid a ne proto, že jsou zlí. Dobří jsou, ale duše jejich necítí tragiky, bezstarostna je, vesela, plna smíchu a žertu. Srbský život pln je takových lidí, protoje i pln tmy a mhly... Jak hořká kapka za kapkou nechať padají tylo povídky na srbské duše. Milan Pribičevič. V Komarevu pod Dikavcem žije Dmitar Rajkovič. Ženat je Dmitar a má děti. Žena jeho jmenuje se Pavlija a děti po řadě: Ilija, Petar, Evica, Jandrija, Mara, Kata a Stojan; Kata i Stojan jsou ještě malí, proto jim řikají Kaja a Stole. Ještě tré dětí měl Dmitar, ale, s odpu- štěním, pomřely, všecky tři umřely ještě v k - lébce... I jednu krávu má Dmitar. Pěkná je a maličká, okrouhlá kravička krátkých rohů, otolí se brzy; a pak, až se otelí, ano až se otelí — Jest večer, předvečer pouti v Kobiljaku S oné strany Dikavca je Kobiljak. Minul večer je noc. Od plochého vrcholu Dikavca — pů hodiny potřebuje volský potah, aby jej objel — do Komareva na patě, vrchu leži tma. Hustá je a černá a nevidět v ní vozové cesty, která ko- lem vrchu se otáčí, ani hlubokých, strmých vý- molů nevidět, jimiž vody se shrbeného širokého hřbetu Dikavca ke Komarovu se derou. A to Komarevo! Utonulo, potopilo se nadobře ve tmě, celičké z kraje do kraje, v něm všecky jeho chalupy a chaty: Tadiči, Uroševiči, Blagojeviči Vrge, Rajkoviči, pod těmito na dolním kone Komareva chatka Dmitra Rajkoviča.

A ona. Ani střechy jí nevidět; jaká je stře- cha, nevidět ničeho. Schoulená, nízká hromádk stojí tu ve tmě; mohlo by se ovšem říci: cha- loupka je ta hromádka, ale nemusí. Velice je nízká, schoulená, maličká, proto se nemusí, ni kde nestojí, že musí; i kupa sena by to mohl býti, stoh žita nebo něco podobného. A přece hleďte, jest. Ta hromádka tmy ve tmě je chata i své číslo má, číslo v knihách zapsané, č. dom 27, a Dmitar Rajkovič žije v ní se ženou Pavli jou a dětmí všemi po řaděva. Neupřímná je tma, přikrývá, zakrývá. Ne- vidět, nerozeznat v té hromádce ničeho, avšak hle, přece tu něco je. Dmitar je tu, na prahu chaloupky sedí, prostředkem je roztržen ten práh, sedí Dmitar a oddechuje, odpočívá po práe denní, Šalebná je tma, ta nizká shrbená hromád- ka plna je lidí. Ovšem, llija je na železnie u Bruna v práci, ale za to jsou oni druzí tady Pavlija i všecky ostatní děti počínajie od. Petra po řadě do Stoly. Osm duší tu dýše v tom čer ném chomáči tmy a ve přístavku nahoře nad ch loupkou dýše devátá — pěkná okrouhlá kra vička s krátkými, pěknými rehy, — oteli se brzy, a pak, až se otelí, ano, až se oteli . . . Bos, prostovlasý, sedí Dmitar na prahu, je vysvlečen, jenom gatě a košili má na sobe Gslě jsou záplatované, košile potrilaná, prave rameno vylezlo mu z ní. Zády opřel se Dmitan o dveřej, sedí rozkročen, pravé koleno má v cha- tě, levé ve dvoře, ruce překlopil přes kolena. Tma je ve dvoře, tma v chatě, hustá tma noc je bezhvězdná. Mlčí tma, temná a černá ale plna je myšlenek ta tma, různých, osm hlav je v chatě, a každá obírá se svými vlastními.

Jsou tvrdé ty hlavy, i myšlenky jsou tvrdé. V tmě se rodi, temné jsou, každodenní těžké my- šlenky s dolního konce Komareva; každodenn těžké starosti ve tmě se řadí, slarosti s dolníh konce Komareva. I hovor je tu ve tmě, jaké myšlenky ta kový i rozhovor — temný, těžký, starostí plný rozhovor s Komareva konce. Není ho mnoho než ano, bylo ho více, poslední je to nyní, ve- čer už dávno minul, je noe. Málo je ho, ale přece je, ano, je život v té hromádce tmy, ona žije. Bídný je to život, žalostný a trudný, ale život je, a každý život má něco, co ho těší, i ten tu v té hromádce dom. č. 27. má, a k tomu jeho něčemu tíhnou všecky ty různé myšlenky, jež tu ve tmě vrou, i ten rozhovor jen k tomu tíhne — — — Dětské nevinné myšlenky spřádají se po- tmě v jizbici chaty, i rozhovor je tu v jizbi novinný! Netají, neumí zatajit. ate dln Maličký Stole i malá Kaja, Mara a Jandrij leží tu v jizbici na prostěradte, které jim máti u peci prostřela. Stole i Kaja spí, ale Mara Jandrija ještě neusnuly, rozmlouvají; Stole i Kaja chrápou, mrči cosi ze sna, ve snu pro- mluví některé slovo. Sedm let je Jandriji, Mař devěť, umí už trochu kopati, dnes kopala s mat- kou kukuřici nahoře u Suplošča. Rozumná je Mara, chápe. Ve škole arci nebyla, není v Ko- marevu školy, ani na blízku jí nikde není, ale aťsi, Mara je rozumna, praví: — Hu-uuu ... dudu-uuu... ano, opravdu. Slyšeli jsme ji dnes. O svačině to bylo, Vrge právě svačili. Máti a já, víš, my ne — — — Ví Jandrija, že Mara hovoří o „mašině“ ale nechce rozuměti. On „mašinu“ ještě nesly šel, proto necheé, a tož. Nepřeje si, aby mu Mara vykládala. Převalí se na znak a povídá : — Na moruši jsem byl, a v samém vrší- čku — —

*) Jméno autora této črty je čtenářům denníeh listů dobře známo z velezrádného procesu záhřeb- ského. Milan Pribičevič býval nadporučíkem v ra kouském vojsku. Před pěti lety vyžádal si propuštěn ze svazku armády a ze stálního občanství rakousko- uherského a odstěhoval se do Srbska, kde vstoup opět do vojska. Starší inteligence srbská i chorvat- ská málo se starala o národ, jménem národ rozuměl jen representanty, sebe; lid, sedláka, vídali leda n schůzích, táborech, slavnostech, kde nadšeně se mlu- vilo a zpívalo o slavném národě chorvatském a srb- ském, kde opájeli se všicci hrdinskými činy králeviče Marka. Jak ten slavný národ, s lou velikou minulo- stí, žije ve svých chatách dnes, o to se starali a za- jímati pánům nikdy nenapadlo. Až teprve mladší generace inieligence začala se obírati ubohým težn- kem, ukazovati těm starým pánům, kteří žili jen z historie a v hlstorii, jak národ opravdu žije, které jsou jeho potřeby a vady. A jedním z nejpilnějších pracovníků, kteří si vylkli za úkol svého života po- vznésti sedláka na úroveň člověka, je právě vele- zrádce Milan Pribičevič. Z črty, ktercu tulo pli- nášíme ukázkou, dýše nezměrná, vroucí láska k pro- stému lidu a hluboký soucil s jeho bědným životem — Du-uuu ... Právě o svačině. Deerk Vrgova řekla: To „ona“, prý, vodu pije, svači a vodu pije . .. Jandrija se hněvá. On „ji“ neslyšel, do posud ještě ne, a rád by. Dnes celičké odpo- ledne naslouchal, a přece neslyšel. Posleucha celé odpoledne a Růžava vlezla do Pavlový pše nice, a všecko to bylo nadarmo. Hněvá se Jan- drija, proto povídlá: — Ale jsem ji napásl dnes, velice napásl I totínek říkal, že jsem napásl. Ty neumis tak neumíš. Uvidíme zejtra, napaseš-li . ..

Mara vidi, že se on hněvá, rozumna je Proto nebude více mluviti o „mašině“. Ina proto nebude, že chce hovořiti o Růži, chce j i opatrovati, těší se na zejtřek, proto zapomíná na všecko ostatní: I já napasu, uvidíš, že napasu. A pak, napasu — — I Jandrija rád má Růžu, i on bude rá o ní hovořiti, už se nehněvá, i na „mašinu“ za- pomněl. Zamyslí se trochu, pohladí Stolu, který vedle něho leží, po hlavě a praví: — Býčka bude míli, býčka. Já bych radši kdyby byl býček. I Potar by — — — — Mm. Petar... telička bude, já byc ráde. — Mm. Pelar. Však on ti nabije síš .. Lepší je býček — — — Nenabije, víš. Evica mne nedá, já mán Evicu ráda, i ona by chtěla teličku — — — — Mm. Já také mám rád Evicu, ale atsi já bych přece radši býčka, i Stole by radši, i ta- tínek a všichni — — — Není pravda, víš. Máti nechce — — Mm, chce — — — Nechce, víš. — — Hádají se tak, ale nehněvají se, i když se hádají. — Aby se jen olelila, hlavní je, aby se otelila... Pak, až se otelí! Budou míti ve při stavku dvé. Růžavu a Milenku, bude-li telička nebude-li, bude Dikoňa, nyní lhostejno, jenon aby bylo, až bude — — I Jandrija se docela uspokojí. — Má rads i on Evicu než Petra. Zlý je Petr, bije, i jeho bil, a Evica nebije. I Maru má rád — — Obrát se k ní a povídá, nyní může říci, nyní ..

— Duro Makarin ji viděl — „mašinu“. P vidal dnes na potoku. Ve Bruně byl s tátou a viděl... Vodu pije, prý, všecko srká . . . Šrr I já ji uvidím, že, i já? — Mara je spokojena, velmi spokojena, Ma ráda Jandriju, všecky má ráda, ale přece nej radsí má Evicu. Pohlédá tam do tmy, kde je Evica. Mara myslí: Mohla by se Růža té noe ještě oteleti, Evica řekla, že by mohla. Kochá se v té myšlence, a pravi: — I ty ji uvidíš, ano, i ty —- Stole a Kaja chrápou a mrčí. Stole křičí z sna: — Néece-chcií... Mara a Jandrija se za smějí a umlknou, zamýslí se. Mara je ospalá. kopala dnes a slaba je ještě, maličká, drob ou- čká — —

I v kuchyni je hovor. Zdlouhavější je, těžši Trapnější a tvrdši jsou myšlenky i slova jsou ustaranější a tvrdší, krátce, jen a řidčeji s ozvou, ale přece se ozvou. Rozbíhají se ty my- šlenky, bloudí kolem dokola, ale přece najdou se i ony, i rozhovor se najde. Křižem krážem dokola z toho hovoru vyniká, starší jsou tu lide a dovedou zatajiti, ale ať, na konec dojdou přece do prdiiředka... Ano, ve přístavku tu nahore jest, slyšet ji odtud, dýše v něm, hýbá se tam Růža, Růžava je to, otolit se má brzy, a pak až se otelí, ano, až se olelí — — K Dikavci vzhůru Dmitar hledí, mlčí, pře mýšlí, přerušuje často mlčení, rád by on tu tak na prahu sedě rozprávěl. Zvláště dnes večer by rád, vždyť je zejtra pout, kopati se nemusí a pak ono: — Tady nahoře ve příslavku — — K Dikavci vzhůru Dmítar hledí, naslouchá Viděli nomůže ničeho. Ni okapu nad sebou ne- může, natož uzounkou cestu na vrchu Dikavce tam nahoře, kde kolem Suplošťa se obtáčí: Od- kud, kterak —? Nemůže on to. Ale proto přece praví: — Je opravdu škarodě. Kdyby se nějak .. Aby tu tak někde vyvrátili — — Nemyslí Dmitar na to, co mluví, docela n něco jiného myslí, pln je starostí Dmítar, ale takto hovoří. Příjemněji mu je a lehčeji, když tak hovoří, proto mluví. Pavlija dřepí na zemi u Dmitra. Lokte opřela c kolena, hlavu položila do dlaní. Přes Dmitra do tmy hledí, i ona naslouchá. — Na jeden pecen ještě jen má mouky a na žganee na zejířek. Ve velikých starostech je Pavlija povídá ustrašeně; — Bůh s tebou? Vůz? Odkud by se tu vza toď vůz v té tmě — —

Petar leží vedle ohniště, do haliny se za motal. Nespí, bdí. Slyší hovor, ale nevšímás ničeho, zlobi se Petar. Opravdu je unaven vždyť přišel až večer domů. Celý týden byl p vůkolí a kopal den za dnem, tam po Kobiljaku Suzičích, Stabandžijích, Rastovici. Ale neml on jen proto. Zlostný je Petar od přírody a ne- rad zbytečně plýtvá slovy. Na divy zlostné při rozenosti je Pelar. Protáhl se na halině, lež hněviv, unaven, a myslí mrzutě na voly, kter dnes viděl v Rastovici: — Jsou siváci. Kdyby on měl nějaké. Kdyby měl, kdyby — — Mlči Petar a nikomu není líto, že mlči.

Ani Evici ne. Nemá rád Petar nikoho, an ho nikdo, ani ona ho nemá ráda. Evica je mladá hozká je Evica, Šestnáct let je jí právě, vřej krev v žilách a proy jí pálí, napínají košili na ňádrech a košile... Když jde, šustí košile ) kolem ní, motá s, i zástěra se motá, omotává na ní právě jako u dospělé dívky. I pohlédati 1) Slavonská robečka nosí oděv jen jeden, jed- noduchý, z bílého domácího plátna, a tomu říká se košulja Ale naprosto jednoduchý ten oděv přece není. Vrozená ženská zdobivost, vkus i koketerie dovedou se i tu dobře uplatniti. Vrchní část košulje vypadá jako rukávee našich děvčat, okolo krku mívá límeček z háčkovaných krajek i náprsenka je hustě háčkovaná; rukávy jsou dlouhé, na zápěstí sepjate a na nich od ramen k zápěstí křížkové vyšívání obyčejně černé, někdy smíšené s červeným, což n bílé půdě velmi pěkně se nese. Spodní část košulje od pasu vypadá jako sukně o hustých skládaných řasách; i ta bývá stejnou technikou vyšívána. Zá- stěra — pregača — nosí se z vlněné příze jasných barev; příze kupuje se ve městě u žida a domas tká na malém stavě. Na nohy obouvá mužský i žen- ská opanky, vyrobené z jediného kusu silné kože sešívané řemínkem. Punčochy — čarape — rovněi doma se pletou z barevné vlny. nle

umí ona jako pravá dívka. K zemi klopí oči, když hledí, a pěkné oči má, takové opravdu čertičí, pěkné oči a jak umí čertovsky zajiskřiti jima . .. Mladá je Evica. Leží tu pod přikrývkou na druhé straně ohniště, a nemůže nijak usnouti. Umdlena je i ona, kopala s otcem v Uroševičích, ale přece nemůže. Upřeně do tmy hledí, pravou ruku má podloženu pod lícem a horká je ta ruka její i líce je horké: — Ruda, i Seja půjdou na pout, i Petra a Ljubica. Od Rudy mohla by si vypůjčiti šátek, ona by ji ho dala, ale ... Ne, nechce... Ani šátku nemá, ble, ani šátku,a kdež pak co jiného — Není Evica zlá, ale není jí do hovoru. Do tmy hledí a mlčí, upřeně hledí a lítost velikou má sama nad sebou, oči jí zvlhly ... Slyšel Dmitar Pavliju, ale nechce slyšel. Ví on, co se v jejím hlase skrývá, ví on i to ostatní všecko, proč Petar i Evica mlčí. D tmy vzhůru hledí a mluví, snaží se mluviti, ja- koby ničeho nebyl slyšel, ničeho nevěděl: — V Lisičích byli dnes. Odehnali všecko. I kmotru Petrovi krávu. Jiný je, prý, šikutor nyní, ne Brkič — — Pavlija pokrčí rameny. Povídá; —Ani oleje nemám na zejtřek a nevím. kde bych si ho vypůjčila. — Jiný je, pravis, n Brkič — —

— Jiný, ano, už není — Mladá je Evica, mladost se brzy obrátl A dobrá je ona, oči má ještě vlhké, líce horké ale ať. Slyší ona matku a praví, neokolkuje, ráda ona mezi svými mluví přímo — Petar by mohl. Dvě zlatky donesl, mohl by on půjčit — — Pavlija se zalekne. Přála si právě, abyt někdo řekl, ale nyní má strach. Zlostný je P'elar, zlý, pod bohem není takového. Přála si, ale po- vídá: — Bůh s tebou, zblázníla jsi se? Pelar mlčí, nechce se mu zbytečného roz hovoru, ale nyní už nemůže. Obrátí se k matce a vyhrkne zlostně — Zbláznila?! Tys se zbláznila! Já abye li dal! Což jsem nodával? Nadával jsem se dost I tote abych ještě dal! Toto poslední! A opan ky, kdo mi koupí? Koupíš ty — — — 1? Ječivý je Petrův hlas, chraplavý, podráždě- ný. Zlobí se Petar. Zlobí ho to, tuze ho zlobí. Čeká, odpoví-li kdo, čeká dlouho, potom když nikdo neodpovídá, obrátí se zlostně na pravo, a leží opět tu pohněvaný a mlčí, nemůže si an pomyslit, jak se zlobí. Evica neodpovídá, na něco zcela jinéh mysli teď Evica. Líce jí plane a prsy jsou horké eelé tělo má borké. Rozpásala se. Odhrne tro- chu pokrývku, s ramen po prsa odhrne: — Bok ví, myslí si, pojme-li kdo Rudu letos do kol a kdyby ona šla, kdo by ji pojal? Stanko snad, snad Nikola... snad i . . . Pavlija mlčí, bojí se Petra. Nechce mu od- pověděti, bojí se vády: — Bože můj, myslí, pod bohem ho není, není takového —. Ale pak ji pře- máhají opět starosti; ve velikých starostechje Pavlija: — Prádla by se mělo deeři vzíti, ani zástěry jak patří nemá, a šestnáct jí už — Ani Dmitar nemluví. Onani neslyšel hádky.

Hned jak pověděl to o šikutoru, zabral se v my- šlenky, v celičký oblak myšlenek. Zasmušily hot — Obec, daň, Brkič, kukuřice, kopání, okres.. Všecko odehnalí! Jak mohou všecko odehnati? Záložna? Tam neni? Ve Brunu je, prý, zalo- žena.. Luka odseděl si už lesní pych, i on půjde. Musí —. Rozličné myšlenky, sta miyšle- nek probíhají Dmitrovi hlavou. Smutné a těžk myšlenky, chce se jich zbýti, povídá: — Ve Stabandžijíeh se oběsil. Z hladu s oběsil jeden — — Pavlija neslyší, úplně ve starostech je po- nořena, i ona by se ráda zbyla těch starosti. Na- slouchá do (my, zbyla by se ráda, zbyla. Ví, jak by to mohla, ale strach je, veliký strach Pavlija v sobě nosí, ale netroufá si obrátiti hovor na to, co by ráda. — Již dávno po tom touží, ale netroufá si — — — Pátek, sobota, pondělek. Úterek je zej- tra, á —? praví Dmitar. — Úterek, ano, povídá Pavlija. Petrovo připadá na úterek . .. Až doposud pořád hledě! Dmitar k Dikaveu ale teď už nemůže. Nemůže pořád mysliti jen na zlé, na bídu, soužení a starosti. Obrátí po- hled na přístavek, naslouchá trochu. Ví Dmita že „malý“ je zdráv, Makarija včera přišei z Bruna, mluvil s „malým“, vzkazuje jich po- zdraviti, prý. Ví to Dmilar, ale přece. Hledí na přístavek a povídá: — Nevím, co „maly“ nedává nic o sobě slyšet. ..?

Ve starostech je Pavlija, úplně ve staro- stech a neslyší, ale za to Evica slyší. Ví ona, co by otec rád. Už dlouho přestala mysliti na pout, i ona myslí na Růžu, na Růžu, Růžavu ... Teličku bude míti, musí býti telička. A bude její, jí na gerdan, bude si ji chovati. Rok, dva — myslí si. Jak přejdou, bude míti již mladou kravičku —. Potáhne pokrývku, odhrne, při- táhne, tak je jí horko. Pak povídá: — Máti!? Jestli se tě noci? Což kdyby se té noci otelila? Pavlija velmi se ulekne. Hle, to právě ta- jila, chtěla na to mysliti, ale si netroufala, proto to tajila, a hle, nyní tak znenadání, tak- — Bůh s tebou, povídá. — Co ti to na- padá . . ? Slyší Dmitar Pavliju a rozumí, ale se dělá, jako by byl neslyšel. Hledí do přístavku. Spustí ruce s kolen, pravou dlaň vsune do cárů ko- šile za ňadra a praví: — Luka by dal, prodal by. I dnes pravil. Dám prý. Kdyby „malý“ pomohl, mohl by ho člověk vzíti hned. Tele je pěkné. Pár by byl, jak se naše otelí... Spářil bych . .. — Odpust, bože! myslí Pavlija, ještě ani není... a on už počítá. Strach je z té řči, ale ještě více, jestli se té noci? Jakby dnes v noci, není možná, za týden po Petrovu dojde jí čns, a ... Ráda by byla, nejraději ze všech, vždyt celý večer myslí na to, ale — — — Bůh s tebou, Dmitre, jsi pošetilý! Toli- kých platů na nás čeká, a on? Ještě ho ani není a on už počítá — —1? šikulor = exckutor ) Petrovo, Potrovdan = sválek sv Petra.