1
masthead
7. července 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 180.
4
article
Z posledních dnů.
Z posledních dnů.
Kdyby bylo pravdivé pořekadlo, že člověk
zni v uchu, když se o něm někde hovoří, mu-
silo by nám teď zníti v obou uších od rána do
véčera a od večera do rána. Ba, již by se to
podobalo nepřetržitému šturmování, že bychom
ani v kůži nevydrželi. Předrazí sousedé Němci
totiž nám teď velmi roztomile nadávají. Neje-
nom nejbližší sousedé naši, kteří s námi žijí na
půdě drahé domoviny, tolik zkoušeného králov-
ství Českého, kteří s námi dýchají týž vzduch,
ale i velevlidní páni Vídeňáci, kteří odjakživa
slynuli nesmirnou zdvořilostí k českému národu,
ba, i Němci zahraniční, kterým přece do našich
záležitostí vlastně pranic není. Kde kdo z nich
má hubu po příč a nějaký časopis po ruce,
chrlí na nás vařící smůlu a síru, div se neudáví.
Češti Sokolové uspořádali si zas po několika
letech slet a měli k němu hosty ze všech té-
měř končin slovanských a dokonce až z Fran-
cie. A proto jsme zas jednou v očích i v ústech
našich vážených národních odpůrcův bezpřiklad-
nou hiolotoul.
A poněvadž nám tak bezpříkladně nadá-
vají, poněvadž jim ani ústa, ani péra nestačí,
aby na nás vychrlila co nejvíc jizlivostí, po-
směšků, hrubostí a denunciací, zdá se, že ten
slet skutečně něco znamenal. Neboť, kdyby ne-
znamenal, mohli by všichni Němci na světě,
i domácí, i zahraniční, zcela klidně spáti.
Vídeňák
Němec
Sokol
Neja
Fran
5
article
A jak hloupě a ničemně poštívají ti známí
pražsti dopisovatelé všech nám nepřátelských
listů, žalují-li na Prahu, že na uvítání Sokolů
hosti jejich vlály prapory s týchž stožárů,
s nichž vlály taky o návštěvě císařově. Měla
Praha po odjezdu panovníkově stožáry pokáceti
a za dva dny je zase vztyčovati? Nebyly by to
zase tytéž stožáry? Má míti obec pražská ně-
kolik garnitur stožárů? Byla tím nějak poskvr-
něna úcta k panovníkovi, kterýž byl tak nadšeně
vílán, že s týchž stožárů vlály prapory na po-
zdější uvítání synů všech oblastí z emí ko-
runy české? Což návštěva panovníkova,
když poctil po desíti letech metropoli království
českého, neplatila všemu národu českému, spo-
jeněmu pod korunou svatováclavskou a pod
žezlem habsburským? Komu pak to na nás
žaluji ti jedovati poštěváčí
Či proto, že prapory ty vlály vstřic tak
hostím z ciziny, gymnastům a členům munici-
pality pařížské
Ah, tu to nejspiše vězí! Svět počíná o
vrhovali německé brejle, jimiž do nedávna po-
hlížel na celý český život, a něco jednotliveů
přichází, aby se z blízka vlastníma očima po-
dívalo, jak to u nás vlastně vypadá. Něme
poznávají, že znonáhla bere za své jejich »tlu-
močnická« funkce, jejich »prostředkování« mezi
námi a ostatním kulturním světem, že již n
dlouho nepotrvá jejich preparace a apretura
všeho, co o nás kdy mělo proniknouti doji-
ných národních společností — bohužel, že t
tak dlouho trvalo. A to popouzí ty šlechelné
novináře německé a židovské do takového sle-
pého vzteku.
Praha
Sokol
6
article
Ostatně ti německožidovští referenti o slav
nostech sokolských mají i něco ochotných po-
mocníků mezí námi. To jsou ti, kteří vynalezli
na náš život jakousi takovou politickou kneip-
pianskou methodu. Což o to, někdy pranic ne-
škodí, přiložit na čelo studený náčinek, necha
je vychladnout a v klidu trochu přemýšlet
Všeho mnoho škodí, taky mnoho horka. Avšak
ti naši studení doktoři stále chodi s mokrými
hadry a s kropícími konvemi v obou rukou.
7
article
Jenže ani přílišné knejppování nejde k duhu.
Z toho by mohla býti pěkná nastuzenina, ne
dokonce oznobenina. A nežli taková věčná kva-
kerská stuchlá prostuzenost, raděj o kousek
roznicení víe.
Věc výborná, taková občasná sokolsk
revue. Té mladé, dorůstající krvi musí být
občas ukázáno, že tu Sokolové jsou a co jich
je. A kéž by se hesla Fügnerova a Tyršova
vlila v krev mládeže české, kéž by sokolstvím
v duchu Fügnerově a Tyrsově byl prosy cen
všechen mladý český svět.
Nu, průvody při tom taky musí být. I rečt
konečně při tom musí být. Snad si nemají při
svém dostaveníčku jenom ukazovat ? To jen-
„— — — Adam sedm synů me.
nejedli, nepili, jenom takhle dělali,
jak jsme si hrávali za chlapeckých let.
Fügnerův
Tyršův
Adam
8
article
Hlavní věci přece jen byla imposant
ukázka přesného výcviku a kázně v ohromně
té areně na Letné, když ve spořádaných prou-
dech vyšlo na cvičiště šest tisíc Sokolů ku
prostným evíčením, když několika povely náčel-
níkovými byli rozřaděni na celé to prostranství
jako svíce a když za zvuků hudby rozvijely se
před očima diváků míhavé ty ladné obrazy ne-
přehledných pružných těl, sklánějících se a za
vztyčujících v přesném rytmu, ovládaných jak
jedinou myslí, jedinou vůli.
Pozorovali jste Tbystře křepé ty postav
bratří ukazovatelů na vyvýšených podlahách
Viděli jste, jak na napjatých jejich tělech laa
knžde aval, chvěi se každý nerv — nuže
o chvíli později, když po příkladu ukazovatelo
pracovalo všech těch šest tisíc Sokolů, chvěly
se tím divným, tajůplným přenášeným působe-
ním i nervy všeho diváctva. Sledovali jste pak
roznicené pohledy diváctva drobného, té mlá-
deže, planoucí její tváře, dmoucí se hrud?
Obraz velikolepého toho divadla nesetře nikdo
a nezapudí z mladých těch duší. A z počtu
mladistvých těch včerejších diváků vyjde mnoho
budoucích pružných Sokolů. V těch dnech, z
úchvatného toho divadla probudila se zajisté ve
mnohém posud lhostejném srdci ušlechtilá cti-
žádost, jež povede k následování. A to je snad
nejvzácnější ovoce sokolského sletu.
»Smělost v srdci, v paži sílů !«
Je nám třeba smělých srdcí a silných paži
Kéž všechen český dorost vychován jest v smě-
lost i sílu.
Sokol
Letná
9
article
Měli jsme tu hosty, taky Francouze, ji
po několikáté. Francouzové jsou zdvořilí lidé,
slynou tím po věky. Tak tedy i francouzští gym-
nasté naučili se několik českých slov, jež dvorně
provolávali i mluvili. »Na zdar, Češi !« ozývalo
se z jejich úst, když projížděli davy lidu z ná-
draží, sna zdar Praze!« a »prosím«, »děkuji«,
»výborně !« — zcela správně bylo slyšeti na
cvičišt.
Také náš lid pozdravoval hosty fran
couzské, ale tu dlužno poznamenati, že velmi
mizerně.
»Vift la Franc — vift la Frane!« slyšel
jste, až to uši trhalo. Podivná věc, provolával
to i lidé, kteří se domnivají, že umějí fran-
couzsky.
Vifla — viffla! Flákalo to vzduchem jak
bič, a myslím, že Francouzi nevěděli, co jin
to povídáme. A přece máme tolik učitelů fra-
čtiny a snad každý desátý člověk u nás chopil
se kdysi francouzské mluvnice, aby. aspoňí s po-
čátky franětiny se obeznámil, aspoň s výslov-
nosti.
Ne, velevážení nadšenci, neviffla ! Snad
nebyli u nás francouzští hosté naposled, snad
přijedou zas, snad budou uměti o dalších ně
kolik slov českých víc, ale prosím vás co nj
snažněji, račtež i vy je pak pozdraviti o něe
srozumitelněji. Nefičte, prosím, ale zavolejte n
ně plně a jadrně:
»Vivla Fra'st-
Francouz
Čech
Fra ' st
Praha
le Franc
le Fran
10
article
Kořalka.
Kořalka.
Napsal Karel Horký.
Kořalka
Horká
11
article
»Prosím, je tady starý Krajník z Jiskrného.
»Ať vejde.«
Čelo šubiřovského správce se zakabonilo
hrozně zakabonilo. Návštěva Krajníkova nevě-
štila nic dobrého; správce to věděl, očekával
Krajníka již několik dní. Věděl, že přijde, ze
musí přijít. Přiležitost k pomstě byla veliká,
Krajník by nebyl ani Krajníkem, kdyby ji ne-
použil. A on jí zajisté použije způsobem hroz-
ným, zničí jej, má jej v rukou.
Důkazy jsou až příliš zřejmé, všechna l ž
by byla marna. Katastrofu neodvrátí, vyženou
jej, šubiřovského správce vyženou ... At
všecko ten Krajník, ten lotr, nadutec .
Správce si bezděky přejel rukou čelo, snad
cítil, že mu na něm stojí krůpěje potu. Cos
mu svíralo prsa, pocftil dusivou úzkost.
Nyní se to rozhodne, za chvili uslyší svůj
ortel... Pokoří se však, ano, pokoří se, bude-
třeba, odprosí lotra třebas na kolenou ...
Krajník vstoupil.
»Posaďte se, pane Krajníku.«
»Děkuju.«
»Čeho si přejete ?e
»Hm — tento — šak juž, meslím, pa
správči ví, proč su tade —
» Mluvte.«
»No, stran toho dříví. U mne to dělá pře-
dvě stovke —
»Rád vám je dám, třeba ještě víc.«
»Hale já je nechcu.« Krajník se usmál
Byl to však úsměv tak jedovatý, že správec se
mimoděk zachvěl; z podlitých víček Krajníko-
vých zirala drzost a zášt.
Krajník
Krajníkův
12
article
Zlá, hrozná chvile nadešla. Správce upja
na Krajníka úzkostlivě oči.
»Vy tedy ode mne náhradu nechcete ?«
»Cheu ju, hale ne od vás, chcu ju zrorn
na knížeti pánu a budó ju chtět na něm všichni.
Juž pré richtujó do Vídně psaní —« a zase ten
jedovatý úsměv.
»Vy mne chcete zničit ——
»Hm — přinde na to —«
Správec sepjal ruce. »Prosím vás pro boh
nedělejte mi to, mám děti. Pomsta patří bohu ..
budu vám za to do smrti žehnat. Mějte srdce ..
jde mi o chleba . . e
Staroch se vílězně, škodolibě ušklibl, hla
jeho byl stále chra plavější. »Vida, jak se čas
měnijó. Před osmi roke jsem prosil já, hal
přece jsem neuprosil. K vůli jednomu zajícu
jste mne dal zavřit do kriminálu, mne — b-
valého starostu — které si šel jen pro špás ve-
střelit. Meslil jsem tehdá, že se zpropadnu
hanbó. A věil mám zapomenót? Oko za oko-
zub za zub — já řku, staré Krajník má tuze
dobró paměť.«
»Mějte uznání, nemohl jsem tehdy jinak.
Vidělo vás více lidí, udat jsem musil —e
»A já včil zrovna tak, udat musím, hat
kníže pán vi, hať se mu jednó otevró oči —
Správce zaúpěl. »Pro boha, co to chcet
dělat? Neničte mne... zaplatím všechno třeb
dvojnásobně, ba třikrát tolik vám dám, jen mne
neničte ... té hanby bych nepřežil. Můj bože,
vždyť jste také otcem, máte také děti . . .«
Staroch si odkašlal a zahleděl se jaksi ne-
jistě do rohu pokoje. »Hm, tento — možná,ž
be se to dalo přece spravit.«
Tvář správce Rusého se rázem oživila.
ochablé, zoufalé oči nabyly zase lesku. Cii
v těch slovech trochu naděje a té se chtěl drže
jako tonoucí, chtěl se chopiti všeho, podstou-
piti vše.
ju
bůh
Rusý
Vídeň
13
article
»A jak? Udělám váme pe-vůli všechno, jen
mluvte, jak?« Upřel na Krajníka v napjatém
očekávání prosebně oči.
Ten však hleděl stále do neurčíta, do řeč
jakoby se mu nechtělo.
»Hm, hani nevím, jak bech to pověděl —
»Ach, mluvte, jen mluvte.«
Krajník se podrbal ve vlasech. »No, jak
povídám, s jednó podmínkó be se to snad dalo
spravit. Jestli slečna nemeslí tuze vesoko . ..«
»Která slečna ?
»No, vaše, ta starší, slečna Nany —«
»Anuška? A proč se ptáte ?« vypravil z
sebe správee udiveně.
»Náš Josef — hale jak povídám, necheu
nikoho nutit — náš Josef be si ju chtěl vzít !-
Správce Rusý byl zdrcen, ohromen. Dopadi
na křeslo, aniž to sám pozoroval. Krajníks
mu míhal před očima jako hrozivý, děsivý
přízrak, ostatně však viděl kolem sebe jen tmu.
pouhou tmu a v uších mu hučela slov
»náš Josef si ju chce vzít. ..« Chápal, ny
teprve chápal a děsil se. Na takovou ránu při-
praven nebyl; podmínka Krajníkova byla hrozná,
syn jeho je pijan... A na druhé straně čest
chléb .. . Hrozně mu bylo.
Krajník
Nana
Anuška
Josef
Rusý
Krajníkův
14
article
»Meslím, že se to panu správčímu jaks
nezdá,« prohodil Krajník škodolibě.
»Pro boha, žádáte nemožnost —. « Správcův
hlas byl zoufalý.
»Jak povídám, nechcu nutit. Ostatně můj
Josef není zrovna k zahození, po starostovi ve
vsi nejbohatší sedlák. Hani na peníze nekóká.«
»Alo pije,« vydralo se Rusému tiše,
ochable z hrdla.
»To řikajó jen lidské hube. Josef pije jako
každé hiné, ha, jestli snad časem přebere, tož
je druhé deň zas jako ovečka. Šak má každé
ňákó chebu, někdo pije, někdo střílí zajíce
a někdo šidí sedláke, ha i vrchnost,« dodal
Krajník s krutým, urážlivým úsměvem. Viděl
správcův těžký zápas a pásl se na tom jako
dravec. Vědělt, že zvítězi.
Rusý se poněkud vzpamatoval. »A pročji
vlastně chce?« ptal se sklíčeně, »vždyť ona se
pro něj nehodí, je tak slabá a útlá . .. do
statku jest přece potřebí ženy silné, která něco
vydrží. Můj bože, nechtějte to na mně, zapro-
dal bych ji, své vlastní dítě bych zaprodal ...«
Z hluboka si oddychl.
»A co be, zaprodal ? 1« vyjelo nakvašeně
z Krajníka.
»Každá hiná be se jen olizovala. Ja ovšem,
panstvo je panstvo, jenže každému hrajó jen
chvílu,« přimisil štiplavě.
Správce byl zdrcen, nevšímal si urážek
Rovnal jen namáhavě myšlenky v hlavě; rojil
se jich mnoho, žádná však nepřinášela spásu,
naději. Byl sevřen v kleštich.
»A proč chce zrovna naši Annuši?« tázal
se opět zoufale.
Krajník vypjal nadutě prsa. »Hm, proč ju
chce?! Protože se mu líbí, šilhá po ní juž dva
roke. Víme, on chce můj Josef hinší masíčko,
mluvil se surovým úsměvem, který měl bý
sladký, »on si náš Josef na fajnovó kůstku po-
trpí. A vzal be si ju také rád na truc druhém
sedlákům, starosta be puknul zlosťó —.«
»A proto si ji chce vzít?« vydralose
z prsou Rusého.
Krajník
Josef
Ala
Rusý
Šak
15
article
»No, ba. Jak povídám, bere na ňu juž
třetí rok — bál se říet. Hale věil je to hinačí,
meslím, že se pan správčí hani nebude tuz
rozměšlet — «
Rusý zápasil. Co činit? Oetl se v pro-
pasti; na jedné straně šklebila se naň hanba
ztráta chleba, s druhé pak strany volalo nan
svědomí, aby neprodával blaho dítěte. Bojoval.
nemohl se rozhodnout, děsil se .
»Prosím vás, přijďte zejtra . . «
Krajník pánovitě mlčel. Mohl dělat milosti
a to mu bylo pochoutkou.
»Přijďte zejtra,« opětoval správce hlasem
již zoufale prosebným.
Krajník sáhal po klice. »Tož dobrá, při-
budu zétra. Hale sedláci majó jaž žalobu na-
psanó, jen zapečetit a poslat...« prohodil ještě
jedovalě.
Rusý sebou nervosně pohnul, v tváři mu
to křečovitě škublo.
»A když se vám stane po vůli, tak ne-
pošlou?« zachvělo se mu na rtech.
»Nepošló! Já su staré Krajník a poslo-
chajó mne všichni jako berana,« zněla nadut
odpověd.
»Jen jestli si to dají vymluvit —
»Dajó. Může bet zas dobře, jen bech pro-
sil, ne se tuze rozméšlet. Náš Josef juž je celé
žhavé...« Poslední slova dozněla v ošklivě na-
sládlém úsměvu.
Krajník byl ryčp — ale jeho slova a od-
porné, sebevědomé usmívání sidlilo ještě v
všech koutech. Správce učinil po světníci prudce
několik kroků a klesl bezvládně na židli. Za-
lomcoval jím vztek, kousl se krvavě do rtů. Z
chvili však mu skanula slza a za ní druhá ...
Rusý
Krajník
Nepošló
Josef
17
article
Nescházelo již mnoho do jedenácté. Rusý
seděl u okna, ruku maje podepřenu o římsue
hleděl do tmy. Bylo vše skončeno. Annuše
odešla nahoru k babičce se slzami v očích
paní Rusá seděla jako socha v rohu pohovky.
Neměla výčitek, neměla už slzí. Trapné, hro
bové ticho bylo v pokoji, tak jako po pohřbu.
A bylo před svatbou.
»Zrovna tak, jakoby nám umřela . . .,« za-
znělo od okna tiše, zlomeně.
Správcová Rusá byla šlechetná paní. Ona
nevyčitala, spíše těšila, vlastně chtěla těšit
neboť hlas měl přinésti útěchu a prozrazoval
bolest, namáhavě tajenou. Bylo jí nyní manžel
tak šíto .
»Uklidni se, musíme doufat, «e promluvila
skličeně. »Vždyť každý má svůj bol, v každe
rodině je něco. Ostatně nevíme, s tím pitím
to snad není zlé, lidé jsou zli, udělají hned
vše horší. Není snad ještě nie ztraceno]. .
Dusila však slzy, které se jí opět násilím draly
do očl.
Rusý zahořekoval:
»Co jsem to jen udělal ? ! K vůli mize-
ným několika zlatým! Byli bychom také ben
ních nezemřeli hlady, sám dábel mi to po-
šeptal . . «
Uhedi se pěstí v čelo a přešel prudce
Paní Rusá mlčela; nedovedla vyčítat.
Annuš
Správcová
18
article
Vždyť chybil k vůli rodině, k vůli dětem, my-
siil, že kníže proto neschudne a jim že bud
pomoženo ... Můj bože, vždyť jich to dělá tak
vie, on však neměl štěstí, ubohý.
Tak a podobně myslila paní Rusá —
mlčela. Výčitkami ostatně chybu nenapravl.
A správce se hryzl. Nešlo mu do hlavy.
že se tak mohl zapomenout, proklinal se; ne-
nalezal pro své jednání omluvy, leda tu, že
příležitost byla tak lákavá. Vždyť učinilo jich
to více a pomohli si ..
A Rusý se opravdu prohřešil jako mnoho
jiných. Měl na starosti odvážení dřívi a klád
z lesa; sedláci vozili a Rusý je vyplácel, bud
od kusu nebo od metru. Mzda za dovoz byl
určena vrchností, správce Rusý pouze vyplácel
a ke konci měsíce odváděl knížecí kanceláři
seznamy. Vyšší kontroly žádné nebylo a ta
okolnost se stala správci osudnou. Příležitost
jej svedla; ve slabé chvíli mu napadlo, aby
do seznamů zanášel více než skutečně sedlá-
kům dává. Učinil to jednou, dvakráte — a už
ho dábel držel v drápech. Nyní, po osmi le-
tech, to činilo několik set — a náhle se vě
pokoj.
Rusý
19
article
prozradila, kterýsi ze sedláků se toho náhodou
domakal. Bylo zle; sedláci mněli se být všichni
tím zkráceni a chystali se psát knížeti. Rusého
čekala hanba, propuštění a snad i kriminál.
Chtěl pomoci rodině — a připravil jí pohanu.
A nyní ten Krajník. Zvláštní to člověk,
prý surovec, kořala, který si rád' hraje na pána.
A syn je prý zrovna takový, nadutost je v cel
jejich rodině; chtějí se po pansku šatit
mluvit, nejde jim to však, neboť jsou v pod-
statě suroví, sprost.
A právě ten zlořečený Krajník má u se-
dláků největší slovo, vždyť řekl sám, že ho
poslouchají jako berana. On zmůže všechno,
sedlákům to vymluví a správce zůstanev
službě dále.
Tu se však Rusý zatřásl. Uplakaně, smutně
odevzdaná tvář Annušina se mu mihla před
očima, děsná skutečnost tu stála náhle před
ním a nedala se odbýt. Ano, obětovala se,
ubohá, je lepší než otec. Nehlesla ani slůvkem,
jen zaplakala. Jedině z pouhé choutky zpan-
stělého, přemrštěného sedláka se má stát jebo
ženou — a chce se jí stát, cení čest oteovu
více než své blaho; ví, že ji čeká trní a přece
jde jako beránek ..
Rusý se dusil Iítostí, cítil tu hroznou
ošklivost všeho. Jenom proto si chce ton člověk
Annuší vzít, ze si potrpí na »fajnovější« žen-
skou a že chce udělat vzdor druhým sedlá-
kům... Jen proto, z takové naduté bravury
Vždyť je to hnusně; a naděje není . . . Ne, oni
nepopustí; chtěji se z části mstít a z část
jsou sobci. A s těmi lidmi má spojit svoj
rodinu ..
Ona se však obětovala. Je rozhodauto ..
Krajník
Rusý
Iítost
20
article
Rusý usnul až k ránu a správcová teprv
na lůžku se opravdově rozplakala hořkým plá-
čem zklamané, zoufaté matky. To je ta první
svatba, na kterou se tolik těšila . .. Bolno, ne-
výslovně bolno jí bylo.
A naboře? Tam mladé dívčí srdce uza-
víralo v sobě navždy sny a tužby, s nimi
každý den lehalo a se probouzelo. Jak se pro-
budí zejtra? Snad se ani neprobudí — a byl
by tak lépe ... Vždyť je již teď jako mrtvo,
sežehnuto mrazem.
Annuše bděla. Stála u okna, chladíc své
čelo o sklo. Bylo to čílko tolik horké ... tisíce
myšlenek se pod ním rojilo a jedna smutnějši
druhé. Kopala hrob svému srdci . ..
Zahleděla se do dálky. Ach, tam je t
alej k nádraží, kde si vždy kupovala třešně
tam dál pod strání se vine cesta přes »skti-
vánka« a »býkův dolec«, kde říkají, že otava
voní jako čaj — a tam v zadu u lesa vrhá
měsíc světlo na hájovnu, co mají tak dobrou
smetnnu... A na to všecko teď vzpomínala,
loučila se již v duchu se vším .
A když pak ležela již na lůžku, loučil
se ještě. Můj bože, tu malou; hodnou babičku
má opustit, jež ze spaní oddychuje tam za tou
plentou, která je celá polepena pannami z mod-
ních žurnálů, tu milou, starou pohovku mezi
okny má zde zanechat a cvakání těch staro-
žitných hodin s papírovou věží už také slyšet
nebude ... Všecko, všecko opustí, jen to » boži
požehnání« nad babiččinou postelí si vezme
s sebou . .
Co se to jen stalo? Vždyť se ani nikdy
vdávat nechtěla a teď ji dávají člověka, který
pije
Únava ji přemohla.
Rusý
21
article
Bože, včera byl zase opilý, ani nevéděl,co
dělá-
Žena mladého Krajníka se zatřásla oškli-
vostí; seděla v zahradě na lavičee před oknya
kojila dítě. Modrooký, buclatý klučík špulil hu-
binku na prázdno, ztratil prs a Krajníková to
ani nepozorovala. Všimla si toho teprve ted,
když dítě začalo netrpělivě plaka
Ne, tak si ten život přece nepředstavovala ..
Litost jí sevřela ňadra. Ach, jak bylo před ro-
kem! Jako volné ptáče běhala, co jí viděli na
očich, to jí dělali, nic jí nescházelo. A nyní,
strádá hůře než pes
Jaký to život? Ráda by pracovala, dřel
by se třebajdo úmoru, ale on ji nenechá, Kraj-
ník, jen proto ji nenechá, aby jí mohl spílat,
že k ničemu není.
Ale všecko by ráda snesla, vždyť je jeho
žena — jenom kdyby nepil ! A on pije tolik ..
Chodí na kořalku místo snídaně a večer bez ní
neobstojí; a když se napije, tak jí nadává, An-
nuši, ano i bít už ji chce, takový je surovee.
A to všechno z té zlořečené kořalky.
Ba, žili divný život u Krajníků. Annuše
byla mučednicí, otírali se o ni na potkání. I ten
starý, který šel na výměnek, nestačil na ní na-
lézti chyby. A mladého »fajnové« maso brzv
omrzelo. Tak měsíc, nebo dva dovedl, či sna-
žil se dělat lepšího, ale pak skořápka slušnosti
praskla. Sprostá přirozenost, která ostatně byl
v celém jeho rodě, překonala snahu být ušlech-
tilým — ačli vůbec ta snaha byla; spíše po-
zlátko. Kořalka ničí lidstvo, ničila i Keejnika
Tlumila v něr i tu poslední jiskru náklonnost
k dobrému. Žel — nebyl v stavu pití odvyk-
nouti. U Krajníků pili od jakživa všichni, pila
prý i nebožka stará.
Krajník
Krajníková
Kořalka
22
article
Měla věru peklo mladá Krajníková. Jakse
tehdy těšila, když jejím přičiněním odvyklsi
muž pit lihoviny hned z rána! Byla by mu
místo toho snesla k snídaní modro s nebe, tak
si toho vážila ! A za týden shledala s ustrnutím.
že ji podelhává — že pije doma. Našla láhev
na půdě ... A když mu to v dobrotě domlou-
vala, chtěl ji bit, jako na psa se na ni rozlitil.
A od té doby je to stále horší. Už ji ne-
poslouchá v ničem, všechno jí dělá na vzdorv.
Ba došlo už tak daleko, že se někdy opíjí den
ze dne. A co nejhoršího, ona si žádněmu ani
postěžovat nemůže, nikdo jí nevěří. Krajník pije
doma, činí až je z toho boží dopuštění —a
lidé ve vsi myslí, že je hodný. »Ten váš muž
dělá jaksi dobrotu, hani do té hospode neude«,
povídala ji tuhle stará Knihařka.
Ano — tak je to; lidé ho chválí a on
zatím týrá jako zvíře. Jaký je to tedy svět?
Kdyby si aspoň postěžovat mohla! Ale on, když
ji rodiče někdy navštíví, ztropí vždy pekelný
rámus. Onehdy, sotva její tatínek odešel, začal
mu spílat »lumpů a panských zlodějů« tak ne-
urvale, že to bylo slyšet po celé návsi, ažs
lidé sbíhali . ..
Krajníková
Krajník
23
article
Dítě u prsou se jí probudilo a zaplakalo.
Krajníková probrala se z chmurných, těžkých
myšlének a odešla s děckem do světnice. Byl
čas k večeři.
Nic teplého ji nejímalo v té světnici, zdálo
se jí, že jen chlad a cizota z ní vane. Vždyt
jako kůl do plotu ji tam postavili, jediné upřímné
duše tam nenašla; to byl teď její domov . ..
Žila jen pro to dítě tam v kolibee, jinak by ani
nochtěla žit.
Krajniková zatopila a postavila vodu. Pak
si sedla v myšlénkách ke stolu.
Bylo sedm hodin a Krajník ještě nešel.
Odešel do města, prý stran obilí, jako vždycky.
Věděla dobře, že lhal, a byla jista, že se vrátl
zase opilý. Z města ani jinak neuměl chodit.
Mladá žena se zahleděla kamsi pod lůžko.
Cosi se tam zelenalo. Ach ano — zase láhev,
velká, litrová
Odkryla zátku. Kořalka! S odporem po-
stavila zase láhev na zem; znala už ten zápach .
tak dobře — a hnusil se jí, usmrcoval ji.
Nyní se v ní ozvalo cosi jako zuřivost;
hleděla na láhev zraky, plnými záští. Prokletá
láhev, co už jí způsobila žalu ! Jen mor šíti
kolem sebe! — Ubohá Annuše se chvěla roz-
čilením, lítostí.
Krajník příšel, či potácel se. Dopadl n
židl
Krajníková
Krajník
Kořalka
24
article
»Budeš jíst ?«
»Necheu «
»Přípravila jsem ti teplou večeři.«
»Sbltni si ju sama, šak jsi beztoho na to
meslila. Já su napité a o víc nestojím.«
Hošik na kolébce se rozplakal.
»A co kluk brečí?« osopil se Krajník.
»Nomůže usnout «
»Protože ho mazliš, te frajlinko-« A Kraj-
ník se potácel matnými kroky ke koléhce. » No,
no, nebreč, máma je zlá, hale táta tě má rád,«
dá ti bumbu — —«. Chtěl hovořit mazlivě, ale
znělo to ošklivě. Opilý člověk, když se přemáhá
jest ještě odpornější.
»No, počkej, bumbu ti dá táta, « koktal Krj-
ník a skleněnýma, kalnýma očima hledal pod
postelí láhov s kořalkou.
Nevěděl, co dělá... Nalil do malé skle-
ničky a nahnul ji k ústům dítěte. »Tak, bumbej
a nebreč —« zachraplěl zkaženým hlasem.
Mladá žena se zdvihla. Vztek, zuřivost jí
zalomcovala.
Necilila se, byla rozčilením bez sebe.
Ani nevěděla, jak se to stalo, uchopila prud-
kým vzmachem láhev se stolu — a bác! — za-
mířila na mužovu hlavu
Chybila se. Stalo se něco hrozného. Die
v kolébce vydalo ze sebe jedinký zalostný ston
a pak ani nehleslo.,. Krajník jako rázem vy-
střízlivěl.
»Bestio!« vykřikl a vyrazil ze světnice.
Otočil na klič, Annuše byla zavřena
Na smrt bledá učinila dva kroky ke ko-
lébce. Nohy se pod ní třásly. V kolěbce několik
zelených střepů a peřinky prosáklé kořalkou.
A s hlavinky děcka se řinuly dva prameny
krve, kousek střepu ještě vězel v útlém ma-
sičku. Dítě nedýchalo... Krajniková se zapotá-
cela. Trefla dítě — —
Kdyz ji za hodinu odváděli četníci, měl
polovic vlasů servaných s hlavy
Krajník šel druhý den do hospody. »No,
můžete si ještě vinšovat, že to tak dopadlo.
Štěstí, že mrcha nezabila vás, to be belo horší,«
přivítal ho šenkýr.
»No bat, stál při mně anděl strážné, « řekl
Krajník a poručil si čtvrták.
Krajník
Zeus
Bestio
Trefl
25
article
V Řezně.
V Řezně.
(Trochu vzpomíne k)
Divili se přátelé, když zjevil jsem jim
úmysl svůj, že čásť dovolené své utratím
v Řezně.
Co tam máte.? Co vás tam táhne? Tyto
dvě otázky, jež byly spíše výrazem podivení než
otázkami, předkládány mi téměř napořád. Ne-
mohl jsem přímo odpověděti, neboť sám jsem
nevěděl, co vlastně mne tam vábí, ale instinkt
jakýsi nabádal mne zajeti tam. Uvažoval jsem:
je to cizí město, neviděl's ho dosud — jed.
A za parné neděle ranním vlakem opouštěl
jsem Prahu. Použil jsem do Plzně raději osob-
ního vlaku, jen abych trochu chráněn byl vedra,
jež den sliboval. Až do Rokycan jelo se jakž
takž, ale dále do Plzně bylo již zle.
V Plzní připlatil jsem na rychlik do Brodu
nad Lesy, odkud měl jsem pak již právo na
okružní svůj lístek a tedy také právo použíti
rychlíku až do Řezna. V Brodu celní prohlídka
odbyta hravě, bavorští finančníci mnoho práce
se zavazadly našimi si nedali. Véděli, že v ta-
kových malých zavazadlech se nepašuje. Laska-
vosti tčchto celních úřadníků tenrse pti zpáteční
cestě do Čechažčně jsem vzpomněl, nebot
naši finanční zřízenci nejen s velikou svědomi-
tostí, ale s obdivuhodnou houževnatostí prohli-
želi naše zavazadla, vyvolavše dokonce i v jed-
nom případě protest, jenž jisté skončil ve pro-
spěch turisty.
Z Brodu nad Lesy uháněl rychlík bavor-
skou planinou do Schwandorfu a odtud pak po-
chvilkovém čekání jiný vlak do Řezna nás
dopravi.
Laska
Řezno
Praha
Plzeň
Rokycany
Schwandorf
26
article
Prvý pohled na dlouhou ulici, jež vede od
nádraží až na náměstí přímo k velebnému dó-
mu, přesvědčil nás, že dobře jsme volili, uči-
nivše Řezno počátečním bodem své dovólené.
Ojedinělé párky lidí, málokdy hlouček čtvř,
pěti osob, jež šly ulici, nasvědčovaly, že Řezno
je město tiché. Žádný nedělní ruch, jaký pa-
nuje u nás v Praze a tím více pak v městech
jiných; tramwaye tu nehlučí, zvon jejich neškube
našími nervy — jsouť ulice starého města Řezna
příliš úzky, aby mohly si popřáti luxu tramwají
vůbec, ať nedím tramwaye elektrické-
Útikaje z Prahy před hlukem i ryčným ži-
votem jejím — zde v Řezně našel jsem ký-
žený klid.
Žádoucí hotel našel jsem ihned. Pěkně za-
řízený, veškerým pohodlim opatřený pokoj —
na nějž později v Norimberce bolestně jsem
vzpomněl — poskytl mi příjemný útulek. Vy-
jednav cenu pokoje, vybral jsem se ihned na
procházku městem.
Řezno
Praha
Norimberk