ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 8d1963b0-6615-11dc-acb0-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 52, place 16, org 1
1 masthead
7. července 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 180.
3 masthead
Strana 9.
4 article Z posledních dnů.
Z posledních dnů. Kdyby bylo pravdivé pořekadlo, že člověk zni v uchu, když se o něm někde hovoří, mu- silo by nám teď zníti v obou uších od rána do véčera a od večera do rána. Ba, již by se to podobalo nepřetržitému šturmování, že bychom ani v kůži nevydrželi. Předrazí sousedé Němci totiž nám teď velmi roztomile nadávají. Neje- nom nejbližší sousedé naši, kteří s námi žijí na půdě drahé domoviny, tolik zkoušeného králov- ství Českého, kteří s námi dýchají týž vzduch, ale i velevlidní páni Vídeňáci, kteří odjakživa slynuli nesmirnou zdvořilostí k českému národu, ba, i Němci zahraniční, kterým přece do našich záležitostí vlastně pranic není. Kde kdo z nich má hubu po příč a nějaký časopis po ruce, chrlí na nás vařící smůlu a síru, div se neudáví. Češti Sokolové uspořádali si zas po několika letech slet a měli k němu hosty ze všech té- měř končin slovanských a dokonce až z Fran- cie. A proto jsme zas jednou v očích i v ústech našich vážených národních odpůrcův bezpřiklad- nou hiolotoul. A poněvadž nám tak bezpříkladně nadá- vají, poněvadž jim ani ústa, ani péra nestačí, aby na nás vychrlila co nejvíc jizlivostí, po- směšků, hrubostí a denunciací, zdá se, že ten slet skutečně něco znamenal. Neboť, kdyby ne- znamenal, mohli by všichni Němci na světě, i domácí, i zahraniční, zcela klidně spáti.
Vídeňák Němec Sokol Neja Fran
5 article
A jak hloupě a ničemně poštívají ti známí pražsti dopisovatelé všech nám nepřátelských listů, žalují-li na Prahu, že na uvítání Sokolů hosti jejich vlály prapory s týchž stožárů, s nichž vlály taky o návštěvě císařově. Měla Praha po odjezdu panovníkově stožáry pokáceti a za dva dny je zase vztyčovati? Nebyly by to zase tytéž stožáry? Má míti obec pražská ně- kolik garnitur stožárů? Byla tím nějak poskvr- něna úcta k panovníkovi, kterýž byl tak nadšeně vílán, že s týchž stožárů vlály prapory na po- zdější uvítání synů všech oblastí z emí ko- runy české? Což návštěva panovníkova, když poctil po desíti letech metropoli království českého, neplatila všemu národu českému, spo- jeněmu pod korunou svatováclavskou a pod žezlem habsburským? Komu pak to na nás žaluji ti jedovati poštěváčí Či proto, že prapory ty vlály vstřic tak hostím z ciziny, gymnastům a členům munici- pality pařížské Ah, tu to nejspiše vězí! Svět počíná o vrhovali německé brejle, jimiž do nedávna po- hlížel na celý český život, a něco jednotliveů přichází, aby se z blízka vlastníma očima po- dívalo, jak to u nás vlastně vypadá. Něme poznávají, že znonáhla bere za své jejich »tlu- močnická« funkce, jejich »prostředkování« mezi námi a ostatním kulturním světem, že již n dlouho nepotrvá jejich preparace a apretura všeho, co o nás kdy mělo proniknouti doji- ných národních společností — bohužel, že t tak dlouho trvalo. A to popouzí ty šlechelné novináře německé a židovské do takového sle- pého vzteku.
Praha Sokol
6 article
Ostatně ti německožidovští referenti o slav nostech sokolských mají i něco ochotných po- mocníků mezí námi. To jsou ti, kteří vynalezli na náš život jakousi takovou politickou kneip- pianskou methodu. Což o to, někdy pranic ne- škodí, přiložit na čelo studený náčinek, necha je vychladnout a v klidu trochu přemýšlet Všeho mnoho škodí, taky mnoho horka. Avšak ti naši studení doktoři stále chodi s mokrými hadry a s kropícími konvemi v obou rukou.
7 article
Jenže ani přílišné knejppování nejde k duhu. Z toho by mohla býti pěkná nastuzenina, ne dokonce oznobenina. A nežli taková věčná kva- kerská stuchlá prostuzenost, raděj o kousek roznicení víe. Věc výborná, taková občasná sokolsk revue. Té mladé, dorůstající krvi musí být občas ukázáno, že tu Sokolové jsou a co jich je. A kéž by se hesla Fügnerova a Tyršova vlila v krev mládeže české, kéž by sokolstvím v duchu Fügnerově a Tyrsově byl prosy cen všechen mladý český svět. Nu, průvody při tom taky musí být. I rečt konečně při tom musí být. Snad si nemají při svém dostaveníčku jenom ukazovat ? To jen- „— — — Adam sedm synů me. nejedli, nepili, jenom takhle dělali, jak jsme si hrávali za chlapeckých let.
Fügnerův Tyršův Adam
8 article
Hlavní věci přece jen byla imposant ukázka přesného výcviku a kázně v ohromně té areně na Letné, když ve spořádaných prou- dech vyšlo na cvičiště šest tisíc Sokolů ku prostným evíčením, když několika povely náčel- níkovými byli rozřaděni na celé to prostranství jako svíce a když za zvuků hudby rozvijely se před očima diváků míhavé ty ladné obrazy ne- přehledných pružných těl, sklánějících se a za vztyčujících v přesném rytmu, ovládaných jak jedinou myslí, jedinou vůli. Pozorovali jste Tbystře křepé ty postav bratří ukazovatelů na vyvýšených podlahách Viděli jste, jak na napjatých jejich tělech laa knžde aval, chvěi se každý nerv — nuže o chvíli později, když po příkladu ukazovatelo pracovalo všech těch šest tisíc Sokolů, chvěly se tím divným, tajůplným přenášeným působe- ním i nervy všeho diváctva. Sledovali jste pak roznicené pohledy diváctva drobného, té mlá- deže, planoucí její tváře, dmoucí se hrud? Obraz velikolepého toho divadla nesetře nikdo a nezapudí z mladých těch duší. A z počtu mladistvých těch včerejších diváků vyjde mnoho budoucích pružných Sokolů. V těch dnech, z úchvatného toho divadla probudila se zajisté ve mnohém posud lhostejném srdci ušlechtilá cti- žádost, jež povede k následování. A to je snad nejvzácnější ovoce sokolského sletu. »Smělost v srdci, v paži sílů !« Je nám třeba smělých srdcí a silných paži Kéž všechen český dorost vychován jest v smě- lost i sílu.
Sokol Letná
9 article
Měli jsme tu hosty, taky Francouze, ji po několikáté. Francouzové jsou zdvořilí lidé, slynou tím po věky. Tak tedy i francouzští gym- nasté naučili se několik českých slov, jež dvorně provolávali i mluvili. »Na zdar, Češi !« ozývalo se z jejich úst, když projížděli davy lidu z ná- draží, sna zdar Praze!« a »prosím«, »děkuji«, »výborně !« — zcela správně bylo slyšeti na cvičišt. Také náš lid pozdravoval hosty fran couzské, ale tu dlužno poznamenati, že velmi mizerně. »Vift la Franc — vift la Frane!« slyšel jste, až to uši trhalo. Podivná věc, provolával to i lidé, kteří se domnivají, že umějí fran- couzsky. Vifla — viffla! Flákalo to vzduchem jak bič, a myslím, že Francouzi nevěděli, co jin to povídáme. A přece máme tolik učitelů fra- čtiny a snad každý desátý člověk u nás chopil se kdysi francouzské mluvnice, aby. aspoňí s po- čátky franětiny se obeznámil, aspoň s výslov- nosti. Ne, velevážení nadšenci, neviffla ! Snad nebyli u nás francouzští hosté naposled, snad přijedou zas, snad budou uměti o dalších ně kolik slov českých víc, ale prosím vás co nj snažněji, račtež i vy je pak pozdraviti o něe srozumitelněji. Nefičte, prosím, ale zavolejte n ně plně a jadrně: »Vivla Fra'st-
Francouz Čech Fra ' st Praha le Franc le Fran
10 article Kořalka.
Kořalka. Napsal Karel Horký.
Kořalka Horká
11 article
»Prosím, je tady starý Krajník z Jiskrného. »Ať vejde.« Čelo šubiřovského správce se zakabonilo hrozně zakabonilo. Návštěva Krajníkova nevě- štila nic dobrého; správce to věděl, očekával Krajníka již několik dní. Věděl, že přijde, ze musí přijít. Přiležitost k pomstě byla veliká, Krajník by nebyl ani Krajníkem, kdyby ji ne- použil. A on jí zajisté použije způsobem hroz- ným, zničí jej, má jej v rukou. Důkazy jsou až příliš zřejmé, všechna l ž by byla marna. Katastrofu neodvrátí, vyženou jej, šubiřovského správce vyženou ... At všecko ten Krajník, ten lotr, nadutec . Správce si bezděky přejel rukou čelo, snad cítil, že mu na něm stojí krůpěje potu. Cos mu svíralo prsa, pocftil dusivou úzkost. Nyní se to rozhodne, za chvili uslyší svůj ortel... Pokoří se však, ano, pokoří se, bude- třeba, odprosí lotra třebas na kolenou ... Krajník vstoupil. »Posaďte se, pane Krajníku.« »Děkuju.« »Čeho si přejete ?e »Hm — tento — šak juž, meslím, pa správči ví, proč su tade — » Mluvte.« »No, stran toho dříví. U mne to dělá pře- dvě stovke — »Rád vám je dám, třeba ještě víc.« »Hale já je nechcu.« Krajník se usmál Byl to však úsměv tak jedovatý, že správec se mimoděk zachvěl; z podlitých víček Krajníko- vých zirala drzost a zášt.
Krajník Krajníkův
12 article
Zlá, hrozná chvile nadešla. Správce upja na Krajníka úzkostlivě oči. »Vy tedy ode mne náhradu nechcete ?« »Cheu ju, hale ne od vás, chcu ju zrorn na knížeti pánu a budó ju chtět na něm všichni. Juž pré richtujó do Vídně psaní —« a zase ten jedovatý úsměv. »Vy mne chcete zničit —— »Hm — přinde na to —« Správec sepjal ruce. »Prosím vás pro boh nedělejte mi to, mám děti. Pomsta patří bohu .. budu vám za to do smrti žehnat. Mějte srdce .. jde mi o chleba . . e Staroch se vílězně, škodolibě ušklibl, hla jeho byl stále chra plavější. »Vida, jak se čas měnijó. Před osmi roke jsem prosil já, hal přece jsem neuprosil. K vůli jednomu zajícu jste mne dal zavřit do kriminálu, mne — b- valého starostu — které si šel jen pro špás ve- střelit. Meslil jsem tehdá, že se zpropadnu hanbó. A věil mám zapomenót? Oko za oko- zub za zub — já řku, staré Krajník má tuze dobró paměť.« »Mějte uznání, nemohl jsem tehdy jinak. Vidělo vás více lidí, udat jsem musil —e »A já včil zrovna tak, udat musím, hat kníže pán vi, hať se mu jednó otevró oči — Správce zaúpěl. »Pro boha, co to chcet dělat? Neničte mne... zaplatím všechno třeb dvojnásobně, ba třikrát tolik vám dám, jen mne neničte ... té hanby bych nepřežil. Můj bože, vždyť jste také otcem, máte také děti . . .« Staroch si odkašlal a zahleděl se jaksi ne- jistě do rohu pokoje. »Hm, tento — možná,ž be se to dalo přece spravit.« Tvář správce Rusého se rázem oživila. ochablé, zoufalé oči nabyly zase lesku. Cii v těch slovech trochu naděje a té se chtěl drže jako tonoucí, chtěl se chopiti všeho, podstou- piti vše.
ju bůh Rusý Vídeň
13 article
»A jak? Udělám váme pe-vůli všechno, jen mluvte, jak?« Upřel na Krajníka v napjatém očekávání prosebně oči. Ten však hleděl stále do neurčíta, do řeč jakoby se mu nechtělo. »Hm, hani nevím, jak bech to pověděl — »Ach, mluvte, jen mluvte.« Krajník se podrbal ve vlasech. »No, jak povídám, s jednó podmínkó be se to snad dalo spravit. Jestli slečna nemeslí tuze vesoko . ..« »Která slečna ? »No, vaše, ta starší, slečna Nany —« »Anuška? A proč se ptáte ?« vypravil z sebe správee udiveně. »Náš Josef — hale jak povídám, necheu nikoho nutit — náš Josef be si ju chtěl vzít !- Správce Rusý byl zdrcen, ohromen. Dopadi na křeslo, aniž to sám pozoroval. Krajníks mu míhal před očima jako hrozivý, děsivý přízrak, ostatně však viděl kolem sebe jen tmu. pouhou tmu a v uších mu hučela slov »náš Josef si ju chce vzít. ..« Chápal, ny teprve chápal a děsil se. Na takovou ránu při- praven nebyl; podmínka Krajníkova byla hrozná, syn jeho je pijan... A na druhé straně čest chléb .. . Hrozně mu bylo.
Krajník Nana Anuška Josef Rusý Krajníkův
14 article
»Meslím, že se to panu správčímu jaks nezdá,« prohodil Krajník škodolibě. »Pro boha, žádáte nemožnost —. « Správcův hlas byl zoufalý. »Jak povídám, nechcu nutit. Ostatně můj Josef není zrovna k zahození, po starostovi ve vsi nejbohatší sedlák. Hani na peníze nekóká.« »Alo pije,« vydralo se Rusému tiše, ochable z hrdla. »To řikajó jen lidské hube. Josef pije jako každé hiné, ha, jestli snad časem přebere, tož je druhé deň zas jako ovečka. Šak má každé ňákó chebu, někdo pije, někdo střílí zajíce a někdo šidí sedláke, ha i vrchnost,« dodal Krajník s krutým, urážlivým úsměvem. Viděl správcův těžký zápas a pásl se na tom jako dravec. Vědělt, že zvítězi. Rusý se poněkud vzpamatoval. »A pročji vlastně chce?« ptal se sklíčeně, »vždyť ona se pro něj nehodí, je tak slabá a útlá . .. do statku jest přece potřebí ženy silné, která něco vydrží. Můj bože, nechtějte to na mně, zapro- dal bych ji, své vlastní dítě bych zaprodal ...« Z hluboka si oddychl. »A co be, zaprodal ? 1« vyjelo nakvašeně z Krajníka. »Každá hiná be se jen olizovala. Ja ovšem, panstvo je panstvo, jenže každému hrajó jen chvílu,« přimisil štiplavě. Správce byl zdrcen, nevšímal si urážek Rovnal jen namáhavě myšlenky v hlavě; rojil se jich mnoho, žádná však nepřinášela spásu, naději. Byl sevřen v kleštich. »A proč chce zrovna naši Annuši?« tázal se opět zoufale. Krajník vypjal nadutě prsa. »Hm, proč ju chce?! Protože se mu líbí, šilhá po ní juž dva roke. Víme, on chce můj Josef hinší masíčko, mluvil se surovým úsměvem, který měl bý sladký, »on si náš Josef na fajnovó kůstku po- trpí. A vzal be si ju také rád na truc druhém sedlákům, starosta be puknul zlosťó —.« »A proto si ji chce vzít?« vydralose z prsou Rusého.
Krajník Josef Ala Rusý Šak
15 article
»No, ba. Jak povídám, bere na ňu juž třetí rok — bál se říet. Hale věil je to hinačí, meslím, že se pan správčí hani nebude tuz rozměšlet — « Rusý zápasil. Co činit? Oetl se v pro- pasti; na jedné straně šklebila se naň hanba ztráta chleba, s druhé pak strany volalo nan svědomí, aby neprodával blaho dítěte. Bojoval. nemohl se rozhodnout, děsil se . »Prosím vás, přijďte zejtra . . « Krajník pánovitě mlčel. Mohl dělat milosti a to mu bylo pochoutkou. »Přijďte zejtra,« opětoval správce hlasem již zoufale prosebným. Krajník sáhal po klice. »Tož dobrá, při- budu zétra. Hale sedláci majó jaž žalobu na- psanó, jen zapečetit a poslat...« prohodil ještě jedovalě. Rusý sebou nervosně pohnul, v tváři mu to křečovitě škublo. »A když se vám stane po vůli, tak ne- pošlou?« zachvělo se mu na rtech. »Nepošló! Já su staré Krajník a poslo- chajó mne všichni jako berana,« zněla nadut odpověd. »Jen jestli si to dají vymluvit — »Dajó. Může bet zas dobře, jen bech pro- sil, ne se tuze rozméšlet. Náš Josef juž je celé žhavé...« Poslední slova dozněla v ošklivě na- sládlém úsměvu. Krajník byl ryčp — ale jeho slova a od- porné, sebevědomé usmívání sidlilo ještě v všech koutech. Správce učinil po světníci prudce několik kroků a klesl bezvládně na židli. Za- lomcoval jím vztek, kousl se krvavě do rtů. Z chvili však mu skanula slza a za ní druhá ...
Rusý Krajník Nepošló Josef
16 article
Y psilou.
17 article
Nescházelo již mnoho do jedenácté. Rusý seděl u okna, ruku maje podepřenu o římsue hleděl do tmy. Bylo vše skončeno. Annuše odešla nahoru k babičce se slzami v očích paní Rusá seděla jako socha v rohu pohovky. Neměla výčitek, neměla už slzí. Trapné, hro bové ticho bylo v pokoji, tak jako po pohřbu. A bylo před svatbou. »Zrovna tak, jakoby nám umřela . . .,« za- znělo od okna tiše, zlomeně. Správcová Rusá byla šlechetná paní. Ona nevyčitala, spíše těšila, vlastně chtěla těšit neboť hlas měl přinésti útěchu a prozrazoval bolest, namáhavě tajenou. Bylo jí nyní manžel tak šíto . »Uklidni se, musíme doufat, «e promluvila skličeně. »Vždyť každý má svůj bol, v každe rodině je něco. Ostatně nevíme, s tím pitím to snad není zlé, lidé jsou zli, udělají hned vše horší. Není snad ještě nie ztraceno]. . Dusila však slzy, které se jí opět násilím draly do očl. Rusý zahořekoval: »Co jsem to jen udělal ? ! K vůli mize- ným několika zlatým! Byli bychom také ben ních nezemřeli hlady, sám dábel mi to po- šeptal . . « Uhedi se pěstí v čelo a přešel prudce Paní Rusá mlčela; nedovedla vyčítat.
Annuš Správcová
18 article
Vždyť chybil k vůli rodině, k vůli dětem, my- siil, že kníže proto neschudne a jim že bud pomoženo ... Můj bože, vždyť jich to dělá tak vie, on však neměl štěstí, ubohý. Tak a podobně myslila paní Rusá — mlčela. Výčitkami ostatně chybu nenapravl. A správce se hryzl. Nešlo mu do hlavy. že se tak mohl zapomenout, proklinal se; ne- nalezal pro své jednání omluvy, leda tu, že příležitost byla tak lákavá. Vždyť učinilo jich to více a pomohli si .. A Rusý se opravdu prohřešil jako mnoho jiných. Měl na starosti odvážení dřívi a klád z lesa; sedláci vozili a Rusý je vyplácel, bud od kusu nebo od metru. Mzda za dovoz byl určena vrchností, správce Rusý pouze vyplácel a ke konci měsíce odváděl knížecí kanceláři seznamy. Vyšší kontroly žádné nebylo a ta okolnost se stala správci osudnou. Příležitost jej svedla; ve slabé chvíli mu napadlo, aby do seznamů zanášel více než skutečně sedlá- kům dává. Učinil to jednou, dvakráte — a už ho dábel držel v drápech. Nyní, po osmi le- tech, to činilo několik set — a náhle se vě pokoj.
Rusý
19 article
prozradila, kterýsi ze sedláků se toho náhodou domakal. Bylo zle; sedláci mněli se být všichni tím zkráceni a chystali se psát knížeti. Rusého čekala hanba, propuštění a snad i kriminál. Chtěl pomoci rodině — a připravil jí pohanu. A nyní ten Krajník. Zvláštní to člověk, prý surovec, kořala, který si rád' hraje na pána. A syn je prý zrovna takový, nadutost je v cel jejich rodině; chtějí se po pansku šatit mluvit, nejde jim to však, neboť jsou v pod- statě suroví, sprost. A právě ten zlořečený Krajník má u se- dláků největší slovo, vždyť řekl sám, že ho poslouchají jako berana. On zmůže všechno, sedlákům to vymluví a správce zůstanev službě dále. Tu se však Rusý zatřásl. Uplakaně, smutně odevzdaná tvář Annušina se mu mihla před očima, děsná skutečnost tu stála náhle před ním a nedala se odbýt. Ano, obětovala se, ubohá, je lepší než otec. Nehlesla ani slůvkem, jen zaplakala. Jedině z pouhé choutky zpan- stělého, přemrštěného sedláka se má stát jebo ženou — a chce se jí stát, cení čest oteovu více než své blaho; ví, že ji čeká trní a přece jde jako beránek .. Rusý se dusil Iítostí, cítil tu hroznou ošklivost všeho. Jenom proto si chce ton člověk Annuší vzít, ze si potrpí na »fajnovější« žen- skou a že chce udělat vzdor druhým sedlá- kům... Jen proto, z takové naduté bravury Vždyť je to hnusně; a naděje není . . . Ne, oni nepopustí; chtěji se z části mstít a z část jsou sobci. A s těmi lidmi má spojit svoj rodinu .. Ona se však obětovala. Je rozhodauto ..
Krajník Rusý Iítost
20 article
Rusý usnul až k ránu a správcová teprv na lůžku se opravdově rozplakala hořkým plá- čem zklamané, zoufaté matky. To je ta první svatba, na kterou se tolik těšila . .. Bolno, ne- výslovně bolno jí bylo. A naboře? Tam mladé dívčí srdce uza- víralo v sobě navždy sny a tužby, s nimi každý den lehalo a se probouzelo. Jak se pro- budí zejtra? Snad se ani neprobudí — a byl by tak lépe ... Vždyť je již teď jako mrtvo, sežehnuto mrazem. Annuše bděla. Stála u okna, chladíc své čelo o sklo. Bylo to čílko tolik horké ... tisíce myšlenek se pod ním rojilo a jedna smutnějši druhé. Kopala hrob svému srdci . .. Zahleděla se do dálky. Ach, tam je t alej k nádraží, kde si vždy kupovala třešně tam dál pod strání se vine cesta přes »skti- vánka« a »býkův dolec«, kde říkají, že otava voní jako čaj — a tam v zadu u lesa vrhá měsíc světlo na hájovnu, co mají tak dobrou smetnnu... A na to všecko teď vzpomínala, loučila se již v duchu se vším . A když pak ležela již na lůžku, loučil se ještě. Můj bože, tu malou; hodnou babičku má opustit, jež ze spaní oddychuje tam za tou plentou, která je celá polepena pannami z mod- ních žurnálů, tu milou, starou pohovku mezi okny má zde zanechat a cvakání těch staro- žitných hodin s papírovou věží už také slyšet nebude ... Všecko, všecko opustí, jen to » boži požehnání« nad babiččinou postelí si vezme s sebou . . Co se to jen stalo? Vždyť se ani nikdy vdávat nechtěla a teď ji dávají člověka, který pije Únava ji přemohla.
Rusý
21 article
Bože, včera byl zase opilý, ani nevéděl,co dělá- Žena mladého Krajníka se zatřásla oškli- vostí; seděla v zahradě na lavičee před oknya kojila dítě. Modrooký, buclatý klučík špulil hu- binku na prázdno, ztratil prs a Krajníková to ani nepozorovala. Všimla si toho teprve ted, když dítě začalo netrpělivě plaka Ne, tak si ten život přece nepředstavovala .. Litost jí sevřela ňadra. Ach, jak bylo před ro- kem! Jako volné ptáče běhala, co jí viděli na očich, to jí dělali, nic jí nescházelo. A nyní, strádá hůře než pes Jaký to život? Ráda by pracovala, dřel by se třebajdo úmoru, ale on ji nenechá, Kraj- ník, jen proto ji nenechá, aby jí mohl spílat, že k ničemu není. Ale všecko by ráda snesla, vždyť je jeho žena — jenom kdyby nepil ! A on pije tolik .. Chodí na kořalku místo snídaně a večer bez ní neobstojí; a když se napije, tak jí nadává, An- nuši, ano i bít už ji chce, takový je surovee. A to všechno z té zlořečené kořalky. Ba, žili divný život u Krajníků. Annuše byla mučednicí, otírali se o ni na potkání. I ten starý, který šel na výměnek, nestačil na ní na- lézti chyby. A mladého »fajnové« maso brzv omrzelo. Tak měsíc, nebo dva dovedl, či sna- žil se dělat lepšího, ale pak skořápka slušnosti praskla. Sprostá přirozenost, která ostatně byl v celém jeho rodě, překonala snahu být ušlech- tilým — ačli vůbec ta snaha byla; spíše po- zlátko. Kořalka ničí lidstvo, ničila i Keejnika Tlumila v něr i tu poslední jiskru náklonnost k dobrému. Žel — nebyl v stavu pití odvyk- nouti. U Krajníků pili od jakživa všichni, pila prý i nebožka stará.
Krajník Krajníková Kořalka
22 article
Měla věru peklo mladá Krajníková. Jakse tehdy těšila, když jejím přičiněním odvyklsi muž pit lihoviny hned z rána! Byla by mu místo toho snesla k snídaní modro s nebe, tak si toho vážila ! A za týden shledala s ustrnutím. že ji podelhává — že pije doma. Našla láhev na půdě ... A když mu to v dobrotě domlou- vala, chtěl ji bit, jako na psa se na ni rozlitil. A od té doby je to stále horší. Už ji ne- poslouchá v ničem, všechno jí dělá na vzdorv. Ba došlo už tak daleko, že se někdy opíjí den ze dne. A co nejhoršího, ona si žádněmu ani postěžovat nemůže, nikdo jí nevěří. Krajník pije doma, činí až je z toho boží dopuštění —a lidé ve vsi myslí, že je hodný. »Ten váš muž dělá jaksi dobrotu, hani do té hospode neude«, povídala ji tuhle stará Knihařka. Ano — tak je to; lidé ho chválí a on zatím týrá jako zvíře. Jaký je to tedy svět? Kdyby si aspoň postěžovat mohla! Ale on, když ji rodiče někdy navštíví, ztropí vždy pekelný rámus. Onehdy, sotva její tatínek odešel, začal mu spílat »lumpů a panských zlodějů« tak ne- urvale, že to bylo slyšet po celé návsi, ažs lidé sbíhali . ..
Krajníková Krajník
23 article
Dítě u prsou se jí probudilo a zaplakalo. Krajníková probrala se z chmurných, těžkých myšlének a odešla s děckem do světnice. Byl čas k večeři. Nic teplého ji nejímalo v té světnici, zdálo se jí, že jen chlad a cizota z ní vane. Vždyt jako kůl do plotu ji tam postavili, jediné upřímné duše tam nenašla; to byl teď její domov . .. Žila jen pro to dítě tam v kolibee, jinak by ani nochtěla žit. Krajniková zatopila a postavila vodu. Pak si sedla v myšlénkách ke stolu. Bylo sedm hodin a Krajník ještě nešel. Odešel do města, prý stran obilí, jako vždycky. Věděla dobře, že lhal, a byla jista, že se vrátl zase opilý. Z města ani jinak neuměl chodit. Mladá žena se zahleděla kamsi pod lůžko. Cosi se tam zelenalo. Ach ano — zase láhev, velká, litrová Odkryla zátku. Kořalka! S odporem po- stavila zase láhev na zem; znala už ten zápach . tak dobře — a hnusil se jí, usmrcoval ji. Nyní se v ní ozvalo cosi jako zuřivost; hleděla na láhev zraky, plnými záští. Prokletá láhev, co už jí způsobila žalu ! Jen mor šíti kolem sebe! — Ubohá Annuše se chvěla roz- čilením, lítostí. Krajník příšel, či potácel se. Dopadl n židl
Krajníková Krajník Kořalka
24 article
»Budeš jíst ?« »Necheu « »Přípravila jsem ti teplou večeři.« »Sbltni si ju sama, šak jsi beztoho na to meslila. Já su napité a o víc nestojím.« Hošik na kolébce se rozplakal. »A co kluk brečí?« osopil se Krajník. »Nomůže usnout « »Protože ho mazliš, te frajlinko-« A Kraj- ník se potácel matnými kroky ke koléhce. » No, no, nebreč, máma je zlá, hale táta tě má rád,« dá ti bumbu — —«. Chtěl hovořit mazlivě, ale znělo to ošklivě. Opilý člověk, když se přemáhá jest ještě odpornější. »No, počkej, bumbu ti dá táta, « koktal Krj- ník a skleněnýma, kalnýma očima hledal pod postelí láhov s kořalkou. Nevěděl, co dělá... Nalil do malé skle- ničky a nahnul ji k ústům dítěte. »Tak, bumbej a nebreč —« zachraplěl zkaženým hlasem. Mladá žena se zdvihla. Vztek, zuřivost jí zalomcovala. Necilila se, byla rozčilením bez sebe. Ani nevěděla, jak se to stalo, uchopila prud- kým vzmachem láhev se stolu — a bác! — za- mířila na mužovu hlavu Chybila se. Stalo se něco hrozného. Die v kolébce vydalo ze sebe jedinký zalostný ston a pak ani nehleslo.,. Krajník jako rázem vy- střízlivěl. »Bestio!« vykřikl a vyrazil ze světnice. Otočil na klič, Annuše byla zavřena Na smrt bledá učinila dva kroky ke ko- lébce. Nohy se pod ní třásly. V kolěbce několik zelených střepů a peřinky prosáklé kořalkou. A s hlavinky děcka se řinuly dva prameny krve, kousek střepu ještě vězel v útlém ma- sičku. Dítě nedýchalo... Krajniková se zapotá- cela. Trefla dítě — — Kdyz ji za hodinu odváděli četníci, měl polovic vlasů servaných s hlavy Krajník šel druhý den do hospody. »No, můžete si ještě vinšovat, že to tak dopadlo. Štěstí, že mrcha nezabila vás, to be belo horší,« přivítal ho šenkýr. »No bat, stál při mně anděl strážné, « řekl Krajník a poručil si čtvrták.
Krajník Zeus Bestio Trefl
25 article V Řezně.
V Řezně. (Trochu vzpomíne k) Divili se přátelé, když zjevil jsem jim úmysl svůj, že čásť dovolené své utratím v Řezně. Co tam máte.? Co vás tam táhne? Tyto dvě otázky, jež byly spíše výrazem podivení než otázkami, předkládány mi téměř napořád. Ne- mohl jsem přímo odpověděti, neboť sám jsem nevěděl, co vlastně mne tam vábí, ale instinkt jakýsi nabádal mne zajeti tam. Uvažoval jsem: je to cizí město, neviděl's ho dosud — jed. A za parné neděle ranním vlakem opouštěl jsem Prahu. Použil jsem do Plzně raději osob- ního vlaku, jen abych trochu chráněn byl vedra, jež den sliboval. Až do Rokycan jelo se jakž takž, ale dále do Plzně bylo již zle. V Plzní připlatil jsem na rychlik do Brodu nad Lesy, odkud měl jsem pak již právo na okružní svůj lístek a tedy také právo použíti rychlíku až do Řezna. V Brodu celní prohlídka odbyta hravě, bavorští finančníci mnoho práce se zavazadly našimi si nedali. Véděli, že v ta- kových malých zavazadlech se nepašuje. Laska- vosti tčchto celních úřadníků tenrse pti zpáteční cestě do Čechažčně jsem vzpomněl, nebot naši finanční zřízenci nejen s velikou svědomi- tostí, ale s obdivuhodnou houževnatostí prohli- želi naše zavazadla, vyvolavše dokonce i v jed- nom případě protest, jenž jisté skončil ve pro- spěch turisty. Z Brodu nad Lesy uháněl rychlík bavor- skou planinou do Schwandorfu a odtud pak po- chvilkovém čekání jiný vlak do Řezna nás dopravi.
Laska Řezno Praha Plzeň Rokycany Schwandorf
26 article
Prvý pohled na dlouhou ulici, jež vede od nádraží až na náměstí přímo k velebnému dó- mu, přesvědčil nás, že dobře jsme volili, uči- nivše Řezno počátečním bodem své dovólené. Ojedinělé párky lidí, málokdy hlouček čtvř, pěti osob, jež šly ulici, nasvědčovaly, že Řezno je město tiché. Žádný nedělní ruch, jaký pa- nuje u nás v Praze a tím více pak v městech jiných; tramwaye tu nehlučí, zvon jejich neškube našími nervy — jsouť ulice starého města Řezna příliš úzky, aby mohly si popřáti luxu tramwají vůbec, ať nedím tramwaye elektrické- Útikaje z Prahy před hlukem i ryčným ži- votem jejím — zde v Řezně našel jsem ký- žený klid. Žádoucí hotel našel jsem ihned. Pěkně za- řízený, veškerým pohodlim opatřený pokoj — na nějž později v Norimberce bolestně jsem vzpomněl — poskytl mi příjemný útulek. Vy- jednav cenu pokoje, vybral jsem se ihned na procházku městem.
Řezno Praha Norimberk