6. října 1907.

Nedělní zábavná a poučná přítoha , Národních Listů“ k č. 276.

Strana 9.

Po dovolené. Malá scéna kancolářská. Pan rada, osoba hovořící. Pařízek, osoba němá, toliko poslouchající. (Pondělí po svatováclavském posvícení. V de vět hodin dopoledne. Pan rada sedí ve své úřa dovně, v pohodlném křesle při psacím stole Nepracuje; zdá se, že počitá odměřený cvakot kyvadla solidních hodin nad pohovkou. Nesedě by tu ještě, kdyby se dnes neměl vrátit z osmi denní dovoleně jeho »podzřízenee« Pařizek. Mě být na místě v osm hodin, ale »přetáhl« dovo lenou o celou hodinu. Konečně přišel a sedl taky ke svému stolku.) »Na endlich! Konečně že jsou tu, pane Pařízek! Je to od nich hezké, že si vzpomněli, že je taky nějaký ouřad na světě a že by v tom ouřadě měli sedět. Jen že tu měli být v osm hodin a ne v devět. Dostali dovolenou na osm dní, a ta jim včera večer doběhla — — Dnes ráno že jim doběhla? Je to od nich prostořeké, ale tak dobrá, tak tedy ráno. Ale teď už není ráno, teď je dopoledne, devět hodin, pane Pařízek, povidám slovy: devět hodin a ouřad jim začíná v osm. Uměj' počítat? A dovedou si vypočitat, že tedy zkrátili vysoký erár o celou hodinu? — Neusmivaj se mně tam docela nie pod fousy, pane Pařizek, ale spočitaj' si, kdyby tohle udělali všichni subal- terní ouřadníci v celé monarehii každý den, kolik by to měli hedin a dní a neděl — co pak povídám: neděl! Kolik by to bylo služeb- ních roků, povídám slovy roků! A to by mohl erár platit, co?! Kapíruj u teď, co chei řic, když povídám, že měli dovolenou na osm dní? Rozumějí tomu? Nevědí oni, že jsem jim dal dovolenou, abych tak řek', na vlastní r ziko? A že tu teď sedím celou hodinu, a oni mně nejdou — —

Co to brumlají?. Že se ani ve snu nena- dáli, že tu budu právě dnes v osm hodin, když po celý rok — — Pane Pářízek, v téhle po- známce je takřka jakási zatracená arogance, rozaměj', to už je kvázi renitence l A tak tomu tedy oni dokonce nerozuměji, že v tom je ja- kási, abych tak řek' polenefrovaná svědomitost, neřku-li akurátnost, když si nejsem jist, bu- dou li oni tu, že přijdu sám, aby to byró ne- bylo docela prázdně? Což pak vim, jestli snad právě dnes čert nenastrči nějakou inšpekci Nevědí oni, že se něco takového semele právě vždycky, když se toho člověk nejmlň naděje A vědí, co by taková inšpekce řekla, kdyby tu nenašla ani mě, ani jich? »V departementu ne- shledán ani fó-štand, ani personál, vůbec kon- statována nepřítomnost veškerého ouřadování !« Dovedou oni si představit ten nos, jaký bych s hůry dostal? A to za všecko, že oni měl osmidenní dovolenou? Takhle by se mně od- vděčili? — No dobrá, pane Pařízek, ale ažs přijdou zas na přesrok o dovolenou, tak jim tenhle moment připomenu a zeptám se jich:

»Pane Pařízek, poslouchaj', neřekli by o mně, že jsem prach starý osel, kdybych jim teď po tom, co mně vloni vyvedli, dal zase tak ochotne dovolenou? — — Já jich dobře vidím, jak se tam zas pod fousama usmivaj, ale nesmějou se, je to pravda! Mysleli by si to — možná, že si to myslej' už teď. Podle paragrafu jedenáctého maj na to plné právo, za to s nima nemůžu zavěst žádnou diseiplinárku. Ale já jim povím, pane Pařízek, aby se tak impertinentně neškle- bili: oni nejsou první, který si něco podobného o radovi mysli! Dokonce nejsou první! Když jsem já nastoupil před čtyřiceti lety do praxe, laky jsem si myslíval, že je rada starý osel » povim jim, že jsem si to myslival ještě, když jsem byl dávno definitiv, ale tím jich mohu ujistit, když konečně člověka udělají radou, že si to pak už nemysli! Taky oni nabudou ji- ného minění, až se octnou v mé diétní třídě.

Jo, jo, pane Pařízek! Jen bych jim přál, aby pak měli vděčnější podřízence, než jsou oni! A'e něco jim můžu docala upřimně po- vědit: že mně už dávno nebyla žádná hodina tak dlouhá, jako ta dnešní od osmi do devlti Nezuběj' se mně zas tak provokativně Já jim rozumím! Ne proto, že bych neby zvyklý sedět právě tu hodinu v kanceláři. T je od nich jaksi nešetrné. Až oni budou kdesi v departementě předn ostou, zavedou si to, jal uznaj za dobré, ale teď, když maj' ouřadním zaměstknáním doplnit své theoretické studie, musejí se snažit, aby svoje místo dokonale vy- plňovali. No, dnes ho vyplňujou, jak na nich po- zoruju. Jsou jaksi vyjeden. To si myslím, panečku, na osm dní vypřáhnout a nemit staros o nie jiného než o vlastní corpus. Hned jak vešli do dveři, viděl jsem na nich, že se jim tam datilo. Abych řek upřímně, takových osm dní p'atí vlastně za čtrnáct. Neškubají pyskem, pane Pařízek, jakoby mně vyčítali moje čtyry neděle. Až budou oni radou, uviděj, že ani ta- kové čtyry neděle nestačí člověku, aby se dal do pořádku. Budou mít už taky svoje zatracené defekty, a možná, že budou mít he moroidy už jako sekretář. Jo, jo, na to ani slavný erát nekouká, co si člověk svědomitou službou v těch místech vyzejská! Pak aby se kurýroval na vastní outratý: — Ostatně bych si s nimi ze srdce rád byl prohodil ty čtyry neděle za těch osm dní. Oni měli pohodu, jeden dan krásnější než druhý, hlavně na svatého

Václava a včerejší neděli. Kdežlo já tam venku chodil v samém dešti a byl jsem pořád jako čuně. Paní seděla v hotelu po celou tu dobu a byla v jednom kuse uplakaná. To je taky dovolená! — A co to stálo, taky nepočítaj Oni jeli ke strejčkovi, tam ho vyjídali — asi mu tam pěkně zreducírovali stav drobného do- bytka a drůbeže! — celá jejich outrata byla za jízdu tam a zpět, a nanejvejš snad nějaká zlatka diškerece. Ale já byl v lázních, pane Pařizek, pro žádnou rozkoš, vědí, neboť mě tam pořád jen kanalisovali samou vodou, k tomu jídla po tenku, v devět hodin do postele, ráno v pět z ní! Myslej' si, že to je nějaká pohova ? Ko- lem dokola samý maroděr, až je člověku ouzko, ze všech těch nemocí by tam sestavil celý le- zikon, a doktor pořád jen opakuje: »Inu, ne- račte se divit, pane rado, při svém věku máte již ouplné právo na nějakou tu závadu, a jen když se k tomu nic nepřidá...« Inu hrom tě ťuk', myslím si, zatím stačí tohle. A ten oučet v hotelu, když jsem platil! O tom všem ont nemaj' ani potuchy, pane Pařízek, a tohos můžou vážit. Ale teď nechaj' zbytečných řečí, pane Pa- řízek, a pěkně se zapřáhnou do práce. Restů mně nechali dost, a za těch osm dní zas při- bylo něco čísel. Musej' trochu přitáhnout, a jsou rád, že je co dělat, aby jim to bříško zase splasklo. Mladý člověk nemá tloustnout, pama- tujou si to. Není to hezké a není to zdravé Člověk zlenoší. A taky se musej' vynasnažit aby eráru a štátu těch osm dní vynahradili Proto jim radím — — Co pak zase vstávaj', sotva že si sedli

(Pan rada přestal hovořit a za nepřítomno sti páně Pařizkovy jen chvilemi zafuní) No, no, že zas přišli ! Viděj', vlastně tuhle záležitost měli si vyřídit ještě v době své dovo- lené Teď jsou hodiny ouřední. Měli na to osm dní času. Tři čtvrti na deset, a pérem ani ne- hnuli. Ted bych prosil, aby zůstali sedět a pra- covali. Nebo až pak někde něco uvázne, nemůžu řic' slavné vrchní instanci: Nemohlo být vyří- zeno, poněvadž měl pan Pařízek osm dní dovo- lenou. Védí, co mi vrchní instance řekne? — »Kdo udělil panu Pařízkovi dovolenou, o které tu nic není známo?!« — A já jsem v kaši.

To by se mně chtěli tak odsloužit? Pro Boha jich prosím, neusmívaj' se mi tak poťouchle! Vezmou akt a pracujou. Nahoře je býztoho všecko nervózní, na všech stranách samá resistence — radím jim upřímně, pane Pařízek, neberou si z toho žádný příklad. Resi- stence nevytrvá, pamatujou si, že erárem a štá- tem nikdo nehne. Už dřív se mi zdálo, že taky nějak načichli tou zatracenou organisací, ale já jim povídám a pamalujou si: to se nikomu ne- podaří, aby v našem výsokém eráru a štátu byla nějaká organisovanost. Povídám jim slovy: ne- byla a nebude! Tak, a teď se konečně daj' do práce a nevytrhujou mě. — — (Na dvéře zaklepáno. Listonoš) No bodejť, co pak zas! Jako bychom toho neměli už dost. No, tohle počká, to taky — hrom do toho, tohle nám shora vracejí už po čtvrté. Zas nějaká oslovina v tom — tu mají pane Pařízek, to je jejich opus — — ne, daj to sem, to jsem vyřizoval já — aby je čert po poli honil, ty mameluky nahoře1 — A co pak je tohle? Privatím — soukromé, aha, koleg- Vostřebal z Mejta, no tak tedy to nejdřív. — — (Pan rada trhá obálku, čte dopis.) Drahý kolego — mmmm — srdečné po- zdravení a přání k posvícení — mmmm — doufám, že jsi zase zcela zdráv — mmmm — a na ty dva svátky — mmmm — žes nepo- vrhl několika koroptvemi — hrome, jaké ko roptve? Vždyť žádné nepřišly ! To aby hrom d pošty !

(Opětné klepání. Jiný listonoš a bedničkou Co pak to? Koroptve ! Člověče, ty tu měl být už na posvicení! Cože — že bylo všady zamčeno? Ani doma že jsem nebyl? A člověče. což pak vím, že mi někdo posílá koroptve? Kriste Ježíši — ty jsou jistě zkaženy, zapa řeny — Tu máte nákladní lístek, sousede, tuhle o cesty — s Pánembohem — — Pro pět ran do hlavy! Svatováclavské ko- roptve — a já je dostávám dnes, v pondělí Pane Pařízek, jsou tak laskav — nechaj těch zatracených hadrů, vždyť nehoři a nahoře se taky nezblázní, skočej' pro posluhu a jdou s ním k nám, k paní, aby s tím nebloumal zas někde po Praze, ať paní ty koroptve hned vypakuje, ať je dá na vzduch, na okno do zad- ního pokoje, ne na slunce, pro Krista pána — jdou, prosím jich, ať jsou co nejdřiv na povětři — můj Bože, jen jestli jim nic není! Tak, Pařízečku, jdou — ty lejstra zde jim ne- Y psilon. OSOBY Aha — — utečou . . .

Neděle. (Z knihy „Prázdniny v zapadlé vesnicin) Překrásné letní jitro, plné slunečného jasu ptačích trylků a opojné vůně nabízelo všechny své půvaby neděli na vsi. Ani listeček se ne- hnul, jenom slunce panovalo na východě v královské póse třímalo zlaté svoje žezlo. Obloha jeden blankyt, jenom při kraji plule pásmo bílých obláčků, jichž kraje vroubeny byly zlatým třepením. A ticho bylo všude a slavno. — O deváté je zpívaná mše, třeba si pospišiti. A tak v osm hodin naklonila se matka nad ši- rekou postýlku, v níž spaly obě děli, lehounce zaklepala no čelíčka, jako babička Němcové, když budila Barunku, a potichu povídá: „Děti. vstávejte, půjdeme do kostela!“ Bylo třeba ještě jednou zavolat. Pak děti začaly se převalovat. nežky si popletly, že těžko potom našel každý svoje, a zvedly hlavičky s rozespalýma očima jako ptáčata v hnízd-. „Dobré jitro, matičko! Co jsi to povidala?“ A jak slyšely o kostele, vymrštily se vzhů ru, jeden přes druhého štěbelaly, punčošky si tahaly z ruček, samým spěchem zdržovaly je den víc než druhý. Na kostele vyzváněli poprvé Konečně tu stály připraveny. Boženka v černo- bílých šatečkách drobně kostkovaných, s bílým límečkem a manžetkami, v světlém kloboučku, zdobeném týlem a rudými hlohyněmi. Nr nohou černé punčošky a šedé botičky. Jeníček stejně obut, oblečen byl v šedé šatičky listrové, bílou čapku na hlavičce. Boženka v ruce měla drobný červený slunečník se zelenými růžemi, Jeníček hnědou hůlčičku s kostěnou psí hlavou místo rukověti. Zastavily se u babičky, kamž bylo přes cestu několik kroků, Boženka vypůjčila si zpěvnik a čekaly na maminku, která se oblé- kala až když je vypravila. Za chvilku byla ho- tova a přišla i Tonička ve světlých šatech s bílou týlovou šálou na hlavě, a vydaly se ke kostelu.

Právě dozpěvovali píseň před kázáním. Před kostelem stály hloučky mužů mladých starších. Do kostela nejdou, jen když prší. Jinak přes celé služby boží postávají venku. Paní Marta vkročila s dětmi černými vraly na hřbitov, kolem hlavního vchodu chrámového zahnuly v pravo a stoupaly po úzkých, točitých schodech „na kruchtu“. V pravo od varhan stojí dvě lavice. Ve druhé seděl půlláník Liška, kon- trolor Brejcha a nějaké děvče v bílém, hedváb- ném šátku na hlavě, prvá byla prázdná. Do té se postavily, právě začal kněz čísti evangelium a usadily se tiše jako myšky, když začal kázati. Boženka zbožně poslouchala, Jeníček pode přel si hlavičku o ručky a rozhlížel se po ko- stele. Z dola točila se po něm Lidunka Žílová. která seděla v lavici s babičkou, a smála se naf pomněnkovýma očima. Každou chvíli nakloni se k matce a šeptal: „Mami, já už bych šel domů.“ Matka pohladila jej po hlavičce a těšila. že bude brzy konec. Bylo po kázání. Tak nějak vděčně ozvalo se hromadné rčení „Dejž to ne beský pán bůh!“ nn

Paní Marta rozhlížela se kolem a vzpomí nala. Za dívěích let zpívala tu na kůru nebe hrávala na housle při mšich figurálních. Býva tu správcem školy učitel Maršík, výborný hudeb ník, který s pietou pěstoval hudbu chrámovou ač nikterak školy nezanedbával. Zpívané mše bývaly magnetem, který vábil do kostela lidi z celého okolí. Nebyl ten kosteliček tehda tak pěkný jako teď po nákladném znovuzřízení, přec tu bývala hlava na hlavě. V levé jeho části sedávaly ženy, v pravé muži, celý střed kostela až k olláři vyplňovaly dívky, oděné po městsku s hedvábnými, pestře květovanými šátky na hla- vách, každá s kytičkou v modlitební knize V půlkruhu před oltářem bývaly děti školní,a za nimi postávali „chlapci“, kteří už všichni to- čili se po děvčatech. Teď lavice poloprázdné. děvčat sotva dvacet by napočítal, většinou v ne- vkusných kloboucích, po chlapcích ani vidu, an slechu. Zmíněný správce školy dostal se jinam a teď už snad diriguje oblíbené svoje figurálky v nebi, neboť nedávno zemřel. Po něm přišel řidicí, hudby naprosto neznalý, který hrál a zpl val tak falešně, že to rvalo uši. Teď onemocně a na kůru hraje nová industriální učitelka.

Tiché tony varhan upoutaly Martinu pozor nost. Nesly se skromně kostelem v kratičké předehře a vyzněly v prosté a dojemné písni „Bože, před tvou velebností...“ Slunce prodí- ralo se korunami starých lip, a jak vítr pohrával jejich listy, jimiž prosvitalo, jakoby zlaté mine rozhazoval někdo po oltáři. Dopadaly neslyšně na dlažbu chrámovou. Tři drobné oltáře leskly se pozlátkem, nad jedním v růžové svítilně, sty lisované v divný jakýsi květ, plálo věčné světlo Shora viděti bylo celé sítě pavučin, jež ovíjely se kolem hlav a paží buclatých andílků, umístě- ných vysoko po stranách cltářů. Po stěnách roz věšena byla cesta křižová. Jednou při požehná- ni, kdy seděla dole, všimla si paní Marta, že jsou nápisy na ní pouze německé. Ve vsi, kd mímo četníka a žida kupce nikdo snad německy neumi, spínájí lidé ruce před obrazy, označený mi cizím idiomem. Kdo je tu vinen? Kostelem nesla se vůně kadidla, přezpíval „Svatý, svatý...“, kněz monotonně odříka modlitbu, zazněla staročeská píseň „Zachovej co jest na poli,“ a lid se zvolna rozeházel U kříže před kostelem bylo rozestaveno pla hrnečného a porcelánového nádobí, to hrnčíi z blízkého městačka rozbil tu svůj stan. Stará Šinková, hokyně, jež vozila do Plzně másloa vejce, prodávala před kostelem okurky zelené i „lačené“, a voliké hlavy zelí. Bába Mádlová na obrácené nůši vyložila cukroví, jež nevypa- dalo příliš vábně. Kdo co potřeboval, koupik, muži zastavovali se v hospodách, jež jsou tu čtyři, ženy pospíchaly k domovu. Maminka s dětmi zastavila se u babičky. Otec již odjel

Má dovolencu pouze třínedělní, již rozdělí si na začátek, prostředek a konec prázdnin. Babička uchystala něco k snědku, děti se najedly, ode- šly do síně, kde byla Baruška Škrabalovic, a henem volaly maminku. Když přišla, spatřila tam cizi ženu asi třicetiletou. Veliká, statná. chudě oblečená, bosa. Šátek hluboko do čela stažený. V ruce měla nějakou utěrku, černo jako zem. Tou utírala právě kliku a dvěře d komory a při tom si tiše zpivala. Udiveni při hlíželi všichni k její práci. Na matčiny otázky neodpověděla. Baruška povidala, že slyšela,že je z vesnice za Strháři, na cěstě k Blovicům Paní Marta dala jí několik haléřů a přinesla o babičky kus německého koláče. Vzala obojí. schovala do zástěry, jejíž cípy zastrčila za pás a utírala dál. Obešla všechny dvěře, a když se jí zdály dost čisté, odešla do jiné chalupy. Ba- ruška vyprávěla, co věděla. Že prý ji umřeli dávno rodiče a zbyla po nich pěkná chalup s poli. Poručník však že ji nějakým úskokem o všechno připravil a nelidsky s ní zacházel, ne- chával ji o hladu a zimě i tělesně zle ji týral až děvče těžce onemocnělo a nemoc zanechaia smutnou stopu v ubohé jeho hlavě. Teď se po- tlouká po vsich a všude myje dvéře. U Mrazíků pr, se ji ptali: „Koli pa' je vám let?“ Zamy- slila se a povídá: „Lidi říkají, že pětatřicet, ale já tomu nevěřím. Jistě je mi aspoň sto, protože sem už moc na světě vystála.“ — Přišla také k paní učitelové, do domku, jemuž tu říkají „villa“, ale jehož sloh silně připomíná pansk ovčin. Umyla dvěře na ulici, ty jsou hnědě na- třené, ale když vkročila do síně a uviděla ostatní dveře bilé, smutně povídala: „Tydle nesmím mej!, na ty není můj hadřík dost čistej.“ A odešla.

Kde asi nyní bloudí, a jaká přodstava to mučí chorobný její mozek? Och, snad myslí, že každé dveře jsou svědomím jejího poručníka který ji život zmařil a s něhož chce smýti smrtelný hřich. Odpoledne oblékla paní Marta dětem bílé prací šatečky a šla s nimi na požehnání. Babička i Tonička též, a přidala se k nim i stará Divíš- ková a Škrabalka. Z chalup trousily se ženya děti ke kostelu. Hrnčíř už složil a odjel, pro- stranství před křížem bylo prázdné. Na hrbi- tově ticho a pusto; jenom asi pět žen stálo po různu u hrobů svých příbuzných. Lípy vysoko se zdvihaly k modrému nebi, kvetly a voněly. Ve květech tichounce zpívaly včely píseň beze slov, takovou sladkou, něžnou ukolébavku. To aby těm pod drnem sladce se spalo. Paní Marta šla s dětmi a maminkou udělat křížek na hrob d lečka a babičky, jichž už mnoho let hlava neboli. Z dolejšího konce vesnice přicházel po- hřeb. Na marách prostá rakev, starý otec s mat- kou za nimi, tři sestry a bratr, několik žen ze sousedství. Rakev vnesli tiše do kostela a posta- vili před oltář. Kněz odsloužil požehnání, za- notoval píseň bez průvodu varhan, vykropil mrtvolu a všichni ubírali s. k vykopanému hro- bu, do něhož spustili Horníkovic syna. Těžký smutek táhl mysli všech přítomných a divně světlo rozžíhalo se v duších. Před dvěma mě síci pochovali Horníkovi jednoho Kocha, dvaceli- letého Václava. Učil se v Praze truhlářem, hoch to byl pěkně urostlý, příjemného obličeje, mi- lého chování. Najednou začal kašlat, tratil sea přijel k rodičům, když už nebylo žádné pomoci.

Rychlé souchotiny sklály ho v hrob. Horníkovi měli mimo něj tři dcery a dva syny, staršího Frantu a Pepu ještě malého. Franta od malička nejevil žádných vloh, byl nehezký, shrbený, koktal, ve škole pranic neprospíval, až zblbnul tak, že ani hus nemohli mu svěřiti k pasení. Usnul vždy, a husy zatím zle hospodařily v ječ- meni. Ale mnoho, mnoho jedl. Byl rodičům í sourozencům velikou obtíží a sám ovšem ne- mohl také pranic těšiti se ze života. A tak když Václav umřel, bleskla jim hlavou zločinná my- šlenka, kterou uvedli ve skutek. Dávali Frantu spat do lůžka, v němž Václav stonal a umřel. Franta se nakazil, do dvou měsíců celé plíce vykašlal, a když nebylo čím dýchat, odnesli jej ke kostelu za Václavem. Každý tuhle historii ve vsi znal a každý cítil, ač tu lidé přítiš eitliví nejsou, že byl spáchán zločin. Ale přecházeli událost tiše, nikdo neměl odvahy, říci slova proti rodičům, kteři takto jednali se svým vlastním dítětem. A konečně, nechť bůh usoudí, byl-li to tak velký hřích. Rodiče staří, udření, nad hrobem. Chalupa byla pěkná, ale rozdělí-li se o ni pět dětí, jak málo na každého připadne! A Franta nebyl ani k té nejlehčí práci. Podil ne- vystačil by nikterak na živobytí, až by rodiče zemřeli, zakusil by asi hladu a ran nepočita- ných. A tak nebylo mu vlastně nejlip za hřbi- tovní zdí? Jaký tichý, milý útulel po životě bez jediného slunečního paprsku.

Paní Martě bylo těžko v duši. Věděla, že je tu někde hrozná vina, že se stalo něco, co by se nikdy nemělo stát. Podívala se k nebi — uzřela překrásný, ničím nerušený plankyt. Ilo dila tři hrsti hlíny do hrobu a odcházela. — Blízko kostnice, u samé zdi hrbitovní, od jiných zcela oddělen byl zanedbaný hrob. Trsy lebedy a čapího nůsku zcela jej zakrývaly. Uprostř d stál pyšně růžový keř a na něm houpaly se dvě krysvé růže, plně rozkvetlé. Plala se na ten hrob. A vyprávěli, že tam odpočívá potulný ko- mediant. Přišel sem jednou před léty s mladou ženou a kamarádem. Zdrželi se tu asi týdena denně pořádali na návsi představení. Kousky akrobatické, eskamotérské, pantomimy, jak to tak bývá. Jednoho dne mu žena s druhem uprchla. Dávál představení, poslední ve svém životě. Při jednom kousku eskamotérském, kdy měl do hodinek střeliti a zas je nalézti celé, přiložil zbraň ke skráni a skácel se mrtev. Sebo- vrahu ustlali k poslednímu spánku u zdi hřbí- tovní a z jara uprostřed hrobu vypučel dro- bounký růžový keř. Ten za léta zmohutněla kvetou na něm růže krvávé. Na keři plák zastaví se v letu a perličky sladkých tónů rozsype z hrdělka, a když větřík zavane do rozkvetlých růží, celý rov pokryje se rudými listy jako krvavými slzami. To růže pláče pro toho, na jehož chudé rakvi nezatřpytila se jediná slza.

Po návratu ze hřbitova všichni čekali na poštu. Přišly neviny, dva lístky pohledové a do- pis vzdálené přitelkyně. S tím paní Marta uchý- lila se do zahrádky, aby jej v tichu přečetla. Pomalu bloudila očima po napsaných řádcích vybavovala si v duši milou postavu, tiché, záříeí zraky, hřejivý úsměv její, a mír a radost uhe- stily se v její nitru. Marta nikdy nepodceňovaln význam přátelství. Je-li pravé, hluboké a vroucí jakou je člověku oporou v bojích, které život přináší! Děti zatím skotačily na vsi. Najednou od- kudsi z dola ozvaly se kvikavé tóny kolovrátku.

Děti stichly, poslouchaly a pak se radostí roze- smály a tleskaly ručkama. „To budeme tanco- vt!“ A tancovaly. Kolovrátkář vezl svůj ná- stroj na malém, čtyřkolovém vozíku od chalupy k chalupě, zahrál písničku nebo dvě, podle toho, kolik dostal dvouhaléřů. Někde ho prostě odehnali. Děti zatím seděly jako kukačky na dřevech, jež tu byly připraveny na nový poval nad stodolou, a čekaly. Až přišel před chalupu Škrabalovie. Starý, šedivý člověk, na očich tma- vé brejle, kulhal. Sel velmi nejistě, bylo znáti, jak málo vidí, a tlačil před sebou vozík s kolo- vrátkem. Přes sebe měl na tkanici pověšený plá- těný pytlik, tam dával asi chléb. Nařídil nástro a návsí se nesla písnička „Aničko šafářova“. Děti stály zaraženy, rozpačity. Rády by byly tančily, ale styděly se. Babička zavolala: „N. tak, povídaly jste, že budete tancovat.“ Baruška chytla Boženku a už se točily, jen jim sukénky litaly. A za nimi ostatní, hoch s hochem, děvče s děvčetem. Jen Jeníček vybral si Lidunku Ží- lovu, hezounké tříleté děvčátko, buclaté jako anděličkové v kostele nad oltářem, chytl ji ko- lem krčku a točil se s ní jak točil a oba se blaženě usmívali. Byla to roztomilá podívaná.

Děti při tanci křičely a hlasitě se smály, náves byla plná veselého jejich štěbotu a kolovrátek hrál a hrál. Na řadu příšla písnička „Nade mlejnem, pode mlejnem“, pak sousedská „Měi se dobře stará košatino“ a na konec „Až ráno, až bude bílý den“. Děti už měly hlavičky jistě hodně zamotané. Točily se stále na jednu stranu a hopsaly jeden nahoru, druhý dolů, nožičky si pošlapaly, ale smích dlouho ještě návsí hla holil, když už kolovrátek dozpíval u poslední chalupy a stáčel se zvolna na cestu vedoue k Újezdu. Potom děti hrály různé hry, procházely „zlatou branou“, hledaly „zlatý prstýnek“, dá- valy si „zlatá jména“, chytaly „Kokeše“ za křídlo, padaly se smíchem na zem při „kole mlýnském“ a vysoko vyskakovaly při hře „Kolo vrátek . Schylovalo se k večeru. Z komína každé chalupy se kouřilo a bílé, tenounké sloupy dý mu zvolna se nesly k nebi. To chystali večeři. Skoro všude mají tu v neděli večer kávu a při- kusují buchty od oběda. Hody lukulské! Však také každému po nich radostněji oči září. Vši- chni od Škrabalů rozsadili se na schůdkách na dvoře. Každ, v jedné ruce kamenný hrnek, v druhé buchtu velikou jako cihlu. Boženka

Jeníček chtivě po nich pokukují. Škrabalka ulo- mila každému kus buchty. S chutí se do ní za- kously. V tom bapička volala k večeři. — Ko- ralka celá plála zlatem. Slunce zvolna šinulo ohnivou svoji hlavu za vrcholky stromů, zapa- dalo níž a níž, až zbyla po něm jen růžová záře a rozlila se ze široka nad lesem. Srpek měsíce najednou stál uprostřed oblohy. Zpr u mdle se leskl v šedých oblacích, ale jak sou- mrak houstl, zář jeho vzrůstala, až zaplanul jako ryzí stříbro. Ve vysokých, košatých jasa- nech slyšeti bylo občas zatiknutí, to špůčkům v budkách asi se něco zdálo. V příkopech kuň- kaly žáby, některá vyhoupla se až ra cestua měřila ji dlouhými skoky. Ostrý hlas cvrčků ozýval se s každé meze a vůně mateřídoušky rozlévala se vzduchem a parfumovala ho ke vzáené koupeli očí i plic. Paní Marta zadívala se k lesům, jež na všech stranách lemovaly mi- levanou vesnici. Prudká touha uchvátila celou její duši. Najednou zachtělo se jí rozběhnout se po vonně mezi ruku v ruce s někým, kdo byji miloval nluboce, něžně a silně. A zapadnout v les. Tam chodit neslyšně po měkkém mechu, po cestách s vyjetými hlubokými kolejemi, dívat se do tmy, kde kmeny stojí nehybně jako černá zeď, vzhlížet k vrcholkům stromů, jež svítí po- lity stříbrem měsíce. Poslouchat, jak lesy šun a hovoří vonným svým dechem. Dívat se za srnou, jak rychlými kroky v houští mizí, a lekat se skřeku, který vyráží sov, hlučně bijíc křidly na svém zákeřném letu. A pak zapadnout v ná- ruč toho, kdo by ji miloval hluboce, něžněa silně. Přissát se k jeho rtům, zlíbat jeho oči, ti- cbounce hladit a celovat dral ou jeho hlavu, při- tisknout ji ke svým prsům a zapomenout na vše, co za jasného dne mučí a bodá a ztrpčuje život.

— Ale paní Marta je sama, není tu nikoho, kdo by ji tak miloval, jak by si přála. Zvolna se probouzí ze sladkého snu. Co to? Veliké, těžké slzy kanou jí po tvářích. Nechá je téci. Nikdo jich nevidí, je sama na zahrádce. — Za chvíli jde pro děti, bere každé za ručku a jde s nimi procházkou ztichlým večerem. V hovoru s nimi nachází zas sebe. Zvolna se utišuje, usmívá se jejich nápadům, 4 zoruje s nimi bizarrní tvary oblaků, jež mléčně bílé velikými konturami rýsují se na východě: krajinku s je- zerem, lemovanou zasněženými vrchy, hlavu obra s ohromným nosem, jenž se znenáhla rozplývá a stává se stále delším, hluboce rozeklanou ještěří tlamu a daleko na ob- zoru mramorový zámek, vzatý z nejkrásnější pohádky. Fantasie matčina i dětí doplňuje, vo zůstalo nedokresleno, a ve smíchu vracejí se všichni ke ztichlé vsi. Je třeba jíti spat. Děti se odstrojují, navlékají na noc dlouhé růžové župánky a spír.ají drobné ručky k modlitbě. Matka tiskne „na dobrou nocl' k sobě drahá je- jich tělíčka a horoucně je líbá. Kolem jejich hlav krouží tolik jejích snů, všechny, mimo prudkou onu touhu. Jak bude s nimi dál, jak bude s nimi, až dorostou? Podaří se jí vésti je tak, jak by ji přála, bude moci na jich cestách uhladiti všechny hrany, o něž by jejich duše i těla povážlivě mohla se zraniti? — Jenom ticho noci jí odpovídá, neslyšně kráčí Osud ka- lem. Matka oddaně spíná ruce a prosí: „Ne- B. Podhorská. ubližuj!“

Různé zprávy. = Nošťasiný bratr, Před několika měsíci přijal anglický král na svěm zámku Sandringbamu návštěvu řeckého krále, v jehož průvodu se nalézal takké mladý setník jako adjutant. O tomto adjulantu vypravuje „Cri de Paris“ rozmarnou historku: Když král Eduarn svému hostu ukazoval bohaté umělecké poklady zám- ku, přišli také k poprsi mladé dívky, překrá snému to dílu sochaře Thornycrofta, jež budile všeobecný obdiv. Náhle uslyšel král za sebou srdcelomný vzly- kot. Byl to selník, jenž měl oči plné slží a konečně se omlouval následovně: „Odpustle, Veličenstvo, ale toto poprsí jest úplnou podobou sestry, kterou jsem něžně miloval a ztratil. Připomíná mi bolestnou, ale nezapomenutelnou ztrátu!...“ „Je-li tomu tak,“ od- pověděl král pohnut, „dovolte, abych vám poprsí na- bídl darem.“ Umělecké dílo bylo brzy na to přene- šeno do pokoje nešťastného bratra. Po nějakém čase přišel setník opět do Londýna a navštívil nedávno nádhernou sbírku vévody z Cambridge. A hle, také zde objevil s novým návalem bolesti na obraze Bur- ne-Jonesově tahy anděia, pro kterého truchlil. Ve- voda byl by snad projevil stejnou šlechetnost jako jeho královský synovec, ale na neštěsti byl při tom někdo, kdo byl již také svědkom výjevu v Sandring- hamu a tak neodnesl vynalézavý Řek tentokráte žád- nou rodinnou podobiznu do své vlasti. = Láska slonova a její stinné stránky. Velký slon Gunda v zoplogické zahradě novovorské, který je přední strakcí velkolepého zvěřince a každou chvílí zaměstnává i zpravodaje časopisu, má zase jednou velký „trubl“. Gunda má totiž již po několik let „milostný poměr“ se 70letou vážnou dá mou slč.

Lukrecií Hawesovou, která denně mu nosí nejlepší pamlsky, začež odvděčuje se jí slon, jak umí,a někdy to ovšem dopadne hodně „po slonsku“. Před několika měsíci došlo proto k zákazu styků mezi oběma. Gunda totiž rozradostněn chopil slečnu za ruku tak důkladně, že ji pohmoždil. Ale slečna vy- mohla si napjetím všeho vlivu zrušení zákazu a vy- mohla si opět vstup do sloního pavilonu. V pátek ráno udíla se však vážnější nehoda. Slečna přinesla slonovi opět různé pamlsky a Gunda ve svěm radost- ném rozechvění otočil jí svůj chobot kolem pasua smáčkl tak citelně, že slečna omdlela. Vida, že něco hloupého provedl, jal se slon honem dunivě troubíti na poplach, načež přiběhli dva hlídači a ujali se dámy, kterou držel již slon v té chvíli jen zeela něžně svým chobotem, patrně celý rozlítostnělý nad prudkostí svých citů. Slečna Iawesova byla odve- zena do Peabodyova útulku pro staré paní, kde bydli. Nyní snad bude zákaz obnoven. = Lavina na jevišti. Nejnovější výpravný kus v londy nském Hippodromu jest mistrovským dílem v překonání scénických obtíží. Děj „Laviny“, jak se kus nazývá, odehává se v Alpách a hrdinově jeho jsou dva průvedci, kteří milují tutéž divku a odmnít- nutý přísaha štastnému soku pomstu. Při vzestupu na Matterhorn, jejž průvodci podnikají s americkými turisty, ukládá odmílnutý svému druhu o živol, když náhle se sřítí lavina a zabrání sločinu. Milenci se ovšem dostanou a vše končí šlastně. Ale hlavním cfektem ovšem není hubený děj. nýbrž právě pád laviny, jenž se provádí s největším realismem. Cel vesnice jest zasypána ohromnými spoustami sněhu a celá záplava 1200 hektolitrů vody se spustí s výše a vše spojí se ve s.ejně velkolepě jako hrozně divadlo.

= Ostrov jako svatební dar. Z Madridu s sděluje: Alfons XIII. prohlížel si v těchto dnech sva- tební dar, který mu věnovali loyální poddaní. Jest to ostrov Corlegada v Galícii v zálivu arosském na- proti přístavům Villagurcie a Carrilu, jenž má býti zařízen pro letní pobyt královských manželů, poně- vadž letní residence v San Sebastianu jest soukro- mým vlastnictvím královny matky. Lze si sotva my- sliti krásnějšího místa na španělském pobřeží, než tento ostrov, pokrytý jižní vegelací. Na ostrově, jenž má obvod asi šesti kilometrů, bydlelo posud několik rybářských rodin, celkem 70 osob v 18 domech, která však rády přijaly nabídku bohatých Španělů, chlě- jících králí podati tak velkolepý dar a prodaly sv malé statečky s jedinou podmínkou, že kaple „En- carnacion“, proslulé to poutnické místo, zůstane ne- dotčena. Za 600.000 peset přešel ostrov na nové ma- jitele. Král přijal s vřelým díkem tento drahocenný dar, nabídnutý spolu s albem a plány a vyslal na ostrov hned markýza Vianu a architekta Ripollesa, aby vyhledali příhodné místo pro stavbu zámku. Sám měl živé účastenství na vypracování plánů pro svou letní residenci, jež má býti palácem ve smíše- ném slohu křesťanského a arabského umění, který jest charakteristickým pro španělskou architekturu. Celý ostrov bude proměněn v park a pro lodi zlídí se velké přístaviště-