ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 8001d110-8fdd-11dd-b2d8-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
Chunky — 27 celkem · entity: person 26, work 2, place 2, org 1
1 masthead
13. dubna 1913,
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 100.
3 masthead
Patisk vyhrazen
4 masthead
Strana 1I.
5 article
OBSAH: Novotný O.: . . . . De profundís Bříza J. . . . . . . Kočka. Poe E.: . . . . . .Fakta v případu M. Valde- marově. Contreras L. R.: . . Matk.
Bříza M Valde Novotná O
6 article De profundis.
De profundis. To nebyl sen, že v černých plamenech se obzor vzňal a na mé srdce padl, shořelo oše, jen tleni citim dech a v rukou koět, jenž v půlnočních tmách zvadl To nebyl sen, 6 lásko nejvyšší, den vzoli mi, jímž nade mnou pláň hoři, ta propast ticha srdce neztiši, hloub ztápi v peklo bezejmenných hoři. Co vyhližite očí zoufalé, nad vámi věčnost přišerná se šklebi a rakve neprolomi ruce mdlé, už nevzhlédnete vytrženy k nebil Už neshlédnete sladká zjevení tajemstvim krásy zapálených světů, zlaf slunce, jež jen o životě sni a zhudebni jej do nesčetných květů A blizko mne má láska jistě pld. v hořicích prsou ještě živoť vane, 6 lásko má, 6 žhová lásko má, své srdee probuď časně pochovanél Ty z těsna hrobu vyrvala bys je a dovedla sňat s něho prostor celý, jen kdyby v tobě vzplála naděje, že živo, proč tvé touhy krváeely. Ta nevzejde, když vzešla hořká zem a růže tuch, jež slzy tooje pijí, mru vysilený beznaději něm, jen myšlenky mé v rakve vího bijl. Vzlětaji, křídly bijí v šIlenstvi Hi píáci snůu a marně zkrvácenl lesají v duší, jež se s nimi chel a bezmocna se dává poutům mřenl.
profundisov
7 article
Oldřich Novotný.
Novotná
8 article Kočka.
Kočka. Napsal J. Bříz a.
9 article
Slečna Hermína seděla nad mrtvou ko- čkou, jediným ještě tvorem, který ji měl rád Plakala usedavě. Zaslzené oči bloudily po starém, vzácném nábytku, po miniaturách. silhoueftách, zašlých olejomalbách. Všechna ta zvetšelá nádhera, všechny ty předměty jež byly upomínkami na lidi dávno zemřelé. zvyšovaly jen nesmírný pocit opuštěnosti. který ji zaplavil. Slzy řinuly se po tvářích čím dál tím hojněji, když bědovala: „I ta mne opustíla. Teď jsem jako hrušk v poli, ani človíčka nemám. Všechno mi po- mřelo. Smrt neustále zasahovala do mého ži- vota. Jiní strojí svatby. Já prožívala pohřby — A vzpomínala na teskný svůj život: Dvouleté děcko oblékli do černých ša- tiček. V jednom týdnu pochovali otce i matku Červíčka malého vzali z útrpnosti do do- mu strýcova. Ale i tam začali mříti. Vnášela snad s sebou smrt? Umíralo jedno dítě po druhém. Všech šest bylo pohřbeno, nežli jí bylo osma let. Co bylo nádhery v tom sesmutnělén domě! Co hostí přicházelo potěšit strýce a tetu a dobře pohodovatl A na ni ukazovali, by si ji vzali v ná hradu. Ale jednoho dne zavyl domem výstřel. To strýc se zastřelil — — Nedlouho po jeho pohřbu naplnilo se sta- vení cizími, neurvalými lidmi. Odváželi všechno. Ani obrázku na stěně nenechali.
Hermína Červíček sesmutnělén dům
10 article
Když chtěli vejíti do pokoje babičky. vel- ké, vznešené paní, jež sedávala v křesle. oblečena v černé hedvábí a krajky, s poloru- kavičkami na rukou, obklopena nejvzácnější- mi kusy rodinného nábytku, děděného a opa- trovaného s pokolení na pokolení, pyšná mlčící, ale vládnoucí celému domu, objevil- se na prahu a zavolala velitelsky: „Mojel A obrátila se a zavřela za sebou dveře. Nazítří příšli rozkázati, aby se stěhovaly Teta zalomila rukama. Babička vznesla strašnou kletbu na ne- božtíka. A svolávala pomstu boží na krásnou tanečnici. V pokoji zazmítalo se černé hedvábí te- tina šatu. šla k oknu a zadívala se do zahrady, n vyschlý basén pod okny. Znovu zašelestilo hedvábí. Teta s tvář uslzenou, s potlačovaným sténáním líbala ruce své tchyni. Odpotácela se do vedlejšího, vyklizenéh pokoje. Venku zaduněla rána. Jako když něco těžkého dopadne. Babička, jež vyhlédla, opřela se o rán okenní, a zalýkala se, jako topící se člověk Dole ležela teta, s hlavou roztříštěnou okraj basénu ... Z prostorného domu přestěhovali se do jediného pokoje. Vzácný babiččin nábytek se tam stěž směstnal. Zdi ověsila miniaturami ve spěžo- vých rámečkách. Na tutéž stěnu zavěsila ple- chové, modře polévané nádobí. Každé popatření na zeď ji asi bolelo, ne- boť pokaždé čelo rozrylo se kolmou rýhou oči jakoby zapadly. Statná postava se shrbila, ušlechtilé ruce zhrubly a pozbyly čistých linií. Na jejím těle objevil se místo těžkého hedvábí a pravých krajek modrý kartoun. Místo guvernantek byla Hermína učen krejčovou a místo ke klavíru sedala k šicímu strcii A plynula leta, dlouhých dvacet let uply nulo.
Teta Dole Hermína učit
11 article
Dvacet let strádání. Jen ráno přinášelo štěstí. Blažené ráno Zrádné ráno, jež otrávilo večer života. Ráno, kdy vodila babičku na mší u oltáře Matky Bolestné. či se jí to jen zdálo, že zraky mladého kaplana ji hledají, že šepot jeho ve zpovědnici je něžný a mazlivý, že tiskne jí teple ruku když líbá pravici, jež rozhřešila ji z jejích dě- tinských hříchů, že prsty dotýkají se hladivě tváře při podávání hostie? Zdálo se jí to jen, protože si přála, aby tomu tak bylo? Znovu přihlásilo se její proklaté kouzlo I babička zemřela. Zemřela tiše, jakoby pohrdavě. Rozloučila se útrpně, pyšně se světem který tak pokořil její stáří. Zase osiřela. Ale tentokráte nenalezle nikde útočiště. Byla poslední, chorý výhonek nádhernéh a mocného rodu. Potácela se z pokoje, kde ji vše plnile děsem a steskem, na hřbitov, a ze hřbitova kde se na ni šklebil naházený hrob, plný ka- mení, domů. Jakoby ztratila své těžiště. Babička, i neštěstí energická babička, vedla zasněné chabé děvče. Rozkazovala jí jako malému děcku. Oblékala ji a přednášela jídlo. Nedovolovala jí nečinnost, dumání. A nyní odešla. Odešla v nejvyšší chvíli, kdy blouznivá láska ji nejprudčeji a nejosudněji zachvaco- vala. Přestala pracovati. Buď ležela celé dny na loži, volajíc dětským pláčem babičku, ne- vycházejíc vůbec, živíc se jen mlékem, ježj roznášečka postavila na práh. Nebo klekala každodenně v kostele, na- léhajíc úpěnlivými prosbami na světce. Když zůstávali neoblomní, běhala od jedné vykla- dačky ke druhé, chtějíc vyzkoumati budou- cnost.
12 article
Navštěvovala staré, poloslepé ženy v níz- kých, začouzených pokojíčcích, které trůnily v tmavých křeslech mezi šturci, chránícím barokní svaté. Ty přísně, opravdově rozkládaly karty četly z nich zpěvavým hlasem neblahý osud Navštěvovala mladé vykladačky, je obratně vylákaly její myšlenky, a dle její tou- hy slibovaly jí budoucnost. Navštěvovala moderní jasnovidky, jež ji přijímaly ve ztemnělých pokojích, při za- bedněných oknech a byly příšerně bílé a hla zněl přízračně. Chodila ke všem, hned plna radosti nové víry, hned shroucená a zbabělá, když sli bovaly nevyplnění tužeb. Toto blouznění stalo se náplní jejího ži vota. Jen v nejtěžší bídě, se slzami a stony Jednoho večera zakopla na ullci o cosí Shýbla se. Před ní leželo kotě. Velké modré oči byly vytřeštěné a naří kalo stěží slyšitelně. Mělo přeraženou packu. Odnesla si kotě domů. Uzdravila nemoc nou nohu. Dovádivé kousky zvířete ji přinutily k smíchu. Přestávala poznenáhlu plakat pro ba- bičku. Měla doma někoho, koho měla ráda s kým se mazlila a laskala. Byla přesvědčena, že její kečka je zá zračné zvíře, že rozumí všemu, s čím sejí svěřovala. A žila s kočkou, opuštěná, samotinká dlouhých deset let. Obsluhovala ji v nemo- cech, obstarávala jejím dětem hodné pány Dlouho ještě žila své lásce. Čekala, že její milovaný si ji, až bude možno, k sobě vezme. Ale léta ubíhala, kněz byl dávno farářem a ona byla neustále sama s kočkou. Tu již začala pochybovati o slibech moudrosti vykladaček a místo radostných na- dějí šeptala kočce bolestné žaloby. A kočka sestárlá zatím, jakoby s ní plakala. Najednou začala hubnout, sesmutnělaa dnes jí pošla. šila.
13 article
Slzy slečniny, jež za vzpomínek ustaly znovu tekly, když si uvědomila tuto smrt. Se zoufalým vzlykotem objala ztuhlé zvíře. Přitiskla k němu hlavu. Vzlykots tišil a tišíl, až přestal. Slečna usnula. Ráno, když se probudila, probudila se i bolest. Uložila kočku na vzácný, zlatem pro- tkaný brokát. Zapálila u ní krásnou, brouše- nou lampičku. Rozložila a rozestavila kolem ní staré porcelánové vásy, křehké skleněné pohárky, drobnosti řezané ze sloně, všechny své poklady, jež pečlivě střehla, nedajíc se ani okamžikem nejstrašnější bídy zraditi k to- mu, aby je prodala cizím rukám. šla do zahrádky, pod kalinovým keřem vykopala jamku. Do té zahrabala Florinku. Když v noci po dlouhém vzlykání usnula zdálo se jí pojednou, že slyší mňoukání škrabání na sklo. Vyhlédla ven. Na římse okenní nebyl nikoho. Noc byla temná, vítr lomcoval holým větvemi. A zase zamňoukalo, a zase zaškrabal na okno. „Volá mne z hrobu, snad byla mrtva jen zdánlivě!“ Slečna přehodíla přes sebe kabát a oknen slezla na dvůr. Na kolenou vlekla se po zahrádce, snažíc se hmatem nalézti kalinu i zasypanou jamku Rukama rozrývala zmrzlé hroudy. Vit- přirážel jí slabé tělo k zemi. Jektala zuby zimou i hrůzou Z blízkého kostela odbíjela dvanáctá. Bylo jí, jakoby se kolem ní tísnilo pln příšer. Ve smrtelném strachu horečně hrabal prsty. Dotkly se brokátu.
14 article
Uchvátila kočku a prchala po paměti ze zahrady, tisknouc ji k suchým prsům. Větev zachytila vichrem vzedmutý plášt. U ní to však nebyla větev. U ní to byla mátožná ruka přízraku, jež ji strhávala k sobě. Trhla sebou vší silou, utíkala dále, ne- chávajíc na stromě urvaný cár. Zaklopýtala po dvoře. Nežli dostala se do pokoje, sedřelas ruce do krvava na římse. Vysílená, strachem polomrtvá, padla na lože i se zvířetem. Rázem tvrdě usnula Nazítří umínila si, že své jediné a nej- dražší pochová k tomu, co bylo její jediné a nejdražší. Odnesla kočku na hřbitov, starostlivě zabalenou do brokátu, s několika svatými obrázky. Dbajíc, aby nebyla viděna, vyhrabala ve starém hrobě nový hrob. S ulehčením odešla, těšíc se, že má kočk alespoň u babičky. Celé tři dny se přemáhala, aby jí nešl znovu vyhrabat. Potácela se po ulicích s očima suchýma vpadlýma. Znovu dolehla na ni těžce opuště- nost. Neznámým lidem vypravovala naříkavě že jí „umřela kočička, Florinka umřela,“ ai od ní chvatně odcházeli, v domnění, že s nimi hovoří šílená.
15 article
Když se čtvrtého dne plnily ulice zim- ním soumrakem, neopanovala se již. Ubíhala ke hřbitovu. Proklouzla vraty. Bylo právě před zavřením. Letěla ke hrobu. Ale nedaleko dodělávali hrobníci nový hrob. A babky nádennice se vláčely kolem Klečela u hrobu, prsty zaťaty do zmrzlé hlíny Posílaly ji pryč, sami odcházejíce, že se již bude zavírat. Poslechla, skryla se však v příšeří blízké hrobky. Počkala, až dozvonily kroky na ztuhle půdě. Skokem vrátila se ke hrobu. Poklekla a prsty se daly do šílené práce V dálce vyli hřbitovní hlídací psi, puštění se řetězu. Již měla kočku. Schovala ji za kabátec. Teprve nyní vzhlédla. Byla úplná tma. Na hrobech, jichž nebylo viděti, planula neklidná světélka a místy tma ještě více zčernala. To tam, kde stál pomník. Potlačujíc hrůzu, jež jí lomcovala, zaví- rajíc oči a modlíc se usilovně, spěchala k ne- dalekým vratům. Doufala, že dvířka budou otevřena. Klika nepovolila.
Skok Klik
16 article Bylo jí jíti dlouhou cestou až ke hlavnímu
Bylo jí jíti dlouhou cestou až ke hlavnímu východu. Psi zavyli kdesi na blízku Třásla se děsem. S očima široce rozevřenýma, s ústy do kořán, letěla jakoby štvána všemi těmi mrtvý- mi, kteří na hřbitově tleli. Zakopla o hrob, upadla. Kočka vypadla jí ze záňadří Zdvihla ji a prchala dále. Zaharašily nad ní sípavě větve. Uskočila, ale tam zase na ni zahrozil rudé světlo lampičky. Planula to lampíčka nebo oko mrtvého A zase prchala. Klopýtala přes hroby, padala, vstávala zase utíkala. Psi vyli žalostně a dlouze, vichr se roz zuřil v korunách stromů. Stíny houstly a houstly. Jakoby se za ní hnaly tisíce nebožtík tisíce rukou se po ní vztahovalo. A zase zabodla se jí světla do očí. Zamhouřila je, nasadila poslední síly, udě lala několik skoků. Celou tíhou dopadla na zamčená vrata. Vztýčila se a stála do noci opuštěná, se stárlá a beznadějná — mrtví ji od sebe odhá- něli, živí vztýčili mezi ni a sebe hradbu lho- stejnosti a nelásky — objímajíc svoje jediné štěstí, rozkládající se, zahnívající kočku.
17 title
Fakta v případu M. Val- demarově.
18 article Z E. A. Poe přeložil Vladimír Tatrev.
Z E. A. Poe přeložil Vladimír Tatrev. Ovšem že nechci vzbuditi zdání, jak bych považoval za něco divného, že neoby- čejný případ M. Valdemarův zavdal podnět k hovorům. Byl by to zázrak, kdyby tomu tak nebylo — zvláště za těch okolností. Tím však, že všechny zúčastněné strany si přály nepouštěti věc na veřejnost — aspoň prozatím aneb až budeme míti další příležitost ji pro- zkoumati — a tím, že jsme usilovali provésti to, se stalo, že do společnosti pronikla zko- molená aneb přehnaná zpráva, jsouc prame- nem mnoha nemilých nesprávností u vylíčení případu a také, jakož zcela přírozeno, velmi mnoho nedůvěry Je tedy nutno, abych podal fakta — aspoň pokud jim sám rozumím. Jsou stručně tato: Poslední tři léta mesmerism opět a opět lákal mou pozornost. Asi před devíti měsíc připadlo mi zcela náhle, že v řadě pokust až dosud konaných bylo zvláštním a nanejvýš nevysvětlitelným způsobem něčeho pominuto nikdo totiž dosud nebyl mesmerisován in articulo mortis (v okamžiku smrti). Zbývalo příhlédnouti k tomu, předně: má-li nemocný v tomto stavu vůbec vnímavost pro magnetický vliv; za druhé: má-li ji, zda tento stav ji zmenšuje či zvětšuje: a za třetí: do jaké míry aneb po jakou dobu postup smrti lze mesmerisačním pochodem snad zadržeti. Bylo zjistiti ještě i jiné věci, ale tyto vzně- covaly mou zvědavost nejvíce — obzvláště poslední, a to pro nesmírnou důležitost svých důsledků.
A Poe Tatrev
19 article
Pátraje kolem sebe po předmětu, pomocí něhož bych vyzkoumal tyto podrobnosti, při- šel jsem v myšlenkách na svého přítele MM Arnošta Valdemara, známého pořadatele sbír- ky „Bibliotheca Forensica“ a překladatele (s pseudonymem Issachar Marx) „Valdštýna“ a „Gargantuy“ do polštiny. M. Valdemar. který už od r. 1839 bydlí ponejvíce v Har- lemu, N. Y., zvláště upozorňuje (aneb upo- zorňoval) na sebe neobyčejnou hubeností své osoby — jeho dolejší končetíny podobají se velice končetinám Johna Randolpha — a také svým bílým knírem, který se tak kříklavě od- ráží od jeho černého vlasu (proto také jeho vlasy z pravidla pokládány za paruku). Jeho letora byla znatelně nervosní a činila jej do- brým předmětem mesmerických pokusů. Už dříve ve dvou nebo třech případech uspal jsem ho docela snadno, ale zklamal jsem se co do jiných výsledků, které jsem u něho na základě jeho zvláštní konstituce mohl zcela dobře očekávati. Jeho vůle nebyla nikdy bez- podmínečně nebo-li naprosto v mé moci, pokud se týče jasnovidství, nemohl jsem do- cíliti níčeho spolehlivého. Svůj nezdar v této příčině přičítal jsem vždy jeho porušenému zdraví. Už několik měsíců před tím, než jsem se s ním seznámil, jeho lékaři prohlásili ho za nevyléčitelného souchotináře. A také bý- valo jeho zvykem mluviti klidně o svém blí- žícím se konci jako o něčem, čeho nelze an se vyvarovati ani litovati.
Arnošt Valdemar Forensica Issachar Marx Valdštýn Gargantua John Randolph Haro N . Y
20 article
Když myšlenky, o nichž jsem se zmínil ponejprv mě napadly, bylo pomyšlení na M. Valdemara arci něčím velmi přirozeným Znal jsem nezvratnou filosofii tohoto člověka příliš dobře, než abych se byl obával potíž s jeho strany; také neměl v Americe pří- buzných, kteří by snad mohli zakročiti. Mlu- vil jsem s ním o věci bez obalu a k mému překvapení zdálo se mi, že jeho zájem jest živě vzrušen. Pravím „k mému překvapení“ neboť, ač vždy dával mi svou osobu volně k pokusům, neprojevil mi přece nikdy před tím ani známky zájmu o to, co konám. Jeho choroba byla taková, že dovolovala přesný výpočet co se týče doby, kdy smrt ji ukončí. i smluvili jsme se posléze, že pošle pro mne asi 24 hodin před okamžikem, kdy dle pro- hlášení lékařů má nastati jeho smrt. Je tomu teď něco přes sedm měsíců, c jsem od samého M. Valdemara dostal tente dopis: „Milý P.l Bude nejlépe, přijdete-li teď. D. a r míní souhlasně, že nevydržím zítra přes půl- noc, a myslím, že uhodli čas skoro přesně. Valdemar.“
Valdemar Amerika
21 article
Obdržel jsem tento dopis půl hodiny po- tom, co byl napsán, a za další čtvrt hodiny byl jsem už v pokoji umírajícího. Nevíděl jsem ho už deset dní a zhrozil jsem se strašné změny, jakou s ním tato krátká doba pro- vedla. Jeho tvář měla olověnou barvu, pčí byly docela bez lesku a tělo bylo tak krajně vyhublé, že lícní kosti prorážely kůží. Kašla nesmírně. Tepnu bylo sotva znamenati. Pře- ce však podržel velmi pozoruhodným způso- bem i svou duševní mohutnost i jakýsi stu- peň fysické síly. Mluvil zřetelně, užíval uti- šujících léků bez pomoci, a když jsem vstou- pil do pokoje, zaměstnával se právě tím, že tužkou si zapisoval poznámky do zápisníku Byl v posteli podepřen poduškami. Lékař D, a F. byli u něho. Stisknuv Valdemarovi ruku odvedl jsem tyto pány stranou a dostal od nich podrob- nou zprávu o stavu nemocného. Levá plíce byla už 18 měsíců napolo zvápenělá neboli zchrustavkovělá a ovšem naprosto bez užitku pro všechny životní úkony. Pravá plíce v ho- řejší části byla rovněž z části, ne-li zúplna zvápenělá, kdežto dolejší končina byla pouze spoustou hnisavých měchýřků, přecházejících do sebe. Bylo zde také několik rozsáhlých dutin a na jednom místě pohrudnice stále lpěla na žebrech. Tyto úkazy na pravém laloku po- chodily z doby poměrně nedávné. Zvápena- tění pokračovalo nadobyčejně rychle; ještě před měsícem neukazovalo se ani známky po něm a lpění pohrudnice pozorovalo se teprve ve třech posledních dnech. Byla domněnka. že kromě souchotin a beze vší spojitostí a ni- mi nemocný má také výduť srdečnice, alev této příčině příznaky zvápenatění činily přes- né rozpoznání nemožným. Mínění obou lékařů bylo, že M. Valdemar zemře kolem půlnoci na zítřek (neděli). Teď byla sobota, sedm ho- din večer.
Valdemar
22 article
Když lékaři D. a F. odstoupili od lože nemocného, aby pohovořili se mnou, dali mu naposled s bohem. Nezamýšleli už se vrátit. ale k mé žádosti se smluvili, že podívají se na nemocného zítra okolo desáté hodiny večer. Když odešli, hovořil jsem volně s M. Val- demarem o jeho blížícím se konci a zvláště také o zamýšleném pokusu. Prohlašoval stá- le, že jest k němu zcela ochoten, ba dychtiv. aby už bylo po něm, a naléhal, abych začal hned. Byl u něho ošetřovatel a ošetřovatelka. ale já naprosto nemohl se pustiti do tak dů- ležitého úkolu jen se svědky tak málo spole- hlivými, jakými možná ukáží se tito dva, při- hodí-li se náhle nějaká nehoda. Proto jsem sečkal s pokusem až asi do osmi hodin pří- štího večera, kdy přišel pan Theodor L —l. studující mediciny a mně poněkud známý, zprostil mne dalších rozpaků. Původně bylo mým úmyslem čekati na lékaře, ale dvě věci přiměly mne nemeškati: naléhavé prosby M. Valdemarovy a mé přesvědčení, že nemám ani chvilky nazbyt, ježto nemocný vůčihledě kvapně scházel. Pan L—l přistoupil laskavě na mou pros- bu, aby zaznamenával vše, co se sběhne; co nyní budu vyprávěti, jest z největší části právě z těchto jeho záznamů buď zhuštěn nebo do slova opsáno. Když bylo asi za pět minut osm, vzal jsem nemocného za ruku a poprosil ho, aby co možná nejzřetelněji prohlásil panu L—lovi svoluje-li zcela k tomu, abych učinil pokus mesmerisovati jej (M. Valdemara) v nynějším stavu
23 article
Odvětil slabě, ale zcela slyšitelně: „Ano. přeji si býti mesmerisován,“ — a hned potom dodal: „Bojím se, že jste to odkládal příliš dlouho.“ Zatím, co takto mluvil, jal jsem se pro- váděti tahy, které, jak jsem už dříve shledal, ukázaly se při jeho magnetisování nejúčinněj- ší. Už hned při prvním pohlazení, když jsem mu rukou napříč přejel čelo, byl účinek pa- trný; ale ač jsem vynakládal všechnu sílu, další znatelný účinek dostavil se až teprve několik minut po desáté, kdy podle úmluvy přišli dr. D. a dr. F. Vysvětlil jsem jim něko- líka slovy, co zamýšlím, a když ničeho proti tomu nenamítali, ježto prý nemocný už jest v smrtelné agonii, pokračoval jsem bez prů- tahů — jen že jsem místo tahů příčných volil svislé a upíral zrak zcela v pravé oko trpí- cího. Zatím už jeho tepnu nebylo znáti a dech byl chrčivý, v přestávkách půlminutových. Tento stav se téměř nezměnil po čtvrt hodiny. Ale potom vyrval se z hrudi umírají- cího přirozený, ač velmi hluboký vzdecha chrčivý dech přestal — to jest chrčení nebylo už znáti, přestávky však se nezmenšily. Údy nemocného byly studené jako led.
doktor
24 article
Pět minut před jedenáctou zpozoroval jsem nepochybné známky mesmerického vli- vu. Sklenný výraz koulícího se oka se změ- nil u výraz neklidného vniterného zkoumání. s jakým setkáváme se pouze u náměsíčníků a v němž naprosto není možná se mýliti. Po několika chvatných příčných tazích, které jsem udělal, víčka zamrkala jako při počína- jícím spánku a po několika dalších zavřela se docela. Tím jsem se však nespokojil, ný- brž horlivě a s plným napětím vůle pokra- čoval jsem ve své práci, až údy spícího — které jsem položil zdánlivě pohodlně — mi úplně ztrnuly. Nohy byly docela nataženy ruce skoro také a spočívaly na posteli v ne- velké vzdálenosti od beder. Hlava byla velmí nepatrně nadzdvižena. Když jsem byl hotov, byla právě půlnoc, i požádal jsem přítomné pány, aby prozkou- mali stav M. Valdemarův. Po několika poku- sích doznali, že jest v neobyčejně dokonalém mesmerickém spánku. Zvědavost obou lékařů byla nanejvýš vznícena. Dr. D. rozhodl se hned, že zůstane u nemocného celou noc,a dr. F. se rozloučil slíbiv, že vrátí se na úsvitě.
Noha doktor
25 article
Pan L—l a ošetřovatelé zůstali. Nechali jsme M. Valdemara docela neru- šeně až asi do tří hodin ráno. Tu příblíživ se k němu, shledal jsem, že je v docela stej- ném stavu, jako byl při odchodu dra. F. — to jest ležel v téže poloze, tepnu nebylo znáti, dech byl mírný (bylo jej sotva znamenati,a to jen, když se mu přídrželo zrcadlo ke rtám). oči byly přirozeně zavřeny a údy byly luhé a chladné jako mramor. Celkové vzezření však přece jistě neukazovalo na smrt. Přiblíživ se k M. Valdemarovi, zkusil jsem jaksi napolo přimětí jeho pravé rámě k tomu, aby sledovalo směr mého ramene, kterým jsem mírně pohyboval sem a tam nad jeho osobou. Takovýto pokus s tímto nemoc- ným se mi až dosud nikdy dokonale nezdařil a věru i nyní sotva jsem pomyslil, že se mi podaří; ale jeho rámě k mému úžasu sledo- valo velmi ochotně, ač slabě, kamkoli jsem mu naznačil svým ramenem. Rozhodl jsem se, že se odvážím několika slov rozhovoru.
26 article
„M. Valdemare,“ pravil jsem, „spite?“ Neodpověděl, ale znamenal jsem třesení ko- lem rtů, což mne přimělo, abych otázku znovu a znovu opakoval. Když jsem ji opakoval po třetí, celé jeho tělo vlnilo se velmi lehkým chvěním; víčka se otevřela tak, že ukázal se bílý pruh bulvy; rty pohybovaly se těžce a z nich sotva slyšitelným šepotem vyplynulo: „Ano — spím nyní. Nebuďte mne — t tak umru. Sáhl jsem mu na údy a shledal, že jsou tak tuhé, jako byly prve. Pravé rámě jako před tím poslouchalo vedení mé ruky. Otázal jsem se hypnotisovaného znovu: „Bolí vás ještě na prsou, M. Valdemare?“ Odpověď přišla nyní hned, ale ještě ne- slyšněji než prvet „Nebolí — umírám.“ Nezdálo se mi radno, abych právě teď jej ještě dále znepokojoval, a nedělalo a nemlu- vilo se tudíž nic, až chvílí před východem slunce přišel dr. F., který vyslovil neomezený údiv nad tím, že vidí nemocného ještě na živu. Ohmatav mu tepnu a přidržev mu zrca- dlo ke rtům, požádal mne, abych na hypnotí- sovaného promluvil znovu. Řekl jsem tedyí „M. Valdemare, spíte ještě?
27 article
Jako prve uplynulo několik minut než příšla odpověď; zdálo se, že umírající zatím sbírá síly, aby promluvil. Když jsem otázku opakoval po čtvrté, pravil velmi slabě, tak- měř neslyšně: „Ano, ještě spím — umírám.“ Lékaři nyní měli za to nebo spíšesi přáli, abychom M. Valdemara už nechali ne- rušeně v tomto na pohled klídném stavu, až nastane smrt, což dle souhlasného mínění nás všech nemohlo trvatí než několik minut. Já však si usmyslil promluvití na něho ještě jednou a opakoval jsem pouze předešlou otázku. Zatím co jsem mluvil, stala se s tváří hypnotisovaného znatelná změna. Oči se zvolna rozevřely a zornice zmizely nahoru; kůže z největší části zbarvíla se mrtvolně, podobajíc se ani ne tak pergamenu jako spíše bílému papíru; a okrouhlé hektické skvrny, které až dosud ostře se rýsovaly uprostřed líci, najednou shasly. Volím tento výraz proto, že náhlý způsob, jakým zmizely, ne- připomněl mi nic tak živě, jako shasneme-li fouknutím svíčku. Hořejší ret zároveň se zkroutil a oddálil od zubů, které před tím úplně zakrýval, a dolejší čelist sklesla s hlas- ným škubnutím, tak že ústa se široce roze- vřela a jimi objevil se plný pohled na naběhlý a zčernalý jazyk. Myslím, že žádný člen pří- tomné tehdy společnosti nebyl nezvyklý hrů- zám smrtelného lůžka; ale vzezření M. Valde- mara v tomto okamžiku bylo tak nad pomy- šlení ošklivé, že všichni zděšeně couvli o místa, kde postel stála.
M Valde