1
masthead
13. dubna 1913,
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 100.
3
masthead
Patisk vyhrazen
5
article
OBSAH:
Novotný O.: . . . . De profundís
Bříza J. . . . . . . Kočka.
Poe E.: . . . . . .Fakta v případu M. Valde-
marově.
Contreras L. R.: . . Matk.
Bříza
M Valde
Novotná O
6
article
De profundis.
De profundis.
To nebyl sen, že v černých plamenech
se obzor vzňal a na mé srdce padl,
shořelo oše, jen tleni citim dech
a v rukou koět, jenž v půlnočních tmách zvadl
To nebyl sen, 6 lásko nejvyšší,
den vzoli mi, jímž nade mnou pláň hoři,
ta propast ticha srdce neztiši,
hloub ztápi v peklo bezejmenných hoři.
Co vyhližite očí zoufalé,
nad vámi věčnost přišerná se šklebi
a rakve neprolomi ruce mdlé,
už nevzhlédnete vytrženy k nebil
Už neshlédnete sladká zjevení
tajemstvim krásy zapálených světů,
zlaf slunce, jež jen o životě sni
a zhudebni jej do nesčetných květů
A blizko mne má láska jistě pld.
v hořicích prsou ještě živoť vane,
6 lásko má, 6 žhová lásko má,
své srdee probuď časně pochovanél
Ty z těsna hrobu vyrvala bys je
a dovedla sňat s něho prostor celý,
jen kdyby v tobě vzplála naděje,
že živo, proč tvé touhy krváeely.
Ta nevzejde, když vzešla hořká zem
a růže tuch, jež slzy tooje pijí,
mru vysilený beznaději něm,
jen myšlenky mé v rakve vího bijl.
Vzlětaji, křídly bijí v šIlenstvi
Hi píáci snůu a marně zkrvácenl
lesají v duší, jež se s nimi chel
a bezmocna se dává poutům mřenl.
profundisov
7
article
Oldřich Novotný.
Novotná
8
article
Kočka.
Kočka.
Napsal J. Bříz a.
9
article
Slečna Hermína seděla nad mrtvou ko-
čkou, jediným ještě tvorem, který ji měl rád
Plakala usedavě. Zaslzené oči bloudily
po starém, vzácném nábytku, po miniaturách.
silhoueftách, zašlých olejomalbách. Všechna
ta zvetšelá nádhera, všechny ty předměty
jež byly upomínkami na lidi dávno zemřelé.
zvyšovaly jen nesmírný pocit opuštěnosti.
který ji zaplavil. Slzy řinuly se po tvářích
čím dál tím hojněji, když bědovala:
„I ta mne opustíla. Teď jsem jako hrušk
v poli, ani človíčka nemám. Všechno mi po-
mřelo. Smrt neustále zasahovala do mého ži-
vota. Jiní strojí svatby. Já prožívala pohřby —
A vzpomínala na teskný svůj život:
Dvouleté děcko oblékli do černých ša-
tiček.
V jednom týdnu pochovali otce i matku
Červíčka malého vzali z útrpnosti do do-
mu strýcova.
Ale i tam začali mříti.
Vnášela snad s sebou smrt?
Umíralo jedno dítě po druhém. Všech
šest bylo pohřbeno, nežli jí bylo osma let.
Co bylo nádhery v tom sesmutnělén
domě!
Co hostí přicházelo potěšit strýce a tetu
a dobře pohodovatl
A na ni ukazovali, by si ji vzali v ná
hradu.
Ale jednoho dne zavyl domem výstřel.
To strýc se zastřelil — —
Nedlouho po jeho pohřbu naplnilo se sta-
vení cizími, neurvalými lidmi.
Odváželi všechno. Ani obrázku na stěně
nenechali.
Hermína
Červíček
sesmutnělén dům
10
article
Když chtěli vejíti do pokoje babičky. vel-
ké, vznešené paní, jež sedávala v křesle.
oblečena v černé hedvábí a krajky, s poloru-
kavičkami na rukou, obklopena nejvzácnější-
mi kusy rodinného nábytku, děděného a opa-
trovaného s pokolení na pokolení, pyšná
mlčící, ale vládnoucí celému domu, objevil-
se na prahu a zavolala velitelsky: „Mojel
A obrátila se a zavřela za sebou dveře.
Nazítří příšli rozkázati, aby se stěhovaly
Teta zalomila rukama.
Babička vznesla strašnou kletbu na ne-
božtíka. A svolávala pomstu boží na krásnou
tanečnici.
V pokoji zazmítalo se černé hedvábí te-
tina šatu.
šla k oknu a zadívala se do zahrady, n
vyschlý basén pod okny.
Znovu zašelestilo hedvábí. Teta s tvář
uslzenou, s potlačovaným sténáním líbala ruce
své tchyni.
Odpotácela se do vedlejšího, vyklizenéh
pokoje.
Venku zaduněla rána. Jako když něco
těžkého dopadne.
Babička, jež vyhlédla, opřela se o rán
okenní, a zalýkala se, jako topící se člověk
Dole ležela teta, s hlavou roztříštěnou
okraj basénu ...
Z prostorného domu přestěhovali se do
jediného pokoje.
Vzácný babiččin nábytek se tam stěž
směstnal. Zdi ověsila miniaturami ve spěžo-
vých rámečkách. Na tutéž stěnu zavěsila ple-
chové, modře polévané nádobí.
Každé popatření na zeď ji asi bolelo, ne-
boť pokaždé čelo rozrylo se kolmou rýhou
oči jakoby zapadly.
Statná postava se shrbila, ušlechtilé ruce
zhrubly a pozbyly čistých linií. Na jejím těle
objevil se místo těžkého hedvábí a pravých
krajek modrý kartoun.
Místo guvernantek byla Hermína učen
krejčovou a místo ke klavíru sedala k šicímu
strcii
A plynula leta, dlouhých dvacet let uply
nulo.
Teta
Dole
Hermína učit
11
article
Dvacet let strádání.
Jen ráno přinášelo štěstí. Blažené ráno
Zrádné ráno, jež otrávilo večer života.
Ráno, kdy vodila babičku na mší u oltáře
Matky Bolestné.
či se jí to jen zdálo, že zraky mladého
kaplana ji hledají, že šepot jeho ve zpovědnici
je něžný a mazlivý, že tiskne jí teple ruku
když líbá pravici, jež rozhřešila ji z jejích dě-
tinských hříchů, že prsty dotýkají se hladivě
tváře při podávání hostie?
Zdálo se jí to jen, protože si přála, aby
tomu tak bylo?
Znovu přihlásilo se její proklaté kouzlo
I babička zemřela.
Zemřela tiše, jakoby pohrdavě.
Rozloučila se útrpně, pyšně se světem
který tak pokořil její stáří.
Zase osiřela. Ale tentokráte nenalezle
nikde útočiště.
Byla poslední, chorý výhonek nádhernéh
a mocného rodu.
Potácela se z pokoje, kde ji vše plnile
děsem a steskem, na hřbitov, a ze hřbitova
kde se na ni šklebil naházený hrob, plný ka-
mení, domů.
Jakoby ztratila své těžiště. Babička, i
neštěstí energická babička, vedla zasněné
chabé děvče. Rozkazovala jí jako malému
děcku. Oblékala ji a přednášela jídlo.
Nedovolovala jí nečinnost, dumání.
A nyní odešla.
Odešla v nejvyšší chvíli, kdy blouznivá
láska ji nejprudčeji a nejosudněji zachvaco-
vala.
Přestala pracovati. Buď ležela celé dny
na loži, volajíc dětským pláčem babičku, ne-
vycházejíc vůbec, živíc se jen mlékem, ježj
roznášečka postavila na práh.
Nebo klekala každodenně v kostele, na-
léhajíc úpěnlivými prosbami na světce. Když
zůstávali neoblomní, běhala od jedné vykla-
dačky ke druhé, chtějíc vyzkoumati budou-
cnost.
12
article
Navštěvovala staré, poloslepé ženy v níz-
kých, začouzených pokojíčcích, které trůnily
v tmavých křeslech mezi šturci, chránícím
barokní svaté.
Ty přísně, opravdově rozkládaly karty
četly z nich zpěvavým hlasem neblahý osud
Navštěvovala mladé vykladačky, je
obratně vylákaly její myšlenky, a dle její tou-
hy slibovaly jí budoucnost.
Navštěvovala moderní jasnovidky, jež ji
přijímaly ve ztemnělých pokojích, při za-
bedněných oknech a byly příšerně bílé a hla
zněl přízračně.
Chodila ke všem, hned plna radosti
nové víry, hned shroucená a zbabělá, když sli
bovaly nevyplnění tužeb.
Toto blouznění stalo se náplní jejího ži
vota. Jen v nejtěžší bídě, se slzami a stony
Jednoho večera zakopla na ullci o cosí
Shýbla se. Před ní leželo kotě.
Velké modré oči byly vytřeštěné a naří
kalo stěží slyšitelně.
Mělo přeraženou packu.
Odnesla si kotě domů. Uzdravila nemoc
nou nohu.
Dovádivé kousky zvířete ji přinutily k
smíchu. Přestávala poznenáhlu plakat pro ba-
bičku. Měla doma někoho, koho měla ráda
s kým se mazlila a laskala.
Byla přesvědčena, že její kečka je zá
zračné zvíře, že rozumí všemu, s čím sejí
svěřovala.
A žila s kočkou, opuštěná, samotinká
dlouhých deset let. Obsluhovala ji v nemo-
cech, obstarávala jejím dětem hodné pány
Dlouho ještě žila své lásce. Čekala, že
její milovaný si ji, až bude možno, k sobě
vezme.
Ale léta ubíhala, kněz byl dávno farářem
a ona byla neustále sama s kočkou.
Tu již začala pochybovati o slibech
moudrosti vykladaček a místo radostných na-
dějí šeptala kočce bolestné žaloby. A kočka
sestárlá zatím, jakoby s ní plakala.
Najednou začala hubnout, sesmutnělaa
dnes jí pošla.
šila.
13
article
Slzy slečniny, jež za vzpomínek ustaly
znovu tekly, když si uvědomila tuto smrt.
Se zoufalým vzlykotem objala ztuhlé
zvíře. Přitiskla k němu hlavu. Vzlykots
tišil a tišíl, až přestal.
Slečna usnula.
Ráno, když se probudila, probudila se
i bolest.
Uložila kočku na vzácný, zlatem pro-
tkaný brokát. Zapálila u ní krásnou, brouše-
nou lampičku. Rozložila a rozestavila kolem
ní staré porcelánové vásy, křehké skleněné
pohárky, drobnosti řezané ze sloně, všechny
své poklady, jež pečlivě střehla, nedajíc se
ani okamžikem nejstrašnější bídy zraditi k to-
mu, aby je prodala cizím rukám.
šla do zahrádky, pod kalinovým keřem
vykopala jamku. Do té zahrabala Florinku.
Když v noci po dlouhém vzlykání usnula
zdálo se jí pojednou, že slyší mňoukání
škrabání na sklo.
Vyhlédla ven. Na římse okenní nebyl
nikoho.
Noc byla temná, vítr lomcoval holým
větvemi.
A zase zamňoukalo, a zase zaškrabal
na okno.
„Volá mne z hrobu, snad byla mrtva jen
zdánlivě!“
Slečna přehodíla přes sebe kabát a oknen
slezla na dvůr.
Na kolenou vlekla se po zahrádce, snažíc
se hmatem nalézti kalinu i zasypanou jamku
Rukama rozrývala zmrzlé hroudy. Vit-
přirážel jí slabé tělo k zemi.
Jektala zuby zimou i hrůzou
Z blízkého kostela odbíjela dvanáctá.
Bylo jí, jakoby se kolem ní tísnilo pln
příšer.
Ve smrtelném strachu horečně hrabal
prsty.
Dotkly se brokátu.
14
article
Uchvátila kočku a prchala po paměti ze
zahrady, tisknouc ji k suchým prsům.
Větev zachytila vichrem vzedmutý plášt.
U ní to však nebyla větev.
U ní to byla mátožná ruka přízraku, jež
ji strhávala k sobě.
Trhla sebou vší silou, utíkala dále, ne-
chávajíc na stromě urvaný cár.
Zaklopýtala po dvoře.
Nežli dostala se do pokoje, sedřelas
ruce do krvava na římse.
Vysílená, strachem polomrtvá, padla na
lože i se zvířetem.
Rázem tvrdě usnula
Nazítří umínila si, že své jediné a nej-
dražší pochová k tomu, co bylo její jediné
a nejdražší.
Odnesla kočku na hřbitov, starostlivě
zabalenou do brokátu, s několika svatými
obrázky.
Dbajíc, aby nebyla viděna, vyhrabala ve
starém hrobě nový hrob.
S ulehčením odešla, těšíc se, že má kočk
alespoň u babičky.
Celé tři dny se přemáhala, aby jí nešl
znovu vyhrabat.
Potácela se po ulicích s očima suchýma
vpadlýma. Znovu dolehla na ni těžce opuště-
nost.
Neznámým lidem vypravovala naříkavě
že jí „umřela kočička, Florinka umřela,“ ai
od ní chvatně odcházeli, v domnění, že s nimi
hovoří šílená.
15
article
Když se čtvrtého dne plnily ulice zim-
ním soumrakem, neopanovala se již.
Ubíhala ke hřbitovu.
Proklouzla vraty.
Bylo právě před zavřením.
Letěla ke hrobu.
Ale nedaleko dodělávali hrobníci nový
hrob. A babky nádennice se vláčely kolem
Klečela u hrobu, prsty zaťaty do zmrzlé hlíny
Posílaly ji pryč, sami odcházejíce, že se
již bude zavírat.
Poslechla, skryla se však v příšeří blízké
hrobky.
Počkala, až dozvonily kroky na ztuhle
půdě.
Skokem vrátila se ke hrobu.
Poklekla a prsty se daly do šílené práce
V dálce vyli hřbitovní hlídací psi, puštění
se řetězu.
Již měla kočku.
Schovala ji za kabátec.
Teprve nyní vzhlédla.
Byla úplná tma. Na hrobech, jichž nebylo
viděti, planula neklidná světélka a místy tma
ještě více zčernala. To tam, kde stál pomník.
Potlačujíc hrůzu, jež jí lomcovala, zaví-
rajíc oči a modlíc se usilovně, spěchala k ne-
dalekým vratům. Doufala, že dvířka budou
otevřena.
Klika nepovolila.
Skok
Klik
16
article
Bylo jí jíti dlouhou cestou až ke hlavnímu
Bylo jí jíti dlouhou cestou až ke hlavnímu
východu.
Psi zavyli kdesi na blízku
Třásla se děsem.
S očima široce rozevřenýma, s ústy do
kořán, letěla jakoby štvána všemi těmi mrtvý-
mi, kteří na hřbitově tleli.
Zakopla o hrob, upadla.
Kočka vypadla jí ze záňadří
Zdvihla ji a prchala dále.
Zaharašily nad ní sípavě větve.
Uskočila, ale tam zase na ni zahrozil
rudé světlo lampičky.
Planula to lampíčka nebo oko mrtvého
A zase prchala.
Klopýtala přes hroby, padala, vstávala
zase utíkala.
Psi vyli žalostně a dlouze, vichr se roz
zuřil v korunách stromů.
Stíny houstly a houstly.
Jakoby se za ní hnaly tisíce nebožtík
tisíce rukou se po ní vztahovalo.
A zase zabodla se jí světla do očí.
Zamhouřila je, nasadila poslední síly, udě
lala několik skoků.
Celou tíhou dopadla na zamčená vrata.
Vztýčila se a stála do noci opuštěná, se
stárlá a beznadějná — mrtví ji od sebe odhá-
něli, živí vztýčili mezi ni a sebe hradbu lho-
stejnosti a nelásky — objímajíc svoje jediné
štěstí, rozkládající se, zahnívající kočku.
17
title
Fakta v případu M. Val-
demarově.
18
article
Z E. A. Poe přeložil Vladimír Tatrev.
Z E. A. Poe přeložil Vladimír Tatrev.
Ovšem že nechci vzbuditi zdání, jak
bych považoval za něco divného, že neoby-
čejný případ M. Valdemarův zavdal podnět
k hovorům. Byl by to zázrak, kdyby tomu
tak nebylo — zvláště za těch okolností. Tím
však, že všechny zúčastněné strany si přály
nepouštěti věc na veřejnost — aspoň prozatím
aneb až budeme míti další příležitost ji pro-
zkoumati — a tím, že jsme usilovali provésti
to, se stalo, že do společnosti pronikla zko-
molená aneb přehnaná zpráva, jsouc prame-
nem mnoha nemilých nesprávností u vylíčení
případu a také, jakož zcela přírozeno, velmi
mnoho nedůvěry
Je tedy nutno, abych podal fakta —
aspoň pokud jim sám rozumím. Jsou stručně
tato:
Poslední tři léta mesmerism opět a opět
lákal mou pozornost. Asi před devíti měsíc
připadlo mi zcela náhle, že v řadě pokust
až dosud konaných bylo zvláštním a nanejvýš
nevysvětlitelným způsobem něčeho pominuto
nikdo totiž dosud nebyl mesmerisován in
articulo mortis (v okamžiku smrti).
Zbývalo příhlédnouti k tomu, předně: má-li
nemocný v tomto stavu vůbec vnímavost pro
magnetický vliv; za druhé: má-li ji, zda tento
stav ji zmenšuje či zvětšuje: a za třetí: do
jaké míry aneb po jakou dobu postup smrti
lze mesmerisačním pochodem snad zadržeti.
Bylo zjistiti ještě i jiné věci, ale tyto vzně-
covaly mou zvědavost nejvíce — obzvláště
poslední, a to pro nesmírnou důležitost svých
důsledků.
A Poe
Tatrev
19
article
Pátraje kolem sebe po předmětu, pomocí
něhož bych vyzkoumal tyto podrobnosti, při-
šel jsem v myšlenkách na svého přítele MM
Arnošta Valdemara, známého pořadatele sbír-
ky „Bibliotheca Forensica“ a překladatele
(s pseudonymem Issachar Marx) „Valdštýna“
a „Gargantuy“ do polštiny. M. Valdemar.
který už od r. 1839 bydlí ponejvíce v Har-
lemu, N. Y., zvláště upozorňuje (aneb upo-
zorňoval) na sebe neobyčejnou hubeností své
osoby — jeho dolejší končetíny podobají se
velice končetinám Johna Randolpha — a také
svým bílým knírem, který se tak kříklavě od-
ráží od jeho černého vlasu (proto také jeho
vlasy z pravidla pokládány za paruku). Jeho
letora byla znatelně nervosní a činila jej do-
brým předmětem mesmerických pokusů. Už
dříve ve dvou nebo třech případech uspal
jsem ho docela snadno, ale zklamal jsem se
co do jiných výsledků, které jsem u něho na
základě jeho zvláštní konstituce mohl zcela
dobře očekávati. Jeho vůle nebyla nikdy bez-
podmínečně nebo-li naprosto v mé moci,
pokud se týče jasnovidství, nemohl jsem do-
cíliti níčeho spolehlivého. Svůj nezdar v této
příčině přičítal jsem vždy jeho porušenému
zdraví. Už několik měsíců před tím, než jsem
se s ním seznámil, jeho lékaři prohlásili ho
za nevyléčitelného souchotináře. A také bý-
valo jeho zvykem mluviti klidně o svém blí-
žícím se konci jako o něčem, čeho nelze an
se vyvarovati ani litovati.
Arnošt Valdemar
Forensica
Issachar Marx
Valdštýn
Gargantua
John
Randolph
Haro
N . Y
20
article
Když myšlenky, o nichž jsem se zmínil
ponejprv mě napadly, bylo pomyšlení na M.
Valdemara arci něčím velmi přirozeným
Znal jsem nezvratnou filosofii tohoto člověka
příliš dobře, než abych se byl obával potíž
s jeho strany; také neměl v Americe pří-
buzných, kteří by snad mohli zakročiti. Mlu-
vil jsem s ním o věci bez obalu a k mému
překvapení zdálo se mi, že jeho zájem jest
živě vzrušen. Pravím „k mému překvapení“
neboť, ač vždy dával mi svou osobu volně
k pokusům, neprojevil mi přece nikdy před
tím ani známky zájmu o to, co konám. Jeho
choroba byla taková, že dovolovala přesný
výpočet co se týče doby, kdy smrt ji ukončí.
i smluvili jsme se posléze, že pošle pro mne
asi 24 hodin před okamžikem, kdy dle pro-
hlášení lékařů má nastati jeho smrt.
Je tomu teď něco přes sedm měsíců, c
jsem od samého M. Valdemara dostal tente
dopis:
„Milý P.l
Bude nejlépe, přijdete-li teď. D. a r
míní souhlasně, že nevydržím zítra přes půl-
noc, a myslím, že uhodli čas skoro přesně.
Valdemar.“
Valdemar
Amerika
21
article
Obdržel jsem tento dopis půl hodiny po-
tom, co byl napsán, a za další čtvrt hodiny
byl jsem už v pokoji umírajícího. Nevíděl jsem
ho už deset dní a zhrozil jsem se strašné
změny, jakou s ním tato krátká doba pro-
vedla. Jeho tvář měla olověnou barvu, pčí
byly docela bez lesku a tělo bylo tak krajně
vyhublé, že lícní kosti prorážely kůží. Kašla
nesmírně. Tepnu bylo sotva znamenati. Pře-
ce však podržel velmi pozoruhodným způso-
bem i svou duševní mohutnost i jakýsi stu-
peň fysické síly. Mluvil zřetelně, užíval uti-
šujících léků bez pomoci, a když jsem vstou-
pil do pokoje, zaměstnával se právě tím, že
tužkou si zapisoval poznámky do zápisníku
Byl v posteli podepřen poduškami. Lékař
D, a F. byli u něho.
Stisknuv Valdemarovi ruku odvedl jsem
tyto pány stranou a dostal od nich podrob-
nou zprávu o stavu nemocného. Levá plíce
byla už 18 měsíců napolo zvápenělá neboli
zchrustavkovělá a ovšem naprosto bez užitku
pro všechny životní úkony. Pravá plíce v ho-
řejší části byla rovněž z části, ne-li zúplna
zvápenělá, kdežto dolejší končina byla pouze
spoustou hnisavých měchýřků, přecházejících
do sebe. Bylo zde také několik rozsáhlých
dutin a na jednom místě pohrudnice stále lpěla
na žebrech. Tyto úkazy na pravém laloku po-
chodily z doby poměrně nedávné. Zvápena-
tění pokračovalo nadobyčejně rychle; ještě
před měsícem neukazovalo se ani známky po
něm a lpění pohrudnice pozorovalo se teprve
ve třech posledních dnech. Byla domněnka.
že kromě souchotin a beze vší spojitostí a ni-
mi nemocný má také výduť srdečnice, alev
této příčině příznaky zvápenatění činily přes-
né rozpoznání nemožným. Mínění obou lékařů
bylo, že M. Valdemar zemře kolem půlnoci
na zítřek (neděli). Teď byla sobota, sedm ho-
din večer.
Valdemar
22
article
Když lékaři D. a F. odstoupili od lože
nemocného, aby pohovořili se mnou, dali mu
naposled s bohem. Nezamýšleli už se vrátit.
ale k mé žádosti se smluvili, že podívají se
na nemocného zítra okolo desáté hodiny
večer.
Když odešli, hovořil jsem volně s M. Val-
demarem o jeho blížícím se konci a zvláště
také o zamýšleném pokusu. Prohlašoval stá-
le, že jest k němu zcela ochoten, ba dychtiv.
aby už bylo po něm, a naléhal, abych začal
hned. Byl u něho ošetřovatel a ošetřovatelka.
ale já naprosto nemohl se pustiti do tak dů-
ležitého úkolu jen se svědky tak málo spole-
hlivými, jakými možná ukáží se tito dva, při-
hodí-li se náhle nějaká nehoda. Proto jsem
sečkal s pokusem až asi do osmi hodin pří-
štího večera, kdy přišel pan Theodor L —l.
studující mediciny a mně poněkud známý,
zprostil mne dalších rozpaků. Původně bylo
mým úmyslem čekati na lékaře, ale dvě věci
přiměly mne nemeškati: naléhavé prosby M.
Valdemarovy a mé přesvědčení, že nemám
ani chvilky nazbyt, ježto nemocný vůčihledě
kvapně scházel.
Pan L—l přistoupil laskavě na mou pros-
bu, aby zaznamenával vše, co se sběhne;
co nyní budu vyprávěti, jest z největší části
právě z těchto jeho záznamů buď zhuštěn
nebo do slova opsáno.
Když bylo asi za pět minut osm, vzal
jsem nemocného za ruku a poprosil ho, aby
co možná nejzřetelněji prohlásil panu L—lovi
svoluje-li zcela k tomu, abych učinil pokus
mesmerisovati jej (M. Valdemara) v nynějším
stavu
23
article
Odvětil slabě, ale zcela slyšitelně: „Ano.
přeji si býti mesmerisován,“ — a hned potom
dodal: „Bojím se, že jste to odkládal příliš
dlouho.“
Zatím, co takto mluvil, jal jsem se pro-
váděti tahy, které, jak jsem už dříve shledal,
ukázaly se při jeho magnetisování nejúčinněj-
ší. Už hned při prvním pohlazení, když jsem
mu rukou napříč přejel čelo, byl účinek pa-
trný; ale ač jsem vynakládal všechnu sílu,
další znatelný účinek dostavil se až teprve
několik minut po desáté, kdy podle úmluvy
přišli dr. D. a dr. F. Vysvětlil jsem jim něko-
líka slovy, co zamýšlím, a když ničeho proti
tomu nenamítali, ježto prý nemocný už jest
v smrtelné agonii, pokračoval jsem bez prů-
tahů — jen že jsem místo tahů příčných volil
svislé a upíral zrak zcela v pravé oko trpí-
cího.
Zatím už jeho tepnu nebylo znáti a dech
byl chrčivý, v přestávkách půlminutových.
Tento stav se téměř nezměnil po čtvrt
hodiny. Ale potom vyrval se z hrudi umírají-
cího přirozený, ač velmi hluboký vzdecha
chrčivý dech přestal — to jest chrčení nebylo
už znáti, přestávky však se nezmenšily. Údy
nemocného byly studené jako led.
doktor
24
article
Pět minut před jedenáctou zpozoroval
jsem nepochybné známky mesmerického vli-
vu. Sklenný výraz koulícího se oka se změ-
nil u výraz neklidného vniterného zkoumání.
s jakým setkáváme se pouze u náměsíčníků
a v němž naprosto není možná se mýliti. Po
několika chvatných příčných tazích, které
jsem udělal, víčka zamrkala jako při počína-
jícím spánku a po několika dalších zavřela
se docela. Tím jsem se však nespokojil, ný-
brž horlivě a s plným napětím vůle pokra-
čoval jsem ve své práci, až údy spícího —
které jsem položil zdánlivě pohodlně — mi
úplně ztrnuly. Nohy byly docela nataženy
ruce skoro také a spočívaly na posteli v ne-
velké vzdálenosti od beder. Hlava byla velmí
nepatrně nadzdvižena.
Když jsem byl hotov, byla právě půlnoc,
i požádal jsem přítomné pány, aby prozkou-
mali stav M. Valdemarův. Po několika poku-
sích doznali, že jest v neobyčejně dokonalém
mesmerickém spánku. Zvědavost obou lékařů
byla nanejvýš vznícena. Dr. D. rozhodl se
hned, že zůstane u nemocného celou noc,a
dr. F. se rozloučil slíbiv, že vrátí se na úsvitě.
Noha
doktor
25
article
Pan L—l a ošetřovatelé zůstali.
Nechali jsme M. Valdemara docela neru-
šeně až asi do tří hodin ráno. Tu příblíživ
se k němu, shledal jsem, že je v docela stej-
ném stavu, jako byl při odchodu dra. F. — to
jest ležel v téže poloze, tepnu nebylo znáti,
dech byl mírný (bylo jej sotva znamenati,a
to jen, když se mu přídrželo zrcadlo ke rtám).
oči byly přirozeně zavřeny a údy byly luhé
a chladné jako mramor. Celkové vzezření
však přece jistě neukazovalo na smrt.
Přiblíživ se k M. Valdemarovi, zkusil
jsem jaksi napolo přimětí jeho pravé rámě
k tomu, aby sledovalo směr mého ramene,
kterým jsem mírně pohyboval sem a tam nad
jeho osobou. Takovýto pokus s tímto nemoc-
ným se mi až dosud nikdy dokonale nezdařil
a věru i nyní sotva jsem pomyslil, že se mi
podaří; ale jeho rámě k mému úžasu sledo-
valo velmi ochotně, ač slabě, kamkoli jsem
mu naznačil svým ramenem. Rozhodl jsem se,
že se odvážím několika slov rozhovoru.
26
article
„M. Valdemare,“ pravil jsem, „spite?“
Neodpověděl, ale znamenal jsem třesení ko-
lem rtů, což mne přimělo, abych otázku znovu
a znovu opakoval. Když jsem ji opakoval po
třetí, celé jeho tělo vlnilo se velmi lehkým
chvěním; víčka se otevřela tak, že ukázal
se bílý pruh bulvy; rty pohybovaly se těžce
a z nich sotva slyšitelným šepotem vyplynulo:
„Ano — spím nyní. Nebuďte mne — t
tak umru.
Sáhl jsem mu na údy a shledal, že jsou
tak tuhé, jako byly prve. Pravé rámě jako
před tím poslouchalo vedení mé ruky. Otázal
jsem se hypnotisovaného znovu:
„Bolí vás ještě na prsou, M. Valdemare?“
Odpověď přišla nyní hned, ale ještě ne-
slyšněji než prvet
„Nebolí — umírám.“
Nezdálo se mi radno, abych právě teď jej
ještě dále znepokojoval, a nedělalo a nemlu-
vilo se tudíž nic, až chvílí před východem
slunce přišel dr. F., který vyslovil neomezený
údiv nad tím, že vidí nemocného ještě na
živu. Ohmatav mu tepnu a přidržev mu zrca-
dlo ke rtům, požádal mne, abych na hypnotí-
sovaného promluvil znovu. Řekl jsem tedyí
„M. Valdemare, spíte ještě?
27
article
Jako prve uplynulo několik minut než
příšla odpověď; zdálo se, že umírající zatím
sbírá síly, aby promluvil. Když jsem otázku
opakoval po čtvrté, pravil velmi slabě, tak-
měř neslyšně: „Ano, ještě spím — umírám.“
Lékaři nyní měli za to nebo spíšesi
přáli, abychom M. Valdemara už nechali ne-
rušeně v tomto na pohled klídném stavu, až
nastane smrt, což dle souhlasného mínění nás
všech nemohlo trvatí než několik minut. Já
však si usmyslil promluvití na něho ještě
jednou a opakoval jsem pouze předešlou
otázku.
Zatím co jsem mluvil, stala se s tváří
hypnotisovaného znatelná změna. Oči se
zvolna rozevřely a zornice zmizely nahoru;
kůže z největší části zbarvíla se mrtvolně,
podobajíc se ani ne tak pergamenu jako spíše
bílému papíru; a okrouhlé hektické skvrny,
které až dosud ostře se rýsovaly uprostřed
líci, najednou shasly. Volím tento výraz
proto, že náhlý způsob, jakým zmizely, ne-
připomněl mi nic tak živě, jako shasneme-li
fouknutím svíčku. Hořejší ret zároveň se
zkroutil a oddálil od zubů, které před tím
úplně zakrýval, a dolejší čelist sklesla s hlas-
ným škubnutím, tak že ústa se široce roze-
vřela a jimi objevil se plný pohled na naběhlý
a zčernalý jazyk. Myslím, že žádný člen pří-
tomné tehdy společnosti nebyl nezvyklý hrů-
zám smrtelného lůžka; ale vzezření M. Valde-
mara v tomto okamžiku bylo tak nad pomy-
šlení ošklivé, že všichni zděšeně couvli o
místa, kde postel stála.
M Valde