ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 72639830-71f8-11dc-b091-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 51, work 1, org 2, place 2
1 masthead
4. prosince 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 300.
3 masthead
Strana 9.
4 article Kámen ourazu.
Kámen ourazu. Z povídek paní Angeliny Knedlhansové, bývalé kvartýrské) Rozumí se samo sebou, že paní Knedi- Eansová, tato dáma ostrých rysů ve tvářia v povaze, měla taky „náturu“ a hlavně měla „v nátuře“. Slovo to často sklouzalo jí se rtů když paní Angelina Knedlhansová řekla, že má něco „v nátuře“, znamenalo to, že v záležitost té není žádného dovolám, žádné apelace, žád- ného kompromisu. Její „nátura“ bylo asi tolik jako nejvyšší instance. „Milá paní souseco, za tohleto já nemůžu v tomhlec mě nikdo nepředělá, to mám v ná tuřel“ Jakoby řekla: Konec, dost, je po řeči! Pri hodilo se jí arci, že měla dnes v nátuře čern a zítra bílé. Posluchač jen trochu pozornější často by ji v tom byl přistihl. Ale to jí nevadilo- Když se zaklela svojí náturou, bylo pro tu chvíli po vší polemice. Ve dvojím případě zvláště silně dovedl paní Knedlhansová obhajovati svoje stanoviskoi když si někoho oblíbila nebo když na někoho zanevřela. Nevím, zda jí to v očích nepřed- pojatých posuzovatelů neubliží, ale po pravdě musím tu pověděti, že mnohem snáze bylo uva- liti na sebe její nenávist než vlichotiti se v její přízeň. Paní Knedlhansová, pokládajíc sebe za dámu vzornou, dokonale vychovanou, málokoho stejně cenila. Byla obdařena duchem nesmírně kritickým a břitkému jejímu rozboru ušel málo- kdo v onom starém domě, jehož byla nejstarší nájemnicí a za jehož genia skořo se pokládala nebo tak za něco.
Angelino Knedlhans Knedi Eansová Angelino Knedlhansová Jakoby Knedlhansová starý dům
5 article
„Když člověk je pětadvacet let nájemníkem a když pětadvacet let sedí na pěti písmenách na jednom fleku a platí, až se ohejbá, tak si za slouží úctu nejen domácího pána, ale všech ostatních a zvláště takových mladých floutků. kterým ještě teče mlíko po bradě!“ Když řekla tohle, věděli jsme my, její po sluchači, kam to padá. Týkalo to Vojly Holandra, mladého akademického malíře, který taky nějaký čas v onom domě bydlil. Táhl brzy odtamtud, a povídalo se, že ho vyštípala pan Knedlhansová, zapadl taky kdesi ve světě, nikdo nevěděl, kde — zkrátka, potuchy po něm ne- bylo, ale paní Knedlhansová nosila nenávist k němu ještě dlouho potom, a myslím, že j vzala ssebou i do hrobu. „To byl fajnovej klouček!“ říkávala pan Knedlhansová. „Ten by byl bral každého na vojnu, kdo by se byl dal! Ale na mě, holenku na mě byl krátkej. No, jméno měl, jaké si za sloužil. Holandr! A holomek byl k tomu!“ Nikdo se nesměl odvážit, aby Holandra hájil. To by si byl s paničkou rozlil ocet. Ostatně ho to nebolelo, nevěděl o tom, a taškář asi byl to je- jisté. „Přistěhoval se k nám do domu takhle někdy na podzim,“ vyprávěla paní Knedlhan- sová. „Bydlel vzadu ve druhém poschodí ně- jaký Rambousek od majstrátu — měl takovou ženu jako sůvu — a taky si zpomněli, že budou mi pány na bytě. No, to se řekne. Ale nejdřív se musí takovému pánovi něco podat, musí se mu dát pokoj, musí se mu pořádně uklidit, so- lidnou snídani uvařit, dobře mu zatopit, — je-li potřeba, lázeň na nohy mu udělat, peřiny čistě povlíkat — a pak teprv se může taky něco žádat.
Knedlhansová Holandra Knedlhan Rambousek Vojl Holandra
6 article
Jo u nás — to byl každý chován jak v bavlnce a málokdo šel dobrovolně pryč! Taky jsem k tomu dcery vedla od malička. Říkala jsem jim: Holky, hleďte si pánů na pokojí. Je v tom kousek našeho živobytí, buďte oučinlivy, a co můžete udělat, udělejte. To se ví, buďte každá opatrná, aby se nežádalo, zač se neplatí. A můžu říet, měla jsem holky vychované. No, všaksi je páni odvedli, jednu po druhé. Taky bych ni- komu nebyla radila, aby je nechal sedět! — No dobrá. Ale u Rambousků? Tam měli u kvar týru kumbál, tma v něm byla, ze zdí rostly žampióny, neřesti tam bylo v podlaze a za futry jako na těch plagálech pana Zachrlína — ale on si taky vyvěsili tabulku: Pokoj pro svobodné pány!“ Pokoj paní Knedlhansová vyrazil s plnýmí opovržením a ještě při vzpomínce s odplivla. A pokračovala: „Povídala jsem, že byl u majstrátu Ram- bousek — chtěli všecko sežrat, majstrát je zrovna takovej. Ten taky říká pořád poplat- níkům: dej, dej, nebo si to vemu. — Pokojl Komora na uhlí, ano, to tak mohlo být. Ale prosím vás, on je taky rozdil, pán a pán. Já měla pány, že mohli pozdravovat pana místodržitele, kde pak by takový byl do té Daliborky u Ram- bousků vlez! — Dostali nájemníka — ale ten do té díry patřil. Pan Holandr, malíř! Jak jsem ho zhlídla, řekla jsem si: Pánbůh s námi a zlé pryč! Takový rozjevenec, vlasy, že je moh strkat do šosů, a hřebene myslím neviděly, co ho matka přestala česat. Dal on si hned na dvéře visitku s jménem a napsal si pod to: arte- lijé! To je takové malířské slovo, jako že se tam
Rambousek Zachrlín Knedlhansová Rama Daliborka u Rama
7 article
Bůh ví co dělá. Já bych ti dala artelijé! Nosi takový makírlán, mělo to křídla jak nedopejr,a klobouk na tři facky — myslím, že se na něj bačkoráři jenom třásli. Chodil pořád s deškama jak hauzír a brejlil na každého, jakoby ho chtěl propálit. A nevzdělanec! Celý dům říkal mně milostpaní, ale on jenom paničko, pa- ničko. Co pak jsem seděla na trhu? — No- s tím člověkem přišlo do domu boží dopuštění. kámen ourazu. A kdo by si to pomyslil! Holky v domě plašily se za ním. Samé hihlání, šuškání- ohlížení — a čert ví, co se v těch koutech dělo. Kriste Ježíši, málem by taky byl pobláznil — — Přijdu jednou domů, Albínka tu není. Teprv za chvíli přišla. „Kde jsi chodila?“ — ,U toho pana malíře jsem byla.“ — ,Cos tam dělala, pro pět ran Kristových?! — ,On mě bude malovat.“ — Do dneška nevím, že mě tenkrát šlak netrefil Myslela jsem, že ji hlavu utrhnu. Povídám jí: Albín, ještě tam strč nohu přes práh, tak ti obě přetluču. Ten by ti namaloval něco hezkého! — Dávala jsem pozor, až ze svého brlohu vyleze, zastavila jsem ho na schodech a povídám: „Pane Holandr, až budu chtít mít dceru malovanou, tak si to pohledám, kde to dělají bez bolesti. rozumite mi? Jsem paní vzdělaná, inteligent, ale dnes ať to bylo poprvé a naposled, nebo bych vám pověděla něco jiného.“ — Řekla jsem, nechala jsem ho stát a práskla jsem dveřmi, že mu jistě uši zalehly. Albín mi v kuchyni řvala, tak jsem jí dala, aby měla proč řvát. Myslím sit bude pokoj. Ale s takovým nekárancem si začít — Ráno jdu do trhu a už z chodby slyším, jak
Nos Krist Kristův Albín
8 article
se dole v průjezdě někdo řehoní. Děvečky z domu, to se ví. Já šlapu opatrně, aby mě ne- slyšely, ale přece dostaly vítr a když přijdu dolů, prázdno. Jako když do vrabců střelí. Koukám v levo, koukám v pravo, co se stalo, najednou tu vidím na zdi u vrat nějaké čmárání. Jdu blíž. koukám, je mi to nějak povědomé — vytáhnu skřipec, zase koukám — a krev ve mně ztuhla, žily se mi sevřely, v očích se mi zatemnilo. Tam na zdi byl poltrét, černou a červenou hrudkou namalovaný, jen tak od ruky, několika čarami jako to dělají kluci šibeničníci, ale jen ústa ote- vřít a mluvit! Myslila jsem, že se na místě pro- padnu, že se na mě dům zboří, že sjede s nebe blesk a zapáli to, že nastane zemětřesení. Koho byste mysleli, že ten holomek vlasatá namalo val? Koho? Nikdo z nás neodvažoval se hádati, ač jsme tušili. Však ona to paní Knedlhansová povi. „To jsem byla já! Veretábl, jak chodím dýchám, tak jsem tam byla vymáznuta. Ale ne peřádný obrázek, jak se“ sluší a patří, jako to dělají u fotografa, ne! Taková — jak se tomu říká — — karyatida, ano, karyatida! Špičatá brada, červený nos, nestydatá ofina, v uších náušnice jak podkovy, kosti ve tvářích jak roha- tina — a přec, kdo se na to podival, musel říct:
Knedlhansová p
9 article
To je paní Knedlhans! Stojím tam, nevím, co počít. Mám jít do trhu? Mám se vrátit? Ale co s tím tuhle na zdi? — V tom vyšla domovnice, vidí mě, honem skočí nazpátek a zas vyleze a nese hadr. A povídá: snad abysme to utřeli, milostpaní? Jen jsem se zajikla, ale abych ne- dala nic znát, povídám jí: No, to mohli utřít už ráno. — To byla pomsta toho holomka, že jsem zabránila, aby k němu dcera chodila. — No, já věděla, co udělám. Šla jsem. k domácímu a řekla jsem: Pane domáci, doposavaď tu bylo ticho jako v klášteře a každý si hleděl svého jak v oule. Ale musím vám říci, že teď se tu dvě partaje v domě nesnesou. To jsem já a ten mladík u Rambousků. Pane domáci, jeden dru- hému musí udělat místo. Nepůjde-li on, půjdu já, s pro ten pád hnedle dávám vejpověď. Tak to mám v náluře. No, věděla jsem, jak to do- padne. Domácí si zavolal Rambouska, něco mu řek, a prvního dostal Holandr čtyřnedělní vej- pověd. Rambousek si moh gratulovat — malin mu beztoho neplatil. Pokud já vím, žádný malíř neplatí. Pro ty by měl erár vystavět kasárny už jen aby netejrali sousedy. Paní Knedlhansová, když vyprávěla tuto bo- lestnou kapitolu ze svého života, skoro se- zelenala, jak ji vzpomínka otravovala. A ten- kráte skončila: „Myslela jsem si, čtyry neděle přečkáš, mazal potáhne. Je pravda, čas utíká jak voda — měsíe je pryč, ani se nenaděješ. Ale ten měsíc tenkráte, než jsme ho z domu vystrnadili, ten byl dlouhý. A vyváděl nám ještě ten šklíba! Nikdy a nikomu jsem nepřála nic zlého, ale kdyby ho byli věšeli a byli řekli, že ho vysvo- bodím, když malíček ohnu — nebyla bych ohnula. Taková jsem — to mám v nátuře!“ Toho večera nevyprávěla paní Knedlhan- sová dále. Ale věděli jsme, že s Holandrem nen jestě Hofova.
Knedlhans Rambousek Knedlhansová Knedlhan Hofův
10 article Rozloučení.
Rozloučení. Napsal František Novák.
Novák
11 article
Většina prací na poli byla skončena a při velkostatku obvyklé každoroční třídění tažného dobytka nastalo. Dojel pan ředitel s panem správcem z ústře ního sídla velkostatku do jednotlivých dvorů. přehlédli voly v stájích, a který se dostal na levou stranu stáje při této prohlídce — byl se svou dobytčí kariérou hotov. — Jde na vejminek! — říkával tomu suše adjunkt Mifé, malý, přitloustlý starý mládenec. vedoucí vnitřní zařízení dvorské. A opravivs na masitém nosu nasazený zlatý skřipec, věčně dolů mu klouzající, napsal vypálené číslo na dobytčeti do svého zápisníku, kde zaznamenány byly všechny možné a nemožné věci, od šťav- natých anekdot až ku poznámkám, hospodářstv se týkajícím, a byl konee. — Jde na vejmínek — to značilo: Odvede se do horního dvora v dědině, dostane nové číslo na roh, dobře se očistí, zváží, a přestane mu každodenní robota ve jhu, od něhož dosud záda a hřbet do krve se rozdíral. Nebude za tmy ze dvora vyjížděti s trpělivým spoludruhem celo- roční dřiny v panských službách, nebude vysta- vován parnu nebo mrazu, dešti, větru; nebude mu svištěti bič deputátníků volařů po zádecha hlavě, nebude rasován po vyštěrkovaných dlou- hých cestách, od dvora ke dvoru vedoucích, a nebude se pozdě v noci s utýraným svým ošetřo- vatelem zase zpět vraceti ke skrovnému od- počinku. Každého dne bude dostávati svůj, řádně navážený pokrm ráno, v poledne a večer Každého dne bude zvážen. A to bude také je- nom jediná nepříjemnost, kterou mu udělají.
12 article
Úlohou dvorského pana adjunkta Mifé bude. dobře zaznamenávati denní jeho přírostek na váze. Ostatně bude mít dobytče pokoj. Denně je ohřebelcují, očistí. Oproti způsobu dřívějšího živobytí budou to dni přímo královských hodů. Zvíře se spraví. Zapomene na krušné dni minulé. Na to, jal: bylo kopáním buzeno. Bičem po- háněno. Násadkou biče po hlavě tlučeno. Jhem zkrvaveno. Bude to klid po vykonané dřině, která všecky životní síly jeho vystřebala. Zaslou- žený odpočinek asi čtyřměsíční anebo i delší po němž objeví se opětně hrozivá skutečnost přísný osud životní v podobě překupníka, který zvíře koupí a na maso řezníkovi prodá. Takové byly panské „vejminky“, které chystal pod svým dozorem adjunkt Mifé vy- braným volům, invalidům práce. Kouřil z veliké, víkem uzavřené dýmky, když návštěva vrchního panstva ze dvora odjela; černou čepici se štítem měl nasazenu na stranu, pravou ruku v kapse u kalhot, kulaté bříško houpalo se mu na krát- kých nožkách vypjaté, a odplivoval spokojeně za věčné bručivým a slídivým ředitelem velko- statku, který se správcem právě z nádvoří zmi- zel. Veliké hromady hnoje šířily dusný čpavkový výpar v celém okolí dvoru. Slepice přebíhaly okolo a hejno hus spalo v chládku pod rozloži- tým starým ořechem. — Pra—sé se pa—s6! — roztáhl adjunk Mifé ústa za odjíždějícími a usmál se blaženě svému zamilovanému bonmotu, vyslovovanému
13 article
s francouzským přízvukem a Hůrazem na po slední slabiku kladeným. A spatřiv volaře Tondu, který z jara mě jíti už po druhé k odvodu, zahoukl na něj: — Víš co, Tondo? Udělali jsme ti vejmín káře. Dostaneš jinou potvoru do páru. Náruč ního jsme ti zcejchovali. Tonda, zdálo se, že nechápe. Otevřel ústa a vytřeštil na adjunkta oči. — Co čouháš jako na mastnou pěru? už je to tak. Odpoledne odvedeš náručního do dvora v dědině. Půjde na vejminek. Najdeš si jiného kamaráda. Pra—sé se pa—sé! Pustil veliký chuchvalec dýmu z úst a krá- čel dále k otevřeným vratům, od nichž táhla se cesta, ovocným stromořadím osázená, na silnici. Ani si nepovšiml, že Tonda stojí dosavade na tom místě, jako do země vražený. Kdo by také staral se tak přílišně o po- dobné stvoření, jaké jest svobodný volar u dvora! Jest to něco, co dle panujícího názoru do- plňuje se v celek teprve s jeho párem volů, a těžkým, neohrabaným vozem. Čtveřice tato má pouze význam. Jednotlivec v ní, několika deset níky denní mzdy a deputátem placený volař — má velmi malou cenu. Za jednoho dešet jiných! A z celého světa sběhlých. Bystrých, ano i rozumných namnozel Jsou mezi panskými volaři lidé, kteří mí vali kdysi lány. Jsou mezi nimi bývalí starostové vesničti. A jaké divné, ztracené existence se mezi nimi nevynacházejí! Tonda dostoupil hodnosti volaře stupeňz stupněm. Napřed nebyl ničím. Takové obecní dítě pouze Dvacet zlatých platila obec tomu, kdo si je ve veřejné licitaci, na obci konané, vydra- žil, za stravu a za šaty na rok. Rozumí se, že se o vydražení zrovna lide neprali, aby Tondu získali.
Tonda
14 article
Až když se počal svojí silou uplatňovati n poli práce, teprve stoupla poptávka. Byl husařem potom. Na to svěřili mu pasení krav. Směl jezdit někdy s nimi, když byl větší Po školských létech, která odbyl si více z školou než ve škole, chodil na panské tovarychy a počal žiti na svou pěsť. Kouřil drámky a ku- poval si samečky kořalky, které s bravurou, o starých pijáků odpozorovanou, vyprázdňoval. Byl silný a statný hoch a postoupil za to v přízni správcově. Ostatně, když předstoupil loňského roku před pana správce a přednášel mu zmate- ným hlasem svoji žádost, aby jej povýšil na volaře, zdálo se panu správci nápadným, že se žádostí svou přicházi tak pozdě. Očekával ji mnohem dříve. Udělal jej tedy volařem. Samostatným pánem do jisté míry Oh, nikdo neví, kolik samolibé slávy jes ukryto v prostém názvu volařel Měl pár polských volů: srsti šedavě bíl a s ohromnými rohy. Jednoho pokřáií jménem „Janek“ a dru hému bylo „Pepek“. To byla jeho láska. Náruční „Pepek“ Hřebelcem očistil je každodenně, kdyby s byl i hodinu vlastního spánku proto měl ukrátit. Málo kdo zná takovou lásku, jaká se vy vinula mezi volařem a jeho voly. Málo kdo by jí ostatně dovedl také poroz uměti. Jeho „Pepek“ byl mu vzorem krásy a přá telství. Jaké měl černé, hluboké oči. A s jakým divným smutkem dovedly se ony vždy na něj podívat! Poznal pudem zvířete dobré vlastnost svého pána, svého ošetřovatele, a odvděčoval se mu za ně svým způsobem. Svých volů Tonda nebil, a měl téměř nej lepší pár z celého dvora.
Pepek Tonda
15 article
Když šla práce z tuha, raději mohutným ramenem do fasuňkového vozu sám se opřel. nebo k voji si stoupl a táhl za tuto se svým spřežením zároveň. Byla-li dřina na příklad se svážením řep po rozmoklých cestách, jak mohl, po návratu do- bytčatům přilepšil. A byl šťasten, když uznalý „Pepek“ olíz mu tvář z nenadání dlouhým a vlhkým ja- zykem, na důkaz své lásky a své příchylnosti, šťasten tak, že nejednou obejmul šíji volovu a mladé své opálené čelo přitiskl k lesklé srsti, na ní uhlazené, s pocitem takovým, s jakým činil to úkradkem někuy své sivooké děvčici, když v sobotní večer za ní ze vzdáleného dvora do vsi doběhl. Teď, jaká hrozná zpráva! A pan adjunkt mu ji pověděl s takovým klidem, jakoby se to rozumělo samo sebou Svého náručního, svého „Pepka“, ma ztratit! Na vejminek ho dají! Řezníkovi jej tam vykrmí, a na maso kamsi do města přijde. Párků z něho nadělají a neznámí lidé je snědí po hospodách. Otřásl se, jakoby mu hodonka po zádech byla přeběhla. — Jeho „Pepek“ příjde pod palicu a poo Jaká hrozná skutečnost! Rozběhl se sám za ním do stáje. Jeho svěřenci přivítali jej táhlým zabu- čením. Podsední byl uvázaný dosud řetězem k svému místu, ale náruční nacházel se již jinde Skokem oetl se Tonda u něho. Zahučel mu znova, zdlouha, zoufale — jak se mu zdálo — do ucha: — Můj „Pepku“, můj „Pepku“I A chasník, hladě srsť svého druha — zví- řete, dal se do pláče. Snad kdyby mu nevím co v té chvíli byli vzali, byl by tolik nečinil. Nebot se ztrátou „Pepka“ padala před ním náhle mož- nost, jak bláhově si myslil, setrvati v postavení Ypsilon
Pepek Podsední Skok Tonda
17 article
volaře. — Můj „Pepku“I A vůl zabučel znova v jeho pláč. Jakási děvečka vstrčila hlavu do dveř Nevěděl o tom, oddávaje se dále svému smutku. Slyšíc pláč, protáhla se opatrně dále a vidoue jej, jak opírá hlavu o šíji volovu, který — jak znala — již byl určen k vykrmení a k od- prodání, podepřela tlusté ruce o masité boky vyhrkla ze sebe v bujném smíchu; — 1 Tonda! A to se podívejme! Snad ne- bučíš o vola? Že se nestydíš, neznahaňbol Jakoby ti mamičku pochovávali. Celá rozchechtaná vyběhla pak ven. — Pane adjunkt! — rozvřískla se tam Pojďte sem! Tonda bečí o vola. Až se k zemi ohýbala, jak jí to byl k smíchu. Adjunkt Mifé vrátil se zpět. — Co vyvádíš? zahoukl na děvečku. Sotva že pro smích mohla mu to opakovati. Protáhl tvář, když vyrozuměl, oč jde, vy- valil ze sebe nový chumel tabákového dýmu — I jdi holka! Nelžeš? Tonda že by plakal? — A jakl — Pra—sé se pa—sé! Na to se musím jí podívat. Takové hovado jsem ještě neviděl Panenko Maria žarošická Vstoupil do chléva. Skufečně. Tonda z projevů své soustrasti a bolesti n- dal se vyrušiti a jeho vzlykot roznášel se dálo prostorami stáje. — Ty vole! spustil adjunkt na Tondu. Pro takové hovado tu bečíš? To jsi legrut? A není ti haňba? Řve jakoby se mu mílá vdávala! Za jednoho vola dostaneš druhého. A ten bude lepší třeba než jsi ty, chmúlo. Venku se mu děvky smějí, a on se tady nesťydí. Po obědě půjdeme do vsi. Dovodeš tam vola sám! na- řizoval již tonem velitele a neomezeného samo- vládného pána.
Pepek Tonda Mifé Panenka Marius žarošický Dovodeš
18 article
— Tak jen se s ním ještě rozluč. V jednu hodinu se vyjde. Rozuměls? Tonda stál zahanben před panem ad- junktem a svěsil hluboko hlavu. — A teď se seber a běž. Nestůj tady druhý na očích! Takové chlapisko staré! Tonda vyvrávoral ze stáje a táhl se za svojí prací se smutkem v duši. Po obědě vyvedli „Pepka“ s třemi druhými vybrakovanými tahouny ze stáje. Zabučel na Tondu, který jej vyváděl ven, zabučel na dvůr, na všecko kolkolem; snad dával takto na jevo své loučení místům, do nichž se nikdy již neměl vrátit. Vedli jej na „vejminek“ Tam uvázal jej Tonda ke kamennému žlabu. A oči měl při tom plné slz. Nebýti toho, že adjunkt stál mezi dveřmi a sledoval jeho počínání, nebyl by se styděla dal na rozehodnou svému kamarádovi v práci i osudu dlouhé, vřelé políbení ... — Divná nátura! hovořil sám k sobě ad- junkt Mifé, když byla procedura ukončena a Tonda odvrávoral zpět z ves.ce ke dvoru. — O kus vola zde by se skoro rozbřečel. A vím, kamarádovi by v hádce třeba břuch roz- páral. Člověka by nepolitoval. Tak, tak! Po- divný lid. Podle svého zvyku natáhl se do hromady slámy, ke stlaní tu nachystané, zkřížil ruce pod hlavou a mýslil na Tondu a na jeho „Pepka“ až obvyklá odpolední dřimota učinila konec jeho úvahám. „Pepek“ učinil po jeho příkladu. Ležel přežvykoval spokojeně svůj první výměnkářský
Tonda Pepek
21 article Punčoška.
Punčoška. Mikulášská povídka. Napsal K. Vettrovský. Byl zimní den prosincový. Z dětské opa- trovny vyhrnul se proud maličkých dětí. Vyběhly ven s jásotem a pokřikem. Pohled na bílý sníh, ležící na ulici, pocit svobody a volnosti, budily v nich veselou, svěží náladu a jindy tak tichá ulice rozzvučela se jejich zvonivým smíchem roztomilým štěbetáním. Některé si poskočily, zavýskly, jiné s tichým, širokým úsměvem se batolily do náruči maminek, čekajících na ně před školou, aby jim daly po hubičce. A co tu bylo povídání! Dnes si měly dět zvláště mnoho co vyprávět, poněvadž byl před- večer svatého Mikuláše. Ba, hoši, zaujatí věcí tak vážnou a důležitou, jako byla myšlenka na večerní nadílku, neměli ani času, aby se troenu vykoulovali jako jindy! Na rohu ulice se ně- kteří zastavili, sestrčili hlavy dohromady a uči- nili hlouček, ve kterém panoval velmi živý hovor. Mluvili o punčošce. Večer, když děti ulehnou, chodí svatý Mikuláš pod okny a nadíl dárky těm, kteří si punčošku vyvěsili! „Ale to není pravda!“ ozval se rozhořčeně jeden docela chudý školáček, který již smutnou zkušeností nabyl poznání, že nechodi žádný Mikuláš, aby naplňoval rozvěšené punčošky . . „Je to pravda! opravdická pravda to je, zakřikl ho jiný. „Vždyť to povídala slečna slečna nikdy nelže. „A moje maminka to taky řekla a ta taky mluví jenom pravdu!“ „Já jsem si pověsil loni punčošku na okn a nie jsem tam nenašel,“ hájil se chudý.
K Vettrovský svatý Mikuláš svatá Mikuláš Mikuláš
22 article
Ale jiný, hezký enlapeček s modrou čepíčkou, ozdobenou zlatou kotvou, na kterou všichni ostatní s touhou pohlíželi, a se zlatými lesklými knofličky, odpírajícího usadil: „A já jsem si loni pověsil na okno hned dvě punčošky a když jsem se ráno zbudil, byly obě plny! Ale ty nejsi hodný, trháš všecky šaty a máš špinavé ruce a proto ti Mikuláš nic ne- nadělil!“ „Tak my si přece vystrčíme punčošky!“ volali druzí. „A taky hned obě, abychom vice dostali!“ A jeden z nich, dlustý jako soudek, s červe- nými tvářemi a maličkým nosem, neohrabaný, dobrácký a pomalý, kterého ti druzí rádi zlobí- vali a říkali mu „soudeček“, ten pozdvihl svoji tlustou, kulatou nožičku a dívaje se na ni se spokojeným zalíbením, pravil vítězně: „A já dostanu nejvíc, protože mám nej- větší punčošky!“ Tentokráte mu druzí jeho tlouštku jen zá- viděli. Jeden z nich pohlížel smutně na svoje tenké nožičky, protože vyhlédaly z punčošek tolika děrami! Ale proto se přece těšil na svoji nadílku. Půjde domů a řekne si o jinou pun- češku, o celou! A šel. Cestou snil o luzném zjevu oné části lidského oděvu, nadité nejslad- šími věemi, o kterých se mu dříve jen zdávalo a o nichž se nyní dověděl, že je Mikuláš nadílí.
Mikuláš
23 article
Vábné ty myšlenky zračily se i o pobledlé tvá- řičce, která se blaženě rozšiřovala a jen zářila! „Maminko,“ volal, sotva se ocitl na prahu malé sklepní jízbičky, „dejte mi punčošku, dnes bude Mikuláš nadílet! „Ale co tě vede, Jendo!“ odsekla mu drsně matka, prostá žena z lidu, uvyklá mnoho pra- coval a žehrat na osudy tříd vyšších, „tense o chudé nestará, ten chodí jen k bohatým! T jsou hlouposti! Nic nedostaneš!“ V chlapci to hrklo. Blažený úsměv jeho tváře ustoupil výrazu nemilého překvapenía dvě slzy, veliké jako hrachy, stekly mu po líci. „Maminko,“ jal se žadoniti po chvilce, „dejte mi tu punčošku, prosím! Mikuláš při- jde .. . jistě přijde!“ „Mlč a nezlob,“ zakřikla ho matka. „K nám by ani netrefil! Vždyť máme okno až docela při cnodníku a v takové zastrčené ulici!“ Chudáček Jenda už ani nezadutal. Luzné jeho sny se mu zhatily! Mikuláš k nim netrefi!
Mikuláš Jenda Chudáček
24 article
To má maminka pravdu! Musi se k nim tako- vými křivolakými uličkami a tam se lehko zbloudí. A pak se musí až dolů do sklepa ! Mi- kuláš nosí jen do těch velikých oken, jež jsou dobře vidět. Na okénku, které se krčí docel u země, by zanikla jeho punčoška! Že si na to dříve nevzpomně!! Co bude dělat? A Jenda, skrčen v koutku podsklepní díry, dlouho přemýšlel, nežli si věděl rady. Co mu zbývá, než upozornit na sebe Mikuláše, donést mu punčešku někam, kde by ji víděl, kde by k ní dobře mohl? — Ano, dá ji přímo na sochu sv. Mikuláše před kostelem, kam se chodívá ně- kdy s maminkou pomodlit, tam na na Mikulás jistě nezapomene! Matka, horlivou prací zaměstnaná, si ani nevšimla, že se dítě vytratilo. Byl již večer. Chlapec běžel po bílém sněhu až na náměstí. Stanul před sochou velebného světce s dlouhým bílým vousem, který se na něho vlídně usmíval. Jistě proto se smál, že viděl rozpaky chlapcovy, jenž nevěděl, kterou punčošku si svléci, poně- vadž dostaly obě přes den díry. Konečně se roz- hodl a stáhl si jednu s nohy. Socha stále na nízkém podstavci a hoch mohl naň vylézti bez obtíži. Světec, jekoby zrovna vztahoval ruku po chlapcově punčoše a hošík mu ji tam po- ložil. A pak se modlil, vroucně se modlil k sva- tému Mikuláši slovy dětsky prostými, ale plnými víry a naděje a teprve, když mu začalo býti zima, udělal křížek, obul si botku na svojí nahou nožičku a běžel nazpět. Když přišel domů, šou- ral se potichu ke své postýlce, jakoby měl špatné svědomí — chtěl před matkou ukrýti svou bosou nožičku. Zatím co spící hošík snil o nadité punčoše, houpala se tato prázdna pořáde v kamenné ruce světcově. Kolemjdoucí si jí nevšimli. Byla již noc a náměstí ztichlo.
Jenda Mikuláš
25 article
Teprve po půlnoci ozvaly se na něm kroky. Byli to dva mladí novomanželé, kteří se odněkud rozjaření domů vraceli. Ona nesla v ruce veliký kornout, nacpaný cukrovím, jemu z kapsy zim- níku vykukoval dřevěný paňáca s plátěnou čepičkou a malovanými tvářičkami. Šli z miku- lášské zábavy. Byli hodně veseli, šťastní a jejich smích se rozléhal po náměstí. Blížili se k soše oslavencově, osvětlené právě září měsíční. „Pro koho to má toho panácu?“ smála s mu ona. „To si s ním bude hrát, viděl?“ „Pro koho ho mám? Však my se posta- ráme, aby si s ním u nás někdo časem hrál!“ odpověděl on a přitiskl ji k sobě úžeji. „Žel“ A pak líbaje ji na ústa, dodal: „A pak to bude u nás ještě veselejší! Těšíš se, vid!“ Ona odpověděla jen němým, blaženým úsměvem. „Pak bude chodit Mikuláš k nám a my nebudeme musit za ním do zábavy! „Jé, co to tu visí?“ zvolala ona, náhle uka- zujíc prstem na pískovcového patrona, který k nim při svitu měsice natahoval dětskou pun- čošku. „Punčoška!“ zvolali oba najednou, pře- kvapeni. „To si ji sem nějaké robátko pověsilo,“ hádala ona a dívajíe se na ni zvědavě, soucitně dodala: „A je prázdná!“ „Vida,“ smál se on, holí ji snímaje, „sv. Mikuláš nám dnes vše rozdal a teď chudák nemá co nadělovat a tak musí prosit na roz- cestích o veřejné milodary! Tohle je veselé!“ „To my budeme dnes štědři, že?“ rozhodl ona, vsouvajíc svůj kornout s cukrovím do pun- čošky. A když ji naplnili, vypověděli z kapsy také paňácu a nabídli mu noeleh v punčošce pod světcovou ochranou.
Mikuláš
26 article
„Tu máte, důstojný otče!“ pravila ona, ve- sele kladouc punčošku k nohám světce, „dal jste to beztoho na špatnou adresu! U nás ještě nebyla vrána! Spletli jste si to tam v nebil K nám teprve příjde!“ A pak oba šťastnější ještě, než dříve, od- cházeli. A pískovcový svatý hlídal svědomitě. Ted už nevztahoval po ničem dycntivě ruku, jako dříve po punčošce, ani ji s prosbou nikomu ne- strkal, jako novomanželům, teď ji otcovsky držel nad dárkem malého Jendy, jakoby bránil, aby se ho cizí ruka nedotkla. A nedotkla se. A již za šera cupal po sněhu zvědavý hošík s nahou nožičkou, aby se přesvědčil o pozornosti sv. Mikuláše. A když neviděl své punčošky v ruce kamenného svatého, vhrkly mu slzy do tváře, jednak z lítosti, že si nezasloužil nadílky, jednak z bázně, že bude doma bit, protože ztratil punčošku. A tu svezly se jeho oči k nohám světcovým. Na sněhem pokrytém podstavci se cosi temného odráželo. Hochu zabušilo srdce. Blížil se ne- směle, rozeznával stále zřetelněji — až posléze poznal svoji punčošku, hustě nacpanou, jejímiž děrami svítil perník. A byla ještě luznější, nežl jak o ní snil! Vykukoval z ní dřevěný paňáca s plátěnou čepičkou a malovanými tvářičkami! Chlapec se neubránil, aby si nevýskl radostí. Dychtivě popadl svoji nadílku a běžel s ní k mamince. „Vidíte, maminko!“ volal radostně, „že svatý Mikuláš na nás nezapomíná, on se stará také o chudé, jsou-li hodní!“ a při tom zdvihl paňácu do výše, zatočil jím a pak přitiskl jeho malovanou tvářičku na rty. Nevěděl ani, že mu ten paňáca přinesl štěstí. Po něm totiž poznali později mladí novomanželé jimi obdařeného ško- láčka a od té doby již nedopastili, aby se kdy zklamal ve šlechetnosti sv. Mikuláše!
Jenda Mikuláš svatý . Mikuláš