1
masthead
4. prosince 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 300.
4
article
Kámen ourazu.
Kámen ourazu.
Z povídek paní Angeliny Knedlhansové, bývalé
kvartýrské)
Rozumí se samo sebou, že paní Knedi-
Eansová, tato dáma ostrých rysů ve tvářia
v povaze, měla taky „náturu“ a hlavně měla
„v nátuře“. Slovo to často sklouzalo jí se rtů
když paní Angelina Knedlhansová řekla, že má
něco „v nátuře“, znamenalo to, že v záležitost
té není žádného dovolám, žádné apelace, žád-
ného kompromisu. Její „nátura“ bylo asi tolik
jako nejvyšší instance.
„Milá paní souseco, za tohleto já nemůžu
v tomhlec mě nikdo nepředělá, to mám v ná
tuřel“
Jakoby řekla: Konec, dost, je po řeči! Pri
hodilo se jí arci, že měla dnes v nátuře čern
a zítra bílé. Posluchač jen trochu pozornější
často by ji v tom byl přistihl. Ale to jí nevadilo-
Když se zaklela svojí náturou, bylo pro tu chvíli
po vší polemice.
Ve dvojím případě zvláště silně dovedl
paní Knedlhansová obhajovati svoje stanoviskoi
když si někoho oblíbila nebo když na někoho
zanevřela. Nevím, zda jí to v očích nepřed-
pojatých posuzovatelů neubliží, ale po pravdě
musím tu pověděti, že mnohem snáze bylo uva-
liti na sebe její nenávist než vlichotiti se v její
přízeň. Paní Knedlhansová, pokládajíc sebe za
dámu vzornou, dokonale vychovanou, málokoho
stejně cenila. Byla obdařena duchem nesmírně
kritickým a břitkému jejímu rozboru ušel málo-
kdo v onom starém domě, jehož byla nejstarší
nájemnicí a za jehož genia skořo se pokládala
nebo tak za něco.
Angelino Knedlhans
Knedi Eansová
Angelino Knedlhansová
Jakoby
Knedlhansová
starý dům
5
article
„Když člověk je pětadvacet let nájemníkem
a když pětadvacet let sedí na pěti písmenách
na jednom fleku a platí, až se ohejbá, tak si za
slouží úctu nejen domácího pána, ale všech
ostatních a zvláště takových mladých floutků.
kterým ještě teče mlíko po bradě!“
Když řekla tohle, věděli jsme my, její po
sluchači, kam to padá. Týkalo to Vojly
Holandra, mladého akademického malíře, který
taky nějaký čas v onom domě bydlil. Táhl brzy
odtamtud, a povídalo se, že ho vyštípala pan
Knedlhansová, zapadl taky kdesi ve světě, nikdo
nevěděl, kde — zkrátka, potuchy po něm ne-
bylo, ale paní Knedlhansová nosila nenávist
k němu ještě dlouho potom, a myslím, že j
vzala ssebou i do hrobu.
„To byl fajnovej klouček!“ říkávala pan
Knedlhansová. „Ten by byl bral každého na
vojnu, kdo by se byl dal! Ale na mě, holenku
na mě byl krátkej. No, jméno měl, jaké si za
sloužil. Holandr! A holomek byl k tomu!“
Nikdo se nesměl odvážit, aby Holandra
hájil. To by si byl s paničkou rozlil ocet. Ostatně
ho to nebolelo, nevěděl o tom, a taškář asi byl
to je- jisté.
„Přistěhoval se k nám do domu takhle
někdy na podzim,“ vyprávěla paní Knedlhan-
sová. „Bydlel vzadu ve druhém poschodí ně-
jaký Rambousek od majstrátu — měl takovou
ženu jako sůvu — a taky si zpomněli, že budou
mi pány na bytě. No, to se řekne. Ale nejdřív
se musí takovému pánovi něco podat, musí se
mu dát pokoj, musí se mu pořádně uklidit, so-
lidnou snídani uvařit, dobře mu zatopit, — je-li
potřeba, lázeň na nohy mu udělat, peřiny čistě
povlíkat — a pak teprv se může taky něco žádat.
Knedlhansová
Holandra
Knedlhan
Rambousek
Vojl Holandra
6
article
Jo u nás — to byl každý chován jak v bavlnce
a málokdo šel dobrovolně pryč! Taky jsem
k tomu dcery vedla od malička. Říkala jsem
jim: Holky, hleďte si pánů na pokojí. Je v tom
kousek našeho živobytí, buďte oučinlivy, a co
můžete udělat, udělejte. To se ví, buďte každá
opatrná, aby se nežádalo, zač se neplatí. A můžu
říet, měla jsem holky vychované. No, všaksi
je páni odvedli, jednu po druhé. Taky bych ni-
komu nebyla radila, aby je nechal sedět! —
No dobrá. Ale u Rambousků? Tam měli u kvar
týru kumbál, tma v něm byla, ze zdí rostly
žampióny, neřesti tam bylo v podlaze a za futry
jako na těch plagálech pana Zachrlína — ale on
si taky vyvěsili tabulku: Pokoj pro svobodné
pány!“
Pokoj paní Knedlhansová vyrazil
s plnýmí opovržením a ještě při vzpomínce s
odplivla. A pokračovala:
„Povídala jsem, že byl u majstrátu Ram-
bousek — chtěli všecko sežrat, majstrát je
zrovna takovej. Ten taky říká pořád poplat-
níkům: dej, dej, nebo si to vemu. — Pokojl
Komora na uhlí, ano, to tak mohlo být. Ale
prosím vás, on je taky rozdil, pán a pán. Já měla
pány, že mohli pozdravovat pana místodržitele,
kde pak by takový byl do té Daliborky u Ram-
bousků vlez! — Dostali nájemníka — ale ten
do té díry patřil. Pan Holandr, malíř! Jak jsem
ho zhlídla, řekla jsem si: Pánbůh s námi a zlé
pryč! Takový rozjevenec, vlasy, že je moh
strkat do šosů, a hřebene myslím neviděly, co
ho matka přestala česat. Dal on si hned na
dvéře visitku s jménem a napsal si pod to: arte-
lijé! To je takové malířské slovo, jako že se tam
Rambousek
Zachrlín
Knedlhansová
Rama
Daliborka u Rama
7
article
Bůh ví co dělá. Já bych ti dala artelijé! Nosi
takový makírlán, mělo to křídla jak nedopejr,a
klobouk na tři facky — myslím, že se na něj
bačkoráři jenom třásli. Chodil pořád s deškama
jak hauzír a brejlil na každého, jakoby ho chtěl
propálit. A nevzdělanec! Celý dům říkal mně
milostpaní, ale on jenom paničko, pa-
ničko. Co pak jsem seděla na trhu? — No-
s tím člověkem přišlo do domu boží dopuštění.
kámen ourazu. A kdo by si to pomyslil! Holky
v domě plašily se za ním. Samé hihlání, šuškání-
ohlížení — a čert ví, co se v těch koutech dělo.
Kriste Ježíši, málem by taky byl pobláznil — —
Přijdu jednou domů, Albínka tu není. Teprv za
chvíli přišla. „Kde jsi chodila?“ — ,U toho pana
malíře jsem byla.“ — ,Cos tam dělala, pro pět
ran Kristových?! — ,On mě bude malovat.“ —
Do dneška nevím, že mě tenkrát šlak netrefil
Myslela jsem, že ji hlavu utrhnu. Povídám jí:
Albín, ještě tam strč nohu přes práh, tak ti obě
přetluču. Ten by ti namaloval něco hezkého! —
Dávala jsem pozor, až ze svého brlohu vyleze,
zastavila jsem ho na schodech a povídám: „Pane
Holandr, až budu chtít mít dceru malovanou,
tak si to pohledám, kde to dělají bez bolesti.
rozumite mi? Jsem paní vzdělaná, inteligent, ale
dnes ať to bylo poprvé a naposled, nebo bych
vám pověděla něco jiného.“ — Řekla jsem,
nechala jsem ho stát a práskla jsem dveřmi, že
mu jistě uši zalehly. Albín mi v kuchyni řvala,
tak jsem jí dala, aby měla proč řvát. Myslím sit
bude pokoj. Ale s takovým nekárancem si začít
— Ráno jdu do trhu a už z chodby slyším, jak
Nos
Krist
Kristův
Albín
8
article
se dole v průjezdě někdo řehoní. Děvečky
z domu, to se ví. Já šlapu opatrně, aby mě ne-
slyšely, ale přece dostaly vítr a když přijdu dolů,
prázdno. Jako když do vrabců střelí. Koukám
v levo, koukám v pravo, co se stalo, najednou
tu vidím na zdi u vrat nějaké čmárání. Jdu blíž.
koukám, je mi to nějak povědomé — vytáhnu
skřipec, zase koukám — a krev ve mně ztuhla,
žily se mi sevřely, v očích se mi zatemnilo. Tam
na zdi byl poltrét, černou a červenou hrudkou
namalovaný, jen tak od ruky, několika čarami
jako to dělají kluci šibeničníci, ale jen ústa ote-
vřít a mluvit! Myslila jsem, že se na místě pro-
padnu, že se na mě dům zboří, že sjede s nebe
blesk a zapáli to, že nastane zemětřesení. Koho
byste mysleli, že ten holomek vlasatá namalo
val? Koho?
Nikdo z nás neodvažoval se hádati, ač jsme
tušili. Však ona to paní Knedlhansová povi.
„To jsem byla já! Veretábl, jak chodím
dýchám, tak jsem tam byla vymáznuta. Ale ne
peřádný obrázek, jak se“ sluší a patří, jako to
dělají u fotografa, ne! Taková — jak se tomu
říká — — karyatida, ano, karyatida! Špičatá
brada, červený nos, nestydatá ofina, v uších
náušnice jak podkovy, kosti ve tvářích jak roha-
tina — a přec, kdo se na to podival, musel říct:
Knedlhansová p
9
article
To je paní Knedlhans! Stojím tam, nevím, co
počít. Mám jít do trhu? Mám se vrátit? Ale co
s tím tuhle na zdi? — V tom vyšla domovnice,
vidí mě, honem skočí nazpátek a zas vyleze
a nese hadr. A povídá: snad abysme to utřeli,
milostpaní? Jen jsem se zajikla, ale abych ne-
dala nic znát, povídám jí: No, to mohli utřít už
ráno. — To byla pomsta toho holomka, že jsem
zabránila, aby k němu dcera chodila. — No, já
věděla, co udělám. Šla jsem. k domácímu a řekla
jsem: Pane domáci, doposavaď tu bylo ticho
jako v klášteře a každý si hleděl svého jak
v oule. Ale musím vám říci, že teď se tu dvě
partaje v domě nesnesou. To jsem já a ten
mladík u Rambousků. Pane domáci, jeden dru-
hému musí udělat místo. Nepůjde-li on, půjdu
já, s pro ten pád hnedle dávám vejpověď. Tak
to mám v náluře. No, věděla jsem, jak to do-
padne. Domácí si zavolal Rambouska, něco mu
řek, a prvního dostal Holandr čtyřnedělní vej-
pověd. Rambousek si moh gratulovat — malin
mu beztoho neplatil. Pokud já vím, žádný malíř
neplatí. Pro ty by měl erár vystavět kasárny
už jen aby netejrali sousedy.
Paní Knedlhansová, když vyprávěla tuto bo-
lestnou kapitolu ze svého života, skoro se-
zelenala, jak ji vzpomínka otravovala. A ten-
kráte skončila:
„Myslela jsem si, čtyry neděle přečkáš,
mazal potáhne. Je pravda, čas utíká jak voda —
měsíe je pryč, ani se nenaděješ. Ale ten měsíc
tenkráte, než jsme ho z domu vystrnadili, ten
byl dlouhý. A vyváděl nám ještě ten šklíba!
Nikdy a nikomu jsem nepřála nic zlého, ale
kdyby ho byli věšeli a byli řekli, že ho vysvo-
bodím, když malíček ohnu — nebyla bych
ohnula. Taková jsem — to mám v nátuře!“
Toho večera nevyprávěla paní Knedlhan-
sová dále. Ale věděli jsme, že s Holandrem nen
jestě Hofova.
Knedlhans
Rambousek
Knedlhansová
Knedlhan
Hofův
10
article
Rozloučení.
Rozloučení.
Napsal František Novák.
Novák
11
article
Většina prací na poli byla skončena a při
velkostatku obvyklé každoroční třídění tažného
dobytka nastalo.
Dojel pan ředitel s panem správcem z ústře
ního sídla velkostatku do jednotlivých dvorů.
přehlédli voly v stájích, a který se dostal na
levou stranu stáje při této prohlídce — byl se
svou dobytčí kariérou hotov.
— Jde na vejminek! — říkával tomu suše
adjunkt Mifé, malý, přitloustlý starý mládenec.
vedoucí vnitřní zařízení dvorské. A opravivs
na masitém nosu nasazený zlatý skřipec, věčně
dolů mu klouzající, napsal vypálené číslo na
dobytčeti do svého zápisníku, kde zaznamenány
byly všechny možné a nemožné věci, od šťav-
natých anekdot až ku poznámkám, hospodářstv
se týkajícím, a byl konee.
— Jde na vejmínek — to značilo: Odvede
se do horního dvora v dědině, dostane nové číslo
na roh, dobře se očistí, zváží, a přestane mu
každodenní robota ve jhu, od něhož dosud záda
a hřbet do krve se rozdíral. Nebude za tmy ze
dvora vyjížděti s trpělivým spoludruhem celo-
roční dřiny v panských službách, nebude vysta-
vován parnu nebo mrazu, dešti, větru; nebude
mu svištěti bič deputátníků volařů po zádecha
hlavě, nebude rasován po vyštěrkovaných dlou-
hých cestách, od dvora ke dvoru vedoucích, a
nebude se pozdě v noci s utýraným svým ošetřo-
vatelem zase zpět vraceti ke skrovnému od-
počinku.
Každého dne bude dostávati svůj, řádně
navážený pokrm ráno, v poledne a večer
Každého dne bude zvážen. A to bude také je-
nom jediná nepříjemnost, kterou mu udělají.
12
article
Úlohou dvorského pana adjunkta Mifé bude.
dobře zaznamenávati denní jeho přírostek na
váze. Ostatně bude mít dobytče pokoj. Denně je
ohřebelcují, očistí. Oproti způsobu dřívějšího
živobytí budou to dni přímo královských hodů.
Zvíře se spraví. Zapomene na krušné dni minulé.
Na to, jal: bylo kopáním buzeno. Bičem po-
háněno. Násadkou biče po hlavě tlučeno. Jhem
zkrvaveno. Bude to klid po vykonané dřině,
která všecky životní síly jeho vystřebala. Zaslou-
žený odpočinek asi čtyřměsíční anebo i delší
po němž objeví se opětně hrozivá skutečnost
přísný osud životní v podobě překupníka, který
zvíře koupí a na maso řezníkovi prodá.
Takové byly panské „vejminky“, které
chystal pod svým dozorem adjunkt Mifé vy-
braným volům, invalidům práce. Kouřil z veliké,
víkem uzavřené dýmky, když návštěva vrchního
panstva ze dvora odjela; černou čepici se štítem
měl nasazenu na stranu, pravou ruku v kapse
u kalhot, kulaté bříško houpalo se mu na krát-
kých nožkách vypjaté, a odplivoval spokojeně
za věčné bručivým a slídivým ředitelem velko-
statku, který se správcem právě z nádvoří zmi-
zel. Veliké hromady hnoje šířily dusný čpavkový
výpar v celém okolí dvoru. Slepice přebíhaly
okolo a hejno hus spalo v chládku pod rozloži-
tým starým ořechem.
— Pra—sé se pa—s6! — roztáhl adjunk
Mifé ústa za odjíždějícími a usmál se blaženě
svému zamilovanému bonmotu, vyslovovanému
13
article
s francouzským přízvukem a Hůrazem na po
slední slabiku kladeným.
A spatřiv volaře Tondu, který z jara mě
jíti už po druhé k odvodu, zahoukl na něj:
— Víš co, Tondo? Udělali jsme ti vejmín
káře. Dostaneš jinou potvoru do páru. Náruč
ního jsme ti zcejchovali.
Tonda, zdálo se, že nechápe.
Otevřel ústa a vytřeštil na adjunkta oči.
— Co čouháš jako na mastnou pěru? už
je to tak. Odpoledne odvedeš náručního do
dvora v dědině. Půjde na vejminek. Najdeš si
jiného kamaráda. Pra—sé se pa—sé!
Pustil veliký chuchvalec dýmu z úst a krá-
čel dále k otevřeným vratům, od nichž táhla se
cesta, ovocným stromořadím osázená, na silnici.
Ani si nepovšiml, že Tonda stojí dosavade
na tom místě, jako do země vražený.
Kdo by také staral se tak přílišně o po-
dobné stvoření, jaké jest svobodný volar
u dvora!
Jest to něco, co dle panujícího názoru do-
plňuje se v celek teprve s jeho párem volů, a
těžkým, neohrabaným vozem. Čtveřice tato má
pouze význam. Jednotlivec v ní, několika deset
níky denní mzdy a deputátem placený volař —
má velmi malou cenu.
Za jednoho dešet jiných!
A z celého světa sběhlých.
Bystrých, ano i rozumných namnozel
Jsou mezi panskými volaři lidé, kteří mí
vali kdysi lány. Jsou mezi nimi bývalí starostové
vesničti. A jaké divné, ztracené existence se
mezi nimi nevynacházejí!
Tonda dostoupil hodnosti volaře stupeňz
stupněm.
Napřed nebyl ničím.
Takové obecní dítě pouze
Dvacet zlatých platila obec tomu, kdo si
je ve veřejné licitaci, na obci konané, vydra-
žil, za stravu a za šaty na rok.
Rozumí se, že se o vydražení zrovna lide
neprali, aby Tondu získali.
Tonda
14
article
Až když se počal svojí silou uplatňovati n
poli práce, teprve stoupla poptávka.
Byl husařem potom.
Na to svěřili mu pasení krav.
Směl jezdit někdy s nimi, když byl větší
Po školských létech, která odbyl si více z
školou než ve škole, chodil na panské tovarychy
a počal žiti na svou pěsť. Kouřil drámky a ku-
poval si samečky kořalky, které s bravurou, o
starých pijáků odpozorovanou, vyprázdňoval.
Byl silný a statný hoch a postoupil za to v přízni
správcově. Ostatně, když předstoupil loňského
roku před pana správce a přednášel mu zmate-
ným hlasem svoji žádost, aby jej povýšil na
volaře, zdálo se panu správci nápadným, že se
žádostí svou přicházi tak pozdě.
Očekával ji mnohem dříve.
Udělal jej tedy volařem.
Samostatným pánem do jisté míry
Oh, nikdo neví, kolik samolibé slávy jes
ukryto v prostém názvu volařel
Měl pár polských volů: srsti šedavě bíl
a s ohromnými rohy.
Jednoho pokřáií jménem „Janek“ a dru
hému bylo „Pepek“.
To byla jeho láska.
Náruční „Pepek“
Hřebelcem očistil je každodenně, kdyby s
byl i hodinu vlastního spánku proto měl ukrátit.
Málo kdo zná takovou lásku, jaká se vy
vinula mezi volařem a jeho voly.
Málo kdo by jí ostatně dovedl také poroz
uměti.
Jeho „Pepek“ byl mu vzorem krásy a přá
telství.
Jaké měl černé, hluboké oči. A s jakým
divným smutkem dovedly se ony vždy na něj
podívat!
Poznal pudem zvířete dobré vlastnost
svého pána, svého ošetřovatele, a odvděčoval se
mu za ně svým způsobem.
Svých volů Tonda nebil, a měl téměř nej
lepší pár z celého dvora.
Pepek
Tonda
15
article
Když šla práce z tuha, raději mohutným
ramenem do fasuňkového vozu sám se opřel.
nebo k voji si stoupl a táhl za tuto se svým
spřežením zároveň.
Byla-li dřina na příklad se svážením řep
po rozmoklých cestách, jak mohl, po návratu do-
bytčatům přilepšil.
A byl šťasten, když uznalý „Pepek“ olíz
mu tvář z nenadání dlouhým a vlhkým ja-
zykem, na důkaz své lásky a své příchylnosti,
šťasten tak, že nejednou obejmul šíji volovu a
mladé své opálené čelo přitiskl k lesklé srsti, na
ní uhlazené, s pocitem takovým, s jakým činil
to úkradkem někuy své sivooké děvčici, když
v sobotní večer za ní ze vzdáleného dvora do vsi
doběhl.
Teď, jaká hrozná zpráva!
A pan adjunkt mu ji pověděl s takovým
klidem, jakoby se to rozumělo samo sebou
Svého náručního, svého „Pepka“, ma
ztratit!
Na vejminek ho dají! Řezníkovi jej tam
vykrmí, a na maso kamsi do města přijde. Párků
z něho nadělají a neznámí lidé je snědí po
hospodách.
Otřásl se, jakoby mu hodonka po zádech
byla přeběhla.
— Jeho „Pepek“ příjde pod palicu a poo
Jaká hrozná skutečnost!
Rozběhl se sám za ním do stáje.
Jeho svěřenci přivítali jej táhlým zabu-
čením.
Podsední byl uvázaný dosud řetězem k
svému místu, ale náruční nacházel se již jinde
Skokem oetl se Tonda u něho.
Zahučel mu znova, zdlouha, zoufale —
jak se mu zdálo — do ucha:
— Můj „Pepku“, můj „Pepku“I
A chasník, hladě srsť svého druha — zví-
řete, dal se do pláče. Snad kdyby mu nevím co
v té chvíli byli vzali, byl by tolik nečinil. Nebot
se ztrátou „Pepka“ padala před ním náhle mož-
nost, jak bláhově si myslil, setrvati v postavení
Ypsilon
Pepek
Podsední
Skok
Tonda
17
article
volaře.
— Můj „Pepku“I
A vůl zabučel znova v jeho pláč.
Jakási děvečka vstrčila hlavu do dveř
Nevěděl o tom, oddávaje se dále svému
smutku.
Slyšíc pláč, protáhla se opatrně dále a
vidoue jej, jak opírá hlavu o šíji volovu, který
— jak znala — již byl určen k vykrmení a k od-
prodání, podepřela tlusté ruce o masité boky
vyhrkla ze sebe v bujném smíchu;
— 1 Tonda! A to se podívejme! Snad ne-
bučíš o vola? Že se nestydíš, neznahaňbol
Jakoby ti mamičku pochovávali.
Celá rozchechtaná vyběhla pak ven.
— Pane adjunkt! — rozvřískla se tam
Pojďte sem! Tonda bečí o vola.
Až se k zemi ohýbala, jak jí to byl
k smíchu.
Adjunkt Mifé vrátil se zpět.
— Co vyvádíš? zahoukl na děvečku.
Sotva že pro smích mohla mu to opakovati.
Protáhl tvář, když vyrozuměl, oč jde, vy-
valil ze sebe nový chumel tabákového dýmu
— I jdi holka! Nelžeš? Tonda že by plakal?
— A jakl
— Pra—sé se pa—sé! Na to se musím jí
podívat. Takové hovado jsem ještě neviděl
Panenko Maria žarošická
Vstoupil do chléva.
Skufečně.
Tonda z projevů své soustrasti a bolesti n-
dal se vyrušiti a jeho vzlykot roznášel se dálo
prostorami stáje.
— Ty vole! spustil adjunkt na Tondu. Pro
takové hovado tu bečíš? To jsi legrut? A není
ti haňba? Řve jakoby se mu mílá vdávala! Za
jednoho vola dostaneš druhého. A ten bude
lepší třeba než jsi ty, chmúlo. Venku se mu
děvky smějí, a on se tady nesťydí. Po obědě
půjdeme do vsi. Dovodeš tam vola sám! na-
řizoval již tonem velitele a neomezeného samo-
vládného pána.
Pepek
Tonda
Mifé
Panenka
Marius žarošický
Dovodeš
18
article
— Tak jen se s ním ještě rozluč. V jednu
hodinu se vyjde. Rozuměls?
Tonda stál zahanben před panem ad-
junktem a svěsil hluboko hlavu.
— A teď se seber a běž. Nestůj tady
druhý na očích! Takové chlapisko staré!
Tonda vyvrávoral ze stáje a táhl se za svojí
prací se smutkem v duši.
Po obědě vyvedli „Pepka“ s třemi druhými
vybrakovanými tahouny ze stáje. Zabučel na
Tondu, který jej vyváděl ven, zabučel na dvůr,
na všecko kolkolem; snad dával takto na jevo
své loučení místům, do nichž se nikdy již neměl
vrátit.
Vedli jej na „vejminek“
Tam uvázal jej Tonda ke kamennému
žlabu.
A oči měl při tom plné slz.
Nebýti toho, že adjunkt stál mezi dveřmi
a sledoval jeho počínání, nebyl by se styděla
dal na rozehodnou svému kamarádovi v práci
i osudu dlouhé, vřelé políbení ...
— Divná nátura! hovořil sám k sobě ad-
junkt Mifé, když byla procedura ukončena a
Tonda odvrávoral zpět z ves.ce ke dvoru.
— O kus vola zde by se skoro rozbřečel.
A vím, kamarádovi by v hádce třeba břuch roz-
páral. Člověka by nepolitoval. Tak, tak! Po-
divný lid.
Podle svého zvyku natáhl se do hromady
slámy, ke stlaní tu nachystané, zkřížil ruce pod
hlavou a mýslil na Tondu a na jeho „Pepka“
až obvyklá odpolední dřimota učinila konec jeho
úvahám.
„Pepek“ učinil po jeho příkladu. Ležel
přežvykoval spokojeně svůj první výměnkářský
Tonda
Pepek
21
article
Punčoška.
Punčoška.
Mikulášská povídka. Napsal K. Vettrovský.
Byl zimní den prosincový. Z dětské opa-
trovny vyhrnul se proud maličkých dětí. Vyběhly
ven s jásotem a pokřikem. Pohled na bílý sníh,
ležící na ulici, pocit svobody a volnosti, budily
v nich veselou, svěží náladu a jindy tak tichá
ulice rozzvučela se jejich zvonivým smíchem
roztomilým štěbetáním. Některé si poskočily,
zavýskly, jiné s tichým, širokým úsměvem se
batolily do náruči maminek, čekajících na ně
před školou, aby jim daly po hubičce.
A co tu bylo povídání! Dnes si měly dět
zvláště mnoho co vyprávět, poněvadž byl před-
večer svatého Mikuláše. Ba, hoši, zaujatí věcí
tak vážnou a důležitou, jako byla myšlenka na
večerní nadílku, neměli ani času, aby se troenu
vykoulovali jako jindy! Na rohu ulice se ně-
kteří zastavili, sestrčili hlavy dohromady a uči-
nili hlouček, ve kterém panoval velmi živý
hovor.
Mluvili o punčošce. Večer, když děti
ulehnou, chodí svatý Mikuláš pod okny a nadíl
dárky těm, kteří si punčošku vyvěsili!
„Ale to není pravda!“ ozval se rozhořčeně
jeden docela chudý školáček, který již smutnou
zkušeností nabyl poznání, že nechodi žádný
Mikuláš, aby naplňoval rozvěšené punčošky . .
„Je to pravda! opravdická pravda to je,
zakřikl ho jiný. „Vždyť to povídala slečna
slečna nikdy nelže.
„A moje maminka to taky řekla a ta taky
mluví jenom pravdu!“
„Já jsem si pověsil loni punčošku na okn
a nie jsem tam nenašel,“ hájil se chudý.
K Vettrovský
svatý Mikuláš
svatá Mikuláš
Mikuláš
22
article
Ale jiný, hezký enlapeček s modrou
čepíčkou, ozdobenou zlatou kotvou, na kterou
všichni ostatní s touhou pohlíželi, a se zlatými
lesklými knofličky, odpírajícího usadil:
„A já jsem si loni pověsil na okno hned
dvě punčošky a když jsem se ráno zbudil, byly
obě plny! Ale ty nejsi hodný, trháš všecky šaty
a máš špinavé ruce a proto ti Mikuláš nic ne-
nadělil!“
„Tak my si přece vystrčíme punčošky!“
volali druzí. „A taky hned obě, abychom vice
dostali!“
A jeden z nich, dlustý jako soudek, s červe-
nými tvářemi a maličkým nosem, neohrabaný,
dobrácký a pomalý, kterého ti druzí rádi zlobí-
vali a říkali mu „soudeček“, ten pozdvihl svoji
tlustou, kulatou nožičku a dívaje se na ni se
spokojeným zalíbením, pravil vítězně:
„A já dostanu nejvíc, protože mám nej-
větší punčošky!“
Tentokráte mu druzí jeho tlouštku jen zá-
viděli. Jeden z nich pohlížel smutně na svoje
tenké nožičky, protože vyhlédaly z punčošek
tolika děrami! Ale proto se přece těšil na svoji
nadílku. Půjde domů a řekne si o jinou pun-
češku, o celou! A šel. Cestou snil o luzném
zjevu oné části lidského oděvu, nadité nejslad-
šími věemi, o kterých se mu dříve jen zdávalo
a o nichž se nyní dověděl, že je Mikuláš nadílí.
Mikuláš
23
article
Vábné ty myšlenky zračily se i o pobledlé tvá-
řičce, která se blaženě rozšiřovala a jen zářila!
„Maminko,“ volal, sotva se ocitl na prahu
malé sklepní jízbičky, „dejte mi punčošku,
dnes bude Mikuláš nadílet!
„Ale co tě vede, Jendo!“ odsekla mu drsně
matka, prostá žena z lidu, uvyklá mnoho pra-
coval a žehrat na osudy tříd vyšších, „tense
o chudé nestará, ten chodí jen k bohatým! T
jsou hlouposti! Nic nedostaneš!“
V chlapci to hrklo. Blažený úsměv jeho
tváře ustoupil výrazu nemilého překvapenía
dvě slzy, veliké jako hrachy, stekly mu po líci.
„Maminko,“ jal se žadoniti po chvilce,
„dejte mi tu punčošku, prosím! Mikuláš při-
jde .. . jistě přijde!“
„Mlč a nezlob,“ zakřikla ho matka. „K nám
by ani netrefil! Vždyť máme okno až docela
při cnodníku a v takové zastrčené ulici!“
Chudáček Jenda už ani nezadutal. Luzné
jeho sny se mu zhatily! Mikuláš k nim netrefi!
Mikuláš
Jenda
Chudáček
24
article
To má maminka pravdu! Musi se k nim tako-
vými křivolakými uličkami a tam se lehko
zbloudí. A pak se musí až dolů do sklepa ! Mi-
kuláš nosí jen do těch velikých oken, jež jsou
dobře vidět. Na okénku, které se krčí docel
u země, by zanikla jeho punčoška! Že si na to
dříve nevzpomně!! Co bude dělat?
A Jenda, skrčen v koutku podsklepní díry,
dlouho přemýšlel, nežli si věděl rady. Co mu
zbývá, než upozornit na sebe Mikuláše, donést
mu punčešku někam, kde by ji víděl, kde by
k ní dobře mohl? — Ano, dá ji přímo na sochu
sv. Mikuláše před kostelem, kam se chodívá ně-
kdy s maminkou pomodlit, tam na na Mikulás
jistě nezapomene!
Matka, horlivou prací zaměstnaná, si ani
nevšimla, že se dítě vytratilo. Byl již večer.
Chlapec běžel po bílém sněhu až na náměstí.
Stanul před sochou velebného světce s dlouhým
bílým vousem, který se na něho vlídně usmíval.
Jistě proto se smál, že viděl rozpaky chlapcovy,
jenž nevěděl, kterou punčošku si svléci, poně-
vadž dostaly obě přes den díry. Konečně se roz-
hodl a stáhl si jednu s nohy. Socha stále na
nízkém podstavci a hoch mohl naň vylézti bez
obtíži. Světec, jekoby zrovna vztahoval ruku
po chlapcově punčoše a hošík mu ji tam po-
ložil. A pak se modlil, vroucně se modlil k sva-
tému Mikuláši slovy dětsky prostými, ale plnými
víry a naděje a teprve, když mu začalo býti
zima, udělal křížek, obul si botku na svojí nahou
nožičku a běžel nazpět. Když přišel domů, šou-
ral se potichu ke své postýlce, jakoby měl
špatné svědomí — chtěl před matkou ukrýti
svou bosou nožičku.
Zatím co spící hošík snil o nadité punčoše,
houpala se tato prázdna pořáde v kamenné ruce
světcově. Kolemjdoucí si jí nevšimli. Byla již
noc a náměstí ztichlo.
Jenda
Mikuláš
25
article
Teprve po půlnoci ozvaly se na něm kroky.
Byli to dva mladí novomanželé, kteří se odněkud
rozjaření domů vraceli. Ona nesla v ruce veliký
kornout, nacpaný cukrovím, jemu z kapsy zim-
níku vykukoval dřevěný paňáca s plátěnou
čepičkou a malovanými tvářičkami. Šli z miku-
lášské zábavy. Byli hodně veseli, šťastní a jejich
smích se rozléhal po náměstí. Blížili se k soše
oslavencově, osvětlené právě září měsíční.
„Pro koho to má toho panácu?“ smála s
mu ona. „To si s ním bude hrát, viděl?“
„Pro koho ho mám? Však my se posta-
ráme, aby si s ním u nás někdo časem hrál!“
odpověděl on a přitiskl ji k sobě úžeji. „Žel“
A pak líbaje ji na ústa, dodal: „A pak to bude
u nás ještě veselejší! Těšíš se, vid!“
Ona odpověděla jen němým, blaženým
úsměvem.
„Pak bude chodit Mikuláš k nám a my
nebudeme musit za ním do zábavy!
„Jé, co to tu visí?“ zvolala ona, náhle uka-
zujíc prstem na pískovcového patrona, který
k nim při svitu měsice natahoval dětskou pun-
čošku.
„Punčoška!“ zvolali oba najednou, pře-
kvapeni.
„To si ji sem nějaké robátko pověsilo,“
hádala ona a dívajíe se na ni zvědavě, soucitně
dodala: „A je prázdná!“
„Vida,“ smál se on, holí ji snímaje, „sv.
Mikuláš nám dnes vše rozdal a teď chudák
nemá co nadělovat a tak musí prosit na roz-
cestích o veřejné milodary! Tohle je veselé!“
„To my budeme dnes štědři, že?“ rozhodl
ona, vsouvajíc svůj kornout s cukrovím do pun-
čošky.
A když ji naplnili, vypověděli z kapsy také
paňácu a nabídli mu noeleh v punčošce pod
světcovou ochranou.
Mikuláš
26
article
„Tu máte, důstojný otče!“ pravila ona, ve-
sele kladouc punčošku k nohám světce, „dal
jste to beztoho na špatnou adresu! U nás ještě
nebyla vrána! Spletli jste si to tam v nebil
K nám teprve příjde!“
A pak oba šťastnější ještě, než dříve, od-
cházeli.
A pískovcový svatý hlídal svědomitě. Ted
už nevztahoval po ničem dycntivě ruku, jako
dříve po punčošce, ani ji s prosbou nikomu ne-
strkal, jako novomanželům, teď ji otcovsky držel
nad dárkem malého Jendy, jakoby bránil, aby se
ho cizí ruka nedotkla. A nedotkla se.
A již za šera cupal po sněhu zvědavý hošík
s nahou nožičkou, aby se přesvědčil o pozornosti
sv. Mikuláše. A když neviděl své punčošky
v ruce kamenného svatého, vhrkly mu slzy do
tváře, jednak z lítosti, že si nezasloužil nadílky,
jednak z bázně, že bude doma bit, protože ztratil
punčošku.
A tu svezly se jeho oči k nohám světcovým.
Na sněhem pokrytém podstavci se cosi temného
odráželo. Hochu zabušilo srdce. Blížil se ne-
směle, rozeznával stále zřetelněji — až posléze
poznal svoji punčošku, hustě nacpanou, jejímiž
děrami svítil perník. A byla ještě luznější, nežl
jak o ní snil! Vykukoval z ní dřevěný paňáca
s plátěnou čepičkou a malovanými tvářičkami!
Chlapec se neubránil, aby si nevýskl radostí.
Dychtivě popadl svoji nadílku a běžel s ní
k mamince.
„Vidíte, maminko!“ volal radostně, „že
svatý Mikuláš na nás nezapomíná, on se stará
také o chudé, jsou-li hodní!“ a při tom zdvihl
paňácu do výše, zatočil jím a pak přitiskl jeho
malovanou tvářičku na rty. Nevěděl ani, že mu
ten paňáca přinesl štěstí. Po něm totiž poznali
později mladí novomanželé jimi obdařeného ško-
láčka a od té doby již nedopastili, aby se kdy
zklamal ve šlechetnosti sv. Mikuláše!
Jenda
Mikuláš
svatý . Mikuláš